Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež - 5/2002

Človek by se měl postit. Jak dlouho, to záleží na něm. A přitom by měl prosit Boha za odpuštění svých hříchů!

(student, 14 let)

Opravdová nepředstíraná lítost nad zlými skutky s vědomím, že Ježíš je vzal na sebe, a s odhodláním se jich příště vyvarovat.

(studentka, 16 let)

Mělo by to být pokorné vyznání hříchů a prosba o odpuštění.

(studentka, 16 let)

Uvědomím si a připustím, že ze svých sil žijíc a po svých cestách chodíc jsem často proti Bohu. (Kdo žije jen ze svých sil, nemůže se líbit Bohu.) (Všichni jsme zabloudili jako ovce chodíce po svých cestách.) Vědomí, že právě jedině u Boha se setkáme s dobrotou a láskou. Ta ale není samozřejmá, nýbrž my k ní máme přístup jedině skrze Pána Ježíše Krista, který náš trest vzal na sebe. (Je to skvělá a obrovská úleva.)

(studentka, 18 let)

Měl by to být pokorný postoj srdce a mysli s vědomím závislosti na Pánu Bohu a vědomím potřeby odpuštění pro zdravý křesťanský život. Pokání by měla být také lítost nad tím, co jsme kde zkazili, nad tím, kde jsme koho zranili, udělali, co jsme dělat nechtěli, a nad tím, jak a čím jsme zarmoutili Boží otcovské srdce. A taky by to měla být víra v Kristovu odpouštějící krev prolitou na kříži.

(student, 19 let)

Především si myslím, že pokání by nemělo ''vypadat'' navenek, ale měl by to být upřímný projev lítosti v našem nejhlubším nitru. Pokud jsme se protivili proti Bohu, mělo by pokání být záležitostí jen mezi námi a Bohem. Není správné úmyslně upoutávat pozornost a dělat dojem na ostatní věřící.

(studentka, 19 let)

Hlavně v pokoře a upřímnosti vyznat se Bohu z hříchu, uvědomit si svoji chybu a následně se podle toho chovat (snažit se ji neopakovat), neboť věřím, že Bůh mi odpustí. Nezapomenout poděkovat za jeho milosrdenství!

(studentka, 22 let)

Ve víře v Pána a ve vděčnosti za jeho oběť, ukazujeme mu své nejhlubší nitro a prosíme o jeho očištění. Ponižujeme se, aby byl Pán a my s ním ''povýšeni''.

(učitelka, 42 let)

zpět na obsah

Ach ta láska...

Chová se lépe
k druhým lidem
Mám pocit, že se můj partner lépe chová k druhým lidem než ke mně, a dost mě to trápí. Je to špatné?
Marie Rybářová, psycholožka

Pocit, že se partner ke mně chová hůře než k ostatním, je pocit velmi nepříjemný, protože může navodit emoce typu: jsem bez ceny, cítím se uboze, za nic nestojím, jsem horší, mám vztek, lituji se, jsem zklamán, cítím podraz, nemá mě rád, jak je možné, že nejsem jeho nejlepší... Léta psychologické praxe i osobní zkušenost mě naučily, že také leccos v lidských vztazích může být trochu jinak. Větší slušnost k druhým může být např. partnerova obrana, spočívající v naučeném stylu chování a jednání. Vás může mít více rád, je ve vašem vztahu upřímnější a hlubší, i když ne tak uhlazený! Netrapte se a ptejte se! Situace si žádá vysvětlení! Za důležité považuji o svých pocitech partnera informovat. Nic nenechávejte sami pro sebe, všechno, co cítíte, svému partnerovi sdělte! Uvidíte a pocítíte, jak bude partner reagovat. Podle toho se zařiďte! Vytváříte tak prostor pro rozvoj a práci na vašem vztahu. O všechny důležité vztahy totiž musíme pečovat a také o ně bojovat. Žárlivost je velmi negativní emoce, která rozbila už mnoho vztahů. K partnerským vztahům ale patří a nejde ji zcela eliminovat. Neměla by přesáhnout míru únosnosti. Za touto hranicí je podle mého názoru: totální nedůvěra, permanentní podezírání, kontrola druhého, manipulování s druhým, šacování kapes, odposlouchávání telefonů, neustálý pocit křivdy, sebelítost, neschopnost prožít společnou radost... Přeji vám vzít v úvahu nejen svůj rozum a cit, ale i kategorie tak důležité, jako je odpuštění, smíření, prosba o milost a pomoc, úlevu, že nejsme sami a že naše hodnocení jsou ještě na důležitějších, vyšších místech.

zpět na obsah

Mimo kostel

Bible -
''Hozená rukavice''
Rozhovor s malířem Ondřejem Radou
Kristýna Žárská

Znáte to. Seznámíte se s někým novým a řeknete si: to je osobnost, ten má v sobě něco svého. Když vidíte rodinu Radových usedat v neděli do řad vršovického sboru, musíte mít stejný pocit. Jsou svoji. A je na nich vidět, že tvoří. (Nevím jak vy, já tomu říkám třetí rozměr). A netvoří jen Ondra, ale i jeho táta, brácha, maminka a žena Renáta. Právě od nich přichází Ondrovi největší podpora, ba i inspirace. Jak se financuje? Občas udělá logo nebo ilustraci. Občas maluje na zakázku, ale většinou tvoří volně. ''Protože však neumím být sám sobě manažerem (a v naší rodině se to dědí), tak kšeftů z mého přičinění je opravdu minimum. Nejraději se zavřu do ateliéru a maluji.'' Jeho oblíbenou technikou je olejomalba na plátno napnuté na dřevěnou desku. A momentálně se nachází v zelenomodrém období.

Máš schované první kresbičky?
Maminka (i babička) kresbičky z dětských let pilně uchovávala. Většinou jsem kreslil takové série či komplety. Mými oblíbenými náměty bývali hlavně piráti a lodě, indiáni a kovbojové s mnoha koňmi a dostavníky. Dalším zdrojem byly Staré pověsti české, které nám do detailu musel stále dokola vypravovat náš dědeček (hlavně husitské období). V neposlední řadě to byly i příběhy biblické, se kterými jsem se setkával nejen v kostele, ale denně doma i v ateliéru, prostřednictvím otcových ilustrací, kreseb a obrazů. Když jsem ale pravidelně od čtyř let říkával, že chci být malířem jako on, tak mi tatínek vždycky radil, že si to mám ještě dobře rozmyslit, neboť je to tvrdý chleba.

