archiv
OBSAH:
Nový svátek
Zastavení
Blahoslavení tvůrci pokoje
Co o tom čteme v Bibli
Nechat krásu pod závojem
Jak se pozná cudný člověk?
Cudnost
Jak si ji představíte a jak se pozná?
Ve výtvarném umění
Dorkas
Minulé zkušenosti
Frída
Petr Eben: Religious works Arie Ruth
Co bylo
Co bude
Českobratrské Horácko
Jan Spálený Má vina
Krize
Ve výtvarném umění
Drogy. Proč?
Sjezd YMCA
Tábor východního bloku
Společné seniorátní dny
Duhové svíčky
Milý Pane Bože
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Nový svátek
Petr Gallus
Petr Gallus
Vzhledem k tomu,že v září chybí církevní svátek, rozhodlo se Bratrstvo tuto chybu napravit.Vyhlašujeme proto na 31.září Svátek evangelických klanů. Při příležitosti prvního slavení tohoto svátku vás všechny zveme na sraz evangelických klanů, který se bude konat v Praze na Strahově pod heslem „Milujte se a množte se“ ((Gn 1).Nepůjde tedy o „kdo z koho&ldquo, o srovnávání velikosti jednotlivých klanů, ale o &bdquokdo s kým&ldquo. Cílem setkání totiž bude rozmotat velmi spletité klubko jednotlivých rodinných vztahů a vnést tak jasno do příbuzenských poměrů v církvi,abychom zajistili neporušenost naší po staletí z generace na generaci předávané evangelické genetické informace. Na základ získaných informací bude sestavena tzv. klanometrická mapa, tedy jakýsi kompletní církevní rodokmen. Zároveň tím vytvoříme podklady pro církevní regulaci porodnosti a plánované rodičovství: každému členu církve vystaví synodní rada na požádání závazný seznam vhodných a nevhodných partnerů pro případné manželství, který poslouží jako velmi vítané vodítko při plánování vlastní budoucnosti.
Věříme, že nový svátek přijmete s nadšením a těšíme se na viděnou.
PS:Pro společný oběd si s sebou prosím vezměte odpovídající počet porcí jídla, jejichž smícháním na místě vznikne typický evangelický guláš.
Věříme, že nový svátek přijmete s nadšením a těšíme se na viděnou.
PS:Pro společný oběd si s sebou prosím vezměte odpovídající počet porcí jídla, jejichž smícháním na místě vznikne typický evangelický guláš.
Sen
Zdálo se mi o jaru
kvetly jabloně nekvetly šeříky
zdálo se mi o jaru
zpívali kosi a déšť plašil slavíky
zdálo se mi o jaru
mělo rozespalé oči a zrůžovělé tváře
zdálo se mi o jaru
o nocích modři kalamáře
Zdálo se mi o jaru - mělo rýmovatý nos
Zdálo se mi o létě
o suché trávě plné brouků
zdálo se mi o létě
chytání slunce do klobouku
zdálo se mi o létě
byl velký žár však sem tam stín
zdálo se mi o létě
sny chycené v síti ostružin
Zdálo se mi o létě - já zatoulal se v obilí
Samuel Titěra
Zdálo se mi o jaru
kvetly jabloně nekvetly šeříky
zdálo se mi o jaru
zpívali kosi a déšť plašil slavíky
zdálo se mi o jaru
mělo rozespalé oči a zrůžovělé tváře
zdálo se mi o jaru
o nocích modři kalamáře
Zdálo se mi o jaru - mělo rýmovatý nos
Zdálo se mi o létě
o suché trávě plné brouků
zdálo se mi o létě
chytání slunce do klobouku
zdálo se mi o létě
byl velký žár však sem tam stín
zdálo se mi o létě
sny chycené v síti ostružin
Zdálo se mi o létě - já zatoulal se v obilí
Samuel Titěra
Blahoslavenství
Blahoslavení
tvůrci pokoje
Pavel Pokorný
tvůrci pokoje
Pavel Pokorný
Blahoslaveni tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Když Ehúd byl sebral odvahu (a dýku) a zapíchl tlusťocha Eglóna, zem si oddechla a žila v míru po osmdesát let (jen si to přečtěte v knize Soudců 3,12 30). Když se britský ministerský předseda Chamberlain vrátil z Mnichova, prohlásil prý: Přivezl jsem mír. A do roka začala druhá světová válka. Tedy:neplatí tak docela, že násilí plodí násilí a že pokojné, smířlivé jednání vede ku pokoji.
Blahoslavený polisista, který několika zručnými chvaty zpacifikuje násilníka. Obnovuje tím pořádek a sluaní občané mohou jít pokojně spát. Užití síly (ovšem jen za určitých podmínek a okolností) může být docela dobrou cestou k pokoji. Aspoň nějakému pokoji (a Bohu díky za něj).
Mírov (jak případné jméno pro věznici!) plný zpacifikovaných narušitelů pořádku asi nebude plností toho, co má Ježíš na mysli. Podobně jako lidová moudrost v podání Jarka Nohavici (&bdguo;Věřte mi luďkové, že to tak ma byť raz za čas třa robce kožuch vyprašiť&lbquo;) je sice humorným a přímočarým návodem, jak mít doma „pokoj&lbquo;, ale nebude pravděpodobně splňovat náročnější představu o vztahu muže a ženy jako vztahu plném důvěry, naslouchání a vzájemné podpory.
Proto Ježíš mluví o tvorbě pokoje. Ví, že pokoj nenastává ani jedinou (byť dobře mířenou a správně adresovanou) ranou, ani útěkem z boje a rezignací (dejte mi pokoj! já od vás taky nic nechci!), ale tvůrčí činností, odvahou a vynalézavým úsilím. Myslím, že mír v Izraeli nebyl tenkrát jen dílem Ehúdova atentátu a vyhnání okupačních vojsk, ale dílem všech, kdo byli ochotni dbát na Hospodinův zákon, respektovat se navzájem, své konflikty řešit přes řádné soudy (a podvolovat se jim)a v zahraniční politice držet jednotnou linii. Naproti tomu Chamberlainovo vyjednávání mír nepřineslo, neboť nechránilo slabé a jen dalo prostor agresivnímu násilníkovi.
Ježíš nechválí ústupnost, ale iniciativu. V kázání na hoře (Mt 5,23 24) Ježíš mluví o smíření s bratrem takto:Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem.Tedy: možná je ti to jedno, co má ten druhý proti tobě, možná to tobě ani moc nevadí, ale jestliže on má něco proti tobě, nemůžeš to tak nechat být. Ty jdi za ním (i když to může být hodně nepříjemné setkání) a hledej smíření.
Když Ehúd byl sebral odvahu (a dýku) a zapíchl tlusťocha Eglóna, zem si oddechla a žila v míru po osmdesát let (jen si to přečtěte v knize Soudců 3,12 30). Když se britský ministerský předseda Chamberlain vrátil z Mnichova, prohlásil prý: Přivezl jsem mír. A do roka začala druhá světová válka. Tedy:neplatí tak docela, že násilí plodí násilí a že pokojné, smířlivé jednání vede ku pokoji.
Blahoslavený polisista, který několika zručnými chvaty zpacifikuje násilníka. Obnovuje tím pořádek a sluaní občané mohou jít pokojně spát. Užití síly (ovšem jen za určitých podmínek a okolností) může být docela dobrou cestou k pokoji. Aspoň nějakému pokoji (a Bohu díky za něj).
Mírov (jak případné jméno pro věznici!) plný zpacifikovaných narušitelů pořádku asi nebude plností toho, co má Ježíš na mysli. Podobně jako lidová moudrost v podání Jarka Nohavici (&bdguo;Věřte mi luďkové, že to tak ma byť raz za čas třa robce kožuch vyprašiť&lbquo;) je sice humorným a přímočarým návodem, jak mít doma „pokoj&lbquo;, ale nebude pravděpodobně splňovat náročnější představu o vztahu muže a ženy jako vztahu plném důvěry, naslouchání a vzájemné podpory.
Proto Ježíš mluví o tvorbě pokoje. Ví, že pokoj nenastává ani jedinou (byť dobře mířenou a správně adresovanou) ranou, ani útěkem z boje a rezignací (dejte mi pokoj! já od vás taky nic nechci!), ale tvůrčí činností, odvahou a vynalézavým úsilím. Myslím, že mír v Izraeli nebyl tenkrát jen dílem Ehúdova atentátu a vyhnání okupačních vojsk, ale dílem všech, kdo byli ochotni dbát na Hospodinův zákon, respektovat se navzájem, své konflikty řešit přes řádné soudy (a podvolovat se jim)a v zahraniční politice držet jednotnou linii. Naproti tomu Chamberlainovo vyjednávání mír nepřineslo, neboť nechránilo slabé a jen dalo prostor agresivnímu násilníkovi.
Ježíš nechválí ústupnost, ale iniciativu. V kázání na hoře (Mt 5,23 24) Ježíš mluví o smíření s bratrem takto:Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem.Tedy: možná je ti to jedno, co má ten druhý proti tobě, možná to tobě ani moc nevadí, ale jestliže on má něco proti tobě, nemůžeš to tak nechat být. Ty jdi za ním (i když to může být hodně nepříjemné setkání) a hledej smíření.
Cudnost
Co o tom
čteme v Bibli
Aleš Mostecký
čteme v Bibli
Aleš Mostecký
Když byl Nátan poslán k Davidovi, aby jej přivedl k pokání, zachoval se prorok velmi cudně. Nejen, že Davidův milostný románek s Betsabé a skandálek s Urijášovou smrtí neprodal výhodně tehdejšímu bulváru, ale i před samotným králem mluvil nejprve v podobenství. Tak, aby hrubě a neomaleně nezranil. I k odkrytí vlastní viny samotnému pachateli Davidovi přistupuje jednak v souladu s posláním od Hospodina a jednak citlivě. Nátan je cudný, protože cudně jedná ten, kdo jej poslal, tedy Bůh sám. Ani on totiž nepitvá Davidovu vinu, „nerochní“ si v ní, ale snímá ji. Či přikrývá. Proto, aby nebyla na očích a nebila do očí.
Tak jako na počátku skryl nahotu Adama a Evy, zahalil ji. Tak taky platí jeho požehnání synům Noeho, Šémovi a Jefetovi, kteří po vzoru Hospodinově cudně zakrývají nahotu otce. Narozdíl od bezbožně jednajícího Cháma, syna konajícího v rozporu s Božím jednáním, který o nahotě opilého Noeho halasně vytruboval do světa.
Proto i jediná výslovná výzva k cudnosti (v Tt 2,5 určená ženám)je v celé souvislosti nakonec pouze jedním z typů jednání, které „neznevažuje Boží slovo“ a „dělá čest učení naašho Spasitele Boha“ .Naše cudnost dává poznat světu Cudného, který takto jedná s námi všemi.
Tak jako na počátku skryl nahotu Adama a Evy, zahalil ji. Tak taky platí jeho požehnání synům Noeho, Šémovi a Jefetovi, kteří po vzoru Hospodinově cudně zakrývají nahotu otce. Narozdíl od bezbožně jednajícího Cháma, syna konajícího v rozporu s Božím jednáním, který o nahotě opilého Noeho halasně vytruboval do světa.
Proto i jediná výslovná výzva k cudnosti (v Tt 2,5 určená ženám)je v celé souvislosti nakonec pouze jedním z typů jednání, které „neznevažuje Boží slovo“ a „dělá čest učení naašho Spasitele Boha“ .Naše cudnost dává poznat světu Cudného, který takto jedná s námi všemi.
Cudnost
Nechat krásu
pod závojem
Samuel Titěra
pod závojem
Samuel Titěra
V jednom večerním pořadu rakouského rozhlasu, zaslechnutém kdesi na dálnici, zazněla zajímavá věta: „Erotika, to je umění skrývat.“ Když mi o tom otec vyprávěl, dlouho jsem to nemohl vstřebat. Mám přeci jen trochu horkou krev. Ale onen výrok doceňuji stále víc a víc. Myslím si, že to, co dělá erotiku krásnou (oproti ubohosti pornografie), je právě cudnost. A ta nemizí, nemění se a neubývá spolu s kazícími se mravy. Tam, kde je cudnost, není třeba se pohoršovat.
Ale není to nic, co by se omezovalo jen na erotiku:cudnost patří všem krásným věcem.Našim tělům, ale i naší radosti, našemu chování, našim mezilidským vztahům.Cudnost je přiznání se ke kráse a křehkosti, jemnosti a nezachytitelnosti. Má v sobě nenahraditelné koření tajemství.Právě proto, že krása sama je nepostižitelná:když se snaží ukázat v plném světle, vyprchá a zbyde jen škleb. Abychom se jí mohli přiblížit, musíme ji nechat pod závojem. A tím je právě cudnost.
Zkuste si představit dva zážitky:úžasný a zářivý úsměv krásné herečky (třeba Julie Roberts...)a jemné cuknutí v koutku úst a záblesk v očích, když pustíte cizí ženu jako první do dveří.Úctyhodný dekolt Haliny Pawlovské i Lucie Bílé a jemná nabíraná bavlněná halenka, docela ke krku zapnutá, zakrývající ta nejnádhernější ňadra, nechávající jim jejich tajemství a svůdnost. Vidíte, taky se nějak nemůžu od té erotiky dostat dál.
