archiv
OBSAH:
Tak nečekejte a otočte o stánku dál
Zastavení
Aspoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat
Co o tom čteme v bibli:
Stvoření: věda kontra víra?
Odporuje si podle vás biblická zvěst o stvoření a vědecký výklad vzniku světa?
Pán prstenů Společenstvo prstenů
Proč to nevydáš vlastním nákladem?
Odškodnit za narození?
Lidé s poruchami chování postižení nepostižení
Náš člověk v Nizozemí: Nizozemec a sport
Rodina mého kluka
Wang Zhiming
O slunovratu Jiří Pavlica, Jan Skácel
Ubytovat odděleně!
Můj bratr číšník
Hadův přehmat
Malování na sklo
Soutěž
Stůj, ó, stůj
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Tak nečekejte
a otočte o stánku dál
Petr Gallus
a otočte o stánku dál
Petr Gallus
Ahoj!
Zase pro vás máme něco nového. Tak schválně: Jak vznikl svět? To je jednoduchý, ne? Máme to přece v Bibli Bůh řekl slovo a byl svět. Prostě vznikl na povel, z ničeho, slovem Božím. Že někdo říká něco jiného? Něco jako že to na začátku velice třesklo a pak se to vyvíjelo od titěrných (bez urážky, Same) atomů přes bílkoviny a měňavky až po roztomilé opičky a člověka? Přece byste nevěřili evoluci! Nebo jo? Nebo snad chce někdo tvrdit, že svět vznikl ze zkumavky, že ho někdo naklonoval?
Anebo jinak: možná už máte dlouho chuť na nějakou dobrou, pravověrnou knížku, v pěkném obalu, s poutavým názvem a strhujícím dějem, za přijatelnou cenu Odvrhněte zdání, že takové už neexistují! Pokud nevíte, kde je hledat, vydejte se s námi po stopách křesťanských vydavatelství.
Dost už filosofování a myšlenkové práce. Chtělo by to něco k snědku, ale přece se nebudeme živit pořád chlebem či bramborama. Vždyť je tak i psáno: Nejenom chlebem živ bude člověk. Zkuste si proto trochu zaexperimentovat, nám už tu Cosi syčí na vařiči! (A voní to báječně.)
A aby si hlava trochu oddechla a trávení mělo dost času, zabavte se Ručně stručně!
Tak nečekejte, otočte o stránku dál!
Zase pro vás máme něco nového. Tak schválně: Jak vznikl svět? To je jednoduchý, ne? Máme to přece v Bibli Bůh řekl slovo a byl svět. Prostě vznikl na povel, z ničeho, slovem Božím. Že někdo říká něco jiného? Něco jako že to na začátku velice třesklo a pak se to vyvíjelo od titěrných (bez urážky, Same) atomů přes bílkoviny a měňavky až po roztomilé opičky a člověka? Přece byste nevěřili evoluci! Nebo jo? Nebo snad chce někdo tvrdit, že svět vznikl ze zkumavky, že ho někdo naklonoval?
Anebo jinak: možná už máte dlouho chuť na nějakou dobrou, pravověrnou knížku, v pěkném obalu, s poutavým názvem a strhujícím dějem, za přijatelnou cenu Odvrhněte zdání, že takové už neexistují! Pokud nevíte, kde je hledat, vydejte se s námi po stopách křesťanských vydavatelství.
Dost už filosofování a myšlenkové práce. Chtělo by to něco k snědku, ale přece se nebudeme živit pořád chlebem či bramborama. Vždyť je tak i psáno: Nejenom chlebem živ bude člověk. Zkuste si proto trochu zaexperimentovat, nám už tu Cosi syčí na vařiči! (A voní to báječně.)
A aby si hlava trochu oddechla a trávení mělo dost času, zabavte se Ručně stručně!
Tak nečekejte, otočte o stránku dál!
Pamatuji
Pamatuji se na dobu,
kdy jsme ještě byli děti
a hráli jsme si na kuřátka,
co se drží pod křídly
- v bezpečí své mámy,
a tak i my, když už jsme velcí,
musíme stále
- hledat vyšší instanci,
abychom měli a mohli včas
- kam se svými dětmi utíkat.
Jana Eliášová
Pamatuji se na dobu,
kdy jsme ještě byli děti
a hráli jsme si na kuřátka,
co se drží pod křídly
- v bezpečí své mámy,
a tak i my, když už jsme velcí,
musíme stále
- hledat vyšší instanci,
abychom měli a mohli včas
- kam se svými dětmi utíkat.
Jana Eliášová
Přikázání
Aspoň modlitby a sliby
kdyby bylo kam strkat
Jan Keřkovský
kdyby bylo kam strkat
Jan Keřkovský
To se jednou blýskalo, hřmělo, z těžkého oblaku vřeštěla polnice a lid se třásl: ''Pán Bůh je přítomen! Nikdo kromě Mojžíše ať se nepřibližuje k hoře, všichni by zemřeli, kdyby se na ně Hospodin obořil.'' Tak teda zůstali dole. Za zábradlí tentokrát nesměli ani ti, kdo jdou vždycky s dobou, vždycky vpředu, úspěšní, zbožní, krásní a hlavně vykutálení, kdo by se chtěli prodrat k Boží vůli, ať ji taky trochu můžou hlásat a řídit.
Tak tam lid stál a třásl se strachy. Bůh tehdy vyhlásil slavnou větu: ''Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví '' Jak to bylo dál, víte. Celé desatero návodů, jak si nezničit život. A pak znovu jedna z těch vět: ''Nezobrazíš si mne a nebudeš mou podobiznu ctít a klanět se jí, člověče.''
O to přesně šlo, proto nesměli k hoře: Vy si uděláte Boha ze dřeva, ze zlata nebo z čeho chcete, hlavně kapsy aby měl. A do kapes strčíte tu stovku, tu tisícovku, tu víc, jen aby Boží přízeň šla koupit. Jenže je to jinak: kapsy na úplatky nikde. ''Aspoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat,'' říkali si, ''když už ne oběti a peníze: aby si nás Bůh zapamatoval, než bude soudit.''
Zpívali si song Pán Bůh je přítomen a zpívali ho s mrazením v zádech. Ne proto, že zhřešili: to je přece normální, hřích je příběh nás všech. Ale že se jim z víry nějak vytratila přítomnost toho, jenž dává život a svobodu a všechno, a zůstal jim jen strach z Božího hněvu, proto to mrazení.
To je jeden příklad za mnohé. Byly by i jiné, vždycky to zábradlí někdo přeleze a bývá zle. Kdepak na perutích orličích, kdepak svoboda, spíš přijde sešup kamsi do žumpy pekelné.
Proto praví Hospodin: ''Neučiníš sobě představu, jaký jsem, nebudeš své utkvělé představě sloužit a nebudeš jí kazit život bližním, vždyť následky připitomělých ideologií vždycky odskáče ještě třetí a čtvrtá generace.''
Tak tam lid stál a třásl se strachy. Bůh tehdy vyhlásil slavnou větu: ''Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví '' Jak to bylo dál, víte. Celé desatero návodů, jak si nezničit život. A pak znovu jedna z těch vět: ''Nezobrazíš si mne a nebudeš mou podobiznu ctít a klanět se jí, člověče.''
O to přesně šlo, proto nesměli k hoře: Vy si uděláte Boha ze dřeva, ze zlata nebo z čeho chcete, hlavně kapsy aby měl. A do kapes strčíte tu stovku, tu tisícovku, tu víc, jen aby Boží přízeň šla koupit. Jenže je to jinak: kapsy na úplatky nikde. ''Aspoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat,'' říkali si, ''když už ne oběti a peníze: aby si nás Bůh zapamatoval, než bude soudit.''
Zpívali si song Pán Bůh je přítomen a zpívali ho s mrazením v zádech. Ne proto, že zhřešili: to je přece normální, hřích je příběh nás všech. Ale že se jim z víry nějak vytratila přítomnost toho, jenž dává život a svobodu a všechno, a zůstal jim jen strach z Božího hněvu, proto to mrazení.
To je jeden příklad za mnohé. Byly by i jiné, vždycky to zábradlí někdo přeleze a bývá zle. Kdepak na perutích orličích, kdepak svoboda, spíš přijde sešup kamsi do žumpy pekelné.
Proto praví Hospodin: ''Neučiníš sobě představu, jaký jsem, nebudeš své utkvělé představě sloužit a nebudeš jí kazit život bližním, vždyť následky připitomělých ideologií vždycky odskáče ještě třetí a čtvrtá generace.''
Stvoření
Co o tom
čteme v bibli:
Jan Keřkovský
čteme v bibli:
Jan Keřkovský
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, praví vůbec první biblická věta. Aby bylo jasno, že Bůh je stvořitel (a suverénní vládce a zachránce a soudce, to s tím souvisí), zatímco my jsme vyšli z jeho autorské dílny a nemůžeme se mu rovnat. Nejen my: taky slunce, měsíc, hvězdy, hromy, blesky, světlo, tma, zvířata, ptáci, ryby, všelijaká havěť a vůbec všechno kdepak božské síly, to jsou jen stvoření Boží. Koukej si uprostřed toho všeho, člověče a člověčice, najít místo a pěkně se o to starej, ať tvorové i věci mají ten smysl, který jim svěřil stvořitel. Ať je vám tu dobře. I viděl autor, že to bylo velmi dobré.
V novověku lidi považovali tento úvod bible za reportáž: jedni jej odmítli jakožto překonaný a nevědecký, jiní je za to žalovali, aby jim soud vývojové teorie a velké třesky vytloukl z hlavy. Jedni i druzí to mohli myslet dobře, jenže když si někdo plete báseň s reportáží... I povídání o odchodu otroků z Egypta je cosi jako báseň. Tehdy zas Bůh stvořil svůj lid (a vzal si ho na starost).
Respekt hrnců vůči hrnčíři, ale hlavně důvěra vůči láskyplnému tvůrci patří k textům o stvoření. Bůh (alfa i omega) tvoří od počátku až do konce, uzavírá poslední biblická kniha, co ta první načala.
V novověku lidi považovali tento úvod bible za reportáž: jedni jej odmítli jakožto překonaný a nevědecký, jiní je za to žalovali, aby jim soud vývojové teorie a velké třesky vytloukl z hlavy. Jedni i druzí to mohli myslet dobře, jenže když si někdo plete báseň s reportáží... I povídání o odchodu otroků z Egypta je cosi jako báseň. Tehdy zas Bůh stvořil svůj lid (a vzal si ho na starost).
Respekt hrnců vůči hrnčíři, ale hlavně důvěra vůči láskyplnému tvůrci patří k textům o stvoření. Bůh (alfa i omega) tvoří od počátku až do konce, uzavírá poslední biblická kniha, co ta první načala.
Stvoření
Stvoření: věda kontra víra?
René Hudec, astronom
René Hudec, astronom
Na začátku bych rád uvedl, že já tuhle otázku nikdy neviděl v rozporu. Proč? Podívejme se na to spolu.
Zaprvé, jak vidí stvoření světa věda? To je velmi obtížná otázka. Vše nasvědčuje tomu, že vesmír a s ním i náš svět vznikl tzv. velkým třeskem, tedy z matematické singularity, jediného bodu. Existují modely popisující rozpínání tohoto raného nepředstavitelně hustého a horkého vesmíru během prvních sekund a minut, ale okamžiku vzniku nerozumíme, a ani tomu ne, co bylo předtím. A říci, proč k této gigantické explozi došlo, už vůbec ne. Stručně a zjednodušeně řečeno, věda umí odpovědět na otázku, jak vznikl vesmír, ale nikdy nebude schopna dát odpověď na otázku ''proč''. A přitom tohle proč je velmi podstatné. Bez něho totiž nikdy nepochopíme, proč jsme tady, co je naším úkolem, ani zda a jaký má život smysl, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Je škoda, že hodně dospělých má toto důležité proč v sobě velmi potlačené. Snad školou, snad životem, snad obojím dohromady, těžko říci. Ne tak ale malé děti. Ty vás obvykle, když jim říkáte, jak vesmír vznikl, záhy zaskočí otázkou, proč vznikl. A třeba i proč jsou hvězdy koule a další proč.
Za druhé tu máme biblické pojetí stvoření světa. Myslím, že se většina z nás shodne v tom, že to, co čteme v knize Genesis, není vědeckým popisem průběhu stvoření, a nikdy ani být nemělo. Bible však velmi zásadním způsobem odpovídá na otázku, proč byl svět stvořen. Vidíme tedy, že se Bible a věda velmi vhodně v otázce stvoření světa doplňují, a to bez jakéhokoli rozporu. Prostě věda, to je to ''jak'' a Bible, to je ono ''proč''. Myslím, že takto to vidí a přijímá většina věřících i teologů.
Existuje však řada spornějších otázek. Asi k těm nejhlavnějším patří, jak se postavit k myšlence evoluce. Tady už názory zcela jednotné nejsou, a zejména v minulosti to bylo velmi kontroverzní téma. Víme, že existují skupiny zásadně popírající jakoukoli evoluci. Tyto názory, jakkoli dobře míněné, se pak ovšem nutně dříve či později dostávají do konfliktu s vědeckými poznatky, a to přesto, že Darwinova teorie v původní podobě dnes není všeobecně přijímána. Podobný rozpor vyvolávají snahy o srovnávání časování vzniku světa a člověka mezi Biblí a vědeckými poznatky. Podle mého názoru jsou však takovéto rozpory zbytečné a spíše škodí. Vždyť, je to opravdu z hlediska víry tak podstatné, kdy vesmír a člověk vznikl?
Jak to tedy vidím já? Jistěže jde asi o názor subjektivní a nedokazatelný, ale byl jsem o něj požádán, a tak mi nezbývá než jít s ''kůží na trh''. Předně, vycházím z toho, co už jsme si řekli, tedy že v Bibli nemáme vědecký popis ani stvoření světa, ani stvoření člověka. Jaký postup Bůh použil pro stvoření světa i nás lidí a všeho, co je kolem nás, je a zůstává jeho tajemstvím. Nevíme, jak to udělal, a zda k tomu nepoužil evoluci. Já si myslím, že v určitém smyslu možná ano, i když to nemohu dokázat, a zřejmě nikdo nemůže. Proto, že evoluce není v rozporu s biblickým stvořením, často používám následující příměr: každý lidský jedinec vzniká z jedné buňky, která se rozdělí na čtyři, na šestnáct, a pak dochází k úžasnému zázraku vzniku nového lidského tvorečka, který již při velikosti několika milimetrů má zárodky všech orgánů (omlouvám se těm, kdo tomu lépe rozumí než já, za případné nepřesnosti). To je ovšem úžasná evoluce, která už ale ironicky nikomu rozporuplná s biblickou zvěstí nepřipadá. A co když už první člověk vznikl také takto? Je to evoluce? Není? Je v tom rozpor? Není?
Ale také: stroje, které my lidé vytváříme, nemají žádnou evoluci, jen degradaci. Je fakt, že to, co stvořil Bůh, je možná schopno další evoluce, popřením Božího stvoření? Myslím, že není, a naopak svědčí to jen o Boží velikosti. Stejně tak jako fakt, že my lidé narozdíl od našich strojů máme svobodnou vůli, tak svobodnou, že až může vést k odmítnutí Stvořitele.
