archiv
OBSAH:
Veni creator spiritus!
Zastavení
Nešťastní jsou ti, kdo mají srdce nečisté; oni působí rozdělení.
Ctnosti a neřesti
Zvláštní neřest
Co o tom čteme v Bibli:
Na koho se obracíte, když jste zoufalí?
Ve výtvarném umění
Propadáte někdy zoufalství?
Evangelická akademie Náchod
O své roli jsem moc nepřemýšlel
Evangelické Vody
Onanie
Norway.today aneb Končím se životem. Půjdeš se mnou?
Boží zásah
Co bylo
Co bude
Všechny hrůzy
Xenofobie
Jde to i s drogama
Něco na léto
Beruška dvoutečná
Logo ČCE?
Jak jsem to viděla z galerie já aneb volba synodní rady na příštích 6 let
Konec náboženských ptydepe
Modlitba za zemřelé city
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Veni
creator spiritus!
Petr Gallus
creator spiritus!
Petr Gallus
Každý z nás někdy chodí jako tělo bez duše. Nemám sice recept, jak a kde nalézt vlastní duši, ale značnou pomocí by v této situaci mohl být duch. Ne, nebojte se, nebude to žádná kýčovitá duchařina ani strašení dětí před usnutím, protože se nejedná o ducha ledajakého. Máme červen a letos až v červnu - 50 dní po Velikonocích - slavíme seslání Ducha svatého, svatodušní svátky. A právě Duch svatý je tou jedinou cestou, jak přijít skutečně k sobě, procitnout a vidět skutečnost takovou, jaká je.
Duch svatý často stojí stranou, moc se na něj nebere ohled a moc se s ním nepočítá, ale je to škoda, protože jakožto Duch Boží je to Duch zcela praktický, potřebný a využitelný i v tom nejběžnějším a nejvšednějším každodenním shonu: je to Duch víry, naděje a lásky, Duch pravdy a kritického odstupu, Duch náklonnosti a služby, Duch včasného mlčení i mluvení, Duch teorie i praxe, ale také Duch humoru a vtipu a všelikého chechotu, řehotu a zabřichopopadání se.
A tento Duch se nám nabízí ke spolupráci. Proč toho tedy nevyužít a nevolat: Veni creator spiritus! Přijď, Duchu stvořiteli!
Duch svatý často stojí stranou, moc se na něj nebere ohled a moc se s ním nepočítá, ale je to škoda, protože jakožto Duch Boží je to Duch zcela praktický, potřebný a využitelný i v tom nejběžnějším a nejvšednějším každodenním shonu: je to Duch víry, naděje a lásky, Duch pravdy a kritického odstupu, Duch náklonnosti a služby, Duch včasného mlčení i mluvení, Duch teorie i praxe, ale také Duch humoru a vtipu a všelikého chechotu, řehotu a zabřichopopadání se.
A tento Duch se nám nabízí ke spolupráci. Proč toho tedy nevyužít a nevolat: Veni creator spiritus! Přijď, Duchu stvořiteli!
Víš-li kde roste býlí proti strachu
Pověz, ať si je natrhám
Ty se bojíš sama mezi lidmi
a já zas zůstat s tebou sám
Samuel Titěra
Pověz, ať si je natrhám
Ty se bojíš sama mezi lidmi
a já zas zůstat s tebou sám
Samuel Titěra
Blahoslavenství
Nešťastní jsou ti,
kdo mají srdce nečisté;
oni působí rozdělení.
Petr Hudec
kdo mají srdce nečisté;
oni působí rozdělení.
Petr Hudec
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Nedávno mne navštívil známý. Dlouho jsme se neviděli. Usadili jsme se do křesel a hovořili o všem možném. Zpočátku to bylo velmi příjemné. Měl jsem pocit zájmu, otevřenosti a upřímnosti. Ale potom se rázem všechno změnilo. Nepamatuji se přesně, co tuto změ-nu způsobilo. Snad gesto, slovo, mimika, možná vše dohromady. Náhle, zřejmě neplánovaně, vystoupilo na povrch něco z toho, co bylo skryto uvnitř v srdci mého známého: jakási nepříjemná ironie, posměch, možná až pohrdání. Zabolelo to. Uvědomil jsem si, že možná ona počáteční upřímnost a otevřenost byla lež. Už od začátku našeho setkání mě můj známý měl zařazeného do škatulky, už od začátku v jeho srdci bylo pokrytectví. Byla to jenom chvilička, v níž to, co bylo uvnitř, vyšlo na povrch, a přece od této chvíle až do našeho rozloučení mi dobře nebylo. Z tohoto setkání mi zůstala jakási pachuť. Na jazyku med, v srdci jed. Vybavilo se mi slovo z Písma o čistém srdci, že ti, kdo ho mají, budou vidět Boha, ale já už vím, co to je srdce nečisté. Je to srdce neupřímné a takové srdce působí zklamání a rozdělení.
Ze všeho nejhorší nebyl ale tento zážitek setkání a rozdělení. Za čas, když jsem si vylil zlost před svým zpovědníkem, mě napadalo: ale vždyť ty jsi úplně stejný. Vzpomeň si na situace, v nichž také kdesi z hloubi tvého srdce vystoupila na povrch nečistota. A ze mě samotného se mi udělalo špatně. Chci mít čisté srdce, upřímné, otevřené. Kolikrát jsem si takové předsevzetí dával!? A znovu a znovu se přistihnu při té lži. Odkudsi se vynoří ona špína a uvědomím si, že mám chtění hotové, ale síly k činu se mi nedostává. Je to poznatek k uzoufání. Začíná mi být jasné, že tu nečistotu uvnitř sám nezmohu. Konečně rozumím, proč žalmista o čisté srdce prosí Pána Boha. Stvoř mi, Bože, čisté srdce.
Nedávno mne navštívil známý. Dlouho jsme se neviděli. Usadili jsme se do křesel a hovořili o všem možném. Zpočátku to bylo velmi příjemné. Měl jsem pocit zájmu, otevřenosti a upřímnosti. Ale potom se rázem všechno změnilo. Nepamatuji se přesně, co tuto změ-nu způsobilo. Snad gesto, slovo, mimika, možná vše dohromady. Náhle, zřejmě neplánovaně, vystoupilo na povrch něco z toho, co bylo skryto uvnitř v srdci mého známého: jakási nepříjemná ironie, posměch, možná až pohrdání. Zabolelo to. Uvědomil jsem si, že možná ona počáteční upřímnost a otevřenost byla lež. Už od začátku našeho setkání mě můj známý měl zařazeného do škatulky, už od začátku v jeho srdci bylo pokrytectví. Byla to jenom chvilička, v níž to, co bylo uvnitř, vyšlo na povrch, a přece od této chvíle až do našeho rozloučení mi dobře nebylo. Z tohoto setkání mi zůstala jakási pachuť. Na jazyku med, v srdci jed. Vybavilo se mi slovo z Písma o čistém srdci, že ti, kdo ho mají, budou vidět Boha, ale já už vím, co to je srdce nečisté. Je to srdce neupřímné a takové srdce působí zklamání a rozdělení.
Ze všeho nejhorší nebyl ale tento zážitek setkání a rozdělení. Za čas, když jsem si vylil zlost před svým zpovědníkem, mě napadalo: ale vždyť ty jsi úplně stejný. Vzpomeň si na situace, v nichž také kdesi z hloubi tvého srdce vystoupila na povrch nečistota. A ze mě samotného se mi udělalo špatně. Chci mít čisté srdce, upřímné, otevřené. Kolikrát jsem si takové předsevzetí dával!? A znovu a znovu se přistihnu při té lži. Odkudsi se vynoří ona špína a uvědomím si, že mám chtění hotové, ale síly k činu se mi nedostává. Je to poznatek k uzoufání. Začíná mi být jasné, že tu nečistotu uvnitř sám nezmohu. Konečně rozumím, proč žalmista o čisté srdce prosí Pána Boha. Stvoř mi, Bože, čisté srdce.
Poznámka
Ctnosti
a neřesti
Ondřej Macek
a neřesti
Ondřej Macek
Měli jsme možná už na začátku seriálu o zobrazování ctností a neřestí povědět, že umělci vycházejí z theologických představ a kategorií. Pokusím se to tedy vysvětlit (alespoň trochu) dodatečně, i když musím velmi zjednodušovat.
Učení církve o ctnostech se ještě před začátkem reformace ustálilo na několika skupinách a pojmech, které pak římsko-katolická tradice dále dotvářela. Ctnost je schopnost člověka, síla, dělat s radostí a vytrvale mravně dobré věci. Schopnost dobrému obětovat i život. Podle původu, podstaty a zaměření rozeznává církevní tradice dvě skupiny ctností: přirozené a nadpřirozené.
Člověk tělesně i duchovně rozvíjí přirozené (přirozeně získané) ctnosti. Pokouší se cvikem zdokonalovat svůj přirozený charakter a bránit se tomu, aby jej ovládly pudy. Posiluje ho při tom přijímání eucharistie (večeře Páně). Pro označení nejdůležitějších přirozených ctností se používá termínu kardinální ctnosti a jsou to tyto: obezřetnost (rozumnost), spravedlnost, statečnost (odvaha, síla) a mírnost (umírněnost).
Nad nimi, jako jejich dokonalé zakončení, jsou tři nadpřirozené ctnosti. Ty celou existenci člověka, všechno jeho chování, zaměřují na život věčný, na život v Bohu. Nadpřirozené ctnosti víra, naděje a láska (1K 13, 13) se také proto někdy označují jako theologické či božské ctnosti.
Podle theologů je naproti tomu neřest to, z čeho trvale a pravidelně pocházejí mravně špatné skutky. Neřest se získává stálým opakováním. Seznamy některých neřestí najdeme např. V epištolách: Ef 4, 22-31 nebo Ko 3, 8.
Alegorie spojuje tři božské ctnosti s Troj-jediným Bohem, čtyři kardinální ctnosti se čtyřmi řekami, které měly pramenit v ráji (Píšon, Gíchon, Chidekel /Tigris/, Eufrat Gn 2, 10-14). Seznam ctností také někdy kopíruje ovoce Ducha svatého z Ga 5, 22.
Na závěr sluší se ještě povědět, že církevní Otcové, kteří sestavovali seznam ctností, vycházeli z termínů antické filosofie. Seznam čtyř kardinálních ctností, vlastností občanů ideálního městského státu, formuloval např. Platón ve své Ústavě.
Učení církve o ctnostech se ještě před začátkem reformace ustálilo na několika skupinách a pojmech, které pak římsko-katolická tradice dále dotvářela. Ctnost je schopnost člověka, síla, dělat s radostí a vytrvale mravně dobré věci. Schopnost dobrému obětovat i život. Podle původu, podstaty a zaměření rozeznává církevní tradice dvě skupiny ctností: přirozené a nadpřirozené.
Člověk tělesně i duchovně rozvíjí přirozené (přirozeně získané) ctnosti. Pokouší se cvikem zdokonalovat svůj přirozený charakter a bránit se tomu, aby jej ovládly pudy. Posiluje ho při tom přijímání eucharistie (večeře Páně). Pro označení nejdůležitějších přirozených ctností se používá termínu kardinální ctnosti a jsou to tyto: obezřetnost (rozumnost), spravedlnost, statečnost (odvaha, síla) a mírnost (umírněnost).
Nad nimi, jako jejich dokonalé zakončení, jsou tři nadpřirozené ctnosti. Ty celou existenci člověka, všechno jeho chování, zaměřují na život věčný, na život v Bohu. Nadpřirozené ctnosti víra, naděje a láska (1K 13, 13) se také proto někdy označují jako theologické či božské ctnosti.
Podle theologů je naproti tomu neřest to, z čeho trvale a pravidelně pocházejí mravně špatné skutky. Neřest se získává stálým opakováním. Seznamy některých neřestí najdeme např. V epištolách: Ef 4, 22-31 nebo Ko 3, 8.
Alegorie spojuje tři božské ctnosti s Troj-jediným Bohem, čtyři kardinální ctnosti se čtyřmi řekami, které měly pramenit v ráji (Píšon, Gíchon, Chidekel /Tigris/, Eufrat Gn 2, 10-14). Seznam ctností také někdy kopíruje ovoce Ducha svatého z Ga 5, 22.
Na závěr sluší se ještě povědět, že církevní Otcové, kteří sestavovali seznam ctností, vycházeli z termínů antické filosofie. Seznam čtyř kardinálních ctností, vlastností občanů ideálního městského státu, formuloval např. Platón ve své Ústavě.
Zoufalství
Zvláštní neřest
Ondřej Lebeda
Ondřej Lebeda
Alegorie ctností a neřestí, jimiž nechal vyzdobit velkolepé průčelí svého špitálu v Kuksu hrabě František Antonín Špork, se mi kdysi pevně vryly do paměti. Braunovy pískovcové sochy stojí nepohnutě na svých místech téměř tři sta let, a přece je v nich tolik pohybu a života. Je pozoruhodné, že stavy nitra vtesané do zvlněných linií kamene mohou mít takovou působivost.
Mezi neřestmi můžete vidět také sochu ženy s bolestně otevřenými ústy a očima plnýma bezbřehého šílenství, která se levou rukou, v níž drží oprátku, opírá o kámen a pravou si vráží dýku do hrudi. Mluvíme-li o neřestech, obvykle se nám tato nevybaví, necítíme z ní totiž ani sladkost hříchu, spojenou s neřestmi opilství, obžerství a cizoložství, ani brutální útok na bližního či tvrdost srdce, jež se nám běžně vybavují při slovech vražda, nenávist, závist, hněv či lakomství.
Tou nezvyklou neřestí je zoufalství. Beznaděj, chcete-li. Tedy protiklad jedné ze tří základních křesťanských ctností, o nichž mluví apoštol Pavel v Listě do Korinta. Zvláštní neřest. Ztráta naděje, víry a v důsledku toho lásky k sobě samému. Pozadí sebevražd. Stav lidské duše, která ztratila smysl života, schopnost radovat se z krásy a čelit zlu. Zoufalý člověk ubližuje na prvním místě sobě samému, ale také druhým. Nejen, že nenese dál svůj život a jeho tíhy, ale svým postojem bere ostatním odvahu žít.
A přece si s touto neřestí nevíme docela rady. V evangeliích čteme, že právě pocit zoufalství prožil Ježíš v pašijovém týdnu, při svém ukřižování. Alespoň evangelista Marek vkládá do úst Ukřižovaného slova nejhlubšího zoufalství: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ V tomto okamžiku se zdá, že celé Ježíšovo dílo ztroskotalo, on sám zklamal a jeho učedníci definitivně podlehli strachu a beznaději. Tytéž pocity zoufalství zažily v podobných situacích miliony lidí všech dob, národů a vyznání. Máme právo je soudit? Máme vůbec právo prohlásit jejich zoufalství za neřest či hřích? Dobře víme, že bychom každý pod určitým tlakem, jenž se liší podle odolnosti toho kterého člověka, zoufalství propadli. Vždyť se mu nevyhnul ani sám Ježíš.
Na druhé straně cítíme však jasně, že v zoufalství nic dobrého není. Je jen mocnou přesvědčovací silou zlého, zbraní, které se jen těžko čelí. Pohled té staré Braunovy sochy je tak uhrančivý, vemlouvavý a strhující. Skoč! Anebo možná dokonce: strhni s sebou ostatní. Zbavíš se nesnesitelného břemene. Neváhej.
Myslím, že jsou v lidském životě chvíle, kdy má člověk na zoufalství jakési nezadatelné právo. Jedním dechem však dodávám: v takových okamžicích roste povinnost nás bližních vůči tomu, kdo je beznadějí postižen. Nesmírně roste a na povrch vyplouvají staré hříchy, jež k zoufalství vedly. Možná i naše. Nejsou snad některé sebevraždy spíše vraždami? Pravou podstatou zoufalství je často nedostatek lásky. Nenaplněná touha po lásce. A jindy, umírá-li například pomalu a bolestně nevyléčitelně nemocný, může být jeho příčinou nedostatek víry. Strach ze smrti mělo by křesťanství jasně a zřetelně překonávat, zoufalství z definitivního konce má se přece rozbít o víru ve vzkříšení. Z faktu, že se smrti dosud bojíme, stejně jako chorob, hladu, válek a všeho, co nás ohrožuje, usuzuji, že to není ani v nejmenším víra laciná. A ani křesťanská naděje není laciná. Každá generace křesťanů podstupuje svůj zápas o naději konečného smíření po zmrtvýchvstání, z níž čerpá odvahu k dobrému dílu tady a teď. V nezajištěnosti pozemského života.
A tak pro mne zůstává zoufalství neřestí zvláštní a pozoruhodnou. Řekl bych, že má charakter výzvy. Setkání se zoufalstvím nás důrazně upomíná na to, co zůstáváme dlužni Bohu, druhým i sami sobě. V čem Krista nenásledujeme, často z pouhého strachu, že bychom jeho nároky neunesli. Paradoxně snášíme bez přijetí Ježíšových slov život ještě mnohem hůř. A je to právě prakticky živé křesťanství, opravdové, nepompézní a připravené pomoci, které dokáže proti zoufalství postavit skutečnou naději. Naději, jejímž důkazem je boží láska, kterou však můžeme lidem okolo sebe zvěstovat jedině zřetelnými skutky a postoji. Otázkou otevřenou a trvale položenou zůstává, kolik odvahy k nim nalézáme, zda o ni prosíme a druhé v ní podpíráme.
