ročník 49/2008:
                   
098Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Jeden prostor pojí nás
Krása nevěsty, líbeznost ženicha
Barvy, které bystří ducha
Sborové prostory a estetika
Když něco opravdu chci

John Reuben
KRÁL KRÁLŮ
08 Milá Eliško!
Rebelové, vládní vojáci a Obua
World Press Photo 2009
Tobiáš Lolness
Slib, že mě zabiješ
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
REBELOVÉ, VLÁDNÍ VOJÁCI A OBUA
Olcha Richterová

 
Christopher Obua Ogwetta se narodil roku 1963 v Ugandě. Působil jako farář v Súdánu. Po opakovaném věznění a mučení uprchl z domova a následně přežil únos do buše. O těchto zkušenostech i o životě azylanta v Dánsku jsem s Obuou mohla mluvit díky Davidu Touškovi, který ho již potřetí pozval do Čech. Bohužel jsem Obuu nezažila při kázání, kdy prý je velmi osobní a autentický. Při našem rozhovoru jsem přece jen cítila určitý odstup.

Říkal jste, že jste měl šťastné a spokojené dětství. Kdy se váš život změnil? Proč vás zajali nejprve súdánští vládní vojáci a pak ugandští rebelové?
Moje rodina pocházela z jižního Súdánu. Když tam v 50. letech začala první občanská válka, uprchla do Ugandy, kde byl mír. Vyrostl jsem tam, v roce 1971 ale začala válka i v Ugandě a my se pak vrátili do převážně křesťanského (a částečně animistického) jižního Súdánu. V letech 1973 – 1983 se nám v jižním Súdánu ještě žilo dobře, pak ale arabská vláda sídlící v severním Súdánu chtěla zavést právo šaría. Lidé v jižním Súdánu proti Dárfúru začali bojovat.

Jak jste se do toho zapletl vy?
Já se nezapletl, ale v červnu 1992 se bojovalo v naší oblasti, okolo Juby. Já tehdy byl farářem. Kazatelem. Jednou, krátce poté, co rebelové vstoupili do Juby, jsem byl zatčen na základě křivého obvinění, že jsem jim pomáhal. Já ale žádné rebely neznal. Stačilo nějaké nepravdivé udání, podobně zatkli mnoho dalších.

Co podle vás byly skutečné důvody zatčení?
Měl jsem doma na zdi mapu a vládní vojáci tvrdili, že jsem pomocí této mapy dával pokyny rebelům. Přitom jsem ji dostal z kanceláře, kde jsem předtím pracoval. Byla to naprostá hloupost.

Byla to tedy jen náhoda?
Byly za tím i jiné motivy. Farář totiž lidem říká pravdu. Dám příklad: vláda řekne, že bude očkovat děti. My se ale dozvíme, že ve skutečnosti dětem dají látky, které jim v budoucnu znemožní mít děti. Tak jsme o tom informovali. Někteří faráři se báli, ale ordinovaný farář má být hlasem těch, kdo hlas sami nemají. Musí říkat pravdu, i kdyby proto měl zemřít. Zemřít pro pravdu je v pořádku.

To mnoho lidí nedokáže ani říct, ani žít.

Mnoho lidí se bojí o sebe i o svoji rodinu. Ale když Ježíš dal život, co teprve my? I my máme sloužit Bohu beze strachu, děj se co děj. A říkat pravdu. Katolická církev v Súdánu mluví často otevřeněji než naše protestantská. Farář ale přeci nemůže jen koukat okolo, jaká bezpráví jsou na lidech páchána.

Ale co vaše rodina? Vaše děti se nijak rozhodnout nemohly...
Já přísahal před svým biskupem na Bibli, co budu v životě dělat. A Bůh je schopen ochránit mé děti stejně jako mě. Navíc děti v Súdánu dobře vědí, o co jde. Když mě zatkli, bylo mé dceři šest, ale rozuměla tomu. Říkala vojákům: kam berete tátu, on nic neví! Jeden voják jí to věřil, ale druhý říkal: ne ne, je to farář, komunikuje s povstalci.

Zatkli vás tedy vládní vojáci...

Odvedli mě 23. 6. 1992 do podzemních kobek, bez jídla a bez vody jsem tam strávil tři týdny. Velice mě to vyčerpalo. Pak mě vzali do obávaného White House, kde Národní islámská fronta vraždí lidi. Někteří z mých kolegů se odtamtud nikdy nevrátili. Já jsem dál působil jako farář. Mnohokrát mě ještě zajali, až mi jeden vládní voják řekl, že opravdu musím ze země. Že mi jde o život. Odešel jsem z Juby do Ugandy do zařízení pro uprchlíky. Tam jsem tři roky pracoval jako farář a pomáhal jsem distribuovat humanitární pomoc, také jsem se vracel do j. Súdánu s oblečením, botami, jídlem, hygienickými potřebami či věcmi potřebnými pro přípravu jídla. Má rodina zůstala v Jubě. V červenci 1998 mě unesli ugandští rebelové do buše. Důvod? Prostě unášejí lidi. Starší většinou zabijí, z mladších udělají vojáky. Já byl po třech dnech pochodu buší naboso tak vyčerpaný, že jsem je i žádal, aby mě zabili, ale odmítli. Jeden můj přítel ze skupiny jihosúdánských rebelů, přes něhož jsme v j. Súdánu distribuovali humanitární pomoc, mi vyslal na pomoc vojáky. Unikl jsem z příšerné přestřelky v buši jen velkou boží milostí.

