archiv
OBSAH:
Jen mýtus?
Zastavení
Aby život nebyl jen náhražkou, nýbrž doopravdy
Co o tom čteme v bibli:
Pomalu sám se ďáblem stáváš...
Vidíte za něčím ďábla?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Vidíte za něčím ďábla?
Na partnerovi mne štvou nepodstatné věci
Proč nebýt profíci?
Sjezd mládeže v Mladé Boleslavi
Autorita
Několik dat
Anketa o autoritě
Dušičky
Biskup, který se dvakrát narodil
Týden s mladými historiky ve Velké Lhotě
Kontaktník
Ostrovní zprávy
Ptačí svět
Tvoření stvoření
Soutěž
Ve dnech úzkosti (Ž 56)
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Jen mýtus?
Petr Gallus
Petr Gallus
Vypadá to, že Bratrstvo se zase vydalo do říše pohádek. Ďábel, čerti, peklo, to všechno už je dnes jen dětský svět a i děti samy dobře vědí, že to jsou jen pohádkové postavy. Možná si řeknete, proč nepíšeme o něčem všedním, s čím se člověk běžně setkává. Dokážeme mluvit o zlu, a to velmi barvitě. Ale konec konců i zlo je neurčitý a abstraktní pojem, takový pytlík, do kterého si můžeme vložit, co se nám zrovna hodí. Ovšem mluvit namísto o zlu o tom Zlém, tedy o zosobněném zlu, to je nám cizí. Ještě dokážeme zlo zobecnit a ztotožnit s některými věcmi jako drogy, někdy peníze či moc, ale i to je nakonec relativní.
Je však ten Zlý jen mýtus, od kterého je třeba se oprostit, protože je to v dnešní moderní době už neudržitelné, nebo jsme ho jen vystrčili mimo naše vědomí a opisujeme ho různými obecnými a neosobními pojmy? Například i tak všední jev jako hudba má spojitost s ďáblem, a to dokonce přímou. A teď nemyslím zrovna na to, že někteří naši fundamentalističtí bratří pokládají za ďábelské třeba i synkopy. Už středověk mluvil o ďáblu v hudbě diabolus in musica: byl jím tzv. triton, interval zvětšené kvarty, největší disonance (jen si zkuste zahrát třeba c-fis).
Pojďme se teď spolu vážně zamyslet: je to s tím ďáblem skutečně jen pohádka?
Je však ten Zlý jen mýtus, od kterého je třeba se oprostit, protože je to v dnešní moderní době už neudržitelné, nebo jsme ho jen vystrčili mimo naše vědomí a opisujeme ho různými obecnými a neosobními pojmy? Například i tak všední jev jako hudba má spojitost s ďáblem, a to dokonce přímou. A teď nemyslím zrovna na to, že někteří naši fundamentalističtí bratří pokládají za ďábelské třeba i synkopy. Už středověk mluvil o ďáblu v hudbě diabolus in musica: byl jím tzv. triton, interval zvětšené kvarty, největší disonance (jen si zkuste zahrát třeba c-fis).
Pojďme se teď spolu vážně zamyslet: je to s tím ďáblem skutečně jen pohádka?
Pane můj...
Chtěla bych s Tebou uvíznout ve výtahu,
pak hvězdy obletět,
navštívit mléčnou dráhu.
Chtěla bych s Tebou spadnout do oceánu
a zítra na ostrově
tančit s kmenem indiánů.
Chtěla bych s Tebou jít v mrazu, v dešti,
chci Ti dát všechno a vzít si kousek štěstí.
Hanka Hlaváčková
Chtěla bych s Tebou uvíznout ve výtahu,
pak hvězdy obletět,
navštívit mléčnou dráhu.
Chtěla bych s Tebou spadnout do oceánu
a zítra na ostrově
tančit s kmenem indiánů.
Chtěla bych s Tebou jít v mrazu, v dešti,
chci Ti dát všechno a vzít si kousek štěstí.
Hanka Hlaváčková
10. přikázání
Aby život nebyl
jen náhražkou,
nýbrž doopravdy
Pavel Klinecký
jen náhražkou,
nýbrž doopravdy
Pavel Klinecký
Kdo lže, ten krade, kdo krade, je schopen i zabít, říká se. Tuhle hlubokou pravdu odhaluje právě Desatero: všechno tu souvisí se vším. Ale zatímco o krádeži a vraždě je v Dekalogu zřetelné slovo ''takové věci nebudou tvojí parketou'', o lži jako takové se tu nemluví.
Ono je totiž celé Desatero o pravdě a o lži, jenže nerozděluje mluvení a skutky. Celý život je buď pravdou, nebo lží. Dodržování zákona je pravé, pravdivé. Život podle Dekalogu je pravdou. Opakem je život nepravý, lživý, ''quasi život'', který si na život jen hraje. Bez Desatera je život ''jen jako''.
Neboli: ukrást něco je ze stejného těsta jako říkat, že levhart je domácí zvíře a voda suchá. Pracovat sedmý den je nesmysl, lež, protože sedmý den se má odpočívat. Tak je to pravda.
Do pravdivého života patří ochrana druhého života a jeho práv. Deváté přikázání vybízí k riskantnímu, odvážnému činu: Neřekneš o druhém pomluvu, abys ho neznectil. Možná k vlastní újmě, možná pak spadneš sám do průšvihu, do něhož bys snadno mohl namočit druhého, možná by sis pomohl, kdybys druhého trochu ''postrčil''. Ale neudělat to je právě ten pravdivý život; jestli nechceš žít jen ''quasi''.
Když slyším vlivné VIP, ředitele podniků, ba i vrcholné politiky, jak lžou: jeden že to bylo tak, druhý naopak, veřejně a bez uzardění překrucují a mlží - když vidím shovívavé úsměvy mocných nad nějakou morálkou, dětskou pohádkou pro plebejce - říkám si, v tomhle devátém slovu o svobodě moc problémů nemám. Já tedy ne.
A pak si vzpomenu, jak snadno vynáším soudy a hodnocení, jak snadno vím o druhých, jací vlastně jsou, jak snadno se mi druzí dostávají do slov i do odsudků, jak snadno pouštím informace, o nichž tuším, že neprospějí. Najednou si říkám, ještě že nejsem VIP! A mám o čem přemýšlet, jestli chci, aby můj život nebyl jen jako, náhražkou, nýbrž doopravdy. A to tedy chci.
Ono je totiž celé Desatero o pravdě a o lži, jenže nerozděluje mluvení a skutky. Celý život je buď pravdou, nebo lží. Dodržování zákona je pravé, pravdivé. Život podle Dekalogu je pravdou. Opakem je život nepravý, lživý, ''quasi život'', který si na život jen hraje. Bez Desatera je život ''jen jako''.
Neboli: ukrást něco je ze stejného těsta jako říkat, že levhart je domácí zvíře a voda suchá. Pracovat sedmý den je nesmysl, lež, protože sedmý den se má odpočívat. Tak je to pravda.
Do pravdivého života patří ochrana druhého života a jeho práv. Deváté přikázání vybízí k riskantnímu, odvážnému činu: Neřekneš o druhém pomluvu, abys ho neznectil. Možná k vlastní újmě, možná pak spadneš sám do průšvihu, do něhož bys snadno mohl namočit druhého, možná by sis pomohl, kdybys druhého trochu ''postrčil''. Ale neudělat to je právě ten pravdivý život; jestli nechceš žít jen ''quasi''.
Když slyším vlivné VIP, ředitele podniků, ba i vrcholné politiky, jak lžou: jeden že to bylo tak, druhý naopak, veřejně a bez uzardění překrucují a mlží - když vidím shovívavé úsměvy mocných nad nějakou morálkou, dětskou pohádkou pro plebejce - říkám si, v tomhle devátém slovu o svobodě moc problémů nemám. Já tedy ne.
A pak si vzpomenu, jak snadno vynáším soudy a hodnocení, jak snadno vím o druhých, jací vlastně jsou, jak snadno se mi druzí dostávají do slov i do odsudků, jak snadno pouštím informace, o nichž tuším, že neprospějí. Najednou si říkám, ještě že nejsem VIP! A mám o čem přemýšlet, jestli chci, aby můj život nebyl jen jako, náhražkou, nýbrž doopravdy. A to tedy chci.
Ďábel
Co o tom
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
Začněme od konce, od poslední biblické knihy: Michael (cosi jako patron Božího lidu) a jeho andělé se utkali s drakem - a veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a sním i jeho andělé. A když to viděl, rozpoutal válku proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova (Zj 12). Ďábel, to je ten, co u Božího tribunálu dnem i nocí osočuje, tedy žalobce. U Božího tribunálu však nepochodil, obžalovaní byli pro krev Beránkovu zproštěni viny. Byl svržen, ale teď ho máme tady na zemi, a protože jeho dny jsou sečteny, řádí o to víc.
Tím je vlastně řečeno všechno: je to protivník Boží, ne však Bohu rovnocenný. Na nás však má pokušení a lákadel dost a je třeba proti němu bojovat. Sotva by člověk sám obstál - však Nový zákon říká, že Ježíš Kristus přišel právě proto, aby ďáblovy skutky překazil (1J 3,8). A že bychom se s touhle zlou silou vyrovnali jinak, než zmíněnou Kristovou zásluhou (smrtí a vzkříšením)? Snad to tak mínil i učedník Petr, i jeho však právě proto nazval v tu chvíli Ježíš satanem.
O ďáblově původu a o podobných otázkách bible moc nepoví: spíš o tom, že tomuhle vlivu zla jen tak neutečete, a je lepší to vědět.
Tím je vlastně řečeno všechno: je to protivník Boží, ne však Bohu rovnocenný. Na nás však má pokušení a lákadel dost a je třeba proti němu bojovat. Sotva by člověk sám obstál - však Nový zákon říká, že Ježíš Kristus přišel právě proto, aby ďáblovy skutky překazil (1J 3,8). A že bychom se s touhle zlou silou vyrovnali jinak, než zmíněnou Kristovou zásluhou (smrtí a vzkříšením)? Snad to tak mínil i učedník Petr, i jeho však právě proto nazval v tu chvíli Ježíš satanem.
O ďáblově původu a o podobných otázkách bible moc nepoví: spíš o tom, že tomuhle vlivu zla jen tak neutečete, a je lepší to vědět.
Ďábel
Pomalu sám se ďáblem stáváš...
Tomáš Trusina
Tomáš Trusina
Jak se začne mluvit o ďáblovi, rozběhne se obrazotvornost na plné obrátky: Kdo to je? Jak vypadá? Když si nejde představit Boha, můžu v ďáblově případě popustit fantazii o to víc... Hrozná stvůra, zplozenec pekla, pán země Mordor. Chlupatec s kopytem a rohama. Nebeský prokurátor, který se ničeho neštítí, padlý anděl... Ale která představa platí?
Jak se na nás poslední léta hrnou odevšad billboardy, klipy nebo aspoň ilustrace, nějak mi obrazy a představy čím dál míň říkají. A přistihl jsem se, že se mi líbí pomyšlení na to, že ďábel jako takový (jako namalovatelný odpudivý chlupatec, představitelný protihráč Boží) vlastně neexistuje. Že je to právě jen výplod naší náboženské či jaké obrazotvornosti. Vymysleli jsme si ho - a pak se za něj schováváme.
Když jde o ďábla, zkusím za ním hledat lidi. Ne nejdřív ty druhé, ale sebe, nás - vždyť jsme ''dobrý i potvory'' (tohle si pamatuju, např. z dějin církve, jak se začne hledat ďábel u těch druhých, to se často dojde k ďábelským koncům).
Když třeba ďábel nabízí Ježíšovi, přestaň hladovět a přestaň čekat, až tě nasytí Bůh, udělej chleba sám - nevyslovuje tu nahlas jen to, co bych já sám Ježíšovi tolikrát poradil? Ukaž se jako všemohoucí synáček všemohoucího tatíčka, zkrať ten nekonečný půst a nečekej...
Anebo s tou mocí - jak s ním brouzdal po internetu a ukazoval mu ty potentáty a vlády - to se vždycky znova zasním, jak už mohlo být dávno na světě krásně, kdyby to Ježíš býval vzal... To přece chce každá křesťanská strana - mít moc - a pak prosadit ve společnosti křesťanské hodnoty. Proč na to Ježíš hned ''odstup satane''?
A blesklo mi, tohle slavné odmítnutí zaznělo pak ještě - Petrovi. To když z pozice vrchního učedníka káral Ježíše za to, že si vybral cestu na kříž. A stoupl si do čela, že to teď povede sám. A Ježíš ho pak se slovy
''odstup satane'' pošle do - zástupu za sebe! A ještě mu stihne vysvětlit ''tvé smýšlení není z Boha - ale z člověka''. Věřil on Ježíš vůbec na ďábla?