Jenže cudnost má být také vlastní zbožnosti. I víra je krásná, i můj vztah k Bohu může být plný energie, napětí, vzrušení, překvapení.Ale jde opět o věc velmi intimní. Možná intimn jaí než je všechna moje nahota. A stejně jako má sexualita, i víra si zaslouží mít svoje soukromí, svůj prostor pro zápas, pro rozvíjení, svůj tichý koutek v srdci. Když budeme chodit po ulicích nazí (ať už žijeme v jakémkoli podnebí), brzo nás to unaví a nebudeme už schopni si svou jedinečnou intimní sexualitu užít z plna hrdla.Když budeme na potkání hovořit o svých náboženských zážitcích a dávat na odiv svou víru, jednak tím mnohé znechutíme, jednak svou religiozitu můžeme vyprázdnit a obrat o možnost rozvíjení. Vždyť víra je tajemství. A co je krásné a cenné, to je krásné a cenné pro mne - a pro toho, s kým se o to mohu sdílet.Ne pro ostatní.
A mohl bych pokračovat.Velký kus cudnosti je například v úctě k poezii a opatrnosti při jejím vykládání, interpretaci a čtení.Když se budeme snažit odhalit podstatu krásy v umění, jakkoli důmyslným rozborem (nemluvě o tom šakolním), o mnoho se připravíme.To co odhalíme, nebude esence krásy, ale jen pachuť pohledu na útroby. Cudnost je šetrnost.Cudnost je ohleduplnost, cudnost je tajemství.A stojí za to se jí učit.
Ale není to nic, co by se omezovalo jen na erotiku:cudnost patří všem krásným věcem.Našim tělům, ale i naší radosti, našemu chování, našim mezilidským vztahům.Cudnost je přiznání se ke kráse a křehkosti, jemnosti a nezachytitelnosti. Má v sobě nenahraditelné koření tajemství.Právě proto, že krása sama je nepostižitelná:když se snaží ukázat v plném světle, vyprchá a zbyde jen škleb. Abychom se jí mohli přiblížit, musíme ji nechat pod závojem. A tím je právě cudnost.
Zkuste si představit dva zážitky:úžasný a zářivý úsměv krásné herečky (třeba Julie Roberts...)a jemné cuknutí v koutku úst a záblesk v očích, když pustíte cizí ženu jako první do dveří.Úctyhodný dekolt Haliny Pawlovské i Lucie Bílé a jemná nabíraná bavlněná halenka, docela ke krku zapnutá, zakrývající ta nejnádhernější ňadra, nechávající jim jejich tajemství a svůdnost. Vidíte, taky se nějak nemůžu od té erotiky dostat dál.
Jenže cudnost má být také vlastní zbožnosti. I víra je krásná, i můj vztah k Bohu může být plný energie, napětí, vzrušení, překvapení.Ale jde opět o věc velmi intimní. Možná intimn jaí než je všechna moje nahota. A stejně jako má sexualita, i víra si zaslouží mít svoje soukromí, svůj prostor pro zápas, pro rozvíjení, svůj tichý koutek v srdci. Když budeme chodit po ulicích nazí (ať už žijeme v jakémkoli podnebí), brzo nás to unaví a nebudeme už schopni si svou jedinečnou intimní sexualitu užít z plna hrdla.Když budeme na potkání hovořit o svých náboženských zážitcích a dávat na odiv svou víru, jednak tím mnohé znechutíme, jednak svou religiozitu můžeme vyprázdnit a obrat o možnost rozvíjení. Vždyť víra je tajemství. A co je krásné a cenné, to je krásné a cenné pro mne - a pro toho, s kým se o to mohu sdílet.Ne pro ostatní.
A mohl bych pokračovat.Velký kus cudnosti je například v úctě k poezii a opatrnosti při jejím vykládání, interpretaci a čtení.Když se budeme snažit odhalit podstatu krásy v umění, jakkoli důmyslným rozborem (nemluvě o tom šakolním), o mnoho se připravíme.To co odhalíme, nebude esence krásy, ale jen pachuť pohledu na útroby. Cudnost je šetrnost.Cudnost je ohleduplnost, cudnost je tajemství.A stojí za to se jí učit.
Anketa
Cudnost
Jak se pozná cudný člověk?
Jak se pozná cudný člověk?
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
pracovník jaderné elektrárny
Tak moji ženu Marge poznáte podle vysokého modrého drdolu. Potom taky soused Flanders. A nakonec náš farář, protože mu pod tím černým frakem není nikdy vidět zadek.
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
Pojem cudnost mi zavání trochu neupřímností a přetvářkou. Já osobně mám radši lidi spontánní. Má to však své hranice - já bych tomu říkala asi ohleduplnost: k lidem, k něčemu, co nás přesahuje.
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
veterinář a varhaník, 34 let
Cudnost pro mě trochu zavání úzkoprsostí 19. století. Takový člověk se pozná asi tím, že se drží zpátky ve svých projevech, nemluví „nesluaně“, nechodí nápadně oblečený a ošívá se, pokud se hovoří o sexu. Jsou tyto projevy pravdivé, nebo pouze maskou, pod kterou se skrývá někdo jiný?
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
Asi šapatně - nepoznala jsem ho ještě.
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
farářka ve Švýcarsku, 30 let
Cudný člověk nemluví a nejedná tak, aby sám sebe ve všem zviditelňoval, chová se sdílně, spolutvořivě, naslouchá druhým. Ve vztazích mezi lidmi je také třeba respektovat odstup, aby mohl každý svobodně dýchat. Tento „odstup “ záleží na konkrétním vztahu. Druhému člověku není možné násilně vtrhávat do jeho tajemství, intimity. Sdílená intimita je skutečný dar, štěstí. Chtít si ji vynutit - to pro mne znamená nedostatek cudnosti.
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
Cudnost vidím jako protipól exhibicionismu. A poznat cudného člověka není lehké, neboe lze být cudný jen v některých sférách života, a my primárně vnímáme jen ty nápadnější stránky člověka.
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
ředitel azylového domu, 46 let
Je to zvláštní vlastnost, která je mnohými chápana jako protiváha sexuality i rozkoše. D. Bonhoeffer napsal: „podstatné na cudnosti není zřeknutí se rozkoše. “ Bojím se, že tam, kde se cudnost dává na obdiv, může dojít k pokrytectví (Velká Británie 19. stol.)
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
Třeba podle toho, že o něčem nechce mluvit a něco nechce slyšet, váží si čistoty svých myšlenek i skutků. Neznamená to ovšem, že by to byl člověk, který nezná život. A pozor na falešnou i hranou cudnost, ta je nepříjemná a možná i směšná.
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
Určitě se červená. I když by mě zajímalo, jak by vypadal cudný Červenáček z Rychlých šípů...
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
klinická psycholožka, 72 let
Cudný člověk respektuje práva na tajemství druhého a chrání práva vlastní.
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
tajemník - farář mládeže, 30 let
Podle toho, že se s ním cítím dobře. Necítím se jím manipulován, nemám pocit, že o sobě říká víc, než je třeba, abych slyšel, a také ode mne nechce slyšet víc, než kolik je žádoucí. Jde o uchování ve skrytosti toho, co skryto zůstat má.
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
varhanice, 30 let
Nevím, ale já si ho představuji jako pokorného, neprovokujícího člověka.
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
studentka teologie, 20 let
Na první pohled těžko, takový necuda je nápadnější.
Cudnost
Cudnost
Jan Sokol
Jan Sokol
Má ještě vůbec nějaký smysl mluvit o cudnosti, když už samo slovo zní tak strašně zastarale? A přece není tak dávné: podle Machkova slovníku vzniklo z (ne-)studný a mělo by tedy znamenat schopnost se stydět. To je ovšem schopnost pro každé větší i menší lidské společenství úplně základní, bez níž to zkrátka nejde. Platónův Prótagoras to říká natvrdo: „Kdo nemá ponětí o studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“ Toho se dnešní člověk ovšem lekne: usmrtit? To snad ne! Jenže co naplat, „nákaza“ to je a co s ní? Co si počít s člověkem, který se nikdy a za nic nestydí, v rodině, v práci, na ulici, v parlamentě?
Buď je tak spravedlivý, že nikdy neudělal nic, zač by se měl stydět - anebo spíš vůbec netuší, že by se stydět mohl a měl. Pokud netuší, co je hanba a hanebnost, nemůže mít ani ponětí o tom, co je třeba poctivost nebo čest - a co teď? Vynadat mu? Dát pár facek? Pomůže to? Asi ne, ale lidé to tak vždycky dělali, protože jim nic jiného nezbylo: kdo se nestydí, měl by se aspoň bát. Jinak by s ním nebylo k vydržení.
Ale zpátky k cudnosti. Ta se u nás už dávno omezila jen na stud pohlavní, než se vytratila docela. Možná to spolu i nějak souviselo. Kde se vůbec bere pohlavní stud? Je snad pohlaví a sexualita něco, zač by se člověk měl stydět? Jenže tady už musíme dávat dobrý pozor: ani ten nejcudnější člověk se nestydí za své pohlaví, ale stydí se před tím druhým. Většinou dokonce jen tehdy, když ho ten druhý pohlavně zajímá, když mu není lhostejný: proto se malé děti (pohlavně) nestydí. Člověk se začne stydět v okamžiku, kdy se jeho sexualita jaksi probouzí - krátce řečeno, když by z toho mohlo něco být. Nestydí se za něco, ale stydí se před něčím, přesněji řečeno před někým.
Cudnost tedy neznamená stud za něco, co jsem provedl, ale ostych nebo obavu před něčím, co by se teprve mohlo stát. Co by to tak mohlo být? Sexualita je strašná přírodní síla, „mocnost a panstvo“, jak by řekl svatý Pavel. Když se probudí, člověk ztratí hlavu. Na chvíli, na pár let, někdy snad i na celý život. Jenže dokud ji člověk technicky neovládl antikoncepcí, stačilo ztratit hlavu jen na chvilku a stala se obrovská věc: začal nový život. To by mohla být ta nejkrásnější věc na světě, ovšem jedině tehdy, pokud to právě nebylo jen chvilkové ztracení hlavy. Pokud bylo, říkávalo se naopak „on jí zkazil život.“
Znamenala tedy cudnost prostě strach z otěhotnění? Ne tak docela. Cudnost spíš jaksi hájila vážnost sexu a bránila tomu, co se nakonec stejně stalo: úplnému oddělení sexuality od početí a těhotenství. Na rozdíl od jiných živočichů je u člověka spojení sexuality s reprodukcí beztak hodně volné. Sexualita neslouží jen k reprodukci, ale drží lidský pár pohromadě; proto ji člověk tak neobyčejně silně prožívá, po celý rok a bez ohledu na ovulační cykly. Teprve antikoncepční technika ovšem umožnila, aby se sex od reprodukce bezpečně oddělil a stal se jen jednou ze životních příjemností. Člověk může ztrácet hlavu, kdykoli a s kýmkoli se mu zachce, a vůbec nic se nestane.
Opravdu? Něco podstatného se přece jen stalo. Sexualita se předně jaksi zbanalizovala, ztratila hodně ze své děsivé moci, zároveň ale také hodně vybledla, až se stala spotřebním zbožím se všemi důsledky. Nikdo už nepíše o nešťastné lásce a cudnost vyšla z módy. Jenže tam, kde z ní už nezbylo vůbec nic, zmizela kupodivu i šťastná láska a možná se nakonec vytratí samotný sex: nebývalý zájem o různé „alternativní“ sexuální praktiky by tomu nasvědčoval. A to nejdůležitější nakonec: z celé té úžasné věci mezi ženou a mužem se skoro úplně vytratily děti; ty dnes mají se sexem málo společného, a tak není divu, že se jich rodí méně a méně. Sexualita, které je všude dost, nedrží jejich rodiče pohromadě - možná právě proto, že s „bezpečným sexem“ zmizel nejen strach z nechtěného těhotenství, ale i to ostatní, čemu naši předkové říkali cudnost.
Buď je tak spravedlivý, že nikdy neudělal nic, zač by se měl stydět - anebo spíš vůbec netuší, že by se stydět mohl a měl. Pokud netuší, co je hanba a hanebnost, nemůže mít ani ponětí o tom, co je třeba poctivost nebo čest - a co teď? Vynadat mu? Dát pár facek? Pomůže to? Asi ne, ale lidé to tak vždycky dělali, protože jim nic jiného nezbylo: kdo se nestydí, měl by se aspoň bát. Jinak by s ním nebylo k vydržení.
Ale zpátky k cudnosti. Ta se u nás už dávno omezila jen na stud pohlavní, než se vytratila docela. Možná to spolu i nějak souviselo. Kde se vůbec bere pohlavní stud? Je snad pohlaví a sexualita něco, zač by se člověk měl stydět? Jenže tady už musíme dávat dobrý pozor: ani ten nejcudnější člověk se nestydí za své pohlaví, ale stydí se před tím druhým. Většinou dokonce jen tehdy, když ho ten druhý pohlavně zajímá, když mu není lhostejný: proto se malé děti (pohlavně) nestydí. Člověk se začne stydět v okamžiku, kdy se jeho sexualita jaksi probouzí - krátce řečeno, když by z toho mohlo něco být. Nestydí se za něco, ale stydí se před něčím, přesněji řečeno před někým.
