archiv
OBSAH:
Svátek uvedení Páně do chrámu
Zastavení
Blahoslavení plačící?
Závist nemusí jít ruku v ruce s nenávistí
Ve výtvarném umění
Co o tom čteme v bibli:
Odkud se v lidech bere závist?
Je rozdíl mezi touhou a závistí? Jaký?
Svatojánská kolej
Woodstocký doušek
Robert Křesťan a Druhá tráva
Svátky v životě Židů
Co bylo
Co bude
O sexuální výchově
Doba ledová
Komunikace
Rady zkušeného ďábla
Má cenu doufat?
Soutěž
Obrana závisti
Malý příběh před spaním
Černá mračna
Děkuji ti, bože
Maxi bubliny
Výbor mládeže?
Milý Pavle!
Džongilimara
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Svátek uvedení Páně
do chrámu
Petr Gallus
do chrámu
Petr Gallus
2. února uplynulo ctyricet dní od Vánoc a práve tolik dní byla podle starozákonních predpisu necistá žena, která porodila syna (u dcery to bylo dvakrát tolik). Po tomto období pak musela prinést obet v chrámu, aby se ocistila. Ježíš byl prvorozený syn a u toho navíc platilo, že je Hospodinovým vlastnictvím a musí být predveden pred Hospodina. O tomto dení vypráví L 2,22-39 a presne to si církev 2. února pripomíná jako svátek „uvedení Páne do chrámu“.
Ctyricátý den po Vánocích se také porádal svetelný pruvod, který mel zatlacit starý pohanský pruvod mestem. Svetla v pruvodu pripomínala, že Simeon nazval Ježíše „svetlem, jež bude zjevením pohanum“. Od toho pruvodu se prý také odvozuje ceský lidový název „Hromnice“.
Svátek uvedení Páne do chrámu je dnes mezi evangelíky prakticky neznámý, zato všeobecne známý je 14. únor, svatý Valentýn, prekypující hollywoodskou sladkostí a srdíckovým kýcem, svátek zamilovaných. A je paradoxní, že i jeho základem je krestanská legenda o obetavém biskupovi ze 3. století. Kdyby se Vánoce jako kdysi slavily až 6. ledna, spadal by svátek uvedení Páne do chrámu práve na Valentýna, ale asi je jasné, který ze svátku by se dnes prosadil více.
Ctyricátý den po Vánocích se také porádal svetelný pruvod, který mel zatlacit starý pohanský pruvod mestem. Svetla v pruvodu pripomínala, že Simeon nazval Ježíše „svetlem, jež bude zjevením pohanum“. Od toho pruvodu se prý také odvozuje ceský lidový název „Hromnice“.
Svátek uvedení Páne do chrámu je dnes mezi evangelíky prakticky neznámý, zato všeobecne známý je 14. únor, svatý Valentýn, prekypující hollywoodskou sladkostí a srdíckovým kýcem, svátek zamilovaných. A je paradoxní, že i jeho základem je krestanská legenda o obetavém biskupovi ze 3. století. Kdyby se Vánoce jako kdysi slavily až 6. ledna, spadal by svátek uvedení Páne do chrámu práve na Valentýna, ale asi je jasné, který ze svátku by se dnes prosadil více.
Uničko, jsem rád,
že mám teď tebe.
Jsi skromná velmi,
vystačíš s chlebem.
Pěkné vlastnosti
na tobě vidím.
Snad ti je také
trochu závidím.
Nevyrovnám se
nikdy já tobě.
Jsi prostě lepší,
přiznávám sobě.
Mnogáček
Zglublačenko
že mám teď tebe.
Jsi skromná velmi,
vystačíš s chlebem.
Pěkné vlastnosti
na tobě vidím.
Snad ti je také
trochu závidím.
Nevyrovnám se
nikdy já tobě.
Jsi prostě lepší,
přiznávám sobě.
Mnogáček
Zglublačenko
Blahoslavenství
Blahoslavení
plačící?
Michal Kitta
plačící?
Michal Kitta
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Jednou nebudu patřit k těm, které bude Ježíš utěšovat. Protože pláču málo. Měl jsem se na světě dobře - nic mi nechybělo, necítil jsem se být ošizený o cokoli. Zpíval jsem si s Jóbem písničku, kterou všichni neznali, ale já ano: „Pa, pa, dýda, dá, a kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, pa, pa, dýda, dá!“
Zato Verunka ze sousedství hodně plakala: dětství samá rána, vzala si opilce jako byl její otec, postižené dítě, výlety do zastavárny a nakonec pět let v eldéence. Pán Ježíš jí to vynahradí. Budou sedět pod stromem poznání dobrého a zlého, vezme ji za ruku, bude k ní milý a laskavý jako nikdo předtím. Setře jí každou slzu z očí.
Možná bych se měl ještě naučit brečet. Není to s podivem, že se kolem dějí takové hrůzy a mě to nedojímá? Plakal jsem, když kocour zalezl pod vanu a já měl strach, že umře! Ale kvůli Verunce jsem neuronil slzu. Někteří slzeli a aby nemuseli ždímat kapesníky, snažili se občas pomoci. Blaze jim! Pán plakal nad Jeruzalémem. Podle pláče se pozná, kdo má srdce jako on. Suché popelavé oči značí kamenná srdce.
Jednou nebudu patřit k těm, které bude Ježíš utěšovat. Protože pláču málo. Měl jsem se na světě dobře - nic mi nechybělo, necítil jsem se být ošizený o cokoli. Zpíval jsem si s Jóbem písničku, kterou všichni neznali, ale já ano: „Pa, pa, dýda, dá, a kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, pa, pa, dýda, dá!“
Zato Verunka ze sousedství hodně plakala: dětství samá rána, vzala si opilce jako byl její otec, postižené dítě, výlety do zastavárny a nakonec pět let v eldéence. Pán Ježíš jí to vynahradí. Budou sedět pod stromem poznání dobrého a zlého, vezme ji za ruku, bude k ní milý a laskavý jako nikdo předtím. Setře jí každou slzu z očí.
Možná bych se měl ještě naučit brečet. Není to s podivem, že se kolem dějí takové hrůzy a mě to nedojímá? Plakal jsem, když kocour zalezl pod vanu a já měl strach, že umře! Ale kvůli Verunce jsem neuronil slzu. Někteří slzeli a aby nemuseli ždímat kapesníky, snažili se občas pomoci. Blaze jim! Pán plakal nad Jeruzalémem. Podle pláče se pozná, kdo má srdce jako on. Suché popelavé oči značí kamenná srdce.
Závist
Závist nemusí jít
ruku v ruce
s nenávistí
Ladislav Hejdánek
ruku v ruce
s nenávistí
Ladislav Hejdánek
Už od dob Aristotelových se, pokud jde o ctnosti, traduje základní rozlišení: jsou totiž ctnosti, které spočívají v jakési „střednosti“, takže ctnost spočívá v tom, že neupadáme do extrémů (přemíra statečnosti vede k šílenství, nedostatek ke zbabělosti). To vedlo četné myslitele k přesvědčení, že zlo není ničím samostatným, ale že je pouhým nedostatkem dobra. Známe přece přísloví, že „všechno zlé je k něčemu dobré“.
Jak je tomu se závistí? Je to ryzí zlo, které škodí i v malých dávkách, anebo je to jen ošklivý extrém něčeho jinak neutrálního či dokonce pozitivního? Tady se ovšem nemůžeme spolehnout na slovníky, protože se v nich významy slova „závist“ nejen značně různí, ale jsou plné vnitřních rozporů i vzájemných protikladů. Tak je vlastně nemožné platně vymezit povahu jedné ctnosti či neřesti bez celkového výkladu o ctnostech a o člověku vůbec. A tak můžeme nyní zůstat nanejvýš u několika poznámek.
Můžeme si např. povšimnout, že závist je vždy spjata s něčím určitým, a také s někým druhým: závidíme vždycky něco a někomu. To neplatí o každé ctnosti. Závist je „konkrétní“, vztahuje se k něčemu, co je „vidět“, na co lze „ukázat“. Už jen proto nemůže být závist ryzí nectností či neřestí, leda prohřeškem a proviněním. Záleží totiž na tom, komu závidíme a co mu závidíme, zejména však na tom, k čemu nás tato určitá, konkrétní závist vede. Uvedu něco ze svých zkušeností.
Na střední škole jsem s oblibou hrál na housle; nejčastěji mne doprovázel jen o rok starší klavírista, který byl zároveň výborným houslistou, ale jeho neměl kdo z nás doprovázet. Měl jsem kvůli tomu občas výčitky svědomí, zato on sám nikdy ani náznakem nedal najevo, že by chtěl být také u houslového partu. A přesto jsem mu jednu věc záviděl: měl absolutní sluch. Neměl jsem ho proto méně rád; jen jsem si nebyl jist, zda mu nevadí, že já absolutní sluch nemám. Po dlouhé roky jsem zůstával v kontaktu se svým vysokoškolským
Jak je tomu se závistí? Je to ryzí zlo, které škodí i v malých dávkách, anebo je to jen ošklivý extrém něčeho jinak neutrálního či dokonce pozitivního? Tady se ovšem nemůžeme spolehnout na slovníky, protože se v nich významy slova „závist“ nejen značně různí, ale jsou plné vnitřních rozporů i vzájemných protikladů. Tak je vlastně nemožné platně vymezit povahu jedné ctnosti či neřesti bez celkového výkladu o ctnostech a o člověku vůbec. A tak můžeme nyní zůstat nanejvýš u několika poznámek.
Můžeme si např. povšimnout, že závist je vždy spjata s něčím určitým, a také s někým druhým: závidíme vždycky něco a někomu. To neplatí o každé ctnosti. Závist je „konkrétní“, vztahuje se k něčemu, co je „vidět“, na co lze „ukázat“. Už jen proto nemůže být závist ryzí nectností či neřestí, leda prohřeškem a proviněním. Záleží totiž na tom, komu závidíme a co mu závidíme, zejména však na tom, k čemu nás tato určitá, konkrétní závist vede. Uvedu něco ze svých zkušeností.
Na střední škole jsem s oblibou hrál na housle; nejčastěji mne doprovázel jen o rok starší klavírista, který byl zároveň výborným houslistou, ale jeho neměl kdo z nás doprovázet. Měl jsem kvůli tomu občas výčitky svědomí, zato on sám nikdy ani náznakem nedal najevo, že by chtěl být také u houslového partu. A přesto jsem mu jednu věc záviděl: měl absolutní sluch. Neměl jsem ho proto méně rád; jen jsem si nebyl jist, zda mu nevadí, že já absolutní sluch nemám. Po dlouhé roky jsem zůstával v kontaktu se svým vysokoškolským
učitelem, který byl na víc než čtvrt století z univerzity vyřazen. Na vysoké škole jsem si ho vážil a měl jsem ho docela rád, později mi byl osobně čím dál bližší. Ale záviděl jsem mu neuvěřitelnou kapacitu jeho paměti a rozsah znalostí. Uvedl jsem oba příklady jako doklad, že závist nemusí jít ruku v ruce s nenávistí a že může mít přinejmenším i neutrální charakter. Rivalita, soutěžení a konkurence jsou ostatně vždycky provázeny usilováním o to, být lepší než ostatní, a nepodaří-li se to, také trochou závisti, která však rovněž nemusí nutně vést k hořké nenávisti, ale nejčastěji vede k zvýšenému výkonu a promyšlenější práci (anebo k uznání, že ten druhý je lepší).
