archiv
OBSAH:
Byl první máj, byl lásky čas...
Zastavení
Blaze milosrdným
Co o tom čteme v Bibli:
Ctnost nemůže být krajností
Kdo by podle vás patřil mezi sedm statečných?
Hrdinové
Ve výtvarném umění
Sedm statečných?
Evangelická akademie
Přebrat, nebo nepřebrat?
Adash
Pianista
Co bylo
Co bude
Jak vést řeči,které jsou k něčemu
Čas na hudbu i na blbnutí
Gerontologický seminář
Kvalt
Seniorátní harmonogram
Roucho
Reklama
Bože náš, Otče náš
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Byl první máj,
byl lásky čas...
Zdeněk Šorm
byl lásky čas...
Zdeněk Šorm
...a doufám, že stále ještě je, jen kulisy se mění. Mládí si už netiskne ruku v prvomájovém průvodu ani po sobě nešilhá při čestné stráži u pomníčku neznámého rudoarmějce. Spíš možná jede za zvuku „Škoda lásky“ v džípu s hvězdnatou vlajkou s pruhy. I když to už možná zase ne. Tu v zápalu boje za mír pálí v pro-testu proti jiné válce. Ale nejspíš je mu ta vybojovávaná svoboda úplně fuk. Na svobodu jsme si zvykli, tu už jako vítězství neslavíme a že je za ní také někdy třeba bojovat, jsme už zapomněli. Síně tradic vystřídaly jiné síně slávy a hvězdy na vlajkách hvězdy na nebi pop-music nebo hvězdy filmového nebe. Po žebříčcích hitparád se tam šplhá každou chvíli někdo jiný. Ztrácím už přehled, co a kdo právě letí. Být pořád „in“ je pěkná fuška.
A tak jsem docela rád, že se do ní nemusím nutit, že díky apoštolovi a snad i díky daru ducha moudrosti a zjevení smím osvíceným vnitřním zrakem vidět vysoko nad všemi těmi nebesy, vládami, mocnostmi a jmény, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím, toho, který se tam nešplhal, kterého tam Otec slávy posadil po své pravici. Tuhle svobodu nezávislou na tom, kdo právě staví kulisy, ve čtvrtek čtyřicet dní po Velikonocích vděčně oslavím, abych si pro lásku nevyhradil jen ten máj.
A tak jsem docela rád, že se do ní nemusím nutit, že díky apoštolovi a snad i díky daru ducha moudrosti a zjevení smím osvíceným vnitřním zrakem vidět vysoko nad všemi těmi nebesy, vládami, mocnostmi a jmény, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím, toho, který se tam nešplhal, kterého tam Otec slávy posadil po své pravici. Tuhle svobodu nezávislou na tom, kdo právě staví kulisy, ve čtvrtek čtyřicet dní po Velikonocích vděčně oslavím, abych si pro lásku nevyhradil jen ten máj.
Tam uprostřed lesů
u jezera,
kde klid vše prostupuje,
dvě srdce
pomalu se k sobě přiblížila
a nápoj lásky spolu pila.
Pavel
Bednář
u jezera,
kde klid vše prostupuje,
dvě srdce
pomalu se k sobě přiblížila
a nápoj lásky spolu pila.
Pavel
Bednář
Blahoslavenství
Blaze
milosrdným
Michal Kitta
milosrdným
Michal Kitta
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5,7)
Milosrdenství... Honem, napište asociace, které vás napadají! Ukažte, co máte na papíře? Milosrdný Samaritán? Sestry milosrdné? Dobře. Matka Tereza? Hm. Vývařovny Armády spásy? Jistě, ale nenapadá vás nic dalšího? Tam vzadu, Pepíček: Rána z milosti? Výborně. I to sem patří!
Mnoho lidí vyřadilo milosrdenství ze svého slovníku, protože v nich vyvolává pouze sentimentální asociace. Jako by bylo záležitostí spolku bohatých vdov s odrostlými dětmi a bezkrevných světců, které z jedné poloviny už pozřel tygr a oni druhou polovinou ještě z tlamy rozdávají almužny.
Bezesporu milosrdenství a srdce z masa, nikoli z kamene, patří dohromady. Ježíš zůstává nedostižným a přesto stále motivujícím vzorem, který musíme a toužíme napodobovat do konce života - položit život za přátele, rozlámat všechen svůj chléb zástupům, činit dobro, pomáhat, léčit atd. Bůh i člověk je milosrdný, když se slituje a odpustí třeba sedmdesátsedmkrát.
Ale milosrdenství může být i jiné. Viděl jsem kdysi v dobrodružném filmu, jak jezdec zastřelil svého vlastního koně, když se vážně zranil pádem. Rána z milosti. Žasl jsem! Jakápak milost? Zabít milované zvíře? Udělal to právě proto, že jej měl rád a vzal na sebe, co nechtěl, aby udělali vlci. Zvláštní případ lásky. Milosrdenství zcela prosté sentimentality. Milosrdenství, při kterém se ocitnu v roli potřísněného násilím, krví, mečem. Podobné úvahy se točí například kolem eutanazie.
Milosrdenství znamená jednat ve prospěch příštího dobra. Proto podle knihy Přísloví je milosrdné vzít hůl a nařezat pošetilému synovi, aby se polepšil a vyrostl z něj slušný člověk.
Nebylo by nanejvýš milosrdné zavřít Kim-Čong-Ila do vězení, aby v Severní Koreji nemusely umřít hladomorem další dva milióny lidí?
Vlastně jsem chtěl ilustrovat, že milosrdenství nemusí být sladké, poetické a vůbec ne kýčovité. Milosrdní agenti taj-ných služeb ale v lidových představách do panteonu (chrámu všech bohů - pozn.red.) světců nepatří. Inu, co není možné u lidí, je možné u Boha.
Kdo je milosrdný, dočká se milosrdenství, i kdyby to nemělo být na tomhle světě.
Milosrdenství... Honem, napište asociace, které vás napadají! Ukažte, co máte na papíře? Milosrdný Samaritán? Sestry milosrdné? Dobře. Matka Tereza? Hm. Vývařovny Armády spásy? Jistě, ale nenapadá vás nic dalšího? Tam vzadu, Pepíček: Rána z milosti? Výborně. I to sem patří!
Mnoho lidí vyřadilo milosrdenství ze svého slovníku, protože v nich vyvolává pouze sentimentální asociace. Jako by bylo záležitostí spolku bohatých vdov s odrostlými dětmi a bezkrevných světců, které z jedné poloviny už pozřel tygr a oni druhou polovinou ještě z tlamy rozdávají almužny.
Bezesporu milosrdenství a srdce z masa, nikoli z kamene, patří dohromady. Ježíš zůstává nedostižným a přesto stále motivujícím vzorem, který musíme a toužíme napodobovat do konce života - položit život za přátele, rozlámat všechen svůj chléb zástupům, činit dobro, pomáhat, léčit atd. Bůh i člověk je milosrdný, když se slituje a odpustí třeba sedmdesátsedmkrát.
Ale milosrdenství může být i jiné. Viděl jsem kdysi v dobrodružném filmu, jak jezdec zastřelil svého vlastního koně, když se vážně zranil pádem. Rána z milosti. Žasl jsem! Jakápak milost? Zabít milované zvíře? Udělal to právě proto, že jej měl rád a vzal na sebe, co nechtěl, aby udělali vlci. Zvláštní případ lásky. Milosrdenství zcela prosté sentimentality. Milosrdenství, při kterém se ocitnu v roli potřísněného násilím, krví, mečem. Podobné úvahy se točí například kolem eutanazie.
Milosrdenství znamená jednat ve prospěch příštího dobra. Proto podle knihy Přísloví je milosrdné vzít hůl a nařezat pošetilému synovi, aby se polepšil a vyrostl z něj slušný člověk.
Nebylo by nanejvýš milosrdné zavřít Kim-Čong-Ila do vězení, aby v Severní Koreji nemusely umřít hladomorem další dva milióny lidí?
Vlastně jsem chtěl ilustrovat, že milosrdenství nemusí být sladké, poetické a vůbec ne kýčovité. Milosrdní agenti taj-ných služeb ale v lidových představách do panteonu (chrámu všech bohů - pozn.red.) světců nepatří. Inu, co není možné u lidí, je možné u Boha.
Kdo je milosrdný, dočká se milosrdenství, i kdyby to nemělo být na tomhle světě.
Statečnost
Co o tom
čteme v Bibli:
Aleš Mostecký
čteme v Bibli:
Aleš Mostecký
Ve Starém zákoně se to jen hemží statečnými bohatýry. Jsou to ti, kdo vedou boje Hospodinovy, boje za svobodu Izraele proti pohanským pro-národům. Statečnost je vlastností těch, kdo stojí na straně Božího lidu proti jeho protivníkům. Je jí totiž potřeba k prosazování Božích záměrů v tomto světě. Proto je také statečnost vnímána jako dar od Hospodina, je to „Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou.“ (Ž 18, 33) Jde o Boží pomoc či spíš moc, která člověka uschopňuje dál chodit po Hospodinových stezkách a jednat v souladu s Boží vůlí. A to vzdor strachu a naší neschopnosti. Pozvedá a posiluje ty, kdo již klesali.
Tomu odpovídá i jediné novozákonní slovo o statečnosti: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!“ (1K 16,13) K pevnému a vytrvalému věření je nám třeba statečnosti. Však o tom mluví mnohé příběhy obou „zákonů“ , ač statečnost přímo ne-jmenují: Vždyť kolik statečnosti bylo potřeba Abramovi k vyjití do neznáma? Mojžíšovi k předstoupení před faraóna? Ester k tomu, aby přiznala před králem svou příslušnost k židovskému národu? Jonášovi k hlásání zvěsti o soudu v Ninive? Apoštolům Petrovi a Janovi k vyznání o poslušnosti Boha a ne lidí před radou?
Z knihy Přísloví pak zní jedinečná chvála na ženy statečné. Jsou „korunou svého muže“ (12,4) a „daleko cennější než perly“ (31,10). Žena statečná je protějškem muže spravedlivého, tedy ta, jež se bojí Hospodina, Boha svého (31,30).
Tomu odpovídá i jediné novozákonní slovo o statečnosti: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!“ (1K 16,13) K pevnému a vytrvalému věření je nám třeba statečnosti. Však o tom mluví mnohé příběhy obou „zákonů“ , ač statečnost přímo ne-jmenují: Vždyť kolik statečnosti bylo potřeba Abramovi k vyjití do neznáma? Mojžíšovi k předstoupení před faraóna? Ester k tomu, aby přiznala před králem svou příslušnost k židovskému národu? Jonášovi k hlásání zvěsti o soudu v Ninive? Apoštolům Petrovi a Janovi k vyznání o poslušnosti Boha a ne lidí před radou?
Z knihy Přísloví pak zní jedinečná chvála na ženy statečné. Jsou „korunou svého muže“ (12,4) a „daleko cennější než perly“ (31,10). Žena statečná je protějškem muže spravedlivého, tedy ta, jež se bojí Hospodina, Boha svého (31,30).
Statečnost
Ctnost
nemůže být krajností
Jinřich Halama
nemůže být krajností
Jinřich Halama
„Ach tak,“ řeklo Prasátko. „Protože já - já myslím, že jsem přece jen trošku mžikalo. Jen ze začátku. A tam stojí, že jsem ani brvou nehnulo. Tak je to.“ „Ty jsi mžikalo jen v duchu,“ řekl Pú, „a to je právě od malého zvířátka nejstatečnější.“
Prasátko si blaženě povzdychlo a zamyslilo se nad sebou. Ano, je opravdu STATEČNÉ...
Rozhovor, jehož úryvek jsme právě ocitovali, se odehrává ve chvíli, kdy medvídek Pú složí oslavnou báseň na hrdinský čin svého přítele a ukazuje neomylně na základní charakteristiku statečnosti. Statečný je takový čin, kterým člověk překračuje hranici běžného, rutinního konání a podstupuje určitou nejistotu, riziko, aby prospěl druhým. To, že přitom „trošku mžiká“ , je dokladem zápasu s nejistotou, s obavami, zda věc, do níž se pustil, dopadne dobře.