Mezi neřestmi můžete vidět také sochu ženy s bolestně otevřenými ústy a očima plnýma bezbřehého šílenství, která se levou rukou, v níž drží oprátku, opírá o kámen a pravou si vráží dýku do hrudi. Mluvíme-li o neřestech, obvykle se nám tato nevybaví, necítíme z ní totiž ani sladkost hříchu, spojenou s neřestmi opilství, obžerství a cizoložství, ani brutální útok na bližního či tvrdost srdce, jež se nám běžně vybavují při slovech vražda, nenávist, závist, hněv či lakomství.
Tou nezvyklou neřestí je zoufalství. Beznaděj, chcete-li. Tedy protiklad jedné ze tří základních křesťanských ctností, o nichž mluví apoštol Pavel v Listě do Korinta. Zvláštní neřest. Ztráta naděje, víry a v důsledku toho lásky k sobě samému. Pozadí sebevražd. Stav lidské duše, která ztratila smysl života, schopnost radovat se z krásy a čelit zlu. Zoufalý člověk ubližuje na prvním místě sobě samému, ale také druhým. Nejen, že nenese dál svůj život a jeho tíhy, ale svým postojem bere ostatním odvahu žít.
A přece si s touto neřestí nevíme docela rady. V evangeliích čteme, že právě pocit zoufalství prožil Ježíš v pašijovém týdnu, při svém ukřižování. Alespoň evangelista Marek vkládá do úst Ukřižovaného slova nejhlubšího zoufalství: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ V tomto okamžiku se zdá, že celé Ježíšovo dílo ztroskotalo, on sám zklamal a jeho učedníci definitivně podlehli strachu a beznaději. Tytéž pocity zoufalství zažily v podobných situacích miliony lidí všech dob, národů a vyznání. Máme právo je soudit? Máme vůbec právo prohlásit jejich zoufalství za neřest či hřích? Dobře víme, že bychom každý pod určitým tlakem, jenž se liší podle odolnosti toho kterého člověka, zoufalství propadli. Vždyť se mu nevyhnul ani sám Ježíš.
Na druhé straně cítíme však jasně, že v zoufalství nic dobrého není. Je jen mocnou přesvědčovací silou zlého, zbraní, které se jen těžko čelí. Pohled té staré Braunovy sochy je tak uhrančivý, vemlouvavý a strhující. Skoč! Anebo možná dokonce: strhni s sebou ostatní. Zbavíš se nesnesitelného břemene. Neváhej.
Myslím, že jsou v lidském životě chvíle, kdy má člověk na zoufalství jakési nezadatelné právo. Jedním dechem však dodávám: v takových okamžicích roste povinnost nás bližních vůči tomu, kdo je beznadějí postižen. Nesmírně roste a na povrch vyplouvají staré hříchy, jež k zoufalství vedly. Možná i naše. Nejsou snad některé sebevraždy spíše vraždami? Pravou podstatou zoufalství je často nedostatek lásky. Nenaplněná touha po lásce. A jindy, umírá-li například pomalu a bolestně nevyléčitelně nemocný, může být jeho příčinou nedostatek víry. Strach ze smrti mělo by křesťanství jasně a zřetelně překonávat, zoufalství z definitivního konce má se přece rozbít o víru ve vzkříšení. Z faktu, že se smrti dosud bojíme, stejně jako chorob, hladu, válek a všeho, co nás ohrožuje, usuzuji, že to není ani v nejmenším víra laciná. A ani křesťanská naděje není laciná. Každá generace křesťanů podstupuje svůj zápas o naději konečného smíření po zmrtvýchvstání, z níž čerpá odvahu k dobrému dílu tady a teď. V nezajištěnosti pozemského života.
A tak pro mne zůstává zoufalství neřestí zvláštní a pozoruhodnou. Řekl bych, že má charakter výzvy. Setkání se zoufalstvím nás důrazně upomíná na to, co zůstáváme dlužni Bohu, druhým i sami sobě. V čem Krista nenásledujeme, často z pouhého strachu, že bychom jeho nároky neunesli. Paradoxně snášíme bez přijetí Ježíšových slov život ještě mnohem hůř. A je to právě prakticky živé křesťanství, opravdové, nepompézní a připravené pomoci, které dokáže proti zoufalství postavit skutečnou naději. Naději, jejímž důkazem je boží láska, kterou však můžeme lidem okolo sebe zvěstovat jedině zřetelnými skutky a postoji. Otázkou otevřenou a trvale položenou zůstává, kolik odvahy k nim nalézáme, zda o ni prosíme a druhé v ní podpíráme.
Zoufalství
Co o tom
čteme v Bibli:
Aleš Mostecký
čteme v Bibli:
Aleš Mostecký
Izraelský lid se nejednou ocitl v situacích, kdy pokud zoufalství nepropadal, neměl k tomu rozhodně daleko. Tak třeba hned v Egyptě, kdy měli být okamžitě po narození vražděni všichni chlapci, byla jim ztížena otrocká robota a farao jim kvůli Mojžíšovi vůbec nebyl nakloněn. A když už se podařilo situaci vyřešit, ocitli se v tísni mezi mořem a elitními egyptskými jednotkami, jež je měly pobít. A dál uprostřed pouště došly zásoby jídla a nebylo co pít. Svědectví Písma však mluví jasně: Ze všech těch naprosto zoufalých situací je Hospodin vysvobodí.
Jako zcela zásadní se tohle rozpoznání jeví ve chvíli, kdy je Jeruzalém dobyt, Chrám znesvěcen a rozbořen a lid je odveden do zajetí v Babylóně. Vzdor všemu zoufání začínají mluvit proroci: „Nezoufejte, nebojte se zprávy, která se v zemi pro-slýchá; v tomto roce přijde jedna zpráva a v dalším roce další zpráva: ... Také na Babylon dojde. ... Vzpomeňte na Hospodina!“ (Jr 51, 46.49n)
Stejně tak nejednou i jednotlivci na pokraji zoufalství hledají a nacházejí svou naději v Hospodinu - jako Jób či autoři žalmů (Ž 130). Naopak jiní jedinci, jako Saul či Jidáš, kteří se rozhodli své zoufalství nést a řešit sami, mu podléhají.
Nakonec však jsme ujišťováni, že z každého zoufalství můžeme nalézat cestu. Díky tomu, kdo z kříže volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Proto, aby i naše zoufalství nesl, nechal je přibít na kříž a nikdo tak již pod jeho tíhou nemusel osamocen klesat.
Jako zcela zásadní se tohle rozpoznání jeví ve chvíli, kdy je Jeruzalém dobyt, Chrám znesvěcen a rozbořen a lid je odveden do zajetí v Babylóně. Vzdor všemu zoufání začínají mluvit proroci: „Nezoufejte, nebojte se zprávy, která se v zemi pro-slýchá; v tomto roce přijde jedna zpráva a v dalším roce další zpráva: ... Také na Babylon dojde. ... Vzpomeňte na Hospodina!“ (Jr 51, 46.49n)
Stejně tak nejednou i jednotlivci na pokraji zoufalství hledají a nacházejí svou naději v Hospodinu - jako Jób či autoři žalmů (Ž 130). Naopak jiní jedinci, jako Saul či Jidáš, kteří se rozhodli své zoufalství nést a řešit sami, mu podléhají.
Nakonec však jsme ujišťováni, že z každého zoufalství můžeme nalézat cestu. Díky tomu, kdo z kříže volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Proto, aby i naše zoufalství nesl, nechal je přibít na kříž a nikdo tak již pod jeho tíhou nemusel osamocen klesat.
Anketa
Zoufalství
Na koho se obracíte, když jste zoufalí?
Na koho se obracíte, když jste zoufalí?
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
pracovník jaderné elektrárny
No to bych taky rád věděl. Tuhle mě zase chtěli vyhodit z práce, tak jsem šel do kostela a řekl Velkýmu šéfovi: Pane Bože, když mě nevyhoděj, daruju do kostela všechen náš nepoužívanej nábytek z půdy. A víte co se stalo?
Vyhodili mě ...
Vyhodili mě ...
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
Obracím se k Bohu, k přátelům a někdy mi nejvíc pomáhá, když to prostě hodím za hlavu - jak říkaly naše babičky: „Pánu Bohu poručeno“. A pak se vrhnu do práce nebo sportování.
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
veterinář a varhaník, 34 let
Ke svým anjelům strážným... Jakmile zaúpím, už slyším, jak se ke mně slétají, aby mě na svých perutích vynesli z propasti zoufalství.
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
armádní kaplan, 43 let
Obvykle „lezu ke křížku“. Tedy k Bohu. Je obdivuhodné, že mě ještě neposlal do p...
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
Najednou vím, kde mám Bibli - vždy tam najdu slova útěchy a naděje. Pomáhá rodina, přátelé, příroda - nepramení-li zoufalství z nich.
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
farářka ve Švýcarsku, 30 let
Na své přátele. Na Boha, někdy.
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
studentka teologie, 20 let
Podle toho, z čeho mé zoufalství pramení, a zda jde problém řešit. O sílu, odvahu a trpělivost prosím Boha. S Ním nejsem na nic sama.
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
ředitel azylového domu, 46 let
Zoufalství jako pocit vystupňované životní starosti může přijít kdykoliv a odborníci zde pak často hovoří o stresu. Není univerzální návod jak bojovat se stresem - zoufalstvím, ale určitě zde platí, že prožít zoufalství a nepodlehnout mu je jeden z největších zázraků lidského života.
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
Utíkám do lesa, svěřuji se svým blízkým, snažím se z toho vypsat. Když je ještě hůř, pokouším se navázat tichounký rozhovor s Bohem a prosím ho o pomoc.
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
I když mám radost, i když mi něco trápí, vědí to mí nejbližší.
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
klinická psycholožka, 72 let
Zoufalství vystupuje do popředí tam, kde se nám ztrácí naděje, bortí půda pod nohama. Každá lidská bytost má své centrum securitatis, střed, v němž se setkává s tím, k t e r ý nebo s tím, co ji přesahuje. A z tohoto úhlu může člověk opět dohlédnout k naději a najít východisko.
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
K přátelům, rodičům, Bohu. Bráno směrem od nejmenší po největší intenzitu zoufalství.
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
varhanice, 30 let
K manželovi, k mně blízkým lidem... A k Bohu.
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
tajemník - farář mládeže, 30 let
Když jsem zoufalý? Nejsem a nebyl jsem. To není chlouba, spíš vděčnost. Neříkám, že nebudu. Jen prostě s ohledem na ty, kteří prožili nebo prožívají opravdové zoufalství, nemohu své „zoufalosti“ s jejich poctivě srovnávat. V těch „svých“ se nejčastěji utíkám ke své ženě, k svým nejbližším, k Bohu. Někdy víc tak, jindy onak. Záleží na příčině. V případě opravdového zoufalství by tomu asi nebylo jinak.
Zoufalství
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Zoufalství (lat. desperatio) bývá zobrazováno většinou v podobě sebevraha, který si vráží nůž do srdce, nebo se věší (strká hlavu do oprátky). Braunova socha zoufalství vyjadřuje něco mezi alegorií - symbol nože a skutečnou postavou, kterou můžeme potkat na ulici, s autentickým výrazem tváře.
|
Já vám nemám tydle lidi rád,
co se nechtěj a neuměj smát.
Řekněte mně - má to smysl,
takhle si kabonit mysl.
Vždyť si člověk může brát
příklad ze zvířat.
Dejme tomu stonožka,
co má práce s obouváním...
...ta snad má právo mít k zoufalství vlohy,
co to jen musí být, když ji rozbolej nohy.
Mám-li vztek víc než trošku,
že bez práce mám jenom hlad,
vzpomenu na stonožku
a jsem na světě rád.
J.Werich + J.Voskovec
co se nechtěj a neuměj smát.
Řekněte mně - má to smysl,
takhle si kabonit mysl.
Vždyť si člověk může brát
příklad ze zvířat.
Dejme tomu stonožka,
co má práce s obouváním...
...ta snad má právo mít k zoufalství vlohy,
co to jen musí být, když ji rozbolej nohy.
Mám-li vztek víc než trošku,
že bez práce mám jenom hlad,
vzpomenu na stonožku
a jsem na světě rád.
J.Werich + J.Voskovec
Zoufalství
Propadáte někdy
zoufalství?
Anketa
zoufalství?
Anketa
Kápo 52. komanda byl Holanďan. Velel sedmi stům vězňů a ti všichni ho milovali jako bratra. Jeho pobočníkem byl mladík, Pipel, dítě s jemnými rysy, které se do tábora vůbec nehodily.
Jednoho dne vyletěla elektrárna v táboře Buna do povětří. Sabotáž. Gestapo našlo stopy, které vedly do bloku holandského kápa a našlo zbraně. Kápo byl zatčen a týdny mučen. Bezvýsledně. Odsunuli ho do Osvětimi, ale Pipel zůstal ve vězení. Byl stejně mučen, ale když ani z něho nic nedostali, odsoudilo ho SS spolu se dvěma muži, u kterých se našly zbraně, k smrti.
Potom stály na apel-placu tři šibenice a u nich tři odsouzenci, mezi nimi malý Pipel, anděl se smutnýma očima. Všechny oči byly upřeny na dítě.
Tři odsouzenci vystoupili současně na židle a současně dostali oprátku. „Ať žije svoboda,“ zvolali dva dospělí. Dítě mlčelo.
„Kde je Bůh, kde je...“ Ptal se jakýsi hlas za mnou.
Na dané znamení byly převráceny židle. V táboře panovalo naprosté ticho. Na obzoru zapadalo slunce. Všichni jsme museli projít kolem šibenic. Dva dospělí už dodýchali. Chlapec ještě žil. Před našima očima bojoval svůj smrtelný zápas a my jsme se mu museli dívat do tváře.
Za mnou se tentýž muž tázal: „Kde je Bůh...“
A jakýsi hlas ve mně odpovídal: „Kde je? Tam ... visí na šibenici...“
Elie Wiesel, Die Nacht
Jednoho dne vyletěla elektrárna v táboře Buna do povětří. Sabotáž. Gestapo našlo stopy, které vedly do bloku holandského kápa a našlo zbraně. Kápo byl zatčen a týdny mučen. Bezvýsledně. Odsunuli ho do Osvětimi, ale Pipel zůstal ve vězení. Byl stejně mučen, ale když ani z něho nic nedostali, odsoudilo ho SS spolu se dvěma muži, u kterých se našly zbraně, k smrti.
Potom stály na apel-placu tři šibenice a u nich tři odsouzenci, mezi nimi malý Pipel, anděl se smutnýma očima. Všechny oči byly upřeny na dítě.
Tři odsouzenci vystoupili současně na židle a současně dostali oprátku. „Ať žije svoboda,“ zvolali dva dospělí. Dítě mlčelo.
„Kde je Bůh, kde je...“ Ptal se jakýsi hlas za mnou.
Na dané znamení byly převráceny židle. V táboře panovalo naprosté ticho. Na obzoru zapadalo slunce. Všichni jsme museli projít kolem šibenic. Dva dospělí už dodýchali. Chlapec ještě žil. Před našima očima bojoval svůj smrtelný zápas a my jsme se mu museli dívat do tváře.
Za mnou se tentýž muž tázal: „Kde je Bůh...“
A jakýsi hlas ve mně odpovídal: „Kde je? Tam ... visí na šibenici...“
Elie Wiesel, Die Nacht
Kam na školu
Evangelická
akademie Náchod
Vyšší odborná škola sociální v Náchodě
Tomáš Magnusek, Lenka Stehlíková a Eva Drozdová
akademie Náchod
Vyšší odborná škola sociální v Náchodě
Tomáš Magnusek, Lenka Stehlíková a Eva Drozdová
EA Náchod je čtyřletá střední odborná škola sociální zakončená maturitní zkouškou. Škola je otevřena všem studentům bez rozdílu vyznání. Absolventi studijního zaměření sociální pečovatelství jsou připraveni pro práci v ústavech pro tělesně, smyslově či mentálně postižené, staré a nemocné lidi v různých typech ÚSP, domovech důchodců a různých zařízeních charitativního charakteru. Absolventi studijního zaměření sociální vychovatelství jsou připraveni pro výchovnou práci ve speciálních a integrovaných mateř-ských školách, v různých typech zařízení pro děti a mládež, domovech mládeže, církevních střediscích mládeže a centrech volného času. Velký důraz je kladen na odborné praxe, které probíhají od druhého ročníku studia. Od třetího ročníku jsou vyučovány předměty jako hudební, tělesná a výtvarná výchova s metodikou, literární a dramatická výchova - to v případě vybraného zaměření sociální vychovatelství. Při zaměření na sociální pečovatelství to jsou předměty: sociálně právní péče, organizace a řízení, metody pečovatelské práce apod. Předpokladem ke studiu je ukončené základní vzdělání a splnění podmínek přijímacího řízení. Na škole působí hudební a pěvecký sbor OBČASBAND. Škola pořádá pro studenty lyžařské a turisticko-cyklické kurzy.
Proč studujete EA v Náchodě?
Zajímá mě práce v sociální oblasti a naše škola byla ta nejlepší. Myslím, že je v sociální sféře hodně co zlepšovat, tak jsem se rozhodla, že k tomu přispěji svým dílem. Chtěla bych se věnovat postiženým dětem, protože ony si to zaslouží, práce s nimi je krásná a baví mě.