Jsem přesvědčen, že závist náleží mezi nectnosti či neřesti jen jako extrém něčeho, co je docela normální a co může mít i pozitivní povahu a plnit pozitivní úlohu. Tím se liší od nenávisti, která je negativní i tam, kde jí je jen docela maličko. Závist velmi úzce souvisí s žárlivostí a vůbec horlivostí. Není náhodou, že se ve SZ textech velmi často dočteme o horlivosti a žárlivosti samého Hospodina. A dokonce o tom, že Hospodin chce ve svém „lidu bláznivém a nemoudrém“, v „synech, v nichž není žádné víry“, vyvolat žárlivou závist, když se otevře těm, kteří nejsou jeho lidem, ale jsou „národem bláznivým“ (Dt 32,6.20-21), a vzbudit v nich žárlivost a závist tím, když se otevře národům, které Izraelité vůbec nepovažují za jeho lid. A právě na toto místo navazuje „pohanský apoštol“ Pavel (Ř 11,11.13). Je to zajímavá paralela, svědčící navzdory rozdílům o tom, že i závist v rukou Stvořitele může mít nejen dobrý zamýšlený cíl, ale dokonce i dobré nezamýšlené následky.
Jsem přesvědčen, že závist náleží mezi nectnosti či neřesti jen jako extrém něčeho, co je docela normální a co může mít i pozitivní povahu a plnit pozitivní úlohu. Tím se liší od nenávisti, která je negativní i tam, kde jí je jen docela maličko. Závist velmi úzce souvisí s žárlivostí a vůbec horlivostí. Není náhodou, že se ve SZ textech velmi často dočteme o horlivosti a žárlivosti samého Hospodina. A dokonce o tom, že Hospodin chce ve svém „lidu bláznivém a nemoudrém“, v „synech, v nichž není žádné víry“, vyvolat žárlivou závist, když se otevře těm, kteří nejsou jeho lidem, ale jsou „národem bláznivým“ (Dt 32,6.20-21), a vzbudit v nich žárlivost a závist tím, když se otevře národům, které Izraelité vůbec nepovažují za jeho lid. A právě na toto místo navazuje „pohanský apoštol“ Pavel (Ř 11,11.13). Je to zajímavá paralela, svědčící navzdory rozdílům o tom, že i závist v rukou Stvořitele může mít nejen dobrý zamýšlený cíl, ale dokonce i dobré nezamýšlené následky.
Závist
Ve výtvarném umění
OM
OM
ZÁVIST (lat. invidia)
patří mezi malířské oblíbence. Bývá zobrazována jako hubená ženská postava s bledou křivou tváří a s černými zuby, často i s netopýřími křídly a drápy. Z úst jí vytéká jed nebo vylézá had, který náleží, podobně jako měšec, mezi její atributy. Jindy ji můžeme vidět jako Medúzu s hady místo vlasů, nebo jako postavu držící v rukou vlastní srdce či vnitřnosti (obojí ohlodává). Někdy vypadá jako stará šereda doprovázená vzteklým psem, která se odvrací od dvojice milenců.
patří mezi malířské oblíbence. Bývá zobrazována jako hubená ženská postava s bledou křivou tváří a s černými zuby, často i s netopýřími křídly a drápy. Z úst jí vytéká jed nebo vylézá had, který náleží, podobně jako měšec, mezi její atributy. Jindy ji můžeme vidět jako Medúzu s hady místo vlasů, nebo jako postavu držící v rukou vlastní srdce či vnitřnosti (obojí ohlodává). Někdy vypadá jako stará šereda doprovázená vzteklým psem, která se odvrací od dvojice milenců.
Závist
Co o tom
čteme v bibli:
Aleš Mostecký
čteme v bibli:
Aleš Mostecký
Závist je vnímána v Písmu jako plně negativní způsob jednání. Patří mezi skutky, které znesvěcují člověka, tedy vzdalují nás od Boha. Tak závist vidí sám Ježíš (Mk 7,20nn). A mnoha podobnými způsoby i Pavel: Závidí ti, kdo se vzpírají Bohu a dělají, co se nesluší (Ř 1,28n). Závist ovládá ty, kdo patří světu (1K 3,3), náleží do skupiny činů lidské svévole (Ga 5,19nn).
Věřící člověk a závist - tohle by vůbec nemělo pasovat dohromady. Protože „ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Ga 5,21) Proto jsme vyzýváni: „Odhoďte tedy všechnu špatnost,“ kromě jiného i závist (1Pt 2,1). Nebo se konstatuje, že „i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí ... a žili jsme ve zlobě a závisti.“ (Tt 3,3) Prostě tohle jednání by vnašem svědectví životem nemělo mít místo.
Závidět je možno majetek (Gn 26,14; Př 28,22). Závidět lze i životní styl druhého (Ž 73,3; Mt 20,15). A také se dá závidět, což nás možná překvapí, misijní úspěch! Několikrát je odpor proti apoštolům zakotven v závisti těch, kdo dosud zaujímali vedoucí náboženské funkce. Proto je závist tím, co nevejde do Božího království, neboť se proti němu sama staví. Čtěte Skutky.
Věřící člověk a závist - tohle by vůbec nemělo pasovat dohromady. Protože „ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Ga 5,21) Proto jsme vyzýváni: „Odhoďte tedy všechnu špatnost,“ kromě jiného i závist (1Pt 2,1). Nebo se konstatuje, že „i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí ... a žili jsme ve zlobě a závisti.“ (Tt 3,3) Prostě tohle jednání by vnašem svědectví životem nemělo mít místo.
Závidět je možno majetek (Gn 26,14; Př 28,22). Závidět lze i životní styl druhého (Ž 73,3; Mt 20,15). A také se dá závidět, což nás možná překvapí, misijní úspěch! Několikrát je odpor proti apoštolům zakotven v závisti těch, kdo dosud zaujímali vedoucí náboženské funkce. Proto je závist tím, co nevejde do Božího království, neboť se proti němu sama staví. Čtěte Skutky.
Závist
Odkud se
v lidech bere
závist?
Anketa mezi mládeží
v lidech bere
závist?
Anketa mezi mládeží
.Sněhurka však dorůstala a byla čím dál tím krásnější, a když jí bylo sedm let, byla krásná jako jarní den, ba krásnější než sama královna. A když se královna zas jednou zeptala zrcadla: „Zrcadlo, zrcadlo, odpověz mi, je někdo krásnější v celé zemi?“ tu zrcadlo odpovědělo: „U nás jste, královno, vy nejkrásnější, Sněhurka ale je tisíckrát krásnější.“ Královna se ulekla, závistí zbledla a zezelenala. Od té chvíle se jí srdce v kámen obrátilo, kdykoliv Sněhurku spatřila, tolik děvčátko nenáviděla. Závist a pýcha rozbujely jí v srdci jako býlí, dnem i nocí už nenacházela chvilky klidu.
Bratři Grimmové:
Německé pohádky.
Praha 1961.
Bratři Grimmové:
Německé pohádky.
Praha 1961.
Anketa
Závist
Je rozdíl mezi touhou a závistí? Jaký?
Je rozdíl mezi touhou a závistí? Jaký?
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
pracovník jaderné elektrárny
„To je jako s mojí Marge - vždycky, když po ním toužím, tak mi to evidentně závidí!“
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
veterinář a varhaník, 34 let
Toužím zpravidla po něčem (nebo někom), co cítím jako hodně důležité, a co mně udělá radost. Touha má v sobě pozitivní komponentu. Závidět se dá i třeba upřímně. Tady vidím jakousi spojku mezi těmito kategoriemi. Ovšem nepřejícná závist a touha mně moc k sobě nesedí.
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
Toužit po něčem neznamená závidět tomu, kdo to má. Takže hranice určitě jsou. A jaké? To musí vědět každý sám nejlépe, na to není mustr.
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
Touha nás rozvíjí, závist ničí. Závist, na rozdíl od touhy, vnímám jako ryze negativní.
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
Je. Touha může vést ke konstruktivní aktivitě, závist plodí destrukci - ať již pasivní či aktivní. Od touhy ale může být jen krůček k závisti (a také naopak).
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
studentka teologie, 20 let
Určitě je mezi nimi rozdíl. Když po něčem toužím, tak vnímám především předmět touhy. U závisti je skutečnost, že ten druhý má a já ne podstatnější než to, co chci.
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
varhanice, 30 let
Touha nemusí být zápornou vlastností, pokud člověk tuší nějaké meze. Touha ho může přivést k činům, které mohou být prospěšné i druhým. Závist škodí okolí i závistníkovi.
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
Závist je špatná, touha dobrá - to vás asi napadne hned. Závistí se užíráme a k ničemu nám není, z touhy mohou vyrůst dobré a krásné věci.
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
ředitel azylového domu, 46 let
Závist i touha je zaměření na získávání toho, co mají druzí (úspěch, majetek, vztahy apod.) Není to jen jeden izolovaný pocit, ale poměrně komplikovaný soubor navzájem úzce souvisejících vlastností, které často vycházejí z pohnutek sobectví. Nejdůležitější je, zda je dovedeme zvládnout a proměnit v pozitivní a přesně ohraničenou ctižádostivost, která nefauluje.
Alena Červenková
vedoucí příloh LN, 27 let
vedoucí příloh LN, 27 let
Chtělo by se říci: ano, a jednoznačný. Toužit po něčem je přece dobré a závidět je přece špatné. Ale co když někdo touží po něčím manželovi nebo jiný naopak jinému závidí jeho inteligenci? Rozdíl mezi závistí a touhou není až zas tak velký. Důležité je, co nakonec ze své touhy či závisti uděláme my sami...
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
tajemník - farář mládeže, 30 let
Ano, je. Závist je touha, při níž jde víc o to, aby druhý neměl, co nemám já, než o to, abych já sám něco dokázal, o něco se snažil, usiloval. Touha bez závisti vede k tomu, abychom se rozvíjeli. Závisti stačí ničit, co má druhý.
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
klinická psycholožka, 72 let
Touha má křídla, nesoucí duši blíž k jejím ideálům, milované bytosti, domovu - závist, její zlá sestra, vleče vezěňskou kouli sobectví a sžíravého srovnávání s druhým, jemuž nepřeje nic dobrého.
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
farářka ve Švýcarsku, 30 let
Prožitek závisti v malé míře nebo závisti námi ovládané - je jako touha - a to je pozitivní. Může vést k novému pohledu na sebe sama, k objevení skrytých schopností. Skutečná závist nám zpětně vrhá na sebe sama tak hanobící pohled, že nejsme schopni životního pohybu. Může pak zničit vztah k sobě samému i k druhým.
Bohumila Baštecká
psycholožka 48 let
psycholožka 48 let
Závidíme komu co, toužíme po čem. Závist je složkou smyslu pro spravedlnost; vztahujeme se jí k druhému člověku. Touha je složkou závislosti; záviset můžeme na čemkoli, i na tom, co nás přesahuje.
Kam na školu
Svatojánská kolej
Vyšší odborná škola pedagogická
Eva Drozdová se ptala Hanky Gronové, absolventky Svatojánské koleje
Vyšší odborná škola pedagogická
Eva Drozdová se ptala Hanky Gronové, absolventky Svatojánské koleje
Absolventi oboru pedagogika - vychovatelství mohou pracovat v mateřských školách, mohou se uplatnit v církevních zařízeních - v rámci farních sborů, farností, diecézí či řádů - při pastoraci rodin s dětmi, vyučovat náboženství na elementární úrovni. Absolventi mohou též poskytovat individuální výchovně vzdělávací péči jednak ve zdravotnických zařízeních (nemocnice), jednak u dětí zdravotně oslabených či postižených v rámci domácí péče.