Když si v té věci čtu Ježíšův příběh, všímám si, že se o tom ďáblovi, satanovi mluví často v souvislosti s pokušením. Aspoň v Ježíšově případě určitě. Ďábel je ten, kdo to s ním (a pak i s námi) zkouší - cosi ukáže, poradí, obvykle to bývá ''nabídka lákavá, cena nízká''. Nebo Ježíši odpírá, že to má vzít vyzkoušenými lidskými cestami, tak jako ho opravoval Petr. Nám by se pak za ním šlo líp, ovšem kam bychom došli...
Možná tedy - na pokušiTELi (tak jako třeba na učiTELi) není důležité, jak vypadá - ale co a jak SDĚLUJE, co nabízí. Asi to prostě nebude jedna postava - ale spíš role, nebo ještě spíš FUNKCE. Ďábel funguje jako svého druhu funkcionář. A takový funkcionář má vždycky spíš než odpuzující dech, kopyta a rohy elegantní kravatu, běloskvoucí košili a zářivý úsměv. Ale to jsme zas u obrazů, a u nich skončit nechci.
Možná spíš, když předkládám lákavé katalogy úspěchů, moci, nemožného na potkání, zázraků do tří dnů ... když představuju Boha jako automat na (rychlé) splnění VŠECH našich přání a tužeb ... tak funguju jako ďábel. Tak se ďáblem STÁVÁM. ''Pomalu se sám ďáblem stáváš...'' poznamenal si ve valdickém vězení Magor (který jaksepatří uměl odporovat zlému).
Stávám se ďáblem jako farář? Co by ne ... Když zamlčuju, že Ježíš odmítal řešit bolesti a trápení tohoto světa mocensky, autoritativně, mávnutím kouzelného proutku; že nasazoval vlastní kůži a krk; když mám na každou bolest a nesnáz hned po ruce vysvětlení...
Ale že jsem se ďáblem stal, poznám většinou, až když slyším ''za mne, satane''. Vezmi svůj kříž (kříž bezmoci, půstu, cesty pouští, neozpovězených otázek) - a následuj.
Jak se na nás poslední léta hrnou odevšad billboardy, klipy nebo aspoň ilustrace, nějak mi obrazy a představy čím dál míň říkají. A přistihl jsem se, že se mi líbí pomyšlení na to, že ďábel jako takový (jako namalovatelný odpudivý chlupatec, představitelný protihráč Boží) vlastně neexistuje. Že je to právě jen výplod naší náboženské či jaké obrazotvornosti. Vymysleli jsme si ho - a pak se za něj schováváme.
Když jde o ďábla, zkusím za ním hledat lidi. Ne nejdřív ty druhé, ale sebe, nás - vždyť jsme ''dobrý i potvory'' (tohle si pamatuju, např. z dějin církve, jak se začne hledat ďábel u těch druhých, to se často dojde k ďábelským koncům).
Když třeba ďábel nabízí Ježíšovi, přestaň hladovět a přestaň čekat, až tě nasytí Bůh, udělej chleba sám - nevyslovuje tu nahlas jen to, co bych já sám Ježíšovi tolikrát poradil? Ukaž se jako všemohoucí synáček všemohoucího tatíčka, zkrať ten nekonečný půst a nečekej...
Anebo s tou mocí - jak s ním brouzdal po internetu a ukazoval mu ty potentáty a vlády - to se vždycky znova zasním, jak už mohlo být dávno na světě krásně, kdyby to Ježíš býval vzal... To přece chce každá křesťanská strana - mít moc - a pak prosadit ve společnosti křesťanské hodnoty. Proč na to Ježíš hned ''odstup satane''?
A blesklo mi, tohle slavné odmítnutí zaznělo pak ještě - Petrovi. To když z pozice vrchního učedníka káral Ježíše za to, že si vybral cestu na kříž. A stoupl si do čela, že to teď povede sám. A Ježíš ho pak se slovy
''odstup satane'' pošle do - zástupu za sebe! A ještě mu stihne vysvětlit ''tvé smýšlení není z Boha - ale z člověka''. Věřil on Ježíš vůbec na ďábla?
Když si v té věci čtu Ježíšův příběh, všímám si, že se o tom ďáblovi, satanovi mluví často v souvislosti s pokušením. Aspoň v Ježíšově případě určitě. Ďábel je ten, kdo to s ním (a pak i s námi) zkouší - cosi ukáže, poradí, obvykle to bývá ''nabídka lákavá, cena nízká''. Nebo Ježíši odpírá, že to má vzít vyzkoušenými lidskými cestami, tak jako ho opravoval Petr. Nám by se pak za ním šlo líp, ovšem kam bychom došli...
Možná tedy - na pokušiTELi (tak jako třeba na učiTELi) není důležité, jak vypadá - ale co a jak SDĚLUJE, co nabízí. Asi to prostě nebude jedna postava - ale spíš role, nebo ještě spíš FUNKCE. Ďábel funguje jako svého druhu funkcionář. A takový funkcionář má vždycky spíš než odpuzující dech, kopyta a rohy elegantní kravatu, běloskvoucí košili a zářivý úsměv. Ale to jsme zas u obrazů, a u nich skončit nechci.
Možná spíš, když předkládám lákavé katalogy úspěchů, moci, nemožného na potkání, zázraků do tří dnů ... když představuju Boha jako automat na (rychlé) splnění VŠECH našich přání a tužeb ... tak funguju jako ďábel. Tak se ďáblem STÁVÁM. ''Pomalu se sám ďáblem stáváš...'' poznamenal si ve valdickém vězení Magor (který jaksepatří uměl odporovat zlému).
Stávám se ďáblem jako farář? Co by ne ... Když zamlčuju, že Ježíš odmítal řešit bolesti a trápení tohoto světa mocensky, autoritativně, mávnutím kouzelného proutku; že nasazoval vlastní kůži a krk; když mám na každou bolest a nesnáz hned po ruce vysvětlení...
Ale že jsem se ďáblem stal, poznám většinou, až když slyším ''za mne, satane''. Vezmi svůj kříž (kříž bezmoci, půstu, cesty pouští, neozpovězených otázek) - a následuj.
Anketa
Ďábel
Vidíte za něčím ďábla?
Vidíte za něčím ďábla?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Suchý
básník, textař
70 let
Slovo ďábel nerad používán, podobně jako každou antropomorfizaci teologických pojmů. V jedné své hře nahrazuji slovo ďábel termínem princip zla je to totéž, ale zní to věrohodněji. Tento princip bohužel funguje a má se k světu.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Horáková
farářka ČCE
27 let
Na to neumím dostatečně odpovědět. Uvědomuji si nejrůznější zlé věci, které se dějí, ale co je za nimi, to nevidím.
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Ďábla vidím za fanatizmem a hodně často.
Dana
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Vidím ho za vším zlým, co si lidi navzájem provádějí.
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
O ďáblovi coby personifikaci zla mě nikdy ani nenapadlo uvažovat.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Vacek
katolický farář
55 let
Ano, za velkou krutostí, potěšením z neštěstí a zla, cítím síru. Některé zlo je tak hrůzné, že přesahuje lidské meze - holocaust, ideologická, rasová a náboženská nenávist.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Šilerová
biskupka CČSH
Přiznám se, že ďábel pro mne není nějaká těkavá, nehmotná duchovní síla, ale plíživé avšak tvrdě zakoušené faktické, konkrétní, personifikované zlo. Jen je umět vždy rozpoznat. Naštěstí i ďábel se v posledku před Bohem třese strachem.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Nejen že ho za něčím vidím, já ho dokonce někdy i slyším, jak se chechtá. A nejhorší je, když ho vidím za některým svým jednáním. O to víc je pak ten smích nepříjemný.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Velmi složitá otázka. S tím ďáblem je to jako se zlem - roste s tím, jak ubývá lásky.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Kužel
farář ČCE
38 let
Za maskou dokonalé mravnosti či zbožnosti. Za rafinovaným, vykalkulovaným zlem.
Za křečovitou snahou páchat dobro.
Za buzerací a zneužíváním moci - v jakémkoli převleku.
Za křečovitou snahou páchat dobro.
Za buzerací a zneužíváním moci - v jakémkoli převleku.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Brodová
psychiatrička
47 let
Ďábla vidím za fanatismem a pravověrností - nejen náboženskou; za beznadějí.
Jarka
Metelka
člen klubu
Rychlé šípy
Metelka
člen klubu
Rychlé šípy
''Vidíš tam něco, Mirku? Jdi se tam podívat!''
Ďábel
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
představovali?
Jiří Gruber
Tato záhadná postava symbolizuje v Bibli síly zla, zkázy a vzpoury proti Bohu. Ďábel (z řeckého diabolos) neboli Satan (hebrejsky) znamená doslova pomlouvač. Snaží se vyrvat člověka z dosahu Boží milosti a zcela jej ovládnout. O jeho původu Bible mlčí. Teologové se později pokusili vysvětlit jeho původ jako vzpouru pyšného anděla zvaného Lucifer proti Bohu. Oporou jim byl Iz 14. Za trest byl tento anděl potrestán pádem do podsvětí. Jako připomínku a zbytek svého někdejšího původu mívá proto satan na některých obrazech křídla.
Nejčastěji se satan objevuje na scénách posledního soudu jako protiklad Kristův a vládce podsvětí. Najdeme ho také, jak pokouší Krista na poušti nebo jak jej Kristus poráží, když sestupuje do podsvětí (zůstává přimáčknutý vylomenou bránou pekel). Nejčastěji se objevuje při vyobrazení barvitých scén z knihy Zjevení (zejména Zj 12), která mu dává rohy a představuje ho jako starého hada a draka.
Ďábel je proto nejčastěji zobrazován jako postava se zvířecími rysy. V románském a gotickém umění jej poznáme podle pařátů, rohů a ocasu. Někdy má i šupinaté tělo. Jindy má podobu kozla, kterého prozrazuje jeho zápach. Podle 1Pt 5,8 bývá zobrazen také jako lev, který obchází a hledá, koho by sežral. Na románským sloupech nacházíme lva s malým človíčkem v tlamě. Renesance se zaměřila spíš na jeho prohnanost. Představuje jej jako poutníka nebo mnicha (sr. 2Kor 11,14), jemuž však někde čouhá kopyto, růžek nebo ocas. Ďábel dostává rysy antických satyrů, čímž má být zdůrazněno, že největším nepřítelem církve je pohanství.
Stará symbolika připomíná ďábla jako hada, kterého Kristus probodává kopím a někdy ho přidává i do scény ukřižování, kde se ďábel v podobě hada choulí pod křížem, často již zavřený v malé rakvičce, jako symbol Kristova vítězství nad hříchem a smrtí.
Rozmanití ďáblové se také vyskytují na oblíbených scénériích, které zobrazují pokušení poustevníka Antonína, který odešel na poušť, aby byl vzdálen světu, ale ďábel ho ani zde nenechal v klidu.
Nejčastěji se satan objevuje na scénách posledního soudu jako protiklad Kristův a vládce podsvětí. Najdeme ho také, jak pokouší Krista na poušti nebo jak jej Kristus poráží, když sestupuje do podsvětí (zůstává přimáčknutý vylomenou bránou pekel). Nejčastěji se objevuje při vyobrazení barvitých scén z knihy Zjevení (zejména Zj 12), která mu dává rohy a představuje ho jako starého hada a draka.
Ďábel je proto nejčastěji zobrazován jako postava se zvířecími rysy. V románském a gotickém umění jej poznáme podle pařátů, rohů a ocasu. Někdy má i šupinaté tělo. Jindy má podobu kozla, kterého prozrazuje jeho zápach. Podle 1Pt 5,8 bývá zobrazen také jako lev, který obchází a hledá, koho by sežral. Na románským sloupech nacházíme lva s malým človíčkem v tlamě. Renesance se zaměřila spíš na jeho prohnanost. Představuje jej jako poutníka nebo mnicha (sr. 2Kor 11,14), jemuž však někde čouhá kopyto, růžek nebo ocas. Ďábel dostává rysy antických satyrů, čímž má být zdůrazněno, že největším nepřítelem církve je pohanství.
Stará symbolika připomíná ďábla jako hada, kterého Kristus probodává kopím a někdy ho přidává i do scény ukřižování, kde se ďábel v podobě hada choulí pod křížem, často již zavřený v malé rakvičce, jako symbol Kristova vítězství nad hříchem a smrtí.