Cudnost tedy neznamená stud za něco, co jsem provedl, ale ostych nebo obavu před něčím, co by se teprve mohlo stát. Co by to tak mohlo být? Sexualita je strašná přírodní síla, „mocnost a panstvo“, jak by řekl svatý Pavel. Když se probudí, člověk ztratí hlavu. Na chvíli, na pár let, někdy snad i na celý život. Jenže dokud ji člověk technicky neovládl antikoncepcí, stačilo ztratit hlavu jen na chvilku a stala se obrovská věc: začal nový život. To by mohla být ta nejkrásnější věc na světě, ovšem jedině tehdy, pokud to právě nebylo jen chvilkové ztracení hlavy. Pokud bylo, říkávalo se naopak „on jí zkazil život.“
Znamenala tedy cudnost prostě strach z otěhotnění? Ne tak docela. Cudnost spíš jaksi hájila vážnost sexu a bránila tomu, co se nakonec stejně stalo: úplnému oddělení sexuality od početí a těhotenství. Na rozdíl od jiných živočichů je u člověka spojení sexuality s reprodukcí beztak hodně volné. Sexualita neslouží jen k reprodukci, ale drží lidský pár pohromadě; proto ji člověk tak neobyčejně silně prožívá, po celý rok a bez ohledu na ovulační cykly. Teprve antikoncepční technika ovšem umožnila, aby se sex od reprodukce bezpečně oddělil a stal se jen jednou ze životních příjemností. Člověk může ztrácet hlavu, kdykoli a s kýmkoli se mu zachce, a vůbec nic se nestane.
Opravdu? Něco podstatného se přece jen stalo. Sexualita se předně jaksi zbanalizovala, ztratila hodně ze své děsivé moci, zároveň ale také hodně vybledla, až se stala spotřebním zbožím se všemi důsledky. Nikdo už nepíše o nešťastné lásce a cudnost vyšla z módy. Jenže tam, kde z ní už nezbylo vůbec nic, zmizela kupodivu i šťastná láska a možná se nakonec vytratí samotný sex: nebývalý zájem o různé „alternativní“ sexuální praktiky by tomu nasvědčoval. A to nejdůležitější nakonec: z celé té úžasné věci mezi ženou a mužem se skoro úplně vytratily děti; ty dnes mají se sexem málo společného, a tak není divu, že se jich rodí méně a méně. Sexualita, které je všude dost, nedrží jejich rodiče pohromadě - možná právě proto, že s „bezpečným sexem“ zmizel nejen strach z nechtěného těhotenství, ale i to ostatní, čemu naši předkové říkali cudnost.
|
Cudnost
Jak si ji
představíte
a jak se pozná?
Anketa
představíte
a jak se pozná?
Anketa
Co si představíte, když se řekne cudnost?
Jak se pozná cudný člověk?
„Vylez a obleč se!“
„Myslíš, že tohle je taky hřích?“
„Samozřejmě, svádění k smilstvu je samo o sobě těžkej hřích.“
„Vy máte ale těžkej život, hoši katolický,“ řekla a vyšla ze clony rákosí. A tak jsem poprvé uviděl její ňadra nahá. Byly to dvě pevné, její postavě přiměřené kozičky, bíle svítily ve stínu těla, neboť stála zády k večernímu slunci, a vodní kapičky se na nich krásně třpytily.
„Obleč se!“ zvolal jsem úpěnlivě. „Nezahrávej si s pánem Bohem!“
„Cheche!“ řekla posměšně. „S tím já si zahrávat nechci. Já chci s tebou!“
Josef Škvorecký: Mirákl.
„Myslíš, že tohle je taky hřích?“
„Samozřejmě, svádění k smilstvu je samo o sobě těžkej hřích.“
„Vy máte ale těžkej život, hoši katolický,“ řekla a vyšla ze clony rákosí. A tak jsem poprvé uviděl její ňadra nahá. Byly to dvě pevné, její postavě přiměřené kozičky, bíle svítily ve stínu těla, neboť stála zády k večernímu slunci, a vodní kapičky se na nich krásně třpytily.
„Obleč se!“ zvolal jsem úpěnlivě. „Nezahrávej si s pánem Bohem!“
„Cheche!“ řekla posměšně. „S tím já si zahrávat nechci. Já chci s tebou!“
Josef Škvorecký: Mirákl.
Cudnost
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
Ondřej Macek
V latinském označení castitas splývají dva pojmy: čistota a cudnost. Cudnost je zobrazována jako žena s palmovou snítkou nebo ptákem fénixem. Symbolika palmové ratolesti je velmi stará. Zvláště oblíben byl datlovník - pro užitečnost, krásu a dlouhověkost. Palma je stále zelená a vzdoruje i slunečnímu žáru. Ratolest dostávali do rukou olympijští vítězové. V křesťanské éře bylo vítězství přeznačeno, a tak palmovou ratolest nesou mučedníci a světci, zvítězilí v tom nejpodstatnějším. Podobně je tomu i s fénixem. Zatímco v antice odkazoval k něčemu věčně trvajícímu (římské císařství), je v křesťanství symbolem zmrtvýchvstalého Krista, který prošel utrpením i smrtí a vstal.
Oba atributy cudnosti tedy zdůrazňují její trvalost (či spíše obnovování) i to, že patří mezi nejvíce ceněné ctnosti. Zároveň se jimi ukazuje na mučednictví, které je někdy s cudností spjato.
Oba atributy cudnosti tedy zdůrazňují její trvalost (či spíše obnovování) i to, že patří mezi nejvíce ceněné ctnosti. Zároveň se jimi ukazuje na mučednictví, které je někdy s cudností spjato.
Probudila jsme se z děsivého snu - nic jsem si z něho nepamatovala. Zjistila jsem, že ležím na samém okraji lůžka. Joza byl vzhůru. „Hanulko“, mluvil na mě způsobem, který jsem znala jen já. Přejel mi dlaní paži a nahmatal ledové prsty. Přitáhl si mě k sobě, aby mě zahřál.
Přitiskla jsem se k němu a zatahala ho za vlasy. Oplatil mě to tím, že si mou ruku otočil kolem krku. Kousla jsem ho do brady, pak jsem to kousnutí smazala polibkem. Nato jsem ho kousla do nosu. Když jsem s tím přestala, zlíbal mě on.
Usínala jsem stočená do klubíčka, s hlavou opřenou o jeho nahá prsa. Ve vlasech se mi vlnil jeho dech. Ráno se Joza tvářil plaše a provinile, v jeho očích jsem byla nevinnou obětí jeho hříšných spádů. Nechala jsem ho při tom.
Kdesi v pravěku, do něhož jsem se jen ztěží prodírala, byl ve srovnání s Jozou, čistým jako studánka, můj milostný idol Richard jen zkušený sukničkář.
Květa Legátová,
Jozova Hanule
Přitiskla jsem se k němu a zatahala ho za vlasy. Oplatil mě to tím, že si mou ruku otočil kolem krku. Kousla jsem ho do brady, pak jsem to kousnutí smazala polibkem. Nato jsem ho kousla do nosu. Když jsem s tím přestala, zlíbal mě on.
Usínala jsem stočená do klubíčka, s hlavou opřenou o jeho nahá prsa. Ve vlasech se mi vlnil jeho dech. Ráno se Joza tvářil plaše a provinile, v jeho očích jsem byla nevinnou obětí jeho hříšných spádů. Nechala jsem ho při tom.
Kdesi v pravěku, do něhož jsem se jen ztěží prodírala, byl ve srovnání s Jozou, čistým jako studánka, můj milostný idol Richard jen zkušený sukničkář.
Květa Legátová,
Jozova Hanule
Kam na školu
Dorkas
Vyšší odborná škola sociální a teologická
Eva Drozdová, Jana Šimšová
Vyšší odborná škola sociální a teologická
Eva Drozdová, Jana Šimšová
Dorkas je ekumenicky orientovanou církevní školou, která nabízí odborné vzdělání, praktickou přípravu a společenství mladých křesťanů. Teoretickou výuku tvoří odborné sociální a teologické předměty a cizí jazyk. Student absolvuje během svého studia též 20 týdnů odborné praxe, což v souhrnu hodin představuje více než 25 % z celkového objemu výuky. Odborná praxe se koná především v sociálních institucích různého typu a zaměření. Teologická praxe se uskutečňuje ve sborech jednotlivých církví. Další příležitost k získání praxe mají studenti v misijních a evangelizačních organizacích či v církevních charitativních zařízeních.
Uplatnění absolventů se předpokládá v profesích: sociální pracovník ve všech typech sociálních institucí, sociální kurátor, sociální asistent, pastorační pracovník, misijní pracovník.
Studium na VOŠ Dorkas v Olomouci? Není problém, stačí se přihlásit a... Když si položím otázku, proč jsem se rozhodla studovat tuto školu, odpověď tak jednoznačná není a taky není jednoduchá. Dozvěděla jsem se o ní od dlouholetého kamaráda. Do té doby jsem neměla ani tušení, že nějaká taková škola existuje (možná jsem se ani nezajímala, že?!?!). Přitahovala mě hlavně teologickým zaměřením. Přijímačky byly v pohodě, těch se nikdo nemusí obávat; písemné testy a „pokec“ s místními vyučujícími.
Školu mohu doporučit každému, kdo se chce něco dozvědět o sociálních problémech, něco z teologické oblasti a kdo má rád lidi, a nevadí mu, že se s nimi vidí den co den. Já osobně jsem vděčná, že tu můžu být, protože pro mě je to příležitost potkávat se s lidmi z jiných církevních denominací. Je to pro mě obohacující. Předtím, než jsem se sem dostala, tak jsem neměla ani páru o jiných církvích (mám na mysli třeba BJB, CB, CASD, SCEAV, ECM, KS, či AC; o katolících vím, protože jsou i u nás doma). A přišla jsem na jednu skvělou věc. I když jsme všichni z jiného prostředí, jiné církve, přesto jsme si blízcí, něco nás spojuje, co spojuje všechny křesťany na celém světě. Za to jsem hodně vděčná, že se můžeme poznávat, zjišťovat, jak každý prožívá víru... Mohu si tak často uvědomovat rozdílnost prostředí, ze kterých jako studenti pocházíme.
A co vlastní studium? To je sice trochu náročnější, hlavně v tom, že se studují vlastně dva obory. I když je někdo student sociálního zaměření, přesto musí docházet na výuku teologických předmětů, a naopak. Dá se to ale zvládnout, člověk musí především vědět, proč tu je a co se tu chce dozvědět. Pravda je, že řada lidí taky neví, proč na škole je, ale během té doby se jejich zájmy vytříbí. Já jsem šla na tuto školu s tím, že chci studovat teologický směr. Během prvního ročníku to však vypadalo, že asi skončím jako „sociál“ (student sociálního směru), jichž je na škole většina, ale nakonec se nás sešlo dost na to, aby byl otevřen i teologický směr.
Ještě bych se zmínila o jedné skutečnosti či aktivitě na této škole. Každý rok se jezdí na „školu v přírodě“ do kopců Vysočiny, konkrétně do Pusté Rybné, kde škole sbor BJB v Brně propůjčuje na tuto akci svou chatu. Jinak je to soustředění, kde se něco dozvídáme ze zajímavých programů, které jsou každý rok jiné. Na „Pusťárně“ (pobyt v Pusté Rybné) jsem byla zatím jenom jednou, ale brzy pojedeme zase. Už se těším, protože tam bývá příjemná atmosféra a člověk si tam hezky odpočine.
A co závěrem? Každému bych tuto školu mohla doporučit... A proč? Přihlaste se a uvidíte.
Uplatnění absolventů se předpokládá v profesích: sociální pracovník ve všech typech sociálních institucí, sociální kurátor, sociální asistent, pastorační pracovník, misijní pracovník.
Studium na VOŠ Dorkas v Olomouci? Není problém, stačí se přihlásit a... Když si položím otázku, proč jsem se rozhodla studovat tuto školu, odpověď tak jednoznačná není a taky není jednoduchá. Dozvěděla jsem se o ní od dlouholetého kamaráda. Do té doby jsem neměla ani tušení, že nějaká taková škola existuje (možná jsem se ani nezajímala, že?!?!). Přitahovala mě hlavně teologickým zaměřením. Přijímačky byly v pohodě, těch se nikdo nemusí obávat; písemné testy a „pokec“ s místními vyučujícími.
Školu mohu doporučit každému, kdo se chce něco dozvědět o sociálních problémech, něco z teologické oblasti a kdo má rád lidi, a nevadí mu, že se s nimi vidí den co den. Já osobně jsem vděčná, že tu můžu být, protože pro mě je to příležitost potkávat se s lidmi z jiných církevních denominací. Je to pro mě obohacující. Předtím, než jsem se sem dostala, tak jsem neměla ani páru o jiných církvích (mám na mysli třeba BJB, CB, CASD, SCEAV, ECM, KS, či AC; o katolících vím, protože jsou i u nás doma). A přišla jsem na jednu skvělou věc. I když jsme všichni z jiného prostředí, jiné církve, přesto jsme si blízcí, něco nás spojuje, co spojuje všechny křesťany na celém světě. Za to jsem hodně vděčná, že se můžeme poznávat, zjišťovat, jak každý prožívá víru... Mohu si tak často uvědomovat rozdílnost prostředí, ze kterých jako studenti pocházíme.
A co vlastní studium? To je sice trochu náročnější, hlavně v tom, že se studují vlastně dva obory. I když je někdo student sociálního zaměření, přesto musí docházet na výuku teologických předmětů, a naopak. Dá se to ale zvládnout, člověk musí především vědět, proč tu je a co se tu chce dozvědět. Pravda je, že řada lidí taky neví, proč na škole je, ale během té doby se jejich zájmy vytříbí. Já jsem šla na tuto školu s tím, že chci studovat teologický směr. Během prvního ročníku to však vypadalo, že asi skončím jako „sociál“ (student sociálního směru), jichž je na škole většina, ale nakonec se nás sešlo dost na to, aby byl otevřen i teologický směr.
