archiv
OBSAH:
Víra navzdory
Zastavení
Svět z Boží perspektivy
Ty se na to koukáš?
Co k tomu Bible?
Jak často se koukáte na televizi a na co?
TV Blues
Války
Důležitý je kontakt s lidmi
ejhle člověk - ejhle obraz
Na většině lidí to není vidět
Když husité zapějí
Nuda v Brně
www.meatrix.org
Imre Kertész Člověk bez osudu
Co bylo
Co bude
Břemena jedni druhých nesme...
Nemoc jménem Island
Mládež se radila a volila
Neviditelný inkoust
Otázkami k podstatě
Křížovka
Jeronymova jednota
I want to thank you
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Víra
navzdory
Jan Skála
navzdory
Jan Skála
Mluví
se i u nás o francouzském „zákazu šátků“,
tedy zákonu, který zakazuje okázalé nošení náboženských symbolů
ve veřejných školách. Je to v souladu s tradicí
sekularismu a náboženské neutrality. Mnozí mají špatnou
zkušenost s tím, když někdo hlásá nějaké náboženství, místo aby
(se) učil. Jenže neutrální politická korektnost a sekularismus
jsou taky ideologiemi. Cokoli se ve škole učíme, je výklad
založený na nějakém světonázoru, například nacionalismu. Vezměte
si jen způsob, jakým se u nás učí dějepis.
Francouzi chtějí vytvořit stát asimilovaných uvědomělých občanů, ale stále dost lidí upřednostňuje jinou příslušnost před tou státní. Hlásí se silněji třeba ke své vesnici, ke svým horám nebo ke svému náboženství. Světem dnes hýbe náboženský revival. Je v tom kus naděje, ale taky hodně nebezpečí, protože to je reakce, protireakce na vládu techniky, konzumu atd., a ta může být přehnaná (a někdy o samu víru ani tak nejde). A fundamentalismus místo aby se zakládal na opravdovém fundamentu, zastírá pravou podstatu jednotlivých náboženství.
Mnoho přistěhovalců z islámských zemí, doma nábožensky vlažných, se v Evropě stává horlivými muslimy. Je to víra jako reakce, víra rostoucí zespodu, víra navzdory. Může nám to připadat nevěrohodné, vypočítavé. Ale víra je vždycky navzdory... (Ty šátky jsou ještě celkem maličkost.)
Francouzi chtějí vytvořit stát asimilovaných uvědomělých občanů, ale stále dost lidí upřednostňuje jinou příslušnost před tou státní. Hlásí se silněji třeba ke své vesnici, ke svým horám nebo ke svému náboženství. Světem dnes hýbe náboženský revival. Je v tom kus naděje, ale taky hodně nebezpečí, protože to je reakce, protireakce na vládu techniky, konzumu atd., a ta může být přehnaná (a někdy o samu víru ani tak nejde). A fundamentalismus místo aby se zakládal na opravdovém fundamentu, zastírá pravou podstatu jednotlivých náboženství.
Mnoho přistěhovalců z islámských zemí, doma nábožensky vlažných, se v Evropě stává horlivými muslimy. Je to víra jako reakce, víra rostoucí zespodu, víra navzdory. Může nám to připadat nevěrohodné, vypočítavé. Ale víra je vždycky navzdory... (Ty šátky jsou ještě celkem maličkost.)
já jsem vy jste
ten který praví já jsem
praví nám vy jste
ten který praví vy jste
praví nám já jsem
světlo světa
Kurt Marti
ten který praví já jsem
praví nám vy jste
ten který praví vy jste
praví nám já jsem
světlo světa
Kurt Marti
Zjevení
Svět z Boží perspektivy
Štěpán Brodský
Štěpán Brodský
Mám
kamaráda aviatika, nadšence a milovníka výšek. Jednou mne
pozval, že se společně proletíme. Nasedli jsme do malého
motorového letadla a za chvíli se podvozek odlepil
od travnaté dráhy a my stoupali výš a výš. Domečky,
hangáry a ostatní letecké stroje na letišti se zmenšovaly
a zmenšovaly, působily jako roztomilé makety pečlivého
sběratele. V uších jsem cítil tlakové špunty - snažil se zívat,
abych je uvolnil - a přitom jsem nespouštěl oči z krásy
země, která tam zezdola vypadá tak všedně. Nebe mi otevřelo svou
náruč a nechalo mne nahlédnout svět jeho pohledem.
Člověk se rád vznáší ve výšinách, rád se nechává unášet, vykresluje své představy do posledního detailu. A výška mu dává odstup. Soustředí se na zásadní věci a malicherné drobnosti přehlíží. A svět je najednou jiný. Jeho osnova či červená nit života je v takové chvíli důležitější než každodenní všední starosti a to je dobře. Člověk nějak musí načerpat sílu pro mravenčí práci všedního dne. Člověk nějak musí povzbudit myšlenku, ideu, smysl života, aby se do něho mohl vrhnout s novou chutí a novou odvahou. A takovou možnost mu dává příležitost podívat se na svět z Boží perspektivy..
Jan, autor biblické knihy Zjevení, to věděl, a i když neměl létající stroje, stačilo mu zavřít oči a už přistával na ranveji u Božího trůnu. Ačkoli ve světě kolem sebe mohl vidět ještě více hrůz než my dnes, pamatoval na to, že člověk se musí na svět podívat z jiné perspektivy. Smysluplnou perspektivou mu byla právě ta Boží. Jan měl vlastně docela štěstí, že neznal letadla, neznal ten divný pocit, když se plni očekávání dostanete na palubu a najednou zjistíte, že všechna místa u okének jsou obsazena a na vás zbylo jen někde uprostřed trupu. Pak letíte, to víte, můžete si to opakovat tisíckrát, ale nemůžete jen tak mlčky mrknout očkem z okénka na zem a nechat v sobě ten pohled rozeznívat souhru očekávání, krásy, obav i naděje. I když tohle všechno Jan nemohl, přesně věděl, jaký ten pohled od Božího trůnu je... a hlavně: k čemu je…
Člověk se rád vznáší ve výšinách, rád se nechává unášet, vykresluje své představy do posledního detailu. A výška mu dává odstup. Soustředí se na zásadní věci a malicherné drobnosti přehlíží. A svět je najednou jiný. Jeho osnova či červená nit života je v takové chvíli důležitější než každodenní všední starosti a to je dobře. Člověk nějak musí načerpat sílu pro mravenčí práci všedního dne. Člověk nějak musí povzbudit myšlenku, ideu, smysl života, aby se do něho mohl vrhnout s novou chutí a novou odvahou. A takovou možnost mu dává příležitost podívat se na svět z Boží perspektivy..
Jan, autor biblické knihy Zjevení, to věděl, a i když neměl létající stroje, stačilo mu zavřít oči a už přistával na ranveji u Božího trůnu. Ačkoli ve světě kolem sebe mohl vidět ještě více hrůz než my dnes, pamatoval na to, že člověk se musí na svět podívat z jiné perspektivy. Smysluplnou perspektivou mu byla právě ta Boží. Jan měl vlastně docela štěstí, že neznal letadla, neznal ten divný pocit, když se plni očekávání dostanete na palubu a najednou zjistíte, že všechna místa u okének jsou obsazena a na vás zbylo jen někde uprostřed trupu. Pak letíte, to víte, můžete si to opakovat tisíckrát, ale nemůžete jen tak mlčky mrknout očkem z okénka na zem a nechat v sobě ten pohled rozeznívat souhru očekávání, krásy, obav i naděje. I když tohle všechno Jan nemohl, přesně věděl, jaký ten pohled od Božího trůnu je... a hlavně: k čemu je…
Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který
předtím ke mne mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: „Pojď sem, a
ukážu ti, co se má stát potom.“
Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo...
Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo...
Zjevení 4,1 – 2
Naše předsudky
Ty se na to
koukáš?
Martin Balcar
koukáš?
Martin Balcar
Otázka
„Ty se na to koukáš?“ jako evangelického
předsudku nabízí dvě roviny. První je sledování televize jako takové
a druhou je sledování určitých programů či kanálů v ní.
K otázce první mě napadá snad jen jediná odpověď: Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Jenže ono to s tím sluhou není tak jednoduché. Sluha slouží vždy tak, jak chci. Vím, co od něj mohu očekávat, a obvykle pomáhá při realizaci jiné, pro mě důležitější, činnosti. Realita televizního světa (či mediálního obecně) však ve své podstatě žádný z těchto záměrů nesleduje. Naopak. Snaží se nám vnutit svůj názor, své pořady, nechce být prostředkem či nástrojem k realizaci (třeba vzdělat, poučit), ale chce nám podat sama sebe jako cíl.
Tím se dostáváme k rovině druhé – většina stanic nechce diváka, který si program vybírá a televizi vypíná. Chce nás k sobě přitáhnout a nám se ne vždy daří odolávat. Proč to dělá?
Televize (u nás snad vyjma ČT 2 všechny) sledují především sledovanost, od níž se odvíjí cena reklamy. Program a jeho proložení reklamami je pečlivě propracován tak, aby se netrefoval do vkusu diváků, ale do cílových skupin, které oslovuje (děti a jejich bárbíny, staří a jejich kloubní maziva, ženy a jejich okřídlené potřeby, muži ohrožení druhou mízou a jejich choutky erotické či pivní atdatdatd). Tím pádem si člověk program nevybírá, ale podle toho, jak ta která „cílová skupina“ odchází do práce, či se vrací domů – je jí vnucováno to, co sedí skupině ve své většině – nic míň. A to je něco, co, si řekněme s rukou na srdci, nám evangelíkům moc nesedí. Jsme menšinou a to, co razí většinová společnost, nám příliš nevoní či je pro nás minimálně podezřelé. Chceme být jiní. A tak když se máme do tohoto soukolí diváckých skupin zapojit, převažuje tendence se za to stydět, snad vyjma menšinového žánru – třeba filmového klubu na ČT2 – kde se evangelíci obvykle za sledování nestydí. Někdy se to dokonce všechno přehoupne a stane se to, co mně před několika dny, kdy jsem byl terčem kritiky ve smyslu „Ty se na to nedíváš!?“ Ne, obvykle nedívám, sám televizi vyhledávám hlavně k uvolnění a ne vždy mám chuť se dívat na „klády“.
Sledování televize je asi problémem ve všech druzích společenství, která usilují o jedinečnost. Nemyslím, že s tím evangelíci mají problém kvůli svému důrazu na Slovo na úkor vizualizace. To bychom museli mít problémy i s filmem či divadlem, a to tedy zcela jistě nemáme.
Televize sama o sobě špatná není. Pokud ji kritizujeme, pak to není bedna samotná, ale to, co v ní jde. Stává se problémem všude tam, kde znásilňuje život lidí. Pokud je televize zapnutá neustále a jejím programem se řídí chod domácnosti či práce, není asi vše v pořádku. Průšvih vidím i tam, kde se televize stává hlásnou troubou reality – „říkali to v televizi“. Jako by to, co projde televizí, bylo důvěryhodnější.
Televize se však dá v poměrně jednoduché a rychlé formě využít k průniku do zájmů různých skupin i generací. Minulý týden jsme si s jedním mladým farářem sdělovali své dojmy z hitparády Eso na Nově. Zajímá mě, co dnes mládež poslouchá.
Pokud máme tendenci omlouvat se za sledování určitých programů, je to zbytečné. Spíš se ptejme, zda sledujeme to, co skutečně chceme (či očekáváme), a zda třeba není lepší dělat něco jiného. To se ale můžeme ptát i naopak. Někdy je sledování televize určitě lepší než činnosti jiné – např. pro vychladnutí emocí jako je vztek či ponížení nebo při noční bezdůvodné nespavosti. Myslím, že většina z nás má nějakou „televizní úchylku“ – nějaký program, který rádi a pravidelně sledujeme, ale jsme s jeho sledováním ve svém okolí tak trochu „mimo“. Třeba já konkrétně kromě Simpsonových nevynechávám dětské pořady Sezame, otevři se!, Populární mechanika pro děti či jsem koukal na celou Nemocnici na kraji města nebo na udílení letošního Českého slavíka. A proč ne.
Pokud máme schopnost si tyto programy vybrat, je to fajn. Ta schopnost vybrat si program, těšit se na něj – třeba si k tomu i něco dobrého uvařit – to je něco, co určitě není hodné studu. Kéž bych ale uměl zapnout televizi minutu před očekávaným programem a po titulcích zase vypnout.
K otázce první mě napadá snad jen jediná odpověď: Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Jenže ono to s tím sluhou není tak jednoduché. Sluha slouží vždy tak, jak chci. Vím, co od něj mohu očekávat, a obvykle pomáhá při realizaci jiné, pro mě důležitější, činnosti. Realita televizního světa (či mediálního obecně) však ve své podstatě žádný z těchto záměrů nesleduje. Naopak. Snaží se nám vnutit svůj názor, své pořady, nechce být prostředkem či nástrojem k realizaci (třeba vzdělat, poučit), ale chce nám podat sama sebe jako cíl.
