archiv
OBSAH:
Zastavení
Zdržet se hledáním
Jak reagujete na selhání druhých?
Jak se dá vyrovnat s pokušením a se zlem?
Jak jsem před Bohem spravedliv
Známé tváře
Staršovstvo
Šel bys do staršovstva?
Proč jsi šel do staršovstva?
Oscar Romero
Poslouchá celá rodina
...o lidský život
Mládež ve sboru
O jinakosti
Odluka církve
Modlitba jako rozhovor
V čekárně na chirurgii
Slovník pro neslyšící
Tož tvoř
Studny
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Modlitba osamělého faráře
Dobrý, milý Pane Bóže,
nikdo mi tu nepomóže!
Pomoz mi ty, prosím, sám,
dej ať plný kostel mám!
Matouš 7,13 - 29
Zdržet se hledáním
Zdeněk Šorm
Zdeněk Šorm
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte...
...Mnozí mi řeknou v onen den. ,Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále...
Zbožnost je záležitost velice ošidná. Také v ní je snadné podlehnout klamu i sebeklamu, naletět druhým a mýlit se sám v sobě, být v ní sám úplně vedle. Na to upozorňují a před tím varují proroci, varuje před tím i sám Ježíš.
Protože v jeho varování stojí, že falešní proroci se poznají po ovoci, že se nestačí Krista dovolávat, ale je třeba činit Boží vůli a že ten, kdo jeho slova plní, je podoben muži, jehož dům obstojí, rozumíme mu obvykle tak, že teprve čin, teprve praxe je znakem pravé víry. Jádro toho klamu vidíme ve vnější zbožnosti, která se fakticky neprojevuje v jednání. Ne slovy, ale činy se víra měří.
Myslím, že právě to je jeden z těch omylů, kterým podléháme. Ti, které Ježíš odmítá, přece neříkají jenom ''Pane, Pane'', ale mohou se také vykázat mnoha mocnými činy, které v jeho jménu vy-konali. A přesto jsou vedle. Také právě v kázání na hoře Ježíš mluví o těch, kdo konají skutky spravedlnosti, ovšem jen proto, aby došli slávy u lidí. Čin může být příčinou omylu stejně jako slovo. I aktivita může být zavádějící, marná, zlá a slepá.
Jde o jinou věc. Žádná část lidského díla - ať slova nebo činy - sama o sobě nemůže být tím rozlišovacím znakem, kterým bychom se ujistili, že jde o život opravdu věrný, blízký Bohu. Ten základ, který rozhoduje o kvalitě stavby života, není v tom, co děláme, je mimo nás. Záleží na tom, na čem to všechno stojí, na čem stavíme, zda to, co říkáme nebo děláme opravdu odpovídá Boží vůli. Ne slovo nebo čin sami o sobě - ať už jsou veliké, obdivuhodné, přitažlivé nebo obětavé - ale jejich vztah k Bohu je rozhodující.
To znamená, že si ve své zbožnosti nikdy nevystačíme sami. Cestu, která vede k životu, si nikdy nemůžeme sta-novit sami. K tomu, abychom poznali, na koho dát a co je třeba říct a udělat, nestačí jenom náš zbožný odhad, naše upřímné přesvědčení, ale je třeba si vždy znovu uvědomit, že ani my zbožní ne-máme pravdu sami od sebe a v sobě, ale musíme ji hledat, ptát se na ni. A zvlášť ty, kdo nám mluví z duše, i sami sebe poměřovat slovem Božím a Kristem.
Abychom jeho slovo mohli plnit, je třeba ho slyšet a umět odlišit od svých zbožných přání a představ. A to dá práci, tomu je třeba věnovat čas - nespěchat jenom, aby to už odsejpalo, abychom už měli uděláno. Snadnost vede do záhuby. Zdržet se hledáním té úzké cesty a těsné brány, stojí za to.
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte...
...Mnozí mi řeknou v onen den. ,Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále...
Zbožnost je záležitost velice ošidná. Také v ní je snadné podlehnout klamu i sebeklamu, naletět druhým a mýlit se sám v sobě, být v ní sám úplně vedle. Na to upozorňují a před tím varují proroci, varuje před tím i sám Ježíš.
Protože v jeho varování stojí, že falešní proroci se poznají po ovoci, že se nestačí Krista dovolávat, ale je třeba činit Boží vůli a že ten, kdo jeho slova plní, je podoben muži, jehož dům obstojí, rozumíme mu obvykle tak, že teprve čin, teprve praxe je znakem pravé víry. Jádro toho klamu vidíme ve vnější zbožnosti, která se fakticky neprojevuje v jednání. Ne slovy, ale činy se víra měří.
Myslím, že právě to je jeden z těch omylů, kterým podléháme. Ti, které Ježíš odmítá, přece neříkají jenom ''Pane, Pane'', ale mohou se také vykázat mnoha mocnými činy, které v jeho jménu vy-konali. A přesto jsou vedle. Také právě v kázání na hoře Ježíš mluví o těch, kdo konají skutky spravedlnosti, ovšem jen proto, aby došli slávy u lidí. Čin může být příčinou omylu stejně jako slovo. I aktivita může být zavádějící, marná, zlá a slepá.
Jde o jinou věc. Žádná část lidského díla - ať slova nebo činy - sama o sobě nemůže být tím rozlišovacím znakem, kterým bychom se ujistili, že jde o život opravdu věrný, blízký Bohu. Ten základ, který rozhoduje o kvalitě stavby života, není v tom, co děláme, je mimo nás. Záleží na tom, na čem to všechno stojí, na čem stavíme, zda to, co říkáme nebo děláme opravdu odpovídá Boží vůli. Ne slovo nebo čin sami o sobě - ať už jsou veliké, obdivuhodné, přitažlivé nebo obětavé - ale jejich vztah k Bohu je rozhodující.
To znamená, že si ve své zbožnosti nikdy nevystačíme sami. Cestu, která vede k životu, si nikdy nemůžeme sta-novit sami. K tomu, abychom poznali, na koho dát a co je třeba říct a udělat, nestačí jenom náš zbožný odhad, naše upřímné přesvědčení, ale je třeba si vždy znovu uvědomit, že ani my zbožní ne-máme pravdu sami od sebe a v sobě, ale musíme ji hledat, ptát se na ni. A zvlášť ty, kdo nám mluví z duše, i sami sebe poměřovat slovem Božím a Kristem.
Abychom jeho slovo mohli plnit, je třeba ho slyšet a umět odlišit od svých zbožných přání a představ. A to dá práci, tomu je třeba věnovat čas - nespěchat jenom, aby to už odsejpalo, abychom už měli uděláno. Snadnost vede do záhuby. Zdržet se hledáním té úzké cesty a těsné brány, stojí za to.
Anketa
Jak reagujete na selhání druhých?
Zdeněk
Bárta
senátor
51 let
Bárta
senátor
51 let
Na selhání druhého reaguji tak, že se pokusím to jeho selhání vzít na sebe. Když to nejde, tak mu aspoň sdělit to o té generální amnestii Kristově a pak je ještě třeba vzít po hubě pár moralistů, kteří kolem toho selhání křepčí své vítězné tance.
Dan
Pikálek
ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
Pikálek
ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
Různě - přiznávám, že někdy i s hněvem. Myslím si, že dobré vztahy tvoří také schopnost vidět a pravdivě pojmenovat chyby. Zároveň se učím neodsuzovat druhé. Proto si připomínám vlastní selhání.
Jiří
Weinfurter
studentský farář
39 let
Weinfurter
studentský farář
39 let
Bezprostředně smutkem nebo hněvem. Selhání totiž narušuje důvěru. A to vždycky nějak bolí. Pak se ale pokouším čerpat z věčných zdrojů pokory, moudrosti a lásky, aby mě nepožírala ďábelská zatrpklost.
Václav
Hurt
armádní kaplan
44 let
Hurt
armádní kaplan
44 let
Jak kdy. Někdy otevřenou kritikou, jindy jsem z toho jen smutný a mlčím. A někdy si říkám, že by se to mohlo přihodit i mně a snažím se porozumět a neodsuzovat.
Vít
Marčík
loutkoherec
Marčík
loutkoherec
Mívám často vztek, ale pak si vzpomenu na sebe.
Táňa
Fischerová
herečka
Fischerová
herečka
Chápu, že neselhat je někdy velmi těžké. Vím, že ke 'svatosti'' je někdy dlouhá a těžká cesta. Pokud o to někdo stojí, snažím se mu pomoci. Ne-li, každý jsme přece odpovědný za svůj život sám.
Miroslav
Rada
akademický malíř
75 let
Rada
akademický malíř
75 let
Snažím se najít důvod jejich selhání.
Michal
Kitta
farář v Hrově
33 let
Kitta
farář v Hrově
33 let
V prvním okamžiku cholericky.
V druhém útěšně.
Ve třetím konstruktivně.
Ve čtvrtém pokorně (vzpomenu si, že hříšník č.1 jsem já).
V druhém útěšně.
Ve třetím konstruktivně.
Ve čtvrtém pokorně (vzpomenu si, že hříšník č.1 jsem já).
František
Radkovský
plzeňský biskup
62 let
Radkovský
plzeňský biskup
62 let
Učím se je nesoudit, protože kdo soudí, ten nemiluje. Spíš se snažím jim pomoci, pokud to jde a stojí o to. Působí-li mi to bolest, je to příležitost k obejmutí Ježíše ukřižovaného. Ten vždy dá sílu.
Lidie
Roskovcová
synodní kurátorka
65 let
Roskovcová
synodní kurátorka
65 let
Těžko odpovídat obecně - někdy mne to dokáže opravdu vytočit. Hodně záleží na závažnosti, na rozsahu důsledků. Pomáhají mi dvě věci: ptát se, do jaké míry jsem já k selhání přispěla, i to, když se mohu podílet na nápravě, na akci, která by vedla ven ze šlamastiky. Výčitky, byť oprávněné, jsou na nic. I tady platí, že nad hněvem nemá zapadat slunce.
Jana
Trusinová
v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
Trusinová
v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
Cholericky.
Miroslav
Vlk
pražský arcibiskup
70 let
Vlk
pražský arcibiskup
70 let
Snažím se rozlišovat, zda je selhání bezděčné, nezaviněné, z lidské slabosti, nebo z nedbalosti, či dokonce ze zlé vůle.
Na to první reaguji s milosrdenstvím a pochopením. To druhé je pro mne v prvé řadě vždy příležitostí k sebeovládání.
Na to první reaguji s milosrdenstvím a pochopením. To druhé je pro mne v prvé řadě vždy příležitostí k sebeovládání.
Katechismus?
Jak se dá
vyrovnat
s pokušením
a se zlem?
Michal Kitta
vyrovnat
s pokušením
a se zlem?
Michal Kitta
Když sdružení mládeže nacvičuje divadlo s křesťanským námětem, většinou nechce nikdo hrát Pána Ježíše. Enormní zájem je o vysloveně záporné role. Řekl bych: čím ''zbožnější'' mládež, tím větší zájem o role nevěstek, alkoholiků a vyžilých. Alespoň mám takovou zkušenost. Proč? Je to odvaž? Lákavá možnost ''zkusit si to alespoň na prknech''? Možná chvályhodný ostych nepošpinit to svaté.
Zatím nebyla dána do oběhu žádná počítačová simulace pokušení, žádný trenažér hříchu. Nasadili by vám přilbu s displejem, kombinézu se senzory pohybu a promítali by vám před oči různé svody:
jak máme hlad a kameny se mění v chleba, jak vládneme nad všemi královstvími světa, jak nádherně plachtíme vzduchem po seskoku ze střechy jeruzalémského chrámu. No, protože nejsme většinou tak dobří ďáblovi protivníci jako náš Mistr, promítli by nám hloupějším ještě nějaké porno, fotky motorek, zážitky z LSD, trochu jiné postavy, obličeje, talenty a povahy než máme - za dušičku! Kdyby člověk obstál a ''nekonzumoval'' pokušení, trenažér by vám zahrál nakonec hezkou písničku.
Až (pokud) jednou přijdeme před nebeskou bránu, bude tam, prý, zvenku cedule ''Kdokoli chce, může vstoupit''. Jakmile projdeme a ohlédneme se, bude na vnitřní straně brány jiný nápis: ''Vítejte vyvolení od stvoření světa''. Tato ilustrace pomáhá porozumět, co to je Boží vyvolení. My jsme přesvědčeni, že záleží jenom na nás, jak se rozhodneme, ale z Božího pohledu to může vypadat trochu jinak. Podobně je to i s hříchem a pokušením.
Z mé strany se mi může jevit, že záleží na mně, zda pokušení podlehnu, nebo ne. Když se budu snažit, povedu asketický, čistý nebo třeba modrý život. Z Boží strany mé vyhlídky na svatý život tak skvěle nevypadají. Pán Bůh nečekal, až dospěji k rozčarování nad sebou samým a poslal na svět svého Syna Ježíše. Ježíš byl takovým ''trenažérem'', jak se dokážeme vyrovnat s pokušením a se zlem. Neuspěli jsme. l kdybychom si sebevíc fandili, ukřižováním Ježíše Krista jsme dali najevo, co v nás je.
A tehdy se Bůh zachoval zcela nečekaně: když obdržel výsledky našeho neúspěšného golgotského ''testu'', nezamával nám s nimi před očima a nekřičel, že jsme u něj definitivně skončili. Rozhodl se, že bude pro příště postupovat jinak. Předloží nám naše skóre úplně klidně: ''Vidíš, prohrál jsi. Nejsi však navěky odsouzen. Stačí, abys tento výsledek zápasu se zlem přijal jako spravedlivý. Pokud uznáš svou prohru a přijmeš Ježíšovo vítězství, staneš se vítězem i ty. Ježíš bojoval i za tebe.'' Tak se může stát z poraženého spoluvíťěz. Boj s pokušením a se zlem totiž nemůžeme definitivně vyhrát. V pochopení a přijetí verdiktu velikonočního mače tkví hluboká vnitrní proměna člověka.
Ale vraťme se ještě k tomu, jak se to jeví z naší strany. Nemá smysl přece jen se nějak snažit vyrovnat se zlem a pokušením?
Jistě. Úžasnou pomocí je modlitba, meditace. Pomůže vám sdílení, osobní zpověď. Nezůstávejte sami, budete překvapeni, kolik lidí tím prošlo. Zkusili jste půst? Nesnažte se heroicky vyrovnávat s hříchem tím, že si ho postavíte na dosah a budete kolem něj obcházet a říkat si: ''Nic to se mnou nedělá.'' Klidně ho mrskněte do popelnice! Pryč z očí! Daleko! U některých pokušení vám pomůže vytrvalost, běh na dlouhou trať. U jiných (zní to jako malá víra), že zestárnete, vyrostete z toho, hormony se vám zklidní.
Jestli jednou prožijete, že to nepomohlo, máte šanci pochopit, že bylo třeba, aby s tím sám Bůh něco udělal. Udělal.
