archiv
OBSAH:
Subjektivní balvan „nábožných“?
Zastavení
Přece nebudeš krást!
Co o tom čteme v bibli:
Hřích? Polibte mi šos...
Co pro vás znamená hřích?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Zachovat rovinu lidství
Má cenu dál pokračovat?
Tisíc a jedna noc
Televize a povodňová konta
Buty - Normale
Česko-slovenská &bdqo;školka“ v Břeclavi
Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa... 2.
Touha po životě
Ještě mi oči tíží sen
Boží soud!
K homosexualitě v manželství
Povodně aneb v naději nad ději
Lití Olova
Soutěž
Jsi moře
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Subjektivní balvan
''nábožných''?
Filip Dušek
''nábožných''?
Filip Dušek
S hříchem se setkáváme dnes a denně, alespoň v obecné mluvě určitě. Jen si zkuste vzpomenout, kde všude se používá slovo hřích nebo hřešit. Člověk se může prohřešit proti nějakým pravidlům, třeba silničního provozu: Mňo, pane řidiči, koukám, to už je váš třetí hříšek! Nebo zajdete do obchodu: hele, mají slevy, no to by byl hřích to nekoupit! Anebo se vám někdo omlouvá, že pohříchu nemohl přijít (pozor, nemyslím po hříchu, jsme přece slušný časopis). Zaběhaným spojením se také už stává hříšná vášeň nebo hříšná touha (a je jasné, kam především se míří). Z toho celkem probleskuje, co dneska v běžné řeči hřích znamená: je to zkratka pro lákavé a vzrušující porušení daných, ale již poněkud ztuhlých zvyklostí, především v oblasti mezilidských vztahů. U lidí, kteří jsou ''nábožní'', je hřích potom jakýmsi subjektivním balvanem, problémem, který tyhle chudáky kdovíproč pořád nějak tíží, ale normálního člověka nechává naprosto v klidu.
Má tedy vůbec cenu se ještě o hříchu bavit? Nebylo by lepší tohle slovo vymazat ze slovníku? Třeba by tím křesťanům odpadl problém, život bez hříchu by přece byl mnohem jednodušší a pohodovější. Ovšem pozor: už to, že o hříchu píše tohle Bratrstvo jako o hlavním tématu, naznačuje, že to zas až tak jednoduché nebude.
Má tedy vůbec cenu se ještě o hříchu bavit? Nebylo by lepší tohle slovo vymazat ze slovníku? Třeba by tím křesťanům odpadl problém, život bez hříchu by přece byl mnohem jednodušší a pohodovější. Ovšem pozor: už to, že o hříchu píše tohle Bratrstvo jako o hlavním tématu, naznačuje, že to zas až tak jednoduché nebude.
Bolest umučení se vpíjí do mého nitra
každý okamžik rozřezává proužky hrůzy
a spojuje je v mučenky slz
Rozklad myšlení
Vibrace mozku
Kulhavá láska pod bičem smyslů
Lýko stromů spoutalo ruce
provazy největšího osamění
Písek v očích
Mučivá touha
Pulsující blizna srdce
Pane!
Jan Zámečník
každý okamžik rozřezává proužky hrůzy
a spojuje je v mučenky slz
Rozklad myšlení
Vibrace mozku
Kulhavá láska pod bičem smyslů
Lýko stromů spoutalo ruce
provazy největšího osamění
Písek v očích
Mučivá touha
Pulsující blizna srdce
Pane!
Jan Zámečník
8. přikázání
Přece nebudeš krást!
Lidie Mamulová
Lidie Mamulová
Zní to prostě a člověk, který se drží toho, co je černé na bílém, to má celkem jednoduché. - Kdo krade, zaslouží trest. Krást se nesmí ani v bance ani spadlá jabka v sousedovic zahradě. A já nekradu.
Napadá mě: Mám někdy sama chuť něco ukrást? Přiznávám, že na to občas pomyslím. Tak třeba: Když vidím něco hezkého nebo užitečného bez využití nebo jen někde na okraji zájmu majitele, pak něco moc dobrého nebo pěkného a pak asi, když bych měla hlad a nebo kdybych třeba měla krádeží někoho ochránit.
Moderní výklady tohoto přikázání zdůrazňují, že především šlo a jde o ukradení člověka. Krádež člověka jsem si zpočátku moc neuměla představit, ale když o tom víc přemýšlím, říkám si, přece se mne to týká. Nejsem sice typ člověka, který by si troufal to, co Josefovi bratři, abych svého sourozence prodala do otroctví. Ani si moc nedovedu představit, že bych se pokoušela omezovat něčí svobodu kvůli svému užitku nebo napomáhala nějakému totalitnímu režimu v manipulování s lidmi.
Ale už si dovedu představit, že podlehnu třeba zajímavé reklamě a začnu pro ni agitovat. Také by mne mohla popadnout touha někoho zachraňovat a pomáhat a radit mu, co a jak má dělat. Nejhorší asi je vědět o slabostech druhého a využít je ve svůj prospěch, úspěch, svou pohodu či slávu.
Okrást člověka o jeho svobodu myšlení, svobodu citu, svobodu způsobu života, okrást ho o pocit vlastního já, je určitě hřích a nejsme vůči němu nikdo imunní.
Okrást druhého o jeho soukromí, oblíbenou knížku, náramek, památečné rádio, hrníčky po babičce, peníze na opravu střechy, okrádat ho tím, že žiji na úkor jiného člověka, jeho duševního bohatství, či na vrub společnosti je možná menší hřích, ale k dobrému životu rozhodně nepatří.
''Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,.'' zní mi v uších Ježíšova slova.
Napadá mě: Mám někdy sama chuť něco ukrást? Přiznávám, že na to občas pomyslím. Tak třeba: Když vidím něco hezkého nebo užitečného bez využití nebo jen někde na okraji zájmu majitele, pak něco moc dobrého nebo pěkného a pak asi, když bych měla hlad a nebo kdybych třeba měla krádeží někoho ochránit.
Moderní výklady tohoto přikázání zdůrazňují, že především šlo a jde o ukradení člověka. Krádež člověka jsem si zpočátku moc neuměla představit, ale když o tom víc přemýšlím, říkám si, přece se mne to týká. Nejsem sice typ člověka, který by si troufal to, co Josefovi bratři, abych svého sourozence prodala do otroctví. Ani si moc nedovedu představit, že bych se pokoušela omezovat něčí svobodu kvůli svému užitku nebo napomáhala nějakému totalitnímu režimu v manipulování s lidmi.
Ale už si dovedu představit, že podlehnu třeba zajímavé reklamě a začnu pro ni agitovat. Také by mne mohla popadnout touha někoho zachraňovat a pomáhat a radit mu, co a jak má dělat. Nejhorší asi je vědět o slabostech druhého a využít je ve svůj prospěch, úspěch, svou pohodu či slávu.
Okrást člověka o jeho svobodu myšlení, svobodu citu, svobodu způsobu života, okrást ho o pocit vlastního já, je určitě hřích a nejsme vůči němu nikdo imunní.
Okrást druhého o jeho soukromí, oblíbenou knížku, náramek, památečné rádio, hrníčky po babičce, peníze na opravu střechy, okrádat ho tím, že žiji na úkor jiného člověka, jeho duševního bohatství, či na vrub společnosti je možná menší hřích, ale k dobrému životu rozhodně nepatří.
''Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,.'' zní mi v uších Ježíšova slova.
Hřích
Co o tom
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
Na začátku Bible se dočtete, jak člověk a člověčice žili v zahradě, do které je Bůh postavil. Dal jejich životu smysl, náplň, poslání - s jedinou výhradou: nesmějí jíst ovoce ze stromu života, stromu poznání dobrého a zlého. Přisvojí-li si člověk i tento strom - chce-li být jako bůh - je po ráji. Pak už se na scéně objeví vražda: Kain zabil Ábela. A je tu hřích. Víte, co dělá? Uvelebí se ve dveřích a číhá na příležitost.
Bůh nabídl člověku smlouvu; hřích je, když tu smlouvu člověk pošlape, roztrhá. Pak přijdou i důsledky (jedno-tlivá provinění, zlé činy), ale všechno je to následek a ovoce toho neřáda, který leží na prahu a čeká, až mu dáte šanci - respektive až se chopíte lákavé ''šance'', kterou vám podstrčí.
Mnohokrát se dočtete, že všechno tohle harampádí Bůh vzal a naložil na svého syna. I váš hřích je tím vynulován. Všechno může být odpuštěno, říká Ježíš, jen hřích proti Duchu svatému ne (Mt 12,31). Když totiž člověk odmítne Boží milost, nechce být přijat, odmítne odpuštění, jak by ho mohl mít?
K hříchu patří v Bibli ještě slovo pokání nebo taky návrat - totiž k té smlouvě, kterou to všechno začalo.
Víc se dozvíte třeba v biblickém slovníku. Nemáte-li ho doma, na faře určitě bude.
Bůh nabídl člověku smlouvu; hřích je, když tu smlouvu člověk pošlape, roztrhá. Pak přijdou i důsledky (jedno-tlivá provinění, zlé činy), ale všechno je to následek a ovoce toho neřáda, který leží na prahu a čeká, až mu dáte šanci - respektive až se chopíte lákavé ''šance'', kterou vám podstrčí.
Mnohokrát se dočtete, že všechno tohle harampádí Bůh vzal a naložil na svého syna. I váš hřích je tím vynulován. Všechno může být odpuštěno, říká Ježíš, jen hřích proti Duchu svatému ne (Mt 12,31). Když totiž člověk odmítne Boží milost, nechce být přijat, odmítne odpuštění, jak by ho mohl mít?
K hříchu patří v Bibli ještě slovo pokání nebo taky návrat - totiž k té smlouvě, kterou to všechno začalo.
Víc se dozvíte třeba v biblickém slovníku. Nemáte-li ho doma, na faře určitě bude.
Hřích
Hřích? Polibte mi šos...
Pavel Ruml
Pavel Ruml
Letos zjara jsme s mladší mládeží v Křížlicích na jejím kurzu přemýšleli o hříchu. Hlavně jsme však po kratším přemýšlení dlouze mluvili, zpívali, tvořili, diskutovali a krátce se modlili. Hodně jsme se při tom nasmáli. To považuji za velmi důležité, mluvíme-li o hříchu. Je potřeba se mu taky smát, vysmívat se mu. Stojí-li za jeho původem nějaký had, tak se mu budu do ksichtu smát.
Co ještě totiž lze tváří v tvář hříchu? Bát se ho jako čert kříže, zbaběle před ním kličkovat, tvářit se čistě anebo vůbec nejhorší mi přijde - tvářit se jakože ho není.
Jak jsme se o hříchu dozvěděli? Úplně jednoduše, od samého malička se s námi táhly vyprávěné příběhy o lidské zkušenosti. Měly různou podobu: Pohádky, biblické příběhy, nejrůznější rodičovská a jiná vychovatelská nabádání. Ještě jsme rozumu nepobrali a už nám bylo naprosto jasné, že existuje dobro a zlo. Mámy nám do našich dětských postýlek šeptaly ty neuvěřitelné zkazky, jak mnohohlavé tak-řka nezničitelné nestvůry padaly, jak to projížděly na celé čáře, když se jim postavil nějaký Honza, který měl aspoň trochu cti a odvahy v těle. A my pod peřinou, jen tak trochu vystrašení, se plnili tím nejzákladnějším poznáním, že kolem nás (i v nás) je dobro a zlo, a že to zlo může dostat na frak. Kolikrát už v polospánku, usínání či dokonce ve snu, obklopeni pořád ještě máminou a tátovou přítomností nasákli jsme důvěrou, že zlu je možné se stavět, že je to potřeba a že se dá vyhrávat.
A pak jsme rostli, ubývalo poslouchaných příběhů, pohádek a ''bajblstories'' a přibývalo nezaměnitelných vlastních životních zkušeností. Občas jsem zjistil, že lidi kolem mě jsou svině. A pak jsem začal s hrůzou odkrývat, že taky já se občas zachovám jako správnej šmejd. Bože, to je hřích??? A co s tím??? Copak jsem to chtěl??? Aby kvůli mně někdo brečel nebo šedivěl??? Nechtěl, ale jak se to tak divně semlelo???
Zoufám si, vykašlu se na všechno, dám se touto cestou: Utluču výčitky, vždyť ta síla, to zlo, ta moc přece taky nese svoje životní výhody. Jenže někde vzadu, dole, hluboko, uvnitř zní nějaký tichý jemný hlas a ten šeptá: Kdepak milý hloupý Honzo, to není ta cesta. Šeptá to moje máma - nebo to byl Bůh? Naslouchám tomu, úplně to ve mně ještě neumřelo, ta pradávná důvěra zesílená pohádkami vyprávěnými pod peřinu. Zlo přece, zlo to není cesta. Postav se mu.
Hřích, zlo - to je pro mě výzva. Výzva k boji, výzva být lepší, neubližovat nikomu. Lidem, zvířatům, rostlinám, kamenům... a Bohu. Vždyť tak nějak všude ze všech koutů ho cítím, že právě tehdy a tam kde šlápnu vedle, jako by někdo vyjekl, že jsem mu šlápl na jeho Boží kuří oko. Je mi to líto, budu lepší, nedám se. Už se nedám. Kde se to jen ve mně vzalo? Ne, na to nikdo neodpoví, prý žádný filosof to dosud nevymyslel. A jak na to? Být lepší? Neškodit?
Zdá se mi, že to jde. Pohádky mě posílily. I hlupák, má-li čest v těle, nakonec vyhraje, je na tom líp. Bajblstories mě taky hodně osvobodily. Nějak člověku pod-souvají, že ten hřích, ta vina, to zlo není silnější než člověk. A že na údělu jednoho bohočlověka vyšlo najevo, že zlo je nějak spoutané a hřích potřen. Docela mi to utřelo studený pot z čela. Vlastně se od té doby dost raduju, protože mi to uvnitř rezonuje důvěrou, že to je dobrý. A sny? Ty mě dodnes neopustily. Pořád doufám, že i když stárnu čím dál víc a rychleji, tak že jdu blíž a blíž někam, kde hřích neporoučí.
