ročník 43/2002:
                   
036Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Veni creator spiritus!
Zastavení
Nešťastní jsou ti, kdo mají srdce nečisté; oni působí rozdělení.
Ctnosti a neřesti
Zvláštní neřest
Co o tom čteme v Bibli:
Na koho se obracíte, když jste zoufalí?
Ve výtvarném umění
Propadáte někdy zoufalství?
Evangelická akademie Náchod
O své roli jsem moc nepřemýšlel
Evangelické Vody
Onanie
Norway.today aneb Končím se životem. Půjdeš se mnou?
Boží zásah
Co bylo
Co bude
Všechny hrůzy
Xenofobie
Jde to i s drogama
Něco na léto
Beruška dvoutečná
Logo ČCE?
Jak jsem to viděla z galerie já aneb volba synodní rady na příštích 6 let
Konec náboženských ptydepe
Modlitba za zemřelé city
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Dělníci víry
O své roli jsem
moc nepřemýšlel

Vojen Syrovátka - evangelické vody
Ondřej Macek
 
Na vodu jsem jel poprvé loni - kvůli slečně... neudělal jsem se - díky slečně. Letos si slečnu zkusím vzít za ženu, abych už to nemusel riskovat.
     K počátkům evangelických vod se dnes dobrat, dobádat, skoro nejde. Je to příběh málem legendární. Všichni, kteří mi o vodách vyprávěli, začínali jedním jménem: Vojen. Rozhovor s ním si můžete přečíst dále. Je na něm jedno zajímavé, rozhodně se nepovažuje za legendu, na vody jezdí dodnes, moc nevzpomíná a věty nezačíná slovy: to za našich mladejch let...
     Ježdení na vodu nepatří dodnes mezi klasické náplně evangelických kurzů, přesto je jedním z typických znaků evangelické mládeže - a to i mládeže, která malinko zestárla a stala se z ní střední generace. Vody poskytovaly na začátku, v dobách komunismu, neobvyklou možnost shromažďování církevní mládeže, které jinak bylo přísně kontrolováno či přímo zapovídáno. Měnění kotvišť každý večer poskytovalo relativní svobodu. Zatímco tento motiv dnes odpadl, zůstala z této doby neinstitučnost vod. Lodě nikdy vlastně nepatřily žádné instituci, zřídkakdy sborům, a pořádání „vod“ bylo v režii a riziku jednotlivců a jinak neorganizovaných skupin. A tak je i nyní těžké odpovědet na otázku, komu patří ty hory lodí skladovaných na několika evangelických dvorcích přes zimu.
     To, co bylo na začátku záležitostí několika odvážných, rozrostlo se dnes jako pyramida - někdo byl poprvé na vodě třeba právě s Vojenem a za pár let už si od něj půjčoval lodě na vodu vlastní s vlastní skupinou atd.
 
 
 
Kdy jsi poprvé jel na vodu?
     V šedesátých létech jsem měl s bratránkem kanoe, byli jsme členy turistického vodáckého oddílu v Praze Bráníku. Občas jsme s oddílem jezdili na vodu na víkend.
 
Kdy s evangelíky?
     O něco později, také v šedesátých létech. Týdenní, nebo víkendové sjíždění řek se mi zdálo zajímavou alternativou ke společným puťákům po horách.
 
Jak jsi se k tomu dostal?
     Podílel jsem se na organizování různých akcí mládeže z ČCE, tedy i těchto.
 
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
     Abychom mohli jezdit ve skupině, museli jsme mít dostatek lodí. Někteří účastníci měli svoje lodě, kánoe, někdy kajaky, několik kánoí jsme si půjčili, avšak jako základ jsme měli dvě vodácké pramičky, každou pro pět lidí, na které jsme se složili. Bylo třeba zajistit dopravu lodí na řeku, v prvních létech na Lužnici, využíval se vlak. Také bylo třeba zorganizovat společné vaření. Nu a někdo z bohoslovců či farářů, měl na starost přípravu programu (pobožností, přednášek, diskusí atd.)
 