Zatím nebyla dána do oběhu žádná počítačová simulace pokušení, žádný trenažér hříchu. Nasadili by vám přilbu s displejem, kombinézu se senzory pohybu a promítali by vám před oči různé svody:
jak máme hlad a kameny se mění v chleba, jak vládneme nad všemi královstvími světa, jak nádherně plachtíme vzduchem po seskoku ze střechy jeruzalémského chrámu. No, protože nejsme většinou tak dobří ďáblovi protivníci jako náš Mistr, promítli by nám hloupějším ještě nějaké porno, fotky motorek, zážitky z LSD, trochu jiné postavy, obličeje, talenty a povahy než máme - za dušičku! Kdyby člověk obstál a ''nekonzumoval'' pokušení, trenažér by vám zahrál nakonec hezkou písničku.
Až (pokud) jednou přijdeme před nebeskou bránu, bude tam, prý, zvenku cedule ''Kdokoli chce, může vstoupit''. Jakmile projdeme a ohlédneme se, bude na vnitřní straně brány jiný nápis: ''Vítejte vyvolení od stvoření světa''. Tato ilustrace pomáhá porozumět, co to je Boží vyvolení. My jsme přesvědčeni, že záleží jenom na nás, jak se rozhodneme, ale z Božího pohledu to může vypadat trochu jinak. Podobně je to i s hříchem a pokušením.
Z mé strany se mi může jevit, že záleží na mně, zda pokušení podlehnu, nebo ne. Když se budu snažit, povedu asketický, čistý nebo třeba modrý život. Z Boží strany mé vyhlídky na svatý život tak skvěle nevypadají. Pán Bůh nečekal, až dospěji k rozčarování nad sebou samým a poslal na svět svého Syna Ježíše. Ježíš byl takovým ''trenažérem'', jak se dokážeme vyrovnat s pokušením a se zlem. Neuspěli jsme. l kdybychom si sebevíc fandili, ukřižováním Ježíše Krista jsme dali najevo, co v nás je.
A tehdy se Bůh zachoval zcela nečekaně: když obdržel výsledky našeho neúspěšného golgotského ''testu'', nezamával nám s nimi před očima a nekřičel, že jsme u něj definitivně skončili. Rozhodl se, že bude pro příště postupovat jinak. Předloží nám naše skóre úplně klidně: ''Vidíš, prohrál jsi. Nejsi však navěky odsouzen. Stačí, abys tento výsledek zápasu se zlem přijal jako spravedlivý. Pokud uznáš svou prohru a přijmeš Ježíšovo vítězství, staneš se vítězem i ty. Ježíš bojoval i za tebe.'' Tak se může stát z poraženého spoluvíťěz. Boj s pokušením a se zlem totiž nemůžeme definitivně vyhrát. V pochopení a přijetí verdiktu velikonočního mače tkví hluboká vnitrní proměna člověka.
Ale vraťme se ještě k tomu, jak se to jeví z naší strany. Nemá smysl přece jen se nějak snažit vyrovnat se zlem a pokušením?
Jistě. Úžasnou pomocí je modlitba, meditace. Pomůže vám sdílení, osobní zpověď. Nezůstávejte sami, budete překvapeni, kolik lidí tím prošlo. Zkusili jste půst? Nesnažte se heroicky vyrovnávat s hříchem tím, že si ho postavíte na dosah a budete kolem něj obcházet a říkat si: ''Nic to se mnou nedělá.'' Klidně ho mrskněte do popelnice! Pryč z očí! Daleko! U některých pokušení vám pomůže vytrvalost, běh na dlouhou trať. U jiných (zní to jako malá víra), že zestárnete, vyrostete z toho, hormony se vám zklidní.
Jestli jednou prožijete, že to nepomohlo, máte šanci pochopit, že bylo třeba, aby s tím sám Bůh něco udělal. Udělal.
Jak jsem před Bohem
spravedliv
David Nečil
spravedliv
David Nečil
Jak jsem před Bohem spravedliv?
Tak tedy vůbec a zcela. Vypadá to jako pitomost? Určitě, ale obojí je pro mě důležité a tak se to pokusím vysvětlit.
Vůbec.
Jsem hříšník. Možná se divíte, že se vám takto veřejně zpovídám. Na to mohu jen trochu škodolibě říct, že na tom nejste lépe. Ovšem hřích není jenom nějaká špatnost, nějaká jedna křivárna nebo i hromada věcí co uděláme proti svědomí nebo proti slušné morálce. Není to součet všech situací, kdy jsme přecházeli na červenou, nepomohli sousedce skládat uhlí nebo porušili Desatero. To bychom se možná mohli zdokonalovat, cvičit jógu, postit se, meditovat, posilovat si vůli a třeba se toho i zbavit. Hřích je ale něco víc. Je to něco, v čem lítáme. Celý náš život je tím tak prosáklý, že naprosto nemáme šanci z toho vystoupit. V Bibli se čas od času proto používá slovo otroctví nebo vězení. Něco, co sis sám nevybral a taky si nemůžeš jen tak říct, že toho necháš. Hřích je něco, co působí na nás. Před Bohem nejsem spravedliv. Vůbec. Je to pro mě důležité. Protože, pokud si tohle uvědomím, dozvím se, že Boha nepotřebuju. Neobejdu se bez něj. Za první průšvih v životě pokládám, když si začnu myslet, že na to stačím sám. Že to zvládnu. Nebo, že už jsem dokonce lepší než ostatní. Však to znáte: farizeus, kterému celník nestál ani za dobrý den.
Zcela.
Ale je tu ještě jeden průšvih. Možná ještě větší. Když si začnu myslet, že už nemám u Boha šanci. Že mě nevezme zpátky. Je to jako s tím Kainem. Je pravda, že byl dost originální, protože vlastně vynalezl bratro- vraždu, ale definitivně do toho spadl, když Bohu do očí řekl: ''Můj zločin je větší, než je možno odčinit.'' A přesto ho Bůh vybavil křížkem na čelo, aby Kaina nikdo nezabil. A přesto odešel z chrámu ospravedlněn ten zloděj celník a ne ten farizeus, který měl doma deset čárek, každou za jeden splněný příkaz Desatera. Přes všechny moje průšvihy, srabárny a podrazy, přes všechny kiksy, pády a pochybnosti smím znovu přijít za svým Bohem. Ne spravedliv, ale ospravedlněn. Zcela.
Tak tedy vůbec a zcela. Vypadá to jako pitomost? Určitě, ale obojí je pro mě důležité a tak se to pokusím vysvětlit.
Vůbec.
Jsem hříšník. Možná se divíte, že se vám takto veřejně zpovídám. Na to mohu jen trochu škodolibě říct, že na tom nejste lépe. Ovšem hřích není jenom nějaká špatnost, nějaká jedna křivárna nebo i hromada věcí co uděláme proti svědomí nebo proti slušné morálce. Není to součet všech situací, kdy jsme přecházeli na červenou, nepomohli sousedce skládat uhlí nebo porušili Desatero. To bychom se možná mohli zdokonalovat, cvičit jógu, postit se, meditovat, posilovat si vůli a třeba se toho i zbavit. Hřích je ale něco víc. Je to něco, v čem lítáme. Celý náš život je tím tak prosáklý, že naprosto nemáme šanci z toho vystoupit. V Bibli se čas od času proto používá slovo otroctví nebo vězení. Něco, co sis sám nevybral a taky si nemůžeš jen tak říct, že toho necháš. Hřích je něco, co působí na nás. Před Bohem nejsem spravedliv. Vůbec. Je to pro mě důležité. Protože, pokud si tohle uvědomím, dozvím se, že Boha nepotřebuju. Neobejdu se bez něj. Za první průšvih v životě pokládám, když si začnu myslet, že na to stačím sám. Že to zvládnu. Nebo, že už jsem dokonce lepší než ostatní. Však to znáte: farizeus, kterému celník nestál ani za dobrý den.
Zcela.
Ale je tu ještě jeden průšvih. Možná ještě větší. Když si začnu myslet, že už nemám u Boha šanci. Že mě nevezme zpátky. Je to jako s tím Kainem. Je pravda, že byl dost originální, protože vlastně vynalezl bratro- vraždu, ale definitivně do toho spadl, když Bohu do očí řekl: ''Můj zločin je větší, než je možno odčinit.'' A přesto ho Bůh vybavil křížkem na čelo, aby Kaina nikdo nezabil. A přesto odešel z chrámu ospravedlněn ten zloděj celník a ne ten farizeus, který měl doma deset čárek, každou za jeden splněný příkaz Desatera. Přes všechny moje průšvihy, srabárny a podrazy, přes všechny kiksy, pády a pochybnosti smím znovu přijít za svým Bohem. Ne spravedliv, ale ospravedlněn. Zcela.
Jak jsi spravedliv před Bohem?
Před Bohem jsem spravedliv jedině pravou vírou v Ježíše Krista. Mé svědomí mne obviňuje, že jsem těžce zhřešil proti všem Božím přikázáním a nikdy žádného z nich nezachoval a vždycky ještě jsem nakloněn ke všemu zlému. Bůh mě však přesto bez jakékoliv zásluhy, z pouhé milosti, daruje a přičítá dokonalé zadostiučinění, spravedlnost a svatost Kristovu, jako bych býval nikdy ani nespáchal, ani neměl žádného hříchu a jako bych sám splnil všechnu poslušnost, kterou vykonal za mne Kristus, jen když takové dobrodiní přijímám věřícím srdcem.
Před Bohem jsem spravedliv jedině pravou vírou v Ježíše Krista. Mé svědomí mne obviňuje, že jsem těžce zhřešil proti všem Božím přikázáním a nikdy žádného z nich nezachoval a vždycky ještě jsem nakloněn ke všemu zlému. Bůh mě však přesto bez jakékoliv zásluhy, z pouhé milosti, daruje a přičítá dokonalé zadostiučinění, spravedlnost a svatost Kristovu, jako bych býval nikdy ani nespáchal, ani neměl žádného hříchu a jako bych sám splnil všechnu poslušnost, kterou vykonal za mne Kristus, jen když takové dobrodiní přijímám věřícím srdcem.
Heidelberský katechismus
Doufám, že díky Bohu jsem. Díky tomu, co čtu v bibli, i díky lidem, kteří z ní žijí, získávám důvěru, že mne má někdo rád, i když to v životě všelijak motám. A tak se mě ta darovaná spravedlnost zmocňuje a snad mě i mění. Jinak bych se musel pořád točit kolem své spravedlnosti, kolem své dobroty. Jinak bych se do té potřeby ospravedlnit se asi chytil a i v dobrém jednání myslel zase na sebe. Takhle nemusím a tak snad někdy něco dobrého (skutečně pro druhé a nejen pro sebe) opravdu udělám, díky Bohu.
Zdeněk Šorm - farář
Anketa
Hryže vás někdy svědomí?
Svědomí vás hryže (z 21 se jen jednou objevilo ''spíš ne''), a to často (přes polovinu respondentů), někoho ráno, jiného večer, dalšího, když zrovna nespí. A kvůli čemu? Většinou jde o vztah k druhým lidem, někdy i o vztah k sobě a jeden se zmínil i o Bohu. A proč jsem se na to ptal? No, já jen jestli nám ospravedlnění může něco říct, jestli to jen tak ze zvyku neopakujeme.
Spíš ani moc ne. (student, 17 let)
Ano, pokud nespím. (farář, 29 let)
Ano, když udělám něco, co jiným ublíží; když udělám něco, abych jiným vyhověla, aniž bych byla přesvědčena, že to tak chci a že je to tak správně; když znovu dělám (nedělám), přemýšlím, nahlížím na věci způsobem, který se Bohu nelíbí. (pracující, 25 let)
Když doma neřeknu, že jsem dostal 5. (žák, 12)
Určitě. Když udělám něco, o čem si uvědomím, že to nebylo zrovna správné. Nebo vidím, že se stane nesprávná věc, a nemám sílu s tím něco udělat. (studentka, 15 let)
Svědomí mě hryže často. Kdy? Vždycky, když už je pozdě. (student, 21 let)
Je to spíš neustálá nejistota, jestli jsem nějak neporušil vztah vůči někomu. Když ano, hryže mě hrozně. (student, 19 let)
Jak se s tím vyrovnáváte?
Právě že dobře. (student, 17 let)
Některé věci si nepřipouštím, jiné si snažím před sebou i před ostatními ospravedlnit. (student, 21 let)
Většinou nijak. (farář, 29 let)
Přemýšlím, proč se to stalo. (student, 16 let)
Čas všechny rány zhojí. (student, 20 let)
Snažím se, aby se svědomí neumlčelo, tedy doufám, že ho poslouchám. (student, 23 let)
Někomu se svěřím, také prosím Boha za odpuštění. (studentka, 15 let)
To je různé. Většinou modlitbou a důvěrnou rozmluvou s blízkou osobou. (studentka, 16let)
Cítíte potřebu se před někým ospravedlnit?
Tak tohle je zajímavé, ačkoli svědomí hryže skoro všechny, skoro polovinu to nepálí, potřebu ospravedlnit se necítí. Možná to je ovšem proto, že v tom, co je ospravedlnění, máme pěkný zmatek. Jedni v něm vidí úsilí dát věci do pořádku (omluvit se, poprosit o odpuštění), druzí mu rozumějí jako falešné sebeomluvě. Pro jedny je to věc vztahu, pro druhé sebejistoty. Dobré je všimnout si, že ta po-třeba se váže na někoho, na kom mi záleží.
Ne. (farář, 29 let)
Občas ano, většinou před někým, na kom mi záleží. (student, 16 let)
Ano - omluvit se a poprosit o odpuštění zúčastněné strany (lidi, Bůh). (pracující 25 let)
Jenom sama před sebou. (studentka, 16 let)
Ospravedlnit se mohu jen když cítím, že mám pravdu (spíš věřím), ale nejsem si jist. Když jsem jist sám v sobě, nemám potřebu někoho přesvědčovat. (student, 19 let)
Co je pro vás největším pokušením? V čem selháváte?
Tohle je pěkně různorodé.Jako by se potvrzovalo, že zlo je mnohem barevnější a zajímavější než ctnost. Možná je to ale jenom věc naší slepoty. Vždyť i v tom zlu dovedeme být samozřejmě schématičtí. Anebo, že by dotyční respondenti chápali opravdu jako pokušení desatero a sebekázeň a nebyla by to jen odpověď na druhou část otázky? To už by byla hloubka opravdu biblická. V každém případě je dobré vědět, že s touhle pestrostí i ta spravedlnost od Boha nějak souvisí. Asi taky nebude tak kožená, jak se někdy v katechismu jeví.
Největším pokušením pro mě je, když neodolám mamčinu kuchařskému umění. Selhávám často v lenosti. (žákyně, 14 let)
Desatero (student, 21 let)
Sebekázeň. (farář, 29 let)
Vykašlat se na svoje povinnosti - škola atd. Nevím. (student, 20 let)
Když se opiju, kouřím cigarety. (student, 20 )
Moderní technika - v učení. (žák, 12 let)
Sebestřednost, sobectví, selhávám v na-slouchání. (student teologie, 23 let)
To je hodně osobní i na anonymní dotazník! Snad - soběstřednost, tělesnost (prodavač, 23 let)
Všecko. (student, 21 let)
Jak jsi spravedliv před Bohem?