Kolem vlastního vzniku vesmíru, vzniku života i člověka je stále mnoho nejasností, záhad a tajemství. I kolem evoluční teorie. Myslím ale, že není třeba se s tím trápit. Není přece smyslem vědy dokazovat či popírat existenci Boha, a ani to nejde. Ostatně, snažit se hledat ve vědě odpovědi na otázky související s naší vírou by jen dokazovalo naši slabou víru, nic víc. A tak vírou přijměme to, čemu ani my, ani věda nerozumíme, co je však přesto tím hlavním a nejdůležitějším v našem pozemském životě. I to, že vesmír byl stvořen a má svůj hluboký smysl a cíl, že nejde o náhodu, stejně tak jako naše životy.
Zaprvé, jak vidí stvoření světa věda? To je velmi obtížná otázka. Vše nasvědčuje tomu, že vesmír a s ním i náš svět vznikl tzv. velkým třeskem, tedy z matematické singularity, jediného bodu. Existují modely popisující rozpínání tohoto raného nepředstavitelně hustého a horkého vesmíru během prvních sekund a minut, ale okamžiku vzniku nerozumíme, a ani tomu ne, co bylo předtím. A říci, proč k této gigantické explozi došlo, už vůbec ne. Stručně a zjednodušeně řečeno, věda umí odpovědět na otázku, jak vznikl vesmír, ale nikdy nebude schopna dát odpověď na otázku ''proč''. A přitom tohle proč je velmi podstatné. Bez něho totiž nikdy nepochopíme, proč jsme tady, co je naším úkolem, ani zda a jaký má život smysl, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Je škoda, že hodně dospělých má toto důležité proč v sobě velmi potlačené. Snad školou, snad životem, snad obojím dohromady, těžko říci. Ne tak ale malé děti. Ty vás obvykle, když jim říkáte, jak vesmír vznikl, záhy zaskočí otázkou, proč vznikl. A třeba i proč jsou hvězdy koule a další proč.
Za druhé tu máme biblické pojetí stvoření světa. Myslím, že se většina z nás shodne v tom, že to, co čteme v knize Genesis, není vědeckým popisem průběhu stvoření, a nikdy ani být nemělo. Bible však velmi zásadním způsobem odpovídá na otázku, proč byl svět stvořen. Vidíme tedy, že se Bible a věda velmi vhodně v otázce stvoření světa doplňují, a to bez jakéhokoli rozporu. Prostě věda, to je to ''jak'' a Bible, to je ono ''proč''. Myslím, že takto to vidí a přijímá většina věřících i teologů.
Existuje však řada spornějších otázek. Asi k těm nejhlavnějším patří, jak se postavit k myšlence evoluce. Tady už názory zcela jednotné nejsou, a zejména v minulosti to bylo velmi kontroverzní téma. Víme, že existují skupiny zásadně popírající jakoukoli evoluci. Tyto názory, jakkoli dobře míněné, se pak ovšem nutně dříve či později dostávají do konfliktu s vědeckými poznatky, a to přesto, že Darwinova teorie v původní podobě dnes není všeobecně přijímána. Podobný rozpor vyvolávají snahy o srovnávání časování vzniku světa a člověka mezi Biblí a vědeckými poznatky. Podle mého názoru jsou však takovéto rozpory zbytečné a spíše škodí. Vždyť, je to opravdu z hlediska víry tak podstatné, kdy vesmír a člověk vznikl?
Jak to tedy vidím já? Jistěže jde asi o názor subjektivní a nedokazatelný, ale byl jsem o něj požádán, a tak mi nezbývá než jít s ''kůží na trh''. Předně, vycházím z toho, co už jsme si řekli, tedy že v Bibli nemáme vědecký popis ani stvoření světa, ani stvoření člověka. Jaký postup Bůh použil pro stvoření světa i nás lidí a všeho, co je kolem nás, je a zůstává jeho tajemstvím. Nevíme, jak to udělal, a zda k tomu nepoužil evoluci. Já si myslím, že v určitém smyslu možná ano, i když to nemohu dokázat, a zřejmě nikdo nemůže. Proto, že evoluce není v rozporu s biblickým stvořením, často používám následující příměr: každý lidský jedinec vzniká z jedné buňky, která se rozdělí na čtyři, na šestnáct, a pak dochází k úžasnému zázraku vzniku nového lidského tvorečka, který již při velikosti několika milimetrů má zárodky všech orgánů (omlouvám se těm, kdo tomu lépe rozumí než já, za případné nepřesnosti). To je ovšem úžasná evoluce, která už ale ironicky nikomu rozporuplná s biblickou zvěstí nepřipadá. A co když už první člověk vznikl také takto? Je to evoluce? Není? Je v tom rozpor? Není?
Ale také: stroje, které my lidé vytváříme, nemají žádnou evoluci, jen degradaci. Je fakt, že to, co stvořil Bůh, je možná schopno další evoluce, popřením Božího stvoření? Myslím, že není, a naopak svědčí to jen o Boží velikosti. Stejně tak jako fakt, že my lidé narozdíl od našich strojů máme svobodnou vůli, tak svobodnou, že až může vést k odmítnutí Stvořitele.
Kolem vlastního vzniku vesmíru, vzniku života i člověka je stále mnoho nejasností, záhad a tajemství. I kolem evoluční teorie. Myslím ale, že není třeba se s tím trápit. Není přece smyslem vědy dokazovat či popírat existenci Boha, a ani to nejde. Ostatně, snažit se hledat ve vědě odpovědi na otázky související s naší vírou by jen dokazovalo naši slabou víru, nic víc. A tak vírou přijměme to, čemu ani my, ani věda nerozumíme, co je však přesto tím hlavním a nejdůležitějším v našem pozemském životě. I to, že vesmír byl stvořen a má svůj hluboký smysl a cíl, že nejde o náhodu, stejně tak jako naše životy.
Anketa
Stvoření světa
Odporuje si podle vás biblická zvěst o stvoření a vědecký výklad vzniku světa?
Odporuje si podle vás biblická zvěst o stvoření a vědecký výklad vzniku světa?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Suchý
básník, textař
70 let
Na první pohled si odporuje. Při důkladnějším studiu Genese mi vyšla najevo řada zvláštních shod s dnešním stavem vědy. Jen je třeba dešifrovat onu zdánlivě pohádkovou formu popisu prvních událostí.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Horáková
farářka ČCE
27 let
Odporuje si básnické vyjádření lásky a vědecký popis náklonnosti dvou lidí z hlediska procesů v mozku? Ne. Tak proč by si odporovala biblická zvěst a vědecký výklad?
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Bible podle mne nechce podat závazný výklad o vzniku světa, jen na každém člověku záleží, jak si její smysl vyloží. Bible není faktografie, ale návod. Proto si neodporují s vědeckým výkladem o vzniku světa, ale také spolu nemusejí mít mnoho společného.
Vojtěch
Eliáš
kněz a katecheta
na gymnáziu
Eliáš
kněz a katecheta
na gymnáziu
Jsou již za námi doby, kdy se zdálo, že výklad Bible je v rozporu s názorem astronomů. Zásluhu na tom má pokrok jak v exegezi, tak i v astronomii. Bible je svědectvím, ŽE Bůh stvořil svět; astronomie se snaží vysvětlit, JAK to probíhalo...
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Ze všeho, co jako laik vím o vědeckém pohledu na vznik světa, mi nevychází žádný příkrý rozpor s biblickou zvěstí o stvoření. V konkrétních detailech samozřejmě těžko najít naprostou shodu, ale zásady stvoření z ničeho, řádu vyššího než nabízí hmotný svět se mi zdají být zřejmé nejen z pohledu věřícího.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Vacek
katolický farář
55 let
Ne. Malý Princ a kniha o psychologii nebo o vesmíru si také neodporují.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Šilerová
biskupka CČSH
Neodporuje. Jenom pavěda a pověra si odporují. Skutečná věda a opravdová víra si nemohou protiřečit. Obojí je přece darem shůry.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Čím jsou vědci ve svém poznání dál, tím méně rozporů existuje. Budou-li mít dost času, počítám s tím, že rozpory zmizí úplně.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Domnívám se, že nikoliv. Spíš jde o to jak Bibli čteme. Pouhý plošný výklad jistě pragmaticky selhává s vědeckými vývody, ale Bible má významových rovin několik.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Kužel
farář ČCE
38 let
Ne. Bible mi říká, že žiju v krásném světě, který tady Bůh chtěl a chce, stejně jako mě.
Tématem je vztah ke světu a Bohu. Věda zkoumá a popisuje, jak to všechno vzniklo. Tématem je poznání procesu vývoje.
Tématem je vztah ke světu a Bohu. Věda zkoumá a popisuje, jak to všechno vzniklo. Tématem je poznání procesu vývoje.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Brodová
psychiatrička
47 let
Odporuje píseň o motýlu aerodynamice?
Rychlonožka
člen klubu
Rychlé šípy
člen klubu
Rychlé šípy
To všechno zavinili naši kluci. Ale první z nich, který sem vkročí, koupí přes hlavu jednu točenou smetákem!
Stvoření
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
představovali?
Jiří Gruber
Zpočátku byl zobrazován pouze poslední den stvoření člověka. Na portálech a v oknech gotických katedrál můžeme vidět spícího Adama, z jehož těla (žebra) vyrůstá Eva. Teprve později se v knižních ilustracích objevuje šest dnů stvoření. Je zajímavé, že až do renesance byl Bůh stvořitel zobrazován jako Kristus, tj. jako bezvousý mladý muž. Mívá v ruce kružidlo, což byl symbol tvůrčí činnosti. Rozměřovací kružidlo používali ti, kdo něco plánovali nebo navrhovali a museli při práci přemýšlet. Teprve Michelangelo zobrazil Boha jako majestátného vousatého starce na základě knihy Daniel, která hovoří o Bohu jako o ''Starém dnů'' a k šesti dnům přidal ještě pád a potopu.
Stvořený svět (kosmos) bývá zobrazován jako koule různých barev. Černá symbolizuje prvotní chaos, bílá světlo, barevné pásy oddělení živlů, hvězdná koule nebe, modrá moře. Zatímco nebesa znázorňuje koule nebo kruh, zemi připomíná krychle nebo čtverec. V tomto smyslu jsou všechny kostely postavené na půdorysu čtyřúhelníku symbolem země a nad nimi sklenuté klenby symbolem nebeské oblohy. Přechod od kruhu ke čtyřúhelníku byl chápan jako symbol Kristova vtělení.
Symbolika sedmého dne odpočinku bývá vyjádřena šesti anděly před trůnem Božím, kteří mají křídla, zatímco sedmý anděl křídla nemá.
Stvořený svět (kosmos) bývá zobrazován jako koule různých barev. Černá symbolizuje prvotní chaos, bílá světlo, barevné pásy oddělení živlů, hvězdná koule nebe, modrá moře. Zatímco nebesa znázorňuje koule nebo kruh, zemi připomíná krychle nebo čtverec. V tomto smyslu jsou všechny kostely postavené na půdorysu čtyřúhelníku symbolem země a nad nimi sklenuté klenby symbolem nebeské oblohy. Přechod od kruhu ke čtyřúhelníku byl chápan jako symbol Kristova vtělení.
Symbolika sedmého dne odpočinku bývá vyjádřena šesti anděly před trůnem Božím, kteří mají křídla, zatímco sedmý anděl křídla nemá.
Biblická zpráva o stvoření je pozoruhodná svým optimismem. Svět je dobrý a člověku je svěřen úkol být pánem (tj. správcem) světa a zaplnit ho svými potomky. Stvořený svět je Božím chrámem, kde všechno oslavuje Boží moudrost a dobrotu. Pohanské mýty chápaly svět jako vězení a člověka jako bezmocného otroka bohů a osudu.
Teprve v 19. století se v evropské kultuře objevuje zklamání a nespokojenost s tímto světem. Básníci se ptají: Jaký zločin jsme spáchali, že jsme se narodili? Dostojevského Ivan Karamazov odmítá svět, v němž trpí malé děti. Ve 20. století převládá názor, že svět je nedokonalý, protože každé tvoření je poznamenáno chybou.
Teprve v 19. století se v evropské kultuře objevuje zklamání a nespokojenost s tímto světem. Básníci se ptají: Jaký zločin jsme spáchali, že jsme se narodili? Dostojevského Ivan Karamazov odmítá svět, v němž trpí malé děti. Ve 20. století převládá názor, že svět je nedokonalý, protože každé tvoření je poznamenáno chybou.
Stvoření
Co o tom
vyznáváme?
Helvetské vyznání
vyznáváme?
Helvetské vyznání
(Bůh stvořil vše.)
Tento dobrý a všemohoucí Bůh stvořil všecky věci, viditelné i neviditelné Slovem svým spoluvěčným a vše to též zachovává svým Duchem spoluvěčným podle svědectví Davidova, který praví: Slovem Hospodinovým nebesa učiněna jsou, a duchem úst jeho všecka síla jejich (Žalm 33, 6). Vše pak, což Bůh stvořil, jak Písmo praví (1 Mojž.1, 31), bylo velmi dobré a bylo stvořeno k užitku a potřebě člověka. 0 tom všem zajisté říkáme, že vyšlo z jediného počátku.
Tento dobrý a všemohoucí Bůh stvořil všecky věci, viditelné i neviditelné Slovem svým spoluvěčným a vše to též zachovává svým Duchem spoluvěčným podle svědectví Davidova, který praví: Slovem Hospodinovým nebesa učiněna jsou, a duchem úst jeho všecka síla jejich (Žalm 33, 6). Vše pak, což Bůh stvořil, jak Písmo praví (1 Mojž.1, 31), bylo velmi dobré a bylo stvořeno k užitku a potřebě člověka. 0 tom všem zajisté říkáme, že vyšlo z jediného počátku.
Stvoření
Jak chápete
biblické podání
stvoření světa?
Anketa
biblické podání
stvoření světa?
Anketa
Jako krásný mytologický příběh v kostce, vlastně sedmi dnech, shrnující tu ukrutnou Boží práci a vývoj Božího stvoření od ''velkého třesku'' k člověku s duší a duchem.
(student, 23 let)
Jako ještě i dnes trefné a výstižné podobenství, vyprávěné formou příběhu, jenž je zároveň vyznáním víry v konkrétního Boha, který chce tvořit a který také tvoří a takto udržuje své stvoření při jím darovaném životě.
(student theologie, 27 let)
Nevím, co si mám o tom myslet. To, co nám říkali ve škole, se mi zdá pravděpodobnější.
(žák 14 let)
Jako trefnou báseň.
(studentka, 23 let)
Jako Boží slovo.
(studentka, 17 let)
Jako jednu z mytologických odpovědí na jednu ze základních lidských otázek kde jsem se tu vzal, proč tu jsem, komu jsem odpovědný (tou odpovědí)...
