archiv
OBSAH:
Ono to už nějak dopadne?
Zastavení
Den za dnem
Co o tom čteme v bibli:
Spasení není jen vize
Cítíte potřebu spasení?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co pro tebe zamená spasení
Toni Morrisonová Ráj
Já tam vlastně dotankuju
Noční optika
Nezávislost nezávislých kandidátů
S nevěřícím klukem?
Za nepřátelskými Liniemi
Zkouška Vztahu?
Klient v programu methadonové léčby
Potštejnský radiozočinec
Spěte ve třídách
Nemilovaná Arnošt Lustig
Ručni vazba (1. díl)
Soutěž
Špatně to nedopadne
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Ono to už nějak
dopadne?
Petr Gallus
dopadne?
Petr Gallus
V hodině výtvarné výchovy se paní učitelka ptá Jirky, proč má prázdný papír. ''To je koza na pastvě,'' zní odpověď. ''A kde je ta pastva?'' ''Koza ji sežrala.'' ''A kde je ta koza?'' ''Co by tam dělala, když už všechno sežrala!''
Možná že právě tohle se mnohým z nás vybaví, když se řekne slovo '' spasení'. Ale jde tu vážně jen o to, pořádně si naplnit břich? Nebo jde o víc? O dobrý pocit? O bezstarostný život? O bezstarostnou smrt? Nebo jde vyloženě jen o něco duchovního? Není to jen jakési zbožné bloumání myšlenkami v oblacích? Pobožné obracení očí v sloup a čekání na kdovíco? Třeba na Godota? A není to náhodou jen jakési pánbíčkářské heslo těch, co si říkají křesťané? Neskrývá se za tím nějaká manipulace? Nejedou v tom drogy? A jak se to vůbec dělá? Kdo mně to předvede? Rodina? Partner? Jeho rodina? Kde se to dá dostat? U koho? A za kolik? Nejde někde dostat slevu? Je na to nějaká záruka? Jde to chvíli mít na zkoušku? A co s tím vlastně, je to vůbec k něčemu? Má to nějaký význam pro mě teď a tady? Není to moc namáhavé? A nebolí to? A musí to být? Potřebuju to? Co se pak po mně bude na oplátku chtít? A nebude nakonec přece jen lepší prostě se pořádně nacpat?
Možná že právě tohle se mnohým z nás vybaví, když se řekne slovo '' spasení'. Ale jde tu vážně jen o to, pořádně si naplnit břich? Nebo jde o víc? O dobrý pocit? O bezstarostný život? O bezstarostnou smrt? Nebo jde vyloženě jen o něco duchovního? Není to jen jakési zbožné bloumání myšlenkami v oblacích? Pobožné obracení očí v sloup a čekání na kdovíco? Třeba na Godota? A není to náhodou jen jakési pánbíčkářské heslo těch, co si říkají křesťané? Neskrývá se za tím nějaká manipulace? Nejedou v tom drogy? A jak se to vůbec dělá? Kdo mně to předvede? Rodina? Partner? Jeho rodina? Kde se to dá dostat? U koho? A za kolik? Nejde někde dostat slevu? Je na to nějaká záruka? Jde to chvíli mít na zkoušku? A co s tím vlastně, je to vůbec k něčemu? Má to nějaký význam pro mě teď a tady? Není to moc namáhavé? A nebolí to? A musí to být? Potřebuju to? Co se pak po mně bude na oplátku chtít? A nebude nakonec přece jen lepší prostě se pořádně nacpat?
Bližní bližnímu oporou jest,
nezraňuje jeho čest.
Chytá ho, když do propasti drogové závislosti
nebo z višně padá,
neví, co je zrada,
přichází od něj dobrá rada,
nevadí mu jeho křivá brada,
pomůže mu, když strádá.
Na jednom shodneme se s vámi,
kdybychom se ve všem přeli.
Nehází po něm bačkorami
a rozhodně ho nezastřelí.
Jakub Skála, Křižlice, zima 2002
nezraňuje jeho čest.
Chytá ho, když do propasti drogové závislosti
nebo z višně padá,
neví, co je zrada,
přichází od něj dobrá rada,
nevadí mu jeho křivá brada,
pomůže mu, když strádá.
Na jednom shodneme se s vámi,
kdybychom se ve všem přeli.
Nehází po něm bačkorami
a rozhodně ho nezastřelí.
Jakub Skála, Křižlice, zima 2002
4. přikázání
Den za dnem
Pavel Pokorný
Pavel Pokorný
Pondělí, úterý, středa . . . valím balvan. Proč vždycky jen do kopce? Snad čekám dokonalý rozhled, až jednou budu nahoře. Zanechám vše bolestné tam dole v údolí a začnu si konečně vážit sám sebe. A za tenhle výkon bych mohl právem čekat i nějaký ten aplaus, trochu ocenění, ne?
Tak tlačím tu káru. Nakládám si sám, nebo mi naložili jiní? Už nevím. Neptám se, dřu. Potím se vevnitř, vlhne moje pohrudnice. Jen abych obstál. Co já všechno musím! Ještě dnes musím rozdat úsměvy, pohladit děti, povzbudit ženu, přečíst kapitolu z Jeremijáše, oholit se, vyčistit si uši, napsat dopis... Musím.
Pondělí, úterý, středa... zatracená sněhová koule. Nabaluje se, roste mi před očima. Mám strach, že mi vyklouzne. Mám strach, že mi ujedou nervy a hodím ji někomu na hlavu. Mám strach, že si lehnu a nechám se zavalit. Mám strach, že jsem blízko vrcholu, ale přes tu svou kouli nic nevidím. Možná jsem vrchol minul a se-stupuji do údolí za kopcem (zdá se mi, že kouli už dávno nemám před sebou, ale za sebou, tlačí mě do zad).
Pondělí, úterý, středa . . . až přichází den sedmý. Sedmý den je jiný. Chci, aby byl jiný. Vzhlížím a vidím: někdo se plahočí dál jako každý den, někdo si klidně hodí šlofíka, pauzíruje, mizera. Ale já si ke své hliněné hroudě ještě navrch připlácnu sedmý den. Mám totiž strach, aby dnem klidu moje koule neutrpěla. Mám strach, abych nebyl shledán lehkým. Tak plácám další vrstvu bláta - vždyť co já musím: tvářit se přívětivě, dávat pozor při kázání, včas zaplatit salár a hlavně - radovat se! Sedmý den bonbónek. Pralinka na dortu. Trochu těžké na žaludek, ale já to utáhnu. Peru se a nevím, s čím a proti komu.
Najednou děsná pecka na solar plexus. Ztrácím svůj dech. Všechno mi z rukou padá. Já padám! -- -- Kde se vzal ten člověčí syn? Bere mě na záda. Dýchá za mě. Kde je ten kámen? Voda ho vzala? Odvalen?
Co dělat? Seskočit a vrátit se ke své drahé hroudě? Nechat se nést a počkat, co bude? Mám mžitky před očima. Sestupujeme do tmy. Ale rozhled je zpropadeně dobrý. Vrchol je jinde. Vrchol je v údolí.
Zpíváme u ohně. Někdo mi podává dobře vychlazené pivo. Nikomu nevadí mastné ruce. Ti, kdo zpívají, ohýbají hřbety. Bolí to, ale dalším padlým se odtud nabízí zpropadeně dobrý výhled.
Tak tlačím tu káru. Nakládám si sám, nebo mi naložili jiní? Už nevím. Neptám se, dřu. Potím se vevnitř, vlhne moje pohrudnice. Jen abych obstál. Co já všechno musím! Ještě dnes musím rozdat úsměvy, pohladit děti, povzbudit ženu, přečíst kapitolu z Jeremijáše, oholit se, vyčistit si uši, napsat dopis... Musím.
Pondělí, úterý, středa... zatracená sněhová koule. Nabaluje se, roste mi před očima. Mám strach, že mi vyklouzne. Mám strach, že mi ujedou nervy a hodím ji někomu na hlavu. Mám strach, že si lehnu a nechám se zavalit. Mám strach, že jsem blízko vrcholu, ale přes tu svou kouli nic nevidím. Možná jsem vrchol minul a se-stupuji do údolí za kopcem (zdá se mi, že kouli už dávno nemám před sebou, ale za sebou, tlačí mě do zad).
Pondělí, úterý, středa . . . až přichází den sedmý. Sedmý den je jiný. Chci, aby byl jiný. Vzhlížím a vidím: někdo se plahočí dál jako každý den, někdo si klidně hodí šlofíka, pauzíruje, mizera. Ale já si ke své hliněné hroudě ještě navrch připlácnu sedmý den. Mám totiž strach, aby dnem klidu moje koule neutrpěla. Mám strach, abych nebyl shledán lehkým. Tak plácám další vrstvu bláta - vždyť co já musím: tvářit se přívětivě, dávat pozor při kázání, včas zaplatit salár a hlavně - radovat se! Sedmý den bonbónek. Pralinka na dortu. Trochu těžké na žaludek, ale já to utáhnu. Peru se a nevím, s čím a proti komu.
Najednou děsná pecka na solar plexus. Ztrácím svůj dech. Všechno mi z rukou padá. Já padám! -- -- Kde se vzal ten člověčí syn? Bere mě na záda. Dýchá za mě. Kde je ten kámen? Voda ho vzala? Odvalen?
Co dělat? Seskočit a vrátit se ke své drahé hroudě? Nechat se nést a počkat, co bude? Mám mžitky před očima. Sestupujeme do tmy. Ale rozhled je zpropadeně dobrý. Vrchol je jinde. Vrchol je v údolí.
Zpíváme u ohně. Někdo mi podává dobře vychlazené pivo. Nikomu nevadí mastné ruce. Ti, kdo zpívají, ohýbají hřbety. Bolí to, ale dalším padlým se odtud nabízí zpropadeně dobrý výhled.
Spasení
Co o tom
čteme v bibli:
Jan Keřkovský
čteme v bibli:
Jan Keřkovský
Spasení je odborný biblický výraz k označení jakéhokoli milostivého vysvobození, způsobeného Bohem, praví Novotného Biblický slovník (tam se dočtete k tomuto tématu více). Čtete-li bibli, brzy nabudete dojmu, že Bůh chce, aby to s jeho lidem (vlastně se všemi lidmi) dopadlo ''dobře'' . Aby byli spaseni. Jenže když se k němu lidi obrátí zády? To pak proroci volají po změně srdce, pokání, návratu - a protože se tím odvratem od Boha člověk zaprodal komusi jinému, říká se místo spasení taky třeba ospravedlnění, vykoupení, smíření s Bohem, přechod ze smrti do života atd.
\b Člověk se sám z moci hříchu a smrti nevykoupí (nezachrání, nespasí) - k tomu je třeba někdo, kdo to udělá, totiž spasitel. To je postava, kterou má nebo čeká v nějaké podobě kdejaké náboženství. V křesťanství je očekávaným zachráncem ukřižovaný člověk z Nazaretu, který odsouzencům (to jsme my všichni) zprostředkoval Boží milost. Jeho jméno - Ježíš - ostatně česky znamená ''Hospodin je spasení'' . Co Bůh chce a chystá, naznačil příběh o vysvobození otroků z Egypta. Slovo spasení znamená podobné vysvobození, ovšem tentokrát s definitivní platností. Je o tom v bibli hodně textů: však si je najděte (třeba podle zmíněného slovníku).
\b Člověk se sám z moci hříchu a smrti nevykoupí (nezachrání, nespasí) - k tomu je třeba někdo, kdo to udělá, totiž spasitel. To je postava, kterou má nebo čeká v nějaké podobě kdejaké náboženství. V křesťanství je očekávaným zachráncem ukřižovaný člověk z Nazaretu, který odsouzencům (to jsme my všichni) zprostředkoval Boží milost. Jeho jméno - Ježíš - ostatně česky znamená ''Hospodin je spasení'' . Co Bůh chce a chystá, naznačil příběh o vysvobození otroků z Egypta. Slovo spasení znamená podobné vysvobození, ovšem tentokrát s definitivní platností. Je o tom v bibli hodně textů: však si je najděte (třeba podle zmíněného slovníku).
Spasení
Spasení není jen vize
Ester Čašková
Ester Čašková
Musím se přiznat, že slovo ''spasení'' skoro neužívám. Ani v řeči, ani ve svých představách. Souvisí pro mě - a myslím, že i pro běžné ''nekostelní'' lidi - spíš s před-stavou trávy a stáda ovcí, které se má postarat o její spasení...
Co se budoucnosti člověka týče, je mi bližší představa nebe jako prostoru, kde budou shromážděni všichni věrní. Ale je fakt, že spasení není jen vize. ''Milostí spaseni jste,'' napsal apoštol. Spíš bych tedy spasení popsala jako nadějnou existenci křesťana. Jako východisko i cíl. Ně-co, co už prožívám, a zároveň se na to teprve těším. Asi bych řekla, že spasení je Boží náklonnost k člověku, Boží záměr s člověkem. Ten vztah, který má Kristus ke mně a který projevil svou láskou, co ho stála život. A proto mám jistotu spasení a neošívám se, když se mě na to někdo zeptá. Hrdě pak poukazuju na cizí (tedy Kristovy) zásluhy. Spasení lidstva je Boží akce.
