Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež - 3/2002

Peklo asi představuje postrach pro děti, ale jinak je to asi výmysl, nic k tomu nemám.

(student, 14 let)

Budu tam, nebudu moct odejít, budu závidět a žárlit a nebude mi pomoci. A nijak se to nezlepší. Hrůza. A krmit mě budou připálenejma zelenejma bramborákama.

(student, 20 let)

Peklo beru spíš jako souhrnné pojmenování či symbol zla, který se kupí našimi hříchy - po smrti si už žádný peklo nepředstavuju, něco jako v tý písničce ''Návštěva v pekle'' - že budou spaseni všichni (ne jen ''pravověrní'').

(student, 21 let)

... život v neusmíření, neodpuštění, stálé zlobě, zášti... a z toho plynoucí bezedná propast temnoty - bezvýchodnost

(studující, 25 let)

To je situace, kdy vy, jakožto duše bloudící v nekonečném prázdném prostoru, si můžete tak pro sebe maximálně pomalu počítat 1...2...3...4... a znovu, znovu už navždy.

(student, 16 let)

Je to sídlo Lucifera, který vládne čertům. Uprostřed je veliký hrnec, ve kterém se vaří lidi, kteří něco provedli.

(student, 15 let)

Smrt bez spasení.

(student, 20 let)

Peklo - to nejhorší, co člověka může potkat.

(student, 13 let)

Naprostá osamělost. Odvrácené tváře lidí i Pána Boha.

(farářka, 37 let)

Je to místnost bez oken, není tam žádný světlo a stejně je tam stín, i když je plný prachu a je úplně prázdný... ale někdy se mi tam docela líbí...

(studentka, 21 let)

Peklo si můžeme vytvořit i my sami na zemi. Záleží jenom na nás, kde chceme žít.

(studující, 15 let)

Pod slovem peklo si představím tisíce hříšníků, kteří se nedostali do nebe, čerti, kotle, oheň, prostě zlo, jenom to nejhorší... Vsadím se, že v pekle je i Hitler, 100%.

(student, 15 let)

Peklo

Variace pomocného
dělníka na ''Znám
křišťálovou studánku''
Andrej Stankovič

Motto:
Každý den mezi ďábly vstávám
pomalu sám se ďáblem stávám

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhustší je strach,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vrah...

Tam taky saně chodí pít...,
...a já tam musím ve dne v noci
ku pomoci
v háku být.

zpět na obsah

Literatura

Paulo Coelho
Ďábel a slečna Chantal
Tereza Kellerová

''... Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh.'' (Lukáš 18)
    ''... lidskému rodu je od počátku souzeno, aby žilo ve věčném Rozdělení mezi dvěma protiklady (myšleno Dobro a Zlo, pozn. T.K..)... Když to nejméně čekáme, život se na nás obrátí s výzvou, aby vyzkoušel naši odvahu a vůli ke změně; v tom okamžiku nám není platné předstírat, že se nic neděje, anebo se vymlouvat, že ještě nejsme připraveni.
    Výzva nepočká. Život se neohlíží zpět. Týden je víc než
    dostatečná doba k tomu, abychom se uměli rozhodnout, jestli svůj osud přijímáme, nebo ne.''
    Biblickým citátem a slovy o věčném bilancování člověka mezi dobrem a zlem uvozuje autor svůj román. V malé horské zapadlé vesnici, kde život místních lidí není kromě občasných příjezdů lovců ničím zvláštním vyrušován, kde život plyne neměnně již po desítky let a odkud většina mladých lidí utíká do města, se jednoho dne objeví zvláštní cizinec. Během jednoho týdne, který stráví ve vsi, je díky němu všechno převráceno - navenek mezi lidmi i v duši každého zvlášť. S cizincem totiž vstoupil do vsi i ďábel. Sám návštěvník totiž přichází vskutku s ďábelským plánem. Pomocí tohoto plánu se chce dobrat odpovědi na otázku, zda v člověku převládá Dobro nebo Zlo...
    Jaký je jeho plán, co ho k jeho pátrání vede, jakou roli sehraje důležitá postava příběhu slečna Chantal a kam se nakonec přikloní váhy dobrého a zlého v obyvatelích vesnice - jsou otázky, které se při napínavém čtení postupně ukazují (a jejichž vyústění nemohu ani naznačit, abych vás nepřipravila o to napětí, se kterým se kniha čte).
    Souboj mezi dobrem a zlem je v příběhu zhmotněn v podobě ďáblů a andělů, kteří spolu bojují o větší prostor po boku těch, které životem doprovázejí. ''...Možná se souboj mezi dobrem a zlem svádí v každé vteřině v srdci každého člověka, jež je bitevním polem všech andělů a ďáblů...''
    Román nejen že jsem přečetla s velkým zaujetím a napětím, jak se všechno vyvine, ale cítila jsem se po celou dobu provokována a zasažena tou zásadní otázkou, kolem které se příběh odvíjí. Jak člověk hledá to dobré? Co a kdo mu k tomu pomáhá? Jak ukazuje nejen kniha, ale celá lidská historie, jsou davy a davy lidí zmanipulovatelné k špatnému, když to někdo dokáže podat tak, aby zlo bylo ospravedlněno. Jak a proč se zlu někdo postaví? Jak člověk ve strachu či vášni hledá to dobré?.... Stojí za to si takové otázky nechat rozeznít, stojí za to tuto knihu číst.
    ''...zlo a dobro o ně bojovaly, jako bojovaly o všechny duše na Zemi... Byla to všechno otázka rovnováhy. A volby. Nic než to.''

Paulo Coelho, Ďábel a slečna Chantal, Argo, Praha 2001; román je poslední knihou trilogie A dne sedmého..., k níž patří U řeky Piedra jsem usedla a plakala (Argo 1999) a Veronika se rozhodla zemřít (Argo 2000)

zpět na obsah

Mimo kostel

Smrdělo to rizikem
a dobrodružstvím
Rozhovor s armádním kaplanem Pavlem Rumlem
Zdeněk Šorm

Proč jsi přijal pozvání sloužit jako kaplan v armádě?
    Protože to byla výzva a protože to bylo pozvání do neznámého, takže to trošku smrdě-lo rizikem a dobrodružstvím.