A taky jsem se moc nasmál, když jsem četl o nějakém Lutherovi, který říkal, že klidně radostně hřeší, když už potkal Pána. Teď fakt nevím, jestli to byl Luther nebo Augustin, ale není to tak trochu fuk? Měl pravdu...
A proč mi polibte šos s hříchem? Protože je to zkorumpované slovo. Bible to s ním myslela dobře a církev ho naprosto zbabrala. Tím slovem strašila a hrozila a lidi se víc začali Boha bát, než aby ho milovali, protože láska totiž nakonec vždycky je silnější než strach. A tak ti čím dál víc ustrašení lidi míň věřili a milovali a také přičiněním církve se zlo ve světě dál rozmohlo. A úplnou korunu tomu dali tehdy, když s hříchem začali kupčit. No, normálně podnikat. Dobře, úspěšně, výnosně. Kup si a máš odpuštěny ty svoje sviňárny. Polibte mi s tím šos, raději mluvím o zlu, tomu rozumí úplně každý.
Církevní otcové našli úplně nejhnusnější hříchy, a proto jim začali říkat smrtelné. Protože prý odváděly od Boha, a tím od života ke smrti. Víte, které to jsou? Pýcha, hněv, žárlivost, lenost, nestřídmost, lakomství, obžerství. Vidíte, všichni hřešíte až hrůza a smrtelně. Tak se toho ne-bojte, nedejte se, vysmějte se tomu a nehřešte víc. Vlastně nehřešme!
Co ještě totiž lze tváří v tvář hříchu? Bát se ho jako čert kříže, zbaběle před ním kličkovat, tvářit se čistě anebo vůbec nejhorší mi přijde - tvářit se jakože ho není.
Jak jsme se o hříchu dozvěděli? Úplně jednoduše, od samého malička se s námi táhly vyprávěné příběhy o lidské zkušenosti. Měly různou podobu: Pohádky, biblické příběhy, nejrůznější rodičovská a jiná vychovatelská nabádání. Ještě jsme rozumu nepobrali a už nám bylo naprosto jasné, že existuje dobro a zlo. Mámy nám do našich dětských postýlek šeptaly ty neuvěřitelné zkazky, jak mnohohlavé tak-řka nezničitelné nestvůry padaly, jak to projížděly na celé čáře, když se jim postavil nějaký Honza, který měl aspoň trochu cti a odvahy v těle. A my pod peřinou, jen tak trochu vystrašení, se plnili tím nejzákladnějším poznáním, že kolem nás (i v nás) je dobro a zlo, a že to zlo může dostat na frak. Kolikrát už v polospánku, usínání či dokonce ve snu, obklopeni pořád ještě máminou a tátovou přítomností nasákli jsme důvěrou, že zlu je možné se stavět, že je to potřeba a že se dá vyhrávat.
A pak jsme rostli, ubývalo poslouchaných příběhů, pohádek a ''bajblstories'' a přibývalo nezaměnitelných vlastních životních zkušeností. Občas jsem zjistil, že lidi kolem mě jsou svině. A pak jsem začal s hrůzou odkrývat, že taky já se občas zachovám jako správnej šmejd. Bože, to je hřích??? A co s tím??? Copak jsem to chtěl??? Aby kvůli mně někdo brečel nebo šedivěl??? Nechtěl, ale jak se to tak divně semlelo???
Zoufám si, vykašlu se na všechno, dám se touto cestou: Utluču výčitky, vždyť ta síla, to zlo, ta moc přece taky nese svoje životní výhody. Jenže někde vzadu, dole, hluboko, uvnitř zní nějaký tichý jemný hlas a ten šeptá: Kdepak milý hloupý Honzo, to není ta cesta. Šeptá to moje máma - nebo to byl Bůh? Naslouchám tomu, úplně to ve mně ještě neumřelo, ta pradávná důvěra zesílená pohádkami vyprávěnými pod peřinu. Zlo přece, zlo to není cesta. Postav se mu.
Hřích, zlo - to je pro mě výzva. Výzva k boji, výzva být lepší, neubližovat nikomu. Lidem, zvířatům, rostlinám, kamenům... a Bohu. Vždyť tak nějak všude ze všech koutů ho cítím, že právě tehdy a tam kde šlápnu vedle, jako by někdo vyjekl, že jsem mu šlápl na jeho Boží kuří oko. Je mi to líto, budu lepší, nedám se. Už se nedám. Kde se to jen ve mně vzalo? Ne, na to nikdo neodpoví, prý žádný filosof to dosud nevymyslel. A jak na to? Být lepší? Neškodit?
Zdá se mi, že to jde. Pohádky mě posílily. I hlupák, má-li čest v těle, nakonec vyhraje, je na tom líp. Bajblstories mě taky hodně osvobodily. Nějak člověku pod-souvají, že ten hřích, ta vina, to zlo není silnější než člověk. A že na údělu jednoho bohočlověka vyšlo najevo, že zlo je nějak spoutané a hřích potřen. Docela mi to utřelo studený pot z čela. Vlastně se od té doby dost raduju, protože mi to uvnitř rezonuje důvěrou, že to je dobrý. A sny? Ty mě dodnes neopustily. Pořád doufám, že i když stárnu čím dál víc a rychleji, tak že jdu blíž a blíž někam, kde hřích neporoučí.
A taky jsem se moc nasmál, když jsem četl o nějakém Lutherovi, který říkal, že klidně radostně hřeší, když už potkal Pána. Teď fakt nevím, jestli to byl Luther nebo Augustin, ale není to tak trochu fuk? Měl pravdu...
A proč mi polibte šos s hříchem? Protože je to zkorumpované slovo. Bible to s ním myslela dobře a církev ho naprosto zbabrala. Tím slovem strašila a hrozila a lidi se víc začali Boha bát, než aby ho milovali, protože láska totiž nakonec vždycky je silnější než strach. A tak ti čím dál víc ustrašení lidi míň věřili a milovali a také přičiněním církve se zlo ve světě dál rozmohlo. A úplnou korunu tomu dali tehdy, když s hříchem začali kupčit. No, normálně podnikat. Dobře, úspěšně, výnosně. Kup si a máš odpuštěny ty svoje sviňárny. Polibte mi s tím šos, raději mluvím o zlu, tomu rozumí úplně každý.
Církevní otcové našli úplně nejhnusnější hříchy, a proto jim začali říkat smrtelné. Protože prý odváděly od Boha, a tím od života ke smrti. Víte, které to jsou? Pýcha, hněv, žárlivost, lenost, nestřídmost, lakomství, obžerství. Vidíte, všichni hřešíte až hrůza a smrtelně. Tak se toho ne-bojte, nedejte se, vysmějte se tomu a nehřešte víc. Vlastně nehřešme!
Anketa
Hřích
Co pro vás znamená hřích?
Co pro vás znamená hřích?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Suchý
básník, textař
70 let
Za chřích považuji vědomě, v rozporu se svým svědomím, páchanou nepravost.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Horáková
farářka ČCE
27 let
''Hříchem'' chápu to, co se rozbují ve chvíli, kdy se člověk začne považovat za pupek světa.
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Hřích pro mě znamená pocit úzkosti, zrady sama sebe i druhých. Na jiné straně pro mě znamená existence hříchu i uvědomění, že jsme obyčejnými lidmi.
Dana
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Přiznat se alespoň sám sobě k chybám, špatným činům a snaha odpouštět druhým.
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Případně i to, co se nedá poměřovat pouze mravními kodexy či náboženskými zásadami. Říkám to bez tendence k sebemrskačství.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Vacek
katolický farář
55 let
Svinsto! Ubližuje, ponižuje a bere nám svobodu.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Šilerová
biskupka CČSH
Neposlušnost vůči Bohu a absence lásky k lidem. Je jedno, zda jde o malé či velké věci.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Hledání štěstí tam, kde není. Cesta, která nikdy nepovede k vysněnému cíli. Pocit prázdnoty, je-li vykonán. Milost Pána Ježíše, která mne může od něho osvobodit a zbavit mne jeho důsledku.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Hřích je pro mne sebstředné pyšné opájení, které ústí k zraňování Boha a bližních.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Kužel
farář ČCE
38 let
Ztrátu kontaktu se zdrojem života. Odpojení od lásky.
Zabloudění na cestě k prameni vody živé.
Zabloudění na cestě k prameni vody živé.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Brodová
psychiatrička
47 let
Slovo, co krásně zní zkuste si ho říct a znamená zlé: pomluvu, zradu, lež, která se pravdě podobá, pohrdání, nelaskavost, nepochopení vůči druhým, sobě, Bohu.
Červenáček
člen klubu
Rychlé šípy
člen klubu
Rychlé šípy
Já bych věděl co! Ale musel bych k tomu mít dlouhé prkno!
Hřích
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
představovali?
Jiří Gruber
Zatímco v Bibli je za hřích považováno porušení vztahu věrnosti mezi člověkem a Bohem, který je dán jejich vzájemnou smlouvou, později je hřích chápán pouze jako morální selhání a porušení jednotlivých přikázání. Protože sedmička byla (na základě počtu tehdy známých nebeských těles) považována za číslo plnosti, objevuje se brzy vedle sedmi ctností (víra, naděje, láska, prozíravost, spravedlnost, statečnost a mírnost) také sedm neřestí případně sedm smrtelných hříchů. Patří mezi ně nejčastěji pýcha, závist, lakota, smilstvo, nestřídmost, hněv a lenost. Ctnosti a neřesti vedou v člověku boj, který popsal ve svém díle Psychomachia španělský básník Prudentius.
Neřesti jsou zobrazovány většinou jako ženské postavy s příslušnými atributy. Za největší ze sedmi smrtelných hříchů je považována pýcha, která jede na lvu a drží pohár nebo žezlo. Jindy je to jezdec padající z koně, nebo orel či páv. Závist je zobrazena jako žena jedoucí na psu, který má v tlamě kost. Symbolem závisti je had, škorpion nebo netopýr. Čtvrtou neřest nestřídmost poznáme podle postavy jedoucí na vepři nebo lišce s husou v tlamě. Někdy je zobrazena jak jí nebo zvrací. Další neřest lakomství poznáme podle peněz v měšci nebo v truhlici a podle postavy jedoucí na ropuše. Lenost symbolizuje postava jedoucí na oslu, podřimující oráč nebo žena, která usíná s přeslicí v ruce. Hněv charakterizuje postava jedoucí na divočáku nebo medvědu. Jindy je znázorněn jako dvojice muže a ženy, kteří se navzájem probodávají mečem. Sedmou neřest smyslnost poznáme podle nahé ženy jedoucí na kozlu, která má zrcadlo a na prsou hada.
Neřesti jsou zobrazovány většinou jako ženské postavy s příslušnými atributy. Za největší ze sedmi smrtelných hříchů je považována pýcha, která jede na lvu a drží pohár nebo žezlo. Jindy je to jezdec padající z koně, nebo orel či páv. Závist je zobrazena jako žena jedoucí na psu, který má v tlamě kost. Symbolem závisti je had, škorpion nebo netopýr. Čtvrtou neřest nestřídmost poznáme podle postavy jedoucí na vepři nebo lišce s husou v tlamě. Někdy je zobrazena jak jí nebo zvrací. Další neřest lakomství poznáme podle peněz v měšci nebo v truhlici a podle postavy jedoucí na ropuše. Lenost symbolizuje postava jedoucí na oslu, podřimující oráč nebo žena, která usíná s přeslicí v ruce. Hněv charakterizuje postava jedoucí na divočáku nebo medvědu. Jindy je znázorněn jako dvojice muže a ženy, kteří se navzájem probodávají mečem. Sedmou neřest smyslnost poznáme podle nahé ženy jedoucí na kozlu, která má zrcadlo a na prsou hada.
Za další neřesti se považovaly nevěra (postava se zavázanýma očima nebo obětující modle), zoufalství (muž, který se probodává nebo věší - Jidáš), pošetilost (blázen kousající kámen nebo oblečený do peří), zbabělost (voják prchající před zajícem), nespravedlnost (padělatel závaží nebo válečník s kopím), vzdor (muž tasící meč proti bezbrannému), nestálost (mnich prchající z kláštera) a svár (dvě peroucí se postavy, často muž a žena).
Jindy jsou neřesti zobrazeny jako sedm hlav bájného draka, nad nímž vítězí archanděl Michael nebo svatý Jiří.
Častým námětem křesťanského umění je také scéna prvotního hříchu Adama a Evy, resp. jejich vyhnání z ráje. Jako typ hříšnice a kajícnice bývá zobrazena Maří Magdalena, spoře oděná postava zahalená rozpuštěnými vlasy s lebkou a krucifixem.
Jindy jsou neřesti zobrazeny jako sedm hlav bájného draka, nad nímž vítězí archanděl Michael nebo svatý Jiří.
Častým námětem křesťanského umění je také scéna prvotního hříchu Adama a Evy, resp. jejich vyhnání z ráje. Jako typ hříšnice a kajícnice bývá zobrazena Maří Magdalena, spoře oděná postava zahalená rozpuštěnými vlasy s lebkou a krucifixem.
Hřích
Co o tom
vyznáváme?
Augsburgské vyznání
vyznáváme?
Augsburgské vyznání
''O příčině hříchu (se u nás) učí, že ačkoli (všemohoucí) Bůh tvoří a udržuje (celou) přírodu, přece jest příčinou hříchu (převrácená) vůle (všech) zlých (a Bohem pohrdajících lidí), totiž ďábla a (všech) bez-božných, která se bez Boží pomoci odvrací od Boha (ke zlému), jak praví Kristus u Jana 8,44: Když mluví lež, ze svého vlastního mluví.''