Na mně je, abych tuhle nabídku přijala. Člověk na to hotové, z Boží strany při-pravené spasení odpovídá vírou. Věřím, že platí i pro mě, i když si ho nezasloužím. (Ale o moje zásluhy tu přece nejde!) A nejlepší na spasení je, že se o ně nemusím bát, že mi ho nikdo nezcizí, nevyfoukne ani mně v tom důležitém okamžiku nepředběhne. Můžu dokonce počítat s tím, že platnost spasení nepomíjí ani tehdy, když já znovu selhávám, od Boha se odvracím a žiju si po svém a pro sebe. To selhává totiž jen ta moje půlka vztahu, moje důvěra a poslušnost. Ta Boží půlka platí dál.
A ještě jedna věc je podstatná: spasení není soukromá věc. Když je člověk pokřtěn - označen za Kristův majetek a tím dostává ''pečeť spasení'' - stává se taky zároveň členem církve. Patří do konkrétního viditelného společenství lidí. A tady leckdy nastávají problémy. Lidi dnes mají nechuť k institucím a nechtějí být žádným členstvím ve straně nebo v církvi vázaní.
Přesto si myslím, že spasení a církev k sobě patří. Ne že by snad Pán Bůh nemohl spasit ty, kteří nejsou zapsaní v žádném seznamu členů. Nebo ty, kdo neplatí salár. To jistě může. Ale jde o to, že o Bohu se člověk musí od někoho dozvědět. Poznání Ježíše Krista jako Spasitele většinou člověka nepřepadne jen tak zničeho nic třeba na fotbalovém zápase. Přichází se svědectvím lidí, ať už těch žijících kolem mě, nebo svědků dávných - třeba autorů bible. Tím, že člověk uvěří, se zapojuje do určité do tradice. Přijímá to, co mu druzí zachovali a předali a přebírá ten štafetový kolík zase pro ty další.
To je úkol církve, aby se povědomost o Kristu a o možnosti spasení dostala mezi co nejvíc lidí (pokud možno mezi všechny!). Jinak by celá Ježíšova akce záchrany lidstva skončila s tou první spasenou generací. A myslím, že přijmout víru a spasení jako úkol je fér. Když člověk něco hezkého zadarmo dostane a ví, že ten Dárce toho má ještě ''hafo'' - tedy ne-přeberné zásoby, je fér o tom říct dalším, ne? Aby si taky mohli přijít. A proto, aby měli kam přijít, proto je tu církev se svými kostely, faráři a pravidelnými bohoslužbami.
V poslední době se mi zdá, že přibývá lidí, kteří chtějí jen přijímat, ale sami se do toho řetězu tradice nechtějí zapojit. Přijdou, poslechnou si - ale nechtějí být členy církve, nechtějí žádné závazky. Ale my nejsme na světě jen proto, abychom byli sami spaseni. Jsme tu i kvůli spasení druhých. V tom nebi totiž nebudou jednotlivci v nějakých oddělených kupé, ale Boží lid shromážděný kolem svého Beránka. A já se na ty lidi, kteří tam budou se mnou, už moc těším. Někteří už mě předběhli a možná se těší na mě.
Co se budoucnosti člověka týče, je mi bližší představa nebe jako prostoru, kde budou shromážděni všichni věrní. Ale je fakt, že spasení není jen vize. ''Milostí spaseni jste,'' napsal apoštol. Spíš bych tedy spasení popsala jako nadějnou existenci křesťana. Jako východisko i cíl. Ně-co, co už prožívám, a zároveň se na to teprve těším. Asi bych řekla, že spasení je Boží náklonnost k člověku, Boží záměr s člověkem. Ten vztah, který má Kristus ke mně a který projevil svou láskou, co ho stála život. A proto mám jistotu spasení a neošívám se, když se mě na to někdo zeptá. Hrdě pak poukazuju na cizí (tedy Kristovy) zásluhy. Spasení lidstva je Boží akce.
Na mně je, abych tuhle nabídku přijala. Člověk na to hotové, z Boží strany při-pravené spasení odpovídá vírou. Věřím, že platí i pro mě, i když si ho nezasloužím. (Ale o moje zásluhy tu přece nejde!) A nejlepší na spasení je, že se o ně nemusím bát, že mi ho nikdo nezcizí, nevyfoukne ani mně v tom důležitém okamžiku nepředběhne. Můžu dokonce počítat s tím, že platnost spasení nepomíjí ani tehdy, když já znovu selhávám, od Boha se odvracím a žiju si po svém a pro sebe. To selhává totiž jen ta moje půlka vztahu, moje důvěra a poslušnost. Ta Boží půlka platí dál.
A ještě jedna věc je podstatná: spasení není soukromá věc. Když je člověk pokřtěn - označen za Kristův majetek a tím dostává ''pečeť spasení'' - stává se taky zároveň členem církve. Patří do konkrétního viditelného společenství lidí. A tady leckdy nastávají problémy. Lidi dnes mají nechuť k institucím a nechtějí být žádným členstvím ve straně nebo v církvi vázaní.
Přesto si myslím, že spasení a církev k sobě patří. Ne že by snad Pán Bůh nemohl spasit ty, kteří nejsou zapsaní v žádném seznamu členů. Nebo ty, kdo neplatí salár. To jistě může. Ale jde o to, že o Bohu se člověk musí od někoho dozvědět. Poznání Ježíše Krista jako Spasitele většinou člověka nepřepadne jen tak zničeho nic třeba na fotbalovém zápase. Přichází se svědectvím lidí, ať už těch žijících kolem mě, nebo svědků dávných - třeba autorů bible. Tím, že člověk uvěří, se zapojuje do určité do tradice. Přijímá to, co mu druzí zachovali a předali a přebírá ten štafetový kolík zase pro ty další.
To je úkol církve, aby se povědomost o Kristu a o možnosti spasení dostala mezi co nejvíc lidí (pokud možno mezi všechny!). Jinak by celá Ježíšova akce záchrany lidstva skončila s tou první spasenou generací. A myslím, že přijmout víru a spasení jako úkol je fér. Když člověk něco hezkého zadarmo dostane a ví, že ten Dárce toho má ještě ''hafo'' - tedy ne-přeberné zásoby, je fér o tom říct dalším, ne? Aby si taky mohli přijít. A proto, aby měli kam přijít, proto je tu církev se svými kostely, faráři a pravidelnými bohoslužbami.
V poslední době se mi zdá, že přibývá lidí, kteří chtějí jen přijímat, ale sami se do toho řetězu tradice nechtějí zapojit. Přijdou, poslechnou si - ale nechtějí být členy církve, nechtějí žádné závazky. Ale my nejsme na světě jen proto, abychom byli sami spaseni. Jsme tu i kvůli spasení druhých. V tom nebi totiž nebudou jednotlivci v nějakých oddělených kupé, ale Boží lid shromážděný kolem svého Beránka. A já se na ty lidi, kteří tam budou se mnou, už moc těším. Někteří už mě předběhli a možná se těší na mě.
Anketa
Spasení
Cítíte potřebu spasení?
Cítíte potřebu spasení?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Suchý
básník, textař
70 let
Určitě. Nevím však, zda tento akt má podobu, jakou si lidstvo běžně představuje.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Horáková
farářka ČCE
27 let
Uvědomuji si, že na mnohé ze svého života nestačím a že potřebuji pomoc odjinud, podanou ruku Spasitele. Tuto podanou ruku potřebuji každodenně.
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
O spasení nepřemýšlím, alespoň zatím ne. Musím se přiznat, že si to ani neumím prakticky představit. V mém hektickém životě zatím přemýšlím o tom, co by mě spasilo, abych všechno, co mám, stíhal. Nechci však vůbec tuto věc zlehčovat.
Vojtěch
Eliáš
kněz a katecheta
na gymnáziu
Eliáš
kněz a katecheta
na gymnáziu
Ne. I já znám pokušení farizeů Starého zákona, že se k Bohu dostanu vlastní silou a zásluhou. Teprve skrze víru poznávám, že to nejde jinak, než prostřednictvím Ježíše Krista, který mně spásu nabízí jako dar.
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Spíše potřebu jednat co nejlépe: s vědomím všech omylů a chyb o to usilovat, snažit se. Spása přece závisí na lidských činech.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Vacek
katolický farář
55 let
Ano. Nechat se uzdravit z odcizenosti Bohu, přijmout sebe a lidi. Přijímat obdarovávání. Umět naslouchat, objevovat, porozumět, radovat se. Být požehnáním pro druhé.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Šilerová
biskupka CČSH
Neřekla bych, že ''cítím potřebu'' spasení. Spása, to je prostě nutnost a jediná možnost záchrany z beznaděje, strachu, zla a smrti. Není jiné cesty. A to i pro ty, kdo o spáse neví, netouží po ní, nebo necítí potřebu spasení.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Toužím po něm. Nikdy si ho nezasloužím a nikdy nemohu udělat nic jiného, než ho jen přijmout. Tak, jak přijímám nezasloužený dar. Jsem rád, že o spasení nerozhoduje protekce, ale Boží láska.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Asi bych nemluvil o potřebě, ale o touze po spasení.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Kužel
farář ČCE
38 let
Tohle slovo jsem potkával nejčastěji v důvěrné společnosti agresivity a tuposti, takže mě přešla chuť. Raději bych třeba řek, že si přeju, aby energie Boží ovlivňovala můj život.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Brodová
psychiatrička
47 let
Já už spasená byla, Krista tím však nemyslím. Myslím mír v duši skrze vztahy.
Mirek
Dušín
člen klubu
Rychlé šípy
Dušín
člen klubu
Rychlé šípy
Ano. Spaste se útěkem, je-li vám život milý!!!
Spasení
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
představovali?
Jiří Gruber
Spasení lze - podobně jako většinu náboženských pojmů - vyjádřit pouze symbolicky. Každá doba k tomu užívala vlastních, sobě srozumitelných prostředků. V římských katakombách, kde byly pohřbívány první generace křesťanů, se zachovala řada prostinkých maleb, na nichž jsou zobrazeni např. Noe, Jonáš, Daniel či tři mládenci v peci ohnivé. Tyto starozákonní postavy mají jedno společné - byly zachráněny před smrtí. Jejich příběhy se proto staly prvním křesťanům zaslíbením o jejich vlastní spáse. Na náhrobních deskách bývá kromě křestního jména stylizovaná postava (tzv. orant) v modlitebním postoji (se zdviženými pažemi podle 1Tm 2,8). Je obrazem spaseného člověka, který je již v trvalém spojení s Bohem. Jinde se objevuje vavřínový věnec - antický symbol vítězství (srovnej 1K 9,25 - věnec nepomíjitelný, 2 Tm 4,8 vavřín života a spravedlnosti). Aby bylo podtrženo, že spása je darem od Boha, přináší někdy věnec holubička. Ta je ''vypůjčená''z příběhu o Noem, kterému přinesla zvěst o ukončení Božího hněvu a potopy. Holubice zaujala teology a křesťanské výtvarníky natolik, že spolu s ovečkou představuje zachráněné duše v nebeském království. Na mozaikách ze 4. století připomínají nebeskou blaženost holubice, které pijí z nádoby vody živé.
Jiným symbolem spásy se staly obrazy nebo sošky dobrého pastýře. Antické umění tak rádo zobrazovalo boha Herma. Křesťanům však tento motiv připomínal Ježíše Krista, který přináší ztraceného hříšníka (zemřelého) ke svému stádu (srov. Lk 15,1).
Představu ráje nejvíc ovlivnila kniha Zjevení. Je znázorňován jako zahrada se stromy, květinami nebo vinnou révou. Zachránění mají v rukou ratolesti a v jejich středu je beránek (Zj 14,1), který připomíná obětovaného a zmrtvýchvstalého Krista.
Nejčastějším symbolem spásy se později stal kříž, který v prvních staletích jako tehdy stále ještě používaný popravčí nástroj zobrazován nebyl. Čeští evangelíci nahradili tento symbol kalichem, který znamená totéž: oběť Ježíše Krista, kterou jsme byli vykoupeni pro život věčný.
Jiným symbolem spásy se staly obrazy nebo sošky dobrého pastýře. Antické umění tak rádo zobrazovalo boha Herma. Křesťanům však tento motiv připomínal Ježíše Krista, který přináší ztraceného hříšníka (zemřelého) ke svému stádu (srov. Lk 15,1).
Představu ráje nejvíc ovlivnila kniha Zjevení. Je znázorňován jako zahrada se stromy, květinami nebo vinnou révou. Zachránění mají v rukou ratolesti a v jejich středu je beránek (Zj 14,1), který připomíná obětovaného a zmrtvýchvstalého Krista.
Nejčastějším symbolem spásy se později stal kříž, který v prvních staletích jako tehdy stále ještě používaný popravčí nástroj zobrazován nebyl. Čeští evangelíci nahradili tento symbol kalichem, který znamená totéž: oběť Ježíše Krista, kterou jsme byli vykoupeni pro život věčný.
Spasení
Co o tom
vyznáváme?
Zásady ČCE
vyznáváme?
Zásady ČCE
''Učedníci byli vysvobozeni od strachu ze smrti a ze světa. Vědomí, že Ježíšova oběť je vysvobodila z tlaku viny i z hrůzy smrti, učinila je (a činí nás) poslušnými vyznavači pravdy, vedoucí k ryzímu lidství. Vysvobozuje od strachu, který zotročuje člověka uprostřed pozem-ských autorit náboženských i světských. S touto svobodou je také bytostně spojena láska k Bohu i k lidem, která všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká (1 Kor. 13, 7).