Lenka Stádníková, 17 let
Vybráno z článku studenta 3. ročníku, obor sociální vychovatel, Tomáše Magnuska:
... co je podle mě nejdůležitější na této škole - praxe. To, že se dostaneme mezi lidi, kteří nás potřebují. Nedávno jsme byli na mikulášské besídce v překrásném prostředí sokolovny v Červeném Kostelci, kde byly přítomny zvláštní školy, Nona - společnost zdravotně postižených, Ústav sociální péče z České Skalice, Dětské domovy a mnoho dalších podobných institucí. Když jsem tancoval s jednou z chovanek Ústavu sociální péče v České Skalici, díval jsem se kolem sebe. Viděl jsem svou spolužačku Kristýnu, která tancovala s jedním klientem z Nony, další má spolužačka Irena tancovala s chlapcem z Dětského domova. Jiná má spolužačka tancovala společně ve velkém kruhu s děvčaty z Ústavu sociální péče. Jedna z maturantek předváděla na besídce anděla. Viděl jsem, že všichni tito lidé, kteří to nemají jednoduché, ať to byly děti z rozvrácených rodin nebo mentálně postižené, ti všichni měli radost, radost z maličkostí, které my už ani nevnímáme. Smáli se a plakali. Drželi nás pevně za ruce a pořád opakovali: „Máme Vás rádi.“ Bylo mně nesmírně krásně.
Dalším důvodem, proč si myslím, že praxe jsou tak důležité je fakt, že mezi lidmi koluje mnoho fám o tom, že všechny ženy z azylového domu jsou běhny, o děti se nestarají a mohou si za svoji situaci samy, že děti z dětských domovů jsou sígři a nenajde se mezi nimi žádný dobrý člověk, že mentálně postižení stejně nevnímají nějakou radost, a tak že není potřeba pro ně organizovat nějaké akce. Je právě na nás, kteří jsme těmito zařízeními prošli a viděli, jak to tu opravdu chodí, abychom řekli, jaká je skutečnost. Jinak budou fámy a především předsudky společnosti stále.
Roznášíme radost malým dětem, seniorům, mentálně postiženým a osamoceným matkám s dětmi. I když nám za to nikdo nic nedá, věříme, že máme být na co pyšní.
Zajímá mě práce v sociální oblasti a naše škola byla ta nejlepší. Myslím, že je v sociální sféře hodně co zlepšovat, tak jsem se rozhodla, že k tomu přispěji svým dílem. Chtěla bych se věnovat postiženým dětem, protože ony si to zaslouží, práce s nimi je krásná a baví mě.
Lenka Stádníková, 17 let
Vybráno z článku studenta 3. ročníku, obor sociální vychovatel, Tomáše Magnuska:
... co je podle mě nejdůležitější na této škole - praxe. To, že se dostaneme mezi lidi, kteří nás potřebují. Nedávno jsme byli na mikulášské besídce v překrásném prostředí sokolovny v Červeném Kostelci, kde byly přítomny zvláštní školy, Nona - společnost zdravotně postižených, Ústav sociální péče z České Skalice, Dětské domovy a mnoho dalších podobných institucí. Když jsem tancoval s jednou z chovanek Ústavu sociální péče v České Skalici, díval jsem se kolem sebe. Viděl jsem svou spolužačku Kristýnu, která tancovala s jedním klientem z Nony, další má spolužačka Irena tancovala s chlapcem z Dětského domova. Jiná má spolužačka tancovala společně ve velkém kruhu s děvčaty z Ústavu sociální péče. Jedna z maturantek předváděla na besídce anděla. Viděl jsem, že všichni tito lidé, kteří to nemají jednoduché, ať to byly děti z rozvrácených rodin nebo mentálně postižené, ti všichni měli radost, radost z maličkostí, které my už ani nevnímáme. Smáli se a plakali. Drželi nás pevně za ruce a pořád opakovali: „Máme Vás rádi.“ Bylo mně nesmírně krásně.
Dalším důvodem, proč si myslím, že praxe jsou tak důležité je fakt, že mezi lidmi koluje mnoho fám o tom, že všechny ženy z azylového domu jsou běhny, o děti se nestarají a mohou si za svoji situaci samy, že děti z dětských domovů jsou sígři a nenajde se mezi nimi žádný dobrý člověk, že mentálně postižení stejně nevnímají nějakou radost, a tak že není potřeba pro ně organizovat nějaké akce. Je právě na nás, kteří jsme těmito zařízeními prošli a viděli, jak to tu opravdu chodí, abychom řekli, jaká je skutečnost. Jinak budou fámy a především předsudky společnosti stále.
Roznášíme radost malým dětem, seniorům, mentálně postiženým a osamoceným matkám s dětmi. I když nám za to nikdo nic nedá, věříme, že máme být na co pyšní.
Kontakt:
Jiráskova 461,
547 01 Náchod
akademie@cbox.cz
http://www.cbox.cz/akademie/
Ředitelka:
Mgr. Vlasta Stašková
Zřizovatel:
Synodní rada
Českobratrské církve
evangelické
Jiráskova 461,
547 01 Náchod
akademie@cbox.cz
http://www.cbox.cz/akademie/
Ředitelka:
Mgr. Vlasta Stašková
Zřizovatel:
Synodní rada
Českobratrské církve
evangelické
Dělníci víry
O své roli jsem
moc nepřemýšlel
Vojen Syrovátka - evangelické vody
Ondřej Macek
moc nepřemýšlel
Vojen Syrovátka - evangelické vody
Ondřej Macek
Na vodu jsem jel poprvé loni - kvůli slečně... neudělal jsem se - díky slečně. Letos si slečnu zkusím vzít za ženu, abych už to nemusel riskovat.
K počátkům evangelických vod se dnes dobrat, dobádat, skoro nejde. Je to příběh málem legendární. Všichni, kteří mi o vodách vyprávěli, začínali jedním jménem: Vojen. Rozhovor s ním si můžete přečíst dále. Je na něm jedno zajímavé, rozhodně se nepovažuje za legendu, na vody jezdí dodnes, moc nevzpomíná a věty nezačíná slovy: to za našich mladejch let...
Ježdení na vodu nepatří dodnes mezi klasické náplně evangelických kurzů, přesto je jedním z typických znaků evangelické mládeže - a to i mládeže, která malinko zestárla a stala se z ní střední generace. Vody poskytovaly na začátku, v dobách komunismu, neobvyklou možnost shromažďování církevní mládeže, které jinak bylo přísně kontrolováno či přímo zapovídáno. Měnění kotvišť každý večer poskytovalo relativní svobodu. Zatímco tento motiv dnes odpadl, zůstala z této doby neinstitučnost vod. Lodě nikdy vlastně nepatřily žádné instituci, zřídkakdy sborům, a pořádání „vod“ bylo v režii a riziku jednotlivců a jinak neorganizovaných skupin. A tak je i nyní těžké odpovědet na otázku, komu patří ty hory lodí skladovaných na několika evangelických dvorcích přes zimu.
To, co bylo na začátku záležitostí několika odvážných, rozrostlo se dnes jako pyramida - někdo byl poprvé na vodě třeba právě s Vojenem a za pár let už si od něj půjčoval lodě na vodu vlastní s vlastní skupinou atd.
K počátkům evangelických vod se dnes dobrat, dobádat, skoro nejde. Je to příběh málem legendární. Všichni, kteří mi o vodách vyprávěli, začínali jedním jménem: Vojen. Rozhovor s ním si můžete přečíst dále. Je na něm jedno zajímavé, rozhodně se nepovažuje za legendu, na vody jezdí dodnes, moc nevzpomíná a věty nezačíná slovy: to za našich mladejch let...
Ježdení na vodu nepatří dodnes mezi klasické náplně evangelických kurzů, přesto je jedním z typických znaků evangelické mládeže - a to i mládeže, která malinko zestárla a stala se z ní střední generace. Vody poskytovaly na začátku, v dobách komunismu, neobvyklou možnost shromažďování církevní mládeže, které jinak bylo přísně kontrolováno či přímo zapovídáno. Měnění kotvišť každý večer poskytovalo relativní svobodu. Zatímco tento motiv dnes odpadl, zůstala z této doby neinstitučnost vod. Lodě nikdy vlastně nepatřily žádné instituci, zřídkakdy sborům, a pořádání „vod“ bylo v režii a riziku jednotlivců a jinak neorganizovaných skupin. A tak je i nyní těžké odpovědet na otázku, komu patří ty hory lodí skladovaných na několika evangelických dvorcích přes zimu.
To, co bylo na začátku záležitostí několika odvážných, rozrostlo se dnes jako pyramida - někdo byl poprvé na vodě třeba právě s Vojenem a za pár let už si od něj půjčoval lodě na vodu vlastní s vlastní skupinou atd.
Kdy jsi poprvé jel na vodu?
V šedesátých létech jsem měl s bratránkem kanoe, byli jsme členy turistického vodáckého oddílu v Praze Bráníku. Občas jsme s oddílem jezdili na vodu na víkend.
Kdy s evangelíky?
O něco později, také v šedesátých létech. Týdenní, nebo víkendové sjíždění řek se mi zdálo zajímavou alternativou ke společným puťákům po horách.
Jak jsi se k tomu dostal?
Podílel jsem se na organizování různých akcí mládeže z ČCE, tedy i těchto.
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
Abychom mohli jezdit ve skupině, museli jsme mít dostatek lodí. Někteří účastníci měli svoje lodě, kánoe, někdy kajaky, několik kánoí jsme si půjčili, avšak jako základ jsme měli dvě vodácké pramičky, každou pro pět lidí, na které jsme se složili. Bylo třeba zajistit dopravu lodí na řeku, v prvních létech na Lužnici, využíval se vlak. Také bylo třeba zorganizovat společné vaření. Nu a někdo z bohoslovců či farářů, měl na starost přípravu programu (pobožností, přednášek, diskusí atd.)
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká?
Jednak stále rád na kánoi jezdím, dnes je to jeden z mála tělocviků, který absolvuji. Také se mi líbí řeky a krajiny, které při tom vidím, především však vím, že společné vody poskytují šanci k intenzivnímu setkávání se s ostatními účastníky, protože lidé jsou většinu času spolu, musí spolupracovat jak při sjíždění řeky, tak při tábornickém životě. Většinou se tak skupina stmelí a vznikne v ní družná atmosféra. Nebo se to nepovede ještě dramatičtěji, než když si jdou na nervy evangelíci při pobytu v nějakém středisku, kde lze snadněji od druhých utéci. Většinou se to povede.
V čem je evangelické voda specifická?
V tom, že tam jsou evangelíci; ti jsou ovšem různí. Mně k evangelickým vodám patří úsilí o stmelenou partu a nějaký program - pobož-nosti, diskuse o vážných věcech atd.
V šedesátých létech jsem měl s bratránkem kanoe, byli jsme členy turistického vodáckého oddílu v Praze Bráníku. Občas jsme s oddílem jezdili na vodu na víkend.
Kdy s evangelíky?
O něco později, také v šedesátých létech. Týdenní, nebo víkendové sjíždění řek se mi zdálo zajímavou alternativou ke společným puťákům po horách.
Jak jsi se k tomu dostal?
Podílel jsem se na organizování různých akcí mládeže z ČCE, tedy i těchto.
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
Abychom mohli jezdit ve skupině, museli jsme mít dostatek lodí. Někteří účastníci měli svoje lodě, kánoe, někdy kajaky, několik kánoí jsme si půjčili, avšak jako základ jsme měli dvě vodácké pramičky, každou pro pět lidí, na které jsme se složili. Bylo třeba zajistit dopravu lodí na řeku, v prvních létech na Lužnici, využíval se vlak. Také bylo třeba zorganizovat společné vaření. Nu a někdo z bohoslovců či farářů, měl na starost přípravu programu (pobožností, přednášek, diskusí atd.)
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká?
Jednak stále rád na kánoi jezdím, dnes je to jeden z mála tělocviků, který absolvuji. Také se mi líbí řeky a krajiny, které při tom vidím, především však vím, že společné vody poskytují šanci k intenzivnímu setkávání se s ostatními účastníky, protože lidé jsou většinu času spolu, musí spolupracovat jak při sjíždění řeky, tak při tábornickém životě. Většinou se tak skupina stmelí a vznikne v ní družná atmosféra. Nebo se to nepovede ještě dramatičtěji, než když si jdou na nervy evangelíci při pobytu v nějakém středisku, kde lze snadněji od druhých utéci. Většinou se to povede.
V čem je evangelické voda specifická?
V tom, že tam jsou evangelíci; ti jsou ovšem různí. Mně k evangelickým vodám patří úsilí o stmelenou partu a nějaký program - pobož-nosti, diskuse o vážných věcech atd.
Kde se berou lodě, půjčuješ?
V devadesátých létech jsme s lidmi od nás ze Dvora Králové postavili flotilu kanoí, menší než je ta původní, kterou obhospodařují a půjčují kluci Kellerovi a na jejíž správě jsem se předtím také podílel. Dvorské lodě se také půjčují, ale ne tolika partám.
Chápeš se jako majitel lodí? Jako vodácká instituce?
To ne, lodě se kupují či stavějí ze společných prostředků, byl jsem vždy jen jejich správcem. U mne jde o to, že na vodě mohu být spolu s lidmi, se kterými tam být chci. Jde skoro vždy o mladší či starší lidi z církve a jejich přátele. Proto v mém případě v souvislosti s vodáctvím nelze mluvit o nějaké zvláštní instituci.
Byl sis někdy vědom toho, že jsi rozjel něco, co pak pokračovalo dál jako lavina? Že stáls někde na začátku, v temné minulosti, evangelických vod?
O své roli v této věci jsem takto asi ještě moc nepřemýšlel a nevím, zda by bylo realistické takto přemýšlet.
Zajímá tě, sleduješ, jak to pokračuje, kdo s kým a kam jezdí na vody?
Jen mimochodem. Já se intenzivně zabývám věcmi do nichž jsem aktuálně zatažen.
Topil ses někdy?
Jen jako děcko, na vodě ne.
Kdy jsi měl největší strach na vodě?
V šedesátých létech na Lužnici. Bylo hodně vody, jedna pramička se převrhla na jezu a jednomu děvčeti se nepodařilo odplavat proti zpětnému proudu (vracáku), který ji nakonec stáhl pod vodu. Stáli jsme na břehu a koukali na to celí vyděšení. Jeden kluk za ní skočil do vracáku pod jez po hlavě a při dnu ji vytáhl ven. Frajer. Myslím si, že dneska se takové věci stávají míň díky lepším znalostem co nelze sjíždět a díky vybavení (vesty atd).
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
Nejprve starost o lodě, především kanoe, dnes mnohdy i rafty. Lodě jsme si postavili, nebo koupili, je potřeba je udržovat a přepravovat na místo akce. Dnes za auty na přívěsech, které také patří k vybavení. Dále máme ve všech větších partách stany tee-pee a to nikoliv ze záliby ve westernovém folklóru, ale jako místo, kde můžeme být spolu i za deště, vařit, zpívat, absolvovat program. Pokud jde o vlastní vodácký tábor, měl by ve skupině být přítomen zkušený vedoucí, zejména, když se jedná o hodně mladé lidi, aby rozhodl, kolik se ten den bude sjíždět řeky, které jezy jsou nesjízdné atd. Sám na to nestačí, musí s ním být další zkušenější vodáci. Je též třeba zajistit vaření, lékárničku, programy atd.
Které řeky jsi jel?
Lužnici, Vltavu, Otavu, Ohři, Sázavu, Ploučnici, Svratku, Chrudimku, horní Labe, na Slovensku Hron, v Polsku Dunajec, ve Francii Loiru, ve Slovinsku kousek Soci na raftu.
Kolik lidí se s tebou vystřídalo?
Nejsem z fleku schopen odpovědět. Existuje více evangelických vodáckých part. Já v posledních létech jezdím na vodu s východo-čechy tak dvakrát - třikrát za prázdniny na týdenní pobyty.
V devadesátých létech jsme s lidmi od nás ze Dvora Králové postavili flotilu kanoí, menší než je ta původní, kterou obhospodařují a půjčují kluci Kellerovi a na jejíž správě jsem se předtím také podílel. Dvorské lodě se také půjčují, ale ne tolika partám.
Chápeš se jako majitel lodí? Jako vodácká instituce?
To ne, lodě se kupují či stavějí ze společných prostředků, byl jsem vždy jen jejich správcem. U mne jde o to, že na vodě mohu být spolu s lidmi, se kterými tam být chci. Jde skoro vždy o mladší či starší lidi z církve a jejich přátele. Proto v mém případě v souvislosti s vodáctvím nelze mluvit o nějaké zvláštní instituci.
Byl sis někdy vědom toho, že jsi rozjel něco, co pak pokračovalo dál jako lavina? Že stáls někde na začátku, v temné minulosti, evangelických vod?
O své roli v této věci jsem takto asi ještě moc nepřemýšlel a nevím, zda by bylo realistické takto přemýšlet.
Zajímá tě, sleduješ, jak to pokračuje, kdo s kým a kam jezdí na vody?
Jen mimochodem. Já se intenzivně zabývám věcmi do nichž jsem aktuálně zatažen.
Topil ses někdy?
Jen jako děcko, na vodě ne.
Kdy jsi měl největší strach na vodě?