Rozmanití ďáblové se také vyskytují na oblíbených scénériích, které zobrazují pokušení poustevníka Antonína, který odešel na poušť, aby byl vzdálen světu, ale ďábel ho ani zde nenechal v klidu.
Ďábel
Co o tom
vyznáváme?
Bratrské vyznání
vyznáváme?
Bratrské vyznání
Původ tedy všeho zlého v lidském pokolení jest předně ďábel, pokušitel, lhář, vražedlník svůj i náš hned od počátku (Jan 8,44), potom člověk sám, svobodné vůle své ne k dobrému, ale zlému užívající (Řím 5,12 etc.).
Ďábel
Vidíte za něčím
ďábla?
Anketa
ďábla?
Anketa
Ach ta láska...
Na partnerovi mne štvou
nepodstatné věci
Na mém partnerovi mne štvou některé věci, které jinak sám nepovažuji za podstatné (např. jak je oblečený). Proto o nich nemluvím. Cítila bych se trapně. Ale napětí se také zbavit neumím. Co mám dělat?
Marta Kovářová, psycholožka
nepodstatné věci
Na mém partnerovi mne štvou některé věci, které jinak sám nepovažuji za podstatné (např. jak je oblečený). Proto o nich nemluvím. Cítila bych se trapně. Ale napětí se také zbavit neumím. Co mám dělat?
Marta Kovářová, psycholožka
Z otázky vyplývá, že tazatel nelibě pociťuje vnitřní konflikt mezi svou hierarchií hodnot a svým okamžitým prožíváním určitých situací. To mu zabraňuje o svém pociťování mluvit.
Nejprve si trochu osvětleme lampičkou psychologických poznatků temná zákoutí duše trpitele. Z čeho jeho trýzeň pramení? Možná z toho, že se obviňuje za to, co mu jeho tělo signalizuje jako nelibé vjemy. Že věci, které nepokládá za podstatné, přesto pociťuje jako nemilé. Že dochází k nesouladu mezi duševní rovinou hodnot (norem) a tělesným pociťováním (prožíváním).
Zkusme navrhnout pár možností, které by se daly vyzkoušet.
Pokusme se ovlivnit svoji vnitřní situaci. Sami před sebou si připustit svoje pociťování, přijmout je, nebránit se mu. Přichází spontánně, bez naší vůle a přičinění a je v něm skryta životní síla. Právě ve způsobu, jak věci prožíváme a pociťujeme, se také projevuje naše jedinečnost a neopakovatelnost! Snažme se proto najít pro to, co cítíme, pojmenování a význam. Neviňme se za svoje prožívání, otevřme se mu a berme ho jako důležitý zdroj informací, které nám naše tělo poskytuje. Nebojme se svých pocitů, nemusíme přece jednat jenom podle nich! Mnohdy už takováto změna postoje k prožívání pomáhá nelibou situaci snášet, pochopit, s čím souvisí, a uvolnit napětí. Nejednou nám na druhých vadí to, co si sami u sebe nechceme přiznat. A potom: není to tak, že k životu patří i to, že občas jedni druhým lezeme na nervy?!
Někdy pomůže, když si uděláme bilanci pro a proti, kladů a záporů, které na druhém nacházíme. Blahodárně působí vyhledat důvody k vděčnosti za to, co je v pořádku, co ''mě neštve''.
Nedala by se pozměnit i vnější situace?
Když zvážíme svoji situaci vnitřní, můžeme se rozhodnout pro to, jak se budeme chovat navenek. Je známkou naší zralosti a charakteru, když při tom nemyslíme jenom na sebe, ale i na toho druhého. Důležitý je nejen obsah sdělení, ale i jeho forma a otevřenost dialogu, který může podnítit. V daném konkrétním případě jde vlastně o kritiku, nelíbí se nám způsob, jak se náš partner obléká či jakou pozornost svému oblečení věnuje. Přáli bychom si, aby v tom došlo ke změně.
Za důležité bych pokládala dvě věci: uvědomit si, že přijmout kritiku není snadný úkol. Ulehčíme ho tím, že kritice bude předcházet několikanásobně četnější uznání a pochvala. V psychologických příručkách se na toto téma vyskytují zlomky 5:1, tj. pětkrát víc pochval a uznání než kritiky. Vždyť potřeba přijetí a uznání je jednou ze základních potřeb člověka, která mu zajišťuje pocit bezpečí! V uvedeném konkrétním případě vyslovit nahlas nejen to, co nám vadí, ale nejdřív to, čeho si na partnerovi ceníme a vážíme a co se nám na něm líbí, a vysvětlit, z čeho naše kritika pramení.
Kritika může být obohacením. Může nám pomoci nahlédnout věci z jiných úhlů pohledu, které nám byly dosud skryty. Tak už to s námi lidmi je, že máme slepé skvrny nejen ve svém zorném poli, ale i v oblasti komunikace.
Nastavit zrcadlo nám mohou ti druzí.
Třeba si to náš partner ani neuvědomil, možná pochází z rodiny, kde se této stránce života nevěnovala žádná pozornost apod. V každém případě mu poskytneme informaci, která ho může v této oblasti nově formovat.
Na závěr jedno doporučení: nebojme se vyhledat pomoc, když nám situace přerůstá přes hlavu. Mějme odvahu problémy řešit, to posiluje. Braňme se útěku před nimi, to oslabuje.
Zkusme navrhnout pár možností, které by se daly vyzkoušet.
Pokusme se ovlivnit svoji vnitřní situaci. Sami před sebou si připustit svoje pociťování, přijmout je, nebránit se mu. Přichází spontánně, bez naší vůle a přičinění a je v něm skryta životní síla. Právě ve způsobu, jak věci prožíváme a pociťujeme, se také projevuje naše jedinečnost a neopakovatelnost! Snažme se proto najít pro to, co cítíme, pojmenování a význam. Neviňme se za svoje prožívání, otevřme se mu a berme ho jako důležitý zdroj informací, které nám naše tělo poskytuje. Nebojme se svých pocitů, nemusíme přece jednat jenom podle nich! Mnohdy už takováto změna postoje k prožívání pomáhá nelibou situaci snášet, pochopit, s čím souvisí, a uvolnit napětí. Nejednou nám na druhých vadí to, co si sami u sebe nechceme přiznat. A potom: není to tak, že k životu patří i to, že občas jedni druhým lezeme na nervy?!
Někdy pomůže, když si uděláme bilanci pro a proti, kladů a záporů, které na druhém nacházíme. Blahodárně působí vyhledat důvody k vděčnosti za to, co je v pořádku, co ''mě neštve''.
Nedala by se pozměnit i vnější situace?
Když zvážíme svoji situaci vnitřní, můžeme se rozhodnout pro to, jak se budeme chovat navenek. Je známkou naší zralosti a charakteru, když při tom nemyslíme jenom na sebe, ale i na toho druhého. Důležitý je nejen obsah sdělení, ale i jeho forma a otevřenost dialogu, který může podnítit. V daném konkrétním případě jde vlastně o kritiku, nelíbí se nám způsob, jak se náš partner obléká či jakou pozornost svému oblečení věnuje. Přáli bychom si, aby v tom došlo ke změně.
Za důležité bych pokládala dvě věci: uvědomit si, že přijmout kritiku není snadný úkol. Ulehčíme ho tím, že kritice bude předcházet několikanásobně četnější uznání a pochvala. V psychologických příručkách se na toto téma vyskytují zlomky 5:1, tj. pětkrát víc pochval a uznání než kritiky. Vždyť potřeba přijetí a uznání je jednou ze základních potřeb člověka, která mu zajišťuje pocit bezpečí! V uvedeném konkrétním případě vyslovit nahlas nejen to, co nám vadí, ale nejdřív to, čeho si na partnerovi ceníme a vážíme a co se nám na něm líbí, a vysvětlit, z čeho naše kritika pramení.
Kritika může být obohacením. Může nám pomoci nahlédnout věci z jiných úhlů pohledu, které nám byly dosud skryty. Tak už to s námi lidmi je, že máme slepé skvrny nejen ve svém zorném poli, ale i v oblasti komunikace.
Nastavit zrcadlo nám mohou ti druzí.
Třeba si to náš partner ani neuvědomil, možná pochází z rodiny, kde se této stránce života nevěnovala žádná pozornost apod. V každém případě mu poskytneme informaci, která ho může v této oblasti nově formovat.
Na závěr jedno doporučení: nebojme se vyhledat pomoc, když nám situace přerůstá přes hlavu. Mějme odvahu problémy řešit, to posiluje. Braňme se útěku před nimi, to oslabuje.
Mimo kostel
Proč nebýt
profíci?
Rozhovor s Janem Juříčkem
Kristýna Žárská a Dan Žárský
profíci?
Rozhovor s Janem Juříčkem
Kristýna Žárská a Dan Žárský
Ne každý máme doma ve svém vlastním obýváku nahrávací studio. A zrovna v jednom takovém obýváku sedím. Budu si povídat s Honzou Juříčkem. Poprvé jsem se s ním setkala, když jsme nacvičovali s ekumenickým sborem vánoční a velikonoční kantátu. Dělala jsem vypravěče, Honza dirigoval. S hudbou je v kontaktu od mala, ale až v posledních letech se přímo u něj doma rodí nové kazety jako ''Svět obklopuje zář'' nebo ''Už to víš'', kterou nazpíval Ivo Pospíšil. Můj otec charakterizuje hudbu, kterou Honza natáčí jako ''křesťanský popík zaměřený především na sborový zpěv''. A kdyby jste se chtěli dozvědět víc, jsou vám k dispozici webové stránky http://jjv.hyperlink.cz
Jak se dostala hudba do tvého života nebo jak ty ses dostal k ní?
Rodiče hráli na několik hudebních nástojů. Na základní škole mě přihlásili na klavír. Ten jsem dělal tři roky a poté přešel na klarinet. Přitom jsem se naučil na kytaru, bicí, baskytaru a další nástroje.
Měli jste nějakou kapelu?
Ve sboru Bratrské jednoty baptistů ve Vsetíně jsme měli, takovou spíš jen tak pro sebe. Nedělali jsme žádná vystoupení mimo sbor. Taky jsem zpíval v pěveckém sboru Jas, kde jsem se naučil spoustu z dirigentské činnosti od Libora Mathausera, což byl profesionální dirigent. Tam jsem poznal další profesionální hudebníky a skladatele z jiných zemí, jako třeba Scott Wesley Brown, Adrian Snell, Peter Sandwall a Lars Mörlid. Od nich si člověk sháněl jakékoli nahrávky, pomohlo mi to dostat se zase o kousek dál.
Takže ses vždycky víc věnoval křesťanské, duchovní hudbě?
Ano, ta mě hodně oslovila. Když jsem se učil strojním zámečníkem, přijela k nám v rámci evangelizace skupina Luboše Hlavsy ze Šumperka. Bylo to v období socialismu setkání s ohromně oslovujícími texty, vyzývajícími k osobnímu vztahu k Bohu. Velmi mě zaujalo právě spojení kvalitní profesionální moderní hudby s evangelijní zvěstí a osobními texty. Tehdy jsem se rozhodl pro Boha a vůbec jít tímto směrem.
Co teď v hudbě děláš? Mohl bys mi to vysvětlit jako laikovi?
Sleduji, co je v zahraniční hudbě nového. První, co musí píseň mít, je kvalitní text. Ten přeložím a překlad přebásním podle původní melodie. Musím zachovat smysl a melodii. Vše přesně zapíši do not a původním autorem nechám odsouhlasit. Poté následuje vyrobení nahrávky, grafické ztvárnění obalů, zaplacení všech autorských práv a vydání.
Jaký byl přerod mezi amatérskou a teď vlastně už profesionální činností ve tvém životě?
Byla to taková mozaika. V mládí jsem dostal teoretické základy v hudební škole, bez těch to nejde. Člověk noty a teorii musí znát. V Brně jsem se naučil základní věci o práci ve studiu.
Později jsem měl možnost setkat se s dalšími profesionálními hudebníky v Německu, jako je třeba Siegfried Fietz nebo Klaus Heizmann. Jeho věci dělám nejvíc. Klaus Heizmann vytvořil v Německu celé křesťanské hudební centrum, kde pořádá různé semináře pro dirigenty, sólisty, přitom dělá i vlastní produkci! A tu jsem začal překládat. Původně jsem pořád hledal někoho, kdo by to dělal. A nakonec jsem poznal, že to mám dělat já. A tak se ta mozaika sešla.
Tvoje dílo, co vypouštíš na svět, je komplexnější, než jsme zvyklí. U tebe je doprovodný materiál dokonalý...