Hřích
Co si pod tím
představujete?
Anketa
představujete?
Anketa
Na otázku odpovídali mladí lidé různého vyznání, ale i jejich rodiče, laici i kazatelé různých církví.
Hřích je životní průšvih, ve kterém jsme se rozhodli zůstat sami, protože si o sobě moc myslíme. Ve hříchu jsme přitahováni temnotou, zlobou a vytrvalou neústupností svých pozic. Ve zkratce: Hřích je rozhodnutí se pro samotu se zlem a to trvale.
Překážka ve vztahu k Bohu.
Hřích je neposlušnost a vzpoura proti Bohu.
Hřích je, když se k Pánu Bohu vědomě otočíme zády, když jednáme proti našemu svědomí... no, každopádně, to není nic dobrého a raději v něm moc dlouho nezůstávat.
Vše, co mne odděluje od Boha. Všechno destruktivní.
Hřích je plně dobrovolný čin vykonaný s vědomím, že činím zlo, špatné jednání, porušuji mravní příkaz, za nímž stojí autorita - Bůh.
Je to čin proti pokoji a růstu světa. Často si ho uvědomím, až když ho udělám.
Hřích je zeď, kterou si stavíme kolem sebe z nedobrých činů.
První, co mne napadne, je Ježíšova obět za mé hříchy. Uvědomím si tu obrovskou nezaslouženou milost Jeho odpuštění. ''Kristus přinesl za hříchy jedinou oběť, ... jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.'' Židům 10:12-14.
Hřích může být, pro mne je to překážka na cestě k dobrému (či třeba Dobrému), přičemž tu cestu si musím ''formulovat'', určit (odpovědnosti či odpovědi) nejdřív sama.
Nepoužitelné slovo. Nepostradatelná kategorie. Nezneužívat jí!
V hříchu jde o neposlušnost proti řádu, proti spravedlnosti, odvrácení. Můžu ho také charakterizovat jako zlo.
Mimo kostel
Zachovat
rovinu lidství
Rozhovor s farářem Miloslavem Vašinou
Tereza Kellerová
rovinu lidství
Rozhovor s farářem Miloslavem Vašinou
Tereza Kellerová
Jak vzniklo, že mohou faráři docházet do vězení?
Brány vězení se otevřely těsně po revoluci. Byl jsem požádán, abych se pokusil jezdit do Stráže pod Ralskem do vězení pro výkon trestu. S bázní a třesením jsem se tam vydal poprvé, absolutně bez jakýchkoli zkušeností. Bylo to osahávání terénu, pochopitelně i pro personál vězení, který na to nebyl zvyklý a zpočátku byl velice rozpačitý. Postupem času se vytvářel řád vězeňské duchovenské služby, dostalo to ekumenické zarámování. Měli jsme potom možnost setkávat se s odborníky z vedení vězeňské správy a ministerstva spravedlnosti a získávat tak zajímavé zkušenosti. Každý si musel hledat svou vlastní cestu.
Jaké je tvoje postavení ve vězeňské službě?
Nepatřím k těm, kteří přijali vězeňskou službu jako profesionální statut, jsem tedy ''na volné noze''. Má to svoje výhody i nevýhody. Jako hlavní výhodu a důvod svého postavení vidím to, že mám pocit, že mi vězňové dají trošku větší důvěru, když vědí, že nejsem zaměstnancem toho zařízení.
Co myslíš, že od tebe klienti očekávají?
To je celá škála možností. Někteří jenom to, že v té šedi, rutině ve vězení mají možnost promluvit si s někým, kdo do toho kolotoče nepatří; je to pro ně jistý psycho-logický únik. Když se víc poznáme, tak pochopitelně začínají řešit svoje osobní problémy. Jsou to mnohdy zoufalé stavy deprese ze ztráty kontaktu s rodinou, jakýmkoliv zázemím, myšlenky na sebe-vraždu. Nesnažím se jim přinášet hotový program, který mám připravený, ale když vidím, že program - svůj životní problém - mají ''připravený'' oni, přizpůsobuji se a k věcem biblickým dojdeme přes klikaté cesty někdy jindy. Věřím, že tam chodí s hlubším zájmem.
Co ty jim při své návštěvě nabízíš?
Mám připravený program, většinou jde o etická témata - vina, trest, odpuštění, pokání, naděje, to si myslím, že jsou nosné problémy. Z toho pak vycházíme do různých většinou jednoduchých příběhů, biblických podobenství atd. a oni do toho dosazují svoje osobní dramata vlastního života. Někdy žádají, abych s někým byl o samotě, pak dochází k osobním, zpovědním rozhovorům. O svátcích máme společné bohoslužby s Večeří Páně; ve vězení jsem - po dlouhé přípravě - také vykonal dva křty.
Když jsi v kontaktu s konkrétními vězni, znáš předem jejich provinění?
Legálně mám možnost požádat a podívat se do spisů vězněných, to znamená zjistit si, proč jsou obvinění, kolikrát byli trestáni apod., ale já toho ze zásady nevyužívám. Praxe mě naučila, že je lepší, když se k tomu, co ten člověk provedl, dostaneme po čase v osobním rozhovoru: buď o tom začne mluvit sám nebo vycítím, že je vhodné se ho mírně zeptat. Pochopitelně je to s rizikem, že ty lidi z 90 % předvádí duchovnímu určitou stylizaci svého případu, je tam spousta nepravd; ale to se časem proseje, ve většině případech pak řeknou úplnou pravdu. Myslím, že tak je to pro vztah a důvěru lepší.
Máš s vězni kontakty po propuštění?
Kontakty jsou, ne moc časté, většinou korespondenční. Někdy se stává, že když jdou z výkonu trestu domů, staví se na faře nebo zavolají nebo jim sháním další možnosti uplatnění přes některé typy azylových domů. Je to spíš pomoc k nastartování dalšího života, protože po delším čase stráveném ve vězení oni nerozumí tomu prostoru venku, neví si rady a mnohdy se brzo vrací. Recidiva je opravdu problematická, velké procento lidí by se nemuselo vracet, kdyby našli opěrné body. To je nezvládnutý prostor, i církve tady mají obrovské pole možností, někdy si myslím, že je skoro důležitější než ta práce ve vězení, postarat se o ty, kteří vycházejí ven. Sama generální ředitelka VS veřejně přiznává, že vězení u nás jsou stále školou zločinu.
Co by bylo ve vězení nejvíc potřeba?
Věřím tomu, že většina duchovních, kteří tam docházejí, se snaží vytvářet v tom nejlepším slova smyslu prostor pro opravdovou humanitu, vztah k lidem. To je největší problém, když se mluví o humanizaci vězeňství u nás, aby to slovo bylo vyčerpáno ne ze strany technické, že mají na pokoji televizi, radio, ale že pravá humanita spočívá ve vztahu personálu k vězňům. Humanizace rovná se zachovat v nejlepším slova smyslu rovinu lidství, aby vězni měli pocit, že jsou partneři a ne vyvrhelové, se kterými se už nikdy nepočítá.
Když tam jezdíš, dáváš jim svůj čas, dáváš sebe, to, co jim přinášíš. Co ta služba dává tobě?
Spoustu věcí v teologii, ve víře, v různých názorech jsem musel velice striktně přehodnotit, právě díky mnohaletým návštěvám vězení různého typu. Tam jsem si uvědomil, že ty problémy jsou mnohdy daleko hlubší, že se člověk někdy může v názorech velice mýlit. Člověk musí zapomenout na všechny rozdíly mezi prostředím církevním a civilním, na rozdíly mezicírkevní, uvědomovat si, jak si někdy stavíme bariéry ze svých dogmat ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Tady se Boží milost a Boží milosrdenství otevírají úplně zvláštním způsobem. To je pro mě obrovské ponaučení, které má zpětnou vazbu pro mě i pro práci ve sboru a v církvi.
Jaký je tvůj vztah s personálem?
To je velice různorodé. Ve vazební věznici přijdu s personálem do styku poměrně málo.
Ve výkonu trestu o něco víc. Setkáváme se pak hlavně na pravidelných společných setkáních duchovních a vedoucích pracovníků věznic, vychovatelů a ředitelů, kde si můžeme otevřeně vyměňovat svoje pohledy. Myslím, že ředitelé věznic tam jezdí s velkým zájmem, protože jim záleží na tom, aby se jejich věznice proměňovala k lepšímu. Jsou výjimky, kdy někteří dávají najevo, že duchovního pouštějí do vězení jen proto, že to ze zákona musí, ale myslím, že obecně je práce duchovních vítána.
Napadá tě ještě něco důležitého, co bys rád dodal?
Mnohdy se lidé ptají, jaký to má všechno smysl, jaký to má úspěch. Jestli jsem přesvědčen, že ti lidi i uvěřili, obrátili se. Tenhle způsob vidění věci byl někdy uplatňován v charismaticko-letničních církvích - touha, že teď je tam duchovní zmocněn k tomu, aby obrátil ty lidi nejenom na tu pravou víru, ale navíc ke své vlastní církvi. To všechno je naprosto vedle. Po-užívat měřítka úspěšnosti v téhle práci je absolutně nemožné.
s Je to otázka víry - snad věřím, že s Boží pomocí a z Boží milosti se mezi duchovním a vězni odehrává určitá cesta, která vede k jakémusi prozření, že život ve vězení nedělá za životem tečku, ale že je tady prostor veliké naděje. O naději mluvíme hodně - lidé, ať spáchali cokoliv, si neuzavřeli definitivně cestu k něčemu, co je pozitivnější, co překračuje rámec trestu a viny, že tady je východisko. To je pro mě teologicky zásadní přístup.
Brány vězení se otevřely těsně po revoluci. Byl jsem požádán, abych se pokusil jezdit do Stráže pod Ralskem do vězení pro výkon trestu. S bázní a třesením jsem se tam vydal poprvé, absolutně bez jakýchkoli zkušeností. Bylo to osahávání terénu, pochopitelně i pro personál vězení, který na to nebyl zvyklý a zpočátku byl velice rozpačitý. Postupem času se vytvářel řád vězeňské duchovenské služby, dostalo to ekumenické zarámování. Měli jsme potom možnost setkávat se s odborníky z vedení vězeňské správy a ministerstva spravedlnosti a získávat tak zajímavé zkušenosti. Každý si musel hledat svou vlastní cestu.
Jaké je tvoje postavení ve vězeňské službě?
Nepatřím k těm, kteří přijali vězeňskou službu jako profesionální statut, jsem tedy ''na volné noze''. Má to svoje výhody i nevýhody. Jako hlavní výhodu a důvod svého postavení vidím to, že mám pocit, že mi vězňové dají trošku větší důvěru, když vědí, že nejsem zaměstnancem toho zařízení.
Co myslíš, že od tebe klienti očekávají?
To je celá škála možností. Někteří jenom to, že v té šedi, rutině ve vězení mají možnost promluvit si s někým, kdo do toho kolotoče nepatří; je to pro ně jistý psycho-logický únik. Když se víc poznáme, tak pochopitelně začínají řešit svoje osobní problémy. Jsou to mnohdy zoufalé stavy deprese ze ztráty kontaktu s rodinou, jakýmkoliv zázemím, myšlenky na sebe-vraždu. Nesnažím se jim přinášet hotový program, který mám připravený, ale když vidím, že program - svůj životní problém - mají ''připravený'' oni, přizpůsobuji se a k věcem biblickým dojdeme přes klikaté cesty někdy jindy. Věřím, že tam chodí s hlubším zájmem.
Co ty jim při své návštěvě nabízíš?
Mám připravený program, většinou jde o etická témata - vina, trest, odpuštění, pokání, naděje, to si myslím, že jsou nosné problémy. Z toho pak vycházíme do různých většinou jednoduchých příběhů, biblických podobenství atd. a oni do toho dosazují svoje osobní dramata vlastního života. Někdy žádají, abych s někým byl o samotě, pak dochází k osobním, zpovědním rozhovorům. O svátcích máme společné bohoslužby s Večeří Páně; ve vězení jsem - po dlouhé přípravě - také vykonal dva křty.
Když jsi v kontaktu s konkrétními vězni, znáš předem jejich provinění?
Legálně mám možnost požádat a podívat se do spisů vězněných, to znamená zjistit si, proč jsou obvinění, kolikrát byli trestáni apod., ale já toho ze zásady nevyužívám. Praxe mě naučila, že je lepší, když se k tomu, co ten člověk provedl, dostaneme po čase v osobním rozhovoru: buď o tom začne mluvit sám nebo vycítím, že je vhodné se ho mírně zeptat. Pochopitelně je to s rizikem, že ty lidi z 90 % předvádí duchovnímu určitou stylizaci svého případu, je tam spousta nepravd; ale to se časem proseje, ve většině případech pak řeknou úplnou pravdu. Myslím, že tak je to pro vztah a důvěru lepší.
Máš s vězni kontakty po propuštění?
Kontakty jsou, ne moc časté, většinou korespondenční. Někdy se stává, že když jdou z výkonu trestu domů, staví se na faře nebo zavolají nebo jim sháním další možnosti uplatnění přes některé typy azylových domů. Je to spíš pomoc k nastartování dalšího života, protože po delším čase stráveném ve vězení oni nerozumí tomu prostoru venku, neví si rady a mnohdy se brzo vrací. Recidiva je opravdu problematická, velké procento lidí by se nemuselo vracet, kdyby našli opěrné body. To je nezvládnutý prostor, i církve tady mají obrovské pole možností, někdy si myslím, že je skoro důležitější než ta práce ve vězení, postarat se o ty, kteří vycházejí ven. Sama generální ředitelka VS veřejně přiznává, že vězení u nás jsou stále školou zločinu.
Co by bylo ve vězení nejvíc potřeba?