Jaká je náplň práce armádního kaplana? Co vlastně děláš?
    V podstatě se má kaplan starat o dodržování lidských práv v armádě. Máme pečovat o všechny, kteří mají s armádou něco společného - o vojáky z povolání, vojáky základní služby, civilní zaměstnance, rodinné příslušníky. Čili je tam i přesah do civilu. Ten je také ošetřen tím, že pokud máme co dělat s náboženstvím jako takovým - a my se máme zasazovat o to, aby každý v armádě mohl uplatnit právo na svobodu vyznání a praktikování víry -, tak máme spolupracovat s faráři v civilu v jednotlivých městech, kde jsou posádky umístěny.

Dobře, a konkrétněji... ty tam děláš bohoslužby, nebo máš s těmi lidmi nějaká setkání, při kterých s tebou mohou mluvit o věcech víry, popřípadě i o jiných věcech?
    Bohoslužby ani věci, které souvisí s praktikováním víry, se u nás přímo na území armády nedělají. To máme dělat v zahraničních misích. Pokud je taková potřeba ze strany vojáků tady, odkazujeme je právě na místní sbory a farnosti a zprostředkováváme s nimi kontakt. Jinak má ta práce několik vrstev. V podstatě se snažíme, abychom se potkali s každým vojákem, který do služby nastoupí. Já se snažím, abych je potkal dvakrát až třikrát za jejich službu.
    U vojáků z povolání mám možnost se přihlásit jednou za rok do tzv. velitelské přípravy. Mohu při ní vystoupit a připravit jim program na hodinu, na dvě na téma, které mi buď zadají nebo si je vyberu sám. A zbytek času, kromě nějaké administrativy (účast na velitelských poradách, abych měl přehled, co se kde děje) a kromě toho, že se musím starat o svoje tělo, takže musím povinně absolvovat tělocviky, už záleží jenom na mně. Většinou se to proplká s lidmi, ke kterým mám blízko, ať jsou to záklaďáci nebo vojáci z povolání.

Byl jsi patnáct let farářem na sboru, nyní už nějakou dobu sloužíš v armádě. V čem vidíš největší rozdíl mezi těmito dvěma pozicemi?
    Řečeno pozitivně - v armádě jsou pro práci faráře mnohem lepší podmínky než v církvi. Armáda ji od nás očekává. Neotravuje nás péčí o objekty a zbytečnou byrokracií. Zásadní roz-díl je v tom, že mám mnohem větší svobodu k pastoračnímu působení, k osobním rozhovorům. A druhý zásadní rozdíl je v tom, co jsem už řekl, že armáda od nás v České republice neočekává jakoukoli náboženskou praxi. Nepřipravujeme ani biblický, ani bohoslužby. A každý kaplan si tohle manko nahrazuje tak, že se svolením armády vypomáháme ve sborech nebo farnostech tam, kde působíme. To už je na základě dobrovolnosti, ale každý z nás to dělá.

A jak se na vás dívají vojáci z povolání?
    No, dvojznačně samozřejmě. Někteří nás nenávidí a snaží se to maskovat. Ale zamaskovat se to nedá. Je to poznat, jen co se s nimi člověk setká. Někteří nás přijímají velmi přejně. Za dva roky v armádě vnímám veliký posun. Nedůvěřivé očekávání, co z nás vypadne, se mění. Očekávají od nás hodně a přijímají nás vesměs kladně.

Co od vás tedy očekávají vojáci z povolání a co vojáci základní služby? Samozřejmě nejen i ti věřící?
    Záklaďáci od nás očekávají většinou pomoc. Máme privilegium, že jsme začleněni do týmu velitelů. To znamená, že přes naši profesi a přes profesi psychologů je možno obejít hierarchický, byrokratický postup, který každý v armádě musí dodržovat. Takže, když je potřeba skutečně akutně pomoct, můžeme to udělat velice rychle a účinně. A záklaďáci to už vnímají a vědí, že kaplani malinko z té struktury vystupují a můžou pomoci.
    Vojáci z povolání... já osobně si myslím, že pokud od nás něco očekávají, tak je to pomoc v osobních věcech, v osobních krizích a v rodinných situacích.

Hodně křesťanů si klade otázky nad užitím násilí. Někteří je absolutně odmítají. Nedávno jsi o tom polemizoval v Protestantu s Alešem Březinou. Armáda s násilím nutně pracuje a ty jako armádní kaplan jsi její součástí. Jak se díváš na otázku násilí nebo vztahu násilí a víry?
    To je složitá otázka a má hodně vrstev. Násilí prostě patří k našemu životu a každý se s ním setkáváme a každý nějakým způsobem násilníky jsme - ať si to přiznáme nebo nepřiznáme - ve své práci, v rodině, při výchově dětí, při spolupráci se staršovstvy. Člověk prostě občas nějakou násilnou metodu užije. Samozřejmě, že chápu, že ta otázka míří jinam. Armáda má v rukou zbraně, které zabíjejí. Takže co s tím? Je to problematické, pořád otevřené. Myslím si, že církev, křesťanství bere realitu světa velmi vážně a do téhle reality násilí patří. Patří tam také války. V našem civilizovaném světe to došlo tak daleko, že se armáda chápe nejenom jako instituce, která násilí působí, ale také hrůznému násilí může zabraňovat. V téhle veliké polaritě vnímám to, že my jako faráři můžeme se svojí vírou do armády jít.

A máš nějaký okamžik nebo zážitek, kdy sis nejsilněji uvědomil, že má tvoje služba v armádě smysl?
    Těch zážitků je celá řada. Těžko říct, kterej byl nejsilnější. Jeden takový velmi silný zážitek byl v Bosně. Přijel jsem na jednu naší základnu. Byla tam závora přes cestu. Člověk musí vystoupit a ukázat svoji identifikační kartu. Z druhý strany stál jeden z našich ozbrojenců, co to hlídají a ten na mě hned přes tu závoru vypálil: ''Padre, řekněte mně, jak mi to mohla udělat?'' Samozřejmě, že se jednalo o vztahovou záležitost. Holka ho nechala a tak jsme to řešili na dálku. A teď jsem se s ním setkal po roce a půl. On se ke mně hrnul a zvěstoval mi, jak to všechno dobře dopadlo a jak už jsou svoji a čekaj rodinu a spojoval tuhle svoji situaci s tou mojí předchozí radou nebo pomocí, kterou jsem mu mohl poskytnout. To člověku dá samozřejmě veliký pocit satisfakce nebo spokojenosti.