Člověk, jemuž byly odpuštěny viny, je osvobozen také od sebe samého, od svého sobectví, samospravedlnosti a nenávisti. Teprve taková svoboda znamená pravé lidství. Kdo uvěřil v Kristovu oběť, žije celý život z této skutečnosti. Spasení není nic pouze náboženského. Projevuje se osvobozeným pohledem na svět, církev i společnost. Je to věrnost v pravdě a v lásce, v obyčejném životě, v rodině, v povolání, v soukromí i ve veřejném životě. Víra v Ježíše Krista se navenek neodlišuje od všedních a světských projevů. Je to duchovní moc v hlubinách lidské bytosti, která ponouká stále k lásce a k milosrdenství, k zájmu o člověka, k pravdivosti před Bohem i před lidmi. A stejně činí člověka statečným proti lži a sobectví, proti násilí a jakékoli tyranii duchovní i pozemské. Spasení, odpuštění vin, je také osvobozením pro všechnu šíři a plnost života.''
Člověk, jemuž byly odpuštěny viny, je osvobozen také od sebe samého, od svého sobectví, samospravedlnosti a nenávisti. Teprve taková svoboda znamená pravé lidství. Kdo uvěřil v Kristovu oběť, žije celý život z této skutečnosti. Spasení není nic pouze náboženského. Projevuje se osvobozeným pohledem na svět, církev i společnost. Je to věrnost v pravdě a v lásce, v obyčejném životě, v rodině, v povolání, v soukromí i ve veřejném životě. Víra v Ježíše Krista se navenek neodlišuje od všedních a světských projevů. Je to duchovní moc v hlubinách lidské bytosti, která ponouká stále k lásce a k milosrdenství, k zájmu o člověka, k pravdivosti před Bohem i před lidmi. A stejně činí člověka statečným proti lži a sobectví, proti násilí a jakékoli tyranii duchovní i pozemské. Spasení, odpuštění vin, je také osvobozením pro všechnu šíři a plnost života.''
Spasení
Co pro tebe zamená spasení
Anketa
Anketa
Anketa probíhala na katolickém gymnáziu, tudíž se mohou odpovědi zdát jednostranné. Nutno však dodat, že naprosto nejčastější odpovědí bylo:
Nevím, to po mně nechtějte.
Smysl života; vím, že po smrti zde můj život nekončí; že existuje někdo, kdo se obětoval pro mě, abych byla spasena. Kdo by nechtěl vědět, že se pro něj obětoval Nejvyšší z nejvyšších. Mohlo by mu být jedno, jak se nějaký obyčejný člověk má, ale on mu chtěl pomoci, protože mu záleží na spáse každého.
Jediná spravedlivá věc na téhle planetě!
Myslím, že spasení, neboli vykoupení našich duší by nás všechny mělo čekat po smrti. Přijde mi, že je to něco neskonale krásného a pro nás všechny samozřejmě nepředstavitelného. Něco, co do našich duší a srdcí dodá nádherný klid a mír.
Vysvobození z tohoto pozemského života.
Spasení je podle mě konec života na zemi a začátek děsně dlouhýho a krásnýho života někde jinde. Spasenej bude každej, ale až si odčiní to zlo, co spáchal na zemi.
Spasení pro mě znamená víru v lepší život. Zadostiučinění, odpuštění všech hříchů až na věčnost. Spasení je propustka do nebe.
Ježíš za mě zemřel na kříži, obětoval se pro mé hříchy, obětoval se, aby mě spasil. Spasení pro mě znamená Bůh. On je moje spása, moje vykoupení. Má mě nade všechno rád, všechny lidi a proto nám poslal svého jediného syna, aby nás svou láskou vykoupil. Kdo následuje Krista, nalezne spásu. Spása je motivací mého života a Bůh je jeho cílem.
Naději, že i přes svůj hříšný život mám šanci dostat se do Božího království.
Nevím, to po mně nechtějte.
Smysl života; vím, že po smrti zde můj život nekončí; že existuje někdo, kdo se obětoval pro mě, abych byla spasena. Kdo by nechtěl vědět, že se pro něj obětoval Nejvyšší z nejvyšších. Mohlo by mu být jedno, jak se nějaký obyčejný člověk má, ale on mu chtěl pomoci, protože mu záleží na spáse každého.
Jediná spravedlivá věc na téhle planetě!
Myslím, že spasení, neboli vykoupení našich duší by nás všechny mělo čekat po smrti. Přijde mi, že je to něco neskonale krásného a pro nás všechny samozřejmě nepředstavitelného. Něco, co do našich duší a srdcí dodá nádherný klid a mír.
Vysvobození z tohoto pozemského života.
Spasení je podle mě konec života na zemi a začátek děsně dlouhýho a krásnýho života někde jinde. Spasenej bude každej, ale až si odčiní to zlo, co spáchal na zemi.
Spasení pro mě znamená víru v lepší život. Zadostiučinění, odpuštění všech hříchů až na věčnost. Spasení je propustka do nebe.
Ježíš za mě zemřel na kříži, obětoval se pro mé hříchy, obětoval se, aby mě spasil. Spasení pro mě znamená Bůh. On je moje spása, moje vykoupení. Má mě nade všechno rád, všechny lidi a proto nám poslal svého jediného syna, aby nás svou láskou vykoupil. Kdo následuje Krista, nalezne spásu. Spása je motivací mého života a Bůh je jeho cílem.
Naději, že i přes svůj hříšný život mám šanci dostat se do Božího království.
Literatura
Toni Morrisonová
Ráj
Jan Skála
Ráj
Jan Skála
Ráj - román z nedávné současnosti (kupodivu).
Černošské městečko Ruby na americkém Středozápadě 70. let dvacátého století zažívá velké otřesy. Stupňuje se napětí mezi starými držiteli až sektářské tradice a mladými, mezi muži a ženami, mezi počestnými obyvateli městečka a podezřelými obyvatelkami nedalekého bývalého konventu. Ruby je navíc symbol rasismu mezi černými a černějšími, o bílých nemluvě.
Afroameričanka Toni Morrisonová, držitelka Nobelovky za literaturu za rok 1993, píše rafinovaně a její ženskost koření každou stránku. Hlavních postav je plno. A každá těží ze své pohnuté, a přitom tak snadno uvěřitelné, podrobně líčené minulosti. Důležité jsou ženské postavy, především pětice všelijak zkrachovalých žen v konventu, podle nichž se jmenují jednotlivé kapitoly (trochu to připomíná Kunderův Žert, ten je ale proti Ráji jen schema-tickým náčrtkem). Ale i mužské postavy jsou výrazné, ty hýbají historií a ideologií městečka. ''Hýbají'' je ale špatné slovo pro onu strnulost. Jsou to dvojčata Steward a Deacon Morganovi, nepsaní vládci městečka a zástupci minulosti, a jako jejich protipól na straně mladých stojící reverend Misner, křehký, ale plný naděje do budoucna. Děj začíná tragickým koncem, postavy a časy se neustále prolínají.
Komunita žijící ve fundamentalistické víře, nebo spíše pověře, a vedle toho něco jako kocovina z doby hippies, to je kouzelný kontrast. A přitom ti lidé jsou úplně normální černoši a běloši.
Ráj je pokládán za třetí z trilogie románů o lásce, které Morrisonová napsala v posledních patnácti letech. Zatímco román Milovaná byl o lásce k dítěti, Jazz o lásce mezi ženou a mužem, Ráj je o lásce k Bohu. K Bohu a k lidem, k tradici, k sobě samým... A toho Boha může ztělesňovat třeba pec uprostřed obce.
Toni Morrisonová: Ráj. Přeložila Zuzana Mayerová. Vydal Vyšehrad, Praha 2001
Černošské městečko Ruby na americkém Středozápadě 70. let dvacátého století zažívá velké otřesy. Stupňuje se napětí mezi starými držiteli až sektářské tradice a mladými, mezi muži a ženami, mezi počestnými obyvateli městečka a podezřelými obyvatelkami nedalekého bývalého konventu. Ruby je navíc symbol rasismu mezi černými a černějšími, o bílých nemluvě.
Afroameričanka Toni Morrisonová, držitelka Nobelovky za literaturu za rok 1993, píše rafinovaně a její ženskost koření každou stránku. Hlavních postav je plno. A každá těží ze své pohnuté, a přitom tak snadno uvěřitelné, podrobně líčené minulosti. Důležité jsou ženské postavy, především pětice všelijak zkrachovalých žen v konventu, podle nichž se jmenují jednotlivé kapitoly (trochu to připomíná Kunderův Žert, ten je ale proti Ráji jen schema-tickým náčrtkem). Ale i mužské postavy jsou výrazné, ty hýbají historií a ideologií městečka. ''Hýbají'' je ale špatné slovo pro onu strnulost. Jsou to dvojčata Steward a Deacon Morganovi, nepsaní vládci městečka a zástupci minulosti, a jako jejich protipól na straně mladých stojící reverend Misner, křehký, ale plný naděje do budoucna. Děj začíná tragickým koncem, postavy a časy se neustále prolínají.
Komunita žijící ve fundamentalistické víře, nebo spíše pověře, a vedle toho něco jako kocovina z doby hippies, to je kouzelný kontrast. A přitom ti lidé jsou úplně normální černoši a běloši.
Ráj je pokládán za třetí z trilogie románů o lásce, které Morrisonová napsala v posledních patnácti letech. Zatímco román Milovaná byl o lásce k dítěti, Jazz o lásce mezi ženou a mužem, Ráj je o lásce k Bohu. K Bohu a k lidem, k tradici, k sobě samým... A toho Boha může ztělesňovat třeba pec uprostřed obce.
Toni Morrisonová: Ráj. Přeložila Zuzana Mayerová. Vydal Vyšehrad, Praha 2001
Mimo kostel
Já tam
vlastně dotankuju
Rozhovor s Pavlem Kalusem,
vedoucím rodinné rekreace s postiženými dětmi
Tereza Kellerová
vlastně dotankuju
Rozhovor s Pavlem Kalusem,
vedoucím rodinné rekreace s postiženými dětmi
Tereza Kellerová
Rekreace rodin s postiženými dětmi začal organizovat poradní odbor synodní rady pro práci s postiženými v roce 1987. Nyní probíhají tří až čtyř týdenní běhy během letních prázdnin v Táboře J. A. Komenského v Bělči nad Orlicí.
Kdy a jak ses dostal k práci vedoucího rodinné rekreace s postiženými dětmi?
Před deseti lety, díky Květě Šilarové. Domluvený farář na poslední chvíli nemohl jet a ona oslovila mě. Neměl jsem zkušenost s postiženými dětmi, a tak jsem si moc netroufal. Dodala mi odvahu, ať to zkusím. Jel jsem s odhodláním, že to nějak vydržím a posloužím jim tam. Dopadlo to úplně naopak, oni posloužili mně a děsně mě to chytilo.
Jak probíhá příprava programu rekreace?
V Praze se při přípravném setkání sejde tým vedoucích a asistentů - pomocníků. Na každé postižené dítě se počítá s jedním pomocníkem. Předem si domluvíme, jaký budeme mít program, rozdělíme si, kdo co připraví. Alespoň teoreticky si představíme děti a rodiny, s kterými na rekreaci budeme.
Ve středu všech příprav je Květa Šilarová. Se svým štábem vlastně všechno řídí, dohodne, dodá nám seznamy dětí a rodin, informace ohledně financí. Pozve na přípravné setkání. Koresponduje se všemi stranami. Perfektní servis.
Na vedení se podílíš spolu s psycho-logem, lékařem, rehabilitačním pracovníkem a organizátorem programu. Jaká je činnost jednotlivých lidí a jak vzájemně spolupracujete?
Záleží, jak se dohodneme. Jak si farář s psycholožkou rozumí, jak si porozumí s celým týmem. Já jako farář navrhnu biblický program. Psycholožky se starají o rodiny. Myslím, že přes den není mezi farářem a psychologem moc rozdíl, oba se baví s lidmi, obcházejí je, povykládají. Jsme k dis-pozici rodičům. Obrazně řečeno psycholožka se stará o duši, farář o ducha, rehabka o tělo. Všichni máme plné ruce práce. Večer, když je potřeba, se sejdeme s pomocníky a připomeneme si úkoly na další den. Promluvíme o radostech a v čem vidíme problémy.
Kdy a jak ses dostal k práci vedoucího rodinné rekreace s postiženými dětmi?
Před deseti lety, díky Květě Šilarové. Domluvený farář na poslední chvíli nemohl jet a ona oslovila mě. Neměl jsem zkušenost s postiženými dětmi, a tak jsem si moc netroufal. Dodala mi odvahu, ať to zkusím. Jel jsem s odhodláním, že to nějak vydržím a posloužím jim tam. Dopadlo to úplně naopak, oni posloužili mně a děsně mě to chytilo.
Jak probíhá příprava programu rekreace?
V Praze se při přípravném setkání sejde tým vedoucích a asistentů - pomocníků. Na každé postižené dítě se počítá s jedním pomocníkem. Předem si domluvíme, jaký budeme mít program, rozdělíme si, kdo co připraví. Alespoň teoreticky si představíme děti a rodiny, s kterými na rekreaci budeme.
Ve středu všech příprav je Květa Šilarová. Se svým štábem vlastně všechno řídí, dohodne, dodá nám seznamy dětí a rodin, informace ohledně financí. Pozve na přípravné setkání. Koresponduje se všemi stranami. Perfektní servis.
