|
Vyhledávání:
|
 |
|
|
Milá Eliško!
Mám trochu nepříjemný pocit. Asi si budeme muset přestat psát. Z narážek několika známých mám divné tušení, že tyhle dopisy čte kromě mé ženy a Tebe ještě někdo jiný. Nejde o mně, ale přece jen máme oba rodinu a malé děti...
Je zajímavé, co píšeš o tom, že Jáchyma často někdo tluče lopatičkou na pískovišti. Připomnělo mi to jednu strašně zajímavou knihu, u které jsem myslel na svůj dopis o tom, co má otec naučit své děti. Ta kniha se jmenuje Pozor, srdce muže a napsal ji John Eldredge. Staví role muže a ženy do kontextu biblických příběhů a to překvapivě citlivě a moudře. Nestraní přitom mužům, jak bych po svých zkušenostech od Američana čekal. A nesouhlasí ani s opačnou moderní snahou udělat z "divokých bytostí, stvořených pro dobrodružství", navoněné usměvavé profesionály, kteří si zbytky nespoutanosti v srdci vybíjejí agresivitou za volantem. Našel jsem v té knize mnoho odpovědí na svoje skryté otázky. Napadlo mě třeba poprvé v životě, že jsem něco ztratil, když jsem vyrostl bez televize a bez vojny. A vychován silně pacificky. Skoro úplně mi chybí některé vzorce chování. Jako dospělý se například pozdě a dost těžko učím aktivní obraně proti agresi. A kdybych třeba v zájmu ochrany své rodiny nebo svých práv potřeboval i útočit jako první, asi bych dlouho váhal, jak mám tu "lopatičku" vzít do ruky.
Co se týče oslovování, asi bys z Markétky lezla po zdi. Nejen, že mi celkem často říká tatínku (naštěstí před dítětem), ale dokonce začala občas říkat Barborce "miláčku". No, já jim prý zase oběma říkám "myško". Nic ve zlém, ale neříkáte si i Vy víc "tlapko" a "medvěde" než jmény? Už i já jsem začal používat množné číslo a ptám se během dne po telefonu: "Ahoj kočky!" Asi to odráží i stále neustupující, ba sílící vazbu mezi matkou a dítětem, kvůli které někdy jakoby dokonce obě splývaly. A být manželem takové dvouhlavé, ehm, bytosti, není zrovna jednoduché. Na jednu stranu mám doma "dvě krásný ženský", který mi po příchodu z práce obě běží vstříc. Na druhou stranu je Markétka pořád hodně unavená a někdy mám pocit, že možná víc ta únava než mateřství v ní potlačuje ostatní ženské složky osobnosti. O to vzácnější je, když se někdy nečekaně projeví. Kéž by to bylo častěji. Ale ač v srdci neandrtálec, jsem snad vzdělaný muž třetího tisíciletí, že, takže bych si neměl stěžovat. Natož, když je Markétka v rámci možností úplně úžasnou maminkou. Mám dojem, že trochu podvědomě volí stoprocentnost - když už byla jednou vržena do pozice matky, snaží se tady a teď obstát na jedničku. Stěžuje si, jak jí to nejde, ale já bych jí dal i hvězdičku. To víš, že by taky chtěla začít alespoň na část úvazku pracovat. I vzhledem k tomu, co jsem psal výše, si myslím, že by jí to moc prospělo. Musel by nám ale někdo pomoci, což zatím není na obzoru - já si pravidelné volno z práce na hlídání vzít nemůžu a jesle nepřipadají v úvahu.
My máme aspoň to štěstí, že když už Barborka (tak na půldruhou hodinku za týden) vidí jednu z babiček, může se zbláznit radostí, klidně by jenom seděla na zemi, koukala se na ni a chechtala se na celé kolo.
Padám únavou. Pa! Pozdravuj!
Tvůj Šimon |
|
|
|
|
|
|