Tak nevím. U zkoušky konfirmandů byste možná (až na tři ve víře kované) neprošli, ale mně je ta převaha nesebejistých odpovědí (deset z jedenadvaceti) sympatická. Vždyť i apoštol píše: ''ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.'' Ať už se vám zdá, že jste nebo nejste, bude nejlepší nechat to na něm. Jen to s tou snahou moc ne-přežeňte, alespoň ne kvůli vlastní spravedlnosti. Je mnoho jiným dobrých důvodů. Chodí okolo vás.
Snažím se žít podle desatera (žák. 13 let)
Pro oběť Ježíše Krista. (farář, 29 let)
To musí posoudit On. (student, 20 let)
Tím si nikdy nemohu být zcela jistý. pracující, 29 let)
Nedokážu odpovědět. Odpověď se dozvím potom. (student, 16 let)
To fakt nevím. Doufám že ano. (student, 21)
Svědomí vás hryže (z 21 se jen jednou objevilo ''spíš ne''), a to často (přes polovinu respondentů), někoho ráno, jiného večer, dalšího, když zrovna nespí. A kvůli čemu? Většinou jde o vztah k druhým lidem, někdy i o vztah k sobě a jeden se zmínil i o Bohu. A proč jsem se na to ptal? No, já jen jestli nám ospravedlnění může něco říct, jestli to jen tak ze zvyku neopakujeme.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Cítíte potřebu se před někým ospravedlnit?
Tak tohle je zajímavé, ačkoli svědomí hryže skoro všechny, skoro polovinu to nepálí, potřebu ospravedlnit se necítí. Možná to je ovšem proto, že v tom, co je ospravedlnění, máme pěkný zmatek. Jedni v něm vidí úsilí dát věci do pořádku (omluvit se, poprosit o odpuštění), druzí mu rozumějí jako falešné sebeomluvě. Pro jedny je to věc vztahu, pro druhé sebejistoty. Dobré je všimnout si, že ta po-třeba se váže na někoho, na kom mi záleží.
Co je pro vás největším pokušením? V čem selháváte?
Tohle je pěkně různorodé.Jako by se potvrzovalo, že zlo je mnohem barevnější a zajímavější než ctnost. Možná je to ale jenom věc naší slepoty. Vždyť i v tom zlu dovedeme být samozřejmě schématičtí. Anebo, že by dotyční respondenti chápali opravdu jako pokušení desatero a sebekázeň a nebyla by to jen odpověď na druhou část otázky? To už by byla hloubka opravdu biblická. V každém případě je dobré vědět, že s touhle pestrostí i ta spravedlnost od Boha nějak souvisí. Asi taky nebude tak kožená, jak se někdy v katechismu jeví.
Jak jsi spravedliv před Bohem?
Tak nevím. U zkoušky konfirmandů byste možná (až na tři ve víře kované) neprošli, ale mně je ta převaha nesebejistých odpovědí (deset z jedenadvaceti) sympatická. Vždyť i apoštol píše: ''ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.'' Ať už se vám zdá, že jste nebo nejste, bude nejlepší nechat to na něm. Jen to s tou snahou moc ne-přežeňte, alespoň ne kvůli vlastní spravedlnosti. Je mnoho jiným dobrých důvodů. Chodí okolo vás.
Co potřebují potřební
Známé tváře
Tereza Kellerová
Tereza Kellerová
Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem?
Řekne-li se ''Downův syndrom'' (dále DS), mnozí možná víte, co se pod tím cizím slovem skrývá, mnozí asi ne. Řekne-li se ''mongolismus'', bude se vás už asi orientovat více. A kdybyste viděli takového člověka, jistě byste si vybavili tu ''známou'' tvář, kterou jste už zahlídli vícekrát. Skutečně - lidé s DS mají některé typické rysy, podle kterých je možné je poznat. (Proto se také dříve užívalo - dnes už opouštěné - označení ''mongolismus'' pro fyzickou podobnost rysů lidí s DS a lidí mongolské rasy.)
Co to je Downův syndrom?
DS je vrozená chromozomální vada. Geny - nositele dědičných znaků - má tvořit přesná kombinace chromozomů, dojde-li v této kombinaci k určité odchylce, způsobuje to vznik DS. Je to jedna z nejzávažnějších vrozených vad, která se nedá za současných poznatků lékařské vědy odstranit a jejíž příčiny nejsou stanoveny. Jejímu vzniku se tedy nedá ani předcházet. V České republice se narodí přibližně 1 dítě s DS z 1500 narozených dětí. DS provází řada typických příznaků ve vnějším vzhledu (šikmo posazené oči, nižší postava, krátký krk), náchylnost k určitým nemocem a vždy je přítomno mentální postižení různého stupně. DS nelze vyléčit, je však možné pozitivně ovlivnit mentální úroveň. Dítě s DS je schopno naučit se téměř vše jako ostatní děti, pouze pomaleji a v pozdějším časovém období. Při vhodné péči pak může být člověk s tímto postižením částečně schopen samostatného života.
''Cejch na těle''
''Ze začátku, kdykoliv jsem se na Martina podívala, jediné, co jsem viděla, byl Downův syndrom. Postupně se ale věci začaly měnit. Byl to tehdy tak nádherný pocit, když jsem si uvědomila, že už se nedívám na Downův syndrom, ale že se dívám na mého krásného chlapečka Martina.''
V minulosti byl největším problémem lidí s DS nezájem a předsudky společnosti. Naštěstí se snad klima ve společnosti začíná měnit a i tito lidé mohou být přijímáni jako jedinečné osobnosti a nejen jako ti s tou ''typickou tváří''. Každý, kdo kdy poznal člověka s DS i člověka s jiným postižením, by měl dokazovat svému okolí, že diagnóza nenahrazuje identitu člověka, ale naopak že jeho osobnost je bohatá jako u kohokoliv jiného.
V minulosti byl největším problémem lidí s DS nezájem a předsudky společnosti. Naštěstí se snad klima ve společnosti začíná měnit a i tito lidé mohou být přijímáni jako jedinečné osobnosti a nejen jako ti s tou ''typickou tváří''. Každý, kdo kdy poznal člověka s DS i člověka s jiným postižením, by měl dokazovat svému okolí, že diagnóza nenahrazuje identitu člověka, ale naopak že jeho osobnost je bohatá jako u kohokoliv jiného.
''Odsouzení'' plodů s DS
Už bylo řečeno, že vzniku DS nelze předejít a samu vadu není možné léčit. Co však moderní medicína umožňuje, je rozpoznat v raném těhotenství riziko DS u plodu v těle matky a následnými vyšetřeními diagnózu potvrdit či vyvrátit. Při potvrzení DS je pak matce doporučováno těhotenství ukončit (velmi milosrdně řečeno). Co k tomuto problému říkají odbornice D.Dzúrová, E.Křížová, E.Matějíčková, J.Střihavková, které se DS věnují?
''...je na místě otázka, zda identifikace a následná interrupce geneticky modifikovaných plodů, v našem případě DS, je opravdu jediným řešením a pokrokem. Rozhodnout, že těhotenství s pozitivními znaky DS by mělo být jednoznačně přerušeno, je vlastně sociálním soudem o postavení osob s DS ve společnosti.'' /in Trendy v medicíně, 4/2000/
Velkou částí odborné a asi i laické veřejnosti je tato možnost brána jako velký pokrok. Sama bych se nikdy neodvažovala radit někomu, kdo se v situaci takového rozhodování ocitne. Mluví se o plodu, o dítěti, které ještě není vidět, ale kdo by mohl říci, že život narodivšího se člověka s DS bude méně hodnotný než každý druhý? Kdo kdy zažil pozitivní naladění pro život, nadšení z pěkných vztahů a dějů, vlastnosti tak často typické pro lidi s DS, asi by si tuhle otázku taky položil.
''...je na místě otázka, zda identifikace a následná interrupce geneticky modifikovaných plodů, v našem případě DS, je opravdu jediným řešením a pokrokem. Rozhodnout, že těhotenství s pozitivními znaky DS by mělo být jednoznačně přerušeno, je vlastně sociálním soudem o postavení osob s DS ve společnosti.'' /in Trendy v medicíně, 4/2000/
Velkou částí odborné a asi i laické veřejnosti je tato možnost brána jako velký pokrok. Sama bych se nikdy neodvažovala radit někomu, kdo se v situaci takového rozhodování ocitne. Mluví se o plodu, o dítěti, které ještě není vidět, ale kdo by mohl říci, že život narodivšího se člověka s DS bude méně hodnotný než každý druhý? Kdo kdy zažil pozitivní naladění pro život, nadšení z pěkných vztahů a dějů, vlastnosti tak často typické pro lidi s DS, asi by si tuhle otázku taky položil.
Klub rodičů a přátel dětí s DS
je organizací, která začala postupně vznikat po roce 1993, nyní sídlí při Speciální mateřské škole v Praze 8. V roce 1996 se stala občanským sdružením, jejími členy je přes 100 rodin, tj. asi 300 osob z celé republiky.
Klub organizuje řadu aktivit pro děti, jejich rodiny i další zájemce - včasnou péči, rehabilitaci, speciální terapie, poradenské služby, kursy, víkendová setkání, pomoc při integraci, překlady literatury, vydávání vlastního zpravodaje apod.
Klub organizuje řadu aktivit pro děti, jejich rodiny i další zájemce - včasnou péči, rehabilitaci, speciální terapie, poradenské služby, kursy, víkendová setkání, pomoc při integraci, překlady literatury, vydávání vlastního zpravodaje apod.
Z literatury
V poslední době vyšly velmi zajímavé knihy úzce se vztahující k tématu Downova syndromu, které bych vám ráda a s chutí doporučila. Publicistka, scénáristka a režisérka Olga Strusková dala dohromady výpovědi matek, kterým se narodilo dítě s DS. Působivá svědectví tak vyšla v knize Děti z planety D.S. Vypůjčím si doporučení PaeDr. Otilie Grezlové, neřekla bych to přesněji: ''Upřímné a intimní zpovědi žen - matek dětí s Downovým syndromem - nás vtáhnou do jejich světa. Staneme se svědky jejich života, představ, očekávání, radostí, zou-falství i beznadějí, ale především obrovské síly a odhodlání. Odvahy čelit osudu a mnohdy i nepřízni okolí. Jsme vtaženi do situace, kdy je nutné řešit rozhodující otázky - teď hned a na celý život. Několik autentických příběhů z nás učiní nejen vnějšího pozorovatele, ale silou opravdovosti a surovosti nás vtáhne do světa, o němž téměř nic nevíme.''
Autorkou další knihy je Denisa Střihavková, 24letá žena s Downovým syndromem, která píše své románové povídky již od svých 11 let. V roce 1999 jí vyšel soubor povídek Na tom záleží. (Je to u nás vůbec první kniha, jejíž autor má Downův syndrom.) Knihu jsem četla jedním dechem a potvrdilo se mi to, co jsem zažívala již dříve při setkáních s postiženými lidmi. Život lidí s mentálním postižením není pocitově chudší, jak se my ''zdraví'' často domníváme. Naopak jejich prožitky jsou opravdové, hluboké, upřímné, jen o nich ne každý do-káže mluvit. Denisa Střihavková vyjevila svůj vnitřní svět, svoje představy i prožívání a promluvila tak výrazně nejen za sebe, ale i za další lidi.
Ještě jednu knihu, kterou jsem sice nečetla, ale těším se na ni, bych ráda zmínila. Autorem je Jiří Šedý, 25letý muž s Downovým syndromem a kniha nese název Trochu něhy.
Autorkou další knihy je Denisa Střihavková, 24letá žena s Downovým syndromem, která píše své románové povídky již od svých 11 let. V roce 1999 jí vyšel soubor povídek Na tom záleží. (Je to u nás vůbec první kniha, jejíž autor má Downův syndrom.) Knihu jsem četla jedním dechem a potvrdilo se mi to, co jsem zažívala již dříve při setkáních s postiženými lidmi. Život lidí s mentálním postižením není pocitově chudší, jak se my ''zdraví'' často domníváme. Naopak jejich prožitky jsou opravdové, hluboké, upřímné, jen o nich ne každý do-káže mluvit. Denisa Střihavková vyjevila svůj vnitřní svět, svoje představy i prožívání a promluvila tak výrazně nejen za sebe, ale i za další lidi.
Ještě jednu knihu, kterou jsem sice nečetla, ale těším se na ni, bych ráda zmínila. Autorem je Jiří Šedý, 25letý muž s Downovým syndromem a kniha nese název Trochu něhy.
''Na tom záleží'' - ukázka z knihy D.Střihavkové
''Na tom záleží, na tom, že každý člověk, ať je postižený nebo zdravý, je schopen to zvládnout. Tak se musíme na to dívat. Každý něco dokáže, ale musíte to brát tak, přátelé, že pravda v tom je, že každý se snaží dělat to, co zmůže. Takový život už je. Ať je člověk takový, jaký je, tak si ho musíme vážit, chápat jeho pocity. Když je třeba postižený, musíme ho mít rádi a snažit se mu pomoct a pochopit jeho problémy. To, že je postižený, za to nemůže. A není hezké od druhých lidí, aby se mu posmívali. On za to nemůže, že je postižený. A lidé, kteří se posmívají tomu, čemu nerozumí, jsou to hloupí lidi, kteří nechápou nic a radši by chápali sami sebe.''
Co potřebují...
Je-li názvem naší rubriky Co potřebují potřební, pak si položím na závěr otázku: Co potřebují lidé s Downovým syndromem. Domnívám se, že hlavně to, aby se jejich okolí zbavilo předsudků, které se často vynoří už při pohledu na ''známou'' tvář. Aby dostávali rovné šance - už při narození, ve výchově i vzdělání - to, že jde něco pomaleji, hůře nebo dokonce vůbec, ještě nemusí znamenat vyloučení z účasti. Aby jejich budoucnost byla otevřená a ne zablokovaná diagnózou. Těch předsudků se můžeme zbavovat, poznáváme-li skutečnost a k tomu - domnívám se - mohou sloužit i zmiňované knihy.
/D.Střihavková, Na tom záleží, nakladatelství JPM TISK,1999; O.Strusková,Děti z planety D.S., nakladatelství G plus G, 2000; J.Šedý, Trochu něhy, vydal Klub rodičů dětí s DS v Jablonci - knihy je možné objednat na adrese Klubu rodičů a přátel dětí s DS: Štíbrova 1691, 182 00 Praha 8/
/D.Střihavková, Na tom záleží, nakladatelství JPM TISK,1999; O.Strusková,Děti z planety D.S., nakladatelství G plus G, 2000; J.Šedý, Trochu něhy, vydal Klub rodičů dětí s DS v Jablonci - knihy je možné objednat na adrese Klubu rodičů a přátel dětí s DS: Štíbrova 1691, 182 00 Praha 8/
Rodinné stríbro
Staršovstvo
Kristýna Žárská
Kristýna Žárská
Najít nějakou mladou duši, která by byla ochotná napsat něco o staršovstvu, byla svízel. Většinou o staršovstvu moc nevíme, nevidíme do jeho práce, neznáme ho.
