archiv
OBSAH:
Není ta věčnost nuda?
Zastavení
Přestaňme rabovat rezervy vandalů
Co o tom čteme v bibli:
Život věčný?
Už tu máme život věčný?
Jsou pro vás svědectví těch, kdo přežili klinickou smrt, důkazem pro existenci věčného života?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Žít věrné manželství je možné
Nový dárek od Ebenů
Paulo Coelho Pátá hora
Naděje na změnu
O něco svobodnější
Čím víc uděláte, tím víc získáte
Úsilí o rovnocenná práva žen
Minority Report
Milá mami a sourozenci
O proradném Jákobovi, aneb jak by ten příběh pokračoval
Romantická školka
Putifarčino pokoušení
Vánoční šablona na tři a více způsobů
Veď mne dál
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Není ta věčnost
nuda?
Filip Dušek
nuda?
Filip Dušek
Tak vánoční nejen nákupní horečka už koluje v žilách (na ulicích alespoň od dušiček) o sto šest. Každý přece touží mít lepší svátky něž jeho strýc, teta, babička, syn, matka, soused, lepší a bohatší než byly loni a vůbec než si umí představit. Jsme jenom lidi.
Navíc ve zrychlujícím se tempu konce roku, kdy za celý rok nedodělaná práce zavaluje nejednoho človíčka, asi málokdo pomyslí na věčnost, když ten čas tak letí. A jste-li z Prahy nebo jejího okolí a zeptáte se někoho na ulici na ''Ž I V O T V J E Č NÝ'', tak si dotyčný poťuká na čelo s tím: ''Cože to v tý Ječný ulici hledáte?'' Jste-li v nějakém jiném Vidlákově, tak snáze dostanete odpověď, že by to bylo fakt dobré, žít věčně. Ale při představě, že za 15 let se lidstvo přemnoží a do 50 let tu máme válečný konflikt třeba o... vodu. No to raději v klidu do důchodu a děti do takovéhoto světa ani nepřivádět!
Tak to ovšem může vypadat, že věčnost života, třeba jako odměna za dobrý život, vyjde z módy! A život rodinný se asi taky vytratí. Budou vůbec ještě nějaké živé rodiny, nebo to bude už je slovníkové heslo, na nějž budou vzpomínat osamocené páry a jednotlivci?? Ani takový pojem a hodnota nejsou věčné.
Vždyť není věčnost nuda - pořád by něco mělo trvat bez počátku a konce?!? I ty fronty u pokladen jsou věčné! Proto je třeba se trochu zastavit nebo aspoň přibrzdit, rozhlédnout se kolem, kde už napadl sníh, kde podzimní vítr, co shodil, nebo co za ten rok vody odnesly; nebo se jen tak začíst... Opět tu budou Vánoce, opět jako vždy si můžeme připomenout Spasitelovy narozeniny a opět si dát dárky na Jeho počest - tak honem do krámu pro nějaké, ať nám je lidi nevykoupí...
Navíc ve zrychlujícím se tempu konce roku, kdy za celý rok nedodělaná práce zavaluje nejednoho človíčka, asi málokdo pomyslí na věčnost, když ten čas tak letí. A jste-li z Prahy nebo jejího okolí a zeptáte se někoho na ulici na ''Ž I V O T V J E Č NÝ'', tak si dotyčný poťuká na čelo s tím: ''Cože to v tý Ječný ulici hledáte?'' Jste-li v nějakém jiném Vidlákově, tak snáze dostanete odpověď, že by to bylo fakt dobré, žít věčně. Ale při představě, že za 15 let se lidstvo přemnoží a do 50 let tu máme válečný konflikt třeba o... vodu. No to raději v klidu do důchodu a děti do takovéhoto světa ani nepřivádět!
Tak to ovšem může vypadat, že věčnost života, třeba jako odměna za dobrý život, vyjde z módy! A život rodinný se asi taky vytratí. Budou vůbec ještě nějaké živé rodiny, nebo to bude už je slovníkové heslo, na nějž budou vzpomínat osamocené páry a jednotlivci?? Ani takový pojem a hodnota nejsou věčné.
Vždyť není věčnost nuda - pořád by něco mělo trvat bez počátku a konce?!? I ty fronty u pokladen jsou věčné! Proto je třeba se trochu zastavit nebo aspoň přibrzdit, rozhlédnout se kolem, kde už napadl sníh, kde podzimní vítr, co shodil, nebo co za ten rok vody odnesly; nebo se jen tak začíst... Opět tu budou Vánoce, opět jako vždy si můžeme připomenout Spasitelovy narozeniny a opět si dát dárky na Jeho počest - tak honem do krámu pro nějaké, ať nám je lidi nevykoupí...
Krajinou poutník bloudí,
vábí ho tolik cest.
Každá něčím jiným svádí,
kterým směrem dát se dnes?
Je to již dáno?
Pavel Bednář
vábí ho tolik cest.
Každá něčím jiným svádí,
kterým směrem dát se dnes?
Je to již dáno?
Pavel Bednář
10. přikázání
Přestaňme rabovat
rezervy vandalů
Leonardo Teca
rezervy vandalů
Leonardo Teca
Náš současný svět má jeden protějšek: budoucí generace. I ony jsou součástí našeho světa. Svět je dnes naším domovem a zítra bude domovem budoucích generací. Spravujeme majetek budoucích generací. Jenže dnešní konzumní společnost už dávno žije na úkor budoucnosti. ''Svůj díl'' jsme už vyčerpali. (Nebo ho vyčerpala za nás už minulá pokolení?)
Kdyby tu tak byla jakási přirozená nebo dokonce přírodní moc, která by regulovala potřeby každé generace a dbala no to, aby žádná generace nepřekročila své meze a nečerpala z přírodních zdrojů víc než to, co je jí určeno, určitě bychom žili šetrněji! Vyšší moc by také hlídala geografickou dělbu jmění lidstva a zabránila tomu, aby jedna část lidstva žila nadstandardně. A nejde jen o lidi. Zamýšleli bychom se více nad tím, jak zacházíme se zvířaty a vůbec s přírodou. Přitom věřím, že bychom nebyli o nic chudší, než se pořád cítíme. A určitě bychom nebyli tak zbytečně bohatí.
Dnešní společnost se snaží žít jen pro sebe. Snaží se z přírody vytěžit maximum jen pro sebe a varování, že se přírodní zdroje vyčerpávají, nebereme moc vážně. Možná tajně doufáme, že než nastane katastrofa, my tady už nebudeme. Ovšem budou tu naše děti, naši vnuci, pravnuci... a naše hroby možná budou ještě čerstvé, nestaneme-li se posmrtnými obětmi takových vandalů, kteří by na našich hrobech a na našich tělech hledali poklady.
Pokud nechceme, aby po našich hrobech dychtili budoucí vandalové, přestaňme rabovat jejich rezervy. Bůh stvořil jeden svět pro celé lidstvo. Lidstvo je všechna pokolení od stvoření do vyústění dějin. Tudíž i život na úkor budoucna je porušováním Božího přikázání, je dychtěním po něčem, co patří našim bližním, kteří tu ještě nejsou, ale budou.
Kdyby tu tak byla jakási přirozená nebo dokonce přírodní moc, která by regulovala potřeby každé generace a dbala no to, aby žádná generace nepřekročila své meze a nečerpala z přírodních zdrojů víc než to, co je jí určeno, určitě bychom žili šetrněji! Vyšší moc by také hlídala geografickou dělbu jmění lidstva a zabránila tomu, aby jedna část lidstva žila nadstandardně. A nejde jen o lidi. Zamýšleli bychom se více nad tím, jak zacházíme se zvířaty a vůbec s přírodou. Přitom věřím, že bychom nebyli o nic chudší, než se pořád cítíme. A určitě bychom nebyli tak zbytečně bohatí.
Dnešní společnost se snaží žít jen pro sebe. Snaží se z přírody vytěžit maximum jen pro sebe a varování, že se přírodní zdroje vyčerpávají, nebereme moc vážně. Možná tajně doufáme, že než nastane katastrofa, my tady už nebudeme. Ovšem budou tu naše děti, naši vnuci, pravnuci... a naše hroby možná budou ještě čerstvé, nestaneme-li se posmrtnými obětmi takových vandalů, kteří by na našich hrobech a na našich tělech hledali poklady.
Pokud nechceme, aby po našich hrobech dychtili budoucí vandalové, přestaňme rabovat jejich rezervy. Bůh stvořil jeden svět pro celé lidstvo. Lidstvo je všechna pokolení od stvoření do vyústění dějin. Tudíž i život na úkor budoucna je porušováním Božího přikázání, je dychtěním po něčem, co patří našim bližním, kteří tu ještě nejsou, ale budou.
Život věčný
Co o tom
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
čteme
v bibli:
Jan Keřkovský
Není život jako život: to, že dýcháte, ještě není všechno. Kazatel praví, že i živému psu je lépe než mrtvému lvu, však taky mrtví nechválí už Hospodina (Žalm 115) - a jsme u toho: chválit Hospodina je cosi důležitého, co se životem souvisí.
Chválit Hospodina znamená najít vztah k tomu, kdo mně ten život dal (neboli kdo mě stvořil) a kdo mě staví před volbu mezi životem a smrtí. A že ''nejen chlebem živ jest člověk'', mohu vytušit, že se smrtí myslí ještě i něco víc než jen to, že přestanu dýchat. Ještě jiný rozměr náš život má:
Člověk je jako tráva, praví se v bibli: stačí málo, a uvadne. Ale slovo Hospodinovo trvá pořád, navěky. Když se řekne život věčný, hledejme význam tady odtud. Slovo bylo od počátku, bylo u Boha a pak se stalo tělem (Jan 1) - proto taky kdo věří v ukřižovaného a vzkříšeného Krista, má naději na nový život.
Slovo věčný neznamená, že pozemské putování nikdy neskončí, a už vůbec to neznamená, že se tu na zemi člověk bude objevovat donekonečna v nových podobách. Věčný znamená nepomíjivý - tak jak jen Boží slovo může být. Kdo mu uvěří, už přešel ze smrti do života (J 5,24 aj.) - přemýšlejte, co to znamená.
Chválit Hospodina znamená najít vztah k tomu, kdo mně ten život dal (neboli kdo mě stvořil) a kdo mě staví před volbu mezi životem a smrtí. A že ''nejen chlebem živ jest člověk'', mohu vytušit, že se smrtí myslí ještě i něco víc než jen to, že přestanu dýchat. Ještě jiný rozměr náš život má:
Člověk je jako tráva, praví se v bibli: stačí málo, a uvadne. Ale slovo Hospodinovo trvá pořád, navěky. Když se řekne život věčný, hledejme význam tady odtud. Slovo bylo od počátku, bylo u Boha a pak se stalo tělem (Jan 1) - proto taky kdo věří v ukřižovaného a vzkříšeného Krista, má naději na nový život.
Slovo věčný neznamená, že pozemské putování nikdy neskončí, a už vůbec to neznamená, že se tu na zemi člověk bude objevovat donekonečna v nových podobách. Věčný znamená nepomíjivý - tak jak jen Boží slovo může být. Kdo mu uvěří, už přešel ze smrti do života (J 5,24 aj.) - přemýšlejte, co to znamená.
Život věčný
Život věčný?
Kristýna Žárská
Kristýna Žárská
To je vám zvláštní sousloví. Alespoň pro mě.
Dennodennost, únava, ranní vstávání, mytí zubů, obědy v menze, jídelně, doma či nikde, revizoři v dopravních prostředcích - život, prostě to, co tady na zemi žijem.
Věčný? ''Trvalo to celou věčnost. Nebudu na tebe věčně čekat.'' Něco strašně dlouho trvajícího. Dlouhatanánské čekání. Nuda. Konec trpělivosti. A ostatně život je konečný. To přeci víme. A pak, že by něco pokračovalo? To není prokázané. Co takhle nějak jinak to pojmenovat? Tak, aby tam byl ten pocit, který z toho my křesťané máme. Že nám bude fajn, že to nebude nuda, že nebudeme muset nést tolik věcí, spěchat do práce či do školy. Něco, na co se můžeme těšit. Něco, co máme slíbené. Co můžeme trošku prožívat i tady na zemi.
Protože mezi námi už začalo království nebeské. Někdy, když je pohoda, sranda, láska mezi námi. Záblesky Božího království. Paprsek lákající nás z naší únavy a skepse. Nekončící milost, pohoda, Boží náruč, konečné shledání, ráj. Pocit, že jsem molekula, docela maličká, ale jasně někam patřím. Takhle jiný název pro život věčný vymysleli ti, kterých jsem se na sjezdu ptala. Někdy mám pocit, že se o to málo opírám, málo tomu věřím. Taky to hodně slýchám:
''Víš, jde hlavně o ty zásady, ta představa je pěkná, že by to tak bylo. A když nebude? Nevadí, aspoň jsem se měl na co v životě těšit.''
''Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.'' J 3,16
Tak nás miloval, že nám nejen poslal svého Syna, ale navíc nám dává možnost s ním být pořád. A být pořád s někým, koho ctíme, koho milujeme, s nímž nás těší být, to je přece paráda. ''Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí.'' 1 Kor 1,21
Všichni spaseni nebudou. Někdy se cukáme, snažíme se přizpůsobit dnešnímu světu. Neodsoudit jiná náboženství. Ale my jsme výluční právě vírou v Ježíše Krista. Skrze něj doufáme dojít spásy. Bez Něj? Bez něj život věčný nebude.
Dennodennost, únava, ranní vstávání, mytí zubů, obědy v menze, jídelně, doma či nikde, revizoři v dopravních prostředcích - život, prostě to, co tady na zemi žijem.
Věčný? ''Trvalo to celou věčnost. Nebudu na tebe věčně čekat.'' Něco strašně dlouho trvajícího. Dlouhatanánské čekání. Nuda. Konec trpělivosti. A ostatně život je konečný. To přeci víme. A pak, že by něco pokračovalo? To není prokázané. Co takhle nějak jinak to pojmenovat? Tak, aby tam byl ten pocit, který z toho my křesťané máme. Že nám bude fajn, že to nebude nuda, že nebudeme muset nést tolik věcí, spěchat do práce či do školy. Něco, na co se můžeme těšit. Něco, co máme slíbené. Co můžeme trošku prožívat i tady na zemi.
Protože mezi námi už začalo království nebeské. Někdy, když je pohoda, sranda, láska mezi námi. Záblesky Božího království. Paprsek lákající nás z naší únavy a skepse. Nekončící milost, pohoda, Boží náruč, konečné shledání, ráj. Pocit, že jsem molekula, docela maličká, ale jasně někam patřím. Takhle jiný název pro život věčný vymysleli ti, kterých jsem se na sjezdu ptala. Někdy mám pocit, že se o to málo opírám, málo tomu věřím. Taky to hodně slýchám:
''Víš, jde hlavně o ty zásady, ta představa je pěkná, že by to tak bylo. A když nebude? Nevadí, aspoň jsem se měl na co v životě těšit.''
''Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.'' J 3,16
Tak nás miloval, že nám nejen poslal svého Syna, ale navíc nám dává možnost s ním být pořád. A být pořád s někým, koho ctíme, koho milujeme, s nímž nás těší být, to je přece paráda. ''Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí.'' 1 Kor 1,21
Všichni spaseni nebudou. Někdy se cukáme, snažíme se přizpůsobit dnešnímu světu. Neodsoudit jiná náboženství. Ale my jsme výluční právě vírou v Ježíše Krista. Skrze něj doufáme dojít spásy. Bez Něj? Bez něj život věčný nebude.
Život věčný
Už tu máme život věčný?
Jiří Ort
Jiří Ort
Aneb - už je tu mezi námi Boží království? Mám na to povědět, co si vlastně myslím - nebude to tedy teologická úvaha, ale osobní vyznání. Vybavily se mi k tomu dva citáty. První je z písničky Tomáše Najbrta Blues nevěřícího Tomáše: ''Říkám si, má to vůbec cenu, když hledám zpěvník ráno v neděli...'' a druhý z pozdravu autora 1. epištoly Petrovy: ''Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.''
A mezi těmito dvěma póly se tedy pohybuji. Chci věřit tomu, že už tu mezi námi Boží království je. Chci věřit tomu, že slova o novém narození nejsou planou frází. Chci věřit, že Bůh je králem, že Bůh vládne, ale někdy mě zrazují vlastní smysly - to, co vidím a zažívám, a především to, o čem vím, že před tím už radši zavírám oči a nechci to řešit.
Boží vláda? No to bych musel být slepý! ''Říkám si má to vůbec cenu...'' Stručně řečeno, mám rád Ježíšův příběh, tu směsici důrazů, která splývá do onoho: ''Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.'' Jen se stále nemohu vyrovnat s tím koncem na Golgotě. A s tím, že by toto měla být cesta Božího království, tak jak nám o tom svědčí zpráva o vzkříšení. Provokace kříže. Provokace vzkříšení. Provokace Boží vlády.
A tak se to ve mně pere. Ve chvílích, kdy se mi výhled na skutečnost Božího království mezi námi ztrácí, chce se mi rezignovat na poslání kazatele evangelia - dobré zprávy. Ale vždy si ke mně zatím našla cestu naděje. Ne já k ní, ale ona se probourala ke mně. Naděje, která není statická, která není chladná a neosobní. ''...,neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.'' Ono tu to Boží království mezi námi je. Věřím tomu, doufám v to.
Ostatně, neumím to vyjádřit lépe, než Tomáš Najbrt v již zmíněné písničce:
Říkám si,
má to vůbec cenu,
vtom přišlo,
co bych ve snu netušil,
všechno se v radost mění
i blues Tomáše,
který nevěřil.
A mezi těmito dvěma póly se tedy pohybuji. Chci věřit tomu, že už tu mezi námi Boží království je. Chci věřit tomu, že slova o novém narození nejsou planou frází. Chci věřit, že Bůh je králem, že Bůh vládne, ale někdy mě zrazují vlastní smysly - to, co vidím a zažívám, a především to, o čem vím, že před tím už radši zavírám oči a nechci to řešit.
Boží vláda? No to bych musel být slepý! ''Říkám si má to vůbec cenu...'' Stručně řečeno, mám rád Ježíšův příběh, tu směsici důrazů, která splývá do onoho: ''Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.'' Jen se stále nemohu vyrovnat s tím koncem na Golgotě. A s tím, že by toto měla být cesta Božího království, tak jak nám o tom svědčí zpráva o vzkříšení. Provokace kříže. Provokace vzkříšení. Provokace Boží vlády.
A tak se to ve mně pere. Ve chvílích, kdy se mi výhled na skutečnost Božího království mezi námi ztrácí, chce se mi rezignovat na poslání kazatele evangelia - dobré zprávy. Ale vždy si ke mně zatím našla cestu naděje. Ne já k ní, ale ona se probourala ke mně. Naděje, která není statická, která není chladná a neosobní. ''...,neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.'' Ono tu to Boží království mezi námi je. Věřím tomu, doufám v to.
Ostatně, neumím to vyjádřit lépe, než Tomáš Najbrt v již zmíněné písničce:
Říkám si,
má to vůbec cenu,
vtom přišlo,
co bych ve snu netušil,
všechno se v radost mění
i blues Tomáše,
který nevěřil.
Anketa
Život věčný
Jsou pro vás svědectví těch, kdo přežili klinickou smrt, důkazem pro existenci věčného života?
Jsou pro vás svědectví těch, kdo přežili klinickou smrt, důkazem pro existenci věčného života?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Suchý
básník, textař
70 let
Na důkaz mi to připadá málo. Snad jako motiv k uvažování o posmrtném životě.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Horáková
farářka ČCE
27 let
Ti, kdo přežili klinickou smrt, tak mohou svědčit o štěstí a dobré péči lékařů.
O věčném životě hledám svědectví jinde.
O věčném životě hledám svědectví jinde.
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Myslím si, že myšlenky na věčný život dalece přesahují úvahy o přežití klinické smrti. Ale hlavně mě víc zajímá věčný život nebo reinkarnace než klinická smrt.
Dana
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Klinická smrt, myslím, SMRTÍ není, a tudíž i důkaz o existenci věčného života tímto způsobem je pro mne nepoužitelný.
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
Ne, nejsou. V této souvislosti bych dodal, že život duše sotva může být předmětem experimentu.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Vacek
katolický farář
55 let
Ne. Jedině vzkříšení Krista dosvědčované Písmem.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Šilerová
biskupka CČSH
Víra ve věčný život přece není záležitostí průkazných důkazů, ale dětské důvěry v Boží zaslíbení. Zkušenost klinické smrti je pro mne snad jen jednou z malých podpůrných berliček při mých pochybnostech.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Nejsou. Znám člověka, který vydával velmi podobné svědectví a do tohoto stavu se dostal požíváním drog. Já ale nepotřebuji dokazovat možnost věčného života. Věřím tomu, co řekl Ježíš.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Jsou to jistě zajímavé zkušenosti, ale za důkaz je pro sebe nepovažuji. Upřímně si myslím, že by moje víra byla velmi racionální, kdybych potřeboval takové důkazy.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Kužel
farář ČCE
38 let
Jsou mi inspirací, nadějí a průhledem do skutečnosti jiné, než s jakou běžně počítáme. Podobně jako zkušenosti těch, kdo pracují s lidmi v kómatu či ve změněných stavech vědomí.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Brodová
psychiatrička
47 let
Nejsou. Když já ale věčný život ke své víře nepotřebuju.
Jindra
Hojer
člen klubu
Rychlé šípy
Hojer
člen klubu
Rychlé šípy
Nevěřte jim, to je zase nějaká Mirkova a Jarkova taškařice!
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
představovali?
Jiří Gruber
Při pokusech o zobrazení věčného života vychází křesťanská symbolika nejčastěji z knihy Zjevení, která vypráví o nepřehledném zástupu ze všech ras, kmenů a národů (Zj 7, 9-14). Na obrazech se svatí spolu s anděly klaní Beránkovi, který symbolizuje obětovaného a vzkříšeného Krista. Naděje věčného života dostala své místo i v rámci církevního roku, když se od 7. století začal slavit svátek Všech svatých, tedy nejen uctívaných světců ale i všech ostatních, kteří již náleží církvi zvítězilé. Později se k nim připojuje Marie, která sedí na trůně.
Kromě Krista a Marie bývá v ráji zobrazen také lotr ukřižovaný po Kristově pravici, kterému to Ježíš slíbil v den jeho smrti (L 23,43). Nese si sebou i svůj kříž.Za symbol věčného života je třeba chápat korunování vyvolených a Panny Marie, jak je popsáno ve Zlaté legendě, která byla ve středověku považována za rovnocenný pramen vedle Bible.
Ve východní církvi je nebe zobrazeno jako Abrahamova náruč, podle podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Zachránění jsou zachyceni jako malé postavičky v praotcově klíně, jindy vidíme jen jejich hlavičky, jak vykukují ze záhybu patriarchova roucha.
Nebeská blaženost může být zobrazena také podle Izaiášova proroctví. Malí chlapci jedou na lvech a beze strachu jim vkládají ruku na tlamy, případně si hrají s hady (podle Iz 11,8).
K žalmovým symbolům věčného života patří ptáci v hnízdech (Ž 84,4) nebo muž obehnaný šlahouny.
Obrazy ráje jako zahrady nejvíce čerpají ze symboliky Písně písní, která byla chápána jako podobenství o hledání a setkání duše s Kristem.
Věčný život bývá někdy vyjádřen také obrazem města s pevnými základy (Ef 2,19-20). Jedna jeho brána nese název Jeruzalém. Tudy vcházejí spasení židé. Druhá nese název Betlém a vcházejí tudy spasení pohané (podle mudrců, kteří přišli do Betléma jako první zástupci pohanů přivítat narození Ježíše Krista).
Ve východní církvi je nebe zobrazeno jako Abrahamova náruč, podle podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Zachránění jsou zachyceni jako malé postavičky v praotcově klíně, jindy vidíme jen jejich hlavičky, jak vykukují ze záhybu patriarchova roucha.
Nebeská blaženost může být zobrazena také podle Izaiášova proroctví. Malí chlapci jedou na lvech a beze strachu jim vkládají ruku na tlamy, případně si hrají s hady (podle Iz 11,8).
K žalmovým symbolům věčného života patří ptáci v hnízdech (Ž 84,4) nebo muž obehnaný šlahouny.
Obrazy ráje jako zahrady nejvíce čerpají ze symboliky Písně písní, která byla chápána jako podobenství o hledání a setkání duše s Kristem.
Věčný život bývá někdy vyjádřen také obrazem města s pevnými základy (Ef 2,19-20). Jedna jeho brána nese název Jeruzalém. Tudy vcházejí spasení židé. Druhá nese název Betlém a vcházejí tudy spasení pohané (podle mudrců, kteří přišli do Betléma jako první zástupci pohanů přivítat narození Ježíše Krista).
Život věčný
Co o tom
vyznáváme?
České vyznání
vyznáváme?
České vyznání
Ústy vyznáváme a srdcem s potěšením věříme, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v Syna Božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhožto sám jednorozený Syn Boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu připravil a bránu otevřel.
A ovšem tak věříme, a z srdce vyznáváme, že do toho věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný nemůže vjíti ani toho jináče než skrze samého Pána Krista dojíti. Jakož sám Pán a Spasitel povědíti ráčil, řka (Jan 11, 25): Já jsem vzkříšení, cesta, pravda a život (Jan 14, 6): Kdož věří ve mne, ten má život věčný (Jan 6, 47) a Já jej vzkřísím v nejposlednější den (Jan 6, 44). ltem (Jan 17, 24; 12, 26; 17, 12) Otče, chci, kdež jsem já, aby byl i služebník můj, a které jsi mi dal, žádný jich nevytrhne z rukou mých (Jan 10, 28 n).