Věřím tomu, že většina duchovních, kteří tam docházejí, se snaží vytvářet v tom nejlepším slova smyslu prostor pro opravdovou humanitu, vztah k lidem. To je největší problém, když se mluví o humanizaci vězeňství u nás, aby to slovo bylo vyčerpáno ne ze strany technické, že mají na pokoji televizi, radio, ale že pravá humanita spočívá ve vztahu personálu k vězňům. Humanizace rovná se zachovat v nejlepším slova smyslu rovinu lidství, aby vězni měli pocit, že jsou partneři a ne vyvrhelové, se kterými se už nikdy nepočítá.
Když tam jezdíš, dáváš jim svůj čas, dáváš sebe, to, co jim přinášíš. Co ta služba dává tobě?
Spoustu věcí v teologii, ve víře, v různých názorech jsem musel velice striktně přehodnotit, právě díky mnohaletým návštěvám vězení různého typu. Tam jsem si uvědomil, že ty problémy jsou mnohdy daleko hlubší, že se člověk někdy může v názorech velice mýlit. Člověk musí zapomenout na všechny rozdíly mezi prostředím církevním a civilním, na rozdíly mezicírkevní, uvědomovat si, jak si někdy stavíme bariéry ze svých dogmat ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Tady se Boží milost a Boží milosrdenství otevírají úplně zvláštním způsobem. To je pro mě obrovské ponaučení, které má zpětnou vazbu pro mě i pro práci ve sboru a v církvi.
Jaký je tvůj vztah s personálem?
To je velice různorodé. Ve vazební věznici přijdu s personálem do styku poměrně málo.
Ve výkonu trestu o něco víc. Setkáváme se pak hlavně na pravidelných společných setkáních duchovních a vedoucích pracovníků věznic, vychovatelů a ředitelů, kde si můžeme otevřeně vyměňovat svoje pohledy. Myslím, že ředitelé věznic tam jezdí s velkým zájmem, protože jim záleží na tom, aby se jejich věznice proměňovala k lepšímu. Jsou výjimky, kdy někteří dávají najevo, že duchovního pouštějí do vězení jen proto, že to ze zákona musí, ale myslím, že obecně je práce duchovních vítána.
Napadá tě ještě něco důležitého, co bys rád dodal?
Mnohdy se lidé ptají, jaký to má všechno smysl, jaký to má úspěch. Jestli jsem přesvědčen, že ti lidi i uvěřili, obrátili se. Tenhle způsob vidění věci byl někdy uplatňován v charismaticko-letničních církvích - touha, že teď je tam duchovní zmocněn k tomu, aby obrátil ty lidi nejenom na tu pravou víru, ale navíc ke své vlastní církvi. To všechno je naprosto vedle. Po-užívat měřítka úspěšnosti v téhle práci je absolutně nemožné.
s Je to otázka víry - snad věřím, že s Boží pomocí a z Boží milosti se mezi duchovním a vězni odehrává určitá cesta, která vede k jakémusi prozření, že život ve vězení nedělá za životem tečku, ale že je tady prostor veliké naděje. O naději mluvíme hodně - lidé, ať spáchali cokoliv, si neuzavřeli definitivně cestu k něčemu, co je pozitivnější, co překračuje rámec trestu a viny, že tady je východisko. To je pro mě teologicky zásadní přístup.
Ach ta láska...
Má cenu
dál pokračovat?
Za jakých okolností je podle vás partnerský vztah
neperspektivní ( nemá cenu v něm dál pokračovat )?
Bohumila Baštecká, psycholožka
dál pokračovat?
Za jakých okolností je podle vás partnerský vztah
neperspektivní ( nemá cenu v něm dál pokračovat )?
Bohumila Baštecká, psycholožka
Seděla jsem ve vlaku a poslouchala dvě dvacetileté dívky. Jedna stála před zrcadlem v kupé, líčila se a vzdychala: ''Já bych se nejradši vůbec nemalovala, ale ten můj by se mě zeptal, kam jsi dala obličej? Tak se radši namaluju.'' ''Přesně,'' přidala se druhá, ''já zase ty vlasy. Nejradši bych byla nakrátko, ale můj našel nějakou starou fotografii, kde jsem s dlouhými, a od té doby neexistuje - musím mít dlouhé.'' Povídaly si o těch ''svých'' a já trpěla. Kdybych mohla promluvit, řekla bych: ''Holky, utíkejte od nich, dokud je čas. Vždyť tohle nemá perspektivu.''
Ve dvaceti bych se přitom s jejich rozšafnou hrdostí asi ztotožnila a za možnost říci ''můj'', bych dala leccos, i vlastní svobodu. Zájem o druhého se nějak musí projevit; určování, co kdo má nosit a jak má vypadat, žárlivost na čas věnovaný někomu nebo něčemu jinému, přivlastňování partnerovy osoby jsou projevy zájmu o něj a spoluvytvářejí pocit ''my''. Tak proč se já jako žena a manželská poradkyně z toho div neosypu?
Protože mi není dvacet, protože mám vybráno, protože mi jsou podobné projevy příjemné tehdy, když jich není moc; a taky proto, že takto vystavěné ''my'' může být křehké.
Uvedením příkladu se vyrovnávám se skutečností, že na otázku o perspektivnosti vztahu neznám jednu a jednoduchou odpověď a vymezené řádky mi na složité odpovědi nestačí. Takže si proberme aspoň základní orientační body.
Perspektiva vztahu, jeho výhled, je určována cílem vztahu a hodnotami partnerů. Jiné cíle a hodnoty má seznamování a známost, jiné manželství. Cílem chození bývá si dobře vybrat, cílem manželství bývá dobře vydržet. Zde se pro stručnost omezím na vztah předmanželský.
Sousloví ''ta známost nemá perspektivu'' pochází z doby, kdy obvyklým cílem chození byl sňatek, vstup do manželství, možnost mít a vychovávat děti. Dnešní cíle jsou různorodé. Můžeme proto i slyšet: ''Ten vztah pro mě nemá perspektivu, ona se chce vdávat''.
Vztah pro člověka obvykle nemá výhled, když míra strastí převýší míru slastí. Jenže to se nedá určit zvenku.
Zvenku vidíme třeba šestatřicetiletou ženu, která chodí s ženatým mužem. On na ni nemá čas, jasně jí řekl, že se nerozvede. Ona smutně mluví o tom, že by chtěla normální rodinu a děti. Lidé v okolí jí říkají: ''Ztrácíš roky, to nemá perspektivu.''
Já jako poradce se mohu spolehnout na to, že oba partneři mají dobrý důvod, aby v takovém vztahu setrvali. I té ženě pravděpodobně vyhovuje muž-nemuž, vztah-nevztah, rodina-nerodina; získává možnost se k někomu vztahovat, a zároveň mít svobodu; platí smutkem a strachem z budoucnosti. Mohu se spolehnout na to, že ''neperspektivní'' vztah opustí, až její hlavní hodnotou bude normální rodina a děti, což možná nebude nikdy.
Vztah může partnerům prospívat, může je i poškozovat jako kterákoli jiná významná zkušenost v životě. Při krajním poškozování je už třeba ochrany zvenku. V poslední době se věnuje více pozornosti ''zneužívajícím'' před-manželským vztahům. Předpokládá se, že schopnost rozpoznat před manželstvím, že ve vztahu zneužívám druhého nebo jsem sama zneužívána, by mohla působit preventivně proti rozvoji domácího násilí mezi manželi. Jak ale poznat ''zneužívající'' vztah? Jediným rozpoznávacím znakem bývá, zda mám z partnera strach nebo v něm vzbuzuju strach.
Vrátím se k úvodnímu příkladu. Dívky, které se partnerům tak ochotně přizpůsobovaly, se nebály. Budou se dál vyvíjet stejně jako jejich vztahy. Vývoj je jediné, na co můžeme s jisto-tou vsadit. Zda jejich vztahy mají nebo nemají dobrý výhled, se teprve uvidí.
Ve dvaceti bych se přitom s jejich rozšafnou hrdostí asi ztotožnila a za možnost říci ''můj'', bych dala leccos, i vlastní svobodu. Zájem o druhého se nějak musí projevit; určování, co kdo má nosit a jak má vypadat, žárlivost na čas věnovaný někomu nebo něčemu jinému, přivlastňování partnerovy osoby jsou projevy zájmu o něj a spoluvytvářejí pocit ''my''. Tak proč se já jako žena a manželská poradkyně z toho div neosypu?
Protože mi není dvacet, protože mám vybráno, protože mi jsou podobné projevy příjemné tehdy, když jich není moc; a taky proto, že takto vystavěné ''my'' může být křehké.
Uvedením příkladu se vyrovnávám se skutečností, že na otázku o perspektivnosti vztahu neznám jednu a jednoduchou odpověď a vymezené řádky mi na složité odpovědi nestačí. Takže si proberme aspoň základní orientační body.
Perspektiva vztahu, jeho výhled, je určována cílem vztahu a hodnotami partnerů. Jiné cíle a hodnoty má seznamování a známost, jiné manželství. Cílem chození bývá si dobře vybrat, cílem manželství bývá dobře vydržet. Zde se pro stručnost omezím na vztah předmanželský.
Sousloví ''ta známost nemá perspektivu'' pochází z doby, kdy obvyklým cílem chození byl sňatek, vstup do manželství, možnost mít a vychovávat děti. Dnešní cíle jsou různorodé. Můžeme proto i slyšet: ''Ten vztah pro mě nemá perspektivu, ona se chce vdávat''.
Vztah pro člověka obvykle nemá výhled, když míra strastí převýší míru slastí. Jenže to se nedá určit zvenku.
Zvenku vidíme třeba šestatřicetiletou ženu, která chodí s ženatým mužem. On na ni nemá čas, jasně jí řekl, že se nerozvede. Ona smutně mluví o tom, že by chtěla normální rodinu a děti. Lidé v okolí jí říkají: ''Ztrácíš roky, to nemá perspektivu.''
Já jako poradce se mohu spolehnout na to, že oba partneři mají dobrý důvod, aby v takovém vztahu setrvali. I té ženě pravděpodobně vyhovuje muž-nemuž, vztah-nevztah, rodina-nerodina; získává možnost se k někomu vztahovat, a zároveň mít svobodu; platí smutkem a strachem z budoucnosti. Mohu se spolehnout na to, že ''neperspektivní'' vztah opustí, až její hlavní hodnotou bude normální rodina a děti, což možná nebude nikdy.
Vztah může partnerům prospívat, může je i poškozovat jako kterákoli jiná významná zkušenost v životě. Při krajním poškozování je už třeba ochrany zvenku. V poslední době se věnuje více pozornosti ''zneužívajícím'' před-manželským vztahům. Předpokládá se, že schopnost rozpoznat před manželstvím, že ve vztahu zneužívám druhého nebo jsem sama zneužívána, by mohla působit preventivně proti rozvoji domácího násilí mezi manželi. Jak ale poznat ''zneužívající'' vztah? Jediným rozpoznávacím znakem bývá, zda mám z partnera strach nebo v něm vzbuzuju strach.
Vrátím se k úvodnímu příkladu. Dívky, které se partnerům tak ochotně přizpůsobovaly, se nebály. Budou se dál vyvíjet stejně jako jejich vztahy. Vývoj je jediné, na co můžeme s jisto-tou vsadit. Zda jejich vztahy mají nebo nemají dobrý výhled, se teprve uvidí.
Literatura
Tisíc
a jedna noc
Filip Dušek
a jedna noc
Filip Dušek
I zastihlo Šaharazádu ráno a zmlkla v řeči, k níž jí dovolení bylo dáno. Při Bohu, nezabiji ji, dokud nezvím konec jejího vypravování, neboť je podivuhodné, děl král...
Takto se značí příchod jitra ve sbírce Tisíc a jedna noc, která v překladu Felixe Tauera, vyšla kompletně letos v létě. Kdo by ovšem hledal typické pohádky z Tisíce a jedné noci, jak je zajisté všichni známe z různých převyprávění (nejčastěji z toho Hrubínovského), mohl by být velmi překvapen.
Tuto knížku, respektive pět knih, doporučuju číst zásadně po desáté hodině večerní (nejlépe dle rozdělení do jednotlivých nocí a ne o samotě, ale to by čtenáři zabralo i s doplňky přes tři roky). Kromě neuvěřitelných příhod a dobrodružství, kdy naše pohádky můžou vypadat jako přízemní a bez fantazie, jsou příběhy z orientální lidové slovesnosti přímo protkány erotikou, náboženstvím zakázanými věcmi a až naturalisticky popisovaným násilím. Na této pokladnici arabské obrazotvornosti je vidět, že vznikala v době bez novin, rozhlasu a televize- ovšem lidi měli rádi naprosto stejné příběhy, zkazky a informace, co dnes. Nejednoho věřícího člověka by mohlo odradit i líčení džihádu z pohledu muslimů, jakožto jediných věřících. Přitom v jiných příbězích vystupují křesťané i Židé také jako kladné postavy.
Starobylost příběhů je v Tauerově překladu podkreslena užitím honosné knižní češtiny, místy znějící až archaicky. Orientalista i obyčejný čtenář pak zaplesá nad bohatou plejádou odborných vysvětlivek, kdy se po jejich důkladném prostudování, může člověk stát laickým specialistou na kulturu Blízkého východu. Nemáte-li po večerech co dělat, můžete se nechat unášet do světa fantazie, kouzel a silné víry s příběhy Tisíce a jedné noci.
Takto se značí příchod jitra ve sbírce Tisíc a jedna noc, která v překladu Felixe Tauera, vyšla kompletně letos v létě. Kdo by ovšem hledal typické pohádky z Tisíce a jedné noci, jak je zajisté všichni známe z různých převyprávění (nejčastěji z toho Hrubínovského), mohl by být velmi překvapen.
