|
„Kdo je ochoten trpět pro svou víru, ať je to člověk
malý či velký, Žid či pohan, křesťan či nevěrec, muž či žena, na tom vůbec
nezáleží: kdo umře pro spravedlnost, umírá jako mučedník, obránce Krista.“
Jan ze Salisbury (1115-80)
Na západním průčelí
londýnského westminsterského opatství v deseti výklencích skromně postávají
takové zvláštní sochy. Na první pohled působí středověce, ale když se na ně
člověk pozorně zadívá, všimne si, že jedna postava má brýle, jiná zase tričko
do půl pasu a navíc vypadají tak nějak povědomě.
;Ano, ten rozohněný muž uprostřed s malým černošským
klukem u nohou je přece Martin Luther King a ten úplně vlevo vypadá jako
Maxmilián Kolbe a také jejich společníci a společnice vypadají jako by v
životě za něco bojovali, pro někoho se obětovali či někomu pomáhali.
Tak jsem se na ně chvíli dívala, oni se dívali na mě
a něco jsme si asi navzájem sdělili.
Potom jsem se dozvěděla, že jsem měla tu čest s
mučedníky 20. století.
Asi o měsíc později jsem se schovala před deštěm do
jednoho liduprázdného antikvariátu a tam jsem mezi starými a nevábnými
knihami objevila jednu zcela novou s měděným obalem. Už to mě zaujalo a navíc
to byla kniha o křesťanských mučednících 20. století.
Otevřela jsem ji a zase se na mě dívaly ty zvláštní,
jakoby obživlé sochy, které z výklenků westminsterského opatství kolemjdoucím
zvěstují své mučednické evangelium.
Ano, Maxmilián Kolbe, vedle něho Manche Masemola,
Janani Luwum, Vévodkyne Alžběta Ruská, Martin Luther King, Oscar Romero,
Dietrich Bonhoeffer, Ester John, Lucian Tapiedi a Wang Zhiming.
Tu knížku jsem si samozřejmě koupila a přečetla.
Životy těch deseti mučedníků mi připadaly natolik
inspirativní, že jsem se rozhodla pozvat tyto osobnosti z westminsterských
výklenků na stránky Bratrstva. V každém čísle se vám pokusím představit
jednoho mučedníka, jehož život i smrt jsou větší než výklenek na
westminsterském opatství.
Jak se mučedníci dostali do westminsterských výklenků?
Tento nápad vznikl již v roce 1973,
kdy započala rekonstrukce celého exteriéru westminsterského opatství. Tehdy si
restaurátoři povšimli několika prázdných výklenků na západním průčelí a měli
pocit, že rekonstrukce nebude zcela dokončena, dokud v těchto výklencích
nebudou stát nějaké sochy. Otázkou bylo, jaké sochy.
A tak v letech 1990-92 vyplnili šest výklenků v horní
části průčelí čtyřmi novozákonními světci (Panna Maria, Sv. Jan, Sv. Petr
a Sv. Pavel) a dvěmi středověkými světci, kteří mají nějakou spojitost s
opatstvím.
Tyto sochy, jelikož jsou tak vysoko, neupoutávají
velkou pozornost. Avšak zbývajících 14 výklenků (10 přímo nad portálem a 4 po
obou stranách) se stalo velkou výzvou, neboť právě k nim se upínají zraky
všech návštěvníků i kolemjdoucích.
Nakonec se zrodila skvělá myšlenka, totiž použít tyto
výklenky ke sdělení jakéhosi poselství o tom, že ve 20. století jsme byli
svědky zřejmě nejrozsáhlejšího utrpení nevinných a také mučeníků za víru.
Avšak vybrat deset mučedníků z tisíců těch, kteří své
životy položili za věrnost křesťanské víře a hodnotám, nebylo zřejmě
jednoduché a závěrečnému rozhodnutí předcházel několikaletý výzkum.
Měřítkem rozhodně nebyla popularita mučedníka, spíše
šlo o to, aby každý mučedník reprezentoval další oběti pro-následování v
dané oblasti.
Skutečnost, že se na západním průčelí westminsterského
opatství sešla tak různorodá a multikulturální společnost, symbolizuje jednotu
církve v boji za pravdu, milosrdenství, spravedlnost a pokoj. A právě tyto
čtyři hodnoty, za něž mučedníci položili a pokládají své životy, představují
gotické alegorické sochy, které vyplnily zbývající čtyři výklenky po stranách
portálu.
Tento projekt byl dokončen v roce 1998 a ve stejném
roce byly sochy slavnostně odhaleny za přítomnosti arcibiskupa z Cantebury,
královny a zástupců různých církví z celého světa.
„Křesťanské mučednictví v prvotní církvi se zcela
liší od zkušenosti, kterou křesťané zakoušeli v pozdějších obdobích.