Na vedení se podílíš spolu s psycho-logem, lékařem, rehabilitačním pracovníkem a organizátorem programu. Jaká je činnost jednotlivých lidí a jak vzájemně spolupracujete?
Záleží, jak se dohodneme. Jak si farář s psycholožkou rozumí, jak si porozumí s celým týmem. Já jako farář navrhnu biblický program. Psycholožky se starají o rodiny. Myslím, že přes den není mezi farářem a psychologem moc rozdíl, oba se baví s lidmi, obcházejí je, povykládají. Jsme k dis-pozici rodičům. Obrazně řečeno psycholožka se stará o duši, farář o ducha, rehabka o tělo. Všichni máme plné ruce práce. Večer, když je potřeba, se sejdeme s pomocníky a připomeneme si úkoly na další den. Promluvíme o radostech a v čem vidíme problémy.
Jak ti v práci vyhovuje prostor a zázemí tábora?
Pro práci s postiženými je to určitě nádherné prostředí, optimální. Postupně se tam pro ně vylepšují podmínky, např. nové záchody i pro vozíčkáře, pozvolný nájezd do společenské místnosti. Správce tábor vylepšuje ze všech stran. Cítím se tam hodně dobře, Běleč jsem si zamiloval.
Jaký je o rekreace zájem? Vrací se účastníci?
Když se vyhlásí termíny, několik rodin se hned přihlásí, že chtějí jet zase společně. Zatím jsme vždy měli běh plně obsazený.
Zájem asistentů je dostatečný?
Byly roky, kdy byl tak velký zájem, že jsme asistenty odříkali. V posledním roce to bylo ale horší. Kdo chce na rekreaci jet jako asistent, musí být přítomen na jednodenním přípravném setkání.
Máš s nimi dobrou zkušenost?
Tu nejlepší. Neměl jsem ani jednoho pomocníka, kterého by bylo potřeba poslat domů. Jsem vždy mile překvapen, jak jsou mladí lidé schopní a jak jsou ochotni věnovat čas. Mají hrazený pobyt a cestu, ale nic nevydělají. Jsou to děcka z naší církve i z jiných církví, např. děvčata z evangelické akademie; i mimo církev. Spolupráce s nimi je výborná.
Pomocník má celý den na starosti svoje dítko nebo dospělého. Večer pak dva z nich mají službu u chatek, kdyby se něco dělo, někdo potřeboval pomoc, tak vše zajistí. Rodiče tak mají volný večer.
Jaký je denní program?
Po snídani je ranní pobožnost, říkám jí ''raníček'' . S pomocí obrázků vyprávím biblické příběhy, zpíváme, pomodlíme se. Potom je nějaká činnost s dětmi. Rodiče mají volno nebo je pro ně připravený výklad odborníka. Máme finanční fond, díky kterému můžeme pozvat hosta. Bylo tam loutkové divadlo, šermíři, kejklíř, přijel herec Jan Potměšil. Jiná možnost je zvát odborníky ze sociální péče, kteří mohou poskytnout rodičům informační servis o různých možnostech pro postižené, co jim umožňuje zákon. To je rodiči dost oblíbené.
Po obědě je odpočinek (přiznávám, že si většinou zdřímnu) a pak odpolední činnost. Chodíme se koupat, do lesa, máme olympiádu, hrajeme divadlo. Loni jsme sehráli důležité pasáže z Limonádového Joa, jindy jsme třeba slavili Vánoce. Čím bláznivější nápad, tím se na něj víc vzpomíná. Máme také ve zvyku konat celodenní výlet. Den pro děti uzavírá ''večerníček'' , s použitím diaobrázků vyprávím opět biblický příběh. Večerní sezení bývají pestrá, hrajeme společně psychologické hry, zpíváme, můžeme být u táboráku nebo sedíme před chatkami.
S jakým očekáváním tam podle tebe rodiny jezdí ?
Když jsou to lidé necírkevní, tak poprvé přijíždí asi s rozpaky, co bude, když tam bude farář, že to bude pobožný a že to budou lidi s kamennou tváří. Když pak vidí, jaká je to tam radost, tak si pobyt libují. A příště přijedou zase. Některé rodiny říkají, že se na tenhle týden celý rok těší.
Bylo něco v té práci, co tě nějak nezvykle překvapilo? Na co jsi nebyl připravený?
Já jsem to s postiženými dětmi neuměl, moc jsem je zblízka neznal. A zjistil jsem, že s nimi mohu jednat jako se všemi jinými dětmi. Některá děcka jsou děsně bezprostřední, třeba děti s Downovým syndromem. K jiným se člověk dostává hůř, než se naváže kontakt.
Jaký vidíš přínos rekreací pro zúčastněné rodiny?
Pobyt je koncipovaný tak, aby si rodiče mohli odpočinout. O jejich dítě se chvilku někdo postará a zároveň nejsou bez něho. Jsou tam společně se svou rodinou. Zároveň tam jsou s jinými, kteří jsou podobně zatížení, rozumějí si, jsou si blízcí, prožívají sdílení. Když má někdo postižené dítko, tak mnohdy nemá za celý rok volný večer. Teď ho najednou má, někdo se jim stará o dítě a oni tam mohou sedět s ostatními na lavičce a ucucávat víno a chechtat se do jedné v noci, vykládat o věcech vážných, humorných. Mohou jít třeba jeden večer do hospody a je to pro ně jediný den v roce, kdy vědí, že mají volno, že je o děti postaráno a že kdyby se něco dělo, tak pro ně někdo z tábora přijede. Také tím je to pro rodiny určitě vzácné.
Jaký vidíš přínos sám pro sebe?
Já tam vlastně dotankuji. Za začátku jsem tam jel s tím, že jim posloužím, a teď je to úplně naopak. Jsem sice fyzicky vyčerpaný, chodíme pozdě spát, ale psychicky dobíjím baterie. Někdy přes rok, když pak mám sklon si naříkat, že mám těžký život nebo se něco nedaří, tak si vzpomenu, kolik ty rodiny věnují sil, aby vůbec mohly fungovat. Nejsou to jen řeči o naději a o smyslu a podobně, ale všechno to prostě žijí. Tak se učím: žijeme jeden pro druhého. Potřebujeme se. A v Bělči jsem nějak u toho. Dodává mi to vnitřní elán a naději. Takže tam jezdím strašně rád.
A z druhé strany nám chci připomenout, že církev má být solí země. A v tomto případě, tím, že pořádáme tuto rekreaci, také jsme. Žádný zisk a okázalost, ale ve světě přibylo vzácných chvil sdílení i s těmi potřebnými a radosti.
Pro práci s postiženými je to určitě nádherné prostředí, optimální. Postupně se tam pro ně vylepšují podmínky, např. nové záchody i pro vozíčkáře, pozvolný nájezd do společenské místnosti. Správce tábor vylepšuje ze všech stran. Cítím se tam hodně dobře, Běleč jsem si zamiloval.
Jaký je o rekreace zájem? Vrací se účastníci?
Když se vyhlásí termíny, několik rodin se hned přihlásí, že chtějí jet zase společně. Zatím jsme vždy měli běh plně obsazený.
Zájem asistentů je dostatečný?
Byly roky, kdy byl tak velký zájem, že jsme asistenty odříkali. V posledním roce to bylo ale horší. Kdo chce na rekreaci jet jako asistent, musí být přítomen na jednodenním přípravném setkání.
Máš s nimi dobrou zkušenost?
Tu nejlepší. Neměl jsem ani jednoho pomocníka, kterého by bylo potřeba poslat domů. Jsem vždy mile překvapen, jak jsou mladí lidé schopní a jak jsou ochotni věnovat čas. Mají hrazený pobyt a cestu, ale nic nevydělají. Jsou to děcka z naší církve i z jiných církví, např. děvčata z evangelické akademie; i mimo církev. Spolupráce s nimi je výborná.
Pomocník má celý den na starosti svoje dítko nebo dospělého. Večer pak dva z nich mají službu u chatek, kdyby se něco dělo, někdo potřeboval pomoc, tak vše zajistí. Rodiče tak mají volný večer.
Jaký je denní program?
Po snídani je ranní pobožnost, říkám jí ''raníček'' . S pomocí obrázků vyprávím biblické příběhy, zpíváme, pomodlíme se. Potom je nějaká činnost s dětmi. Rodiče mají volno nebo je pro ně připravený výklad odborníka. Máme finanční fond, díky kterému můžeme pozvat hosta. Bylo tam loutkové divadlo, šermíři, kejklíř, přijel herec Jan Potměšil. Jiná možnost je zvát odborníky ze sociální péče, kteří mohou poskytnout rodičům informační servis o různých možnostech pro postižené, co jim umožňuje zákon. To je rodiči dost oblíbené.
Po obědě je odpočinek (přiznávám, že si většinou zdřímnu) a pak odpolední činnost. Chodíme se koupat, do lesa, máme olympiádu, hrajeme divadlo. Loni jsme sehráli důležité pasáže z Limonádového Joa, jindy jsme třeba slavili Vánoce. Čím bláznivější nápad, tím se na něj víc vzpomíná. Máme také ve zvyku konat celodenní výlet. Den pro děti uzavírá ''večerníček'' , s použitím diaobrázků vyprávím opět biblický příběh. Večerní sezení bývají pestrá, hrajeme společně psychologické hry, zpíváme, můžeme být u táboráku nebo sedíme před chatkami.
S jakým očekáváním tam podle tebe rodiny jezdí ?
Když jsou to lidé necírkevní, tak poprvé přijíždí asi s rozpaky, co bude, když tam bude farář, že to bude pobožný a že to budou lidi s kamennou tváří. Když pak vidí, jaká je to tam radost, tak si pobyt libují. A příště přijedou zase. Některé rodiny říkají, že se na tenhle týden celý rok těší.
Bylo něco v té práci, co tě nějak nezvykle překvapilo? Na co jsi nebyl připravený?
Já jsem to s postiženými dětmi neuměl, moc jsem je zblízka neznal. A zjistil jsem, že s nimi mohu jednat jako se všemi jinými dětmi. Některá děcka jsou děsně bezprostřední, třeba děti s Downovým syndromem. K jiným se člověk dostává hůř, než se naváže kontakt.
Jaký vidíš přínos rekreací pro zúčastněné rodiny?
Pobyt je koncipovaný tak, aby si rodiče mohli odpočinout. O jejich dítě se chvilku někdo postará a zároveň nejsou bez něho. Jsou tam společně se svou rodinou. Zároveň tam jsou s jinými, kteří jsou podobně zatížení, rozumějí si, jsou si blízcí, prožívají sdílení. Když má někdo postižené dítko, tak mnohdy nemá za celý rok volný večer. Teď ho najednou má, někdo se jim stará o dítě a oni tam mohou sedět s ostatními na lavičce a ucucávat víno a chechtat se do jedné v noci, vykládat o věcech vážných, humorných. Mohou jít třeba jeden večer do hospody a je to pro ně jediný den v roce, kdy vědí, že mají volno, že je o děti postaráno a že kdyby se něco dělo, tak pro ně někdo z tábora přijede. Také tím je to pro rodiny určitě vzácné.
Jaký vidíš přínos sám pro sebe?
Já tam vlastně dotankuji. Za začátku jsem tam jel s tím, že jim posloužím, a teď je to úplně naopak. Jsem sice fyzicky vyčerpaný, chodíme pozdě spát, ale psychicky dobíjím baterie. Někdy přes rok, když pak mám sklon si naříkat, že mám těžký život nebo se něco nedaří, tak si vzpomenu, kolik ty rodiny věnují sil, aby vůbec mohly fungovat. Nejsou to jen řeči o naději a o smyslu a podobně, ale všechno to prostě žijí. Tak se učím: žijeme jeden pro druhého. Potřebujeme se. A v Bělči jsem nějak u toho. Dodává mi to vnitřní elán a naději. Takže tam jezdím strašně rád.
A z druhé strany nám chci připomenout, že církev má být solí země. A v tomto případě, tím, že pořádáme tuto rekreaci, také jsme. Žádný zisk a okázalost, ale ve světě přibylo vzácných chvil sdílení i s těmi potřebnými a radosti.
Hudba
Noční optika
Filip Dušek
Filip Dušek
I dnes je oblíbený jazz, a to nejen u posluchačů s laskavým sluchem a vlídným zájmem o hudbu. Svědčí o tom koncert skupiny Noční optika: Jakub Dvořáček (pianista a komponista), Jan Keller (basák a cellista), Štěpán Zbytovský (flétnista) a Jan Linhart (bicista). Kapela vznikla z příbuzných a dlouholetých známých, název propůjčil ze svého snu mít hospůdku ''Noční optika'' Honza Keller; pravda brýle nosí jen tři ze čtyř jejích členů, ovšem muzikus Jakub říká: ''Myslíme do budoucnosti a doufáme, že náš bicista si co nevidět zkazí oči taky.''
Skupina se hlásí do jisté míry k jazzovému myšlení (ve svém středu má v této době celkem oblíbený klasický nástroj flétnu): zásadní úlohu ve skladbě tudíž hraje improvizace, i když leccos je nakomponované či ustálené, jak Jakub osvětluje: ''Dramatizace skladby je předem dána, respektive vyvrbí se během zkoušení s tím, že jsou určeny prostory, ve kterých někdo nebo třeba všichni můžou hrát velice svobodně. Obdobně je to i se vznikem našich skladeb: na počátku je nějaký notový základ prokomponovanější, jindy jen tak nadhozená melodie a harmonie. Jednotlivé party se tak dlouho dotvářejí, přetvářejí nebo vytvářejí úplně z ničeho (především bicí), i forma se někdy dlouho hledá. Konečné řešení přináší až hraní před nějakým lidmi; a bývá pokaždé trochu jiné.''