Co pro tebe bylo ve škole přínosem?
    Jestli myslíš na výtvarných školách, pak jediným přínosem byl, myslím, čas. Čas na práci a na pokusy. Čas na hledání své vlastní cesty.

Co táta? Je pro tebe jeho tvorba inspirací?
    Určitě. S tátou se navzájem do práce hecujeme -to mne posiluje a těší. Tatínkova tvorba, to je hodně vysoká laťka. Kdyby se mi podařilo alespoň se jí dotknout, myslím že bych tu nežil zbytečně.

Míváš hluché období, kdy nejsou nápady nebo jsi unavený? Co ti potom nejvíc pomáhá, jak se držíš nad vodou?
    Hluché období mívá jednou za čas každý kumštýř. Důležité je neustat a hledat nové podněty. Biblické období vystřídá třeba období, jehož podnětem byl nějaký hudební zážitek nebo dobrá kniha. Např. hluboké stopy na mně zanechal ''detektivní'' román medievalisty Umberta Eca Jméno růže. Tato kniha mne inspirovala k namalování několika obrazů a pod jejím dojmem jsem napsal i několik básní. A někdy takový impuls přijde i při malování samém. Najednou, často sama nevíš jak, se objeví náznak nového prvku, nebo jindy zas objevíš nějakou barvu nebo barevnou kombinaci, a to samo o sobě je dostatečným impulsem k dalším nápadům a tvorbě. Mám jedno veliké štěstí, neboť pro mne, jako křesťana, je ''hozenou rukavicí'' Bible, která svými stále aktuálními příběhy poskytuje nevyčerpatelný zdroj námětů a inspirace.
    Rád se setkávám s přáteli z naší ekumenické skupinky (přicházím tam většinou unavený, ale odcházím občerstvený, posilněný a naplněný radostí do dalších dnů). O prázdninách mne zas posilují Ekumenická setkání s Biblí a uměním v Bechyni. To vše mne drží nad vodou. Nad vodou mne drží i to, když se nějaký obraz (nebo socha) povede mému bráchovi Vojtěchovi anebo mé ženě Renátě. To je motivace!

Cítíš oporu ze strany církve?
    Odpověď na tuto tvoji otázku ''na tělo'' zkusím raději zkrátit. O podpoře obecně se myslím nedá mluvit (i když postoj naší církve k umění jako takovému je dnes v podstatě vstřícnější; to dokazuje i tato vaše rubrika. V současnosti možná zas mnozí lidé v církvi přijímají nekriticky každý projev -i diletantský. Z extrému do extrému! Je ostatně nejen má, ale i otcova celoživotní zkušenost, že onou ''oporou'' jsou spíše snahy jednotlivců (zcela konkrétně: např. nedávno jsem dokončil čtyři obrazy -objekty evangelistů pro projekt evangelického ''kláštera'' do kobyliského sboru ČCE -iniciátorem zakázky byl bratr farář Jiří Štorek -nebo si ode mne obraz koupil na splátky náš kurátor, či jeden člen libišsko-neratovického sboru, pro synodní radu dělám již čtvrtým rokem vždy několik ilustrací do diáře ČCE).

Setkal ses určitě i s opakem.
    Jsou mnozí, kdo výtvarné umění neoblibují a na výstavy nechodí. Všechna jejich nevraživost k obrazům, speciálně obrazům v bohoslužebném prostoru, pochází ze špatně pochopeného 2. přikázání a ze špatně pochopené (a dnes již vyčpělé) úzké části naší protestantské tradice, odůvodnitelné možná v době svého vzniku. Doba a situace se ale mění. Abychom byli živá církev, musíme na to nějak reagovat. Musíme učinit řadu důležitých a často těžkých rozhodnutí. Něco přijmout, něco odmítnout, ale co určitě musíme, svědectvím a svým působením ukazovat cestu. A to i pomocí umění. Ne pouze cestu do minulosti, ale především do budoucnosti.
    Malíř se vyjadřuje, svědčí (o své víře, o Bohu) řečí sobě vlastní, řečí, kterou od Pána dostal darem, řečí ( hřivnou ) výtvarnou. Obraz v kostele, to je (mělo by být) nejen zkulturnění a výzdoba sborových místností -včetně bohoslužebného prostoru, ale zároveň svědectví o Bohu (obrázková Bible), kázání a misie. Do kostela občas zavítají i lidé mimo církev (ať jsou to hledající, náhodně přišedší, nebo přátelé někoho ze sboru, lidé, kteří nepřišli v době bohoslužeb, ale přišli na koncert, a nebo jen kolemjdoucí zvědavci) a právě tyto lidi může interiér kostela oslovit možná spíše, než krásné čtení z Písma a silné kázání, které je pro ně na první poslech často těžké k pochopení a těžké k soustředění. Dobře mohou obrazy posloužit i návštěvám ze zahraničí, které ''v češtině přece jen zaostávají...'' Obraz nabízí prostor k rozjímání, k ztišení, tedy k tomu, co dnešní uspěchaná doba požírá. A myslím, že malováním se člověk může i modlit.

Maluješ na zakázku?
    Zakázky mají jednu nevýhodu -velikou zodpovědnost a bič v podobě termínu. Někdy složitost obrazu vůči předpokládané délce malování odhadneš, ale jindy ne. Víš, že termín nestíháš, ale nemůžeš ten proces ošidit. (Nesmíš ho ošidit!)

Jaký je to pocit prodávat svoje obrazy?
    Většinou se člověk nerad ''zbavuje'' nejnovějšího obrazu, protože je s ním nejvíce srostlý. Ještě s ním stále komunikuje. Ještě jej ten obraz něčím burcuje, provokuje, vyvolává v něm další asociace, nutí ho přemýšlet, inspiruje... Jsem rád, když mohu zájemce trochu poznat a když vím, že obraz neskončí za měsíc za skříní. Jinak je to samozřejmě pocit i krásný. Vaše práce tím dostává smysl (většinou se tak stává v době, kdy člověk -díky situaci -začíná o sobě či budoucnosti silně pochybovat... to není samozřejmost!). Víš, že jsi někomu udělala radost (málokdo ví, jak obrovský je rozdíl mezi originálem a jeho reprodukcí -ta je jen pouhou informací o existenci díla).