Přesto se příběhy, které si křesťané v různých dobách
o mučednících vyprávěli, nápadně podobají ... v mnoha z nich vyvstává důležitý
okamžik rozhodnutí, kterého budoucí mučedník dosáhne tehdy, když zvolí ne
cestu bezpečí, ale její alternativu s vědomím, že ho tam čeká
smrt ....“
(z knihy The Terrible Alternative Christian
Martyrdom in the Twentieth Century, uspořádal Andrew Chandler, Cassell
1998.)
|
|
„Chci zemřít místo tohoto vězně.“
I ve věku masových vražd se dějí zázraky. I v místech
tmy a beznaděje, kde smrt děsivě vane s každým výdechem a nádechem, s každým
povzdechem a tichým vzlykem, se dějí skutky milosrdenství a lidé mají k sobě
tak neodbytně blízko. I v sebehorších podmínkách lze žít odpovědně a
spravedlivě.
Osvětimský vězeň 16770 Maxmilián Kolbe, je toho
svědectvím.
Kolbe se narodil 8. ledna 1894 ve Zdunské Wole. Jeho
rodiče byli oddaní katolíci. Když bylo Maxmiliánovi 18 let, odešel studovat
filozofii a teologii do Říma. V roce 1917 spolu s dalšími studenty založil
nové hnutí „Militia Immaculatae“, jehož hlavním úkolem bylo šířit kult
Panny Marie.
Kolbe se vrátil z Říma zpět do Polska a začal
přednášet ve františkánském semináři v Krakově. V roce 1927 princ Jan
Drucki-Lubecki daroval hnutí Militia Immaculatae kousek půdy nedaleko
Varšavy, aby se mohla rozvíjet jeho činnost. Hnutí tam vybudovalo své
centrum, které nazvali Niepokalanov /město Neposkvrněné/ a začali vydávat
různé publikace oslavující Pannu Marii. Vliv hnutí se postupně šířil po celém
Polsku.
Je nutné upozornit na to, že některé publikace, které
hnutí vydávalo, obsahovaly antisemitské články. Sám Maxmilián Kolbe však nebyl
jejich autorem, naopak, usiloval o to, aby nebyly zveřejňovány.
V roce 1930 Kolbe odcestoval s několika
spolupracovníky do Japonska, kde hnutí zakoupilo další kus půdy. Na místě,
které v minulosti sloužilo jako pohřebiště pro nedotknutelné, postavili dům a
začali s rozsáhlou publikační činností.
O šest let později se Kolbe opět vrátil do Polska. V
té době už hnutí vydávalo celkem 9 časopisů, a to s obrovským nákladem.
Když vypukla 2. světová válka, Kolbe poslal své bratry
z Niepokalanova pryč, ale sám tam zůstal. Brzy byl zatčen, poté na nějaký čas
propuštěn a nakonec deportován do Osvětimi.
A zde teprve začíná příběh mučedníka Maxmiliána
Kolbeho, kterého papež Pavel VI. v roce 1970 blahořečil a poté Jan Pavel II.
v roce 1981 kanonizoval jako mučedníka.
V Osvětimi byl Kolbe znám svou skromností, nesmírnou
dobrotou a odvahou. Tajně dával jídlo svým spolu-vězňům, i když jeho zdravotní
stav nebyl nejlepší, působil jako zpovědník a navzdory všem zákazům sloužil
mše.
Na konci července 1941 utekl z bloku 14 jeden muž.
Tehdy začali nacističtí vůdcové vyhrožovat, že pokud onen muž nebude nalezen,
deset jeho spoluvězňů bude odsouzeno k smrti vyhladověním. Onen muž nebyl
nalezen. A tak večer při nástupu důstojník Fritzsch, který obzvláště nenáviděl
katolické kněží, začal vyvolávat jména deseti odsouzenců.
Jeden z nich, když zaznělo jeho jméno, vystoupil z
řady a propukl v pláč, neboť měl ženu a děti. Potom zaznělo ještě několik
jmen a proces vypadal jako ukončený. V tu chvíli však z řady vystoupil ještě
jeden muž - otec Maxmilián Kolbe a chtěl mluvit s důstojníkem. Když se ho
důstojník zeptal, co chce, Maxmilián Kolbe řekl jenom jednu větu, která však
znamenala život i smrt: „Chci zemřít místo tohoto vězně.“ Když se důstojník
Fritzsch dozvěděl, že Kolbe je kněz, nechal ho odvést na místo Franciszka
Gajowniczka spolu s dalšími odsouzenými do cely č. 6, kde všichni odsouzení,
kromě Maxmiliána Kolbeho, během dvou týdnů vyhladověli.
Kolbe byl při vědomí ještě v podvečer svátku
Nanebevzetí Panny Marie 14.8. 1941, kdy mu byla podána smrtelná injekce.
|