Kteréhožto budoucího věčného potěšeného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova Božího pravého a jistého poznání Pána našeho Ježíše Krista a účastenství Ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře v něho i naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdyžto vedle řeči Apoštola (1 Kor .13, 12) Boha tváří v tvář uzří. Nebo i sám Syn Boží praví (Jan 17, 3): Že to jest život věčný, poznávati Boha pravého a kteréhož On poslal, Ježíše Krista. A v témž evangelistovi (5, 24) Amen pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přichází z smrti do života
A ovšem tak věříme, a z srdce vyznáváme, že do toho věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný nemůže vjíti ani toho jináče než skrze samého Pána Krista dojíti. Jakož sám Pán a Spasitel povědíti ráčil, řka (Jan 11, 25): Já jsem vzkříšení, cesta, pravda a život (Jan 14, 6): Kdož věří ve mne, ten má život věčný (Jan 6, 47) a Já jej vzkřísím v nejposlednější den (Jan 6, 44). ltem (Jan 17, 24; 12, 26; 17, 12) Otče, chci, kdež jsem já, aby byl i služebník můj, a které jsi mi dal, žádný jich nevytrhne z rukou mých (Jan 10, 28 n).
Kteréhožto budoucího věčného potěšeného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova Božího pravého a jistého poznání Pána našeho Ježíše Krista a účastenství Ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře v něho i naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdyžto vedle řeči Apoštola (1 Kor .13, 12) Boha tváří v tvář uzří. Nebo i sám Syn Boží praví (Jan 17, 3): Že to jest život věčný, poznávati Boha pravého a kteréhož On poslal, Ježíše Krista. A v témž evangelistovi (5, 24) Amen pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přichází z smrti do života
Život věčný
Co si
pod tím
představujete?
Anketa
pod tím
představujete?
Anketa
Těšíte se na život věčný? Je pro vás hodně důležitý ve srovnání se životem, který žijete teď?
Já si myslím, že tento život, co žiji teď, je důležitý. Mám ho žít pro ostatní lidi, abych směřovala k tomu dalšímu životu, abych se nějak připravila. Bude to krásný, bude tam klid, pohoda a mír, nebudou tam starosti a bude tam spousta lásky. středoškolačka, 16 let
Život tady na zemi bychom si měli užívat a dělat různé dobré skutky, myslím, že to spolu souvisí. Představu moc nemám - taková pohoda, nebo takový klid. studentka, 16 let
Věřím, že bude. Konkrétní představu nemám - bude mi tam dobře. Spíš vnímám pocity kolem toho.V tomhle životě to pro mě není vůbec důležité, žiju naplno a nechám se překvapit tím budoucím. zaměstnanec CK
Určitě je to téma, o kterém člověk přemýšlí. Nevěřím proto, abych měla život věčný. Ale věřím proto, že to pro svůj život potřebuju. Ale beru to spíš jako slib nebo dar. Je to naplánované. zdravotní sestra, 23 let
Jednou jsem o tom přemýšlela. Já si myslím, že i když bude potom něco lepšího, je škoda si říkat, že tady na zemi je to zbytečné. zdravotní sestra, 22 let
Ne Spíš prožiju ten tady a pak to bude. lékař, 25 let
Představa života věčného je pro mě důležitá. Vždycky v těch těžkých chvílích, když bojuju sama se sebou, se svou slabostí, s Bohem. Představuju si to tak, že v nebi to bude jednodušší. Že se budu pořád radovat. S ostatníma, s Bohem, bez pochybností, bez zklamání. Když je mně v tomto životě dobře, je to jako bych zažívala kousek nebe už teď a to myslím, je náš úkol tady na zemi: neupínat se k tomu věčnému životu, ale žít s Bohem už teď. studentka ETF, 21 let
Mimo kostel
Žít věrné manželství
je možné
Rozhovor s Vladimírem Koronthálym,
šéfredaktorem zpravodaje „Živá rodina“
Marie Stolařová
je možné
Rozhovor s Vladimírem Koronthálym,
šéfredaktorem zpravodaje „Živá rodina“
Marie Stolařová
Vladimír Koronthály je v současné době kancléřem Arcibiskupství pražského. V Živé rodině se však již léta spolu s manželkou aktivně zapojují do činností, na které se tato společnost zaměřila. Vladimír si vzal na starosti redakci Zpravodaje - je jejím šéfredaktorem a také vtipným glosátorem běžného života rodin. Mají tři - většinou již dospělé - děti.
Jak vznikl nápad založit společenství Živé rodiny?
Je poměrně mnoho organizací i státních institucí zaměřených na podporu nefungujících rodin. Svobodné matky nebo děti ze sociálně rozvrácených rodin mají nějakou finanční podporu. To je všechno v pořádku, tito lidé potřebují pomoc, ale Živá rodina vznikla proto, aby podporovala fungující rodiny. Jde o to, nějakým způsobem podporovat rodiny, které dosud fungují. Aby se nerozpadly v důsledku nepříznivých tlaků - když se rodina dostává na existenční hranu nebo pokraj sil rodičů. Je potřeba, aby rodiny o sobě věděly, aby si dokázaly pomoci. Aby se vzájemně nenechaly dlouho tápat. Situaci, která se pro jednu rodinu může stát bezvýchodnou, lze někdy překonat spojenými silami.
Je také potřeba působit preventivně: abychom zbytečně nerozhojňovali počet rodin, které už ve špatné situaci jsou. A druhá věc: obracet veřejné mínění ve směru - mít rodinu, mít více dětí než jedno či dvě, jednu manželku a ještě k tomu s radostí - to je normální. Ne ten model, který se předkládá jako celkem standardní. I v praxi se stává, že dítě přijde domů a konstatuje, že je ve třídě jediné, kdo nemá rozvedené rodiče. To je dost tragické. Je třeba stavět veřejnosti na oči nějaký příklad a je třeba tlačit, aby si toho legislativa všímala. Je fajn, že pomáhá rodinám, které jsou v krizi. Ale na druhé straně by neměla situaci zjednodušovat tvrzením, že rozvod vlastně není ekonomicky takový problém. Chtělo by to klima, kde lze vnímat informace o tom, že je možné žít věrné, láskyplné manželství po celý život - a ještě k tomu mít několik dětí. A třeba všechny mohou vystudovat.
Čím se daří veřejné mínění ovlivňovat?
Pokoušíme se občas napsat nějaký článek do sdělovacích prostředků. Pokoušíme se lobbovat mezi poslanci a být v kontaktu s ministerstvem práce a sociálních věcí (ministerstvo pro rodinu u nás stále ještě neexistuje). Tam spolupracujeme s jinými prorodinnými organizacemi: Společností na podporu rodiny, Centrem pro rodinu, Unií katolických žen (s tou poměrně úzce) zejména na ovlivňování veřejného mínění. Unie katolických žen dokonce dostává k připomínkování některé materiály státních orgánů. To je jeden z možných způsobů. Také jsme se pokoušeli dostat na veřejnost náš Zpravodaj, což se nedaří v tiskové podobě - ale chystáme se ho dávat na internet.
Na internetu existuje adresa Rodina, která je, myslím, hojně navštěvovaná.
Ano. Z ní přebíráme mnoho článků, protože převážná část našich členů je z venkova a valná část z nich internet nemá. To nejzajímavější se jim pokoušíme zprostředkovat.
Co konkrétního Živá rodina připravuje pro členy?
Největším pojítkem je právě Zpravodaj, protože se stává, že jedna členská rodina je sama v okruhu třeba padesáti kilometrů.
Občas se koná nějaké setkání, např. koncert Živé rodiny - Rodiny hrají rodinám. Nebo se v rámci valné hromady připravuje program pro mimopražské na celý víkend. Na našem území zajišťujeme aktivitu Eurochildren, která ve spolupráci s belgickou charitou organizuje pobyty dětí v rodinách v Belgii. Tato aktivita probíhá už víc jak 10 let, každý rok se jí účastní zhruba 80 dětí. Pořádáme dva prázdninové tábory pro rodiče s dětmi se samostatným programem jak pro děti, tak pro rodiče a celé rodiny. To proto, aby děti nebyly plny prázdninových zážitků ale bez rodičů.
V Praze máme půjčovnu sportovních potřeb, např. lyží, člunů a raftů. Cena za zapůjčení je skutečně lidová. Živá rodina provozuje něco jako potravinovou banku. Jsou rodiny, které ocení každý příspěvek. Pak šatník, tzn. burzu použitého oblečení a jiných předmětů, které někomu už nejsou zapotřebí a jinému mohou posloužit. Zpravodaj uveřejňuje různé inzeráty, kdo komu může pomoci.
A potom manželská setkání...
To není původní aktivita Živé rodiny. Vymysleli to asi před 30 lety Američané - program na obnovu manželství, ve kterém stále jsou jedinou pevnou konstantou ti samí dva partneři a Kristus bází, na které manželství spočívá. Partneři si musí znovu mnohé prověřit: jak spolu komunikují, jestli si vůbec rozumí, jestli pochopili rozdíly mezi mužem a ženou. Jestli mezi nimi není nějaké fatální dlouholeté nedorozumění, na které se nabaluje zranění, které se neléčí, neřeší. Jde o takové bourání zdí, které se za léta ve vztazích nahromadí. Pevnou strukturu tomu dala finská YMCA, kde pečlivě rozdělili jednotlivé okruhy: křesťanské manželství a krize, priority sebevědomí, odpuštění, rozdíly mezi mužem a ženou, komunikace, pocity, potřeby, sexualita, pozornosti...
Jak se začalo u nás?
Několik rodin v roce 89 dostalo pozvání k účasti. Tito lidé přinesli tu myšlenku sem, založili občanské sdružení Manželská setkání. Z toho se vyvinulo několik kurzů. Jeden z těch kurzů, v podstatě český (ty další jsou spíše na Moravě), pořádá Živá rodina. Na kurzu je krásné, že tam nepřednášejí odborníci, ale manželé z vlastní zkušenosti. Vezmou si k tomu nějakou literaturu, ale jde spíše o vlastní svědectví jak oni tu či onu situaci prožívali, prožívají, čím procházejí. Jsou to někdy velmi důvěrná sdělení, a tím je to velmi silné a nosné.
Jsou tato setkání spíše kolektivní nebo osobní?
Tak i tak. Na pražském setkání to bývá asi 75 manželských párů. Ty si poslechnou asi hodinové povídání a pak se rozejdou do skupinek po max. pěti párech. Z nich by měl být jeden pár zkušený a měl by být na svou roli připraven. Není tam k tomu, aby mentoroval, ale moderuje setkání skupinky a pomáhá otevřít se a udržet hovor v určitém tematickém okruhu.
Musí to dělat někdo, kdo to umí, že?
Ten jeden pár ostatní nevede, on také pracuje na svém manželství, ale dává příklad otevřenosti. Třeba první sezení začne, kromě vzájemného představení, úkolem napsat 10 kladných vlastností svého partnera. To je tak úžasný začátek, je to šok. Už to samo nalomí tu dlouholetou zeď.
Hraje při setkáních nějakou roli příslušnost lidí k různým církvím?
Ne, není to podstatné. Ale je podmínkou, aby manželé byli křesťané, alespoň jeden z nich. Nebo alespoň, aby chtěli být. Aby to nebylo jenom psychologické cvičení. Jestliže jsme křesťané, tak takhle závažné věci bez Boha řešit nemůžeme. Konfesní rozdíly nehrají roli, nikdo nikoho nenutí.
Děti zakládajících rodin jsou dnes už velké, jezdily na tábory a chtěly by něco podnikat spolu. Co s nimi?
Když se začaly věkové rozdíly opravdu zvětšovat, někteří nakonec založili nové sdružení YMCA OPEN. Ať si mládež to sdružení řídí sama. Ještě nejsou povdávaní a poženění, hledáme způsoby, jak je zaangažovat, udržet. Málokdo si uvědomuje, že členem Živé rodiny může být i člověk, který nemá vlastní rodinu. Stačí, že podporuje prorodinné aktivity. Lidé kolem 20, 25 let by se mohli začít zapojovat do Živé rodiny a začít si ji utvářet a přetvářet ke svému obrazu, aby byla jejich Živou rodinou. Oni to povědomí, že nejsou sami, budou nejvíc potřebovat.
Chcete-li se dozvědět víc, pište na adresu: zr@ymca.cz, ziva.rodina@ymca.cz
Jak vznikl nápad založit společenství Živé rodiny?