Ano, to se mi právě u Heizmanna strašně líbí, že ta nabídka je kompletní. Prostě profesionální hudba, texty a provedení. Jsou k dispozici zvukové nahrávky, noty pro sbory, noty pro orchestr a originál playbacky. Hudební díla je možné hrát akusticky v jakémkoli hudebním obsazení, nebo zpívat s playbackem. Zpívat mohou jak sólisté, tak i celý sbor, podle možností.
Kolik takto komplexně připravená nahrávka stojí peněz?
Všechno včetně autorských práv, mojí neplacené práce a malých honorářů interpretům plus nějaká ta hodina ve studiu? Jeden titul - tak asi 500 CD a 500 MC - vyjde na 130-150 tisíc. A návratnost je asi 10 let. Je to taková dobročinná záležitost.
Co je pro tebe na této práci náročné? Sehnat lidi, nazpívat to?
To není tak náročné. Větší problém je vybírat z různých pokusů to nejlepší - to znamená mixáž a potom skládání ve stopách, až z toho vznikne celý sbor. Zvu si zpěváky jednotlivě a poté to dávám dohromady. Nejtěžší ze všeho je pro mě postavit kvalitní text. Například od Fietze mám kolekci CD o Dietrichu Bonhoefferovi, to jsou velmi náročné texty, které jsem nedodělal.
Pro koho tu práci děláš?
Pro ty, kterým se tento styl líbí, a chtěli by hudbu dělat profesionálněji. Největší zájem o tyto věci je na Těšínsku. Hudba se tam pěstuje v rodinách, ale je poptávka i po notách pro dětské sbory, pro pěvecké sbory smíšené.. .
Dneska zpívá kdekdo a pozná se, kdo se svým hlasem pracuje a kdo ne. Proto jsem více méně vydal i těch ''200 cvičení na rozezpívání'' od Klause Heizmanna, aby lidé, kteří o to stojí, mohli pracovat profesionálněji.
Máš představu, že by ses zprofesionalizoval úplně, a že by ses živil čistě touhle prací?
Touhle prací se uživit nedá. Na křesťanské hudbě se nedokáže pořádně uživit ani Adrian Snell, který žije ve Velké Británii, kde jsou peníze několikanásobně větší. I on musí pracovat pro televizi a rozhlas, aby mohl produkovat křesťanskou hudbu. A u nás v našich podmínkách je to zcela nemyslitelné. U každé práce je důležité, jak to člověk osobně myslí s Pánem Bohem, to se potom odráží na požehnání. Jsou to fantastické zkušenosti, kolikrát skutečně žasnu. Protože by mě nikdy nenapadlo, kde bych vzal peníze na vydání takového titulu! Když mi poprvé řekli cenu za studio, tak jsem se málem vyvrátil a začal si postupně vybavovat vlastní studio.
Pracovali jsme spolu na ekumenickém zpěvníku pro místní potřebu církví. Co se ti vybaví, co ti nejvíc utkvělo z toho všeho díla?
Já z toho mám velmi dobrý pocit. Právě to společenství různých lidí z různých církví, kteří se spojili a dokázali spolu něco udělat, mě velmi nadchlo. Myslím si, že by křesťan neměl být nadšen jen pro svoji církev. Měli bychom být skutečnými bratry.
Co bys chtěl říct mladým lidem v dnešní době?
Přál bych si, aby mladí lidé neříkali jenom kritiku, ale zkoušeli věci, které mnohdy oprávněně kritizují, udělat sami líp. A to ve všech oborech - nejen v hudbě.
Myslím si, že křesťanská hudba stojí za to, aby byla profesionální, protože přináší evangelium a zvěst o Bohu. To je tak důležité téma, že pokud se ho podaří spojit s profesionální hudební interpretací, je to prostě bomba.
Děkuji ti za rozhovor.
Jak se dostala hudba do tvého života nebo jak ty ses dostal k ní?
Rodiče hráli na několik hudebních nástojů. Na základní škole mě přihlásili na klavír. Ten jsem dělal tři roky a poté přešel na klarinet. Přitom jsem se naučil na kytaru, bicí, baskytaru a další nástroje.
Měli jste nějakou kapelu?
Ve sboru Bratrské jednoty baptistů ve Vsetíně jsme měli, takovou spíš jen tak pro sebe. Nedělali jsme žádná vystoupení mimo sbor. Taky jsem zpíval v pěveckém sboru Jas, kde jsem se naučil spoustu z dirigentské činnosti od Libora Mathausera, což byl profesionální dirigent. Tam jsem poznal další profesionální hudebníky a skladatele z jiných zemí, jako třeba Scott Wesley Brown, Adrian Snell, Peter Sandwall a Lars Mörlid. Od nich si člověk sháněl jakékoli nahrávky, pomohlo mi to dostat se zase o kousek dál.
Takže ses vždycky víc věnoval křesťanské, duchovní hudbě?
Ano, ta mě hodně oslovila. Když jsem se učil strojním zámečníkem, přijela k nám v rámci evangelizace skupina Luboše Hlavsy ze Šumperka. Bylo to v období socialismu setkání s ohromně oslovujícími texty, vyzývajícími k osobnímu vztahu k Bohu. Velmi mě zaujalo právě spojení kvalitní profesionální moderní hudby s evangelijní zvěstí a osobními texty. Tehdy jsem se rozhodl pro Boha a vůbec jít tímto směrem.
Co teď v hudbě děláš? Mohl bys mi to vysvětlit jako laikovi?
Sleduji, co je v zahraniční hudbě nového. První, co musí píseň mít, je kvalitní text. Ten přeložím a překlad přebásním podle původní melodie. Musím zachovat smysl a melodii. Vše přesně zapíši do not a původním autorem nechám odsouhlasit. Poté následuje vyrobení nahrávky, grafické ztvárnění obalů, zaplacení všech autorských práv a vydání.
Jaký byl přerod mezi amatérskou a teď vlastně už profesionální činností ve tvém životě?
Byla to taková mozaika. V mládí jsem dostal teoretické základy v hudební škole, bez těch to nejde. Člověk noty a teorii musí znát. V Brně jsem se naučil základní věci o práci ve studiu.
Později jsem měl možnost setkat se s dalšími profesionálními hudebníky v Německu, jako je třeba Siegfried Fietz nebo Klaus Heizmann. Jeho věci dělám nejvíc. Klaus Heizmann vytvořil v Německu celé křesťanské hudební centrum, kde pořádá různé semináře pro dirigenty, sólisty, přitom dělá i vlastní produkci! A tu jsem začal překládat. Původně jsem pořád hledal někoho, kdo by to dělal. A nakonec jsem poznal, že to mám dělat já. A tak se ta mozaika sešla.
Tvoje dílo, co vypouštíš na svět, je komplexnější, než jsme zvyklí. U tebe je doprovodný materiál dokonalý...
Ano, to se mi právě u Heizmanna strašně líbí, že ta nabídka je kompletní. Prostě profesionální hudba, texty a provedení. Jsou k dispozici zvukové nahrávky, noty pro sbory, noty pro orchestr a originál playbacky. Hudební díla je možné hrát akusticky v jakémkoli hudebním obsazení, nebo zpívat s playbackem. Zpívat mohou jak sólisté, tak i celý sbor, podle možností.
Kolik takto komplexně připravená nahrávka stojí peněz?
Všechno včetně autorských práv, mojí neplacené práce a malých honorářů interpretům plus nějaká ta hodina ve studiu? Jeden titul - tak asi 500 CD a 500 MC - vyjde na 130-150 tisíc. A návratnost je asi 10 let. Je to taková dobročinná záležitost.
Co je pro tebe na této práci náročné? Sehnat lidi, nazpívat to?
To není tak náročné. Větší problém je vybírat z různých pokusů to nejlepší - to znamená mixáž a potom skládání ve stopách, až z toho vznikne celý sbor. Zvu si zpěváky jednotlivě a poté to dávám dohromady. Nejtěžší ze všeho je pro mě postavit kvalitní text. Například od Fietze mám kolekci CD o Dietrichu Bonhoefferovi, to jsou velmi náročné texty, které jsem nedodělal.
Pro koho tu práci děláš?
Pro ty, kterým se tento styl líbí, a chtěli by hudbu dělat profesionálněji. Největší zájem o tyto věci je na Těšínsku. Hudba se tam pěstuje v rodinách, ale je poptávka i po notách pro dětské sbory, pro pěvecké sbory smíšené.. .
Dneska zpívá kdekdo a pozná se, kdo se svým hlasem pracuje a kdo ne. Proto jsem více méně vydal i těch ''200 cvičení na rozezpívání'' od Klause Heizmanna, aby lidé, kteří o to stojí, mohli pracovat profesionálněji.
Máš představu, že by ses zprofesionalizoval úplně, a že by ses živil čistě touhle prací?
Touhle prací se uživit nedá. Na křesťanské hudbě se nedokáže pořádně uživit ani Adrian Snell, který žije ve Velké Británii, kde jsou peníze několikanásobně větší. I on musí pracovat pro televizi a rozhlas, aby mohl produkovat křesťanskou hudbu. A u nás v našich podmínkách je to zcela nemyslitelné. U každé práce je důležité, jak to člověk osobně myslí s Pánem Bohem, to se potom odráží na požehnání. Jsou to fantastické zkušenosti, kolikrát skutečně žasnu. Protože by mě nikdy nenapadlo, kde bych vzal peníze na vydání takového titulu! Když mi poprvé řekli cenu za studio, tak jsem se málem vyvrátil a začal si postupně vybavovat vlastní studio.
Pracovali jsme spolu na ekumenickém zpěvníku pro místní potřebu církví. Co se ti vybaví, co ti nejvíc utkvělo z toho všeho díla?
Já z toho mám velmi dobrý pocit. Právě to společenství různých lidí z různých církví, kteří se spojili a dokázali spolu něco udělat, mě velmi nadchlo. Myslím si, že by křesťan neměl být nadšen jen pro svoji církev. Měli bychom být skutečnými bratry.
Co bys chtěl říct mladým lidem v dnešní době?
Přál bych si, aby mladí lidé neříkali jenom kritiku, ale zkoušeli věci, které mnohdy oprávněně kritizují, udělat sami líp. A to ve všech oborech - nejen v hudbě.
Myslím si, že křesťanská hudba stojí za to, aby byla profesionální, protože přináší evangelium a zvěst o Bohu. To je tak důležité téma, že pokud se ho podaří spojit s profesionální hudební interpretací, je to prostě bomba.
Děkuji ti za rozhovor.
Mládež
Sjezd mládeže
v Mladé Boleslavi
Petr Gallus
v Mladé Boleslavi
Petr Gallus
V pátek 4. října zhruba od čtyř hodin odpoledne, začala v Mladé Boleslavi podezřele stoupat koncentrace evangelíků, která dostoupila vrcholu během víkendu. V kulturním domě Škoda pak hustota evangelíků na 1m2 dosáhla téměř úrovně sardinek. Přesto, že když se řekne slovo ''autorita'', utíká většina lidí rychle pryč, sjížděla se evangelická mládež právě kvůli němu: sjížděla se na sjezd, který měl v záhlaví právě heslo ''AUTORITA''.
Celý program začal s nezbytným zpožděním někdy před devátou hodinou, kdy nás všechny konečně přivítal Honza Černý, který záhy předal slovo nově do úřadu uvedenému faráři pro mládež Filipovi Kellerovi. Po jeho úvodní pobožnosti pak vypukl na jevišti kulturního domu šrumec pod vedením Martina Balcara s poetickým názvem ''...brý večer''. Zpočátku se mluvilo především o povodních vážně i nevážně, celý večer byl prokládán vtipnými reklamami a jinými komerčními přestávkami (písněmi apod.). Hlavní část však tvořila oblíbená evangelická soutěž ''Nejslabší, máte Koháka'', řízená (nebo spíše manipulovaná) nespornou autoritou Zuzany Slavíkové (čti: Martina Balcara). Vítězem se stal zcela nečekaně prostý evangelík vylosovaný z publika Bob Čejka Hašlerka, ačkoli měl proti sobě takové kapacity jako Jenda Benda, Klementajn či Jožin z bážin.
Finále tohoto ftipného večera tvořila poměrně dlouhá balada o tom, kterak synodní senior Smetana zachránil zaplavené Čechy před nenasytným lidožravým lachtanem. Autorská trojice Martin Balcar (text), Bedřich Smetana (hudba - Má vlast), Jakub Dvořáček (adaptace Mé vlasti a instrumentální interpretace) s pomocí několika téměř operních pěvců sklidila velký úspěch.
