teoretické a teologické (a taky osobní) postřehy Petra Tureckého

K čemu mě prostor vede?
Otázka vztahu architektury - obrazu - prostoru mne vždycky zajímala. Katolický výtvarný chrámový prostor (architektura, uspořádání prostoru, sochařská výzdoba, umístění obrazů) mne pro svou bohatou a úctyhodnou tradici vždy nutil k porovnávání s prostorem evangelickým.
Jeden můj vnímavý kamarád kdysi poznamenal: „Evangelický kostel se třemi řadami lavic v hlavní lodi snad záměrně narušuje prostor tak, aby se člověk nemohl soustředit na modlitbu.“ Tento můj kamarád se mi přiznal, že se nedovedl kvůli tomuto uspořádání nikdy soustředit ani na slovo.
Místo toho musel vnímat disharmonii takového uspořádání: lavice nelogicky blokují cestu ke stolu Páně.
Někdo by řekl: ten člověk je nenormální. Co když ale je jen vnímavější k vztahu prostoru a architektury? Co když my ostatní takto reagujeme také, jenže podvědomě?

Skeptikovy výtky
Ptal jsem se tedy: Měl by mít liturgický prostor logiku? A jakou? Podřízenou přirozenému vnímání krásy a uspořádání prostoru? Podřízenou staletími pěstovanou estetikou?
Teolog by mohl odpovědět: to je ale podřizování se přirozenosti. A tady už jsme krůček od přitakání přirozené teologii. Že tedy člověk je vlastně v podstatě dobrý a že na Pána Boha lze najít nějakou metodu vtištěnou jím samým do naší lidské-pozemské přirozenosti.
Prostor, který by mohl napomoci modlitbě a soustředění? A už tu máme metodu na Pána Boha. Nene, raději budeme stavět záměrně hnusné prostory, vždyť člověk je továrna na modly. A tak dále.

Nutíme si klišé?
Neochota naší (západní) reformované teologie činit kompromisy. Neochota přiznat si, že ve světě mohou existovat dvě různé až opačné odpovědi na jednoduché otázky. To je slepá ulička západního rozumného člověka, odpovídá člověk poučený východní filosofií.
O pervertovanosti západního rozumu na poli výtvarného umění referuje tvrdě Pavel Florenskij. Florenskij má za to, že reformovaná tradice znásilňuje individualitu tím, že světu kolem sebe nutí své vlastní šablony-klišé. Říká: „Protestantská svoboda je atentátem na svobodu za pomoci slov o svobodě, nazpívaných na válečku fonografu.“ Byť je jeho názor dnes již téměř sto let starý, domnívám se, že je stále aktuální.
Florenskij velmi citlivě vnímá neschopnost protestantismu vnímat jinakost – čili jinou individualitu. Příkladem mu je zacházení s obrazem. Na libovolně vybraný materiál se nanášejí schémata, která s ním nemají nic společného. Západní člověk se ptá: proč bych si měl dávat pozor na vztah mezi tématem a médiem?

Neopovrhuj prostorem
J enže - není vztah náhodou podstatou vesmíru, jak nás učí Levinas a Buber? Není naše opovrhování prostorem - jeho potencí k duchovní harmonii mezi ideou a tvarem - výrazem naší vlastní totality?
Mám za to, že vnímavá citlivost vůči prostoru – tedy jednomu z médií, které můžeme tvarovat a vytahovat z něj naopak zesílení duchovního významu, je nám, západním lidem stále cizí.
Vřele doporučuji k prostudování knihu Karla Stibrala, Proč je příroda krásná? / Estetické vnímání přírody v novověku, Dokořán 2005. Dozvíme se tam, že poslední, kdo se byl ochotný filozoficky zabývat estetickým působením přírody, byl Kant. Po něm už vnímavost pro přírodní prostor mizí. Dochází k jakémusi zbarbarštění. Bohužel tento rys se nevyhnul ani katolické tradici, plodné sepětí teologů s význačnými architekty a umělci v masové míře známe naposledy z období baroka. Mám za to, že tento vývoj souvisí s bujením technicko-industriální společnosti.

Toužíme po harmonii – duchovní rozměr prostoru
Dnes je mnoho lidí nadšených východními přístupy. Západní člověk touží (podvědomě?) po harmonii. Závidí Japoncům i Číňanům jejich zahrady, jejich architekturu, jejich cit pro krásu přírody, pro vztah architektury s přírodou, kterou jsme ztratili někdy v baroku. Ne všichni. Umělci tento rozpor vnímali vždy. Ukázali ostatním, že příroda je krásná a je v ní přítomný duchovní rozměr, ať už si o tom protestant myslí cokoli. Nakonec - díky romantismu v umění dnes chodíme do přírody a obdivujeme ji.
Číňané (kteří darovali kulturu Japoncům) od prvopočátku dovedli v krajině odhalovat velmi důležitý duchovní rozměr a naučili se jej ztvárňovat výtvarně. Také dovedli vnímat médium, na které své obrazy zachytávali i prostředky, kterými tak činili. Ne nadarmo byl západní svět zcela oslněn a šokován objevem východního umění.
Nechci tímto článkem říci, že se musíme zřeknout vlastní tradice a převzít šmahem východní přístupy. To by byla samozřejmě další totalita. Chci jen upozornit na důležitost vnímání vztahu prostoru a jeho výtvarného uchopení. Upozornit i protestantskou reformovanou dušičku, že by tento typ vztahu neměla podceňovat, ale věnovat mu náležitou pozornost.