Je poměrně mnoho organizací i státních institucí zaměřených na podporu nefungujících rodin. Svobodné matky nebo děti ze sociálně rozvrácených rodin mají nějakou finanční podporu. To je všechno v pořádku, tito lidé potřebují pomoc, ale Živá rodina vznikla proto, aby podporovala fungující rodiny. Jde o to, nějakým způsobem podporovat rodiny, které dosud fungují. Aby se nerozpadly v důsledku nepříznivých tlaků - když se rodina dostává na existenční hranu nebo pokraj sil rodičů. Je potřeba, aby rodiny o sobě věděly, aby si dokázaly pomoci. Aby se vzájemně nenechaly dlouho tápat. Situaci, která se pro jednu rodinu může stát bezvýchodnou, lze někdy překonat spojenými silami.
Je také potřeba působit preventivně: abychom zbytečně nerozhojňovali počet rodin, které už ve špatné situaci jsou. A druhá věc: obracet veřejné mínění ve směru - mít rodinu, mít více dětí než jedno či dvě, jednu manželku a ještě k tomu s radostí - to je normální. Ne ten model, který se předkládá jako celkem standardní. I v praxi se stává, že dítě přijde domů a konstatuje, že je ve třídě jediné, kdo nemá rozvedené rodiče. To je dost tragické. Je třeba stavět veřejnosti na oči nějaký příklad a je třeba tlačit, aby si toho legislativa všímala. Je fajn, že pomáhá rodinám, které jsou v krizi. Ale na druhé straně by neměla situaci zjednodušovat tvrzením, že rozvod vlastně není ekonomicky takový problém. Chtělo by to klima, kde lze vnímat informace o tom, že je možné žít věrné, láskyplné manželství po celý život - a ještě k tomu mít několik dětí. A třeba všechny mohou vystudovat.
Čím se daří veřejné mínění ovlivňovat?
Pokoušíme se občas napsat nějaký článek do sdělovacích prostředků. Pokoušíme se lobbovat mezi poslanci a být v kontaktu s ministerstvem práce a sociálních věcí (ministerstvo pro rodinu u nás stále ještě neexistuje). Tam spolupracujeme s jinými prorodinnými organizacemi: Společností na podporu rodiny, Centrem pro rodinu, Unií katolických žen (s tou poměrně úzce) zejména na ovlivňování veřejného mínění. Unie katolických žen dokonce dostává k připomínkování některé materiály státních orgánů. To je jeden z možných způsobů. Také jsme se pokoušeli dostat na veřejnost náš Zpravodaj, což se nedaří v tiskové podobě - ale chystáme se ho dávat na internet.
Na internetu existuje adresa Rodina, která je, myslím, hojně navštěvovaná.
Ano. Z ní přebíráme mnoho článků, protože převážná část našich členů je z venkova a valná část z nich internet nemá. To nejzajímavější se jim pokoušíme zprostředkovat.
Co konkrétního Živá rodina připravuje pro členy?
Největším pojítkem je právě Zpravodaj, protože se stává, že jedna členská rodina je sama v okruhu třeba padesáti kilometrů.
Občas se koná nějaké setkání, např. koncert Živé rodiny - Rodiny hrají rodinám. Nebo se v rámci valné hromady připravuje program pro mimopražské na celý víkend. Na našem území zajišťujeme aktivitu Eurochildren, která ve spolupráci s belgickou charitou organizuje pobyty dětí v rodinách v Belgii. Tato aktivita probíhá už víc jak 10 let, každý rok se jí účastní zhruba 80 dětí. Pořádáme dva prázdninové tábory pro rodiče s dětmi se samostatným programem jak pro děti, tak pro rodiče a celé rodiny. To proto, aby děti nebyly plny prázdninových zážitků ale bez rodičů.
V Praze máme půjčovnu sportovních potřeb, např. lyží, člunů a raftů. Cena za zapůjčení je skutečně lidová. Živá rodina provozuje něco jako potravinovou banku. Jsou rodiny, které ocení každý příspěvek. Pak šatník, tzn. burzu použitého oblečení a jiných předmětů, které někomu už nejsou zapotřebí a jinému mohou posloužit. Zpravodaj uveřejňuje různé inzeráty, kdo komu může pomoci.
A potom manželská setkání...
To není původní aktivita Živé rodiny. Vymysleli to asi před 30 lety Američané - program na obnovu manželství, ve kterém stále jsou jedinou pevnou konstantou ti samí dva partneři a Kristus bází, na které manželství spočívá. Partneři si musí znovu mnohé prověřit: jak spolu komunikují, jestli si vůbec rozumí, jestli pochopili rozdíly mezi mužem a ženou. Jestli mezi nimi není nějaké fatální dlouholeté nedorozumění, na které se nabaluje zranění, které se neléčí, neřeší. Jde o takové bourání zdí, které se za léta ve vztazích nahromadí. Pevnou strukturu tomu dala finská YMCA, kde pečlivě rozdělili jednotlivé okruhy: křesťanské manželství a krize, priority sebevědomí, odpuštění, rozdíly mezi mužem a ženou, komunikace, pocity, potřeby, sexualita, pozornosti...
Jak se začalo u nás?
Několik rodin v roce 89 dostalo pozvání k účasti. Tito lidé přinesli tu myšlenku sem, založili občanské sdružení Manželská setkání. Z toho se vyvinulo několik kurzů. Jeden z těch kurzů, v podstatě český (ty další jsou spíše na Moravě), pořádá Živá rodina. Na kurzu je krásné, že tam nepřednášejí odborníci, ale manželé z vlastní zkušenosti. Vezmou si k tomu nějakou literaturu, ale jde spíše o vlastní svědectví jak oni tu či onu situaci prožívali, prožívají, čím procházejí. Jsou to někdy velmi důvěrná sdělení, a tím je to velmi silné a nosné.
Jsou tato setkání spíše kolektivní nebo osobní?
Tak i tak. Na pražském setkání to bývá asi 75 manželských párů. Ty si poslechnou asi hodinové povídání a pak se rozejdou do skupinek po max. pěti párech. Z nich by měl být jeden pár zkušený a měl by být na svou roli připraven. Není tam k tomu, aby mentoroval, ale moderuje setkání skupinky a pomáhá otevřít se a udržet hovor v určitém tematickém okruhu.
Musí to dělat někdo, kdo to umí, že?
Ten jeden pár ostatní nevede, on také pracuje na svém manželství, ale dává příklad otevřenosti. Třeba první sezení začne, kromě vzájemného představení, úkolem napsat 10 kladných vlastností svého partnera. To je tak úžasný začátek, je to šok. Už to samo nalomí tu dlouholetou zeď.
Hraje při setkáních nějakou roli příslušnost lidí k různým církvím?
Ne, není to podstatné. Ale je podmínkou, aby manželé byli křesťané, alespoň jeden z nich. Nebo alespoň, aby chtěli být. Aby to nebylo jenom psychologické cvičení. Jestliže jsme křesťané, tak takhle závažné věci bez Boha řešit nemůžeme. Konfesní rozdíly nehrají roli, nikdo nikoho nenutí.
Děti zakládajících rodin jsou dnes už velké, jezdily na tábory a chtěly by něco podnikat spolu. Co s nimi?
Když se začaly věkové rozdíly opravdu zvětšovat, někteří nakonec založili nové sdružení YMCA OPEN. Ať si mládež to sdružení řídí sama. Ještě nejsou povdávaní a poženění, hledáme způsoby, jak je zaangažovat, udržet. Málokdo si uvědomuje, že členem Živé rodiny může být i člověk, který nemá vlastní rodinu. Stačí, že podporuje prorodinné aktivity. Lidé kolem 20, 25 let by se mohli začít zapojovat do Živé rodiny a začít si ji utvářet a přetvářet ke svému obrazu, aby byla jejich Živou rodinou. Oni to povědomí, že nejsou sami, budou nejvíc potřebovat.
Chcete-li se dozvědět víc, pište na adresu: zr@ymca.cz, ziva.rodina@ymca.cz
Hudba
Nový dárek
od Ebenů
Samuel Titěra
od Ebenů
Samuel Titěra
V klidu a natěšen jsem do CD mechaniky vložil novou desku sympatických vousáčů Davida, Marka a Kryštofa ''braTŘI EBENové''. A ejhle, nejednoduchá muzika nemá jednoduchý systém. Počítač stojí, pak točí diskem, pak zase stojí, a pak se spustí modré okénko vlastního přehrávače a konečně už to hraje. Jsem trochu nervózní, protože ač rád poslouchám v klidu a na pár minutách snad nesejde, tlačí mě redakční uzávěrka. O to víc mě překvapilo, jak přesně vystihuje tuhle situaci první písnička: ''Už to mělo být - ono to není /no to je nadělení - no to je nadělení... Já na tom dělám - Já na tom makám /Už na tom dělám třetí den - a ono ne a ne a ne...''
Složitá až problematická Ebenovská (dis)harmonie se nezapře hned na počátku, rozhodně to není popík. Takové to bude celé?
Nebude. Jedna písnička vedle druhé koketují tu s tím, tu s oním žánrem. Hravě se přelévají z jednoduchých, prostých skladeb do složitých aranží, podpořených hostujícími muzikanty (Schmitzer, Bittová, Skála ad.) i netradičními nástroji - pilníkem, pumpičkou i dřevěným obložením studia.
Slova písniček už mám opsaná. Je to balzám na (d)uši, vychutnat si hravost i citlivost textů, která ani jednomu z autorů (Marek Eben a William Shakespeare) pořád není rutinou. Nejvíc mě asi zasáhla hned druhá skladba Nikdo to nebere.
Zisky i dluhy píšeme do análů
Jeden jak druhý toužíme po signálu
A když pak přijde - odpověď je tak smutná
Volaná srdce jsou dočasně nedostupná.
Co víc říci ke smutku a osamění v multitechnickém světě?
Ale není to jen stýskání, Marek se hned vzápětí raduje, jak je mu dobře, že nemá na růžích ustláno. Zase se mi vybavila slova Jiřího Brabce k textům Slávka Klecandra o dospělé poezii. O poezii světa dospělých. V případě Ebenů je to dospělá poezie, která si na nic nemusí hrát, ale s dětskýma očima a rukama, které se umí nově dívat a hrát si.
Složitá až problematická Ebenovská (dis)harmonie se nezapře hned na počátku, rozhodně to není popík. Takové to bude celé?
Nebude. Jedna písnička vedle druhé koketují tu s tím, tu s oním žánrem. Hravě se přelévají z jednoduchých, prostých skladeb do složitých aranží, podpořených hostujícími muzikanty (Schmitzer, Bittová, Skála ad.) i netradičními nástroji - pilníkem, pumpičkou i dřevěným obložením studia.
Slova písniček už mám opsaná. Je to balzám na (d)uši, vychutnat si hravost i citlivost textů, která ani jednomu z autorů (Marek Eben a William Shakespeare) pořád není rutinou. Nejvíc mě asi zasáhla hned druhá skladba Nikdo to nebere.
Zisky i dluhy píšeme do análů
Jeden jak druhý toužíme po signálu
A když pak přijde - odpověď je tak smutná
Volaná srdce jsou dočasně nedostupná.
Co víc říci ke smutku a osamění v multitechnickém světě?
Ale není to jen stýskání, Marek se hned vzápětí raduje, jak je mu dobře, že nemá na růžích ustláno. Zase se mi vybavila slova Jiřího Brabce k textům Slávka Klecandra o dospělé poezii. O poezii světa dospělých. V případě Ebenů je to dospělá poezie, která si na nic nemusí hrát, ale s dětskýma očima a rukama, které se umí nově dívat a hrát si.
Literatrura
Paulo Coelho
Pátá hora
Tereza Kellerová
Pátá hora
Tereza Kellerová
''... Jsou věci, které nám vstupují do života, aby nás znovu uvedly na pravou cestu našeho Osobního příběhu. Jiné se zase objevují proto, abychom mohli využít všeho, čemu se naučíme. A konečně některé se dějí proto, aby nás poučily... Proč? Abych na tuto otázku mohl odpovědět, nechal jsem se Eliášem vést dny a nocemi v Akbaru.'' (Píše autor v předmluvě ke své knížce.)
Román Pátá hora je inspirován biblickým příběhem proroka Eliáše, který autor rozvádí a obohacuje o další postavy, setkání, události. Eliáš přijal od Boha své poslání být prorokem a bojovat proti pohanským bohům. Své poslání se snažil plnit poctivě a oddaně, ve víře v pravou cestu, kterou mu ukazuje Bůh. Při své pouti však byl několikrát zasažen, když viděl, jak jeho kroky provází zkáza a neštěstí. Proč? Po mnoha událostech, které nechť zůstanou budoucímu čtenáři zatím tajemstvím, dospívá k poznání, že s Bohem je třeba někdy bojovat. Že je třeba bojovat o svou cestu a svůj osud a tím se obrátit znovu k Bohu.
''Utekl před pochybností. Před porážkou. Před okamžiky nerozhodnosti. Hospodin však byl šlechetný a zavedl ho do propasti nevyhnutelného, aby mu ukázal, že člověk musí zvolit - a nikoli přijmout - svůj osud.''