O zakončení celého dne se postaral Martin Fryščok večerní pobožností a evangelický dav se rozptýlil do tří škol, určených k nocování.
Celý program začal s nezbytným zpožděním někdy před devátou hodinou, kdy nás všechny konečně přivítal Honza Černý, který záhy předal slovo nově do úřadu uvedenému faráři pro mládež Filipovi Kellerovi. Po jeho úvodní pobožnosti pak vypukl na jevišti kulturního domu šrumec pod vedením Martina Balcara s poetickým názvem ''...brý večer''. Zpočátku se mluvilo především o povodních vážně i nevážně, celý večer byl prokládán vtipnými reklamami a jinými komerčními přestávkami (písněmi apod.). Hlavní část však tvořila oblíbená evangelická soutěž ''Nejslabší, máte Koháka'', řízená (nebo spíše manipulovaná) nespornou autoritou Zuzany Slavíkové (čti: Martina Balcara). Vítězem se stal zcela nečekaně prostý evangelík vylosovaný z publika Bob Čejka Hašlerka, ačkoli měl proti sobě takové kapacity jako Jenda Benda, Klementajn či Jožin z bážin.
Finále tohoto ftipného večera tvořila poměrně dlouhá balada o tom, kterak synodní senior Smetana zachránil zaplavené Čechy před nenasytným lidožravým lachtanem. Autorská trojice Martin Balcar (text), Bedřich Smetana (hudba - Má vlast), Jakub Dvořáček (adaptace Mé vlasti a instrumentální interpretace) s pomocí několika téměř operních pěvců sklidila velký úspěch.
O zakončení celého dne se postaral Martin Fryščok večerní pobožností a evangelický dav se rozptýlil do tří škol, určených k nocování.
Sobota začala ranní pobožností Marka Zikmunda, který krom jiného vysvětlil, proč se na sjezdu vedle pobožností nenabízejí jiné alternativy. Pak už se ale rozjel první blok alternativních akcí: přednášky, dílny, film Výlet, možnost meditace. Já sám jsem s chutí vyposlechl přednášku Miloše Rejchrta s názvem ''Poslušně hlásím, zmrzneme! aneb Jak poslouchají Karafiátovi Broučci'', v níž Miloš mluvil o přespřílišné kalvínské zbožnosti Broučků i jejich autora Jana Karafiáta, kterého průběžně srovnával s Jaroslavem Haškem a jeho Švejkem. Výsledkem přednášky byla teze: Poslušnost ano, ale promyšlená, s kritickým posouzením, nikoli broučkovsky absurdně přemrštěná. Vedle této přednášky mluvil například Roman Mazur o problémech v našich mládežích nebo místní farář Václav Hurt o autoritě v armádě, s níž má přímé zkušenosti jako bývalý armádní kaplan.
Po skvělém obědě se otevřel druhý blok, který nabízel kupříkladu vycházku do okolí, sportování, rozhovor s Filipem Kellerem (farářem pro mládež), hudební dílnu, kterou vedl církevní kantor Ladislav Moravetz se svou ženou Ester, nebo přednášku Jana Keřkovského ''Já bych tak chtěl mít autoritu''. Velmi lákavě zněl ''knoflíkářský'' titul dílny psycholožky Jarmily Čierné: ''Neživíš, tak nepřepínej!'' Já se však vydal na přednášku Petra Příhody, který přednáší etiku na 2. LF UK v Praze. Pod názvem ''Co ty mi máš co povídat'' se skrýval zkušený pohled psychiatra a etika na globální a sekularizovaný současný svět a především na rozpad rodiny a na proměnu funkcí otce a matky.
Po skvělém obědě se otevřel druhý blok, který nabízel kupříkladu vycházku do okolí, sportování, rozhovor s Filipem Kellerem (farářem pro mládež), hudební dílnu, kterou vedl církevní kantor Ladislav Moravetz se svou ženou Ester, nebo přednášku Jana Keřkovského ''Já bych tak chtěl mít autoritu''. Velmi lákavě zněl ''knoflíkářský'' titul dílny psycholožky Jarmily Čierné: ''Neživíš, tak nepřepínej!'' Já se však vydal na přednášku Petra Příhody, který přednáší etiku na 2. LF UK v Praze. Pod názvem ''Co ty mi máš co povídat'' se skrýval zkušený pohled psychiatra a etika na globální a sekularizovaný současný svět a především na rozpad rodiny a na proměnu funkcí otce a matky.
Ukázalo se, že dvě hodiny jsou často velmi krátké, a tak druhý blok přešel téměř plynule do bloku třetího, v němž mluvil odborník na sekty Zdeněk Vojtíšek o autoritě sekt a jejich vůdců, ale bylo možné také navštívit osvědčenou literární čajovnu s názvem ''Jiná báseň o srdci'' nebo si jít zazpívat a zameditovat. Já jsem se účastnil panelové diskuze o autoritě, v níž jako hlavní řečníci vystupovali Jindřich Halama, etik na ETF UK, Ondřej Halama, kazatel trutnovského sboru Ochranovského seniorátu, Miloš Rejchrt, farář v Praze u Salvátora a Petr Kolář, člen jezuitského řádu a pracovník náboženské redakce ČRo. Všichni řečníci se skvěle doplňovali a diskuze byla velmi živá, také díky jemnému moderování Martina Balcara. Dozvěděli jsme se, jak se od sebe liší autorita formální a přirozená, jak vůbec autorita vzniká a co to vlastně znamená, podřídit se autoritě, zda má jít o slepé přijetí či o souhlas na základě vlastní kritické úvahy, jaké zkušenosti mají výše zmínění pánové s autoritou v rodině a při výchově. Zajímavé bylo, že pro všechny řečníky má slovo autorita spíše negativní podtext.
Hned po večeři se kulturním domem rozezněla moderní křesťanská hudba, kterou pouštěl DJ Aleš Juchelka, mládeži známá mediální postava. Takže snad ani nemusím dodávat, že tahle křesťanská diskoška nenechala zúčastněné rozhodně v klidu. A ti, kteří chtěli poslouchat hudbu, ovšem v klidu, mohli zajít na flétnový koncert vážné hudby. Ani tím ale hudba tohoto večera neskončila, ba naopak. Teprve teď přišlo hlavní číslo: koncert skupiny Traband, která rozhýbala celý kulturní dům. Bavila své vděčné obecenstvo asi dvě hodiny a musela několikrát přidávat. A ti, kdo nechtěli být mokří v důsledku tance, se mohli namočit v místním plaveckém bazénu. Závěrečná pobožnost Jana Plecháčka tak přišla na řadu až někdy před jedenáctou hodinou večerní.
V neděli jsme se všichni sešli ráno ke společnému ztišení před bohoslužbami, o které se velmi vhodnou formou komorního sboru postarala mládež poděbradského seniorátu. V půl desáté pak začaly bohoslužby s večeří Páně, které vedl farář Daniel Ženatý. Společné slavení je vždy velmi důstojným a jedinečným zakončením celého sjezdu. Těm, kteří se ho zúčastnili, ho popisovat nemusím, a těm, kteří se ho nezúčastnili, mohu jen doporučit sjezd příští, protože určité věci se nedají popsat, musí se prožít.
Hned po večeři se kulturním domem rozezněla moderní křesťanská hudba, kterou pouštěl DJ Aleš Juchelka, mládeži známá mediální postava. Takže snad ani nemusím dodávat, že tahle křesťanská diskoška nenechala zúčastněné rozhodně v klidu. A ti, kteří chtěli poslouchat hudbu, ovšem v klidu, mohli zajít na flétnový koncert vážné hudby. Ani tím ale hudba tohoto večera neskončila, ba naopak. Teprve teď přišlo hlavní číslo: koncert skupiny Traband, která rozhýbala celý kulturní dům. Bavila své vděčné obecenstvo asi dvě hodiny a musela několikrát přidávat. A ti, kdo nechtěli být mokří v důsledku tance, se mohli namočit v místním plaveckém bazénu. Závěrečná pobožnost Jana Plecháčka tak přišla na řadu až někdy před jedenáctou hodinou večerní.
V neděli jsme se všichni sešli ráno ke společnému ztišení před bohoslužbami, o které se velmi vhodnou formou komorního sboru postarala mládež poděbradského seniorátu. V půl desáté pak začaly bohoslužby s večeří Páně, které vedl farář Daniel Ženatý. Společné slavení je vždy velmi důstojným a jedinečným zakončením celého sjezdu. Těm, kteří se ho zúčastnili, ho popisovat nemusím, a těm, kteří se ho nezúčastnili, mohu jen doporučit sjezd příští, protože určité věci se nedají popsat, musí se prožít.
Mládež
Autorita
Anketa s přednášejícími
Anketa s přednášejícími
Na čem závisí autorita?
Zdeněk Vojtíšek:
Myslím si, že v klidných dobách na zkušenosti. V neklidných dobách na tom, jak moc člověk potřebuje někoho, kdo mu poskytne nějaký klidný přístav.
Martin Balcar:
Na funkci. Je to získaný statut a je dobře, když vychází z přirozené autority.
Ladislav Moravetz:
Autorita není samostatné slovo, ale souvisí s řádem a autoritou toho řádu, který platí.
Ester Moravetzová:
Já si myslím, že jsou dvě, jedna tzv. formální a druhá neformální. Ta formální je, že je člověk v nějaké funkci, nějaké pozici. Třeba doktor, když je v bílém plášti nebo farář v taláru, tak symbolizuje nějakou autoritu. Dneska lidi mnohem víc vyžadují tu neformální, to znamená: jaký ten člověk je.
Zdeněk Vojtíšek:
Myslím si, že v klidných dobách na zkušenosti. V neklidných dobách na tom, jak moc člověk potřebuje někoho, kdo mu poskytne nějaký klidný přístav.
Martin Balcar:
Na funkci. Je to získaný statut a je dobře, když vychází z přirozené autority.
Ladislav Moravetz:
Autorita není samostatné slovo, ale souvisí s řádem a autoritou toho řádu, který platí.
Ester Moravetzová:
Já si myslím, že jsou dvě, jedna tzv. formální a druhá neformální. Ta formální je, že je člověk v nějaké funkci, nějaké pozici. Třeba doktor, když je v bílém plášti nebo farář v taláru, tak symbolizuje nějakou autoritu. Dneska lidi mnohem víc vyžadují tu neformální, to znamená: jaký ten člověk je.
Co si počít s autoritou?
Zdeněk Vojtíšek:
Určitě ji chránit a pěstovat, protože autoritu moc potřebujeme. Je dobré ji mít a brát od ní to užitečné. Ale dávat si pozor sami na sebe, abychom ji zneužívali.
Martin Balcar:
Pokud je to autorita, kterou člověk dostane z titulu funkce, tak se musí chovat podle pravidel, která z toho postavení vyplývají. Pokud jde o získanou autoritu, tak tu získávám jen tím, jak se chovám a jaký jsem.
Ladislav Moravetz:
Autorita by se neměla zneužívat, ale využívat správně. To znamená, že lidé, kteří mají určitou zodpovědnost, mají konat věci řádně. V tom je pro ostatní jejich autorita.
Zdeněk Vojtíšek:
Určitě ji chránit a pěstovat, protože autoritu moc potřebujeme. Je dobré ji mít a brát od ní to užitečné. Ale dávat si pozor sami na sebe, abychom ji zneužívali.
Martin Balcar:
Pokud je to autorita, kterou člověk dostane z titulu funkce, tak se musí chovat podle pravidel, která z toho postavení vyplývají. Pokud jde o získanou autoritu, tak tu získávám jen tím, jak se chovám a jaký jsem.
Ladislav Moravetz:
Autorita by se neměla zneužívat, ale využívat správně. To znamená, že lidé, kteří mají určitou zodpovědnost, mají konat věci řádně. V tom je pro ostatní jejich autorita.
Mládež
Několik dat
Statistika
Statistika
Sjezdu se zúčastnilo 765 zaregistrovaných osob. Převahu měly ženy - 411. Průměrný věk účastníka sjezdu je 20,91 roků. Nejpočetnější věková skupina jsou patnáctiletí (celkem 79 osob). Nejmladšímu účastníku bylo 12 let. Nejstarší přihlášený byl ve věku 63 let.
Slovo ''nejen'' v sobě letos skrývá 658 evangelíků + 32 členů Římskokatolické církve, byli zde i členové Církve bratrské (6), Federace židovských obcí v ČR, dále členové Křesťanského společenství, Církve adventistů sedmého dne. Šedesát tři osoby jsou bez vyznání nebo neuvedly církevní příslušnost. Na sjezdu byli také čtyři cizinci - tři Němci, jeden Švýcar a jeden Polák.