U posluchače může takováto skladba vyvolat velmi autentický pocit a emoce (např. ''Píseň o lítosti'' dokáže člověka až rozesmutnit). K tomu členové kapely říkají, že jejich skladby bývají často inspirovány mimohudebně: ''Těžko říct, nakolik může být tato inspirace pro posluchače čitelná a je-li vůbec podstatné, zda ji ''přečte''. Někdy je zase prvotní ryze hudební nápad. To pak nezřídka hledáme název skladby zpětně. Podle očitých posluchačů nejlépe osvětluje, co skladby sdělují, výraz tváře našeho bicisty.''
V současnosti existuje živá nahrávka jednoho koncertu Noční optiky a další vystoupení kapela připravuje na čtvrtek 11. dubna 2002, KC Kaštan v Praze-Břevnově.
Skupina se hlásí do jisté míry k jazzovému myšlení (ve svém středu má v této době celkem oblíbený klasický nástroj flétnu): zásadní úlohu ve skladbě tudíž hraje improvizace, i když leccos je nakomponované či ustálené, jak Jakub osvětluje: ''Dramatizace skladby je předem dána, respektive vyvrbí se během zkoušení s tím, že jsou určeny prostory, ve kterých někdo nebo třeba všichni můžou hrát velice svobodně. Obdobně je to i se vznikem našich skladeb: na počátku je nějaký notový základ prokomponovanější, jindy jen tak nadhozená melodie a harmonie. Jednotlivé party se tak dlouho dotvářejí, přetvářejí nebo vytvářejí úplně z ničeho (především bicí), i forma se někdy dlouho hledá. Konečné řešení přináší až hraní před nějakým lidmi; a bývá pokaždé trochu jiné.''
U posluchače může takováto skladba vyvolat velmi autentický pocit a emoce (např. ''Píseň o lítosti'' dokáže člověka až rozesmutnit). K tomu členové kapely říkají, že jejich skladby bývají často inspirovány mimohudebně: ''Těžko říct, nakolik může být tato inspirace pro posluchače čitelná a je-li vůbec podstatné, zda ji ''přečte''. Někdy je zase prvotní ryze hudební nápad. To pak nezřídka hledáme název skladby zpětně. Podle očitých posluchačů nejlépe osvětluje, co skladby sdělují, výraz tváře našeho bicisty.''
V současnosti existuje živá nahrávka jednoho koncertu Noční optiky a další vystoupení kapela připravuje na čtvrtek 11. dubna 2002, KC Kaštan v Praze-Břevnově.
Sručně a jasně
Nezávislost
nezávislých
kandidátů
Sváťa Karásek
nezávislých
kandidátů
Sváťa Karásek
Jak si představujete nezávislost politika zvoleného na kandidátce politické strany jako ''nezávislý'' ?
Většinou kandidují politické strany své kandidáty, to znamená straníky. Letos se strany koalice dohodly, že na své kandidátce uvolní místo i pro nestraníky, pro nezávislé osobnosti. Dohromady takto obsadily asi 17 míst. Je to nestandardní, proto to vzbuzuje vaši otázku.
Možná, že s tím máte problém. Já osobně s tím žádný problém nemám, mně se to zdá dobré. Já mám rád, když se děje něco nestandardního, když se strany otevírají nestraníkům, když se to hezky mísí. Věřím, že otevření se Koalice není jen předvolební finta, že je to upřímná snaha o politiku jiného typu a demokracii jiné kvality než je ta dosavadní, úzce stranická. Pro politiku, která se otevírá občanské společnosti, je hlas nezávislé osobnosti přínosem, není to písek do soukolí strany. Nemám žádný strach, že bych přišel o svou nezávislost, jdu do toho s nadějí, že bych mohl být prostředníkem, který vnáší do politiky hlas věřících i nevěřících spoluobčanů.
Většinou kandidují politické strany své kandidáty, to znamená straníky. Letos se strany koalice dohodly, že na své kandidátce uvolní místo i pro nestraníky, pro nezávislé osobnosti. Dohromady takto obsadily asi 17 míst. Je to nestandardní, proto to vzbuzuje vaši otázku.
Možná, že s tím máte problém. Já osobně s tím žádný problém nemám, mně se to zdá dobré. Já mám rád, když se děje něco nestandardního, když se strany otevírají nestraníkům, když se to hezky mísí. Věřím, že otevření se Koalice není jen předvolební finta, že je to upřímná snaha o politiku jiného typu a demokracii jiné kvality než je ta dosavadní, úzce stranická. Pro politiku, která se otevírá občanské společnosti, je hlas nezávislé osobnosti přínosem, není to písek do soukolí strany. Nemám žádný strach, že bych přišel o svou nezávislost, jdu do toho s nadějí, že bych mohl být prostředníkem, který vnáší do politiky hlas věřících i nevěřících spoluobčanů.
Ach ta láska...
S nevěřícím klukem?
Chodím s klukem, který není věřící. Je mi s ním dobře,
ale vůbec se nebavíme o víře, Bohu, křesťanství,
nezajímá ho to. Co s tím? Je to pro nás podstatné?
Bohumila Baštecká, psycholožka
Chodím s klukem, který není věřící. Je mi s ním dobře,
ale vůbec se nebavíme o víře, Bohu, křesťanství,
nezajímá ho to. Co s tím? Je to pro nás podstatné?
Bohumila Baštecká, psycholožka
Otázka se rozpadá do dvou podotázek - jak zacházet s rozdílností a jak poznat, co je pro pár podstatné.
Nejprve se budu věnovat první části, jak zacházet s rozdílností. Začnou-li spolu dva lidi chodit, začnou spolu chodit všechny možné systémy, ve kterých se ti dva pohybují - od jejich vlastních bakterií, přes osobní přesvědčení, až k uspořádání jejich rodinných tradic. Na všech těchto úrovních se balancuje mezi prospěšnou mírou odlišnosti - ta je pro vývoj velmi důležitá - a mezi prospěšnou mírou shody - ta je velmi důležitá pro stabilitu.
Odlišnost kultur, do níž můžeme zařadit i odlišnost spiritualit, bývá pro pár náročná. Ovlivňuje jak vnější podobu života páru, tak prožitek partnerství. Zasahuje do každodenních činností - věřící by měl mít čas na modlitbu, přes týden chce chodit třeba na biblickou, v neděli do kostela. Zasahuje do možnosti souznění - jeden věří něčemu jinému než druhý, čerpá radost i jistotu z něčeho jiného než jeho partner. Zamilovaný pár se ale potřebuje shodnout; manželství potřebuje svůj díl stability. Ve snaze omezit roztrpčení, hádky a nesoulad si pár často mlčky označí témata, kterým je dobré se vyhnout, neboť ruší možnost souznění. Tabuizovaná témata v páru či v rodině jsou však nášlapnou minou, nádorem v organismu, který může kdykoliv začít bujet. Opatření, které původně přineslo úlevu, se mění v chronickou nemoc.
Dostáváme se k druhé části otázky, jak poznat, co je pro nás podstatné. Prvním krokem je vědět, co je podstatné pro mě a převzít za to zodpovědnost. Znamená to, že nebudu čekat, že se partner dovtípí, ani nebudu spoléhat na to, že se změní, ani si nebudu namlouvat, že nakonec to tak důležité není, hlavně, že se máme rádi. Znamená to také, že bych měla být zodpovědnou za to, jak budu nakládat s případnou ztrátou. Rozhodnu-li se, že pro mě nejsou pod-statné tradice, zvyky, přesvědčení, radosti a jistoty mé země (mé víry, mého etnika, mé vrstvy), rozhoduju se také, že je oželím a že za jejich ztrátu nebudu vinit partnera.
Pro názornost se vrátím k úvodní otázce: na první pohled vypadá partner dívky, která otázku klade, jako ignorant. Nezajímá se o to, co je pro dívku podstatné, to znamená, že se nezajímá o ni. Při druhém pohledu působí dívka sama jako osoba, která ještě nerozpoznává, co je pro ni důležité, na čem si stojí. Jak chce, aby se partner zajímal o něco, o čem ona sama neví, zda je to pro ni podstatné? Jak chce budovat vztah, když základní kameny chybějí?
Psychologové stejně jako ostatní lidé věří, že soužití dvou jedinců z odlišných kultur je možné. Stačí vytvořit ''meta-soulad'' - základní rámec otevřenosti pro dohadování a konflikty. Shodneme se na tom, že každý neseme zodpovědnost za to, co je pro nás důležité. A shodneme se na tom, že mě ten druhý zajímá. Jednoduché. A nelehké.
Nejprve se budu věnovat první části, jak zacházet s rozdílností. Začnou-li spolu dva lidi chodit, začnou spolu chodit všechny možné systémy, ve kterých se ti dva pohybují - od jejich vlastních bakterií, přes osobní přesvědčení, až k uspořádání jejich rodinných tradic. Na všech těchto úrovních se balancuje mezi prospěšnou mírou odlišnosti - ta je pro vývoj velmi důležitá - a mezi prospěšnou mírou shody - ta je velmi důležitá pro stabilitu.
Odlišnost kultur, do níž můžeme zařadit i odlišnost spiritualit, bývá pro pár náročná. Ovlivňuje jak vnější podobu života páru, tak prožitek partnerství. Zasahuje do každodenních činností - věřící by měl mít čas na modlitbu, přes týden chce chodit třeba na biblickou, v neděli do kostela. Zasahuje do možnosti souznění - jeden věří něčemu jinému než druhý, čerpá radost i jistotu z něčeho jiného než jeho partner. Zamilovaný pár se ale potřebuje shodnout; manželství potřebuje svůj díl stability. Ve snaze omezit roztrpčení, hádky a nesoulad si pár často mlčky označí témata, kterým je dobré se vyhnout, neboť ruší možnost souznění. Tabuizovaná témata v páru či v rodině jsou však nášlapnou minou, nádorem v organismu, který může kdykoliv začít bujet. Opatření, které původně přineslo úlevu, se mění v chronickou nemoc.
Dostáváme se k druhé části otázky, jak poznat, co je pro nás podstatné. Prvním krokem je vědět, co je podstatné pro mě a převzít za to zodpovědnost. Znamená to, že nebudu čekat, že se partner dovtípí, ani nebudu spoléhat na to, že se změní, ani si nebudu namlouvat, že nakonec to tak důležité není, hlavně, že se máme rádi. Znamená to také, že bych měla být zodpovědnou za to, jak budu nakládat s případnou ztrátou. Rozhodnu-li se, že pro mě nejsou pod-statné tradice, zvyky, přesvědčení, radosti a jistoty mé země (mé víry, mého etnika, mé vrstvy), rozhoduju se také, že je oželím a že za jejich ztrátu nebudu vinit partnera.
Pro názornost se vrátím k úvodní otázce: na první pohled vypadá partner dívky, která otázku klade, jako ignorant. Nezajímá se o to, co je pro dívku podstatné, to znamená, že se nezajímá o ni. Při druhém pohledu působí dívka sama jako osoba, která ještě nerozpoznává, co je pro ni důležité, na čem si stojí. Jak chce, aby se partner zajímal o něco, o čem ona sama neví, zda je to pro ni podstatné? Jak chce budovat vztah, když základní kameny chybějí?
Psychologové stejně jako ostatní lidé věří, že soužití dvou jedinců z odlišných kultur je možné. Stačí vytvořit ''meta-soulad'' - základní rámec otevřenosti pro dohadování a konflikty. Shodneme se na tom, že každý neseme zodpovědnost za to, co je pro nás důležité. A shodneme se na tom, že mě ten druhý zajímá. Jednoduché. A nelehké.
Film
Za nepřátelskými
Liniemi
Petr Siska
Liniemi
Petr Siska
Jestliže každý den leštíte své kanady, s radostí čekáte na povolávací rozkaz a rodičům - bez rozdílu pohlaví - na vše odpovídáte bez přemýšlení ''ano, pane'' , je Za nepřátelskými liniemi filmem právě pro vás. Řekneme si to hned v úvodu a bez kudrlinek: JE TO HLOU-POST! Nicméně hloupost tak technicky bravurně natočená, že jsem několik minut po projekci téměř uvažoval o hodnocení ''nejlepší akční film roku.'' Chladivý vzduch před kinem mě však vrátil do reality, a tak tyto řádky mohu psát s klidem, že filmu ani vám nijak neublížím, když takhle na plná ústa řeknu, jaký ve své podstatě je. Na toto dílko, plné řízných patriotických hlášek (''Jsme nejlepší!'' ), klišé (korupce mezi nadřízenými či Američané nakonec stejně vyhrají, protože jsou nejlepší) a nesmyslu (hrdina-mariňák šlápne na minu a nic... ostatní vybuchují) lze totiž také nahlížet jako na dobrý příklad toho, jakými stezkami se žánr za posledních patnáct let ubíral.