Znalosti speciální pedagogiky a praxe ve speciálních zařízeních dávají studentům po absolvování školy možnost pracovat ve speciálních mateřských školách, ve stacionářích, v družinách, dětských domovech. Teologické disciplíny pomáhají uspořádat systém mravních hodnot, založený na křesťanském postoji, tzn. vést k poznání a přijetí křesťanských přístupů své svěřence, ale zároveň u některých respektovat jejich odlišnou životní orientaci. Křesťanské vyznání tedy není podmínkou přijetí na školu, ale je třeba vědět, že teologické předměty jsou nedílnou součástí studia.
Můj milovaný Svatý Jan pod Skalou ... není pro mě jen školou-institucí, kde jsem získala vzdělání pro práci s dětmi, především je pro mě jedinečným místem. Myslím, že nabízí právě to podstatné, co člověk v životě potřebuje - žít ve společenství, učit se milovat, přijímat a odevzdávat ... je to vysoká škola vztahů a orientace v sobě samém.
Jsem přesvědčená, že do této školy se chodí „na zavolání“. Dozvíte se o ní a něco vás sem táhne, anebo netáhne ... a potom jste tady, protože tu prostě máte být. Mě osobně sem přitáhlo vyprávění kamarádky, která na Svatojánské koleji už asi rok studovala. Tenkrát mi připadalo, že mluví o něčem naprosto neobvyklém. Už tehdy mě pedagogika hodně lákala a myslím, že po návštěvě tohoto místa bylo o volbě mého dalšího studování rozhodnuto.
Dnes mi ty tři roky studia připadají jako pohádka, ale zároveň vím, že to byla realita - realita vztahů, kdy (bydlíte-li na koleji) opravdu ŽIJETE s více než osmdesáti lidmi - komunikujete spolu, jíte, modlíte se, učíte se ... a to vše v jedné budově 24 hodin denně. Pak také přicházejí ty známé „svatojánské ponorky“, kdy utíkáte do lesů a ta veliká skála ochránkyně na vás najednou padá, takže cítíte celou její tíhu a to jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že je opravdu sám.
Svatý Jan byl pro mě ale převážně místem radostí ... a také duchovního růstu. Troufám si říct, že jsem tu našla svůj osobní vztah k Bohu. Jako důležitou a prospěšnou vidím přítomnost kněze, který je na koleji několik dní v týdnu a je plně k dispozici k rozhovoru, svátostem a často se stává opravdovým duchovním průvodcem.
Kromě toho, že jsem tu potkala opravdu výborné učitele, kteří jsou schopni se naplno vydat pro své povolání, mohla jsem se během studování zorientovat i v tom, kde bych chtěla jednou zakotvit. K tomu jsou dobré praxe, na které se chodí už od prvního ročníku. Praxe jsou jedno, dvou či třítýdenní (asi 7 týdnů v roce včetně prázdnin), student si je vybírá a zařizuje sám. Dalším pozitivem je široká nabídka volitelných předmětů, ve kterých si můžete rozšířit své obzory právě v tom, co vás zajímá (jazyky, hudební, výtvarné, dramatické semináře, teologie či filozofie).
Ještě je nutné zmínit toto: jako my lidé nejsme dokonalí, tak i Svatojánská kolej má své... ale to krásné zůstává a časem se stává ještě krásnějším ... a nese své plody...
Znalosti speciální pedagogiky a praxe ve speciálních zařízeních dávají studentům po absolvování školy možnost pracovat ve speciálních mateřských školách, ve stacionářích, v družinách, dětských domovech. Teologické disciplíny pomáhají uspořádat systém mravních hodnot, založený na křesťanském postoji, tzn. vést k poznání a přijetí křesťanských přístupů své svěřence, ale zároveň u některých respektovat jejich odlišnou životní orientaci. Křesťanské vyznání tedy není podmínkou přijetí na školu, ale je třeba vědět, že teologické předměty jsou nedílnou součástí studia.
Můj milovaný Svatý Jan pod Skalou ... není pro mě jen školou-institucí, kde jsem získala vzdělání pro práci s dětmi, především je pro mě jedinečným místem. Myslím, že nabízí právě to podstatné, co člověk v životě potřebuje - žít ve společenství, učit se milovat, přijímat a odevzdávat ... je to vysoká škola vztahů a orientace v sobě samém.
Jsem přesvědčená, že do této školy se chodí „na zavolání“. Dozvíte se o ní a něco vás sem táhne, anebo netáhne ... a potom jste tady, protože tu prostě máte být. Mě osobně sem přitáhlo vyprávění kamarádky, která na Svatojánské koleji už asi rok studovala. Tenkrát mi připadalo, že mluví o něčem naprosto neobvyklém. Už tehdy mě pedagogika hodně lákala a myslím, že po návštěvě tohoto místa bylo o volbě mého dalšího studování rozhodnuto.
Dnes mi ty tři roky studia připadají jako pohádka, ale zároveň vím, že to byla realita - realita vztahů, kdy (bydlíte-li na koleji) opravdu ŽIJETE s více než osmdesáti lidmi - komunikujete spolu, jíte, modlíte se, učíte se ... a to vše v jedné budově 24 hodin denně. Pak také přicházejí ty známé „svatojánské ponorky“, kdy utíkáte do lesů a ta veliká skála ochránkyně na vás najednou padá, takže cítíte celou její tíhu a to jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že je opravdu sám.
Svatý Jan byl pro mě ale převážně místem radostí ... a také duchovního růstu. Troufám si říct, že jsem tu našla svůj osobní vztah k Bohu. Jako důležitou a prospěšnou vidím přítomnost kněze, který je na koleji několik dní v týdnu a je plně k dispozici k rozhovoru, svátostem a často se stává opravdovým duchovním průvodcem.
Kromě toho, že jsem tu potkala opravdu výborné učitele, kteří jsou schopni se naplno vydat pro své povolání, mohla jsem se během studování zorientovat i v tom, kde bych chtěla jednou zakotvit. K tomu jsou dobré praxe, na které se chodí už od prvního ročníku. Praxe jsou jedno, dvou či třítýdenní (asi 7 týdnů v roce včetně prázdnin), student si je vybírá a zařizuje sám. Dalším pozitivem je široká nabídka volitelných předmětů, ve kterých si můžete rozšířit své obzory právě v tom, co vás zajímá (jazyky, hudební, výtvarné, dramatické semináře, teologie či filozofie).
Ještě je nutné zmínit toto: jako my lidé nejsme dokonalí, tak i Svatojánská kolej má své... ale to krásné zůstává a časem se stává ještě krásnějším ... a nese své plody...
kontakt:
Svatý Jan pod Skalou 1, 266 01 Beroun
info@svatojanskakolej.cz
http://www.svatojanskakolej.cz
ředitelka:
Jana Fellnerová
zřizovatel:
Arcibiskupství pražské
formy studia:
denní i dálkové studium
Svatý Jan pod Skalou 1, 266 01 Beroun
info@svatojanskakolej.cz
http://www.svatojanskakolej.cz
ředitelka:
Jana Fellnerová
zřizovatel:
Arcibiskupství pražské
formy studia:
denní i dálkové studium
Dělníci víry
Woodstocký
doušek
Tomáš Lavický - festival „Otevřeno“
Ptal se Filip Keller
doušek
Tomáš Lavický - festival „Otevřeno“
Ptal se Filip Keller
Jimramovský festival, Otevřeno, festival křesťanské a spřátelené hudby nebo krátce Jimramov. Různé názvy pro tutéž akci, která se koná na Vysočině pravidelně na konci srpna. Už 12 let, od roku 1990. Oč jde? Něco naznačují uvedené názvy, jinak také „hudba, divadlo, filmy, dílny, vernisáž, vycházky, pivo, víno atd. to všechno a ještě mnohem víc, totiž setkání.“ Tak to psala Irena Škeříková v jednom čísle Bratrstva (99/8). Začínalo se sobotním odpolednem, dnes je z toho téměř týden. Od počátku stojí za „Jimramovem“ Tomáš Lavický, inženýr a správce sítě (“rybář bajtů“), který žije na evangelické faře v Telecím, protože jeho manželka je tamní farářkou.
Tomáši, jak to vlastně začalo?
V roce 1989 jsem se připletl ke skupině lidí, která chystala folkový festival „Poličská studánka“. Ten byl nakonec nepovolen, ale udělali jsme si u nás na zahradě v Telecím v červnu aspoň takový pidifestiválek v rámci poslední předprázdninové seniorátní mládeže. Z pozvaných muzikantů sice Karel Vepřek a Oboroh nedorazili, ale Tomáš Najbrt měl velmi povedený koncert pod rozkvetlou hrušní a Jerichu (tenkrát ještě bezejmennému) jsme natáhli prodlužovačku oknem k nám do ložnice, takže si i návštěvníci přilehlého hřbitova užili. I bez nich ale byla zahrada poměrně hustě zaplněná, seniorát tehdy mládeží docela oplýval a navíc přijela řada brigádníků, kteří na Zbytově připravovali lodě na letní sezónu. Pamatuju se, že se tenkrát probírala přikázání a na Aničku zrovna vyšlo “Nesesmilníš“ a že z toho byla až zaskočená, kolik je tam lidí. Docela je to, myslím, zaujalo, diskutovali, navíc bylo krásné počasí a k tomu ta muzika... takový ten woodstocký doušek jakoby se tam tehdy vznášel nad hlavami. A jak si člověk lokne, tak už by pak chtěl pořád a víc. V listopadu padnul režim a najednou nic nebránilo uspořádání „opravdového“ festivalu. Ale z poličských kumpánů nakonec nikdo nezbyl, všichni byli vytížení jinými záležitostmi, zůstali jsme na to sami s Dušanem Svíbou a i ten pak na léto vyrazil někam do ciziny. A v téhle situaci mi Honza Keller, který se tehdy stal v Jimramově starostou, nabídl, že by festival mohl být tam, a taky se na prvních ročnících spolu s tebou a zbytovskými brigádníky významně podílel.
Jak jsi přišel na nápad festivalu v Jimramově?
Já jsem takovej pohrobek 60. let. Když mi táhlo na pubertu, tak jsem o nich hodně přečetl a už mi to zůstalo. A open-air festivaly byly svým způsobem esencí sixties. Dneska už si Woodstock sice až tak moc neidealizuju, ale ještě když jsme se stěhovali do Telecího, obhlížel jsem okolní kopce a snil, kde by se něco podobného dalo podniknout, kdyby... No a pak se přihodilo, že ta možnost byla.
Sám jsi muzikant, hraješ v Jerichu. Asi to nějak souvisí...
No jo, nepopírám, že jedním z důvodů vzniku festivalu bylo i to, abychom si měli kde zahrát. Z nostalgie taky Jericho pořád zařazuju do programu, i když jinak se ho snažím obměňovat. Zatím se ještě snažej, staříci, a těch příležitostí nemají o moc víc než tenkrát.
Co člověk potřebuje k tomu, aby se do něčeho takového pustil?