Máš za sebou nějaké výstavy?
    Ano, poměrně mnoho a nejen u nás -např. Moravský Krumlov, Brno, Bechyni, Prahu, Detroit... Jednou za čas potřebuje každý malíř dostat odstup a vzájemně zkonfrontovat své obrazy na čistých klidných plochách a ne jen narovnané na sobě v ateliéru, kde není k hnutí a vše se barevně a tvarově pere a ovlivňuje. Za totality to bylo těžké z ideových důvodů. Dnes je to problém z důvodů finančních a jiných... Musíš si zaplatit výstavní místnost (ale i když je někdy -mimo Prahu -skoro zdarma), musíš zakoupit rámy, nebo vyrobit provizorní z o něco levnějších lišt. Vše se ti odře a poničí s každým stěhováním, s každou výstavou. Po jednom taháš ty často těžké obrazy z pátého patra bez výtahu a po převozu instaluješ. Po výstavě, kde z 98 procent neprodáš nic, si obrazy zas zabalíš, odvezeš, vytaháš odřené do pátého patra bez výtahu a je to (žádný med!) Přesto je jasné, že každá výstava má smysl. Jednak malíř chce -kromě toho, co jsem již zmínil -na svoji tvorbu upozornit veřejnost, jednak obohacuje kulturní život a diváka (měl by...) A navíc -obrazy s biblickou tematikou jsou na poli galerijním opět misií.

Dá se říct, co je obecně nejtěžšího na malířině? Nebo co je těžké pro tebe osobně?
    Vůle k poctivosti a vydržet u toho i v nepříznivých, nepřejících podmínkách. Poctivé malování je radost a svoboda. Těžké (nejen v malířství) je neproměnit svým přístupem svobodu v anarchii. Však se přijď do ''aťasu'' v Korunní podívat, jestli se mi to alespoň trochu daří naplňovat.

Děkuju za pozvání.

zpět na obsah

Literatura

Jeremiáš -
Slyšte hlas
Kristýna Hánová

Knihu, kterou bych ráda doporučila vašemu zájmu, napsal Franz Werfel před více než 60 lety. Nejedná se tedy sice o žádnou novinku, přesto ale podle mě rozhodně za přečtení stojí...
    Na počátku je nám představen spisovatel Clayton Jeeves, který trpí od svých šesti let epilepsií. Tehdy uviděl poprvé moře a byl tou nesmírnou ''Boží zdí'' ohromen. Kromě toho pohledu ho ale rdousila i neodbytná otázka: Proč zůstává ten netvor, ten mocný Bůh ve svých mezích, proč se zarazí před nějakým směšným pruhem písku, proč nevyrazí vpřed?
    Stejně strašlivý pocit moře objevil Clayton Jeeves po letech v Bibli, v knize Jeremiášově. A právě příběh tohoto proroka je předmětem spisovatelova vidění v epileptickém záchvatu...
    I vidíme mladého Jeremiáše, jak přestává unikat před Hospodinem a přiznává se k němu slovy: ''Mluv, Pane, sluha tvůj slyší.'' A hlas Boží k němu promlouvá, ale vždy nečekaně, jinak než by si lidé (i Jeremiáš sám) přáli, nedá se ovládat -a jindy nevypočitatelně mlčí... A Jeremiáš se s Hospodinem pře, ale vypovědět službu není v jeho moci, a tak stále hlásá jeho slova, po smrti velkého krále Jošíjáha i jeho synům, v Izraeli i v cizích říších (Egypt, Bábel)... Znovu a znovu musí opakovat své bolestné varování: ''Není dobré, být si jist Pánem...''
    Máte-li rádi díla, která nově zpracovávají staré, zvláště biblické látky, díla jako jsou Mannův Josef a bratří jeho, Waltariho Jeho království či Mistr a Markétka od Bulgakova, myslím, že příběh proroka Jeremiáše vás nezklame.

(Franz Werfel: Jeremiáš - Slyšte hlas. Přel. B. Černík, Lidová demokracie, edice Vyšehrad, 1967)

Sručně a jasně

Budoucnost
církevních škol

Marie Kalábová ústřední školní inspektorka

Jsou církevní školy přínosem pro společnost?
    Církevní školy si v rámci vzdělávacího systému České republiky vybudovaly pevné a nezpochybnitelné postavení. To uznávají i odborníci, kteří církvím nefandí a o víře uvažují jen jako o tmářství. I v návrhu nového školského zákona jejich místo nebylo zpochybňováno. Pouze se diskutovalo, jaké postavení mají mít, zda sjednotit přístup k církevním a soukromým školám nebo ponechat církevním školám trochu výlučnější postavení. Důvodů pro a proti se najde dostatek. Já sama se přikláním k co největší rovnosti postavení, protože každá nerovnost a výhoda budí negativní reakce těch, kteří je nemají.
     Dávné obavy některých členů církve, zejména farářů, že z církevních škol se vytvoří ghetta či skleníková prostředí nebyly naplněny. Však my, co jsme byli u vzniku církevních škol na začátku devadesátých let, jsme se těmto představám vždy jen usmívali. Naopak, v těchto školách se na rozdíl od většiny státních, krajských či obecních škol živě diskutuje o věcech víry, smyslu života, toleranci a chápání jinakosti velmi poctivě, protože silná koncentrace příslušníků různých církví na jedné straně, ale i velký podíl nevěřících na straně druhé, je tavicím kotlem dospívání mnoha mladých lidí. Hledání cesty je často poctivé a velmi náročné, jak si jej pamatuji z doby mého ředitelování Evangelické akademie v Praze.
    Česká společnost zpočátku byla k církevním školám rezervovaná a čekala, jak se vyprofilují. Nyní by mnozí, tj. i ti, kteří jinak s církvemi nemají nic společného, cítili jako újmu, kdyby církevní školy měly zaniknout. Rodiče dětí s jakýmkoliv problémem mají církevní školy za ty, které je neodmítnou, které jim pomohou problém zvládnout. A může se jednat pouze o obavy z dospívání.

