|
|
Diakonie |
Co to k čertu je
ta Diakonie
|
|
|
|
Všeobecné mínění má za to, že je to to nejhorší, co se člověku může stát. Nechci o tomto názoru polemizovat, protože opravdu většinu informací (asi 80%) přijímá člověk zrakem. Ale jak je to vlastně v případě, kdy se narodí dítě, u kterého se zjistí zrakové postižení? Je to také tak nepřekonatelná překážka? Zdá se, že ne, protože, když se narodí člověk bez zraku, nemůže jej postrádat a naučí se, nebo spíše může se naučit dost, aniž by mu zrak nějak podstatně chyběl. Tedy, co je to nevidět? Například ráno nevíte, jak je venku. Zjistíte to, až když vyjdete ven, nebo z rádia. Nevidět znamená (nebo může znamenat) potýkat se s předsudky lidí, kteří si takovou situaci neumějí představit, protože nemají stejnou životní zkušenost jako ten, kdo nevidí. Předsudky jsou často tou nejtěžší překážkou v životě nevidomých, ale možná to lze říci i o jiných postiženích. Nevidět ale z hlediska člověka zvyklého na zrak, je opravdu velmi těžká životní situace, se kterou se vyrovnává asi každý jinak.
V Diakonii hraji tzv. dvojroli: jednak je mojí prací telefonovat a přepojovat hovory a to přímo v ústředí Diakonie. Často slýchám zajímavé variace na slovo Diakonie, jaké dovedou lidé vymyslet. Ani představa o práci Diakonie jim není úplně jasná. Jedna volající paní se upřímně zaradovala: „Aha, tak u vás vyvoláváte diáky!“ Nedala si vymluvit, že je to přece jen trochu jinak. A druhá role? Jsem klientka Střediska pro zrakově postižené, jak my říkáme, SPZ.
SPZ sídlí v Praze a je to místo, které poskytuje lidem se zrakovým postižením možnost číst křesťanskou literaturu, jednak formou zvukových nahrávek na kazetách a jednak pomocí hlasového výstupu na PC. Dále zde vycházejí časopisy a biblické čtení Na každý den v bodovém písmu pro nevidomé. Jako další přednost SZP vidím, že se můžeme scházet a mluvit o životě a křesťanství, což se dost často prolíná. Možností k rozhovorům je hned několik: od takzvaných „Podvečerů u Klimenta“, kde se většinou scházíme poslední čtvrtek v měsíci, přímo ve středisku v Klimentské ulici č. 18, po víkendová setkání a prázdninové pobyty.
A jak vypadá takové víkendové setkání? Vezmu psa a jdeme. Ano je to opravdu jednoduché. Prostě jdeme s mojí čtyřnohou kamarádkou Štěpou na autobus nebo vlak, dojedeme na určené místo a tam trávíme víkend. Scházíme se dvakrát za rok, vždy na jiném místě republiky, v různých církevních denominacích. Čteme z Bible, ve skupinkách diskutujeme o přečteném a dozvídáme se tak o názorech na různé otázky víry. Můžeme se pokusit vidět věci z jiného pohledu. Kromě biblického programu zde probíhají vzdělávací a kulturní akce. Například v Táboře, kde jsme byli letos, jsme navštívili Husitské muzeum a kromě zajímavé přednášky o husitství, jsme si prohlédli dobové nástroje a zbraně. Divíte se, že se nevyhýbám slovu vidět? Je to výraz běžně užívaný. I nevidomý může vidět. Vidět lze nejen očima, ale i rukama nebo sluchem. Když se vzájemně potkáme, tak si řekneme, kdy se zase uvidíme.
Když přijdeme do obchodu, říkáme: „Ukaž mi to, já se na to podívám.“ Takže nemusíte mít obavy toto běžné slovo před námi vyslovovat. Lidé si často dělají tabu z něčeho, co si myslí, že by se nás mohlo dotknout. Takže slovo vidět používáme takříkajíc bez mrknutí oka.
Při psaní těchto řádků mě ještě napadá, že možná i ve vašem okolí se najdou lidé, kteří by mohli využívat služby střediska pro zrakově postižené, ale nevědí o nich. Teď jim to budete moci povědět.
|
|
|