V tomto smyslu není statečný jiný literární hrdina, Werichův František Nebojsa, který, jak známo, brvou nejen nehne, ale ani to neumí. Do strašidelné hospody jde jako já do samoobsluhy a se strašidly se pere jako když jiný vyhání slepice ze zahrady. Tady platí Aristotelovo tvrzení, že ctnost, tedy i statečnost, nemůže být krajností. Extrémní statečnost je nesmysl - extrémní je zbrklost, bezhlavost, nebo naopak ustrašenost, zbabělost, ale statečnost je někde mezi tím. A co je u jednoho samozřejmé a normální, může být u jiného statečné. František Nebojsa koná samozřejmě a normálně (dá-li se to říci o tak nenormální osobnosti) to, co by jiný mohl zkusit jen s obrovským sebezapřením.
Abychom však nezůstali u fikce. Co je tedy statečnost a jaké má místo v životě? Bible zrovna pojmem statečnosti neplýtvá. Ve Starém zákoně najdeme jen několik míst o statečnosti, třeba o Jákobově zápasu (Gn 38). Tam, kde však kraličtí mluví o statečnosti, jde někdy o důvěryhodnost, schopnost (Ex 18, nebo chvála „ženy statečné“ , Př 31). Nový zákon se bez ní prakticky obejde, jen Pavel jednou vyzve „buďte stateční“ (1 K 16), to jest nedejte se zastrašit a odradit od křesťanského života. Celé biblické svědectví je však mnohem víc zaměřeno na vztahy než na individuální kvality, proto nepochybně mnohde předpokládá statečné jednání, ale nemluví o statečnosti.
Jak jsme řekli, statečné je jednání, kterým překročíme hranice normálního a bezpečného a podstoupíme určité riziko ve snaze pomoci někomu druhému. A statečný člověk je ten, u koho můžeme oprávněně (protože na základě předcházejících zkušeností) předpokládat, že se takto zachová, že na sebe vezme odpovědnost, riziko, že se odváží nasadit vlastní pověst, bezpečí, nebo i život ve prospěch druhých.
Pro staré Řeky byla statečnost definována především vojensky, stateční byli ti, kdo snášeli útrapy válek a bojů, aby chránili obec. Křesťané, když začali užívat terminologii ctností, rozšířili chápání statečnosti na veškeré snášení utrpení, nejen v boji. Statečnost mučedníků spočívala v tom, že trvali na vyznání víry, navzdory utrpení i smrti. Statečné je snášet potupu i pronásledování kvůli evangeliu. Ten dobrý důvod je tu jednak vztah k Bohu, který člověk nechce zapřít, jednak zvěst, jejíž důvěryhodnost a cenu nesmí zapřením snížit - jde přece o záchranu člověka.
A ještě jednou „klasika“ : když statečnost, tak Sedm statečných. V tomto filmu je scéna, kdy pistolník (Ch. Bronson) kárá kluky, kteří označí své otce (rolníky) za zbabělce. Ukazuje jim, že statečnost může být nenápadná, skoro neviditelná. Přijmout odpovědnost za rodinu, starat se v těžkých podmínkách o děti, tvrdě pracovat - a pořád se bát, jestli svému závazku dostojím. I to je statečnost. Jiná, ale ne menší než vzít zbraň a bít se. Každý nemůže být stejně statečný a ani nemusí. Zpravidla stačí těch sedm či kolik, kteří ostatním pomohou najít cestu, jak dát věci do pořádku. Důležité je, že jde o pomoc, že tu je vzájemnost. Statečné může být neuplatnit svou odvahu a snést něco nepříjemného či ponižujícího, abych druhé nedostal do situace, kterou nejsou schopni zvládnout. A statečné může být naopak překonat svůj strach a podpořit nějakou věc, na kterou bych si sám rozhodně netroufl.
Parafrází slavného Lutherova výroku: statečný křesťan si nemusí nechat od nikoho nic líbit, ale může si nechat líbit skoro všecko ode všech - aby tím někomu pomohl.
Prasátko si blaženě povzdychlo a zamyslilo se nad sebou. Ano, je opravdu STATEČNÉ...
Rozhovor, jehož úryvek jsme právě ocitovali, se odehrává ve chvíli, kdy medvídek Pú složí oslavnou báseň na hrdinský čin svého přítele a ukazuje neomylně na základní charakteristiku statečnosti. Statečný je takový čin, kterým člověk překračuje hranici běžného, rutinního konání a podstupuje určitou nejistotu, riziko, aby prospěl druhým. To, že přitom „trošku mžiká“ , je dokladem zápasu s nejistotou, s obavami, zda věc, do níž se pustil, dopadne dobře.
V tomto smyslu není statečný jiný literární hrdina, Werichův František Nebojsa, který, jak známo, brvou nejen nehne, ale ani to neumí. Do strašidelné hospody jde jako já do samoobsluhy a se strašidly se pere jako když jiný vyhání slepice ze zahrady. Tady platí Aristotelovo tvrzení, že ctnost, tedy i statečnost, nemůže být krajností. Extrémní statečnost je nesmysl - extrémní je zbrklost, bezhlavost, nebo naopak ustrašenost, zbabělost, ale statečnost je někde mezi tím. A co je u jednoho samozřejmé a normální, může být u jiného statečné. František Nebojsa koná samozřejmě a normálně (dá-li se to říci o tak nenormální osobnosti) to, co by jiný mohl zkusit jen s obrovským sebezapřením.
Abychom však nezůstali u fikce. Co je tedy statečnost a jaké má místo v životě? Bible zrovna pojmem statečnosti neplýtvá. Ve Starém zákoně najdeme jen několik míst o statečnosti, třeba o Jákobově zápasu (Gn 38). Tam, kde však kraličtí mluví o statečnosti, jde někdy o důvěryhodnost, schopnost (Ex 18, nebo chvála „ženy statečné“ , Př 31). Nový zákon se bez ní prakticky obejde, jen Pavel jednou vyzve „buďte stateční“ (1 K 16), to jest nedejte se zastrašit a odradit od křesťanského života. Celé biblické svědectví je však mnohem víc zaměřeno na vztahy než na individuální kvality, proto nepochybně mnohde předpokládá statečné jednání, ale nemluví o statečnosti.
Jak jsme řekli, statečné je jednání, kterým překročíme hranice normálního a bezpečného a podstoupíme určité riziko ve snaze pomoci někomu druhému. A statečný člověk je ten, u koho můžeme oprávněně (protože na základě předcházejících zkušeností) předpokládat, že se takto zachová, že na sebe vezme odpovědnost, riziko, že se odváží nasadit vlastní pověst, bezpečí, nebo i život ve prospěch druhých.
Pro staré Řeky byla statečnost definována především vojensky, stateční byli ti, kdo snášeli útrapy válek a bojů, aby chránili obec. Křesťané, když začali užívat terminologii ctností, rozšířili chápání statečnosti na veškeré snášení utrpení, nejen v boji. Statečnost mučedníků spočívala v tom, že trvali na vyznání víry, navzdory utrpení i smrti. Statečné je snášet potupu i pronásledování kvůli evangeliu. Ten dobrý důvod je tu jednak vztah k Bohu, který člověk nechce zapřít, jednak zvěst, jejíž důvěryhodnost a cenu nesmí zapřením snížit - jde přece o záchranu člověka.
A ještě jednou „klasika“ : když statečnost, tak Sedm statečných. V tomto filmu je scéna, kdy pistolník (Ch. Bronson) kárá kluky, kteří označí své otce (rolníky) za zbabělce. Ukazuje jim, že statečnost může být nenápadná, skoro neviditelná. Přijmout odpovědnost za rodinu, starat se v těžkých podmínkách o děti, tvrdě pracovat - a pořád se bát, jestli svému závazku dostojím. I to je statečnost. Jiná, ale ne menší než vzít zbraň a bít se. Každý nemůže být stejně statečný a ani nemusí. Zpravidla stačí těch sedm či kolik, kteří ostatním pomohou najít cestu, jak dát věci do pořádku. Důležité je, že jde o pomoc, že tu je vzájemnost. Statečné může být neuplatnit svou odvahu a snést něco nepříjemného či ponižujícího, abych druhé nedostal do situace, kterou nejsou schopni zvládnout. A statečné může být naopak překonat svůj strach a podpořit nějakou věc, na kterou bych si sám rozhodně netroufl.
Parafrází slavného Lutherova výroku: statečný křesťan si nemusí nechat od nikoho nic líbit, ale může si nechat líbit skoro všecko ode všech - aby tím někomu pomohl.
Anketa
Statečnost
Kdo by podle vás patřil mezi sedm statečných?
Kdo by podle vás patřil mezi sedm statečných?
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
pracovník jaderné elektrárny
No to je těžký... už je nás dost málo. Kdyby tak to bylo o dostatečných, těch jsem měl v sedmé třídě... sedm!... ne... vlastně osm.
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
Byli by to tiší a bezejmenní, kteří ať už jsou kdekoli - se berou za pravdu, pomáhají druhým, trpělivě snáší bolest a trápení. Postoje lidí známých jmen už alespoň někdo ocenil.
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
veterinář a varhaník, 34 let
Jé, to teda nevím. Asi samí sympatičtí chlapi a matka Tereza. A taky vlastně každý, kdo se dovedl postavit zvůli a totalitě a nesehnul hřbet. To obdivuji.
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
studentka teologie, 20 let
Ti, kteří se nevzdávají navzdory beznadějné situaci. Ti, kteří se umí podívat realitě do tváře. Ti, kteří se nebojí nelhat. Ti, kteří dokážou znovu a znovu odpouštět.
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
Muž, který se stará trpělivě o svou nemohoucí ženu (nebo naopak), těžce nemocný, který přemůže svůj strach a rozdává jiným naději, ten, kdo nese dobro v moři zla.
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
farářka ve Švýcarsku, 30 let
První prezidentka mojí země, Ruth Dreifuss, která odmítala běžný jazyk politické džungle a médií. Etty Hillesum, mladá židovka, která ani v koncentračním táboře nepřestala v druhých vidět lidské bytosti. Oscar Romero, salvádorský biskup, jež se nechal v obraně svého lidu zavraždit. Stará paní, která umírala, přesto se stále živě zajímala o lidi a problémy okolo sebe. Venkované z Chiapy, jež během jedné perzekuce přišli o ženy a děti, přesto se blížili evangeliu a odmítali odpovídat násilím.... Všichni lidé žijící běžná trápení, aniž by ztráceli naději.
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
armádní kaplan, 43 let
Pýcha nadouvá, jsou z ní „větry“. Zdravé sebevědomí prohání člověka jinak. Nedovoluje ustrnout. Někdy rodí workholiky.
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
Počet sedm je natolik malý, abych byl schopen vybrat všechny ty, které za statečné považuji, a na druhou stranu natolik velký, abych vybral jasných sedm statečných.
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
Statečný muž (1.) a statečná žena (2.). Ten, kdo umí dospět (3.), uzrát (4.) a zestárnout (5.) Určitě člověk, který dokáže nést svůj kříž (6.), i ten, kdo se trpělivě pokouší proměňovat své hřivny (7.)
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
tajemník - farář mládeže, 30 let
Třeba malé dítě, které přeskočí úzký potůček, ale ne milovník vody s gustem se brodící řekou. Třeba velký, který pod hrozbou smrti neprozradí druhé, ale ne dítě přeskakující potůček za ruku. Do plného čísla statečných patří ten, kdo překoná svůj strach, sám sebe. Nezáleží tolik na tom, co právě dokáže.
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
klinická psycholožka, 72 let
Mezi sedm statečných by patřil každý, kdo v mezné situaci (v nejvyšší nouzi) se dokáže rozhodnout pro pomoc druhému nebo spravedlivé věci bez ohledu na rizika, která to jemu přináší.
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
ředitel azylového domu, 46 let
Jedná se o vlastnost z nejžádanějších a nejcennějších. Opravdu, statečnost vyžaduje schopnost překonat strach, učinit něco, co není jednoduché a obvyklé. A nemusí se hned jednat třeba o záchranu života - mezi statečné patři i ten, kdo dovede třeba „jen“ přiznat svou vlastní chybu.
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
Sedmička je krásné šťastné číslo, ale v tomto případě je jeho hodnota velmi malá. I kdyby za ním byla nula, možná by to nestačilo na tolik lidí, kterých si pro něco vážím.
Statečnost
Hrdinové
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Pondělní hrdinové, kteří táhnou do války, hrdinové bez bázně a hany. Rytíři vyjíždějící na koních s mečem lesknoucím se proti slunci... za pravdu, za císaře, za kříž. Neohrožení policisté, hasiči v plamenech.