zpět na obsah

Literatura

Jandourek
je opět na koni
Petra Vokáčová

V posledních měsících můžeme najít na pultech knihkupectví novou knihu u nás již poměrně známého autora Jana Jandourka Bomba pod postelí.
    Dříve než se zmíním o samotné knize, připomeňme si alespoň některé základní údaje o autorovi: Jan Jandourek se narodil v roce 1965 v Novém Městě nad Metují. Studoval nejdříve teologii, pak sociologii. Krátce působil jako duchovní. Svoji zkušenost s obcí teologů zúročuje jednak v autobiografickém románu Když do pekla, tak na pořádné kobyle (2000), ve kterém se odráží jisté zklamání mladého teologa z poměrů v katolické církvi, jednak v knihách rozhovorů s duchovními Tomášem Halíkem (Ptal jsem se cest, 1997) a Václavem Malým. Obě knihy rozhovorů jsou velmi kvalitní. Jandourek se dokáže vhodně kladenými otázkami dostat i k velmi citlivým tématům. Tento tazatelský talent souvisí také s jeho prací novinářskou. Působil jako redaktor Českého týdeníku, přispíval do časopisu Český rozhlas, byl členem redakční rady Souvislostí a v současné době spolupracuje s Mladou frontou DNES. Z jeho beletristických prací připomínám předně titul V jámě lvové (1997), za který získal Ortenovu cenu. Jedná se o vtipné a chytré zpracování biblické látky Danielova proroctví. Věnuje se také vědecké činnosti. Je autorem Sociologického slovníku (2001), za který si ovšem vysloužil kritiku pro údajnou neskromnost nazvat dílo slovníkem.
    A nyní k jeho nedávno vydané a zde již zmíněné knize Bomba pod postelí (Petrov, 2001). Jandourek se v tomto románu opět projevil jako ironik, který bravurně zvládá spisovatelské řemeslo. Román se jeví jako ironie na druhou -ironický je nejen v promluvách postav, jak je to typické pro jeho předchozí romány, ironický je celý příběh, včetně volby postav, ironický je i k zvolenému žánru, jehož postupy důsledně naplňuje, čímž dosahuje komického účinku.
    Děj románu nás uvádí do mediálního světa komerční televize AURA. Autor samozřejmě glosuje situaci v české komerční televizi. Jsme například svědky zákulisních hrátek vedení televize. Zde vystupuje výrazně postava Leo Mausse, ředitele televize a rádoby intelektuála svazovaného mravními tabu, a postava Průchy (evokuje představu sexuálního devianta už svým jménem), typického požitkáře, který nepromarní žádnou šanci si užít. Pro představu uvádím citát:
    ''Proč ne?'' podivil se Průcha, který si pod pojmem důvěrný vztah představoval především sex, a nechápal, proč by splnit přátelsky míněný pokyn vyzývající k sexu měl být pro někoho problém. Zatím měl vždy dojem, že potíže vzbuzuje spíše sexuální deprivace způsobená pokyny opačného rázu. (s.156)
    Vedení televize se rozhodne pro vysílání pořadu typu Big Brother, který známe ze zahraničních televizních kanálů. Jedná se o pořad, ve kterém skupina lidí žije po určitou dobu v uzavřeném prostoru, ze kterého se nemohou vzdálit, a kamerami je snímána každá minuta jejich života. Příběh románu je komplikován detektivní zápletkou. V ''kontejneru'', jak nazývá vedení televize prostor, ve kterém se pořad natáčí, se objeví bomba. Tím se rozbíhá děj, který propojí život postav v kontejneru se situací ve vedení televize.
    Autor si ''bere na mušku'' některé postavy současného mediálního světa. Ne neprůhledná je postava spisovatelky brakové literatury a moderátorky televizních pořadů se ''zpackaným mediálním obrazem'' Barbory Nesnídalové.
    Více však nebudu prozrazovat. Přestože Jandourek svým románem balancuje přesně na hraně vkusu a nevkusu (neuráží inteligentního čtenáře, ale rád se zavděčí i čtenářům nenáročné literatury), rozhodně se jedná o román, který stojí za přečtení, obzvláště potřebujeme-li se odreagovat.

zpět na obsah

Odjinud

Sousedé, vrchnost i bratři
Ondřej Macek

Za rohem, ale v cizině

    Kdyby tehdy Přemysl Otakar II. vyhrál bitvu na Moravském poli, byla by z Vídně možná po-zapomenutá osada na břehu Dunaje a archeologové by se dnes divili, jak je možné, že tu nacházejí pozůstatky po římském městě z konce prvního století po Kristu. Jenže kdyby...
    Studium ve Vídni je takový kompromis mezi ''zůstat doma'' a ''jet do zahraničí''. Ti škodo-libější říkají, že Vídeň jsou vlastně čistší pražské Vinohrady a další vzpomínají, že tam chodili přeci ''na zkušenou'' naši pradědové a naše prabáby že tam sloužily v bohatších rodinách a učily vídeňské paňmámy českým knedlíkům (či naopak). Pravda je ta, že vskutku skoro každé druhé jméno je tu české a na rohu v pekařství Josefa Zahradnicka dostanete něco jako Golatsche...
    Do Vídně jsem tedy vyjel s představou, že se jen tak lehce naučím valčík, nahlédnu do nějaké z tisíce kaváren, v Kapucínské hrobce se ''seznámím'' s mrtvými císaři, u skromné rakve tolerujícího Josefa II. zamáčknu slzu, pak se poběžím svézt na obřím kole v Prátru a při tom, jen tak mimochodem, že postuduji na evangelické theologické fakultě, ze které po dlouhá desetiletí odcházeli na sbory všichni čeští a moravští evangeličtí faráři až do pádu Rakouska-Uherska. Ale že vlastně pořád to budu mít domů kousek.