(studentka, 22 let
Film
Pán prstenů
Společenstvo prstenů
Petr Siska
Společenstvo prstenů
Petr Siska
V době, kdy čtete tyto řádky, je již filmová adaptace úvodního dílu Pán prstenů téměř měsíc na vítězném tažení českými kiny, jednou tak dlouho kiny světovými. Co ještě dodat, když o tomto tak dlouho očekávaném filmu bylo již napsáno tolik? Je to vůbec ještě film? Neporušujeme tabu legendy? Nejste již trochu unaveni z toho, že na vás z téměř každé obálky časopisu shlíží tvar některého z hrdinů či rozšklebená tvář skřeta? To opravdu musí všichni redaktoři psát o tom samém? Není jiného lepšího počinu v kultuře? A stejně zájem časem opadne, stejně jako tomu bylo se Včelkou Májou, Šmouly, Želvami-Ninja a zcela nedávno s oněmi proklínanými pokémony, říkají někteří. Zde je nutno říci, že ''prstenová mánie'' nebude mít zdaleka tak jepičí život, jako ty předešlé. Přinejmenším proto, že se s hrdiny filmu setkáme ještě o Vánocích 2002 a 2003, kdy se do kin chystají zbylé dva díly trilogie, které již natočeny ''dlí v krabicích'' a čekají na postprodukci. Člověk obeznámený s knihou má tedy v zásadě dvě možnosti: buď ignorovat úvodní díl (i jakékoliv další), utvrzovat se v tom, že z Hollywoodu nemůže vzejít nic dobrého a dále zatvrzele listovat ohmataným výtiskem Pána prstenů s tím, že svět knihy, který ''má v hlavě'' je stejně ten nejlepší. A nebo se nechat režisérem Peterem Jacksonem pozvat do jeho vlastního vidění Tolkienova světa, kde sice bude tempo, rytmus a podobu vyprávění určovat on, leč s těžkým břemenem velmi kritických fanoušků, kteří neodpouštějí. (A to se potom experimentuje velmi ztěžka...) S předlohou neobeznámený má pozici mnohem svobodnější. U něj se hraje jen o to, zda se filmem nechá inspirovat ke čtení knihy, či po hrůzném zážitku z kina zavrhne i předlohu, případně na druhý díl ne a nepůjde.
Slovem na uklidněnou budiž fakt, že sám Jackson je Tolkienovým velkým obdivovatelem, a tak s právě uváděným Společenstvem prstenu nakládal velmi pietně. Pietně však zdaleka neznamená nudně. Jistě znáte mnohé filmové převody slavných knih, kdy dialogy šustí papírem a hercům se z jakkoliv silné předlohy nedaří vykřesat život. Jen si vzpomeňte na sterilní biblické adaptace, které se nás každý rok o Vánocích snaží uvést do víry předků...
Film, jak víme, má poněkud jiné zákonitosti než kniha. Tam, kde si spisovatel může dovolit x-stránkové popisy jedné místnosti a dvojnásobně dlouhé úvahy nad momentálním duševním rozpoložením hlavního hrdiny, musí být ve filmu vše jasné z několika mála záběrů. Proto Jackson, oproti předloze, provedl několik změn, které dle mého soudu výsledku velmi prospěly. Např. odsekl téměř všechny dějové odbočky (a že je jich u Tolkiena požehnaně), které nemají přímou souvislost s hlavní linií příběhu či zredukoval počet postav. Nebojte, ne ve stylu Jirotkova Saturnina, který ze tří mušketýrů vlastně čtyř udělal dva. Jestliže jsem výše mluvil o změnách, redukcích a odsekáváních, není třeba se strachovat i tak trvá film úctyhodných 178 minut (v hrubém sestřihu prý měl téměř 4,5 hodiny).
Před tímto počinem za 280 milionů dolarů (za celou trilogii) natočil Jackson jen několik nepříliš komerčně úspěšných, o to však kultovnějších hororů a jedno sociální drama. Nemnoho lidi mu věřilo, jakkoliv byl svými fanoušky považován za jediného, kdo by byl tento mnohavrstevný román schopen převést na filmové plátno. Neúspěch projektu by znamenal i totální krach produkční společnosti The New Line Cinema, která celý projekt zaštítila. Jacksonova genialita dnes už můžeme říci, že volba na něj byla správná se projevila nejen na spoustě obrazových zkratek a parabol, kterých si na první pohled ani nevšimnete, ale i typově vhodně vybranými herci a celkovým ztvárněním světa Středozemě, ke kterému si přizval i ''dvorní Tolkienovy malíře'' Alana Lee a Johna Howe. Film tedy v mnohém připomíná oživlé kresby, Kresby, z nichž alespoň polovinu byste chtěli mít doma na zdi.
Mohu-li si v závěru dovolit poněkud osobnější tón, musím říci, že mi Jackson svou verzí příběhu ukázal roviny a souvislosti, o kterých jsem při svém promýšlení knihy neuvažoval, nabídl mi obrazy, které ve mně zůstanou nadlouho... a vůbec svět, který se ve své průhlednosti dobra a zla jeví jaksi přehlednější než ten náš. Příběhu úvodního dílu války o Prsten, tak jak nám jej podává Jackson, zůstalo to hlavní duch předlohy, síla příběhu, monumentálnost, tušení mnohého dosud nedořečeného a přesvědčení, že právě ti nejmenší mohou změnit cesty, kterými se bude ubírat budoucnost. The New Line Cinema bezesporu nezanikne a outsidera Jacksona budou muset nafoukané režisérské hvězdy, které si na Pána prstenů brousily zuby, vzít na vědomí. Natočil totiž magický film, o kterém se bude ještě dlouho mluvit!
P.S. Pokud vám to smysly dovolí, doporučuji sledovat i velmi hutný hudební doprovod s mohutnými sbory. Skladatel Howard Shore byl za tuto hudbu nominován na Oscara. Koupě soundtracku je tedy investicí do kvality. (Z tohoto oznámení opravdu žádnou provizi nemám...)
Slovem na uklidněnou budiž fakt, že sám Jackson je Tolkienovým velkým obdivovatelem, a tak s právě uváděným Společenstvem prstenu nakládal velmi pietně. Pietně však zdaleka neznamená nudně. Jistě znáte mnohé filmové převody slavných knih, kdy dialogy šustí papírem a hercům se z jakkoliv silné předlohy nedaří vykřesat život. Jen si vzpomeňte na sterilní biblické adaptace, které se nás každý rok o Vánocích snaží uvést do víry předků...
Film, jak víme, má poněkud jiné zákonitosti než kniha. Tam, kde si spisovatel může dovolit x-stránkové popisy jedné místnosti a dvojnásobně dlouhé úvahy nad momentálním duševním rozpoložením hlavního hrdiny, musí být ve filmu vše jasné z několika mála záběrů. Proto Jackson, oproti předloze, provedl několik změn, které dle mého soudu výsledku velmi prospěly. Např. odsekl téměř všechny dějové odbočky (a že je jich u Tolkiena požehnaně), které nemají přímou souvislost s hlavní linií příběhu či zredukoval počet postav. Nebojte, ne ve stylu Jirotkova Saturnina, který ze tří mušketýrů vlastně čtyř udělal dva. Jestliže jsem výše mluvil o změnách, redukcích a odsekáváních, není třeba se strachovat i tak trvá film úctyhodných 178 minut (v hrubém sestřihu prý měl téměř 4,5 hodiny).
Před tímto počinem za 280 milionů dolarů (za celou trilogii) natočil Jackson jen několik nepříliš komerčně úspěšných, o to však kultovnějších hororů a jedno sociální drama. Nemnoho lidi mu věřilo, jakkoliv byl svými fanoušky považován za jediného, kdo by byl tento mnohavrstevný román schopen převést na filmové plátno. Neúspěch projektu by znamenal i totální krach produkční společnosti The New Line Cinema, která celý projekt zaštítila. Jacksonova genialita dnes už můžeme říci, že volba na něj byla správná se projevila nejen na spoustě obrazových zkratek a parabol, kterých si na první pohled ani nevšimnete, ale i typově vhodně vybranými herci a celkovým ztvárněním světa Středozemě, ke kterému si přizval i ''dvorní Tolkienovy malíře'' Alana Lee a Johna Howe. Film tedy v mnohém připomíná oživlé kresby, Kresby, z nichž alespoň polovinu byste chtěli mít doma na zdi.
Mohu-li si v závěru dovolit poněkud osobnější tón, musím říci, že mi Jackson svou verzí příběhu ukázal roviny a souvislosti, o kterých jsem při svém promýšlení knihy neuvažoval, nabídl mi obrazy, které ve mně zůstanou nadlouho... a vůbec svět, který se ve své průhlednosti dobra a zla jeví jaksi přehlednější než ten náš. Příběhu úvodního dílu války o Prsten, tak jak nám jej podává Jackson, zůstalo to hlavní duch předlohy, síla příběhu, monumentálnost, tušení mnohého dosud nedořečeného a přesvědčení, že právě ti nejmenší mohou změnit cesty, kterými se bude ubírat budoucnost. The New Line Cinema bezesporu nezanikne a outsidera Jacksona budou muset nafoukané režisérské hvězdy, které si na Pána prstenů brousily zuby, vzít na vědomí. Natočil totiž magický film, o kterém se bude ještě dlouho mluvit!
P.S. Pokud vám to smysly dovolí, doporučuji sledovat i velmi hutný hudební doprovod s mohutnými sbory. Skladatel Howard Shore byl za tuto hudbu nominován na Oscara. Koupě soundtracku je tedy investicí do kvality. (Z tohoto oznámení opravdu žádnou provizi nemám...)
Mimo kostel
Proč to nevydáš
vlastním nákladem?
Rozhovor s MUDr. Zdeňkem Susou
Filip Dušek
vlastním nákladem?
Rozhovor s MUDr. Zdeňkem Susou
Filip Dušek
MUDr. Zdeňka Susu možná znáte z II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebo jako autora nejedné knížky. V neposlední řadě jej můžete zastihnout i při vydávání knížek. Ano, tak jako Kramerius v dobách národního obrození, i dnes najdete člověka šířícího literaturu mezi lidi v malých nákladech a ponejvíce pro specifický okruh čtenářů.
k se člověk-lékař dostane k vydávání knih?
To je dlouhá historie. Na počátku u mne nebylo vydávání knih, ale psaní (nejdříve do církevního tisku už v šedesátých a sedmdesátých letech, konkrétně do Bratrstva). Tím se mi drobné texty staly něčím blízkým vedle mého lékařství.
První knížku jsem vydal v roce 1994 a byla to moje vlastní knížečka Vyprávění o Češích a Němcích v českých zemích. Původně jsem si ji napsal ještě za totality pro sebe a po převratu mi přátelé řekli: ''To je fajn, to by mělo vyjít.'' Přišlo to do jednoho nakladatelství, to pak zkrachovalo a titíž přátelé mi řekli: ''Proč to nevydáš vlastním nákladem?'' A tak jsem si něco našetřil a knížku vydal. A už to bylo...
Poznal jsem, že udělat knížku není těžké. Takže od publicisty spisovatelem, který si své texty vydává sám. Když jsem viděl, jak jednoduché je vydat knížku, a když byla úspěšná, řekl jsem si, že i jiným knížkám, které leží někde v šuplíku nebo by jinak nevyšly, bych mohl pomoct na svět. V roce 1995 jsem si pořídil živnostenský list. Tak vzniklo nakladatelství, což jsem já a můj počítač. Pro první dvě knížky jsem si nechal udělat grafickou úpravu a další už jsem dělal sám podle těch předešlých. Dnes je o mé vydavatelství víc zájmu, tak si můžu dovolit u kamarádů-nadšenců ''objednat'' grafiku a ilustrace, jazykovou redakci a návrhy obálek... Začal jsem se svou knížkou, ale naprostá většina toho, co jsem pak vydal, jsou věci jiných autorů.
Pro svou práci si vybíráte tituly z nějakého speciálního okruhu či pro určitý okruh čtenářů? A máte něco pro mladé?
Co vydávám, je všehochuť. Protože celé nakladatelství i ediční rada jsem já sám, můj ediční program se odvíjí od toho, co se mně líbí. Samozřejmě jsem určován svým evangelictvím a k tomu zájmy, které jdou do různých okrajových oblastí, tj. teologie, filozofie, etika a hodně historie. Mnohdy jsou mi témata blízká také skrze osobu autora. Ale vždycky vydám jen to, co se mi líbí.
Okruh čtenářů? Určitá zaměřenost tu bude: Prostě evangelík vydává více méně pro jiné evangelíky s širším zájmem o všelijaké souvislosti.
Pro mladé lidi vydávám doufám pořád, to ale musí říct moji čtenáři. Od časů v Bratrstvu vyznávám, že neexistuje nějaká speciální mládežnická tématika; dobré věci pro dospělé jsou dobré pro mládež a naopak. Teď připravuju edici ''V živé paměti'' o 20. století: malou sérii knížeček vzpomínek a dokumentace různých období toho století; to může být zajímavé právě pro mládež.
Vyplatí se Vám tolik úsilí?
Naučil jsem se, kolik toho člověk může vydat, aby se to ještě prodalo a nevršilo se mi to na půdě. Ale literatura pro nevelkou skupinu čtenářů se vyplatit nemůže. S oblibou říkám, že nakladatelství je nákladný koníček. Je to koníček a každý do svého koníčku něco vráží. V poslední době mám i úspěšnější tituly, které mi zaplatí ty méně úspěšné, a tituly dotované sponzory, ale až po šesti letech existence svého nákladného nakladatelství. Knížky se snažím vyrábět velmi lacino, prostým způsobem, a držet nízké ceny mám knížku i za 20 Kč, to je cena jednoho piva, doslova cena lidová.
Dnes není problém vydat knihu, dnes je problém prodat ji. Je obrovská konkurence a nepřeberné množství knih na trhu. Tak se může stát, že i řada dobrých knížek zapadne, když na ně nikdo neupozorní. Nakladatel musí být i dobrým obchodníkem a na to já už nemám čas. Při ''velikosti'' a ''prosperitě'' mého nakladatelství je mimo mé možnosti si to zaplatit. Jsem spokojený s tím, že se moje knížky prodávají od úst k ústům v jakýchsi vlnách zájmu. Takové šíření kultury zejména skrze semínka sborů naší církve i mimo centrum mi připomíná obrozeneckou dobu už obrozenečtí písmáci byli sečtělí.
Z okolí svého sboru a rodiny tedy cítíte podporu a spolupráci, nebo jen takové ''on si vydává knížečky''?
Podporu cítím jednoznačně. Co pomáhá prodeji knih ve sborech, je výstavka nabízených knížek lidé to mohou vzít do ruky, zalistovat si a pak se rozhodnout. Je to mnohem lepší, než když se jen vyvěsí na nástěnku nabídka.Jinak si myslím, že řada lidí ve mně může vidět kuriozitu. Ale myslím si, že to je vlastní většině nás evangelíků, vždyť evangelická církev v Českých zemích je sama o sobě taková kuriozita. Navíc naše církev nás vychovává k individuálnímu osobnímu myšlení a rozvíjí právě tu svébytnou jinakost. Ostatně, já mám vedle nakladatelství i řadu jiných zájmů a všelijakých angažovaností v různých směrech.
Máte ve své činnosti nějaký vzor či cíl?
Nemůžu říct. Všechno mám ze své osobní zkušenosti; dělám, co se mi líbí. A jdu do toho, co si myslím, že má smysl. Průběžně si v koutku duše vyčítám, že si toho beru moc, že bych se měl raději omezit, abych mohl méně věcí dělat hlouběji a kvalitněji. Ale nedaří se mi to, pořád dělám víc věcí najednou, život se mi tak vícerozměrně odvíjí. Asi je to moje vnitřní potřeba a osobní naladění. Možná budu odstrašujícím příkladem pro případné následovníky.