Jsme církví, která není řízená striktně shora. Spolu s farářem nese zodpovědnost za sbor před Bohem i před lidmi právě staršovstvo. Spolu s ním činí všechna důležitá rozhodnutí.
Pomáhá nám staršovstvo jakožto mládeži? Máme ho zapotřebí? Jak funguje naše vzájemná komunikace? Co o něm víme?
V rozhovoru odpovídal Ondřej Rada z vršovického sboru, v němž vyrůstal. Dnes je mu 24 let a živí se jako malíř. Zajímalo mě, jak to se staršovstvem vidí on. Posuďte sami.
Jsme církví, která není řízená striktně shora. Spolu s farářem nese zodpovědnost za sbor před Bohem i před lidmi právě staršovstvo. Spolu s ním činí všechna důležitá rozhodnutí.
Pomáhá nám staršovstvo jakožto mládeži? Máme ho zapotřebí? Jak funguje naše vzájemná komunikace? Co o něm víme?
V rozhovoru odpovídal Ondřej Rada z vršovického sboru, v němž vyrůstal. Dnes je mu 24 let a živí se jako malíř. Zajímalo mě, jak to se staršovstvem vidí on. Posuďte sami.
Šel bys do staršovstva?
Rozhovor s Ondřejem Radou
Rozhovor s Ondřejem Radou
Co dělá staršovstvo obecně? Nemusíš obsáhnout všechno...
Řídí sbor.
Šel bys do staršovstva?
Šel bych do staršovstva, ale měl bych motto na kandidátce, který by tam muselo být napsaný, a to častější vysluhování Večeře Páně. Protože Večeře Páně do bohoslužeb a do liturgie prostě patří.
Jsou stanovené nějaké podmínky pro vstup do staršovstva pro ty, co se mají stát presbytery?
Tak určitě věk, a potom asi musí bejt aktivním členem sboru a ne mrtvou duší.
Je to oficiálně stanoveno?
No, upřímně řečeno, nevím, jestli je to stanovený, ale myslím si, že i kandidátka se pod tímhle úhlem sestavuje. Oslovujou se lidi, co prostě choděj.
Myslíš, že farářův hlas má větší váhu než hlasy ostatních?
Ve skutečnosti má farářův hlas větší váhu, což je na jedný straně pochopitelný, ale asi by neměl mít. I když jsou určitý otázky, kde by farář zcela pochopitelně větší váhu mít měl.
Myslíš si, že ve staršovstvu bývají převážně lidi, kteří sbor vedou duchovně, nebo organizačně?
Já se obávám, že je to na prvním místě organizační vedení sboru a na druhém místě udržování v nějaké vyčpělé tradici. Přitom vím, třeba i z vyprávění, jak to dřív bejvalo ve staršovstvech. Dřív byly komise, který všechno připravily, pak se to na tom staršovstvu vlastně jen tak sfouklo a mohli se zabejvat otázkama víry, diskutovat.
Myslíš si, že je u vás ve sboru důvěra ke starším, chodí za nimi lidi se svými problémy?
Myslím, že tuhle funkci zastává u nás hlavně farář, případně možná i kurátor, ty viditelný osoby staršovstva.
Jak by sis představoval osobu staršího, jaké bys na ni měl požadavky?
Tak určitě by to měla být osoba s vlastním názorem. Osoba, která se nebojí svůj názor říct, ale která ho pod tíhou argumentů dokáže opustit.
Měla by mít všeobecný přehled. Sledovat zprávy - co se děje ve světě, v naší republice, v církvi. Měla by vědět, kolik co stojí, aby se nevyhazovaly peníze zbytečně a zase aby se nekupovaly věci jen na dva měsíce.
Nechybí ti v tom slibu staršovstva, že se k tomu nevyjadřuje rodina? Mně přijde, že bez ní ten slib nejde zvládnout. A šest let jako volební období, nezdá se ti příliš dlouhé?
Určitě nejde kvůli sboru odsunout rodinu na druhou kolej, ale zase si musí ten člověk bejt vědom, když do toho dobrovolně jde, že bez tý oběti to nejde zvládnout. Šest let je dlouhá doba, a proto je dobrý, když se vždycky po třech letech dovolí polovina staršovstva. Zůstanou tam lidi, co mají návaznost a zase se tam dostane nová krev, což je dobrý.
Dík za rozhovor.
Řídí sbor.
Šel bys do staršovstva?
Šel bych do staršovstva, ale měl bych motto na kandidátce, který by tam muselo být napsaný, a to častější vysluhování Večeře Páně. Protože Večeře Páně do bohoslužeb a do liturgie prostě patří.
Jsou stanovené nějaké podmínky pro vstup do staršovstva pro ty, co se mají stát presbytery?
Tak určitě věk, a potom asi musí bejt aktivním členem sboru a ne mrtvou duší.
Je to oficiálně stanoveno?
No, upřímně řečeno, nevím, jestli je to stanovený, ale myslím si, že i kandidátka se pod tímhle úhlem sestavuje. Oslovujou se lidi, co prostě choděj.
Myslíš, že farářův hlas má větší váhu než hlasy ostatních?
Ve skutečnosti má farářův hlas větší váhu, což je na jedný straně pochopitelný, ale asi by neměl mít. I když jsou určitý otázky, kde by farář zcela pochopitelně větší váhu mít měl.
Myslíš si, že ve staršovstvu bývají převážně lidi, kteří sbor vedou duchovně, nebo organizačně?
Já se obávám, že je to na prvním místě organizační vedení sboru a na druhém místě udržování v nějaké vyčpělé tradici. Přitom vím, třeba i z vyprávění, jak to dřív bejvalo ve staršovstvech. Dřív byly komise, který všechno připravily, pak se to na tom staršovstvu vlastně jen tak sfouklo a mohli se zabejvat otázkama víry, diskutovat.
Myslíš si, že je u vás ve sboru důvěra ke starším, chodí za nimi lidi se svými problémy?
Myslím, že tuhle funkci zastává u nás hlavně farář, případně možná i kurátor, ty viditelný osoby staršovstva.
Jak by sis představoval osobu staršího, jaké bys na ni měl požadavky?
Tak určitě by to měla být osoba s vlastním názorem. Osoba, která se nebojí svůj názor říct, ale která ho pod tíhou argumentů dokáže opustit.
Měla by mít všeobecný přehled. Sledovat zprávy - co se děje ve světě, v naší republice, v církvi. Měla by vědět, kolik co stojí, aby se nevyhazovaly peníze zbytečně a zase aby se nekupovaly věci jen na dva měsíce.
Nechybí ti v tom slibu staršovstva, že se k tomu nevyjadřuje rodina? Mně přijde, že bez ní ten slib nejde zvládnout. A šest let jako volební období, nezdá se ti příliš dlouhé?
Určitě nejde kvůli sboru odsunout rodinu na druhou kolej, ale zase si musí ten člověk bejt vědom, když do toho dobrovolně jde, že bez tý oběti to nejde zvládnout. Šest let je dlouhá doba, a proto je dobrý, když se vždycky po třech letech dovolí polovina staršovstva. Zůstanou tam lidi, co mají návaznost a zase se tam dostane nová krev, což je dobrý.
Dík za rozhovor.
Proč jsi šel do staršovstva?
Rozhovor s kurátorem sboru - Vladimírem Buzkem
Rozhovor s kurátorem sboru - Vladimírem Buzkem
Co je náplní staršovstva?
Stručně řečeno, staršovstvo je správní orgán farního sboru. Přísluší mu jednat a usnášet se o tom, co se týká duchovního života sboru, jeho hospodářských záležitostí, ekumenických vztahů a misijní činnosti v obvodu sboru. Podrobně popisuje působnost staršovstva Řád o správě církve.
Kolik má být lidí ve staršovstvu?
Dovolím si ocitovat Řád o správě církve, který předepisuje, že staršovstvo má mít nejméně 6 a nejvýše 24 členů. Ten počet presbyterů by měl odpovídat velikosti sboru. Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší, když je ve staršovstvu méně členů, ale aktivních, než když je jich přes 20 a přitom je pak problém s účastí na schůzích, tzn. i případně s usnášeníschopností staršovstva.
Jaká by měla být osoba presbytera?
Presbyter by měl být ochoten k práci pro sbor, kterou je pověřen nebo která je mu blízká (a tedy si ji třeba i sám vybral). Měl by mít smysl pro práci v týmu, být odpovědný a ne-konfliktní.
Co si myslíš o spolupráci staršovstev s mládeží?
Myslím, že spolupráce staršovstva s mládeží by měla být co možná těsná. Měli by být o sobě vzájemně dobře informováni. Mládež by měla presbyterům pomáhat a staršovstvo ji zase podporovat. Ideální je, když se podaří, aby někdo mladší ze staršovstva byl zároveň ještě v mládeži nebo k ní měl aspoň dost blízko. Rozhodně by na sebe staršovstvo a mládež neměli navzájem hledět - jak se říká - ''skrz prsty''.
V kolika letech jsi šel do staršovstva a proč?
Do staršovstva jsem přišel, když mi bylo 30 let. Považoval jsem za svou povinnost takové pozvání neodmítnout.
Oba rozhovory připravila Kristýna Žárská.
Stručně řečeno, staršovstvo je správní orgán farního sboru. Přísluší mu jednat a usnášet se o tom, co se týká duchovního života sboru, jeho hospodářských záležitostí, ekumenických vztahů a misijní činnosti v obvodu sboru. Podrobně popisuje působnost staršovstva Řád o správě církve.
Kolik má být lidí ve staršovstvu?
Dovolím si ocitovat Řád o správě církve, který předepisuje, že staršovstvo má mít nejméně 6 a nejvýše 24 členů. Ten počet presbyterů by měl odpovídat velikosti sboru. Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší, když je ve staršovstvu méně členů, ale aktivních, než když je jich přes 20 a přitom je pak problém s účastí na schůzích, tzn. i případně s usnášeníschopností staršovstva.
Jaká by měla být osoba presbytera?
Presbyter by měl být ochoten k práci pro sbor, kterou je pověřen nebo která je mu blízká (a tedy si ji třeba i sám vybral). Měl by mít smysl pro práci v týmu, být odpovědný a ne-konfliktní.
Co si myslíš o spolupráci staršovstev s mládeží?
Myslím, že spolupráce staršovstva s mládeží by měla být co možná těsná. Měli by být o sobě vzájemně dobře informováni. Mládež by měla presbyterům pomáhat a staršovstvo ji zase podporovat. Ideální je, když se podaří, aby někdo mladší ze staršovstva byl zároveň ještě v mládeži nebo k ní měl aspoň dost blízko. Rozhodně by na sebe staršovstvo a mládež neměli navzájem hledět - jak se říká - ''skrz prsty''.
V kolika letech jsi šel do staršovstva a proč?
Do staršovstva jsem přišel, když mi bylo 30 let. Považoval jsem za svou povinnost takové pozvání neodmítnout.
Oba rozhovory připravila Kristýna Žárská.
Anketa
Tentokrát jsem se ptala lidí natolik z různých koutů, že se to ani nedá shrnout. Bylo jich ke třicítce. A v rozmezí tak 15 -26 let. Takže mladí lidi, my. Většinou toho, mnoho nevěděli.
Co má v náplni staršovstvo?
Všeobecné odpovědi typu:
schvaluje cesťáky, rozhoduje o křtech, svatbách, přijetí do sboru,
hlasuje o všem důležitém,
baví se o penězích, programuje
Rozhoduje o tom, co se bude ve sboru dít, o všech důležitejch věcech.
Co se má nebo nemá koupit, co je potřeba udělat.
Co vztah staršovstva k mládeži, spolupráce?
Obecně:
málo se o nás zajímá
nic o nás neví (my o něm taky ne)
A dvě pozitivní odpovědi:
Věnuje se nám dost, koupili nám pingpongovej stůl.
Proplácí nám půlku cestovného
Kolik by mělo být lidí ve staršovstvu?
Nejednota v odpovědích:
15 lidí (názor 3 lidí)
12 lidí (názor 3 lidí)
asi 1/20 sboru
tolik, aby se uměli rozhodnout
to podle faráře - podle toho, kolik má sbor členů
Šel bys tam nehledě na věk?
nešel (8 lidí)
nevím (4 lidi)
jo (3 lidi)
Další odpovědi:
kdyby to byla Boží vůle
kdybych věděl, že přinesu něco nového
kdyby to nikdo jiný nechtěl dělat
určitě bych se s některýma lidma neshod, tak asi ne.
Myslíte si, že farářův hlas má větší váhu než hlas ostatních ve staršovstvu?
jo, nemělo by to tak být (6 lidí)
ano, je to v pořádku (3 lidi)
spíš menší
podle toho, o čem se rozhoduje
v Praze tomu nikdy tak nebylo a obecně je evangelická církev zhýčkaná a svých duchovních si neváží
Jaká by měla podle vás být osoba, která je ve staršovstvu?
Obecně:
Spolehlivá, zodpovědná, co žije ve sboru, vedená Bohem a umí řešit problémy
Různé:
měla by mít biblické vlastnosti, ale v praxi to bývají spíš organizační typy
osoba otevřená, s pochopením pro různé trendy ve sboru
dobře spravující svou rodinu, pevná ve víře
člověk, co není úplně mimo realitu a má představu, kolik stojí třeba takovej počítač nebo oprava modlitebny. Mladí lidi to většinou vědí a staří by si to měli zjistit. Prostě spíš praktičtí.
Co má v náplni staršovstvo?
Všeobecné odpovědi typu:
Rozhoduje o tom, co se bude ve sboru dít, o všech důležitejch věcech.
Co se má nebo nemá koupit, co je potřeba udělat.
Co vztah staršovstva k mládeži, spolupráce?
Obecně:
Kolik by mělo být lidí ve staršovstvu?
Nejednota v odpovědích:
Šel bys tam nehledě na věk?
Myslíte si, že farářův hlas má větší váhu než hlas ostatních ve staršovstvu?
Jaká by měla podle vás být osoba, která je ve staršovstvu?
Obecně:
Křesťanští mučedníci 20. století
Mučedníci současnosti
Dráža Havlíčková
Dráža Havlíčková
Oscar Romero
Ve věku, kdy chudí čelí zastrašování a vraždám
Ve věku, kdy chudí čelí zastrašování a vraždám
''Jako křesťan nevěřím ve smrt bez vzkříšení. Jestli mě zabijí, budu vzkříšen spolu s lidmi El Salvadoru. To říkám naprosto upřímně.''
- řekl před svým zavražděním salvadorský arcibiskup Oscar Arnulfo Romero, jeden z mnoha umučených obránců lidských práv Latinské Ameriky. Neskutečně tíživé poměry, které vládnou na tomto kontinentu s největší zadlužeností a zároveň s největším počtem katolíků na zeměkouli, jsou většině z nás velmi vzdálené.