Tuto knížku, respektive pět knih, doporučuju číst zásadně po desáté hodině večerní (nejlépe dle rozdělení do jednotlivých nocí a ne o samotě, ale to by čtenáři zabralo i s doplňky přes tři roky). Kromě neuvěřitelných příhod a dobrodružství, kdy naše pohádky můžou vypadat jako přízemní a bez fantazie, jsou příběhy z orientální lidové slovesnosti přímo protkány erotikou, náboženstvím zakázanými věcmi a až naturalisticky popisovaným násilím. Na této pokladnici arabské obrazotvornosti je vidět, že vznikala v době bez novin, rozhlasu a televize- ovšem lidi měli rádi naprosto stejné příběhy, zkazky a informace, co dnes. Nejednoho věřícího člověka by mohlo odradit i líčení džihádu z pohledu muslimů, jakožto jediných věřících. Přitom v jiných příbězích vystupují křesťané i Židé také jako kladné postavy.
Starobylost příběhů je v Tauerově překladu podkreslena užitím honosné knižní češtiny, místy znějící až archaicky. Orientalista i obyčejný čtenář pak zaplesá nad bohatou plejádou odborných vysvětlivek, kdy se po jejich důkladném prostudování, může člověk stát laickým specialistou na kulturu Blízkého východu. Nemáte-li po večerech co dělat, můžete se nechat unášet do světa fantazie, kouzel a silné víry s příběhy Tisíce a jedné noci.
Sručně a jasně
Televize
a povodňová
konta
Richard Klatovský, tiskový mluvčí ČT
a povodňová
konta
Richard Klatovský, tiskový mluvčí ČT
Proč Česká televize v době povodní nedávala tolik prostoru k bezplatné propagaci jiným sbírkovým kontům než nadaci Člověk v tísni při ČT?
Česká televize vysílá všechny sbírkové kampaně v rámci mediálního partnerství. Na jeden sbírkový účel uzavírá vždy smlouvu s jedním partnerem. Vysílání spotů s různými konty na stejný účel je pro diváka matoucí, a tedy kontraproduktivní. Společnost Člověk v tísni se
s vyhlášením veřejné sbírky obrátila na Českou televizi jako první. Vzhledem ke zkušenostem z povodní v roce 1997 a také s ohledem na skutečnost, že jako jeden ze zakladatelů společnosti Člověk v tísni při ČT máme podrobný přehled o její činnosti a využití prostředků z veřejné sbírky, jsme mediální partnerství přijali a kampaň SOS Povodně podpořili. Česká televize se však ve svém vysílání důsledně věnovala i jiným sbírkovým kontům, vysílala grafický sestřih s nejvýznamnějšími konty. O řadě veřejných sbírek také informovala v rozhovorech v rámci krizového kontinuálního zpravodajství. Povodňových sbírek však bylo vyhlášeno přibližně 150 a rozhodně nebylo možné je všechny propagovat na obrazovce České televize. A to i z toho důvodu, že ČT je zodpovědná za důvěryhodnost sbírkového konta, o kterém diváka informuje. Ověřená sbírková konta jsou stále zveřejněna na internetové stránce České televize. Tuto informaci jsme v povodňovém vysílání intenzivně propagovali.
Česká televize vysílá všechny sbírkové kampaně v rámci mediálního partnerství. Na jeden sbírkový účel uzavírá vždy smlouvu s jedním partnerem. Vysílání spotů s různými konty na stejný účel je pro diváka matoucí, a tedy kontraproduktivní. Společnost Člověk v tísni se
s vyhlášením veřejné sbírky obrátila na Českou televizi jako první. Vzhledem ke zkušenostem z povodní v roce 1997 a také s ohledem na skutečnost, že jako jeden ze zakladatelů společnosti Člověk v tísni při ČT máme podrobný přehled o její činnosti a využití prostředků z veřejné sbírky, jsme mediální partnerství přijali a kampaň SOS Povodně podpořili. Česká televize se však ve svém vysílání důsledně věnovala i jiným sbírkovým kontům, vysílala grafický sestřih s nejvýznamnějšími konty. O řadě veřejných sbírek také informovala v rozhovorech v rámci krizového kontinuálního zpravodajství. Povodňových sbírek však bylo vyhlášeno přibližně 150 a rozhodně nebylo možné je všechny propagovat na obrazovce České televize. A to i z toho důvodu, že ČT je zodpovědná za důvěryhodnost sbírkového konta, o kterém diváka informuje. Ověřená sbírková konta jsou stále zveřejněna na internetové stránce České televize. Tuto informaci jsme v povodňovém vysílání intenzivně propagovali.
Hudba
Buty - Normale
Filip Dušek
Filip Dušek
Ty, potenciální posluchači nového alba ostravské skupiny Buty, bys mohl již podle názvu vytušit, odkud tentokrát páni hudebníci vzali svou inspiraci. Možná se tímto albem chtěli nějak přiblížit k ''prostému lidu'' svého rodného kraje či jen popíchnout zbývající část české populace, která samozřejmě tuto skupin poslouchá. Ano, většina, řekl bych všecky, písně nezapřou v sobě kapku cikánské krve.
Už v první skladbě můžeš slyšet typicky butyovskou plejádu nástrojů a rytmů, i když vše v duchu folklórního podtextu, který celé album sjednocuje. Tak se tu tento folklórní rock mísí s náznakem rappu či recitativem. Skupina zkrátka hledala inspiraci v populární hudbě i lidové písničce a všecko pořádně řízla specifickou slovní zásobou a přízvukem. To by se shodovalo s předchozími hudebními pokusy kapely. Tak album Normale vyznívá celkem jednotně hudebně, když se všemi skladbami prolínají obdobné hudební motivy; i když pro Buty ve výsledku trochu atypicky.
Jedním ze záměrů textů, které skrze tvorbu jakoby lidové kapely odněkud z Vidlákova vypovídají o zcela civilních tématech (všední život a bezstarostnost, obyčejná láska a smrt), může být snaha přiblížit svět periferní kultury. V některých textech se vypovídá prostě o tom, co si většina z vás jen myslí a nebo by to asi málokoho kdy nenapadlo (a když, tož ne nahlas). Ale, pozorný posluchači, na albu můžeš najít i humor a parodii, včetně jazykových hříček, které jsou pro tvorbu Buty typické.
Celkově album Normale vzbudí rozpaky: Je to ještě ta kapela z předchozích alb, nebo už ve svých pokusech zašla příliš daleko? Co tím chtěli nakonec říct, respektive zahrát a zazpívat?? To si už, milý posluchači, musíš rozhodnout sám. Věz, že ať se Ti album líbit bude, či nikoli, určitě budeš překvapený a pro dobrý hudební zážitek si budeš potřebovat jednotlivé skladby poslechnout vícekrát.
Už v první skladbě můžeš slyšet typicky butyovskou plejádu nástrojů a rytmů, i když vše v duchu folklórního podtextu, který celé album sjednocuje. Tak se tu tento folklórní rock mísí s náznakem rappu či recitativem. Skupina zkrátka hledala inspiraci v populární hudbě i lidové písničce a všecko pořádně řízla specifickou slovní zásobou a přízvukem. To by se shodovalo s předchozími hudebními pokusy kapely. Tak album Normale vyznívá celkem jednotně hudebně, když se všemi skladbami prolínají obdobné hudební motivy; i když pro Buty ve výsledku trochu atypicky.
Jedním ze záměrů textů, které skrze tvorbu jakoby lidové kapely odněkud z Vidlákova vypovídají o zcela civilních tématech (všední život a bezstarostnost, obyčejná láska a smrt), může být snaha přiblížit svět periferní kultury. V některých textech se vypovídá prostě o tom, co si většina z vás jen myslí a nebo by to asi málokoho kdy nenapadlo (a když, tož ne nahlas). Ale, pozorný posluchači, na albu můžeš najít i humor a parodii, včetně jazykových hříček, které jsou pro tvorbu Buty typické.
Celkově album Normale vzbudí rozpaky: Je to ještě ta kapela z předchozích alb, nebo už ve svých pokusech zašla příliš daleko? Co tím chtěli nakonec říct, respektive zahrát a zazpívat?? To si už, milý posluchači, musíš rozhodnout sám. Věz, že ať se Ti album líbit bude, či nikoli, určitě budeš překvapený a pro dobrý hudební zážitek si budeš potřebovat jednotlivé skladby poslechnout vícekrát.
Zprávy
Česko-slovenská
''školka'' v Břeclavi
DR a PQ
''školka'' v Břeclavi
DR a PQ
''Rukou jsem rozehnal voňavý obláček marihuanového kouře, abych rozeznal obličej svého rozesmátého kamaráda, a posunkem nabídl tzv. jointa k dalšímu cestování mezi skupinkou evangelické mládeže našeho brněnského seniorátu.''
Fikce, vtip či literární licence? Snad... Každopádně, téma drogových závislostí v okruhu evangelické mládeže podle mého názoru rozhodně není tématem neaktuálním. Na školce v Břeclavi jsme měli zjistit, jestli je možné k tak často diskutovanému tématu říci i něco nového. Po první dopolední přednášce, pojaté velmi ''pedagogickou'' metodou, se jistě řada posluchačů domnívala, že jediné nové poznatky o drogové problematice mohou zjistit snad již jen osobní zkušeností a otráveně přemýšleli, pod kterou maskou po-čestného evangelíka se skrývá dobře zásobený dealer. Naštěstí další přednášející Ladislav Czemy se k tématu postavil čelem a zajímavě postavenou přednáškou snad probudil většinu zúčastněných.
Adrenalinové sportovní odpoledne mělo podle ohlasů větší úspěch (i když řada disciplín se díky menšímu počtu školkařů nemohla uskutečnit) a splnilo očekávání všech.
Odpolední panelová diskuse se sice musela obejít bez přednášejících, ale i přesto byla přijata nad očekávání dobře. Některým dotazům z řad účastníků se podařilo od-poutat pozornost od drogových závislostí k jiným, společensky přijatelným závislostem, čímž se prostor pro diskusi rozšířil. A kdyby byla diskuse o dvacet minut kratší, nedalo by se jí už nic vytknout.
Večer promítaný film ''Lepší už to nebude'', s Jackem Nicholsonem a Helen Huntovou v hlavních rolích, vítaným způsobem odvedl pozornost od drog k původně zamýšlenému netradičně pojatému školkovému tématu každodenních závislostí a rituálů a téma vhodným způsobem odlehčil, aby mládežníci mohli s dobrou náladou jít spát a ráno se odpočati účastnit nedělních bohoslužeb.
Fikce, vtip či literární licence? Snad... Každopádně, téma drogových závislostí v okruhu evangelické mládeže podle mého názoru rozhodně není tématem neaktuálním. Na školce v Břeclavi jsme měli zjistit, jestli je možné k tak často diskutovanému tématu říci i něco nového. Po první dopolední přednášce, pojaté velmi ''pedagogickou'' metodou, se jistě řada posluchačů domnívala, že jediné nové poznatky o drogové problematice mohou zjistit snad již jen osobní zkušeností a otráveně přemýšleli, pod kterou maskou po-čestného evangelíka se skrývá dobře zásobený dealer. Naštěstí další přednášející Ladislav Czemy se k tématu postavil čelem a zajímavě postavenou přednáškou snad probudil většinu zúčastněných.
Adrenalinové sportovní odpoledne mělo podle ohlasů větší úspěch (i když řada disciplín se díky menšímu počtu školkařů nemohla uskutečnit) a splnilo očekávání všech.
Odpolední panelová diskuse se sice musela obejít bez přednášejících, ale i přesto byla přijata nad očekávání dobře. Některým dotazům z řad účastníků se podařilo od-poutat pozornost od drogových závislostí k jiným, společensky přijatelným závislostem, čímž se prostor pro diskusi rozšířil. A kdyby byla diskuse o dvacet minut kratší, nedalo by se jí už nic vytknout.
Večer promítaný film ''Lepší už to nebude'', s Jackem Nicholsonem a Helen Huntovou v hlavních rolích, vítaným způsobem odvedl pozornost od drog k původně zamýšlenému netradičně pojatému školkovému tématu každodenních závislostí a rituálů a téma vhodným způsobem odlehčil, aby mládežníci mohli s dobrou náladou jít spát a ráno se odpočati účastnit nedělních bohoslužeb.
Odjinud
Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa... 2.
Kateřina Ettlerová, studentka politologie FF UK
Kateřina Ettlerová, studentka politologie FF UK
Tampere
Samotné Tampere není nijak zvlášť hezké město a téměř nemá historii, pouze tu průmyslovou a dělnickou. Založeno bylo r.1779 švédským králem Gustavem III., z této doby také pocházejí nejstarší stavby ve městě - luteránské kostely. Tampere leží mezi dvěma velkými a krásnými jezery Näsijärvi a Pyhäjärvi, rozdíl hladin obou jezer je 18 metrů. Široký vodní kanál spojující obě jezera vede přímo středem města, čehož využívaly a využívají nejrůznější fabriky. Ty jsou také nejpozoruhodnějšími stavbami města, uchovaly si svou původní podobu z 19. století, na rozdíl od dřevěných obytných domků byly totiž postaveny z cihel a nemají omítku. V Tampere se zpracovávalo dřevo a kůže; vyráběly se zde boty, textil (továrna Finlayson) a kvalitní papír. Zajímavé jsou také vilové čtvrti z 20. a 30. let 20. století, největší urbanizace bohužel proběhla ve Finsku až v 60. a 70. letech.
Nejvíc jsem si oblíbila vycházky do vesničky Ylä-Pispala s výhledem na obě jezera. Zales-něnými stráněmi jsme se škrábali po ledu k rozhledně a dál až do vesnice plné tradičních finských domků sytých barev žlutých, rudých, modrých a zelených, za jejichž okny svítily po celou zimu elektrické trojúhelníkové svícny.
Nejvíc jsem si oblíbila vycházky do vesničky Ylä-Pispala s výhledem na obě jezera. Zales-něnými stráněmi jsme se škrábali po ledu k rozhledně a dál až do vesnice plné tradičních finských domků sytých barev žlutých, rudých, modrých a zelených, za jejichž okny svítily po celou zimu elektrické trojúhelníkové svícny.