Ještě bych se zmínila o jedné skutečnosti či aktivitě na této škole. Každý rok se jezdí na „školu v přírodě“ do kopců Vysočiny, konkrétně do Pusté Rybné, kde škole sbor BJB v Brně propůjčuje na tuto akci svou chatu. Jinak je to soustředění, kde se něco dozvídáme ze zajímavých programů, které jsou každý rok jiné. Na „Pusťárně“ (pobyt v Pusté Rybné) jsem byla zatím jenom jednou, ale brzy pojedeme zase. Už se těším, protože tam bývá příjemná atmosféra a člověk si tam hezky odpočine.
A co závěrem? Každému bych tuto školu mohla doporučit... A proč? Přihlaste se a uvidíte.
Kontakt:
Blažejské náměstí 9,
772 00 Olomouc
akademie@cbox.cz
http://www.vosst.cz
Ředitelka:
Mgr. Petr Hlaváček
Zřizovatel:
Bratrská jednota baptistů
forma studia:
denní studium - tři roky
Blažejské náměstí 9,
772 00 Olomouc
akademie@cbox.cz
http://www.vosst.cz
Ředitelka:
Mgr. Petr Hlaváček
Zřizovatel:
Bratrská jednota baptistů
forma studia:
denní studium - tři roky
Ach ta láska...
Minulé zkušenosti
Mám za sebou už řadu partnerských i sexuálních zkušeností. Až teď mám ale pocit, že jsem se opravdu zamiloval. Mám ale strach, že by mi moje zkušenosti mohly v novém vztahu vadit. Jak se s nimi mám vyrovnat?
Marie Rybářová, psycholožka
Mám za sebou už řadu partnerských i sexuálních zkušeností. Až teď mám ale pocit, že jsem se opravdu zamiloval. Mám ale strach, že by mi moje zkušenosti mohly v novém vztahu vadit. Jak se s nimi mám vyrovnat?
Marie Rybářová, psycholožka
Každý v sobě nosíme řadu nejrůznějších zkušeností ze svého dosavadního života! Nějak jsme jej žili, s někým jsme se stýkali, na něco máme vzpomínky hezké a jasné, za něco se naopak stydíme. Můžeme prožít situace, které nás „andělsky“ či „ábelsky“ přitahovaly, fascinovaly nás, nemohli jsme jim odolat, i když jsme o nich později pochybovali. V průběhu času se může stát, že se setkáme s opravdovou hodnotou, která nám svítí trochu jinak, pravdivěji rozzáří náš svět a vše ostatní se stává matným, nepodstatným a horším. Vaše starost, aby minulé neovlivňovalo stávající, je na místě! Vždy se může stát, že se naše minulost promítá do současnosti. Zároveň ale platí: člověk na sobě musí pracovat! Neměl by být v jakémkoliv vleku toho, co bylo, nebo toho, čeho se dík zbabělosti nebo úzkosti bojí. Když naleznete novou hodnotu -- mimořádný vztah -- musíte je umět ochránit, bojovat s minulostí ve vás a vytvořit současnost podle svých představ. Dospěle tak začínáte chránit svoji lásku před nástrahami svých vzpomínek a dosavadních zkušeností. K tomu má napomoci váš rozum (že si to uvědomujete), váš cit (že to tak cítíte), vaše vůle (že chcete dosáhnout změny), vaše motivace (že s touto vyvolenou chcete opravdu žít věrně a jinak než dosud). Postupně se z vás stane dospělý a zodpovědný člověk, který ví, co chce a co nechce, který je schopen odříkání (až zase kolem něj projde krásná dívka) a boje o svůj vztah, zejména boje sama se sebou. Na závěr se také sluší říci, že se v našem křesťanském společenství můžeme opírat i o pomocníky, kterou je např. modlitba, abyste v tom tvoření pravého vztahu nebyli sami nebo vědomí o odpuštění a naději pro nás tápající a hříšníky.
Film
Frída
Marie Gürlichová
Marie Gürlichová
Frida (USA, Kanada 2002),
dle románu Haydena Herrery
kamera: Rodrigo Prieto
režie: Julie Taymor
hrají: Salma Hayek, Alfred Molina, Geoffrey Rush
O Fridě Khalové, mexické malířce, jsem před shlédnutím filmu nevěděla víc podrobností než to, že existovala: znala jsem několik jejích obrazů, slyšela jsem, že měla lesbické sklony a že byla po úraze postižená. Proto zde nechci rozebírat shody či neshody filmu a jejího reálného života (ve filmu je spíše více neshod).
Do krátké věty bych film shrnula asi takto: jde o zajímavý život zajímavé osobnosti. Je zaměřen hlavně na vztah Fridy a jejího manžela, malíře Diega Rivery, spíše než na její dílo. Obsahuje několik zajímavých a pěkných nápadů -- Fridiny ožívající obrazy a skvělou hudbu. Dostává se nám v něm také větší než malé množství sexu -- naznačuje se Fridina posedlost sexem, oproti realitě zřetelně nadsazená)
Zajímavý projekt o zajímavém člověku, nabytý různými emocemi a zajímavými (i když mnohdy nepodloženými) událostmi. Bohužel trochu zkažený nutností prodeje a hollywoodským přístupem.
dle románu Haydena Herrery
kamera: Rodrigo Prieto
režie: Julie Taymor
hrají: Salma Hayek, Alfred Molina, Geoffrey Rush
O Fridě Khalové, mexické malířce, jsem před shlédnutím filmu nevěděla víc podrobností než to, že existovala: znala jsem několik jejích obrazů, slyšela jsem, že měla lesbické sklony a že byla po úraze postižená. Proto zde nechci rozebírat shody či neshody filmu a jejího reálného života (ve filmu je spíše více neshod).
Do krátké věty bych film shrnula asi takto: jde o zajímavý život zajímavé osobnosti. Je zaměřen hlavně na vztah Fridy a jejího manžela, malíře Diega Rivery, spíše než na její dílo. Obsahuje několik zajímavých a pěkných nápadů -- Fridiny ožívající obrazy a skvělou hudbu. Dostává se nám v něm také větší než malé množství sexu -- naznačuje se Fridina posedlost sexem, oproti realitě zřetelně nadsazená)
Zajímavý projekt o zajímavém člověku, nabytý různými emocemi a zajímavými (i když mnohdy nepodloženými) událostmi. Bohužel trochu zkažený nutností prodeje a hollywoodským přístupem.
Hudba
Petr Eben:
Religious works
Arie Ruth
Eliška Esterlová
Religious works
Arie Ruth
Eliška Esterlová
Jestliže čekáte nějakou převratnou novinku, budete možná překvapeni, že muzika, kterou chci doporučit vaší pozornosti, byla stvořena již roku 1970. Jsem ale přesvědčená, že se pro mnohé z vás může Arie Ruth stát hitem č. 1 -- ač patří do oblasti „vážné“ a ještě navíc „soudobé“ hudby -- stejně rychle jako se to stalo mně. Seděla jsem vám takhle jednou ve vědecké knihovně a do uší si nechala linout v katalogu náhodou nalezenou hudbu -- která už jen názvem je podle mě téměř uhrančivá -- a měla jsem pocit, jako by tahle skoro šestiminutová skladba byla již odedávna mnou a já byla jí. Jako jí může být snad každý člověk, co někdy pocítil nesnesitelnou touhu povědět: „Kamkoli půjdeš ty, tam já chci jíti s tebou. Kde zůstaneš, kde bydliti budeš, tam zůstanu i já, tam bydliti budu. Tvůj lid je můj lid a tvůj Bůh je můj Bůh...“
Nemusíte ani znát nazpaměť biblickou knihu Rút, abyste vycítili obrovskou oddanost a víru, která je v tom všem obsažena. A nemusíte být ani muzikanti, abyste byli unešeni krásou melodie a aby se vám srdce svíralo při každém jejím dramatickém postupu. (Ale pokud jste muzikanti, máte navíc tu výhodu, že tušíte, čím to je: neuvěřitelně citlivou Ebenovou prací s disonancemi a množstvím chromatiky, která se dokonale snoubí s každým odstínem textu jsouc zakotvena v pevné formě podobné barokní „arii da capo“.)
Petr Eben, náš přední skladatel soudobé duchovní hudby, nazval tuto skladbu velepísní oddanosti. Myslím, že člověku nezbývá, než před ní pokorně sklonit hlavu.
Arii Ruth najdete na CD „Petr Eben“: Religious works v podání Pavly Bušové (mezzosoprán) a Jana Kšicy (varhany). Spolu s ní jsou zde ještě další Ebenovy skladby, tvořící pro věřícího člověka docela příjemnou (alespoň dle mého názoru) cestu k soudobé hudbě -- která je často velmi komplikovaná a těžko přístupná.
A tak vám všem doporučuji Arii Ruth. Kéž se stane alespoň na chvíli vaším velkolepým vyznáním a zaujme vás svou krásou tak, jako mě.
(Supraphon 1990)
Nemusíte ani znát nazpaměť biblickou knihu Rút, abyste vycítili obrovskou oddanost a víru, která je v tom všem obsažena. A nemusíte být ani muzikanti, abyste byli unešeni krásou melodie a aby se vám srdce svíralo při každém jejím dramatickém postupu. (Ale pokud jste muzikanti, máte navíc tu výhodu, že tušíte, čím to je: neuvěřitelně citlivou Ebenovou prací s disonancemi a množstvím chromatiky, která se dokonale snoubí s každým odstínem textu jsouc zakotvena v pevné formě podobné barokní „arii da capo“.)
Petr Eben, náš přední skladatel soudobé duchovní hudby, nazval tuto skladbu velepísní oddanosti. Myslím, že člověku nezbývá, než před ní pokorně sklonit hlavu.
Arii Ruth najdete na CD „Petr Eben“: Religious works v podání Pavly Bušové (mezzosoprán) a Jana Kšicy (varhany). Spolu s ní jsou zde ještě další Ebenovy skladby, tvořící pro věřícího člověka docela příjemnou (alespoň dle mého názoru) cestu k soudobé hudbě -- která je často velmi komplikovaná a těžko přístupná.
A tak vám všem doporučuji Arii Ruth. Kéž se stane alespoň na chvíli vaším velkolepým vyznáním a zaujme vás svou krásou tak, jako mě.
(Supraphon 1990)
Z dopisu:
Mládež Poděbradského seniorátu pořádala v červnu výlet na kolech. Vyjíždělo se v pátek z Lysé nad Labem do Mšena, v sobotu ze Mšena přes Kokořínsko do České Lípy a v neděli na Panskou skálu u Kamenického Šenova. Počet cestujících plus minus 13, počasí ušlo... De facto hlavní organizátor jsem byl já. Po výletě mi přišel strašně krásněj majl, a proto vás prosím, jestli byste ho nemohli otisknout v Bratrstvu. Ten dopis mě strašně potěšil a také povzbudil (a utvrdil i v tom, že má cenu něco takového pořádat.) Mireček Fér
Ahoj,
je to asi hodinka, co jsem dojel domů, teď už sem zase zpátky v té šedi zkouškového období: sedím u počítače, po pokoji se mi válejí skripta... ale není to tak obyčejné odpoledne jako ostatní dny v posledních 2 týdnech zkoušek. Ještě jednou děkuju za hezký zážitky, které jsi naplánoval a vytelefonoval (třebas i noclehy). Děkuji ti, že jsem si mohl na tebe zařvat, že seš magor, žes tam a tam nezatočil, či naplánoval 40% stoupání... a tak.. jsem mohl ventilovat svoje hluboko ve vědomí udusané trampoty a trable z pro mne mlčenlivého období učení :-) Hezky sem si sáhl do svých rezerv, hlavně v pátek. Ahoj...
Mládež Poděbradského seniorátu pořádala v červnu výlet na kolech. Vyjíždělo se v pátek z Lysé nad Labem do Mšena, v sobotu ze Mšena přes Kokořínsko do České Lípy a v neděli na Panskou skálu u Kamenického Šenova. Počet cestujících plus minus 13, počasí ušlo... De facto hlavní organizátor jsem byl já. Po výletě mi přišel strašně krásněj majl, a proto vás prosím, jestli byste ho nemohli otisknout v Bratrstvu. Ten dopis mě strašně potěšil a také povzbudil (a utvrdil i v tom, že má cenu něco takového pořádat.) Mireček Fér
Ahoj,
je to asi hodinka, co jsem dojel domů, teď už sem zase zpátky v té šedi zkouškového období: sedím u počítače, po pokoji se mi válejí skripta... ale není to tak obyčejné odpoledne jako ostatní dny v posledních 2 týdnech zkoušek. Ještě jednou děkuju za hezký zážitky, které jsi naplánoval a vytelefonoval (třebas i noclehy). Děkuji ti, že jsem si mohl na tebe zařvat, že seš magor, žes tam a tam nezatočil, či naplánoval 40% stoupání... a tak.. jsem mohl ventilovat svoje hluboko ve vědomí udusané trampoty a trable z pro mne mlčenlivého období učení :-) Hezky sem si sáhl do svých rezerv, hlavně v pátek. Ahoj...