Těžko říct čeho všeho bylo potřebí. Určitě to bylo i dobou, nově otevřenými možnostmi, nadšením, nezkušeností... Prostě byla příležitost, tak jsem to zkusil a měl jsem štěstí na dobré spoluputovníky a rosu zhůry.
Dvanáct ročníků je slušný počet. Z festivalu je zavedená akce. Co tě na vývoji (na dnešní podobě) těší?
Je to sice 12 let, ale loňský ročník byl už třináctý. Těší mě, že přes všechny peripetie si festival, aspoň jak já to tak vnímám, zachoval svého „ducha“ (marně se pokouším to pojmenovat nějak výstižněji). Že tam muzikanti rádi hrajou, i když jinde by vydělali víc (a zájem je takový, že by to naplnilo čtyři festivaly). Že tam pořád jezdí lidi a aspoň pro některé z nich je to dle ohlasů docela důležité, i když festival nemá podoby ani krásy podle mediálních měřítek. Že se kolem Klubu Sluníčko-Unijazz stále drží skupina lidí, která festival připravuje a zajišťuje (tady bych rád poznamenal, že se sice cítím být „otcem zakladatelem“ odpovědným za dramaturgii a ksicht festivalu, ale že si myslím, že zdaleka nejsem nejpodstatnější osobou pro jeho existenci a že by festival určitě fungoval dobře i beze mě).
Tomáši, jak to vlastně začalo?
V roce 1989 jsem se připletl ke skupině lidí, která chystala folkový festival „Poličská studánka“. Ten byl nakonec nepovolen, ale udělali jsme si u nás na zahradě v Telecím v červnu aspoň takový pidifestiválek v rámci poslední předprázdninové seniorátní mládeže. Z pozvaných muzikantů sice Karel Vepřek a Oboroh nedorazili, ale Tomáš Najbrt měl velmi povedený koncert pod rozkvetlou hrušní a Jerichu (tenkrát ještě bezejmennému) jsme natáhli prodlužovačku oknem k nám do ložnice, takže si i návštěvníci přilehlého hřbitova užili. I bez nich ale byla zahrada poměrně hustě zaplněná, seniorát tehdy mládeží docela oplýval a navíc přijela řada brigádníků, kteří na Zbytově připravovali lodě na letní sezónu. Pamatuju se, že se tenkrát probírala přikázání a na Aničku zrovna vyšlo “Nesesmilníš“ a že z toho byla až zaskočená, kolik je tam lidí. Docela je to, myslím, zaujalo, diskutovali, navíc bylo krásné počasí a k tomu ta muzika... takový ten woodstocký doušek jakoby se tam tehdy vznášel nad hlavami. A jak si člověk lokne, tak už by pak chtěl pořád a víc. V listopadu padnul režim a najednou nic nebránilo uspořádání „opravdového“ festivalu. Ale z poličských kumpánů nakonec nikdo nezbyl, všichni byli vytížení jinými záležitostmi, zůstali jsme na to sami s Dušanem Svíbou a i ten pak na léto vyrazil někam do ciziny. A v téhle situaci mi Honza Keller, který se tehdy stal v Jimramově starostou, nabídl, že by festival mohl být tam, a taky se na prvních ročnících spolu s tebou a zbytovskými brigádníky významně podílel.
Jak jsi přišel na nápad festivalu v Jimramově?
Já jsem takovej pohrobek 60. let. Když mi táhlo na pubertu, tak jsem o nich hodně přečetl a už mi to zůstalo. A open-air festivaly byly svým způsobem esencí sixties. Dneska už si Woodstock sice až tak moc neidealizuju, ale ještě když jsme se stěhovali do Telecího, obhlížel jsem okolní kopce a snil, kde by se něco podobného dalo podniknout, kdyby... No a pak se přihodilo, že ta možnost byla.
Sám jsi muzikant, hraješ v Jerichu. Asi to nějak souvisí...
No jo, nepopírám, že jedním z důvodů vzniku festivalu bylo i to, abychom si měli kde zahrát. Z nostalgie taky Jericho pořád zařazuju do programu, i když jinak se ho snažím obměňovat. Zatím se ještě snažej, staříci, a těch příležitostí nemají o moc víc než tenkrát.
Co člověk potřebuje k tomu, aby se do něčeho takového pustil?
Těžko říct čeho všeho bylo potřebí. Určitě to bylo i dobou, nově otevřenými možnostmi, nadšením, nezkušeností... Prostě byla příležitost, tak jsem to zkusil a měl jsem štěstí na dobré spoluputovníky a rosu zhůry.
Dvanáct ročníků je slušný počet. Z festivalu je zavedená akce. Co tě na vývoji (na dnešní podobě) těší?
Je to sice 12 let, ale loňský ročník byl už třináctý. Těší mě, že přes všechny peripetie si festival, aspoň jak já to tak vnímám, zachoval svého „ducha“ (marně se pokouším to pojmenovat nějak výstižněji). Že tam muzikanti rádi hrajou, i když jinde by vydělali víc (a zájem je takový, že by to naplnilo čtyři festivaly). Že tam pořád jezdí lidi a aspoň pro některé z nich je to dle ohlasů docela důležité, i když festival nemá podoby ani krásy podle mediálních měřítek. Že se kolem Klubu Sluníčko-Unijazz stále drží skupina lidí, která festival připravuje a zajišťuje (tady bych rád poznamenal, že se sice cítím být „otcem zakladatelem“ odpovědným za dramaturgii a ksicht festivalu, ale že si myslím, že zdaleka nejsem nejpodstatnější osobou pro jeho existenci a že by festival určitě fungoval dobře i beze mě).
Že je to otevřená záležitost (v mnoha významech toho slova). Že to pořád má smysl, i když se těžko vtěluje do slov (a ještě hůře do projektů pro žádosti o granty či sponzorské příspěvky). A že na nás Pán Bůh stále shovívavě shlíží a prodlužuje nám lhůtu splatnosti.
Posunulo se to v určitém ohledu někam, kam jsi nezamýšlel?
Já jsem nezamýšlel skoro nic, jen takové setkání přátel a jejich přátel s muzikou. Původně to byla téměř ryze evangelická akce, blízká tomu, co jsem znal z práce v odboru pro mládež. Posunulo se to hlavně s příchodem Tomášů Juna a Blažka, s nimiž jsme v roce 1993 založili Klub Sluníčko-Unijazz, který festival pořádá dodnes. „Otevřeno“ se stalo regulérním festivalem a jeho záběr se hodně rozšířil. Vedle hudby došlo i na divadla, filmy, výstavy, dílny, festivalové noviny ...
Je už dnešní festivalový trh nasycen nebo má ještě někdo šanci něco takového rozjet?
Festivalový trh je přesycený, takže šanci má ten, komu nejde o zisk. Komerčně dobře udělaných festivalů je dost, i v tomhle oboru podnikání je konkurence velká. Ale i v době tržní nezbytnosti a nenasytnosti je pořád možné upřednostnit jiné hodnoty a penězi se zabývat jen tolik, kolik je nezbytně nutné (nutné to samozřejmě je, viz např. Lk 14,28-30, abych se taky trochu otřel o Bibli). Je spousta dobrých neznámých kapel a muzikantů, kteří si nemají kde zahrát, takže pokud by se někdo chtěl pustit do pořádání festivalu bez nároku na úspěch či slávu, nelze než doporučit.
Posunulo se to v určitém ohledu někam, kam jsi nezamýšlel?
Já jsem nezamýšlel skoro nic, jen takové setkání přátel a jejich přátel s muzikou. Původně to byla téměř ryze evangelická akce, blízká tomu, co jsem znal z práce v odboru pro mládež. Posunulo se to hlavně s příchodem Tomášů Juna a Blažka, s nimiž jsme v roce 1993 založili Klub Sluníčko-Unijazz, který festival pořádá dodnes. „Otevřeno“ se stalo regulérním festivalem a jeho záběr se hodně rozšířil. Vedle hudby došlo i na divadla, filmy, výstavy, dílny, festivalové noviny ...
Je už dnešní festivalový trh nasycen nebo má ještě někdo šanci něco takového rozjet?
Festivalový trh je přesycený, takže šanci má ten, komu nejde o zisk. Komerčně dobře udělaných festivalů je dost, i v tomhle oboru podnikání je konkurence velká. Ale i v době tržní nezbytnosti a nenasytnosti je pořád možné upřednostnit jiné hodnoty a penězi se zabývat jen tolik, kolik je nezbytně nutné (nutné to samozřejmě je, viz např. Lk 14,28-30, abych se taky trochu otřel o Bibli). Je spousta dobrých neznámých kapel a muzikantů, kteří si nemají kde zahrát, takže pokud by se někdo chtěl pustit do pořádání festivalu bez nároku na úspěch či slávu, nelze než doporučit.
Hudba
Robert Křesťan
a Druhá tráva
Samuel Titěra
a Druhá tráva
Samuel Titěra
Dlouho jsem jméno Roberta Křesťana znával jen jako odkaz na českou verzi Dylanovy písničky One More Cup Of Coffee - Ještě jedno kafe. Ten český text jsem neznal, poněkud schematizovaně jsem to celé odmítal, Dylan je přece Dylan a není možné ho nějak převádět. A bluegrass bylo pro mne jenom slovo zaslechnuté kdysi na Country rádiu, rozhodně ne něco zajímavého.
Pak se mi ale náhodou dostala do ruky diskografie Roberta Křesťana a Druhé trávy. A zjistil jsem, že jednak ta česká verze One More Cup Of Coffee není blbá, dokonce ani horší, ale také že Druhá tráva je bezesporu jednou z našich nejlepších kapel. Prý jsou v zahraničí přijímáni ještě lépe než u nás...
Bluegrass je jednou z mnoha tváří někdy opovrhovaného „kántry“. Rytmicky pochází od skotských přistěhovalců na jihovýchodě USA, steel kytara je sice americká, ale banjo původně afrokubánské. Takže je to hudba vlastně hodně málo americká.
A Křesťan navíc ve svých textech čerpá inspiraci někde v dávné evropské minulosti a ve své přítomnosti. Velmi příjemně mě překvapila (skoro zarazila) jejich poetičnost. Jsou doslova nadupané tajemstvím, vášní, otázkami. Malými, velmi lidskými příběhy lásky a všednosti. Bez váhání by obstály vedle velkých „papírových“ básníků a to, že mají ještě hedvábné šaty žhavých melodií, vášnivá křídla nedostižitelného banja a drápy rockových basů, je staví jen na krůček k tomu, abyste je denně nosili v hlavě i srdci.
„Rád bych si byl jist, zda známe hranici,
kdy jsme čistý list a kdy jsme viníci,
když tobě chce se řvát a mlčíš docela,
jsi trpělivá snad, anebo zbabělá?
Když bozi seshora překračují práh,
kdy končí pokora a kdy začíná strach,
usmívej se, všímej si hostí,
jsme za prahem, jsme za Prahou bolestivosti...“
Pak se mi ale náhodou dostala do ruky diskografie Roberta Křesťana a Druhé trávy. A zjistil jsem, že jednak ta česká verze One More Cup Of Coffee není blbá, dokonce ani horší, ale také že Druhá tráva je bezesporu jednou z našich nejlepších kapel. Prý jsou v zahraničí přijímáni ještě lépe než u nás...
Bluegrass je jednou z mnoha tváří někdy opovrhovaného „kántry“. Rytmicky pochází od skotských přistěhovalců na jihovýchodě USA, steel kytara je sice americká, ale banjo původně afrokubánské. Takže je to hudba vlastně hodně málo americká.