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká?
     Jednak stále rád na kánoi jezdím, dnes je to jeden z mála tělocviků, který absolvuji. Také se mi líbí řeky a krajiny, které při tom vidím, především však vím, že společné vody poskytují šanci k intenzivnímu setkávání se s ostatními účastníky, protože lidé jsou většinu času spolu, musí spolupracovat jak při sjíždění řeky, tak při tábornickém životě. Většinou se tak skupina stmelí a vznikne v ní družná atmosféra. Nebo se to nepovede ještě dramatičtěji, než když si jdou na nervy evangelíci při pobytu v nějakém středisku, kde lze snadněji od druhých utéci. Většinou se to povede.
 
V čem je evangelické voda specifická?
     V tom, že tam jsou evangelíci; ti jsou ovšem různí. Mně k evangelickým vodám patří úsilí o stmelenou partu a nějaký program - pobož-nosti, diskuse o vážných věcech atd.
 
foto: Filip Keller Kde se berou lodě, půjčuješ?
     V devadesátých létech jsme s lidmi od nás ze Dvora Králové postavili flotilu kanoí, menší než je ta původní, kterou obhospodařují a půjčují kluci Kellerovi a na jejíž správě jsem se předtím také podílel. Dvorské lodě se také půjčují, ale ne tolika partám.
 
Chápeš se jako majitel lodí? Jako vodácká instituce?
     To ne, lodě se kupují či stavějí ze společných prostředků, byl jsem vždy jen jejich správcem. U mne jde o to, že na vodě mohu být spolu s lidmi, se kterými tam být chci. Jde skoro vždy o mladší či starší lidi z církve a jejich přátele. Proto v mém případě v souvislosti s vodáctvím nelze mluvit o nějaké zvláštní instituci.
 
Byl sis někdy vědom toho, že jsi rozjel něco, co pak pokračovalo dál jako lavina? Že stáls někde na začátku, v temné minulosti, evangelických vod?
     O své roli v této věci jsem takto asi ještě moc nepřemýšlel a nevím, zda by bylo realistické takto přemýšlet.
 
Zajímá tě, sleduješ, jak to pokračuje, kdo s kým a kam jezdí na vody?
     Jen mimochodem. Já se intenzivně zabývám věcmi do nichž jsem aktuálně zatažen.
 
Topil ses někdy?
     Jen jako děcko, na vodě ne.
 
Kdy jsi měl největší strach na vodě?
     V šedesátých létech na Lužnici. Bylo hodně vody, jedna pramička se převrhla na jezu a jednomu děvčeti se nepodařilo odplavat proti zpětnému proudu (vracáku), který ji nakonec stáhl pod vodu. Stáli jsme na břehu a koukali na to celí vyděšení. Jeden kluk za ní skočil do vracáku pod jez po hlavě a při dnu ji vytáhl ven. Frajer. Myslím si, že dneska se takové věci stávají míň díky lepším znalostem co nelze sjíždět a díky vybavení (vesty atd).
 
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
     Nejprve starost o lodě, především kanoe, dnes mnohdy i rafty. Lodě jsme si postavili, nebo koupili, je potřeba je udržovat a přepravovat na místo akce. Dnes za auty na přívěsech, které také patří k vybavení. Dále máme ve všech větších partách stany tee-pee a to nikoliv ze záliby ve westernovém folklóru, ale jako místo, kde můžeme být spolu i za deště, vařit, zpívat, absolvovat program. Pokud jde o vlastní vodácký tábor, měl by ve skupině být přítomen zkušený vedoucí, zejména, když se jedná o hodně mladé lidi, aby rozhodl, kolik se ten den bude sjíždět řeky, které jezy jsou nesjízdné atd. Sám na to nestačí, musí s ním být další zkušenější vodáci. Je též třeba zajistit vaření, lékárničku, programy atd.
 
Které řeky jsi jel?
     Lužnici, Vltavu, Otavu, Ohři, Sázavu, Ploučnici, Svratku, Chrudimku, horní Labe, na Slovensku Hron, v Polsku Dunajec, ve Francii Loiru, ve Slovinsku kousek Soci na raftu.
 