Poznámka redakce:
- Na podobném principu fungují také jiná nakladatelství jako např. Mlýn, Eman a další.
k se člověk-lékař dostane k vydávání knih?
To je dlouhá historie. Na počátku u mne nebylo vydávání knih, ale psaní (nejdříve do církevního tisku už v šedesátých a sedmdesátých letech, konkrétně do Bratrstva). Tím se mi drobné texty staly něčím blízkým vedle mého lékařství.
První knížku jsem vydal v roce 1994 a byla to moje vlastní knížečka Vyprávění o Češích a Němcích v českých zemích. Původně jsem si ji napsal ještě za totality pro sebe a po převratu mi přátelé řekli: ''To je fajn, to by mělo vyjít.'' Přišlo to do jednoho nakladatelství, to pak zkrachovalo a titíž přátelé mi řekli: ''Proč to nevydáš vlastním nákladem?'' A tak jsem si něco našetřil a knížku vydal. A už to bylo...
Poznal jsem, že udělat knížku není těžké. Takže od publicisty spisovatelem, který si své texty vydává sám. Když jsem viděl, jak jednoduché je vydat knížku, a když byla úspěšná, řekl jsem si, že i jiným knížkám, které leží někde v šuplíku nebo by jinak nevyšly, bych mohl pomoct na svět. V roce 1995 jsem si pořídil živnostenský list. Tak vzniklo nakladatelství, což jsem já a můj počítač. Pro první dvě knížky jsem si nechal udělat grafickou úpravu a další už jsem dělal sám podle těch předešlých. Dnes je o mé vydavatelství víc zájmu, tak si můžu dovolit u kamarádů-nadšenců ''objednat'' grafiku a ilustrace, jazykovou redakci a návrhy obálek... Začal jsem se svou knížkou, ale naprostá většina toho, co jsem pak vydal, jsou věci jiných autorů.
Pro svou práci si vybíráte tituly z nějakého speciálního okruhu či pro určitý okruh čtenářů? A máte něco pro mladé?
Co vydávám, je všehochuť. Protože celé nakladatelství i ediční rada jsem já sám, můj ediční program se odvíjí od toho, co se mně líbí. Samozřejmě jsem určován svým evangelictvím a k tomu zájmy, které jdou do různých okrajových oblastí, tj. teologie, filozofie, etika a hodně historie. Mnohdy jsou mi témata blízká také skrze osobu autora. Ale vždycky vydám jen to, co se mi líbí.
Okruh čtenářů? Určitá zaměřenost tu bude: Prostě evangelík vydává více méně pro jiné evangelíky s širším zájmem o všelijaké souvislosti.
Pro mladé lidi vydávám doufám pořád, to ale musí říct moji čtenáři. Od časů v Bratrstvu vyznávám, že neexistuje nějaká speciální mládežnická tématika; dobré věci pro dospělé jsou dobré pro mládež a naopak. Teď připravuju edici ''V živé paměti'' o 20. století: malou sérii knížeček vzpomínek a dokumentace různých období toho století; to může být zajímavé právě pro mládež.
Vyplatí se Vám tolik úsilí?
Naučil jsem se, kolik toho člověk může vydat, aby se to ještě prodalo a nevršilo se mi to na půdě. Ale literatura pro nevelkou skupinu čtenářů se vyplatit nemůže. S oblibou říkám, že nakladatelství je nákladný koníček. Je to koníček a každý do svého koníčku něco vráží. V poslední době mám i úspěšnější tituly, které mi zaplatí ty méně úspěšné, a tituly dotované sponzory, ale až po šesti letech existence svého nákladného nakladatelství. Knížky se snažím vyrábět velmi lacino, prostým způsobem, a držet nízké ceny mám knížku i za 20 Kč, to je cena jednoho piva, doslova cena lidová.
Dnes není problém vydat knihu, dnes je problém prodat ji. Je obrovská konkurence a nepřeberné množství knih na trhu. Tak se může stát, že i řada dobrých knížek zapadne, když na ně nikdo neupozorní. Nakladatel musí být i dobrým obchodníkem a na to já už nemám čas. Při ''velikosti'' a ''prosperitě'' mého nakladatelství je mimo mé možnosti si to zaplatit. Jsem spokojený s tím, že se moje knížky prodávají od úst k ústům v jakýchsi vlnách zájmu. Takové šíření kultury zejména skrze semínka sborů naší církve i mimo centrum mi připomíná obrozeneckou dobu už obrozenečtí písmáci byli sečtělí.
Z okolí svého sboru a rodiny tedy cítíte podporu a spolupráci, nebo jen takové ''on si vydává knížečky''?
Podporu cítím jednoznačně. Co pomáhá prodeji knih ve sborech, je výstavka nabízených knížek lidé to mohou vzít do ruky, zalistovat si a pak se rozhodnout. Je to mnohem lepší, než když se jen vyvěsí na nástěnku nabídka.Jinak si myslím, že řada lidí ve mně může vidět kuriozitu. Ale myslím si, že to je vlastní většině nás evangelíků, vždyť evangelická církev v Českých zemích je sama o sobě taková kuriozita. Navíc naše církev nás vychovává k individuálnímu osobnímu myšlení a rozvíjí právě tu svébytnou jinakost. Ostatně, já mám vedle nakladatelství i řadu jiných zájmů a všelijakých angažovaností v různých směrech.
Máte ve své činnosti nějaký vzor či cíl?
Nemůžu říct. Všechno mám ze své osobní zkušenosti; dělám, co se mi líbí. A jdu do toho, co si myslím, že má smysl. Průběžně si v koutku duše vyčítám, že si toho beru moc, že bych se měl raději omezit, abych mohl méně věcí dělat hlouběji a kvalitněji. Ale nedaří se mi to, pořád dělám víc věcí najednou, život se mi tak vícerozměrně odvíjí. Asi je to moje vnitřní potřeba a osobní naladění. Možná budu odstrašujícím příkladem pro případné následovníky.
Poznámka redakce:
- Na podobném principu fungují také jiná nakladatelství jako např. Mlýn, Eman a další.
Stručně a jasně
Odškodnit
za narození?
MUDr Jan Payne, přednáší lékařskou etiku
za narození?
MUDr Jan Payne, přednáší lékařskou etiku
Ve Francii před nedávnem proběhl soud, při kterém byla postiženému muži přiznána náhrada škody za to, že u něj nebylo postižení lékaři předvídáno a že se tedy vůbec narodil. Tento precedens uvedl do pohybu řadu podobných procesů. Co si o tom myslíte?
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku.“ Tak začíná známý esej Alberta Camuse: Mýtus o Sisyfovi. Cosi v tomto smyslu by se pak dalo namítnout těm, kteří tvrdí, že se ani neměli narodit. Podle našeho autora je to otázka, kterou si klade každý. Nemusí to hned být člověk postižený; namnoze se stává, že lidé končí svůj život pro úplné hlouposti. Litovat a snažit se chránit je ovšem třeba každého, kdo se k něčemu takovému odhodlá, dokonce i toho, kdo k tomu má pádné důvody, například vrozené postižení.
Avšak tyto úvahy jsou čistě v rovině etiky a od etiky si vypůjčují její hodnocení. Sotva ovšem asi Alberta Camuse či někoho podobně hlubokého napadlo uvažovat o tom, že by se snad někdo, kdo se ocitne v nouzi, nouzi například vrozeného postižení, zabýval soudní žalobou. To, že k takovým obviněním nyní dochází, jen ukazuje, že zde zeje propast mezi rovinou mravní a právní; právně totiž lze uvažovat tak, že u něčeho, co je pokládáno za špatné, lze najít sled příčin a na jejím počátku pachatele: příčetnou osobu. Jinak je tomu ovšem v mravní rovině.
Pokud někdo touží udělat z křehkého přemítání o smyslu života soudní při, pak jen přiznává, že nic nepochopil. Anebo se vyzná až příliš: prostě mu jde jen o to, aby vyhrál větší či menší obnos peněz. Když totiž někdo upřímně uvažuje o tom, že jeho život nemá smysl a že se tudíž ani narodit neměl, obvykle, bohužel, spáchá sebevraždu a do žádných soudních pří se nepouští. Nechť tedy právníci dají do souladu paradoxní zákony.
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku.“ Tak začíná známý esej Alberta Camuse: Mýtus o Sisyfovi. Cosi v tomto smyslu by se pak dalo namítnout těm, kteří tvrdí, že se ani neměli narodit. Podle našeho autora je to otázka, kterou si klade každý. Nemusí to hned být člověk postižený; namnoze se stává, že lidé končí svůj život pro úplné hlouposti. Litovat a snažit se chránit je ovšem třeba každého, kdo se k něčemu takovému odhodlá, dokonce i toho, kdo k tomu má pádné důvody, například vrozené postižení.
Avšak tyto úvahy jsou čistě v rovině etiky a od etiky si vypůjčují její hodnocení. Sotva ovšem asi Alberta Camuse či někoho podobně hlubokého napadlo uvažovat o tom, že by se snad někdo, kdo se ocitne v nouzi, nouzi například vrozeného postižení, zabýval soudní žalobou. To, že k takovým obviněním nyní dochází, jen ukazuje, že zde zeje propast mezi rovinou mravní a právní; právně totiž lze uvažovat tak, že u něčeho, co je pokládáno za špatné, lze najít sled příčin a na jejím počátku pachatele: příčetnou osobu. Jinak je tomu ovšem v mravní rovině.
Pokud někdo touží udělat z křehkého přemítání o smyslu života soudní při, pak jen přiznává, že nic nepochopil. Anebo se vyzná až příliš: prostě mu jde jen o to, aby vyhrál větší či menší obnos peněz. Když totiž někdo upřímně uvažuje o tom, že jeho život nemá smysl a že se tudíž ani narodit neměl, obvykle, bohužel, spáchá sebevraždu a do žádných soudních pří se nepouští. Nechť tedy právníci dají do souladu paradoxní zákony.
Potřební
Lidé s poruchami chování
postižení nepostižení
Kateřina Fučíková, učí na speciální ZŠ pro děti s poruchami chování
postižení nepostižení
Kateřina Fučíková, učí na speciální ZŠ pro děti s poruchami chování
Liz slyšela, jak na ni zespodu Simon křičí: ''Mami, chci snídani, proč jsi pořád v posteli!'' Rezignovaně si přes sebe přehodila župan, bylo chvilku po šesté, vypadalo to, že byl vzhůru nejméně půl hodiny. ''Krávo!'' ozývalo se, zatímco šla dolů. ''Zabiju tě, ty krávo!'' Okřikla ho: ''Nech toho, Simone!'' Vrhnul se na ni, bil ji pěstmi a kopal Byla už úplně vyčerpaná sotva vstal a takhle začal, už to prostě nemohla snášet.
(A. Train: Specifické poruchy chování a pozornosti. Portál 1997,s. 14)
Řeknete si: fantazie, nemožné, no jasně Amerika. Tady u nás zatím naštěstí ne. A navíc: kdoví, co je ta matka zač. Určitě rozvedená, nejspíš se o toho kluka ani moc nestarala a jestlipak náhodou není alkoholička.
Dětí se specifickou poruchou chování je u nás podle odborníků asi 3 až 5 %. Odborníci je označují jako děti s lehkými mozkovými dysfunkcemi, hyperaktivní děti, děti s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Učitelé si na ně často stěžují jako na nesoustředěné žáky, kteří jim záměrně ruší hodiny, rozhodí celou třídu a ''pijou jim krev'', spolužáci a vrstevníci cítí, že jsou nějací divní, nedá se s nimi bavit a navíc zkazí každou hru. Sousedky z okolí a spolucestující v tramvaji kroutí hlavou nad tak nevychovaným děckem a myslí si, jaká je to neschopná matka, že s tím nic neudělá.
Rodiče dítěte se specifickou poruchou chování bývají nejčastěji unavení, fyzicky a psychicky vyčerpaní péčí o ně. Matky se mohou cítit méněcenné, protože selhaly ve výchově, vždyť Evička a dokonce i Jakoubek, děti jejích kamarádek, jsou tak milé, dokážou si už samy hrát, Eva a Alena, jejich matky, je mohou svěřit babičce či kamarádce.
Zatímco já jsem Vojtu dala k babičce dvakrát a pak mi řekla, že si to ve svém věku prostě nemůže dovolit. ''Nejdřív roztahal všechny hračky, ten Petříkův vláček úplně zničil, než jsem mu nachystala svačinu, pokreslil dveře. Pak tak zlobil kocoura, až ho poškrábal. No já se Ferdovi ani nedivím. Nic to nebylo, jen dvě škrábnutí, ale on tak ječel, nemohla jsem ho uklidnit, trvalo to snad dvě hodiny. Nakonec usnul a já si myslela, že uvařím, musel být po tom křiku strašně unavený. Ale on spal jen 20 minut a byl hrozně protivný. Na hřišti ho nebavila ani houpačka ani koloběžka a nakonec udělal strašlivou scénu v tramvaji. Takže nezlob se, ale snad až bude větší.''
A matka se ani nediví, protože takto vypadá její úplně normální den. Možná, že babička ještě zatajila, že jí vnouček sprostě nadával. Už si ani netroufne chodit na návštěvy. Její dítě totiž působí jako rušivý živel, kamkoli přijde. Kdyby jí tak chtěl někdo poradit, jak na něj. Ale nezabírá nic, dítě je pořád v pohybu, špatně spí, zlobí u jídla, nechce se mazlit, ničí věci, je nesamostatné, vůči jiným dětem agresivní.
Matka, i když se snaží, nechápe, proč je ten její Vojta takový, nechápe jeho chování, zdají se jí nelogické jeho reakce.
Později si učitelka ze školky stěžuje, že naprosto nerespektuje pravidla, neposlouchá, nic ho nebaví a neumí si hrát.
Po nástupu do školy se nápadnosti v chování dítěte zvýrazňují a vystupňují. Vojta, Tomáš nebo Marek (chlapci bývají specifickou poruchou chování postiženi třikrát častěji než děvčata) nejsou pro školní práci dostatečně zralí, což neznamená, že by neměli dostatečně vyvinutou inteligenci, jsou zbrklí, těžko ovladatelní, jejich výkony jsou velmi nevyrovnané. Někdy se zdá, že to snad musí dělat schválně. Doma se násobilku dvou naučí, jak když bičem mrská, a ze školy donese čtyřku. Na třídní schůzce si učitelka matku nechává déle a stěžuje si a stěžuje a stěžuje. Důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, pozvání na pohovor k ředitelce. Ublížil Kristýnce, křičel sprostě na učitelku, zničil hrad, který celá třída společně lepila. Domlouvání, výčitky, tresty pořád dokola. Každý druhý den záznam ve školním notýsku. Ani známky nestojí za moc, a přitom on se snaží.
Učitel a ostatní děti ve třídě cítí v dítěti se specifickou poruchou chování viníka nepříjemné atmosféry ve třídě. Učitelka je nervózní, občas ji ''ten kluk'' přivede do stavu bezmoci a vyčerpání, její výchovné zásahy, které na všechny děti vždycky platily, se stávají neúčinnými, je na něj stále přísnější a asi časem rezignuje.