A Křesťan navíc ve svých textech čerpá inspiraci někde v dávné evropské minulosti a ve své přítomnosti. Velmi příjemně mě překvapila (skoro zarazila) jejich poetičnost. Jsou doslova nadupané tajemstvím, vášní, otázkami. Malými, velmi lidskými příběhy lásky a všednosti. Bez váhání by obstály vedle velkých „papírových“ básníků a to, že mají ještě hedvábné šaty žhavých melodií, vášnivá křídla nedostižitelného banja a drápy rockových basů, je staví jen na krůček k tomu, abyste je denně nosili v hlavě i srdci.
„Rád bych si byl jist, zda známe hranici,
kdy jsme čistý list a kdy jsme viníci,
když tobě chce se řvát a mlčíš docela,
jsi trpělivá snad, anebo zbabělá?
Když bozi seshora překračují práh,
kdy končí pokora a kdy začíná strach,
usmívej se, všímej si hostí,
jsme za prahem, jsme za Prahou bolestivosti...“
Literatura
Svátky
v životě Židů
Ondřej Macek
v životě Židů
Ondřej Macek
V posledních letech se u nás konečně začínají objevovat knížky o židovství a doplňují tak značné mezery v našich znalostech a pomalu protrhují staletá mlčení. Jsou mezi nimi kousky kvalitní i méně. Na první pohled však právě, protože jde o témata nám nová a dosud v češtině nepojednávaná, není lehké se ve všech titulech rychle zorientovat. Na pultech knihkupectví najdeme už poměrně slušnou řádku židovských beletristů, kteří si získali své věrné čtenáře (V. Fischl, J. B. Singer, P. Roth, A. Oz, E. Wiesel atd.), ale dobrých knih „vážnějších“ je, myslím, ještě pořád málo.
Kniha Marca Sterna, která vyšla krátce před Vánocemi v nakladatelství Vyšehrad, patří podle mého názoru mezi knihy malinko „vážnější“ a velmi kvalitní.
Už podtitul Vzpomínání, slavení, vyprávění ale svědčí o tom, že nejde o žádný suchopár určený dospělým a odborníkům. Jen trochu zvídavý čtenář je proveden strukturou židovského kalendáře, významem a tajemstvím modlitby v životě Židů a jednotlivými svátky.
Marc Stern (synagogální kantor, vysokoškolský učitel a rabín v německém Osnabrücku) srozumitelně vysvětluje historické pozadí jednotlivých svátků, způsob slavení, jejich význam pro člověka. O čem se vypráví (co je víc než kulisou) v povídkách a románech židovských autorů i ve filmech jako Všichni moji blízcí, Golet v údolí a dalších, je nám zde dobře vysvětleno. Ale i v této knize hraje příběh velkou roli, každá kapitola je bohatě ilustrována chasidskými vyprávěními, podobenstvími.
Jistě nejde nic vysvětlit úplně, natož na pár stránkách, vždy toho ještě spousta zůstane za oponou... Knihu Svátky v životě Židů bych doporučil právě proto, že leccos přivede k vyjasnění, ale zároveň povzbudí k dalšímu přemítání.
Stern, Marc: Svátky v životě Židů. Vzpomínání, slavení, vyprávění. Praha : Vyšehrad, 2002.
Kniha Marca Sterna, která vyšla krátce před Vánocemi v nakladatelství Vyšehrad, patří podle mého názoru mezi knihy malinko „vážnější“ a velmi kvalitní.
Už podtitul Vzpomínání, slavení, vyprávění ale svědčí o tom, že nejde o žádný suchopár určený dospělým a odborníkům. Jen trochu zvídavý čtenář je proveden strukturou židovského kalendáře, významem a tajemstvím modlitby v životě Židů a jednotlivými svátky.
Marc Stern (synagogální kantor, vysokoškolský učitel a rabín v německém Osnabrücku) srozumitelně vysvětluje historické pozadí jednotlivých svátků, způsob slavení, jejich význam pro člověka. O čem se vypráví (co je víc než kulisou) v povídkách a románech židovských autorů i ve filmech jako Všichni moji blízcí, Golet v údolí a dalších, je nám zde dobře vysvětleno. Ale i v této knize hraje příběh velkou roli, každá kapitola je bohatě ilustrována chasidskými vyprávěními, podobenstvími.
Jistě nejde nic vysvětlit úplně, natož na pár stránkách, vždy toho ještě spousta zůstane za oponou... Knihu Svátky v životě Židů bych doporučil právě proto, že leccos přivede k vyjasnění, ale zároveň povzbudí k dalšímu přemítání.
Stern, Marc: Svátky v životě Židů. Vzpomínání, slavení, vyprávění. Praha : Vyšehrad, 2002.
Co bylo
Co bude
Ach ta láska
O sexuální
výchově
Vladimír Čapek, dětský a dorostový psychiatr
výchově
Vladimír Čapek, dětský a dorostový psychiatr
Odpůrci sexuální výchovy tvrdí, že je neúčinná a způsobuje větší sexuální angažovanost dospívajících nebo dřívější zahajování sexuálního života. Podle většiny výzkumů je tomu však naopak, to znamená, že sexuální výchova spíše oddaluje věk prvního sexuálního styku, vede ke zvýšenému užívání antikoncepce a k dodržování zásad „bezpečnějšího sexu“, jakož i k tolerantnějším sexuálním postojům a snižování pocitů viny. V zemích s otevřenou sexuální výchovou bývá nejméně těhotenství u dospívajících děvčat.
V naší zemi se ukazuje (Weiss, Zvěřina 2001), že nejčastějším zdrojem informací o sexualitě jsou kamarádi a vrstevníci (37% u chlapců, 32% u dívek). Následují pak knihy (19% a 23%), tisk (10% a 9%), TV a rozhlas (11% a 7%), škola (7% a 9%) a rodina (9% a 11%). Žádný zdroj byl zjištěn u 7% a 8%). Podobně tomu má být v USA.
V naší zemi se ukazuje (Weiss, Zvěřina 2001), že nejčastějším zdrojem informací o sexualitě jsou kamarádi a vrstevníci (37% u chlapců, 32% u dívek). Následují pak knihy (19% a 23%), tisk (10% a 9%), TV a rozhlas (11% a 7%), škola (7% a 9%) a rodina (9% a 11%). Žádný zdroj byl zjištěn u 7% a 8%). Podobně tomu má být v USA.
Zdroje informací
Vrstevníci jsou nejméně spolehlivým zdrojem informací, protože předávají kamarádům různé mýty a tradice, z nichž vznikají později nejen nesprávné postoje, ale mnohdy i sexuální poruchy. Je tedy jasné, že škola i rodina informují v tomto směru nedostatečně. Až s nástupem HIV/AIDS se začala různá tabuizovaná témata uvolňovat. Ministerstvo školství nepřijalo ani na nátlak odborníků ucelenou koncepci sexuální výchovy. Rodiny se věnují více děvčatům než chlapcům, dívky jsou oprávněně považovány za více ohrožené.
Vývoj osobní sexuality
Každý člověk si do určité míry svou sexualitu vytváří sám a tato sexualita zpětně ovlivňuje jeho samého. Jsou lidé, kteří přísahají na lásku na první pohled, existují šťastná manželství uzavřená po šestitýdenní známosti. Opakem jsou lidé, kteří jsou nespokojeni za všech okolností i ve většině svých aktivit. Ti bývají nespokojeni i v manželství. Někdy se neshodnou i dva výborní lidé, jsou-li zcela odlišně založeni.
Vývoj sexuální morálky
V našem století došlo asi k největším změnám sexuální morálky za posledních tisíc let. Uvolňuje se spojení mezi manželstvím a sexem, dochází k odklonu od sexuální morálky židovsko-křesťanské náboženské tradice a ke změně tradiční patriarchální rodiny, přibývá párů vychovávajících své děti mimo manželství, párů stejnopohlavních a rodin s jedním rodičem i dětí, žijících ve dvou rodinách svých rozvedených rodičů. Mění se ženská role v moderní společnosti, dochází k odklonu od tradičních hodnot.
„Bramboráky nebudou,
mandelinka je spolehlivá...!“
Cenu - CD - vyhrávají
Michaela a Jana Firbasovy
2. místo zaujal tento text:
„Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“
3. místo vybojoval text:
„Milý hochu, na výrazový tanec se musíš dobře připravit!“
Cenu - knihu - za druhé a třetí místo dostane:
Martin Šanda z Prahy.
Změny po listopadu 1989
Po listopadu 1989 nastaly velké změny v oblasti komerčního sexu (pouliční prostituce, sexuální turistika, export prostitutek do západní Evropy, široký prodej pornografie, vznik erotických telefonních linek a salonů) v prostředí naprosto nepřipravených právních norem. Česká republika je v tomto ohledu extrémně liberální i ve srovnání se skandinávskými zeměmi. Rozhodujícími informátory mládeže v sexuální oblasti jsou média všeho druhu a nejrůznější úrovně. Zcela určitě se podílejí např. na narůstajících počtech poruch příjmu potravy u mnohých dívek a mladých žen.
Mezi relativně potěšující skutečnosti patří to, že se nenaplnily pesimistické odhady rozšíření AIDS. V současné době je u nás kolem 450 případů HIV pozitivity. Počet interrupcí klesl ze 100.000 ročně v době před převratem na méně než 50.000 v roce 1999, což souvisí s rozšiřující se ženskou antikoncepcí.
Mezi relativně potěšující skutečnosti patří to, že se nenaplnily pesimistické odhady rozšíření AIDS. V současné době je u nás kolem 450 případů HIV pozitivity. Počet interrupcí klesl ze 100.000 ročně v době před převratem na méně než 50.000 v roce 1999, což souvisí s rozšiřující se ženskou antikoncepcí.
Církve a sexualita
Církvím je připisován všeobecně restriktivní (omezující) postoj k sexualitě, v minulých dobách se vyskytovaly názory, že zkoumání lidského pohlavního života je porušením „božího řádu“, „intimní morálky“ apod. Církevní otcové považovali pohlavní akt za zvířecí proto, že sloužil pouze slepému rozmnožování. Zvláště Tomáš Akvinský byl velmi nekompromisní, uznával výhradně pouze pohlavní styk se správnou osobou, probíhající správným způsobem za správným účelem, tedy k rozmnožování.
Evangelický duchovní Štěpán Šoltész (1967) o sexuálním styku soudí, že „má být vždy vrcholem odevzdání celého člověka celému člověku a nesmí se stát jen přirozenou nutností a zvykem. Nejenom tělo, ale celá bytost a celé srdce se při něm musí dávat.“ Biskup Václav Malý (2002) si nemyslí, že „dnešní mládež je posedlá jen touhou užít si, i když hédonismem (požitkářstvím - pozn red.) naše civilizace jen hýří. Věřím, že za tím sbližováním je i něco hlubšího - touha být si vzájemně nablízku.“ Zpráva Lambeth Conference Committee anglikánské církve „Rodina v současné společnosti“ v r. 1958 jasně řekla: „Plození dětí není jediným účelem manželství. Muži a ženy mají pohlavním stykem vyjádřit lásku, kterou k sobě navzájem cítí. Pohlavní styk má hluboký smysl spojení, které je v Bibli tak často vyjadřováno slovem „poznání“, je to dávání a braní v jednotě dvou svobodných duší, které je samo o sobě dobré a předává dobro těm, kteří se ho účastní. Proto je nesprávné říkat, že by se tento styk neměl konat jinak než za účelem plození dětí.“
Představitelé církví a jiných institucí na jedné straně reagují sice se značným zpožděním na vývoj sexerotické scény postmoderní doby, která je velmi nedůvěřivá k jakýmkoli ideologiím a doktrínám, na druhé straně se pokoušejí vést k tomu, aby mladý člověk svobodě a odpovědně zakomponoval svou sexualitu do svého hodnotového systému.