A že to byla dlouhá a krvavá cesta... V polovině osmdesátých let si klidně hrdina mohl dovolit (někdy s nečekaně se zjevivší krásnou partnerkou) prchat ve ''vypůjčeném'' voze a upnutém tričku před bandou desperátů, kosit je ze zbraní, kterým neubývalo nábojů, cedit mezi zuby suché hlásky a vůbec být cool. Nakonec si to v závěru rozdal s hlavním padouchem v nejefektnějším souboji celého filmu, který samozřejmě vyhrál, byl pochválen agentem FBI či šerifem, pojal svou spoluuprchlici za ženu či ji alespoň vzal kolem pasu. A když ani to ne, řekl nějakou suchou hlášku, ve které byl příslib, že se nevidí naposledy. Takhle přímočaře to tehdy bývalo.
Politické tlaky a korektnost, jiná sociální situace a vůbec totální jinakost chapání tradičních rolí přinesla i změny pojetí akčních hrdinů. Ta tam jsou upnutá trička, naleštěné
svalstvo a neprůstřelní hrdinové. Pokud je ještě dnes nějaký film takto ''archaicky'' natočen, diváci většinou žehrají na jeho prvoplánovost. Hrdina je prostě dvojrozměrným bijcem... a vůbec, dnes by měl myslet něčím jiným než bicepsy a tricepsy. Nota bene, když hlavním hrdinou dnes nutně není muž...
Tyto proměny se promítly i do hlavního hrdiny filmu Za nepřátelskou linií, sestřeleného pilota Burnetta. Neváhám říci, že za takto pojatého hrdinu a příběh jako celek byl jistě režisér v Pentagonu pochválen. Tím více po událostech z 11. září 2001. Burnett je prostě průměrný Američan, ve kterém je naakumulováno to nejlepší z národní povahy. Však také v závěrečných titulcích možná zahlédnete různá prohlášení, certifikáty a dobrozdání amerických armádních autorit, které film uznaly za korektní a ve svém duchu podporující americké intervence kdekoliv na světě. Také potíže, se kterými se hrdina setkává při své snaze navrátit se s důležitými informacemi na svou mateřskou letadlovou loď, jsou mnohem více zakotvený v realitě, než tomu bylo u akčních filmů minulosti. Letadlová loď totiž hlídkuje ve Středozemním moři a honci našeho hrdiny jsou Bosňané, kteří odmítají složit zbraně a v demilitarizovaném pásmu kují své pikle. Burnett jako takový není žádný velký ''nabušenec'' a za celé dvě hodiny nesundá svou ušmudlanou kombinézu. Pomoci mu nejsou ani tak síla a svaly, jako spíše schopnost taktizovat a předvídat. Samotní Bosňané, ač jsou stereotypně spodobněni jako zloduši od kosti, naštěstí po celou dobu mluví svým jazykem, čímž je zdůrazněna nejen jazyková bariéra, ale i rozdíl v záměrech a chápání současné situace. Hrdina, který se musí na svou pěst probít nepřátelskými liniemi, je nakonec zachráněn svými bratry ve zbrani, kteří kvůli jedinci neváhají nasadit své životy, což je další rys ''nových akčních filmů'' - hrdina je částí celku. Nic nezvládneš sám, musíš kooperovat!
A zastavíme-li se na chvíli u stylu filmu, nezbývá než říci, že je věrným otiskem kultury konce devadesátých let, kdy nejen hudbu a film ovlivňuje způsob, jakým s obrazem a slovem nakládá hudební kanál MTV. Ten ovlivnil výsledný vizuální tvar i tohoto filmu více, než si dokážeme představit. Zpomalené záběry, délka záběru, zarámování záběru, nájezdy kamery... to vše napomáhá k zvýšení atraktivity celku. Člověk má pak dojem, že viděl OPRAVDU NĚCO, i když efektní forma samozřejmě obsah nijak nezaručuje. Tento ''Top Gun pro MTV-generaci'' sice žádné zvláštní poselství nepřináší (ostatně, který akční film přináší), v mnohém zůstává na půl cesty, zápletka by mohla být ještě o trochu sofistikovanější a klišé méně průhledná, stejně tak závěr bez oslích můstků, značících že tvůrčí potence scénáristy je v koncích, leč v úhrnu rozhodně stojí za shlédnutí. Už jen jako příklad toho, kam se žánr za poslední dobu dostal, a kam se přinejmenším vizuálně bude ubírat nadále.
A že to byla dlouhá a krvavá cesta... V polovině osmdesátých let si klidně hrdina mohl dovolit (někdy s nečekaně se zjevivší krásnou partnerkou) prchat ve ''vypůjčeném'' voze a upnutém tričku před bandou desperátů, kosit je ze zbraní, kterým neubývalo nábojů, cedit mezi zuby suché hlásky a vůbec být cool. Nakonec si to v závěru rozdal s hlavním padouchem v nejefektnějším souboji celého filmu, který samozřejmě vyhrál, byl pochválen agentem FBI či šerifem, pojal svou spoluuprchlici za ženu či ji alespoň vzal kolem pasu. A když ani to ne, řekl nějakou suchou hlášku, ve které byl příslib, že se nevidí naposledy. Takhle přímočaře to tehdy bývalo.
Politické tlaky a korektnost, jiná sociální situace a vůbec totální jinakost chapání tradičních rolí přinesla i změny pojetí akčních hrdinů. Ta tam jsou upnutá trička, naleštěné
svalstvo a neprůstřelní hrdinové. Pokud je ještě dnes nějaký film takto ''archaicky'' natočen, diváci většinou žehrají na jeho prvoplánovost. Hrdina je prostě dvojrozměrným bijcem... a vůbec, dnes by měl myslet něčím jiným než bicepsy a tricepsy. Nota bene, když hlavním hrdinou dnes nutně není muž...
Tyto proměny se promítly i do hlavního hrdiny filmu Za nepřátelskou linií, sestřeleného pilota Burnetta. Neváhám říci, že za takto pojatého hrdinu a příběh jako celek byl jistě režisér v Pentagonu pochválen. Tím více po událostech z 11. září 2001. Burnett je prostě průměrný Američan, ve kterém je naakumulováno to nejlepší z národní povahy. Však také v závěrečných titulcích možná zahlédnete různá prohlášení, certifikáty a dobrozdání amerických armádních autorit, které film uznaly za korektní a ve svém duchu podporující americké intervence kdekoliv na světě. Také potíže, se kterými se hrdina setkává při své snaze navrátit se s důležitými informacemi na svou mateřskou letadlovou loď, jsou mnohem více zakotvený v realitě, než tomu bylo u akčních filmů minulosti. Letadlová loď totiž hlídkuje ve Středozemním moři a honci našeho hrdiny jsou Bosňané, kteří odmítají složit zbraně a v demilitarizovaném pásmu kují své pikle. Burnett jako takový není žádný velký ''nabušenec'' a za celé dvě hodiny nesundá svou ušmudlanou kombinézu. Pomoci mu nejsou ani tak síla a svaly, jako spíše schopnost taktizovat a předvídat. Samotní Bosňané, ač jsou stereotypně spodobněni jako zloduši od kosti, naštěstí po celou dobu mluví svým jazykem, čímž je zdůrazněna nejen jazyková bariéra, ale i rozdíl v záměrech a chápání současné situace. Hrdina, který se musí na svou pěst probít nepřátelskými liniemi, je nakonec zachráněn svými bratry ve zbrani, kteří kvůli jedinci neváhají nasadit své životy, což je další rys ''nových akčních filmů'' - hrdina je částí celku. Nic nezvládneš sám, musíš kooperovat!
A zastavíme-li se na chvíli u stylu filmu, nezbývá než říci, že je věrným otiskem kultury konce devadesátých let, kdy nejen hudbu a film ovlivňuje způsob, jakým s obrazem a slovem nakládá hudební kanál MTV. Ten ovlivnil výsledný vizuální tvar i tohoto filmu více, než si dokážeme představit. Zpomalené záběry, délka záběru, zarámování záběru, nájezdy kamery... to vše napomáhá k zvýšení atraktivity celku. Člověk má pak dojem, že viděl OPRAVDU NĚCO, i když efektní forma samozřejmě obsah nijak nezaručuje. Tento ''Top Gun pro MTV-generaci'' sice žádné zvláštní poselství nepřináší (ostatně, který akční film přináší), v mnohém zůstává na půl cesty, zápletka by mohla být ještě o trochu sofistikovanější a klišé méně průhledná, stejně tak závěr bez oslích můstků, značících že tvůrčí potence scénáristy je v koncích, leč v úhrnu rozhodně stojí za shlédnutí. Už jen jako příklad toho, kam se žánr za poslední dobu dostal, a kam se přinejmenším vizuálně bude ubírat nadále.
Reakce
Zkouška
Vztahu?
Marty Kovářové
Samuel Titěra
Vztahu?
Marty Kovářové
Samuel Titěra
Ze srdce s autorkou souhlasím, že s některými věcmi se nedá bezpečně experimentovat. Ani se vztahy, ani se zkouškami. To je podle mne ale poslední bod, ve kterém se ještě shoduje článek s položenou otázkou.
Vztahy na zkoušku jsou jistě velkým tématem, zvláště, konfrontují-li se názory různých generací. Mám ale dojem, že položená otázka Existuje podle vás v partnerském životě něco jako zkouška vztahu? Je dobré si takovou zkoušku i cíleně připravovat? míří někam jinam. Jde podle mne o zkoušky něčeho, co samo o sobě může být vážné a pevné.
Zkoušky vztahu určitě přicházejí. Někdy bývají pěkně bolestné. Těžká nemoc, pracovní či životní neúspěch či selhání jednoho z partnerů, narození postiženého dítěte, konflikt s oko-lím, vyrovnání se s rodiči. Rozhodně není radno si se zkouškami zahrávat. Jako není dobré zkoušet úmyslně při náledí na silnici, jestli zvládnu auto kontrolovat ve smyku. A myslím, že ve vážném vztahu nikoho snad ani nenapadne, aby dokonce zkoušel toho druhého.
Něco ale přeci můžeme zkusit. Můžeme vystavit sebe sama, nás dva, zkoušce při hře. Je moc dobré, když čas od času člověk zkusí, jaké to je, žít se svým milým, se svou milou, kousek všedního života. Zkoušet spolu na něčem pracovat, společně vařit, učit se - na tom není nic nebezpečného, ale velmi brzo to tomu druhému o nás hodně napoví. Taky společně si s ostatními (třeba na mládeži nebo na kurzu) hrát je zkušenost k nezaplacení - se sebou i s partnerem.
Zajímavá zkušenost je také společné vystavení se náročným podmínkám: táboření, výlet, voda. Pomáhá to člověku oloupat šlupičky z cibule své pracně vybudované image. Je moc krásné, když zjistíte, že vás váš partner má rád, i když se vám loupe nos a jste umazaní, unavení a hladoví, možná i kvůli tomu protivní.
Jenom dodám pro ty, koho to zajímá: přečtěte si Svatební cestu do Jiljí Miroslava Skály a poslechněte písničku Jarka Nohavicy Přítel (trochu kontroverzní, možná přehnaná).
Vztahy na zkoušku jsou jistě velkým tématem, zvláště, konfrontují-li se názory různých generací. Mám ale dojem, že položená otázka Existuje podle vás v partnerském životě něco jako zkouška vztahu? Je dobré si takovou zkoušku i cíleně připravovat? míří někam jinam. Jde podle mne o zkoušky něčeho, co samo o sobě může být vážné a pevné.
Zkoušky vztahu určitě přicházejí. Někdy bývají pěkně bolestné. Těžká nemoc, pracovní či životní neúspěch či selhání jednoho z partnerů, narození postiženého dítěte, konflikt s oko-lím, vyrovnání se s rodiči. Rozhodně není radno si se zkouškami zahrávat. Jako není dobré zkoušet úmyslně při náledí na silnici, jestli zvládnu auto kontrolovat ve smyku. A myslím, že ve vážném vztahu nikoho snad ani nenapadne, aby dokonce zkoušel toho druhého.
Něco ale přeci můžeme zkusit. Můžeme vystavit sebe sama, nás dva, zkoušce při hře. Je moc dobré, když čas od času člověk zkusí, jaké to je, žít se svým milým, se svou milou, kousek všedního života. Zkoušet spolu na něčem pracovat, společně vařit, učit se - na tom není nic nebezpečného, ale velmi brzo to tomu druhému o nás hodně napoví. Taky společně si s ostatními (třeba na mládeži nebo na kurzu) hrát je zkušenost k nezaplacení - se sebou i s partnerem.
Zajímavá zkušenost je také společné vystavení se náročným podmínkám: táboření, výlet, voda. Pomáhá to člověku oloupat šlupičky z cibule své pracně vybudované image. Je moc krásné, když zjistíte, že vás váš partner má rád, i když se vám loupe nos a jste umazaní, unavení a hladoví, možná i kvůli tomu protivní.
Jenom dodám pro ty, koho to zajímá: přečtěte si Svatební cestu do Jiljí Miroslava Skály a poslechněte písničku Jarka Nohavicy Přítel (trochu kontroverzní, možná přehnaná).