V šedesátých létech na Lužnici. Bylo hodně vody, jedna pramička se převrhla na jezu a jednomu děvčeti se nepodařilo odplavat proti zpětnému proudu (vracáku), který ji nakonec stáhl pod vodu. Stáli jsme na břehu a koukali na to celí vyděšení. Jeden kluk za ní skočil do vracáku pod jez po hlavě a při dnu ji vytáhl ven. Frajer. Myslím si, že dneska se takové věci stávají míň díky lepším znalostem co nelze sjíždět a díky vybavení (vesty atd).
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
Nejprve starost o lodě, především kanoe, dnes mnohdy i rafty. Lodě jsme si postavili, nebo koupili, je potřeba je udržovat a přepravovat na místo akce. Dnes za auty na přívěsech, které také patří k vybavení. Dále máme ve všech větších partách stany tee-pee a to nikoliv ze záliby ve westernovém folklóru, ale jako místo, kde můžeme být spolu i za deště, vařit, zpívat, absolvovat program. Pokud jde o vlastní vodácký tábor, měl by ve skupině být přítomen zkušený vedoucí, zejména, když se jedná o hodně mladé lidi, aby rozhodl, kolik se ten den bude sjíždět řeky, které jezy jsou nesjízdné atd. Sám na to nestačí, musí s ním být další zkušenější vodáci. Je též třeba zajistit vaření, lékárničku, programy atd.
Které řeky jsi jel?
Lužnici, Vltavu, Otavu, Ohři, Sázavu, Ploučnici, Svratku, Chrudimku, horní Labe, na Slovensku Hron, v Polsku Dunajec, ve Francii Loiru, ve Slovinsku kousek Soci na raftu.
Kolik lidí se s tebou vystřídalo?
Nejsem z fleku schopen odpovědět. Existuje více evangelických vodáckých part. Já v posledních létech jezdím na vodu s východo-čechy tak dvakrát - třikrát za prázdniny na týdenní pobyty.
Asi od půlky sedmdesátých let jezdím každý rok, někdy jedenkrát, někdy vícekrát. Myslím, že jsem absolvoval cca 60 - 80 prázdninových vod s evangelíky. Party bývali od 15 až do 50 účastníků.
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
Máme lepší vybavení a auta, tedy víc pohodlí. A nemáme strach z policajtů, kteří by nás odhalili jako nelegální shromažďování mládeže (je ovšem třeba říci, že na řekách bylo za komunistů bezpečněji, než v domech).
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
Vodácké tábory nejsou zajímavé pro všechny mladé, jen pro určitou skupinu, myslím, že je tomu tak i v jiných církvích. Vícekrát jsem na řece potkal adventistické party, rovněž katolické. Za minulého režimu to byl svobodný a poměrně bezpečný způsob shromažďování mládeže.
Bereš ježdění i jako misii?
Organizoval jsem vody pro mládež z ČCE, ovšem otevřenou navenek.
Co letos?
Zase, či ještě, hodlám jet na vodu s mládeží a dětmi z východních Čech, nejspíš do Polska na Poprad a Dunajec. A na tatáž místa s rodinným klanem, do něhož jsem se kdysi přiženil.
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
Máme lepší vybavení a auta, tedy víc pohodlí. A nemáme strach z policajtů, kteří by nás odhalili jako nelegální shromažďování mládeže (je ovšem třeba říci, že na řekách bylo za komunistů bezpečněji, než v domech).
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
Vodácké tábory nejsou zajímavé pro všechny mladé, jen pro určitou skupinu, myslím, že je tomu tak i v jiných církvích. Vícekrát jsem na řece potkal adventistické party, rovněž katolické. Za minulého režimu to byl svobodný a poměrně bezpečný způsob shromažďování mládeže.
Bereš ježdění i jako misii?
Organizoval jsem vody pro mládež z ČCE, ovšem otevřenou navenek.
Co letos?
Zase, či ještě, hodlám jet na vodu s mládeží a dětmi z východních Čech, nejspíš do Polska na Poprad a Dunajec. A na tatáž místa s rodinným klanem, do něhož jsem se kdysi přiženil.
Dělníci víry
Evangelické Vody
Rozhovor s Abigail Hudcovou, farářkou v Praze Dejvicích
Ondřej Macek
Rozhovor s Abigail Hudcovou, farářkou v Praze Dejvicích
Ondřej Macek
Kdy jsi poprvé jela na vodu?
Jako studentka bohosloví, myslím asi v létě 1977 na Lužnici.
Kdy s evangelíky?
To byla právě hned ta moje první voda - především jeli další příbuzní a bohoslovci a mládež pod vedením švagra Vojena Syrovátky.
Jak jsi se k tomu dostala?
Vojen s Honzou Kellerem kdysi takové akce pořádali a v době našich studií se znovu k tomu vraceli.
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
Neorganizovala jsem to, k tomu jsem se dostala až později, když jsme s Petrem byli na sboru a spolupracovali jsme s Vojenem dál. Byli jsme v jednom seniorátě, a tak jsme začali pořádat „seniorátní vodu mládeže“. Mládež se oficielně moc scházet nesměla a při takovéto akci, kdy se každý den táboří jinde, nehrozilo moc nebezpečí, že by se to profláklo. Zpočátku jsme potřebovali zkušené kotrčníky, tak jsme pozvali kluky Čapkovy z Děčína, Kellerovy z Prahy či ze Zbytova... Přidali se i další známí a přátelé, takže to nikdy nebylo úzce seniorátní. Spolupráce pokračovala i tehdy, když Vojen přešel do sousedního Královéhradeckého seniorátu. Organizace byla náročná, ale vždycky to stálo za to. Předně bylo třeba zamluvit si lodě hodně dopředu - půjčovali jsme si je převážně od Honzy Kellera tzv. zbytovské lodě, sice jsme si sami také nějaké postavili, ale to nikdy nestačilo, protože nás jezdilo 30-40, t.j. 15 až 20 kanoí. Jezdili jsme po několik let české řeky, Otavu, Vltavu, Ohři, na počátku 90.let jsme vyzkoušeli poprvé s příbuznými rodinami Hron a od té doby jsme začali jezdit tam. Zapomněla dodat, že kromě těchto vod mládeže jsme po několik let jezdili v úzké skupině - 3 příbuzné rodiny (bylo nás kolem 15). Takže naše děti jezdí na vodu od malička.
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká? Proč pořádáš každý rok vodu?
Jednak je to velmi dobrá příležitost poznat se a sblížit se s druhými lidmi, spolu prožít pěkné, ale i někdy těžké. Každý den se ujede kus řeky, staví se tábor, společně se vaří, zpívá, povídá, hrají se hry. Nemusí se tedy vymýšlet nějaký program, na řece je to dáno. Vodám s mládeží jsme říkali konfirmační, protože jsme tam probírali některé základní kusy věrouky nebo biblické texty většinou při večerních pobožnostech a ráno se také začínalo společně pobožností některého z účastníků. Prostě voda je dobrá příležitost k tomu, jak prožít intenzivně týden s partou lidí a poznat se po všech stránkách. Tam je člověk závislý na ostatních a musí se s nimi nějak srovnat. A aby to byl čas hezkého soužití, každý musí pro to něco udělat, každý musí být nějak aktivní. I když ta největší starost leží vždycky na několika málo jedincích, kteří vodu organizují.
Ten druhý „nemalý důvod“ mám vodu ráda jako takovou, ráda plavu, koupu se, pak mám ráda i turistiku a tady se to spojuje vlastně dohromady. Z vody je krajina úplně jiná nežli ze břehu a člověk se dostane do takových míst, kam by nikdy nezašel. A vždycky je ta řeka jiná, ať ji jedete 10x. V tom je také určité kouzlo.
A za třetí - je pěkné jen tak nechat se unášet proudem a kochat se okolím, ale líbí se mi i zdolávat peřeje, jezy a náročnější úseky. Je v tom prostě i kus dobrodružství. Proto také sjíždíme řeky nejen v létě, ale jezdíme i jarní vodu - Jizeru a Labe na raftech.
V čem je evangelická voda specifická? - Myslím, že by to mohlo být v tom, že tam nejde především o ten sport, o výkony, to je jen prostředek k něčemu. Nejde tam také jen o rekreaci, ale je to příležitost k rozhovorům o otázkách víry, je to příležitost vytvářet model křesťanského společenství, o nějž bychom měli usilovat i v každodenním všedním životě.
Jako studentka bohosloví, myslím asi v létě 1977 na Lužnici.
Kdy s evangelíky?
To byla právě hned ta moje první voda - především jeli další příbuzní a bohoslovci a mládež pod vedením švagra Vojena Syrovátky.
Jak jsi se k tomu dostala?
Vojen s Honzou Kellerem kdysi takové akce pořádali a v době našich studií se znovu k tomu vraceli.
Jak se začínalo? Co to obnášelo?
Neorganizovala jsem to, k tomu jsem se dostala až později, když jsme s Petrem byli na sboru a spolupracovali jsme s Vojenem dál. Byli jsme v jednom seniorátě, a tak jsme začali pořádat „seniorátní vodu mládeže“. Mládež se oficielně moc scházet nesměla a při takovéto akci, kdy se každý den táboří jinde, nehrozilo moc nebezpečí, že by se to profláklo. Zpočátku jsme potřebovali zkušené kotrčníky, tak jsme pozvali kluky Čapkovy z Děčína, Kellerovy z Prahy či ze Zbytova... Přidali se i další známí a přátelé, takže to nikdy nebylo úzce seniorátní. Spolupráce pokračovala i tehdy, když Vojen přešel do sousedního Královéhradeckého seniorátu. Organizace byla náročná, ale vždycky to stálo za to. Předně bylo třeba zamluvit si lodě hodně dopředu - půjčovali jsme si je převážně od Honzy Kellera tzv. zbytovské lodě, sice jsme si sami také nějaké postavili, ale to nikdy nestačilo, protože nás jezdilo 30-40, t.j. 15 až 20 kanoí. Jezdili jsme po několik let české řeky, Otavu, Vltavu, Ohři, na počátku 90.let jsme vyzkoušeli poprvé s příbuznými rodinami Hron a od té doby jsme začali jezdit tam. Zapomněla dodat, že kromě těchto vod mládeže jsme po několik let jezdili v úzké skupině - 3 příbuzné rodiny (bylo nás kolem 15). Takže naše děti jezdí na vodu od malička.
Co tě na tom nejvíc přitahuje, láká? Proč pořádáš každý rok vodu?
Jednak je to velmi dobrá příležitost poznat se a sblížit se s druhými lidmi, spolu prožít pěkné, ale i někdy těžké. Každý den se ujede kus řeky, staví se tábor, společně se vaří, zpívá, povídá, hrají se hry. Nemusí se tedy vymýšlet nějaký program, na řece je to dáno. Vodám s mládeží jsme říkali konfirmační, protože jsme tam probírali některé základní kusy věrouky nebo biblické texty většinou při večerních pobožnostech a ráno se také začínalo společně pobožností některého z účastníků. Prostě voda je dobrá příležitost k tomu, jak prožít intenzivně týden s partou lidí a poznat se po všech stránkách. Tam je člověk závislý na ostatních a musí se s nimi nějak srovnat. A aby to byl čas hezkého soužití, každý musí pro to něco udělat, každý musí být nějak aktivní. I když ta největší starost leží vždycky na několika málo jedincích, kteří vodu organizují.
Ten druhý „nemalý důvod“ mám vodu ráda jako takovou, ráda plavu, koupu se, pak mám ráda i turistiku a tady se to spojuje vlastně dohromady. Z vody je krajina úplně jiná nežli ze břehu a člověk se dostane do takových míst, kam by nikdy nezašel. A vždycky je ta řeka jiná, ať ji jedete 10x. V tom je také určité kouzlo.
A za třetí - je pěkné jen tak nechat se unášet proudem a kochat se okolím, ale líbí se mi i zdolávat peřeje, jezy a náročnější úseky. Je v tom prostě i kus dobrodružství. Proto také sjíždíme řeky nejen v létě, ale jezdíme i jarní vodu - Jizeru a Labe na raftech.
V čem je evangelická voda specifická? - Myslím, že by to mohlo být v tom, že tam nejde především o ten sport, o výkony, to je jen prostředek k něčemu. Nejde tam také jen o rekreaci, ale je to příležitost k rozhovorům o otázkách víry, je to příležitost vytvářet model křesťanského společenství, o nějž bychom měli usilovat i v každodenním všedním životě.
Topila jsi se někdy?
Topila v pravém smyslu slova asi ne, protože jsem skoro vždycky jezdila s vestou, i když plavec jsem dobrý. Ono každé nečekané udělání bylo nepříjemné. Měla jsem ale dva velmi nepříjemné zážitky - jednou na Jizeře a jednou na jarním Labi. Poprvé jsme se udělaly s Alžbětou na tzv. mísách - voda byla ledová, venku asi 5°C. Byly jsme tak promrzlé, že jsme nemohly ze sebe vydat ani hlásku, nedalo se volat o pomoc. Naštěstí ti zodpovědní před námi se ohlédli a viděli, co se stalo, přistáli a pomohli nám ven. Prsty na ruce jsem měla tak pomlácené a oteklé, že jsme museli přeříznout snubní prstýnek. Na Labi to bylo na tzv. prazích, jela jsem to tehdy s Petrem. Na břehu byli ale kamarádi připraveni pomoci. Takže v podstatě o moc nešlo, pouze jsem poprvé měla zážitek až jakési blažené promrzlosti, takže jsem nebyla schopná žádné aktivity. Upadla jsem do jakési letargie a nechala se unášet rychlým proudem. Byla jsem jako ochrnutá. Z toho mě ale vyburcoval jeden kamarád, který běžel po břehu a snažil se hodit malý provázek. Teprve když pořádně zařval (jinak byl velmi tichý), tak mě vyburcoval k tomu, že jsem se aspoň toho provázku chytila. A ono to kupodivu pomohlo. Dodatečně jsem si uvědomila, když se tonoucí stébla chytá, může se i zachránit. K záchraně stačí někdy skutečně jen malinko.
Kdy jsi měla největší strach na vodě?
Nevím kdy největší, ale vždycky jsem se bála na těch těžkých úsecích řeky a na jezech, ne tak o sebe jako spíše o ty druhé, za nějž jsme měli odpovědnost.
Nějaký velký zážitek?
Zážitků bylo mnoho a velmi pestrých. Ale jeden z posledních nesouvisel ani tak s vodou jako s naším dopravním prostředkem. Lepší a pohodlnější bylo, když jsme začali jezdit s jedním vodákem, který vlastnil autobus. Každý den jsme ujeli kus řeky, on nasedl na kolo a vrátil se pro autobus, v němž jsme měli věci. Autobus však byl už stařičký a rok od roku v horším stavu. Naposledy jsme díky němu skončili místo na Hronu na Bečvě. Už když jsme vyjeli ze Dvora Králové, řidič Slávek musel neustále dolévat vodu a nakonec jsme v noci skončili těsně před hranicemi. Čoudící autobus se zastavil docela. Ráno se podařilo jej nastartovat a otočit, ale v Hranicích na zastávce skončil úplně. Asi to vypadalo komicky, když jsme se nejprve v počtu asi 35 snažili autobus s vlekem lodí dotlačit stranou. Ani jsme si neškrtli. Zachránil nás fekální vůz, který jel kolem a milosrdně nás vzal do vleku a odtáhl k řece. Ani nám nevadilo, že smrdí. Tam jsme shodili lodě do vody tehdy to zrovna šlo, vody bylo dost i v Bečvě - a dopluli jsme na tábořiště pod městem. Na ostatní věci jsme si zjednali avii. Rozbitý autobus tam zůstal přes rok stát. Pak už ho Slávek neměl a jezdili jsme s menším. Ale ačkoli všechno dopadlo jinak, než jsme naplánovali, byl to jeden z nejlepších vodáckých táborů, co jsme prožili.
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
Je třeba zajistit lodě, domluvit dopravu, stany, zajistit program pobožností - ranních a večerních, vaření - zkrátka ještě něco navíc oproti běžným táborům.
Které řeky jsi jela?
Už jsem některé zmínila, kromě Vltavy, Ohře, Otavy, Lužnice a jarní Jizery a Labe to byla v Čechách ještě Berounka a Divoká Orlice, na Moravě Bečva, na Slovensku zmíněný Hron a v Polsku Dunajec. Nejvíc ze všech se mi líbí Hron, jen kdyby byl trochu čistší. Je tam málo jezů a pěkně teče. Petr s Vojenem a s mládeží jeli jeden rok Loiru ve Francii. Ale po vodácké stránce to byla prý nuda.
Kolik lidí se vystřídalo?
Někteří s námi jezdili po několik let, takže se to dá těžko spočítat, ale mohu-li to odhadnout, možná se vystřídalo 200 lidí? Nevím. Žádnou evidenci jsme si nedělali.
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
Myslím že nikoli, jen některé party mají už tzv. kýblovky - polyetylénové lodě, které jsou velmi kvalitní, takže se nemusí člověk bát, že se někde prorazí a bude se muset spravovat. V poslední době už s dětmi a konfirmandy nejezdíme, jezdíme ale s celými rodinami a to je přeci jenom trochu jiné nežli s dětmi, je to volnější, rodiče se o své děti starají, není třeba vymýšlet pro ně program a zábavu. Ale ve skrytu duše doufáme, že se ke starému způsobu práce vrátíme, až děti ve sboru dorostou a opět začneme třeba tzv. konfirmační vody. Snad na to ještě tak staří nejsme. Teprve potom můžeme porovnat, zda je práce stejná či zda se něco změnilo za těch pár let (děti anebo my?).