Slovo ''nejen'' v sobě letos skrývá 658 evangelíků + 32 členů Římskokatolické církve, byli zde i členové Církve bratrské (6), Federace židovských obcí v ČR, dále členové Křesťanského společenství, Církve adventistů sedmého dne. Šedesát tři osoby jsou bez vyznání nebo neuvedly církevní příslušnost. Na sjezdu byli také čtyři cizinci - tři Němci, jeden Švýcar a jeden Polák.
Mládež
Anketa o autoritě
V každém státě má církev jiné postavení. Dokázali byste přesto říct svůj názor na to, zda má církev ve světě autoritu?
Petr Chlápek: Myslím si, že na první pohled nemá. Až v momentě, kdy je nějaká vyhrocená situace, kdy je potřeba říct nějaké hlubší slovo, najít jiné než jen silové řešení.
Radim Žárský: Ve třetím světe úplně neuvěřitelnou, v postkomunistickém bloku jak kde, třeba tam, kde je pravoslavná církev. A v prvním světě se na církev dívají jako na něco shnilého. Až na výjimky jako je třeba Norsko.
Marek Zikmund: Přesto, že je církev v naší zemi docela malá a její vliv je téměř zanedbatelný, tak si myslím, že autoritu v některých otázkách má. Záleží samozřejmě na tom, jestli nehledá a neřeší jenom vlastní problémy, ale jestli také dokáže vycítit duch času.
Jan Keřkovský: Nemá. Ale je atmosféra taková, aby si ji mohla konec konců získávat.
Miloš Rejchrt: Čím dál tím menší, ale jednotliví křesťané ji mají pořád.
Filip Keler: Myslím, že ne. Autorita závisí vždycky na vztahu.
Štěpán Janča: Myslím si, že autorita církve hodně závisí na autoritě jednotlivých lidí v církvi. Znám lidi, kteří mi řekli, že nikdy nevěřili církvi, až když se potkali s farářem zblízka, ale i naopak, že ztratili důvěru.
Jaromír Strádal: Jednu má, kterou má od Pána a tu měla, má a bude mít přes všechny kotrmelce, které kdy udělala. To je autorita, která se objeví, když je ouvej... Druhá je ta konkrétní, za kterou se občas člověk musí stydět. A to je v zemích, kde si církev udržela svoji hierarchii a světskou moc. U nás to známe v podobě, že se lidé hodně bojí klerikalismu v politice.
Martin Balcar: Myslím, že jí má tolik, kolik si zaslouží, i když jsou síly, které to mohou posunout.
Jarmila Čierná: Spíš bych asi mluvila o poslání nebo o smyslu, který má církev pro dnešní svět. A to je nesporné. Protože církev dává naději, nabádá a vychovává. A hlavně vede, ale ne sama o sobě, ale tou zvěstí, kterou sama představuje.
Mají faráři a presbyteři autoritu v církvi, ve svých sborech?
Petr Chlápek: Ve sborech stejně jako všude jinde má autoritu ten, kdo se o ni stará.
Marek Zikmund: Poznal jsem dost farářů a presbyterů, kteří ji měli. Třeba ve Slezsku je kolikrát autorita ještě někdejší.
Jan Keřkovský: Myslím, že mají někdy až moc velkou.
Miloš Rejchrt: Myslím, že poměrně mají. Mít autoritu je jednoznačně dobře. Co je nebezpečné, je slovo moc.
Filip Keller: Určitou autoritu mají. Zvláště vůči farářům je projevovaná až přehnaným pocitem úcty. Faráři by si měli být vědomi, že někdy ta autorita, kterou mají, může vylekat a vyplašit názory ostatní.
Štěpán Janča: Církev je programově antiautoritární. Ale to je dobře. I podle písma autorita nemá vycházet z funkce, ale z osobnosti.
Jaromír Strádal: Jestli vnímají sami v sobě, že jim byla svěřena. Což znamená jistou odpovědnost, že to nedělám jen ze sebe a za sebe. Zejména u mládeže bych toužil, aby se rozvíjela a to nejen tím, co mám a umím, ale prožít i to, že jsem k něčemu pověřen něčím, co je nade mnou. Toužím, abychom vyhlíželi v církvi obdarování.
Jarmila Čierná: Faráři mají velkou autoritu, která je dokonce může i převálcovávat, protože dosah jejich slov bývá dalekosáhlý. U staršovstva záleží na tom, jak staršovstvo komunikuje s lidmi ze sboru.
Martin Balcar: Podmínky jsou nastavený tak, že to vytváří neautoritativní prostředí. V malých sborech jsou ve staršovstvu všichni. Jinak si nemyslím, že bych bral člověka nějak víc jako autoritu, protože je ve staršovstvu. U farářů je to jinak, tam ty podmínky jsou. Ale musejí otevírat své soukromí a víme o nich všechno dobrý i špatný. Vidím ten vztah příliš osobní. Zdá se mi, že by byl lepší, kdyby byl víc pracovnější.
Tomáš Trusina: Je to rozmanité. Někde ještě dojíždí model tradiční autority, někde je to přátelský vztah. O to pak je cennější, že v určitých životních situacích se farář či presbyter tou autoritou může stát. Naše církevní instituce jsou, myslím, v krizi.
Petr Chlápek: Myslím si, že na první pohled nemá. Až v momentě, kdy je nějaká vyhrocená situace, kdy je potřeba říct nějaké hlubší slovo, najít jiné než jen silové řešení.
Radim Žárský: Ve třetím světe úplně neuvěřitelnou, v postkomunistickém bloku jak kde, třeba tam, kde je pravoslavná církev. A v prvním světě se na církev dívají jako na něco shnilého. Až na výjimky jako je třeba Norsko.
Marek Zikmund: Přesto, že je církev v naší zemi docela malá a její vliv je téměř zanedbatelný, tak si myslím, že autoritu v některých otázkách má. Záleží samozřejmě na tom, jestli nehledá a neřeší jenom vlastní problémy, ale jestli také dokáže vycítit duch času.
Jan Keřkovský: Nemá. Ale je atmosféra taková, aby si ji mohla konec konců získávat.
Miloš Rejchrt: Čím dál tím menší, ale jednotliví křesťané ji mají pořád.
Filip Keler: Myslím, že ne. Autorita závisí vždycky na vztahu.
Štěpán Janča: Myslím si, že autorita církve hodně závisí na autoritě jednotlivých lidí v církvi. Znám lidi, kteří mi řekli, že nikdy nevěřili církvi, až když se potkali s farářem zblízka, ale i naopak, že ztratili důvěru.
Jaromír Strádal: Jednu má, kterou má od Pána a tu měla, má a bude mít přes všechny kotrmelce, které kdy udělala. To je autorita, která se objeví, když je ouvej... Druhá je ta konkrétní, za kterou se občas člověk musí stydět. A to je v zemích, kde si církev udržela svoji hierarchii a světskou moc. U nás to známe v podobě, že se lidé hodně bojí klerikalismu v politice.
Martin Balcar: Myslím, že jí má tolik, kolik si zaslouží, i když jsou síly, které to mohou posunout.
Jarmila Čierná: Spíš bych asi mluvila o poslání nebo o smyslu, který má církev pro dnešní svět. A to je nesporné. Protože církev dává naději, nabádá a vychovává. A hlavně vede, ale ne sama o sobě, ale tou zvěstí, kterou sama představuje.
Mají faráři a presbyteři autoritu v církvi, ve svých sborech?
Petr Chlápek: Ve sborech stejně jako všude jinde má autoritu ten, kdo se o ni stará.
Marek Zikmund: Poznal jsem dost farářů a presbyterů, kteří ji měli. Třeba ve Slezsku je kolikrát autorita ještě někdejší.
Jan Keřkovský: Myslím, že mají někdy až moc velkou.
Miloš Rejchrt: Myslím, že poměrně mají. Mít autoritu je jednoznačně dobře. Co je nebezpečné, je slovo moc.
Filip Keller: Určitou autoritu mají. Zvláště vůči farářům je projevovaná až přehnaným pocitem úcty. Faráři by si měli být vědomi, že někdy ta autorita, kterou mají, může vylekat a vyplašit názory ostatní.
Štěpán Janča: Církev je programově antiautoritární. Ale to je dobře. I podle písma autorita nemá vycházet z funkce, ale z osobnosti.
Jaromír Strádal: Jestli vnímají sami v sobě, že jim byla svěřena. Což znamená jistou odpovědnost, že to nedělám jen ze sebe a za sebe. Zejména u mládeže bych toužil, aby se rozvíjela a to nejen tím, co mám a umím, ale prožít i to, že jsem k něčemu pověřen něčím, co je nade mnou. Toužím, abychom vyhlíželi v církvi obdarování.
Jarmila Čierná: Faráři mají velkou autoritu, která je dokonce může i převálcovávat, protože dosah jejich slov bývá dalekosáhlý. U staršovstva záleží na tom, jak staršovstvo komunikuje s lidmi ze sboru.
Martin Balcar: Podmínky jsou nastavený tak, že to vytváří neautoritativní prostředí. V malých sborech jsou ve staršovstvu všichni. Jinak si nemyslím, že bych bral člověka nějak víc jako autoritu, protože je ve staršovstvu. U farářů je to jinak, tam ty podmínky jsou. Ale musejí otevírat své soukromí a víme o nich všechno dobrý i špatný. Vidím ten vztah příliš osobní. Zdá se mi, že by byl lepší, kdyby byl víc pracovnější.
Tomáš Trusina: Je to rozmanité. Někde ještě dojíždí model tradiční autority, někde je to přátelský vztah. O to pak je cennější, že v určitých životních situacích se farář či presbyter tou autoritou může stát. Naše církevní instituce jsou, myslím, v krizi.
Sručně a jasně
Dušičky
Aleš Mostecký, farář
Aleš Mostecký, farář
V kalendáři čtu: ''2.11. Památka zesnulých''. Lidově ''dušičky''. V praxi to znamená, že se část národa za podzimních plískanic vydává upravit a ozdobit rovy předků, mnohdy vzdálené i víc než desítky kilometrů. Proč? Je to snad vzdor vší křesťanské ''osvětě'' pozůstatek pohanského náboženství Slovanů? Jde o kult předků? O udobřování si duší zesnulých, aby nechodily strašit a neškodily? To není k smíchu, tohle mnohde ve světě v tzv. primitivních náboženstvích stále funguje. A možná bychom se divili, v kolika myslích našich sousedů z paneláku! K tomu musím říct stručně a jasně: ''Ne!'' Vždyť vzkříšený Pán vládne nad všemi silami a mocnostmi atd. (Ef 1,20-23; Žd 2,8) Proč já bych jim měl jakkoli posluhovat?
Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že ''památka zesnulých'' je zesvětštělým odvarem ''Vzpomínky na všechny věrné zemřelé''. Aha, to je něco jiného! Připomínka, že tu nejsem první se svou vírou, že stojím a zápasím v předlouhé řadě, z níž mnozí již nežijí. Vzpomínka na věřící odvolané z této časnosti. Tomu bych rozuměl, pokud nemají naše vzpomínky přerůst do modliteb za duše v očistci. (Kdo chceš vědět víc viz. Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana táborů, čl. 16-19 a pak 33-39.) Již ne tak stručné, leč stále ještě: ''Ne!''
Co mi tedy jako evangelíkovi zbývá? 2.11. zůstat v klidu. A je-li mi vzpomínka a taky vděčnost k tradentům víry sympatická, využít své tradice: Poslední neděle církevního roku - neděle ''Smrtné''. Letos 24.11. Můžeme poděkovat Bohu za ty, kdo víru předávali a nesli až k nám.
Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že ''památka zesnulých'' je zesvětštělým odvarem ''Vzpomínky na všechny věrné zemřelé''. Aha, to je něco jiného! Připomínka, že tu nejsem první se svou vírou, že stojím a zápasím v předlouhé řadě, z níž mnozí již nežijí. Vzpomínka na věřící odvolané z této časnosti. Tomu bych rozuměl, pokud nemají naše vzpomínky přerůst do modliteb za duše v očistci. (Kdo chceš vědět víc viz. Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana táborů, čl. 16-19 a pak 33-39.) Již ne tak stručné, leč stále ještě: ''Ne!''
Co mi tedy jako evangelíkovi zbývá? 2.11. zůstat v klidu. A je-li mi vzpomínka a taky vděčnost k tradentům víry sympatická, využít své tradice: Poslední neděle církevního roku - neděle ''Smrtné''. Letos 24.11. Můžeme poděkovat Bohu za ty, kdo víru předávali a nesli až k nám.