Tím se dostáváme k rovině druhé – většina stanic nechce diváka, který si program vybírá a televizi vypíná. Chce nás k sobě přitáhnout a nám se ne vždy daří odolávat. Proč to dělá?
Televize (u nás snad vyjma ČT 2 všechny) sledují především sledovanost, od níž se odvíjí cena reklamy. Program a jeho proložení reklamami je pečlivě propracován tak, aby se netrefoval do vkusu diváků, ale do cílových skupin, které oslovuje (děti a jejich bárbíny, staří a jejich kloubní maziva, ženy a jejich okřídlené potřeby, muži ohrožení druhou mízou a jejich choutky erotické či pivní atdatdatd). Tím pádem si člověk program nevybírá, ale podle toho, jak ta která „cílová skupina“ odchází do práce, či se vrací domů – je jí vnucováno to, co sedí skupině ve své většině – nic míň. A to je něco, co, si řekněme s rukou na srdci, nám evangelíkům moc nesedí. Jsme menšinou a to, co razí většinová společnost, nám příliš nevoní či je pro nás minimálně podezřelé. Chceme být jiní. A tak když se máme do tohoto soukolí diváckých skupin zapojit, převažuje tendence se za to stydět, snad vyjma menšinového žánru – třeba filmového klubu na ČT2 – kde se evangelíci obvykle za sledování nestydí. Někdy se to dokonce všechno přehoupne a stane se to, co mně před několika dny, kdy jsem byl terčem kritiky ve smyslu „Ty se na to nedíváš!?“ Ne, obvykle nedívám, sám televizi vyhledávám hlavně k uvolnění a ne vždy mám chuť se dívat na „klády“.
Sledování televize je asi problémem ve všech druzích společenství, která usilují o jedinečnost. Nemyslím, že s tím evangelíci mají problém kvůli svému důrazu na Slovo na úkor vizualizace. To bychom museli mít problémy i s filmem či divadlem, a to tedy zcela jistě nemáme.
Televize sama o sobě špatná není. Pokud ji kritizujeme, pak to není bedna samotná, ale to, co v ní jde. Stává se problémem všude tam, kde znásilňuje život lidí. Pokud je televize zapnutá neustále a jejím programem se řídí chod domácnosti či práce, není asi vše v pořádku. Průšvih vidím i tam, kde se televize stává hlásnou troubou reality – „říkali to v televizi“. Jako by to, co projde televizí, bylo důvěryhodnější.
Televize se však dá v poměrně jednoduché a rychlé formě využít k průniku do zájmů různých skupin i generací. Minulý týden jsme si s jedním mladým farářem sdělovali své dojmy z hitparády Eso na Nově. Zajímá mě, co dnes mládež poslouchá.
Pokud máme tendenci omlouvat se za sledování určitých programů, je to zbytečné. Spíš se ptejme, zda sledujeme to, co skutečně chceme (či očekáváme), a zda třeba není lepší dělat něco jiného. To se ale můžeme ptát i naopak. Někdy je sledování televize určitě lepší než činnosti jiné – např. pro vychladnutí emocí jako je vztek či ponížení nebo při noční bezdůvodné nespavosti. Myslím, že většina z nás má nějakou „televizní úchylku“ – nějaký program, který rádi a pravidelně sledujeme, ale jsme s jeho sledováním ve svém okolí tak trochu „mimo“. Třeba já konkrétně kromě Simpsonových nevynechávám dětské pořady Sezame, otevři se!, Populární mechanika pro děti či jsem koukal na celou Nemocnici na kraji města nebo na udílení letošního Českého slavíka. A proč ne.
Pokud máme schopnost si tyto programy vybrat, je to fajn. Ta schopnost vybrat si program, těšit se na něj – třeba si k tomu i něco dobrého uvařit – to je něco, co určitě není hodné studu. Kéž bych ale uměl zapnout televizi minutu před očekávaným programem a po titulcích zase vypnout.
Televize
Co k tomu Bible?
Michal Kitta
Michal Kitta
Televize i ostatní média jsou příšerně silná mocnost. Kdyby žil Ježíš dnes, určitě by aplikoval exorcismus (vyhánění démonů) na maniaky svázané či zblblé obrazovkou. To tedy smrtelně vážně.
Může se křesťan koukat na bednu? Není to hřích? Nebylo by lepší, aby ji nevlastnil? Tato otázka se v Bibli řeší v 1. listu Korintským v 8. kapitole. Televize tam figuruje pod pseudonymem &bdquomaso obětované modlám“. Výsledek zní: ano, můžeme jíst vepřové a krvavé bifteky, je to prima! Tedy: klidně na televizi koukejte, šlapejte po „Milionáři“, berte do ruky argentinské telenovely a vypijete-li smrtící zpravodajství televize Nova, nic se vám nestane.
Ovšem pozor! Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit (1 Koř 6,12). Tak až ti jednou nezaskočí správně obratel od stálého povalování před telkou nebo se ztrapníě před kamarády, až vyjde najevo, že jsi hltal slaboduchý pořad, nediv se.
Jestli někdo televizi nemá, je to před Bohem stejná zásluha, jako když se chudák Origenes dobrovolně vykastroval. Ale méně to bolí.
Může se křesťan koukat na bednu? Není to hřích? Nebylo by lepší, aby ji nevlastnil? Tato otázka se v Bibli řeší v 1. listu Korintským v 8. kapitole. Televize tam figuruje pod pseudonymem &bdquomaso obětované modlám“. Výsledek zní: ano, můžeme jíst vepřové a krvavé bifteky, je to prima! Tedy: klidně na televizi koukejte, šlapejte po „Milionáři“, berte do ruky argentinské telenovely a vypijete-li smrtící zpravodajství televize Nova, nic se vám nestane.
Ovšem pozor! Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit (1 Koř 6,12). Tak až ti jednou nezaskočí správně obratel od stálého povalování před telkou nebo se ztrapníě před kamarády, až vyjde najevo, že jsi hltal slaboduchý pořad, nediv se.
Jestli někdo televizi nemá, je to před Bohem stejná zásluha, jako když se chudák Origenes dobrovolně vykastroval. Ale méně to bolí.
Anketa
Ty se na to koukáš?
Jak často se koukáte na televizi a na co?
Jak často se koukáte na televizi a na co?
Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
Čeho?
Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
Moc
často se nedívám, protože jsem málo doma. Na hotelu obvykle
sleduji anglické a italské kanály, abych si procvičila jazyky.
Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let
výtvarnice, 47 let
Na nic.
Pravda, někdy jsem trochu mimo, ale nevadí mi to. Televizi jsem nikdy
neměla a nemám. Zajímavé je, že to u lidí většinou
budí sympatie, jakoby nedívat se bylo správnější.
Eva Drozdová
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
Skoro
vůbec, už několik let s ní nežiju. Koukám se na ni
na návštěvách u přátel a jsem vděčná, když ji
nezapínají.
Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let
synodní senior ČCE 50 let
Televize
se nebojím, koukám se na sport, na zprávy,
na filmy, dokumenty ... a nemám problém s usínáním
(proto těžko stopuji, jak dlouho se koukám).
Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
Každý
den při večeři na zprávy veřejnoprávní; jinak jen příležitostně
výběr zdánlivě hodnotného titulu. Většinou mám stejně přitom dojem,
že bych mohl čas využít jinak a lépe.
Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
Pokud
mám čas. Na zajímavé a hodnotné věci. Občas na hlouposti
– i když to nerad přiznávám, protože jako kněz
a intelektuál mám mít v sobě přece pevnou disciplínu :o).
Televize není zdaleka mou prioritou, a to považuju za důležité.
Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let
student teologie a pedagogiky, 20 let
Dříve
jsem se nekoukal na televizi téměř vůbec. V posledních
letech sleduji velice nepravidelně televizní noviny a díky
možnosti videozáznamu si vybírám filmy nebo záznamy koncertů, které
chci vidět.
Vladimír Hauser
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
Málo.
Když mám čas, tak se mrknu na zprávy (ČT pochopitelně),
abych „byl trochu v obraze“,rád koukám na dokumenty
a publicistický pořady, z filmů si vybírám. Když jsem
utahanej, tak jsem v noci schopnej si „vymývat hlavu“
lecjakou blbostí, na kterou bych se ve dne nedíval.
Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let
zpěvačka, kytaristka, 29 let
TV
doma nemám, nedívám se na nic:o))) Ale možná 5x do roka
něco shlédnu u rodičů či přátel. Většinou
z donucení,
protože TO běží a všichni TO sledují.
A co vy na to:
Televize
TV Blues
anonym
anonym
Když jsem přišel domů,
už dávno sama běžela
Už když otevřel jsem dveře,
telka si sama v obýváku běžela
jen tak jsem na ní mrknul,
než rozmrznou mi ruce docela
„Jenom jsem se chtěla kouknout,
jestli tam neni počasí...
Pojedem zejtra do hor,
tak třeba hlásej počasí.“
povídá žena od sporáku
a za zády mi TV halasí
„No ale nic tam nejni,
aspoň ne na tomhle kanálu.
Jenom samý hlouposti a kecy,
zkus to na jinym kanálu.“
Otevřel jsem si k tomu pivo
a vzal ovladač z regálu.
Jen samý hlouposti a žvásty,
to vim aniž bych to zapínal.
Kdyby už nebyla puštěná,
sám bych ji sotva zapínal.
A teď jsem šel jenom okolo,
tak proč bych vám to zapíral.
Koukám už na to celej večer
a vážně tam neni vůbec nic,
ani pořádný zprávy nebo počasí,
poučnýho prostě vůbec nic.
No zasmál jsem se, hlavně
pitomosti těch jejich taškařic.
Jak se ty prostý lidi můžou na to koukat,
vážně nechápu.
Jak to ti lidé mohou sledovat
já ze své zkušenosti nechápu.
Já vždycky jenom když jsem unavenej,
nebo jdu okolo,
nebo tu chvíli, než se svlíknu z kabátu.
už dávno sama běžela
Už když otevřel jsem dveře,
telka si sama v obýváku běžela
jen tak jsem na ní mrknul,
než rozmrznou mi ruce docela
„Jenom jsem se chtěla kouknout,
jestli tam neni počasí...
Pojedem zejtra do hor,
tak třeba hlásej počasí.“
povídá žena od sporáku
a za zády mi TV halasí
„No ale nic tam nejni,
aspoň ne na tomhle kanálu.
Jenom samý hlouposti a kecy,
zkus to na jinym kanálu.“
Otevřel jsem si k tomu pivo
a vzal ovladač z regálu.
Jen samý hlouposti a žvásty,
to vim aniž bych to zapínal.
Kdyby už nebyla puštěná,
sám bych ji sotva zapínal.
A teď jsem šel jenom okolo,
tak proč bych vám to zapíral.
Koukám už na to celej večer
a vážně tam neni vůbec nic,
ani pořádný zprávy nebo počasí,
poučnýho prostě vůbec nic.
No zasmál jsem se, hlavně
pitomosti těch jejich taškařic.
Jak se ty prostý lidi můžou na to koukat,
vážně nechápu.
Jak to ti lidé mohou sledovat
já ze své zkušenosti nechápu.
Já vždycky jenom když jsem unavenej,
nebo jdu okolo,
nebo tu chvíli, než se svlíknu z kabátu.
Okénko
Války
Jan Skála
Jan Skála
Lidstvo
si konečně ve 20. století uvědomilo, že by se války
měly zakázat. Jenže mezinárodní právo se těžko vymáhá. Vítězné
velmoci v roce 1945 založily OSN a trvale zasedly v Radě
bezpečnosti, která jako jediná může povolit válku (obranné, mezi něž
patří i současná v Afghánistánu, se nepočítají).
Po dobu své existence Rada bezpečnosti povolila dvě války,
v Koreji (1950) a v Perském zálivu (1991). A kolik
jich bylo a je.
Jaký v tom je smysl zabíjet jiné, abychom ochránili svoje? Vlády mají hrozné dilema. Musejí ochránit ty svoje i silou a zároveň respektovat životy všech. Důležité je taky chránit slabé. S tím se pojí celá složitost akcí mezinárodního společenství a humanitárních intervencí. Kam až je možné v takovém míchání se do konfliktů jiných zajít a jak moc se obětovat? Vojáci OSN jen přihlíželi masakru v bosenské Srebrenici (1995), když útočníci využili toho, že věděli, že „modré přilby“ nebudou zasahovat. Při kosovské krizi vojáci NATO jen shazovali bomby.
Větší moc znamená větší odpovědnost. A snad i větší strach. Zatímco se švédská vláda stará, teď trochu nadsadím, jestli jim EU nezvedne ceny piva, Američané si opakují: „Přežít.“ Musím ale uznat významnou roli severských států v prostředkování míru. Bylo by krásné zastavit a neživit tu spirálu násilí, ale ne každý si to může dovolit. Jak velká má být vstřícnost a důvěra? Je možné odpustit a netrestat? Po útocích v září 2001 kdokoli by byl na místě prezidenta USA, musel zavelet do boje. Dá se s nimi vyjednávat? Jenže dá se s nimi bojovat? Je nutné snažit se nepříteli porozumět. Ale nebývá lehké rozeznat hranici, jestli ještě uvažuje rozumně (většinou je velmi chytrý), nebo už dočista zešílel.
Důležitá je propaganda. Ale je v ní hodně mlžení, nejisté pravdy, polopravdy, a tudíž lži a v demokratických zemích, kde je zvyk vládám veřejně nedůvěřovat, na to každý neskočí. Kritizovat vládu je důležité, jakkoli je to snazší než vládnout. Jenže někdy vláda musí jit i proti většině veřejného mínění.
Války jsou odporný extrém a vysoký risk. Války jsou nedorozumění a veliké zjednodušení. Války nejsou počítačová hra ani televizní šou; všichni, kdo bojují, nesou břímě rozhodování o životě a smrti. Někdy válčení s určitými výhradami schvaluji, někdy alespoň účastně „chápu“. Ale zatím jsem v žádné válce nebyl, tak nevím.
Jaký v tom je smysl zabíjet jiné, abychom ochránili svoje? Vlády mají hrozné dilema. Musejí ochránit ty svoje i silou a zároveň respektovat životy všech. Důležité je taky chránit slabé. S tím se pojí celá složitost akcí mezinárodního společenství a humanitárních intervencí. Kam až je možné v takovém míchání se do konfliktů jiných zajít a jak moc se obětovat? Vojáci OSN jen přihlíželi masakru v bosenské Srebrenici (1995), když útočníci využili toho, že věděli, že „modré přilby“ nebudou zasahovat. Při kosovské krizi vojáci NATO jen shazovali bomby.
Větší moc znamená větší odpovědnost. A snad i větší strach. Zatímco se švédská vláda stará, teď trochu nadsadím, jestli jim EU nezvedne ceny piva, Američané si opakují: „Přežít.“ Musím ale uznat významnou roli severských států v prostředkování míru. Bylo by krásné zastavit a neživit tu spirálu násilí, ale ne každý si to může dovolit. Jak velká má být vstřícnost a důvěra? Je možné odpustit a netrestat? Po útocích v září 2001 kdokoli by byl na místě prezidenta USA, musel zavelet do boje. Dá se s nimi vyjednávat? Jenže dá se s nimi bojovat? Je nutné snažit se nepříteli porozumět. Ale nebývá lehké rozeznat hranici, jestli ještě uvažuje rozumně (většinou je velmi chytrý), nebo už dočista zešílel.
Důležitá je propaganda. Ale je v ní hodně mlžení, nejisté pravdy, polopravdy, a tudíž lži a v demokratických zemích, kde je zvyk vládám veřejně nedůvěřovat, na to každý neskočí. Kritizovat vládu je důležité, jakkoli je to snazší než vládnout. Jenže někdy vláda musí jit i proti většině veřejného mínění.
Války jsou odporný extrém a vysoký risk. Války jsou nedorozumění a veliké zjednodušení. Války nejsou počítačová hra ani televizní šou; všichni, kdo bojují, nesou břímě rozhodování o životě a smrti. Někdy válčení s určitými výhradami schvaluji, někdy alespoň účastně „chápu“. Ale zatím jsem v žádné válce nebyl, tak nevím.
Povolání
Důležitý je kontakt s lidmi
Rozhovor s Michaelou Novákovou, pracovnicí Drogového informačního centra
ptala se Eva Drozdová
Rozhovor s Michaelou Novákovou, pracovnicí Drogového informačního centra
ptala se Eva Drozdová
Občanské
sdružení SANANIM je největší nestátní organizací v ČR,
poskytující služby v oblasti péče a léčby závislostí
na nealkoholových drogách. Bylo založeno ve spolupráci
se Střediskem pro mládež Klíčov (SPM) v roce 1990 jako
jedna z prvních nestátních organizací, zabývajících se touto
problematikou. V dnešní době je to velká, stále se rozrůstající
organizace s mnoha programy a projekty – terapeutické
komunity, denní stacionář, informační centra, kontaktní centra,
keramická dílna, charity shop, doléčovací centra, informační centra.
Pomáhající profese lze vykonávat i u počítače. Jak bys pojmenovala své povolání, co děláš?
Pracuji v Drogovém informačním centru (DIC), toto zařízení není zaměřeno na přímou práci s klientem, ale zejména na získávání, zpracování a distribuci seriózních informací, týkajících se drogové problematiky, a jeho hlavním cílem je zvýšení dostupnosti těchto informací pro odbornou i laickou veřejnost. Mou hlavní pracovní náplní je plnění Drogového informačního serveru, vyhledávání různých informací z domácího a zahraničního tisku, informací o vzdělávání, grantech, inzerce a mnoho dalšího. Vzhledem k tomu, že jsme nezisková organizace, další z mých pracovních aktivit je drobný sponzoring, fundraising a veškeré aktivity PR, což znamená psaní tiskových zpráv, sledování, kdy a kde se o nás psalo, a podobně. No, a mou nejoblíbenější aktivitou jsou grafické práce pro všechna ostatní zařízení, což znamená výroba propagačních materiálů, certifikátů, inzerce, pozvánek na různé akce v komunitách a na akce pořádané SANANIMEM, které všichni pomáháme zajišťovat.
Kdy přišlo rozhodnutí, že budeš pracovat v neziskovce jako úředník? Co by měl takový člověk ovládat a znát?
Abych pravdu řekla, SANANIM mi byl jako organizace vždycky sympatický, služby některých zařízení mne provázely několik let a z vlastní zkušenosti vím, že tato práce má smysl. Nabídka pracovat v DICu přišla před rokem od mého bývalého garanta. Pro mne asi velkou výhodou byla skutečnost, že jsem věděla, co SANANIM dělá a hlavně jak a proč to dělá. Nevím, zda je pro mou práci nějaké konkrétní vzdělání důležité, myslím, že důležitá je dobrá komunikace s lidmi, počítačem a internetem a hlavně pochopení smyslu práce v drogové problematice. Mám vystudovanou střední grafickou školu a nyní dálkově studuji druhým ročníkem Jabok, obor sociální pedagogika a teologie.
Nemáš někdy pocit nedocenění? Pracuji pro stejně dobrou věc jako moji spolupracovníci, ale oni jsou víc vidět, je o nich víc slyšet...
Je pravda, že pro peníze se tato práce dělat opravdu nedá, ale myslím, že by mohlo být i hůř. Na druhou stranu je zde spousta možností se dále vzdělávat, využívat kurzy a semináře, které SANANIM svým zaměstnancům částečně či úplně hradí. S pocitem nedocenění se nesetkávám. Já práci terapeutů hodně obdivuji, ale zatím bych ji dělat nechtěla. Možná chce vše svůj čas. Na druhou stranu mám radost, když právě některému z našich odborníků můžu nějak pomoci, vysponzorovat potřebné věci do komunit, zařídit inzerci, dostat nějaké informace do tisku, udělat hezké pozvánky na vánoční klub a podobně. Oni dělají svou práci dobře, a tak se snažím dělat tu svou taky dobře a myslím, že si v žádném případě nijak nekonkurujeme. A jestli je o mně málo slyšet? Občas mám naopak zvláštní pocit, když vidím své jméno někde v tisku pod tiskovou zprávou, a říkám si, jestli zrovna já mám právo být pod článkem podepsána.
Vím o tobě, že jsi svého času byla v SANANIMu klientem. Jak vnímáš tu druhou stranu, tu služebnou?
Když jsem dostala nabídku tady pracovat, docela dlouho jsem ji zvažovala. Ona je jedna věc být klientem a určitým způsobem k těm, kteří nám pomáhají, vzhlížet, a věc druhá „přehoupnout“ se na druhou stranu a z vašich terapeutů se rázem stanou vaši kolegové a nadřízení. Hodně jsem myslela na to, abych se svým pracovním nasazením nějak nesnažila SANANIMu něco vracet. Nakonec byly mé obavy zbytečné a vnitřně cítím, že to bylo správné rozhodnutí a můžu upřímně říci, že se cítím lidsky o hodně lépe než v jakékoli mé předchozí práci. Myslím, že moje předchozí zkušenosti s drogami jsou nyní pro moji práci jen přínosem, a chtěla bych je časem ještě více využít a začít odpovídat do naší internetové Drogové poradny.
O práci SANANIMu se dozvíte víc na adresách http://www.sananim.cz nebo na http://www.drogovaporadna.cz
Pomáhající profese lze vykonávat i u počítače. Jak bys pojmenovala své povolání, co děláš?
Pracuji v Drogovém informačním centru (DIC), toto zařízení není zaměřeno na přímou práci s klientem, ale zejména na získávání, zpracování a distribuci seriózních informací, týkajících se drogové problematiky, a jeho hlavním cílem je zvýšení dostupnosti těchto informací pro odbornou i laickou veřejnost. Mou hlavní pracovní náplní je plnění Drogového informačního serveru, vyhledávání různých informací z domácího a zahraničního tisku, informací o vzdělávání, grantech, inzerce a mnoho dalšího. Vzhledem k tomu, že jsme nezisková organizace, další z mých pracovních aktivit je drobný sponzoring, fundraising a veškeré aktivity PR, což znamená psaní tiskových zpráv, sledování, kdy a kde se o nás psalo, a podobně. No, a mou nejoblíbenější aktivitou jsou grafické práce pro všechna ostatní zařízení, což znamená výroba propagačních materiálů, certifikátů, inzerce, pozvánek na různé akce v komunitách a na akce pořádané SANANIMEM, které všichni pomáháme zajišťovat.
Kdy přišlo rozhodnutí, že budeš pracovat v neziskovce jako úředník? Co by měl takový člověk ovládat a znát?
Abych pravdu řekla, SANANIM mi byl jako organizace vždycky sympatický, služby některých zařízení mne provázely několik let a z vlastní zkušenosti vím, že tato práce má smysl. Nabídka pracovat v DICu přišla před rokem od mého bývalého garanta. Pro mne asi velkou výhodou byla skutečnost, že jsem věděla, co SANANIM dělá a hlavně jak a proč to dělá. Nevím, zda je pro mou práci nějaké konkrétní vzdělání důležité, myslím, že důležitá je dobrá komunikace s lidmi, počítačem a internetem a hlavně pochopení smyslu práce v drogové problematice. Mám vystudovanou střední grafickou školu a nyní dálkově studuji druhým ročníkem Jabok, obor sociální pedagogika a teologie.
Nemáš někdy pocit nedocenění? Pracuji pro stejně dobrou věc jako moji spolupracovníci, ale oni jsou víc vidět, je o nich víc slyšet...
Je pravda, že pro peníze se tato práce dělat opravdu nedá, ale myslím, že by mohlo být i hůř. Na druhou stranu je zde spousta možností se dále vzdělávat, využívat kurzy a semináře, které SANANIM svým zaměstnancům částečně či úplně hradí. S pocitem nedocenění se nesetkávám. Já práci terapeutů hodně obdivuji, ale zatím bych ji dělat nechtěla. Možná chce vše svůj čas. Na druhou stranu mám radost, když právě některému z našich odborníků můžu nějak pomoci, vysponzorovat potřebné věci do komunit, zařídit inzerci, dostat nějaké informace do tisku, udělat hezké pozvánky na vánoční klub a podobně. Oni dělají svou práci dobře, a tak se snažím dělat tu svou taky dobře a myslím, že si v žádném případě nijak nekonkurujeme. A jestli je o mně málo slyšet? Občas mám naopak zvláštní pocit, když vidím své jméno někde v tisku pod tiskovou zprávou, a říkám si, jestli zrovna já mám právo být pod článkem podepsána.
Vím o tobě, že jsi svého času byla v SANANIMu klientem. Jak vnímáš tu druhou stranu, tu služebnou?
Když jsem dostala nabídku tady pracovat, docela dlouho jsem ji zvažovala. Ona je jedna věc být klientem a určitým způsobem k těm, kteří nám pomáhají, vzhlížet, a věc druhá „přehoupnout“ se na druhou stranu a z vašich terapeutů se rázem stanou vaši kolegové a nadřízení. Hodně jsem myslela na to, abych se svým pracovním nasazením nějak nesnažila SANANIMu něco vracet. Nakonec byly mé obavy zbytečné a vnitřně cítím, že to bylo správné rozhodnutí a můžu upřímně říci, že se cítím lidsky o hodně lépe než v jakékoli mé předchozí práci. Myslím, že moje předchozí zkušenosti s drogami jsou nyní pro moji práci jen přínosem, a chtěla bych je časem ještě více využít a začít odpovídat do naší internetové Drogové poradny.
O práci SANANIMu se dozvíte víc na adresách http://www.sananim.cz nebo na http://www.drogovaporadna.cz
Výstava
ejhle člověk – ejhle obraz
Retrospektivní výstava malíře Miroslava Rady
Martin Šanda
Retrospektivní výstava malíře Miroslava Rady
Martin Šanda
Půvabný
letohrádek, který pro sebe a svou rodinu vybudoval v roce
1725 Kilián Ignác Dientzenhofer, dnes známe pod jménem Portheimka.
Na klenbě ústředního oválného sálku namaloval Václav Vavřinec
Reiner fresku s námětem bakchanálií. Možná symbolicky právě pod
touhle freskou můžete spatřit videoprojekci pořadu České televize
nazvaného „Svatý malíř od kříže“, pojednávajícího
o tvorbě a životě malíře Miroslava Rady. Pochopitelně
se tak neděje náhodou, ale jak již název tohoto textu napovídá,
je součástí malířovy retrospektivy. Celý letohrádek je takřka
od sklepa po půdu naplněn Radovými obrazy a kresbami.
Odborník tak má příležitost zařadit Miroslava Radu do kontextu
českého i evropského umění, může hledat vlivy a osobnosti,
kteří jej ovlivnili. Zajisté mu neunikne silný vliv kubismu v osobité
transformaci českých malířů první republiky, například Emila Filly či
Václava Špály, neopomene ani Radovo ovlivnění českým informelem. Laik
se může prostě nechat oslovit a strhnout sugestivní řečí
obrazů, záplavou barev a tvarů, radostných i smutných,
bezradných i hledajících, všelijak světem zformovaných postav,
které přes svou stylizovanost hovoří jednoznačným člověčenstvím. Jsou
svědectvím, výpovědí o malířově vidění a prožívání světa,
o jeho zápasech, o jeho víře. Tahle výpověď rozhodně stojí
za to, stojí za to se jí otevřít a nechat
se oslovit. Pokud vás tedy výtvarné umění alespoň maličko
oslovuje, rozhodně si nenechte výstavu ujít. Koneckonců pokud vám
umění nic neříká, můžete se právě tady naučit jej vnímat.
A přestože jste to už nestihli, nebuďte smutní – na stránkách http://www.rada-atelier.com uvidíte leckteré obrazy, interiér Portheimky, přečtete si životopis i povídání samotného pana malíře.
A přestože jste to už nestihli, nebuďte smutní – na stránkách http://www.rada-atelier.com uvidíte leckteré obrazy, interiér Portheimky, přečtete si životopis i povídání samotného pana malíře.
Dělníci víry
Na většině lidí
to není vidět
Rozhovor s předsedou o.s. Laxus Jiřím Staníčkem
ptal se Filip Keller
to není vidět
Rozhovor s předsedou o.s. Laxus Jiřím Staníčkem
ptal se Filip Keller
ptal
se Filip Keller
Občanské
sdružení Laxus pracuje na území Hradce Králové s drogově
závislými, čítá 12 lidí. Jiří Staníček je jeho předsedou, zároveň
pracuje v terénu.
Jsi šéfem občanského sdružení Laxus. Co je jeho cílem, posláním?
Dalo by se shrnout: poskytování zdravotních a sociálních služeb pro lidi, kteří užívají drogy. Používá se pro to anglické označení „harm reduction”, což znamená snižování rizik u problémových uživatelů drog. Naše služby tedy nejsou pro všechny, kdo přišli do kontaktu s drogou. Je tam jasně definovaná cílová skupina – lidi, kteří užívají nějaké problémové drogy a užívají je problémovým způsobem.
Jak si představit konkrétní terénní práci?
Princip je v tom, že terénní pracovník chodí za lidmi tam, kde žijí, kde se pohybují. Základním posláním terénní práce je co nejdřív ty lidi kontaktovat. Je přirozené, že s námi nechtějí trávit moc času. Takže je to zaměřené na konkrétní úkoly. Když něco velmi konkrétního potřebujou, je důležitý nějak jim to předat. Není moc prostoru, času, možností na nějaké složitější intervence.
Znamená to, že chodíš do nějakých klubů, kde si vytipuješ nebo vytušíš, že by se takoví lidé mohli vyskytovat, a tam se s nimi snažíš mluvit?
Je to opravdu práce hlavně na ulici. Někam nemůžeme chodit, protože kolem drog se děje spousta nelegálních věcí. Terénní pracovník není chráněný speciálním zákonem, proto nechodíme do hospod, bytů. Naše práce je poměrně invazní, proto také musíme respektovat nějaké hranice. Klient musí vnímat, že ho pracovníci nepřepadnou vždy, když se někde objeví. Takže chodíme v podstatě na stálý místa. Kontakty vypadají tak, že s lidmi, co už nás znají, se scházíme a jejich prostřednictvím se nabalujou další. Je to jako valení sněhové koule. Ti lidé nemají nějaký zvláštní image, že by „nějak“ vypadali. Jen velmi malá skupina je v takovém propadu, že už vypadají jako toxikomani z filmů. Na většině lidí to není vidět.
Teď už jste známí, klientela se tedy skládá ze stálejších lidí a aktivita vychází od nich?
V podstatě ano. Pracovat můžeme s někým, kdo se chce s námi bavit. Naše aktivita je v tom, že vůbec do toho prostředí vstupujeme.
V čem spočívá vaše konkrétní pomoc?
V prvních fázích je to hodně o materiální pomoci. Oni ze začátku nemají zájem se s námi kontaktovat. Tak zkoušíme takový vzájemný obchod, oni něco dají a my něco dáme. Distribuujeme zdravotnický pomůcky současně s informacemi, jaká rizika jsou s takovým nebo makovým braním drog spojena. Bez rizika to nejde, ale lze je zásadně zmírnit. Když klient dojde k situaci, že by něco chtěl změnit a získá k nám důvěru, my mu pomáháme zprostředkovat kontakt někam dál.
Důležitý je taky říct, že stříkačky nejen distribuujeme, ale i sbíráme zpátky a zajišťujeme bezpečnou likvidaci, což je zase výrazná pomoc nedrogové části společnosti.
Vaše práce je takové stabilizování, vylepšení statu quo, kdy klienti drogy berou. Máte návaznost na organizace, které nabízejí léčení?
Ano. Na ulici se dá dělat omezené množství věcí, něco technicky nejde, něco by nemělo efekt. Je to nízkoprahová služba, snadno dostupná. Léčba vedoucí k abstinenci, to už je obtížněji dostupné, to už musí být člověk motivovaný. Ne každý je na léčbu zralý.
Když má mladý člověk chuť do takové práce, jaké jsou potřeba předpoklady?
Nejužitečnější je studovat obory sociální práce. Terénní pracovník musí mít nějaké vzdělání, nejméně VOŠ, musí být zralý, což je ošetřeno minimální hranicí věku 22 let, musí být ochotný na sobě dál pracovat, dál se vzdělávat, protože ty první léta se opravdu učí.
Dovedu si představit, že je to docela náročná, někdy i depresivní práce. Co tě na tom baví, co tě v tom drží, co ti dává smysl?
Musíš umět vidět malé kroky. Doceňovat malé úspěchy. Hodně lidí shoří na tom, že má nerealistická očekávání, že ho budou mít lidi rádi. Nebo si tím řeší svůj vztah k drogám, pokouší se s tím vyrovnat, chtějí trošku okouknout prostředí, najít si vlastní odpověď. To dlouho nefunguje.
Já sám se nevznáším nějak příliš vysoko, vidět krátký posuny mě docela uspokojuje. Zkoušel jsem pracovat i v poradnách, mládežnických klubech… Mně osobně víc sedí práce na ulici.
Ty sám jsi studoval biblickou školu v Hradci a jsi členem sboru v Semonicích. Hraje víra nějakou roli v téhle práci?
Na to se velmi těžko odpovídá. Nevím, jestli bych s touhle profesí vypadal v církvi dobře. Lidi vás budou mít radši, když budete pracovat s postiženými než s třeba s bezdomovci. K postiženým projevíte soucit mnohem snadněji než k někomu, kdo smrdí na ulici a obtěžuje vás a chce po vás drobný.
Když se to vezme ježíšovsky, tak je to docela tvrdá kritika církve.
Já bych to neviděl jako kritiku. Lidi v církvi vnímám jako běžný vzorek lidí se všemi předsudky, ale i přednostmi. Že bych prožíval nějaké trauma vůči církvi, že by se měla chovat jinak, to nečekám. Proč by měli všichni obdivovat tenhle typ profese.
My zase lidem dlužíme vysvětlování, proč je ta práce důležitá. Nemají moc představu, že třeba výdaje na jednoho člověka jsou v této situaci pár stovek, zatímco kdyby se nakazil žloutenkou, léčba je dost drahá.
Co bys chtěl vzkázat čtenářům Bratrstva?
Snad to nebude mlácení prázdné slámy, ale kolem věcí spojených s drogami je opravdu spousta fám a předsudků a desinformací, taky módních vln. Člověk musí přemýšlet a spojovat různé věci, aby se dozvěděl, co je potřeba. Není hanba, když člověk něco neví a jde se někam poradit. Většina organizací našeho typu poskytuje informace i těm, kdo drogy neberou.
Děkuju za rozhovor.
(bližší a aktuální informace budou k nalezení na stránkách http://www.laxus.cz,
email: laxus@laxus.cz)
Jsi šéfem občanského sdružení Laxus. Co je jeho cílem, posláním?
Dalo by se shrnout: poskytování zdravotních a sociálních služeb pro lidi, kteří užívají drogy. Používá se pro to anglické označení „harm reduction”, což znamená snižování rizik u problémových uživatelů drog. Naše služby tedy nejsou pro všechny, kdo přišli do kontaktu s drogou. Je tam jasně definovaná cílová skupina – lidi, kteří užívají nějaké problémové drogy a užívají je problémovým způsobem.
Jak si představit konkrétní terénní práci?
Princip je v tom, že terénní pracovník chodí za lidmi tam, kde žijí, kde se pohybují. Základním posláním terénní práce je co nejdřív ty lidi kontaktovat. Je přirozené, že s námi nechtějí trávit moc času. Takže je to zaměřené na konkrétní úkoly. Když něco velmi konkrétního potřebujou, je důležitý nějak jim to předat. Není moc prostoru, času, možností na nějaké složitější intervence.
Znamená to, že chodíš do nějakých klubů, kde si vytipuješ nebo vytušíš, že by se takoví lidé mohli vyskytovat, a tam se s nimi snažíš mluvit?
Je to opravdu práce hlavně na ulici. Někam nemůžeme chodit, protože kolem drog se děje spousta nelegálních věcí. Terénní pracovník není chráněný speciálním zákonem, proto nechodíme do hospod, bytů. Naše práce je poměrně invazní, proto také musíme respektovat nějaké hranice. Klient musí vnímat, že ho pracovníci nepřepadnou vždy, když se někde objeví. Takže chodíme v podstatě na stálý místa. Kontakty vypadají tak, že s lidmi, co už nás znají, se scházíme a jejich prostřednictvím se nabalujou další. Je to jako valení sněhové koule. Ti lidé nemají nějaký zvláštní image, že by „nějak“ vypadali. Jen velmi malá skupina je v takovém propadu, že už vypadají jako toxikomani z filmů. Na většině lidí to není vidět.
Teď už jste známí, klientela se tedy skládá ze stálejších lidí a aktivita vychází od nich?
V podstatě ano. Pracovat můžeme s někým, kdo se chce s námi bavit. Naše aktivita je v tom, že vůbec do toho prostředí vstupujeme.
V čem spočívá vaše konkrétní pomoc?
V prvních fázích je to hodně o materiální pomoci. Oni ze začátku nemají zájem se s námi kontaktovat. Tak zkoušíme takový vzájemný obchod, oni něco dají a my něco dáme. Distribuujeme zdravotnický pomůcky současně s informacemi, jaká rizika jsou s takovým nebo makovým braním drog spojena. Bez rizika to nejde, ale lze je zásadně zmírnit. Když klient dojde k situaci, že by něco chtěl změnit a získá k nám důvěru, my mu pomáháme zprostředkovat kontakt někam dál.
Důležitý je taky říct, že stříkačky nejen distribuujeme, ale i sbíráme zpátky a zajišťujeme bezpečnou likvidaci, což je zase výrazná pomoc nedrogové části společnosti.
Vaše práce je takové stabilizování, vylepšení statu quo, kdy klienti drogy berou. Máte návaznost na organizace, které nabízejí léčení?
Ano. Na ulici se dá dělat omezené množství věcí, něco technicky nejde, něco by nemělo efekt. Je to nízkoprahová služba, snadno dostupná. Léčba vedoucí k abstinenci, to už je obtížněji dostupné, to už musí být člověk motivovaný. Ne každý je na léčbu zralý.
Když má mladý člověk chuť do takové práce, jaké jsou potřeba předpoklady?
Nejužitečnější je studovat obory sociální práce. Terénní pracovník musí mít nějaké vzdělání, nejméně VOŠ, musí být zralý, což je ošetřeno minimální hranicí věku 22 let, musí být ochotný na sobě dál pracovat, dál se vzdělávat, protože ty první léta se opravdu učí.
Dovedu si představit, že je to docela náročná, někdy i depresivní práce. Co tě na tom baví, co tě v tom drží, co ti dává smysl?
Musíš umět vidět malé kroky. Doceňovat malé úspěchy. Hodně lidí shoří na tom, že má nerealistická očekávání, že ho budou mít lidi rádi. Nebo si tím řeší svůj vztah k drogám, pokouší se s tím vyrovnat, chtějí trošku okouknout prostředí, najít si vlastní odpověď. To dlouho nefunguje.
Já sám se nevznáším nějak příliš vysoko, vidět krátký posuny mě docela uspokojuje. Zkoušel jsem pracovat i v poradnách, mládežnických klubech… Mně osobně víc sedí práce na ulici.
Ty sám jsi studoval biblickou školu v Hradci a jsi členem sboru v Semonicích. Hraje víra nějakou roli v téhle práci?
Na to se velmi těžko odpovídá. Nevím, jestli bych s touhle profesí vypadal v církvi dobře. Lidi vás budou mít radši, když budete pracovat s postiženými než s třeba s bezdomovci. K postiženým projevíte soucit mnohem snadněji než k někomu, kdo smrdí na ulici a obtěžuje vás a chce po vás drobný.
Když se to vezme ježíšovsky, tak je to docela tvrdá kritika církve.
Já bych to neviděl jako kritiku. Lidi v církvi vnímám jako běžný vzorek lidí se všemi předsudky, ale i přednostmi. Že bych prožíval nějaké trauma vůči církvi, že by se měla chovat jinak, to nečekám. Proč by měli všichni obdivovat tenhle typ profese.
My zase lidem dlužíme vysvětlování, proč je ta práce důležitá. Nemají moc představu, že třeba výdaje na jednoho člověka jsou v této situaci pár stovek, zatímco kdyby se nakazil žloutenkou, léčba je dost drahá.
Co bys chtěl vzkázat čtenářům Bratrstva?
Snad to nebude mlácení prázdné slámy, ale kolem věcí spojených s drogami je opravdu spousta fám a předsudků a desinformací, taky módních vln. Člověk musí přemýšlet a spojovat různé věci, aby se dozvěděl, co je potřeba. Není hanba, když člověk něco neví a jde se někam poradit. Většina organizací našeho typu poskytuje informace i těm, kdo drogy neberou.
Děkuju za rozhovor.
(bližší a aktuální informace budou k nalezení na stránkách http://www.laxus.cz,
email: laxus@laxus.cz)
Koncert
Když husité zapějí
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dne
15. 1. 2004 se na Husitské teologické fakultě uskutečnil
minifestival, přesněji koncert tří hudebních těles, skrytý pod názvem
Gruppenfest. Již plakát, jak grafickou úpravou tak svým obsahem,
napovídal, že nepůjde na akademické (natožpak teologické)
půdě o akci zcela běžnou.
Už úvodní skupina Goro ukázala žánr, kterým jasně dala najevo charakter celého večerního programu. Goro je hardrocková skupina s klasickým základem bicí, baskytara, kytara plus zpěvák s kytarou. Jejich hudba je velice hutná, stojící na rytmice, melodická stránka však poněkud zaniká v rachotu dvou kytar, z nichž ani o jedné nelze mluvit jako o první.
Zpestřením a vyvážením programu byla skupina výtvarníka Rudolfa Brančovského – Veselá Zubatá. V prostředí brněnské klubové scény se o Veselé Zubaté dá mluvit jako o legendě, nicméně současná pražská formace této skupiny hrající vtipné melodické písničky zde v Praze ještě nedošla někdejší popularity. Ačkoli v poslední době výrazně přitvrdila a okořenila svůj zvuk, neztratila svoji tvář a hudba je i nadále plná instrumentálních nápadů a vtípků. Tak i texty srší jazykovou hrou a humorem, ač leckdy zpracovávají vážná témata.
Jako poslední zahrála z větší části dívčí skupina Gaia Mesiah. Zde je nutné potlačit veškeré předsudky o jemnosti žen, protože toto seskupení hrající hudbu nejpodobnější snad Rage against the machine není nic, co by posluchače jen tak hladilo. Za obrovskou energii, kterou tato skupina dokázala okamžitě přenést na publikum, může především zpěvačka, která předvedla koncert nepřetržitých tanečních kreací, a kytaristka, majíc v ruce jediný melodický nástroj v kapele, ukázala své vynikající instrumentální schopnosti.
Celá akce probíhala ve velké posluchárně HTF, pod dohledem Jana Husa, který ve své nadživotní velikosti sledoval vše z poslední řady. Po celou dobu byl k disposici bar a hlavně místnost se stolky, kde si u skleničky mohli účastníci povídat, nerušeni hlasitou hudbou, což často nebývá na podobných akcích dostatečně vyřešeno.
Už úvodní skupina Goro ukázala žánr, kterým jasně dala najevo charakter celého večerního programu. Goro je hardrocková skupina s klasickým základem bicí, baskytara, kytara plus zpěvák s kytarou. Jejich hudba je velice hutná, stojící na rytmice, melodická stránka však poněkud zaniká v rachotu dvou kytar, z nichž ani o jedné nelze mluvit jako o první.
Zpestřením a vyvážením programu byla skupina výtvarníka Rudolfa Brančovského – Veselá Zubatá. V prostředí brněnské klubové scény se o Veselé Zubaté dá mluvit jako o legendě, nicméně současná pražská formace této skupiny hrající vtipné melodické písničky zde v Praze ještě nedošla někdejší popularity. Ačkoli v poslední době výrazně přitvrdila a okořenila svůj zvuk, neztratila svoji tvář a hudba je i nadále plná instrumentálních nápadů a vtípků. Tak i texty srší jazykovou hrou a humorem, ač leckdy zpracovávají vážná témata.
Jako poslední zahrála z větší části dívčí skupina Gaia Mesiah. Zde je nutné potlačit veškeré předsudky o jemnosti žen, protože toto seskupení hrající hudbu nejpodobnější snad Rage against the machine není nic, co by posluchače jen tak hladilo. Za obrovskou energii, kterou tato skupina dokázala okamžitě přenést na publikum, může především zpěvačka, která předvedla koncert nepřetržitých tanečních kreací, a kytaristka, majíc v ruce jediný melodický nástroj v kapele, ukázala své vynikající instrumentální schopnosti.
Celá akce probíhala ve velké posluchárně HTF, pod dohledem Jana Husa, který ve své nadživotní velikosti sledoval vše z poslední řady. Po celou dobu byl k disposici bar a hlavně místnost se stolky, kde si u skleničky mohli účastníci povídat, nerušeni hlasitou hudbou, což často nebývá na podobných akcích dostatečně vyřešeno.
Film
Nuda v Brně
Mirka Fůrová
Mirka Fůrová
Tak
možná jdu s křížkem po funuse, protože tenhle film běží už
dlouho. Ale možná jste na tom jako já, chystáte se, ale ta
správná nálada pořád nikde. Když jsem se konečně vypravila,
čekala jsem nabito, ale v jednom ze sálů multikina Cinemas
Nový Smíchov nás sedělo asi deset, všichni, jako správní absolventi
českého školství, v posledních dvou zadních řadách. Jenže stejně
to tu vypadá při mnoha dalších filmech, tohle o jejich kvalitě
rozhodně nevypovídá.
Nuda v Brně vás vtáhne od prvního okamžiku. Nic tu není nudné, ani příběh, respektive příběhy, které se časem vzájemně propojí, ani režijní nápady s mnohoznačností věcí, a tím pádem jeden příběh navíc. Film sám je natočený jako koláž děje a krátkého komentáře, který charakterizuje postavy a trochu připomíná z poslední doby komentář k Amélii z Montmartru. Tak se dovídáme, že hlavní hrdina Standa má zvláštní školu, nejradši má svého staršího bráchu a píše si s Olinkou. Fakticky, ale i jen časově, se právě kolem jejich schůzky, která se uskuteční „dnes večer“ v Brně, v městě, kde Olinka žije, točí příběhy zbývajících hrdinů filmu, stejně jako pro Standu a Olgu zlomové, ne typické, ale přece jen ne výjimečné. Říkám ne výjimečné, protože jsou to především příběhy o lásce a jejím hledání, z nich ten Standův a Olinčin je největší. Co si přát víc, prostě taková obyčejná nuda.
Ještě musím připomenout, že pod scénářem jako spoluautor a pod hudbou je podepsaný Standa alias i herecky skvělý Jan Budař.
Nuda v Brně vás vtáhne od prvního okamžiku. Nic tu není nudné, ani příběh, respektive příběhy, které se časem vzájemně propojí, ani režijní nápady s mnohoznačností věcí, a tím pádem jeden příběh navíc. Film sám je natočený jako koláž děje a krátkého komentáře, který charakterizuje postavy a trochu připomíná z poslední doby komentář k Amélii z Montmartru. Tak se dovídáme, že hlavní hrdina Standa má zvláštní školu, nejradši má svého staršího bráchu a píše si s Olinkou. Fakticky, ale i jen časově, se právě kolem jejich schůzky, která se uskuteční „dnes večer“ v Brně, v městě, kde Olinka žije, točí příběhy zbývajících hrdinů filmu, stejně jako pro Standu a Olgu zlomové, ne typické, ale přece jen ne výjimečné. Říkám ne výjimečné, protože jsou to především příběhy o lásce a jejím hledání, z nich ten Standův a Olinčin je největší. Co si přát víc, prostě taková obyčejná nuda.
Ještě musím připomenout, že pod scénářem jako spoluautor a pod hudbou je podepsaný Standa alias i herecky skvělý Jan Budař.
EkoKaňon
www.meatrix.org
Vojtěch Veselý
Vojtěch Veselý
Začneme
stvořením, kdy jako by vzniklo všechno, co dnes minimálně na naší
planetce máme, o co se máme starat, nad čím máme panovat
a z čeho máme brát. Také zvířata do této barvité
skupiny výtvorů patří a u těch, která se nám podařilo
takzvaně domestikovat, se zastavíme. Některá totiž měla tu
smůlu, že se dala zkrotit = ochočit, a člověk tak mohl
víceméně určovat podmínky, ve kterých se dále budou
nalézat. Když se člověk stal technicky zdatným, i ty
podmínky upravil tak, aby se mu se zvěří především snadno
manipulovalo. A vymýšlí se stále rafinovanější způsoby, jak
ji přimět žít v co nejlevnějších podmínkách a zároveň
produkovat více prodejného materiálu. Posledních 40 let tento boj
slepice, krávy a prasata prohrávají; koho to zajímá, nechť si
dohledá, co je nutí snášet, dojit a růst i v totálně
průmyslovém prostředí. Je přitom zřetelné, že není přímá úměra
mezi „životní pohodou zvířat“ a výdělkem
společnosti, co je chová. Tím pádem je možné brát ohledy i na živé
tvory až po zasunutí motivace co největšího zisku
na nejméně druhé místo. A věřte nevěřte, jsou lidé, kteří
se tohoto kroku odvážili. Dodávají pak na trh produkty,
kterým se říká „bio“ či „eko“,
nejpřiléhavěji však „organické“. Jsou drahé tak, jak
drahá je krávě louka se sluncem nad hlavou a travním
šelestem pod kopyty.
Organik především sleduje, jak kteří zástupci zvířecí říše žijí ve svém přirozeném prostředí, a vyhráno má, když pochytí, za jakých podmínek je jim hej, a proto se i nejsnáze množí. Tehdy, když to umí, jim takové podmínky na vymezeném území dodá a jeho intervence se omezují na léčení, přikrmování a výběr samce, který se hodí. Poznámka nakonec: valná většina organických produktů je podle laboratorních testů k nerozeznání od těch tzv. konvenčních. Kdo žije organicky, nežije tak pro své zdraví, či co, nýbrž pro podmínky zvířat a rostlin.
Organik především sleduje, jak kteří zástupci zvířecí říše žijí ve svém přirozeném prostředí, a vyhráno má, když pochytí, za jakých podmínek je jim hej, a proto se i nejsnáze množí. Tehdy, když to umí, jim takové podmínky na vymezeném území dodá a jeho intervence se omezují na léčení, přikrmování a výběr samce, který se hodí. Poznámka nakonec: valná většina organických produktů je podle laboratorních testů k nerozeznání od těch tzv. konvenčních. Kdo žije organicky, nežije tak pro své zdraví, či co, nýbrž pro podmínky zvířat a rostlin.
Den země
Od roku
1962 se americký senátor Gaylord Nelson snažil učinit ochranu
planety Země politickým tématem. Něco jako výsledek se dostavilo,
nicméně až o osm let později, když demonstrantů
za ochranitelský přístup bylo zhruba tolik, co viditelných
odpůrců války ve Vietnamu. To bylo v USA a jelikož
Země není jen tam, týká se svátek všech jejích obyvatel.
Na celém světě se rozhodnutí ve prospěch planety dějí
politikům spíše navzdory. Stát coby instituce nás nemotivuje k žití
v souladu s potřebami planety, tím pádem není divu, že 22.
dubna budeme své společné chudince matičce přát to, co jí chybí
nejvíce: zdraví.
Kniha
Imre Kertész
Člověk bez osudu
Marie Medková
Člověk bez osudu
Marie Medková
Ačkoli
na jiných místech Evropy se nedá mluvit ani o živoření,
budapešťským Židům se i v roce 1944 žije relativně
dobře. Zvláště pokud jste čtrnáctiletý kluk s nesourodou, tím
pádem zajímavou rodinou a spoustou kamarádů. Guyrka, ale ani
jeho dospělé okolí, si nepřipouští nějaké ohrožení života. Když ho
spolu s dalšími židy zatknou četníci, odchází s nimi jako
ovce. Co by se mu taky mohlo stát. Zatčená skupina „smí”
dobrovolně odjet do pracovního tábora. Co tento eufemistický
název znamená, pochopí až příliš pozdě. Guyrka ztrácí všechny
jistoty. Jeho bezstarostnost a nechápavost se mění
v obezřetný boj o každé sousto a vteřiny odpočinku.
Žije zlo a utrpení jako základní skutečnost – to je
„normální“ každodenní zkušenost. Radost, dobro
a slitování vybočují. Vyprávění příběhu hlavní postavou umožňuje
čtenáři žít každou vteřinu zároveň s hrdinou v jeho
postřehu, naivitě i konečné odevzdanosti, ani o krok
napřed.
S chlapeckou roztržitostí a prostotou vypráví příběh o krutosti, bezradnosti a chaosu. Právě ten mírný, nechápající tón šokuje. Tuto knížku doporučuju k přečtení ani ne tak pro její faktografickou hodnotu, jako pro mistrovské zachycení atmosféry a lidského – dětského vnímání nepochopitelných dějů.
Kniha byla v roce 2002 oceněna Nobelovou cenou za literaturu.
S chlapeckou roztržitostí a prostotou vypráví příběh o krutosti, bezradnosti a chaosu. Právě ten mírný, nechápající tón šokuje. Tuto knížku doporučuju k přečtení ani ne tak pro její faktografickou hodnotu, jako pro mistrovské zachycení atmosféry a lidského – dětského vnímání nepochopitelných dějů.
Kniha byla v roce 2002 oceněna Nobelovou cenou za literaturu.
Co bylo
Co bude
Vztahy
Břemena
jedni druhých nesme...
aneb O rodinných těžkostech a jejich zvládání
Jarmila Čierná, psycholožka, vedoucí SOS centra
jedni druhých nesme...
aneb O rodinných těžkostech a jejich zvládání
Jarmila Čierná, psycholožka, vedoucí SOS centra
Není
jednoduché a snadné naplnit křesťanské doporučení z titulku.
Dokonce je v určité fázi vyrovnávání se s neštěstím
přirozené, když chceme od starostí utéct, uniknout jim,
odmítnout je. Setkat se s těmito situacemi, když je nám 15
nebo 20 let, a porozumět jim, to je hodně náročné. Naše
pozornost je v tomto věku zaměřena na hledání svého místa
ve světě, poznání sebe sama, kontakty s vrstevníky –
a rodinné situace se nás mnohdy dotýkají jakoby mimochodem
nebo poněkud okrajově, zejména pokud v rodině všechno do té
doby, než těžkosti začaly, fungovalo bez větších problémů a její
členové drželi pospolu.
Jsou ovšem obtíže různého druhu. Některé jsou dokonce „nutnou“ součástí vývoje rodiny a někdy způsobují krize, které napomáhají rodině jako celku i jejím jednotlivým členům na cestě do nových životních stádií. Jedním z takových přirozených vývojových období je i dospívání dětí, kdy se mladí odpoutávají od rodičů a rodiče se připravují na „prázdné hnízdo“.
I tyto přirozené životní zkoušky jsou náročné a ne vždy se rodinám daří jimi procházet „bez šrámů“. V rodinách se ale setkáváme ještě s jinými břemeny – nevyléčitelnou nemocí, narozením dítěte s handicapem, úmrtím, autohavárií, rozvody, drogovou závislostí, nezaměstnaností... Možná znáte ze svého okolí nějakou rodinu, která se do takové situace dostala. Zkuste si jen představit, co to pro její členy znamená. Nebo takovou zkušenost znáte ze svého vlastního života?
Předem není snadné určit, zda takové zkoušky rodinu stmelí nebo rozdělí. Když se ptám ve své profesi lidí v krizi, co jim pomáhá, aby těžkou situaci zvládli, nejčastěji slýchám tyto věty: „Potřebuji, aby mi někdo rozuměl.“ „Nemůžu to unést sám, potřebuji se o někoho opřít.“
Zní to vlastně dost jednoduše, ovšem realizace není tak snadná. Jde o vyrovnání se se ztrátou, nenaplněným očekáváním, zklamáním, ohrožením plánů atd. Vyrovnat se s tragédií chce svůj čas. Je dobré znát určité zákonitosti, jimiž prochází každý, kdo zažije nějaké neštěstí:člověk odmítá to, co se stalo – jako by znělo: „nemohu tomu uvěřit“
uzavírá se do izolace¬prožívá silné negativní emoce: zlost a hněv
smlouvá – snaží se najít nějaké východisko, příp. jiný pohled na situaci
prožívá smutek a depresi ¬přijímá situaci, smiřuje se.
Zkušenost
ukazuje, že těmito stádii prochází každý, koho se neštěstí
týká.
Popsaný proces smíření je zdánlivě jednoduchý, ale může trvat dost dlouho a probíhat u jednotlivých členů rodiny různě rychle (nebo spíše pomalu). Během procesu má svůj význam uvědomění si toho, že starost máme v rodině všichni, že ji prožíváme společně, i když každý třeba trochu jiným způsobem. Bývá užitečné podívat se na neštěstí také očima ostatních, dát jim najevo, že jim rozumíme (pokud tomu tak je), nebo že je sice nemůžeme pochopit, ale i tak nám na nich záleží, máme je rádi. Měli bychom si ovšem dát pozor na různé manipulace, které v druhých vyvolávají pocit využití nebo spíše zneužití situace.
Také bychom měli mít na mysli, že rodina jako systém vztahů má své zákonitosti – a zároveň je každá rodina originální (tím, kdo ji tvoří, jakou má historii apod.). Vzít na sebe břemeno druhého – to zkouší náš vztah, naše porozumění jemu, to, zda ho mám ráda, i kolik toho unesu já sama.
Je dobré být vnímavý, všímavý, mluvit o tom, co se s námi děje, dát druhému najevo, že jsme s ním, ale také ve vhodnou chvíli mlčet. Když celý proces vyrovnávání se trvá dlouho (a délka je hodně individuální záležitost), nebo když máme pocit, že už to není k unesení, je dobré se obrátit na někoho mimo rodinu, komu důvěřujeme, včetně profesionálů (linky důvěry, krizová centra, psychologové). Nikde přece není psáno, že jen v rámci rodiny máme břemena unést...
Jsou ovšem obtíže různého druhu. Některé jsou dokonce „nutnou“ součástí vývoje rodiny a někdy způsobují krize, které napomáhají rodině jako celku i jejím jednotlivým členům na cestě do nových životních stádií. Jedním z takových přirozených vývojových období je i dospívání dětí, kdy se mladí odpoutávají od rodičů a rodiče se připravují na „prázdné hnízdo“.
I tyto přirozené životní zkoušky jsou náročné a ne vždy se rodinám daří jimi procházet „bez šrámů“. V rodinách se ale setkáváme ještě s jinými břemeny – nevyléčitelnou nemocí, narozením dítěte s handicapem, úmrtím, autohavárií, rozvody, drogovou závislostí, nezaměstnaností... Možná znáte ze svého okolí nějakou rodinu, která se do takové situace dostala. Zkuste si jen představit, co to pro její členy znamená. Nebo takovou zkušenost znáte ze svého vlastního života?
Předem není snadné určit, zda takové zkoušky rodinu stmelí nebo rozdělí. Když se ptám ve své profesi lidí v krizi, co jim pomáhá, aby těžkou situaci zvládli, nejčastěji slýchám tyto věty: „Potřebuji, aby mi někdo rozuměl.“ „Nemůžu to unést sám, potřebuji se o někoho opřít.“
Zní to vlastně dost jednoduše, ovšem realizace není tak snadná. Jde o vyrovnání se se ztrátou, nenaplněným očekáváním, zklamáním, ohrožením plánů atd. Vyrovnat se s tragédií chce svůj čas. Je dobré znát určité zákonitosti, jimiž prochází každý, kdo zažije nějaké neštěstí:
Popsaný proces smíření je zdánlivě jednoduchý, ale může trvat dost dlouho a probíhat u jednotlivých členů rodiny různě rychle (nebo spíše pomalu). Během procesu má svůj význam uvědomění si toho, že starost máme v rodině všichni, že ji prožíváme společně, i když každý třeba trochu jiným způsobem. Bývá užitečné podívat se na neštěstí také očima ostatních, dát jim najevo, že jim rozumíme (pokud tomu tak je), nebo že je sice nemůžeme pochopit, ale i tak nám na nich záleží, máme je rádi. Měli bychom si ovšem dát pozor na různé manipulace, které v druhých vyvolávají pocit využití nebo spíše zneužití situace.
Také bychom měli mít na mysli, že rodina jako systém vztahů má své zákonitosti – a zároveň je každá rodina originální (tím, kdo ji tvoří, jakou má historii apod.). Vzít na sebe břemeno druhého – to zkouší náš vztah, naše porozumění jemu, to, zda ho mám ráda, i kolik toho unesu já sama.
Je dobré být vnímavý, všímavý, mluvit o tom, co se s námi děje, dát druhému najevo, že jsme s ním, ale také ve vhodnou chvíli mlčet. Když celý proces vyrovnávání se trvá dlouho (a délka je hodně individuální záležitost), nebo když máme pocit, že už to není k unesení, je dobré se obrátit na někoho mimo rodinu, komu důvěřujeme, včetně profesionálů (linky důvěry, krizová centra, psychologové). Nikde přece není psáno, že jen v rámci rodiny máme břemena unést...
Z cest
Nemoc jménem Island
Jiří Kučera - část II.
Jiří Kučera - část II.
Minule
jsem psal o pěší tůře přes Island. Jsou však i méně
drastické možnosti, jak se tam dostat a vidět a zažít
tu fantastickou atmosféru nejdivočejší evropské přírody. Organizovaný
autobusový zájezd má bezesporu výhodu ceny. Nevýhody jsou ovšem také
zřejmé. Další možností je jízda autem. Oproti pěší tůře je tato
varianta pohodlnější a nemusí při tom příliš utrpět ani
romantika ani žádoucí dávka dobrodružství. Za čtrnáct dnů se dá
se zvládnout celý islandský „zlatý okruh“ včetně
několika treků do odlehlých míst. Dá se vzít více potravin
a oblečení, dá se vždycky dojet do civilizace a hlavně
člověk má vždycky dobrý pocit alespoň relativního bezpečí. Jedete-li
na Island autem, znamená to, že musíte nejprve do dánského
přístavu Hansholm, potom trajektem Norrona na Faerské ostrovy,
a pak teprve na Island. Plavba Severním mořem tam a zpět
zabere týden. Ne každé auto je vhodné. Pokud nechcete být odkázáni
pouze na okružní silnici č.1, je dobré vzít „teréňák“.
I ten má však své limity. Metr hluboké brody nejsou
ve vnitrozemí vzácností a strmé bahnité cesty a sněhová
pole a tekuté písky nepřekoná někdy ani sebelepší čtyřkolka.
Každý rok se tu zraní a zabijí desítky neopatrných turistů
a někteří zmizí navěky i se svými auty.
Na jaře r. 1998 jsem maličko sjel z cesty u sopky Krafla. Potřeboval jsem někde v klidu přenocovat a počkat na ostatní členy naší výpravy, kteří šli pěšky přes hory. Lávový blok v malé dolince vypadal jako dobrý úkryt. (V těch místech je zakázáno táboření i parkování, ale český tramp se přece nenechá vyhoukat nějakými zákazy.) Po ujetí sotva dvaceti metrů se auto začalo náhle propadat. Naštěstí se zabořila jen kola, ale dvoutunový kolos ležel na břiše, bezmocný jako dítě. Místo spánku jsem pak celou noc horečnatě nosil velké kusy ztvrdlé lávy, heveroval, podkládal kola, po centimetrech couval a modlil se, aby to dobře dopadlo. Když to k ránu konečně klaplo, poodjel jsem na bezpečnější místo a spal až do oběda. Pak jsem si pustil Ódu na radost, uvařil kafe, pozoroval pár bělokurů..... a bylo mi nádherně.
Další rok jsme začátkem června uvízli i s celou výpravou v moři rozbředlého sněhu na silnici č. F862 u řeky Jokulsá á Fjólum, nedaleko nejmohutnějšího vodopádu Evropy Dettifosu. Místo vyhlídkové jízdy jsme pak tři dny šlapali vodou, sněhem a zimou. O pár dnů později se nám však podařilo vyjet až na předvrchol Hekly a probít se pouští do oázy Landmanhelir a závěrečný průjezd řekou, širokou dobrých sto metrů, ve mně vyvolal pochybnosti o fungování fyzikálních zákonů a hlubokou úctu před japonskými konstruktéry mého auta (Mitsubishi L300 4WD).
V r. 2002 jsme mimo obvyklé zajímavosti navštívili také odlehlé severozápadní fjordy. Autem se dostanete jen k ledovci Drangajokull. Dál už musíte pěšky a to ještě jen „kančí“ stezkou. První den jsme šli 11 km 6 hod, druhý 25 km 17hod a třetí 12 km 5 hod. Severozápadní fjordy byly kdysi poměrně hustě osídlené. Za druhé světové války sem dokonce natáhli přes hory elektřinu. Dnes je toto rozsáhlé území rozeklaných skal a tajuplných údolí liduprázdné a jen opuštěné farmy a polorozpadlý kostelík svědčí o poražené lidské snaze postavit se silám přírody. Zpáteční cesta přes pobřežní útesy Isafjordu málem skončila tragicky. V jednu chvíli jsme začali sestupovat po příkré sněhové plotně v domnění, že dole je zavátá cesta. Jeden z nás však chyběl. Šel jinudy a teď stál na skále daleko před námi a zuřivě mával rukama. Po chvíli nám to začalo být divné a tak jsme vyšplhali těch pár výškových metrů zpět. Když jsme pak to místo obešli širokým obloukem a podívali se na skalní průrvu z druhé strany, zjistili jsme, že dole je místo cesty ledový převis a kolmá skalní stěna vysoká dobrých 100 m. Do tábora jsme dorazili úplně vyčerpaní až v pět hodin ráno. Další den nás čekal sněhový most nad rozbouřenou řekou, která se řítila s hromovým rachotem do moře. Naštěstí most vydržel. Další řeku jsme však už museli brodit. To šlo ovšem až při jejím ústí - v moři. Jak sladký byl návrat k vyhřátému vozu, který nás pak celkem bez nesnází dovezl do samoobslužné chaty.
A tak by šlo vyprávět snad donekonečna. O přírodě, o lidech, o mírně odlišných etických normách, o jídle, o dějinách..... Zvláštní kapitolu by si jistě zasloužila Islandská luterská církev a její teologie, ale na to se musím ještě podívat (že by důvod k další návštěvě?). Na závěr alespoň malou zajímavost: Od nepaměti mají všichni islandští faráři také civilní zaměstnání. Řemeslo, ovce, rybolov, provádění turistů... atd. Dříve to snad bylo z nezbytí, ale dnes už je to jen jako moudrá tradice, držící teologické konstrukce pěkně při zemi. Jules Verne ve své knize Cesta do středu země tuto praxi sice dost odsuzuje, ale mně se to zas tak špatné nezdá.
Na jaře r. 1998 jsem maličko sjel z cesty u sopky Krafla. Potřeboval jsem někde v klidu přenocovat a počkat na ostatní členy naší výpravy, kteří šli pěšky přes hory. Lávový blok v malé dolince vypadal jako dobrý úkryt. (V těch místech je zakázáno táboření i parkování, ale český tramp se přece nenechá vyhoukat nějakými zákazy.) Po ujetí sotva dvaceti metrů se auto začalo náhle propadat. Naštěstí se zabořila jen kola, ale dvoutunový kolos ležel na břiše, bezmocný jako dítě. Místo spánku jsem pak celou noc horečnatě nosil velké kusy ztvrdlé lávy, heveroval, podkládal kola, po centimetrech couval a modlil se, aby to dobře dopadlo. Když to k ránu konečně klaplo, poodjel jsem na bezpečnější místo a spal až do oběda. Pak jsem si pustil Ódu na radost, uvařil kafe, pozoroval pár bělokurů..... a bylo mi nádherně.
Další rok jsme začátkem června uvízli i s celou výpravou v moři rozbředlého sněhu na silnici č. F862 u řeky Jokulsá á Fjólum, nedaleko nejmohutnějšího vodopádu Evropy Dettifosu. Místo vyhlídkové jízdy jsme pak tři dny šlapali vodou, sněhem a zimou. O pár dnů později se nám však podařilo vyjet až na předvrchol Hekly a probít se pouští do oázy Landmanhelir a závěrečný průjezd řekou, širokou dobrých sto metrů, ve mně vyvolal pochybnosti o fungování fyzikálních zákonů a hlubokou úctu před japonskými konstruktéry mého auta (Mitsubishi L300 4WD).
V r. 2002 jsme mimo obvyklé zajímavosti navštívili také odlehlé severozápadní fjordy. Autem se dostanete jen k ledovci Drangajokull. Dál už musíte pěšky a to ještě jen „kančí“ stezkou. První den jsme šli 11 km 6 hod, druhý 25 km 17hod a třetí 12 km 5 hod. Severozápadní fjordy byly kdysi poměrně hustě osídlené. Za druhé světové války sem dokonce natáhli přes hory elektřinu. Dnes je toto rozsáhlé území rozeklaných skal a tajuplných údolí liduprázdné a jen opuštěné farmy a polorozpadlý kostelík svědčí o poražené lidské snaze postavit se silám přírody. Zpáteční cesta přes pobřežní útesy Isafjordu málem skončila tragicky. V jednu chvíli jsme začali sestupovat po příkré sněhové plotně v domnění, že dole je zavátá cesta. Jeden z nás však chyběl. Šel jinudy a teď stál na skále daleko před námi a zuřivě mával rukama. Po chvíli nám to začalo být divné a tak jsme vyšplhali těch pár výškových metrů zpět. Když jsme pak to místo obešli širokým obloukem a podívali se na skalní průrvu z druhé strany, zjistili jsme, že dole je místo cesty ledový převis a kolmá skalní stěna vysoká dobrých 100 m. Do tábora jsme dorazili úplně vyčerpaní až v pět hodin ráno. Další den nás čekal sněhový most nad rozbouřenou řekou, která se řítila s hromovým rachotem do moře. Naštěstí most vydržel. Další řeku jsme však už museli brodit. To šlo ovšem až při jejím ústí - v moři. Jak sladký byl návrat k vyhřátému vozu, který nás pak celkem bez nesnází dovezl do samoobslužné chaty.
A tak by šlo vyprávět snad donekonečna. O přírodě, o lidech, o mírně odlišných etických normách, o jídle, o dějinách..... Zvláštní kapitolu by si jistě zasloužila Islandská luterská církev a její teologie, ale na to se musím ještě podívat (že by důvod k další návštěvě?). Na závěr alespoň malou zajímavost: Od nepaměti mají všichni islandští faráři také civilní zaměstnání. Řemeslo, ovce, rybolov, provádění turistů... atd. Dříve to snad bylo z nezbytí, ale dnes už je to jen jako moudrá tradice, držící teologické konstrukce pěkně při zemi. Jules Verne ve své knize Cesta do středu země tuto praxi sice dost odsuzuje, ale mně se to zas tak špatné nezdá.
Mládež
Mládež se radila a volila
Eva Drozdová
Eva Drozdová
V pátek,
kdy se mládež z Prahy a okolí strojila do večerních
šatů a obleků, a v sobotu, kdy dospávala protancovanou
noc na Báječném bále, tentýž víkend se do Prahy sjeli
také předsedové seniorátních odborů mládeže (SOMů) a další
zástupci ze seniorátů ke svým poradám. Někteří zvládli
oboje, někteří dospávali právě na poradě.
Nápady ze seniorátů
Páteční večer byl zpravodajský a pracovní. Čtrnáct seniorátů = čtrnáct nápadů a možností, jak pracovat s mládeží: 1) Organizovat ping-pong, fotbal, volejbal, futsálové turnaje, sjíždění řek, vandrování, cyklovýlety 2) Bály a plesy 3) Čajování – posezení při hudbě, čaji, básních, autorská čtení 4) Meziseniorátní spolupráce na seniorátních dnech 5) Seniorátní pracovníci s mládeží 6) Výtvarničení – spousta lepidel, barev, nůžek a nápadů – a program na mládež je tu 7) Presentace mládežnických divadel, ochotníkům zdar! 8) Sbor nemá mládež? Tak tam prostě přijedeme my, pomůžeme slabým 9) Informace přes webové stránky a emaily – moderní, rychlé, věcné, fungující 10) Peníze na práci s mládeží – z rozpočtu od seniorátního výboru, žádat o podporu město, kde jsou dny mládeže, celoseniorátní sbírka na mládež (konkrétní, cílená, velká) 11) Seniorátní mládežnický pěvecký sbor 12) projekt mimopražská mládež – setkávání mládežníků z celé republiky, kteří v Praze studují 13) sepsání harmonogramu prací – co, kdo, kdy, jak a proč má udělat pro zdárný chod mládežnických akcí 14) pracovní seniorátní dny mládeže, brigády, pracovní setkání. A mnoho dalšího – možnost kaplanské služby na školách, vydávání příruček pro práci s mládeží, co všechno mít na webu, spolupráce se zahraničím. Podrobnosti k některým nápadům se dočtete v zápisech z porad, některé se objeví v rubrice „nápadník“ tady v Bratrstvu.
Organizace mládeže
Dlouho jsme debatovali nad možností vzniku organizace (instituce) pro mládež, která by ctila strukturu ČCE a způsob práce v ní. Prakticky by šlo o založení zastřešující organizace na úrovni ústředí, jednotlivé senioráty/sbory by se mohly podle své potřeby zapojit. Otázka vzniku takovéto organizace se vrací na jednaní už několik let, bez jasného výsledku, všechny tyto snahy navazují na v minulosti existující Sdružení českobratrské mládeže evangelické (SČME, vznik 1919). Proč ji zakládat? Především pro možnost zisku financí ze státního rozpočtu a ze všemožných grantů a dotací. Církve jsou z této grantové politiky vyřazeny. Není to ale jediný důvod – spolek, sdružení má význam také v pocitu sounáležitosti, tím také zodpovědnosti. Podobně existuje YMCA, na kterou se už delší dobu vážou některé mládeže nebo sbory ČCE. Z debaty vyznělo, že vznik organizace je vítán.
Nový COM
Sobota byla převážně volební. Na dobu dvou let jsme zvolili nový Celocírkevní odbor mládeže. Podle řádů jsme zvolili čtyři kazatele a pět laiků: Kristýna Červinková, Michael Erdinger, Tomáš Fér, Martin Fryščok, Roman Mazur, Jan Plecháček, Daniela Rottkegel, Vlastislav Stejskal, Tomáš Vokatý. Čtyři z nich už pracovali v předchozím COMu, a tak je kontinuita práce a know how zajištěna.
Ve zbývajícím čase jsme vyposlechli novinky a nápady ze seniorátů. Porada Zástupců mládeže ze seniorátů byla ukončena panelovým rozhovorem se členem synodní rady Pavlem Klineckým zástupcem redakční rady Bratrstva, dnes už bývalým předsedou COMu Martinem Balcarem a bývalým členem COMu Markem Zikmundem. Na otázky odpovídal také tajemník-farář pro mládež Filip Keller a občas také já. Na jaké otázky? – jaká je mládež, která jezdí na Sjezd, jak vnímáme dnešní mládež, o čem všem bude letošní Bratrstvo psát, jak také vy můžete do Bratrstva přispět, co nového připravujeme pro mládež na celocírkevní úrovni.
Anketa
V sobotu se ještě vyplňovala anketa – jak se k nám dostávají informace o akcích pro mládež na celocírkevní úrovni, co hledáme na webových mládežnických stránkách. Čteme Bratrstvo nebo Protein? Sdružujeme se v nějakých organizacích mládeže s právní subjektivitou?
Anketu odevzdalo 47 osob ze 66 přítomných – a z těch: 20 lidí čte Bratrstvo pravidelně, 22 příležitostně, 5 z nich je čte také na internetu. Jen pět lidí uvedlo, že Bratrstvo nečte vůbec. Na poradě, ale i v anketě zaznělo, že se chcete stát přispěvateli do Bratrstva – tak v tomto případě neváhejte! Vaše nápady, zprávy, články, rozhovory, povídky, básničky a fotky rádi otiskneme.
Zápisy z obou porad a výsledek ankety v plném znění najdete na adrese: http://mladez.evangnet.cz.
Nápady ze seniorátů
Páteční večer byl zpravodajský a pracovní. Čtrnáct seniorátů = čtrnáct nápadů a možností, jak pracovat s mládeží: 1) Organizovat ping-pong, fotbal, volejbal, futsálové turnaje, sjíždění řek, vandrování, cyklovýlety 2) Bály a plesy 3) Čajování – posezení při hudbě, čaji, básních, autorská čtení 4) Meziseniorátní spolupráce na seniorátních dnech 5) Seniorátní pracovníci s mládeží 6) Výtvarničení – spousta lepidel, barev, nůžek a nápadů – a program na mládež je tu 7) Presentace mládežnických divadel, ochotníkům zdar! 8) Sbor nemá mládež? Tak tam prostě přijedeme my, pomůžeme slabým 9) Informace přes webové stránky a emaily – moderní, rychlé, věcné, fungující 10) Peníze na práci s mládeží – z rozpočtu od seniorátního výboru, žádat o podporu město, kde jsou dny mládeže, celoseniorátní sbírka na mládež (konkrétní, cílená, velká) 11) Seniorátní mládežnický pěvecký sbor 12) projekt mimopražská mládež – setkávání mládežníků z celé republiky, kteří v Praze studují 13) sepsání harmonogramu prací – co, kdo, kdy, jak a proč má udělat pro zdárný chod mládežnických akcí 14) pracovní seniorátní dny mládeže, brigády, pracovní setkání. A mnoho dalšího – možnost kaplanské služby na školách, vydávání příruček pro práci s mládeží, co všechno mít na webu, spolupráce se zahraničím. Podrobnosti k některým nápadům se dočtete v zápisech z porad, některé se objeví v rubrice „nápadník“ tady v Bratrstvu.
Organizace mládeže
Dlouho jsme debatovali nad možností vzniku organizace (instituce) pro mládež, která by ctila strukturu ČCE a způsob práce v ní. Prakticky by šlo o založení zastřešující organizace na úrovni ústředí, jednotlivé senioráty/sbory by se mohly podle své potřeby zapojit. Otázka vzniku takovéto organizace se vrací na jednaní už několik let, bez jasného výsledku, všechny tyto snahy navazují na v minulosti existující Sdružení českobratrské mládeže evangelické (SČME, vznik 1919). Proč ji zakládat? Především pro možnost zisku financí ze státního rozpočtu a ze všemožných grantů a dotací. Církve jsou z této grantové politiky vyřazeny. Není to ale jediný důvod – spolek, sdružení má význam také v pocitu sounáležitosti, tím také zodpovědnosti. Podobně existuje YMCA, na kterou se už delší dobu vážou některé mládeže nebo sbory ČCE. Z debaty vyznělo, že vznik organizace je vítán.
Nový COM
Sobota byla převážně volební. Na dobu dvou let jsme zvolili nový Celocírkevní odbor mládeže. Podle řádů jsme zvolili čtyři kazatele a pět laiků: Kristýna Červinková, Michael Erdinger, Tomáš Fér, Martin Fryščok, Roman Mazur, Jan Plecháček, Daniela Rottkegel, Vlastislav Stejskal, Tomáš Vokatý. Čtyři z nich už pracovali v předchozím COMu, a tak je kontinuita práce a know how zajištěna.
Ve zbývajícím čase jsme vyposlechli novinky a nápady ze seniorátů. Porada Zástupců mládeže ze seniorátů byla ukončena panelovým rozhovorem se členem synodní rady Pavlem Klineckým zástupcem redakční rady Bratrstva, dnes už bývalým předsedou COMu Martinem Balcarem a bývalým členem COMu Markem Zikmundem. Na otázky odpovídal také tajemník-farář pro mládež Filip Keller a občas také já. Na jaké otázky? – jaká je mládež, která jezdí na Sjezd, jak vnímáme dnešní mládež, o čem všem bude letošní Bratrstvo psát, jak také vy můžete do Bratrstva přispět, co nového připravujeme pro mládež na celocírkevní úrovni.
Anketa
V sobotu se ještě vyplňovala anketa – jak se k nám dostávají informace o akcích pro mládež na celocírkevní úrovni, co hledáme na webových mládežnických stránkách. Čteme Bratrstvo nebo Protein? Sdružujeme se v nějakých organizacích mládeže s právní subjektivitou?
Anketu odevzdalo 47 osob ze 66 přítomných – a z těch: 20 lidí čte Bratrstvo pravidelně, 22 příležitostně, 5 z nich je čte také na internetu. Jen pět lidí uvedlo, že Bratrstvo nečte vůbec. Na poradě, ale i v anketě zaznělo, že se chcete stát přispěvateli do Bratrstva – tak v tomto případě neváhejte! Vaše nápady, zprávy, články, rozhovory, povídky, básničky a fotky rádi otiskneme.
Zápisy z obou porad a výsledek ankety v plném znění najdete na adrese: http://mladez.evangnet.cz.
Ručně a stručně
Neviditelný inkoust
Eva Drozdová
Eva Drozdová
Neviditelné
inkousty citlivé na teplo jsou většinou docela jednoduché
organické tekutiny, které vypadají neviditelné, když je necháte
uschnout na listu papíru, ale ztmavnou, když je přidržíte nad
nějakým zdrojem tepla. Šťáva z citrónu nebo cibule je nejlepší,
ale mléko nebo ocet se dají jako inkousty použít také. Můžete
jimi psát pomocí pera nebo párátka. Písmo nechte uschnout zvolna
na vzduchu (nepoužívejte na jeho uschnutí horko). Suchý
papír přidržte kousek nad plamenem svíčky nebo ho přejeďte žehličkou.
Dejte pozor, aby papír nechytil od plamene svíčky nebo žehličky.
Zpráva se objeví velmi rychle. Váleční zajatci používali tuto
metodu pro pašování zpráv. Jako inkoust ale používali svůj vlastní
pot a sliny.
Inkoust, který není vidět, může mít po vyvolání také různé barvy. K výrobě takových inkoustů už je potřeba zručnost chemika amatéra, zkuste si to třeba ve škole v hodině chemie. Modré písmo - připraví se roztok 10 - 15 g bramborového sirupu ve 100 ml vody. Písmo není vidět a po přetření roztokem jódu zmodrá. Černé - 1 g kyseliny sírové a 2 g cukru se rozpustí ve 100 ml vody. Písmo napsané tímto roztokem se vyvolává zahřátím. POZOR! Při přípravě roztoku se lije kyselina sírová do vody a ne naopak! Červené - 0,5 fenolftaleinu rozpustíme ve 25 ml etylalkoholu. Písmo se vyvolává roztokem uhličitanu sodného (sody) nebo uhličitanu draselného (potaše). Žluté - připraví se 20%ní roztok chloridu měďnatého ve vodě. Zahříváním nad tepelným zdrojem vystoupí žluté zabarvení písma. Po vychladnutí zabarvení zmizí.
Inkoust, který není vidět, může mít po vyvolání také různé barvy. K výrobě takových inkoustů už je potřeba zručnost chemika amatéra, zkuste si to třeba ve škole v hodině chemie. Modré písmo - připraví se roztok 10 - 15 g bramborového sirupu ve 100 ml vody. Písmo není vidět a po přetření roztokem jódu zmodrá. Černé - 1 g kyseliny sírové a 2 g cukru se rozpustí ve 100 ml vody. Písmo napsané tímto roztokem se vyvolává zahřátím. POZOR! Při přípravě roztoku se lije kyselina sírová do vody a ne naopak! Červené - 0,5 fenolftaleinu rozpustíme ve 25 ml etylalkoholu. Písmo se vyvolává roztokem uhličitanu sodného (sody) nebo uhličitanu draselného (potaše). Žluté - připraví se 20%ní roztok chloridu měďnatého ve vodě. Zahříváním nad tepelným zdrojem vystoupí žluté zabarvení písma. Po vychladnutí zabarvení zmizí.
Nápadník
Otázkami k podstatě
Filip Keller
Filip Keller
Kdosi
kdesi pravil či napsal, že klást otázky je jednou
z nejzákladnějších lidských schopností. Přidáme-li vůli hledat
odpovědi, je to ještě lepší. Abyste se nezasekli na otázkách,
nějaké nabízíme. Vedle ochoty hledat je na místě ochota vyjádřit
myšlenky také písemně. Je to těžší, ale o to zajímavější
a přínosnější. Předně pro vás, kdo si odpovědi formulujete,
ale i pro ty, kdo vaše formulace slyší.
Jde o metodu skupinové práce s biblickým textem. Má šest fází. Není třeba odborníka, spíš moderátora. Po zahájení modlitbou (1) jeden pomalu a zřetelně přečte (2) zvolený text (je dobré, když ho moderátor zná předem). Ostatní jenom poslouchají. Po chvíli si každý vezme text před sebe a v tichu se pokouší písemně odpovědět (3) na 5 otázek:Co
je hlavní výpovědí textu? (Jaký
by mohl být nadpis? Jaké je poselství textu?)
Čemu
nerozumím? (Není chybou
nerozumět. Chybou je si to
nepřipustit. Říct (si), že něčemu nerozumím, je první a důležitý
krok k porozumění.)
Které
souvislosti lze poznat? (Něco
se vám vybaví, jiné souvislosti můžete najít v odkazech
dole pod čarou. Pokud nevíte, jaké myslím, nebojte se zeptat.)
S čím mohu souhlasit? / S čím nesouhlasím? (Ano, jsou texty,
které budí nesouhlas. Je dobré si říct, proč a s čím
nesouhlasím.)
Co konkrétního mohu / můžeme udělat? (Od teorie
k praxi. Biblický text s námi chce pohnout, nejen nasadit
brouka do hlavy.)
Psaní
odpovědí věnujte zhruba půl hodiny. Teprve pak se pusťte
do sdílení (4).
Každý (kdo chce - obohatí vás to), přečte své odpovědi. Je dobré jít
po jednotlivých otázkách a je důležité umět naslouchat,
chtít slyšet, jak na ostatní text působí. O to jde, nikoli
o to, abychom druhé přesvědčovali, jak si myslíme (víme), že by
na ně text měl působit. Před zakončením (6)
si nechte ještě 2-3 minuty k přemýšlení (5)
v tichu.
(Podle A.Hechtové: Přístupy k Bibli)
Jde o metodu skupinové práce s biblickým textem. Má šest fází. Není třeba odborníka, spíš moderátora. Po zahájení modlitbou (1) jeden pomalu a zřetelně přečte (2) zvolený text (je dobré, když ho moderátor zná předem). Ostatní jenom poslouchají. Po chvíli si každý vezme text před sebe a v tichu se pokouší písemně odpovědět (3) na 5 otázek:
(Podle A.Hechtové: Přístupy k Bibli)
Křížovka
Kdo je
autorem výroku, který naleznete v tajence? Odpovědi posílejte
do 31. března na adresu redakce. Ze správných odpovědí
vylosujeme výherce, který dostane dárek.
(Autorem výroku z tajenky 1. čísla je Leonardo da Vinci. Dárek dostal Tomáš Groll z Prahy)
(Autorem výroku z tajenky 1. čísla je Leonardo da Vinci. Dárek dostal Tomáš Groll z Prahy)
Vodorovně:
A. Latinskoamerické platidlo; anglicky podložka; bývalý
třebechovický farář. - B.
Korýš; čtvrtý díl
tajenky; vlastní primátům. - C.
Draví ptáci; latinská spojka; poslední
písmeno anglické abecedy; slovenské zvratné zájmeno; klip určený
k oklamání voličů. - D.
Ukazovací zájmeno; citelně chladiti; značka hliníku. - E.
Citoslovce po zdolání překážky; tratili; iniciály bývalého
faráře ČCE a souputníka Jaroslava Šimsy v Dachau.
- F. Hudební
nástroje; církevní poplatek; slůvko, na které se těší malé
děti, když má farář dlouhou modlitbu. - G.
Mužské jméno; obec pod Sečskou přehradou; číslovka základní. - H.
Potřeba pro šití; náležející Ivanovi; těžiště kamene. - I.
Mravní základ; technologický plánek; latinský pozdrav. - J.
Český básník; citoslovce ohrazení; vyznavač nekřesťanských bohů. -
K. Jízdou opotřebuje;
anglicky tečka; ukradená (expresivně). - L.
SPZ Rakovníka; pouštíš chlupy; sekám. - M. Sedmý díl tajenky.
Svisle: 1. První díl tajenky; druhý díl tajenky. - 2. Anglicky Země; ženské jméno; iniciály synodního seniora ČCE. - 3. Brýle (arch.); tác; skok. - 4. Čidla zraku; zbabělci; zahradník. - 5. V tomto roce; zkr. bývalé okresní vojenské správy; prasátko. - 6. Až sem; vychovatelka (ze šp.); procházím se. - 7. Třetí díl tajenky; řecké písmeno. - 8. Lekal; slovenský souhlas; pleteš. - 9. Zánět; SPZ Ostravy; stroj na údržbu železničního svršku. - 10. Mužský hlas; slovenské město; výzva voličům. - 11. Strategická surovina; italské město (Formule 1); anglicky návod. - 12. Polské město; virus; tady. - 13. Pátý díl tajenky; šestý díl tajenky.
Svisle: 1. První díl tajenky; druhý díl tajenky. - 2. Anglicky Země; ženské jméno; iniciály synodního seniora ČCE. - 3. Brýle (arch.); tác; skok. - 4. Čidla zraku; zbabělci; zahradník. - 5. V tomto roce; zkr. bývalé okresní vojenské správy; prasátko. - 6. Až sem; vychovatelka (ze šp.); procházím se. - 7. Třetí díl tajenky; řecké písmeno. - 8. Lekal; slovenský souhlas; pleteš. - 9. Zánět; SPZ Ostravy; stroj na údržbu železničního svršku. - 10. Mužský hlas; slovenské město; výzva voličům. - 11. Strategická surovina; italské město (Formule 1); anglicky návod. - 12. Polské město; virus; tady. - 13. Pátý díl tajenky; šestý díl tajenky.
Slovníček
Jeronymova jednota
Kristýna Červinková
Kristýna Červinková
Jeronymova jednota je:
- správní orgán všech církví,
- zvláštní zařízení ČCE bez právní subjektivity,
- nově vzniklá politická strana,
- síť největšího supermarketu v Čechách.
|
|
|
|
|
|