A co na to Vojta, Tomáš či Marek? Ve škole nemá mnoho kamarádů, jedniček je zoufale málo, donekonečna se opakující kritika ve škole i doma vede k vytvoření záporného postoje ke škole a učení vůbec. Zdá se mu, že ať se snaží jakkoli, stejně to dobře nedopadne. Postupně si takové dítě vytváří obranné mechanismy, aby si zachovalo alespoň přijatelné sebehodnocení a sebeúctu: vytěsňuje nebo odmítá realitu, nebo ji přetváří do přijatelné podoby.
Snad víc než problémy s učitelem a učením trápí děti se specifickými poruchami chování odmítáním ze strany vrstevníků, které ale má své důvody. Děti s touto poruchou jsou velmi egocentricky zaměřeny, nedokáží se vcítit do situace druhého člověka, a tak působí jako necitlivé k ostatním lidem. Upřednostňují činnosti, které vedou k vlastnímu uspokojení, nejsou schopny podřídit se normám, jejich reakce na různé podněty jsou nepochopitelné a nepředvídatelné. Tyto děti i ve starším školním věku působí infantilně, jsou neobratné a v jejich chování jsou různé zvláštnosti, které jsou ostatním dětem směšné. Ústrky a posměšky vrstevníků dostávají děti se specifickou poruchou chování do role šaška. A tak je z Vojty šašek, jako by nestačily ty problémy, které už má. Předvádí se před celou třídou, dělá ze sebe hlupáka, chechtá se ... Proč? Jako každý člověk touží po pozornosti, obdivu a uznání okolí. Z důvodu jejich nedostatku upoutává pozornost alespoň takovýmto způsobem.
Starší školní děti a mládež se specifickou poruchou chování je náchylná k agresivnímu způsobu jednání, snadněji se přizpůsobuje rizikovým partám, je náchylnější k vzniku řady závislostí.
Takto by mohl vypadat příběh dítěte se specifickou poruchou chování. Připomíná vám někoho z vašeho okolí, spolužáka ze školy nebo nějaké dítě z kostela? Je to možné, příběhy rodin s dítětem s touto poruchou jsou různé. Závisí velmi na stupni poruchy, na schopnosti rodiny vyrovnat se s tímto handicapem, na učitelích, které dítě během školní docházky potká, na reakcích širší rodiny a okolí... Všechny tyto faktory mohou přispět ke zmírnění nevhodného chování nebo k rozvoji dalších nepřijatelných reakcí.
Co tedy potřebují děti s specifickou poruchou chování?
Důslednost ve výchově, trpělivost, porozumění a pružnost při jednání s nimi, jasná pravidla, trpělivé kamarády, jasné a jednoznačné pokyny, zaslouženou pochvalu, pevné, ale laskavé vedení. Rozhodně nepotřebují podrážděné reakce, peskování, neustálé napomínání, vyčítání, nekonečné připomínání svých nedostatků.
Co potřebují rodiče těchto dětí?
Ocenění okolí, protože často podávají při výchově svých dětí výkony nesrovnatelné s jinými rodiči, pochopení příbuzných, odpočinek, přátele, poučené a vstřícné učitele. Rozhodně nepotřebují odsuzování, poučování ''zkušených tet'', kroucení hlavou a zvedání očí v sloup, to jsou spolu s otočením se zády nejčastější reakce okolí, kterých se jim dostává.
Co potřebují rodiny s dětmi se specifickou poruchou chování od vás/nás, evangelická mládeži, evangelický sbore?
Odložení našeho přesvědčení, že nám by se ''něco takového'' stát nemohlo, protože my si své děti vychovat umíme. Vytvoření prostředí, kde se mohou bez pocitu provinění cítit dobře. Společenství, kde by se mohly zapojit i jejich tolik problematické a všude odmítané děti. A zapomeňme na to, že děti s poruchami chování jsou pouze v Americe, Praze, na sídlištích nebo v problematických rodinách
Slovníček
Specifické poruchy chování zahrnují poruchy chování vyvinuté na podkladě oslabení, poškození anebo změn v centrální nervové soustavě. Přítomnost zmíněných nezvratných změn není nutnou podmínkou rozvoje poruch chování. Porucha se netýká rozumových schopností.
(A. Train: Specifické poruchy chování a pozornosti. Portál 1997,s. 14)
Řeknete si: fantazie, nemožné, no jasně Amerika. Tady u nás zatím naštěstí ne. A navíc: kdoví, co je ta matka zač. Určitě rozvedená, nejspíš se o toho kluka ani moc nestarala a jestlipak náhodou není alkoholička.
Dětí se specifickou poruchou chování je u nás podle odborníků asi 3 až 5 %. Odborníci je označují jako děti s lehkými mozkovými dysfunkcemi, hyperaktivní děti, děti s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Učitelé si na ně často stěžují jako na nesoustředěné žáky, kteří jim záměrně ruší hodiny, rozhodí celou třídu a ''pijou jim krev'', spolužáci a vrstevníci cítí, že jsou nějací divní, nedá se s nimi bavit a navíc zkazí každou hru. Sousedky z okolí a spolucestující v tramvaji kroutí hlavou nad tak nevychovaným děckem a myslí si, jaká je to neschopná matka, že s tím nic neudělá.
Rodiče dítěte se specifickou poruchou chování bývají nejčastěji unavení, fyzicky a psychicky vyčerpaní péčí o ně. Matky se mohou cítit méněcenné, protože selhaly ve výchově, vždyť Evička a dokonce i Jakoubek, děti jejích kamarádek, jsou tak milé, dokážou si už samy hrát, Eva a Alena, jejich matky, je mohou svěřit babičce či kamarádce.
Zatímco já jsem Vojtu dala k babičce dvakrát a pak mi řekla, že si to ve svém věku prostě nemůže dovolit. ''Nejdřív roztahal všechny hračky, ten Petříkův vláček úplně zničil, než jsem mu nachystala svačinu, pokreslil dveře. Pak tak zlobil kocoura, až ho poškrábal. No já se Ferdovi ani nedivím. Nic to nebylo, jen dvě škrábnutí, ale on tak ječel, nemohla jsem ho uklidnit, trvalo to snad dvě hodiny. Nakonec usnul a já si myslela, že uvařím, musel být po tom křiku strašně unavený. Ale on spal jen 20 minut a byl hrozně protivný. Na hřišti ho nebavila ani houpačka ani koloběžka a nakonec udělal strašlivou scénu v tramvaji. Takže nezlob se, ale snad až bude větší.''
A matka se ani nediví, protože takto vypadá její úplně normální den. Možná, že babička ještě zatajila, že jí vnouček sprostě nadával. Už si ani netroufne chodit na návštěvy. Její dítě totiž působí jako rušivý živel, kamkoli přijde. Kdyby jí tak chtěl někdo poradit, jak na něj. Ale nezabírá nic, dítě je pořád v pohybu, špatně spí, zlobí u jídla, nechce se mazlit, ničí věci, je nesamostatné, vůči jiným dětem agresivní.
Matka, i když se snaží, nechápe, proč je ten její Vojta takový, nechápe jeho chování, zdají se jí nelogické jeho reakce.
Později si učitelka ze školky stěžuje, že naprosto nerespektuje pravidla, neposlouchá, nic ho nebaví a neumí si hrát.
Po nástupu do školy se nápadnosti v chování dítěte zvýrazňují a vystupňují. Vojta, Tomáš nebo Marek (chlapci bývají specifickou poruchou chování postiženi třikrát častěji než děvčata) nejsou pro školní práci dostatečně zralí, což neznamená, že by neměli dostatečně vyvinutou inteligenci, jsou zbrklí, těžko ovladatelní, jejich výkony jsou velmi nevyrovnané. Někdy se zdá, že to snad musí dělat schválně. Doma se násobilku dvou naučí, jak když bičem mrská, a ze školy donese čtyřku. Na třídní schůzce si učitelka matku nechává déle a stěžuje si a stěžuje a stěžuje. Důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, pozvání na pohovor k ředitelce. Ublížil Kristýnce, křičel sprostě na učitelku, zničil hrad, který celá třída společně lepila. Domlouvání, výčitky, tresty pořád dokola. Každý druhý den záznam ve školním notýsku. Ani známky nestojí za moc, a přitom on se snaží.
Učitel a ostatní děti ve třídě cítí v dítěti se specifickou poruchou chování viníka nepříjemné atmosféry ve třídě. Učitelka je nervózní, občas ji ''ten kluk'' přivede do stavu bezmoci a vyčerpání, její výchovné zásahy, které na všechny děti vždycky platily, se stávají neúčinnými, je na něj stále přísnější a asi časem rezignuje.
A co na to Vojta, Tomáš či Marek? Ve škole nemá mnoho kamarádů, jedniček je zoufale málo, donekonečna se opakující kritika ve škole i doma vede k vytvoření záporného postoje ke škole a učení vůbec. Zdá se mu, že ať se snaží jakkoli, stejně to dobře nedopadne. Postupně si takové dítě vytváří obranné mechanismy, aby si zachovalo alespoň přijatelné sebehodnocení a sebeúctu: vytěsňuje nebo odmítá realitu, nebo ji přetváří do přijatelné podoby.
Snad víc než problémy s učitelem a učením trápí děti se specifickými poruchami chování odmítáním ze strany vrstevníků, které ale má své důvody. Děti s touto poruchou jsou velmi egocentricky zaměřeny, nedokáží se vcítit do situace druhého člověka, a tak působí jako necitlivé k ostatním lidem. Upřednostňují činnosti, které vedou k vlastnímu uspokojení, nejsou schopny podřídit se normám, jejich reakce na různé podněty jsou nepochopitelné a nepředvídatelné. Tyto děti i ve starším školním věku působí infantilně, jsou neobratné a v jejich chování jsou různé zvláštnosti, které jsou ostatním dětem směšné. Ústrky a posměšky vrstevníků dostávají děti se specifickou poruchou chování do role šaška. A tak je z Vojty šašek, jako by nestačily ty problémy, které už má. Předvádí se před celou třídou, dělá ze sebe hlupáka, chechtá se ... Proč? Jako každý člověk touží po pozornosti, obdivu a uznání okolí. Z důvodu jejich nedostatku upoutává pozornost alespoň takovýmto způsobem.
Starší školní děti a mládež se specifickou poruchou chování je náchylná k agresivnímu způsobu jednání, snadněji se přizpůsobuje rizikovým partám, je náchylnější k vzniku řady závislostí.
Takto by mohl vypadat příběh dítěte se specifickou poruchou chování. Připomíná vám někoho z vašeho okolí, spolužáka ze školy nebo nějaké dítě z kostela? Je to možné, příběhy rodin s dítětem s touto poruchou jsou různé. Závisí velmi na stupni poruchy, na schopnosti rodiny vyrovnat se s tímto handicapem, na učitelích, které dítě během školní docházky potká, na reakcích širší rodiny a okolí... Všechny tyto faktory mohou přispět ke zmírnění nevhodného chování nebo k rozvoji dalších nepřijatelných reakcí.
Co tedy potřebují děti s specifickou poruchou chování?
Důslednost ve výchově, trpělivost, porozumění a pružnost při jednání s nimi, jasná pravidla, trpělivé kamarády, jasné a jednoznačné pokyny, zaslouženou pochvalu, pevné, ale laskavé vedení. Rozhodně nepotřebují podrážděné reakce, peskování, neustálé napomínání, vyčítání, nekonečné připomínání svých nedostatků.
Co potřebují rodiče těchto dětí?
Ocenění okolí, protože často podávají při výchově svých dětí výkony nesrovnatelné s jinými rodiči, pochopení příbuzných, odpočinek, přátele, poučené a vstřícné učitele. Rozhodně nepotřebují odsuzování, poučování ''zkušených tet'', kroucení hlavou a zvedání očí v sloup, to jsou spolu s otočením se zády nejčastější reakce okolí, kterých se jim dostává.
Co potřebují rodiny s dětmi se specifickou poruchou chování od vás/nás, evangelická mládeži, evangelický sbore?
Odložení našeho přesvědčení, že nám by se ''něco takového'' stát nemohlo, protože my si své děti vychovat umíme. Vytvoření prostředí, kde se mohou bez pocitu provinění cítit dobře. Společenství, kde by se mohly zapojit i jejich tolik problematické a všude odmítané děti. A zapomeňme na to, že děti s poruchami chování jsou pouze v Americe, Praze, na sídlištích nebo v problematických rodinách
Slovníček
Specifické poruchy chování zahrnují poruchy chování vyvinuté na podkladě oslabení, poškození anebo změn v centrální nervové soustavě. Přítomnost zmíněných nezvratných změn není nutnou podmínkou rozvoje poruch chování. Porucha se netýká rozumových schopností.
Odjinud
Náš člověk v Nizozemí:
Nizozemec a sport
Petr Siska, t.č. student teologie na Vrije Universiteit, Amsterdam
Nizozemec a sport
Petr Siska, t.č. student teologie na Vrije Universiteit, Amsterdam
Když se mi před časem naskytla možnost studovat v Nizozemí, snažil jsem se prvotní nadšení, jež na mě v momentě vychrlilo své důvody ''proč ano'' alespoň trochu zchladit stejně nenapadnutelnými důvody ''proč ne'' zrovna sem. Umíš přece jen anglicky. To se tak rychle doučíš nizozemštinu? Víš, že vodu nesnášíš. To se nebojíš těch věčných dešťů? Nizozemci jsou chladní. Ty máš rád bodré a komunikativní lidi. Vždyť mají nudnou krajinu. A ty miluješ hory nebo alespoň kopce, či když to jinak nejde drobné krajinné ''vypouklinky'' snažil jsem se racionalizovat. Ale co jsou vám někdy racionální důvody platné. Rozhodnutí se nezřídka ubírají po jiných cestách, než je rozum na prvním místě. No a tak jsem tady! No a ...zírám, jinak to ani nejde napsat.Vše je tak trochu jako z jiného světa, i když si o tom člověk leccos načetl, aby byl připraven. Ale stejně to nakonec překvapí. Jedním z největších překvapení pro mě byl vztah místních ke sportu a lety prověřenému zvyku používat kola, jak je to jen možné.
Mám dojem, že pokud Nizozemí v budoucnu ''nenarostou'' nějaké hory, nic podstatného se na tomto zvyku ba co dím, potřebě - nezmění. Snad jen kola budou lehčí a námaha na nich menší. Protože však doba vrásnění horských masivů je dávno za námi a na Nizozemí již dříve nějak nevyzbylo není důvod se strachovat, že by i napříště lid všech tvarů, výšek, barvy pleti, vzdělání, věku a sociálního postavení každé ráno nenasedal na své většinou tmavé miláčky. Nedovedu si představit, co by Nizozemec dělal, kdyby jej někdo o kolo násilně připravil. Pro tuto tečku na pobřeží Severního moře by to byla katastrofa. Již i tak dlouhé zácpy automobilů na konci pracovní doby, které nezřídka dosahují několika kilometrů, by husté cévy dálnic ucpaly totálně. Ne, ne, jen to ne. Ne nadarmo se tu prý kdysi říkalo, že Písmo a kolo jsou dary z nebes.