Proč byla r. 1977 v Buenos Aires zavražděna řeholní sestra Alice Dumontová, pečující o sirotky a vězněné? Proč byl r. 1980 umučen jezuita Luis Espiral, kritizující ožebračování dělníku v Bolivii? Proč byli zabiti mla-dičký laický aktivista Luisoto Torres (Salvador 1977), biskup Angeli z La Rioje (Argentina 1976), katecheta Vincente Menchu (Guatemala 1980) a během jednoho listopadového dne r. 1989 šest otců jezuitů na půdě Ústřední katolické univerzity v San Salvadoru?
Proč? Jedno mají tito latinskoameričtí mučedníci společné - viděli bídu a utrpení bezmocných lidí a podali jim pomocnou ruku.
Oscar Romero byl jedním z nich. Narodil se 15.8. 1917 v horském městečku Ciudad Barrios ve východním Salvádoru. Ve třinácti začal uvažovat o kněžském povolání - nějaký čas strávil v semináři v San Miguel, poté odešel studovat teologii do San Salvadoru a po roce a půl byl vyslán na Gregoriánskou univerzitu do Říma, kde byl také r. 1942 vysvěcen na kněze.
Brzy nato si začal dělat doktorát, ale na žádost biskupa ze San Miguel se r. 1944 vrátil zpět do Salvádoru. Jeho první farností byla horská vesnička, strávil tam však jen několik měsíců, protože byl povolán zpět do San Miguel, kde se stal diecézním sektretářem. Tuto funkci zastával celých 23 let a zastihl ho v ní také 2. Vati-kánský koncil, který vnímal jako výzvu k reformě, i když k některým novým ustanovením se stavěl kriticky.
R. 1967 byl jmenován generálním sekretářem Salvadorské biskupské konference a r. 1970 se stal San salvadorským pomocným biskupem.
Během těchto 7 let strávených v hlavním městě se Romero věnoval zejména administrativní činnosti a zdá se, že byl čím dál konzervativnější, a to jak na poli teologie, tak i církevní praxe. Odmítal myšlenky teologie osvobození a byl více méně loajální vůči Vatikánu i salvadorské vládě.V r. 1974 byl jmenován biskupem v rurální diecézi ve východním Salvadoru, kde se věno-val především pastorační péči - objížděl svým jeepem odlehlé vesničky, kázal tam, oddával, křtil a vyslýchal zpovědi. V tomto období začínala v Salvádoru růst moc armády a rozmáhalo se pronásledování a útlak chudých občanů. Prvořadým problémem bylo soustředění pozemků v rukou několika málo bohatých velkostatkářů. Jediným východiskem byla agrární reforma, o kterou se v r. 1976 pokusila salvadorská vojenská vláda, avšak jejím cílem byla spíše industrializace země než pomoc chudým.
Když bylo Romerovi 59 let, byl jmenován arcibiskupem v San Salvadoru.
Několik týdnu po jeho zvolení byl zavražden jezuita Rutilio Grande - jeden ze zakladatelů Federace křesťanských rolníků, kteří bojovali za práva salvadorských chudých. Grande byl zavražden cestou na mši. Romero ještě v noci odcestoval na místo vraždy. Ač donedávna nesouhlasil s Grandovým liberálním přístupem, nad jeho zkrvaveným tělem jako by mu spadly šupiny z očí. Musel uznat, že Grande měl pravdu.
Od této chvíle Romero stál výhradně a vždy na straně chudých a utiskovaných a nevyhnutelně směřoval ke své mučednické smrti. Okamžitě začal vy-jednávat s vládními činiteli a žádal prezidenta Molinu, aby vražda Rutilia Grande byla vyšetřena a přestalo pronásledování salvadorských křesťanů. Katolické školy byly na protest 3 dny zavřené a po celé zemi se v následujících dnech nekonaly mše - pouze jedna, na schodech katedrály. S tímto radikálním protestem nesouhlasil papežský nuncius a volal Romera k odpovědnosti. Romero se proto rozhodl navštívit papeže a žádat ho o souhlas. Papež Pavel VI. ho povzbudil slovy: ''Odvahu, bratře. Ty jsi přece arcibiskup.''
Koncem 70. let byl v Nikaragui svržen Somozův vojenský režim a také ve Venezuele, Costa Rice, Kolumbii a Mexiku byly zvoleny civilní vlády. V Salvádoru však nadále panoval teror a neustálé pronásledování, vznikla dokonce militantní skupina ''Bílí válečníci'', která otevřeně hrozila vyvražděním všech jezuitů.
Romero na tuto situaci reagoval stále větší otevřeností chudým a trpícím. Pokorně jim naslouchal a zapisoval jejich trápení. Když k němu přišla nějaká žena a naříkala nad vraždou svého dítěte, Romero si okamžitě poznamenal její jméno a místo, kde se to stalo. Říkal, že pláč ženy je pro něho dostatečným důkazem.
Romero dostál svému arcibiskupskému heslu - Sentire cum ecclesia - spolucítit s církví. Zvláště patrné je to na jeho způsobu psaní kázání, která připravoval spolu se skupinou kněží a laiků, neboť právě oni nejlépe věděli, co se v Salvadoru děje.
Roku 1978 byl nominován na Nobelovu cenu míru za hájení lidských práv, ve své zemi byl však kritizován jak ze strany vlády, tak ze strany církve. V r. 1979 Romero znovu odjel do Říma, ale nový papež Jan Pavel II. ho příliš nepodpořil. Doporučil mu, aby se držel ''obecných principů'' a na dokumentaci zločinu, kterou sebou Romero přivezl, se ani nepodíval. Zklamaný Romero se vrátil do Salvadoru, kde se situace zhoršovala a hrozila občanská válka. Heslo ''Buď patriot! Zabij kněze!'' bylo čím dál populárnější. Během prosince 1979 bylo zavražděno 281 lidí. Také Romero byl v neustálém ohrožení. Krátce před smrtí mu jeden důstojník nabídl neprůstřelné auto, ale on ho odmítl: ''Dokud nebudete chránit můj lid, nemohu od vás přijmout ochranu.'' A od té doby raději nezaměstnával ani řidiče.
24.3.1980 Romero sloužil jako obvykle odpolední mši v nemocniční kapli a najednou se ozvala rána, která ho zasáhla přímo do srdce. Jeho smrt, stejně jako smrt tisíce dalších, nikdo nevyšetřoval, nikdo se nad ní ne-pozastavil. Jen jeden jezuitský teolog, který byl zavražděn o několik dnů později, rovněž při mši, poznamenal: ''S arcibiskupem Romerem Bůh navštívil Salvador.''
- řekl před svým zavražděním salvadorský arcibiskup Oscar Arnulfo Romero, jeden z mnoha umučených obránců lidských práv Latinské Ameriky. Neskutečně tíživé poměry, které vládnou na tomto kontinentu s největší zadlužeností a zároveň s největším počtem katolíků na zeměkouli, jsou většině z nás velmi vzdálené.
Proč byla r. 1977 v Buenos Aires zavražděna řeholní sestra Alice Dumontová, pečující o sirotky a vězněné? Proč byl r. 1980 umučen jezuita Luis Espiral, kritizující ožebračování dělníku v Bolivii? Proč byli zabiti mla-dičký laický aktivista Luisoto Torres (Salvador 1977), biskup Angeli z La Rioje (Argentina 1976), katecheta Vincente Menchu (Guatemala 1980) a během jednoho listopadového dne r. 1989 šest otců jezuitů na půdě Ústřední katolické univerzity v San Salvadoru?
Proč? Jedno mají tito latinskoameričtí mučedníci společné - viděli bídu a utrpení bezmocných lidí a podali jim pomocnou ruku.
Oscar Romero byl jedním z nich. Narodil se 15.8. 1917 v horském městečku Ciudad Barrios ve východním Salvádoru. Ve třinácti začal uvažovat o kněžském povolání - nějaký čas strávil v semináři v San Miguel, poté odešel studovat teologii do San Salvadoru a po roce a půl byl vyslán na Gregoriánskou univerzitu do Říma, kde byl také r. 1942 vysvěcen na kněze.
Brzy nato si začal dělat doktorát, ale na žádost biskupa ze San Miguel se r. 1944 vrátil zpět do Salvádoru. Jeho první farností byla horská vesnička, strávil tam však jen několik měsíců, protože byl povolán zpět do San Miguel, kde se stal diecézním sektretářem. Tuto funkci zastával celých 23 let a zastihl ho v ní také 2. Vati-kánský koncil, který vnímal jako výzvu k reformě, i když k některým novým ustanovením se stavěl kriticky.
R. 1967 byl jmenován generálním sekretářem Salvadorské biskupské konference a r. 1970 se stal San salvadorským pomocným biskupem.
Během těchto 7 let strávených v hlavním městě se Romero věnoval zejména administrativní činnosti a zdá se, že byl čím dál konzervativnější, a to jak na poli teologie, tak i církevní praxe. Odmítal myšlenky teologie osvobození a byl více méně loajální vůči Vatikánu i salvadorské vládě.V r. 1974 byl jmenován biskupem v rurální diecézi ve východním Salvadoru, kde se věno-val především pastorační péči - objížděl svým jeepem odlehlé vesničky, kázal tam, oddával, křtil a vyslýchal zpovědi. V tomto období začínala v Salvádoru růst moc armády a rozmáhalo se pronásledování a útlak chudých občanů. Prvořadým problémem bylo soustředění pozemků v rukou několika málo bohatých velkostatkářů. Jediným východiskem byla agrární reforma, o kterou se v r. 1976 pokusila salvadorská vojenská vláda, avšak jejím cílem byla spíše industrializace země než pomoc chudým.
Když bylo Romerovi 59 let, byl jmenován arcibiskupem v San Salvadoru.
Několik týdnu po jeho zvolení byl zavražden jezuita Rutilio Grande - jeden ze zakladatelů Federace křesťanských rolníků, kteří bojovali za práva salvadorských chudých. Grande byl zavražden cestou na mši. Romero ještě v noci odcestoval na místo vraždy. Ač donedávna nesouhlasil s Grandovým liberálním přístupem, nad jeho zkrvaveným tělem jako by mu spadly šupiny z očí. Musel uznat, že Grande měl pravdu.
Od této chvíle Romero stál výhradně a vždy na straně chudých a utiskovaných a nevyhnutelně směřoval ke své mučednické smrti. Okamžitě začal vy-jednávat s vládními činiteli a žádal prezidenta Molinu, aby vražda Rutilia Grande byla vyšetřena a přestalo pronásledování salvadorských křesťanů. Katolické školy byly na protest 3 dny zavřené a po celé zemi se v následujících dnech nekonaly mše - pouze jedna, na schodech katedrály. S tímto radikálním protestem nesouhlasil papežský nuncius a volal Romera k odpovědnosti. Romero se proto rozhodl navštívit papeže a žádat ho o souhlas. Papež Pavel VI. ho povzbudil slovy: ''Odvahu, bratře. Ty jsi přece arcibiskup.''
Koncem 70. let byl v Nikaragui svržen Somozův vojenský režim a také ve Venezuele, Costa Rice, Kolumbii a Mexiku byly zvoleny civilní vlády. V Salvádoru však nadále panoval teror a neustálé pronásledování, vznikla dokonce militantní skupina ''Bílí válečníci'', která otevřeně hrozila vyvražděním všech jezuitů.
Romero na tuto situaci reagoval stále větší otevřeností chudým a trpícím. Pokorně jim naslouchal a zapisoval jejich trápení. Když k němu přišla nějaká žena a naříkala nad vraždou svého dítěte, Romero si okamžitě poznamenal její jméno a místo, kde se to stalo. Říkal, že pláč ženy je pro něho dostatečným důkazem.
Romero dostál svému arcibiskupskému heslu - Sentire cum ecclesia - spolucítit s církví. Zvláště patrné je to na jeho způsobu psaní kázání, která připravoval spolu se skupinou kněží a laiků, neboť právě oni nejlépe věděli, co se v Salvadoru děje.
Roku 1978 byl nominován na Nobelovu cenu míru za hájení lidských práv, ve své zemi byl však kritizován jak ze strany vlády, tak ze strany církve. V r. 1979 Romero znovu odjel do Říma, ale nový papež Jan Pavel II. ho příliš nepodpořil. Doporučil mu, aby se držel ''obecných principů'' a na dokumentaci zločinu, kterou sebou Romero přivezl, se ani nepodíval. Zklamaný Romero se vrátil do Salvadoru, kde se situace zhoršovala a hrozila občanská válka. Heslo ''Buď patriot! Zabij kněze!'' bylo čím dál populárnější. Během prosince 1979 bylo zavražděno 281 lidí. Také Romero byl v neustálém ohrožení. Krátce před smrtí mu jeden důstojník nabídl neprůstřelné auto, ale on ho odmítl: ''Dokud nebudete chránit můj lid, nemohu od vás přijmout ochranu.'' A od té doby raději nezaměstnával ani řidiče.
24.3.1980 Romero sloužil jako obvykle odpolední mši v nemocniční kapli a najednou se ozvala rána, která ho zasáhla přímo do srdce. Jeho smrt, stejně jako smrt tisíce dalších, nikdo nevyšetřoval, nikdo se nad ní ne-pozastavil. Jen jeden jezuitský teolog, který byl zavražděn o několik dnů později, rovněž při mši, poznamenal: ''S arcibiskupem Romerem Bůh navštívil Salvador.''
Hudba
Poslouchá celá rodina
Michal Plzák, farář
Michal Plzák, farář
Poslední měsíce u nás duní většinou jen muzika, která se mi těžko doporučuje, protože není běžně k dostání. Hodně jsme se totiž zaměřili na tzv. bootlegy, což se dá také přeložit jako pirátské nahrávky. Jedná se většinou o nahrávky z koncertů, ale patří sem i studiové nahrávky, které nebyly nikdy oficiálně vydané. Kvalita záznamu koncertů je velmi proměnlivá - vedle nahrávek, pořízených v davu na nějaký starý chrchlavý kazeťáček (to platí o koncertech starých 30 a více let), lze sehnat cédéčka s dokonalým zvukem, který pořídili fanoušci digitální technikou nebo přímo z mixpultů.
Mým oblíbencem je Bob Dylan, momentálně mám v oblibě jeho koncert z Marseilles z roku 93 s jedinečně jazzujícími kytarami. Moje žena a starší děti zase poslouchají koncerty Pearl Jam, nejmladší čtyřletý synek se zamiloval do Patti Smith, do koncertu z roku 79, kde Patti sípe a deklamuje, neboť se hlasově strhla na koncertu předešlé noci. Ale občas si poslechneme i oficiální krásy a to potom žasneme, jak skvělý zvuk může z beden znít. Nejmladší děti poslouchají Colosseum, skvělé desky z konce 60. let. My se ženou se vždycky s potěšením zaposloucháme do temného hlasu jazzové zpěvačky Cassandry Wilson, ta nás opravdu vždycky dostane. Doporučuji její desku Traveling Miles (1999), koncepčně spjatou s dílem Milese Davise. A ještě si neodpustím doporučení jednoho důchodce, v očích mnohých patrně odepsaného: Johnny Cash stále disponuje podmanivým hlasem, byť již ne tolik jistým - ale ta křehkost v hloubce, ta je právě silná! Na CD American III: Solitary Man (2000) je nezapomenutelná The Mercy Seat od Nicka Cavea ještě lepší než originál!