Mumínci a Lenin
V Tampere je velké množství různých muzeí, za zmínku stojí Muzeum ''mumínků'' v městské knihovně a Leninovo muzeum. Muzeum mumínků (postavičky stylizovaných bílých hrochů) je věnováno Tove Janssonové, švédsky píšící finské autorce, která napsala a ilustrovala osm svazků příběhů muminské rodiny a jejích přátel. Příběhy mumínků odrážely finskou mentalitu, přístup k životu a přírodě, jež je v pohádkách silně zosobněna a působí jako samostatný aktér děje, který vždy může zvrátit každou situaci. Tove Janssonová psala své knížky v době Zimní války, a tak mumínci svým humorem a schopností vyrovnat se s nástrahami osudu, ''pomohly'' Finům překonat těžké období.
Leninovo muzeum se nachází v Dělnickém domě (Töyäventalo), mapuje Leninův život a jeho pobyt ve Finsku, kde před revolucí často pobýval, souvisle zde žil v letech 1906-1907. Přímo v tomto domě se konaly dvě zásadní konference Ruské sociálně demokratické dělnické strany a Finské sociálně demokratické strany (v prosinci 1905 a v listopadu 1906). Na té první se také Lenin poprvé v životě setkal se Stalinem. Muzeum je jakýmsi holdem Leninovi, protože to byl právě jeho Lidový komisariát, který 30.12. 1917 uznal nezávislost Finska. Následovala ovšem krvavá občanská válka o budoucí podobu státu, válka rudých a bílých. Rudí podporovaní bolševiky ovládali jih země, jejich cílem byl komunistický stát po vzoru SSSR a ve spojení s ním , bílí hájili zájmy středních tříd a nakonec zvítězili díky materiální a vojenské pomoci Německa. Tampere, jakožto bašta rudých, bylo bílými dobyto 6. 4. 1918. Po vítězství bílých následoval bílý teror za zlomení odporu, finskou společnost pak rozdělovala hluboká nenávist obou skupin, dodnes se ví podle toho, z jaké oblasti pocházíte, z které rodiny jste, zda z bílé či rudé.
Za návštěvu stojí četné evangelické kostely, především tamperská katedrála postavená r. 1907 v romantickém stylu, na její výzdobě se podíleli významní finští umělci, a nejstarší kostel na Keskustori - Vanha Kirkko, v Tampere najdete také několik pravoslavných chrámů. 86 % Finů se hlásí k luterské církvi, 1,1 % k pravoslaví, katolíci tvoří zanedbatelné procento.
O náš volný čas pečovaly celkem tři organizace: Erasmus Student Network, International Club a studentské odbory (TAMY), takže jsme se snažili stihnout, co se stihnout dalo. Hráli pozemní i lední hokej, kluci taky fotbal, chodili jsme do hospod a na disko a hlavně do sauny.
Hospody jsou si všude na světě podobné, jen ty finské otvírají až odpoledne a smí do nich vstoupit pouze starší 18 let, v obchodech s potravinami koupíte pouze pivo a víno do 4,7 % alkoholu, tvrdý alkohol je mimo hospody k dostání pouze ve státních obchodech Alko, kam se dostanete, pokud už vám bylo 20 let.
Leninovo muzeum se nachází v Dělnickém domě (Töyäventalo), mapuje Leninův život a jeho pobyt ve Finsku, kde před revolucí často pobýval, souvisle zde žil v letech 1906-1907. Přímo v tomto domě se konaly dvě zásadní konference Ruské sociálně demokratické dělnické strany a Finské sociálně demokratické strany (v prosinci 1905 a v listopadu 1906). Na té první se také Lenin poprvé v životě setkal se Stalinem. Muzeum je jakýmsi holdem Leninovi, protože to byl právě jeho Lidový komisariát, který 30.12. 1917 uznal nezávislost Finska. Následovala ovšem krvavá občanská válka o budoucí podobu státu, válka rudých a bílých. Rudí podporovaní bolševiky ovládali jih země, jejich cílem byl komunistický stát po vzoru SSSR a ve spojení s ním , bílí hájili zájmy středních tříd a nakonec zvítězili díky materiální a vojenské pomoci Německa. Tampere, jakožto bašta rudých, bylo bílými dobyto 6. 4. 1918. Po vítězství bílých následoval bílý teror za zlomení odporu, finskou společnost pak rozdělovala hluboká nenávist obou skupin, dodnes se ví podle toho, z jaké oblasti pocházíte, z které rodiny jste, zda z bílé či rudé.
Za návštěvu stojí četné evangelické kostely, především tamperská katedrála postavená r. 1907 v romantickém stylu, na její výzdobě se podíleli významní finští umělci, a nejstarší kostel na Keskustori - Vanha Kirkko, v Tampere najdete také několik pravoslavných chrámů. 86 % Finů se hlásí k luterské církvi, 1,1 % k pravoslaví, katolíci tvoří zanedbatelné procento.
O náš volný čas pečovaly celkem tři organizace: Erasmus Student Network, International Club a studentské odbory (TAMY), takže jsme se snažili stihnout, co se stihnout dalo. Hráli pozemní i lední hokej, kluci taky fotbal, chodili jsme do hospod a na disko a hlavně do sauny.
Hospody jsou si všude na světě podobné, jen ty finské otvírají až odpoledne a smí do nich vstoupit pouze starší 18 let, v obchodech s potravinami koupíte pouze pivo a víno do 4,7 % alkoholu, tvrdý alkohol je mimo hospody k dostání pouze ve státních obchodech Alko, kam se dostanete, pokud už vám bylo 20 let.
Sauna očistí tělo a zklidní mysl!
Co jsem opravdu milovala, byla sauna, Nejraději jsme chodili do dvou veřejných saun při jezeře Näsijärvi, bylo 10° C pod nulou a všude sníh, sauna se postupně rozehřála od 80° do 130° C, po několika minutách jsme se pak vybíhali zchladit přímo do jezera, kde byla vysekaná díra v ledu, voda měla 1° C. Bylo to opravdu skvělé! Sauna očistí tělo a zklidní mysl! Pravá finská sauna není nikdy suchá, ale vždycky v páře. Sauna byla a je rituální záležitost, samotný rituál roztopení sauny a koupel v ní byly očistné. Bez sauny se neobejde žádný finský domek. V sauně přicházely na svět děti, sem Fini ukládali své nemocné, raněné a umírající, do sauny se zavírali manželé o svatební noci. V sauně se alespoň jednou za týden sešla k očistě celá rodina, vyprávěly se příběhy, pohádky a vtipy. Někde se dodržoval zvyk oddělené sauny, muži a ženy zvlášť, zde pak bylo možné o věcech mluvit i mimo rodinu.
Sociální politika
Zajímala mě sociální politika a všechno, co se v tomto směru v Tampere děje. Co Finové umějí dobře, je organizovat a drát se za svá práva, starat se o obec a věci veřejné vůbec. Evangelická tradice, neexistence šlechty a buržoazie vypěstovala v početně malém národě silné sociální cítění a pojetí naprosté rovnosti všech členů společnosti. Na rozdíl od ostatních Evropanek si finské ženy vydobyly relativně rovnoprávné postavení s muži již v minulých staletích, což bylo ''papírově'' stvrzeno r.1906, kdy jako první v Evropě vedle svých mužů získaly volební právo. Sociální politika je ve Finsku doménou žen, a tak otázky, které se zde na jaře 2000 řešily, byly ženské.
Šlo především o zrovnoprávnění ženy na trhu práce (stejná možnost výdělku pro všechny - muže i ženy), umožnit ženě realizaci v zaměstnání tak, aby mateřství a péče o rodinu pro ni neznamenaly handicap. Tzn. například otázka placené a neplacené práce: když se žena rozhodne zůstat v domácnosti, měla by být její práce finančně ohodnocena, protože se stará o domácnost a vychovává děti, a ačkoliv tvrdě pracuje, je stále finančně závislá na muži. Nebo pokud se žena realizuje v zaměstnání (ať už vdaná či samoživitelka), nemůže plnohodnotně zvládnout péči o domácnost; společnost se jí snaží uvolnit ruce v péči o výchovu dětí a staré členy rodiny, zodpovědnost přebírá komunita, obec, která zřizuje mateřské školky a dětská centra, ústavy pro staré lidi. Dále otázka rodičovských dovolených - ve Finsku si mateřskou dovolenou mohou od r. 1985 vybírat jak matky tak otcové (existuje 105 povinných dní pro matku, zbylých 158 dní si může vybrat jak otec tak matka, otcové navíc mohou až 12 dní po narození dítěte strávit doma s rodinou na placené dovolené).
Přednášky ze sociální politiky byly také doplněny praxí, kdy jsme navštívili centra pro péči o staré lidi; sociálku, která kromě rozdělování dávek potřebným monitoruje násilí na dětech (a starých lidech), které pak převádí do fungujících rodin; rekvalifikační dílny pro nezaměstnané. To byl skutečně zážitek! O Finech by se dalo psát donekonečna, je to prostě zajímavý houževnatý národ.
Šlo především o zrovnoprávnění ženy na trhu práce (stejná možnost výdělku pro všechny - muže i ženy), umožnit ženě realizaci v zaměstnání tak, aby mateřství a péče o rodinu pro ni neznamenaly handicap. Tzn. například otázka placené a neplacené práce: když se žena rozhodne zůstat v domácnosti, měla by být její práce finančně ohodnocena, protože se stará o domácnost a vychovává děti, a ačkoliv tvrdě pracuje, je stále finančně závislá na muži. Nebo pokud se žena realizuje v zaměstnání (ať už vdaná či samoživitelka), nemůže plnohodnotně zvládnout péči o domácnost; společnost se jí snaží uvolnit ruce v péči o výchovu dětí a staré členy rodiny, zodpovědnost přebírá komunita, obec, která zřizuje mateřské školky a dětská centra, ústavy pro staré lidi. Dále otázka rodičovských dovolených - ve Finsku si mateřskou dovolenou mohou od r. 1985 vybírat jak matky tak otcové (existuje 105 povinných dní pro matku, zbylých 158 dní si může vybrat jak otec tak matka, otcové navíc mohou až 12 dní po narození dítěte strávit doma s rodinou na placené dovolené).
Přednášky ze sociální politiky byly také doplněny praxí, kdy jsme navštívili centra pro péči o staré lidi; sociálku, která kromě rozdělování dávek potřebným monitoruje násilí na dětech (a starých lidech), které pak převádí do fungujících rodin; rekvalifikační dílny pro nezaměstnané. To byl skutečně zážitek! O Finech by se dalo psát donekonečna, je to prostě zajímavý houževnatý národ.
Mučedníci současnosti
Touha po životě
Jaroslav Šimsa ( 12.10.1900 - 8.2.1945 )
Jan Zahradníček
Jaroslav Šimsa ( 12.10.1900 - 8.2.1945 )
Jan Zahradníček
Statečnost mučedníků prvních století, kteří nechtěli zapřít Krista tím, že by třeba jen formálně vzdali úctu císaři, se po právu stala předmětem obdivu tehdejších křesťanů. Brzy se však začalo příliš zdůrazňovat samotné martyrium na úkor zvěsti, pro niž tito lidé trpěli. Křesťané, kteří byli pro své vyznavačství mučeni či dokonce popraveni, byli vynášeni jako hrdinové bezmála nadlidských kvalit, a na ty, kteří tolik odvahy neměli, se hledělo jako na zrádce. Smrt v římské aréně pak byla některými vyhledávána jako nejvyšší projev víry a přímá cesta do nebeské slávy.
Jaroslav Šimsa takový nebyl. Chápal život jako dar, který je třeba chránit a rozvíjet. Spíš než na křesťanské mučedníky navazoval na ty, kteří chápali křesťanství jako veliké Ano k životu - u nás především na Masaryka a Rádla. Šimsa chtěl žít a něco ve svém životě vykonat. To, že po dlouhém věznění nakonec zemřel v nacistickém lágru, bylo paradoxně důsledkem právě jeho touhy po životě. Touhy, které nejde o pouhé zajištění své vlastní existence, ale o důstojný život všech lidí.
Jaroslav Šimsa pocházel z chudé rodiny, žil pouze s maminku a dvěma sestrami. Ve svých vzpomínkách na dětství (vyšly společně s korespondencí z vězení a dalšími texty v knize Úzkost a naděje, Kalich 1969 - velice zajímavé čtení) popisuje, jak již ve velmi útlém věku začal pomáhat své rodině s obtížným sháněním prostředků na živobytí - nejprve jako ministrant v katolickém kostele a později roznášením novin. Navzdory existenčním obtížím vystudoval prestižní pražské gymnázium.
V období první republiky se mladý muž Šimsa rozchází s katolickou církví, tehdy dost strnulou a dogmatickou, a konvertuje k evangelictví. Má odpor k jakémukoli církev-nictví a z křesťanství zdůrazňuje jeho etický a sociální rozměr. Pod hrozbou opakování světové války se účastní mírových snah o odzbrojení. Brzy rozpoznává nebezpečí v sílícím vlivu fašismu a nacismu a především na půdě studentského křesťanského hnutí s tímto nebezpečím velmi aktivně bojuje. Pokračuje v tom i po vyhlášení protektorátu. Půl roku po začátku války je zatčen.
''Modlete se za mne, abych zůstal věrný a nikoho nezradil,'' píše Šimsa v jednom z mnoha dopisů z vězení. Posílá je především své rodině a lze z nich vyčíst krásný vztah k ženě a dětem, které se i takto obtížně na dálku snaží vychovávat a vést jako otec. Ač sám trpící, snaží se především těšit, po-vzbuzovat, probouzet naději. Kromě oficiální korespondence píše také dopisy ''načerno'', ve kterých se snaží o pokračování své odbojové činnosti.