Nizozemec a kolo prostě patří dohromady. Podobně jako lidský trup a koňské nohy v těle Kentaura. Nemohu si pomoci, ale stejně jako v cvalu tohoto bájného zvířete, je i v Nizozemcově jízdě na kole něco vznešeného. Možná to, že jede velmi vzpřímeně. Téměř neaerodynamicky, řeklo by se. A také proto, že mnohdy v oblečení, které si v Čechách říká o taxi. Ano, ano, není nenormální vidět manželský pár, který vyjda z opery ve večerní róbě, nasedá na svá kola, dosud dobře uzamčena masivními řetězy a zámky, a míří k domovu. Není nenormální spatřit úředníka v obleku zvícím ceny několika českých průměrných platů, jak s kufříkem či spisovkou, v odvážné kravatě dle poslední módy a lakýrkách uhání vydělávat na skývu chleba. Pro nikoho není prazvláštním exotem či okatým stoupencem návratu k přírodě. Nikdo se nepodiví, když dáma věku babičky Boženy Němcové nenasedá na místní MHD, aby šetřila nohou na podstatnější úkony, leč uvelebuje se na sedátku kola a jede na setkaní Spolku pro aktivní stáří po svých. Prostě kdo má nohy, šlape. A nebo ještě lépe, kdo má nohy, běží. Z Čech jsem jel vybaven představou, že mě autobus zanechá v zemi podsaditých selek, které jdouce podojit místní armády krav, kolébají se na neforemných nohou ze strany na stranu. Dnes se za svůj předsudek v duchu omlouvám. Tak štíhlé lidi jsem totiž ještě neviděl. (Snad mi to Angličané odpustí, ale ani oni již nejsou těmi houževnatými askety co bývali. Ostrovní kotel fungující ekonomiky, pod nějž je přikládáno stabilní měnou, dělá své. Proč mučit tělo v běhu či tělocvičně, když právě dnes hrají můj oblíbený seriál a křupky jsou dnes mimořádně křupavé?) Místní tisk rozhodně nealarmuje, že každý druhý nizozemský muž a každá třetí nizozemská žena pilně pracuje na infarktu myokardu, jak je tomu v jedné nejmenované středoevropské zemi. Ale pryč od toho!
Když jsem výše psal to o Písmu, kolu a nebeských darech, musím teď o pár řádků dále říci, že je to dnes trochu jinak. První část rčení už tak docela neplatí. Kostelíky jistě pamatují lepší časy, kdy se faráři obraceli k širším zástupům než dnes. Hodně se o tom napovídalo, hodně napsalo, těžko říci, kdo za to může a zda se to změní. Jisté však je, že mnoho z těch, kdož do kostelů kdys chodili, tráví dnes neděli jinde a jinak. Každý by jistě nabídl své důvody, které tu více, tu méně mají své oprávnění. Každopádně, jde-li Středoevropan v neděli na vycházku mimo kostelní zdi, nestačí se divit. Tento den je prostě více než čemukoliv jinému vyhrazen aktivní relaxaci. Řeklo by se, že za sportem se vyrazí s větší vervou než do kostela. Proč asi? Kdybych na tohle pravdivě odpověděl, jistě bych dostal nějaký čestný doktorát na některé z prestižních univerzit, honosil se pěkným titulem za jménem a pak promlouval na hostovských přednáškách. Na to já však odpovědět neumím. Já to vlastně ani nekritizuju, já jsem tu jen jako pozorovatel. Jisté však je, že ten, kdo nevyrazí z domu v kraťasech, lehké bundě a teniskách, aby si zaběhal či jinak se sportovně vyžil jako třeba já je podezřelý. Kousek od místa, kde bydlím, například cvičí místní fotbalistky. Jdu-li dále k řece Amstel (napřed byla řeka, pak teprve název piva), vidím kanoisty, co ve větru dešti jezdí tam i zpět. A nejen kanoisty týmové, ale i skalně individuální. Tu je to žena ve středních letech, onde zase tatík od rodiny, který si odskočil před večeří (která je tu hlavním jídlem) trochu se protáhnout. A ještě než k Amstelu dojdu, mine mě vždy nejméně tucet běžců se sveřepými výrazy, které značí, že kvůli těm několika málo kilometrům, co bych uběhl já, by se jim ani nevyplatilo zavazovat tkaničky. Inu, každý dle toho, jak je mu to blízké a co mu dělá dobře. Řeknu vám, jen pohled na ně ve mně oživuje červa té správné ''naštvanosti na sebe sama.'' Naštvanosti, která dobře usměrněna může vést k nečekaným koncům. Pro jistotu si obuju tenisky. Co kdybych se náhodou rozběhl...
P.S. Pravděpodobně jste si všimli, že jsem striktně používal označení Nizozemec /Nizozemí. Označení Holanďan a Holandsko je totiž poměrně rozšířenou chybou, která je leckdy k nalezení i v našich časopisech, mapách a oficiálních dokumentech, kde by člověk takové chyby neočekával. Mluví -li Nizozemec o Hollandu, má pravděpodobně na mysli některou ze dvou provincií tohoto jména Zuid Holland či Noord Holland z celkových jedenácti. Je to asi to samé, jako by někdo Českou republiku a její obyvatele tituloval Slezsko, respektive Slezané.
Mám dojem, že pokud Nizozemí v budoucnu ''nenarostou'' nějaké hory, nic podstatného se na tomto zvyku ba co dím, potřebě - nezmění. Snad jen kola budou lehčí a námaha na nich menší. Protože však doba vrásnění horských masivů je dávno za námi a na Nizozemí již dříve nějak nevyzbylo není důvod se strachovat, že by i napříště lid všech tvarů, výšek, barvy pleti, vzdělání, věku a sociálního postavení každé ráno nenasedal na své většinou tmavé miláčky. Nedovedu si představit, co by Nizozemec dělal, kdyby jej někdo o kolo násilně připravil. Pro tuto tečku na pobřeží Severního moře by to byla katastrofa. Již i tak dlouhé zácpy automobilů na konci pracovní doby, které nezřídka dosahují několika kilometrů, by husté cévy dálnic ucpaly totálně. Ne, ne, jen to ne. Ne nadarmo se tu prý kdysi říkalo, že Písmo a kolo jsou dary z nebes.
Nizozemec a kolo prostě patří dohromady. Podobně jako lidský trup a koňské nohy v těle Kentaura. Nemohu si pomoci, ale stejně jako v cvalu tohoto bájného zvířete, je i v Nizozemcově jízdě na kole něco vznešeného. Možná to, že jede velmi vzpřímeně. Téměř neaerodynamicky, řeklo by se. A také proto, že mnohdy v oblečení, které si v Čechách říká o taxi. Ano, ano, není nenormální vidět manželský pár, který vyjda z opery ve večerní róbě, nasedá na svá kola, dosud dobře uzamčena masivními řetězy a zámky, a míří k domovu. Není nenormální spatřit úředníka v obleku zvícím ceny několika českých průměrných platů, jak s kufříkem či spisovkou, v odvážné kravatě dle poslední módy a lakýrkách uhání vydělávat na skývu chleba. Pro nikoho není prazvláštním exotem či okatým stoupencem návratu k přírodě. Nikdo se nepodiví, když dáma věku babičky Boženy Němcové nenasedá na místní MHD, aby šetřila nohou na podstatnější úkony, leč uvelebuje se na sedátku kola a jede na setkaní Spolku pro aktivní stáří po svých. Prostě kdo má nohy, šlape. A nebo ještě lépe, kdo má nohy, běží. Z Čech jsem jel vybaven představou, že mě autobus zanechá v zemi podsaditých selek, které jdouce podojit místní armády krav, kolébají se na neforemných nohou ze strany na stranu. Dnes se za svůj předsudek v duchu omlouvám. Tak štíhlé lidi jsem totiž ještě neviděl. (Snad mi to Angličané odpustí, ale ani oni již nejsou těmi houževnatými askety co bývali. Ostrovní kotel fungující ekonomiky, pod nějž je přikládáno stabilní měnou, dělá své. Proč mučit tělo v běhu či tělocvičně, když právě dnes hrají můj oblíbený seriál a křupky jsou dnes mimořádně křupavé?) Místní tisk rozhodně nealarmuje, že každý druhý nizozemský muž a každá třetí nizozemská žena pilně pracuje na infarktu myokardu, jak je tomu v jedné nejmenované středoevropské zemi. Ale pryč od toho!
Když jsem výše psal to o Písmu, kolu a nebeských darech, musím teď o pár řádků dále říci, že je to dnes trochu jinak. První část rčení už tak docela neplatí. Kostelíky jistě pamatují lepší časy, kdy se faráři obraceli k širším zástupům než dnes. Hodně se o tom napovídalo, hodně napsalo, těžko říci, kdo za to může a zda se to změní. Jisté však je, že mnoho z těch, kdož do kostelů kdys chodili, tráví dnes neděli jinde a jinak. Každý by jistě nabídl své důvody, které tu více, tu méně mají své oprávnění. Každopádně, jde-li Středoevropan v neděli na vycházku mimo kostelní zdi, nestačí se divit. Tento den je prostě více než čemukoliv jinému vyhrazen aktivní relaxaci. Řeklo by se, že za sportem se vyrazí s větší vervou než do kostela. Proč asi? Kdybych na tohle pravdivě odpověděl, jistě bych dostal nějaký čestný doktorát na některé z prestižních univerzit, honosil se pěkným titulem za jménem a pak promlouval na hostovských přednáškách. Na to já však odpovědět neumím. Já to vlastně ani nekritizuju, já jsem tu jen jako pozorovatel. Jisté však je, že ten, kdo nevyrazí z domu v kraťasech, lehké bundě a teniskách, aby si zaběhal či jinak se sportovně vyžil jako třeba já je podezřelý. Kousek od místa, kde bydlím, například cvičí místní fotbalistky. Jdu-li dále k řece Amstel (napřed byla řeka, pak teprve název piva), vidím kanoisty, co ve větru dešti jezdí tam i zpět. A nejen kanoisty týmové, ale i skalně individuální. Tu je to žena ve středních letech, onde zase tatík od rodiny, který si odskočil před večeří (která je tu hlavním jídlem) trochu se protáhnout. A ještě než k Amstelu dojdu, mine mě vždy nejméně tucet běžců se sveřepými výrazy, které značí, že kvůli těm několika málo kilometrům, co bych uběhl já, by se jim ani nevyplatilo zavazovat tkaničky. Inu, každý dle toho, jak je mu to blízké a co mu dělá dobře. Řeknu vám, jen pohled na ně ve mně oživuje červa té správné ''naštvanosti na sebe sama.'' Naštvanosti, která dobře usměrněna může vést k nečekaným koncům. Pro jistotu si obuju tenisky. Co kdybych se náhodou rozběhl...
P.S. Pravděpodobně jste si všimli, že jsem striktně používal označení Nizozemec /Nizozemí. Označení Holanďan a Holandsko je totiž poměrně rozšířenou chybou, která je leckdy k nalezení i v našich časopisech, mapách a oficiálních dokumentech, kde by člověk takové chyby neočekával. Mluví -li Nizozemec o Hollandu, má pravděpodobně na mysli některou ze dvou provincií tohoto jména Zuid Holland či Noord Holland z celkových jedenácti. Je to asi to samé, jako by někdo Českou republiku a její obyvatele tituloval Slezsko, respektive Slezané.
Ach ta láska...
Rodina mého kluka
Rodina mého kluka mi není moc sympatická,
proto nemám ani moc chuť se s ní sbližovat.
Může to být našemu vztahu na škodu?
Eva Otterová, psycholožka
Rodina mého kluka mi není moc sympatická,
proto nemám ani moc chuť se s ní sbližovat.
Může to být našemu vztahu na škodu?
Eva Otterová, psycholožka
Představuji si, že otázku klade dospívající děvče.
Zamilovaná dívka, která věří, že její kluk je ten pravý. Cítí, že ji má rád a že ji oceňuje. Společný čas je to nejhezčí, co kdy prožila. Jeho rodina je však úplně jiná než ta její. Probouzí v ní nejistotu. Je odpovědná, ale neví, co v této situaci dělat...
Období dospívání je časem, kdy se proměňuje osobnost mladého člověka a mění se i jeho vztahy. Dospívající jakoby vyrůstají ze svých rodin. Přestávají rodiče nekriticky obdivovat. Bouří se proti stávajícím pravidlům. Bojují o jejich změnu. Chtějí jít svou cestou, i když ještě přesně nevědí, jaká cesta to bude. Cítí se silní, nebojí se těžkostí. Chtějí si vyzkoušet, co dovedou. Věří, že dokážou překonat jakékoli těžkosti, když budou sami chtít. Věří na lásku. Ale láska říkají i chvilkové zamilovanosti. Dosud spíše tuší, kdo jsou a o co chtějí v životě usilovat. Jejich cíle se někdy podobají vzdušným zámkům. A také jsou tak vzdálené. Hledají, k čemu inklinují. Chtějí žít plný život a nepřipouštět kompromisy... Jsou chvíle, kdy se nedaří nic. Nejistota svírá srdce.
Dospívání je čas mnoha proměn. Setkávání s novými příležitostmi a s lidmi. Některá přátelství jsou trvalá, jiná pomíjejí. Podobné je to s partnerskými vztahy. Zamilovanost se může proměňovat v trvalý vztah. Ve vztah pevný a bezpečný, který neomezuje další důležité vztahy. Utváří se během společné práce i zábavy. Člověk poznává sám sebe a zároveň i toho druhého. Během té doby dochází k mnoha nedorozuměním. Kdyby vztah neměl hodnotu pro každého z nich, jistě by nevydržel. Oba však vědí, že před nimi je ještě několik let, než budou schopni založit svou rodinu. Taková vyhlídka je vede k trpělivosti a také ke kázni a k dodržování pravidel. Jejich místo je mezi vrstevníky. Kdyby se jen ponořili do vzájemného vztahu, brzy by jej zničili. A možná také sebe. Ještě nejsou připraveni založit rodinu. Mají toho ještě mnoho před sebou.
Rodiny obou partnerů jsou přítomny spíše zprostředkovaně. Hovoří spolu o událostech, kterými rodina žije. Společně prožívají těžkosti. Často si hned nerozumí. Především tam, kde rodinná atmosféra je u každého z nich odlišná. Trpělivé naslouchání a odhodlanost porozumět se vyplatí. A také otevřené otázky po smyslu dění. Každý z nich hledá ve své rodině místo a pomáhá ji proměňovat.
V této době není nutné se aktivně sbližovat s rodinou přítele. Mnohem důležitější je se před ní neuzavírat. Nehodnotit předčasně, zda je sympatická či nikoli. Zachovat si bezpečnou blízkost a současně i nezávislý odstup. Vnímat rodinu takovou, jaká je. Rozumět, jaké vztahy vytváří můj milý se svými nejbližšími.
Zamilovaná dívka, která věří, že její kluk je ten pravý. Cítí, že ji má rád a že ji oceňuje. Společný čas je to nejhezčí, co kdy prožila. Jeho rodina je však úplně jiná než ta její. Probouzí v ní nejistotu. Je odpovědná, ale neví, co v této situaci dělat...