Kolik lidí se s tebou vystřídalo?
     Nejsem z fleku schopen odpovědět. Existuje více evangelických vodáckých part. Já v posledních létech jezdím na vodu s východo-čechy tak dvakrát - třikrát za prázdniny na týdenní pobyty. foto: Filip Keller Asi od půlky sedmdesátých let jezdím každý rok, někdy jedenkrát, někdy vícekrát. Myslím, že jsem absolvoval cca 60 - 80 prázdninových vod s evangelíky. Party bývali od 15 až do 50 účastníků.
 
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
     Máme lepší vybavení a auta, tedy víc pohodlí. A nemáme strach z policajtů, kteří by nás odhalili jako nelegální shromažďování mládeže (je ovšem třeba říci, že na řekách bylo za komunistů bezpečněji, než v domech).
 
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
     Vodácké tábory nejsou zajímavé pro všechny mladé, jen pro určitou skupinu, myslím, že je tomu tak i v jiných církvích. Vícekrát jsem na řece potkal adventistické party, rovněž katolické. Za minulého režimu to byl svobodný a poměrně bezpečný způsob shromažďování mládeže.
 
Bereš ježdění i jako misii?
     Organizoval jsem vody pro mládež z ČCE, ovšem otevřenou navenek.
 
Co letos?
     Zase, či ještě, hodlám jet na vodu s mládeží a dětmi z východních Čech, nejspíš do Polska na Poprad a Dunajec. A na tatáž místa s rodinným klanem, do něhož jsem se kdysi přiženil.
 
Dělníci víry
Evangelické Vody
Rozhovor s Abigail Hudcovou, farářkou v Praze Dejvicích
Ondřej Macek
 
Kdy jsi poprvé jela na vodu?
     Jako studentka bohosloví, myslím asi v létě 1977 na Lužnici.
 
Kdy s evangelíky?
     To byla právě hned ta moje první voda - především jeli další příbuzní a bohoslovci a mládež pod vedením švagra Vojena Syrovátky.
 
Jak jsi se k tomu dostala?
     Vojen s Honzou Kellerem kdysi takové akce pořádali a v době našich studií se znovu k tomu vraceli.
 
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
     Neorganizovala jsem to, k tomu jsem se dostala až později, když jsme s Petrem byli na sboru a spolupracovali jsme s Vojenem dál. Byli jsme v jednom seniorátě, a tak jsme začali pořádat „seniorátní vodu mládeže“. Mládež se oficielně moc scházet nesměla a při takovéto akci, kdy se každý den táboří jinde, nehrozilo moc nebezpečí, že by se to profláklo. Zpočátku jsme potřebovali zkušené kotrčníky, tak jsme pozvali kluky Čapkovy z Děčína, Kellerovy z Prahy či ze Zbytova... Přidali se i další známí a přátelé, takže to nikdy nebylo úzce seniorátní. Spolupráce pokračovala i tehdy, když Vojen přešel do sousedního Královéhradeckého seniorátu. Organizace byla náročná, ale vždycky to stálo za to. Předně bylo třeba zamluvit si lodě hodně dopředu - půjčovali jsme si je převážně od Honzy Kellera tzv. zbytovské lodě, sice jsme si sami také nějaké postavili, ale to nikdy nestačilo, protože nás jezdilo 30-40, t.j. 15 až 20 kanoí. Jezdili jsme po několik let české řeky, Otavu, Vltavu, Ohři, na počátku 90.let jsme vyzkoušeli poprvé s příbuznými rodinami Hron a od té doby jsme začali jezdit tam. Zapomněla dodat, že kromě těchto vod mládeže jsme po několik let jezdili v úzké skupině - 3 příbuzné rodiny (bylo nás kolem 15). Takže naše děti jezdí na vodu od malička.
 