Co bylo
Co bude
Dělníci víry
Českobratrské Horácko
Regionální časopis
Jan Mamuly se ptal Filip Dušek
Regionální časopis
Jan Mamuly se ptal Filip Dušek
S rozvojem počítačových možností a dovedností a také dostupnosti tisku, množení a distribuce rostou sborové a mezisborové časopisy jako houby po dešti. Českobratrské Horácko se však těmto občasníkům poněkud vymyká, jednak chytilo dech jako jedno z prvních a jednak má širší záběr, o úctyhodné tradici nemluvě posuďte sami.
Kdy se poprvé objevilo ČBH a co za tím stálo kdo to vlastně spískal?
První Horácko neslo označení roč. XII+I a bylo to v r. 1995. Spískal jsem to já, protože jsem měl nápad ho vzkřísit. Byla to vlastně reedice. Původní ČBH vzniklo za první republiky a po přestávce za protektorátu bylo někdy v r. 1949 úředně zakázáno. Přišel jsem k hotovému a jen navázal.
Byla po něm poptávka?
Vědomá poptávka nebyla, spíše příjemné překvapení. Potřeba byla u mě. Měl jsem určitý odhad, že schází takový regionální časopis. Bylo to po listopadu, regiony se probouzely, já jsem začal srůstat s tamním světem. Vysočina je náhorní plošina, kde je trochu jiné počasí než jinde a velmi drsný život, původně chudý kraj. Pro naši církev je to oblast tradičních hodnot, je tam spousta tolerančních sborů a já se ocitl v jednom z nich. Region sám pro sebe, který potřeboval nalézt svou tvář i v rámci církve. Před tím jsem byl v západních Čechách a ty také představují v naší církvi trochu osamocený svět. Tam jsem např. pracoval s repatrianty ovlivněnými luterstvím, na Vysočině jsem se pak poprvé naplno setkal s kalvinismem. Kalvíni jsou velcí introverti, což platí o vysočinských lidech vůbec. Tady jsem pochopil, proč k naší českobratrské tradici vždycky patřila taková strohost ve vyjádření. Často o sobě navzájem nevíme to dobré, co druhý ve víře prožívá, co se mu v životě daří. Zdálo se mi, že by nějaký časopis měl povzbudit takové prosté sdílení. To byla moje pracovní hypotéza a myslím, že vyšla. Ukázalo se, že začalo lidi bavit přispívat, chtěli z ČBH mít takový průběžný evangelický kalendář, kde budou vzpomínky a úvahy o životě. V tom duchu, jak jsem ještě zažil písmácké biblické hodiny v rodinách. K tomu ČBH mělo přispět. Ale neměl bych zapomenout, že inspirací mi byly sborové dopisy, které jsem se vždy snažil vydávat. Jsem totiž trochu grafoman a miloval jsem vůni cyklostylové barvy. Ještě v Chodově jsem na jednom z prvních počítačů Atari formátoval dopisy do sloupků a měl jsem za to ztratit státní souhlas, pak jsem to použil na bulletiny OF a tak mi to zůstalo.
Co bylo na začátku nejtěžší? Získat nějaké lidi ke spolupráci, schopné autory, sponzory, čtenáře
To já už dneska nevím. V prvním čísle bylo něco převzatého materiálu ze starých vydání ČBH. Byl tam rozhovor, ten první se sen. kurátorkou Simeonou Zikmundovou. Pro některé čtenáře bylo překvapení, co všechno je možné si v něm sdělit. Pak si vzpomínám např. na rozhovor s Martou a Honzou Kellerovými, kde se podařilo v církvi možná poprvé souhrnně sdělit, čím na Zbytově žijí. Ale nebyl jsem na to sám, od začátku jsme byli domluveni s Danem Ženatým z Nového Města.
Co se financí týče, ze začátku bylo charakteristické, že za tím stáli místní mecenáši. K tomu kraji to patří. Určití lidé zůstali celá léta sami sví jako evangelíci a potom po listopadu jejich firmy takovou věc podpořily. Dávali jsme tam jejich reklamy. Také jsme neměli žádné náklady na grafiku, boskovický farář Michal Vogl časopis sázel, bylo to jednoduché.
Zažili jsme nečekanou odezvu, danou nejspíš zase regionem. Je tam hodně zachovalá kontinuita generací. Pro starší to znamenalo oživení tradice, která by mohla zmizet v propadlišti dějin, takže sbory odebíraly ČBH korporativně. Reakce byly moc milé. Náklad byl docela zajímavý, 1500-2000 kusů. Ten časopis má do dneška podtitul Regionální časopis evangelických sborů. Zprvu jsme tam některé sbory nezařadili, protože jsme si mysleli, že už nepatří na Vysočinu, ale ty se honem chtěli přidat, takže to bylo 14, 15 sborů, napříč seniorátem, nebyl to jenom horácký.
A autoři?
S autory problém nebyl, nemohu si vzpomenout na nic těžkého. Mám i dobrý pocit z toho, že se podařilo prezentovat i místní umělce, např. grafika Jana Syrového z Prosetína.
A prošlo ČBH vývojem? Např. co se týče ujasňování náplně, grafické koncepce, redakční rady a své cílové skupiny.
Redakční radu klasickou jsme neměli, bylo to volné, to dotažení bylo na nás dvou s Danem. Smyslem časopisu nebylo vytvářet nějakou nezávislou teologickou linii, ale měl sloužit ke komunikaci toho regionu. Ten úkol se plnil a zájem byl velký. Měli jsme docela slušný kredit. Ale byli jsme spíš koordinátoři, vkládající redakční minimum, protože koncepcí bylo nabídnout lidem zpětnou odezvu.
Při zpětném pohledu: co je jednodušší, ten časopis rozjet, nebo ho udržovat?
Asi to druhé, to určitě. Převzal to po mně Dan Ženatý a další je na něm. Sleduji, že grafika se více zdůraznila a mám pocit, že to dál dobře funguje. Začátek je lepší, hraje tam roli překvapení.
Promítnou se tvoje zkušenosti do práce v Českém bratru?
Vzpomínky na ČBH jsem si hodně pustil hlavou a z toho se zrodila odvaha jít dělat Českého bratra. Oživil se mi můj názor, že někdy v naší církvi neumíme dobře popsat a obhájit to, co děláme. Ta naše civilnost nás připravuje o určitý prostor koneckonců i v médiích. Jsem spokojený, že naše církev je taková, jaká je, ale zdálo se mi, že pracovní hypotéza, kterou jsem měl při vzniku ČBH bude platit i při Českém bratru. Je třeba dělat s nějakou redakční odvahou a vizí, církvi vracet zpětně to, čím ve skutečnosti žije. V tom mi také nenahraditelně pomáhá práce v krizovém centru.
Regionální časopis je ovšem něco jiného než celocírkevní. Tenkrát jsme zaznamenali jistou žárlivost, výčitky, že tím ubíráme energii z centra. Něco na tom asi bylo. Dneska mám přehled o různých seniorátních časopisech, které dochází na SR, a vidím, jak výstižně pokrývají poptávku života sborů. Co se mi dosud nedaří v ČB, ale to je běh na delší trať, je redigovat pohled na církev z toho nejširšího úhlu. Už ne s tou regionální šťavnatostí, výpravností textů plnými reálií, kde nehraje roli délka článků. Celocírkevní časopis musí už neúprosně podléhat kriteriím čtivosti a témata zpracovávat s větším kontrastem i záběrem. Cítím, že ČB v tomto smyslu zdaleka nevyužil své rezervy a nejsem spokojený s tím, jak jsme církvi schopni nabídnout pohled na sebe samu.
Má cenu začít teď dělat regionální časopis někde jinde?
Vždycky stojí za to vzít vážně svou potřebu se sdílet a vyzkoušet si, jak to zabírá. Regionální komunikace má jednu neocenitelnou výhodu v tom, že se děje v prostoru bezprostřední společenské kontroly. Někdo napíše, že tohle zažil a píše to někomu, kdo dokáže posoudit, jak moc se trefil, protože se to nejspíš stalo v dosahu jeho přímé zkušenosti. Také mu to může při osobním setkání vrátit. To je nenahraditelné. V celoplošném médiu je taková přímá kontrola těžší.
Na druhou stranu jsme zcela zasyceni informacemi. Čteme jich spoustu a spoustu a abychom byli v obraze, máme internet. Takže někdy bych s radostí vydal jedno protestní bílé číslo jako symbol mlčení. Přijít na to, co vlastně je to jedno potřebné, co si máme sdělovat.
Kdy se poprvé objevilo ČBH a co za tím stálo kdo to vlastně spískal?
První Horácko neslo označení roč. XII+I a bylo to v r. 1995. Spískal jsem to já, protože jsem měl nápad ho vzkřísit. Byla to vlastně reedice. Původní ČBH vzniklo za první republiky a po přestávce za protektorátu bylo někdy v r. 1949 úředně zakázáno. Přišel jsem k hotovému a jen navázal.
Byla po něm poptávka?
Vědomá poptávka nebyla, spíše příjemné překvapení. Potřeba byla u mě. Měl jsem určitý odhad, že schází takový regionální časopis. Bylo to po listopadu, regiony se probouzely, já jsem začal srůstat s tamním světem. Vysočina je náhorní plošina, kde je trochu jiné počasí než jinde a velmi drsný život, původně chudý kraj. Pro naši církev je to oblast tradičních hodnot, je tam spousta tolerančních sborů a já se ocitl v jednom z nich. Region sám pro sebe, který potřeboval nalézt svou tvář i v rámci církve. Před tím jsem byl v západních Čechách a ty také představují v naší církvi trochu osamocený svět. Tam jsem např. pracoval s repatrianty ovlivněnými luterstvím, na Vysočině jsem se pak poprvé naplno setkal s kalvinismem. Kalvíni jsou velcí introverti, což platí o vysočinských lidech vůbec. Tady jsem pochopil, proč k naší českobratrské tradici vždycky patřila taková strohost ve vyjádření. Často o sobě navzájem nevíme to dobré, co druhý ve víře prožívá, co se mu v životě daří. Zdálo se mi, že by nějaký časopis měl povzbudit takové prosté sdílení. To byla moje pracovní hypotéza a myslím, že vyšla. Ukázalo se, že začalo lidi bavit přispívat, chtěli z ČBH mít takový průběžný evangelický kalendář, kde budou vzpomínky a úvahy o životě. V tom duchu, jak jsem ještě zažil písmácké biblické hodiny v rodinách. K tomu ČBH mělo přispět. Ale neměl bych zapomenout, že inspirací mi byly sborové dopisy, které jsem se vždy snažil vydávat. Jsem totiž trochu grafoman a miloval jsem vůni cyklostylové barvy. Ještě v Chodově jsem na jednom z prvních počítačů Atari formátoval dopisy do sloupků a měl jsem za to ztratit státní souhlas, pak jsem to použil na bulletiny OF a tak mi to zůstalo.
Co bylo na začátku nejtěžší? Získat nějaké lidi ke spolupráci, schopné autory, sponzory, čtenáře
To já už dneska nevím. V prvním čísle bylo něco převzatého materiálu ze starých vydání ČBH. Byl tam rozhovor, ten první se sen. kurátorkou Simeonou Zikmundovou. Pro některé čtenáře bylo překvapení, co všechno je možné si v něm sdělit. Pak si vzpomínám např. na rozhovor s Martou a Honzou Kellerovými, kde se podařilo v církvi možná poprvé souhrnně sdělit, čím na Zbytově žijí. Ale nebyl jsem na to sám, od začátku jsme byli domluveni s Danem Ženatým z Nového Města.
Co se financí týče, ze začátku bylo charakteristické, že za tím stáli místní mecenáši. K tomu kraji to patří. Určití lidé zůstali celá léta sami sví jako evangelíci a potom po listopadu jejich firmy takovou věc podpořily. Dávali jsme tam jejich reklamy. Také jsme neměli žádné náklady na grafiku, boskovický farář Michal Vogl časopis sázel, bylo to jednoduché.
Zažili jsme nečekanou odezvu, danou nejspíš zase regionem. Je tam hodně zachovalá kontinuita generací. Pro starší to znamenalo oživení tradice, která by mohla zmizet v propadlišti dějin, takže sbory odebíraly ČBH korporativně. Reakce byly moc milé. Náklad byl docela zajímavý, 1500-2000 kusů. Ten časopis má do dneška podtitul Regionální časopis evangelických sborů. Zprvu jsme tam některé sbory nezařadili, protože jsme si mysleli, že už nepatří na Vysočinu, ale ty se honem chtěli přidat, takže to bylo 14, 15 sborů, napříč seniorátem, nebyl to jenom horácký.
A autoři?
S autory problém nebyl, nemohu si vzpomenout na nic těžkého. Mám i dobrý pocit z toho, že se podařilo prezentovat i místní umělce, např. grafika Jana Syrového z Prosetína.
A prošlo ČBH vývojem? Např. co se týče ujasňování náplně, grafické koncepce, redakční rady a své cílové skupiny.
Redakční radu klasickou jsme neměli, bylo to volné, to dotažení bylo na nás dvou s Danem. Smyslem časopisu nebylo vytvářet nějakou nezávislou teologickou linii, ale měl sloužit ke komunikaci toho regionu. Ten úkol se plnil a zájem byl velký. Měli jsme docela slušný kredit. Ale byli jsme spíš koordinátoři, vkládající redakční minimum, protože koncepcí bylo nabídnout lidem zpětnou odezvu.
Při zpětném pohledu: co je jednodušší, ten časopis rozjet, nebo ho udržovat?
Asi to druhé, to určitě. Převzal to po mně Dan Ženatý a další je na něm. Sleduji, že grafika se více zdůraznila a mám pocit, že to dál dobře funguje. Začátek je lepší, hraje tam roli překvapení.