Mým oblíbencem je Bob Dylan, momentálně mám v oblibě jeho koncert z Marseilles z roku 93 s jedinečně jazzujícími kytarami. Moje žena a starší děti zase poslouchají koncerty Pearl Jam, nejmladší čtyřletý synek se zamiloval do Patti Smith, do koncertu z roku 79, kde Patti sípe a deklamuje, neboť se hlasově strhla na koncertu předešlé noci. Ale občas si poslechneme i oficiální krásy a to potom žasneme, jak skvělý zvuk může z beden znít. Nejmladší děti poslouchají Colosseum, skvělé desky z konce 60. let. My se ženou se vždycky s potěšením zaposloucháme do temného hlasu jazzové zpěvačky Cassandry Wilson, ta nás opravdu vždycky dostane. Doporučuji její desku Traveling Miles (1999), koncepčně spjatou s dílem Milese Davise. A ještě si neodpustím doporučení jednoho důchodce, v očích mnohých patrně odepsaného: Johnny Cash stále disponuje podmanivým hlasem, byť již ne tolik jistým - ale ta křehkost v hloubce, ta je právě silná! Na CD American III: Solitary Man (2000) je nezapomenutelná The Mercy Seat od Nicka Cavea ještě lepší než originál!
Co mne zaujalo
...o lidský život
Daniel Ženatý, farář v Novém Městě na Mor. a člen Synodní rady ČCE
Daniel Ženatý, farář v Novém Městě na Mor. a člen Synodní rady ČCE
V pátek 6. května 2001 jsem se v Havlíčkově Brodě zúčastnil slavnostního předání Bojové zástavy 4. brigádě rychlého nasazení, propůjčené prezidentem ČR panem Václavem Havlem.
S bratrem biskupem Dominikem Dukou jsme na hlavní tribuně zastupovali církve; hejtmani, přednostové a starostové stát; ministr národní obrany, vojenský kaplan Pavel Ruml, náčelník generálního štábu a mnozí další zastupovali armádu.
Bylo mně dobře, když Pavel Ruml oslovil vojáky. Učinil tak moudře, jadrně, civilně. Poslouchali ho nejen nastoupení vojáci a my na tribuně, ale také lidé na havlíčkobrodském náměstí. Nejvíce bylo zaplněné dětmi mateřských a základních škol. A děti zpívaly hymnu a pochodovaly jako vojáci a sedaly si na chodníky, protože bylo teplo.
A pak mimo program prosvištěly uzavřeným náměstím dvě sanitky. Houkaly, že nebylo slyšet vojenského slova. A já měl pocit, že to nikomu nevadí, jako že se to přece nemá, houkat, když je zda taková sláva. Naopak. Měl jsem pocit, že všichni drží palce, aby to ty sanitky stihly! Vždyť jde o lidský život! V Havlíčkově Brodě nebo v Bosně. Kvůli dobrému lidskému životu se to vše děje! Bylo to mocné vnímat kolem sebe tolik lidí, kterým to je jasné.
S bratrem biskupem Dominikem Dukou jsme na hlavní tribuně zastupovali církve; hejtmani, přednostové a starostové stát; ministr národní obrany, vojenský kaplan Pavel Ruml, náčelník generálního štábu a mnozí další zastupovali armádu.
Bylo mně dobře, když Pavel Ruml oslovil vojáky. Učinil tak moudře, jadrně, civilně. Poslouchali ho nejen nastoupení vojáci a my na tribuně, ale také lidé na havlíčkobrodském náměstí. Nejvíce bylo zaplněné dětmi mateřských a základních škol. A děti zpívaly hymnu a pochodovaly jako vojáci a sedaly si na chodníky, protože bylo teplo.
A pak mimo program prosvištěly uzavřeným náměstím dvě sanitky. Houkaly, že nebylo slyšet vojenského slova. A já měl pocit, že to nikomu nevadí, jako že se to přece nemá, houkat, když je zda taková sláva. Naopak. Měl jsem pocit, že všichni drží palce, aby to ty sanitky stihly! Vždyť jde o lidský život! V Havlíčkově Brodě nebo v Bosně. Kvůli dobrému lidskému životu se to vše děje! Bylo to mocné vnímat kolem sebe tolik lidí, kterým to je jasné.
Mládež
Mládež ve sboru
Radka Včelná
Radka Včelná
Scházení mládeže už jsme na stránkách Bratrstva letos probírali křížem krážem. Tak že bychom si dali tu práci v neděli ráno vstát a dorazit jako obvykle na poslední chvíli do kostela? Seznamte se - ta spousta cizích lidí, kteří sem taky přišli, to je váš sbor...
1922
Nebylo možno [na poradě starších v seniorátu] vyvrátiti zjev téměř v každém sboru se vyskytující, že starší sboru v neděli večer sedí v hostinci nebo se súčastní zábavy až do rána, zatím co na ně marně po celý rok čeká sdružení mládeže, které v tutéž večerní dobu koná svoji schůzi! Co má mládež z takového staršovstva? Čím jsou takoví bratři starší té namáhavé a tak málo zdárné práci mezi mládeží? Podporou jistě ne, spíše ještě brzdou a překážkou. Proto nás faráře naplnila radostí slova těch členů staršovstev, kteří uznali nutnost nápravy a slíbili ji.
(z článku Jar. Řepy, Bratrstvo č. 9, 1922)
1930
V jednom Sdružení sčítali své nepřátele a připočetli k nim také kostelníka. To naše sdružení [v Bukovce] nemůže udělat, neboť kostelníky jsou sdruženci. Vznik tohoto úřadu patří do doby, kdy odešel starý kostelník. Tehdy nám bratří starší navrhli, abychom se starali o vykonávání kostelnických prací. Přijali jsme to na zkoušku a od té doby kostelničíme. Naše dobrá vůle a snaha posloužit je odměněna nejen uznáním, ale i odměnou, z níž má radost náš pokladník.
Je nás 10. Službu kostelnickou konáme podle stanoveného pořadu. Máme svého vrchního kostelníka, který je odpovědný za pořádek a který žel nám nyní odešel...
Staršovstvo nám přeje. Opatřilo nám smeták, jímž možno ode dveří oprášiti kazatelnu přes celou délku kostela. Jinou zvláštností jsou kamna. Ta, jako pravá církevní kamna, pokaždé kouřila. Teď dali opravit komín a my máme strach, že nebude ''cítit'', že se v Husově síni topí.
(Bratrstvo č. 3, 1930)
1971
Starší generace, tj. většina a opora sboru po všech stránkách, by snad měla s větší otevřeností přistupovat k mládeži. Pochopte, že člověk se v mladém věku bojí, aby za velkými a zbožnými slovy vůbec něco bylo, a tak raději mluví docela obyčejně třeba o tom, čemu dodnes nemůže uvěřit, než aby stále opakoval, čemu všemu věří, a zpíval, že hříšník zajde (sám na sobě totiž vidí, že tomu tak hned není). A také se nedivte, že se někdy zhrozí, přijde-li do kostela, kde za zpěvu téměř středověkých písní uslyší kázání v kralické češtině. Bývá to jako výlet pana Broučka do 15. století, s o to horším probuzením po vyjití z kostela. Zkuste vzít občas mládež vážně a jednou ji nevypeskovat. Mnohým z nás jde uprostřed všech těch provokací, neposlušností, neúctě, neslušnosti a všeho toho, co se vám na nás nelíbí, především o pravdu a čest Boží a v téhle věci na způsobu vyjádření a na věku nezáleží, není-liž pravda?
My mladí jsme zase plni slovního elánu. Tohle by se mělo dělat nějak jinak, tohle docela předělat atd. Ale zkusme konečně jednou v praxi uskutečnit myšlenku, která nás právě teď napadá. Máme řeči o současném stavu církve, ale podívejme se na většinu našich sdružení. Vždyť jaká jsou dnes sdružení, taková bude za těch 20 - 30 let celá církev. Není vám, mládeži, z toho trochu úzko? A divíte se pak ještě těm starším, že nás k tomu raději co nejdéle ne-pouštějí? Já se jim nedivím.
Vždyť mládež má to nadšení, které většinou schází starším, a zase naopak nemá vytrvalost, které je nutně potřeba. Nechci skončit výzvou: podejme si navzájem ruce a nastupme novou epochu... Ne, ale skutečně mě mrzí, že starší nesou církev a zápasí o ni a se zmatenými otázkami často hledí na mládež, která by měla zápasit zítra - a mládež se často jen usmívá. Proč musí být v tolika sborech takový chlad mezi generacemi?
(z článku Jiřího Grubera Budoucnost církve, Bratrstvo č. 8, 1971)
2001
Z ANKETY MEZI PRESBYTERY:
Co váš sbor mládeži nabízí?
Zvěstování Božího slova, možnost dalšího biblického vzdělávání pod vedením bratra faráře; společenství lidí, kteří se v osobnostní i názorové různosti snaží spolu hledat Boží vůli a usilovat o poslušnost Božích přikázání; modlitební podporu; radu a pomoc v konkrétních situacích (je-li o ni zájem); prostor k vzájemnému setkávání; prostor ke službě (zpěv, práce s dětmi, v domovech důchodců...) finanční podporu náročnějších akcí.
(Jana Hojná, Olomouc)
Možnost účasti na vzdělávacích kurzech, sborových dnech, sjezdech mládeže, kulturních akcích, turistických akcích.
(Polička)
Podporu, duchovní vedení pro ty, kteří mají zájem, možnost scházet se.
(Jimramov)
Co váš sbor od mládeže očekává?
Přála bych si, a to moc, aby pro ně víra byla silou, která jim bude ukazovat cestu životem, aby o ni stáli a nelekali se, až bude zle, vnitřně nebo vnějšně. Přála bych si, aby pociťovali, že o ně ve sboru velice stojíme. A když občas přiloží ruku ke společnému dílu (učí nedělku, berou vážně seniorátní odbor mládeže, organizují hraní s dětmi apod.), pak již není co očekávat, lze se jen radovat a děkovat.
(Simeona Zikmundová, Nové Město na Mor.)
Samozřejmě že aktivní zapojení do sborového života. Máme radost, že učí v nedělní škole, chodí na brigády, pořádají výlety a tábory pro děti, vystoupení v kostele apod.
(Dagmar Férová, Lysá n. L.)
Funguje mládež ve sboru podle vašich představ?
V zásadě funguje. Pocházím však ze sboru, kde se farář mládeže účastnil a byl sdruženci vnímán pozitivně jako autorita. Jeho případná neúčast na schůzkách mládeži chyběla. V mém nynějším sboru je tradice samostatnější mládeže. Oba modely pokládám za možné (když fungují)
(Pavel Stolař, Praha Salvátor)
Nefunguje. Na 700 členů sboru je skupinka mládeže v počtu 5 osob zarážející. Jeví se nám jako uzavřená skupinka, do které je těžko další mládeži zapadnout.
(Javorník nad Veličkou)
Z ANKETY MEZI MLÁDEŽÍ:
Jak se ve sboru cítíte?
Přicházím tam do známého prostředí, mám tam známé a kamarády, je tam pohoda, žádné napětí.
(žákyně, 14 let)
Vzhledem k tomu, že většina sboru jsou lidé pokročilejšího věku, nemohu říct, že bych k nim měl nějaký silný vztah - velkou část znám jen od vidění.
(student, 17 let)
Myslím si, že lidé v našem sboru jsou docela fajn.
(studentka, 22 let)
Co váš sbor mládeži nabízí?
Náš sbor nabízí mládeži veškeré zázemí pro schůzky, duchovní pomoc, programy (které však ne vždy plně využíváme).
(studentka, 16 l.)
Náš sbor nám nabízí především materiální zázemí (prostory ke shromažďování, zpěvníky, kytaru, židle, stoly....), ale jinak jsme docela samostatná skupina, protože veškerá komunikace třeba s bratrem farářem jde přes jeho děti.
(student 25)
Nabízí mi dobrou společnost.
(žák, 15 let)
Co nabízíte jako mládež svému sboru?
Radost z mladých lidí starým lidem.
(žák, 15l)
Zpěv při bohoslužbách, pomoc při organizaci různých akcí.
(studentka 17)
Několikrát jsme hráli vánoční hru, občas se také podílíme na práci s NŠ a část mládeže se účastní sborového zpěvu.
(studentka 18)
CO K TOMU DODAT?
Jak je vidět, časy se mění. Mládež už nečeká marně na presbytery, kteří tráví večer v hospodě. Teď možná leckde naopak presbyteři čekají, jestli mládež z hospody nebo odjinud trefí i do kostela. A jestli se dá soudit z těch odpovědí, které jsme dostali, snaží se sbory, aby do nich měla mládež dveře otevřené a čekalo ji vlídné přijímání i všemožná materiální podpora. Zajímavé je, že se v tom vzorku odpovědí prakticky neobjevily mravokárné výtky a nářky nad zkaženou mládeží. Generace těch, která bojovala za ''háro mastný a kecku děravou'', je zřejmě shovívavější k vnějším projevům dnešních mládežníků. Vůbec to vy-padá, že se sbory snaží chovat mládež jako v bavlnce, nepřetěžovat ji úkoly, nekritizovat, moc se o ni nestarat a čekat, s čím sama přijde, aby náhodou úplně neodešla. Jestli je to účinná strategie, to se pozná tak za dvacet let.
1922
Nebylo možno [na poradě starších v seniorátu] vyvrátiti zjev téměř v každém sboru se vyskytující, že starší sboru v neděli večer sedí v hostinci nebo se súčastní zábavy až do rána, zatím co na ně marně po celý rok čeká sdružení mládeže, které v tutéž večerní dobu koná svoji schůzi! Co má mládež z takového staršovstva? Čím jsou takoví bratři starší té namáhavé a tak málo zdárné práci mezi mládeží? Podporou jistě ne, spíše ještě brzdou a překážkou. Proto nás faráře naplnila radostí slova těch členů staršovstev, kteří uznali nutnost nápravy a slíbili ji.
(z článku Jar. Řepy, Bratrstvo č. 9, 1922)
1930
V jednom Sdružení sčítali své nepřátele a připočetli k nim také kostelníka. To naše sdružení [v Bukovce] nemůže udělat, neboť kostelníky jsou sdruženci. Vznik tohoto úřadu patří do doby, kdy odešel starý kostelník. Tehdy nám bratří starší navrhli, abychom se starali o vykonávání kostelnických prací. Přijali jsme to na zkoušku a od té doby kostelničíme. Naše dobrá vůle a snaha posloužit je odměněna nejen uznáním, ale i odměnou, z níž má radost náš pokladník.
Je nás 10. Službu kostelnickou konáme podle stanoveného pořadu. Máme svého vrchního kostelníka, který je odpovědný za pořádek a který žel nám nyní odešel...