Úterní turisti, co stojí pod kopcem. Nebojí se výstupu, jdou v žáru, v dešti - nahoru nedohlédnou. A nahoře? Kdo ví, jestli je rozhledna otevřena, jestli není zamračeno, jestli nedošlo pivo.
Středeční zahradníci. Viděl jsem sázet smrky, les, kterého se nedožijeme. Květy stromů v sadu, které možná pomrznou na jaře. Zahradníci kolíkem dloubají jamky na cibulky tulipánů... navzdory tomu, že možná nic nevyroste.
Čtvrteční my nahrbení, co nepřekonáme sami sebe a ještě nám to není jedno. My, co pořád zkoušíme začít znovu.
Páteční paní Dušková, co v devadesáti myje okna, ze štaflí... špatně slyší, špatně vidí, motá se jí hlava, ale okna jsou špinavá, a tak se to tak přeci nemůže nechat.
Sobotní ženich a nevěsta se svým Ano. Přes hádku ze včerejška, přes mlaskání u snídaně, přes nevyžehlené prádlo, přesto, že nevíme..., kde budeme bydlet a co budeme zítra jíst, jestli se budeme ještě zítra milovat.
Nedělní maminka a tatínek, už po sté opakují odpověď na otázku proč, už po sté čekají na první krok, který jejich dítě neudělá, na slova, která nevysloví. A taky tříměsíční Terezka, co zkouší uchopit hrneček, ubrus, něčí prst.
A pak nový týden a jeho jiní stateční.
Úterní turisti, co stojí pod kopcem. Nebojí se výstupu, jdou v žáru, v dešti - nahoru nedohlédnou. A nahoře? Kdo ví, jestli je rozhledna otevřena, jestli není zamračeno, jestli nedošlo pivo.
Středeční zahradníci. Viděl jsem sázet smrky, les, kterého se nedožijeme. Květy stromů v sadu, které možná pomrznou na jaře. Zahradníci kolíkem dloubají jamky na cibulky tulipánů... navzdory tomu, že možná nic nevyroste.
Čtvrteční my nahrbení, co nepřekonáme sami sebe a ještě nám to není jedno. My, co pořád zkoušíme začít znovu.
Páteční paní Dušková, co v devadesáti myje okna, ze štaflí... špatně slyší, špatně vidí, motá se jí hlava, ale okna jsou špinavá, a tak se to tak přeci nemůže nechat.
Sobotní ženich a nevěsta se svým Ano. Přes hádku ze včerejška, přes mlaskání u snídaně, přes nevyžehlené prádlo, přesto, že nevíme..., kde budeme bydlet a co budeme zítra jíst, jestli se budeme ještě zítra milovat.
Nedělní maminka a tatínek, už po sté opakují odpověď na otázku proč, už po sté čekají na první krok, který jejich dítě neudělá, na slova, která nevysloví. A taky tříměsíční Terezka, co zkouší uchopit hrneček, ubrus, něčí prst.
A pak nový týden a jeho jiní stateční.
Statečnost
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Ctnosti jsou skoro vždy ztvárňovány v nějakém zápase - s neřestí, nebo alespoň s něčím zlým a nebezpečným. Gotičtí sochaři ztvárňovali ženu Statečnost (jednu ze čtyř kardinálních ctností) jako bojovnici v přilbě, s mečem a štítem, která stojí proti Zbabělosti - rytíři, který prchá před zajícem. Na renesančních obrazech zápasila Statečnost s Nestálostí... nebo alespoň se lvem, kterému roztahovala čelisti; to však už ukazuje k vývoji, ve kterém Statečnost začala splývat s Odvahou.
...Poručík Schillinger hrubě zaklel. Byly to nejhorší kletby, jaké kdy Kateřina Horovitzová slyšela, a skončily rozkazem: „Dolů s tím hadrem! Zatančíš nám, jak si budem přát!“ Bylo by možné uvádět více, ale není to třeba. Uvolnila nejprve nejsvrchnější knoflíček, pak prostřední... Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schellingera mezi oči... Nebyl na úder zdaleka připraven; oslepenýma očima plnýma slz, vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byla už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen. Byl to plamínek proti mnoha dýmajícím komínům krematorií všude kolem dokola, a na rozdíl od nich brzy ustal... Cítila své srdce - nic neslyšela, suchý praskot ran vyčpěl, jen věděla a zabíjela. A nebylo to tak nemožné, jak se jí celý život a celou tuto chvíli, kdy stiskla kohoutek...
...A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále: „Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“ A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno před tím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému... ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.“
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovizovou
...A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále: „Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“ A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno před tím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému... ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.“
Statečnost
Sedm
statečných?
Anketa
statečných?
Anketa
Kdo by podle vás patřil mezi sedm statečných?
Z poslední doby Jan Jařab (jediný, byť ne superman, se zastal v metru napadených proti skinům).
Br. farář ..... tím, že jedná na rovinu a je schopen při kázání odkrýt i svoje slabosti, selhání a pochybnosti.
První homo sapiens sapiens, protože je odvaha být moudrým mezi bandou opic.
Mně neznámí, ale Bohu známí, misionáři v Pákistánu, Súdánu apod.
G. W. Busch a T. Blair - statečný postoj v irácké krizi.
Těch devět, co se mnou jezdí na dětské tábory.
Žena statečná z Př. 31 + šest jí podobných.
Každý člověk, který má ráno odvahu vstát z postele.
Všichni lidé, kteří mají odvahu a schopnosti pomáhat lidem v mezních situacích. Všichni, kteří jdou proti většinovému názoru.
Sedm miliónů bezejmenných židů zahynuvších v koncentračních táborech.
Žena, která vlastním tělem brání vesnici před zničením a sama je rozjeta tankem.
Matka, která porodí šesti- kilové dítě.
Ježíš (položil za nás život); Jan Hus; Václav Havel; apoštol Pavel; Matka Tereza; D. Bonhoeffer (bojoval sám se sebou, podobně jako Jákob ); M. K. Gándhí; Jan Amos Komenský; Jaroslava Moserová; Terry Fox; Yul Bruner; Dalajláma (protože stále bojuje za svůj lid, i když se nemůže vrátit); Daniel; apoštol Petr; biblická Rút; Jan Křtitel; M. L. King; Karel Čapek; T. G. Masaryk; Jan Palach; Johanka z Arku; Mirek Dušín; Medvídek Pú; Princ Bajaja (nebál se draka); Krteček (nebál se velkého světa); Petra Procházková; Eskymo Welzl; Náš dirigent - statečnost ve sboru, vydrží to s námi; A... - vydrží to se mnou; Bůh vydrží to s námi
Z poslední doby Jan Jařab (jediný, byť ne superman, se zastal v metru napadených proti skinům).
Br. farář ..... tím, že jedná na rovinu a je schopen při kázání odkrýt i svoje slabosti, selhání a pochybnosti.
První homo sapiens sapiens, protože je odvaha být moudrým mezi bandou opic.
Mně neznámí, ale Bohu známí, misionáři v Pákistánu, Súdánu apod.
G. W. Busch a T. Blair - statečný postoj v irácké krizi.
Těch devět, co se mnou jezdí na dětské tábory.
Žena statečná z Př. 31 + šest jí podobných.
Každý člověk, který má ráno odvahu vstát z postele.
Všichni lidé, kteří mají odvahu a schopnosti pomáhat lidem v mezních situacích. Všichni, kteří jdou proti většinovému názoru.
Sedm miliónů bezejmenných židů zahynuvších v koncentračních táborech.
Žena, která vlastním tělem brání vesnici před zničením a sama je rozjeta tankem.
Matka, která porodí šesti- kilové dítě.
Ježíš (položil za nás život); Jan Hus; Václav Havel; apoštol Pavel; Matka Tereza; D. Bonhoeffer (bojoval sám se sebou, podobně jako Jákob ); M. K. Gándhí; Jan Amos Komenský; Jaroslava Moserová; Terry Fox; Yul Bruner; Dalajláma (protože stále bojuje za svůj lid, i když se nemůže vrátit); Daniel; apoštol Petr; biblická Rút; Jan Křtitel; M. L. King; Karel Čapek; T. G. Masaryk; Jan Palach; Johanka z Arku; Mirek Dušín; Medvídek Pú; Princ Bajaja (nebál se draka); Krteček (nebál se velkého světa); Petra Procházková; Eskymo Welzl; Náš dirigent - statečnost ve sboru, vydrží to s námi; A... - vydrží to se mnou; Bůh vydrží to s námi
„Jenže, kdyby sem lezl zloděj, pod peřinou ho neuslyším. Haúúú.“ A tak Škubánek zase vstal, postavil za dveře stůl a na stůl židli a na židli kbelík. „Kdyby přišel nějaký lupič, tak se toho rachotu lekne a napadne ho zmizet dřív, než ho budu muset napadnout já,“ utěšoval se.
Káťa a Škubánek - Hana Lamková
Káťa a Škubánek - Hana Lamková
Kam na školu
Evangelická
akademie
Vyšší odborná škola biblická v Hradci Králové
Eva Drozdová, Jan Zahradníček a studenti
akademie
Vyšší odborná škola biblická v Hradci Králové
Eva Drozdová, Jan Zahradníček a studenti
Přišel jsem na hradeckou biblickou školu coby nově obrácený křesťan poněkud fundamentalistického ražení. To, že nyní po třech letech mám některé „jednoznačné pravdy“ zpochybněny (ale necítím se být ochuzen ve své víře a lásce - právě naopak), je zásluha především této školy. Setkal jsem se tu s přátelským a svobodomyslným prostředím, kde se snaha o sdílení víry spojuje se vzdělaností a tolerancí jiných zbožností a názorů. Ovlivnilo mě to natolik, že jsem se později stal evangelíkem.
Přestože se spolužáky jsme se vídali jen jeden víkend v měsíci, poznali jsme se navzájem mnohem více, než by bylo možné při denním studiu. Společně jsme si připravovali jídlo, večer zašli do hospody, v létě spali ve spacáku na terase... Přednášky mi někdy trochu připomínaly scény z knihy Pan Kaplan má třídu stále rád - v ročníku nás bylo pár, ale každý úplně jiný. V lavici vedle sebe seděli čerstvá maturantka i starý moudrý pán. Panovala pohoda, často legrace, někdy došlo k velmi zajímavým debatám. (Ale jak řekl bývalý spolužák a stálý kamarád Jirka - katolík, který se jako velký fanda školy prohlásil jejím „emeritním studentem“ , není to samozřejmost - takové společenství je třeba tvořit - snad si mohu dovolit klást to na srdce případným dalším studentům...)
V samotném studiu jsem oceňoval především zacílení na práci v církvi - hlavně v oblasti pastorace a katecheze (škoda jen, že nebylo dáno více prostoru tématům jako misie či „budování sboru“ ), kde nám zkušenosti předávali ostřílení „praktici“ , ale také velmi dobrou úroveň (pokud mohu posoudit) výuky teologické „teorie“ .
Přestože se spolužáky jsme se vídali jen jeden víkend v měsíci, poznali jsme se navzájem mnohem více, než by bylo možné při denním studiu. Společně jsme si připravovali jídlo, večer zašli do hospody, v létě spali ve spacáku na terase... Přednášky mi někdy trochu připomínaly scény z knihy Pan Kaplan má třídu stále rád - v ročníku nás bylo pár, ale každý úplně jiný. V lavici vedle sebe seděli čerstvá maturantka i starý moudrý pán. Panovala pohoda, často legrace, někdy došlo k velmi zajímavým debatám. (Ale jak řekl bývalý spolužák a stálý kamarád Jirka - katolík, který se jako velký fanda školy prohlásil jejím „emeritním studentem“ , není to samozřejmost - takové společenství je třeba tvořit - snad si mohu dovolit klást to na srdce případným dalším studentům...)
V samotném studiu jsem oceňoval především zacílení na práci v církvi - hlavně v oblasti pastorace a katecheze (škoda jen, že nebylo dáno více prostoru tématům jako misie či „budování sboru“ ), kde nám zkušenosti předávali ostřílení „praktici“ , ale také velmi dobrou úroveň (pokud mohu posoudit) výuky teologické „teorie“ .
