ročník 50/2009:
                   
098Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Jeden prostor pojí nás
Krása nevěsty, líbeznost ženicha
Barvy, které bystří ducha
Sborové prostory a estetika
Když něco opravdu chci

John Reuben
KRÁL KRÁLŮ
08 Milá Eliško!
Rebelové, vládní vojáci a Obua
World Press Photo 2009
Tobiáš Lolness
Slib, že mě zabiješ
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
KDYŽ NĚCO OPRAVDU CHCI
Adéla Maříková

Petrovi je 24 let a má invalidní důchod. Už od školy bylo jeho největší ambicí pracovat. „Chtěl jsem získat nějakou normální práci, kterou bych zvládl. A když něco opravdu chci, tak za tím musím jít.“ Takový je jeho postoj k životním překážkám. Je to ten nejdůležitější předpoklad k tomu, aby navzdory svému zdravotnímu hendikepu vedl normální život.

Dodnes Petr nadšeně mluví o tom, jak byl malý kluk a představoval si, co by chtěl jednou v životě dělat. „Chtěl jsem pracovat v lese. Pravidelně jsem s dědou do lesa chodil a on mě tam učil, jak sázet malé stromky, jak poznat špatný strom a jak se o ty stromy starat. Děda byl lesník a něco podobného jsem chtěl také dělat.“

Jenže osud mu v tomhle nepřál a Petr se přihlásil na odborné učiliště, obor kuchař - číšník. Byl přijat a po třech letech obdržel výuční list.

Přesto bylo zprvu těžké získat běžné zaměstnání. Ale Petr je podnikavý, a tak začal dojíždět do plzeňského denního stacionáře ČLOVÍČEK, který je zaměřen na rozvoj sociálních dovedností. Úspěšně prošel výběrovým řízením a jako kandidát s dobrými předpoklady a velkou motivací byl v prosinci 2005 přijat do programu pracovní rehabilitace.

„Naučil jsem se v praxi plno věcí, které znám teoreticky ze školy a které se mi také hodily v mé nové práci. A našel jsem si tu nové kamarády.“

V listopadu 2006, tedy po necelém roce, Petr program pracovní rehabilitace úspěšně absolvoval. Vedle kavárenských znalostí získal také větší povědomí a kompetence k tomu, aby byl schopen nalézt a udržet si dlouhodobě zaměstnání na trhu práce. Naučil se plnit své pracovní povinnosti, správně komunikovat s lidmi a řešit pracovní i soukromé problémy. Ke kvalitě práce, kterou Petr v Kačabě odváděl, jeho bývalý instruktor poznamenal: „Petr je zodpovědný pracovník, oceňuji především aktivitu při učení se novým věcem a spolehlivost. Pracuje pozitivně naladěn, což dokáže přenést i na spolupracovníky.“

Po skončení rehabilitace si ještě Petr musel chvíli na svůj velký den počkat. „Sice jsem byl měsíc doma, bylo mi trochu smutno, ale neměl jsem obavy, co budu dělat, v té době se už totiž rýsovala práce u firmy, kde jsem byl během pracovní rehabilitace na praxi.“

Petrovo očekávání se naplnilo, a tak v lednu 2007 jako pracovník ve výrobě rozšířil řadu zaměstnanců firmy Omex group s.r.o.

Jeho pracovní náplní je výroba baget, hamburgerů a sendvičů. Petr v tomto podniku úspěšně pracuje již třetím rokem. „Zatím mě to stále baví a do práce se těším.“

Petr má v současné době mnohem méně volného času než dříve. Částečně odpočívá a částečně ho tráví tvůrčím způsobem. „Když je hezky, sedím venku se svým psem. Ale také už dva roky dělám bubeníka v pěveckém souboru Duhové děti. Pravidelně vystupujeme v Plzni, ale také jezdíme do zahraničí. Hráli jsme například v Portugalsku, v Itálii nebo ve Vatikánu.“
A na to, že dostal možnost absolvovat pracovní rehabilitaci v Kavárně a čajovně Kačaba a uspěl tak na otevřeném trhu práce, vzpomíná Petr se slovy: „Kačaba podstatným způsobem ovlivnila to, že dnes mám trvalé zaměstnání, které se mi líbí. Nikdy na ni nezapomenu! Naučil jsem se věci, které si budu pamatovat do budoucna a jsou pro práci i pro život důležité.“

Omex group s.r.o. zaměstnává Petra na částečný úvazek od ledna 2007 dodnes.

- Adéla Maříková -
chráněná dílna Kačaba, DČCE středisko v Plzni
 
 
O ČEM SE V DIAKONII (NE)MLUVÍ