Cestu Eliáše je možné v příběhu sledovat se skutečným napětím. Je možné nechat se vtáhnout do děje a spoluprožívat těžké vnitřní boje proroka, které svádí sám se sebou, s Bohem, s lidmi okolo sebe, s okolnostmi. Touží po Božím vedení, po rozpoznání Boží vůle, touží po navrácení se lidí k pravému a jedinému Bohu, touží po souznění s lidmi, které miluje, touží po obnově, po míru ... a bojuje... Beru si z knihy do srdce - tu touhu i boj, víru i beznaděj.
Román Pátá hora je inspirován biblickým příběhem proroka Eliáše, který autor rozvádí a obohacuje o další postavy, setkání, události. Eliáš přijal od Boha své poslání být prorokem a bojovat proti pohanským bohům. Své poslání se snažil plnit poctivě a oddaně, ve víře v pravou cestu, kterou mu ukazuje Bůh. Při své pouti však byl několikrát zasažen, když viděl, jak jeho kroky provází zkáza a neštěstí. Proč? Po mnoha událostech, které nechť zůstanou budoucímu čtenáři zatím tajemstvím, dospívá k poznání, že s Bohem je třeba někdy bojovat. Že je třeba bojovat o svou cestu a svůj osud a tím se obrátit znovu k Bohu.
''Utekl před pochybností. Před porážkou. Před okamžiky nerozhodnosti. Hospodin však byl šlechetný a zavedl ho do propasti nevyhnutelného, aby mu ukázal, že člověk musí zvolit - a nikoli přijmout - svůj osud.''
Cestu Eliáše je možné v příběhu sledovat se skutečným napětím. Je možné nechat se vtáhnout do děje a spoluprožívat těžké vnitřní boje proroka, které svádí sám se sebou, s Bohem, s lidmi okolo sebe, s okolnostmi. Touží po Božím vedení, po rozpoznání Boží vůle, touží po navrácení se lidí k pravému a jedinému Bohu, touží po souznění s lidmi, které miluje, touží po obnově, po míru ... a bojuje... Beru si z knihy do srdce - tu touhu i boj, víru i beznaděj.
Ach ta láska...
Naděje
na změnu
Má cenu doufat, že se u mého partnera něco, co se mi nelíbí, změní, když si to budu moc přát?
Marie Rybářová, psycholožka
na změnu
Má cenu doufat, že se u mého partnera něco, co se mi nelíbí, změní, když si to budu moc přát?
Marie Rybářová, psycholožka
Doufat ve změnu k lepšímu má cenu vždycky. Znamená to mít naději, že svět a vztahy budou více podle našeho přání. Většinou ale podle skrytého přání. A v tom je ta potíž. Jenom tím, že se budeme k něčemu skrytě upínat, nemůže znamenat, že to budeme mít. Byla by to náhoda. Partner by měl být jeden z nejbližších, kdo o našich pocitech ví. Právě on by měl vědět,co nás mrzí, co nás trápí a co a proč nám na něm vadí. Začátek úspěchu je tedy v komunikaci a schopnosti vzájemně si naslouchat. Svoje negativní pocity musíme jasně vyslovit a očekávat reakci. Stojí ovšem za úvahu, zda jsou naše očekávání k lepšímu v oblasti principiální, kdy by nesplnění bylo velkým traumatem (např. zákaz náboženské výchovy společným dětem), nebo méně podstatné, (např. že se váš partner do kostela podle vás nevhodně obléká, nechce si místo džínsů vzít oblek). Na druhé straně musím přiznat, že i malé stresory, když je jich více a občas se sečtou, mohou v partnerském vztahu vyvolat značné napětí. V křesťanské společnosti jistě pomáhá i modlitba, ale i v ní se, podle mého, zaměřujeme na důležité otázky; i když náhled na to, co je v životě opravdu důležité, je ryze individuální. Co by si s námi ale Pán Bůh počal, kdyby měl řešit i otázky oblečení svých oveček. Přeji vám hodně síly a trpělivosti k vzájemnému partnerskému naslouchání a hledání společné cesty, na které vám bude dobře.
Doporučuji
O něco
svobodnější
Marie Stolařová
svobodnější
Marie Stolařová
Není vám pořád jasné, jak se žilo za časů mládí vašich rodičů? Moc o tom nepovídají a nebo takovou formou, že vás to vůbec nebaví? Pak se zkuste začíst do knihy rozhovorů s Milošem Rejchrtem, nynějším farářem salvátorského sboru, autorem mnoha písniček, u kterých nás ani nenapadne, že už by mohly být mimo. Jeho život vůbec nebyl a není tuctový, je na hony vzdálený nudě. Je to rovná linka, kolem se to však všelijak zatáčelo a točilo a točí. Miloš nestojí mimo, a přesto má jak břitký, tak laskavý nadhled.
Dozvíte se toho spoustu, chtělo by se říct - až moc! A že se Vás to týká až až! Však také kniha končí v nejžhavější současnosti.
Miloš Rejchrt - O něco svobodnější - rozhovory vedl se Štěpánem Hájkem a Michalem Plzákem.
Vydal v těchto dnech Kalich a stojí 256 Kč.
Dozvíte se toho spoustu, chtělo by se říct - až moc! A že se Vás to týká až až! Však také kniha končí v nejžhavější současnosti.
Miloš Rejchrt - O něco svobodnější - rozhovory vedl se Štěpánem Hájkem a Michalem Plzákem.
Vydal v těchto dnech Kalich a stojí 256 Kč.
Co potřebují potřební
Čím víc uděláte,
tím víc získáte
Rozhovor s Martinem Balcarem
ředitelem Nadace Divoké husy
Tereza Kellerová
tím víc získáte
Rozhovor s Martinem Balcarem
ředitelem Nadace Divoké husy
Tereza Kellerová
Kdy a proč vznikla Nadace Divoké husy?
Nadace Divoké husy pochází z Nizozemí, kde stejnojmenná nadace (v holandštině Wilde Ganzen) působí již od roku 1957. Protože tato nadace měla již v dobách předrevolučních četné kontakty s českými přáteli, vznikla v roce 1997 stejnojmenná partnerská organizace Nadace Divoké husy. Důvodem byla jednak snaha nizozemských partnerů pokračovat v obnově nestátního neziskového sektoru zničeného komunistickým režimem a též snaha přenést do naší země zajímavé formy pomoci sociálním a zdravotním projektům.
Jaká je náplň práce nadace?
Obecně se dá říci, že všechny nadace mají za cíl získávat a rozdělovat peníze. Naší základní snahou je proto finančně a mediálně podporovat nestátní neziskové projekty působící ve zdravotní a sociální oblasti. Tato podpora je poskytována ve formě vyhlašování pravidelných veřejných sbírek v médiích (každých 14 dní). Druhým a v současnosti velmi úspěšným programem je zdvojnásobování výtěžků benefičních akcí - způsob grantování převzatý od nizozemských partnerů, kdy jde o motivaci pro projekty - čím víc pro akci uděláte, tím víc získáte. Další dva programy jsou od předchozího odvozené a jde o zdvojování výtěžků aktivit mládeže a sportovců. Je to tak trochu výzva pro mladé lidi (čtenáře) - udělejte nějakou zajímavou akci, pokuste se něco vydělat pro druhé a Divoké husy to zdvojí. Například v Holandsku, kde takové aktivity patří prakticky na všech školách k samozřejmosti, bylo mladými lidmi v minulém roce vybráno - a následně zdvojeno - při akcích s Wilde Ganzen přes 4 miliony Euro. Devadesát procent z této částky pak putovalo mimo Nizozemí, převážně do Afriky. Především tyto aktivity bychom velmi rádi v budoucnu podporovali.
Kde se může člověk o jednotlivých činnostech nadace dozvědět?
Nadace se snaží být zcela otevřená a průhledná. Veškeré podmínky grantů a rozhodnutí proto najdete na internetu (www.divokehusy.cz). Veřejné sbírky nám pomáhá vyhlašovat ČRo, Radio Proglas, AD, Protestant a další. Všechna rozhodnutí posíláme do celostátních i regionálních médií ve formě tiskových zpráv.
Podle čeho vybíráte projekty, na které posléze vyhlašujete sbírky?
Projekty schvaluje pravidelně každý měsíc správní rada. Zatím se nám daří podporovat prakticky všechny aktivity, které odpovídají našim podmínkám. Při schvalování klademe důraz na průhlednost projektu a peníze poskytujeme vždy jen na zcela konkrétní investiční či materiální účely.
Jaký je na sbírky ohlas?
Rozdělil bych to na dvě části. Co se týče sebraných peněz, máme zato, že by mohly sbírky vynášet víc. Dnes je to asi 10.000,- Kč na sbírku. I za cenu ne vždy jednoznačného přijetí a pochopení se však snažíme podporovat aktivity, jako jsou třeba nízkoprahová drogová centra. Každou sbírku vyhlašujeme na konkrétní věc a výši peněz vždy ohlašujeme.
Za důležitější však považujeme mediální zviditelnění projektů, které by jinak asi měly jen velmi malou možnost proniknout do médií. Krátká zpráva o tom, že někde něco existuje - to považujeme za důležité. A v tomto směru pozitivní ohlas máme.
Když jsi přijímal místo ředitele nadace, co Tě na té práci lákalo?
Když jsem v roce 1999 nastupoval, bylo vše v začátcích a lákala mne možnost něco rozjíždět fakticky od počátku. Navíc mě správní rada dovolila v práci projevit vlastní kreativitu. Protože mne již na škole bavil sociální management, je pro mě zajímavé a poučné poznávat strukturu práce našich partnerů v Nizozemí, kteří fungují již přes 50 let.
Co Tě ve Tvé práci těší, co Tě naopak trápí?
V první řadě mě těší všichni dárci, kteří nám důvěřují. Jen na mimořádnou povodňovou sbírku přišlo bezmála půl milionu korun. Těší mne všechny dobře dohodnuté, rozhodnuté a provedené akce, které přinášejí projektům peníze na užitečné věci. Co mě trápí, jsou občasná nedorozumění plynoucí z toho, že se v sociální práci, která je plná nadšení a touhy dělat dobro, občas řeší věcné problémy přes osobní rovinu a nikoliv skrze profesionální a racionální jednání. Navíc, protože jsme malá země, jsme moc propletení a v našem oboru se tak trochu všichni znají. Taky mě trápí rýpalové, kteří všechny nadace považují za zloděje a tuneláře. Každý má právo na názor, ale když takovým lidem řeknu ''Fajn, přijď za mnou, půjčím ti účetnictví od počátku, prohrábneš se tím a uvidíš'', tak to už neudělá nikdo.
Jak má ale obyčejný člověk poznat v tom množství aktivit, jestli je vše v pořádku?
Základní podmínkou ke sběru peněz v naší zemi je mít oficiální sbírkové konto. To je vedeno u krajského úřadu a musí být pravidelně vyúčtováno. To musí být pokaždé; kdo ho nemá, neměl by cokoliv ''veřejně'' žádat. Druhá věc, kterou by mi měla každá žádající organizace zodpovědět (a mám teď na mysli třeba i církve a sbory), je, kam peníze přesně půjdou a pokud o to budu stát, měl bych dostat posléze i třeba kopii vyúčtování. Dárce má prostě právo vědět. Když není žadatel schopen dát informace, je to špatné. Další je již věc důvěry.
Kam letí Divoké husy?
Nadace Divoké husy získala své jméno z pera dánského teologa Kierkegaarda, který v jedné ze svých povídek popsal zvláštní chování divokých hus, které se nenechají vykrmit, nejsou závislé na někom, kdo je krmí a raději, než by se usadily, letí za novým cílem vzdor svému blahobytu. To je obrazně naše motto.
Pokud bude mít někdo zájem se na nadaci obrátit, kde vás může najít?
Rádi uvítáme každou aktivitu, podněty. Myslím teď hlavně na čtenáře Bratrstva. Třeba vás s mládeží někdy napadlo vydělat nějak peníze pro druhé - sbírkou, prodejem předmětů atd. Rádi uvítáme jakýkoliv nápad a bude-li to možné, sebrané peníze zdvojíme. Kontakt na nás je:
Nadace Divoké husy
Domažlická 15
130 00 Praha 3
tel: 222 584 342, 603 469 457
nadace@divokehusy.cz, http://www.divokehusy.cz
Nadace Divoké husy pochází z Nizozemí, kde stejnojmenná nadace (v holandštině Wilde Ganzen) působí již od roku 1957. Protože tato nadace měla již v dobách předrevolučních četné kontakty s českými přáteli, vznikla v roce 1997 stejnojmenná partnerská organizace Nadace Divoké husy. Důvodem byla jednak snaha nizozemských partnerů pokračovat v obnově nestátního neziskového sektoru zničeného komunistickým režimem a též snaha přenést do naší země zajímavé formy pomoci sociálním a zdravotním projektům.