Co vidíš na službě armádního kaplana jako nejproblematičtější nebo nejtěžší?
    Ta problematičnost souvisí asi s otázkou, kterou jsi už položil, tedy s užitím násilí. My všichni, kdo jsme v armádě, jsme přísahali, že jsme připraveni a ochotni položit život na obranu své vlasti. Což jsou velmi silný slova a velmi silný sliby. A já si uvědomuju, jak silný ty sliby jsou a ptám se, jestli vůbec jsme schopni to ustát, pokud by šlo opravdu o hubu. A to člověk nikdy dopředu neví, jestli se zachová jako hrdina nebo jako sráč. To je jedna věc. Za nejtěžší vůbec na té službě - a na to už si taky postupně zvykám - považuji to, že musím jezdit do deseti útvarů. Svoji kancelář mám jenom na našem velitelství a musím ráno dojet někam sto kilometrů, tam mě auto vyplivne a celý den se tam pohybuju a nemám svou židli, svůj koutek, kde bych si mohl třeba odpočinout. Je to hrozně náročný. Řekl bych, že je pro mě nejtěžší, jak je ta služba v tomhle ohledu nezajištěná.

Pavle, myslíš si, že otázky nad užitím násilí, které si ty jako kaplan kladeš, si kladou také vojáci z povolání?
    Ti, kteří mají v armádě v rukách tíhu toho rozhodování, ti si tuto otázku profesně, myslím, ani nemůžou položit. Oni jsou tam od toho, aby zasáhli. Dostanou politický úkol a ten úkol musej zvládnout vojensky. Někdo - prezident, vláda, parlament - řekne, vy tam půjdete a uděláte tam pořádek. Ten voják tam jde se svým úkolem a se svým prostředkem, kterej umí.

Takže máš za to, že to rozhodnutí o užití násilí se děje vlastně mimo armádu?
    Přesně tak. Určitě. Ale ještě zpátky k té otázce: Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč kaplanská služba ve všech armádách NATO a jiných armádách na celým světě funguje. Oni si nás vlastně pozvali k tomu, abychom tam ty otázky kladli my. Což se fakticky děje.

zpět na obsah

Odjinud

Amsterdam
...aneb, co sem turisty táhne
Petr Siska, t.č. Student teologie na Vrije Universiteit, Amsterdam

Řekne-li se Amsterdam, nevybaví se dnešní mladší generaci ani tak hlavní město Nizozemí ležící na nespočetných kanálech, ale město, kde se může legálně užívat to, čeho je u nás povoleno vlastnit jen menší než malé množství. Těm starším se možná vybaví ještě něco - místní čtvrť ''s červenými lampičkami'', kde ...no však víte. Obě, jak tzv. coffeeshopy, kde si je možno zakoupit jointa (marihuanovou cigaretu), tak čtvrť pracovnic nejstaršího řemesla, dosáhlo takové proslulosti, že se téměř zapomíná na to, že je zde i slavné Říšské muzeum, kde si lze prohlédnout sbírku holandských mistrů se slavným Rembrandtem a jeho Noční hlídkou v čele, jakož i spoustu dalších zajímavostí. Dle věku padne otázka ''kdy půjdeme do coffeeshopu / čtvrti s červenými lampičkami'' rozhodně mnohem dříve, než např. ''dá se po kanálech jezdit na loďkách?'' Prostě jiná doba a jiné požadavky. Ale také jiné mýty. Některé o Amsterdamu jsou asi tak stejně ''dokonale zázračné'', jako onen, který o patolozích tvrdí, že fasují alkohol na hlavu. A ani když vám dosvědčí, že ne, je přesto atraktivnější věřit tomu, že před řezem nějaký ten ''veselý kalíšek''do sebe obrátí. A s tím, co se o Amsterdamu povídá, je to zrovna tak.

Mýtus č.1:

Drogy jsou povoleny, Nizozemec si užívá.

Nejprve se vypravíme na obhlídku coffee-shopu, kterýž pro mnohé české teenagery zove ''Země zaslíbená.'' V jejich představách nejenže se polovina obyvatel Amsterdamu pohybuje po ulicích v až neuvěřitelně dobré náladě, což dle jejich mínění může mít jediný důvod, ale v oněch zmíněných coffeeshopech je čeká něco... něco nepopsatelného. Přesně dle onoho biblického ''co ani na mysl nepřišlo''. Nebo alespoň obsluhou, která ví, ''co mají mazlíčci rádi.'' Vstoupíte tedy v tichém očekávání ...a ono nic. Uvnitř pár stolů, na zdi nápisy v řeči, které nerozumíte, za barem osoba, která ze všeho nejméně připomíná dealera drog ve velkém. A i nabídka je jako kdekoliv jinde čaj, káva, pivo, něco ostřejšího, cukrovinky, chipsy, mandle, cigarety (normální). Aha, tak asi jinde, řekne si neznalý milovník zeleného listu. A odejde v naději vedle. Ale co to, stejný sortiment, stejná obsluha, návštěvníci jako kdekoliv jinde. Jen hudba je jiná, tentokrát třeba reggae. Celý vtip je v tom, že barman vám sám nic nenabízí, natož vnucuje. Když chcete, řeknete si. Skladba návštěvníků těchto kavárniček je následující - turisté z celého světa mimo Nizozemců. Pro ně je legalizovaná ''tráva'' asi stejně tak atraktivní jako pro vegetariána 10 dkg bůčku. Paradoxem legalizace u nich vzniká skutečnost, že ve věkovém rozmezí 14-18 let má zkušenost s drogou méně mladých, než je tomu u nás. Možná má český živel větší potřebu experimentovat či se devastovat. Nazvěte si to dle vašich preferencí. Pravda, jsou zde specializované obchody, kde si zájemce může zakoupit nějaký ten halucinogen v podobě houby (ne na smažení!), ale dostane se mu k tomu i tabletka pro neutralizaci případných vedlejších účinků spolu s návodem. Jsou to tedy spíš jakési řízené experimenty se svým vědomím. A kdyby ani tabletky nepomohly, čekají na vás pracovníci záchytek, jichž je tu hnedle několik. Jistě nebudete prvními, ani posledními. Pokud sem nutně musíte vyrazit za tímto účelem - a Rembrandt s celou holandskou školou vás k vaší škodě vůbec nezajímá - doporučuje se raději zkonzumovat vše tady. V Čechách se totiž ono ''menší než malé množství'' dosud závazně vymezit nepodařilo.