Temel, temeli, Temelin

Krátce předtím než jsem odjel, však začalo po rakousko-české hranici obcházet strašidlo ''Temelín''. A cestou od hranic pak přijíždějící vítaly transparenty s německým nápisem: Ano životu, ne Temelínu. No a pan premiér Ceman tomu také moc nepřidal. A tak by to skoro vypadalo, že z procházek klasicistní a secesní Vídní nebude nic. Naštěstí to není zas až tak, jak vyprávějí v televizi. Čechy tu nekamenují ani nevěší na lucerny... Stejně jako i v jiných případech mohou různí svědčit různě, ale pokud můžu povídat o svých zážitcích, tak se člověk spíše občas setkává s neznalostí, se zkreslenými představami a velmi ojediněle snad se strachem či se zmanipulovaností.

Povahy blízké i vzdálené

Nic víc, nic míň. Ačkoliv jste z Vídně v Brně za chvilku, dělí nás pořád podivná hranice. Ačkoliv byla Vídeň takřka nejčastějším místem, kam se v minulých letech emigrovalo, ačkoliv máme s Rakouskem společné dějiny po staletí, podobné zkušenosti a snad i trochu podobné povahy, je mezi námi přece jen proláklina, snad možná právě proto.
O těch povahách... Zvláště moje italské spolužačky a spolužáky rozčilovala vídeňská uzavřenost, nedůvěřivost a nedůtklivost, jenže oni byli nervózní z toho, že se jich Rakušanky a Rakušané do půl hodiny neptali: Jaké jsi měl nemoci v pěti letech? Co dělají tvoji rodiče? A chodíš teď s někým? Měli pocit, že jim nestojí za hovor a za přátelství.

Vídeň - zmatení jazyků

Samotná Vídeň je i pro Rakousko něčím zvláštním. Rozdělena na dvacet tři okrsků (Bezirke) tvoří stát ve státě. Není to jen tím, že je opravdu samostatnou spolkovou zemí, má vlastní výrazný dialekt, ale i sami Rakušané pocházející odjinud poukazují na její nejen povahové zvláštnosti. Například o některých čtvrtích Vídně se mluví jako o dobrých, o jiných jako o lepších a po tom o těch, do kterých slušný Vídeňák nepřijde. Dokonce se prý podle křestních jmen pozná, ve které se ta či ten narodili.
Vídeň fascinuje svojí obrovskou mezinárodností. Když jedete například v tramvaji, slyšíte pro množství jiných řečí němčinu jen opravdu zřídka. Vídeň je plná menšin, jazyků, národností, a snad proto i občasných rasových problémů. Sídlí tu řada mezinárodních institucí (např. Agentura pro atomovou energii), ale také na zdejší universitě, která byla založena roku 1365 jako konkurentka pražské, studuje spousta zahraničních studentů.

Baráky

Během II. světové války byla také Vídeň samozřejmě bombardována, ale spousta památek nebyla zničena a mnoho pobořených bylo později citlivě obnoveno do původní podoby. Vzhled města však daleko spíše určila asanace v devatenáctém století, kdy části středověkého města byly i s hradbami proti tureckým nájezdům zbořeny a nahrazeny novorenesančními a později secesními stavbami. Takže vedle gotických kostelů, barokních paláců tu skoro na každém rohu vidíte něco jako naše Národní muzeum, Národní divadlo apod... Zlomyslní a namyšlení Češi říkají (a nejsou zas až tak daleko od pravdy): všechno za naše peníze a prací moravských řemeslníků.

Věřící

I světský bedekr čtenáře upozorní, že v roce 1577 do města přichází jezuitský řád, začíná rekatolizace a o několik let později je vydán zákaz protestantských bohoslužeb. V průběhu let se pak z Lutherovou reformací hluboce zasaženého Rakouska stal takřka zcela katolický stát. To platí i dnes, svatoštěpánský chrám se v neděli plní mnohokrát za den věřícími všech generací, zatímco v kostelech luterských i reformovaných jsou jen ''hloučky'', i když většinou přece jen o málo větší než u nás... Přesto když tu člověk přijde na bohoslužby, má pocit, že je doma, až na tu Wienerdeutsch -stejné písně, podobná kázání i košíčky na sbírku. Německé spolužáky nepřestává udivovat, že v celém Rakousku je ''jen jedna'' evangelická theologická fakulta s ''jen dvěma stovkami studentů''. Hodně významné (přestože rozhodně ne počtem členů) a zajímavé jsou zdejší židovské náboženské obce. Ve Vídni sídlí například rabínská vysoká škola. Dnes do popředí vstupují muslimové, kterých je v Rakousku díky přistěhovalým Turkům osm procent, což je nepoměrně víc než evangelíků obou konfesí.

Za okny

Nikdy se mi ještě nestalo, že bych oknem viděl přímo do bytů v protějším domě, až teď ve Vídni. Ulice mezi kolejí, kde bydlím, a protějšími domy je dost úzká, a tak si doslova vidíme do talíře. Ne že bych tím trávil všechen čas (oni se taky koukají, co si ráno beru na sebe), ale vidím do bytu jakémusi stárnoucímu profesorskému páru s velkou knihovnou a rotopedem, mladým manželům s miminem, ze kterého už je batole, dvěma důchodkyním, co koukají pravidelně z okna, a jednomu smíšenému manželství, kde on hodně křičí. Takže taky sledovali olympiádu, taky se hádají a mračí se na sebe u snídaně, taky spolu mlčí nebo čekají na tchyni, na dcery a taky se diví, co že jejich dítě už umí. Žijí jako my -jen toho o sobě pořád málo víme...

zpět na obsah

Mučedníci současnosti

Odcházím čestně... bez nenávisti
JUDr. Milada Horáková ( 25.9.1901 - 27.6.1950 )
Jan Zahradníček