Potřební
Klient v programu
methadonové léčby
Martina Sklenářová
methadonové léčby
Martina Sklenářová
Program methadonové substituce (náhrady drogy syntetickou látkou) byl v České republice zahájen 28. července 1997 při oddělení pro léčbu závislostí Vinohradské fakultní nemocnice u Apolináře v Praze s 20 klienty. Navazuje na práci terciální prevence a svou charakteristikou patří do postupů harm reduction (minimalizace zdravotních a sociálních rizik u injekčních uživatelů drog). V roce 2000 se síť pracovišť rozšířila do dalších okresů s vysokým předpokladem výskytu opiátových závislostí. Program methadonové subtituce (dále MS) postupně poskytovalo celkem osm zařízení pro 320 klientů (dvě v Praze, po jednom v Brně, Ostravě, Ústí n. Labem, Hradci Králové, Mělníku a Olomouci). Předpokládá se další nárůst klientely.
Pro které klienty je program určen?
Methadonová substituce je určena pro lidi s těžkou a dlouhodobou závislostí na vysokých dávkách opiátového typu. Pro lidi, kteří byli opakovaně, neúspěšně léčeni s cílem úplné abstinence. Je určena pro muže i ženy nad 18 let. Existují faktory, které podporují zařadit do programu klienty se zvláštními potřebami, kterým by léčba methadonem mohla být přínosná. Jsou to těhotné ženy, novorozenci s opiátovým abstinenčním syndromem, HIV pozitivní, psychiatričtí klienti, klienti pečující o děti a klienti z etnických minorit. Další podmínky jsou stanoveny Standardem substituční léčby vydaném Ministerstvem zdravotnictví a legislativními opatřeními ČR. Jednotlivá zařízení se interně řídí terapeutickou smlouvou, léčebným řádem a dalšími pokyny.
Jaké má program složky?
A/ farmakologickou - nejčastěji užívanou látkou je methadon (methadonum hydrochloridum). Methadon je syntetický opiát, přibližně 2x silnější než morfin, s delšími účinky umožňujícími pokrýt potřebu jedinou denní dávkou ve formě roztoku, který se užívá per os (pije se). Je nahořklé chuti, klienti jej mohou zapíjet nealkoholickými nápoji. Klienti chodí denně pro svou dávku methadonu, předepsanou vedoucím lékařem programu. Potřebu snižování či zvyšování dávky konzultuje klient s lékařem. Dále se provádí namátkový odběr moči a krve (pro zpětnou kontrolu a možné porušování léčby). Výdej methadonu mimo zařízení (víkend, cesta do zahraničí atd.) záleží na lékaři a důvěryhodnosti klienta. K léčbě klientů se v ČR používá i další preparát a to buprenorfin (jen omezeně pro jeho finanční náročnost). Vedlejší účinky terapie methadonem jsou minimální a konzultují se s lékařem. Většinou pomíjejí po ustálení dávky.
B/ nefarmakologickou - jde o poradenství, psychoterapii nejrůznějších forem, psychosociální poradenství (komunikace s úřady práce, vyřizování dokladů), ošetřovatelské služby, léčení somatických onemocnění, fyzioterapii, arteterapii, ergoterapii a jiné služby. Některé složky programu jsou povinné, neomluvená neúčast s sebou nese sankce (vymezeno smlouvou s klientem).
B/ nefarmakologickou - jde o poradenství, psychoterapii nejrůznějších forem, psychosociální poradenství (komunikace s úřady práce, vyřizování dokladů), ošetřovatelské služby, léčení somatických onemocnění, fyzioterapii, arteterapii, ergoterapii a jiné služby. Některé složky programu jsou povinné, neomluvená neúčast s sebou nese sankce (vymezeno smlouvou s klientem).
Co je cílem programu?
Cíle vycházejí ze zkušeností jiných států, které udržovací substituční léčbu poskytují.
V mnohém se neliší. Jde především o:Udržení nebo zlepšení psychického a somatického stavu klienta
Zastavení injekční aplikace drogy
Snížení užívání nezákonných návykových látek
Redukce přenosu infekce HIV a žloutenek; i směrem ke zdravé populaci
Snížení kriminality
Zlepšení rodinných a sociálních vztahů
Přípravu na zavedení léčebného režimu, vedoucího k detoxifikaci a trvalé abstinenci
Někteří klienti nebudou schopni podstoupit cestu trvalé abstinence, neboť jsou ve stavu chronické závislosti. Takto zatížení klienti mohou ale nadále plnohodnotně žít, pracovat a vychovávat své děti. Denně budou docházet pro ''svůj lék'' . Klient, který se z programu rozhodne odejít, podstoupí detoxikaci, případně další abstinenčně orientovanou léčbu a může nadále zůstat v kontaktu s příslušným zařízením.
V mnohém se neliší. Jde především o:
Kolik stojí léčba a kdo ji hradí?
Substituční léčba se provozuje ambulantně a je hrazená ze zdravotního pojištění. Substituční látka se nakupuje z rozpočtu Ministerstva zdravotnictví. Průměrná denní dávka methadonu vychází v rozmezí 10 až 12 Kč na jednoho klienta. Buprenorfin si hradí klienti sami, neboť jeho cena pro jeden kalendářní měsíc se může vyšplhat až na 6000 Kč. Program MS je podporován Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Evropskou unií. Ministerstvo zdravotnictví ČR zařadilo substituční léčbu do priorit svého dotačního programu protidrogové politiky.
Kdo může substituční léčbu poskytovat?
Jakákoliv zdravotnická zařízení, smluvně pověřená ministerstvem zdravotnictví. Ve smlouvě je zajištěno hlášení klientů substituční léčby do registru zřízeného ministerstvem. (Nedochází tak k opakovanému výdeji v několika zařízeních zároveň). Indikace léčby je v rukou lékařů s atestací v oboru psychiatrie nebo s nadstavbovou AT atestací (alkoholismus, toxikomanie) a dále s osvědčením o úspěšném výcviku v substituční terapii, vydávaném Institutem postgraduálního vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví.
Předsudky vůči substituční léčbě
Ačkoliv je závislost na opiátech obecně uznávána za chronickou chorobu (podle Mezinárodní klasifikace nemocí zařazuje opiátový abúzus do kategorie F 11), existují odpůrci, kteří by raději užívali jiné standardní způsoby léčby. Předsudky nejčastěji hlásají:
Drogová závislost je více vnímána jako zlozvyk než jako choroba nebo problém
Závislý na heroinu zakouší během závislosti nepřetržité požitky
Udržovací léčba prodlužuje požitky drogově závislého, je ''jen náhradou jedné drogy za jinou''
První předsudek vede k široce přijímanému názoru - neposkytovat péči. Druhý mlží skutečnost, protože konzumace heroinu přináší požitky hlavně před tím, než se uživatel stane závislým na droze. Následné doprovodné potíže zdaleka převáží nad požitky, ale závislý je přinucen pokračovat v užívání heroinu, aby netrpěl akutními nebo stálými abstinenčními příznaky. K třetímu předsudku je nutno dodat, že pacienti, kteří podstupují udržovací léčbu jsou 24 hodin denně ve stavu perfektního normálního vědomí, bez euforie nebo nabuzení a hlavně bez období s pocity odmítnutí či ''nemoci'' .
Navzdory prokázané účinnosti zůstává tento postup pro širokou veřejnost, politiky, veřejné činitele, ale i některé lékařské odborníky kontroverzním léčebným přístupem. Jde zřejmě o zakořeněné předsudky, které hojně odolávají přítomným vědeckým důkazům (většina vědeckých prací vznikla ve Spojených státech) a také faktu, že téměř každý stát s významnými problémy závislostí na narkotických látkách zavedl udržovací léčbu jako hlavní léčebný postup. Po celém světě je v současné době okolo 200 tisíc lidí podstupujících léčbu. Více než polovina je léčena v USA.
Navzdory prokázané účinnosti zůstává tento postup pro širokou veřejnost, politiky, veřejné činitele, ale i některé lékařské odborníky kontroverzním léčebným přístupem. Jde zřejmě o zakořeněné předsudky, které hojně odolávají přítomným vědeckým důkazům (většina vědeckých prací vznikla ve Spojených státech) a také faktu, že téměř každý stát s významnými problémy závislostí na narkotických látkách zavedl udržovací léčbu jako hlavní léčebný postup. Po celém světě je v současné době okolo 200 tisíc lidí podstupujících léčbu. Více než polovina je léčena v USA.
Mučedníci současnosti
Potštejnský radiozočinec
Karel Reichel. ( 29.9.1895 - 27.10.1970 )
Ota Halama
Karel Reichel. ( 29.9.1895 - 27.10.1970 )
Ota Halama
Chápeme-li mučedníka jako toho, kdo prolil svou krev ve službách Božích, pak duchovní správce potštejnského sboru ochranovské Jednoty bratrské Karel Reichel mučedníkem není. Bereme-li v potaz původní řecký význam slova mučedník (martyr - svědek), je Reichel mučedníkem par excellence. O Kristu svědčil většinu svého života: jako bratrský kazatel, jako ''obyvatel'' nacistické věz-nice i jako 2. volený biskup obnovené Jednoty ve staré vlasti.
Syn Karel se potštejnskému kazateli narodil 29. září 1895. Spolu s bratrem byl druhým Reichlem, který se německým potomkům pobělohorských exulantů narodil opět v zemi otců. Jako mnohý z předků byl i Karel předurčen dráze kazatele a byl tedy zapsán na bratrské gymnázium v německém Nízkém. Zde však setrval pouze do roku 1908, kdy se vrací do nového pražského působiště svého otce, opouští definitivně studia gymnaziální a stává se navzdory rodinné tradici knihkupcem. Kromě naplnění své lásky ke knihám, nachází v knihkupeckém krámě i svou druhou celoživotní lásku: Bedu Hušovou, od roku 1920 Reichlovou.
Odchod z dráhy vedoucí ke kazatelskému úřadu však nebyl odchodem z bratrského sboru a ze služby své církvi, spíše naopak. Ustavuje spolu s dalšími spolek ''Český bratr'' , pořádá jubilejní husovskou výstavu k 6. červenci 1915, rediguje ''Bratrské listy'' , je členem staršovstva i ''úzké rady'' Jednoty, účastní se konferencí, vydává známá ''Hesla Jednoty bratrské'' i skvostné ''špalíčky'' . Jednota však chce po svém Reichlovi víc a téměř 14 let hloubání, výzev a odmítání vyvrcholí roku 1937 hned dvojím jeho návratem. Knihkupec Karel Reichel se stává bratrským kazatelem v rodném sboru v Potštejně nad Orlicí. Ne nadlouho!
Počátkem srpna roku 1942 je Karel Reichel s manželkou Bedou zatčen gestapem. Obvinění je hned několik, počínaje vlastnictvím obrazu prezidenta Beneše, přes vydání pohlednice s Komenského podobiznou, až po naslouchání nepřátelskému rozhlasu. Pobyt v pankrácké věznici je střídán výslechy v Petschkově paláci. Zacházení s vězněm Reichlem je ucházející. Rychle konaný soud po pomalu se vlekoucí vazbě vynese očekávaný rozsudek jen na základě doloženého poslechu zahraničního rozhlasu: 3 roky káznice Karlovi, 1 rok Bedě. Věrná dvojice je rozloučena a vězni jsou předáni k transportu do Říše. Káznice v durynském Untermassfeldu se stane Reichlovým domovem až do samého konce války. Získává zde práci sobě nejpříjemnější, je tiskařem, avšak neoficiálně také spisovatelem, básníkem a hlavně křesťanem blízkým všem potřebným.
Od 20. července 1945 je vězeň Reichel znovu potštejnským kazatelem a bratrem. V následujícím roce vydává knihu ''Zamřížované okno'' , jejíž první vydání spatřilo světlo světa v tiskařské dílně věznice. Téhož roku je Reichel vyznamenán úřadem presbytera. Roku 1947 se také nadobro loučí se svým potštejnským domovem a stává se kazatelem bratrského sboru v Ústí nad Orlicí, kde setrvá i po své volbě za biskupa Jednoty, do roku 1956. Poslední působiště je Reichlovi místem opět důvěrně známým, totiž pražský sbor. Setrvá zde až do roku 1968, kdy s manželkou Bedou odchází na odpočinek do domu Diakonie v Mladé Boleslavi. Zde, 27. října 1970 Karel Reichel umírá.
Přečteme-li si dnes slova, která Reichel potajmu sázel do tiskařského stroje v nacistické věznici, pochopíme, proč je možné jejich autora postavit do stejné řady s dalšími ''martyry'' církve. Byl tím, kdo svým životem doslovně naplnil Kristovu výzvu: ''V žaláři jsem seděl a přicházeli jste ke mně.'' A dodejme také: ''Svědectví vydávaje o pokání k Bohu a o víře v Pána našeho, Ježíše Krista.''
Syn Karel se potštejnskému kazateli narodil 29. září 1895. Spolu s bratrem byl druhým Reichlem, který se německým potomkům pobělohorských exulantů narodil opět v zemi otců. Jako mnohý z předků byl i Karel předurčen dráze kazatele a byl tedy zapsán na bratrské gymnázium v německém Nízkém. Zde však setrval pouze do roku 1908, kdy se vrací do nového pražského působiště svého otce, opouští definitivně studia gymnaziální a stává se navzdory rodinné tradici knihkupcem. Kromě naplnění své lásky ke knihám, nachází v knihkupeckém krámě i svou druhou celoživotní lásku: Bedu Hušovou, od roku 1920 Reichlovou.