Promítnou se tvoje zkušenosti do práce v Českém bratru?
Vzpomínky na ČBH jsem si hodně pustil hlavou a z toho se zrodila odvaha jít dělat Českého bratra. Oživil se mi můj názor, že někdy v naší církvi neumíme dobře popsat a obhájit to, co děláme. Ta naše civilnost nás připravuje o určitý prostor koneckonců i v médiích. Jsem spokojený, že naše církev je taková, jaká je, ale zdálo se mi, že pracovní hypotéza, kterou jsem měl při vzniku ČBH bude platit i při Českém bratru. Je třeba dělat s nějakou redakční odvahou a vizí, církvi vracet zpětně to, čím ve skutečnosti žije. V tom mi také nenahraditelně pomáhá práce v krizovém centru.
Regionální časopis je ovšem něco jiného než celocírkevní. Tenkrát jsme zaznamenali jistou žárlivost, výčitky, že tím ubíráme energii z centra. Něco na tom asi bylo. Dneska mám přehled o různých seniorátních časopisech, které dochází na SR, a vidím, jak výstižně pokrývají poptávku života sborů. Co se mi dosud nedaří v ČB, ale to je běh na delší trať, je redigovat pohled na církev z toho nejširšího úhlu. Už ne s tou regionální šťavnatostí, výpravností textů plnými reálií, kde nehraje roli délka článků. Celocírkevní časopis musí už neúprosně podléhat kriteriím čtivosti a témata zpracovávat s větším kontrastem i záběrem. Cítím, že ČB v tomto smyslu zdaleka nevyužil své rezervy a nejsem spokojený s tím, jak jsme církvi schopni nabídnout pohled na sebe samu.
Má cenu začít teď dělat regionální časopis někde jinde?
Vždycky stojí za to vzít vážně svou potřebu se sdílet a vyzkoušet si, jak to zabírá. Regionální komunikace má jednu neocenitelnou výhodu v tom, že se děje v prostoru bezprostřední společenské kontroly. Někdo napíše, že tohle zažil a píše to někomu, kdo dokáže posoudit, jak moc se trefil, protože se to nejspíš stalo v dosahu jeho přímé zkušenosti. Také mu to může při osobním setkání vrátit. To je nenahraditelné. V celoplošném médiu je taková přímá kontrola těžší.
Na druhou stranu jsme zcela zasyceni informacemi. Čteme jich spoustu a spoustu a abychom byli v obraze, máme internet. Takže někdy bych s radostí vydal jedno protestní bílé číslo jako symbol mlčení. Přijít na to, co vlastně je to jedno potřebné, co si máme sdělovat.
Hudba
Jan Spálený
Má vina
Petr Gallus
Má vina
Petr Gallus
Znám tě málo na písničku,
znám kopečky na tvým tričku,
turistickou mapu tváře,
vlasy -- popel svatozáře,
o kterou jsi přišla v šesti.
Oči -- okna do neřesti.
Neznám místopis tvých dlaní,
jestli lžeš při milování,
o čem sníš, když v noci sněží,
před čím couváš, za čím běžíš.
Nevím, jestli rosu roníš,
jestli chutnáš tak, jak voníš
Pan Blues -- jak zní přezdívka Jana Spáleného -- se loni připomenul deskou Má vina. A dělá čest své přezdívce: získal za toto album od české hudební akademie Anděla 2002 v kategorii nejlepší deska v českém jazzu & blues. Album se nese většinou v melancholickém duchu velmi jemných textů od několika různých autorů o lásce, vztazích, výhrách i prohrách -- prostě o životě. Hned s prvními tóny se ozve typický zvuk ASPM, zabarvený vibrafonem a tubou, s dominantním bluesovým pianem Jana Spáleného. Zasněná a klidná atmosféra se však nevylučuje s rozmanitostí jednotlivých skladeb, mezi nimiž se najdou i rychlejší a svižnější. Hudba většiny z nich pochází přímo z pera Jana Spáleného, jednou zazní melodie Toma Waitse a jednou Randyho Newmana. To vše v charakteristické a jedinečné aranži vedoucího souboru pro charakteristické a jedinečné nástrojové obsazení.
Všech dvanáct skladeb je příjemným pohlazením pro duši třeba -- ale nejen -- po zaprášeném a uběhaném všedním dni, prostě pohoda jazz.
znám kopečky na tvým tričku,
turistickou mapu tváře,
vlasy -- popel svatozáře,
o kterou jsi přišla v šesti.
Oči -- okna do neřesti.
Neznám místopis tvých dlaní,
jestli lžeš při milování,
o čem sníš, když v noci sněží,
před čím couváš, za čím běžíš.
Nevím, jestli rosu roníš,
jestli chutnáš tak, jak voníš
Pan Blues -- jak zní přezdívka Jana Spáleného -- se loni připomenul deskou Má vina. A dělá čest své přezdívce: získal za toto album od české hudební akademie Anděla 2002 v kategorii nejlepší deska v českém jazzu & blues. Album se nese většinou v melancholickém duchu velmi jemných textů od několika různých autorů o lásce, vztazích, výhrách i prohrách -- prostě o životě. Hned s prvními tóny se ozve typický zvuk ASPM, zabarvený vibrafonem a tubou, s dominantním bluesovým pianem Jana Spáleného. Zasněná a klidná atmosféra se však nevylučuje s rozmanitostí jednotlivých skladeb, mezi nimiž se najdou i rychlejší a svižnější. Hudba většiny z nich pochází přímo z pera Jana Spáleného, jednou zazní melodie Toma Waitse a jednou Randyho Newmana. To vše v charakteristické a jedinečné aranži vedoucího souboru pro charakteristické a jedinečné nástrojové obsazení.
Všech dvanáct skladeb je příjemným pohlazením pro duši třeba -- ale nejen -- po zaprášeném a uběhaném všedním dni, prostě pohoda jazz.
Okénko
Krize
JanSkála
JanSkála
Jedna moje kamarádka (Veronika) sní o tom, že změníme svět. Že nastoupí naše nová a nezkažená generace a bude se chovat líp než ty předchozí. Myslí to opravdu dobře. A vím, že ona sama hřeší naprosto minimálně. Její naivní názory jsou pro nás, její kamarády, v něž tolik důvěřuje, zdrojem posměchu. Taky je nám jí trochu líto a máme o ni strach, vždyť ona toho ví tak málo o světě, vždyť my nejsme o nic lepší.
Mě Veroničin sen taky dráždí a říkám -- ale jen v duchu, abych nebyl taky zdrojem posměchu -- ona chce změnit svět, protože předpokládá, že je v krizi. Ale kam by ho měnila? Vždyť svět takový jaký je, spěje k záchraně!
Od konce feudalismu se upozorňuje na to, že svět je v krizi. A buď že dřív to bylo lepší, nebo že je potřeba se vyvinout někam dál. Feudalismus taky skončil, protože byl v krizi, a nové systémy, které nastoupily, brzy upadly... celé dějiny jsou jedna velká krize. Ale tohle jsou zbytečné problémy, které si dělají lidi sami, a dobře jim tak. Svět prostě nezměníme, není ani kam. Vždy se najde někdo, kdo řekne: tohle je krize.
Stejně, jak změnit svět, když nezměním ani sám sebe? Zkuste to. Já to už radši ani nezkouším, nejde to, je to krize... A tak mě prosím berte takového, jaký jsem.
Mě Veroničin sen taky dráždí a říkám -- ale jen v duchu, abych nebyl taky zdrojem posměchu -- ona chce změnit svět, protože předpokládá, že je v krizi. Ale kam by ho měnila? Vždyť svět takový jaký je, spěje k záchraně!
Od konce feudalismu se upozorňuje na to, že svět je v krizi. A buď že dřív to bylo lepší, nebo že je potřeba se vyvinout někam dál. Feudalismus taky skončil, protože byl v krizi, a nové systémy, které nastoupily, brzy upadly... celé dějiny jsou jedna velká krize. Ale tohle jsou zbytečné problémy, které si dělají lidi sami, a dobře jim tak. Svět prostě nezměníme, není ani kam. Vždy se najde někdo, kdo řekne: tohle je krize.
Stejně, jak změnit svět, když nezměním ani sám sebe? Zkuste to. Já to už radši ani nezkouším, nejde to, je to krize... A tak mě prosím berte takového, jaký jsem.
Reakce
Ve výtvarném umění
Martin Šanda
Martin Šanda
Mezi protestanty se často tiše předpokládá, že umění, notabene to barokní, je cosi zlého ba patrně přímo od Zlého. Bratrstvo si výtvarného umění všímá a navíc jsou tím uměním sochy našeho „nejbaroknějšího“ barokního sochaře. Za to se sluší vyseknout hlubokou poklonu...
Ale! Někdy mám pocit, že si autor zmíněných textů poněkud neví rady, jako by chtěl co nejrychleji setřást to podivné břímě, které si onehdy v dobrém rozmaru vymyslel a redakční rada mu jej „odklepla“. Teď jenom tiše zuří a doufá, že už konečně setřese ten nečekaný chomout z hlavy...
Že je to jinak? Možná, ale například onen poslední textík na mě působil dojmem naprostého nezájmu, nebo naprosté bezradnosti...
Opravdu je Braunovo zoufalství něčím mezi postavou alegorickou a skutečnou? Vskutku činí alegorii alegorií pouze to, že má daný atribut? A pokud by ona postava neměla nože, byla by kýmkoli z nás...?
Pokud Matyáš Bernard Braun vskutku něčím nebyl, pak nebyl úzkostlivým realistou... Dokonalá, geniální nadsázka, pro kterou své postavy kroutí a trhá, rozevírá nebo naopak škrtí, protože smutek musí být smutkem, zoufalství zoufalstvím a radost radostí... Dravá, nespoutaná, všeho se zmocňující síla vytržení Braunova Judy Tadeáše je takového druhu, že jí nelze neuvěřit. Až budete před touhle sochou v tichém úžasu stát v Národní galerii, všimněte si, že Braun naprosto nedbá nějakých zákonitostí anatomie...
Jeho zoufalství by nepochybně zoufalství vystihovalo i bez onoho nože, protože zoufalství čiší s každého póru zmíněné sochy...
Aby bylo jasno: Alegorii alegorií rozhodně nečiní atribut, ten je pouze berličkou, ale schopnost postihnout, vyjádřit vyjadřované!
Ale abychom to neměli s tím výtvarným uměním tak jednoduché, pak je nutno podotknout, že zoufalství rozhodně není pouze doménou alegorií. Cožpak se zobrazení „zoufalství ve výtvarném umění“ omezuje pouze na postavu s nožem či oprátkou? Zrovna baroko, tak bohaté na vyjádření citů je přece hotovou klenotnicí nejrůznějších „ctností a nectností“...
A zcela mimochodem, pokud se vám někdy podaří proniknout do útrob kostela sv. Havla na Starém městě v Praze, tak můžete spatřit kalvárii od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Co jiného prožívají Marie a Jan pod Havelským křížem než naprosté zoufalství? Jak je vidět, zoufalství, ač „nectnost“, nesporně a zcela regulérně patří do pocitového instrumentáře „barokního člověka“, byť by se to tak pouhým teoretickým vymezením problému nemuselo zdát.
Ale! Někdy mám pocit, že si autor zmíněných textů poněkud neví rady, jako by chtěl co nejrychleji setřást to podivné břímě, které si onehdy v dobrém rozmaru vymyslel a redakční rada mu jej „odklepla“. Teď jenom tiše zuří a doufá, že už konečně setřese ten nečekaný chomout z hlavy...
Že je to jinak? Možná, ale například onen poslední textík na mě působil dojmem naprostého nezájmu, nebo naprosté bezradnosti...
Opravdu je Braunovo zoufalství něčím mezi postavou alegorickou a skutečnou? Vskutku činí alegorii alegorií pouze to, že má daný atribut? A pokud by ona postava neměla nože, byla by kýmkoli z nás...?
Pokud Matyáš Bernard Braun vskutku něčím nebyl, pak nebyl úzkostlivým realistou... Dokonalá, geniální nadsázka, pro kterou své postavy kroutí a trhá, rozevírá nebo naopak škrtí, protože smutek musí být smutkem, zoufalství zoufalstvím a radost radostí... Dravá, nespoutaná, všeho se zmocňující síla vytržení Braunova Judy Tadeáše je takového druhu, že jí nelze neuvěřit. Až budete před touhle sochou v tichém úžasu stát v Národní galerii, všimněte si, že Braun naprosto nedbá nějakých zákonitostí anatomie...
Jeho zoufalství by nepochybně zoufalství vystihovalo i bez onoho nože, protože zoufalství čiší s každého póru zmíněné sochy...
Aby bylo jasno: Alegorii alegorií rozhodně nečiní atribut, ten je pouze berličkou, ale schopnost postihnout, vyjádřit vyjadřované!
Ale abychom to neměli s tím výtvarným uměním tak jednoduché, pak je nutno podotknout, že zoufalství rozhodně není pouze doménou alegorií. Cožpak se zobrazení „zoufalství ve výtvarném umění“ omezuje pouze na postavu s nožem či oprátkou? Zrovna baroko, tak bohaté na vyjádření citů je přece hotovou klenotnicí nejrůznějších „ctností a nectností“...