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
Asi proto, že to byla jedna z osvědčených forem, jak mládež zaujmout, oslovit, a byla to práce, která se zas tak moc kontrolovat nedala - myslím v době totality co se týče státního dozoru nad církví.
Bereš ježdění i jako misii?
Mohla to být i misie, i když s tímto záměrem jsem to nikdy nedělala. Ale byly případy, kdy se přidali mladí lidé, kteří o církvi a o křesťanství mnoho nevěděli a najednou se ocitli v takovém prostředí přes své kamarády a moc to pro ně znamenalo - i po letech. Ale já jsem to dělala především pro děti ze sboru, ze seniorátu, aby prožily něco pěkného, něco pozitivního a přes tyto zážitky aby měly dobrý vztah k církvi, k níž patří, i ke konkrétnímu sboru.
Co letos?
Ještě nevíme, budeme teprve plánovat. Ale jednou za rok na týden na řeku to musíme - to by nám určitě něco chybělo.
Topila v pravém smyslu slova asi ne, protože jsem skoro vždycky jezdila s vestou, i když plavec jsem dobrý. Ono každé nečekané udělání bylo nepříjemné. Měla jsem ale dva velmi nepříjemné zážitky - jednou na Jizeře a jednou na jarním Labi. Poprvé jsme se udělaly s Alžbětou na tzv. mísách - voda byla ledová, venku asi 5°C. Byly jsme tak promrzlé, že jsme nemohly ze sebe vydat ani hlásku, nedalo se volat o pomoc. Naštěstí ti zodpovědní před námi se ohlédli a viděli, co se stalo, přistáli a pomohli nám ven. Prsty na ruce jsem měla tak pomlácené a oteklé, že jsme museli přeříznout snubní prstýnek. Na Labi to bylo na tzv. prazích, jela jsem to tehdy s Petrem. Na břehu byli ale kamarádi připraveni pomoci. Takže v podstatě o moc nešlo, pouze jsem poprvé měla zážitek až jakési blažené promrzlosti, takže jsem nebyla schopná žádné aktivity. Upadla jsem do jakési letargie a nechala se unášet rychlým proudem. Byla jsem jako ochrnutá. Z toho mě ale vyburcoval jeden kamarád, který běžel po břehu a snažil se hodit malý provázek. Teprve když pořádně zařval (jinak byl velmi tichý), tak mě vyburcoval k tomu, že jsem se aspoň toho provázku chytila. A ono to kupodivu pomohlo. Dodatečně jsem si uvědomila, když se tonoucí stébla chytá, může se i zachránit. K záchraně stačí někdy skutečně jen malinko.
Kdy jsi měla největší strach na vodě?
Nevím kdy největší, ale vždycky jsem se bála na těch těžkých úsecích řeky a na jezech, ne tak o sebe jako spíše o ty druhé, za nějž jsme měli odpovědnost.
Nějaký velký zážitek?
Zážitků bylo mnoho a velmi pestrých. Ale jeden z posledních nesouvisel ani tak s vodou jako s naším dopravním prostředkem. Lepší a pohodlnější bylo, když jsme začali jezdit s jedním vodákem, který vlastnil autobus. Každý den jsme ujeli kus řeky, on nasedl na kolo a vrátil se pro autobus, v němž jsme měli věci. Autobus však byl už stařičký a rok od roku v horším stavu. Naposledy jsme díky němu skončili místo na Hronu na Bečvě. Už když jsme vyjeli ze Dvora Králové, řidič Slávek musel neustále dolévat vodu a nakonec jsme v noci skončili těsně před hranicemi. Čoudící autobus se zastavil docela. Ráno se podařilo jej nastartovat a otočit, ale v Hranicích na zastávce skončil úplně. Asi to vypadalo komicky, když jsme se nejprve v počtu asi 35 snažili autobus s vlekem lodí dotlačit stranou. Ani jsme si neškrtli. Zachránil nás fekální vůz, který jel kolem a milosrdně nás vzal do vleku a odtáhl k řece. Ani nám nevadilo, že smrdí. Tam jsme shodili lodě do vody tehdy to zrovna šlo, vody bylo dost i v Bečvě - a dopluli jsme na tábořiště pod městem. Na ostatní věci jsme si zjednali avii. Rozbitý autobus tam zůstal přes rok stát. Pak už ho Slávek neměl a jezdili jsme s menším. Ale ačkoli všechno dopadlo jinak, než jsme naplánovali, byl to jeden z nejlepších vodáckých táborů, co jsme prožili.
Co to obnáší pořádat evangelické vody?
Je třeba zajistit lodě, domluvit dopravu, stany, zajistit program pobožností - ranních a večerních, vaření - zkrátka ještě něco navíc oproti běžným táborům.
Které řeky jsi jela?
Už jsem některé zmínila, kromě Vltavy, Ohře, Otavy, Lužnice a jarní Jizery a Labe to byla v Čechách ještě Berounka a Divoká Orlice, na Moravě Bečva, na Slovensku zmíněný Hron a v Polsku Dunajec. Nejvíc ze všech se mi líbí Hron, jen kdyby byl trochu čistší. Je tam málo jezů a pěkně teče. Petr s Vojenem a s mládeží jeli jeden rok Loiru ve Francii. Ale po vodácké stránce to byla prý nuda.
Kolik lidí se vystřídalo?
Někteří s námi jezdili po několik let, takže se to dá těžko spočítat, ale mohu-li to odhadnout, možná se vystřídalo 200 lidí? Nevím. Žádnou evidenci jsme si nedělali.
Liší se nějak dnes vody od těch prvních?
Myslím že nikoli, jen některé party mají už tzv. kýblovky - polyetylénové lodě, které jsou velmi kvalitní, takže se nemusí člověk bát, že se někde prorazí a bude se muset spravovat. V poslední době už s dětmi a konfirmandy nejezdíme, jezdíme ale s celými rodinami a to je přeci jenom trochu jiné nežli s dětmi, je to volnější, rodiče se o své děti starají, není třeba vymýšlet pro ně program a zábavu. Ale ve skrytu duše doufáme, že se ke starému způsobu práce vrátíme, až děti ve sboru dorostou a opět začneme třeba tzv. konfirmační vody. Snad na to ještě tak staří nejsme. Teprve potom můžeme porovnat, zda je práce stejná či zda se něco změnilo za těch pár let (děti anebo my?).
Proč jsou vody (nebo možná byly) tolik typické pro evangelíky?
Asi proto, že to byla jedna z osvědčených forem, jak mládež zaujmout, oslovit, a byla to práce, která se zas tak moc kontrolovat nedala - myslím v době totality co se týče státního dozoru nad církví.
Bereš ježdění i jako misii?
Mohla to být i misie, i když s tímto záměrem jsem to nikdy nedělala. Ale byly případy, kdy se přidali mladí lidé, kteří o církvi a o křesťanství mnoho nevěděli a najednou se ocitli v takovém prostředí přes své kamarády a moc to pro ně znamenalo - i po letech. Ale já jsem to dělala především pro děti ze sboru, ze seniorátu, aby prožily něco pěkného, něco pozitivního a přes tyto zážitky aby měly dobrý vztah k církvi, k níž patří, i ke konkrétnímu sboru.
Co letos?
Ještě nevíme, budeme teprve plánovat. Ale jednou za rok na týden na řeku to musíme - to by nám určitě něco chybělo.
Ach ta láska
Onanie
Onanuju a když se dívám na holky, rozvíjím často
velice erotické představy. Je to hřích?
Trápí mne výčitky svědomí.
MUDr. Vladimír Čapek, dětský a dorostový psychiatr
Onanuju a když se dívám na holky, rozvíjím často
velice erotické představy. Je to hřích?
Trápí mne výčitky svědomí.
MUDr. Vladimír Čapek, dětský a dorostový psychiatr
Nejprve trochu perfekcionizmu: Onan (Gen. 38,9) nemasturboval, nýbrž prováděl coitus interruptus (přerušovanou soulož), aby nezplodil potomstvo se svou švagrovou, vdovou Támar. Termín onanie je nesprávný, jakkoli je široce vžitý. Adekvátní pojem masturbace (manus = ruka, stuprare = zneuctít, hanobit) je ovládání vlastních genitálií za účelem sebeukájení.
Něco vývojových poznámek: téměř všichni kojenci masturbují, známé jsou „poplachy“ někdejších jeslí a v současnosti některých mateřských školek v tom smyslu, že tam mají „úchylné“ děti, které se třou o rohy postýlek, svírají nápadně nožičky a jsou přitom zarudlé v obličeji. Takže možno v této souvislosti připomenout okřídlený úvod Sigmunda Freuda do jedné z jeho přednášek : Dámy a pánové, každý z nás někdy v životě onanoval. Kdo tvrdí, že tak nečinil, onanuje dosud. V dětství je masturbace stejně normální jako cumlání, šťourání v nose nebo okusování nehtů. Vlivem výchovy se tento sklon většinou utlumuje, silně se rozšíří pak v pubertě. V r.1998 v jednom souboru uvedlo 84% mužů a 58% žen, že někdy v životě masturbovali, začátky této aktivity bývají u obou pohlaví mezi 13. a 15. rokem.
Masturbace bývala v minulosti spojována s pocity strachu a viny, leckdy bývala až drasticky některými vychovateli trestána, docházelo i k psychickému poškozování dospívajících jedinců. Tak ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století bylo masturbujícím dětem vyhrožováno např. tím, že dostanou žloutenku, že jim „vyschne mícha“ nebo že budou mít kruhy pod očima a pod. Bolestné bývaly zmatky a rozpaky důsledně vedených chlapců z katolických ortodoxních rodin, když se chystali ke zpovědi a přemýšleli o tom, zda se ke svému počínání mají přiznat. Někdy na ně (osobní sdělení) byli kněžími dotazováni. Terminologie bývala archaická, tajuplná a matoucí. Byli třeba zkoumáni, zda „prznili své tělo“ a pod. Po II.vatikánském koncilu tyto praktiky většinou ustoupily. V současné době u nás považují masturbaci za přirozený projev sexuality zhruba 2/3 dospělých mužů i žen.
Masturbace je projevem založení sexuální touhy a jakýmsi procvičováním orgazmu „nanečisto.“ Lidé, kteří v dětství nemasturbovali, nacházejí mnohdy těžko uspokojení v normálním pohlavním styku. Postupné přepólování sexuálních sklonů z vlastního těla na cizí je součástí procesu zrání člověka. Úchylnou formou autoerotiky se masturbace stává pouze tehdy, když je stálou náhražkou pohlavního styku. Čím větším zvykem se stane, tím více se představy, které vyvolává a které ji doprovázejí, vzdalují od reality přirozeného pohlavního života. Sama o sobě je neškodná.
Něco vývojových poznámek: téměř všichni kojenci masturbují, známé jsou „poplachy“ někdejších jeslí a v současnosti některých mateřských školek v tom smyslu, že tam mají „úchylné“ děti, které se třou o rohy postýlek, svírají nápadně nožičky a jsou přitom zarudlé v obličeji. Takže možno v této souvislosti připomenout okřídlený úvod Sigmunda Freuda do jedné z jeho přednášek : Dámy a pánové, každý z nás někdy v životě onanoval. Kdo tvrdí, že tak nečinil, onanuje dosud. V dětství je masturbace stejně normální jako cumlání, šťourání v nose nebo okusování nehtů. Vlivem výchovy se tento sklon většinou utlumuje, silně se rozšíří pak v pubertě. V r.1998 v jednom souboru uvedlo 84% mužů a 58% žen, že někdy v životě masturbovali, začátky této aktivity bývají u obou pohlaví mezi 13. a 15. rokem.
Masturbace bývala v minulosti spojována s pocity strachu a viny, leckdy bývala až drasticky některými vychovateli trestána, docházelo i k psychickému poškozování dospívajících jedinců. Tak ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století bylo masturbujícím dětem vyhrožováno např. tím, že dostanou žloutenku, že jim „vyschne mícha“ nebo že budou mít kruhy pod očima a pod. Bolestné bývaly zmatky a rozpaky důsledně vedených chlapců z katolických ortodoxních rodin, když se chystali ke zpovědi a přemýšleli o tom, zda se ke svému počínání mají přiznat. Někdy na ně (osobní sdělení) byli kněžími dotazováni. Terminologie bývala archaická, tajuplná a matoucí. Byli třeba zkoumáni, zda „prznili své tělo“ a pod. Po II.vatikánském koncilu tyto praktiky většinou ustoupily. V současné době u nás považují masturbaci za přirozený projev sexuality zhruba 2/3 dospělých mužů i žen.
Masturbace je projevem založení sexuální touhy a jakýmsi procvičováním orgazmu „nanečisto.“ Lidé, kteří v dětství nemasturbovali, nacházejí mnohdy těžko uspokojení v normálním pohlavním styku. Postupné přepólování sexuálních sklonů z vlastního těla na cizí je součástí procesu zrání člověka. Úchylnou formou autoerotiky se masturbace stává pouze tehdy, když je stálou náhražkou pohlavního styku. Čím větším zvykem se stane, tím více se představy, které vyvolává a které ji doprovázejí, vzdalují od reality přirozeného pohlavního života. Sama o sobě je neškodná.
Divadlo
Norway.today
aneb Končím se životem.
Půjdeš se mnou?
Marie Medková
aneb Končím se životem.
Půjdeš se mnou?
Marie Medková
Musím se přiznat. Jakmile vidím či slyším něco souvisejícího se severskými zeměmi (tj. Švédsko, Norsko, Dánsko, Finsko, Island), začne mně blikat taková kontrolka a... jsem lapena. Proto je jasné, proč jsem po přečtení okénka o divadelní hře norského dramatika Igora Bauersimy neodolala.
Pokud Vám název hry Norway.today připomíná webovou adresu, pak jste na správné stopě. Příběh dvou zvláštních mladých lidí - Julie a Augusta - začíná právě na internetu. Na chatu hledá Julie někoho, kdo by spolu s ní spáchal sebevraždu, a myslí to smrtelně vážně. Jak se říká: kdo hledá, najde. A tak životem omrzelá slečna odlétá s „outsiderem“ Augustem do Norska, na skalnaté pobřeží neznámého fjordu. To je ideální místo pro poslední krok...
Příběh byl napsán na motivy skutečné události a téma je navýsost aktuální. Nesmyslnost života, samota a ztracenost uprostřed lidí, zmatek v nás i kolem nás, nuda a povrchnost, radost a štěstí, humor a vtip v absurdních situacích. To všechno se skrývá pod těmito dvěma slovy. Vážné téma je zpracováno a podáno lehce, s humorem a nadsázkou. Hra je k vidění v Divadle v Celetné v Praze od konce března.
Pokud Vám název hry Norway.today připomíná webovou adresu, pak jste na správné stopě. Příběh dvou zvláštních mladých lidí - Julie a Augusta - začíná právě na internetu. Na chatu hledá Julie někoho, kdo by spolu s ní spáchal sebevraždu, a myslí to smrtelně vážně. Jak se říká: kdo hledá, najde. A tak životem omrzelá slečna odlétá s „outsiderem“ Augustem do Norska, na skalnaté pobřeží neznámého fjordu. To je ideální místo pro poslední krok...
Příběh byl napsán na motivy skutečné události a téma je navýsost aktuální. Nesmyslnost života, samota a ztracenost uprostřed lidí, zmatek v nás i kolem nás, nuda a povrchnost, radost a štěstí, humor a vtip v absurdních situacích. To všechno se skrývá pod těmito dvěma slovy. Vážné téma je zpracováno a podáno lehce, s humorem a nadsázkou. Hra je k vidění v Divadle v Celetné v Praze od konce března.
Film
Boží zásah
Petr Siska
Petr Siska
Boží zásah je pro diváka uvyklému na většinovou produkci pěkně tvrdým oříškem. Prvních cca 40 minut se o příběhu nedá mluvit vůbec a když se najednou začne z filmového pásu nořit něco, co bychom příběhem s dobrou vůlí nazvat mohli, ztěžuje se nám jeho sledování neustálým vplétáním narážek na bolest-nou realitu izraelsko-palestinského konfliktu, který je navzdory každodennímu zpravodajství stále méně a méně průhledný. A aby toho nebylo málo, stává se z úvodní, téměř dokumentární roviny, kdy se zdá, že jen někdo někde postavil kameru a stiskl tlačítko „play“, rovina parabolická, která prozrazuje své inspirační zdroje ve filmu Matrix. O důvod více, abychom tuto nevšední filmovou příležitost proměnili v návštěvu kina.
Svět zešílel. Drobné naschvály sousedů přerůstají v útlak a mnohdy i krvavé střety. Nenávisti je více s každým výdechem z plic. A za této situace se odehrává láska mezi Palestincem (sám režisér Elia Suleiman) žijícím v Palestině a Palestinkou žijící v Ramallahu (Emma Boltanski). Milenci nemohou překročit hranice svých měst, a proto se scházejí na opuštěném parkovišti na „území nikoho.“ Elia se zmítá mezi nemocí umí-rajícího otce a touto druhou spalující nemocí, láskou k ženě.