Mučedníci současnosti
Biskup, který se dvakrát narodil
Pavol Gojdič ( 1888 - 1960 )
Ota Halama
Pavol Gojdič ( 1888 - 1960 )
Ota Halama
Roku 2001 byl papežem Janem Pavlem II. blahořečen řecko-katolický kněz, biskup a mučedník Pavol Gojdič. Připomeňme si nyní tohoto téměř neznámého česko-slovenského mučedníka několika slovy.
Peter Gojdič se narodil 17. července 1888 v Ruských Peklanoch v rodině řecko-katolického kněze. V letech 1907 - 1911 studoval bohosloví na teologické fakultě v Prešově a 27. srpna 1911 byl vysvěcen na kněze. Poté působil jako kaplan u svého otce Štefana, prefekt eparchiálního internátu, učitel náboženství, biskupský protokolista a archivář, správce farnosti v Sabinově a od roku 1919 jako ředitel biskupské kanceláře.
20. července 1922 vstoupil do řádu sv. Basila Velikého na Černečej Hore u Mukačeva, kde přijal své řádové jméno Pavol. 14. září 1926 byl jmenován za apoštolského administrátora prešovské eparchie. 7. března příštího roku byl ustanoven biskupem harpašským (maloasijským) v kostele sv. Klimenta v Římě. Jako biskup začal zřizoval nové farnosti v Praze, Bratislavě a jinde. V Prešově také zřídil sirotčinec a roku 1936 zde založil Řecko-katolické gymnázium.
Ve době tzv. Slovenského státu byl 13. dubna 1939 jmenován apoštolským administrátorem pro mukačevskou oblast na Slovensku, ale sám požádal o uvolnění z této funkce, neboť jeho osoba nevyhovovala představám představitelů tehdejšího Slovenského státu. Řím však nejenže jeho abdikaci nepřijal, ale navíc jej 8. srpna 1940 jmenoval prešovským sídelním biskupem a v tomto úřadě jej v nových poměrech 15. ledna 1946 potvrdil.
Převzetí vlády v ČSR komunistickou stranou po roce 1948 znamenalo zlom v životě biskupa Gojdiče. Snaha vládnoucí strany převést řecké katolíky v Česko-slovensku, kteří spadali pod správu římského papeže, na pravoslaví řízené Moskvou, narazila v osobě biskupa Gojdiče na Slovensku na odpor. Biskup byl postupně izolován od věřících a po 28. dubnu 1950, kdy byla řecko-katolická církev postavena mimo zákon a formálně převedena pod Církev pravoslavnou, byl také zatčen a uvězněn.
Během soudního procesu s tzv. vlastizrádnými biskupy, konaném 11. - 15. ledna 1951, byl biskup Gojdič odsouzen na doživotí, k zaplacení pokuty 200 000 Kčs a zbaven všech občanských práv. Amnestie prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1953 snížila sice šestašedesátiletému muži trest na ''pouhých'' 25 let odnětí svobody, ale další pokusy o amnestii vyšly naprázdno. Jediná cesta ke svobodě by byla zradou všeho, čemu biskup Gojdič věřil. Ve věznici v Praze - Ruzyni mu totiž byla učiněna lákavá nabídka: stane-li se patriarchou pravoslavné církve v Česko-slovensku, může odjet přímo do Prešova. Odmítl s ohledem na svůj věk i na své vyznání: ''Opravdu nevím, zda by stálo za to zaměnit korunu mučednictví za dva či tři roky života na svobodě,'' komentoval ztrátu své naděje na propuštění.
Ve věznici oslavil 70. narozeniny, kdy obdržel blahopřejný telegram od papeže Pia XII. a zemřel o dva roky později. Byl to den jeho 72. narozenin, 17. červenec 1960. Pochován byl na hřbitově věznice v Leopoldově, v hrobě se svým vězeňským číslem 681.
29. října 1968 byly jeho ostatky převezeny z leopoldovské věznice do krypty řeckokatolického kostela sv. Jana Křtitele v Prešově. 15. května 1990 byly tytéž ostatky ještě jednou přeneseny do sarkofágu v kapli téhož chrámu a téhož roku, 27. září 1990, byl soudně rehabilitován.
Den mučedníkova skonu slavila církev vždy zároveň jako den jeho narozenin, den, kdy se onen mučedník zrodil pro království Boží. Pavol Gojdič, své víře a své církvi věrný biskup, oslavil oboje své narozeniny v tentýž den, v den, kdy jako vězeň č. 681 skonal v nemocničním pokoji komunistické věznice v Leopoldově.
Peter Gojdič se narodil 17. července 1888 v Ruských Peklanoch v rodině řecko-katolického kněze. V letech 1907 - 1911 studoval bohosloví na teologické fakultě v Prešově a 27. srpna 1911 byl vysvěcen na kněze. Poté působil jako kaplan u svého otce Štefana, prefekt eparchiálního internátu, učitel náboženství, biskupský protokolista a archivář, správce farnosti v Sabinově a od roku 1919 jako ředitel biskupské kanceláře.
20. července 1922 vstoupil do řádu sv. Basila Velikého na Černečej Hore u Mukačeva, kde přijal své řádové jméno Pavol. 14. září 1926 byl jmenován za apoštolského administrátora prešovské eparchie. 7. března příštího roku byl ustanoven biskupem harpašským (maloasijským) v kostele sv. Klimenta v Římě. Jako biskup začal zřizoval nové farnosti v Praze, Bratislavě a jinde. V Prešově také zřídil sirotčinec a roku 1936 zde založil Řecko-katolické gymnázium.
Ve době tzv. Slovenského státu byl 13. dubna 1939 jmenován apoštolským administrátorem pro mukačevskou oblast na Slovensku, ale sám požádal o uvolnění z této funkce, neboť jeho osoba nevyhovovala představám představitelů tehdejšího Slovenského státu. Řím však nejenže jeho abdikaci nepřijal, ale navíc jej 8. srpna 1940 jmenoval prešovským sídelním biskupem a v tomto úřadě jej v nových poměrech 15. ledna 1946 potvrdil.
Převzetí vlády v ČSR komunistickou stranou po roce 1948 znamenalo zlom v životě biskupa Gojdiče. Snaha vládnoucí strany převést řecké katolíky v Česko-slovensku, kteří spadali pod správu římského papeže, na pravoslaví řízené Moskvou, narazila v osobě biskupa Gojdiče na Slovensku na odpor. Biskup byl postupně izolován od věřících a po 28. dubnu 1950, kdy byla řecko-katolická církev postavena mimo zákon a formálně převedena pod Církev pravoslavnou, byl také zatčen a uvězněn.
Během soudního procesu s tzv. vlastizrádnými biskupy, konaném 11. - 15. ledna 1951, byl biskup Gojdič odsouzen na doživotí, k zaplacení pokuty 200 000 Kčs a zbaven všech občanských práv. Amnestie prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1953 snížila sice šestašedesátiletému muži trest na ''pouhých'' 25 let odnětí svobody, ale další pokusy o amnestii vyšly naprázdno. Jediná cesta ke svobodě by byla zradou všeho, čemu biskup Gojdič věřil. Ve věznici v Praze - Ruzyni mu totiž byla učiněna lákavá nabídka: stane-li se patriarchou pravoslavné církve v Česko-slovensku, může odjet přímo do Prešova. Odmítl s ohledem na svůj věk i na své vyznání: ''Opravdu nevím, zda by stálo za to zaměnit korunu mučednictví za dva či tři roky života na svobodě,'' komentoval ztrátu své naděje na propuštění.
Ve věznici oslavil 70. narozeniny, kdy obdržel blahopřejný telegram od papeže Pia XII. a zemřel o dva roky později. Byl to den jeho 72. narozenin, 17. červenec 1960. Pochován byl na hřbitově věznice v Leopoldově, v hrobě se svým vězeňským číslem 681.
29. října 1968 byly jeho ostatky převezeny z leopoldovské věznice do krypty řeckokatolického kostela sv. Jana Křtitele v Prešově. 15. května 1990 byly tytéž ostatky ještě jednou přeneseny do sarkofágu v kapli téhož chrámu a téhož roku, 27. září 1990, byl soudně rehabilitován.
Den mučedníkova skonu slavila církev vždy zároveň jako den jeho narozenin, den, kdy se onen mučedník zrodil pro království Boží. Pavol Gojdič, své víře a své církvi věrný biskup, oslavil oboje své narozeniny v tentýž den, v den, kdy jako vězeň č. 681 skonal v nemocničním pokoji komunistické věznice v Leopoldově.
Zprávy
Týden s mladými historiky ve Velké Lhotě
Alžběta Široká
Alžběta Široká
V týdnu od 12. do 19. července se ve Velké Lhotě u Dačic uskutečnil už 7. ročník pracovního soustředění pro mladé historiky. Přiznám se, že když jsem seděla v autobuse z Dačic do Lhoty, byla jsem dost nervózní, jestli se mi tam bude líbit, jestli natrefím na dobrý kolektiv a jestli program bude zajímavý.
Letos jsme se zabývali příčinami, průběhem a důsledky II. světové války pro náš stát. Byli jsme rozděleni do tří skupin, které samostatně pracovaly na tématech zadaných od vedoucích. Po vypracování jsme se všichni shromáždili a zástupci jednotlivých skupin shrnuli výsledky své práce. Témata se vždy týkala našeho národa před, během a po II. světové válce, ať už to byly vztahy Čechů a Židů, Čechů a Slováků nebo Čechů a Němců.
Dopolední přednášky a práce byly prokládány neméně zajímavými ranními, odpoledními a nočními činnostmi, které se často také týkaly války. Proto jsme ráno při rozcvičce mohli signalizovat ukrytým partyzánům nebo se za ně odpoledne proměnit a za pomoci sběračů šišek honit po lese zlotřilé prchající SSmanny.
Večery byly zajímavé a vzdělávací. Vyslechli jsme názory na problematiku Slovenského štátu od Martina Fajmona nebo povídání paní Jančíkové o koncentračních táborech. Paní Jančíková nám dala kolovat plátěnou hvězdu s nápisem Jude, viděli jsme seznam věcí, které si Židé směli vzít s sebou do lágrů, ochutnali jsme i macesy.
Pod vedením paní doc. Melmukové a díky dovozu pana faráře se skupinka tří dobrovolníků, důvěrně nazývaná Valdenská skupina, zasloužila o znovuobjevení Valdenské cesty, tj. tajné stezky, kterou chodili valdenští na bohoslužby. Na závěr pobytu jsme se po skupinách vydali úsekem stezky z Valtínova do Heřmanče. Cestou jsme vyzvedávali úkoly, které se večer řešily. Přes nepřízeň počasí byl tento i ostatní výlety úspěšný.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se o nás trpělivě starali, např. paní Melmukové, díky které se tábor může uskutečňovat. Těším se, že všechny potkám zase příští rok a přijeďte i vy, kdo jste ještě s námi v historii nepátrali.
Filozofický kolaps
Miroslav Šichman
''Břeh je obruba moře.''
moudře proneslo kuře.
Nato prase z chléva dí:
''Bezbřehé jest, to se ví!''
Ač z nich ani jeden nikdy
nebyl dál než u rybníčku.
''Skořápky jest obdoba.''
nedá se ten chytrý pták.
''Ale loupost, sousede,
bez hranic je bezedné!''
rozumuje vepřík ve při
až má boule na mozevčku.
Tak dvorkem zabláceným
slyšeti hašteření,
kvičí vepř a pípá kur,
oba však jen na pokrm -
vloží jich vlákna masitá
do hrnce a na pánvičku.
Domácí mudrci
Miroslav Šichman
Knihomol, jsa žroutem knih,
literami cpe si břich.
V temných žaludečních stěnách
skučí folianty v bědách.
Alef, bejt a nato kokos
nabil si o Ecce logos!
Náhle rozum vzpírá se:
''Na špatné jsem adrese!''
Sběhl v mžiku z toho vědce,
rázem bylo po myšlence.
Knihomol teď s dutou lebí
do neznáma tupě hledí.
Letos jsme se zabývali příčinami, průběhem a důsledky II. světové války pro náš stát. Byli jsme rozděleni do tří skupin, které samostatně pracovaly na tématech zadaných od vedoucích. Po vypracování jsme se všichni shromáždili a zástupci jednotlivých skupin shrnuli výsledky své práce. Témata se vždy týkala našeho národa před, během a po II. světové válce, ať už to byly vztahy Čechů a Židů, Čechů a Slováků nebo Čechů a Němců.