Jan Zahradníček, absolvent EA - VOŠB
Na škole dálkově studujeme třetím rokem. I přes velký věkový rozdíl mezi námi tvoříme pěkné společenství. Do hradecké školy se sjíždíme od Karlových Varů až po Valašsko. Vede nás sem především zájem o bibli. Pociťujeme dnes ve sborech nedostatek hlubšího biblického vzdělání a dalších souvislostí. Po skončení studia chceme ve sborech vypomáhat jako laici. Jak, to je jistě u každého individuální. Shodujeme se ale v tom, že naše sbory nemohou stát pouze na práci faráře. Kromě měsíčního dojíždění do školy máme možnost každoročního týdenního pobytu v Křížlicích. Je to příležitost si nejenom výborně zalyžovat, ale strávit celý týden v intenzivním společenství, a to i s některými bývalými kolegy.
Povinné je po l. a 2. ročníku studijní soustředění v Diakonii v Myslibořicích. Kromě výuky se zde intenzivně účastníme života starších obyvatel Domova. K těmto pobytům patří nezbytně také volejbal, koupání, procházky, ale také večerní a ranní pobožnosti i modlitební společenství. Moc nám to dává i pro další život.
Také v rámci našich dvoudenních setkání ve škole můžeme prožívat společenství stolu. Společně totiž večeříme i obědváme. Do školy jezdíme rádi. Výuka je díky našim vyučujícím zajímavá, také kvůli možnosti rozhovorů a sdílení se s nimi.
Někteří z našich předchůdců působí již na sborech jako jáhni. Na tuto „dráhu“ zatím nikdo v našem ročníku nepomýšlí. I když, Pán Bůh ví.....
Povinné je po l. a 2. ročníku studijní soustředění v Diakonii v Myslibořicích. Kromě výuky se zde intenzivně účastníme života starších obyvatel Domova. K těmto pobytům patří nezbytně také volejbal, koupání, procházky, ale také večerní a ranní pobožnosti i modlitební společenství. Moc nám to dává i pro další život.
Také v rámci našich dvoudenních setkání ve škole můžeme prožívat společenství stolu. Společně totiž večeříme i obědváme. Do školy jezdíme rádi. Výuka je díky našim vyučujícím zajímavá, také kvůli možnosti rozhovorů a sdílení se s nimi.
Někteří z našich předchůdců působí již na sborech jako jáhni. Na tuto „dráhu“ zatím nikdo v našem ročníku nepomýšlí. I když, Pán Bůh ví.....
Studenti 3. ročníku EA - VOŠB
kontakt:
EA VOŠB, Kavčí plácek 121, 50003 H.Králové,
tel: 495513959
eavosb@volny.cz,
http://www.volny.cz/eavosb
zřizovatel:
Synodní rada ČCE, Praha
ředitel: Mgr. Petr Firbas
forma studia: dálkové
EA VOŠB, Kavčí plácek 121, 50003 H.Králové,
tel: 495513959
eavosb@volny.cz,
http://www.volny.cz/eavosb
zřizovatel:
Synodní rada ČCE, Praha
ředitel: Mgr. Petr Firbas
forma studia: dálkové
Škola poskytuje ekumenicky otevřené, tříleté dálkové studium v oboru katecheticko-pastorační činnost. Absolventi se mohou uplatnit jako laičtí pracovníci na sborech, budoucí ordinovaní presbyteři a jáhni v ČCE, pracovníci Diakonie.
Přijímací zkoušky: 25.6.2003 a 28.8.2003 (přihlášky pro VOŠ do 16.6. pro 1. termín).
Přijímací zkoušky: 25.6.2003 a 28.8.2003 (přihlášky pro VOŠ do 16.6. pro 1. termín).
Ach ta láska
Přebrat, nebo nepřebrat?
Mám ráda kluka, o kterého usiluje jiná dívka. Je špatné, když se ho snažím získat pro sebe?
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež
Mám ráda kluka, o kterého usiluje jiná dívka. Je špatné, když se ho snažím získat pro sebe?
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež
Myslím, že ne. - Ta dívka je Vaše kamarádka? Nebo začala usilovat dřív a tak cítíte povinnost dát jí přednost? Nebo považujete za správné, křesťanské dávat vůbec druhým přednost? Vidíte, uvažuji o důvodech, které Vás vedou k té úvaze. A žádný z nich nepovažuji za tak naléhavý, abyste „vyklidila pole“ .
Proč spolu vlastně dva mladí lidé „chodí“ ? Co to přinese? Vidím tři zisky:
1. Nacházejí tak svého budoucího manžela / manželku.
2. „Chozením“ a rozcházením a jiným „chozením“ vybírají toho nejvhodnějšího partnera.
3. „Chozením“ se učí určitým dovednostem lidského soužití a osobnostně zrají.
Právě pro ten druhý důvod je dobře, když se budete „snažit ho získat“ . Třeba jste pro něj lepší. Třeba ne. To se pozná až potom, podle toho, kde přeskočí jiskra, kde vznikne vztah, jaký bude... Tady není prostor pro „dávání přednosti“ . A pokud někomu dávat přednost, pak Vašemu budoucímu manželství a Vašim dětem. Pro ně se hlaste o to nejlepší a leccos zkuste a toho, co je dobré, se přidržte.
Možná Vám to přijde takové moc „darwinistické“ , jakoby přirozený výběr. Možná Vás víc oslovuje ten model, kdy se dva potkají, zamilují, vezmou se, nikdo neměl nikdy nikoho jiného. Je mnoho takových krásných svazků. Ale má to svá rizika. Ten druhý a třetí aspekt tam chybí. Nedávno zkoumali v Brně soubor několika desítek manželství. Ukázalo se, mimo jiné, že „byl to můj jediný partner /jediná partnerka“ byl rizikový faktor; manželství takových lidí byla v průměru méně spokojená.
Vaše ohleduplnost má ale v sobě něco imponujícího, vzácného. Že je jiný vztah nedotknutelný, ta hodnota se dnes ztrácí. Vy jste pro to citlivá. A, věřte, budete mít za život ještě mnoho příležitostí tu hodnotu uplatnit. Teď, myslím, ta situace není. A nebude ani tehdy, kdy chlapec, kterého budete mít ráda, bude chodit s jinou dívkou. Ba, tam už není na místě „se snažit“ . Ale „vyslat signál“ ano: „jsi mi sympatický, chtěla bych tě“ . Za nedotknutelný považuji manželství a stadium vztahu, které už k manželství spěje (tam, myslím, platí „zákaz signálů“ , tedy vědomých; nevědomě je stejně vysíláme, to už je ale jiná kapitola).
Proč spolu vlastně dva mladí lidé „chodí“ ? Co to přinese? Vidím tři zisky:
1. Nacházejí tak svého budoucího manžela / manželku.
2. „Chozením“ a rozcházením a jiným „chozením“ vybírají toho nejvhodnějšího partnera.
3. „Chozením“ se učí určitým dovednostem lidského soužití a osobnostně zrají.
Právě pro ten druhý důvod je dobře, když se budete „snažit ho získat“ . Třeba jste pro něj lepší. Třeba ne. To se pozná až potom, podle toho, kde přeskočí jiskra, kde vznikne vztah, jaký bude... Tady není prostor pro „dávání přednosti“ . A pokud někomu dávat přednost, pak Vašemu budoucímu manželství a Vašim dětem. Pro ně se hlaste o to nejlepší a leccos zkuste a toho, co je dobré, se přidržte.
Možná Vám to přijde takové moc „darwinistické“ , jakoby přirozený výběr. Možná Vás víc oslovuje ten model, kdy se dva potkají, zamilují, vezmou se, nikdo neměl nikdy nikoho jiného. Je mnoho takových krásných svazků. Ale má to svá rizika. Ten druhý a třetí aspekt tam chybí. Nedávno zkoumali v Brně soubor několika desítek manželství. Ukázalo se, mimo jiné, že „byl to můj jediný partner /jediná partnerka“ byl rizikový faktor; manželství takových lidí byla v průměru méně spokojená.
Vaše ohleduplnost má ale v sobě něco imponujícího, vzácného. Že je jiný vztah nedotknutelný, ta hodnota se dnes ztrácí. Vy jste pro to citlivá. A, věřte, budete mít za život ještě mnoho příležitostí tu hodnotu uplatnit. Teď, myslím, ta situace není. A nebude ani tehdy, kdy chlapec, kterého budete mít ráda, bude chodit s jinou dívkou. Ba, tam už není na místě „se snažit“ . Ale „vyslat signál“ ano: „jsi mi sympatický, chtěla bych tě“ . Za nedotknutelný považuji manželství a stadium vztahu, které už k manželství spěje (tam, myslím, platí „zákaz signálů“ , tedy vědomých; nevědomě je stejně vysíláme, to už je ale jiná kapitola).
Hudba
Adash
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Tuším, že pěvecký soubor ADASH jsme již v Bratrstvu představovali. Takže jen ve stručnosti opakuji, že vlastně před tím „pěveckým souborem“ tu byl „obyčejný“ jazykový kurz, ve kterém Doc. ThDr. Tomáš Novotný učil své studentky hebrejštině cestou písní (ivrit derech shirim - zkratka adash).
Před několika dny bylo pod záštitou velvyslance státu Izrael slavnostně otevřeno už třetí CD. Účastnice jazykové výuky se určitě už několikrát obměnily a celé uskupení má za sebou řadu koncertů včetně zahraničních. Od skladeb především hebrejských přesunul se jejich zájem k písním v jidiš a v ladinu, a tak právě po-slední vydané CD tvoří hudba židovského exilu - diaspory - písně především chasidské. Zpívá se tedy v jazyce, který je něčím mezi středověkou němčinou a hebrejštinou, ale najdete tu slova ruská, polská, ukrajinská, rumunská aj.
V jednadvaceti ukázkách je zastoupen úctyhodný výběr z celého hudebního žánru. Troufnu si říci, že ADASH patří pěveckým provedením i doprovodem mezi ty nejlepší z hudebních skupin, které u nás v po-sledních letech židovské písně interpretují. Až to někdy dělá dojem, že zpívají a hrají příliš dobře a přesně, že původně lidová hudba ztrácí na své živosti a lehkosti.
Přesto a právě proto doporučuji poslední CD ADASHe každému, kdo má jen trochu zájem o židovské písně, dostane se mu totiž velmi dobré ukázky. Jen se nesmí zapomenout, že to není hudba pouze klasická, ale také živá a současná. Hudba, ke které se můžete připojit, byť třeba jen brumláním nebo kýváním do rytmu.
Před několika dny bylo pod záštitou velvyslance státu Izrael slavnostně otevřeno už třetí CD. Účastnice jazykové výuky se určitě už několikrát obměnily a celé uskupení má za sebou řadu koncertů včetně zahraničních. Od skladeb především hebrejských přesunul se jejich zájem k písním v jidiš a v ladinu, a tak právě po-slední vydané CD tvoří hudba židovského exilu - diaspory - písně především chasidské. Zpívá se tedy v jazyce, který je něčím mezi středověkou němčinou a hebrejštinou, ale najdete tu slova ruská, polská, ukrajinská, rumunská aj.
V jednadvaceti ukázkách je zastoupen úctyhodný výběr z celého hudebního žánru. Troufnu si říci, že ADASH patří pěveckým provedením i doprovodem mezi ty nejlepší z hudebních skupin, které u nás v po-sledních letech židovské písně interpretují. Až to někdy dělá dojem, že zpívají a hrají příliš dobře a přesně, že původně lidová hudba ztrácí na své živosti a lehkosti.
Přesto a právě proto doporučuji poslední CD ADASHe každému, kdo má jen trochu zájem o židovské písně, dostane se mu totiž velmi dobré ukázky. Jen se nesmí zapomenout, že to není hudba pouze klasická, ale také živá a současná. Hudba, ke které se můžete připojit, byť třeba jen brumláním nebo kýváním do rytmu.
Film
Pianista
Mary & David
Mary & David
Pianista je film, který by se měl snad povinně promítat ve školách, aby si všichni lidé uvědomili, jaké hrůzy se děly za druhé světové války.
Děj se odehrává mezi roky 1939 - 1945 ve Varšavě. Film začíná ve dnech, kdy nacistická vojska vtrhla do Polska a divák může sledovat nevěřící reakce lidí na nová nařízení (zákaz vstupu Židů do parku, či sedání na lavičkách) a pokračuje dále přes veškeré omezování života Židů ve městě, stěhování do ghetta, plané naděje, až po odvoz do koncentračního tábora v Treblince.
Hlavní hrdina, Wladyslaw Szpilman je jedním z nejslavnějších klavíristů své doby v Polsku. Díky kontaktům získaným během své slavné kariéry, a také díky vlastnímu přičinění a pomoci známých, se Szpilmanovi podaří přežívat v ghettu a dokonce se i vyhnout transportu do Treblinky. Poté přečká válku už jen díky pomoci a odvaze svých přátel, a také díky nemalé dávce štěstí.