Evangelický duchovní Štěpán Šoltész (1967) o sexuálním styku soudí, že „má být vždy vrcholem odevzdání celého člověka celému člověku a nesmí se stát jen přirozenou nutností a zvykem. Nejenom tělo, ale celá bytost a celé srdce se při něm musí dávat.“ Biskup Václav Malý (2002) si nemyslí, že „dnešní mládež je posedlá jen touhou užít si, i když hédonismem (požitkářstvím - pozn red.) naše civilizace jen hýří. Věřím, že za tím sbližováním je i něco hlubšího - touha být si vzájemně nablízku.“ Zpráva Lambeth Conference Committee anglikánské církve „Rodina v současné společnosti“ v r. 1958 jasně řekla: „Plození dětí není jediným účelem manželství. Muži a ženy mají pohlavním stykem vyjádřit lásku, kterou k sobě navzájem cítí. Pohlavní styk má hluboký smysl spojení, které je v Bibli tak často vyjadřováno slovem „poznání“, je to dávání a braní v jednotě dvou svobodných duší, které je samo o sobě dobré a předává dobro těm, kteří se ho účastní. Proto je nesprávné říkat, že by se tento styk neměl konat jinak než za účelem plození dětí.“
Představitelé církví a jiných institucí na jedné straně reagují sice se značným zpožděním na vývoj sexerotické scény postmoderní doby, která je velmi nedůvěřivá k jakýmkoli ideologiím a doktrínám, na druhé straně se pokoušejí vést k tomu, aby mladý člověk svobodě a odpovědně zakomponoval svou sexualitu do svého hodnotového systému.
Film
Doba
ledová
Filip Dušek
ledová
Filip Dušek
Proč zachraňovat lidské mládě, když z něj jednou stejně vyroste lovec? Toť otázka, o kterou běží dle mamuta, lenochoda a tygra šavlozubého nad lidským dítětem každému s jinými myšlenkami v hlavě. A příběh z časů před 20.000 lety může začít...
O období, kdy člověk ještě neuměl psát a žil jako pouhá částečka divoké přírody, lze pomocí počítače a archeologů natočit dokument nebo nějakou zdařilou fikci. Film Doba ledová se hemží odbornými pojmy: migrace, globální oteplení, živočišné druhy, přirozený výběr, místo v potravním řetězci,... k reálnosti oživení pravěku, např. v Jurském parku, to má ale pořádný kus cesty. Nad zvířecí mluvou, lidským mlčením a pohráváním si s některými fakty z vědeckých pracoven a archeologických nalezišť musí divák své oko také přimhouřit.
Přesto se celou hodinu nenudí ani oko vědce či skeptického rodiče a nezbedného dítka. Na filmu si dokáže něco urvat snad každý. Jeden jásá nad animací, která se tváří jako neskutečně naivní až primitivní styl vykreslení postaviček (respektive živočichů), přičemž v detailu dokáže ukázat hru posledního svalu tygra šavlozubého či dokonalou souhru pohybů tvorstva i ledových masivů. Druhého za ucho popadne vybraná mluva. Další zaplesá nad dojemností celého příběhu, který nakonec dopadne snad podle všech zvyklostí. A poslední může upozornit na to, že období, kdy lidé žili jako skutečná součást přírody, není vůbec pro existenci přátelské. V tomto „rodinném filmu“ můžete třeba hledat filozofické myšlenky, nebo se jen bavit věčným úsilím veverky zavrtat si svůj oříšek do země za všech okolností a nakonec uronit i slzu...
O období, kdy člověk ještě neuměl psát a žil jako pouhá částečka divoké přírody, lze pomocí počítače a archeologů natočit dokument nebo nějakou zdařilou fikci. Film Doba ledová se hemží odbornými pojmy: migrace, globální oteplení, živočišné druhy, přirozený výběr, místo v potravním řetězci,... k reálnosti oživení pravěku, např. v Jurském parku, to má ale pořádný kus cesty. Nad zvířecí mluvou, lidským mlčením a pohráváním si s některými fakty z vědeckých pracoven a archeologických nalezišť musí divák své oko také přimhouřit.
Přesto se celou hodinu nenudí ani oko vědce či skeptického rodiče a nezbedného dítka. Na filmu si dokáže něco urvat snad každý. Jeden jásá nad animací, která se tváří jako neskutečně naivní až primitivní styl vykreslení postaviček (respektive živočichů), přičemž v detailu dokáže ukázat hru posledního svalu tygra šavlozubého či dokonalou souhru pohybů tvorstva i ledových masivů. Druhého za ucho popadne vybraná mluva. Další zaplesá nad dojemností celého příběhu, který nakonec dopadne snad podle všech zvyklostí. A poslední může upozornit na to, že období, kdy lidé žili jako skutečná součást přírody, není vůbec pro existenci přátelské. V tomto „rodinném filmu“ můžete třeba hledat filozofické myšlenky, nebo se jen bavit věčným úsilím veverky zavrtat si svůj oříšek do země za všech okolností a nakonec uronit i slzu...
Okénko
Komunikace
JanSkála
JanSkála
Někdy mám neodolatelnou potřebu či chuť si zakomunikovat a zrovna nemám s kým, aby to stálo za to. Znáte to. Jedním z možných způsobů, jak si jen tak pořádně zakomunikovat, je chatování neboli chataření.
Chataření je symbolické: dřív u nás lidé chatařili, protože nemohli svobodně komunikovat, dneska chataří, protože mají tolik svobody ke komunikaci, že nevědí, co s ní. Ten prostor se snaží co nejvíc využít a naplnit, až to - jaké překvapení - vede k nesvobodě.
Jedno z prověřených hesel praví, že v komunikaci je za prvé potřeba umět naslouchat. Jenže jak naslouchat tomu oceánu žvástů, které do nás komunikují naše komunikační prostředky, klepající babky a jiné reklamy, řeknete si. Někdy je třeba umět nenaslouchat.
Myslím, že se to dá rozlišit: když mluví lidé, naslouchejme, když mluví stroje, nenaslouchejme. Stroj (který na sebe často bere podobu člověka) se pozná podle toho, že produkuje fráze. Člověk se pozná podle toho, že říká vždy něco nového, originálního.
A pak je tady ještě taky Bůh, který mluví. A to je úplně jiná kategorie a naslouchat mu je velké dobrodružství. Kdesi je napsáno, že on sám je Slovo. Naslouchám tomu Slovu a čekám, co uslyším. Třeba že on sám je taky Chatař.
Chataření je symbolické: dřív u nás lidé chatařili, protože nemohli svobodně komunikovat, dneska chataří, protože mají tolik svobody ke komunikaci, že nevědí, co s ní. Ten prostor se snaží co nejvíc využít a naplnit, až to - jaké překvapení - vede k nesvobodě.
Jedno z prověřených hesel praví, že v komunikaci je za prvé potřeba umět naslouchat. Jenže jak naslouchat tomu oceánu žvástů, které do nás komunikují naše komunikační prostředky, klepající babky a jiné reklamy, řeknete si. Někdy je třeba umět nenaslouchat.
Myslím, že se to dá rozlišit: když mluví lidé, naslouchejme, když mluví stroje, nenaslouchejme. Stroj (který na sebe často bere podobu člověka) se pozná podle toho, že produkuje fráze. Člověk se pozná podle toho, že říká vždy něco nového, originálního.
A pak je tady ještě taky Bůh, který mluví. A to je úplně jiná kategorie a naslouchat mu je velké dobrodružství. Kdesi je napsáno, že on sám je Slovo. Naslouchám tomu Slovu a čekám, co uslyším. Třeba že on sám je taky Chatař.
Literatura
Rady
zkušeného ďábla
Filip Dušek
zkušeného ďábla
Filip Dušek
Můj drahý čtenáři,
žil kdys Martin Luther a ten napsal: „Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma sv., lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“ A více než 500 let po něm tuto myšlenku uchopil jeden Angličan - Clive Staples Lewis (též autor Letopisů Narnie). Humor v knize Rady zkušeného ďábla, můj čtenáři, najdeš: konkrétně vychází z „ďábelského“ pohledu na svět a smysl jeho existence. Jde zkrátka o návody, jak si s člověkem poradit. Zdrojem netradičního pohledu na peklo je pak vztah dvou ďáblů (různých úrovní zkušeností a hierarchického pekelného postavení) a konečné vzájemné zúčtování této povedené dvojky.
C. S. Lewis zvolil formu dopisů. Nikoli apoštolských epištol třeba pro věřící. I když po přečtení rad kterak škodit životu, milý čtenáři, dojdeš k poznání toho, čím můžeš ve svém životě škodit sobě i druhým. Tento seriál dopisů ukazuje rozhovor ďábla Zmarchroba a jeho synovce, pokušitele Tasemníka. Jako dalšího hrdinu pak najdeš člověka, o jehož uchvácení peklu jde - třeba najdeš i sebe.
Líbá Tě tvůj...
P.S. Předmluva zevrubně popisuje genezi knihy a osvětluje některé souvislosti. Tudíž se neboj případného zkažení skrze ďábelské rady - není to jen tak jednoduché.
žil kdys Martin Luther a ten napsal: „Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma sv., lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“ A více než 500 let po něm tuto myšlenku uchopil jeden Angličan - Clive Staples Lewis (též autor Letopisů Narnie). Humor v knize Rady zkušeného ďábla, můj čtenáři, najdeš: konkrétně vychází z „ďábelského“ pohledu na svět a smysl jeho existence. Jde zkrátka o návody, jak si s člověkem poradit. Zdrojem netradičního pohledu na peklo je pak vztah dvou ďáblů (různých úrovní zkušeností a hierarchického pekelného postavení) a konečné vzájemné zúčtování této povedené dvojky.
C. S. Lewis zvolil formu dopisů. Nikoli apoštolských epištol třeba pro věřící. I když po přečtení rad kterak škodit životu, milý čtenáři, dojdeš k poznání toho, čím můžeš ve svém životě škodit sobě i druhým. Tento seriál dopisů ukazuje rozhovor ďábla Zmarchroba a jeho synovce, pokušitele Tasemníka. Jako dalšího hrdinu pak najdeš člověka, o jehož uchvácení peklu jde - třeba najdeš i sebe.
Líbá Tě tvůj...
P.S. Předmluva zevrubně popisuje genezi knihy a osvětluje některé souvislosti. Tudíž se neboj případného zkažení skrze ďábelské rady - není to jen tak jednoduché.
Reakce
Má cenu doufat?
Marie S.
Marie S.