Dopolední přednášky a práce byly prokládány neméně zajímavými ranními, odpoledními a nočními činnostmi, které se často také týkaly války. Proto jsme ráno při rozcvičce mohli signalizovat ukrytým partyzánům nebo se za ně odpoledne proměnit a za pomoci sběračů šišek honit po lese zlotřilé prchající SSmanny.
Večery byly zajímavé a vzdělávací. Vyslechli jsme názory na problematiku Slovenského štátu od Martina Fajmona nebo povídání paní Jančíkové o koncentračních táborech. Paní Jančíková nám dala kolovat plátěnou hvězdu s nápisem Jude, viděli jsme seznam věcí, které si Židé směli vzít s sebou do lágrů, ochutnali jsme i macesy.
Pod vedením paní doc. Melmukové a díky dovozu pana faráře se skupinka tří dobrovolníků, důvěrně nazývaná Valdenská skupina, zasloužila o znovuobjevení Valdenské cesty, tj. tajné stezky, kterou chodili valdenští na bohoslužby. Na závěr pobytu jsme se po skupinách vydali úsekem stezky z Valtínova do Heřmanče. Cestou jsme vyzvedávali úkoly, které se večer řešily. Přes nepřízeň počasí byl tento i ostatní výlety úspěšný.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se o nás trpělivě starali, např. paní Melmukové, díky které se tábor může uskutečňovat. Těším se, že všechny potkám zase příští rok a přijeďte i vy, kdo jste ještě s námi v historii nepátrali.
Filozofický kolaps
Miroslav Šichman
''Břeh je obruba moře.''
moudře proneslo kuře.
Nato prase z chléva dí:
''Bezbřehé jest, to se ví!''
Ač z nich ani jeden nikdy
nebyl dál než u rybníčku.
''Skořápky jest obdoba.''
nedá se ten chytrý pták.
''Ale loupost, sousede,
bez hranic je bezedné!''
rozumuje vepřík ve při
až má boule na mozevčku.
Tak dvorkem zabláceným
slyšeti hašteření,
kvičí vepř a pípá kur,
oba však jen na pokrm -
vloží jich vlákna masitá
do hrnce a na pánvičku.
Domácí mudrci
Miroslav Šichman
Knihomol, jsa žroutem knih,
literami cpe si břich.
V temných žaludečních stěnách
skučí folianty v bědách.
Alef, bejt a nato kokos
nabil si o Ecce logos!
Náhle rozum vzpírá se:
''Na špatné jsem adrese!''
Sběhl v mžiku z toho vědce,
rázem bylo po myšlence.
Knihomol teď s dutou lebí
do neznáma tupě hledí.
Kontaktník
Kontaktník
Dívka (19 let) silné postavy by se ráda seznámila s chlapcem v přiměřeném věku. Ráda čtu, jezdím na kole, plavu, chodím do přírody. Zn. Vše ukáže čas.
Mladá studentka (18 let) by si ráda prozatím dopisovala s mladíkem přiměřeného věku (evangelík).Zn.: PochopeníAdresa:Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1.
Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.
Film
Ostrovní zprávy
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Lasse Halström je pro mne doposud vždy zárukou kvalitního filmu. Nemluvím o zázraku nebo něčem fantastickém, přesto ale má tento režisér velmi šťastnou ruku, přinejmenším při volbě témat filmů a určitě při výběru spolupracovníků. Jak herců, tak tvůrců (například kameraman - vždycky mě překvapí, jak dokáže jen styl záznamu výrazně ovlivnit atmosféru filmu.)
Poprvé jsem z jeho dílny viděl Pravidla moštárny, podle mne jeden z nejlepších filmů posledních let. Pak to byla Čokoláda, která byla velmi silná zase po jiné stránce - a také žánrově docela odlišná. Ostrovní zprávy (Shipping news) s Kevinem Spaceym v hlavní roli se blíží Pravidlům moštárny svojí civilností a všedností, Čokoládě zase v poměrně úsporném časovém rozpětí.
Podivně nesmělý a nesamostatný muž a jeho malá dcerka se po několika životních ranách vydávají se starou tetou zpátky ''domů'' na divoké severní pobřeží, odkud pochází jejich rod. Těžko říci, jde-li o návrat nebo útěk. Ani není jasné, co hledají. Nalézají starý opuštěný dům opředený tmavou minulostí, svérázné obyvatele zapadlého koutu země, kteří žijí ve vlastním světě spoutáni s místem i minulostí spoustou tenkých vláken.
Pak přichází objevování toho zvláštního světa, ale i objevování sebe sama a svých kořenů. A boj s minulostí, snaha začít znovu, překonat, co bylo špatné, a napravit, co se dá. Cesta za přiznáním se k sobě samému, která přes bolest dochází ke vztahům důvěry a přátelství. Všechno dobře dopadne, čí je to zásluhou, těžko říct. Ale na konci musíte znovu obdivovat hloubku a citlivost, s jakou se tvůrci filmu dívají do jednoho možná banálního příběhu obyčejného člověka, odkrývají jeho pestrost, složitost a krásu. A nakonec nevtíravě přinášejí poselství o naději nového začátku. V jejím hledání se shodují už předchozí dva filmy, ale Ostrovní zprávy jdou určitě nejdál - a snad i nalézají.
Poprvé jsem z jeho dílny viděl Pravidla moštárny, podle mne jeden z nejlepších filmů posledních let. Pak to byla Čokoláda, která byla velmi silná zase po jiné stránce - a také žánrově docela odlišná. Ostrovní zprávy (Shipping news) s Kevinem Spaceym v hlavní roli se blíží Pravidlům moštárny svojí civilností a všedností, Čokoládě zase v poměrně úsporném časovém rozpětí.
Podivně nesmělý a nesamostatný muž a jeho malá dcerka se po několika životních ranách vydávají se starou tetou zpátky ''domů'' na divoké severní pobřeží, odkud pochází jejich rod. Těžko říci, jde-li o návrat nebo útěk. Ani není jasné, co hledají. Nalézají starý opuštěný dům opředený tmavou minulostí, svérázné obyvatele zapadlého koutu země, kteří žijí ve vlastním světě spoutáni s místem i minulostí spoustou tenkých vláken.
Pak přichází objevování toho zvláštního světa, ale i objevování sebe sama a svých kořenů. A boj s minulostí, snaha začít znovu, překonat, co bylo špatné, a napravit, co se dá. Cesta za přiznáním se k sobě samému, která přes bolest dochází ke vztahům důvěry a přátelství. Všechno dobře dopadne, čí je to zásluhou, těžko říct. Ale na konci musíte znovu obdivovat hloubku a citlivost, s jakou se tvůrci filmu dívají do jednoho možná banálního příběhu obyčejného člověka, odkrývají jeho pestrost, složitost a krásu. A nakonec nevtíravě přinášejí poselství o naději nového začátku. V jejím hledání se shodují už předchozí dva filmy, ale Ostrovní zprávy jdou určitě nejdál - a snad i nalézají.
Co mne zaujalo
Ptačí
svět
Samuel Titěra
svět
Samuel Titěra
Rozhodně není nuda, nechat se někdy ohromit krásou a podivuhodností Stvoření. Někteří mají zvláštní dar nabídnout vám pohled neznámý, nový, překvapující - a o to více zasahující. Doslova z jiného pohledu (jaký je většině lidí nedostupný) se můžete podívat na Zemi v Ptačím světě. Kdo viděl Mikrokosmos a nenudil se, nebude se nudit ani teď. Jeho tvůrci zase vymysleli dlouhodobý a nekomerční projekt, strávili více než 3 roky shromažďováním materiálu - a zase se to povedlo.
Zdánlivě prostý přírodovědný dokument v sobě skrývá víc než by člověk tušil. Napětí bez krve. Humor beze slov. Eleganci bez přetvařování. Smutek bez slz a srdceryvných výkřiků. Lásku a naději, nevyslovené a bez gest. Varování.
Všechno v několikaminutových pohledech na předlouhé cesty migrujících ptáků. Na věčné návraty a putování, tisíce kilometrů tam a zpátky. Na boj o život i o potravu, o místo ve světě a na slunci. Jestli nejste úplně bez srdce, budete žasnout a možná se i zamilujete do té nespoutané krásy a svobody. A nebojte se, že sledování takového filmu bude zdouhavé. Než vás něco takového stačí napadnout, zase přijde pointa. A že jich bude hodně, dokreslené příjemnou nevtíravou hudbou. Nemusíte utíkat do jiných světů, ale podívat se na ten náš z výšky vás určitě obohatí.
Zdánlivě prostý přírodovědný dokument v sobě skrývá víc než by člověk tušil. Napětí bez krve. Humor beze slov. Eleganci bez přetvařování. Smutek bez slz a srdceryvných výkřiků. Lásku a naději, nevyslovené a bez gest. Varování.
Všechno v několikaminutových pohledech na předlouhé cesty migrujících ptáků. Na věčné návraty a putování, tisíce kilometrů tam a zpátky. Na boj o život i o potravu, o místo ve světě a na slunci. Jestli nejste úplně bez srdce, budete žasnout a možná se i zamilujete do té nespoutané krásy a svobody. A nebojte se, že sledování takového filmu bude zdouhavé. Než vás něco takového stačí napadnout, zase přijde pointa. A že jich bude hodně, dokreslené příjemnou nevtíravou hudbou. Nemusíte utíkat do jiných světů, ale podívat se na ten náš z výšky vás určitě obohatí.
Ručně a stručně
Tvoření
stvoření
ZŠ
stvoření
ZŠ
Máme v kostele orla, žirafu a také motýla, sovu pálenou a psa baskervilského. Vážně. A ten motýl má rozpětí křídel přes metr. Ne, nepronajímáme kostel zoologické zahradě, ani neposkytuje útulek vyplaveným zvířatům. Jen jsme si vyprávěli o stvoření a trochu to sami zkusili. Můžete taky. Stačí vám k tomu několik metrů pletiva na králíkárny (V železářství je koupíte asi za 50,- Kč metr.), nějaký vázací drát, nůžky na plech, halda starých novin, tapetové lepidlo, štětce a barvy. (Nejlepší je několik základních plechovek Balakrylu a tónovací barvy do malířských nátěrů, z nichž namícháte potřebné odstíny.)
Nejdřív se musíte dohodnout, které zvíře ''stvoříte''. Můžete se inspirovat v atlasech zoologie nebo v dětských knížkách. Potom si ''plášť'' těla zvířete nastřihnete z pletiva a ''sešijete'' jej. Někdy ke spojení stačí drátky na konci pletiva, jindy použijete vázací drát. Hlavně musíte všechny části pevně spojit, aby se neviklaly, a nesmějí vám ostré konce drátků čouhat ven. V obou případech by se vám potrhal následující papírový obal. Ten vytvoříte tak, že si natrháte noviny na kousky ( asi 15 x 15 cm) a pro první vrstvu je namáčíte v rozdělaném tapetovém lepidle a polepujete jimi drátěnou kostru. Další vrstvy (asi 2-3) už tapetovým lepidlem jen přetíráte a uhlazujete štětcem. No a pak už zbývá vaše stvoření jen omalovat. Někdo se přitom snaží kopírovat Stvořitele, někdo popustí uzdu fantazii. Je také možné myslet na ''povrchovou úpravu'' předem a vytvořit při nalepování koláž - psa baskervilského tak pokrývají vytrhané lidské údy a oči.
Nejdřív se musíte dohodnout, které zvíře ''stvoříte''. Můžete se inspirovat v atlasech zoologie nebo v dětských knížkách. Potom si ''plášť'' těla zvířete nastřihnete z pletiva a ''sešijete'' jej. Někdy ke spojení stačí drátky na konci pletiva, jindy použijete vázací drát. Hlavně musíte všechny části pevně spojit, aby se neviklaly, a nesmějí vám ostré konce drátků čouhat ven. V obou případech by se vám potrhal následující papírový obal. Ten vytvoříte tak, že si natrháte noviny na kousky ( asi 15 x 15 cm) a pro první vrstvu je namáčíte v rozdělaném tapetovém lepidle a polepujete jimi drátěnou kostru. Další vrstvy (asi 2-3) už tapetovým lepidlem jen přetíráte a uhlazujete štětcem. No a pak už zbývá vaše stvoření jen omalovat. Někdo se přitom snaží kopírovat Stvořitele, někdo popustí uzdu fantazii. Je také možné myslet na ''povrchovou úpravu'' předem a vytvořit při nalepování koláž - psa baskervilského tak pokrývají vytrhané lidské údy a oči.
Soutěž
Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip a zašlete jej redakci Bratrstva do konce září.
Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
V 1. čísle 2003 budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 2 čísel.
1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
|
|
|
|
|
|