Jaká je náplň práce nadace?
Obecně se dá říci, že všechny nadace mají za cíl získávat a rozdělovat peníze. Naší základní snahou je proto finančně a mediálně podporovat nestátní neziskové projekty působící ve zdravotní a sociální oblasti. Tato podpora je poskytována ve formě vyhlašování pravidelných veřejných sbírek v médiích (každých 14 dní). Druhým a v současnosti velmi úspěšným programem je zdvojnásobování výtěžků benefičních akcí - způsob grantování převzatý od nizozemských partnerů, kdy jde o motivaci pro projekty - čím víc pro akci uděláte, tím víc získáte. Další dva programy jsou od předchozího odvozené a jde o zdvojování výtěžků aktivit mládeže a sportovců. Je to tak trochu výzva pro mladé lidi (čtenáře) - udělejte nějakou zajímavou akci, pokuste se něco vydělat pro druhé a Divoké husy to zdvojí. Například v Holandsku, kde takové aktivity patří prakticky na všech školách k samozřejmosti, bylo mladými lidmi v minulém roce vybráno - a následně zdvojeno - při akcích s Wilde Ganzen přes 4 miliony Euro. Devadesát procent z této částky pak putovalo mimo Nizozemí, převážně do Afriky. Především tyto aktivity bychom velmi rádi v budoucnu podporovali.
Kde se může člověk o jednotlivých činnostech nadace dozvědět?
Nadace se snaží být zcela otevřená a průhledná. Veškeré podmínky grantů a rozhodnutí proto najdete na internetu (www.divokehusy.cz). Veřejné sbírky nám pomáhá vyhlašovat ČRo, Radio Proglas, AD, Protestant a další. Všechna rozhodnutí posíláme do celostátních i regionálních médií ve formě tiskových zpráv.
Podle čeho vybíráte projekty, na které posléze vyhlašujete sbírky?
Projekty schvaluje pravidelně každý měsíc správní rada. Zatím se nám daří podporovat prakticky všechny aktivity, které odpovídají našim podmínkám. Při schvalování klademe důraz na průhlednost projektu a peníze poskytujeme vždy jen na zcela konkrétní investiční či materiální účely.
Jaký je na sbírky ohlas?
Rozdělil bych to na dvě části. Co se týče sebraných peněz, máme zato, že by mohly sbírky vynášet víc. Dnes je to asi 10.000,- Kč na sbírku. I za cenu ne vždy jednoznačného přijetí a pochopení se však snažíme podporovat aktivity, jako jsou třeba nízkoprahová drogová centra. Každou sbírku vyhlašujeme na konkrétní věc a výši peněz vždy ohlašujeme.
Za důležitější však považujeme mediální zviditelnění projektů, které by jinak asi měly jen velmi malou možnost proniknout do médií. Krátká zpráva o tom, že někde něco existuje - to považujeme za důležité. A v tomto směru pozitivní ohlas máme.
Když jsi přijímal místo ředitele nadace, co Tě na té práci lákalo?
Když jsem v roce 1999 nastupoval, bylo vše v začátcích a lákala mne možnost něco rozjíždět fakticky od počátku. Navíc mě správní rada dovolila v práci projevit vlastní kreativitu. Protože mne již na škole bavil sociální management, je pro mě zajímavé a poučné poznávat strukturu práce našich partnerů v Nizozemí, kteří fungují již přes 50 let.
Co Tě ve Tvé práci těší, co Tě naopak trápí?
V první řadě mě těší všichni dárci, kteří nám důvěřují. Jen na mimořádnou povodňovou sbírku přišlo bezmála půl milionu korun. Těší mne všechny dobře dohodnuté, rozhodnuté a provedené akce, které přinášejí projektům peníze na užitečné věci. Co mě trápí, jsou občasná nedorozumění plynoucí z toho, že se v sociální práci, která je plná nadšení a touhy dělat dobro, občas řeší věcné problémy přes osobní rovinu a nikoliv skrze profesionální a racionální jednání. Navíc, protože jsme malá země, jsme moc propletení a v našem oboru se tak trochu všichni znají. Taky mě trápí rýpalové, kteří všechny nadace považují za zloděje a tuneláře. Každý má právo na názor, ale když takovým lidem řeknu ''Fajn, přijď za mnou, půjčím ti účetnictví od počátku, prohrábneš se tím a uvidíš'', tak to už neudělá nikdo.
Jak má ale obyčejný člověk poznat v tom množství aktivit, jestli je vše v pořádku?
Základní podmínkou ke sběru peněz v naší zemi je mít oficiální sbírkové konto. To je vedeno u krajského úřadu a musí být pravidelně vyúčtováno. To musí být pokaždé; kdo ho nemá, neměl by cokoliv ''veřejně'' žádat. Druhá věc, kterou by mi měla každá žádající organizace zodpovědět (a mám teď na mysli třeba i církve a sbory), je, kam peníze přesně půjdou a pokud o to budu stát, měl bych dostat posléze i třeba kopii vyúčtování. Dárce má prostě právo vědět. Když není žadatel schopen dát informace, je to špatné. Další je již věc důvěry.
Kam letí Divoké husy?
Nadace Divoké husy získala své jméno z pera dánského teologa Kierkegaarda, který v jedné ze svých povídek popsal zvláštní chování divokých hus, které se nenechají vykrmit, nejsou závislé na někom, kdo je krmí a raději, než by se usadily, letí za novým cílem vzdor svému blahobytu. To je obrazně naše motto.
Pokud bude mít někdo zájem se na nadaci obrátit, kde vás může najít?
Rádi uvítáme každou aktivitu, podněty. Myslím teď hlavně na čtenáře Bratrstva. Třeba vás s mládeží někdy napadlo vydělat nějak peníze pro druhé - sbírkou, prodejem předmětů atd. Rádi uvítáme jakýkoliv nápad a bude-li to možné, sebrané peníze zdvojíme. Kontakt na nás je:
Nadace Divoké husy
Domažlická 15
130 00 Praha 3
tel: 222 584 342, 603 469 457
nadace@divokehusy.cz, http://www.divokehusy.cz
Mučedníci současnosti
Úsilí o rovnocenná práva žen
Františka Plamínková (1875 - 1942)
Ondřej Macek
Františka Plamínková (1875 - 1942)
Ondřej Macek
Jméno ''Františka Plamínková'' najdeme těžko i v jinak dobrém encyklopedickém slovníku, jen na Staroměstském náměstí ještě připomíná tuto statečnou ženu pamětní deska... Od její mučednické smrti letos uplynulo šedesát let.
Narodila se 5. února 1875 v rodině ševce. Vystudovala učitelský ústav. Jako mladá učitelka matematiky, fyziky a kreslení s copy prý až ke kolenům působila na dívčí měšťanské škole v Praze na Letné a o prázdninách zcestovala skoro celou Evropu. Během roku 1912 pracovala jako korespondentka v Balkánské válce.
V roce 1903 spoluzaložila Ženský klubu český a také Výbor pro volební právo žen. Toho bylo dosaženo se vznikem nové československé republiky, která také formálně - ústavou - zaručila rovnost mezi muži a ženami, ale úsilí Františky Plamínkové neskončilo. V Československu okamžitě rozpoutala jednání o zrušení zákona, který zakazoval učitelkám manželství.
Největším jejím počinek bylo zřejmě založení Ženské národní rady roku 1923. V jejím čele se pustila do složitého zápasu. Na počátku 20. století nebyly ženám volně přístupny střední školy, studium práv, techniky, akademie umění; nesměly být členkami politických spolků a ani praxe a pracovní úspěchy jim nezaručovaly vedoucí místa. V manželství podléhaly ustanovením jen o málo pokrokovějším než jaké obsahoval Napoleonův zákoník. To vše často přetrvávalo i v novém státě. Františka se snažila prosadit, aby vystudované ženy zaměstnavatelé neodmítali, aby mohly nastoupit do státních služeb a po svatbě jim nehrozilo propuštění. Aby to, co zatím bylo jen na papíře, začalo platit i ve skutečnosti. Sama sice zůstala svobodná, ale zasazovala se za to, aby volba mezi manželstvím a povoláním nebyla ženám napříště vnucována.
Z jejího podnětu a za jejího přispění vznikly v Praze na Smíchově Ženské domovy určené pro neprovdané ženy i svobodné matky a v ulici Ve Smečkách Ženský klub. Tam se poprvé za účasti řady odbornic z domova i ze zahraničí začalo mluvit o mateřské dovolené, přídavcích na děti apod. Boj za práva žen ji přivedl i do Senátu Republiky Československé, ve kterém pracovala v letech 1925 - 39. Jako první Češka vystoupila v letech 1931 a 1932 ve Společnosti národů a dokonce se stala místopředsedkyní první Mezinárodní rady žen.
Mezi její přední spolupracovnice patřila například Dr. Milada Králová (provdaná Horáková). Ta spolu s ní připravovala materiály pro sněmovnu, odborné přednášky, články i pro zahraniční cesty po Evropě.
Františka Plamínková se, myslím, nikdy nestala typem kariéristické političky, která touží jen po znovuzvolení a vyšší moci, zápasnicí pro zápas. Pomáhala obyčejným ženám, sociálně slabým rodinám, ale i německým antifašistům a Čechům vyhnaným z pohraničí po německém záboru na podzim 1938.
14. září 1938 zaslala Adolfu Hitlerovi, kterého označila za diktátora, otevřený dopis, který uzavřela slovy: ''...s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí...''. Uvězněna byla ihned po okupaci v roce 1939, na zahraniční přímluvy byla ještě propuštěna, ale po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha byla znovu internována v Terezíně. Na počátku léta roku 1942 ji gestapo převezlo do pražské pankrácké věznice a 30. června tu byla popravena... Nemá hrob.
Františka Plamínková byla svého času nejznámější českou ženou a dodnes snad zůstává svědkem touhy po spravedlnosti a velké odvahy.
Do Ottova slovníku naučného zpracovala v roce 1908 heslo Ženská emancipace, píše zde: ''...ženská otázka je problém, v němž jde o oprávněnost nároků ženy na uznání celého lidství jejího a důsledků z toho plynoucích. Ženské hnutí je činorodé úsilí ženských mass o rovné hodnocení ženy s mužem po stránce individuální, sociální i mravní, s tendencí po vyrovnaném a krásném soužití obou pohlaví...''
Narodila se 5. února 1875 v rodině ševce. Vystudovala učitelský ústav. Jako mladá učitelka matematiky, fyziky a kreslení s copy prý až ke kolenům působila na dívčí měšťanské škole v Praze na Letné a o prázdninách zcestovala skoro celou Evropu. Během roku 1912 pracovala jako korespondentka v Balkánské válce.
V roce 1903 spoluzaložila Ženský klubu český a také Výbor pro volební právo žen. Toho bylo dosaženo se vznikem nové československé republiky, která také formálně - ústavou - zaručila rovnost mezi muži a ženami, ale úsilí Františky Plamínkové neskončilo. V Československu okamžitě rozpoutala jednání o zrušení zákona, který zakazoval učitelkám manželství.
Největším jejím počinek bylo zřejmě založení Ženské národní rady roku 1923. V jejím čele se pustila do složitého zápasu. Na počátku 20. století nebyly ženám volně přístupny střední školy, studium práv, techniky, akademie umění; nesměly být členkami politických spolků a ani praxe a pracovní úspěchy jim nezaručovaly vedoucí místa. V manželství podléhaly ustanovením jen o málo pokrokovějším než jaké obsahoval Napoleonův zákoník. To vše často přetrvávalo i v novém státě. Františka se snažila prosadit, aby vystudované ženy zaměstnavatelé neodmítali, aby mohly nastoupit do státních služeb a po svatbě jim nehrozilo propuštění. Aby to, co zatím bylo jen na papíře, začalo platit i ve skutečnosti. Sama sice zůstala svobodná, ale zasazovala se za to, aby volba mezi manželstvím a povoláním nebyla ženám napříště vnucována.
Z jejího podnětu a za jejího přispění vznikly v Praze na Smíchově Ženské domovy určené pro neprovdané ženy i svobodné matky a v ulici Ve Smečkách Ženský klub. Tam se poprvé za účasti řady odbornic z domova i ze zahraničí začalo mluvit o mateřské dovolené, přídavcích na děti apod. Boj za práva žen ji přivedl i do Senátu Republiky Československé, ve kterém pracovala v letech 1925 - 39. Jako první Češka vystoupila v letech 1931 a 1932 ve Společnosti národů a dokonce se stala místopředsedkyní první Mezinárodní rady žen.
Mezi její přední spolupracovnice patřila například Dr. Milada Králová (provdaná Horáková). Ta spolu s ní připravovala materiály pro sněmovnu, odborné přednášky, články i pro zahraniční cesty po Evropě.