Mýtus č.2:

Celé Nizozemí je mravně uvolněné, když tam mají legalizováno kde co.

Jestliže vám již bylo osmnáct, můžeme vyrazit i jinam. Stejně chcete vědět, jak to tam vypadá... Milovníku Shakespearových Sonetů se však vstup nedoporučuje. Ale ty už dnes stejně nikdo nečte... Již z dáli vidno, že v této čtvrti končí mnohá výprava zahraničních zájezdů. Tu jsou k vidění ''upejpaví'' Japonci - páni v oblecích a s tmavými vlasy na pěšinku, dámy v kostýmech - tam zase hluční Italové - všichni v černém jako vrány. Nejvíce je však slyšet angličtinu nebo němčinu. Pohled na některé návštěvníky čtvrti vskutku překvapí - třeba na manželský pár ve středních letech, který se zvídavě rozhlíží jako na výstavě. Co je tedy k vidění? No, to, co byste čekali, ale i to, co by vás nikdy nenapadlo. Čekali byste soulož-live? I ta je k vidění, pokud si zaplatíte 50 EUR. ''Za deset minut začínáme, pane. Jedinečná příležitost,'' vyvolává livrejovaný muž s cylindrem, který být na jiném místě, mohl by klidně být vaším sousedem či strýcem. Výlohy sexshopu za jeho zády červeně světélkují a vztyčené vibrátory všech barev, délek a velikostí halasně vykřikují, že žádný muž není dokonalý. Hned vedle visí černé latexové oblečky, kožené řemeny, kukly a bičíky pro zvláště náruživé. Inu, kdo by odolal... A co nějaký film? Měkký? Tvrdý? Co nejtvrdší? Dva? Tři? Pět partnerů? Pokud vás tohle někdy napadlo, byť jste to ihned potlačili do nejtemnějšího záhybu šedé kůry mozkové, zajisté jste nebyli prvními. Bezpochyby to již dříve někoho napadlo také a poněvadž měl obchodnického ducha, zaznamenal to na celuloidovou cívku. Určitě si vyberete. Nebo snad chcete vlastnit kolekci hracích karet mapující do nejmenších detailů pohlavní anatomické rozdíly mužského a ženského těla? I ta je k mání, ostych stranou! Přemíra neživých stimulů však časem začne působit nudně a ani jakkoliv atraktivně podané nechutně-přitažlivé balení nevydrží na celý večer. Časem si začnete připadat asi stejně rozdováděni jako v domácích potřebách. Je čas zvednout kotvy a obhlídnout údernice noci.

Amsterdam je znám explicitou - dámy dávají své půvaby na odiv sedě či stoje ve spodním prádle v jakési výloze, za níž je pokojík, v němž si každý muž může užít svých pět minut slávy. Jinak se však neprojevují. Občas se některá na potenciálního zákazníka usměje způsobem, který říká něco ve smyslu ''jsem tu jen pro tebe.'' Většina lidí však jen chodí kolem a hltá nahotu, která je téměř na dosah. Červené lampičky, které se s přicházejícím šerem automaticky rozsvěcují nad výlohami, pomrkávají jako oči dámy, která už toho hodně viděla. Sem tam některá z dam zmizí a po chvíli se vrátí v ještě atraktivnějším balení. Jdouce, napadne vás časem, proč se tady zahazují, když jsou mnohé natolik krásné a fyzicky souměrné, že by se jistě mohly živit jako modelky. Rozhodně to ve valné většině případů nejsou zjevy z pražské Perlovky. Sentimentu však není radno propadat, natož spasitelským náladám. Ostatně, jsou tu dobrovolně a komůrky si pronajímají. I tato oblast, která se více než jiné řídí poptávkou a nabídkou, je zde legalizována. Odvádějí daně, chodí zdarma na lékařské prohlídky. Nemusí tu být... a přesto jsou. Zajímavé je sledovat ''lovce.'' Někteří jdou najisto, jiní dlouze krouží, zastavují se a znovu vracejí, snad se utvrzují v tom nebo onom. Poslední zavrávorání, pozvednutá ruka v gestu, které již nelze vrátit. Pomenší chlapík s prořídlým ježkem na hlavě a v béžovém baloňáku se pátravě rozhlédne a vstoupí. Tmavý závěs se za ním zatáhne... Co asi řekl na pozdrav? Dobrý den? Jeho pět minut slávy právě začalo. Naproti vítězoslavně vychází individuum, jemuž minulý týden v pátek začaly růst vousy pod nosem. Jeho vyčkávající kamarádi se na něj vrhají a halasně - halasněji, než by bylo přirozené - vykřikují něco o úspěchu a prvním ''zářezu na pažbě.''
Dámy z ''dnešní směny'' s přibývající hodinou již ani nepředstírají zájem. Některá jen tak apaticky sedí, jiná z dlouhé chvíle čte, a opět jiná někomu telefonuje a temperamentně při tom rozhazuje rukama. Kolem půlnoci zevlounů znatelně ubývá. Jedna červená bludička za druhou zhasíná. Po chvíli dámy zamykají své pracovny a v tom nejcudnějším (a nejnudnějším) oblečení, které si jen dokážete představit, odcházejí. Za přítelem? Za rodinou? Za rozestlanou postelí?

Mýtus č.3:

Já si tu užívám a vám to problematizuju.

Nevěřili byste tomu, ale největší vzrušení prožívám před regály plnými knih v místních knihovnách. Jsem tam každý den k vidění při činnostech povolených, cudných a společensky prospěšných. Ale kdo mi to po tom všem, co jsem napsal, uvěří? Stejně jako patologům čistou hlavu...