Svět Suleimanovy domoviny je plný kontrastů a ostrých dělících rovin, snímaný téměř nezaujatě z odstupu, v celcích a polocelcích. Jakoby „fyzická“ vzdálenost, která nás od aktérů dělí, měla být ještě umocněna. Zdá se, že bychom si měli hned v úvodu uvědomit, že světu tohoto konfliktu porozumíme jen stěží, pokud vůbec. Lidé jsou tam vnějšně úplně stejní, ale vnitřně obývají světy, jimž nerozumíme. Logika mnohých slov a konání nám prostě uniká - Santa Claus, který je v Betlémě, jakožto import jiné kultury, pronásledován místními chlapci a vážně poraněn, znepřátelení sousedé, co si vzájemně přeha-zují přes plot svůj domovní odpad, šikana vojáků na přejezdu z Jeruzaléma do Ramallahu, střelnice s terči se siluetami nepřátel, nad níž ční velký billboard „Pojď střílet, jsi-li připraven.“ Mikropříběh milenců, jde-li takto vůbec nazvat, je již snímán v detailech, ale ani oni nás nepustí blíže, než sami chtějí. I milenci spolu komunikují spíše neverbálně, prostřednictvím vzkazů přilepených na bočním okénku vozu či letmým dotykem dlaní. Více snad není třeba, jejich okolí toho totiž do světa vyřve více, než je nutné. Jejich love-story je tichá, ale neméně intenzivní.
Režisér a herec Elia Suleiman nám prostředkuje obrazy, které jsou jeho žitou realitou. Úvodních 40 minut každodenních absurdit by mohl jistě pokračovat ještě mnohem déle, ale re-žisér ví, že granátové jablko má uvnitř mnoho zrnek. Neděje se jen to, co je živnou půdou konfliktu a jednoho dne o tom vydají svědectví sdělovací prostředky, ale i to, co je hluboké, niterné, o čem média ke škodě čtenářů, diváků a posluchačů neinformují, ale co je jedním z možných Božích zásahů do vykolejeného světa. Takových ostrovů normality je pod rozbouřenou hladinou konfliktu jistě mnoho, ale zůstávají neviděny.
Vrcholně symbolické trikové finále, kde ke slovu přijdou ozvuky toho, co známe z filmu Matrix, film nikterak nesráží. I nadále zůstává filmem, který je potřeba spíše procítit, než se pozastavovat nad logikou jednotlivostí. Film za vidění rozhodně stojí, i když asi nebude pro každého. Citlivý a trpělivý divák v něm však jistě objeví své.
Tlakový hrnec, který hrozí v posledním záběru explodovat, směrem k němuž Suleimanova matka říká téměř prorocky „Tak to už stačí, synku,“ snad jinak, než zásahem shůry zastaven být nemůže.
Svět zešílel. Drobné naschvály sousedů přerůstají v útlak a mnohdy i krvavé střety. Nenávisti je více s každým výdechem z plic. A za této situace se odehrává láska mezi Palestincem (sám režisér Elia Suleiman) žijícím v Palestině a Palestinkou žijící v Ramallahu (Emma Boltanski). Milenci nemohou překročit hranice svých měst, a proto se scházejí na opuštěném parkovišti na „území nikoho.“ Elia se zmítá mezi nemocí umí-rajícího otce a touto druhou spalující nemocí, láskou k ženě.
Svět Suleimanovy domoviny je plný kontrastů a ostrých dělících rovin, snímaný téměř nezaujatě z odstupu, v celcích a polocelcích. Jakoby „fyzická“ vzdálenost, která nás od aktérů dělí, měla být ještě umocněna. Zdá se, že bychom si měli hned v úvodu uvědomit, že světu tohoto konfliktu porozumíme jen stěží, pokud vůbec. Lidé jsou tam vnějšně úplně stejní, ale vnitřně obývají světy, jimž nerozumíme. Logika mnohých slov a konání nám prostě uniká - Santa Claus, který je v Betlémě, jakožto import jiné kultury, pronásledován místními chlapci a vážně poraněn, znepřátelení sousedé, co si vzájemně přeha-zují přes plot svůj domovní odpad, šikana vojáků na přejezdu z Jeruzaléma do Ramallahu, střelnice s terči se siluetami nepřátel, nad níž ční velký billboard „Pojď střílet, jsi-li připraven.“ Mikropříběh milenců, jde-li takto vůbec nazvat, je již snímán v detailech, ale ani oni nás nepustí blíže, než sami chtějí. I milenci spolu komunikují spíše neverbálně, prostřednictvím vzkazů přilepených na bočním okénku vozu či letmým dotykem dlaní. Více snad není třeba, jejich okolí toho totiž do světa vyřve více, než je nutné. Jejich love-story je tichá, ale neméně intenzivní.
Režisér a herec Elia Suleiman nám prostředkuje obrazy, které jsou jeho žitou realitou. Úvodních 40 minut každodenních absurdit by mohl jistě pokračovat ještě mnohem déle, ale re-žisér ví, že granátové jablko má uvnitř mnoho zrnek. Neděje se jen to, co je živnou půdou konfliktu a jednoho dne o tom vydají svědectví sdělovací prostředky, ale i to, co je hluboké, niterné, o čem média ke škodě čtenářů, diváků a posluchačů neinformují, ale co je jedním z možných Božích zásahů do vykolejeného světa. Takových ostrovů normality je pod rozbouřenou hladinou konfliktu jistě mnoho, ale zůstávají neviděny.
Vrcholně symbolické trikové finále, kde ke slovu přijdou ozvuky toho, co známe z filmu Matrix, film nikterak nesráží. I nadále zůstává filmem, který je potřeba spíše procítit, než se pozastavovat nad logikou jednotlivostí. Film za vidění rozhodně stojí, i když asi nebude pro každého. Citlivý a trpělivý divák v něm však jistě objeví své.
Tlakový hrnec, který hrozí v posledním záběru explodovat, směrem k němuž Suleimanova matka říká téměř prorocky „Tak to už stačí, synku,“ snad jinak, než zásahem shůry zastaven být nemůže.
Co bylo
Co bude
Reakce
Všechny hrůzy
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Mary a David napsali do minulého Bratrstva (4) velmi pěknou recenzi na film Pianista. Do kina opravdově pozvali. Jediné, co mě na jejich článku trochu zarazilo, byla jeho první věta: Pianista je film, který by se měl snad povinně promítat ve školách, aby si lidé uvědomili, jaké hrůzy se děly za druhé světové války. Setkal jsem se s podobným názorem v poslední době už nad několika filmy. Např. u Schindlerova seznamu, Život je krásný aj.
Při prvním čtení se mi ta věta vůbec nelíbila, druhé mě už o tom donutilo přemýšlet. U nejednoho filmu, který vypráví o zvěrstvech prováděných na nevinných lidech (nejčastěji za druhé světové války a ponejvíce na Židech), jsem upřímně brečel, nebo byl alespoň dojat. Ocenění akademií si tato filmová díla odnesla naprosto oprávněně.
Film dojme, když je hlavní hrdina kouzelný, když je zachráněn a spolehlivě dojde na slzy, když hlavní postava na konci nevině zemře apod. Film se nám vryje do paměti, pokud vypráví o něčem „hlubokém“ a „krásném“, zapamatujeme si ho; osloví nás, pokud v něm však najdeme něco, co jsme sami prožili, nebo prožíváme. To alespoň mně může i pomoci.
Film může být svéráznou výpovědí štábu o nějaké době, může být svědectvím autora o tom, co sám prožil. Ale bylo by hodně málo, kdybychom hrůzy druhé světové války poznávali z filmů.
V poslední době se mluví o tom, jestli je Pupendo pravdivou výpovědí o osmdesátých letech. Nebo se novináři pracující v Čečensku, na Balkáně, v Iráku a jinde přou, jestli své čtenáře pohnou víc skutečným syrovým příběhem či vymyšleným dramatem s dobovými reáliemi. Těžko říci.
Měli bychom asi vědět, že jeden film, jeden dokument, jedna muzejní výstava nestačí na všechny hrůzy, nestačí jich ani sto. Těžko říci, co na ně stačí. Lidskému rozměru hrůzy se asi ve škole naučit nejde, možná nejde dokonce ani naučit se dějinnému rozměru hrůzy. Pokud se ale jde naučit životu bez rasových předsudků, pokud se lze učit „míru“, pak ať pomůžou klidně i filmy...
Při prvním čtení se mi ta věta vůbec nelíbila, druhé mě už o tom donutilo přemýšlet. U nejednoho filmu, který vypráví o zvěrstvech prováděných na nevinných lidech (nejčastěji za druhé světové války a ponejvíce na Židech), jsem upřímně brečel, nebo byl alespoň dojat. Ocenění akademií si tato filmová díla odnesla naprosto oprávněně.
Film dojme, když je hlavní hrdina kouzelný, když je zachráněn a spolehlivě dojde na slzy, když hlavní postava na konci nevině zemře apod. Film se nám vryje do paměti, pokud vypráví o něčem „hlubokém“ a „krásném“, zapamatujeme si ho; osloví nás, pokud v něm však najdeme něco, co jsme sami prožili, nebo prožíváme. To alespoň mně může i pomoci.
Film může být svéráznou výpovědí štábu o nějaké době, může být svědectvím autora o tom, co sám prožil. Ale bylo by hodně málo, kdybychom hrůzy druhé světové války poznávali z filmů.
V poslední době se mluví o tom, jestli je Pupendo pravdivou výpovědí o osmdesátých letech. Nebo se novináři pracující v Čečensku, na Balkáně, v Iráku a jinde přou, jestli své čtenáře pohnou víc skutečným syrovým příběhem či vymyšleným dramatem s dobovými reáliemi. Těžko říci.
Měli bychom asi vědět, že jeden film, jeden dokument, jedna muzejní výstava nestačí na všechny hrůzy, nestačí jich ani sto. Těžko říci, co na ně stačí. Lidskému rozměru hrůzy se asi ve škole naučit nejde, možná nejde dokonce ani naučit se dějinnému rozměru hrůzy. Pokud se ale jde naučit životu bez rasových předsudků, pokud se lze učit „míru“, pak ať pomůžou klidně i filmy...
Okénko
Xenofobie
JanSkála
JanSkála
Člověk se někdy až diví, jaké v naší republice žijí kreatury. A je jich tu hromada, dokonce i v naší ulici se to jimi jen hemží. Hned ve vedlejším baráku pobývá podivný pán, který má jen jednu nohu. A jeho manželka má jen jedno ucho, pokud je to jeho manželka. Holčička odnaproti má zase šikmé oči. Je to prý Vietnamka zkřížená s cikánem. To ale není nic proti tomu, že dva pánové v naší ulici jsou Arabové. Ale výčet ještě neskončil: několik sousedů má rakovinu, na rohu bydlí tři mentálně postižení vozíčkáři a pak je tady taky jeden černoch, který mluví moravsky.
Člověk se diví, proč si tolik zvláštních bytostí vybralo k bydlení právě naši úplně obyčejnou, nezajímavou ulici. Co tady vůbec chtějí, co si mysleli, že tady najdou? Nevím, ale snad se jim u nás líbí. Často stávám u okna a pozoruji ulici, jak po ní chodí sem a tam.
Koneckonců, proč bychom se jich měli bát? V mnoha věcech jsou nám docela podobní. I když ten černoch je opravdu dost divný, má tak komický ksicht, já vám to přeju vidět, a když někoho zdraví, legračně u toho kváká. Ten pán s jednou nohou se mu vždycky snaží vyhnout, ale je příliš pomalý. Je to komunista a má chlupaté dlaně. A ti Arabové, to jsou pěkní ptáčkové, často se navštěvují a hrají si s nožema.
Bez nich by tu asi byla šílená nuda. Někdy si s bráchou říkáme, že bychom se s některými z nich mohli i seznámit. Jsou to sice cizinci, ale vlastně je máme svým způsobem rádi.
Člověk se diví, proč si tolik zvláštních bytostí vybralo k bydlení právě naši úplně obyčejnou, nezajímavou ulici. Co tady vůbec chtějí, co si mysleli, že tady najdou? Nevím, ale snad se jim u nás líbí. Často stávám u okna a pozoruji ulici, jak po ní chodí sem a tam.
Koneckonců, proč bychom se jich měli bát? V mnoha věcech jsou nám docela podobní. I když ten černoch je opravdu dost divný, má tak komický ksicht, já vám to přeju vidět, a když někoho zdraví, legračně u toho kváká. Ten pán s jednou nohou se mu vždycky snaží vyhnout, ale je příliš pomalý. Je to komunista a má chlupaté dlaně. A ti Arabové, to jsou pěkní ptáčkové, často se navštěvují a hrají si s nožema.
Bez nich by tu asi byla šílená nuda. Někdy si s bráchou říkáme, že bychom se s některými z nich mohli i seznámit. Jsou to sice cizinci, ale vlastně je máme svým způsobem rádi.
Názor
Jde to i s drogama
Jan Zahradníček
Jan Zahradníček
Mám za to, že drogy k životu mohou patřit a dokonce jej můžou obohacovat. Rád si občas vychutnám dobré víno nebo domácí slivovici, denně piju kávu a silný čaj, v neděli si pak zapálím dýmku. To všechno je užívání drog. Nestydím se za to a myslím, že to nijak neškodí mé víře ani příliš mému zdraví. Jsou to prostě takové drobnosti, kterými si zpříjemňuji život. Můžu se bez nich obejít a v postní době si to vždycky ověřuji. „Jde to i s drogama.“
Co na toto téma říká Bible? Nic jako „Neubalíš sobě aniž podáš jointa svému bližnímu“ tu nenajdeme. A přece drogy v Bibli jsou. A pohled na ně je hezky realistický. Kromě trochu záhadného „opojného nápoje“ je hlavní drogou Izraele alkohol - víno.
Víno je na světě pro radost, pije se hlavně při slavnostech. Někdy je v Bibli zmíněno jako symbol oné úplné radosti, jež na nás čeká v Božím království. Krásně o tom zpívá Sváťa Karásek v písničce Kázání o svatbě v Káni Galilejské: Víno své výborné pít mi dej / Říká Bůh jen dnes už ochutnej / Hle kalich můj oplývá / V něm pro všechny dost zbývá / Kalich můj oplývá - přijímej. Čemu se biblické myšlení brání, je spojovat drogy s tím, co nás přesahuje, jako tomu bylo a je v některých jiných náboženstvích (např. šamanismus). V Iz-raeli nesměli pít víno kněží vykonávající obětní službu a zakázáno je měli po celou dobu svého zasvěcení také izraelští „mniši“ - Nazarejští. Ne snad pro nějaký aske-tismus, ale právě jako prevence před pohanským splýváním drogové extáze se vztahem k Bohu. Konečně v Bibli také najdeme varování před nadměrným a ne-rozumným pitím - dostatečně výmluvný je příběh Noeho (Gn 9,18-27) nebo hanopis na opilství v Př 23,29-35.
Myslím, že evangelíci s alkoholem za-cházet docela umějí. Snad to začíná už někde ve sdruženích mládeže - se zvykem chodit po skončení programu do hospody (u nás to byl známý „čtvrtý program“). Není třeba se nad tím pohoršovat. Mladí evangelíci se tak naučí určité „kultuře“ pití, která není bezduchá - pochopí, že chodí do hospody především proto, aby byli spolu, že nemusí těch piv nutně udělat deset a že není ostuda, když si někdo dá limonádu. O misijních příležitostech hospod ani nemluvím. Jako dobré pravidlo může posloužit, co mi říkával kamarád: „Jde o to s kým a v jakém prostředí piješ - od toho se odvíjí I vhodné množství alkoholu.“
Jako víceméně rozumní lidé snad také víme, že začínat si něco s tvrdými drogami je hloupost. Užívání opiátů (heroin) vede k zdevastování organismu, stimulancia (pervitin, extáze) a halucinogeny zase mohou způsobit těžké poruchy psychické. Všechny tyto drogy pak téměř vždy vedou ke ztrátě osobní svobody a sociální deviaci. Problém tvrdých drog nespočívá v nich samých, ale souvisí obvykle s nevyrovnanou osobností jejich uživatelů, což často mívá kořeny ve špatném rodinném zázemí.
Největším otazníkem je pro nás asi marihuana. Když jsem se před několika lety stal evangelíkem, bylo pro mě velikým překvapením, že trávu v církvi kouří docela dost mladých lidí. Považoval jsem to za věc „světa“ - něco, co už zůstalo za mnou. Postupem času jsem svůj radikálně odmítavý postoj zmírnil. Uvědomil jsem si, že tu většinou nejde o každodenní „hulení“, jaké jsem znával, ale spíše občasný společenský rituál. V určitém ohledu proto nelze mít žádné námitky. Mírné užívání marihuany je záležitost zdravotně a společensky mnohem méně nebezpečná než užívání u nás tolik oblíbených látek jako alkohol nebo tabák. Tráva na rozdíl od alkoholu není návyková (opravdu!) a následkem jejího užívání nikdy nikdo nezemřel. Člověk jí nikdy nevykouří tolik, aby si zníčil plíce či hrtan, jako je tomu u tabáku. (Je ovšem třeba zmínit i rizika: Ve velkých dávkách nebo v kombinaci s alkoholem se může obvyklá vysmátost změnit v pořádnou psychózu. U psychicky labilnějších jedinců pak může tráva nastartovat neurózu, která by se jinak vůbec nemusela objevit. Nepominutelná je také přetrvávající nelegálnost této drogy a tedy riziko trestního postihu.)