Odchod z dráhy vedoucí ke kazatelskému úřadu však nebyl odchodem z bratrského sboru a ze služby své církvi, spíše naopak. Ustavuje spolu s dalšími spolek ''Český bratr'' , pořádá jubilejní husovskou výstavu k 6. červenci 1915, rediguje ''Bratrské listy'' , je členem staršovstva i ''úzké rady'' Jednoty, účastní se konferencí, vydává známá ''Hesla Jednoty bratrské'' i skvostné ''špalíčky'' . Jednota však chce po svém Reichlovi víc a téměř 14 let hloubání, výzev a odmítání vyvrcholí roku 1937 hned dvojím jeho návratem. Knihkupec Karel Reichel se stává bratrským kazatelem v rodném sboru v Potštejně nad Orlicí. Ne nadlouho!
Počátkem srpna roku 1942 je Karel Reichel s manželkou Bedou zatčen gestapem. Obvinění je hned několik, počínaje vlastnictvím obrazu prezidenta Beneše, přes vydání pohlednice s Komenského podobiznou, až po naslouchání nepřátelskému rozhlasu. Pobyt v pankrácké věznici je střídán výslechy v Petschkově paláci. Zacházení s vězněm Reichlem je ucházející. Rychle konaný soud po pomalu se vlekoucí vazbě vynese očekávaný rozsudek jen na základě doloženého poslechu zahraničního rozhlasu: 3 roky káznice Karlovi, 1 rok Bedě. Věrná dvojice je rozloučena a vězni jsou předáni k transportu do Říše. Káznice v durynském Untermassfeldu se stane Reichlovým domovem až do samého konce války. Získává zde práci sobě nejpříjemnější, je tiskařem, avšak neoficiálně také spisovatelem, básníkem a hlavně křesťanem blízkým všem potřebným.
Od 20. července 1945 je vězeň Reichel znovu potštejnským kazatelem a bratrem. V následujícím roce vydává knihu ''Zamřížované okno'' , jejíž první vydání spatřilo světlo světa v tiskařské dílně věznice. Téhož roku je Reichel vyznamenán úřadem presbytera. Roku 1947 se také nadobro loučí se svým potštejnským domovem a stává se kazatelem bratrského sboru v Ústí nad Orlicí, kde setrvá i po své volbě za biskupa Jednoty, do roku 1956. Poslední působiště je Reichlovi místem opět důvěrně známým, totiž pražský sbor. Setrvá zde až do roku 1968, kdy s manželkou Bedou odchází na odpočinek do domu Diakonie v Mladé Boleslavi. Zde, 27. října 1970 Karel Reichel umírá.
Přečteme-li si dnes slova, která Reichel potajmu sázel do tiskařského stroje v nacistické věznici, pochopíme, proč je možné jejich autora postavit do stejné řady s dalšími ''martyry'' církve. Byl tím, kdo svým životem doslovně naplnil Kristovu výzvu: ''V žaláři jsem seděl a přicházeli jste ke mně.'' A dodejme také: ''Svědectví vydávaje o pokání k Bohu a o víře v Pána našeho, Ježíše Krista.''
Reakce
Spěte ve třídách
Eva Drozdová
Eva Drozdová
To není návod k tomu, jak prožít den ve školní lavici, ale odpověď nejen Janu Hruškovi, jehož článek byl v otištěn v Bratrstvu číslo 2/2002. Týkal se ubytování na sjezdu mládeže - myslím, že jde o nepochopení.
Raději nechci domýšlet o čem ''svědčí bohorovný postoj, který k problému odpovědní zaujímají'' . Článek, na který Jan Hruška reaguje, psal jeden z mládežníků Martin Fryščok - není představitelem ČCE, není tajemníkem ani referentem oddělení výchovy a vzdělávání, nebyl tou dobou ani členem celocírkevního odboru mládeže. Není tedy v tomto smyslu odpovědný a nemluvil za odpovědné.
A jak je to s tím ubytováním na sjezdu? Již několik let se snažíme kromě velkých tělocvičen pronajmout také jednotlivé třídy ve školách. Jistě pochopíte, že je organizačně nemožné ohlídat, aby v tělocvičně pro 150 lidí mohla spát pouze děvčata. Právě proto se snažíme zajistit i třídy, kde se pohodlně vyspí maximálně dvacet lidí - zde je již mnohem snazší ''udělat si pohodlí a zjednat noční klid'' . Věřím, že je i jednoduché přesvědčit příchozí, že v této místnosti spí opravdu pouze dívky. Třídy a tělocvičny jsou jediným řešením, jak najít místo pro odpočinek pro necelou tisícovku mládežníků a dá rozum, že se dvacet lidí ztiší dříve než stohlavý dav.
V dopise pro přihlášené na sjezd je uvedeno, v jaké škole se spí v tělocvičně a kde se spí ve třídách, kolik je zde sprch s teplou vodou a toalet. Tyto informace se ještě připomínají na nástěnkách u přijímací kanceláře. Mrzí mne, když slyším, že nejsilnějším zážitkem ze sjezdu mládeže je spánkový deficit, a to jen vinou toho, že nečteme informace ''odpovědných organizátorů'' .
Odpověď v anketě, na kterou se autor článku (M.F.) odvolává, byla myšlena jinak - asi třikrát se zde objevila obava, že by společné místo pro spánek mohlo děvčata a chlapce ponoukat k něčemu mnohem intimnějšímu, než je spánek ve vlastním spacáku. Takových mládežníků je mi ovšem líto a obávám se, že tomu organizátoři nemohou nijak zamezit.
Raději nechci domýšlet o čem ''svědčí bohorovný postoj, který k problému odpovědní zaujímají'' . Článek, na který Jan Hruška reaguje, psal jeden z mládežníků Martin Fryščok - není představitelem ČCE, není tajemníkem ani referentem oddělení výchovy a vzdělávání, nebyl tou dobou ani členem celocírkevního odboru mládeže. Není tedy v tomto smyslu odpovědný a nemluvil za odpovědné.
A jak je to s tím ubytováním na sjezdu? Již několik let se snažíme kromě velkých tělocvičen pronajmout také jednotlivé třídy ve školách. Jistě pochopíte, že je organizačně nemožné ohlídat, aby v tělocvičně pro 150 lidí mohla spát pouze děvčata. Právě proto se snažíme zajistit i třídy, kde se pohodlně vyspí maximálně dvacet lidí - zde je již mnohem snazší ''udělat si pohodlí a zjednat noční klid'' . Věřím, že je i jednoduché přesvědčit příchozí, že v této místnosti spí opravdu pouze dívky. Třídy a tělocvičny jsou jediným řešením, jak najít místo pro odpočinek pro necelou tisícovku mládežníků a dá rozum, že se dvacet lidí ztiší dříve než stohlavý dav.
V dopise pro přihlášené na sjezd je uvedeno, v jaké škole se spí v tělocvičně a kde se spí ve třídách, kolik je zde sprch s teplou vodou a toalet. Tyto informace se ještě připomínají na nástěnkách u přijímací kanceláře. Mrzí mne, když slyším, že nejsilnějším zážitkem ze sjezdu mládeže je spánkový deficit, a to jen vinou toho, že nečteme informace ''odpovědných organizátorů'' .
Odpověď v anketě, na kterou se autor článku (M.F.) odvolává, byla myšlena jinak - asi třikrát se zde objevila obava, že by společné místo pro spánek mohlo děvčata a chlapce ponoukat k něčemu mnohem intimnějšímu, než je spánek ve vlastním spacáku. Takových mládežníků je mi ovšem líto a obávám se, že tomu organizátoři nemohou nijak zamezit.
Literatura
Nemilovaná
Arnošt Lustig
Marie Medková
Arnošt Lustig
Marie Medková
Hrdinka této novely Arnošta Lustiga žije, či spíše přežívá v podkrovním pokojíku zvláštního městečka. ''Město'' se jmenuje Theresienstadt, Terezín a píše se rok 1943. Každý odhání smrt tak, jak umí - sedmnáctiletá Perla Sch. prodává své tělo. Život za cenu ponížení ale nezničil její vědomí vlastní hodnoty. Nesmiřuje se s osudem, ale ptá se a hledá odpovědi na lidské otazníky uprostřed neveselého světa, kde mít pravdu se rovná mít moc a hodnotu člověka určí jeho původ. Nezůstane ale jen u myšlenek a Perla se vzbouří...
Nemilovaná je kniha plná převyprávěných rozhovorů a úvah, psaná formou deníkových záznamů. Co se vlastně odehrává v realitě, často pouze vytušíme. Stručnost, z které až mrazí, se střídá s podrobným líčením příjemnějších chvil. Svět viděný očima Perly Sch. je rozporuplný. Lidé se chovají různě, kdo ví, co je zlo a co dobro?
Ač příběh není naplněn roztodivnými zápletkami a nenadálými zvraty, přesto nás vtáhne svou živostí a vnitřním dialogem.
Nemilovaná je kniha plná převyprávěných rozhovorů a úvah, psaná formou deníkových záznamů. Co se vlastně odehrává v realitě, často pouze vytušíme. Stručnost, z které až mrazí, se střídá s podrobným líčením příjemnějších chvil. Svět viděný očima Perly Sch. je rozporuplný. Lidé se chovají různě, kdo ví, co je zlo a co dobro?
Ač příběh není naplněn roztodivnými zápletkami a nenadálými zvraty, přesto nás vtáhne svou živostí a vnitřním dialogem.
Ručně a stručně
Ručni vazba
(1. díl)
Samuel Titěra
(1. díl)
Samuel Titěra
Jestli se chcete naučit něco opravdu efektního, čtěte dále. Níže popsaným způsobem je možné vyrobit elegantní sešity s pevnou a krásnou vazbou - s minimálním vybavením. Stačí cvik a trpělivost.
Základem pro jakoukoliv šitou vazbu je papír čtyřikrát větší než formát, kterého chceme docílit. Pro sešit A6 (10,5 x14,8 cm) tedy potřebujeme papíry A4.
Naskládáme papíry na čtvrtiny, pořádně zarýhneme, aby se neotvíraly. K tomu je dobrá tzv. knihařská kostka (k dostání ve větším papírnictví, někdy jako kostěný nůž na otvírání dopisů) nebo tupá strana kuchyňského nože. Přehnuté papíry do sebe skládáme po dvojicích, tak aby byly přehnuté hřbety na stejné straně. Těchto dvojic si připravíme celkem deset.
Šijeme režnou nití navoskovanou včelím voskem (více vydrží). Mezi druhý a třetí vpich na vnější straně hřbetu vložíme dva proužky plátna. Šít začínáme směrem dovnitř, první dva papíry zvlášť. Konec niti zajistíme uzlíkem, abychom mohli utahovat. Šití jde nejlépe na hraně stolu, tak, že sedíme kolmo k hraně stolu, levou rukou si pevně přidržujeme papír, pravou šijeme. Snažíme se co nejméně šité papíry rozevírat. Pokaždé když došijeme na konec, stehy pevně utáhneme a volný konec niti uzlíkem stáhneme s krajním stehem předchozího (resp. následujícího) papíru. Pak přesně přiložíme další dvojici přeložených papírů a pokračujeme v šití. Dáváme pozor, abychom vše dobře utahovali. Dva proužky plátna by měly pevně držet pod stehy.
Pokračování (lepení, desky) příště.
Základem pro jakoukoliv šitou vazbu je papír čtyřikrát větší než formát, kterého chceme docílit. Pro sešit A6 (10,5 x14,8 cm) tedy potřebujeme papíry A4.
Naskládáme papíry na čtvrtiny, pořádně zarýhneme, aby se neotvíraly. K tomu je dobrá tzv. knihařská kostka (k dostání ve větším papírnictví, někdy jako kostěný nůž na otvírání dopisů) nebo tupá strana kuchyňského nože. Přehnuté papíry do sebe skládáme po dvojicích, tak aby byly přehnuté hřbety na stejné straně. Těchto dvojic si připravíme celkem deset.
Šijeme režnou nití navoskovanou včelím voskem (více vydrží). Mezi druhý a třetí vpich na vnější straně hřbetu vložíme dva proužky plátna. Šít začínáme směrem dovnitř, první dva papíry zvlášť. Konec niti zajistíme uzlíkem, abychom mohli utahovat. Šití jde nejlépe na hraně stolu, tak, že sedíme kolmo k hraně stolu, levou rukou si pevně přidržujeme papír, pravou šijeme. Snažíme se co nejméně šité papíry rozevírat. Pokaždé když došijeme na konec, stehy pevně utáhneme a volný konec niti uzlíkem stáhneme s krajním stehem předchozího (resp. následujícího) papíru. Pak přesně přiložíme další dvojici přeložených papírů a pokračujeme v šití. Dáváme pozor, abychom vše dobře utahovali. Dva proužky plátna by měly pevně držet pod stehy.
Pokračování (lepení, desky) příště.
Soutěž
Vyhlášení vítězů
z prvních třech čísel:
na 1. místě se umístil tento text:
z prvních třech čísel:
na 1. místě se umístil tento text:
''Odložte si,
Mistře, u nás vám
zima nebude!''
Cenu - CD - vyhrává:
Jaroslav Matuška z Týniště nad Orlicí
2. místo zaujal tento text:
''Já ti dám, že
svítí slunce!
Pěkně si nasaď
klobouk, nebo
dostaneš holí!''
Cenu předplatného Bratrstva na příští rok získává:
Jan Zahradníček z Prahy - Vinohrad
3. místo vybojoval text:
''Kostelníku!
Už nikdy nenalévejte
Sklepmistra!!''
Cenu - knihu - dostane:
Jaroslav Dohnal z Prusinovic
|
|
|
|
|
|