Příběh Milady Horákové je jedním z těch, které mi pomáhají přijmout novodobé české dějiny nejen jako období, za které se musím stydět, ale také jako svědectví o veliké lidské statečnosti a kráse. Horáková patří k těm lidem, kteří svým pevným přesvědčením ukazují, že má smysl postavit se na stranu dobra, jakkoli je právě válcováno ďábelskou mašinérií, a že je třeba to udělat, i když to může stát život.
    Milada Králová pocházela z rodiny obchodního zástupce pražské tužkařské firmy. Když jí bylo 13 let, zemřeli v jeden den oba její sourozenci na spálu; mladou dívku to hluboce zasáhlo. V době 1. světové války studovala gymnázium a vedle studia se starala o svou o 16 let mladší sestru. Pro své nekonformní myšlení a účast na demonstracích musela školu opustit a dokončila ji až v roce 1921. Vystudovala práva a vdala se za Bohuslava Horáka.
    Mladá doktorka Horáková přijímá místo právničky na Ústředním sociálním úřadě v Praze a stává se členkou národně socialistické strany. Má silné sociální cítění, smysl pro spravedlnost a lidskou důstojnost -mimo jiné se zasazuje za zrovnoprávnění žen. Po mnichovském diktátu ustupuje do ilegality, pomáhá zřizovat výbor pro pomoc uprchlíkům, později organizuje domácí odboj. V srpnu 1940 je spolu s manželem zatčena a několik let stráví ve vazbě. V roce 1944 je odsouzena k trestu smrti; na výkon trestu čeká v terezínském koncentračním táboře. O svém pobytu zde později napíše: ''V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, jsem poznala, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.'' Trest je nakonec změněn na 8 let vězení a s koncem války je Horáková osvobozena.
    V roce 1945 se na naléhání prezidenta Beneše stává doktorka Horáková poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Brzy rozpoznává, že komunistická strana usiluje o převzetí moci a uskutečnění sovětské nadvlády a vystupuje proti ní. Poté, co se jí nepodaří zabránit komunistickému převratu v roce 1948, se vzdává svého poslaneckého mandátu a znovu odchází do ilegality. Stává se jedním z nejvýznamnějších organizátorů protikomunistického odboje, za což je roku 1949 zatčena a o rok později ve zjevně zmanipulovaném procesu společně s dalšími dvěma muži odsouzena k trestu smrti. Při soudním líčení byla Horáková podle svědectví velmi krásná -stála vzpřímená, dívala se klidně na své žalobce a hrdě bez zastírání přiznala, že skutečně usilovala o svržení totalitního komunistického režimu.
    Rozsudek vyvolává mohutné protesty v celém demokratickém světě, za omilostnění Milady Horákové intervenuje mnoho známých osobností, mimo jiné Albert Einstein. Prezident Klement Gottwald však milost udělit odmítá. (Rozsudek byl zrušen roku 1968; soudní rehabilitace proběhla až v roce 1990.)
    Ani v cele smrti neztrácí tato žena, evangelická křesťanka, pevnost svého přesvědčení. Dopisy, které píše svým příbuzným a přátelům tři dny před smrtí (vyšly v nakladatelství Lidové noviny; vřele doporučuji), jsou plné sentimentu (který zde však nepůsobí trapně) a místy až mystického vytržení, pochopitelného u člověka, který ví, že bude za několik dní popraven. Jsou však také svědectvím veliké vděčnosti za darovaný život, smíření a odpuštění, hlubokého vztahu s blízkými i s Bohem, odevzdání se do jeho rukou.
    Doktorka Milada Horáková byla popravena za úsvitu 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice. ''Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně... bez nenávisti k vám,'' jsou její poslední slova. I evangelíci mají své svaté.

zpět na obsah

Reakce

Žiju v přítomnosti
Zdeněk Šorm

Odpovědi, které se nám sešly v anketě mládeže o spasení ve čtvrtém čísle, mne ale šokovaly. Pokud totiž někdo o spasení nějakou představu měl (a byla to menšina), pak ji takřka bezvýhradně situoval do onoho času po smrti. Výtky kritiků, že je křesťanství jenom přípravkou na záhrobí, ve které schází skutečný zájem o tento život, jsem vždycky považoval za projev zlé vůle, která se s ním odmítá blíže seznámit. Vypadá to, že se budu muset kritikům omluvit.
    A ani hlavní článek o spasení od Ester Čaškové mne neuspokojil. Ta sice píše, že jde o něco také přítomného, ''co už prožívám a zároveň se na to teprve těším'', oč v té přítomnosti ale jde, jsem z toho moc nevyčetl a její jistota, že jí ho nikdo nevyfoukne, ani ji v tom důležitém okamžiku nepředběhne, mi opět vnuká představu konta, které je deponováno na nějakém vzdáleném místě a volný přístup k němu se otevře až ve chvíli nějaké daleké budoucnosti.
    Možná je moje víra slabá, ale nedovedu žít jenom pro to, co bude po smrti, byť by to bylo sebeskvělejší. Žiju v přítomnosti a bez toho, abych si pod spasením něco přítomného představil, se neobejdu. A tak to vyznání, že jsme spaseni z milosti, má pro mne význam především tady a teď. Znamená pro mne, že se o svoje spasení nemusím starat, že nic, co dělám, nemusím dělat proto, abych sobě, ostatním nebo Bohu dokázal, že jsem dost dobrý, abych měl nárok na lásku, na přijetí, aby můj život měl smysl. Mohu se spolehnout, že mne tohle všechno potká, a také s překvapením sleduji, že mne to potkává, přestože na to kolikrát nemám. A tak to, co dělám, nemusím dělat proto, abych se ospravedlnil. Vnímám to jako osvobození a poznávám, že pokud jsem někdy schopen udělat něco dobrého, je to právě tehdy, když mne důvěra osvobodí od toho, abych se přitom o vlastní hodnocení staral. To osvobození mě tedy také uschopňuje, abych nežil pro svoji spravedlnost, ale pro spravedlnost mezi lidmi, ať už přitom vypadám a dopadám jakkoli. A mám za to, že právě tehdy se setkávám s životem, který je silný a hluboký. S tímhle osvobozením, s láskou a přijetím, s kterým se překvapivě potkávám, pro mne souzní spasení. Vždycky přitom jde o věc vztahů. Proto je pro mne také ''sólo spasení'' jenom přelud.
    Neříkám, že je to všechno. Nedokonalost sebe i přítomnosti cítím. Jistě ta svoboda, spravedlnost, láska, vztahy mohou nabýt mnohem dokonalejší dimenze, než si teď vůbec dovedu představit. Toužím po tom a jsem zvědavej, co nám Bůh ještě chystá.

zpět na obsah

Mládež

Tajemník - farář pro mládež
Jan Dus, Martin Balcar, Eva Drozdová

V sobotu 19. ledna 2002 proběhla porada delegátů mládeže. Na programu byly (mimo jiné) dva důležité body -volba nového Celocírkevního odboru mládeže a představení a rozhovor s kandidátem na místo faráře - tajemníka pro mládež. O tom, jak dopadla volba nového COMu, jsme vás již informovali v Bratrstvu č. 3/2002. Podrobnosti o místě a kandidátovi na místo tajemníka - faráře pro mládež právě tady.