Mám však pochybnosti (a je to jeden z důvodů, proč trávu už nekouřím) o duchovní stránce věci. Myslím, že v trávě lidé obvykle hledají ještě něco víc, než jen relaxaci a povyražení s přáteli. Je nějak spojena - aspoň pro mne - s duchovním směřováním kamsi na Východ, kam nám dnes zprostředkovává dosti pochybný exkurz hnutí new-age. Podle mého přesvědčení tu křesťan opravdu hledat nemusí. Vždyť všechno co hledá, může nalézt v Kristu...
Problém je, pokud si člověk sám navozuje určitý prožitek a nějak to spojuje s „duchovnem“. Dobře je to vyjádřeno ve známé písničce od Beranů: Všední den se promění v cestu do ráje / Marjánkový koření věc moc dobrá je / Strach a smutek, šeď a tíž z tebe opadne / Ty jim na to odpovíš - ne, ne, ne. Věřím, že Hospodin má být jediným zdrojem náboženské zku-šenosti (a třebas někdy i extáze), ale pouze on určuje, kdy a jak. Zneužívat k tomu drogy (ale platí to i o jiných „požitcích“) je duchovní sobectví a zavání to modlářstvím - snahou mít a ovládat si vlastního boha.
S drogami lze docela dobře žít a mohou život obohacovat. Ale můžou jej také zníčit, a proto je důležité uváženě volit. Jakou drogu a jakou už ne. V jakém množství. Přemýšlet o tom, co to dělá s mým životem, se vztahy k lidem a Bohu. Také by se člověk neměl stydět, pokud nějaké drogy užívá (nebo naopak - že je abstinent) a měl by umět to svému okolí vysvětlit.
Nakonec věc asi nejdůležitější: Jde to i bez drog. A možná je to vůbec nejlepší.
Co na toto téma říká Bible? Nic jako „Neubalíš sobě aniž podáš jointa svému bližnímu“ tu nenajdeme. A přece drogy v Bibli jsou. A pohled na ně je hezky realistický. Kromě trochu záhadného „opojného nápoje“ je hlavní drogou Izraele alkohol - víno.
Víno je na světě pro radost, pije se hlavně při slavnostech. Někdy je v Bibli zmíněno jako symbol oné úplné radosti, jež na nás čeká v Božím království. Krásně o tom zpívá Sváťa Karásek v písničce Kázání o svatbě v Káni Galilejské: Víno své výborné pít mi dej / Říká Bůh jen dnes už ochutnej / Hle kalich můj oplývá / V něm pro všechny dost zbývá / Kalich můj oplývá - přijímej. Čemu se biblické myšlení brání, je spojovat drogy s tím, co nás přesahuje, jako tomu bylo a je v některých jiných náboženstvích (např. šamanismus). V Iz-raeli nesměli pít víno kněží vykonávající obětní službu a zakázáno je měli po celou dobu svého zasvěcení také izraelští „mniši“ - Nazarejští. Ne snad pro nějaký aske-tismus, ale právě jako prevence před pohanským splýváním drogové extáze se vztahem k Bohu. Konečně v Bibli také najdeme varování před nadměrným a ne-rozumným pitím - dostatečně výmluvný je příběh Noeho (Gn 9,18-27) nebo hanopis na opilství v Př 23,29-35.
Myslím, že evangelíci s alkoholem za-cházet docela umějí. Snad to začíná už někde ve sdruženích mládeže - se zvykem chodit po skončení programu do hospody (u nás to byl známý „čtvrtý program“). Není třeba se nad tím pohoršovat. Mladí evangelíci se tak naučí určité „kultuře“ pití, která není bezduchá - pochopí, že chodí do hospody především proto, aby byli spolu, že nemusí těch piv nutně udělat deset a že není ostuda, když si někdo dá limonádu. O misijních příležitostech hospod ani nemluvím. Jako dobré pravidlo může posloužit, co mi říkával kamarád: „Jde o to s kým a v jakém prostředí piješ - od toho se odvíjí I vhodné množství alkoholu.“
Jako víceméně rozumní lidé snad také víme, že začínat si něco s tvrdými drogami je hloupost. Užívání opiátů (heroin) vede k zdevastování organismu, stimulancia (pervitin, extáze) a halucinogeny zase mohou způsobit těžké poruchy psychické. Všechny tyto drogy pak téměř vždy vedou ke ztrátě osobní svobody a sociální deviaci. Problém tvrdých drog nespočívá v nich samých, ale souvisí obvykle s nevyrovnanou osobností jejich uživatelů, což často mívá kořeny ve špatném rodinném zázemí.
Největším otazníkem je pro nás asi marihuana. Když jsem se před několika lety stal evangelíkem, bylo pro mě velikým překvapením, že trávu v církvi kouří docela dost mladých lidí. Považoval jsem to za věc „světa“ - něco, co už zůstalo za mnou. Postupem času jsem svůj radikálně odmítavý postoj zmírnil. Uvědomil jsem si, že tu většinou nejde o každodenní „hulení“, jaké jsem znával, ale spíše občasný společenský rituál. V určitém ohledu proto nelze mít žádné námitky. Mírné užívání marihuany je záležitost zdravotně a společensky mnohem méně nebezpečná než užívání u nás tolik oblíbených látek jako alkohol nebo tabák. Tráva na rozdíl od alkoholu není návyková (opravdu!) a následkem jejího užívání nikdy nikdo nezemřel. Člověk jí nikdy nevykouří tolik, aby si zníčil plíce či hrtan, jako je tomu u tabáku. (Je ovšem třeba zmínit i rizika: Ve velkých dávkách nebo v kombinaci s alkoholem se může obvyklá vysmátost změnit v pořádnou psychózu. U psychicky labilnějších jedinců pak může tráva nastartovat neurózu, která by se jinak vůbec nemusela objevit. Nepominutelná je také přetrvávající nelegálnost této drogy a tedy riziko trestního postihu.)
Mám však pochybnosti (a je to jeden z důvodů, proč trávu už nekouřím) o duchovní stránce věci. Myslím, že v trávě lidé obvykle hledají ještě něco víc, než jen relaxaci a povyražení s přáteli. Je nějak spojena - aspoň pro mne - s duchovním směřováním kamsi na Východ, kam nám dnes zprostředkovává dosti pochybný exkurz hnutí new-age. Podle mého přesvědčení tu křesťan opravdu hledat nemusí. Vždyť všechno co hledá, může nalézt v Kristu...
Problém je, pokud si člověk sám navozuje určitý prožitek a nějak to spojuje s „duchovnem“. Dobře je to vyjádřeno ve známé písničce od Beranů: Všední den se promění v cestu do ráje / Marjánkový koření věc moc dobrá je / Strach a smutek, šeď a tíž z tebe opadne / Ty jim na to odpovíš - ne, ne, ne. Věřím, že Hospodin má být jediným zdrojem náboženské zku-šenosti (a třebas někdy i extáze), ale pouze on určuje, kdy a jak. Zneužívat k tomu drogy (ale platí to i o jiných „požitcích“) je duchovní sobectví a zavání to modlářstvím - snahou mít a ovládat si vlastního boha.
S drogami lze docela dobře žít a mohou život obohacovat. Ale můžou jej také zníčit, a proto je důležité uváženě volit. Jakou drogu a jakou už ne. V jakém množství. Přemýšlet o tom, co to dělá s mým životem, se vztahy k lidem a Bohu. Také by se člověk neměl stydět, pokud nějaké drogy užívá (nebo naopak - že je abstinent) a měl by umět to svému okolí vysvětlit.
Nakonec věc asi nejdůležitější: Jde to i bez drog. A možná je to vůbec nejlepší.
Nápadník
Něco na léto
FK
FK
Ač ,oficielně' začne až 21.června, ozývá se léto vydatně už nyní. Nejen počasím, ale hlavně diáři plnými prázdninových akcí. Ty jsou různorodé. Na některé se chystáte jako účastníci, jiné připravujete sami. Zkušení organizátoři mají spoustu nápadů. Jiní hledají inspiraci. Sami třeba nemáte moc zkušeností nebo hledáte něco nového, přemýšlíte ještě, jak to pojmout, pro jakou aktivitu či náplň se rozhodnout.
Poohlédněte se, co se děje kolem Vás. Můžete vyrazit na „obyčejný“ puťák. Pokud si netroufáte vyrazit jen tak se spacákem a karimatkou (v lepším případě se stanem), využijte k noclehům fary. Jsou dobré i jako zálohy pro špatné počasí. A nemusíte zůstat jen u těch (českobratrských) evangelických, katolické bývají také otevřeny (ptejte se přes Diecézní centra mládeže). Když vyrazíte na kolech, možnosti „ubytování“ se ještě rozšíří: - máte větší dolet. Není špatné mít cíl na nějaké jiné akci. Mnozí takto končí například na festivale v Jimramově.
Někdy je vhodnější zůstat na jednom místě. V tom případě je potřeba věnovat více času přípravě programu. Ostatně i tak můžete nemálo cestovat. A to dokonce s daleko větším doletem nejen v prostoru, ale také v čase. Cestujte po různých městech světa. Seznamte se s tamní kulturou, hudbou, jídelníčkem. V oblečení se obyvatelé města mohou také hodně lišit. Vymyslete si k tomu nějakého průvodce. Nevadí, že je fiktivní - ti toho hodně ví, občas něco dokreslí a obohatí vlastní fantazií, navíc se od nich můžete nechat přenést do libovolné doby - minulé i budoucí. Víte, co všechno se v různých dobách vyrábělo a jaké se k tomu používaly techniky? Fiktivní průvodci vám mohou také přichystat nějaký ústřední motiv, poklad, kolem kterého se vše točí, o to může být zaujetí účastníků větší. Ti také potřebují dostatečné vyžití při hrách, bojovkách apod. Inspirujte se např. Lipnickými školami (vyšlo v nakladatelství Portál, stejně jako mnohé jiné knihy s podobnou tematikou). Spoustu her také najdete na internetu. Podívejte se třeba na http://www.hra.cz, kde je encyklopedie her i odkazy na další stránky.
Omlouváme se Romanu Mazurovi, že v minulém čísle jsme jako autora Nápadníku uvedli místo Romana Petr.
Poohlédněte se, co se děje kolem Vás. Můžete vyrazit na „obyčejný“ puťák. Pokud si netroufáte vyrazit jen tak se spacákem a karimatkou (v lepším případě se stanem), využijte k noclehům fary. Jsou dobré i jako zálohy pro špatné počasí. A nemusíte zůstat jen u těch (českobratrských) evangelických, katolické bývají také otevřeny (ptejte se přes Diecézní centra mládeže). Když vyrazíte na kolech, možnosti „ubytování“ se ještě rozšíří: - máte větší dolet. Není špatné mít cíl na nějaké jiné akci. Mnozí takto končí například na festivale v Jimramově.
Někdy je vhodnější zůstat na jednom místě. V tom případě je potřeba věnovat více času přípravě programu. Ostatně i tak můžete nemálo cestovat. A to dokonce s daleko větším doletem nejen v prostoru, ale také v čase. Cestujte po různých městech světa. Seznamte se s tamní kulturou, hudbou, jídelníčkem. V oblečení se obyvatelé města mohou také hodně lišit. Vymyslete si k tomu nějakého průvodce. Nevadí, že je fiktivní - ti toho hodně ví, občas něco dokreslí a obohatí vlastní fantazií, navíc se od nich můžete nechat přenést do libovolné doby - minulé i budoucí. Víte, co všechno se v různých dobách vyrábělo a jaké se k tomu používaly techniky? Fiktivní průvodci vám mohou také přichystat nějaký ústřední motiv, poklad, kolem kterého se vše točí, o to může být zaujetí účastníků větší. Ti také potřebují dostatečné vyžití při hrách, bojovkách apod. Inspirujte se např. Lipnickými školami (vyšlo v nakladatelství Portál, stejně jako mnohé jiné knihy s podobnou tematikou). Spoustu her také najdete na internetu. Podívejte se třeba na http://www.hra.cz, kde je encyklopedie her i odkazy na další stránky.
Omlouváme se Romanu Mazurovi, že v minulém čísle jsme jako autora Nápadníku uvedli místo Romana Petr.
Ručně a stručně
Beruška
dvoutečná
Marie Medková
dvoutečná
Marie Medková
„Svatodušní svátky jsou tu a jaro už vládne spolu s létem, což nám dávají najevo i všelijací hmyzové v přírodě. A tak si i my přispěcháme se svou stvořitelskou troškou a uděláme jednu maličkou berušku. Co potřebujeme: asi 10 cm měděného či jiného tenkého drátku (dá se sehnat v domácích potřebách či elektru nebo v obchodě s potřebami pro včelaře), 11 černých a 16 červených malých korálků .
Nejprve na drátek navlékneme korálky v pořadí červený, černý, 3 červené, černý, 2 červené. Potom konec drátku, který máme v levé ruce, provlékneme pěti korálky (2 červené, černý, 2 červené), které jsou blíže ruce pravé. Tak nám vzniknou první dvě řádky krovek. Dál pokračujeme podobně:
Nejprve na drátek navlékneme korálky v pořadí červený, černý, 3 červené, černý, 2 červené. Potom konec drátku, který máme v levé ruce, provlékneme pěti korálky (2 červené, černý, 2 červené), které jsou blíže ruce pravé. Tak nám vzniknou první dvě řádky krovek. Dál pokračujeme podobně:
- řada: červený, černý, červený, černý, červený, černý, červený
- řada: 3 červené, černý, 3 červené
- řada: 5 černých
- řada: 3 černé
Debata
Logo ČCE?
Setkání zástupců mládeže 22.3.2003- dílny vedl a zapsal Martin Balcar
Setkání zástupců mládeže 22.3.2003- dílny vedl a zapsal Martin Balcar
Anketa
Na svém 4. zasedání se poslanci 30. synodu loni v květnu zabývali mezi množstvím jiných věcí také výběrem nového loga naší církve. V dlouhé rozpravě k tomuto tématu zazněly mnohé rozdílné názory a tak se stalo, že z návrhů, předložených Synodní radou na základě soutěže, synodálům nevyhovoval ani jeden a synod vyhlásil soutěž novou. Zároveň také uložil Synodní radě, aby oslovila nej-bližší celocírkevní poradu mládeže a požádala ji o vyslovení stanoviska mládeže, jaké by logo mělo být. Tak se také stalo a kdo se poslední březnový víkend mládežnické porady v Brně účastnil, mohl se do diskuze o logu zapojit. Nejen při dvou diskuzních skupinkách, ale i vyplněním ankety. Na tomto místě bychom se s vámi chtěli podělit o část toho, co bylo napsáno či vyřčeno. Neboť názorů bylo opět mnoho, často protichůdných, a na našich stránkách není dostatek místa pro otištění všech, předkládáme vám stručný výňatek:
Debata o logu souvisí se schop-ností podřídit se a používat jej tak, jak se rozhodneme. Nebudeme-li ochotni logo již předem přijmout a používat jej i s jeho nepříjemnostmi, nemá smysl jej dělat. To ale souvisí s vnitřní komunikací v církvi. Tato komunikace však byla přeskočena. Potom je tedy jasné, že se na podobě loga nemůžeme shodnout.
Workshopy
Názory na soutěž
Zpracováním ankety a vedením diskuze na poradě mládeže se věnoval Martin Balcar. Celou jeho zprávu, z níž jsme zde vybírali, můžete najít na stránkách mládeže http://mladez.evangnet.cz . Probíhající debatu o logu můžete rovněž sledovat na stránkách Českého bratra (č. 4/2003, 6/2003).
Zpracování loga
Anketa:
1) Považujete za důležité, aby ČCE měla vlastní logo?
- ano 50, ne 2, nevím 1, jiné 4
2) Pokud ano, má být používáno na veškerých materiálech ČCE?
- ano 46, ne 8, nevím 1, jiné 1
3) Má logo obsahovat symboly ČCE (Bible, kalich)?
- ano 26, nemusí 23, Ano a nejen to 4, ano ale pouze kalich a Bible 3
4) Domníváte se, že logo pomůže k lepší identifikaci ČCE na veřejnosti?
- ano 49, ne 3, nevím 5
5) Jaké motivy by se dle vás měly objevit v logu?
- kříž 24, kalich 22, Bible 16, ryba 10, beránek 7, nápis či zkratka ČCE 5, aj.
1) Považujete za důležité, aby ČCE měla vlastní logo?
- ano 50, ne 2, nevím 1, jiné 4
2) Pokud ano, má být používáno na veškerých materiálech ČCE?
- ano 46, ne 8, nevím 1, jiné 1
3) Má logo obsahovat symboly ČCE (Bible, kalich)?
- ano 26, nemusí 23, Ano a nejen to 4, ano ale pouze kalich a Bible 3
4) Domníváte se, že logo pomůže k lepší identifikaci ČCE na veřejnosti?
- ano 49, ne 3, nevím 5
5) Jaké motivy by se dle vás měly objevit v logu?
- kříž 24, kalich 22, Bible 16, ryba 10, beránek 7, nápis či zkratka ČCE 5, aj.
Redakčně upraveno
Reportáž
Jak jsem to viděla z galerie já
aneb volba synodní rady na příštích 6 let
Marta Sedláčková
aneb volba synodní rady na příštích 6 let
Marta Sedláčková
Čtvrtek 22. května, 13:30 - poslední synodálové spěchají do sálu, dokuřují cigarety a ve vzduchu je patrné radostně-napjaté očekávání.