A zcela mimochodem, pokud se vám někdy podaří proniknout do útrob kostela sv. Havla na Starém městě v Praze, tak můžete spatřit kalvárii od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Co jiného prožívají Marie a Jan pod Havelským křížem než naprosté zoufalství? Jak je vidět, zoufalství, ač „nectnost“, nesporně a zcela regulérně patří do pocitového instrumentáře „barokního člověka“, byť by se to tak pouhým teoretickým vymezením problému nemuselo zdát.
Reakce
Drogy.
Proč?
Jan Bačina
Proč?
Jan Bačina
V minulém Bratrstvu vyšla úvaha Jana Zahradníčka o drogách (Jde to i s drogama, Bratrstvo 44/2003). Myslím, že jde o velice závažné téma. Pominu tzv. tvrdé drogy, které mají nepochybně devastující účinky na psychiku i tělo, a tudíž není možné tvrdit, že mají nějaké vyšší kvality, které by tyto zničující účinky kompenzovaly.
Domnívám se, že skutečně nejzávažnější otázkou drogové tematiky naší doby (a potažmo mladých lidí) je to, jak se postavíme k marihuaně. Velmi špatný přístup zvolilo sdružení Rodiče proti drogám, z politických stran zejména KDU - ČSL. Vybraly si agresivní kampaň plnou zastrašování, podpory drastických trestních postihů a argumentaci kruhem -- marihuana je droga a drogy jsou špatné. Kdykoliv to člověk slyší, chce se mu ubalit jointa a všem s... na vzdory si jej vychutnat před sídlem této podivné politické strany.
Má-li mít nějaký názor hodnotu, musí nabízet alternativu a být podložen argumenty, které osloví,nutí člověka přemýšlet a ne být apriori v opozici. Takovým argumentem může být rozvážně psaný článek lékaře a psychiatra o negativních důsledcích dlouhodobého kouření trávy (psychózy, neschopnost se soustředit, nízká vytrvalost) nebo úvaha, která se ptá, proč lidé dnešní doby mají potřebu unikat problémům života skrze zelené štěstí do Vysmátého světa. Domnívám se, že nemůže obstát častý argument typu: já a kámoši si dáme jointa, jsme v pohodě a vy nám do toho nekecejte. Tato věta nemá žádný rozumný obsah. Lépe by znělo: Je to moje uklidňující droga, cítím se tak uvolněný atd. Stejně tak to vysvětlují kuřáci.
Tráva lidi spojuje, ale také rozděluje. Mám známého, který měl na střední škole jen velmi málo přátel právě proto, že „nehulil“. Sociální exkomunikace tak může být velmi závažným důsledkem tehdy, když hulení je normální a vše ostatní je divný.
Americký psychiatr Scott Peck ve své nejznámější knize Nevyšlapanou cestou hned v první větě píše: Život je těžký. Souhlasím a dodávám není nic lepšího než zdolávat překážky s pomocí Boží. A chemické pomůcky? Proč?
Domnívám se, že skutečně nejzávažnější otázkou drogové tematiky naší doby (a potažmo mladých lidí) je to, jak se postavíme k marihuaně. Velmi špatný přístup zvolilo sdružení Rodiče proti drogám, z politických stran zejména KDU - ČSL. Vybraly si agresivní kampaň plnou zastrašování, podpory drastických trestních postihů a argumentaci kruhem -- marihuana je droga a drogy jsou špatné. Kdykoliv to člověk slyší, chce se mu ubalit jointa a všem s... na vzdory si jej vychutnat před sídlem této podivné politické strany.
Má-li mít nějaký názor hodnotu, musí nabízet alternativu a být podložen argumenty, které osloví,nutí člověka přemýšlet a ne být apriori v opozici. Takovým argumentem může být rozvážně psaný článek lékaře a psychiatra o negativních důsledcích dlouhodobého kouření trávy (psychózy, neschopnost se soustředit, nízká vytrvalost) nebo úvaha, která se ptá, proč lidé dnešní doby mají potřebu unikat problémům života skrze zelené štěstí do Vysmátého světa. Domnívám se, že nemůže obstát častý argument typu: já a kámoši si dáme jointa, jsme v pohodě a vy nám do toho nekecejte. Tato věta nemá žádný rozumný obsah. Lépe by znělo: Je to moje uklidňující droga, cítím se tak uvolněný atd. Stejně tak to vysvětlují kuřáci.
Tráva lidi spojuje, ale také rozděluje. Mám známého, který měl na střední škole jen velmi málo přátel právě proto, že „nehulil“. Sociální exkomunikace tak může být velmi závažným důsledkem tehdy, když hulení je normální a vše ostatní je divný.
Americký psychiatr Scott Peck ve své nejznámější knize Nevyšlapanou cestou hned v první větě píše: Život je těžký. Souhlasím a dodávám není nic lepšího než zdolávat překážky s pomocí Boží. A chemické pomůcky? Proč?
Mládež
Sjezd YMCA
3.--9. 7. 2003 -- Praha
Marie Čašková
3.--9. 7. 2003 -- Praha
Marie Čašková
Kdo jste začátkem srpna pobývali v Praze, mohli jste v našem hlavním městě pozorovat jako obvykle o prázdninách větší počet cizinců, poněkud hlučnější noční život -- zvláště v oblasti Letenské pláně; ale i události ne tak obvyklé -- v tramvajích anglicky namluvené pokyny, přeplněné studentské koleje nebo pódium na Staroměstském náměstí
Od 3. do 9. srpna se totiž v Praze konal festival YMCA EUROPE 2003. Ymkaře bylo snadné poznat: všichni měli kolem zápěstí žlutý náramek, který sloužil jako vstupenka do areálu na Letné i jako jízdenka v tramvajích a metru. (Prostí účastníci měli žlutý, aktivisté červený a organizátoři se pyšnili i fialovými nebo zelenými... )
A co se to tam dělo?
Mladí křesťané se z celé Evropy sjeli do Prahy, aby předvedli něco jako veletrh svých aktivit, aby druhým představili, co jejich YMCA dělá. A také proto, aby se zase těmi druhými nechali inspirovat. Společně tak oslavili 30 let trvání spolupráce YMCA v Evropě, protože před 30 lety vznikla Evropská aliance YMCA a od roku 2000 má svoje sídlo právě v Praze.
Program byl bohatý a každý si mohl vybrat, co chtěl. Nejvíc přitahovaly koncerty (v podání většinou amatérských ymkařských skupin), ale pracovalo se také -- ve workshopech, byly představeny jednotlivé národní skupiny YMCA, lidé se mohli zúčastnit různých forem -- bohoslužeb a samozřejmě si také jen tak povídali se známými, seznamovali se s dosud neznámými Úřední řečí celého festivalu byla angličtina, ale zaslechnout jste mohli také ruštinu, němčinu, švédštinu, norštinu a spoustu zkomolené angličtiny těch, kteří se přes jazykové bariéry chtěli spolu bavit, sdílet, účastnit se bohoslužeb nebo si jen tak prohlížet město.
Celkem přijelo přes 7 500 účastníků, pro které bylo nutno zajistit ubytování, jídlo, dopravu, informační servis. V týdnu před samotným festivalem vyrostlo na Letenské pláni oplocené městečko se čtyřmi cirkusovými a asi dvanácti menšími stany, třemi pódii a množstvím stánků, kde se za zvláštní festivalové kupony (které se hned vedle daly koupit) nabízely různé dobroty. Konzumovalo se hlavně pití, protože i na Letné letos v srpnu slunce předvádělo, co umí. -- Vypomáhali nám i hasiči, kteří každý den pokropili celý areál. Pod sprchu hasičské hadice se nadšeně stavěli i vedrem zmoření účastníci.
Chvilku ztišení mohl každý nalézt v Katedrále ticha, schované mezi stromy, a ti hravější se dosyta vyřádili na nejrůznějších prolézačkách od švýcarských skautů. V Expo-stanu se každá YMCA mohla přestavit fotografiemi, letáky, plánky a v „kině“ se každý večer promítal nějaký film.
Nikdo z organizátorů nevěděl, jak to celé dopadne, protože takhle veliká ymkařská akce se konala poprvé. Ale povedlo se. O blaho všech se staralo na dvě stě zahraničních a sedmdesát českých dobrovolníků. Jejich úkolem bylo zajistit například dohled na kolejích, kde byli účastníci ubytováni, spravedlivé rozdělování jídla, ošetřování akutních zranění, hlídání celého areálu, úklid odpadků, Původně jsme počítali s mnohem vyšším počtem dobrovolníků, protože práce bylo opravdu hodně, ale díky ochotě, pracovitosti a trpělivosti těch dvou set sedmdesáti jsme to zvládli! A za to patří všem veliký dík.
A co jsme si z festivalu my, dobrovolníci, odvezli? Myslím, že většina z nás poznání (někdy až překvapivé), co v nás je, pořádný kus nabyté odvahy, nové zkušenosti a taky plno nových a skvělých kamarádů. Každopádně: Stálo to za to!
Od 3. do 9. srpna se totiž v Praze konal festival YMCA EUROPE 2003. Ymkaře bylo snadné poznat: všichni měli kolem zápěstí žlutý náramek, který sloužil jako vstupenka do areálu na Letné i jako jízdenka v tramvajích a metru. (Prostí účastníci měli žlutý, aktivisté červený a organizátoři se pyšnili i fialovými nebo zelenými... )
A co se to tam dělo?
Mladí křesťané se z celé Evropy sjeli do Prahy, aby předvedli něco jako veletrh svých aktivit, aby druhým představili, co jejich YMCA dělá. A také proto, aby se zase těmi druhými nechali inspirovat. Společně tak oslavili 30 let trvání spolupráce YMCA v Evropě, protože před 30 lety vznikla Evropská aliance YMCA a od roku 2000 má svoje sídlo právě v Praze.
Program byl bohatý a každý si mohl vybrat, co chtěl. Nejvíc přitahovaly koncerty (v podání většinou amatérských ymkařských skupin), ale pracovalo se také -- ve workshopech, byly představeny jednotlivé národní skupiny YMCA, lidé se mohli zúčastnit různých forem -- bohoslužeb a samozřejmě si také jen tak povídali se známými, seznamovali se s dosud neznámými Úřední řečí celého festivalu byla angličtina, ale zaslechnout jste mohli také ruštinu, němčinu, švédštinu, norštinu a spoustu zkomolené angličtiny těch, kteří se přes jazykové bariéry chtěli spolu bavit, sdílet, účastnit se bohoslužeb nebo si jen tak prohlížet město.
Celkem přijelo přes 7 500 účastníků, pro které bylo nutno zajistit ubytování, jídlo, dopravu, informační servis. V týdnu před samotným festivalem vyrostlo na Letenské pláni oplocené městečko se čtyřmi cirkusovými a asi dvanácti menšími stany, třemi pódii a množstvím stánků, kde se za zvláštní festivalové kupony (které se hned vedle daly koupit) nabízely různé dobroty. Konzumovalo se hlavně pití, protože i na Letné letos v srpnu slunce předvádělo, co umí. -- Vypomáhali nám i hasiči, kteří každý den pokropili celý areál. Pod sprchu hasičské hadice se nadšeně stavěli i vedrem zmoření účastníci.
Chvilku ztišení mohl každý nalézt v Katedrále ticha, schované mezi stromy, a ti hravější se dosyta vyřádili na nejrůznějších prolézačkách od švýcarských skautů. V Expo-stanu se každá YMCA mohla přestavit fotografiemi, letáky, plánky a v „kině“ se každý večer promítal nějaký film.
Nikdo z organizátorů nevěděl, jak to celé dopadne, protože takhle veliká ymkařská akce se konala poprvé. Ale povedlo se. O blaho všech se staralo na dvě stě zahraničních a sedmdesát českých dobrovolníků. Jejich úkolem bylo zajistit například dohled na kolejích, kde byli účastníci ubytováni, spravedlivé rozdělování jídla, ošetřování akutních zranění, hlídání celého areálu, úklid odpadků, Původně jsme počítali s mnohem vyšším počtem dobrovolníků, protože práce bylo opravdu hodně, ale díky ochotě, pracovitosti a trpělivosti těch dvou set sedmdesáti jsme to zvládli! A za to patří všem veliký dík.
A co jsme si z festivalu my, dobrovolníci, odvezli? Myslím, že většina z nás poznání (někdy až překvapivé), co v nás je, pořádný kus nabyté odvahy, nové zkušenosti a taky plno nových a skvělých kamarádů. Každopádně: Stálo to za to!
Mládež
Tábor východního bloku
19.--26. července 2003 -- Zbytov
Jan Skála
19.--26. července 2003 -- Zbytov
Jan Skála
Řekli mi, ať přijedu na „tábor východního bloku“. Polekal jsem se. A přijel jsem. Pozdě. Ale přece.
Nesmím plýtvat papírem na popis zaznamenáníhodné cesty přírodními krásami Hornosvratecka, jen chci zmínit, že jsem k večeru za Novým Městem chytil téměř plně obsazený evangelický trabant, který mě dovezl do Jimramovských Pavlovic, a tam, když jsem se zeptal prvního člověka, přes který kopec to vede na Zbytov, ptal se, co se tam děje, a vzpomněl, že potkal Filipa Kellera v kostele. Bylo tam s ním plno mládeže. Řekl jsem, že je tam tábor... vlastně ne, věděl jsem, že je to kurz. Kurz pro mladší mládež z českých sborů (.ua, .ro, .hr, .pl a .cz), toho druhu první a pokusný.