Období dospívání je časem, kdy se proměňuje osobnost mladého člověka a mění se i jeho vztahy. Dospívající jakoby vyrůstají ze svých rodin. Přestávají rodiče nekriticky obdivovat. Bouří se proti stávajícím pravidlům. Bojují o jejich změnu. Chtějí jít svou cestou, i když ještě přesně nevědí, jaká cesta to bude. Cítí se silní, nebojí se těžkostí. Chtějí si vyzkoušet, co dovedou. Věří, že dokážou překonat jakékoli těžkosti, když budou sami chtít. Věří na lásku. Ale láska říkají i chvilkové zamilovanosti. Dosud spíše tuší, kdo jsou a o co chtějí v životě usilovat. Jejich cíle se někdy podobají vzdušným zámkům. A také jsou tak vzdálené. Hledají, k čemu inklinují. Chtějí žít plný život a nepřipouštět kompromisy... Jsou chvíle, kdy se nedaří nic. Nejistota svírá srdce.
Dospívání je čas mnoha proměn. Setkávání s novými příležitostmi a s lidmi. Některá přátelství jsou trvalá, jiná pomíjejí. Podobné je to s partnerskými vztahy. Zamilovanost se může proměňovat v trvalý vztah. Ve vztah pevný a bezpečný, který neomezuje další důležité vztahy. Utváří se během společné práce i zábavy. Člověk poznává sám sebe a zároveň i toho druhého. Během té doby dochází k mnoha nedorozuměním. Kdyby vztah neměl hodnotu pro každého z nich, jistě by nevydržel. Oba však vědí, že před nimi je ještě několik let, než budou schopni založit svou rodinu. Taková vyhlídka je vede k trpělivosti a také ke kázni a k dodržování pravidel. Jejich místo je mezi vrstevníky. Kdyby se jen ponořili do vzájemného vztahu, brzy by jej zničili. A možná také sebe. Ještě nejsou připraveni založit rodinu. Mají toho ještě mnoho před sebou.
Rodiny obou partnerů jsou přítomny spíše zprostředkovaně. Hovoří spolu o událostech, kterými rodina žije. Společně prožívají těžkosti. Často si hned nerozumí. Především tam, kde rodinná atmosféra je u každého z nich odlišná. Trpělivé naslouchání a odhodlanost porozumět se vyplatí. A také otevřené otázky po smyslu dění. Každý z nich hledá ve své rodině místo a pomáhá ji proměňovat.
V této době není nutné se aktivně sbližovat s rodinou přítele. Mnohem důležitější je se před ní neuzavírat. Nehodnotit předčasně, zda je sympatická či nikoli. Zachovat si bezpečnou blízkost a současně i nezávislý odstup. Vnímat rodinu takovou, jaká je. Rozumět, jaké vztahy vytváří můj milý se svými nejbližšími.
Mučedníci současnosti
Wang Zhiming
Ve věku všeobecného vzrušení
Dráža Havlíčková
Ve věku všeobecného vzrušení
Dráža Havlíčková
Čína je země plná protikladů, země prastarých tradic a myšlenkových proudů, země překrásného písma a pohádkových paláců. Může se pochlubit jednou z nejstarších civilizací, sahající pět tisíc let zpátky, a rovněž mnoha významnými vědeckými a technickými objevy /jako např. výroba hedvábí a papíru/. Historie této veliké a lidnaté země je ovšem velmi spletitá a hlavně všechna ta jména a města jsou pro Evropany téměř nevyslovitelná.
Na čínském trůnu se vystřídaly desítky císařských dynastií, jejichž sláva byla na počátku 20. století převálcována kolosem komunismu.
Roku 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a na ''rudý trůn'' usedl diktátor Mao Ce-tung.Nic však netrvá věčně, a tak začátkem 60. let Sovětský svaz přerušil svou vojenskou a hospodářskou pomoc a začal otevřeně Mao Ce-tungovy praktiky kritizovat. Ve snaze znovu získat politickou iniciativu zahájil Mao v roce 1966 tzv. kulturní revoluci. Těžko říci v čem vlastně byla tato revoluce kulturní, když chtěla zničit vyspělou kulturu Staré Číny a skoncovat se všemi náboženstvími, tzn. s islámem, budhismem, křesťanstvím a filozofií konfucianismu a taoismu.
Toto období bylo pro křesťanské církve obdobím temna kostely byly zavírány, bible veřejně páleny, misionáři a faráři vězněni nebo v horším případě posíláni do pracovních táborů a v nejhorším případě odsouzeni k smrti a pak veřejně popraveni.
Takový osud stihl i Wanga Zhiminga, posledního mučedníka z westminsterské řady.
Mučednictví v Asii je velmi specifické a klade mezinárodní církvi mnoho otázek.
V Číně bylo zvěstování evangelia totiž neoddělitelně spojeno se západním kolonialismem a tudíž všechny útoky proti církvi nebyly namířeny proti obsahu víry nýbrž proti propagování kapitalismu a imperialismu. To znamená, že ne všichni, kteří zemřeli v těchto konfliktech mezi dvěma různými civilizacemi, byli mučedníky pro víru. Ale kdo to může posoudit? Tento problém je spíše výzvou a zároveň výčitkou západním misionářům, aby zvěstovali evangelium, a ne západní kulturu.
První misionáři přišli do Číny v 17. století, často byli pronásledováni a zabíjeni. Křesťanství se však velmi rychle rozšířilo mezi etnickými menšinami, a to zejména v jihozápadní části Číny v oblasti zvané Yunnan, kde se první misionáři usadili koncem 19. století. Yunnan sousedí s Laosem, Barmou a Vietnamem a většina obyvatel patří k čtvrté nejpočetnější čínské menšině Miao /v r. 1990 7,4mil./.
Miaové žijí převážně v horských oblastech, mluví sino-tibetským nářečím a jednotlivé rody se liší barvou oblečení. Usadili se v Yunnanu již v 9. století a odjakživa vedli spory s příslušníky kmene Chan /= Číňané 92%/, aby si uhájili svou nezávislost. Miaové byli dlouhá století utlačováni a nakonec rozptýleni po celé Číně.
Prvním misionářem mezi Miaoi byl protestantský kazatel Samuel Clarke, který byl r. 1896 spolu s Pan Sheoshanen prvním křesťanem z kmene Miao zavražděn bandity. Na severu Yunnanu se misijní práce ujal anglický metodistický kazatel Sam Pollard a díky němu se křesťanství rozšířilo také do okresu Wuding, odkud pocházel Wang Zhiming. Zhiming navštěvoval ve Wudingu křesťanskou školu, stal se učitelem a potom misionářem.
V r. 1944 byl zvolen předsedou synodu, a nakonec superintendentem všech Miao církví ve Wudingu. R. 1951 byl ordinován farářem.
Nová vláda potřebovala podporu od vůdců kmene Miao, jakým byl např. Zhiming, neboť měli ve svých komunitách respekt. Zhiming byl zpočátku vůči vládě loajální, v r. 1956 byl dokonce členem delegace, která se setkala s diktátorem Mao Ce-tungem. V letech 1951-53 probíhala ve Wudingu setkání, na kterých se odsuzoval americký imperialismus a vlastníci půdy. Miaové se museli těchto schůzi zúčastňovat, ale když byl Zhiming požádán, aby napsal něco na podporu odsouzení vlastníků půdu, řekl: ''Moje ruce pokřtily mnoho konvertitů a neměly by proto být používány k hříšnosti.''
V r. 1958 v Yunnanu probíhal ''hon na křesťany'', Zhiming byl prohlášen za kontra-revolucionářského živla, byl kritizován a nakonec r. 1969 zatčen a obviněn z ''protistranických a protisocialistických aktivit''. Spolu s ním bylo zatčeno více než 20 křesťanských pracovníků v Wudingu a celá jeho rodina.
Zhiming byl r. 1973 odsouzen k smrti. Před svou popravou řekl tři poslední věty své rodině: ''Neměli byste následovat můj příklad. Měli byste následovat slova, která vám byla dána shůry a znovu činit pokání. Ve všem, co děláte, dbejte na čistotu.''
Závěrem
Uprostřed rušného Londýna, na západním průčelí westminsterského opatství, nedaleko řeky Temže, avšak daleko od rodných zemí; stojí deset kamenných soch, deset mučedníků. Doufám, že se mi psaním o jejich příbězích a odvážných životech podařilo tyto sochy alespoň na chvíli oživit a nechat je promluvit o poslání křesťana v nelehkých dobách. A přiznejme si, že každá doba je nelehká, a tedy každá doba požaduje člověka celého, člověka ochotného obětovat svůj život za přátelé, za svobodu, pravdu či spravedlnost.
''V mučedníkovi Církev rozpoznává samotného Krista, základ svého učení i své víry, a to bez ohledu na různé interpretace a na to, co nás rozděluje. Proto také mučedníci prvotní církve a někteří významní svědkové v následujících obdobích církevních dějin jsou společným majetkem všech křesťanů.
Rovněž můžeme s radostí a obdivem sledovat svědectví nekřesťanů, jejichž láska byla tak velká, že neváhali položit své životy za přátele.'' (Prohlášení Světové rady církví z r. 78)
Na čínském trůnu se vystřídaly desítky císařských dynastií, jejichž sláva byla na počátku 20. století převálcována kolosem komunismu.
Roku 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a na ''rudý trůn'' usedl diktátor Mao Ce-tung.Nic však netrvá věčně, a tak začátkem 60. let Sovětský svaz přerušil svou vojenskou a hospodářskou pomoc a začal otevřeně Mao Ce-tungovy praktiky kritizovat. Ve snaze znovu získat politickou iniciativu zahájil Mao v roce 1966 tzv. kulturní revoluci. Těžko říci v čem vlastně byla tato revoluce kulturní, když chtěla zničit vyspělou kulturu Staré Číny a skoncovat se všemi náboženstvími, tzn. s islámem, budhismem, křesťanstvím a filozofií konfucianismu a taoismu.
Toto období bylo pro křesťanské církve obdobím temna kostely byly zavírány, bible veřejně páleny, misionáři a faráři vězněni nebo v horším případě posíláni do pracovních táborů a v nejhorším případě odsouzeni k smrti a pak veřejně popraveni.
Takový osud stihl i Wanga Zhiminga, posledního mučedníka z westminsterské řady.
Mučednictví v Asii je velmi specifické a klade mezinárodní církvi mnoho otázek.
V Číně bylo zvěstování evangelia totiž neoddělitelně spojeno se západním kolonialismem a tudíž všechny útoky proti církvi nebyly namířeny proti obsahu víry nýbrž proti propagování kapitalismu a imperialismu. To znamená, že ne všichni, kteří zemřeli v těchto konfliktech mezi dvěma různými civilizacemi, byli mučedníky pro víru. Ale kdo to může posoudit? Tento problém je spíše výzvou a zároveň výčitkou západním misionářům, aby zvěstovali evangelium, a ne západní kulturu.
První misionáři přišli do Číny v 17. století, často byli pronásledováni a zabíjeni. Křesťanství se však velmi rychle rozšířilo mezi etnickými menšinami, a to zejména v jihozápadní části Číny v oblasti zvané Yunnan, kde se první misionáři usadili koncem 19. století. Yunnan sousedí s Laosem, Barmou a Vietnamem a většina obyvatel patří k čtvrté nejpočetnější čínské menšině Miao /v r. 1990 7,4mil./.
Miaové žijí převážně v horských oblastech, mluví sino-tibetským nářečím a jednotlivé rody se liší barvou oblečení. Usadili se v Yunnanu již v 9. století a odjakživa vedli spory s příslušníky kmene Chan /= Číňané 92%/, aby si uhájili svou nezávislost. Miaové byli dlouhá století utlačováni a nakonec rozptýleni po celé Číně.
Prvním misionářem mezi Miaoi byl protestantský kazatel Samuel Clarke, který byl r. 1896 spolu s Pan Sheoshanen prvním křesťanem z kmene Miao zavražděn bandity. Na severu Yunnanu se misijní práce ujal anglický metodistický kazatel Sam Pollard a díky němu se křesťanství rozšířilo také do okresu Wuding, odkud pocházel Wang Zhiming. Zhiming navštěvoval ve Wudingu křesťanskou školu, stal se učitelem a potom misionářem.
V r. 1944 byl zvolen předsedou synodu, a nakonec superintendentem všech Miao církví ve Wudingu. R. 1951 byl ordinován farářem.
Nová vláda potřebovala podporu od vůdců kmene Miao, jakým byl např. Zhiming, neboť měli ve svých komunitách respekt. Zhiming byl zpočátku vůči vládě loajální, v r. 1956 byl dokonce členem delegace, která se setkala s diktátorem Mao Ce-tungem. V letech 1951-53 probíhala ve Wudingu setkání, na kterých se odsuzoval americký imperialismus a vlastníci půdy. Miaové se museli těchto schůzi zúčastňovat, ale když byl Zhiming požádán, aby napsal něco na podporu odsouzení vlastníků půdu, řekl: ''Moje ruce pokřtily mnoho konvertitů a neměly by proto být používány k hříšnosti.''
V r. 1958 v Yunnanu probíhal ''hon na křesťany'', Zhiming byl prohlášen za kontra-revolucionářského živla, byl kritizován a nakonec r. 1969 zatčen a obviněn z ''protistranických a protisocialistických aktivit''. Spolu s ním bylo zatčeno více než 20 křesťanských pracovníků v Wudingu a celá jeho rodina.
Zhiming byl r. 1973 odsouzen k smrti. Před svou popravou řekl tři poslední věty své rodině: ''Neměli byste následovat můj příklad. Měli byste následovat slova, která vám byla dána shůry a znovu činit pokání. Ve všem, co děláte, dbejte na čistotu.''
Závěrem
Uprostřed rušného Londýna, na západním průčelí westminsterského opatství, nedaleko řeky Temže, avšak daleko od rodných zemí; stojí deset kamenných soch, deset mučedníků. Doufám, že se mi psaním o jejich příbězích a odvážných životech podařilo tyto sochy alespoň na chvíli oživit a nechat je promluvit o poslání křesťana v nelehkých dobách. A přiznejme si, že každá doba je nelehká, a tedy každá doba požaduje člověka celého, člověka ochotného obětovat svůj život za přátelé, za svobodu, pravdu či spravedlnost.
''V mučedníkovi Církev rozpoznává samotného Krista, základ svého učení i své víry, a to bez ohledu na různé interpretace a na to, co nás rozděluje. Proto také mučedníci prvotní církve a někteří významní svědkové v následujících obdobích církevních dějin jsou společným majetkem všech křesťanů.
Rovněž můžeme s radostí a obdivem sledovat svědectví nekřesťanů, jejichž láska byla tak velká, že neváhali položit své životy za přátele.'' (Prohlášení Světové rady církví z r. 78)
Hudba
O slunovratu
Jiří Pavlica, Jan Skácel
Filip Dušek
Jiří Pavlica, Jan Skácel
Filip Dušek
Jak postupuje kupředu globální propojování kultur na zemi, objevují se silné tendence hledat své kořeny ve vlastní lidové kultuře a folklóru vůbec. Moravskou lidovou slovesností se nechal inspirovat už brněnský básník Jan Skácel. Jeho procítěnou poezii si vzal do ''parády'' Jiří Pavlica, který jakožto vedoucí folklórního souboru Hradišťan má k lidovému prostředí moravského venkova také blízko. Společně s Hradišťanem a dalšími hosty básně zhudebnil a nahrál na CD O slunovratu.