Nejprve jde o synodního seniora. Celkem široký nominační sloupec jmen se každým optáním na souhlas s volbou zmenšuje, až nakonec nezbývá nikdo. Atmosféra napjatá, nikdo se v ní neodváží říct - ano, souhlasím. Co teď? V tu chvíli vystupuje s návrhem Martin Prudký, aby se stejně jako na konventech provedla na začátku ne volba, ale průzkum preferencí, aby bylo jasné, kdo má kolik důvěry synodu a mohl se na tom také orientovat. Synod návrh po diskuzi schvaluje, každý píše jedno jméno.
Mezitím začíná volba laických členů synodní rady. Tady se nominační tabulka nevyprazdňuje tak rychle. Jako první s kandidaturou na post synodní kurátorky souhlasí Mahulena Čejková, sklidí potlesk, pak už kandidátů přibývá. Probíhá volba, MAHULENA ČEJKOVÁ je zvolena synodní kurátorkou, velký bouřlivý potlesk. Pak se z pléna ozve: pusu, pusu. Předsedající synodu Kašpar a Kopecký přibíhají a gratulují polibkem nové synodní kurátorce. Dále to jde celkem hladce: jako první náměstek synodní kurátorky je zvolen PAVEL STOLAŘ (Vlado Kopecký vyhlašuje, že nebude pro pohoršení veleváženého synodu bratra Stolaře líbat, ale pak to nevydrží a stejně ho jde obejmout); jako druhý náměstek PAVEL PROSEK.
A pak zpátky k ordinovaným členům synodní rady. V seznamu navržených v preferenčním průzkumu figurují Joel Ruml, Miloš Rejchrt, Daniel Ženatý, Tomáš Bísek, Jan Čapek, Pavel Kašpar, Vladimír Kopecký. Podle tohoto seznamu se tvoří kandidátka. Synod odsouhlasí, že není nutno se před volbou kandidátů ptát. Kandidáti vědí, kdo má největší důvěru synodu a měli více než hodinu času si přijetí rozmyslet. Obrovské napětí v sále, modlitby se snad zhmotňují v třasu rukou, které píší na hlasovací lístky jméno budoucího synodního seniora. Lituju, že jdu k očaři až příští týden a tudíž nevidím z galerie, co kdo píše. Mezitím vším probíhá jakási rozprava, ale nervozita na pozornosti moc nepřidává. A to již přicházejí skrutátoři a předseda synodu čte výsledky:
40 hlasů obdržel a synodním seniorem je zvolen JOEL RUML! V sále obrovské nadšení, potlesk neutuchající, výkřiky radosti. A Joel Ruml, olomoucký farář, jde k řečnickému pultu a s mírnými rozpaky a úsměvem přijímá povolání být synodním seniorem jako povolání nejen od synodu, ale také jako povolání Boží. Volba náměstků je trochu utahaná, napětí viditelně spadlo, všichni jsou rádi, že úkol synodního seniora dostal člověk tak vstřícný. Prvním náměstkem se stává strašnický farář PAVEL KLINECKÝ, který má tu výhodu, že není na synodu přítomen a tudíž nepodléhá momentálním tlakům. Kandidátka na druhého náměstka je také malá, Miloš Rejchrt, Daniel Matějka a Abigail Hudcová. MILOŠ REJCHRT svou kandidaturu přijímá se slovy: nevím, co budu v synodní radě dělat - a je zvolen.
Nová SR je ve členech, které znám, otevřená a komunikativní, možná s názory rozdílnými, avšak všichni církev milují a budou jí sloužit, jak jen to půjde. Všichni si také ve svých povolebních příspěvcích uvědomovali svou možnou slabost a prosili o podporu a modlitby.
Nejprve jde o synodního seniora. Celkem široký nominační sloupec jmen se každým optáním na souhlas s volbou zmenšuje, až nakonec nezbývá nikdo. Atmosféra napjatá, nikdo se v ní neodváží říct - ano, souhlasím. Co teď? V tu chvíli vystupuje s návrhem Martin Prudký, aby se stejně jako na konventech provedla na začátku ne volba, ale průzkum preferencí, aby bylo jasné, kdo má kolik důvěry synodu a mohl se na tom také orientovat. Synod návrh po diskuzi schvaluje, každý píše jedno jméno.
Mezitím začíná volba laických členů synodní rady. Tady se nominační tabulka nevyprazdňuje tak rychle. Jako první s kandidaturou na post synodní kurátorky souhlasí Mahulena Čejková, sklidí potlesk, pak už kandidátů přibývá. Probíhá volba, MAHULENA ČEJKOVÁ je zvolena synodní kurátorkou, velký bouřlivý potlesk. Pak se z pléna ozve: pusu, pusu. Předsedající synodu Kašpar a Kopecký přibíhají a gratulují polibkem nové synodní kurátorce. Dále to jde celkem hladce: jako první náměstek synodní kurátorky je zvolen PAVEL STOLAŘ (Vlado Kopecký vyhlašuje, že nebude pro pohoršení veleváženého synodu bratra Stolaře líbat, ale pak to nevydrží a stejně ho jde obejmout); jako druhý náměstek PAVEL PROSEK.
A pak zpátky k ordinovaným členům synodní rady. V seznamu navržených v preferenčním průzkumu figurují Joel Ruml, Miloš Rejchrt, Daniel Ženatý, Tomáš Bísek, Jan Čapek, Pavel Kašpar, Vladimír Kopecký. Podle tohoto seznamu se tvoří kandidátka. Synod odsouhlasí, že není nutno se před volbou kandidátů ptát. Kandidáti vědí, kdo má největší důvěru synodu a měli více než hodinu času si přijetí rozmyslet. Obrovské napětí v sále, modlitby se snad zhmotňují v třasu rukou, které píší na hlasovací lístky jméno budoucího synodního seniora. Lituju, že jdu k očaři až příští týden a tudíž nevidím z galerie, co kdo píše. Mezitím vším probíhá jakási rozprava, ale nervozita na pozornosti moc nepřidává. A to již přicházejí skrutátoři a předseda synodu čte výsledky:
40 hlasů obdržel a synodním seniorem je zvolen JOEL RUML! V sále obrovské nadšení, potlesk neutuchající, výkřiky radosti. A Joel Ruml, olomoucký farář, jde k řečnickému pultu a s mírnými rozpaky a úsměvem přijímá povolání být synodním seniorem jako povolání nejen od synodu, ale také jako povolání Boží. Volba náměstků je trochu utahaná, napětí viditelně spadlo, všichni jsou rádi, že úkol synodního seniora dostal člověk tak vstřícný. Prvním náměstkem se stává strašnický farář PAVEL KLINECKÝ, který má tu výhodu, že není na synodu přítomen a tudíž nepodléhá momentálním tlakům. Kandidátka na druhého náměstka je také malá, Miloš Rejchrt, Daniel Matějka a Abigail Hudcová. MILOŠ REJCHRT svou kandidaturu přijímá se slovy: nevím, co budu v synodní radě dělat - a je zvolen.
Nová SR je ve členech, které znám, otevřená a komunikativní, možná s názory rozdílnými, avšak všichni církev milují a budou jí sloužit, jak jen to půjde. Všichni si také ve svých povolebních příspěvcích uvědomovali svou možnou slabost a prosili o podporu a modlitby.
Několik poznámek k úloze mládeže na synodu
Proč jsou zástupci mládeže na synodu?
Marie Medková: Zástupci mládeže jsou na synodu, protože mládež je také součástí církve a má často jiný názor než mají ti starší a jiný úhel pohledu, který by mohl na synodu třeba scházet, protože synod nerozhoduje jen o tom, co je teď, ale i o tom, co bude... A tak by si i mládež měla tu budoucnost trošku utvářet.
Mládež se na letošním synodu osvědčila zejména v přípravě materiálu, který se zabýval logem ČCE. Materiál byl zpracován výchovnou komisí.
Dalším tématem, který se mládeže bezprostředně týká, je příprava nového katechismu. Ze soutěže o nový katechismus vyšly vítězně práce Jiřího Grubera a Pavla Klineckého. Práce na nových podkladech pro konfirmační cvičení však bude pokračovat. Synodní rada má v nejbližší době sestavit komisi, která bude v následujících letech připravovat nové učerní pomůcky pro konfirmandy.
Již poněkolikáté se objevil návrh sloučit časopisy Český bratr a Bratrstvo (i další) a vytvořit magazín pro evangelickou rodinu.
Marie Medková: Zástupci mládeže jsou na synodu, protože mládež je také součástí církve a má často jiný názor než mají ti starší a jiný úhel pohledu, který by mohl na synodu třeba scházet, protože synod nerozhoduje jen o tom, co je teď, ale i o tom, co bude... A tak by si i mládež měla tu budoucnost trošku utvářet.
Mládež se na letošním synodu osvědčila zejména v přípravě materiálu, který se zabýval logem ČCE. Materiál byl zpracován výchovnou komisí.
Dalším tématem, který se mládeže bezprostředně týká, je příprava nového katechismu. Ze soutěže o nový katechismus vyšly vítězně práce Jiřího Grubera a Pavla Klineckého. Práce na nových podkladech pro konfirmační cvičení však bude pokračovat. Synodní rada má v nejbližší době sestavit komisi, která bude v následujících letech připravovat nové učerní pomůcky pro konfirmandy.
Již poněkolikáté se objevil návrh sloučit časopisy Český bratr a Bratrstvo (i další) a vytvořit magazín pro evangelickou rodinu.
- om
Vzkaz mládeži od nové synodní kurátorky MUDr. Mahuleny Čejkové
... aby byli shovívaví k nám starším, i když nás samozřejmě mohou kritizovat. Myslím, že kontinuita, předávání poselství z jedné generace na druhou, je velmi důležitá. To, co začínalo v minulosti, z čeho jsme třeba vycházeli my, z toho poselství mých nebo našich rodičů a prarodičů, to my tady dnes žijeme a pomaličku dožíváme. A oni, ti mladí, vezmou snad tu pochodeň dál. To si myslím, že je důležité, aby to takhle pořád fungovalo.
... aby byli shovívaví k nám starším, i když nás samozřejmě mohou kritizovat. Myslím, že kontinuita, předávání poselství z jedné generace na druhou, je velmi důležitá. To, co začínalo v minulosti, z čeho jsme třeba vycházeli my, z toho poselství mých nebo našich rodičů a prarodičů, to my tady dnes žijeme a pomaličku dožíváme. A oni, ti mladí, vezmou snad tu pochodeň dál. To si myslím, že je důležité, aby to takhle pořád fungovalo.
Reportáž
Konec náboženských ptydepe
Mikuláš Vymětal
Mikuláš Vymětal
Ve dnech 22.-25. května proběhlo v prostorách evangelického sboru Praha - Vinohrady 1. Zasedání 31. synodu Českobratrské církve evangelické. Jednání se účastnila také celá řada domácích i zahraničních hostů. Potěšující byla rozsáhlá delegace z italské Valdenské evangelické církve 60 bratří a sester. Předseda italské delegace pozdravil synod ve své mateřštině úderným slovem: „Jsme s českými evangelíky jako jedna rodina.“ (V originále „una mafia“). Italští delegáti přivezli s sebou také dar nejmenované italské firmy evangelické církvi luxusní osobní automobil.
Hlavním bodem jednání na synodu se stala otázka, jakým způsobem upravit formu evangelických bohoslužeb tak, aby byla srozumitelná našim necírkevním současníkům. Prvním krokem by mělo být odstranění náboženských ptydepe výrazů, jimž rozumí jen pravidelní návštěvníci sborových shromáždění. Patrně nejznámějším příkladem takového výrazu je hebrejský termín „amen“, který se dosud pouze foneticky přepisoval a nepřekládal. Vždyť kdo i z pravidelných účastníků bohoslužeb ví, co vlastně tento termín znamená? Uzavřená komise synodu proto jednala o výrazu, který by nahradil již nevyhovující „amen“. Nový termín by měl být všeobecně známý, ale také akcep-tovatelný širší křesťanskou ekumenou. Z důvodu ekumenické otevřenosti proto komise rozhodla, že hledaný výraz musí vycházet z latiny. Aby přitom nedošlo ani k výprodeji vlastní reformační tradice, rozhodli se členové komise hledat vhodný termín ve spisech světových reformátorů (vždyť Martin Luther i Jan Kalvín psali většinu svých děl latinsky). Členové komise nakonec nalezli řešení v Malém katechismu dr. Martina Luthera (1529). V katechismu při výkladu Modlitby Páně objasňuje reformátor výraz „amen“ slovy: „amen, amen, tím říkám ano, ano, tak se staň“. Protože by bylo poněkud komplikované vyslovovat po každé modlitbě „ano, ano, tak se staň“, rozhodli se členové komise nahradit výraz „amen“ krátkým a půvabným překladem slova „staň se“ do latiny: „fiat“. Tento výraz nahradí dosavadní termín „amen“, používaný na závěr modliteb, také v písních a biblických citátech.
Protože synod chce zabránit liturgické svévoli, závazně nařizuje sborům ČCE tento postup: Do 1. září tohoto roku opravit ručním přepsáním ve všech sborových zpěvnících a agendách výraz „amen“ termínem „fiat“. U biblických textů není třeba opravovat přepisováním, jen při hlasitém čtení Písma svatého vyslovit na místě psaného „amen“ vždy „fiat“. Také kázání a modlitby ve shromáždění je třeba zakončovat společným „fiat“.
Synod při svém zasedání jmenoval tajnou dozorčí radu, jejíž členové budou dohlížet na dodržování tohoto usnesení při sborových shromážděních.
Na podzim letošního roku se chystá revidované vydání Ekumenického překladu bible, Evangelického zpěvníku a Agendy Českobratrské církve evangelické, kde budou všechny dosud užívané výrazy „amen“ již řádně nahrazeny.
Synod také vyhlásil konkurs na nalezení vhodného termínu, nahrazujícího další nesrozumitelný výraz „halelujah“. Návrhy nových temínů s uvedením výše sponzorských darů, které by s jejich zavedením byly spojeny, mají být zasílány na adresu Synodní rady do 31.března 2004.
Zasedání synodu bylo zakončeno společným zpěvem písně č. 487 z Evangelického zpěvníku Fiat, Otče, rač to dáti.
Hlavním bodem jednání na synodu se stala otázka, jakým způsobem upravit formu evangelických bohoslužeb tak, aby byla srozumitelná našim necírkevním současníkům. Prvním krokem by mělo být odstranění náboženských ptydepe výrazů, jimž rozumí jen pravidelní návštěvníci sborových shromáždění. Patrně nejznámějším příkladem takového výrazu je hebrejský termín „amen“, který se dosud pouze foneticky přepisoval a nepřekládal. Vždyť kdo i z pravidelných účastníků bohoslužeb ví, co vlastně tento termín znamená? Uzavřená komise synodu proto jednala o výrazu, který by nahradil již nevyhovující „amen“. Nový termín by měl být všeobecně známý, ale také akcep-tovatelný širší křesťanskou ekumenou. Z důvodu ekumenické otevřenosti proto komise rozhodla, že hledaný výraz musí vycházet z latiny. Aby přitom nedošlo ani k výprodeji vlastní reformační tradice, rozhodli se členové komise hledat vhodný termín ve spisech světových reformátorů (vždyť Martin Luther i Jan Kalvín psali většinu svých děl latinsky). Členové komise nakonec nalezli řešení v Malém katechismu dr. Martina Luthera (1529). V katechismu při výkladu Modlitby Páně objasňuje reformátor výraz „amen“ slovy: „amen, amen, tím říkám ano, ano, tak se staň“. Protože by bylo poněkud komplikované vyslovovat po každé modlitbě „ano, ano, tak se staň“, rozhodli se členové komise nahradit výraz „amen“ krátkým a půvabným překladem slova „staň se“ do latiny: „fiat“. Tento výraz nahradí dosavadní termín „amen“, používaný na závěr modliteb, také v písních a biblických citátech.
Protože synod chce zabránit liturgické svévoli, závazně nařizuje sborům ČCE tento postup: Do 1. září tohoto roku opravit ručním přepsáním ve všech sborových zpěvnících a agendách výraz „amen“ termínem „fiat“. U biblických textů není třeba opravovat přepisováním, jen při hlasitém čtení Písma svatého vyslovit na místě psaného „amen“ vždy „fiat“. Také kázání a modlitby ve shromáždění je třeba zakončovat společným „fiat“.
Synod při svém zasedání jmenoval tajnou dozorčí radu, jejíž členové budou dohlížet na dodržování tohoto usnesení při sborových shromážděních.
Na podzim letošního roku se chystá revidované vydání Ekumenického překladu bible, Evangelického zpěvníku a Agendy Českobratrské církve evangelické, kde budou všechny dosud užívané výrazy „amen“ již řádně nahrazeny.
Synod také vyhlásil konkurs na nalezení vhodného termínu, nahrazujícího další nesrozumitelný výraz „halelujah“. Návrhy nových temínů s uvedením výše sponzorských darů, které by s jejich zavedením byly spojeny, mají být zasílány na adresu Synodní rady do 31.března 2004.
Zasedání synodu bylo zakončeno společným zpěvem písně č. 487 z Evangelického zpěvníku Fiat, Otče, rač to dáti.
|
|
|
|
|
|