Historie

Už od začátku 90. let se volá po celocírkevním kazateli určeném pouze pro práci s mládeží, nových metodách práce, kazatelům na sborech scházejí nové vhodné pomůcky. SR vyhlásila konkurz na místo takového pracovníka, ale nenašel se nikdo, kdo by se do konkurzu přihlásil. V roce 1998 se o tom začalo znovu mluvit: jaká bude jeho práce, jeho místo, hranice práce (od té doby jsme hledali i vhodného kandidáta). COM se shodl na oslovení Jana Keřkovského -po několika jednáních, kdy jsme vzájemně pojmenovávali všechna pro a proti, odmítl. Po tomto ''neúspěchu'' jsme hledání kandidáta nechali být a začali jsme specifikovat naši představu o tom, jak by tato práce měla vypadat. Podmínky se odrazily v řádu výchovy a vzdělávání a v povolávací listině kazatele pro mládež. Až v tomto okamžiku jsme se začali znovu ohlížet po možném kandidátovi. Na poradě COMu každý z nás navrhoval jména -z těchto asi dvaceti jmen jsme tajnou volbou určili pořadí a už předem se rozhodli, že budeme oslovovat kandidáty jednoho po druhém. Prvním kandidátem byl Filip Keller -obrátili jsme se na něj a jednali jsme s ním skoro rok -Filip navržení přijal.

Jan Dus, tehdejší předseda COMu

Představení kandidáta: Filip Keller

Narozen:	v pátek kolem dvanácté hodiny 16. 6. 1972
Řidičský průkaz:	A + B (pouze s brýlemi)
Znalost jazyků:	čeština, angličtina, ruština (hodně pasivně)
Znalost PC:	zná se s ním, používá ho každý den
Zájmy, záliby:	rád jezdí na vodu, rád se v něčem vrtá, zajímal se o zemědělství, měl koníčka (Hucula)

Na kterých místech jsi pobýval a co jsi dosud dělal?
    Vyrůstal jsem na Vysočině, po střední škole jsem byl šest měsíců ve Velké Británii. Z toho tři měsíce jsem pracoval v domě, kam jezdili na krátkodobé pobyty nejchudší lidi z Glasgow. Bylo to pro mne důležité, dost mě to ovlivnilo. Načerpal jsem tam zajímavé zkušenosti s lidmi, kteří jsou na tom hodně jinak, než většina z nás.
    Vyrůstal jsem v této církvi a hodně z toho čerpal. Studoval jsem teologii, žil jsem mládeží a aktivitami s ní spojenými na různých úrovních. V době, kdy jsem se podílel na práci v COMu, jsem měl možnost být na několika zahraničních akcích. Byl jsem u toho, když vznikala spolupráce naší církve se švédskou církví. Například na to bych rád navazoval. Myslím, že je možné ji rozvíjet. Byl jsem v Holandsku se skupinou mládeže z Čech, na výměnném programu, pak přijeli zase oni sem. Jako zástupce mládeže jsem byl také v Dánsku na celocírkevním setkání a na táboře.
    Když jsem se rozhodoval pro teologii, měl jsem dojem, že bych jako farář mohl nabízet to, co jsem sám přijímal. Oslovení COMem, abych se stal tajemníkem-farářem pro mládež, jsem přijal jako výzvu.
Kde vidíš přednost současného stylu setkávání mládeže a kde je deficit?
    Nevím, co je současný styl, myslím, že je to na různých místech různé. Nicméně to vnímám tak, že setkávání není příliš spoutané, snaží se reagovat na to, co mladí lidé prožívají a zabývá se různými způsoby, možnostmi. Nebezpečí vidím ve snaze přizpůsobit akce určité skupině či typu mládeže, přičemž se zapomene na jiné. Může tak docházet k vydělování. Jsou tací, kteří se pak v daném společenství necítí dobře, nezapadnou, odloučí se. Není to zcela odstranitelný problém. Je to ovšem věc, kterou je třeba mít na paměti.
Existují priority, na které se chceš zaměřit?     Za jednu z hlavních věcí považuji komunikaci a vzájemnou informovanost. Většinou víme, co se děje v okolních sborech, případně v sousedním seniorátu. Čím to jde dál, tím se toho ví méně. Myslím, že stojí za to zajímat se, jak pracují jinde, stojí za to čerpat z jejich zkušeností. Tím bych chtěl začít: zjišťovat, jak se pracuje s mládeží na různých místech, a spolupráci rozvíjet. Na všech úrovních, včetně například spolupráce na publikační činnosti. Může se ukázat, že o to není velký zájem, že to není žádoucí, ale za pokus to stojí.
V návrhu povolací listiny je, že budeš jeden den v Praze. Proč?
    Je to důležité pro komunikaci s kanceláří (ÚCK). V návrhu povolací listiny také je, že spolupracuji právě s ÚCK a také s COMem. To nějaký čas zabere. V ostatním čase bych se chtěl snažit rozvíjet spolupráci se senioráty, sbory. Chtěl bych jezdit tam, kde se něco děje. Chtěl bych být přítomen na různých mládežnických akcích v ČR i v zahraničí. Je možné, že tam, kde se práce s mládeží daří, mne nebudou potřebovat, ale já budu potřebovat je.
S čím, co by za tebou zůstalo, bys byl spokojen a s čím nespokojen?
    Byl bych spokojen, kdybychom já i vy měli pocit, že to, co se děje, má smysl. Že to podporuje práci s mládeží v církvi obecně, že je to ve prospěch komunikace -mezi senioráty a sbory, SOMy a COMem, mezi Bratrstvem a mládeží. Nebyl bych spokojen, kdybychom já i ostatní zjistili, že je zbytečné, aby takový farář byl, nebo že já to dělám špatně.
V čem vidíš, výhodu, že je to místo faráře mládeže, že to není jen tajemník. Proč myslíš, že to má být kazatel a ne laik?
    Tajemníci na SR mají na starost hodně administrativy a do terénu vyjíždějí, jen když je to nezbytně nutné (například při přípravě sjezdu). Takto bych snad mohl být víc s mládeží samotnou. Proč farář a ne laik? Myslím, že obojí je možné. Kazatel by k některým oblastem práce měl být určitým způsobem více teoreticky připraven. V tom vidím výhody. COM říká: Je to práce teologická, pastorační a výchovná.
Jaké jsou konkrétní představy o způsobu práce, v čem konkrétně pomůžeš?
    Ne každému kazateli se daří pracovat ve všech oblastech kazatelské práce. Tím, že bych byl určen právě pro práci s mládeží, měl bych mít víc času a možností se tomu věnovat. Samozřejmě, pokud není žádná mládež, tak si ji nemohu vymyslet. Kde mládež je a nedaří se práci rozvíjet, tam bych snad mohl být ku pomoci při hledání -spolu s místními -nových možností práce.