Kdo očekává další úpravu lidovek, může být zklamán nebo mile překvapen: uslyší hlavně poezii Jana Skácela a hudbu inspirovanou lidovou tvorbou, ale neodmítající ''modernost'' ''cimbálovka se saxofonem''. Tak jako slunovrat je odvozen od pohybu slunce, tedy ročního běhu času, je na CD výběr písní s tématikou od ledna do podzimu. A protože rok je pestrý, jsou i skladby zastoupeny sólovým zpěvem i chórem, instrumentální skladbou i recitativem. Jde o tvorbu ''umělou'', přesto se umí melodie takříkajíc vrýt pod kůži jako pravé lidovky. Ostatně píseň Modlitba za vodu je známá díky svému reklamnímu užití i tak jsou dnes písně inspirované folklórem nosné a žádané.
Jiří Pavlica šel ještě dál: vizualizoval skladby CD do autorského projektu ústícího v náročný hodinový hudební pořad pro filmové plátno a video s názvem Slunovrat. Sled hudebně klipových obrazů využívá asociací a vizualizace melodií Hradišťanu se slovy básní Jiřího Skácela a lidových textů.
V jednotlivých klipech je použito náročné stavby, kostýmů, efektů i triků k folklórním základům vykreslený venkov, kde by měly být naše kořeny. Projekt vytvářela tvůrčí skupina Marie Kučerové brněnského studia České televize během uplynulých dvou let po celé Moravě. Bude-li mít moderní člověk z města dostatek výdrže při této umělecké ''smršti'', má se nač těšit.
Kdo očekává další úpravu lidovek, může být zklamán nebo mile překvapen: uslyší hlavně poezii Jana Skácela a hudbu inspirovanou lidovou tvorbou, ale neodmítající ''modernost'' ''cimbálovka se saxofonem''. Tak jako slunovrat je odvozen od pohybu slunce, tedy ročního běhu času, je na CD výběr písní s tématikou od ledna do podzimu. A protože rok je pestrý, jsou i skladby zastoupeny sólovým zpěvem i chórem, instrumentální skladbou i recitativem. Jde o tvorbu ''umělou'', přesto se umí melodie takříkajíc vrýt pod kůži jako pravé lidovky. Ostatně píseň Modlitba za vodu je známá díky svému reklamnímu užití i tak jsou dnes písně inspirované folklórem nosné a žádané.
Jiří Pavlica šel ještě dál: vizualizoval skladby CD do autorského projektu ústícího v náročný hodinový hudební pořad pro filmové plátno a video s názvem Slunovrat. Sled hudebně klipových obrazů využívá asociací a vizualizace melodií Hradišťanu se slovy básní Jiřího Skácela a lidových textů.
V jednotlivých klipech je použito náročné stavby, kostýmů, efektů i triků k folklórním základům vykreslený venkov, kde by měly být naše kořeny. Projekt vytvářela tvůrčí skupina Marie Kučerové brněnského studia České televize během uplynulých dvou let po celé Moravě. Bude-li mít moderní člověk z města dostatek výdrže při této umělecké ''smršti'', má se nač těšit.
Reakce
Ubytovat
odděleně!
Jan Hruška
odděleně!
Jan Hruška
Dcera mi půjčila k nahlédnutí Bratrstvo 42/2001. Kromě rozhovoru s výborným Jiřím Pavlicou padl můj zrak na předchozí stránce na odstavec: ''Co se týče ubytování, objevil se několikrát požadavek, aby spali chlapci a dívky odděleně, jinak že se páchají zvrhlosti...''
Lidi zlatí, oddělené ubikace jsou přece samozřejmým požadavkem. Už proto, aby si každý mohl bez rozpaků udělat pohodlí, než vleze do spacáku. Velkou výhodou je také to, že v takové místnosti daleko snáze vznikne noční klid - koneckonců, v nejhorším případě, když všechno selže, ho lze zjednat i ručně. (Dále si dovolím přičiniti domněnku, že typický odér dvaceti párů mužských bot a ponožek pravděpodobně vyvolá v něžné dívce předsudky proti opačnému pohlaví.)
Pozoruhodná je reakce vedení na tento samozřejmý požadavek. Asi máme opravdu každý jiné představy o zvrhlostech. Dost lidí by považovalo za pořádnou zvrhlost, kdyby bylo až do rána vyrušováno ze spánku šeptáním, špitáním a chichotáním. (Dcera se vrátila unavená skoro k smrti a dva dny dospávala. Jediné, na co si stěžovala, když zase mohla mluvit bylo, že se nevyspala.) Bohorovný postoj, který k problému odpovědní zaujímají, po mém soudu o něčem svědčí.
Lidi zlatí, oddělené ubikace jsou přece samozřejmým požadavkem. Už proto, aby si každý mohl bez rozpaků udělat pohodlí, než vleze do spacáku. Velkou výhodou je také to, že v takové místnosti daleko snáze vznikne noční klid - koneckonců, v nejhorším případě, když všechno selže, ho lze zjednat i ručně. (Dále si dovolím přičiniti domněnku, že typický odér dvaceti párů mužských bot a ponožek pravděpodobně vyvolá v něžné dívce předsudky proti opačnému pohlaví.)
Pozoruhodná je reakce vedení na tento samozřejmý požadavek. Asi máme opravdu každý jiné představy o zvrhlostech. Dost lidí by považovalo za pořádnou zvrhlost, kdyby bylo až do rána vyrušováno ze spánku šeptáním, špitáním a chichotáním. (Dcera se vrátila unavená skoro k smrti a dva dny dospávala. Jediné, na co si stěžovala, když zase mohla mluvit bylo, že se nevyspala.) Bohorovný postoj, který k problému odpovědní zaujímají, po mém soudu o něčem svědčí.
Povídka
Můj bratr číšník
Pavel Prejda
Pavel Prejda
S Liborem jsem se seznámil pod kaštany městského pivovaru. Drobný a usměvavý postavil přede mne půllitr studeného piva. Není obvyklé, aby abstinující alkoholik dělal hospodského. Zvědavě jsem proto naslouchal svým přátelům, kteří mi vyprávěli o Liborově minulosti. Znali ho jako uměleckého kováře, který pocházel ze starého rodu na Vysočině, kde se kovářské řemeslo po generace dědilo a dědí z otce na syna. Svým kováním prý slavil úspěchy doma i v cizině. Dlouhá léta pití mu ale zničila zdraví, rodinu i cit pro práci. Jeho život se odehrával mezi hospodou a protialkoholní léčebnou. Jak a kde se setkal s církví, není známo. Faktem ale je, že když uvěřil v Boha, přestal pít. Tohle jeho veřejné tajemství bylo stejně podivné jako jeho nynější zaměstnání.
Kdykoliv jsem vstoupil do zakouřené místnosti pivovaru, rozhlížel jsem se, jestli je v práci. Měl jsem radost, když nás obsluhoval právě Libor. Spolu s jinými církevníky jsem toho podivína v zástěře oslovoval důvěrným ''bratře číšníku''. Připomínalo mi to faraonova číšníka z příběhu o Josefovi. I jemu byla dána možnost začít znovu a jinak.
Jednoho večera se mě Libor zeptal, jak se hebrejsky řekne ''spása''. Prý hledá jméno pro své štěně. Odpověděl jsem, že tešůva a kroutil hlavou nad jeho nápady. Uplynul sotva měsíc a Libor se mě - jakoby náhodou - opět zeptal, jak se hebrejsky řekne ''přijď''. Jeho štěně mu prý vběhlo pod auto a on si z útulku pořídil nové. Po mé odpovědi prohlásil, že se tedy bude jmenovat Lech. Bylo mi to odpočátku podezřelé. Nicméně řekl jsem si, že podivíny (a tím Libor skutečně je) není radno provokovat, a tak jsem se na nic nevyptával.
Bratra číšníka jsem od té doby ale s žádným pejskem nikde neviděl. Mé podezření sílilo. Zanedlouho jsme se měli stěhovat pryč a já se rozhodl, že na Libora udeřím. A zjistím, jak to je s těmi jeho hebrejskými zvířátky ve skutečnosti. Na mou otázku zpočátku nereagoval. Když ale roznesl asi tucet půllitrů, přisedl si k mému stolu a odpověděl: ''Víš, bydlím na samotě. A vždycky, když se v noci vracím domů z práce, tak se zastavím na jednom vršku, odkud je hezký výhled. Dívám se na nebe a taky na město pode mnou. A potichu, někdy i nahlas, volám: ''Lech, Rabbuni, tešůva!''
Kdykoliv jsem vstoupil do zakouřené místnosti pivovaru, rozhlížel jsem se, jestli je v práci. Měl jsem radost, když nás obsluhoval právě Libor. Spolu s jinými církevníky jsem toho podivína v zástěře oslovoval důvěrným ''bratře číšníku''. Připomínalo mi to faraonova číšníka z příběhu o Josefovi. I jemu byla dána možnost začít znovu a jinak.
Jednoho večera se mě Libor zeptal, jak se hebrejsky řekne ''spása''. Prý hledá jméno pro své štěně. Odpověděl jsem, že tešůva a kroutil hlavou nad jeho nápady. Uplynul sotva měsíc a Libor se mě - jakoby náhodou - opět zeptal, jak se hebrejsky řekne ''přijď''. Jeho štěně mu prý vběhlo pod auto a on si z útulku pořídil nové. Po mé odpovědi prohlásil, že se tedy bude jmenovat Lech. Bylo mi to odpočátku podezřelé. Nicméně řekl jsem si, že podivíny (a tím Libor skutečně je) není radno provokovat, a tak jsem se na nic nevyptával.
Bratra číšníka jsem od té doby ale s žádným pejskem nikde neviděl. Mé podezření sílilo. Zanedlouho jsme se měli stěhovat pryč a já se rozhodl, že na Libora udeřím. A zjistím, jak to je s těmi jeho hebrejskými zvířátky ve skutečnosti. Na mou otázku zpočátku nereagoval. Když ale roznesl asi tucet půllitrů, přisedl si k mému stolu a odpověděl: ''Víš, bydlím na samotě. A vždycky, když se v noci vracím domů z práce, tak se zastavím na jednom vršku, odkud je hezký výhled. Dívám se na nebe a taky na město pode mnou. A potichu, někdy i nahlas, volám: ''Lech, Rabbuni, tešůva!''
Cosi syčí na vařiči
Hadův
přehmat
Aneb hruška
taky funguje
Magdalena Titěrová
přehmat
Aneb hruška
taky funguje
Magdalena Titěrová
Co je potřeba přichystat:
225 g listového těsta
2 slaďoučké oloupané zralé hrušky
1 tabulka hořké čokolády nahrubo nasekaná
15 ml citrónové šťávy
1 ušlehané vejce
15 ml moučkového cukru
Těsto rozválíme na plát silný asi 0,5 cm. Vytvoříme čtyři čtverce. Připravíme si hrušky: z rozpůlených hrušek pomocí škrabky nebo nože vykrojíme jádřinec. Takto vzniklou dutinu vyplníme čokoládou. Hrušku položíme na plát těsta a potřeme citrónovou šťávou, aby nezhnědla. Předehřejeme troubu na 190°C. Těsto kolem hrušky ořežeme tak, aby kopírovalo její tvar, necháme asi 2 cm okraj. Zbytky těsta použijeme na lístky a okraje těsta potřeme rozšlehaným vajíčkem.
Hrušky v těstu položíme na plech. Nožem do nich vytvoříme hluboké zářezy a celé je poprášíme cukrem. Pečeme 20 25 minut, dokud nebudou okraje těsta dozlatova upečené a těsto křupavé.
Podáváme horké nebo studené tímto kohokoli jako zlý had svedeme.
225 g listového těsta
2 slaďoučké oloupané zralé hrušky
1 tabulka hořké čokolády nahrubo nasekaná
15 ml citrónové šťávy
1 ušlehané vejce
15 ml moučkového cukru
Těsto rozválíme na plát silný asi 0,5 cm. Vytvoříme čtyři čtverce. Připravíme si hrušky: z rozpůlených hrušek pomocí škrabky nebo nože vykrojíme jádřinec. Takto vzniklou dutinu vyplníme čokoládou. Hrušku položíme na plát těsta a potřeme citrónovou šťávou, aby nezhnědla. Předehřejeme troubu na 190°C. Těsto kolem hrušky ořežeme tak, aby kopírovalo její tvar, necháme asi 2 cm okraj. Zbytky těsta použijeme na lístky a okraje těsta potřeme rozšlehaným vajíčkem.
Hrušky v těstu položíme na plech. Nožem do nich vytvoříme hluboké zářezy a celé je poprášíme cukrem. Pečeme 20 25 minut, dokud nebudou okraje těsta dozlatova upečené a těsto křupavé.
Podáváme horké nebo studené tímto kohokoli jako zlý had svedeme.
Ručně a stručně
Malování
na sklo
Zdeněk Šorm
na sklo
Zdeněk Šorm
Líbí se vám vitráže v oknech starých kostelů? Alespoň něco z té krásy barev, které roznáší slunce po stěnách, lavicích i lidech si můžeme vyrobit sami. Speciální barvy na sklo dostanete dnes již většinou v každém lépe zásobeném papírnictví. V Praze jsou i speciální prodejny v Opletalově ulici a ve Skořepce. Jednak jde o plastické kontury (většinou zlaté, stříbrné nebo černé), jednak o vlastní barvy buď krycí nebo lazurní (průsvitné). Některé jsou stálé i bez vypálení, jiné je třeba vypálit v obyčejné elektrické troubě, některé jsou ředitelné vodou, jiné ředidlem. Stojí asi od 50,- do 110,- Kč (lahvička barvy nebo tuba kontury) podle velikosti balení a značky výrobce. Není to málo, ale vystačí vám na dlouho a máte-li základní tóny, můžete si další namíchat.
Pomalovat můžete leccos. Můžete si ze skla nechat nařezat malé tabulky - nakreslenou předlohu pak položíte pod sklo a obtáhnete konturou. Tabulky pak vložíte do dvou lišt a zavěsíte pomocí vlasce na okno.
Můžete pomalovat skleněné svícínky, které poměrně levně koupíte v obchodech Ikea. Můžete prolézt půdu či sklep a objevit krásné staré lahve a flašky. Hezké dózy vyrobíte i ze sklenic od instantní kávy se skleněným víčkem. A pokud je nemáte, dají se dózy koupit třeba ve zdravotnických potřebách.
Pomalovat můžete leccos. Můžete si ze skla nechat nařezat malé tabulky - nakreslenou předlohu pak položíte pod sklo a obtáhnete konturou. Tabulky pak vložíte do dvou lišt a zavěsíte pomocí vlasce na okno.
Můžete pomalovat skleněné svícínky, které poměrně levně koupíte v obchodech Ikea. Můžete prolézt půdu či sklep a objevit krásné staré lahve a flašky. Hezké dózy vyrobíte i ze sklenic od instantní kávy se skleněným víčkem. A pokud je nemáte, dají se dózy koupit třeba ve zdravotnických potřebách.
Soutěž
Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip a zašlete jej redakci Bratrstva do konce února.
Nejvtipnější nápady v Bratrstvu otiskneme. Z nich potom vždy po třech číslech vylosujeme a oceníme výherce.
1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
|
|
|
|
|
|