Paní Rybářová je psycholožka a určitě dobře ví, co říká, ale přesto se ve mně jako laikovi cosi bouří a chce se mi na otázku (10/str.12) - Má cenu doufat, že se u mého partnera něco, co se mi nelíbí, změní, když si to budu moc přát? - odpovědět - Nemá. Naskočí mi v mysli ta nejlepší formulace svatebního slibu, jakou jsem kdy slyšela: „Beru si tě takového, jaký jsi.“ To je slib zralého člověka. Už dávno vím, že princové jsou jenom v pohádkách a že i já mám k princezně na hony daleko. A jestli doufám, že se něco změní, pak mohu doufat a pracovat jenom na sobě. Kolik manželských rozčarování pochází z výpovědi - on není a nechová se tak, jak jsem si to představovala. A proto, nevytvářej si předem mustr, jaký tvůj partner má přesně být, protože ani ty do žádné tabulky nezapadneš. A jestli ztrácíš chuť při představě společného života a tušíš, že určité věci nepřekousneš, tak najdi odvahu a rozejdi se s ním, dokud je čas. Jenom nepropadej té iluzi, že ty ho změníš. Jinak skončíš u vydírání: „Kdybys mě měl dost rád, tak bys...“
Soutěž
Vyhlášení vítězů
z čísel 9 a 10 minulého ročníku:
na 1. místě se umístil tento text:
z čísel 9 a 10 minulého ročníku:
na 1. místě se umístil tento text:
„Bramboráky nebudou,
mandelinka je spolehlivá...!“
Cenu - CD - vyhrávají
Michaela a Jana Firbasovy
2. místo zaujal tento text:
„Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“
3. místo vybojoval text:
„Milý hochu, na výrazový tanec se musíš dobře připravit!“
Cenu - knihu - za druhé a třetí místo dostane:
Martin Šanda z Prahy.
Povídka
Obrana závisti
Ábel Zebub
Ábel Zebub
Nadešel čas rehabilitovat závist, po věky odsouzenou do stoky těch nejhorších lidských vlastností, a očistit ji od nánosu nepravd, polopravd a falešných obvinění, pod jejichž tíhou ztrácela svou pravou tvář (levá naštěstí zůstala nedotčena). Ztrácela, ale nikdy docela neztratila. Proto můžeme být ujištěni i nyní: závist žije!
Hned v úvodu uveďme její pověst na pravou míru: Závist je hybnou silou úspěchu, matkou pokroku a otcem štěstí. Staví před nás náročné úkoly a zároveň nás motivuje k jejich plnění ba překročení. Umožňuje introvertům vyjít ze svých ulit a ohlížet se po jiných, líné aktivuje, spokojené mobilizuje, bezobsažné naplňuje myšlenkou a beznadějné touhou. Výčet jejích ctností by nebral konce, proto zdůrazněme jen ty nejopomíjenější: Závist sama o sobě není trestná. Protože se za závist nezavírá ani v těch nejvyspělejších a nejpokrokovějších kulturách, nemůže být tak špatná, jak se o ní traduje.
Závist je zřetelně vymezitelná proti lásce. Křesťanstvo tvrdí, že láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti a raduje se z pravdy. Prosím vás, kolik takových lásek je k vidění, natož k prožití? Kam by došel ve své kariéře politik, manažer, podnikatel, bankéř, právník, úředník, umělec, lékař, pedagog či farář, kdyby své ambice založil na takové lásce? K čemu trpělivost, ta brzda pokroku? S růžemi to nevytrhneme! Pryč s laskavostí, jen zdržuje a zbytečně nám odčerpává sílu potřebnou k dosažení úrovně těch druhých.
Nevychloubat se a nebýt domýšlivý? Ale kdež! Moderní člověk budující své místo ve společnosti si musí být jist sám sebou a musí spoléhat na své síly a schopnosti, které hrdě a s patřičnou reklamou nese na trh úspěchu. Čestné jednání - to je snad pokus o žert? (čest je mravní stav budící kladné společenské hodnocení, též výraz úcty - pozn. autora) Sama společnost již dávno vyřadila tento pojem ze svého slovníku jako zastaralý feudální přežitek. Snad se nechceme vracet zpět do minulosti! A propó: zaregistrovali jste někdy někdo návrat toho, kdo s poctivostí došel nejdál? Tvrzení, že láska nehledá svůj prospěch, je totálně kontraproduktivní. Vždyť naše životní úroveň se odvíjí právě od prospěchu ekonomiky. Bez zisku by nebylo podnikatelů, neboť podnikání je soustavná činnost prováděná podnikatelem za účelem dosažení zisku (srovnej § 2 ods. 1 obchodního zákoníku). Kdo se neptá, co za to a co z toho, zkrachuje.
Proč by se člověk neměl nechat občas vydráždit a vyprovokovat? Správně načasovaný výbuch zlosti přece neškodí, naopak detoxikuje naše svědomí a uvolňuje potlačovanou tvůrčí energii. A co s křivdami a nespravedlnostmi, kterým jsme vystaveni na cestě za záviděníhodnými cíli? No samozřejmě zapamatovat, nejlépe zapsat se jmény jejich původců a založit důkazní materiál. Takový kapitálek se dříve či později bude velmi hodit, až budeme připraveni k povznášející odplatě. Radost ze špatnosti proti radosti z pravdy.
Co je pravda? Kdosi se už takto ptal toho, který se za ni prohlašoval. A jak skončil! Zrovna radostný pohled na něho nebyl. Pravda přece není žádná příjemná věc. Často nahání hrůzu a rozděluje lidi, kdežto sympatické slabůstky je spojují. Přesto se lze z jedné pravdy radovat přímo potměšile: spočívá-li v tom, že se našemu soupeři nedaří, protože si vede špatně. Radost ze špatnosti a radost z pravdy se v tomto případě snoubí v jednu radost globální.
Čtenář jistě pochopil, že postavíme-li proti lásce závist, zaměníme pojednané přívlastky lásky za jejich opak. Pointou tohoto postupu je pleonasmus o závistivé závisti. Promyšlené, systematické a koncepční rozvíjení této vlastnosti nás dovede až na samý vrchol její dokonalosti. Na něm spočineme tehdy, až začneme závidět sami sobě.
Hned v úvodu uveďme její pověst na pravou míru: Závist je hybnou silou úspěchu, matkou pokroku a otcem štěstí. Staví před nás náročné úkoly a zároveň nás motivuje k jejich plnění ba překročení. Umožňuje introvertům vyjít ze svých ulit a ohlížet se po jiných, líné aktivuje, spokojené mobilizuje, bezobsažné naplňuje myšlenkou a beznadějné touhou. Výčet jejích ctností by nebral konce, proto zdůrazněme jen ty nejopomíjenější: Závist sama o sobě není trestná. Protože se za závist nezavírá ani v těch nejvyspělejších a nejpokrokovějších kulturách, nemůže být tak špatná, jak se o ní traduje.
Závist je zřetelně vymezitelná proti lásce. Křesťanstvo tvrdí, že láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti a raduje se z pravdy. Prosím vás, kolik takových lásek je k vidění, natož k prožití? Kam by došel ve své kariéře politik, manažer, podnikatel, bankéř, právník, úředník, umělec, lékař, pedagog či farář, kdyby své ambice založil na takové lásce? K čemu trpělivost, ta brzda pokroku? S růžemi to nevytrhneme! Pryč s laskavostí, jen zdržuje a zbytečně nám odčerpává sílu potřebnou k dosažení úrovně těch druhých.
Nevychloubat se a nebýt domýšlivý? Ale kdež! Moderní člověk budující své místo ve společnosti si musí být jist sám sebou a musí spoléhat na své síly a schopnosti, které hrdě a s patřičnou reklamou nese na trh úspěchu. Čestné jednání - to je snad pokus o žert? (čest je mravní stav budící kladné společenské hodnocení, též výraz úcty - pozn. autora) Sama společnost již dávno vyřadila tento pojem ze svého slovníku jako zastaralý feudální přežitek. Snad se nechceme vracet zpět do minulosti! A propó: zaregistrovali jste někdy někdo návrat toho, kdo s poctivostí došel nejdál? Tvrzení, že láska nehledá svůj prospěch, je totálně kontraproduktivní. Vždyť naše životní úroveň se odvíjí právě od prospěchu ekonomiky. Bez zisku by nebylo podnikatelů, neboť podnikání je soustavná činnost prováděná podnikatelem za účelem dosažení zisku (srovnej § 2 ods. 1 obchodního zákoníku). Kdo se neptá, co za to a co z toho, zkrachuje.
Proč by se člověk neměl nechat občas vydráždit a vyprovokovat? Správně načasovaný výbuch zlosti přece neškodí, naopak detoxikuje naše svědomí a uvolňuje potlačovanou tvůrčí energii. A co s křivdami a nespravedlnostmi, kterým jsme vystaveni na cestě za záviděníhodnými cíli? No samozřejmě zapamatovat, nejlépe zapsat se jmény jejich původců a založit důkazní materiál. Takový kapitálek se dříve či později bude velmi hodit, až budeme připraveni k povznášející odplatě. Radost ze špatnosti proti radosti z pravdy.
Co je pravda? Kdosi se už takto ptal toho, který se za ni prohlašoval. A jak skončil! Zrovna radostný pohled na něho nebyl. Pravda přece není žádná příjemná věc. Často nahání hrůzu a rozděluje lidi, kdežto sympatické slabůstky je spojují. Přesto se lze z jedné pravdy radovat přímo potměšile: spočívá-li v tom, že se našemu soupeři nedaří, protože si vede špatně. Radost ze špatnosti a radost z pravdy se v tomto případě snoubí v jednu radost globální.
Čtenář jistě pochopil, že postavíme-li proti lásce závist, zaměníme pojednané přívlastky lásky za jejich opak. Pointou tohoto postupu je pleonasmus o závistivé závisti. Promyšlené, systematické a koncepční rozvíjení této vlastnosti nás dovede až na samý vrchol její dokonalosti. Na něm spočineme tehdy, až začneme závidět sami sobě.
Povídka
Malý příběh
před spaním
-re-
před spaním
-re-
Dobrou noc, přejeme si navzájem, než jdeme spát. Dobře se vyspi, říkáme si. A přejeme si dobrý, klidný, vydatný a střežený spánek.
Moje dcera se mě kdysi dávno zeptala, když jsem k ní přišla, abych jí popřála dobrou noc, -je to už hodně dávno: Kde jsem vůbec, když spím?
Přece úplně u sebe, řekla jsem s trochou zaváhání.
Zasmála se: ale ne, mami - já přece vůbec nevím, kde jsem. Právě proto, že spím. A měla pravdu. A já se snažila o přesnější odpověď: jsi přímo v sobě.
V sobě? Nerozuměla mi.
Ano schoulíš se do sebe se vším, co jsi, co si myslíš, z čeho máš radost nebo čeho se bojíš, a ve snech to všechno vidíš znovu a jinak. V obrazech, které máš v sobě a které se probouzejí, když spíš.
To se jí zdálo úplně nesmyslné: ve spánku vzhůru? To přece nejde. Buď spím a sním, nebo jsem vzhůru.
Mohla by sis vzpomenout na nějaký sen? ptám se.
Na spoustu, říká, náhle úplně čilá. Včera se mi zdálo o rybníku. Byla povodeň, voda hučela, a já se pevně držela stromu, ze strachu, že spadnu do vody.
V jiném snu jsem šla s tátou městem, město bylo velké, nevyznali jsme se tam, a i táta už byl trochu zmatený. A najednou se před námi objevila teta a smála se a řekla: už tady na vás čekám dost dlouho.
Vidíš, to sis ve spánku právě vyprávěla celý příběh.
Sama sobě?
Ano.
Ale já jsem spala.To jsem přece o sobě nemohla nic vědět.