A proč jste se rozhodl emigrovat?

Protože jsem sám tolik trpěl a viděl jsem, že mnozí odcházejí, rozhodl jsem se také odejít. Chtěl jsem mít konečně klid. Také jsem chtěl, aby mé děti mohly za mnou a získaly lepší vzdělání. Napsal jsem žádost veliteli tábora, ten ji předal OSN. Následovalo interview v Kampale. Někteří lidé uplácejí úředníky a jejich žádost o azyl je vyřízena mnohem rychleji. Končí pak většinou v USA. Já ale neměl peníze, tak jsem nic urychlit nemohl.

A kdybyste je měl?

I kdybych je měl, tak bych nemohl, protože jsem farář.

Chtěl jste tedy odejít kvůli celkovému tlaku?

Mnoho mladých lidí chce odejít, protože vidí, že v Súdánu nezískají vzdělání a nebudou mít žádnou budoucnost. Já jsem také chtěl kdysi, v r. 1983, jít se skupinou, která říkala, že nás dostane na školy. Mě ale odmítli. Oni totiž nalákají lidi, vezmou je do buše a tam z nich udělají vojáky. Mnoho mladých mužů takhle šlo za lepším životem.

A vaše vzdělání?
Čtyři roky jsem navštěvoval jakousi teologickou VOŠku, pak jsem pracoval u biskupa. V září 2000 mi Church Mission Society umožnila studium na křesťanské univerzitě v Ugandě. Roku 2005 jsem absolvoval a pak odešel do Dánska. Tedy, nechtěl jsem přímo tam, chtěl jsem někam, kde bych se domluvil anglicky a mohl sehnat dobrou práci. Ale octl jsem se tam. Je to těžké, protože dokud se nenaučím dobře dánsky, neseženu kvalifikované místo.

Během pobytu v Ugandě jste se s rodinou vůbec neviděl?

Ne, naposledy jsem je viděl v 24. 5. 1998. Odešel jsem bez rozloučení, aby se neprořekli. Jen mladšímu bratrovi jsem napsal, ať se postará o nějaké mé záležitosti a kam jdu. Moje dcera to ale tušila, ptala se, proč že píšu strýčkovi. Rodina se dozvěděla až to, že mě unesli ugandští rebelové. Vystrojili mi i pohřeb, téměř nikdo nevěřil, že se z buše vrátím. Kritizoval jsem totiž ugandské rebely nahlas.

Proč?
Protože unášejí lidi, zabíjejí je, uřezávají jim ústa, uši, ruce, nohy, ženám prsa. Ptal jsem se, proč to dělají vlastním lidem a protestoval jsem proti tomu. Stává se i to, že zabijí faráře, rozčtvrtí ho, uvaří, a pak donutí jeho sbor, aby jedl. Když jsem naprosto vyčerpaný, s nohama rozpíchanýma trny, v buši žádal, aby mě zabili, odpověděli mi ale, že to nejde. Že potřebují učitele. Jak bych mohl být jejich učitelem? Mluvil jsem tedy s těmi dětmi, které měly zbraně, ať jdou domů, do školy. Že v buši se stejně neustále bojí. Třicet se jich pak vrátilo. Ale jen milost boží mě zachránila, vůbec jsem už nemusel být naživu. Můj arcibiskup plakal, když jsme se setkali.

Přeskočme trochu do přítomnosti, do Dánska. Jaké bylo setkat se znovu s dětmi?
Bylo to náročné. Rád bych ale moc poděkoval Touškovým. Moc mi pomohli v komunikaci s úřady. Ale úžasné bylo i když jsem jel do Kodaně pro děti, tolik lidí mi nabízelo své auto! Těžké bylo, že jsem je opustil, když mé starší dceři bylo šest. Dvanáct let jsem je pak neviděl. Teď chodí do školy. Boží láska je opravdu obrovská. Být zase pohromadě je nádherné, ač v jiné zemi a jiné kultuře. Modlím se, aby jednou byl zase v Súdánu mír.

Vím, že v jižním Súdánu bude referendum o odtržení celého regionu.

Ano, v roce 2011. Arabové se snaží ovlivnit hlasování penězi, ale my chceme své záležitosti spravovat sami. Znovu tu zemi vystavět. Jestli jižní Súdán získá nezávislost, vrátím se.
 
 
ROZHOVOR