zpět na obsah

Film

Harry Potter
Chris Columbus
Petr Siska

Ať si to chceme přiznat či ne, to, že vůbec vznikají filmové adaptace slavných komixů či počítačových her (např. X-Men, Z pekla, Lara Croft:Tomb Raider, Spiderman) nebo slavných knih (Pán prstenů, Harry Potter, Pravidla moštárny), je výrazem scénáristické tvůrčí krize, případně neschopnosti přijít s původním autorským scénářem. Za sto let trvání kinematografie se arzenál originálních námětů, zdá se, vyčerpal, a tak tvůrci přistupují k žánrovým variacím experimentováním s formou (např. příběhy jež se prolínají; filmy ''pozpátku'', kdy je konec na začátku) a nebo právě ke zfilmování adorovaných knih a komixů, které jsou sázkou na jistotu a úspěch je zaručen. O tom, že tomu tak nutně není, svědčí mátožnost mnoha výsledků.
    Jakkoliv můžeme kritizovat to, že poslední dva díly ''potterovské'' ságy ještě ani nejsou napsány a již se točí film, dílo neprošlo neúprosnou mlýnicí času jako u Tolkienova Pána prstenů (se kterým je srovnáván), ba samotný styl a imaginace autorky J. K. Rowlingové nejsou nijak originální, film nás svým předpokladem ''fungovat sám o sobě'' staví do jiné situace.
    Nyní již však přímo k filmu, který má všechny klady a zápory knižních adaptací. Jedním ze základních kladů je volba Chrise Columbuse jakožto kapitána celého projektu. I když je považován spíše za zdatného řemeslníka než originálního umělce, osvědčil, že dětskému divákovi rozumí. Možná snad ještě více, než Steven Spielberg, který se o tento projekt také ucházel. Columbus, zdá se, je také nadán schopností přesvědčit slavné herce z ''vyšší cenové kategorie'', aby za mnohem nižší honorář než obvykle s Harry Potterem spojili svá jména. Byť se mnozí na plátně objeví jen na několik vteřin, jsou velmi dobře typově vybráni a evidentně hrají s chutí. Film jako takový je barvitý, vtipný (i pro dospělé), má spád a na strunky fantazie brnká rozhodně razantněji než příběhy Křemílka a Vochomůrky.
    Jestli ''Potter'' v něčem selhává, je to v přílišné věrnosti knižní předloze, tj. mít toho ve filmu co nejvíce jako v knize. Motivů je ve filmu přespříliš a jaksi není čas si je pořádně vychutnat. Rezignuje na vlastní vypořádání se s laťkou, byť i s tím rizikem, že film se od knihy bude lišit. Jako takový je sázkou na jistotu, výrazem kalkulu ''že to prostě bude fungovat'' a dolárky se posypou. Je svým způsobem zaměnitelný. Harry Potter mohl být Nekonečným příběhem 21. století, žel není... Druhým slabým článkem je představitel brýlatého učně magie v podání Daniela Radcliffa. Typově je vybrán dobře, avšak celý film má pouze jeden výraz - překvapený. Ani se nechce věřit, že je žákem čarodějné školy, kde jsou čáry na denním pořádku. Ostatní dětští herci jej směle přehrávají.
    Při hodnocení ''Pottera'' však musíme mít na mysli, kdo je cílovým divákem - tj.dítko od osmi let. To věci vidí jinak a zaručeně se u filmu bude bát i smát alespoň o 50% více než my dospělí. A to, co zde hodnotím jako jisté slabiny, ani nepostřehnou. Jakkoliv mi chybělo ''to něco'', co z ''Pottera'' udělá unikát, musím uznat, že v některých momentech vykročil velmi slibně. Přinejmenším ve své poslední čtvrtině vytvořil opravdu hutně strašidelnou atmosféru, jež si nezadá s mistrnou animovanou noční můrou české provenience - Čarodějovým učněm Karla Zemana. Chvílemi jsem v tomto ohledu až zapochyboval, že je to film pro děti.
    Harry Potter není žádné umění, ale naštěstí si na ně ani nehraje. Dětským divákům sděluje v pro ně pochopitelné formě několik atraktivně zabalených životních pravd, které jim rodiče takto názorně asi nikdy nesdělí. Chris Columbus sice stále zůstává oním zručným řemesl-níkem, ale i těch je třeba. Od doby, kdy točil svého proslaveného ''prevíta Kevina'', co byl sám doma, se přece jen něčemu přiučil.

zpět na obsah

Ach ta láska...

Každý máme
jinou potřebu milování
Každý z nás máme jinou potřebu milování. Neumíme o tom spolu mluvit. Co s tím?
Jan Zbytovský, sexuolog

Představme si, že se někde v životě sejdou dva úplně cizí lidé a okolnosti tomu chtějí, že na nějaký čas (nebo na pořád) musí sladit svoje potřeby, zkoordinovat své chování, přiblížit své vidění světa a chápat vzájemně své cítění a vnímání. A máme scénář pro napínavý román nebo seriál.
    A teď si představme, že ti lidé jsou cizí a navíc úplně opačného pohlaví. Ten malér je o to větší, že nemůže už být něco cizejšího nebo odlišnějšího. A máme hned scénáře na celý seriál seriálů.
    Aby to vůbec šlo, příroda věci zařídila tak, že ''přeskočí jiskra'' a vznítí se ''oheň v srdci'' a dva značně odlišné organismy se začnou slaďovat. To je velmi biologický proces, který má své zákonitosti a hluboký smysl (poslání) a který medicína už dnes umí zčásti pojmenovat a detekovat. Takže - když nastane situace, že ''každý z nás máme jinou potřebu milování'', stala se někde chyba.
    A to buď hned na začátku, že se dali dohromady dva lidé od přírody zcela protichůdných temperamentů. Pak se nikdy nemohou shodnout a nepomůže jim žádné mluvení, protože se nejedná o věc domluvy.
    Anebo - jsou přibližně podobných temperamentů (všimněte si jak se vyhýbám slovu ''stejných'', protože ve skutečnosti nikdy není nic stejné) a pak se stala chyba někde ''na cestě'', neboli v průběhu slaďování. A tady pomůže komunikace (nemusí to být jenom mluvení), ale musí to být ta správná komunikace. Komunikace, která po-vede k pochopení příčiny a nalezení postupu ke zlepšení a nikoliv komunikace, která povede k ještě většímu nedorozumění (jak tomu, bohužel, často bývá).
    Co z toho vyplývá? Temperament máme daný a nedá se příliš změnit, předělat. Z toho vyplývá, že lidé, kteří od přírody nemají podobnou ''potřebu milování'' by se správně vůbec nemohli dát dohromady. Přesto víme, jak často lidé sami sebe a přírodu v sobě znásilňují a sami sebe přesvědčují (pod nejrůznějšími bizarními záminkami), že věci se mají jinak a že se to ''poddá''.
    V tom druhém případě, když jsou temperamenty podobné, lze dosáhnout pilným a pečlivým snažením, doslova tréninkem a učením, takového stupně onoho sladění, který přinese oběma jedincům dostatečný kladný celkový prožitek, který se tak stane pevným poutem či základnou jejich vzájemného vztahu.
    Takže mluvit ano, ale nejen u stolu v kuchyni. Mluvit a komunikovat o sexuálních věcech je třeba přímo, když se dějí. Stručná rada či heslo: ''Nezápasit - hrát si''.
    Hra je nejdokonalejší způsob komplexní komunikace. Přeju hodně radosti ze hry.