Všechno, říkám jí. Všechno, co jsi, jsi tam najednou věděla.
To ne, řekla, otočila se a dala mi pusu na dobrou noc.
Ale najednou se bleskově posadila na posteli: Může taky Bůh spát?
Jak jsi na to přišla? ptám se překvapeně. Ale nechtěla jsem odejít bez odpovědi. Myslela jsem na bezpočet spících na celém světě:
Na ustrašené, ponižované, opuštěné, osamělé, na všechny nemocné, pronásledované, týrané, hladové, vyčerpané; a řekla jsem, možná, že je to tak, že Bůh si svůj spánek dělí s námi, s tebou a všemi, kteří spí. Když ty jsi ve spánku sama v sobě, může to být tak, že on je úplně s tebou. Aha, přemítala, a opět se uložila do postele.
Dobrou noc, řekla jsem, dobrou noc.
Moje dcera se mě kdysi dávno zeptala, když jsem k ní přišla, abych jí popřála dobrou noc, -je to už hodně dávno: Kde jsem vůbec, když spím?
Přece úplně u sebe, řekla jsem s trochou zaváhání.
Zasmála se: ale ne, mami - já přece vůbec nevím, kde jsem. Právě proto, že spím. A měla pravdu. A já se snažila o přesnější odpověď: jsi přímo v sobě.
V sobě? Nerozuměla mi.
Ano schoulíš se do sebe se vším, co jsi, co si myslíš, z čeho máš radost nebo čeho se bojíš, a ve snech to všechno vidíš znovu a jinak. V obrazech, které máš v sobě a které se probouzejí, když spíš.
To se jí zdálo úplně nesmyslné: ve spánku vzhůru? To přece nejde. Buď spím a sním, nebo jsem vzhůru.
Mohla by sis vzpomenout na nějaký sen? ptám se.
Na spoustu, říká, náhle úplně čilá. Včera se mi zdálo o rybníku. Byla povodeň, voda hučela, a já se pevně držela stromu, ze strachu, že spadnu do vody.
V jiném snu jsem šla s tátou městem, město bylo velké, nevyznali jsme se tam, a i táta už byl trochu zmatený. A najednou se před námi objevila teta a smála se a řekla: už tady na vás čekám dost dlouho.
Vidíš, to sis ve spánku právě vyprávěla celý příběh.
Sama sobě?
Ano.
Ale já jsem spala.To jsem přece o sobě nemohla nic vědět.
Všechno, říkám jí. Všechno, co jsi, jsi tam najednou věděla.
To ne, řekla, otočila se a dala mi pusu na dobrou noc.
Ale najednou se bleskově posadila na posteli: Může taky Bůh spát?
Jak jsi na to přišla? ptám se překvapeně. Ale nechtěla jsem odejít bez odpovědi. Myslela jsem na bezpočet spících na celém světě:
Na ustrašené, ponižované, opuštěné, osamělé, na všechny nemocné, pronásledované, týrané, hladové, vyčerpané; a řekla jsem, možná, že je to tak, že Bůh si svůj spánek dělí s námi, s tebou a všemi, kteří spí. Když ty jsi ve spánku sama v sobě, může to být tak, že on je úplně s tebou. Aha, přemítala, a opět se uložila do postele.
Dobrou noc, řekla jsem, dobrou noc.
Černá mračna
Pavel Bednář
Pavel Bednář
Černá mračna táhnou
na mou hlavu malou,
já se jich však nelekám,
vždyť Ty stojíš při mne,
já to vím.
Černá mračna nade mnou,
roztahují svou síť velikou,
já se jich však nebojím,
vždyť Ty stojíš při mně,
já to vím.
Černá mračna odešla
a hlavu mou nezviklala,
děkuji,
že Ty jsi stál při mně,
já to vím.
na mou hlavu malou,
já se jich však nelekám,
vždyť Ty stojíš při mne,
já to vím.
Černá mračna nade mnou,
roztahují svou síť velikou,
já se jich však nebojím,
vždyť Ty stojíš při mně,
já to vím.
Černá mračna odešla
a hlavu mou nezviklala,
děkuji,
že Ty jsi stál při mně,
já to vím.
Děkuji ti, bože
Děkuji Ti, Bože,
že mohu, vidět východ
slunce nad horami,
jít vzkřišující se jarní loukou,
cítit vůni rozkvétajících kopretin,
dýchat sveží vzduch,
slyšet symfonie ptačích hlasů,
uchopit vlasy trav a těla stromu,
smočit nohy do křišťálu rosy....
Za vše, Ti Bože, děkuji.
že mohu, vidět východ
slunce nad horami,
jít vzkřišující se jarní loukou,
cítit vůni rozkvétajících kopretin,
dýchat sveží vzduch,
slyšet symfonie ptačích hlasů,
uchopit vlasy trav a těla stromu,
smočit nohy do křišťálu rosy....
Za vše, Ti Bože, děkuji.
Ručně a stručně
Maxi
bubliny
FD
bubliny
FD
Duše lidí, ctnostně či neřestně žijících, se v lidových vyprávěních vznášejí k nebi (či peklu). Je-li to pravda nevím, přesto si spolu můžeme vytvořit vznášející se dušičky-bubliny. Není to nic složitého.
Stačí si vzít - ale ne mámě ze špajzu či komory bez optání, protože by naše dušičky zčernaly a ztěžkly - co můžeme sehnat v obyčejném koloniálu či Jednotě i u nás v Hornídolní. Do nádoby tak postupně či naráz dáme:
4 díly glycerínu (základ pro mýdlo)
+ 5 dílů náplně do bublifuku
+ 6 dílů minerálky (neslazené!)
+ 7 dílů medu (jakéhokoli) nebo silného cukerného roztoku.
Teď už nám nezbude než si připravit dostatečný kus drátu a bavlnky (toť bavlněná nit). Z drátu vytvoříme očko s ručkou veliké dle libosti, aby se vešlo do nádoby s náplní. Aby se nám výroba bublin ještě více dařila, omotáme drátěné očko bavlnkou a teď už jen stačí namočit do náplně a fouknout.
Zaručeně budou naše sladké bubliny rozličných velikostí - udělat si taky můžeme nejprve malým očkem malou bublinu, okolo ní pak pomocí většího očka ještě jednu velkou. Nejlépe se dělají maxibubliny, jejich životnost ovšem závisí na povětrnostních podmínkách a na ty recept nemám.
Stačí si vzít - ale ne mámě ze špajzu či komory bez optání, protože by naše dušičky zčernaly a ztěžkly - co můžeme sehnat v obyčejném koloniálu či Jednotě i u nás v Hornídolní. Do nádoby tak postupně či naráz dáme:
4 díly glycerínu (základ pro mýdlo)
+ 5 dílů náplně do bublifuku
+ 6 dílů minerálky (neslazené!)
+ 7 dílů medu (jakéhokoli) nebo silného cukerného roztoku.
Teď už nám nezbude než si připravit dostatečný kus drátu a bavlnky (toť bavlněná nit). Z drátu vytvoříme očko s ručkou veliké dle libosti, aby se vešlo do nádoby s náplní. Aby se nám výroba bublin ještě více dařila, omotáme drátěné očko bavlnkou a teď už jen stačí namočit do náplně a fouknout.
Zaručeně budou naše sladké bubliny rozličných velikostí - udělat si taky můžeme nejprve malým očkem malou bublinu, okolo ní pak pomocí většího očka ještě jednu velkou. Nejlépe se dělají maxibubliny, jejich životnost ovšem závisí na povětrnostních podmínkách a na ty recept nemám.
Nápadník
Výbor
mládeže?
FK
mládeže?
FK
Zní to děsivě, což. To už i na mládeži ve sboru musíme provádět takové cavyky, volit a delegovat a já nevím, co ještě? Děsivě to možná zní. Rozhodně tu ovšem nejde o žádnou povinnost ani nutnost. Ale účelné to být někdy může. Alespoň například na Vsetíně v Horním sboru takovou zkušenost mají. Mají výbor mládeže už několik let. Je tříčlenný, někdy čtyřčlenný a volí ho mládež sboru vždycky na jeden rok. Proč? Je dobré, když je jasné, kdo má na starost přípravu jednotlivých programů mládeží, zvaní hostů, přípravu prázdninových pobytů a se staršovstvem komunikují pověřené osoby. Taky je dobré, když se po roce mají možnost vystřídat. Schází se vás také víc? Máte problémy s organizací? Zkuste nad tím popřemýšlet.
Napadá vás něco, čím by se ostatní mohli od vás nechat inspirovat? Přišli jste na něco, co vám pomáhá při vašich setkáních, při vašich akcích? Nenechávejte si to pro sebe a napište. Víc hlav víc ví.
Napadá vás něco, čím by se ostatní mohli od vás nechat inspirovat? Přišli jste na něco, co vám pomáhá při vašich setkáních, při vašich akcích? Nenechávejte si to pro sebe a napište. Víc hlav víc ví.
Milý Pavle!
Je to strašně těžké a nevím, jestli se můžu odvážit psát. Chtěl jsem Ti poděkovat za věc, která mi tak dlouho docházela. Na letním kurzu pro mládež před dvěma lety v Křižlicích jsi nás nenechal odpočívat. Nenechals nás o samotě a v pohodě, ale ukázals nám tu neuvěřitelnou sílu, kterou může mít společenství. Detaily si pamatuji dodnes, ale teprve včera jsem to pochopil: evangelium o tom, že nesmíme zůstat sami a že sami také nejsme. Je mi hrozně smutno, ale už nikdy to nezapomenu. Tak jako když jsme měli po skupinkách sníst svou večeři na stromě nebo spořádat oběd se svázanýma rukama - musíme zůstat spolu, silnější se slabšími, nešikovní s šikovnými. Pomáhat si vylézt nahoru, udržet se a nespadnout. My jsme spolu s Tebou na zastávce autobusu sborově zpívali „Kristus je má síla i spasení“. Kéž opravdu je Tobě i všem Tvým blízkým. A ještě jednu písničku posílám, tu Sváťovu. Zpíval jsem si ji dneska celý den.
Za všechny
Je to strašně těžké a nevím, jestli se můžu odvážit psát. Chtěl jsem Ti poděkovat za věc, která mi tak dlouho docházela. Na letním kurzu pro mládež před dvěma lety v Křižlicích jsi nás nenechal odpočívat. Nenechals nás o samotě a v pohodě, ale ukázals nám tu neuvěřitelnou sílu, kterou může mít společenství. Detaily si pamatuji dodnes, ale teprve včera jsem to pochopil: evangelium o tom, že nesmíme zůstat sami a že sami také nejsme. Je mi hrozně smutno, ale už nikdy to nezapomenu. Tak jako když jsme měli po skupinkách sníst svou večeři na stromě nebo spořádat oběd se svázanýma rukama - musíme zůstat spolu, silnější se slabšími, nešikovní s šikovnými. Pomáhat si vylézt nahoru, udržet se a nespadnout. My jsme spolu s Tebou na zastávce autobusu sborově zpívali „Kristus je má síla i spasení“. Kéž opravdu je Tobě i všem Tvým blízkým. A ještě jednu písničku posílám, tu Sváťovu. Zpíval jsem si ji dneska celý den.
Za všechny
Tvůj Samuel
Bratr farář Pavel Skála náhle zemřel ráno v sobotu 25. ledna 2003 ve věku 46 let.
|
|
|
|
|
|