Film bychom mohli rozdělit nad dvě části - život v ghettu a přežívání v úkrytech. První část je velmi naturalistická (není to film pro slabší povahy), ale člověk si zde uvědomí, jak hrozné to doopravdy bylo. Všichni jsme již někde četli, jak si fašisté vylévali zlost na nevinných lidech, ale když to člověk vidí „na vlastní oči“ , ještě víc se do toho vžije, vcítí a uvědomí si tu beznaděj a bezmoc.
Druhá polovina filmu je spíše o obavách z prozrazení, nalezení, hladu, touze po normálním životě, ale také o osobních vítězstvích a o tom, co všechno je člověk schopen přežít.
Tento film je natočen podle autobiografie, kterou napsal sám Szpilman. Je jasně vidět, že něco takového si nikdo nemohl vymyslet.
Nabité multikino, rozesmátí lidé s krabicemi popcornu a kelímky Cocacoly se ženou za páteční zábavou. O návštěvnosti tohoto filmu jsem měl trochu pochybnosti, ale nakonec bylo plno. Odezněly reklamy a začal film. Tvrdě a bez obalu. Chroupání popcornu utichlo takřka okamžitě po začátku. Lidé asi přesně nevěděli, co je čeká, a prostě šli do kina za zábavou... Toto skutečně není film na odreagování se. Jasnost a přímost, s jakou se děj odehrává, je mrazivá. O to víc, že film provází velmi emocionální klavírní hudba, která většinou zní jen v pianistově mysli. Hudba je zde jakousi nesplnitelnou touhou, odříkaným krajícem. Vyděsí vás scéna, kde Szpilman ve svém novém úkrytu uhodí do kláves a rozezní se Chopin. V dalším okamžiku však vidíte, že se jeho ruce vznášejí nad klaviaturou a hudba, kterou slyšíte je jen pianistovou fantazií. Tato hudba vás také na konci udrží v sedadlech až do konce titulků, což se dneska už málokdy vidí.
Děj se odehrává mezi roky 1939 - 1945 ve Varšavě. Film začíná ve dnech, kdy nacistická vojska vtrhla do Polska a divák může sledovat nevěřící reakce lidí na nová nařízení (zákaz vstupu Židů do parku, či sedání na lavičkách) a pokračuje dále přes veškeré omezování života Židů ve městě, stěhování do ghetta, plané naděje, až po odvoz do koncentračního tábora v Treblince.
Hlavní hrdina, Wladyslaw Szpilman je jedním z nejslavnějších klavíristů své doby v Polsku. Díky kontaktům získaným během své slavné kariéry, a také díky vlastnímu přičinění a pomoci známých, se Szpilmanovi podaří přežívat v ghettu a dokonce se i vyhnout transportu do Treblinky. Poté přečká válku už jen díky pomoci a odvaze svých přátel, a také díky nemalé dávce štěstí.
Film bychom mohli rozdělit nad dvě části - život v ghettu a přežívání v úkrytech. První část je velmi naturalistická (není to film pro slabší povahy), ale člověk si zde uvědomí, jak hrozné to doopravdy bylo. Všichni jsme již někde četli, jak si fašisté vylévali zlost na nevinných lidech, ale když to člověk vidí „na vlastní oči“ , ještě víc se do toho vžije, vcítí a uvědomí si tu beznaděj a bezmoc.
Druhá polovina filmu je spíše o obavách z prozrazení, nalezení, hladu, touze po normálním životě, ale také o osobních vítězstvích a o tom, co všechno je člověk schopen přežít.
Tento film je natočen podle autobiografie, kterou napsal sám Szpilman. Je jasně vidět, že něco takového si nikdo nemohl vymyslet.
Nabité multikino, rozesmátí lidé s krabicemi popcornu a kelímky Cocacoly se ženou za páteční zábavou. O návštěvnosti tohoto filmu jsem měl trochu pochybnosti, ale nakonec bylo plno. Odezněly reklamy a začal film. Tvrdě a bez obalu. Chroupání popcornu utichlo takřka okamžitě po začátku. Lidé asi přesně nevěděli, co je čeká, a prostě šli do kina za zábavou... Toto skutečně není film na odreagování se. Jasnost a přímost, s jakou se děj odehrává, je mrazivá. O to víc, že film provází velmi emocionální klavírní hudba, která většinou zní jen v pianistově mysli. Hudba je zde jakousi nesplnitelnou touhou, odříkaným krajícem. Vyděsí vás scéna, kde Szpilman ve svém novém úkrytu uhodí do kláves a rozezní se Chopin. V dalším okamžiku však vidíte, že se jeho ruce vznášejí nad klaviaturou a hudba, kterou slyšíte je jen pianistovou fantazií. Tato hudba vás také na konci udrží v sedadlech až do konce titulků, což se dneska už málokdy vidí.
Co bylo
Co bude
J. Halama a J. Zbytovský, dále koncert, výlet, rukodílna, sport, bohoslužby a mnohé další. Více na
http://prazska-mladez.evangnet.cz
Rozhovor
Jak vést řeči,
které jsou k něčemu
Rozhovor s Janem Sokolem
Martin Šanda
které jsou k něčemu
Rozhovor s Janem Sokolem
Martin Šanda
Rozhovor vznikal v době, kdy patrně ani sám Jan Sokol netušil, že bude kandidátem na post prezidenta republiky. Právě proto jistě má co říci čtenářům Bratrstva i po této prezidentské volbě...
Filosof Jan Sokol (66), signatář Charty 77, po roce 1989 poslanec a místopředseda sněmovny, ministr školství, v současné době především profesor Univerzity Karlovy.
Jaký má filosofie smysl? Je k něčemu užitečná?
Také může být neužitečná filosofie. Jako v každém jiném povolání, může být člověk lékař nebo učitel a přitom může být k ničemu. Ve všech oborech musíte hledat smysl té práce. Ve filosofii je to hledání asi o něco těžší, protože nemáte takové jasné vodítko. Vlastně je to vždycky povídání - řeč. Jak vést řeči, které jsou k něčemu, to je docela obtížná věc.
Co chcete studentům při přednáškách sdělit?
Úvod do filosofie má studentům ukázat, co to znamená myslet, a že myslet neznamená jenom jakoby přebírat se sám v sobě. Měli by zjistit, co znamená určitá kázeň v myšlení. Že není jenom sledováním svých nápadů. Že má určitou kostru a že se při tom myšlení také na ledacos přijde.
Jak jste se k filosofii dostal?
Mělo to dvě východiska: Když jsem byl mistr v dílně, narážel jsem na docela vážný, dnes bych řekl etický, problém. Tenkrát se hodně kradlo. Spolupracovníci za mnou chodili a říkali mi, co ukradnou. Začal jsem o tom přemýšlet: Podle čeho se vlastně má člověk orientovat? To se opakovalo v mnoha dalších věcech. Znamenalo to pro mě nové zabývání se náboženstvím a filosofií.
Druhým východiskem bylo setkání s Jiřím Němcem a mým tchánem, Janem Patočkou. Žít s Patočkou znamenalo být poměrně vý-razně exponován filosofií.
Jaký je váš vztah k víře?
Radši mluvím o náboženství než o víře, protože víra je ctnost, jak to krásně říká apoštol Petr: Pane věřím, pomoz mé nedověře. Náboženství je jakýsi postoj. Rozumím mu tak, že je to určitý způsob života, který člověk dostává; a pokud ho dostal, má za něj odpovědnost. Nemůže si ho nechat pro sebe. Zvlášť dnes je člověk, který dostal ten, řekněme, náboženský postoj ke světu, zodpovědný za to, aby s ním něco udělal, aby ho předal dál.
Náboženský postoj, podle mého soudu, spočívá na velmi triviální věci. Člověk si všimne, že všechno, co má nějakou cenu, jednoduše dostal. Nenarodil jsem se sám, nevydělal jsem si na své nadání, zdraví, štěstí, děti, lásku, přátele... to všechno člověk dostává s minimálním přičiněním. K tomu by se měl nějak postavit.
Takový postoj je dnes velmi neobvyklý. Moderní společnost vidí všechno jako práva jednotlivce. Lidé mají tendenci tvrdit: „nejsem nikomu nic dlužen“ . Vědomí milosti je v této společnosti poměrně dost výjimečné. Křesťanské církve kvůli tomu dostaly strašně na frak, nejen za komunistů, ale i před tím, takže vypadají podle toho. Vadí mi, když si ten mindrák slabosti vynahrazují tím, že se hádají. Ale na druhou stranu si nemůžeme myslet: „Je nás málo, musíme se semknout a s nikým se nebavit!“ To přece není žádná strategie.
Jaká je moderní společnost?
Až dosud lidé mohli žít podle nějakého vzoru: napodobovali své rodiče, učitele, osvědčené vzory. Francouzský filosof Henri Bergson tomu říká uzavřená společnost. V dnešní společnosti se opravdu tak úplně nelze řídit pomocí vzorů. Například v evangeliu nenajdete odpověď na to, jak se stavět k přelidnění planety, nebo tam není moc řešena otázka křesťanů ve veřejné moci, protože prvních křesťanů se nějaké funkce zkrátka netýkaly. Často se dostaneme do situace, kdy žádný osvědčený návod k jednání vlastně nemáme. Tady by, myslím, měla pomoci filosofie. To také udělala velká řecká filosofie v době, kdy se lidem rozpadly vzory, podle kterých žili. V tom vidím jakousi zvláštní aktuálnost filosofie v této krásné a zmatené době.
Nemáme žádný přehled, nevíme, kam to vede, ale máme jakýsi instinkt, který je třeba pěstovat. Proč je dobrá svoboda? Proč má být člověk svobodný? Moc to nevíme, ale přesto si myslíme, že to je dobré. Zdá se mi, že pro člověka, který si uvědomuje, jak se dostal na svět, je evidentní, že to s námi někdo myslí dobře. Mám rád příběh o stvoření na začátku Bible, to je jeden z mých nejoblíbenějších biblických textů. Křesťan by se vlastně neměl tak moc bát. Je to trochu jako lakmusový papírek: strach a víra jdou špatně dohromady.
Svět se opravdu mění velmi rychle. To, co je dneska téměř starožitnost, bylo, když jsem byl malý, běžná věc. Když chtěli v mých patnácti letech rodiče dětem dát něco užitečného, učili je těsnopis. To je dneska pro legraci.
I když nemáme návod, přece tušíme, kterým směrem se máme pustit. Jako když lezete na vysokou horu, nevidíte vrcholek, ale poznáte, kam je nahoru a kam dolů.
Nehrozí nám při té ztrátě vzorů, že ztratíme některé důležité věci?
Obrovskou většinu toho, co známe, jsme se naučili. Především jazyk a všechno, co s tím souvisí, kulturu. Tohle všechno přebíráme se stejnou samozřejmostí jako naši předkové, jenom v mnohem větším rozsahu. Autorita starších se rozplývá jenom tam, kde se ti starší soustředí na to takzvaně „praktické“ . Když chce někdo dát svým dětem hlavně ten těsnopis, tak je pak k smíchu.
Radikální změna je, že nemáme jasno, kam se chceme dostat. Generace mého dědečka věděla jasně, kam chce. Chtěla svůj stát, svůj jazyk, svou univerzitu atp. Tohle nemáme. Jako by společnost, stát, univerzita měla lidem jenom dávat příležitost. To, že mluvíme stejným jazykem je jistě podmínka, ale samo o sobě to nestačí. Většinu věcí člověk nemůže dělat sám. Musí je chtít dělat dohromady.
Někdy se křesťané tváří jako by politika byla věc, které by si neměli moc všímat...
To považuji vlastně za parazitizmus, protože každý člověk vymožeností svobodné společnosti užívá. Například toho, že nemusíme nosit na ulici revolver. Poustevníci na poušti si veřejných věcí hledět nemuseli. Ale kdo žije v obcích, ten si jich hledět musí.
Může politická moc deformovat člověka?
Nesporně ano. Nebezpečné je, že vás všichni najednou poslouchají. Člověk by si mohl myslet, že je to proto, že říká chytré věci, ale ono je díky tomu, že má určité postavení. Na to si musí člověk dávat velký pozor.
Byl jste ministr školství, není dnes školství popelka?