Šimsa, člověk pronikavého a tvůrčího ducha, se i ve vězení zabýval psaním různých úvah a studií, podobně jako Bonhoeffer psal modlitby a pořádal bohoslužby pro spolu-vězně. Ve vztahu ke svým mučitelům usiluje o pravou ''lásku k nepřátelům'', snaží se překonat pomstychtivost a modlí se za jejich obrácení. Ve svém utrpení nachází a prohlubuje intimní, osobní vztah s Bohem. ''Důvěra v Boží pomoc je jádro z něhož roste víra - v našem zintelektualizovaném protředí není zbytečné zdůraznit toto spoléhání na Boha jako základ všeho; víra není něco jako poznání - je zcela něco jiného. Odevzdat se se vším, co jsme, a se vším, co máme do Božího vlastnictví, v každé době u Něho hledat útočiště, ... vědět o tomto laskavém Božím vedení, o němž se v sebehorší hodině svého života vždy znovu přesvěd-čujeme - to jsou předpoklady života v Bohu.''
Zvláště z posledních Šimsových dopisů prosvítá, jak hodně musel o svou naději bojovat. Ozývá se v nich hořkost a zklamání z malosti většiny křesťanů, se kterými se ve vězení setkává.
Je tu znát vyčerpání z pětiletého odloučení od milované rodiny, z nejistoty shledá-ní, ale i z nedostatku jídla a ke konci také z těžké nemoci, na jejíž následky Šimsa krátce před koncem války umřel.
Jaroslav Šimsa po životě toužil. A právě to, že znal jeho hloubku a krásu, činí význam-nou a smysluplnou i jeho smrt. Napadá mě podobnost s Janem Husem. Ani ten nebyl žádným uctívačem smrti. Za svého věznění, ve kterém dost vytrpěl, dokonce dočasně odvolal, aby si život zachránil. A přece byl nakonec přemožen odpovědností Pravdě. Odpovědností, která i když si života váží, ví, že cesta k němu někdy vede paradoxně právě skrze smrt. Skrze kříž...
Jaroslav Šimsa takový nebyl. Chápal život jako dar, který je třeba chránit a rozvíjet. Spíš než na křesťanské mučedníky navazoval na ty, kteří chápali křesťanství jako veliké Ano k životu - u nás především na Masaryka a Rádla. Šimsa chtěl žít a něco ve svém životě vykonat. To, že po dlouhém věznění nakonec zemřel v nacistickém lágru, bylo paradoxně důsledkem právě jeho touhy po životě. Touhy, které nejde o pouhé zajištění své vlastní existence, ale o důstojný život všech lidí.
Jaroslav Šimsa pocházel z chudé rodiny, žil pouze s maminku a dvěma sestrami. Ve svých vzpomínkách na dětství (vyšly společně s korespondencí z vězení a dalšími texty v knize Úzkost a naděje, Kalich 1969 - velice zajímavé čtení) popisuje, jak již ve velmi útlém věku začal pomáhat své rodině s obtížným sháněním prostředků na živobytí - nejprve jako ministrant v katolickém kostele a později roznášením novin. Navzdory existenčním obtížím vystudoval prestižní pražské gymnázium.
V období první republiky se mladý muž Šimsa rozchází s katolickou církví, tehdy dost strnulou a dogmatickou, a konvertuje k evangelictví. Má odpor k jakémukoli církev-nictví a z křesťanství zdůrazňuje jeho etický a sociální rozměr. Pod hrozbou opakování světové války se účastní mírových snah o odzbrojení. Brzy rozpoznává nebezpečí v sílícím vlivu fašismu a nacismu a především na půdě studentského křesťanského hnutí s tímto nebezpečím velmi aktivně bojuje. Pokračuje v tom i po vyhlášení protektorátu. Půl roku po začátku války je zatčen.
''Modlete se za mne, abych zůstal věrný a nikoho nezradil,'' píše Šimsa v jednom z mnoha dopisů z vězení. Posílá je především své rodině a lze z nich vyčíst krásný vztah k ženě a dětem, které se i takto obtížně na dálku snaží vychovávat a vést jako otec. Ač sám trpící, snaží se především těšit, po-vzbuzovat, probouzet naději. Kromě oficiální korespondence píše také dopisy ''načerno'', ve kterých se snaží o pokračování své odbojové činnosti.
Šimsa, člověk pronikavého a tvůrčího ducha, se i ve vězení zabýval psaním různých úvah a studií, podobně jako Bonhoeffer psal modlitby a pořádal bohoslužby pro spolu-vězně. Ve vztahu ke svým mučitelům usiluje o pravou ''lásku k nepřátelům'', snaží se překonat pomstychtivost a modlí se za jejich obrácení. Ve svém utrpení nachází a prohlubuje intimní, osobní vztah s Bohem. ''Důvěra v Boží pomoc je jádro z něhož roste víra - v našem zintelektualizovaném protředí není zbytečné zdůraznit toto spoléhání na Boha jako základ všeho; víra není něco jako poznání - je zcela něco jiného. Odevzdat se se vším, co jsme, a se vším, co máme do Božího vlastnictví, v každé době u Něho hledat útočiště, ... vědět o tomto laskavém Božím vedení, o němž se v sebehorší hodině svého života vždy znovu přesvěd-čujeme - to jsou předpoklady života v Bohu.''
Zvláště z posledních Šimsových dopisů prosvítá, jak hodně musel o svou naději bojovat. Ozývá se v nich hořkost a zklamání z malosti většiny křesťanů, se kterými se ve vězení setkává.
Je tu znát vyčerpání z pětiletého odloučení od milované rodiny, z nejistoty shledá-ní, ale i z nedostatku jídla a ke konci také z těžké nemoci, na jejíž následky Šimsa krátce před koncem války umřel.
Jaroslav Šimsa po životě toužil. A právě to, že znal jeho hloubku a krásu, činí význam-nou a smysluplnou i jeho smrt. Napadá mě podobnost s Janem Husem. Ani ten nebyl žádným uctívačem smrti. Za svého věznění, ve kterém dost vytrpěl, dokonce dočasně odvolal, aby si život zachránil. A přece byl nakonec přemožen odpovědností Pravdě. Odpovědností, která i když si života váží, ví, že cesta k němu někdy vede paradoxně právě skrze smrt. Skrze kříž...
Zprávy
Ještě mi oči tíží sen
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Biblické kurzy se konají nepřetržitě už pěkně dlouho a svým způsobem patří k pilířům aktivního života evangelické mládeže. Není lehké o nich zpravovat a psát, když Ti, kteří jezdí, vědí, o co jde, a netřeba jim něco připomínat. Jak ale nalákat ty, kdo nemají žádnou zkušenost? Psaní o společném povídání, zábavě, muzice, ztišeních i jídle už mi připadá stokrát omílané. Navíc se to všechno hrozně těžko dokazuje.
A tak si myslím, že nejvěrnější zprávou o křížlickém letním kurzu pro mládež je zlomek z toho, co pod vlivem atmosféry vzniklo. Co vzniká a roste v našich srdcích a myslích je těžké předat, o tuhle písničku se s Vámi můžeme podělit. Jde sice o parafrázi, ale ve vší úctě k Luďkovi Rejchrtovi. Jeho původní písnička je stejně jedna z nejmilejších - i mezi cynickou mládeží.
PS: Již delší dobu vážně uvažujeme o zřízení oficiálních internetových stránek kurzů pro mládež. Ty by měly obsahovat víc než jen kusé zprávy, snad se jich dočkáme v dohledné době.
A tak si myslím, že nejvěrnější zprávou o křížlickém letním kurzu pro mládež je zlomek z toho, co pod vlivem atmosféry vzniklo. Co vzniká a roste v našich srdcích a myslích je těžké předat, o tuhle písničku se s Vámi můžeme podělit. Jde sice o parafrázi, ale ve vší úctě k Luďkovi Rejchrtovi. Jeho původní písnička je stejně jedna z nejmilejších - i mezi cynickou mládeží.
PS: Již delší dobu vážně uvažujeme o zřízení oficiálních internetových stránek kurzů pro mládež. Ty by měly obsahovat víc než jen kusé zprávy, snad se jich dočkáme v dohledné době.
Reakce
Boží soud!
Jaroslav Plecháček
Jaroslav Plecháček
Nemohu nereagovat na článek Tomáše Matějovské-ho v Bratrstvu č. 6.
\ Takže Boží soud neexistuje... respektive - existuje s tím, že u soudního dvoru je připraven dobrý pastýř, a každému je zároveň odpuštěno. Pěkná fraška!
Samozřejmě, že Bůh nesoudí ztraceného syna (vždyť se sám vrátil), ale soudí a odsoudí - ty, kteří se nevrátili a nevrátí.
Protože Jan Keřkovský ve vedlejší úvaze spěje rovněž k myšlence všeobecné amnestie, děsím se toho, že nikdo z Vás už nevěří v Boží trest.
Jenom láska, jistě, hlavně ta s velkým ''L''. A tak si mažte med kolem pusy, a oblbujte sebe i jiné. Místo boha - Hospodina jste vytvořili boha - Lásku. No, gratuluju...
Ale zpět k šestému vydání Bratrstva. Je zajímavé, že stačí zalistovat o dvě stránky dál k anketě ''Co si pod tím představujeme.'' Většina studentů, studentek i ostatních účastníků Boží soud nezpochybňuje. Má o něm představu. Zaznívá zde i nekompromisní ''Ti po pravici budou navěky přebývat s Bohem. Ti druzí půjdou do pekla.'' Škoda, že to neznělo hned v úvodu časopisu.
Proč Matějovští a jim podobní udělali z ČCE spolek humanistů hlásajících všeobecnou lásku a přátelství, nikoliv lid oslavující Boží skutky?
\ Takže Boží soud neexistuje... respektive - existuje s tím, že u soudního dvoru je připraven dobrý pastýř, a každému je zároveň odpuštěno. Pěkná fraška!
Samozřejmě, že Bůh nesoudí ztraceného syna (vždyť se sám vrátil), ale soudí a odsoudí - ty, kteří se nevrátili a nevrátí.
Protože Jan Keřkovský ve vedlejší úvaze spěje rovněž k myšlence všeobecné amnestie, děsím se toho, že nikdo z Vás už nevěří v Boží trest.
Jenom láska, jistě, hlavně ta s velkým ''L''. A tak si mažte med kolem pusy, a oblbujte sebe i jiné. Místo boha - Hospodina jste vytvořili boha - Lásku. No, gratuluju...
Ale zpět k šestému vydání Bratrstva. Je zajímavé, že stačí zalistovat o dvě stránky dál k anketě ''Co si pod tím představujeme.'' Většina studentů, studentek i ostatních účastníků Boží soud nezpochybňuje. Má o něm představu. Zaznívá zde i nekompromisní ''Ti po pravici budou navěky přebývat s Bohem. Ti druzí půjdou do pekla.'' Škoda, že to neznělo hned v úvodu časopisu.
Proč Matějovští a jim podobní udělali z ČCE spolek humanistů hlásajících všeobecnou lásku a přátelství, nikoliv lid oslavující Boží skutky?
Reakce
K homosexualitě v manželství
Daniel Matějka, farář, České Budějovice
Daniel Matějka, farář, České Budějovice
Vážená redakce,
reaguji na článek MUDr. Jana Zbytovského o Homosexualitě v manželství. Nejsem přesvědčen o tom, že je správné tak jednostranně zveřejňovat názory, které jsou velmi sporné. Jde o větu: O homosexualitě dnes víme, že jako základní dispozice je vrozená... Opravdu to víme? Nebo na to stačí mít jenom svůj názor? Po církvi koluje práce MUDr Š. Ruckého . Myslím, že by bylo dobré, aby na tuto práci odpověděl MUDr. Zbytovský a jistě by bylo vhodné dát prostor i MUDr. Ruckému (ze Slezské luterské církve).
reaguji na článek MUDr. Jana Zbytovského o Homosexualitě v manželství. Nejsem přesvědčen o tom, že je správné tak jednostranně zveřejňovat názory, které jsou velmi sporné. Jde o větu: O homosexualitě dnes víme, že jako základní dispozice je vrozená... Opravdu to víme? Nebo na to stačí mít jenom svůj názor? Po církvi koluje práce MUDr Š. Ruckého . Myslím, že by bylo dobré, aby na tuto práci odpověděl MUDr. Zbytovský a jistě by bylo vhodné dát prostor i MUDr. Ruckému (ze Slezské luterské církve).
Co potřebují potřební
Povodně
aneb v naději nad ději
Rozhovor s předsedou povodňové komise ČCE Vojenem Syrovátkou
Samuel Titěra
aneb v naději nad ději
Rozhovor s předsedou povodňové komise ČCE Vojenem Syrovátkou
Samuel Titěra
Vojen Syrovátka je seniorem východočeského seniorátu, který zasáhla povodeň už v roce 1997 a tak se zcela logicky stal členem šestičlenné komise, která mapovala rozsah škod a rozdělovala peníze ze sbírek poškozeným sborům. Komise pracovala i v dalších letech; povodně se jeho seniorátu opět nevyhnuly. Seniorátní výbor spolu s Diakonií ČCE vypracoval koncepci humanitární pomoci ČCE, kterou letos na jaře synod schválil.
Jaké formy má pomoc záplavami postiženým organizovaná Diakonií?
Nejprve Diakonie organizovala za pomoci studentů nábor dobrovolníků, kteří pracovali v jiných humanitárních organizacích - především v Adře, ale i v Člověku v tísni. Brzo ale začala Diakonie dobrovolnickou práci organizovat sama, vznikly tak základny v některých střediscích Diakonie, či sborech ČCE, kde dobrovolníci měli zázemí (Soběslav, Rokycany, Písek, Radotín, Praha -Kobylisy, Mělník, Neratovice-Libiš, Krabčice, Litoměřice a Děčín). Účinnou pomocí je zapůjčování vysoušečů, kterých Diakonie zakoupila zatím 40. Na Mělníce a v Litoměřicích se postiženým nabízejí oděvy, přikrývky atd.