Ptal se Martin Balcar

Usnesení synodu: (3. zasedání 30. synodu květen 2001)
Synod usnáší tuto změnu Řádu výchovy a vzdělávání: Do čl. 7 se doplňují nové odstavce 14 - 19:

Pro práci mládeže zřizuje církev v ÚCK oddělení mládeže a ustanovuje tajemníka - faráře mládeže. Tajemník - farář mládeže řídí oddělení mládeže a odpovídá za jeho činnost. Tajemník - farář mládeže je kazatelem povšechného sboru.
Kandidáty pro volbu tajemníka - faráře mládeže vyhledává poradní odbor mládeže synodní rady. Na základě jeho doporučení předkládá synodní rada návrh kandidáta (kandidátů) pro volbu tajemníka - faráře mládeže synodu.
Synod volí tajemníka - faráře mládeže z kandidátů navržených synodní radou, a to na dobu určitou šesti let. Tajemník - farář mládeže může sloužit nejvýše dvě funkční období.
Tajemník - farář mládeže je virilním členem poradního odboru mládeže synodní rady, má všechna práva a povinnosti jeho člena, nemůže však být volen jeho předsedou.
Je-li místo tajemníka - faráře mládeže uprázdněné, přebírá odpovědnost za výkon jeho funkce synodní rada, která na základě návrhu svého poradního odboru mládeže pověří výkonem této funkce jiného vhodného pracovníka. Toto pověření pozbývá platnosti povoláním nového faráře.
Povolací listinu tajemníka - faráře mládeže připraví synodní rada ve spolupráci s poradním odborem mládeže synodní rady a kandidátem a dá ji před volbou na vědomí synodu.

Dovětek

Zvoleného kandidáta v době zasedání synodu ČCE (květen) nebude možné zvolit za faráře - bude ještě stále vikářem a nebude tedy mít dekret volitelnosti za faráře ČCE. Synodní rada se po dohodě s Filipem Kellerem a se svými poradními odbory rozhodla postupovat bez výjimek, tedy v souladu s Řádem výchovy a vzdělávání, čl. 7 odstavec 18.
Poradní odbor mládeže na své poradě dne 8. dubna 2002 rozhodl takto:
COM souhlasí s tím, že SR nepodá návrh na volbu tajemníka - faráře pro mládež na synod ČCE v květnu 2002. Nově navrhne SR kandidáta pro volbu na synodu ČCE v roce 2003.
Odbor mládeže navrhuje, aby byl Filip Keller pověřen řízením oddělení mládeže jako jeho tajemník.

zpět na obsah

Ručně a stručně

Ručni vazba
(2. díl)
Samuel Titěra

Celý blok sešitých přehnutých papírů stiskneme v knihařském lisu nebo mezi dvěma dřevěnými hranolky ve svěráku. Hřbet důkladně natřeme lepidlem (Herkules) a necháme zaschnout. Několikrát opakujeme. Nakonec přelepíme proužkem gázy nebo plátna.
Tvrdší papír (120 g/m2) rozpůlíme a oba díly přeložíme. Slepený knižní blok natřeme na boku u hřbetu lepidlem v proužku asi 4-5 mm (pomůžeme si přiložením pomocného papíru). Přeložený list tvrdšího papíru přilepíme přehnutou stranou asi 1 mm od hřbetu (viz obr.). Totéž na druhé straně. Tyto listy nám budou sloužit k zavěšení do desek. Nyní nastává náročná část - ořez. Funkci speciálních strojů můžeme nahradit dvěma hladkými špalíky tvrdého dřeva, mezi které do svěráku sevřeme blok papírů, tak aby vyčuhoval asi o 1,5 mm. Nyní potřebujeme nůž: dlouhý a velmi ostrý. Některý z kuchyňských nožů (pevný, kovaný), důkladně nabroušený by mohl stačit. Řežeme těsně podle hranolů, krátkými šikmými řezy, které plynule navazujeme. Doporučuji si toto nejdříve vyzkoušet na nějakém tlustším špalíčku papírů (např. na starém sešitu). Snažte se spíše o plynulost než o přesnost a rovnost. Ořez by měl být především hladký a krásný.
Ořízlé strany můžeme natřít vodovou barvou a rozpuštěným včelím voskem, nerovnosti se zahladí a hrana víc vydrží. Nyní je knižní blok připravený k zavěšení do desek. Potřebujeme tvrdý (cca 1-1,5mm) karton asi 16 x 23 cm (ve výtvarných potřebách) a knihařské plátno (ve výtvarných nebo řemeslných potřebách, v Praze v Dlouhé ulici). Desky vyřízneme z kartonu (vlákno papíru by mělo jít svisle, aby se nekroutily) a nalepíme je na plátno. Okraje plátna přehneme dovnitř, zalepíme a růžky zamáčkneme. Vlepíme knižní blok za tvrdé krajní listy. A je to. Hodně štěstí.

Soutěž

Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip a zašlete jej redakci Bratrstva do 27. května.
Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
V 8. čísle budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 3 čísel.

1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)

zpět na obsah

HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.

Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.

I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.

Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová

Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah