archiv
OBSAH:
Kristovo vtělení a VŘSR
Zastavení
Prastaré versus... Kdo proti komu a proč?
Co o tom čteme v Bibli
O lískovém keři a štědrosti
Lze skloubit štědrost a šetrnost?
Ve výtvarném umění
V čem jsme štědří?
Caritas
Věda o domově
Jimramov - Otevřeno 2003
Krása
Láska silná jako smrt?
Co bylo
Co bude
Homo christianus
Anketa - Přednášející:
Úplně nejradši poslouchám les
Anketa - Účastníci:
Slavnost
Žádné spory
Lochtačka
Stephan Daldry - pozoruhodný, nebo podivný?
Soustředění mladých historiků
Lucerničky
Ty nám dáváš dary
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Kristovo vtělení a VŘSR
Petr Gallus
Petr Gallus
L. Hromádka údajně kdysi řekl, že v historii lidstva přišly dvě
skutečně velké události: Kristovo vtělení a Velká říjnová
socialistická revoluce. A listopad se nabízí jako vhodná
doba k zamyšlení nad oběma. S VŘSR je trošku problém:
jednak pro nás s naším kalendářem není říjnová, ale listopadová,
dá se pochybovat o tom, zda byla skutečně velká, jel v tom
Lenin, který se ale vlastně jmenoval Uljanov, a aby toho
nebylo dost, nebyla to revoluce, ale obyčejný puč, zahájený ránou
z Aurory, která možná vůbec nevyšla. A tato událost, dříve
považovaná za událost s velkým U, se dnes pomalu
vytrácí v zapomenutí. Navíc jí u nás udělala přítrž jiná
listopadová událost, proslulý 17. listopad, začátek něčeho, co
se revolucí nazývá větším právem, dokonce Sametovou, snad
protože nepadl žádný výstřel, „jen“ rány obuškem.
A dál? S koncem listopadu dozní vzpomínání na převratné politické události. VŘSR upadla do zapomnění, na Sametovou revoluci můžeme také už jen vzpomínat. To všechno odnes‘ čas. Listopadem končí i církevní rok, ale křesťan si nemusí zoufat, že mu všechno mizí v nenávratném propadlišti dějin. Je tu ještě Pán dějin. Ten, který nejen že byl, ale který stále jest a který přijíti má. A hle – on přichází! Staré pominulo, je tu nové! Náš život nekončí uslzeným nostalgickým pohledem zpět, ale radostným a nadějným výhledem kupředu. Nikoli však výhledem na zamlžený a rozostřený horizont, nýbrž výhledem skrze advent k Ježíši Kristu.
A dál? S koncem listopadu dozní vzpomínání na převratné politické události. VŘSR upadla do zapomnění, na Sametovou revoluci můžeme také už jen vzpomínat. To všechno odnes‘ čas. Listopadem končí i církevní rok, ale křesťan si nemusí zoufat, že mu všechno mizí v nenávratném propadlišti dějin. Je tu ještě Pán dějin. Ten, který nejen že byl, ale který stále jest a který přijíti má. A hle – on přichází! Staré pominulo, je tu nové! Náš život nekončí uslzeným nostalgickým pohledem zpět, ale radostným a nadějným výhledem kupředu. Nikoli však výhledem na zamlžený a rozostřený horizont, nýbrž výhledem skrze advent k Ježíši Kristu.
Nadechnutí
Za každým stromem číhá vítr
a slunce si
zlaté vlasy
ostříhalo nakrátko
Zbyla mi studená postel,
horké dlaně
a vítr v ostružinách je
mizerný společník
Samuel Titěra
Za každým stromem číhá vítr
a slunce si
zlaté vlasy
ostříhalo nakrátko
Zbyla mi studená postel,
horké dlaně
a vítr v ostružinách je
mizerný společník
Samuel Titěra
Blahoslavenství
Prastaré versus...
Kdo proti komu a proč?
Pavel Jun
Kdo proti komu a proč?
Pavel Jun
Philadelphský týdeník Church Limited Times otiskl v dubnu 2003 pozoruhodný
článek: Prastaré versus… Kdo proti komu a proč?
U středopalestinského města Dabne objevil archeolog J. Wasserflut korespondenci jakéhosi občana, patrně loďaře, s městskou radou.
Text je patrně velmi starý. Otiskujeme jej tak, jak se jej podařilo rozluštit. Přestože je text kusý, smysl však je částečně patrný.
Slova nebo spíš části vět, které nebylo možné s jistotou přečíst, jsou reprodukována třemi tečkami „…“ (Nadpisy doplněny redakcí)
Městská rada:
předvolání na zasedání … města. …stavba korábu na kopci za městem … moře … vzdálené… … lidé se … obávat povodní.
Loďař městu:
…nemohu… dost času… žijeme v svobodné zemi … každý dělat, co … správné … rád lodě … i přes moře… jiné země
Předvolání druhé:
…se dostavil na jednání rady… ohlášena krádež zásilky dřeva z …
… vezměte s sebou … doklady z … roku a potvrzení … daní.
Loďařova odpověď:
… ohledně… obraťte … na …
Předvolání třetí:
… další skutečnosti k vašemu případu. … projednán i ve vaší nepřítomnosti…
Soudní rozhodnutí:
ze svědectví pana K… a pana … vyplývá, že… proto se zabavuje … majetek … nástup do … vězení v …
Zpráva (patrně) městského kronikáře:
veřejnost vzrušuje … se táhnoucí spor „město versus …“ … ji ani nečekaně přísný rozsudek. Na dnešek … pochod proti … účast … zástupci města očekává se … kamenování… poslední … je, že organizátoři pochod odkládají na …, protože odpoledne začalo velmi pršet.
Jaký se zde skrývá příběh, kdo s kým a proč byl ve sporu, jestli se náš loďař opravdu vydal přes moře a co tam našel, je obestřeno tajemstvím.
Redakce týdeníku vyhlašuje dotovanou soutěž o doplnění tohoto jistě velmi vzácného textu. Zkuste své štěstí i Vy. Tuto soutěž vyvolal ThDr. John Holy svým kontroverzním tvrzením (publikovaným v jistém odborném časopisu), že našel další texty související s Wasserflutovými.
Otiskujeme jen jejich závěr (jsou volně přístupné na stránkách http://www.bibel.cz, (resp. http://bible.cz, poslední část – pozn.překladatele)
Má to snad být podle Holyho to, co uviděl loďař z kapitánského můstku na konci své cesty?
… a viděl jsem … nebe a novou zemi… neboť první nebe a … země pominuly a moře již vůbec nebylo.
U středopalestinského města Dabne objevil archeolog J. Wasserflut korespondenci jakéhosi občana, patrně loďaře, s městskou radou.
Text je patrně velmi starý. Otiskujeme jej tak, jak se jej podařilo rozluštit. Přestože je text kusý, smysl však je částečně patrný.
Slova nebo spíš části vět, které nebylo možné s jistotou přečíst, jsou reprodukována třemi tečkami „…“ (Nadpisy doplněny redakcí)
Městská rada:
předvolání na zasedání … města. …stavba korábu na kopci za městem … moře … vzdálené… … lidé se … obávat povodní.
Loďař městu:
…nemohu… dost času… žijeme v svobodné zemi … každý dělat, co … správné … rád lodě … i přes moře… jiné země
Předvolání druhé:
…se dostavil na jednání rady… ohlášena krádež zásilky dřeva z …
… vezměte s sebou … doklady z … roku a potvrzení … daní.
Loďařova odpověď:
… ohledně… obraťte … na …
Předvolání třetí:
… další skutečnosti k vašemu případu. … projednán i ve vaší nepřítomnosti…
Soudní rozhodnutí:
ze svědectví pana K… a pana … vyplývá, že… proto se zabavuje … majetek … nástup do … vězení v …
Zpráva (patrně) městského kronikáře:
veřejnost vzrušuje … se táhnoucí spor „město versus …“ … ji ani nečekaně přísný rozsudek. Na dnešek … pochod proti … účast … zástupci města očekává se … kamenování… poslední … je, že organizátoři pochod odkládají na …, protože odpoledne začalo velmi pršet.
Jaký se zde skrývá příběh, kdo s kým a proč byl ve sporu, jestli se náš loďař opravdu vydal přes moře a co tam našel, je obestřeno tajemstvím.
Redakce týdeníku vyhlašuje dotovanou soutěž o doplnění tohoto jistě velmi vzácného textu. Zkuste své štěstí i Vy. Tuto soutěž vyvolal ThDr. John Holy svým kontroverzním tvrzením (publikovaným v jistém odborném časopisu), že našel další texty související s Wasserflutovými.
Otiskujeme jen jejich závěr (jsou volně přístupné na stránkách http://www.bibel.cz, (resp. http://bible.cz, poslední část – pozn.překladatele)
Má to snad být podle Holyho to, co uviděl loďař z kapitánského můstku na konci své cesty?
… a viděl jsem … nebe a novou zemi… neboť první nebe a … země pominuly a moře již vůbec nebylo.
Štědrost
Co o tom
čteme v Bibli
Aleš Mostecký
čteme v Bibli
Aleš Mostecký
Písmo
nám vydává jasné svědectví o štědrém Bohu. To on nám udílí
množství dobrých darů k životu, veškerou úrodu na polích,
nepřeberné množství rostlinstva (a posléze i živočichů)
jako potravu. Zpívá o tom Žalm 104 nebo hned úplně první
kapitola Bible (Gn 1).
Nesčetné jsou ovšem také další skutky Hospodinovy, jimiž způsobuje záchranu a štědře udílí i odpuštění. Tady bychom mohli vyjmenovávat od úplného začátku Bible až na sám konec.
Takto štědrého Boha nám pak představuje i Ježíš. Svým sycením zástupů či proměněním vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské, prokazováním skutků milosrdenství a pravomocným vyhlašováním odpuštění. A nakonec nám Ježíš dává i sám sebe.
Stejně jako u jiných ctností, tak i u štědrosti, je takto ctné lidské chování odrazem Božího jednání či “napodobováním” Krista. Povzbuzování k naší štědrosti proto v Písmu nechybí. Nejde však o žádné příkazy typu “musíš”, ale o výraz naší radosti nad mnohými obdarováními z Boží strany. Štědrost lidí je odpovědí na rozpoznanou štědrost Boží. (2K 8 a 9 kap.) V konkrétním případě se štědrost při sbírce stává možností pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, a tím zároveň velmi účinným misijním nástrojem.
Nesčetné jsou ovšem také další skutky Hospodinovy, jimiž způsobuje záchranu a štědře udílí i odpuštění. Tady bychom mohli vyjmenovávat od úplného začátku Bible až na sám konec.
Takto štědrého Boha nám pak představuje i Ježíš. Svým sycením zástupů či proměněním vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské, prokazováním skutků milosrdenství a pravomocným vyhlašováním odpuštění. A nakonec nám Ježíš dává i sám sebe.
Stejně jako u jiných ctností, tak i u štědrosti, je takto ctné lidské chování odrazem Božího jednání či “napodobováním” Krista. Povzbuzování k naší štědrosti proto v Písmu nechybí. Nejde však o žádné příkazy typu “musíš”, ale o výraz naší radosti nad mnohými obdarováními z Boží strany. Štědrost lidí je odpovědí na rozpoznanou štědrost Boží. (2K 8 a 9 kap.) V konkrétním případě se štědrost při sbírce stává možností pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, a tím zároveň velmi účinným misijním nástrojem.
Štědrost
O lískovém keři a štědrosti
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Toho
vína koncem léta, těch jablek. Člověku by se chtělo být lískovým
keřem, na potkání shazovat kolemjdoucím lesklé krasavce přímo
pod nos, aby si všimli, shýbli se, zastavili, popošli kousek dál,
znovu se shýbli – a třeba na chvíli zapomněli
na svět při tom vzrušeném hledání. Užil jsem si té hojnosti
dosyta a naučil se louskat ořechy mezi posledními zdravými
zuby.
Odkud se to všechno bere, lískový keři? Jenom si saješ sílu ze země a ze slunce, na jaře rozdáváš plné hrsti pylu, v létě stín a na podzim oříšky, pak trochu spánku a po zimě na novo. Jakoby ta síla a radost a dobrota jen proudila skrze tebe: rozdáváš se – a rosteš, mohutníš, usycháš, a žiješ dál ve svých odnožích. Nikde tě neubývá.
Kdybych chtěl být štědrý jako ty, kde mám na to brát? Peníze mi do listů slunce nenasvítí, ze země natáhnu tak leda vlhkost a rýmu. Když dám dost do sbírky v kostele, nezbyde mi potom na kafe s přáteli a místo radosti se na mně urodí jen povzdech a mrzutost. Odpustím komusi promlčené dluhy a pak se (jak nepřebývá a nejsnáz šetřit na sobě) po obyčejném chlebu k obědu zbytečně rozčílím na někoho ze svých blízkých. A když si na to promíjení někteří zvyknou a příště mi rovnou nic nevrátí? Budu se stydět o to říct.
Těžko být štědrý, když není kde brát. A ať mě třeba měsíc svědí palec u nohy, jestli zas budu s klidným srdcem někde velkoryse rozdávat, buď si to peníze či čas a nebo síly, když moji milí doma mají zatím hlad.
Tak jak to tedy je? Čeho mám vždycky dostatek a třeba přebytek? Můžu hledat, co jsou mé oříšky, má síla a plodnost? Mám také větvičky, na kterých se vždycky najde dost pro všechny veverky, plšíky, havrany i lidi? A nebo prostě nejsme lísky ani vinné keře, nejsme studánky, jenom čas od času vysychající nádrže?
Štědrost byla zřejmě původně slovem pro neužitečné rozhazování a plýtvání, všechny její nové sestřičky však v sobě mají něco velikého: velkorysost, velkomyslnost, velkodušnost. Ve slovnících je tomu nejinak – velké srdce, široká dlaň. Velké srdce, které mnoho vidí a mnoho pojme a nemusí se bát o kousek místa. Veliký citroník, který než stihnete otrhat, znovu nasadí do květu a přinese plody. Strom, který se nebojí o rovnováhu, když se na jedné větvi začnou houpat nezbední kluci. Veliký pes, který nechává koťata prát se mezi svýma nohama.
Pořád mě fascinuje, když slyším někoho říkat „Nestarej se, to není problém. – Není pozdě, přijedu pro tebe, jen chvíli počkej. – Klidně si dej pivo dvě, domů budu řídit já. – Tak tady přespi, kam bys chodil, ráno si dáme spolu čaj a něco k tomu. – To se stane, nedělej si z toho hlavu, příště to bude lepší.“ A jedno snad nejsilnější, laskavé i drsné: „když nejde o život, jde o hovno.“ A starý Moudrý k tomu praví: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1)
Dej mi, Pane, veliké srdce. Tak veliké, abych mohl dobře pamatovat na ty, které miluji a oni nemuseli do předsíně, když (tak často) přijde návštěva. Dej mi, Pane, srdce s velikými dvoukřídlými okny bez závěsů, skrze něž je vidět ven na ulici, do nichž na jaře svítí slunce a v zimě se na nich dělají ledové květy. Dej mi srdce, ve kterém se může sedět na koberci a kde se může drobit na zem a pít ze svátečních skleniček. Dej mi, Pane, srdce s velikou lednicí, ve které je pořád alespoň jedna láhev dobrého vína a trochu sýra, pro příchozí. Amen
Odkud se to všechno bere, lískový keři? Jenom si saješ sílu ze země a ze slunce, na jaře rozdáváš plné hrsti pylu, v létě stín a na podzim oříšky, pak trochu spánku a po zimě na novo. Jakoby ta síla a radost a dobrota jen proudila skrze tebe: rozdáváš se – a rosteš, mohutníš, usycháš, a žiješ dál ve svých odnožích. Nikde tě neubývá.
Kdybych chtěl být štědrý jako ty, kde mám na to brát? Peníze mi do listů slunce nenasvítí, ze země natáhnu tak leda vlhkost a rýmu. Když dám dost do sbírky v kostele, nezbyde mi potom na kafe s přáteli a místo radosti se na mně urodí jen povzdech a mrzutost. Odpustím komusi promlčené dluhy a pak se (jak nepřebývá a nejsnáz šetřit na sobě) po obyčejném chlebu k obědu zbytečně rozčílím na někoho ze svých blízkých. A když si na to promíjení někteří zvyknou a příště mi rovnou nic nevrátí? Budu se stydět o to říct.
Těžko být štědrý, když není kde brát. A ať mě třeba měsíc svědí palec u nohy, jestli zas budu s klidným srdcem někde velkoryse rozdávat, buď si to peníze či čas a nebo síly, když moji milí doma mají zatím hlad.
Tak jak to tedy je? Čeho mám vždycky dostatek a třeba přebytek? Můžu hledat, co jsou mé oříšky, má síla a plodnost? Mám také větvičky, na kterých se vždycky najde dost pro všechny veverky, plšíky, havrany i lidi? A nebo prostě nejsme lísky ani vinné keře, nejsme studánky, jenom čas od času vysychající nádrže?
Štědrost byla zřejmě původně slovem pro neužitečné rozhazování a plýtvání, všechny její nové sestřičky však v sobě mají něco velikého: velkorysost, velkomyslnost, velkodušnost. Ve slovnících je tomu nejinak – velké srdce, široká dlaň. Velké srdce, které mnoho vidí a mnoho pojme a nemusí se bát o kousek místa. Veliký citroník, který než stihnete otrhat, znovu nasadí do květu a přinese plody. Strom, který se nebojí o rovnováhu, když se na jedné větvi začnou houpat nezbední kluci. Veliký pes, který nechává koťata prát se mezi svýma nohama.
Pořád mě fascinuje, když slyším někoho říkat „Nestarej se, to není problém. – Není pozdě, přijedu pro tebe, jen chvíli počkej. – Klidně si dej pivo dvě, domů budu řídit já. – Tak tady přespi, kam bys chodil, ráno si dáme spolu čaj a něco k tomu. – To se stane, nedělej si z toho hlavu, příště to bude lepší.“ A jedno snad nejsilnější, laskavé i drsné: „když nejde o život, jde o hovno.“ A starý Moudrý k tomu praví: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1)
Dej mi, Pane, veliké srdce. Tak veliké, abych mohl dobře pamatovat na ty, které miluji a oni nemuseli do předsíně, když (tak často) přijde návštěva. Dej mi, Pane, srdce s velikými dvoukřídlými okny bez závěsů, skrze něž je vidět ven na ulici, do nichž na jaře svítí slunce a v zimě se na nich dělají ledové květy. Dej mi srdce, ve kterém se může sedět na koberci a kde se může drobit na zem a pít ze svátečních skleniček. Dej mi, Pane, srdce s velikou lednicí, ve které je pořád alespoň jedna láhev dobrého vína a trochu sýra, pro příchozí. Amen
Anketa
Štědrost
Lze skloubit štědrost a šetrnost?
Lze skloubit štědrost a šetrnost?
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
pracovník jaderné elektrárny
Ano,
já sám jsem to takhle asi před měsícem skloubil, policajt mě zastavil
za rychlou jízdu a chtěl mě obrat o papíry, tak jsem
mu dal dvě stovky do kapsy (byl jsem k němu štědrý)
a zároveň jsem ušetřil několik tisíc, který by mě stála nová
autoškola.
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
ředitel azylového domu, 46 let
Štědrost
patří mezi emociální vlastnosti. To znamená, že bychom zde měli
být vždy na stráži, abychom ve své štědrosti nezesměšňovali
nebo dokonce neubližovali. Nezapomeňme, že štědrost se neváže
jen na hmotné statky, ale také na porozumění, lásku, na náš
volný čas...
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
veterinář a varhaník, 34 let
Myslím,
že se skloubit dá. Mám zkušenost, že lidé, kteří jsou
okolnostmi donuceni k šetrnosti, se vůči jiným a v pravý
čas projevují velmi štědře. Štědrost a šetrnost bývají spíše
osobnostní rysy a zřejmě nezáleží pouze na majetku, kterým
člověk disponuje.
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
Jistě
– šetrnost vychází z toho, že si člověk váží věcí,
přírody, práce druhých i vlastní práce. Ani štědrost není
rozhazování, ale umění dělit se a radovat z toho,
že nejen já mám užitek ze své práce, že nejen já mohu
užívat radostí života, Božích darů.
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
studentka teologie, 20 let
Člověk
může být štědrý i šetrný zároveň, štědrost totiž není
rozhazovačnost. Nelze ale skloubit v konkrétních případech. Tam
už si musíme vybrat, kdo nebo co nám za to stojí.
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
Šetrnost
nevylučuje štědrost, neboť ne vždy dáváme materiální podporu. Jsme
štědří v pomoci či radě. A pokud jde o materiální
stránku, je to otázka priorit. Můžeme být štědří, nebudeme-li
například vyhazovat peníze za zbytečnosti.
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
Lze.
Šetrnost není lakota a štědrost není rozhazovačnost. Znám lidi,
kteří žijí střídmě, ale je-li potřeba, dovedou být na správném
místě velice štědří.
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
tajemník - farář mládeže, 30 let
Jistě.
Štědrost přece neznamená rozhazování, šetrnost neznamená skrblictví.
Štědrý šetrný umí bez nároku na zisk dávat tam, kde je to nejvíc
potřeba.
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
armádní kaplan, 43 let
Asi
ano, ale já s tím mám potíže. Zvlášť těžké je nebýt štědrý jen
na povel – je-li vypsaná nějaká sbírka. Také je těžké být
šetrný a ne lakomý.
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
Určitě
ano. Kdo umí být ve správnou chvíli štědrý, umí i ve správné
chvíli ušetřit. Štědrost není rozhazovačnost. A šetrnost nemusí
být lakota.
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
klinická psycholožka, 72 let
Šetrnost
a marnotratnost skloubit nelze. Skloubení šetrnosti a štědrosti
je možné, dokonce žádoucí, ale jsou toho schopni jen ušlechtilé
povahy.
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
farářka ve Švýcarsku, 30 let
Věřím,
že jsme vše dostali, i svůj vlastní život; to jediné, co
můžeme dělat, je předávat to dál a dělit se o to, co
máme. Věřím (možná naivně), že když budu zítra strádat, někdo mi
pomůže. Šetřit pro mě znamená odmítnout to, co je nadbytečné,
aby měl každý právo na to základní. A také neplýtvat tím,
co nepatří pouze mně, ale taky budoucím generacím: voda, elektrická
energie, země, vzduch.
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
varhanice, 30 let
Někdy jsme štědří, jindy šetrní. Máme to v sobě různě rozložené, podle toho, v čem jsme vyrostli, jak máme v životě uspořádané hodnoty, čemu dáváme přednost...
|
Štědrost
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
Ondřej Macek
Štědrost
v klasických zobrazeních ctností nacházíme spíš zřídka. Proto je
docela překvapující, že ji Matyáš Bernard Braun do souboru
na Kuksu zařadil. (Pomůckou a inspirací byla však pro
Brauna série vyobrazení Ctností a Neřestí od augsburského
rytce Martina Engelbrechta z let 1710 – 1715, která
Štědrost zahrnuje.) Jejím atributem je zde roh hojnosti – sahá
do něj pro ovoce – a proto také spíš připomíná
nějakou zahradní alegorii. Spojení s Hojností by ukazovalo, co
nejspíš Štědrost pro Brauna představovala. Hojnost má blízko
ke ctnostem, které oslavují konec válek, bídy apod., nebo
připomínají osobnosti (často mecenáše), se kterými jsou úspěšná,
štědrá, hojná léta spojena.
Jinak je ztvárňování Štědrosti do značné míry určeno tím, že je opakem lakoty (pevně zavřený měšec, zavázané oči, které nevidí potřebu bližních). Daleko typičtější je téma pomoci, dávání almužny, dělení se o jídlo, oděv atd. •
Jinak je ztvárňování Štědrosti do značné míry určeno tím, že je opakem lakoty (pevně zavřený měšec, zavázané oči, které nevidí potřebu bližních). Daleko typičtější je téma pomoci, dávání almužny, dělení se o jídlo, oděv atd. •
Štědrost
V čem jsme štědří?
Anketa
Anketa
V čem jste štědrý / štědrá?
Kam na školu
Caritas
Vyšší odborná škola sociální
Eva Drozdová
Vyšší odborná škola sociální
Eva Drozdová
Z pohledu
studentů:
Myslím,
že naše škola je náročná, ale je to tak správné, protože se nás
snaží maximálně dobře připravit na naše povolání. Na Caritas
si nejvíc cením otevřené a přátelské atmosféry mezi studenty
a vyučujícími a opravdovosti, kterou vyučující svým
jednáním a postoji dotvrzují to, co nás učí.
Leona Martinková
Z pohledu
studenta a z vlastní zkušenosti mohu říci, že naše
škola Caritas nabízí svým studentům široké spektrum možností
uplatnění, a to nejen po studiích, ale i při něm. To
samozřejmě přináší cenné a pro praxi mnohdy nenahraditelné
zkušenosti. Osobně jsem moc ráda nejen za kvalitní vzdělání,
které nabízí tato škola, ale hlavně za přátelské prostředí
a vstřícný přístup především ze strany vyučujících, a to
je v pomáhající profesi velice důležité.
Jarmila Černá
Podle
mého názoru naše škola nejen skvěle odpověděla, ale i stále
odpovídá na potřeby dnešní doby, která je plná nově
vznikajících rizikových sociálních situací (bezdomovectví,
vzrůstající nezaměstnanost, apod.). Na Caritas se mohu
od kvalitních vyučujících dozvědět, jak lidem z těchto
rizikových skupin co nejlépe pomoci vyřešit jejich tísnivou životní
situaci profesionálním a kvalifikovaným způsobem.
Helena
Olšovská
Myslím
si, že Caritas dokáže člověka kvalitně připravit na výkon
povolání sociálního pracovníka. Hodně ale záleží na osobním
postoji a sebezdokonalování, protože přece jenom je to základ,
který má být dále rozvíjen. Cením si také duchovního aspektu této
školy a moc bych celé škole, učitelům, studentům a sobě
přál, aby se nám obraz milosrdné lásky dařil lépe rozvíjet, aby
se stával ryzí skutečností v našem životě, a ne jen
fasádou a slovy, jak se s tím často v životě
setkáváme
Student
Kombinovanou
formu studia jsem ukončila již před rokem. S odstupem času mohu
říct, že mi škola hodně dala. Vyučující i výuka byly
kvalitní. Přínosem byla také povinná praxe v sociálních
zařízeních, která bych jinak jen těžko měla možnost poznat. Škoda
jen, že z původního velkého počtu „dálkově“
studujících (většinou lidí z praxe) nás absolvovalo sotva deset.
Myslím si také, že v předmětech, které se dotýkají
teologie, etiky a církve, by byl ku prospěchu větší prostor
k diskusi, zvláště když z posluchačů se ke katolické
církvi hlásí jen menšina.
Kateřina
Pivoňková
kontakt:
skola@caritas-vos.cz
http://www.caritas-vos.cz
ředitel:
Mgr. Martin Bednář, Ph.D.
zřizovatel:
Arcibiskupství olomoucké
formy studia:
denní a dálkové
skola@caritas-vos.cz
http://www.caritas-vos.cz
ředitel:
Mgr. Martin Bednář, Ph.D.
zřizovatel:
Arcibiskupství olomoucké
formy studia:
denní a dálkové
Škola
sídlící v historickém centru Olomouce poskytuje vzdělání
v oborech Charitní a sociální činnost a Sociální
a humanitární práce. Ve spolupráci s CMTF UP Olomouc
je v obou případech realizována také vysokoškolská bakalářská
studijní forma. Absolventi najdou uplatnění jako sociální pracovníci
v celém spektru sociální práce v sektoru státním
i nestátním. Obor Charitní a sociální činnost je zaměřen
zejména na oblast sociálních služeb, obor Sociální a humanitární
práce na působení v rámci zahraničních humanitárních misí
a pomoc migrantům, imigrantům či národnostním menšinám. Škola
spolupracuje s mnoha odborníky a institucemi u nás
i v zahraničí, podílí se na tuzemských
i mezinárodních projektech, organizuje praxe v řadě
evropských zemí. Mimo hlavní učební plán nabízí pestrou nabídku
školících a vzdělávacích služeb. Studenti a pracovníci
vytvářejí společenství žijící bohatým mimoškolním životem.
Dělníci víry
Věda
o domově
Rozhovor s ekoložkou Ilonou Mužátkovou
v létě ptala se Alžběta Široká
o domově
Rozhovor s ekoložkou Ilonou Mužátkovou
v létě ptala se Alžběta Široká
Jak
bys obecně vysvětlila termín ekologie a co znamená pro tebe?
Pojem ekologie se dnes často používá jako synonymum ochrany životního prostředí. V původním smyslu jde o biologickou vědu sledující vzájemné vztahy organismů a jejich poměr k okolnímu světu, je to „věda o domově“ (řecky „oikos“-dům, „logos“-slovo). Ekologie rostlin například sleduje jejich nároky na půdu, vláhu apod., vzájemnou provázanost životních cyklů kytek na jedné louce a spoustu dalších věcí. V tomhle smyslu jsem ekologii vystudovala, právě to studium provázanosti různých jevů mi je blízké a samozřejmě to souvisí i se snahou pomoci chránit okolní prostředí v jeho celistvosti. Ekologie jako věda vlastně dovoluje poznat určité přírodní mechanismy, které má pak člověk touhu chránit. To je, zjednodušeně řečeno, vedle sociálního hlediska moje hlavní motivace.
Jak ses dostala k této práci?
Od dětství mě to prostě baví, v současné době jsou ale veškeré moje „ekologické“ aktivity mimopracovní. Jsem zaměstnaná v poradně pro ženy, věnuji se lektorské činnosti v oboru partnerské a sexuální výchovy a konzultační práci pro ženy a dívky v tísni, těhotné a kojící maminky apod. Ovšem souvislost mezi ekologií, jak ji většinou chápeme, a ekologií našeho života, tou naší vědou o domově, je obrovská. Jsem až překvapená, jak mnoho souvislostí lze najít například ve vztahu k životu v podobě počatého dítěte a k životu celého stvoření na naší trpící planetě. Často potkávám i jiné lidi zabývající se obojím.
Jaký je rozdíl mezi ekologem a ekologem-křesťanem, co může ekolog-křesťan tomuto hnutí přinést?
Mnozí lidé aktivní v ekologických hnutích jsou křesťané, to vědomí odpovědnosti za svěřenou hřivnu by mělo být křesťanům blízké a spojuje vlastně všechny takto angažované lidi bez rozdílu světonázoru. Myslím, že křesťané mají k této odpovědnosti možnost přidat ještě radostnou pokoru, vědomí svobodných dělníků stojících v určitém úkolu a přesto plně spoléhajících na Boží milost. To je velmi osvobozující pocit, když si představíš, že běžný život ekologického aktivisty provázejí nepřetržité série proher a neúspěchů.
Které křesťanské organizace v Česku se věnují tématu ekologie?
Nevím o všech, jistě je mnoho zajímavých aktivit, problém je v tom, že kdo najde čas na nějakou konkrétní práci, už o sobě často nestihne dát vědět. Při České křesťanské akademii vznikla ekologická sekce, která již nyní významně pomáhá kontaktovat podobně zaměřené křesťany, v plánu je i mapa ekologických aktivit církví v ČR. V Náchodě působí pobočka mezinárodní ochranářské organizace „A Rocha“ (skála), některé církevní školy a dětské kroužky se věnují ekologické výchově. V evropském měřítku pracuje Evropská křesťanská síť ochrany životního prostředí - European Christian Environmental Network (ECEN), ta poskytuje velmi kvalitní odborné zázemí pro ekologickou práci církví a umožňuje osobní spolupráci lidí v širším kontextu.
Čím konkrétně se zabýváš v České křesťanské akademii a doma na Vysočině?
V současné době vrcholí přípravy na letošní Období pro stvoření, to je čas od prvního září do první neděle v říjnu, který už mnoho církví v Evropě věnuje vděčnosti za stvoření a snaze o jeho ochranu. V Česku se teprve pomalu „rozjíždíme“, ekologická sekce ČKA připravuje bohoslužbu a výstavku dětských prací na téma „Sestřička voda“, škola ve Svatém Janu pod Skalou chystá zajímavý program. Do tohoto období spadá také „Evropský den bez aut“ – 22. 9., osobně bych se měla zúčastnit olomouckého týdne mobility v besedě na téma Udržitelnost, mobilita a odpovědnost křesťanů. Na Vysočině vedu kroužek s ekologickým zaměřením pro malé děti, jinak se snažím o popularizaci, trochu překládám materiály ECEN, snažím se seznamovat lidi a seznamovat se s lidmi, o moc víc nestíhám.
Cítíš okolo sebe podporu? Jaká je tvá motivace pro další práci?
S blízkými lidmi, se kterými sdílíme určité názory, obavy a zájmy se, věřím, podporujeme navzájem. Mám veliké štěstí, že mým nejbližším kamarádem je i v tomto případě můj muž. Chtěla bych využívat své hřivny, cítím velkou vděčnost za všechno, co dostávám, a práce pro ochranu stvoření mi připadá smysluplná. •
Pojem ekologie se dnes často používá jako synonymum ochrany životního prostředí. V původním smyslu jde o biologickou vědu sledující vzájemné vztahy organismů a jejich poměr k okolnímu světu, je to „věda o domově“ (řecky „oikos“-dům, „logos“-slovo). Ekologie rostlin například sleduje jejich nároky na půdu, vláhu apod., vzájemnou provázanost životních cyklů kytek na jedné louce a spoustu dalších věcí. V tomhle smyslu jsem ekologii vystudovala, právě to studium provázanosti různých jevů mi je blízké a samozřejmě to souvisí i se snahou pomoci chránit okolní prostředí v jeho celistvosti. Ekologie jako věda vlastně dovoluje poznat určité přírodní mechanismy, které má pak člověk touhu chránit. To je, zjednodušeně řečeno, vedle sociálního hlediska moje hlavní motivace.
Jak ses dostala k této práci?
Od dětství mě to prostě baví, v současné době jsou ale veškeré moje „ekologické“ aktivity mimopracovní. Jsem zaměstnaná v poradně pro ženy, věnuji se lektorské činnosti v oboru partnerské a sexuální výchovy a konzultační práci pro ženy a dívky v tísni, těhotné a kojící maminky apod. Ovšem souvislost mezi ekologií, jak ji většinou chápeme, a ekologií našeho života, tou naší vědou o domově, je obrovská. Jsem až překvapená, jak mnoho souvislostí lze najít například ve vztahu k životu v podobě počatého dítěte a k životu celého stvoření na naší trpící planetě. Často potkávám i jiné lidi zabývající se obojím.
Jaký je rozdíl mezi ekologem a ekologem-křesťanem, co může ekolog-křesťan tomuto hnutí přinést?
Mnozí lidé aktivní v ekologických hnutích jsou křesťané, to vědomí odpovědnosti za svěřenou hřivnu by mělo být křesťanům blízké a spojuje vlastně všechny takto angažované lidi bez rozdílu světonázoru. Myslím, že křesťané mají k této odpovědnosti možnost přidat ještě radostnou pokoru, vědomí svobodných dělníků stojících v určitém úkolu a přesto plně spoléhajících na Boží milost. To je velmi osvobozující pocit, když si představíš, že běžný život ekologického aktivisty provázejí nepřetržité série proher a neúspěchů.
Které křesťanské organizace v Česku se věnují tématu ekologie?
Nevím o všech, jistě je mnoho zajímavých aktivit, problém je v tom, že kdo najde čas na nějakou konkrétní práci, už o sobě často nestihne dát vědět. Při České křesťanské akademii vznikla ekologická sekce, která již nyní významně pomáhá kontaktovat podobně zaměřené křesťany, v plánu je i mapa ekologických aktivit církví v ČR. V Náchodě působí pobočka mezinárodní ochranářské organizace „A Rocha“ (skála), některé církevní školy a dětské kroužky se věnují ekologické výchově. V evropském měřítku pracuje Evropská křesťanská síť ochrany životního prostředí - European Christian Environmental Network (ECEN), ta poskytuje velmi kvalitní odborné zázemí pro ekologickou práci církví a umožňuje osobní spolupráci lidí v širším kontextu.
Čím konkrétně se zabýváš v České křesťanské akademii a doma na Vysočině?
V současné době vrcholí přípravy na letošní Období pro stvoření, to je čas od prvního září do první neděle v říjnu, který už mnoho církví v Evropě věnuje vděčnosti za stvoření a snaze o jeho ochranu. V Česku se teprve pomalu „rozjíždíme“, ekologická sekce ČKA připravuje bohoslužbu a výstavku dětských prací na téma „Sestřička voda“, škola ve Svatém Janu pod Skalou chystá zajímavý program. Do tohoto období spadá také „Evropský den bez aut“ – 22. 9., osobně bych se měla zúčastnit olomouckého týdne mobility v besedě na téma Udržitelnost, mobilita a odpovědnost křesťanů. Na Vysočině vedu kroužek s ekologickým zaměřením pro malé děti, jinak se snažím o popularizaci, trochu překládám materiály ECEN, snažím se seznamovat lidi a seznamovat se s lidmi, o moc víc nestíhám.
Cítíš okolo sebe podporu? Jaká je tvá motivace pro další práci?
S blízkými lidmi, se kterými sdílíme určité názory, obavy a zájmy se, věřím, podporujeme navzájem. Mám veliké štěstí, že mým nejbližším kamarádem je i v tomto případě můj muž. Chtěla bych využívat své hřivny, cítím velkou vděčnost za všechno, co dostávám, a práce pro ochranu stvoření mi připadá smysluplná. •
Festival
Jimramov - Otevřeno 2003
Věra Škubalová
Věra Škubalová
Už
je to tu zase, řidiči autobusů stojících v Poličce před ČD
se nestačí divit, kam ty davy lidiček silně připomínajících
velbloudy míří. Ochotně ovšem prodávají jízdenky a k mému
údivu se pak naplněný autobus opravdu dá do pohybu a udělá
nám okružní jízdu nádhernou Vysočinou. Za notnou chvíli
strávenou debatou a pozorováním ostatních pasažérů se před
námi objevuje idylické městečko, Jimramov jak na dlani. A to
už se strkáme a dáváme přednost při snaze o co
nejkorigovanější výstup. Autobus odjíždí, řidič notně uklidněn, etapu
č. 1 – příjezd – jsme úspěšně zvládli. Co bude dál?
Následuje přímý atak vchodu parku Budník (nebo Bludník – zabloudit při noční cestě na záchod se mi podařilo) a úsměv se rozprostřel na tvářích spokojených pořadatelů. A hned na úvod – malý dáreček, barevný pásek pro platiče. Dokonce i možnost výběru – červený, oranžový nebo zelený, jak je komu libo. I toto praktické „kroužkování holubů“ jsme překonali a začalo hledání místa pro naše nocležiště – stan. Bludník je vlastně maličký, ale i tak se ke mně začla hlásit kupa přátel a já se jen zmohla na klasickou větu: „Co ty tady děláš?” Otázka spíše měla znít, co já tady dělám – a odpověď: chtěla jsem se zúčastnit festivalu, vychvalovaného i zatracovaného, chtěla jsem na vlastní kůži zažít onu „pohodovou atmosféru“ a pokecat s přáteli nad hrnkem voňavé irské kávy v pauze mezi jednotlivými kapelami.
Jimramov to ovšem není samozřejmě jen hudba. I milovníci divadla a filmu si zde letos přišli na své – promítaly se 2 filmy: Intimita a Přízračný svět. Oba měly hodně do sebe.
A pak už to hlavní – HUDBA. Na pódiu, které mi silně připomínalo letní kino v zapadlé vísce, se vystřídal nespočet kapel různých stylů, kvality, hlasitosti a oblíbenosti. Kdo chce jejich seznam – ať si od někoho, kdo tam byl, sežene festivalové noviny či program, kde je celý i s krátkou přiléhavou charakteristikou. Vrcholem pátečního večera byl bezesporu koncert “sjezďákům” známé kapely Traband. Krev se rozproudila v žilách, těla se začla do rytmu kývat a za chvíli nebylo na place před tribunou volného místa.
A tak to nebylo jen u Trabandu, na parketu se stále tužilo pár nadšenců, kteří kapele dodávali chuť hrát. Hudba hrála až do tří do rána a v tuto brzkou hodinu jsem pak v pátek i v sobotu padla do spacáku; a to se to spalo, jak u Broučků.
Ty dva dny uplynuly jako voda v řece, která byla mimochodem velmi studená – jen pro otužilce. Na nedělní bohoslužby dorazilo včas pouze pár lidiček, ostatní ještě dobíjeli energii zdravým spánkem a do kostela přišli přesně včas na kázání.
Zážitků mnoho, mám zas na co vzpomínat, a díky všem pořadatelům, kteří s tím měli plné ruce práce.
Podívejte es na: http://www.klubslunicko.cz •
Následuje přímý atak vchodu parku Budník (nebo Bludník – zabloudit při noční cestě na záchod se mi podařilo) a úsměv se rozprostřel na tvářích spokojených pořadatelů. A hned na úvod – malý dáreček, barevný pásek pro platiče. Dokonce i možnost výběru – červený, oranžový nebo zelený, jak je komu libo. I toto praktické „kroužkování holubů“ jsme překonali a začalo hledání místa pro naše nocležiště – stan. Bludník je vlastně maličký, ale i tak se ke mně začla hlásit kupa přátel a já se jen zmohla na klasickou větu: „Co ty tady děláš?” Otázka spíše měla znít, co já tady dělám – a odpověď: chtěla jsem se zúčastnit festivalu, vychvalovaného i zatracovaného, chtěla jsem na vlastní kůži zažít onu „pohodovou atmosféru“ a pokecat s přáteli nad hrnkem voňavé irské kávy v pauze mezi jednotlivými kapelami.
Jimramov to ovšem není samozřejmě jen hudba. I milovníci divadla a filmu si zde letos přišli na své – promítaly se 2 filmy: Intimita a Přízračný svět. Oba měly hodně do sebe.
A pak už to hlavní – HUDBA. Na pódiu, které mi silně připomínalo letní kino v zapadlé vísce, se vystřídal nespočet kapel různých stylů, kvality, hlasitosti a oblíbenosti. Kdo chce jejich seznam – ať si od někoho, kdo tam byl, sežene festivalové noviny či program, kde je celý i s krátkou přiléhavou charakteristikou. Vrcholem pátečního večera byl bezesporu koncert “sjezďákům” známé kapely Traband. Krev se rozproudila v žilách, těla se začla do rytmu kývat a za chvíli nebylo na place před tribunou volného místa.
A tak to nebylo jen u Trabandu, na parketu se stále tužilo pár nadšenců, kteří kapele dodávali chuť hrát. Hudba hrála až do tří do rána a v tuto brzkou hodinu jsem pak v pátek i v sobotu padla do spacáku; a to se to spalo, jak u Broučků.
Ty dva dny uplynuly jako voda v řece, která byla mimochodem velmi studená – jen pro otužilce. Na nedělní bohoslužby dorazilo včas pouze pár lidiček, ostatní ještě dobíjeli energii zdravým spánkem a do kostela přišli přesně včas na kázání.
Zážitků mnoho, mám zas na co vzpomínat, a díky všem pořadatelům, kteří s tím měli plné ruce práce.
Podívejte es na: http://www.klubslunicko.cz •
Okénko
Krása
JanSkála
JanSkála
Odjel
jsem za hranice kvůli kráse. Samozřejmě kvůli kráse domova, ne
zahraničí. Ale domovem může být celý svět, nehledě na nějakou
čáru (hranici) nebo moře. To se pak člověk cítí krásně
ekumenicky (všeobecně, katolicky).
Potkávám krásné lidi v irské církvi, která je anglikánská, i v katolické, která je irská. Potkávám je i v hypermarketu, v bazénu (největším v Irsku) i u řeky (nejdelší v Irsku), taky krásné řidiče jsem potkal, i když jezdí vlevo.
Jak ale vzpomínám na svou vlast a církev, vím, že se jim nic v kráse nevyrovná. Třeba Brno, město balkánsky poklidné i živé, či Praha se svým národním muzeem a prstencem výstavných předměstí nebo svaté město Olomouc nebo Plzeň s věží daleko vyšší než nejvyšší kostelní věz Irska, na kterou se koukám, když jdu spát i když vstávám. Či Kralický Sněžník se svými polomy a pasekami, který ale už není úplně jen náš. A na Vysočině, když jdu na vlak, nestopuju, často mi sám někdo zastaví. Naposledy to byl kluk, který si mne spletl se svým kolegou ze ždírecké pily. Krása.
A naše církev, ta je vskutku jedinečná. Je totiž českobratrská – jak milé je toto slůvko, škobrtající jak nevinné nemluvně – a ještě ke všemu evangelická. Jak to krásně zní, vyslovte to spolu se mnou ještě jednou: evangelická. Krása. Well done.
Potkávám krásné lidi v irské církvi, která je anglikánská, i v katolické, která je irská. Potkávám je i v hypermarketu, v bazénu (největším v Irsku) i u řeky (nejdelší v Irsku), taky krásné řidiče jsem potkal, i když jezdí vlevo.
Jak ale vzpomínám na svou vlast a církev, vím, že se jim nic v kráse nevyrovná. Třeba Brno, město balkánsky poklidné i živé, či Praha se svým národním muzeem a prstencem výstavných předměstí nebo svaté město Olomouc nebo Plzeň s věží daleko vyšší než nejvyšší kostelní věz Irska, na kterou se koukám, když jdu spát i když vstávám. Či Kralický Sněžník se svými polomy a pasekami, který ale už není úplně jen náš. A na Vysočině, když jdu na vlak, nestopuju, často mi sám někdo zastaví. Naposledy to byl kluk, který si mne spletl se svým kolegou ze ždírecké pily. Krása.
A naše církev, ta je vskutku jedinečná. Je totiž českobratrská – jak milé je toto slůvko, škobrtající jak nevinné nemluvně – a ještě ke všemu evangelická. Jak to krásně zní, vyslovte to spolu se mnou ještě jednou: evangelická. Krása. Well done.
Film
Láska silná jako smrt?
Samuel Titěra
Samuel Titěra
Želary,
2003, scénář Petr Jarchovský, režie Ondřej Trojan, hrají Aňa
Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Iva Bittová
a další.
Želary jsou dobrý a silný film. Zůstat blíže předloze, mohly být filmem výborným. Několik lidí mi po premiéře řeklo, že chyba je prostá: někam se ztratila hlavní myšlenka. To je velmi silné slovo, rozhodně člověka napne k prasknutí. Je tam nějaká hlavní myšlenka? Pro všechny stejná? Tak jednoduše viditelná? Jedna? Tři dny po premiéře byla kniha takřka vyprodána. A to je dobře, srovnávání filmu s předlohou je sice vždycky nebezpečné a často marné, ale v tomto případě snad není od věci.
Mladá medička musí uprchnout z města a skrýt se u jednoho ze svých pacientů. Kvůli bezpečí a místním lidem je nucena si během několika málo týdnů „hloupého“ Jozu vzít za muže. Ten si ji přivede do zoufale chudé a chatrné chalupy, kde je krom ložnice a kuchyně „dokonce i síňka“. Tam se dožije konce války. (Více viz Bratrstvo 3/2003.)
V podtitulu filmu stojí krutý příběh něžné lásky. Co se odehrává mezi dvěma původně cizími lidmi, kteří si ještě ani v den svatby neumí pořádně tykat, těžko popsat slovy a těžko vměstnat do filmové zkratky. Přesto je postava Jozy (György Cserhalmi) jedna z nejpovedenějších – na pohled jednoduchý a hloupý, ukazuje se posléze jako člověk vnitřně bohatý, něžný a vtipný. I mladá Eliška (Aňa Geislerová), zpočátku naivní a trucovitá, by měla zrát a měnit se. Spíše než vnitřní proměna člověka a boj o vztah se však v ději filmu ukazuje něco jako pozvolné ustupování nevyhnutelně se blížící lásce. I tak jde o pozoruhodné jádro příběhu, v posledku ztvárněné velmi silně a cudně.
Želary – a v tom se do filmu vedle Jozovy Hanule dostává i druhá, titulní kniha – jsou světem zvláštních, prastarých a jakoby pozapomenutých sil. Světem primitivním, zaostalým a magickým. Tyhle i další hrozivé síly, vlekoucí člověka někdy proti jeho vůli, podchytili režisér (Ondřej Trojan) i kameraman (Asen Šopov) velmi výrazně. Strach z gestapa, kola brzdícího vlaku, vodní pila, prudké srázy, kořalka, vichřice, krev, vášně nenávisti i lásky a sám Joza. Síly děsivé, jak se ale ukazuje zároveň očistné, krásné, hybné a životodárné. Konec války (ruští vojáci) pak magii a relativní bezpečí starodávných Želar ničí, rozkládají. Cosi je navždy pryč, dojde k mnoha neštěstím, Joza umírá. Tečka, konec – mohl a měl by nastat. Ale přichází ještě závěr filmu: Eliška s brýlemi a v kalhotách se po letech autem vrací do Želar, se svým mužem, s tím, kvůli kterému de facto kdysi musela prchat. Vše končí podivný smích kořenářky Lucky. (Dodávám, že v knize je to jinak. Dosti jinak.)
Mnoho krásných a silných věcí stále z tohoto světa nenávratně odchází. Až je z toho člověku někdy hodně úzko. Filmová adaptace Jozovy Hanule však ještě navíc, nakonec, přidává poslední kapku – její tvůrci už nevěří ani na biblické „silná jako smrt je láska“ (Píseň písní 8,6). To je naštěstí schováno, zdůrazněno a na truc světu a požadavkům filmového diváka nahlas vyřčeno v obou knihách paní Legátové. Možná má pro nás ve svých osmdesáti letech moudrosti – ale i naděje – víc než všichni filmoví tvůrci zaručených citových efektů. Tedy: vezměte si dvě knihy Květy Legátové, Želary a Jozovu Hanuli, a přečtěte si je, v klidu a usebrání. Stojí za to. Do kina pak možná ani chodit nemusíte.
Želary jsou dobrý a silný film. Zůstat blíže předloze, mohly být filmem výborným. Několik lidí mi po premiéře řeklo, že chyba je prostá: někam se ztratila hlavní myšlenka. To je velmi silné slovo, rozhodně člověka napne k prasknutí. Je tam nějaká hlavní myšlenka? Pro všechny stejná? Tak jednoduše viditelná? Jedna? Tři dny po premiéře byla kniha takřka vyprodána. A to je dobře, srovnávání filmu s předlohou je sice vždycky nebezpečné a často marné, ale v tomto případě snad není od věci.
Mladá medička musí uprchnout z města a skrýt se u jednoho ze svých pacientů. Kvůli bezpečí a místním lidem je nucena si během několika málo týdnů „hloupého“ Jozu vzít za muže. Ten si ji přivede do zoufale chudé a chatrné chalupy, kde je krom ložnice a kuchyně „dokonce i síňka“. Tam se dožije konce války. (Více viz Bratrstvo 3/2003.)
V podtitulu filmu stojí krutý příběh něžné lásky. Co se odehrává mezi dvěma původně cizími lidmi, kteří si ještě ani v den svatby neumí pořádně tykat, těžko popsat slovy a těžko vměstnat do filmové zkratky. Přesto je postava Jozy (György Cserhalmi) jedna z nejpovedenějších – na pohled jednoduchý a hloupý, ukazuje se posléze jako člověk vnitřně bohatý, něžný a vtipný. I mladá Eliška (Aňa Geislerová), zpočátku naivní a trucovitá, by měla zrát a měnit se. Spíše než vnitřní proměna člověka a boj o vztah se však v ději filmu ukazuje něco jako pozvolné ustupování nevyhnutelně se blížící lásce. I tak jde o pozoruhodné jádro příběhu, v posledku ztvárněné velmi silně a cudně.
Želary – a v tom se do filmu vedle Jozovy Hanule dostává i druhá, titulní kniha – jsou světem zvláštních, prastarých a jakoby pozapomenutých sil. Světem primitivním, zaostalým a magickým. Tyhle i další hrozivé síly, vlekoucí člověka někdy proti jeho vůli, podchytili režisér (Ondřej Trojan) i kameraman (Asen Šopov) velmi výrazně. Strach z gestapa, kola brzdícího vlaku, vodní pila, prudké srázy, kořalka, vichřice, krev, vášně nenávisti i lásky a sám Joza. Síly děsivé, jak se ale ukazuje zároveň očistné, krásné, hybné a životodárné. Konec války (ruští vojáci) pak magii a relativní bezpečí starodávných Želar ničí, rozkládají. Cosi je navždy pryč, dojde k mnoha neštěstím, Joza umírá. Tečka, konec – mohl a měl by nastat. Ale přichází ještě závěr filmu: Eliška s brýlemi a v kalhotách se po letech autem vrací do Želar, se svým mužem, s tím, kvůli kterému de facto kdysi musela prchat. Vše končí podivný smích kořenářky Lucky. (Dodávám, že v knize je to jinak. Dosti jinak.)
Mnoho krásných a silných věcí stále z tohoto světa nenávratně odchází. Až je z toho člověku někdy hodně úzko. Filmová adaptace Jozovy Hanule však ještě navíc, nakonec, přidává poslední kapku – její tvůrci už nevěří ani na biblické „silná jako smrt je láska“ (Píseň písní 8,6). To je naštěstí schováno, zdůrazněno a na truc světu a požadavkům filmového diváka nahlas vyřčeno v obou knihách paní Legátové. Možná má pro nás ve svých osmdesáti letech moudrosti – ale i naděje – víc než všichni filmoví tvůrci zaručených citových efektů. Tedy: vezměte si dvě knihy Květy Legátové, Želary a Jozovu Hanuli, a přečtěte si je, v klidu a usebrání. Stojí za to. Do kina pak možná ani chodit nemusíte.
Co bylo
Co bude
Reportáž
Homo christianus
Vsetín 3. - 5. 10.2003
Magdaléna Trusinová; foto: Jonáš Hájek, Samuel Titěra, Tomáš Vokatý
Vsetín 3. - 5. 10.2003
Magdaléna Trusinová; foto: Jonáš Hájek, Samuel Titěra, Tomáš Vokatý
Vsetín... pro někoho nejseverněji položená výspa Balkánu, pro jiného malé
valašské městečko prošpikované paneláky. Od 3. do 5. října
jsem tam spolu s nejen mladými nejen evangelíky hloubala nad
tím, cože to je ten Homo christianus?
Páteční večer se nesl v pseudovědeckém (a tím pádem velmi vtipném) duchu. Petr Gallus nás za pomoci svých kolegů seznámil s neblahým dědictvím české reformační tradice, totiž s postavou Emanuela Chmelíka z Chmelnice, „doposud naštěstí zcela neznámého a právem zapomenutého českého průseráře, katastrofistu a deformátora.“ Slyšeli jsme velice barvité líčení Chmelíkova pokusu o svatební obřad, dále několik jeho zdařilých hudebních skladeb na motivy písní nejen z EZ, popis smrti Mistra Jana, svědectví o bitvě u Lipan, také jsme viděli divadelní hru a na závěr módní přehlídku. Zkrátka pastva pro oko i ucho. Jen Marku Zikmundovi jsem nezáviděla, když po rozverném „dobrém večeru“ přišel s pobožností. Utišit mladé rozjívené evangelíky někdy dá dost práce.
Dát si hned v sobotu po ránu norský film Druhá tvář neděle nebyl nejšťastnější nápad… Film tematicky přesně zapadal do programu – šlo v něm především o hledání a nalezení vlastní identity v rámci církve, rodiny, tradic. I když skončil v podstatě happyendem – mladá dívka se vymaní ze svazujícího prostředí v rodině luterského faráře – postavil před nás nepříjemné otázky. A opravdu nevyzníval moc optimisticky: změna vztahů a celkové atmosféry ve sboru není možná, svobodomyslné dívce nezbývá, než za sebou dobře zavřít dveře.
Páteční večer se nesl v pseudovědeckém (a tím pádem velmi vtipném) duchu. Petr Gallus nás za pomoci svých kolegů seznámil s neblahým dědictvím české reformační tradice, totiž s postavou Emanuela Chmelíka z Chmelnice, „doposud naštěstí zcela neznámého a právem zapomenutého českého průseráře, katastrofistu a deformátora.“ Slyšeli jsme velice barvité líčení Chmelíkova pokusu o svatební obřad, dále několik jeho zdařilých hudebních skladeb na motivy písní nejen z EZ, popis smrti Mistra Jana, svědectví o bitvě u Lipan, také jsme viděli divadelní hru a na závěr módní přehlídku. Zkrátka pastva pro oko i ucho. Jen Marku Zikmundovi jsem nezáviděla, když po rozverném „dobrém večeru“ přišel s pobožností. Utišit mladé rozjívené evangelíky někdy dá dost práce.
Dát si hned v sobotu po ránu norský film Druhá tvář neděle nebyl nejšťastnější nápad… Film tematicky přesně zapadal do programu – šlo v něm především o hledání a nalezení vlastní identity v rámci církve, rodiny, tradic. I když skončil v podstatě happyendem – mladá dívka se vymaní ze svazujícího prostředí v rodině luterského faráře – postavil před nás nepříjemné otázky. A opravdu nevyzníval moc optimisticky: změna vztahů a celkové atmosféry ve sboru není možná, svobodomyslné dívce nezbývá, než za sebou dobře zavřít dveře.
Odpoledne
jsme spolu s Ester a Ladislavem Moravetzovými připravili
světovou premiéru skladeb Sanctus a Agnus Dei. Zvláště u té
druhé mě moc mrzí, že generálka dopadla výrazně lépe než první
uvedení na veřejnosti den na to při nedělních bohoslužbách.
Na této hudební dílně jsem zjistila, že písně z EZ
neznějí ve čtyřhlasém provedení vůbec špatně. Pokud jsem měla
zavřenou pusu a pouze poslouchala, zněly dokonce výborně.
Poetická čajovna byla tentokrát nejen poetická, ale místy i silně angažovaná, občas lehce morbidní a až na výjimky nepatetická. Jen pro příště: pořádejte ji ve větších prostorách! Fakt mě nebaví sedět pod stolem vedle květináče, a z bleskového průzkumu nejbližšího okolí vyplynulo, že nejsem jediná.
Zuzana Navarová s KOA na koncert na Vsetíně asi jen tak nezapomenou – oddaní fanoušci je málem nenechali odejít z pódia. V krásném Zuzanině altu člověk zaslechl melancholii i radost zároveň. A jak to ve vás rezonovalo! Nejen hudba, hlavně texty.
Jen jedno jsem tak úplně nepochopila – proč nebyly bohoslužby v kulturáku? Odnesla jsem si z toho následující poznatek: Homo christianus je někdy pěkně schizofrenní. •
Poetická čajovna byla tentokrát nejen poetická, ale místy i silně angažovaná, občas lehce morbidní a až na výjimky nepatetická. Jen pro příště: pořádejte ji ve větších prostorách! Fakt mě nebaví sedět pod stolem vedle květináče, a z bleskového průzkumu nejbližšího okolí vyplynulo, že nejsem jediná.
Zuzana Navarová s KOA na koncert na Vsetíně asi jen tak nezapomenou – oddaní fanoušci je málem nenechali odejít z pódia. V krásném Zuzanině altu člověk zaslechl melancholii i radost zároveň. A jak to ve vás rezonovalo! Nejen hudba, hlavně texty.
Jen jedno jsem tak úplně nepochopila – proč nebyly bohoslužby v kulturáku? Odnesla jsem si z toho následující poznatek: Homo christianus je někdy pěkně schizofrenní. •
Anketa
Přednášející:
1. Co pro Vás znamená být křesťanem?
2. Je pro Vás důležité být evangelíkem?
Filip Dušek
1. Co pro Vás znamená být křesťanem?
2. Je pro Vás důležité být evangelíkem?
Filip Dušek
Martin
Balcar,
ředitel Nadace Divoké husy
ředitel Nadace Divoké husy
1.
Patřit k určité nadčasové skupině lidí, která nějakým způsobem
přiznává, že je třeba se v životě ohlížet a nesledovat
pouze to, co vyhovuje mně v okamžité situaci – ne vždy
se to daří, taky z toho pramení určitá nafoukanost
křesťanů.
2. Není to důležité, prostě jsme se v té tradici narodili a je nám nejbližší a neznamená to vůbec nic víc. Někdy je mi líto, jak neumíme s ostatními křesťany komunikovat. Je dobré na určitých tradicích trvat, ale jinak to není důležité.
2. Není to důležité, prostě jsme se v té tradici narodili a je nám nejbližší a neznamená to vůbec nic víc. Někdy je mi líto, jak neumíme s ostatními křesťany komunikovat. Je dobré na určitých tradicích trvat, ale jinak to není důležité.
Roman
Mazur,
jáhen ČCE v Ostravě
jáhen ČCE v Ostravě
1.
Že jsem se potkal s vyprávěním o Ježíši Kristu –
o jeho životě, smrti a vzkříšení. Že jsem v něm
našel sebe i smysl svého života. Že není lepší alternativy…
2. Jo. Jsem rád homo christianus evangelicus. Naše tlupa je v mnoha ohledech fajn. Ale ještě, že jsou i jiné poddruhy. Jinak by nás bylo málo na celý svět. A spoustu věcí umí ty jiné tlupy lépe než my.
2. Jo. Jsem rád homo christianus evangelicus. Naše tlupa je v mnoha ohledech fajn. Ale ještě, že jsou i jiné poddruhy. Jinak by nás bylo málo na celý svět. A spoustu věcí umí ty jiné tlupy lépe než my.
Pavel
Stolař,
soukromý podnikatel
soukromý podnikatel
1.
Být křesťanem znamená věřit v Ježíše Krista jako svého
spasitele.
2. Protože jsem v tomto prostředí vyrostl a způsob vyjadřování víry v evangelické církvi je mi proto velmi blízký – takto je to pro mě důležité. Na druhou stranu si dovedu představit, že spása skrze Ježíše Krista je vyznávána i v jiných církvích, a proto bych si dovedl představit svoje působení i v církvi jiné.
2. Protože jsem v tomto prostředí vyrostl a způsob vyjadřování víry v evangelické církvi je mi proto velmi blízký – takto je to pro mě důležité. Na druhou stranu si dovedu představit, že spása skrze Ježíše Krista je vyznávána i v jiných církvích, a proto bych si dovedl představit svoje působení i v církvi jiné.
Jan
Keřkovský,
kazatel ČCE v Jihlavě
kazatel ČCE v Jihlavě
1.
Životní orientaci, nasměrování, vnímám kořeny, které mám za sebou,
naději, kterou mám před sebou.
2. Evangelík – pro mě to důležité je, asi se sžívám s tradicí, která k tomu patří.
2. Evangelík – pro mě to důležité je, asi se sžívám s tradicí, která k tomu patří.
Dalibor Titěra,
výzkumný prac. ve včelařství
výzkumný prac. ve včelařství
1.
Jsem rád, že jsem křesťanem, je to zdroj a nenašel jsem
nikdy žádný lepší.
2. Evangelíkem jsem se narodil v tradiční evangelické rodině. Myslím si, že dnešní evangelíci stejně jako dnešní křesťani jiných konfesí míří určitým směrem, kde konfese už nebude to nejdůležitější, přestože dneska ještě konfesní rozdíly nemůžeme snadno smazat.
2. Evangelíkem jsem se narodil v tradiční evangelické rodině. Myslím si, že dnešní evangelíci stejně jako dnešní křesťani jiných konfesí míří určitým směrem, kde konfese už nebude to nejdůležitější, přestože dneska ještě konfesní rozdíly nemůžeme snadno smazat.
Daniel
Ženatý,
kazatel ČCE v Novém Městě n. M.
kazatel ČCE v Novém Městě n. M.
1.
Být svobodný a přijímat mnoho darů.
2. Spíš jsem křesťanem. Evangelíka beru jako způsob, kterým jsem byl vychován a který mně vyhovuje.
2. Spíš jsem křesťanem. Evangelíka beru jako způsob, kterým jsem byl vychován a který mně vyhovuje.
Svatopluk Karásek,
poslanec Parlamentu ČR
poslanec Parlamentu ČR
1.
Být účastníkem intergeneračního zápasu, který vede Bůh v tomto
světě o kvality, které vytvářejí bohatší život.
2. Čím jsem starší, tím je to pro mě důležitější. Není to, řekněme, to prvotní, ale vážím si evangelické církve a tradice i toho, co jsem v ní zažil v minulosti i současnosti.
2. Čím jsem starší, tím je to pro mě důležitější. Není to, řekněme, to prvotní, ale vážím si evangelické církve a tradice i toho, co jsem v ní zažil v minulosti i současnosti.
Marek Zikmund,
kazatel ČCE v Boskovicích
kazatel ČCE v Boskovicích
1.
Především vím, že tady nejsem náhodou, že můj život a tento
svět je Božím stvořením, že mám komu být za to vděčný, což
mi pomáhá nebýt úplně zapšklý v životě, i když se mi
třeba nedaří. Pro mě není tedy křesťanská víra povinností, ale
přemýšlením do hloubky: proč tady jsem, pro koho tu můžu být,
zdali tady nejsem jen pro sebe, a tudíž trošku zbytečný.
2. Důležité je býti věřícím člověkem (křesťanem). Za to, že jsem evangelíkem, trošku nemůžu, ale je to pro mě důležité v tradici, která pro mě znamená možnost setkávání s podobně naladěnými věřícími. Je to vsazení do určité živné půdy, do určitého společenství.
2. Důležité je býti věřícím člověkem (křesťanem). Za to, že jsem evangelíkem, trošku nemůžu, ale je to pro mě důležité v tradici, která pro mě znamená možnost setkávání s podobně naladěnými věřícími. Je to vsazení do určité živné půdy, do určitého společenství.
Ladislav Moravetz,
celocírkevní kantor ČCE
celocírkevní kantor ČCE
1.
Především to, že jsem člověkem, který má určitou náboženskou
identitu.
2. Jsem rád, že ke křesťanskému lidu patřím, že patřím k evangelickému lidu, protože je to církev, která má obrovské hodnoty, pěkné tradice a co se týká církevní hudby, tak je to bohatství, které mě v dnešním 21. století neustále inspiruje.
2. Jsem rád, že ke křesťanskému lidu patřím, že patřím k evangelickému lidu, protože je to církev, která má obrovské hodnoty, pěkné tradice a co se týká církevní hudby, tak je to bohatství, které mě v dnešním 21. století neustále inspiruje.
Petr Gallus,
doktorand na UK-ETF
doktorand na UK-ETF
1. To
znamená především vyznávat víru v Ježíše Krista, úplně překopat
svůj život podle určitých pravidel jak aktivně, tak pasivně –
jak v přemýšlení, tak v tom, co dělám, i v tom,
co nedělám.
2. Je pro mě důležité být evangelíkem, protože je to konkrétní vyznání, které není rozpliznuté v cosi neurčitého a abstraktního. Má konkrétní odraz v konkrétních životních aktech. Mohlo by se zdát, že je to jedno z mnoha vyznání, ale pro mě je to prostě to moje - jak tradicí, tak věroučně, tak tím, co se mi líbí a co bych v životě chtěl.
2. Je pro mě důležité být evangelíkem, protože je to konkrétní vyznání, které není rozpliznuté v cosi neurčitého a abstraktního. Má konkrétní odraz v konkrétních životních aktech. Mohlo by se zdát, že je to jedno z mnoha vyznání, ale pro mě je to prostě to moje - jak tradicí, tak věroučně, tak tím, co se mi líbí a co bych v životě chtěl.
Jan Keller,
kazatel ČCE v Humpolci
kazatel ČCE v Humpolci
1.
Znamená to strašně moc v osobním životě, hodně jsem získal
hlavně společenstvím a vírou, kterou jsem přijal, a už je
jedno, zda je evangelická či jiná.
Rozhovor
Úplně nejradši poslouchám les
se Zuzanou navarovou d. T.
rozmlouvá Samuel Titěra
se Zuzanou navarovou d. T.
rozmlouvá Samuel Titěra
Nejdřív se chci zeptat, co pro vás vůbec muzika znamená.
Muzika pro mně znamená asi hodně, protože já jsem teď zrovna nedávno přemýšlela nad svými životními činnostmi – a zjistila jsem, že jsou dvě věci, které má smysl, abych dělala. A to je vaření a hraní před lidma.
Čili obojí věci, které mají nějakou odezvu...
No jasně.
Začínala jste v tom českém zázemí a teď se posouváte někam dál – co pro vás znamená ten posun, jestli to můžu zvulgarizovat, od českého folku až k world-music?
Vy asi vzpomínáte na Nerez, že jo? Já jenom abych si ujasnila kam míříte. No jo. Tenkrát mi bylo dvacet a dneska je mi čtyřicet čtyři. To je dlouhá cesta, to se každý přirozeně dostane někam jinam. Až vám bude čtyřiačtyřicet, tak taky možná budete bohatší o spoustu zkušeností.
Vaše muzika jako by byla odevšad – jen jsem zkoušel počítat ty jazyky... Co vám dává to prolínání, přechody z jazyka do jazyka? Jako by žádný neměl před ostatními přednost.
Pro mě to je především obrovská radost. Spousta cizích jazyků se mi líbí až tak že... že mně lahodně zněj. A my si z každého takového hezkého jazyka utrhneme kousek pro sebe, přestože tím jazykem ani nikdo z nás nemluví. Kousek si vypůjčíme, protože nám to dělá hrozně dobře. A ono to samozřejmě souvisí i s muzikou, toho místa, země, nebo toho národa – a to je právě to pěkný.
Co pro Vás je legrace v muzice? Jednak je vidět, že vás to strašně baví, což je každopádně krásné. Myslím ale slovní hříčky, vtípky a podobně.
Ono je to taky proto, že když děláme exkurze do různých muzik a žánrů, tak si z toho trošku děláme srandu. Nemyslíme to úplně vážně – když hrajeme blues, tak to neznamená, že se v tom vyválíme. Ne, že bychom to mysleli úplně smrtelně, ale i si z toho děláme srandu a zároveň to máme rádi. Ta nadsázka je potřebná proto, abychom si udrželi nějaký nadhled.
Když jste hráli pod tím naším logem – jaký máte vztah k duchovní muzice? Co si představíte, když se řekne „duchovní muzika“?
„Duchovních muzik“ je spousta. Ta, která mě nejčastěj oblažuje, co si třeba já doma pouštím, je buď gregoriánský chorál nebo Bach. To jsou moje nejoblíbenější typy muziky, ale ony jsou i další, které nevycházejí tak úplně a jednoznačně z nějaké církve nebo z jednoho náboženského proudu. Nahrávek, které mají k duchovnu blízko nebo jejichž programem vysloveně je duchovnost, myslím i přibývá. To mám taky ráda. Jako jsou třeba Irena a Vojta Havlovi, to je pro mě taky duchovní muzika. Další hudba, kterou občas poslouchám, jsou třeba nahrávky z buddhistických chrámů, nebo z taoistických – to jsou všecko věci, které člověku hodně pomáhaj.
Ještě jedna věc: vy máte ráda ptáky.
No určitě!
To je kouzelné, kolik různých ptáčků se ve vašich písničkách objeví, snad v každý.
Fakt? No, ptáci jsou nádherný. Mají obrovské možnosti, které my nemáme.
Předposlední otázka – co děláte, když máte unavené uši?
Já se přiznám, že muziku moc doma neposlouchám. A pokud poslouchám, tak to, co jsem vám vyjmenovala. Taky občas poslouchám Vltavu, protože tam se hraje vážná muzika. Ale když mám unavené uši, tak neposlouchám nic. A vlastně úplně nejradši poslouchám les, ten se poslouchá nejlíp.
A úplně na závěr se musím zeptat: jak se vám líbí naše sjezdové logo?
No hezký, hezký. A ty trička vám slušej.
Děkuju.
Já taky děkuju.
Muzika pro mně znamená asi hodně, protože já jsem teď zrovna nedávno přemýšlela nad svými životními činnostmi – a zjistila jsem, že jsou dvě věci, které má smysl, abych dělala. A to je vaření a hraní před lidma.
Čili obojí věci, které mají nějakou odezvu...
No jasně.
Začínala jste v tom českém zázemí a teď se posouváte někam dál – co pro vás znamená ten posun, jestli to můžu zvulgarizovat, od českého folku až k world-music?
Vy asi vzpomínáte na Nerez, že jo? Já jenom abych si ujasnila kam míříte. No jo. Tenkrát mi bylo dvacet a dneska je mi čtyřicet čtyři. To je dlouhá cesta, to se každý přirozeně dostane někam jinam. Až vám bude čtyřiačtyřicet, tak taky možná budete bohatší o spoustu zkušeností.
Vaše muzika jako by byla odevšad – jen jsem zkoušel počítat ty jazyky... Co vám dává to prolínání, přechody z jazyka do jazyka? Jako by žádný neměl před ostatními přednost.
Pro mě to je především obrovská radost. Spousta cizích jazyků se mi líbí až tak že... že mně lahodně zněj. A my si z každého takového hezkého jazyka utrhneme kousek pro sebe, přestože tím jazykem ani nikdo z nás nemluví. Kousek si vypůjčíme, protože nám to dělá hrozně dobře. A ono to samozřejmě souvisí i s muzikou, toho místa, země, nebo toho národa – a to je právě to pěkný.
Co pro Vás je legrace v muzice? Jednak je vidět, že vás to strašně baví, což je každopádně krásné. Myslím ale slovní hříčky, vtípky a podobně.
Ono je to taky proto, že když děláme exkurze do různých muzik a žánrů, tak si z toho trošku děláme srandu. Nemyslíme to úplně vážně – když hrajeme blues, tak to neznamená, že se v tom vyválíme. Ne, že bychom to mysleli úplně smrtelně, ale i si z toho děláme srandu a zároveň to máme rádi. Ta nadsázka je potřebná proto, abychom si udrželi nějaký nadhled.
Když jste hráli pod tím naším logem – jaký máte vztah k duchovní muzice? Co si představíte, když se řekne „duchovní muzika“?
„Duchovních muzik“ je spousta. Ta, která mě nejčastěj oblažuje, co si třeba já doma pouštím, je buď gregoriánský chorál nebo Bach. To jsou moje nejoblíbenější typy muziky, ale ony jsou i další, které nevycházejí tak úplně a jednoznačně z nějaké církve nebo z jednoho náboženského proudu. Nahrávek, které mají k duchovnu blízko nebo jejichž programem vysloveně je duchovnost, myslím i přibývá. To mám taky ráda. Jako jsou třeba Irena a Vojta Havlovi, to je pro mě taky duchovní muzika. Další hudba, kterou občas poslouchám, jsou třeba nahrávky z buddhistických chrámů, nebo z taoistických – to jsou všecko věci, které člověku hodně pomáhaj.
Ještě jedna věc: vy máte ráda ptáky.
No určitě!
To je kouzelné, kolik různých ptáčků se ve vašich písničkách objeví, snad v každý.
Fakt? No, ptáci jsou nádherný. Mají obrovské možnosti, které my nemáme.
Předposlední otázka – co děláte, když máte unavené uši?
Já se přiznám, že muziku moc doma neposlouchám. A pokud poslouchám, tak to, co jsem vám vyjmenovala. Taky občas poslouchám Vltavu, protože tam se hraje vážná muzika. Ale když mám unavené uši, tak neposlouchám nic. A vlastně úplně nejradši poslouchám les, ten se poslouchá nejlíp.
A úplně na závěr se musím zeptat: jak se vám líbí naše sjezdové logo?
No hezký, hezký. A ty trička vám slušej.
Děkuju.
Já taky děkuju.
Anketa
Účastníci:
1. Dá se s křesťanskou vírou žít i dnes, nebo jde jen o přežívání?
2. Čím se evangelík liší od svého okolí?
Filip Dušek
1. Dá se s křesťanskou vírou žít i dnes, nebo jde jen o přežívání?
2. Čím se evangelík liší od svého okolí?
Filip Dušek
Student, 16:
1. Zcela jistě dá se žít.
2. Tím kroužkovým brněním. (viz Dobrý večer s P. G., pozn. redakce)
Student, 22:
1. Myslím, že se s vírou dá žít, stejně jako se dá žít třeba s ženami nebo se psem – není to úplně jednoduché, ale v posledku je to velké obohacení.
2. Evangelík se od svého okolí lišit nemusí. Ale když se zajde do hospody, kde se baví mládež neevangelická a pak někde, kde jsou nějací mladí evangelíci, tak člověka příjemně překvapí ten rozdíl.
Referentka, 52:
1. Samozřejmě, že se dá, a žije se s ní líp.
2. Liší se tím, že žije míň pasivně a míň nadává na svět, ale aktivně se zapojuje do řešení.
Speciální pedagožka, 26:
1. Dá se žít. Je to taková jistota v tom ostatním světě. Počítačový
expert, 25: 2. Určitě je to v pozitivním postoji ke světu a žití vůbec, k narození i ke smrti. Ten postoj se pozná tím, že evangelík se snaží rozdávat ze sebe lásku, nedávat podpásovky, tahat ze sebe to nejlepší, co umí, a to špatné nezakrývat, ale snažit se s tím něco dělat.
1. Zcela jistě dá se žít.
2. Tím kroužkovým brněním. (viz Dobrý večer s P. G., pozn. redakce)
Student, 22:
1. Myslím, že se s vírou dá žít, stejně jako se dá žít třeba s ženami nebo se psem – není to úplně jednoduché, ale v posledku je to velké obohacení.
2. Evangelík se od svého okolí lišit nemusí. Ale když se zajde do hospody, kde se baví mládež neevangelická a pak někde, kde jsou nějací mladí evangelíci, tak člověka příjemně překvapí ten rozdíl.
Referentka, 52:
1. Samozřejmě, že se dá, a žije se s ní líp.
2. Liší se tím, že žije míň pasivně a míň nadává na svět, ale aktivně se zapojuje do řešení.
Speciální pedagožka, 26:
1. Dá se žít. Je to taková jistota v tom ostatním světě. Počítačový
expert, 25: 2. Určitě je to v pozitivním postoji ke světu a žití vůbec, k narození i ke smrti. Ten postoj se pozná tím, že evangelík se snaží rozdávat ze sebe lásku, nedávat podpásovky, tahat ze sebe to nejlepší, co umí, a to špatné nezakrývat, ale snažit se s tím něco dělat.
Žák,
15:
1. Myslím, že se s (evangelickou) vírou dá žít líp než bez ní. 2. Především tím, že věří v Boha, a tím, že by aspoň chtěl, aby to na něm bylo trochu poznat – ale většinou se snaží stejně tak podvědomě zapadat do kolektivu. Takže se zas tak moc neliší.
Studentka, 21:
1. Bez víry je to právě takové přežívání a čekání na smrt.
2. Evangelík se liší nejen dlouhými svetry a neustálým sezením v hospodě, ale přece jenom je poznat, že má trošku vyšší zájmy jak kulturní, tak duchovní.
Student, 16:
1. S křesťanskou vírou se dá žít určitě, protože nám s tím žitím pomáhá naše věřící okolí a společenství a Bůh nám pomáhá. Zase těm nevěřícím se to trošku nelíbí.
2. Liší se vírou v jednoho Boha, chodí na jiné akce než technaři a podobní, například na sjezdy, dále svými názory na život, které se snaží řídit Biblí.
Žák, 15:
1. Dá, i když spolužáci se na tebe třeba dívají jako na divného člověka, protože u nás je to nezvyklé – je tu málo věřících.
2. Jsou to hrozný slušňáci, jinak jsou prakticky normální..
1. Myslím, že se s (evangelickou) vírou dá žít líp než bez ní. 2. Především tím, že věří v Boha, a tím, že by aspoň chtěl, aby to na něm bylo trochu poznat – ale většinou se snaží stejně tak podvědomě zapadat do kolektivu. Takže se zas tak moc neliší.
Studentka, 21:
1. Bez víry je to právě takové přežívání a čekání na smrt.
2. Evangelík se liší nejen dlouhými svetry a neustálým sezením v hospodě, ale přece jenom je poznat, že má trošku vyšší zájmy jak kulturní, tak duchovní.
Student, 16:
1. S křesťanskou vírou se dá žít určitě, protože nám s tím žitím pomáhá naše věřící okolí a společenství a Bůh nám pomáhá. Zase těm nevěřícím se to trošku nelíbí.
2. Liší se vírou v jednoho Boha, chodí na jiné akce než technaři a podobní, například na sjezdy, dále svými názory na život, které se snaží řídit Biblí.
Žák, 15:
1. Dá, i když spolužáci se na tebe třeba dívají jako na divného člověka, protože u nás je to nezvyklé – je tu málo věřících.
2. Jsou to hrozný slušňáci, jinak jsou prakticky normální..
Žák, 14:
1. S vírou se dá určitě přežívat dobře a ještě líp žít, protože už v téhle době je spíš plus, když je někdo věřící.
2. Je takový překvapující, protože si všichni myslí, že žije jako mnich v celibátu, a přitom jsme docela normální lidi.
Studentka, 18:
1. Určitě se s vírou dá žít.
2. Řekla bych v ideálním případě tím, že se chová trochu jinak, jaksi “líp” v okolí.
Správce klubu mladých, 27:
1. S evangeliem se dá žít, naopak se pouze přežívá bez něj.
2. Člověk by měl v něco pořádného věřit a co je pořádnějšího než evangelium.
1. S vírou se dá určitě přežívat dobře a ještě líp žít, protože už v téhle době je spíš plus, když je někdo věřící.
2. Je takový překvapující, protože si všichni myslí, že žije jako mnich v celibátu, a přitom jsme docela normální lidi.
Studentka, 18:
1. Určitě se s vírou dá žít.
2. Řekla bych v ideálním případě tím, že se chová trochu jinak, jaksi “líp” v okolí.
Správce klubu mladých, 27:
1. S evangeliem se dá žít, naopak se pouze přežívá bez něj.
2. Člověk by měl v něco pořádného věřit a co je pořádnějšího než evangelium.
Zprávy
Slavnost
Dokončení rekonstrukce azylového domu a hrubé stavby sborového domu ČCE
Vojtěch Veselý
Dokončení rekonstrukce azylového domu a hrubé stavby sborového domu ČCE
Vojtěch Veselý
Když
se tam ve středu 24. září tlesklo, ozvalo
se několikanásobné echo. Něco se odrazilo o galerii,
protější zeď, o podlahu taky něco, všechno z panenského
betonu, jen krov dřevo. Stáli jsme v kostele. Když tam pak
hudební těleso Traband hráblo do strojů, vlny ozvěn pominuly.
Snadno je bořila těla těch, co přišli slavit. Už před lety začala
družba spořilovského sboru s azylovým domem na Jižním Městě
v Praze.
Azyl poskytuje útočiště a poradenskou péči matkám
vesměs týraným, vyhozeným z bytů, ze sociálně neúnosných
podmínek, často s dítětem, někdy s více. Občanské sdružení
Společnou cestou mělo velikou radost z rozšíření kapacit pro
osoby s popsaným osudem, a tak uspořádalo velkolepou
oslavu, na kterou nejen pražské evangelíky pozvalo. Poctilo je
grilovaným prasetem a postaralo se i o pitný
režim. A evangelíci sami? Měli čím přispět, jelikož měli také co
slavit: zastřešení hrubé stavby, která má i věž, takže vypadá
jako kostel. Farář Tomáš Bísek si tam poprvé promluvil a do tří
kapitolek shrnul vývoj spolupráce a pochválil výsledek. Také
Milena Svobodová, šéfová azylu, si libovala a spolu s ní
snad celé dvě stovky hostů, které se na akci během
dopoledne vystřídaly. Křest areálu se vydařil a kostelové
prostředí se nápaditě začalo zapisovat do povědomí svých
sídlištních sousedů.
Ach ta láska...
Žádné spory
Můj partner nechce v našem vztahu řešit žádné spory. Odchází vždycky s tím, že se nechce hádat. Asi předpokládá, že se to vždycky nějak „samo urovná“. Je možné ale takhle v partnerství spolužít?
Marie Rybářová, psycholožka
Můj partner nechce v našem vztahu řešit žádné spory. Odchází vždycky s tím, že se nechce hádat. Asi předpokládá, že se to vždycky nějak „samo urovná“. Je možné ale takhle v partnerství spolužít?
Marie Rybářová, psycholožka
Odpověď
na otázku není jednoduchá a spadá do mých úvah, jak
blízko k sobě může mít dobro a zlo, láska a nenávist.
Někdy je kladem nehádat se, nechat plynout čas, ztišit se a s řešením
problému počkat, jindy je mlčet na škodu a je to projevem
zbabělosti a narušených partnerských vztahů. Obecně ale platí:
vždy je dobré problémy řešit společně, co nejvíce o nich mluvit,
vyjasňovat je, formulovat, probrat ze všech stran, nemít zábrany
a neukrývat je. Důležité je zachovávat co nejvíce klid,
podporovat partnerskou vzájemnost, vyplývající ze schopnosti
naslouchat druhému. Výhodné je neřešit situaci v silném afektu,
ale spíše alespoň v relativním klidu. Emocemi se dá
vydírat, vydupat něco pro sebe, a to není většinou pro
partnerské vztahy dobré. Hádky a spory v partnerství, tolik
emocionálně prožívané, chtějí také rozumový vhled a odlišení co
je méně a co více podstatné. Nedovedu si představit, že by
v kvalitním partnerském vztahu problémy řešil jen jeden.
Oboustranné spory nemůže utáhnout a partnerství přestává být
partnerstvím, ale problematickým vztahem. Pozor také na falešnou
morálku těch dobrých, co se z principu nikdy nehádají.
Připomínají ty, kteří nepomohou se špinavou prací, aby
se neušpinili a jsou úplně jinde než tam, kde se tvrdě
pracuje.
Nápadník
Lochtačka
Vojta Veselý
Vojta Veselý
Povedené
setkání mládeže během všednodenního zimního večera by mohlo začínat
rozcvičkou. Účastníkům se během ní prokrví mozky, pročistí
klížící se oči a zahřejí orgány kolem co nevidět
rozpáleného srdce. Zkuste si na zkoušku vyzkoušet jednu
rozcvičku velmi kolektivní: každý se snaží zlechtat ostatní
a sám sebe zlochtat nenechat. Nepředstavujte si, jak takové
svíjející se klubko může vypadat, vytvořte si jej. Výhod klubka
je mnoho, v každém případě se velmi nasmějete, pak se také
ochmatáte, čímž se hned na úvod setkání poznáte a sblížíte,
zaječíte si, ale hlavně se nasmějete. Klubko nemá žádného
určeného představitele, předcvičovatele, který by se doma musel
připravovat. Stačí upozornění, že rozcvička právě začíná
a upozornění o konci už vyplyne spontánně samo. Uvidíte.
Jestli se vám zdá, že jde o zábavu pro malé děti,
vězte, že tomu tak není. Se stářím a špatnou
životosprávou se práh lechtivosti zvyšuje, tzn. postupně musíme
být drážděni víc a víc, abychom se alespoň pousmáli. Agrese
z lidí pak uniká jinými ventily, než těmi smíchovými a vedle
osobních deprivací dochází ke změně celospolečenského klimatu.
Je tedy žádoucí udržovat si práh lechtivosti na úrovni, která je
přirozená pro zhruba devítileté holky/dvanáctileté kluky. V pozdějším
věku je dobré trénovat, tedy aspoň jednou týdně se účastnit
nějaké lochtačky. Tak jako u ostatních mládežnických programů
číhá i zde nebezpečí v lidech, kteří by se snad
náhodou nechtěli rozcvičovat. Takovým radím: utajte svou nechuť,
jinak hrozí že právě vy se stanete první rozcvičovanou
osobou. Dokud ostatním nedojde, že se mohou lochtat také
navzájem. Nezúčastněným pozorovatelům se může taková rozcvička
zdát dosti úchylnou záležitostí, ale to tak křesťané mají už dlouho.
Někdy je nutné, aby se pro své i okolní dobro chovali
nekonvenčně.
Film
Stephan Daldry – pozoruhodný, nebo podivný?
Miloš Hübner, farář v Trnávce a senior chrudimského seniorátu
Miloš Hübner, farář v Trnávce a senior chrudimského seniorátu
Nebylo
by přesné říci, že jsem šel na film „Hodiny“,
protože jsem šel na film režiséra Stephena Daldryho. Říkal jsem
si, že režisér tak dobrého filmu jako „Billy Elliot“
nemůže sestoupit příliš výrazně pod svou úroveň. Po zhlédnutí
filmu jsem měl dojmy dosti zmatené, nemohl jsem se rozhodnout,
zda podlehnu depresi z těsné blízkosti smrti, nebo zda uvěřím
slovům Virginie Woolfové, že „někdo musí zemřít, aby si ti
druzí více vážili života“. Začetl jsem se proto
do stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama /Odeon 2002/ a znovu
šel na film, stejně jako jsem se musel vrátit k „Billy
Elliotovi“ a určité pocity a dojmy se v mém
nitru začaly usazovat a spojovat. Oba filmy totiž spojuje velmi
pečlivý a promyšlený výběr scénáře, a tak i při
odlišné tématice a bez přímé literární souvislosti předloh
vypovídá srovnání struktury děje obou filmů velmi výrazně o Daldryho
vnímání světa mužů a světa žen.
Když chlapec Billy Elliot přichází oznámit své učitelce, že mu otec zakázal hodiny baletu, řekne o něm: „On za to nemůže.“ Nemůže za svoji kulturní omezenost, za to, že nevytáhl paty z Durhamu a nikdy nebyl v Londýně, protože „tam nejsou žádný doly“. V samotném filmu mi tato slova připadala zvláštní, ale teď se mi rozsvítilo. Vždyť přece totéž lze říci o starostlivém a po svém milujícím Leonardovi, manželi spisovatelky Virginie Woolfové, který má vždy na mysli jen její zdraví. Totéž lze říci o válečném hrdinovi Danovi, který se postaral své manželce Lauře Brownové v Los Angeles o zajištěný domov, v němž leží se slastným úsměvem na posteli a čeká s naprostou samozřejmostí, že si k němu šťastná manželka přijde lehnout. Ta zatím v koupelně přejíždí chvějící se rukou po lahvičce s barbituráty s myšlenkou, zda právě závěr oslavy manželových narozenin není vhodnou příležitostí k úniku z role, kterou sice hraje, ale za těžko unesitelnou cenu vnitřního zkřivení své psychiky. Ale ti muži za nic nemohou a ženy jim nic nevyčítají. Virginie před svou sebevraždou píše Leonardovi: „Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já ti už přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva“. Laura opakovaně ujišťuje sama sebe, jak báječným manželem Dan je. Pouze se jejich vnitřní světy míjejí a ženy vnitřně trpí. Ti muži za to nemohou. Po svém milují a po svém vytvářejí svým ženám podmínky pro štěstí. V příbězích režírovaných Daldrym se neotevírá problém viny a neexistují jednoznačně záporné postavy.
Pozadí pro nejhlubší vnitřní dialogy vytváří v obou filmech homosexuální motiv, aniž by se však stal vlastním tématem příběhu. Billův kamarád Michael v šatech své sestry namaluje sobě i Billovi pusu, Billy se usadí na posteli a zeptá se: „Ty, co je lepší, bejt baleťák nebo horník?“ Trápí se neschopností sdělit na úrovni slov vlastnímu otci, po čem touží. Lesbicky žijící Clarissa Vaughamová přichází za svým bývalým milencem, básníkem a homosexuálem Richardem, on sedí na parapetu okna a než se vrhne z pátého patra na dvorek pokrytý skleněnými střepy, vybaví si spolu obraz svého mládí, kdy se políbili a milovali. Pro ten polibek a vzpomínku na prchavou lásku za ním přichází celý život a pečuje o něj i v době, kdy se z něho postupem nemoci stává lidská troska. Clarissa – Richardův nejstarší přítel, jeho první čtenář – Clarissa, která ho navštěvuje každý den, přestože někteří jeho pozdější přátelé mají za to, že už umřel… Co bylo podstatou jejich vztahu, který jde zcela napříč jejich sexuální orientací? On jí ještě stačí říci: „Já tě miluju. To zní dost banálně,viď?“ a jí se chce až u jeho ležícího těla odpovědět, že ho navzdory vší logice věcí také nesmírně milovala. Náhle se otevírá průhled k daleko hlubší vrstvě lidství, než jsou vzorce sexuálního chování.
Film „Billy Elliot“ není ve své hloubce filmem pouze o baletu a film „Hodiny“ o sexuální emancipaci žen. Kdo by se tak domníval, musel by souhlasit se zničující recenzí paní Kateřiny Réblové v Tanečních listech č. 3, 2001 s názvem: „Billy Elliot – divný film“. „Že všechno dobře dopadne, je nasnadě. Před tím musíme vydržet rádoby přirozené Billyho tanečně-kreativní výlevy, špatné herecké výkony, šablonovité dialogy, podivnou režii… Paradoxně z nudy vyvádí pohled na znetvořené baletní umění malých holčiček…“. Paní Réblovou zjevně z profesionálního hlediska zamrzelo, že skupina baletek ve sněhobílých balerínkách je rovněž pouze kulisou vlastního velmi komorního děje.
Billy Elliot osloví svého otce tancem ve vymrzlé boxerské hale, a tím svým způsobem naváže na odkaz své předčasně zemřelé matky. Její hudební motiv zní v okamžicích, kdy Billy otevírá dopis o přijetí na Královskou baletní školu. Za její fotografií na klavíru tuším její osobní zápas a úděl podobný hrdinkám filmu „Hodiny“. Ty ovšem neovládají takový způsob tance, který by překonal jejich vnitřní samotu a prolomil hranice mezi ženským a mužským prožíváním. Jsou to jen okamžiky intenzivního citu, který osvětlí scénu, např. když Laura řekne tříletému synovi Richiemu: „Mám tě moc ráda, sluníčko moje, jsi můj poklad.“ Chlapec se na chviličku celý promění. Jeho tvář se přímo oslnivě rozzáří. Díky těmto okamžikům opět stojí za to žít.
Dosavadní dva Daldryho filmy jsou skutečně na první a někdy i druhý dojem podivné a samy se brání rychlému hodnocení. Divák sám se musí rozhodnout, nakolik se do nich ponoří. Ovšem pokud jim přijde na chuť, pocítí vnitřní potěšení a zjistí, že jsou svým neopakovatelným způsobem krásné. A možná si po jejich shlédnutí bude více vážit, kdekoliv si muži a ženy v životě docela normálně porozumí. On to je totiž nesamozřejmý zázrak. •
Když chlapec Billy Elliot přichází oznámit své učitelce, že mu otec zakázal hodiny baletu, řekne o něm: „On za to nemůže.“ Nemůže za svoji kulturní omezenost, za to, že nevytáhl paty z Durhamu a nikdy nebyl v Londýně, protože „tam nejsou žádný doly“. V samotném filmu mi tato slova připadala zvláštní, ale teď se mi rozsvítilo. Vždyť přece totéž lze říci o starostlivém a po svém milujícím Leonardovi, manželi spisovatelky Virginie Woolfové, který má vždy na mysli jen její zdraví. Totéž lze říci o válečném hrdinovi Danovi, který se postaral své manželce Lauře Brownové v Los Angeles o zajištěný domov, v němž leží se slastným úsměvem na posteli a čeká s naprostou samozřejmostí, že si k němu šťastná manželka přijde lehnout. Ta zatím v koupelně přejíždí chvějící se rukou po lahvičce s barbituráty s myšlenkou, zda právě závěr oslavy manželových narozenin není vhodnou příležitostí k úniku z role, kterou sice hraje, ale za těžko unesitelnou cenu vnitřního zkřivení své psychiky. Ale ti muži za nic nemohou a ženy jim nic nevyčítají. Virginie před svou sebevraždou píše Leonardovi: „Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já ti už přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva“. Laura opakovaně ujišťuje sama sebe, jak báječným manželem Dan je. Pouze se jejich vnitřní světy míjejí a ženy vnitřně trpí. Ti muži za to nemohou. Po svém milují a po svém vytvářejí svým ženám podmínky pro štěstí. V příbězích režírovaných Daldrym se neotevírá problém viny a neexistují jednoznačně záporné postavy.
Pozadí pro nejhlubší vnitřní dialogy vytváří v obou filmech homosexuální motiv, aniž by se však stal vlastním tématem příběhu. Billův kamarád Michael v šatech své sestry namaluje sobě i Billovi pusu, Billy se usadí na posteli a zeptá se: „Ty, co je lepší, bejt baleťák nebo horník?“ Trápí se neschopností sdělit na úrovni slov vlastnímu otci, po čem touží. Lesbicky žijící Clarissa Vaughamová přichází za svým bývalým milencem, básníkem a homosexuálem Richardem, on sedí na parapetu okna a než se vrhne z pátého patra na dvorek pokrytý skleněnými střepy, vybaví si spolu obraz svého mládí, kdy se políbili a milovali. Pro ten polibek a vzpomínku na prchavou lásku za ním přichází celý život a pečuje o něj i v době, kdy se z něho postupem nemoci stává lidská troska. Clarissa – Richardův nejstarší přítel, jeho první čtenář – Clarissa, která ho navštěvuje každý den, přestože někteří jeho pozdější přátelé mají za to, že už umřel… Co bylo podstatou jejich vztahu, který jde zcela napříč jejich sexuální orientací? On jí ještě stačí říci: „Já tě miluju. To zní dost banálně,viď?“ a jí se chce až u jeho ležícího těla odpovědět, že ho navzdory vší logice věcí také nesmírně milovala. Náhle se otevírá průhled k daleko hlubší vrstvě lidství, než jsou vzorce sexuálního chování.
Film „Billy Elliot“ není ve své hloubce filmem pouze o baletu a film „Hodiny“ o sexuální emancipaci žen. Kdo by se tak domníval, musel by souhlasit se zničující recenzí paní Kateřiny Réblové v Tanečních listech č. 3, 2001 s názvem: „Billy Elliot – divný film“. „Že všechno dobře dopadne, je nasnadě. Před tím musíme vydržet rádoby přirozené Billyho tanečně-kreativní výlevy, špatné herecké výkony, šablonovité dialogy, podivnou režii… Paradoxně z nudy vyvádí pohled na znetvořené baletní umění malých holčiček…“. Paní Réblovou zjevně z profesionálního hlediska zamrzelo, že skupina baletek ve sněhobílých balerínkách je rovněž pouze kulisou vlastního velmi komorního děje.
Billy Elliot osloví svého otce tancem ve vymrzlé boxerské hale, a tím svým způsobem naváže na odkaz své předčasně zemřelé matky. Její hudební motiv zní v okamžicích, kdy Billy otevírá dopis o přijetí na Královskou baletní školu. Za její fotografií na klavíru tuším její osobní zápas a úděl podobný hrdinkám filmu „Hodiny“. Ty ovšem neovládají takový způsob tance, který by překonal jejich vnitřní samotu a prolomil hranice mezi ženským a mužským prožíváním. Jsou to jen okamžiky intenzivního citu, který osvětlí scénu, např. když Laura řekne tříletému synovi Richiemu: „Mám tě moc ráda, sluníčko moje, jsi můj poklad.“ Chlapec se na chviličku celý promění. Jeho tvář se přímo oslnivě rozzáří. Díky těmto okamžikům opět stojí za to žít.
Dosavadní dva Daldryho filmy jsou skutečně na první a někdy i druhý dojem podivné a samy se brání rychlému hodnocení. Divák sám se musí rozhodnout, nakolik se do nich ponoří. Ovšem pokud jim přijde na chuť, pocítí vnitřní potěšení a zjistí, že jsou svým neopakovatelným způsobem krásné. A možná si po jejich shlédnutí bude více vážit, kdekoliv si muži a ženy v životě docela normálně porozumí. On to je totiž nesamozřejmý zázrak. •
Kurzy
Soustředění mladých historiků
Pavlína Šíblová
Pavlína Šíblová
„Byla
to jedna velká legrace,“ řekla mi Věra Škubalová na vlakovém
nádraží v Pardubicích po skončení tábora mladých historiků.
Když nad jejími slovy přemýšlím, zjišťuji, že měla vlastně
pravdu. A jak taková legrace probíhala? Všechno to začalo
v pátek 11. 7. na faře ve Velké Lhotě. Po dlouhé
době jsem se setkala s milými kamarády a seznamovala
jsem se s novými členy. Po první společné večeři nás
seznámili vedoucí s programem a s hlavním tématem.
Téma znělo jasně: 4 artikuly pražské. Rozdělili jsme
se do skupin. Každá skupina dostala za úkol postupně
rozebrat a zpracovat jeden artikul ve třech stupních
vývoje. Další dny už se program rozjel naplno.
Každé ráno nás probudila služba, někteří se snažili budíček ignorovat, jiní aktivně vstali a šli na rozcvičku. Potom následovala ranní pobožnost a vytoužená snídaně. Asi kolem deváté hodiny se celou budovou ozvalo silné zapískání a Mirkův hlas: „Všichni na pětku!“ Na pětce, tedy na pokoji číslo 5, pak probíhal dopolední program. Většinou jsme hádali neznámou/známou postavu z historie a jednotlivé skupiny přednášely své výsledné projekty o pražských artikulech, nechyběly ani diskuse o daném tématu. Odpoledne jsme trávili většinou u rybníka nebo na hřišti, kde rozhodně nebylo o legraci nouze. Večer se konaly většinou zajímavé přednášky, které se týkaly husitství. Po oficiálním zakončení dne, tedy po večerní pobožnosti, začínal program neoficiální. Na pokojích se hrály zajímavé hry nebo jsme si povídali veselé historky a zážitky.
Nechyběl ani celodenní výlet na zříceninu hradu Štramberk. Zde jsme si zahráli bojovou hru na husity a křižáky, husité samozřejmě zvítězili. Jak by ne, když je vedl sám Jan Žižka z Trocnova? Ovšem i křižáci jednou husity porazili při noční hře. Den před odjezdem prováděly jednotlivé skupiny terénní výzkum v okolí Velké Lhoty.
Potom následoval poslední společný večer. Udělali jsme si táborák/netáborák ve farní jídelně, udělovaly se diplomy, hrály se hry a četly se povídky. V pátek 18. 7. se začali všichni postupně rozjíždět do svých domovů. Nikomu se nechtělo. Každého uklidňovala představa, že se zde opět setkáme i příští rok. A doufám, že na tento historický tábor ve Velké Lhotě přijedou i noví lidé, kteří se rádi dozvědí něco o historii a naváží s námi ostatními hezké pouto přátelství.
Každé ráno nás probudila služba, někteří se snažili budíček ignorovat, jiní aktivně vstali a šli na rozcvičku. Potom následovala ranní pobožnost a vytoužená snídaně. Asi kolem deváté hodiny se celou budovou ozvalo silné zapískání a Mirkův hlas: „Všichni na pětku!“ Na pětce, tedy na pokoji číslo 5, pak probíhal dopolední program. Většinou jsme hádali neznámou/známou postavu z historie a jednotlivé skupiny přednášely své výsledné projekty o pražských artikulech, nechyběly ani diskuse o daném tématu. Odpoledne jsme trávili většinou u rybníka nebo na hřišti, kde rozhodně nebylo o legraci nouze. Večer se konaly většinou zajímavé přednášky, které se týkaly husitství. Po oficiálním zakončení dne, tedy po večerní pobožnosti, začínal program neoficiální. Na pokojích se hrály zajímavé hry nebo jsme si povídali veselé historky a zážitky.
Nechyběl ani celodenní výlet na zříceninu hradu Štramberk. Zde jsme si zahráli bojovou hru na husity a křižáky, husité samozřejmě zvítězili. Jak by ne, když je vedl sám Jan Žižka z Trocnova? Ovšem i křižáci jednou husity porazili při noční hře. Den před odjezdem prováděly jednotlivé skupiny terénní výzkum v okolí Velké Lhoty.
Potom následoval poslední společný večer. Udělali jsme si táborák/netáborák ve farní jídelně, udělovaly se diplomy, hrály se hry a četly se povídky. V pátek 18. 7. se začali všichni postupně rozjíždět do svých domovů. Nikomu se nechtělo. Každého uklidňovala představa, že se zde opět setkáme i příští rok. A doufám, že na tento historický tábor ve Velké Lhotě přijedou i noví lidé, kteří se rádi dozvědí něco o historii a naváží s námi ostatními hezké pouto přátelství.
Ručně a stručně
Lucerničky
Eva Drozdová
Eva Drozdová
Tytam
jsou časy, kdy se chodilo s lampionem v průvodu
k pomníkům neznámých vojínů, ale i tak se lucernička
hodí – romantické osvětlení na párty, večerní program
na táboře apod. Co potřebujeme: pauzovací papír, barvu
na vajíčka, kulaté krabičky od sýrů, bílé lepidlo, nůžky,
čtvrtku a kousek měkkého drátku.
Arch pauzovacího papíru pomačkáme a vložíme do barvy na vajíčka rozmíchané ve vodě (stejně jako na Velikonoce), je zajímavé některé barvy smíchat. Archy papíru nechte uschnout na šňůře na prádlo, pracujte raději v rukavicích. Papír můžeme používat až po jeho dokonalém proschnutí. Místo barveného pauzáku můžeme použít barevný hedvábný papír, který lze ještě přikreslit. Pokud bude mírně zmuchlaný, výsledný efekt bude hezčí. Krabička od sýrů bude sloužit jako dno lucerničky, podle ní si naměříme pruh papíru a pevně ho po okraji k ní přilepíme. Papír střihejte asi 15 až 20sýru dáme čajovou svíčku a můžeme svítit.
Arch pauzovacího papíru pomačkáme a vložíme do barvy na vajíčka rozmíchané ve vodě (stejně jako na Velikonoce), je zajímavé některé barvy smíchat. Archy papíru nechte uschnout na šňůře na prádlo, pracujte raději v rukavicích. Papír můžeme používat až po jeho dokonalém proschnutí. Místo barveného pauzáku můžeme použít barevný hedvábný papír, který lze ještě přikreslit. Pokud bude mírně zmuchlaný, výsledný efekt bude hezčí. Krabička od sýrů bude sloužit jako dno lucerničky, podle ní si naměříme pruh papíru a pevně ho po okraji k ní přilepíme. Papír střihejte asi 15 až 20sýru dáme čajovou svíčku a můžeme svítit.
|
|
|
|
|
|