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká? Proč pořádáš každý rok vodu?
     Jednak je to velmi dobrá příležitost poznat se a sblížit se s druhými lidmi, spolu prožít pěkné, ale i někdy těžké. Každý den se ujede kus řeky, staví se tábor, společně se vaří, zpívá, povídá, hrají se hry. Nemusí se tedy vymýšlet nějaký program, na řece je to dáno. Vodám s mládeží jsme říkali konfirmační, protože jsme tam probírali některé základní kusy věrouky nebo biblické texty většinou při večerních pobožnostech a ráno se také začínalo společně pobožností některého z účastníků. Prostě voda je dobrá příležitost k tomu, jak prožít intenzivně týden s partou lidí a poznat se po všech stránkách. Tam je člověk závislý na ostatních a musí se s nimi nějak srovnat. A aby to byl čas hezkého soužití, každý musí pro to něco udělat, každý musí být nějak aktivní. I když ta největší starost leží vždycky na několika málo jedincích, kteří vodu organizují.
     Ten druhý „nemalý důvod“ mám vodu ráda jako takovou, ráda plavu, koupu se, pak mám ráda i turistiku a tady se to spojuje vlastně dohromady. Z vody je krajina úplně jiná nežli ze břehu a člověk se dostane do takových míst, kam by nikdy nezašel. A vždycky je ta řeka jiná, ať ji jedete 10x. V tom je také určité kouzlo.
     A za třetí - je pěkné jen tak nechat se unášet proudem a kochat se okolím, ale líbí se mi i zdolávat peřeje, jezy a náročnější úseky. Je v tom prostě i kus dobrodružství. Proto také sjíždíme řeky nejen v létě, ale jezdíme i jarní vodu - Jizeru a Labe na raftech.
 
V čem je evangelická voda specifická? - Myslím, že by to mohlo být v tom, že tam nejde především o ten sport, o výkony, to je jen prostředek k něčemu. Nejde tam také jen o rekreaci, ale je to příležitost k rozhovorům o otázkách víry, je to příležitost vytvářet model křesťanského společenství, o nějž bychom měli usilovat i v každodenním všedním životě.
 
foto: Filip Keller Topila jsi se někdy?
     Topila v pravém smyslu slova asi ne, protože jsem skoro vždycky jezdila s vestou, i když plavec jsem dobrý. Ono každé nečekané udělání bylo nepříjemné. Měla jsem ale dva velmi nepříjemné zážitky - jednou na Jizeře a jednou na jarním Labi. Poprvé jsme se udělaly s Alžbětou na tzv. mísách - voda byla ledová, venku asi 5°C. Byly jsme tak promrzlé, že jsme nemohly ze sebe vydat ani hlásku, nedalo se volat o pomoc. Naštěstí ti zodpovědní před námi se ohlédli a viděli, co se stalo, přistáli a pomohli nám ven. Prsty na ruce jsem měla tak pomlácené a oteklé, že jsme museli přeříznout snubní prstýnek. Na Labi to bylo na tzv. prazích, jela jsem to tehdy s Petrem. Na břehu byli ale kamarádi připraveni pomoci. Takže v podstatě o moc nešlo, pouze jsem poprvé měla zážitek až jakési blažené promrzlosti, takže jsem nebyla schopná žádné aktivity. Upadla jsem do jakési letargie a nechala se unášet rychlým proudem. Byla jsem jako ochrnutá. Z toho mě ale vyburcoval jeden kamarád, který běžel po břehu a snažil se hodit malý provázek. Teprve když pořádně zařval (jinak byl velmi tichý), tak mě vyburcoval k tomu, že jsem se aspoň toho provázku chytila. A ono to kupodivu pomohlo. Dodatečně jsem si uvědomila, když se tonoucí stébla chytá, může se i zachránit. K záchraně stačí někdy skutečně jen malinko.
 
Kdy jsi měla největší strach na vodě?
     Nevím kdy největší, ale vždycky jsem se bála na těch těžkých úsecích řeky a na jezech, ne tak o sebe jako spíše o ty druhé, za nějž jsme měli odpovědnost.
 