Školství je druhá největší položka státního rozpočtu po penzích a sociálním zabezpečení. Samozřejmě má spoustu problémů. Ubývá dětí a všichni se snaží, aby to nebylo vidět. Snižujeme počet žáků ve třídách, rodiče bojují za každou školu. Peněz je málo, ale také s nimi neumíme hospodařit. Bylo by potřeba udělat několik důležitých reforem. Nejdůležitější je, myslím si, rozlišení učitelů na ty, kteří se tomu opravdu věnují, a na ty, pro které je to poměrně pohodlné zaměstnání. Mělo by to být vidět na jejich platu.
Starosti o školství se stát nemůže vyhnout. Ekonomicky myslícím lidem to vždycky vy-světluji tak, že školství dělá to, co v hospo-dářství odpisy. Musíte reprodukovat kapitál, a lidský kapitál se reprodukuje ve školství.
A co způsob výuky?
Všechny děti se mají učit českou literaturu ne proto, aby věděly, kdy se kdo narodil, ale proto, aby věděly, co všechno se dá udělat s jazykem; aby se s literaturou setkaly. To se ale obtížně známkuje, zatímco letopočty se známkují snadno. Studenty ovšem můžete přitáhnout k práci i něčím jiným než zkoušením. Škola nemůže konkurovat televizi svou zábavností. Zato ale televizní divák nemá nikdy radost z toho, že se mu něco podařilo, že něco dokázal. To by děti ve škole měly zakusit.
Děkuji za rozhovor.
Filosof Jan Sokol (66), signatář Charty 77, po roce 1989 poslanec a místopředseda sněmovny, ministr školství, v současné době především profesor Univerzity Karlovy.
Jaký má filosofie smysl? Je k něčemu užitečná?
Také může být neužitečná filosofie. Jako v každém jiném povolání, může být člověk lékař nebo učitel a přitom může být k ničemu. Ve všech oborech musíte hledat smysl té práce. Ve filosofii je to hledání asi o něco těžší, protože nemáte takové jasné vodítko. Vlastně je to vždycky povídání - řeč. Jak vést řeči, které jsou k něčemu, to je docela obtížná věc.
Co chcete studentům při přednáškách sdělit?
Úvod do filosofie má studentům ukázat, co to znamená myslet, a že myslet neznamená jenom jakoby přebírat se sám v sobě. Měli by zjistit, co znamená určitá kázeň v myšlení. Že není jenom sledováním svých nápadů. Že má určitou kostru a že se při tom myšlení také na ledacos přijde.
Jak jste se k filosofii dostal?
Mělo to dvě východiska: Když jsem byl mistr v dílně, narážel jsem na docela vážný, dnes bych řekl etický, problém. Tenkrát se hodně kradlo. Spolupracovníci za mnou chodili a říkali mi, co ukradnou. Začal jsem o tom přemýšlet: Podle čeho se vlastně má člověk orientovat? To se opakovalo v mnoha dalších věcech. Znamenalo to pro mě nové zabývání se náboženstvím a filosofií.
Druhým východiskem bylo setkání s Jiřím Němcem a mým tchánem, Janem Patočkou. Žít s Patočkou znamenalo být poměrně vý-razně exponován filosofií.
Jaký je váš vztah k víře?
Radši mluvím o náboženství než o víře, protože víra je ctnost, jak to krásně říká apoštol Petr: Pane věřím, pomoz mé nedověře. Náboženství je jakýsi postoj. Rozumím mu tak, že je to určitý způsob života, který člověk dostává; a pokud ho dostal, má za něj odpovědnost. Nemůže si ho nechat pro sebe. Zvlášť dnes je člověk, který dostal ten, řekněme, náboženský postoj ke světu, zodpovědný za to, aby s ním něco udělal, aby ho předal dál.
Náboženský postoj, podle mého soudu, spočívá na velmi triviální věci. Člověk si všimne, že všechno, co má nějakou cenu, jednoduše dostal. Nenarodil jsem se sám, nevydělal jsem si na své nadání, zdraví, štěstí, děti, lásku, přátele... to všechno člověk dostává s minimálním přičiněním. K tomu by se měl nějak postavit.
Takový postoj je dnes velmi neobvyklý. Moderní společnost vidí všechno jako práva jednotlivce. Lidé mají tendenci tvrdit: „nejsem nikomu nic dlužen“ . Vědomí milosti je v této společnosti poměrně dost výjimečné. Křesťanské církve kvůli tomu dostaly strašně na frak, nejen za komunistů, ale i před tím, takže vypadají podle toho. Vadí mi, když si ten mindrák slabosti vynahrazují tím, že se hádají. Ale na druhou stranu si nemůžeme myslet: „Je nás málo, musíme se semknout a s nikým se nebavit!“ To přece není žádná strategie.
Jaká je moderní společnost?
Až dosud lidé mohli žít podle nějakého vzoru: napodobovali své rodiče, učitele, osvědčené vzory. Francouzský filosof Henri Bergson tomu říká uzavřená společnost. V dnešní společnosti se opravdu tak úplně nelze řídit pomocí vzorů. Například v evangeliu nenajdete odpověď na to, jak se stavět k přelidnění planety, nebo tam není moc řešena otázka křesťanů ve veřejné moci, protože prvních křesťanů se nějaké funkce zkrátka netýkaly. Často se dostaneme do situace, kdy žádný osvědčený návod k jednání vlastně nemáme. Tady by, myslím, měla pomoci filosofie. To také udělala velká řecká filosofie v době, kdy se lidem rozpadly vzory, podle kterých žili. V tom vidím jakousi zvláštní aktuálnost filosofie v této krásné a zmatené době.
Nemáme žádný přehled, nevíme, kam to vede, ale máme jakýsi instinkt, který je třeba pěstovat. Proč je dobrá svoboda? Proč má být člověk svobodný? Moc to nevíme, ale přesto si myslíme, že to je dobré. Zdá se mi, že pro člověka, který si uvědomuje, jak se dostal na svět, je evidentní, že to s námi někdo myslí dobře. Mám rád příběh o stvoření na začátku Bible, to je jeden z mých nejoblíbenějších biblických textů. Křesťan by se vlastně neměl tak moc bát. Je to trochu jako lakmusový papírek: strach a víra jdou špatně dohromady.
Svět se opravdu mění velmi rychle. To, co je dneska téměř starožitnost, bylo, když jsem byl malý, běžná věc. Když chtěli v mých patnácti letech rodiče dětem dát něco užitečného, učili je těsnopis. To je dneska pro legraci.
I když nemáme návod, přece tušíme, kterým směrem se máme pustit. Jako když lezete na vysokou horu, nevidíte vrcholek, ale poznáte, kam je nahoru a kam dolů.
Nehrozí nám při té ztrátě vzorů, že ztratíme některé důležité věci?
Obrovskou většinu toho, co známe, jsme se naučili. Především jazyk a všechno, co s tím souvisí, kulturu. Tohle všechno přebíráme se stejnou samozřejmostí jako naši předkové, jenom v mnohem větším rozsahu. Autorita starších se rozplývá jenom tam, kde se ti starší soustředí na to takzvaně „praktické“ . Když chce někdo dát svým dětem hlavně ten těsnopis, tak je pak k smíchu.
Radikální změna je, že nemáme jasno, kam se chceme dostat. Generace mého dědečka věděla jasně, kam chce. Chtěla svůj stát, svůj jazyk, svou univerzitu atp. Tohle nemáme. Jako by společnost, stát, univerzita měla lidem jenom dávat příležitost. To, že mluvíme stejným jazykem je jistě podmínka, ale samo o sobě to nestačí. Většinu věcí člověk nemůže dělat sám. Musí je chtít dělat dohromady.
Někdy se křesťané tváří jako by politika byla věc, které by si neměli moc všímat...
To považuji vlastně za parazitizmus, protože každý člověk vymožeností svobodné společnosti užívá. Například toho, že nemusíme nosit na ulici revolver. Poustevníci na poušti si veřejných věcí hledět nemuseli. Ale kdo žije v obcích, ten si jich hledět musí.
Může politická moc deformovat člověka?
Nesporně ano. Nebezpečné je, že vás všichni najednou poslouchají. Člověk by si mohl myslet, že je to proto, že říká chytré věci, ale ono je díky tomu, že má určité postavení. Na to si musí člověk dávat velký pozor.
Byl jste ministr školství, není dnes školství popelka?
Školství je druhá největší položka státního rozpočtu po penzích a sociálním zabezpečení. Samozřejmě má spoustu problémů. Ubývá dětí a všichni se snaží, aby to nebylo vidět. Snižujeme počet žáků ve třídách, rodiče bojují za každou školu. Peněz je málo, ale také s nimi neumíme hospodařit. Bylo by potřeba udělat několik důležitých reforem. Nejdůležitější je, myslím si, rozlišení učitelů na ty, kteří se tomu opravdu věnují, a na ty, pro které je to poměrně pohodlné zaměstnání. Mělo by to být vidět na jejich platu.
Starosti o školství se stát nemůže vyhnout. Ekonomicky myslícím lidem to vždycky vy-světluji tak, že školství dělá to, co v hospo-dářství odpisy. Musíte reprodukovat kapitál, a lidský kapitál se reprodukuje ve školství.
A co způsob výuky?
Všechny děti se mají učit českou literaturu ne proto, aby věděly, kdy se kdo narodil, ale proto, aby věděly, co všechno se dá udělat s jazykem; aby se s literaturou setkaly. To se ale obtížně známkuje, zatímco letopočty se známkují snadno. Studenty ovšem můžete přitáhnout k práci i něčím jiným než zkoušením. Škola nemůže konkurovat televizi svou zábavností. Zato ale televizní divák nemá nikdy radost z toho, že se mu něco podařilo, že něco dokázal. To by děti ve škole měly zakusit.
Děkuji za rozhovor.
Dělníci víry
Čas na hudbu
i na blbnutí
Seniorátní sboreček mládeže chrudimského seniorátu
připravila Tereza Kellerová
i na blbnutí
Seniorátní sboreček mládeže chrudimského seniorátu
připravila Tereza Kellerová
V Chrudimském seniorátu existuje již více než 30 let seniorátní sboreček mládeže. Na jeho současné fungování i na jeho začátky jsem se zeptala jeho zakladatelky BOHUMILY ŠIROKÉ i současné vedoucí MONIKY DRDOVÉ.
Paní Široká, co Vás přivedlo k myšlence takový sbor založit?
Před více než 30 lety jsem začala v Pardubicích studovat střední školu. Líbilo se mi, že místní mládež zůstávala vždy chvíli na faře, povídala si, ale pokoušela se i o čtyřhlasý zpěv. Ráda jsem se k nim přidala, jednoduše nás to bavilo. V lednu 1971 jsme několik písní zazpívali na seniorátním dnu mládeže v Chocni. Tam nás slyšel (nedávno zesnulý) farář a hudebník Zdeněk Jokl. Trochu nás pochválil, trochu napomenul, v něčem poradil. Původní kvartet se brzy rozšířil o jeho dcery a o mé sourozence.
Jaký byl mezi mládeží o zpívání ve sboru zájem?
Myslím, že mládež i lidé ve sborech seniorátu našemu zpěvu docela rádi naslouchali, ale k naší činnosti se přidávali jen jedinci, hudební nadšenci. Tak vlastně postupně vznikl „seniorátní sboreček mládeže“ , který měl vždy jen 12 - 20 členů. Ale za celou dobu se v něm vystřídalo více než 100 lidí (velká část z farářských rodin).
Co Vás při práci nejvíce těšilo, co naopak trápilo?
Těšila mě práce se zajímavými, hudebně obdařenými lidmi, těšilo mě uvést píseň, napsanou v notách, do života, do uší či srdcí posluchačů, potěšit je tím. (Na posledním, komorním setkání 11 členů sborečku jsem žasla, jak hluboce máme ta slova a melodie v sobě, co vše jsme schopni i dnes zazpívat zpaměti). Těšilo mě, že nám - v podstatě amatérům - dokázali dobře poradit ti, kdo se hudbou více zabývali. Těšilo mě, že jsme si byli věkem, názory, hudebně velmi blízcí, nadšení, otevření.
Trápilo mě, že někdy ta otevřenost a blízkost přerostla v upovídanost, takže kvůli chechtání a „blbnutí“ jsme někdy nestihli docvičit to, co jsem si přála.
Jaké písně jste zpívali?
