ročník 49/2008:
                   
098Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Jeden prostor pojí nás
Krása nevěsty, líbeznost ženicha
Barvy, které bystří ducha
Sborové prostory a estetika
Když něco opravdu chci

John Reuben
KRÁL KRÁLŮ
08 Milá Eliško!
Rebelové, vládní vojáci a Obua
World Press Photo 2009
Tobiáš Lolness
Slib, že mě zabiješ
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
BARVY, KTERÉ BYSTŘÍ DUCHA
Marie Medková

 
evangelický kostel v Kolíně
 
Barbora Veselá je výtvarnice. Oslovila jsem ji, protože kromě jiného navrhuje řešení liturgických i jiných prostor v našich sborech.

Jak se stane, že vás někdo požádá, abyste udělala návrh?
Osloví mě farář nebo farářka, že s prostorem už dávno nikdo nic nedělal, a je to potřeba. Často jde o dávnou úpravu a teď to strašně zestárlo.
Řeknou třeba: Chceme vymalovat. Ale s tím pak souvisí leccos. Prostory jsou často zanešené různým nábytkem. Také je vidět bída doby, kdy interiér vznikal. Mizérie normalizační doby, kdy nebyly materiály. Omezený výběr, nic ryzího. Lidé z vlastních prostředků a svépomocí adaptovali, aby to aspoň nějak bylo. To bylo dobré pro stmelení společenství. Často jsou ale věci nešikovně udělané.

A hned víte, jak na to?

Ne, to ne. Někdy přijde nápad při prvním rozhovoru s panem farářem, kurátorem nebo někým ze sboru. Ale to není po každé. Pro mou práci je důležité, co se dozvím od místních lidí. Třeba v Kolíně – „hudba a zpěv, to je projev naší zbožnosti“. Nebo jinde „ať světlo září“. Nebo „náš sbor roste jako hořčičné zrnko“. Je to pro mě inspirace. Snažím se vycítit, co o sobě vypovídají.

Podle čeho volíte barvy?
Já mám ráda barvy, barvou se dá leccos vyjadřit. Když je to bílé, je to čisté, neuráží to, tam se nedá udělat chyba. Ale barva působí na psychiku, vyjadřuje náladu prostoru, atmosféru prostoru.
A oni to chtějí jinak, nově, takže se snažím navrhovat jiné barvy než ty, které v interiéru už byly a zestárly a kterých už mají dost.

Dáváte nějaké barvě přednost?
V modlitebnách a v kostelích mám ráda chladné barvy. Lidé mají tendenci říct: „My to tady chceme mít příjemný, teplý“. Ale já si myslím, že tyhle barvy patří do prostoru, kde lidi bydlí, kde se mají cítit pohodlně, v bezpečí, v klidu. Ale kostel je jiný prostor. Tam si taky musí připadat bezpečně a v klidu. Ale nemůžou si lebedit, hovět si, až usnout. Barvy chladné, jiskřivé, zářivé, brilantní pomáhají bystřit ducha i mysl.

S jakými materiály pracujete?
S lacinými :) Je mi jasné, že kamennou podlahu nikam nenavrhnu, je drahá. Samozřejmě mám radši dlažby nebo dřevo než koberec. Mám takový pocit, že lidi se chovají jinak v kostele s celoplošným kobercem – jako doma v obýváku.

Existuje nějaké centrum prostoru pro evangelický kostel?

Pro liturgické prostory je důležité místo okolo stolu Páně. Když jsem byla malá, tak o něj tolik nešlo. Možná je to tím, že dneska nechodí do kostela tolik lidí a není potřeba mít prostor úplně vycpaný lavicemi. Našich předků bylo strašně moc, takže lavice byly všude nastrkané, až ke zdi, až dozadu, úzká ulička. Nás je míň, takže je možné trochu prostor vyprázdnit, poslat tam víc vzduchu a osvobodit ho od přeplněnosti. Udělat okolo stolu Páně místo pro společenství. Kostel není prvotně místo služby, ale společenství. Slovo „ekklésia“ je totožné pro sejití i církev. A není to jen při večeři Páně, i rozmístění lavic a židlí může vyjadřovat společenství.

Jak docílíte toho, že je prostor nenásilně zdobný?

V naší církvi je to tradice, kdysi reakce na katolickou zdobnost. Nejdřív byly liturgické prostory ve stodolách, a potom v tolerančních modlitebnách – všechno bylo čisté, prázdné. My to pořád neseme s sebou. Jen si myslím, že už nevíme proč. Začíná se to ale proměňovat.

Jaké jsou největší nešvary?
V našich kostelích se o věci stará hodně lidí. Dělají to dobrovolně a respektují se a jsou na sebe hodní. „To sem dala tahle sestra, bratr připevnil tuhle poličku.“ Takže toho přibývá. Prostor je pak zanešený různými koncepcemi, které vyprchají, neslouží. Jen věci zůstávají.
Pak asi „do kostela to stačí“.

Kromě místností jste projektovala i sborové zahrady – jak se to dělá?
Na začátku jsem poslouchala, co všechno potřebují. Posezeníčka, koutek pro děti, hřiště, místo pro kávu a čaj, v létě přednášky, sborové události, seniorátní akce, hřiště. Myslela jsem na různé generace a na stromy, které jednou vyrostou a mají paměť.
Zahrada je kultivovaná část zeměkoule, kde je to jiné než okolní divoká příroda. Je to vlastně rajské místo.

Když chci něco dělat s prostorem, jaké si mám položit otázky?

Od lidí ve sboru nebo od faráře potřebuju slyšet:
Co chceme o sobě příchozím povědět?
Jak my prožíváme svou víru?
Chceme být otevření veřejnosti?
Dohodneme se na křesťanském symbolu nebo nápisu?
Vždycky něco vypovídáme. Jestli nám záleží, jak to tu vypadá. Jak vážně to bereme. Co pro svou víru, sbor jsme ochotní udělat, si odříct nebo naopak tomu přinést. To všechno vypovídá o lidech, kteří do sboru chodí.

Děláte teď na něčem zajímavém?
Teď budu navrhovat křtitelnici. Máme jen dvě svátosti. Při bohoslužbách užíváme pěkné nádobí při Večeři Páně a při křtu si často vystačíme s malinkou konývkou. Myslím, že je dobré, mít i křtitelnici na očích.

Děkuji za rozhovor.
 
evangelický kostel v Kolíně
 
 
TÉMA