Staršovstvo nám přeje. Opatřilo nám smeták, jímž možno ode dveří oprášiti kazatelnu přes celou délku kostela. Jinou zvláštností jsou kamna. Ta, jako pravá církevní kamna, pokaždé kouřila. Teď dali opravit komín a my máme strach, že nebude ''cítit'', že se v Husově síni topí.
(Bratrstvo č. 3, 1930)
1971
Starší generace, tj. většina a opora sboru po všech stránkách, by snad měla s větší otevřeností přistupovat k mládeži. Pochopte, že člověk se v mladém věku bojí, aby za velkými a zbožnými slovy vůbec něco bylo, a tak raději mluví docela obyčejně třeba o tom, čemu dodnes nemůže uvěřit, než aby stále opakoval, čemu všemu věří, a zpíval, že hříšník zajde (sám na sobě totiž vidí, že tomu tak hned není). A také se nedivte, že se někdy zhrozí, přijde-li do kostela, kde za zpěvu téměř středověkých písní uslyší kázání v kralické češtině. Bývá to jako výlet pana Broučka do 15. století, s o to horším probuzením po vyjití z kostela. Zkuste vzít občas mládež vážně a jednou ji nevypeskovat. Mnohým z nás jde uprostřed všech těch provokací, neposlušností, neúctě, neslušnosti a všeho toho, co se vám na nás nelíbí, především o pravdu a čest Boží a v téhle věci na způsobu vyjádření a na věku nezáleží, není-liž pravda?
My mladí jsme zase plni slovního elánu. Tohle by se mělo dělat nějak jinak, tohle docela předělat atd. Ale zkusme konečně jednou v praxi uskutečnit myšlenku, která nás právě teď napadá. Máme řeči o současném stavu církve, ale podívejme se na většinu našich sdružení. Vždyť jaká jsou dnes sdružení, taková bude za těch 20 - 30 let celá církev. Není vám, mládeži, z toho trochu úzko? A divíte se pak ještě těm starším, že nás k tomu raději co nejdéle ne-pouštějí? Já se jim nedivím.
Vždyť mládež má to nadšení, které většinou schází starším, a zase naopak nemá vytrvalost, které je nutně potřeba. Nechci skončit výzvou: podejme si navzájem ruce a nastupme novou epochu... Ne, ale skutečně mě mrzí, že starší nesou církev a zápasí o ni a se zmatenými otázkami často hledí na mládež, která by měla zápasit zítra - a mládež se často jen usmívá. Proč musí být v tolika sborech takový chlad mezi generacemi?
(z článku Jiřího Grubera Budoucnost církve, Bratrstvo č. 8, 1971)
2001
Z ANKETY MEZI PRESBYTERY:
Co váš sbor mládeži nabízí?
(Jana Hojná, Olomouc)
(Polička)
(Jimramov)
(Simeona Zikmundová, Nové Město na Mor.)
(Dagmar Férová, Lysá n. L.)
(Pavel Stolař, Praha Salvátor)
(Javorník nad Veličkou)
Jak se ve sboru cítíte?
(žákyně, 14 let)
(student, 17 let)
(studentka, 22 let)
(studentka, 16 l.)
(student 25)
(žák, 15 let)
(žák, 15l)
(studentka 17)
(studentka 18)
Jak je vidět, časy se mění. Mládež už nečeká marně na presbytery, kteří tráví večer v hospodě. Teď možná leckde naopak presbyteři čekají, jestli mládež z hospody nebo odjinud trefí i do kostela. A jestli se dá soudit z těch odpovědí, které jsme dostali, snaží se sbory, aby do nich měla mládež dveře otevřené a čekalo ji vlídné přijímání i všemožná materiální podpora. Zajímavé je, že se v tom vzorku odpovědí prakticky neobjevily mravokárné výtky a nářky nad zkaženou mládeží. Generace těch, která bojovala za ''háro mastný a kecku děravou'', je zřejmě shovívavější k vnějším projevům dnešních mládežníků. Vůbec to vy-padá, že se sbory snaží chovat mládež jako v bavlnce, nepřetěžovat ji úkoly, nekritizovat, moc se o ni nestarat a čekat, s čím sama přijde, aby náhodou úplně neodešla. Jestli je to účinná strategie, to se pozná tak za dvacet let.
Literatura
O jinakosti
Martin Šanda
Martin Šanda
Titul útlé knížečky sociologa Fedora Gála zní ''O jinakosti''. To je myslím téma poměr-ně aktuální, nebo spíše stále aktuální, a také téma patřičně obtížné. Nechci tvrdit, že dává odpovědi na všechny otázky, sociologové zpravidla umí velmi dobře popsat situaci, horší to bývá pokusí-li se dávat recepty.
Fedor Gál si je toho patrně vědom, a tak texty otištěné ve zmíněné knize jsou především pregnantním popisem situace. Někomu to může připadat málo, já si myslím, že není nad správně pochopenou situaci. Právě proto stojí pročtení knihy za to. Třeba vám pomůže pochopit něčí jinakost.
Knihu netvoří jeden souvislý text, ale textů hned několik. Některé vyšly již předtím časopisecky, jiné nikoli, některé jsou docela rozsáhlé, například Holocaust dnes, Jewro-pan, O identitě, jiné, například O netoleranci nebo Média a jinakost působí dojmem trochu rozsáhlejšího aforismu.
Nejen vlastní text, si myslím, zaslouží pozornost. Zajímavá je také druhá, ta viditelnější a přitom podružnější složka, totiž provedení knihy. Typografická vytříbenost, pevná vazba, zajímavé fotografie, tím vším převyšuje běžný průměr. Navíc a především je text dvojjazyčný, přičemž vždy v horní polovině levé stránky je text slo-vensky a ve spodní polovině pravé stránky je text česky. To je pro zvolené téma více než příhodné řešení. Taková malá lekce z jinakosti. Umožňuje mimo jiné číst text chvíli ve slovenštině a chvíli česky. Například podle nálady a nebo třeba podle svých jazykových schopností.
Asi bych dokázal ještě dlouho chválit, ale raději vám řeknu, že knihu si můžete za vysloveně lidovou cenu koupit v některé prodejně s levnými knihami. To, že se kniha pro nezájem kupců v normálních knihkupectvích dostala právě tam, mi mimochodem připadá docela symbolické.
Vydalo nakladatelství G plus G v roce 1998
Fedor Gál si je toho patrně vědom, a tak texty otištěné ve zmíněné knize jsou především pregnantním popisem situace. Někomu to může připadat málo, já si myslím, že není nad správně pochopenou situaci. Právě proto stojí pročtení knihy za to. Třeba vám pomůže pochopit něčí jinakost.
Knihu netvoří jeden souvislý text, ale textů hned několik. Některé vyšly již předtím časopisecky, jiné nikoli, některé jsou docela rozsáhlé, například Holocaust dnes, Jewro-pan, O identitě, jiné, například O netoleranci nebo Média a jinakost působí dojmem trochu rozsáhlejšího aforismu.
Nejen vlastní text, si myslím, zaslouží pozornost. Zajímavá je také druhá, ta viditelnější a přitom podružnější složka, totiž provedení knihy. Typografická vytříbenost, pevná vazba, zajímavé fotografie, tím vším převyšuje běžný průměr. Navíc a především je text dvojjazyčný, přičemž vždy v horní polovině levé stránky je text slo-vensky a ve spodní polovině pravé stránky je text česky. To je pro zvolené téma více než příhodné řešení. Taková malá lekce z jinakosti. Umožňuje mimo jiné číst text chvíli ve slovenštině a chvíli česky. Například podle nálady a nebo třeba podle svých jazykových schopností.
Asi bych dokázal ještě dlouho chválit, ale raději vám řeknu, že knihu si můžete za vysloveně lidovou cenu koupit v některé prodejně s levnými knihami. To, že se kniha pro nezájem kupců v normálních knihkupectvích dostala právě tam, mi mimochodem připadá docela symbolické.
Vydalo nakladatelství G plus G v roce 1998
Stručně a jasně
Odluka církve
Cyril Svoboda, poslanec parlamentu a předseda KDU - ČSL
Cyril Svoboda, poslanec parlamentu a předseda KDU - ČSL
Církve a náboženské společnosti představují v naší společnosti nezastupitelné místo. Je chybou polistopadové politické reprezentace, že nedokázala k oboustranné spokojenosti vyřešit vztah státu a církví.
Vláda, která vzejde z příštích voleb do Poslanecké sněmovny, bude muset učinit jasný krok, kterým vyřeší - na dlouhou do-bu dopředu - vzájemné vztahy mezi církvemi a státem.
Jedním ze základních problémů v této oblasti je finanční a majetkové zabezpečení církví. Je proto třeba různými ekonomickými nástroji stimulovat činnost církví - např. zřízením církevního fondu jakožto právnické osoby, která by reprezentovala církve ve vztahu ke státu, daňovými asignacemi, zvýhodněnými sponzorskými dary apod. Prostřednictvím těchto nástrojů nebo jejich kombinací by mohlo z ekonomického hlediska (zejména pokud jde o platy duchovních a financování církevní administrativy) dojít k oddělení církví od státu.
Je však třeba dodat, že k faktickému a úplnému oddělení nedojde, protože církevní objekty představují skvosty našeho národního kulturního dědictví. Stát musí mít společně s církvemi zájem na udržování a opravě těchto kulturních památek a na jejich zachování pro další generace.
Pevně věřím, že v dohledné době vznik-ne mezi státem a církvemi partnerský a kooperační vztah a že problémy ve vzájemných vztazích budou odstraněny. Čtyřkoalice pro to po volbách udělá maximum.
Vláda, která vzejde z příštích voleb do Poslanecké sněmovny, bude muset učinit jasný krok, kterým vyřeší - na dlouhou do-bu dopředu - vzájemné vztahy mezi církvemi a státem.
Jedním ze základních problémů v této oblasti je finanční a majetkové zabezpečení církví. Je proto třeba různými ekonomickými nástroji stimulovat činnost církví - např. zřízením církevního fondu jakožto právnické osoby, která by reprezentovala církve ve vztahu ke státu, daňovými asignacemi, zvýhodněnými sponzorskými dary apod. Prostřednictvím těchto nástrojů nebo jejich kombinací by mohlo z ekonomického hlediska (zejména pokud jde o platy duchovních a financování církevní administrativy) dojít k oddělení církví od státu.
Je však třeba dodat, že k faktickému a úplnému oddělení nedojde, protože církevní objekty představují skvosty našeho národního kulturního dědictví. Stát musí mít společně s církvemi zájem na udržování a opravě těchto kulturních památek a na jejich zachování pro další generace.
Pevně věřím, že v dohledné době vznik-ne mezi státem a církvemi partnerský a kooperační vztah a že problémy ve vzájemných vztazích budou odstraněny. Čtyřkoalice pro to po volbách udělá maximum.
Reakce - ''Ztišení'', Bratrstvo 5/01
Modlitba jako rozhovor
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Sám někdy palčivě cítím, jak je modlitba důležitá. Jak je důležité se nad ní zamýšlet. Už od chvíle, kdy jsem dostal trochu rozumu, čas od času nad tím mutýruju: je modlitba rozhovor s Bohem? Jmenuji se Samuel A pořád mívám čas od času pocit, že je někde chyba.
Snad je ''Hospodinovo slovo vzácné'', vidění není časté. Ale jak je to potom s tím rozhovorem? I mezi lidmi pořád hledám příležitosti k rozhovoru. Od nich většinou, díky Bohu, odpověď přichází. Ale rozhovor s Bohem? Tolik bych po tom toužil. Promluvit si s Hospodinem, jako se to vzácně povede s mým lidským tátou. Slyšet radu, potěšení, uklidňující slovo, napomenutí.
Ale nějak to nejde. I když se mi podaří umlčet sebe sama (a to bývá přetěžké), odpověď nepřichází. Volám, toužím po jasném slovu, po rozhřešení. Nic. Asi jsem hluchý.
Na konfirmačním učení jsme se učili, že modlitba je také příležitost odpovědět na Boží volání. Volání přicházejí, všelijaká. Ale jsou to často podivné pocity: volání krve, volání divočiny, volání touhy. Tolik by člověk toužil po tom slyšet konkrétní slova: Samueli! Samueli! Tak zřetelná, že by se dala splést s hlasem nějakého člověka. A vědět, že to jsou slova od Boha a ne od Zlého.
Někdy mám pocit, že ke mně přeci jenom nějaké slovo přichází. Z Písma, z knih, někdy od andělů, které nevědomky potkávám. Většinou to není ve chvíli, kdy se modlím. A také to nebývají odpovědi. Tak často na své otázky slyším místo odpovědí zase otázky.
''Pane, proč mne nemiluje, když já ji ano? Já bych se pro ni rozkrájel, tak proč mi není schopna dát kousek sebe sama?''
'Kolik je těch, kteří potřebují tvoji lásku, a ty jsi k nim netečný? Kolik je těch, kteří od tebe potřebují slyšet laskavé slovo, a ty se jim vyhýbáš? Proč si tak zatvrzele stojíš na svém, i když víš, že sobě i jiným ubližuješ? Proč nemiluješ mne?'
''Pane, co mám dělat?'' 'Rozhodni se sám.'
Někdy je z toho do pláče. Toužil bych po zřetelných slovech, znameních, zjeveních. Po určitosti. Po jistotě.
Mívám někdy potíže i s rozhovorem ''mezilidským'', a díky tomu jsem se začal věnovat problematice rozhovoru vůbec. A časem člověk přijde na to, že stejně jako slova může v rozhovoru fungovat i ticho. Nebo mimika. Nebo nějaká akce. Dění.
''A hle, slyšel jsem silná slova zkušených kazatelů, ale v nich On nebyl. A četl jsem moudrá slova slavných mudrců, ale v nich On nebyl. Viděl jsem mnohá zářivá slova napsaná barvami do tmy nad městem, ale v nich On nebyl. A řekl a napsal a zpíval jsem mnohá slova plná otázek i odpovědí, ani v nich On nebyl.
A pak jsem potkal úsměv a cítil vánek jemný a mírný, který nebylo ani slyšet ani vidět, a On byl v nich a daroval mi pokoj.''
Snad je ''Hospodinovo slovo vzácné'', vidění není časté. Ale jak je to potom s tím rozhovorem? I mezi lidmi pořád hledám příležitosti k rozhovoru. Od nich většinou, díky Bohu, odpověď přichází. Ale rozhovor s Bohem? Tolik bych po tom toužil. Promluvit si s Hospodinem, jako se to vzácně povede s mým lidským tátou. Slyšet radu, potěšení, uklidňující slovo, napomenutí.
Ale nějak to nejde. I když se mi podaří umlčet sebe sama (a to bývá přetěžké), odpověď nepřichází. Volám, toužím po jasném slovu, po rozhřešení. Nic. Asi jsem hluchý.
Na konfirmačním učení jsme se učili, že modlitba je také příležitost odpovědět na Boží volání. Volání přicházejí, všelijaká. Ale jsou to často podivné pocity: volání krve, volání divočiny, volání touhy. Tolik by člověk toužil po tom slyšet konkrétní slova: Samueli! Samueli! Tak zřetelná, že by se dala splést s hlasem nějakého člověka. A vědět, že to jsou slova od Boha a ne od Zlého.
