Když Ježíš kázal, refrénem jeho zvěsti bylo toto: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží."

Na jednu stranu je to jasné a srozumitelné: V ideálním případě králové vedli své země k rozkvětu a zaručovali jim vnější i vnitřní bezpečnost. Král starověku byl i nejvyšším zákonodárcem a soudcem. Proto měl také zajišťovat spravedlnost a právo, a to i chudým a bezbranným. Pod vládou dobrého krále mohl jeho lid žít v pokoji, plnosti, spravedlnosti a jednotě.

Na druhou stranu může řeč o Božím kralování vzbudit řadu napětí a otázek: Který pozemský král tento ideální nárok kdy naplnil? Vždyť i David jako nejlepší izraelský král za sebou zanechal mrtvého Urijáše a znectěnou Betšabe! A kdy přijde a jaký bude ten král, který přijde od Boha? Proto Ježíš metaforu Božího království musí vyložit mnohými dalšími metaforami - podobenstvími. Protože i když bude Hospodinovo panování v něčem podobné těm pozemským, v mnohém bude úplně jiné.

Vynikající zkratkou tohoto napětí je pak chvíle, kdy Ježíš jako uchazeč o Boží kralování (či jako Boží královský princ) přijíždí do Jeruzaléma - na oslíku. Kdo to kdy viděl, aby král přijížděl na oslu? Králi přece sluší bujný oř, mocný a silný! Nebo podobně: Ježíš hovoří o svém království a slávě otevřeně, když stojí před mocným úředníkem Pilátem - zbičovaný a spoutaný. Králové mají přece být vždy pány situace! Ano, Ježíš je Božím králem. To o velikonoční neděli ukáže jeho vzkříšení - jedinečný Boží čin přiznání k tomuto podivuhodnému muži. Ale je králem z úplně jiného těsta než naši běžní vládcové.

Právě Ježíšovi jako Králi králů patří budoucnost. Právě jemu se jednou budou všichni zpovídat - mocní našeho světa, i my prostí "poddaní". Proto platí až dodnes i Ježíšův apel k přípravě na definitivní příchod Božího království: "Čiňte pokání a věřte evangeliu". Jako Ježíšovi vyznavači smíme a máme už dnes brát jeho autoritu ještě vážněji než autoritu poměrů a vlád našeho světa.