Nějaký velký zážitek?
     Zážitků bylo mnoho a velmi pestrých. Ale jeden z posledních nesouvisel ani tak s vodou jako s naším dopravním prostředkem. Lepší a pohodlnější bylo, když jsme začali jezdit s jedním vodákem, který vlastnil autobus. Každý den jsme ujeli kus řeky, on nasedl na kolo a vrátil se pro autobus, v němž jsme měli věci. Autobus však byl už stařičký a rok od roku v horším stavu. Naposledy jsme díky němu skončili místo na Hronu na Bečvě. Už když jsme vyjeli ze Dvora Králové, řidič Slávek musel neustále dolévat vodu a nakonec jsme v noci skončili těsně před hranicemi. Čoudící autobus se zastavil docela. Ráno se podařilo jej nastartovat a otočit, ale v Hranicích na zastávce skončil úplně. Asi to vypadalo komicky, když jsme se nejprve v počtu asi 35 snažili autobus s vlekem lodí dotlačit stranou. Ani jsme si neškrtli. Zachránil nás fekální vůz, který jel kolem a milosrdně nás vzal do vleku a odtáhl k řece. Ani nám nevadilo, že smrdí. Tam jsme shodili lodě do vody – tehdy to zrovna šlo, vody bylo dost i v Bečvě - a dopluli jsme na tábořiště pod městem. Na ostatní věci jsme si zjednali avii. Rozbitý autobus tam zůstal přes rok stát. Pak už ho Slávek neměl a jezdili jsme s menším. Ale ačkoli všechno dopadlo jinak, než jsme naplánovali, byl to jeden z nejlepších vodáckých táborů, co jsme prožili.
 
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
     Je třeba zajistit lodě, domluvit dopravu, stany, zajistit program pobožností - ranních a večerních, vaření - zkrátka ještě něco navíc oproti běžným táborům.
 
Které řeky jsi jela?
     Už jsem některé zmínila, kromě Vltavy, Ohře, Otavy, Lužnice a jarní Jizery a Labe to byla v Čechách ještě Berounka a Divoká Orlice, na Moravě Bečva, na Slovensku zmíněný Hron a v Polsku Dunajec. Nejvíc ze všech se mi líbí Hron, jen kdyby byl trochu čistší. Je tam málo jezů a pěkně teče. Petr s Vojenem a s mládeží jeli jeden rok Loiru ve Francii. Ale po vodácké stránce to byla prý nuda.
 
Kolik lidí se vystřídalo?
     Někteří s námi jezdili po několik let, takže se to dá těžko spočítat, ale mohu-li to odhadnout, možná se vystřídalo 200 lidí? Nevím. Žádnou evidenci jsme si nedělali.
 
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
     Myslím že nikoli, jen některé party mají už tzv. kýblovky - polyetylénové lodě, které jsou velmi kvalitní, takže se nemusí člověk bát, že se někde prorazí a bude se muset spravovat. V poslední době už s dětmi a konfirmandy nejezdíme, jezdíme ale s celými rodinami a to je přeci jenom trochu jiné nežli s dětmi, je to volnější, rodiče se o své děti starají, není třeba vymýšlet pro ně program a zábavu. Ale ve skrytu duše doufáme, že se ke starému způsobu práce vrátíme, až děti ve sboru dorostou a opět začneme třeba tzv. konfirmační vody. Snad na to ještě tak staří nejsme. Teprve potom můžeme porovnat, zda je práce stejná či zda se něco změnilo za těch pár let (děti anebo my?).
 
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
     Asi proto, že to byla jedna z osvědčených forem, jak mládež zaujmout, oslovit, a byla to práce, která se zas tak moc kontrolovat nedala - myslím v době totality co se týče státního dozoru nad církví.
 
Bereš ježdění i jako misii?
     Mohla to být i misie, i když s tímto záměrem jsem to nikdy nedělala. Ale byly případy, kdy se přidali mladí lidé, kteří o církvi a o křesťanství mnoho nevěděli a najednou se ocitli v takovém prostředí přes své kamarády a moc to pro ně znamenalo - i po letech. Ale já jsem to dělala především pro děti ze sboru, ze seniorátu, aby prožily něco pěkného, něco pozitivního a přes tyto zážitky aby měly dobrý vztah k církvi, k níž patří, i ke konkrétnímu sboru.
 
Co letos?
     Ještě nevíme, budeme teprve plánovat. Ale jednou za rok na týden na řeku to musíme - to by nám určitě něco chybělo.