zpět na obsah

Mučedníci současnosti

Mučedník z Resslovy ulice
Biskup Gorazd II. ( 28.5.1879 - 4.9.1942 )
Ota Halama

''Atentát ... Heydricha ... zastřelen'' zní hrozivý kolovrátek v ulicích Prahy. Biskup Gorazd, netuše, že pod jeho cyrilometodějským katedrálním chrámem se skrývají nejhledanější osoby v protektorátu, nasedá do vlaku. Čeká ho berlínská schůze pravoslavných biskupů a po návratu domů smrt. Když byl biskup zatčen a dopraven do pankrácké věznice, čekal ho jeho poslední boj, křesťansky vzato, boj vítězný. Biskup Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík, bojoval však celý život.
    Poprvé snad se svými evangelickými spolužáky v moravské Hrubé Vrbce, kde se 26. května 1879 narodil jako syn katolických rodičů. Bojoval jistě i s ne-přízní osudu, který v září 1906 katolického kněze Pavlíka přenesl od milovaného studia k tvrdé realitě zpovědníka v psychiatrické léčebně v Kroměříži.
    Podzim 1918 přinesl otci Pavlíkovi nejen nové státní občanství, ale i nové překážky. Dlouhé měsíce tráví na lůžku postižen oční chorobou, jeho mysl zatím pracuje na vnitřní proměně. Po čtrnácti letech služby, 1. května 1920, opouští předčasně penzionován kroměřížskou léčebnu pro duševně choré. 11. října téhož roku, ovlivněn předchozími trpkými zkušenostmi rozporů s katolickou hierarchií, také římskokatolickou církev. Mladičký penzista Pavlík stojí opět na životním rozcestí. Kam se nyní obrátit?
    Nejblíže Pavlíkovu nitru je církev nejmladší, nesoucí ve svém titulu také název nového evropského státu: Církev československá, založená 8. ledna 1920. V jejím centru stojí reformně smýšlející ex-katoličtí kněží v čele s dr. Karlem Farským, její orientace se snaží navázat jak na českou reformaci, tak na dávné cyrilometodějství. Právě tento důraz je Pavlíkovi blízký, ovšem také ten později vyvolá v nově ustavené církvi rozkol.
    Pavlík dosahuje v církvi vysokých postů, současně ji však výrazně profiluje směrem k pravoslaví. ''Československé'' intermezzo v životě otce Pavlíka vrcholí 25. září 1921, kdy je v katedrále sv. Michala v Bělehradě, nyní již pod novým jménem, které přijal krátce předtím, vysvěcen na biskupa.
    Po návratu ze Srbska jsou Gorazdovy dny v Církvi československé téměř sečteny. Odjíždí ještě na misijní cestu do Ameriky, pře se o orientaci nové církve, avšak 21. června 1924 po dlouhých sporech se zastánci Farského linie, spolu s dalšími pravoslavné orientace z církve odchází. Postupně vzniká pravoslavná církev česká a moravskoslezská, od roku 1925 v čele s oficiálně zvoleným biskupem Gorazdem.
    Léta do vypuknutí 2. světové války jsou pro biskupa Gorazda obdobím práce a snad i vnitřního klidu. Ticho před bouří přeruší až mnichovská dohoda evropských velmocí z roku 1938 a definitivně obsazení Československa nacistickými vojsky 15. března 1939. Biskupa Gorazda čeká poslední boj, jehož výsledek již známe.
    Pravoslaví v protektorátu Čechy a Morava bylo nuceno přejít z pravomoci srbské církve pod jurisdikci berlínské Ruské zahraniční církve. Sem také mířil krátce po atentátu na R. Heydricha biskup Gorazd na řečenou schůzku a teprve po svém návratu se dozvěděl o československých výsadkářích -''pachatelích'' onoho atentátu z 27. května, ukrytých v chrámové kryptě. Jim i jemu zbývaly poslední hodiny života.
    25. června zatklo biskupa Gorazda gestapo. Zatčeni byli i další kněží, kteří výsadkáře ukrývali. Útrpný pankrácký pobyt biskupa a jeho druhů ukončila 4. září 1942 na střelnici v Praze- Kobylisích německá kulka. Život Matěje Pavlíka, ''život plný bojů'', uzavřela mučednická smrt.
    5. září 1987 byl představiteli pravoslaví v Československu i zástupci patriarchátů moskevského, cařihradského a srbského kanonizován mučedník a světec, Gorazd II.

zpět na obsah

Reakce

Životní styl
Tereza Pavelková, studentka ETF

Musím přiznat, že článek Samuela Titěry a Kristýny Žárské o životním stylu mladých evangelíků ve mně vyvolal rozpaky. Je-li totiž realita skutečně taková, jak ji autoři článku popisují, je na čase se nad tou naší evangelickou mládeží vážně zamyslet. Kdybych nebyla členkou církve a přečetla tento článek, popravdě řečeno by mě do evangelických řad nic netáhlo. Dozvěděla bych se, že mladí evangelíci jsou vysokoškoláci v džínách a vytahaných svetrech, jsou pohodlní (proto chodí pozdě do kostela) a nejdůležitější je pro ně nějaké to slovo. Co je to za slovo, nebo za slova, to už není tak důležité. Když se jim kázání nelíbí, odejdou z kostela, asi tak, jako běžný člověk odchází ze špatného filmu v kině. Potom je čeká bohatý společenský život a kdo se ho nezúčastní, ten jakoby nebyl a v životě mezi ně nemůže zapadnout (a o to přece jde).
    Článek tohoto typu by mě nepřekvapil v moderním magazínu o životním stylu. Chceš být ''in''? Hoď na sebe džíny a svetr a vyraz v neděli večer k Martinovi ve zdi. Když tě bude kázání nudit, klidně odejdi. Třeba si příště farář připraví něco lepšího. Ve volných chvílích si běž pinknout volejbal. A budeš evangelík středočeského typu.
    Jestli jsou tohle hlavní rysy evangelického životního stylu, je to dost málo. Volejbal si můžu zahrát v Sokolu. Kázání si můžu přečíst doma a vybrat si takové, které se mi bude líbit Když si chci pokecat, nemusím se kvůli tomu hnát před kostel. Proč by se tedy vlastně člověk měl stávat členem církve?
    V článku o mladých evangelících se neobjevilo ani slovo o víře v Boha. Není to zvláštní?