Někdy mám pocit, že ke mně přeci jenom nějaké slovo přichází. Z Písma, z knih, někdy od andělů, které nevědomky potkávám. Většinou to není ve chvíli, kdy se modlím. A také to nebývají odpovědi. Tak často na své otázky slyším místo odpovědí zase otázky.
''Pane, proč mne nemiluje, když já ji ano? Já bych se pro ni rozkrájel, tak proč mi není schopna dát kousek sebe sama?''
'Kolik je těch, kteří potřebují tvoji lásku, a ty jsi k nim netečný? Kolik je těch, kteří od tebe potřebují slyšet laskavé slovo, a ty se jim vyhýbáš? Proč si tak zatvrzele stojíš na svém, i když víš, že sobě i jiným ubližuješ? Proč nemiluješ mne?'
''Pane, co mám dělat?'' 'Rozhodni se sám.'
Někdy je z toho do pláče. Toužil bych po zřetelných slovech, znameních, zjeveních. Po určitosti. Po jistotě.
Mívám někdy potíže i s rozhovorem ''mezilidským'', a díky tomu jsem se začal věnovat problematice rozhovoru vůbec. A časem člověk přijde na to, že stejně jako slova může v rozhovoru fungovat i ticho. Nebo mimika. Nebo nějaká akce. Dění.
''A hle, slyšel jsem silná slova zkušených kazatelů, ale v nich On nebyl. A četl jsem moudrá slova slavných mudrců, ale v nich On nebyl. Viděl jsem mnohá zářivá slova napsaná barvami do tmy nad městem, ale v nich On nebyl. A řekl a napsal a zpíval jsem mnohá slova plná otázek i odpovědí, ani v nich On nebyl.
A pak jsem potkal úsměv a cítil vánek jemný a mírný, který nebylo ani slyšet ani vidět, a On byl v nich a daroval mi pokoj.''
Povídka
V čekárně na chirurgii
Pavel Prejda
Pavel Prejda
Manželka o víkendu onemocněla. A tak jsme s radostí přijali nabídku našeho faráře, že nás autem odveze k lékaři. Ti si nás chvíli mezi sebou předávali, až jsme nakonec skončili na chirurgii. Žena je u lékaře v ordinaci a my dva sedíme v čekárně a povídáme... Jak už to bývá, když jsou dva faráři (vikáři) pohromadě, stočí se rozhovor po chvíli na věci církevní.
''Jó, tam je farářem František... a je tam prý spokojený... teď právě opravuje kostel, ale lidi mu s tím dost pomáhají,'' burácí můj kolega hromovým hlasem v zaplněné čekárně. Podvědomě cítím, že se několik cizích očí odlepilo od země místnosti a pohlédlo naším směrem. Znejistěl jsem. Ale než mohu převést řeč někam jinam, můj mentor pokračuje.
''On ti toho zvládne hrozně moc... v neděli má někdy i troje bohoslužby... přes týden každou chvíli učí náboženství a na faře se dveře netrhnou...,'' rozléhá se ztichlou čekárnou. Všichni zamlkle sedí a čekají, až je sestra zavolá do ordinace. Slyšet nás musí každý. Copak to nevidí? Nemám rád, když cizí lidé poslouchají, jak se s někým bavím. A o věcech církevních se mi před plnou čekárnou už vůbec nechce mluvit. Už aby manželku pustili a my mohli jít.
''A to víš, že byl František bez souhlasu? Měl estébáky na krku pořád... Ale lidi k němu chodili dál... A vždycky říkal: Za Krista se já stydět nebudu. Svého Boha zapírat nechci...'' Mladá dvojice nalevo od nás se k sobě naklonila a já slyším šepot: ''To sou ňácí faráři nebo co.'' Do háje. Cítím se jako v divadle na jevišti. Ti slušnější aspoň předstírají, že neposlouchají. Ostatní se o to ani nesnaží. Jak tohle skončí? ''A měl pravdu, ne? Co bychom to byli za církev, kdybychom se nehlásili ke Kristu... Jó, František, k tomu chodili do kostela i lidi z ulice... Fakt.'' Už se pomalu smiřuji s našim teatrálním výstupem, když tu události naberou druhý dech.
Starý pán, který seděl před ordinací na vozíku, bere do ruky hůl, vstává a jde k nám. Co z toho jenom bude? Ještě, že jsme na chirurgii. Ale už hlasitě povídá: ''Pane, slyším, že se bavíte o církvi. Mohu si přisednout k vám a poslouchat vás? Já jsem taky věřící.'' ''Ale jistě,'' vykřikuje můj kolega. ''Já jsem farář K. a tady vedle mě, to je můj vikář P. Jen si k nám přisedněte.'' Tak jsme se tedy představili celé čekárně. Pěkně. A už rozhovor pokračuje: ''A jednou jde František do kostela...'' Konec. K pánovi s holí se už vrhá manželka se slovy: ''No tak, nedělej táto ostudu a pojď si sednout. Musíte ho omluvit, on má Alzheimra. No tak, pojď už.'' Ale on se brání: ''Copak tady nemůžu sedět a pana faráře jenom poslouchat?'' ''Ale tak ho nechte, nám to nevadí,'' přidává se můj kolega ve snaze uklidnit situaci. Paní si ale nedá říct a téměř násilím táhne manžela zpět k vozíku. ''Já už s farářem nemluvil tak dlouho,'' vykřikuje starý pán a vysmeká se své průvodkyni z objetí. Vrací se k nám se slovy: ''Já jsem katolík, ale do kostela už nemůžu chodit. Ale žena, ta chodí pravidelně.'' ''No tak, táto, mlč už konečně. Na to není nikdo zvědavý. Promiňte, prosím, jemu se to už v hlavě plete...'' omlouvá se studem červená žena. ''No to je dobře, že chodíte do kostela. Já jsem sice evangelický farář, ale to je jedno, Bůh je přece jenom jeden...,'' obrací se můj mentor k ženě. Vidím, že naše divadlo přitahuje diváky i z chodby nemocnice. Dveře východu se zaplnily a všichni nás pozorují. ''Co tam s tou mou ženou pořád dělají? Ať už konečně vyjde a můžeme jít,'' říkám si pro sebe v duchu. ''Tak, táto, pojď si hezky odpočinout na vozík...'' zkouší to žena naposledy. Nic. Její muž se brání, co mu síly stačí. ''A vy mě paní neznáte? Já jsem K. a znám se velice dobře s vaším knězem,'' pokračuje kolega. Paní rozpačitě přikyvuje. ''Ano znám vás. Já si vás pamatuji, když jste byl jednou u nás v kostele...''
Konečně se dveře ordinace otvírají a moje manželka se zkoumavým zrakem vychází ven. Odcházíme. Do ucha mi šeptá: ''Co jste tady vyváděli? My vás slyšeli až v ordinaci.'' Stručně jí vysvětluji, co se v čekárně odehrálo.
Doma o celé události ještě znovu přemýšlím: Pořád se ještě za svou víru stydíme a před druhými o ní mluvíme jenom šeptem. Možná není nejlepší obracet pozornost hned celé čekárny. Ale přece jen... Jak to ten František dělal, na to bych se měl ještě zeptat.
''Jó, tam je farářem František... a je tam prý spokojený... teď právě opravuje kostel, ale lidi mu s tím dost pomáhají,'' burácí můj kolega hromovým hlasem v zaplněné čekárně. Podvědomě cítím, že se několik cizích očí odlepilo od země místnosti a pohlédlo naším směrem. Znejistěl jsem. Ale než mohu převést řeč někam jinam, můj mentor pokračuje.
''On ti toho zvládne hrozně moc... v neděli má někdy i troje bohoslužby... přes týden každou chvíli učí náboženství a na faře se dveře netrhnou...,'' rozléhá se ztichlou čekárnou. Všichni zamlkle sedí a čekají, až je sestra zavolá do ordinace. Slyšet nás musí každý. Copak to nevidí? Nemám rád, když cizí lidé poslouchají, jak se s někým bavím. A o věcech církevních se mi před plnou čekárnou už vůbec nechce mluvit. Už aby manželku pustili a my mohli jít.
''A to víš, že byl František bez souhlasu? Měl estébáky na krku pořád... Ale lidi k němu chodili dál... A vždycky říkal: Za Krista se já stydět nebudu. Svého Boha zapírat nechci...'' Mladá dvojice nalevo od nás se k sobě naklonila a já slyším šepot: ''To sou ňácí faráři nebo co.'' Do háje. Cítím se jako v divadle na jevišti. Ti slušnější aspoň předstírají, že neposlouchají. Ostatní se o to ani nesnaží. Jak tohle skončí? ''A měl pravdu, ne? Co bychom to byli za církev, kdybychom se nehlásili ke Kristu... Jó, František, k tomu chodili do kostela i lidi z ulice... Fakt.'' Už se pomalu smiřuji s našim teatrálním výstupem, když tu události naberou druhý dech.
Starý pán, který seděl před ordinací na vozíku, bere do ruky hůl, vstává a jde k nám. Co z toho jenom bude? Ještě, že jsme na chirurgii. Ale už hlasitě povídá: ''Pane, slyším, že se bavíte o církvi. Mohu si přisednout k vám a poslouchat vás? Já jsem taky věřící.'' ''Ale jistě,'' vykřikuje můj kolega. ''Já jsem farář K. a tady vedle mě, to je můj vikář P. Jen si k nám přisedněte.'' Tak jsme se tedy představili celé čekárně. Pěkně. A už rozhovor pokračuje: ''A jednou jde František do kostela...'' Konec. K pánovi s holí se už vrhá manželka se slovy: ''No tak, nedělej táto ostudu a pojď si sednout. Musíte ho omluvit, on má Alzheimra. No tak, pojď už.'' Ale on se brání: ''Copak tady nemůžu sedět a pana faráře jenom poslouchat?'' ''Ale tak ho nechte, nám to nevadí,'' přidává se můj kolega ve snaze uklidnit situaci. Paní si ale nedá říct a téměř násilím táhne manžela zpět k vozíku. ''Já už s farářem nemluvil tak dlouho,'' vykřikuje starý pán a vysmeká se své průvodkyni z objetí. Vrací se k nám se slovy: ''Já jsem katolík, ale do kostela už nemůžu chodit. Ale žena, ta chodí pravidelně.'' ''No tak, táto, mlč už konečně. Na to není nikdo zvědavý. Promiňte, prosím, jemu se to už v hlavě plete...'' omlouvá se studem červená žena. ''No to je dobře, že chodíte do kostela. Já jsem sice evangelický farář, ale to je jedno, Bůh je přece jenom jeden...,'' obrací se můj mentor k ženě. Vidím, že naše divadlo přitahuje diváky i z chodby nemocnice. Dveře východu se zaplnily a všichni nás pozorují. ''Co tam s tou mou ženou pořád dělají? Ať už konečně vyjde a můžeme jít,'' říkám si pro sebe v duchu. ''Tak, táto, pojď si hezky odpočinout na vozík...'' zkouší to žena naposledy. Nic. Její muž se brání, co mu síly stačí. ''A vy mě paní neznáte? Já jsem K. a znám se velice dobře s vaším knězem,'' pokračuje kolega. Paní rozpačitě přikyvuje. ''Ano znám vás. Já si vás pamatuji, když jste byl jednou u nás v kostele...''
Konečně se dveře ordinace otvírají a moje manželka se zkoumavým zrakem vychází ven. Odcházíme. Do ucha mi šeptá: ''Co jste tady vyváděli? My vás slyšeli až v ordinaci.'' Stručně jí vysvětluji, co se v čekárně odehrálo.
Doma o celé události ještě znovu přemýšlím: Pořád se ještě za svou víru stydíme a před druhými o ní mluvíme jenom šeptem. Možná není nejlepší obracet pozornost hned celé čekárny. Ale přece jen... Jak to ten František dělal, na to bych se měl ještě zeptat.
Doporučuji:
Slovník pro neslyšící
M. S.
M. S.
Vzpomínáte si? V roce 1999, konkrétně v 8. čísle jsme měli v Bratrstvu článek o neslyšící Lucince, která začala chodit do nedělní školy. Psala ho Alena Štěpánová, která stála na počátku velikého díla, jež se nakonec podařilo za podpory mnoha lidí uskutečnit. Jedná se o Slovník křesťanských pojmů pro neslyšící.
Pro koho je slovník určen?Pro neslyšící k pochopení křesťanských pojmů, pro osvojení si slovní zásoby českého překladu Bible a pro rozvinutí jejich znalostí psaného českého jazyka.
Pro slyšící - rodiče neslyšících, jejich učitele vychovatele.
Pro pracovníky různých křesťanských církví, kteří chtějí komunikovat se sluchově postiženými.
Všem, kteří se o znakový jazyk zajímají a chtějí s neslyšícími komunikovat jejich jazykem.
Všem bez ohledu na stupeň sluchového postižení, kteří chtějí předávat či přijímat zvěst evangelia.
Proč slovník vznikl?
Znakový jazyk je a zůstane nezbytným prostředkem komunikace neslyšících. Pro mnohé z nich je rodným jazykem. I přijetí zákona o znakové řeči v roce 1998 tuto myšlenku podtrhuje. V naší republice díky ateistické ideologii předchozího režimu téměř vymizely znaky pro vyjádření křesťanských pojmů. Jejich potřeba však (především v posledních letech) stále rostla v rodinách, církvích i jinde. Vždyť asi 45 000 lidí je v České republice neslyšících nebo sluchově postižených. Počet používaných znaků křesťanských pojmů je ale malý, pro mnoho pojmů znaky zatím chybí. Slovník má důsledně ekumenický charakter. Dílo je opravdu ojedinělé, takový slovník mají pouze dva státy na světě.
Můžete si ho koupit nebo objednat:
Občanské sdružení Naděje, Varšavská 37, 120 00 Praha 2, telefon: 02-22521110, fax: 02-22521115, e-mail: nadeje@nadeje.cz
Pro koho je slovník určen?
Proč slovník vznikl?
Znakový jazyk je a zůstane nezbytným prostředkem komunikace neslyšících. Pro mnohé z nich je rodným jazykem. I přijetí zákona o znakové řeči v roce 1998 tuto myšlenku podtrhuje. V naší republice díky ateistické ideologii předchozího režimu téměř vymizely znaky pro vyjádření křesťanských pojmů. Jejich potřeba však (především v posledních letech) stále rostla v rodinách, církvích i jinde. Vždyť asi 45 000 lidí je v České republice neslyšících nebo sluchově postižených. Počet používaných znaků křesťanských pojmů je ale malý, pro mnoho pojmů znaky zatím chybí. Slovník má důsledně ekumenický charakter. Dílo je opravdu ojedinělé, takový slovník mají pouze dva státy na světě.
Můžete si ho koupit nebo objednat:
Občanské sdružení Naděje, Varšavská 37, 120 00 Praha 2, telefon: 02-22521110, fax: 02-22521115, e-mail: nadeje@nadeje.cz
Kreativita
Tož tvoř
Kristýna Žárská
Kristýna Žárská
|
|
|
|
|
|