Byl již poslední večer kurzu. Při mém příchodu právě Michal Kitta kázal. O písničkách. O tom, že Boží písničce rozumí všichni, i když jinak mluví různými jazyky. A to my jsme mluvili. Pak byla večeře Páně. (Normálně bylo již po večeři.) Našel jsem tam skupinu lidí, kterým se nechtělo odjíždět. Po dlouhém překonávání jazykových -- ty byly roztomilé -- i jiných bariér se vytříbila parta, která se líbila i mně, ostych ale zůstal v mnohých silný. Kurzovníci z jednotlivých zemí vytvářeli více či méně uzavřené skupinky, v nichž byli tací, kteří rozuměli výborně česky a překládali ostatním, kteří rozuměli méně výborně nebo skoro hodně málo. Ale vlastně si pomáhali všichni. Někdy se taky bavili kupř. Rumuni a Ukrajinci česky a Češi tomu rozuměli docela málo.
Všude po zbytovském statku jsem nalézal podivné předměty, ať z hlíny, papíru či drátu.
Dozvěděl jsem se, že to jsou modly, a mnohé taky rituálně spálili. Denní program byl nabitý jako šestiranný revolver: 1. ranní pobožnost z úst samotných mládežníků, 2. Michalovo povídání o knize Jób - těžký text, že? - musel se snažit o co nejsrozumitelnější výklad, aktivně své posluchače zapojil a mnoho důležitého jim sdělil - jak jsem se dozvěděl při poslední pobožnosti poslední ráno, Jób je výborná antimodlářská kniha, která nás učí, že si nejde dělat modlu ani z vlastních zásluh, na což Jób v poslední kapitole přišel a Bůh mu požehnal, 3. odpolední tvorba model či batik trik a další hry a hrátky, 4. večerní pobožnost a povídání o našich různých zemích a společenstvích a hry večerní -- výhodou bylo, že nás již nudící hry naši bratři a sestry ze zahraničí neznali, a tak je přijímali vděčně a s nasazením, 5. jídlo, 6. činnosti ostatní a výjimečné, např. výlet na Pernštejn nebo dvojí koupání v nádržce.
V ten důležitý večer, kdy jsem tam byl i já, se hrál mrkací vrah, pudink a Romeo, gdzie jesteś? Polky a Rumuni hráli celou noc poker.
Nazítří odjela nejpočetnější skupina, ta z Ukrajiny, nadobro pryč a zbytek zažil šok rychlým přesunem do Prahy. Kurz končil postupně pražským „dojezdem“, skupinky a jedinci se odtrhávali a odjížděli hned i ještě po několik dalších dnů. Ti, kdo jeli do Prahy, nemuseli litovat, že již nejsou v přírodě, neboť jsem s nimi šel druhý den do zoologické zahrady. Byla tam se mnou klasická sestava děvčat z Polska a chlapců z Rumunska, kteří k sobě a ke mně neobyčejně přilnuli.
Ještě tady musím uznale poklepat po rameni Evu Drozdovou, která to spoluvedla, vařila, na programu se podílela a tvářila se jako by nic, pak jednou večer únavou neviděla, neslyšela a mluvila z cesty, ráno ovšem již opět vedla. Normální člověk by to nezvládl. A hned, co to skončilo, odjela na kurz.
Snad proto, že tohle nebyl kurz, ale ZOO.
Ale na tom není koneckonců nic špatného, naopak, je to fajn.
Nesmím plýtvat papírem na popis zaznamenáníhodné cesty přírodními krásami Hornosvratecka, jen chci zmínit, že jsem k večeru za Novým Městem chytil téměř plně obsazený evangelický trabant, který mě dovezl do Jimramovských Pavlovic, a tam, když jsem se zeptal prvního člověka, přes který kopec to vede na Zbytov, ptal se, co se tam děje, a vzpomněl, že potkal Filipa Kellera v kostele. Bylo tam s ním plno mládeže. Řekl jsem, že je tam tábor... vlastně ne, věděl jsem, že je to kurz. Kurz pro mladší mládež z českých sborů (.ua, .ro, .hr, .pl a .cz), toho druhu první a pokusný.
Byl již poslední večer kurzu. Při mém příchodu právě Michal Kitta kázal. O písničkách. O tom, že Boží písničce rozumí všichni, i když jinak mluví různými jazyky. A to my jsme mluvili. Pak byla večeře Páně. (Normálně bylo již po večeři.) Našel jsem tam skupinu lidí, kterým se nechtělo odjíždět. Po dlouhém překonávání jazykových -- ty byly roztomilé -- i jiných bariér se vytříbila parta, která se líbila i mně, ostych ale zůstal v mnohých silný. Kurzovníci z jednotlivých zemí vytvářeli více či méně uzavřené skupinky, v nichž byli tací, kteří rozuměli výborně česky a překládali ostatním, kteří rozuměli méně výborně nebo skoro hodně málo. Ale vlastně si pomáhali všichni. Někdy se taky bavili kupř. Rumuni a Ukrajinci česky a Češi tomu rozuměli docela málo.
Všude po zbytovském statku jsem nalézal podivné předměty, ať z hlíny, papíru či drátu.
Dozvěděl jsem se, že to jsou modly, a mnohé taky rituálně spálili. Denní program byl nabitý jako šestiranný revolver: 1. ranní pobožnost z úst samotných mládežníků, 2. Michalovo povídání o knize Jób - těžký text, že? - musel se snažit o co nejsrozumitelnější výklad, aktivně své posluchače zapojil a mnoho důležitého jim sdělil - jak jsem se dozvěděl při poslední pobožnosti poslední ráno, Jób je výborná antimodlářská kniha, která nás učí, že si nejde dělat modlu ani z vlastních zásluh, na což Jób v poslední kapitole přišel a Bůh mu požehnal, 3. odpolední tvorba model či batik trik a další hry a hrátky, 4. večerní pobožnost a povídání o našich různých zemích a společenstvích a hry večerní -- výhodou bylo, že nás již nudící hry naši bratři a sestry ze zahraničí neznali, a tak je přijímali vděčně a s nasazením, 5. jídlo, 6. činnosti ostatní a výjimečné, např. výlet na Pernštejn nebo dvojí koupání v nádržce.
V ten důležitý večer, kdy jsem tam byl i já, se hrál mrkací vrah, pudink a Romeo, gdzie jesteś? Polky a Rumuni hráli celou noc poker.
Nazítří odjela nejpočetnější skupina, ta z Ukrajiny, nadobro pryč a zbytek zažil šok rychlým přesunem do Prahy. Kurz končil postupně pražským „dojezdem“, skupinky a jedinci se odtrhávali a odjížděli hned i ještě po několik dalších dnů. Ti, kdo jeli do Prahy, nemuseli litovat, že již nejsou v přírodě, neboť jsem s nimi šel druhý den do zoologické zahrady. Byla tam se mnou klasická sestava děvčat z Polska a chlapců z Rumunska, kteří k sobě a ke mně neobyčejně přilnuli.
Ještě tady musím uznale poklepat po rameni Evu Drozdovou, která to spoluvedla, vařila, na programu se podílela a tvářila se jako by nic, pak jednou večer únavou neviděla, neslyšela a mluvila z cesty, ráno ovšem již opět vedla. Normální člověk by to nezvládl. A hned, co to skončilo, odjela na kurz.
Snad proto, že tohle nebyl kurz, ale ZOO.
Ale na tom není koneckonců nic špatného, naopak, je to fajn.
Nápadník
Společné seniorátní dny
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Mezi pražským a poděbradským seniorátem jsou vztahy natolik přátelské, že například na některých fotkách ze seniorátní akce poděbradské můžete vidět podivuhodnou přesilu pražské mládeže. Letos jsme se rozhodli toho využít a dohodli jsme se poprvé na společné akci: jarních seniorátních dnech. Zdálo se, že by nebylo účelné ani možné se scházet dohromady, takže většinu náplně vymyslela menší pracovní skupina: konkrétní úkoly k realizaci jsme pak dostali každý jednotlivě (koncert, pobožnosti, jídlo, moderování diskuse ap.). Nakonec nám přeci jen jedno společné sezení chybělo, určitě bychom předešli několika nedorozuměním.
Co bylo problémem? Hlavně několik drobností: ukázalo se (pozdě), že za některé věci by napříště neměl být zodpovědný jen jeden člověk. Například za výběr kapely. Také jsme se špatně dohodli na způsobu příjímání přijíždějících mládežníků (a jejich peněz), takže chybělo pořádné přivítání a původně plánované cedulky se jmény jsme začali nosit až v sobotu dopoledne. U příjmu také musel sotva se rozkoukavší účastník ihned zodpovědět (napsat ke jménu), zda souhlasí s předmanželským soužitím a zda žije se svým partnerem. To se ukázalo jako velká chyba, už pro pohoršení některých bez možnosti vysvětlení a pro další nedorozumění. Pro příště nic takového (ne písemně, ne u jména, ne v úvodu).
A v čem nás společná akce obohatila? Jednak v tradičním poznávání (i když těch nových tváří nebylo zas až tak mnoho, spíš se sjela silná jádra obou seniorátů), jednak ve vytrženosti z některých stereotypů, v přerozdělení úkolů. Trochu se prostřídaly role, některým „věčně-za-vše-odpovědným“ se ulevilo a mohli si po dohodě v klidu oddechnout. A taky se mezi námi objevily nové myšlenky, nové životní příběhy, nové zkušenosti a některé nové talenty.
Program a reakce viz také na
http://prazska-mladez.evangnet.cz
Co bylo problémem? Hlavně několik drobností: ukázalo se (pozdě), že za některé věci by napříště neměl být zodpovědný jen jeden člověk. Například za výběr kapely. Také jsme se špatně dohodli na způsobu příjímání přijíždějících mládežníků (a jejich peněz), takže chybělo pořádné přivítání a původně plánované cedulky se jmény jsme začali nosit až v sobotu dopoledne. U příjmu také musel sotva se rozkoukavší účastník ihned zodpovědět (napsat ke jménu), zda souhlasí s předmanželským soužitím a zda žije se svým partnerem. To se ukázalo jako velká chyba, už pro pohoršení některých bez možnosti vysvětlení a pro další nedorozumění. Pro příště nic takového (ne písemně, ne u jména, ne v úvodu).
A v čem nás společná akce obohatila? Jednak v tradičním poznávání (i když těch nových tváří nebylo zas až tak mnoho, spíš se sjela silná jádra obou seniorátů), jednak ve vytrženosti z některých stereotypů, v přerozdělení úkolů. Trochu se prostřídaly role, některým „věčně-za-vše-odpovědným“ se ulevilo a mohli si po dohodě v klidu oddechnout. A taky se mezi námi objevily nové myšlenky, nové životní příběhy, nové zkušenosti a některé nové talenty.
Program a reakce viz také na
http://prazska-mladez.evangnet.cz
Ručně a stručně
Duhové
svíčky
Eva Drozdová
svíčky
Eva Drozdová
Naučila jsem se je vyrábět v dílnách domu Archa v polské Wieliczce -- není na tom nic těžkého. Potřebujete staré vypálené nebo rozlámané svíčky, knot, formu požadovaného tvaru, plecháček a trochu šikovnosti.
Nejprve si připravíme formy ve tvaru, který nakonec bude mít naše svíčka -- hodí se k tomu víčko od šlehačky ve spreji, umělohmotná přepravka na vajíčka, kalíšky od hřbitovních svíček nebo malý kelímek od jogurtu. Chcete-li svíčku hranatou, tak si formu můžete stlouct třeba z překližky. Do formy dáme knot, který koupíme ve včelařských nebo výtvarných potřebách -- je dobré na jeho konci (dně svíčky) udělat uzel nebo ho zatížit plíškem či kouskem drátku. Pak do formy nasypeme rozlámané kusy vosku -- čím nepravidelnější a různobarevnější, tím lepší. V plecháčku nad ohněm rozehřejeme další vosk. Opět záleží na naší fantazii zda z bílé svíčky nebo barevné. Ještě v tekutém stavu vosk nalijeme do formy. Nasypané kousky vosku se budou trochu horkým voskem tavit, ale to není na škodu. Nezapomeňte druhou rukou držet knot ve středu formy a to až do zatuhnutí nalitého vosku. Po úplném zatuhnutí vosku (záleží na tloušťce svíčky) odstraníme formu a svíčka je na světě.
Ať Vám dobře svítí a hřejí Vás.
Nejprve si připravíme formy ve tvaru, který nakonec bude mít naše svíčka -- hodí se k tomu víčko od šlehačky ve spreji, umělohmotná přepravka na vajíčka, kalíšky od hřbitovních svíček nebo malý kelímek od jogurtu. Chcete-li svíčku hranatou, tak si formu můžete stlouct třeba z překližky. Do formy dáme knot, který koupíme ve včelařských nebo výtvarných potřebách -- je dobré na jeho konci (dně svíčky) udělat uzel nebo ho zatížit plíškem či kouskem drátku. Pak do formy nasypeme rozlámané kusy vosku -- čím nepravidelnější a různobarevnější, tím lepší. V plecháčku nad ohněm rozehřejeme další vosk. Opět záleží na naší fantazii zda z bílé svíčky nebo barevné. Ještě v tekutém stavu vosk nalijeme do formy. Nasypané kousky vosku se budou trochu horkým voskem tavit, ale to není na škodu. Nezapomeňte druhou rukou držet knot ve středu formy a to až do zatuhnutí nalitého vosku. Po úplném zatuhnutí vosku (záleží na tloušťce svíčky) odstraníme formu a svíčka je na světě.
Ať Vám dobře svítí a hřejí Vás.
|
|
|
|
|
|