Sručně a jasně

Daniel
Ženatý
farářčlen Synodní rady ČCE

Jaké je evangelické pojetí půstu?

O době postní se můžeme informovat ve druhém dílu naší Agendy str. 100. Dvě třetiny jsou věnovány půstu v minulosti. K současnosti se odkazuje takto:

Dobu postní máme přijmout jako výzvu k zápasu s hříchem a přípravu na Kristovo vítězství. Půst může pomoci rozpoznat a vyznat vlastní hřích.

Stává se příležitostí připomenout závazek křestní smlouvy v životě každého pokřtěného.

V době postu je na místě navštívit nově pokřtěné, konfirmované a pozvat je ke stolu Páně o velikonočních svátcích.

Sborům, které po tíhou vin propadají malomyslnosti a pocitu bezmoci, se postní období může stát časem upevnění víry v milosrdenství Hospodinovo, časem obnovy a nových vztahů.

Tak nás inspiruje bohoslužebná kniha naší církve. A jak to skutečně vypadá? V každém sboru naší církve asi trochu jinak, často rozpačitě. Myslím, že českobratrské evangelické pojetí půstu neexistuje. A pokud ano, tak je velmi roztříštěné a proto těžko popsatelné.
Co s tím? Máme vůbec touhu s tímto stavem něco dělat? Nevím. Já osobně takovou touhu nemám...
I když, pustit se do toho, k čemu inspiruje Agenda...

zpět na obsah

Mládež

Porada
delegátů mládeže
Petr Gallus

Porada se konala v sobotu 19. ledna 2002 v prostorách pražského vinohradského sboru. Sjelo se zde skoro na šedesát zástupců mládeže všech našich seniorátů, studentů ETF, kandidátů a dalších. Zahájili jsme pobožností a hned se přistoupilo k hlavnímu bodu programu, který se táhl celou schůzí: k volbě nového COMu a všeho, co k tomu patří.
Úspěšným výsledkem tohoto sejití tedy je, že máme na další dva roky COM nový, a sice v následujícím složení:
Za laiky:

Martin Balcar, t.č. na civilní službě, Praha-Strašnice

Jan Černý, student ETF UK, Brno

Tomáš Fér, student PřF UK, Kutná Hora

Martin Fryščok, student ETF UK, Frýdek-Místek

Alena Nedvědová, studentka VŠCHT, Pha 6 -Střešovice

Náhradníci:

Filip Dušek, student PedF UK, Vsetín

Anna Kejřová, studentka ETF UK, Ochr. seniorát, Praha

Za ordinované:

Martin Fér, farář v Růžďce

Roman Mazur, jáhen v Ostravě

Jan Plecháček, farář ve Veselí

Marek Zikmund, farář v Boskovicích

Náhradníci:

Petr Peňáz, farář v Chrudimi

Martina Šeráková-Vlková, farářka v Chotiněvsi

    K tomu jako stálí členové přibývají za SR farář Daniel Ženatý, za odbor výchovy tajemnice Květa Šilarová a - pokud to následující synod odsouhlasí - tak ještě Květou zvolený referent a - pokud nám ho synod zvolí - farář pro mládež, o němž bude ještě řeč. Takže teď už víme, kdo bude v COMu zasedat a kam se obracet. A obracejte se s chutí, COM na to čeká.
    V mezičasech mezi jednotlivými volbami jsme vyslechli zprávy ze všech seniorátů. Mládež více nebo méně funguje všude, všude se alespoň jednou do roka konají seniorátní dny. Většinou to však není jediná akce, naopak se sešly podniky různé, takže jsme dostali před oči zajímavou mozaiku, co vše se s mládeží dá vymyslet (výlety na kolech či pěšky, výtvarné dílny, volejbalové turnaje, společné schůzky mládeží několika sborů, posezení u čaje, plesy, letní tábory, divadelní festival, mládežnické bohoslužby, brigády, silvestrovské lyžování atd.).
    Krom toho promluvil Martin Balcar jakožto jeden ze zástupců mládeže na synodu o průběhu minulého zasedání. Dalším zástupcem mládeže vedle Martina je Hanka Nosková, jako třetí zástupce byl nově zvolen Tomáš Vokatý. Náhradníkem Jan Zalabák a nově zvolení Sam Titěra a Marie Medková.
    Jako další řečník se ujal slova předseda odstupujícího COMu Honza Dus, který poděkoval svým spolupracovníkům za odvedený kus práce. K tomu se myslím hlavně pod dojmem povedených sjezdů a kurzů můžeme přidat i my.
    Vzápětí nastoupila na zástupce mládežníků i akční jednotka redakční rady Bratrstva s reklamou na svůj úžasný časopis a s požadavkem, abyste nám psali co nejvíce a o všem možném (pište, pište, pište!!!).
    Po velmi dobrém gulášku došlo ovšem na druhý podstatný bod tohoto setkání, totiž na rozhovor s kandidátem na místo faráře mládeže (toto místo schválil předchozí synod) - s Filipem Kellerem, momentálně vikářem v Soběslavi. Rozhovor s ním přineseme v jednom z následujících čísel. Nezbývá, než popřát novému COMu hodně sil do práce, šťastnou ruku při přípravě sjezdu a dostatek zpětných vazeb ze seniorátů.