Asi dost různé: pietisticky zaměřené, později spirituály, hodně písně z připravovaného Evang. zpěvníku, některé překlady z němčiny, něco i latinsky, tehdy ještě nic v angličtině. Těšilo nás všechny zpěv občas podepřít hrou na různé nástroje, které jsme kdo ovládali: kytara, varhany, zobcové flétny, housle, cello. Nejvíc písní se nacvičilo při letních soustředěních, kdy byl čas na hudbu i na „blbnutí“ (na práci i na legraci).
Co je podle Vás pro obdobnou aktivitu nejvíce potřeba?
Co nejvíc, nevím. Ale určitě to chce mít okruh nadšenců, možnost se někde scházet, rozmnožit noty, rychle se svolat a informovat - což v dnešní době počítačů, e-mailové pošty a vůbec svobody je daleko jednodušší než před 20-30 lety.
Paní Široká, co Vás přivedlo k myšlence takový sbor založit?
Před více než 30 lety jsem začala v Pardubicích studovat střední školu. Líbilo se mi, že místní mládež zůstávala vždy chvíli na faře, povídala si, ale pokoušela se i o čtyřhlasý zpěv. Ráda jsem se k nim přidala, jednoduše nás to bavilo. V lednu 1971 jsme několik písní zazpívali na seniorátním dnu mládeže v Chocni. Tam nás slyšel (nedávno zesnulý) farář a hudebník Zdeněk Jokl. Trochu nás pochválil, trochu napomenul, v něčem poradil. Původní kvartet se brzy rozšířil o jeho dcery a o mé sourozence.
Jaký byl mezi mládeží o zpívání ve sboru zájem?
Myslím, že mládež i lidé ve sborech seniorátu našemu zpěvu docela rádi naslouchali, ale k naší činnosti se přidávali jen jedinci, hudební nadšenci. Tak vlastně postupně vznikl „seniorátní sboreček mládeže“ , který měl vždy jen 12 - 20 členů. Ale za celou dobu se v něm vystřídalo více než 100 lidí (velká část z farářských rodin).
Co Vás při práci nejvíce těšilo, co naopak trápilo?
Těšila mě práce se zajímavými, hudebně obdařenými lidmi, těšilo mě uvést píseň, napsanou v notách, do života, do uší či srdcí posluchačů, potěšit je tím. (Na posledním, komorním setkání 11 členů sborečku jsem žasla, jak hluboce máme ta slova a melodie v sobě, co vše jsme schopni i dnes zazpívat zpaměti). Těšilo mě, že nám - v podstatě amatérům - dokázali dobře poradit ti, kdo se hudbou více zabývali. Těšilo mě, že jsme si byli věkem, názory, hudebně velmi blízcí, nadšení, otevření.
Trápilo mě, že někdy ta otevřenost a blízkost přerostla v upovídanost, takže kvůli chechtání a „blbnutí“ jsme někdy nestihli docvičit to, co jsem si přála.
Jaké písně jste zpívali?
Asi dost různé: pietisticky zaměřené, později spirituály, hodně písně z připravovaného Evang. zpěvníku, některé překlady z němčiny, něco i latinsky, tehdy ještě nic v angličtině. Těšilo nás všechny zpěv občas podepřít hrou na různé nástroje, které jsme kdo ovládali: kytara, varhany, zobcové flétny, housle, cello. Nejvíc písní se nacvičilo při letních soustředěních, kdy byl čas na hudbu i na „blbnutí“ (na práci i na legraci).
Co je podle Vás pro obdobnou aktivitu nejvíce potřeba?
Co nejvíc, nevím. Ale určitě to chce mít okruh nadšenců, možnost se někde scházet, rozmnožit noty, rychle se svolat a informovat - což v dnešní době počítačů, e-mailové pošty a vůbec svobody je daleko jednodušší než před 20-30 lety.
Moniko, kdy a jak jste se dostala k vedení seniorátního sborečku mládeže (SSM) ?
Začínala jsem jako řadový člen, později jsem vedla část zkoušky já, část stávající dirigent Daniel Mikolášek. Po zahájení studia na konzervatoři jsem převzala vedení.
Kolik má nyní sbor členů? Jak často a kde se scházíte ke zkouškám?
Sbor má v současné době 9 řádných členů. Trápí nás, že jen těžko hledáme nové členy. Všichni jsou dnes zaneprázdněni a představa obětování větší části víkendu je pro mnohé náročná.
Scházíme se zpravidla 1x měsíčně od soboty do neděle především ve sborech našeho seniorátu. Záleží na pozvání sboru, příp. se sami někam pozveme. O prázdninách se scházíme k týdennímu pobytu, kterého se účastní i bývalí členové. Zpíváme, máme bib-lický program, sportujeme. Snažíme se vyjet vždy někam do hor. Letos se chystáme do Jizerských hor.
Jak často a při jakých příležitostech vystupujete?
Snažíme se vystupovat vždy při své zkoušce v neděli při bohoslužbách. Konáme také nešpory. Někdy posloužíme zpěvem v rámci přednášky jako „rozptýlení“ , jindy při seniorátních dnech mládeže jako jeden z programů.
Kde získáváte repertoár?
Na našich farách mají často v knihovnách dostatek notového materiálu z dob, kdy ještě existovaly pěvecké kroužky při sborech. Samotní členové přinášejí noty. Existuje také řada - většinou zahraničních - zpěvníků ve čtyřhlasé úpravě. Nejslabším zdrojem jsou asi církevní nakladatelství. V současné době se stává zdrojem celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, který rád poskytne noty, pořádá kurzy pro sbormistry apod.
Co pro vás osobně znamená vedení sboru, co se týče přípravy, času apod.?
Pro přípravu na zkoušku a vystoupení je třeba znát melodii jednotlivých hlasů, umět číst partituru, mít představu o skladbě. Někdy zabere víc času učení hudební stránky, jindy hledání a pochopení vlastního obsahu skladby a způsob interpretace. Čas zabere také sestavení programu a výběr vhodného biblického čtení, které doplňuje např. nešpory.
Co vás ve vaší práci těší a co vás naopak trápí?
Těší mě, když nám to jde. Když si „užíváme“ zpívání my i posluchači. Někdy za mnou po vystoupení přijdou a děkují za písně, které je potěšily, oslovily. V takový moment si uvědomuji moc písně. Je to oslava Boha, potěšení, povzbuzení pro druhé...
A co mě trápí? Někdy nade mnou zvítězí profesionalita. Chci, aby zpěváci rychle a dobře intonovali, zpívali, aby reagovali na gesta,... Jindy mě zase zamrzí pesimismus členů.
Co byste poradila člověku, který by chtěl podobnou aktivitu uvést do pohybu?
Poradila bych mu, aby si připravil hodně trpělivosti. Aby měl hned od začátku autoritu, tzn. mít zdravé sebevědomí. Aby měl rázný a laskavý přístup k lidem. Byl zároveň muzikantem, pedagogem, psychologem. Hlavně, aby se nebál. Zpěvem chválíme Boha, snažíme se o to. Nikdy ale nebudeme moci vzdát Bohu takovou chválu, jakou si zaslouží. S tímto vědomím lze začít.
Začínala jsem jako řadový člen, později jsem vedla část zkoušky já, část stávající dirigent Daniel Mikolášek. Po zahájení studia na konzervatoři jsem převzala vedení.
Kolik má nyní sbor členů? Jak často a kde se scházíte ke zkouškám?
Sbor má v současné době 9 řádných členů. Trápí nás, že jen těžko hledáme nové členy. Všichni jsou dnes zaneprázdněni a představa obětování větší části víkendu je pro mnohé náročná.
Scházíme se zpravidla 1x měsíčně od soboty do neděle především ve sborech našeho seniorátu. Záleží na pozvání sboru, příp. se sami někam pozveme. O prázdninách se scházíme k týdennímu pobytu, kterého se účastní i bývalí členové. Zpíváme, máme bib-lický program, sportujeme. Snažíme se vyjet vždy někam do hor. Letos se chystáme do Jizerských hor.
Jak často a při jakých příležitostech vystupujete?
Snažíme se vystupovat vždy při své zkoušce v neděli při bohoslužbách. Konáme také nešpory. Někdy posloužíme zpěvem v rámci přednášky jako „rozptýlení“ , jindy při seniorátních dnech mládeže jako jeden z programů.
Kde získáváte repertoár?
Na našich farách mají často v knihovnách dostatek notového materiálu z dob, kdy ještě existovaly pěvecké kroužky při sborech. Samotní členové přinášejí noty. Existuje také řada - většinou zahraničních - zpěvníků ve čtyřhlasé úpravě. Nejslabším zdrojem jsou asi církevní nakladatelství. V současné době se stává zdrojem celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, který rád poskytne noty, pořádá kurzy pro sbormistry apod.
Co pro vás osobně znamená vedení sboru, co se týče přípravy, času apod.?
Pro přípravu na zkoušku a vystoupení je třeba znát melodii jednotlivých hlasů, umět číst partituru, mít představu o skladbě. Někdy zabere víc času učení hudební stránky, jindy hledání a pochopení vlastního obsahu skladby a způsob interpretace. Čas zabere také sestavení programu a výběr vhodného biblického čtení, které doplňuje např. nešpory.
Co vás ve vaší práci těší a co vás naopak trápí?
Těší mě, když nám to jde. Když si „užíváme“ zpívání my i posluchači. Někdy za mnou po vystoupení přijdou a děkují za písně, které je potěšily, oslovily. V takový moment si uvědomuji moc písně. Je to oslava Boha, potěšení, povzbuzení pro druhé...
A co mě trápí? Někdy nade mnou zvítězí profesionalita. Chci, aby zpěváci rychle a dobře intonovali, zpívali, aby reagovali na gesta,... Jindy mě zase zamrzí pesimismus členů.
Co byste poradila člověku, který by chtěl podobnou aktivitu uvést do pohybu?
Poradila bych mu, aby si připravil hodně trpělivosti. Aby měl hned od začátku autoritu, tzn. mít zdravé sebevědomí. Aby měl rázný a laskavý přístup k lidem. Byl zároveň muzikantem, pedagogem, psychologem. Hlavně, aby se nebál. Zpěvem chválíme Boha, snažíme se o to. Nikdy ale nebudeme moci vzdát Bohu takovou chválu, jakou si zaslouží. S tímto vědomím lze začít.
Kurzy
Gerontologický seminář
Eva Drozdová
Eva Drozdová
Chcete-li - kurz pro starší mládež nad 24 let. Kurz svého druhu první a hned na začátku řeknu, že si myslím, že podařený. Už z pozvánky bylo jasné, že to nebude kurz mládeže, na který jsme zvyklý - dvě přednáškové řady, organizovaný volný čas, pevný program dne - ono to totiž ani není dost dobře možné, vždyť horní věková hranice byla víc než deset let vzdálená od té dolní.
Pro osazenstvo kurzu bylo programově připraveno bibliodrama. Ruben Kužel nás celý týden provázel skupinovou prací s Biblí - společně jsme přemýšleli, dramaticky ztvárňovali, malovali, do hlíny (nebo do sněhu) plácali zážitky spojené s příběhem Ježíše a hříšnice v do-mě farizeově (Lukáš 7,36-50). Hledali jsme a snad i nalézali sebe, smysl víry, života. Společný tanec, řeč beze slov pomocí rukou, relaxace - to vše šlo zažít po setmění a po lyžování. Běžkaři i sjezdaři si užili své. Ale i pěškaři - no, řekněte, kdo z vás, „notorických kurzistů“ , byl na dřevěné zvonici na kopci za Víchovou!? Daleko před časem, kdy jsme chodili spát, jsme si promítali diapozitivy z Izraele, resp. ze skleníků, kde rostou šestimetrová rajčata, která jsou opylována pomocí čmeláků přivezených v bedničkách. Jedno odpoledne jsme se probírali nekončícím množstvím ikon a snažili se pochopit jejich sdělení.
Určitě nesmím zapomenout na ranní a večerní modlitby v kostele, které byly doplněny středečním popelcem na znamení zahájení postního období. Společně jsme několikrát slavili večeři Páně, několikrát jsme se potkali u společného slavení bohoslužeb. I přesto, že jsme byli dost nezpěvná skupina, jsme při závěrečných bohoslužbách přezpívali celou Truvérskou mši.
Zážitkem pro mne zůstala i společná jídla, hlavně večeře - společně připravené jídlo jsme dlouho konzumovali u stolu, který ještě před chvilkou byl stolem Páně. Jindy jsme jedli bez stolů a židlí - prostě přízemně, při zemi.