Františka Plamínková se, myslím, nikdy nestala typem kariéristické političky, která touží jen po znovuzvolení a vyšší moci, zápasnicí pro zápas. Pomáhala obyčejným ženám, sociálně slabým rodinám, ale i německým antifašistům a Čechům vyhnaným z pohraničí po německém záboru na podzim 1938.
14. září 1938 zaslala Adolfu Hitlerovi, kterého označila za diktátora, otevřený dopis, který uzavřela slovy: ''...s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí...''. Uvězněna byla ihned po okupaci v roce 1939, na zahraniční přímluvy byla ještě propuštěna, ale po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha byla znovu internována v Terezíně. Na počátku léta roku 1942 ji gestapo převezlo do pražské pankrácké věznice a 30. června tu byla popravena... Nemá hrob.
Františka Plamínková byla svého času nejznámější českou ženou a dodnes snad zůstává svědkem touhy po spravedlnosti a velké odvahy.
Do Ottova slovníku naučného zpracovala v roce 1908 heslo Ženská emancipace, píše zde: ''...ženská otázka je problém, v němž jde o oprávněnost nároků ženy na uznání celého lidství jejího a důsledků z toho plynoucích. Ženské hnutí je činorodé úsilí ženských mass o rovné hodnocení ženy s mužem po stránce individuální, sociální i mravní, s tendencí po vyrovnaném a krásném soužití obou pohlaví...''
Film
Minority Report
Petr Siska
Petr Siska
Steven Spielberg je bez pochyby jednou z nejvýraznějších tváří filmu 20. století. Má svůj zřetelný styl a diváci jsou na jeho film ochotni jít už jen kvůli tomu, že je to ''od Spielberga''. Je nesmírně pilný, neboť během třiceti let natočil přes dvacet opusů, z nichž které figurují v první desítce žebříčků divácky nejúspěšnějších filmů. Desítky filmů produkoval svým kolegům, je jedním ze tří zakládajících členů mediálního impéria Dreamworks. Zároveň je to však tvůrce s velkou nevyvážeností své tvorby, dá se říci, že hit většinou střídá velký propadák, o čemž jsou dokladem právě minulá devadesátá léta: Hook, Jurský park, Schindlerův seznam, Jurský park 2: Ztracený svět, Amistad, Zachraňte vojína Ryana, Umělá inteligence. V polovině devadesátých let se dokonce zdálo, že je Spielberg vyřízenou personou, unavenou z honu na příliš mnoho zajíců, zdálo se, že již nemá, co říci. Někteří mluvili o tom, že ''hravý chlapec dorostl v muže'' či dokonce o ''smrti největšího snílka''. Přece - náhle překvapil s multioscarovým Zachraňte vojína Ryana. Další palba kritiky se však snesla na jeho hlavu s uvedením Umělé inteligence dle scénáře zesnulého režiséra Stanleyho Kubricka. Po dvou letech ho tu máme zpátky, tentokrát s Minority Report!
V příběhu volně natočeném dle sci-fi povídky P. K. Dicka o úřadu PreKrim, který využívá třech lidí vidoucích do budoucnosti k eliminaci zločinu (pachatelé jsou zadrženi ještě dříve, než mají šanci jej dokonat), je všechno to, co máme u Spielberga rádi - silný příběh, který v okamžiku, kdy si diváci téměř začínají oblékat kabáty, vyrukuje s nečekaným zvratem, který je zaboří do sedačky na dalších 40 minut, doplněný tradičními ''povinnými'' spielbergovskými úvahami o smyslu, stejně jako hvězdné herecké obsazení (a teď nemám zrovna na mysli poněkud přeceňovaného Toma Cruise) i trikové ''vychytávky'' ze slavného studia ILM. Je zde však ještě něco navíc - opravdu hutná atmosféra, která velmi dobře těží z tzv. žánru noir a také něco, co jsme u Spielberga ještě neviděli: černý humor. Toho, jak jsem se domníval, není Spielberg naprosto schopen, snad jen takového toho blahosklonného, vřelého a lidského, kterým např. v našich končinách špikuje svá díla tvůrčí tandem Svěráků. Vida, překvapil. Necháte-li se zlákat a po projekci vám kdokoliv řekne slovní spojení ''švédská zdravotní sestra'' či ''výměna očí'', dáte mi za pravdu.
Z herců zaujme velmi dobře zahraný záporák v podání Collina Farrela, s potěšením je také nutno uznat, že hlavní hvězda Tom Cruise alespoň vyloženě neexhibuje. Zvykli jsme si u něj, že má tendenci celý film ''hrát na sebe'', ale tentokrát má natolik dobře napsané postavy svých spolu/protihráčů a zkázňující Spielbergovo režijní vedení, že divákova averze vůči němu přinejmenším nestoupá. Z filmu čiší radost z tvorby a výše zmiňovaná Spielbergova únava zdá se být ta tam. Doufejme, že nadlouho.
Filmu je však nutno i něco vytknout: zejména konec ve svém happyendu vyznívá poněkud cukrkandlově. Ten už je stylově jakoby z úplně jiného soudku. Kdyby byl konec trochu méně jednoznačný, tj. více temný - filmu by to rozhodně prospělo. Stejně tak zamrzí i pár dějových ''oslích můstků'', z nichž největší (v tovární hale na automobily) je takového druhu, že kdyby se neobjevil, film by musel ihned skončit. A ne nepodstatnou roli hraje i přílišná délka - zkrácení o 10 minut by bezmála stopadesátiminutovému filmu neublížilo. Výše zmíněné však ve filmu na první shlédnutí jen těžko postřehnete, a tím méně by vám to tedy mělo vadit.
Nedejte se odradit mediální masáží a ani ukázkami, které jsou jakoby a la Matrix. Ve filmu jsou maximálně dvě akční scény, které navíc děj účelně posunují dál. Pro ty z vás, kteří nemají rádi sci-fi z obavy, že tam po sobě ''střílí čárkami'', je tu dobrá zpráva: film je celkově méně sci-fi, než se na první pohled zdá, vlastně ani nejde o čistokrevné sci-fi, ale spíše o současný příběh posunutý do nepříliš vzdálené budoucnosti. Domnívám se, že má šanci se ve vás zahnízdit déle než na dvě hodiny, otázky týkající se předurčenosti a osudu totiž jistě napadly každého z nás. Spolu se Spielbergem vstupujeme do 21. století, co za budoucnost nás čeká?
/n P.S. ...co nás čeká? Přinejmenším v oblasti Spielbergových plánů máme jasno. Poslední, tj. čtvrté - dobrodružství kultovního archeologa Indiany Jonese. Spolu s ''Indym'' už jsme se vydali za ztracenou Archou a svatým Grálem, kam to bude příště?
V příběhu volně natočeném dle sci-fi povídky P. K. Dicka o úřadu PreKrim, který využívá třech lidí vidoucích do budoucnosti k eliminaci zločinu (pachatelé jsou zadrženi ještě dříve, než mají šanci jej dokonat), je všechno to, co máme u Spielberga rádi - silný příběh, který v okamžiku, kdy si diváci téměř začínají oblékat kabáty, vyrukuje s nečekaným zvratem, který je zaboří do sedačky na dalších 40 minut, doplněný tradičními ''povinnými'' spielbergovskými úvahami o smyslu, stejně jako hvězdné herecké obsazení (a teď nemám zrovna na mysli poněkud přeceňovaného Toma Cruise) i trikové ''vychytávky'' ze slavného studia ILM. Je zde však ještě něco navíc - opravdu hutná atmosféra, která velmi dobře těží z tzv. žánru noir a také něco, co jsme u Spielberga ještě neviděli: černý humor. Toho, jak jsem se domníval, není Spielberg naprosto schopen, snad jen takového toho blahosklonného, vřelého a lidského, kterým např. v našich končinách špikuje svá díla tvůrčí tandem Svěráků. Vida, překvapil. Necháte-li se zlákat a po projekci vám kdokoliv řekne slovní spojení ''švédská zdravotní sestra'' či ''výměna očí'', dáte mi za pravdu.
Z herců zaujme velmi dobře zahraný záporák v podání Collina Farrela, s potěšením je také nutno uznat, že hlavní hvězda Tom Cruise alespoň vyloženě neexhibuje. Zvykli jsme si u něj, že má tendenci celý film ''hrát na sebe'', ale tentokrát má natolik dobře napsané postavy svých spolu/protihráčů a zkázňující Spielbergovo režijní vedení, že divákova averze vůči němu přinejmenším nestoupá. Z filmu čiší radost z tvorby a výše zmiňovaná Spielbergova únava zdá se být ta tam. Doufejme, že nadlouho.
Filmu je však nutno i něco vytknout: zejména konec ve svém happyendu vyznívá poněkud cukrkandlově. Ten už je stylově jakoby z úplně jiného soudku. Kdyby byl konec trochu méně jednoznačný, tj. více temný - filmu by to rozhodně prospělo. Stejně tak zamrzí i pár dějových ''oslích můstků'', z nichž největší (v tovární hale na automobily) je takového druhu, že kdyby se neobjevil, film by musel ihned skončit. A ne nepodstatnou roli hraje i přílišná délka - zkrácení o 10 minut by bezmála stopadesátiminutovému filmu neublížilo. Výše zmíněné však ve filmu na první shlédnutí jen těžko postřehnete, a tím méně by vám to tedy mělo vadit.
Nedejte se odradit mediální masáží a ani ukázkami, které jsou jakoby a la Matrix. Ve filmu jsou maximálně dvě akční scény, které navíc děj účelně posunují dál. Pro ty z vás, kteří nemají rádi sci-fi z obavy, že tam po sobě ''střílí čárkami'', je tu dobrá zpráva: film je celkově méně sci-fi, než se na první pohled zdá, vlastně ani nejde o čistokrevné sci-fi, ale spíše o současný příběh posunutý do nepříliš vzdálené budoucnosti. Domnívám se, že má šanci se ve vás zahnízdit déle než na dvě hodiny, otázky týkající se předurčenosti a osudu totiž jistě napadly každého z nás. Spolu se Spielbergem vstupujeme do 21. století, co za budoucnost nás čeká?
/n P.S. ...co nás čeká? Přinejmenším v oblasti Spielbergových plánů máme jasno. Poslední, tj. čtvrté - dobrodružství kultovního archeologa Indiany Jonese. Spolu s ''Indym'' už jsme se vydali za ztracenou Archou a svatým Grálem, kam to bude příště?
Výzva
Milá mami a sourozenci
Ondřej Pellar
Ondřej Pellar
Žila byla v Čechách matka Církev evangelická, Pánem Bohem k životu probuzená. Měla celou řadu dětísborů a ty se jí rozeběhly po celičké zemi. Jeden z nich se usídlil nedaleko Prahy v městě zvaném Hořovice. Vlastně nebyl vůbec ničím výjimečný. Tak jako jinde měli i zde svého faráře, kurátora, staršovstvo, členy, dospělé i děti. Farář křtil, oddával i pohřbíval, kázal Slovo Boží, vysluhoval svátost Večeře Páně. A všichni dohromady zpívali, modlili se k Pánu Bohu i společně jedli a pili a dobrou vůli spolu měli. Jednoho dne však přišel zlý Smrťák a faráře sboru odnesl pryč. Sbor se nezalekl a žil dál, i když bez faráře. Ale zlý ,Smrťák' si nedal pokoj, přivedl si na pomoc zlého kamaráda ,40let' a pří-telkyně ,Moc', ,Obavu' a ,Lhostejnost'. Ubírali ze sboru jednoho člena po druhém. Opravdu se snažili seč mohli, aby ten malý sbor věřících dokonale zlikvidovali. Přesto se našlo několik jednotlivců, kteří se nenechali ani zastrašit, ani neměli obavy, ani se nestali lhostejnými, ale zůstali po-slušní vůli Boží.
I když jich je dneska jen malounko, přesto se stále snaží pokračovat ve všem díle. Ještě pořád se zde káže Slovo Boží, vysluhuje Svátost večeře Páně, dál se zpívá a modlí k Pánu Bohu i společně jí a pije, dobrou vůli maje. Protože jim je jasné, že některé věci už sami nezmůžou, obracejí se na své sourozence sbory i na matku Církev evangelickou s prosbou o pomoc. Který sbor by mohl vyslat svoji mládež na malou brigádičku? Který kazatel by byl ochoten aspoň jednou za rok přijet potěšit malé sádce svým kázáním? Který sbor by vyslal svá dítka, aby zde předvedla nacvičenou vánoční nebo velikonoční hru? Který doprovazeč by chtěl přijet těšit svým umem ucha lačnící po milých tónech známých písní ve shromáždění bratří a sester? Který sbor by zapůjčil svého odborníka na věci stavební?
Uslyší někdo prosebné volání malého sborečku nedaleko Prahy, který také patří k matce Církvi evangelické i ke svým mnohem silnějším bratřím ze seniorátu pražského?