Další formou je následná finanční pomoc ze sbírek pro oběti povodní. Kvůli stanovení výše této pomoci Diakonie zorganizovala monitorování škod a sociální situace po-stižených osob. Diakonie též organizuje psychologickou pomoc obětem.
Kolik zhruba lidí pod hlavičkou Diakonie pomáhalo a pomáhá při likvidaci následků povodní?
Doposud již více než 600 lidí, k tomu navíc cca 35O lidí, kteří prostřednictvím povodňového centra Diakonie šli pomáhat pod hlavičkou jiných humanitárních organizací.
Pomáhá se v první řadě členům církve a na církevních objektech?
Dobrovolnická práce, vysoušeče, psychologická pomoc i připravovaná následná pomoc jsou určeny fyzickým osobám a to bez jakýchkoliv preferencí konfesijních či jiných.
Jak to dělají ostatní organizace?
Adra, Charita i Člověk v tísni také pomáhají všem lidem.
Jaká je spolupráce mezi organizacemi a jak se vyvíjela?
Vedení Diakonie, Charity, Adry a Člověka v tísni spolu komunikují, aby se pomoc lidem stala efektivnější, v různé míře spolupracují i pracovníci těchto organizací v terénu. Osobně mám za to, že spolupráce by se v mnohém mohla zlepšit.
Jaká pomoc byla a je potřeba? Je vůbec ještě stále něco potřeba?
Zpočátku bylo nejvíc třeba dobrovolnické práce při vyklizení zničeného zařízení domů, čištění od bahna, otloukání omítek atd. Již v prvních týdnech bylo též zapotřebí nabídnout oděv a přikrývky lidem, kteří přišli prakticky o všechny osobní věci. Po 4 - 5 týdnech již je manuální dobrovolnické práce třeba mnohem méně, nastává čas zapůjčování vysoušečů, psychologické pomoci a přípravy na následnou finanční pomoc.
Co je všechno potřeba zajistit a zkoordinovat, než se dostane pomoci konkrétní rodině?
Pokud jde o práci dobrovolníků, je třeba je najít, vyslat tam, kde je pro ně práce. V této věci je důležitá spolupráce se starosty a krizovými štáby v postižených oblastech, dále je třeba dobrovolníkům zajistit ubytování, jídlo, ochranu před infekcemi a možnost se sprchovat, také je třeba vyhledat vhodné vedoucí jednotlivých skupin dobrovolníků, kteří dokáží konkrétní práci řídit a komunikovat s obětmi povodní, v jejichž domácnosti se pracuje, konečně pak je třeba dobrovolníky vybavit nářadím a dovézt je na jejich působiště. Vysoušeče je nejlepší půjčovat tam, kde se pracovalo a kde je nám proto známa situace jednotlivých domácností. Pro psycho-logickou pomoc je nutná spolupráce se starosty i lékaři v místě, je dobré zapamatovat si již při manuální dobrovolnické práci, či při monitorování škod, kde bude této pomoci asi zapotřebí a informaci předat pracovníkům krizových center.
Pro stanovení výše následné pomoci je třeba vyslat dobrovolníky, kteří po dvojicích obejdou všechny postižené lidi na určeném místě a zjišťují míru poškození domácnosti i sociální situaci (i zde se musí spolupracovat se starosty, případně s okresním sociálním odborem), potom je třeba zorganizovat rozdělení pomoci. Při monitoringu škod a rozdělování následné pomoci Diakonie pokryje menší území, než velké humanitární organizace, které mají k rozdělení více peněz. Právě v této věci je nyní žádoucí spolupráce mezi jednotlivými organizacemi.
Máte zkušenosti i z roku devadesát sedm. Byly letošní záplavy a likvidace jejich následků v něčem jiné?
V roce 1997 byla Českobratrskou evangelickou církví poskytována pouze následná finanční pomoc a to především vlastním členům. Mimo církev šly peníze do institucí (školky, školy, sociální a zdravotnická zařízení).
Letos ČCE prostřednictvím své Diakonie pomáhá všem lidem bez rozdílu a to nejen skrze následnou pomoc, ale i organizováním dobrovolnické práce z vlastních základen (dle mého názoru se ukázalo, že to umíme). Letošní novinkou je i zapůjčování vysoušečů. Pokud jde o psycho-logickou pomoc, pracovníci krizového centra Diakonie ji poskytovali při všech povodních. Letos se k této práci pod záštitou Diakonie připojili i terapeuté odjinud.
Potěšilo Vás něco během té hektické práce?
Ochota dobrovolníků pomáhat lidem v maléru a také převládající srdečné, družné ovzduší mezi dobrovolníky.
Jaká práce Vás ještě čeká v nejbližší době?
Dokončení monitorování škod a sociální situace obětí povodně, stanovení výše pomoci a její rozdělení (samozřejmě ve spolupráci s dalšími lidmi).
Jaké formy má pomoc záplavami postiženým organizovaná Diakonií?
Nejprve Diakonie organizovala za pomoci studentů nábor dobrovolníků, kteří pracovali v jiných humanitárních organizacích - především v Adře, ale i v Člověku v tísni. Brzo ale začala Diakonie dobrovolnickou práci organizovat sama, vznikly tak základny v některých střediscích Diakonie, či sborech ČCE, kde dobrovolníci měli zázemí (Soběslav, Rokycany, Písek, Radotín, Praha -Kobylisy, Mělník, Neratovice-Libiš, Krabčice, Litoměřice a Děčín). Účinnou pomocí je zapůjčování vysoušečů, kterých Diakonie zakoupila zatím 40. Na Mělníce a v Litoměřicích se postiženým nabízejí oděvy, přikrývky atd.
Další formou je následná finanční pomoc ze sbírek pro oběti povodní. Kvůli stanovení výše této pomoci Diakonie zorganizovala monitorování škod a sociální situace po-stižených osob. Diakonie též organizuje psychologickou pomoc obětem.
Kolik zhruba lidí pod hlavičkou Diakonie pomáhalo a pomáhá při likvidaci následků povodní?
Doposud již více než 600 lidí, k tomu navíc cca 35O lidí, kteří prostřednictvím povodňového centra Diakonie šli pomáhat pod hlavičkou jiných humanitárních organizací.
Pomáhá se v první řadě členům církve a na církevních objektech?
Dobrovolnická práce, vysoušeče, psychologická pomoc i připravovaná následná pomoc jsou určeny fyzickým osobám a to bez jakýchkoliv preferencí konfesijních či jiných.
Jak to dělají ostatní organizace?
Adra, Charita i Člověk v tísni také pomáhají všem lidem.
Jaká je spolupráce mezi organizacemi a jak se vyvíjela?
Vedení Diakonie, Charity, Adry a Člověka v tísni spolu komunikují, aby se pomoc lidem stala efektivnější, v různé míře spolupracují i pracovníci těchto organizací v terénu. Osobně mám za to, že spolupráce by se v mnohém mohla zlepšit.
Jaká pomoc byla a je potřeba? Je vůbec ještě stále něco potřeba?
Zpočátku bylo nejvíc třeba dobrovolnické práce při vyklizení zničeného zařízení domů, čištění od bahna, otloukání omítek atd. Již v prvních týdnech bylo též zapotřebí nabídnout oděv a přikrývky lidem, kteří přišli prakticky o všechny osobní věci. Po 4 - 5 týdnech již je manuální dobrovolnické práce třeba mnohem méně, nastává čas zapůjčování vysoušečů, psychologické pomoci a přípravy na následnou finanční pomoc.
Co je všechno potřeba zajistit a zkoordinovat, než se dostane pomoci konkrétní rodině?
Pokud jde o práci dobrovolníků, je třeba je najít, vyslat tam, kde je pro ně práce. V této věci je důležitá spolupráce se starosty a krizovými štáby v postižených oblastech, dále je třeba dobrovolníkům zajistit ubytování, jídlo, ochranu před infekcemi a možnost se sprchovat, také je třeba vyhledat vhodné vedoucí jednotlivých skupin dobrovolníků, kteří dokáží konkrétní práci řídit a komunikovat s obětmi povodní, v jejichž domácnosti se pracuje, konečně pak je třeba dobrovolníky vybavit nářadím a dovézt je na jejich působiště. Vysoušeče je nejlepší půjčovat tam, kde se pracovalo a kde je nám proto známa situace jednotlivých domácností. Pro psycho-logickou pomoc je nutná spolupráce se starosty i lékaři v místě, je dobré zapamatovat si již při manuální dobrovolnické práci, či při monitorování škod, kde bude této pomoci asi zapotřebí a informaci předat pracovníkům krizových center.
Pro stanovení výše následné pomoci je třeba vyslat dobrovolníky, kteří po dvojicích obejdou všechny postižené lidi na určeném místě a zjišťují míru poškození domácnosti i sociální situaci (i zde se musí spolupracovat se starosty, případně s okresním sociálním odborem), potom je třeba zorganizovat rozdělení pomoci. Při monitoringu škod a rozdělování následné pomoci Diakonie pokryje menší území, než velké humanitární organizace, které mají k rozdělení více peněz. Právě v této věci je nyní žádoucí spolupráce mezi jednotlivými organizacemi.
Máte zkušenosti i z roku devadesát sedm. Byly letošní záplavy a likvidace jejich následků v něčem jiné?
V roce 1997 byla Českobratrskou evangelickou církví poskytována pouze následná finanční pomoc a to především vlastním členům. Mimo církev šly peníze do institucí (školky, školy, sociální a zdravotnická zařízení).
Letos ČCE prostřednictvím své Diakonie pomáhá všem lidem bez rozdílu a to nejen skrze následnou pomoc, ale i organizováním dobrovolnické práce z vlastních základen (dle mého názoru se ukázalo, že to umíme). Letošní novinkou je i zapůjčování vysoušečů. Pokud jde o psycho-logickou pomoc, pracovníci krizového centra Diakonie ji poskytovali při všech povodních. Letos se k této práci pod záštitou Diakonie připojili i terapeuté odjinud.
Potěšilo Vás něco během té hektické práce?
Ochota dobrovolníků pomáhat lidem v maléru a také převládající srdečné, družné ovzduší mezi dobrovolníky.
Jaká práce Vás ještě čeká v nejbližší době?
Dokončení monitorování škod a sociální situace obětí povodně, stanovení výše pomoci a její rozdělení (samozřejmě ve spolupráci s dalšími lidmi).
Ručně a stručně
Lití
Olova
Zdeněk Šorm
Olova
Zdeněk Šorm
Nebojte se, nebudu vám popisovat onen vánoční zvyk, který názorně předvádí pan Kodet v ''Pelíškách''. Chci vás spíš přizvat do dílny Túbal-kaina (Gn 4,22), kdybyste už vyčerpali všechna naše předchozí doporučení a děti na táboře stále chtěly něco vyrábět. Tentokrát jim můžete nabídnout kovolijeckou práci.
Co k tomu budete potřebovat? Několik pytlíků sádry, nízkou papírovou krabici, pilku na železo, několik ostrých nožů, něco olova (např. starou vodovodní trubku), kleště a bytelnou plechovku nebo starou džezvu (viz. Pelíšky). Rozdělejte sádru a nalijte ji do papírové krabice tak, aby vznikla asi 4-5 cm tlustá deska. Po vytvrdnutí ji rozřežte pilkou na železo na čtverce například 10x10 cm. Děti si pak do nich nožem vyryjí negativní reliéf toho, co chtějí odlít (zvířata, hvězdu, kříž, slunce, panáčka a pod.) Reliéf musí být jednoduchý a ne příliš titěrný. Potom v plechovce či džezvě roztavte olovo a nalijte je opatrně do sádrové formy tak, aby byla hladina v rovině s vrchní plochou. Po vychladnutí odlitek ze sádry vyrýpněte nožem. Pravděpodobně jej budete muset nožem očistit od zbytků sádry a omýt vodou a kartáčkem. Olovo je poměrně měkké, a tak jej můžete ještě nožem nebo pilníkem doretušovat.
Co k tomu budete potřebovat? Několik pytlíků sádry, nízkou papírovou krabici, pilku na železo, několik ostrých nožů, něco olova (např. starou vodovodní trubku), kleště a bytelnou plechovku nebo starou džezvu (viz. Pelíšky). Rozdělejte sádru a nalijte ji do papírové krabice tak, aby vznikla asi 4-5 cm tlustá deska. Po vytvrdnutí ji rozřežte pilkou na železo na čtverce například 10x10 cm. Děti si pak do nich nožem vyryjí negativní reliéf toho, co chtějí odlít (zvířata, hvězdu, kříž, slunce, panáčka a pod.) Reliéf musí být jednoduchý a ne příliš titěrný. Potom v plechovce či džezvě roztavte olovo a nalijte je opatrně do sádrové formy tak, aby byla hladina v rovině s vrchní plochou. Po vychladnutí odlitek ze sádry vyrýpněte nožem. Pravděpodobně jej budete muset nožem očistit od zbytků sádry a omýt vodou a kartáčkem. Olovo je poměrně měkké, a tak jej můžete ještě nožem nebo pilníkem doretušovat.
Soutěž
Vyhlášení vítězů
z čísla 5, 6, 7:
na 1. místě se umístil tento text:
z čísla 5, 6, 7:
na 1. místě se umístil tento text:
''Ty ryby,
co tam snědli,
byly takhle velké.''
Cenu - CD - vyhrává:
Rostislav Kučera z Napajedel
2. místo zaujal tento text:
''Já vám dám holoto,
trhat jabka
v panský zahradě!''
Cenu předplatného Bratrstva na příští rok získává:
Martin Šanda z Prahy
3. místo vybojoval text:
''Vždyť je to jasné,
milánkové:
E = mc2''
Cenu - knihu - dostane:
Jaroslav Matuška z Týniště n.O.
|
|
|
|
|
|