Byl to týden na horách s lidmi, které bych si na společnou rekreaci nevybrala. Byl to naučný týden plný rozhovorů, úsměvů, smíchu a zážitků. Jsem ráda, že ten týden byl.
Mám pro vás dobrou zprávu! Gerontologický seminář bude i za rok, jen se asi bude jmenovat „Kurz pro starší mládež nad 25 let“ - no, stárneme.
Pro osazenstvo kurzu bylo programově připraveno bibliodrama. Ruben Kužel nás celý týden provázel skupinovou prací s Biblí - společně jsme přemýšleli, dramaticky ztvárňovali, malovali, do hlíny (nebo do sněhu) plácali zážitky spojené s příběhem Ježíše a hříšnice v do-mě farizeově (Lukáš 7,36-50). Hledali jsme a snad i nalézali sebe, smysl víry, života. Společný tanec, řeč beze slov pomocí rukou, relaxace - to vše šlo zažít po setmění a po lyžování. Běžkaři i sjezdaři si užili své. Ale i pěškaři - no, řekněte, kdo z vás, „notorických kurzistů“ , byl na dřevěné zvonici na kopci za Víchovou!? Daleko před časem, kdy jsme chodili spát, jsme si promítali diapozitivy z Izraele, resp. ze skleníků, kde rostou šestimetrová rajčata, která jsou opylována pomocí čmeláků přivezených v bedničkách. Jedno odpoledne jsme se probírali nekončícím množstvím ikon a snažili se pochopit jejich sdělení.
Určitě nesmím zapomenout na ranní a večerní modlitby v kostele, které byly doplněny středečním popelcem na znamení zahájení postního období. Společně jsme několikrát slavili večeři Páně, několikrát jsme se potkali u společného slavení bohoslužeb. I přesto, že jsme byli dost nezpěvná skupina, jsme při závěrečných bohoslužbách přezpívali celou Truvérskou mši.
Zážitkem pro mne zůstala i společná jídla, hlavně večeře - společně připravené jídlo jsme dlouho konzumovali u stolu, který ještě před chvilkou byl stolem Páně. Jindy jsme jedli bez stolů a židlí - prostě přízemně, při zemi.
Byl to týden na horách s lidmi, které bych si na společnou rekreaci nevybrala. Byl to naučný týden plný rozhovorů, úsměvů, smíchu a zážitků. Jsem ráda, že ten týden byl.
Mám pro vás dobrou zprávu! Gerontologický seminář bude i za rok, jen se asi bude jmenovat „Kurz pro starší mládež nad 25 let“ - no, stárneme.
Okénko
Kvalt
JanSkála
JanSkála
Úplně jsem se rozlítil, když jsem se dozvěděl, že nám bude chodit pošta s denním zpožděním. To si nemůžou pohnout, to nemůžou být rychlejší, pružnější, pohotovější? Mám promarnit drahocenných 24 hodin čekáním na balíček nevyčíslitelné důležitosti, který jistě přijde a přijde pozdě! Stěžoval jsem si. Nakonec to dobře dopadlo, pošta chodí včas (nakonec jsem si uvědomil, že mi to může být jedno, neboť přijíždím domů jednou za týden a změnu bych stejně nepocítil). Je to závislost.
Tak nás vychovává naše společnost, že dobré je to, co je rychlé. Pomalé věci se vyhazují na smetí, pomalé služby se zatracují (číšník), pomalí lidé jsou na okraji a Bible nás učí, blaze jim.
Ale někdy je kvaltu třeba, to když jde o zásadní věci. Někdy nejde ze zásady nespěchat (a považovat se za blahoslavené-ho). Teď po mně, prosím, hned nechtějte, abych vymýšlel, kdy takové případy nastávají, je to příliš narychlo, teď na to opravdu nemám chvíli.
Ale co když zahyneme žízní, pokud ji neuhasíme rychle a včas? Jak dlouho budeme čekat na vysvobození? Přemýšlím o druhém příchodu Ježíše - nějak si dává na čas. Je snad nemocný, má nouzi, je ve vězení?... možná nemá letadlo ani mercedes.
Tak nás vychovává naše společnost, že dobré je to, co je rychlé. Pomalé věci se vyhazují na smetí, pomalé služby se zatracují (číšník), pomalí lidé jsou na okraji a Bible nás učí, blaze jim.
Ale někdy je kvaltu třeba, to když jde o zásadní věci. Někdy nejde ze zásady nespěchat (a považovat se za blahoslavené-ho). Teď po mně, prosím, hned nechtějte, abych vymýšlel, kdy takové případy nastávají, je to příliš narychlo, teď na to opravdu nemám chvíli.
Ale co když zahyneme žízní, pokud ji neuhasíme rychle a včas? Jak dlouho budeme čekat na vysvobození? Přemýšlím o druhém příchodu Ježíše - nějak si dává na čas. Je snad nemocný, má nouzi, je ve vězení?... možná nemá letadlo ani mercedes.
Nápadník
Seniorátní
harmonogram
Roman Mazur
harmonogram
Roman Mazur
V jednotlivých seniorátech ČCE se dějí různé akce. Některá setkání (např. seniorátní dny mládeže) jsou již léta zavedená. Nemusí však zůstávat pouze u nich. V tom, co se děje „navíc“ se senioráty různí a může to proto být zdrojem inspirace pro druhé. fk
Před časem jsme si s odborem mládeže Moravsko-slezského seniorátu položili nově otázku po četnosti a náplni seniorátních akcí. Výsledkem se stal tento hrubý harmonogram:
1. V lednu se koná v Novém Jičíně seniorátní volejbalový turnaj.
2. V březnu se vždy na jiné faře koná akce „Kudy Komenský nechodil“ . Jde o menší turisticko-společenské setkání s sobotní „minitůrou“ a pátečním i sobotním večerním „blbnutím“ .
3. V květnu probíhají seniorátní dny mládeže jako přehlídka toho nejlepšího, co je seniorátní mládež schopna společně vymyslet a provést (ústřední biblické téma, koncert(y) hudebních skupin, část programu v alternativách...)
4. V srpnu probíhá na nějaké horské chatě Letní seniorátní týden mládeže. Málokterá mládež je sama schopna připravit kvalitní týdenní program, i když má chuť v létě někam společně vyrazit. Když se dáme dohromady, jde příprava mnohem snadněji.
5. V září se koná „Víkend pro aktivní mládežníky“ . Tam jezdí ti, kteří chtějí aspoň trochu cílevědomě pracovat ve svých mládežích i na seniorátní úrovni.
6. V říjnu jezdíme na sjezd, ale to je jasné, ne?!
7. V listopadu se koná „Ostravské listopadání“ - akce pro začínající i zavedené hudebníky amatéry.
Na akcích roste počet i spokojenost účastníků. Myslíme, že jedním z důvodů je právě to, že se nám podařilo najít přiměřený model celoroční činnosti: Zhruba dvouměsíční frekvence se ukazuje jako přiměřená. Každá akce má jasnou náplň a jiná „lákadla“ . Na své si přijdou starší mládežníci i čerství konfirmandi, sportovci i muzikanti... Během roku se tak na akcích vystřídá téměř všechna existující seniorátní mládež. Nevzniká uzavřené stabilizované jádro skalních, do kterého by druzí těžce pronikali.
Před časem jsme si s odborem mládeže Moravsko-slezského seniorátu položili nově otázku po četnosti a náplni seniorátních akcí. Výsledkem se stal tento hrubý harmonogram:
1. V lednu se koná v Novém Jičíně seniorátní volejbalový turnaj.
2. V březnu se vždy na jiné faře koná akce „Kudy Komenský nechodil“ . Jde o menší turisticko-společenské setkání s sobotní „minitůrou“ a pátečním i sobotním večerním „blbnutím“ .
3. V květnu probíhají seniorátní dny mládeže jako přehlídka toho nejlepšího, co je seniorátní mládež schopna společně vymyslet a provést (ústřední biblické téma, koncert(y) hudebních skupin, část programu v alternativách...)
4. V srpnu probíhá na nějaké horské chatě Letní seniorátní týden mládeže. Málokterá mládež je sama schopna připravit kvalitní týdenní program, i když má chuť v létě někam společně vyrazit. Když se dáme dohromady, jde příprava mnohem snadněji.
5. V září se koná „Víkend pro aktivní mládežníky“ . Tam jezdí ti, kteří chtějí aspoň trochu cílevědomě pracovat ve svých mládežích i na seniorátní úrovni.
6. V říjnu jezdíme na sjezd, ale to je jasné, ne?!
7. V listopadu se koná „Ostravské listopadání“ - akce pro začínající i zavedené hudebníky amatéry.
Na akcích roste počet i spokojenost účastníků. Myslíme, že jedním z důvodů je právě to, že se nám podařilo najít přiměřený model celoroční činnosti: Zhruba dvouměsíční frekvence se ukazuje jako přiměřená. Každá akce má jasnou náplň a jiná „lákadla“ . Na své si přijdou starší mládežníci i čerství konfirmandi, sportovci i muzikanti... Během roku se tak na akcích vystřídá téměř všechna existující seniorátní mládež. Nevzniká uzavřené stabilizované jádro skalních, do kterého by druzí těžce pronikali.
Ručně a stručně
Roucho
Filip Dušek
Filip Dušek
Doba postní je už za námi a s přicházejícím jarním sluníčkem je načase ukázat světu i Pánu pestrost svého šatu všech forem a užití, vždyť jeho stvoření má možnost se obudit k novému životu.
Když si zahrajete na detektiva a v arše Noemově či obyčejném sklepě naleznete po-slední loňské jablko, máte vyhráno. K tomu už jen postačí barvičky na textil z drogerie či koloniálu, štěteček nebo špejle k dokreslování a samozřejmě obarvovaná tkanina.
Dále musíte jabko rozkrojit na poloviny (dle vodorovné či svislé osy, toť na vaší libosti) a ty natřít vybranou barvou. Poté se postupuje principem úřednického razítka obtisknout, nanést barvu, obtisknout, nanést barvu, obtisknout, nanést barvu, dokud je kam. Ti z vás, co disponují smyslem pro realitu či puntičkářstvím, pak štětečkem nebo špejlí dokreslí stopku, jadérka, případně další náležitosti. Tak si vytvoříte slušivou jablečnou sukni, šátek i ubrus (např. z prostěradla). Samozřejmě se místo jabka dá použít listů všech velikostí i tvarů nebo ze školních let známých tiskátek vyřezávaných z jablek zemských. Pouze jabka rajská nedoporučuju užívat.
A už se můžete pyšnit svými výtvory...
Když si zahrajete na detektiva a v arše Noemově či obyčejném sklepě naleznete po-slední loňské jablko, máte vyhráno. K tomu už jen postačí barvičky na textil z drogerie či koloniálu, štěteček nebo špejle k dokreslování a samozřejmě obarvovaná tkanina.
Dále musíte jabko rozkrojit na poloviny (dle vodorovné či svislé osy, toť na vaší libosti) a ty natřít vybranou barvou. Poté se postupuje principem úřednického razítka obtisknout, nanést barvu, obtisknout, nanést barvu, obtisknout, nanést barvu, dokud je kam. Ti z vás, co disponují smyslem pro realitu či puntičkářstvím, pak štětečkem nebo špejlí dokreslí stopku, jadérka, případně další náležitosti. Tak si vytvoříte slušivou jablečnou sukni, šátek i ubrus (např. z prostěradla). Samozřejmě se místo jabka dá použít listů všech velikostí i tvarů nebo ze školních let známých tiskátek vyřezávaných z jablek zemských. Pouze jabka rajská nedoporučuju užívat.
A už se můžete pyšnit svými výtvory...
Co mne zaujalo
Reklama
Tereza Kellerová
Tereza Kellerová
V nedávné době u nás parlament projednával zákon o zákazu tabákové reklamy. Vybavila se mi v té souvislosti jedna zajímavá zkušenost. Byli jsme vloni s rodinou na dovolené u přítelkyně ve Švýcarsku. Na veřejných prostranstvích, tj. v metru, autobusech, na ulicích apod. mě upoutaly zajímavé plakátky. Byli na nich vyfoceni různí náctiletí chlapci či děvčata v tomuto věku přirozených prostředích: na diskotékách, plovárnách, v rušném hovoru s kamarády a podobně. U toho byl podobně obměňující se text: „Jmenuji se Daniel, je mi 17 let, výborně se bavím, užívám si s kamarády a nekouřím...“
Vida, reklama......
Vida, reklama......
|
|
|
|
|
|