I když jich je dneska jen malounko, přesto se stále snaží pokračovat ve všem díle. Ještě pořád se zde káže Slovo Boží, vysluhuje Svátost večeře Páně, dál se zpívá a modlí k Pánu Bohu i společně jí a pije, dobrou vůli maje. Protože jim je jasné, že některé věci už sami nezmůžou, obracejí se na své sourozence sbory i na matku Církev evangelickou s prosbou o pomoc. Který sbor by mohl vyslat svoji mládež na malou brigádičku? Který kazatel by byl ochoten aspoň jednou za rok přijet potěšit malé sádce svým kázáním? Který sbor by vyslal svá dítka, aby zde předvedla nacvičenou vánoční nebo velikonoční hru? Který doprovazeč by chtěl přijet těšit svým umem ucha lačnící po milých tónech známých písní ve shromáždění bratří a sester? Který sbor by zapůjčil svého odborníka na věci stavební?
Uslyší někdo prosebné volání malého sborečku nedaleko Prahy, který také patří k matce Církvi evangelické i ke svým mnohem silnějším bratřím ze seniorátu pražského?
Mládež
O proradném Jákobovi, aneb jak by ten příběh pokračoval
David Šmída
David Šmída
Jednoho středečního večera jsme se na mládeži v I. brněnském sboru zamýšleli nad textem Gn 27,1-41. V tomto oddíle se mluví o požehnání, které Izák udělil ''proradnému Jákobovi'' a o událostech, které předcházely a následovaly tomuto ''obdarování''.
Nejdříve jsme se dověděli několik důležitých informací:
První skupina měla vymyslet pokračování příběhu bez zásahu Rebeky a Jákoba:
Text Gn 27,1-5 se ponechává nezměněn. Od 6. verše probíhá korektura textu.
''...a jda lesem nerozmýšlel příliš ve svém srdci nad slovy svého otce, ale přemýšleti počal, jakým způsobem by mohl uloviti překrásnou děvu, již spatřil předchozího večera procházeje se. A získal přízeň té děvy a poznal ji té noci. Izák doma čekaje na svého syna Ezaua trpěl velikým hladem. Mezitím Jákob, jakož obvykle každého večera, jal se připravovati krmi pro svoji rodinu. I přinesl otci svému Izákovi zeleninu, již podusil. A jeho otec vzal a jedl, a když se nasytil, požehnal synovi svému Jákobovi, neboť poznal, že toho vyvolil Hospodin (nejen za rodinného kuchaře).''
Úkolem druhé skupiny bylo vymyslet, jak by příběh pokračoval, kdyby se Jákob rozhodl, že lhát nebude:
''Jákob nebude lhát. Přijde za Ezauem, připomene mu mísu čočovice a prodané prvorozenství. V tomto případě velmi inteligentní Ezau musí tuto skutečnost uznat. Oba přijdou za Izákem a vysvětlí mu situaci. Izákovi nezbude nic jiného, než požehnat Jákobovi, protože se toho Ezau vzdává. Požehnání dostane Jákob.''
Třetí skupina měla vymyslet, jak by tento příběh pokračoval, kdyby Izák lest včas prohlédl:
''Izák by dostal hysterický záchvat, Jákob by mu klekl k nohám, přišla by Rebeka a taky se přiznala, načež by je Izák oba vyhnal a požehnal Ezauovi.''
Nejdříve jsme se dověděli několik důležitých informací:
- obelhal-li někdo slepého, zhřešil proti Hospodinu (srovnejte s Lv 19,14 a Dt 27,18),
- Izák byl slepý, protože neviděl; ale byl slepý i vůči tomu, že by správně neměl Ezauovi požehnat, protože porušil abrahamovskou tradici (viz. Gn 26,34-35),
- Izákovi se nezdálo, že je tu Ezau tak brzo. Pokládá si otázku, jak to mohl stihnout tak rychle?
- Jákob zatahuje Boha do své ''špinavé hry'', když říká: ''Hospodin mi pomohl.''
- Jákob a Rebeka jsou za spáchaný ''podvod'' potrestáni tím, že po Jákobově návratu domů se už s Rebekou nesetká.
První skupina měla vymyslet pokračování příběhu bez zásahu Rebeky a Jákoba:
Text Gn 27,1-5 se ponechává nezměněn. Od 6. verše probíhá korektura textu.
''...a jda lesem nerozmýšlel příliš ve svém srdci nad slovy svého otce, ale přemýšleti počal, jakým způsobem by mohl uloviti překrásnou děvu, již spatřil předchozího večera procházeje se. A získal přízeň té děvy a poznal ji té noci. Izák doma čekaje na svého syna Ezaua trpěl velikým hladem. Mezitím Jákob, jakož obvykle každého večera, jal se připravovati krmi pro svoji rodinu. I přinesl otci svému Izákovi zeleninu, již podusil. A jeho otec vzal a jedl, a když se nasytil, požehnal synovi svému Jákobovi, neboť poznal, že toho vyvolil Hospodin (nejen za rodinného kuchaře).''
Úkolem druhé skupiny bylo vymyslet, jak by příběh pokračoval, kdyby se Jákob rozhodl, že lhát nebude:
''Jákob nebude lhát. Přijde za Ezauem, připomene mu mísu čočovice a prodané prvorozenství. V tomto případě velmi inteligentní Ezau musí tuto skutečnost uznat. Oba přijdou za Izákem a vysvětlí mu situaci. Izákovi nezbude nic jiného, než požehnat Jákobovi, protože se toho Ezau vzdává. Požehnání dostane Jákob.''
Třetí skupina měla vymyslet, jak by tento příběh pokračoval, kdyby Izák lest včas prohlédl:
''Izák by dostal hysterický záchvat, Jákob by mu klekl k nohám, přišla by Rebeka a taky se přiznala, načež by je Izák oba vyhnal a požehnal Ezauovi.''
Zprávy
Romantická školka
Vlasta Musilová
Vlasta Musilová
Ve dnech 8.-10. listopadu 2002 se ve Svitavách sešla mládež nejen z brněnského seniorátu na svém pravidelném podzimním setkání.
Téma této školky bylo trošičku zašifrované v jejím názvu - ''romantická školka''.
Sjeli jsme se v pátek v podvečer na evangelickou faru ve Svitavách, kde nám po dobré večeři bratr farář Daniel Blažek z Břeclavi prozradil, co nás čeká. Těm, kteří stále ještě nevěděli, osvětlil téma - školka byla věnována Romům. Večer jsme si v soutěži vyzkoušeli své znalosti a pak se uložili v tělocvičně ke spánku.
Sobotu jsme zahájili pobožností. Po ní následovala velice zajímavá přednáška Ivy Pellarové o Romech, o tom jak žijí a jak myslí. Všechny nás zaujala. Naučili jsme se také dvě rómské písničky. Po obědě většina hrála fotbal na čerstvě zasněženém hřišti a několik z nás se šlo projít k pramenům řeky Svitavy. Prvního sněhu jsme také využili ke stavbě sněhuláka. Pak paní Iva Pellarová odpovídala v panelové diskusi na naše zvídavé otázky. Po večeři jsme zamířili na koncert Idy Kellarové a Romano Rat. Byl to mohutný zážitek. Přestože jsme nerozuměli slovům, dokázali jsme se vžít do smutných i veselých písní, které energická paní Ida Kellarová zpívala.
V neděli jsme školku zakončili společnými bohoslužbami s bratry a sestrami ze svitavského sboru, při nichž byla vysluhována sv. večeře Páně.
Na rozloučenou jsme zazpívali před farou píseň ''Dál přece nejdeme sami'' a smutní, že se už musíme rozloučit se svými přáteli, rozjeli se do svých domovů a škol. Tak zase na shledanou na jaře, pravděpodobně v Nosislavi.
Téma této školky bylo trošičku zašifrované v jejím názvu - ''romantická školka''.
Sjeli jsme se v pátek v podvečer na evangelickou faru ve Svitavách, kde nám po dobré večeři bratr farář Daniel Blažek z Břeclavi prozradil, co nás čeká. Těm, kteří stále ještě nevěděli, osvětlil téma - školka byla věnována Romům. Večer jsme si v soutěži vyzkoušeli své znalosti a pak se uložili v tělocvičně ke spánku.
Sobotu jsme zahájili pobožností. Po ní následovala velice zajímavá přednáška Ivy Pellarové o Romech, o tom jak žijí a jak myslí. Všechny nás zaujala. Naučili jsme se také dvě rómské písničky. Po obědě většina hrála fotbal na čerstvě zasněženém hřišti a několik z nás se šlo projít k pramenům řeky Svitavy. Prvního sněhu jsme také využili ke stavbě sněhuláka. Pak paní Iva Pellarová odpovídala v panelové diskusi na naše zvídavé otázky. Po večeři jsme zamířili na koncert Idy Kellarové a Romano Rat. Byl to mohutný zážitek. Přestože jsme nerozuměli slovům, dokázali jsme se vžít do smutných i veselých písní, které energická paní Ida Kellarová zpívala.
V neděli jsme školku zakončili společnými bohoslužbami s bratry a sestrami ze svitavského sboru, při nichž byla vysluhována sv. večeře Páně.
Na rozloučenou jsme zazpívali před farou píseň ''Dál přece nejdeme sami'' a smutní, že se už musíme rozloučit se svými přáteli, rozjeli se do svých domovů a škol. Tak zase na shledanou na jaře, pravděpodobně v Nosislavi.
Cosi syčí...
Putifarčino pokoušení
Samuel Titěra
Samuel Titěra
6 polévkových lžic medu, 420g moučkového cukru, 1kg hladké mouky (i víc), 6 vajec, 1 kávovou lžičku fenyklu, 1 anýzu, 1 hřebíčku, na špičku nože mleté skořice, tři čtvrtě prášku do pečiva, kandované ovoce, rozinky, ořechy ap., 100g a víc čokolády na vaření, máslo, loupané mandle V nádobě rozmícháme na pěnu vejce, cukr, med a dohromady mleté koření. Ke směsi přidáváme mouku s rozmíchaným práškem do pečiva a kandované ovoce. Těsto dobře prohněteme na pomoučeném vále, aby bylo vláčné a necháme 2 - 3 hodiny odpočinout. Z těsta válíme bochánky velikosti většího vlašského ořechu, klademe je na slabě pomaštěný plech. Pečeme v troubě vyhřáté na 100°C dozlatova. Vychladlé namáčíme do poloviny v čokoládové polevě z rozehřáté čokolády a másla a navrch ozdobíme mandličkou nebo ořechem. V pravou chvíli nabídneme někomu, na jehož dobrém rozpoložení (nebo povolnosti) nám obzvláště záleží a necháme se překvapit rychle se dostavivším účinkem.
Ručně a stručně
Vánoční šablona na tři a více způsobů
Eva Drozdová
Eva Drozdová
Do tvrdého papíru vyřízneme šablonu stromku, zvonku, anděla či svíčky (jistě přijdete na spoustu jiných). Na velké formáty bílých nebo recyklovaných balících papírů tyto šablonky přiložíme a foukacími fixy nebo houbičkou namočenou do vodového roztoku barvy (tempery či tuže) obrázek na papír přetiskneme - lze požít obou částí tvrdého papíru - čtvrtku s otvorem nebo samotný obrazec.
Se stejnou šablonkou můžeme zdobit také okna. Stačí si jen v drogerii pořídit sprej ledové květy. Dnes je k sehnání také imitace sněhových vloček. Tvrdý papír s obrazcem přiložíme na okno a přes něj přestříkáme. Po zaschnutí máme vánočně ozdobená okna.
Můžeme se pustit také do většího díla - ušít ubrus a malé ubrousky, případně ušitý ubrus obarvit v látce na textil na tmavě zeleno či červeno a dozdobit jej vánočním motivem pomocí šablon. V papírnictví nebo ve výtvarných potřebách jsou k dostání barvy na textil v lahvičkách - barvu dle návodu rozmícháte s vodou a pomocí houbičky vymačkáte obrazec přes šablonu na látku.
Se stejnou šablonkou můžeme zdobit také okna. Stačí si jen v drogerii pořídit sprej ledové květy. Dnes je k sehnání také imitace sněhových vloček. Tvrdý papír s obrazcem přiložíme na okno a přes něj přestříkáme. Po zaschnutí máme vánočně ozdobená okna.
Můžeme se pustit také do většího díla - ušít ubrus a malé ubrousky, případně ušitý ubrus obarvit v látce na textil na tmavě zeleno či červeno a dozdobit jej vánočním motivem pomocí šablon. V papírnictví nebo ve výtvarných potřebách jsou k dostání barvy na textil v lahvičkách - barvu dle návodu rozmícháte s vodou a pomocí houbičky vymačkáte obrazec přes šablonu na látku.
Soutěž
Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip a zašlete jej redakci Bratrstva do konce září.
Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
V 1. čísle 2003 budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 2 čísel.
1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
|
|
|
|
|
|