Cosi syčí na vařiči

Ezauova
pomsta
Aneb jak získat
prvorozenství zpět
Podle maďarské prababičky Kláry

ostrý nůž
skopové (jehněčí) plecko 1000 g
cibule 1050 g (těch 50 g se oloupe) olej, paprika, pepř, sůl, hladká mouka, voda

Základem nepomstových, jakož i pomstových gulášů je pravidlo, že masa a cibule je jedna ku jedné. Lékárník by řekl ana partes, zálesák napůl, přičemž cibule může být i víc.Cibuli na drobné kostičky nakrájenou smažíme na tuku do světle hněda. Chvílemi mícháme cibulí a mezitím se věnujeme masu.
    Maso nakrájíme na nevelké kousky, odkrajujeme to, o čem víme, že by strávníci vypaprávali, ale nebojíme se nechat tučné kousky.
    V momentě, kdy prohlásíme cibuli za hotovou, sejmeme nádobu z ohně či plotny. Když již cibule zcela zmlkne, zasypeme ji spoustou (necelý balíček) sladké papriky, může a nemusí se přidat špetka papriky pálivé. Cibule i s paprikou se chvíli míchá mimo oheň (jinak by paprika zhořkla), aby rozvoněla a pak se přidá maso. Nádoba se vrátí na prudký oheň a vše se míchá, až maso změní červenou barvu na světlou. Pak se pokrm posolí a chvíli míchá, jakmile začne pouštět šťávu, tak se popepří a chvíli míchá. Pak se guláš pomaloučku podlévá horkou vodou nebo vývarem, aniž by se přerušil patřičný klokot. Následuje dlouhé podpokličkové dušení za občasného odmíchnutí ode dna. Je-li maso měkké a omáčka řidší než naše představa, rozmícháme asi dvě polévkové lžíce hladké mouky ve studené vodě, opatrně rozmícháme v guláši a vaříme ještě chvilku.
    Podáváme s mannou, pitou, chlebem, vekou, brambory, knedlíky, tortillami, rýží nebo rozmanitými těstovinami.
    Poté nenápadně vyslovíme jakékoliv přání, které málokdy není vyslyšeno.

zpět na obsah

Povídka

Začalo to rodokmenem
Pavel Prejda

''Tak, pane faráři, abych to nějak uvedl... Minulost našeho rodu sahá až k počátku 18. století. A od roku 1750 se v archívech u každého jména už trvale píše, že se jedná o evangelíky.''
    Těmito slovy se ke mně obrátil bratr Novák, sotva jsem si sedl do křesla. Zahlédl jsem tohoto postaršího pána minulou neděli v kostele poprvé. Neváhal jsem a zanedlouho jsem se k němu vypravil na návštěvu.
    ''Víte, naši rodinu náboženství vždycky zajímalo. Ať už tomu říkáme Bůh, Alláh, Síla nebo Příroda. Jde o to něčemu věřit, ne?'' Otevírá zásuvku a vytahuje rodinnou kroniku, fotografie a všelijaké doklady. Vidím stará potvrzení o křtu, o konfirmaci, zahlédnu snímky ze svateb i pohřbů, mezi tím malované obrázky řady kostelů. V duchu přemýšlím, proč se celý rok neukázal v kostele. A to ani o svátcích. Snad možná teď mi o sobě něco řekne...Mezitím přichází paní domácí a nalévá nám slivovici. ''Na zdraví, pane faráři.'' Ťukáme si poprvé, podruhé, za chvíli potřetí a počtvrté. Uvažuji jak dlouho s nimi budu držet krok.
    ''Já jsem senzibil, pane faráři. A já vím, že v tom vašem parku u kostela je takový tajemný božský klid.'' Mám na jazyku, že mě občas napadá, že je to klid mrtvolný, ale než něco řeknu, bratr Novák pokračuje: ''Jestli chcete, já vám projdu faru a najdu všechny geopatogenní zóny! Trochu bychom to tam mohli pročistit, ne?'' Vysvětluji, že to snad ani nebude třeba, že se nám vede docela dobře. A že nás trápí jiné věci než zóny.
    Návštěva se protahuje. Paní stále nalévá a já se už po několikáté chystám odejít. Církev je ale vděčné téma. Tak sedíme, povídáme a vzpomínáme.''Víte co, já vás prohlédnu!'' říká a mizí v sousedním pokoji. Tvářím se nechápavě. V mžiku je zpátky a v ruce má virguli omotanou nějakým drátem. ''Jen se nebojte. Já vás jenom tak obkroužím a řeknu vám, jaké máte choroby.'' Začíná přituhovat. Exorcismům jsme se na fakultě neučili a tak se v duchu jen modlím: ''Ať odstoupí, co je od zlého...''
    ''Vypadáte zdravě, pane faráři. Já bych to poznal hned,'' komentuje svoje počínání. Decentně naznačuji, že mě už měsíc pobolívá v krku. ''To nic. Na to vám dáme šťávu.''
    Za pár minut už stojím na chodníku a v tašce si odnáším bylinný sirup na svůj krk. Nevím, co si mám myslet. Svou církev mám rád. Občas o ni ale mám obavy. A to i přesto, že bratr Novák teď do kostela chodí pravidelně.

Kontaktník

Evangelík 32/182 hledá sympatickou dívku, nejlépe z Moravy. Zn: Př. 31,10-21

Mladá studentka (18 let) by si ráda prozatím dopisovala s mladíkem přiměřeného věku (evangelík).Zn.: Pochopení

Adresa:Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1.
Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.

zpět na obsah

Ručně a stručně

Výpal
bez pece
Zdeněk Šorm

Znáte to - chcete dětem na táboře nebo i na nedělní škole nějak zpestřit program a tak přinesete keramickou hlínu, aby si vymodelovaly olejovou lampu, desky desatera, Jonáše a velrybu, betlém nebo medaile. Co potom s jejich výtvory? Bez vypálení jsou křehké a brzy vezmou za své a žádného známého keramika s pecí nemáte. Jeden kamarád mi poradil, jak to jde i bez ní.
Vykopejte jámu asi 40 cm hlubokou. Její rozměry jsou závislé na tom, jaký seženete rošt (např. kovovou rohožku), kterým ji později přikryjete. V jámě nejdříve rozdělejte oheň, aby se prohřála. Ten nechte vyhasnout a na vrstvu popela pak naskládejte vysušenou keramiku. Jámu zakryjte roštem a na něm opět rozdělejte oheň tak, aby žhavý popel propadával do jámy. Oheň udržujte tak dlouho, aby se jáma popelem zaplnila. Nakonec můžete ohniště ještě přikrýt plechem nebo drny a nechte je takto přikryté do druhého dne. Potom keramiku opatrně vyhrabte.
Důležité je, aby byla keramika pořádně vysušená, jinak docílíte stejného efektu, jako když okolo ohně naskládáte kameny z potoka, což jistě znáte z mnoha tábornických příruček.

Soutěž

Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip a zašlete jej redakci Bratrstva do 22. března.
Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
V příštím tj. ve 4. čísle budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 3 čísel.

1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)

zpět na obsah

HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.

Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.

I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.

Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová

Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah

Ročník 38/1997	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9
Ročník 51/2010	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5