Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež - 4/2004

…řekla posluhovačka dobrého vojáka Švejka. „A kterýho, paní Müllerová, já znám dva,“ pokračoval Švejk. „Jeden, to byl prej strašně hodnej člověk, náročnej, ale ty študenty naučil. A vo tom druhým říkali, že si o sobě myslel kdovíco, ponižoval takový ty ušlápnutý a nedalo se s ním vydržet.“ „Ale to byl von, pane,“ řekla paní Müllerová. „Kterej von?“ optal se Švejk. „No voba ty vo kterejch mluvjej, byl von!“
     Těžko v našich krajích hledat školu, na které by neučili tak rozporně vnímaní kantoři. Těžko se taky smířit s tím, že už i u nás se po vzoru otevřeného západního světa vraždí přímo za katedrou. Pokrok nezastavíš.
     Nevím, jaký byl ve skutečnosti zavražděný kantor, ještě méně vím o učni, který porušil Boží výsadu a sáhl mu na život.
     Hned se ale začalo mluvit o tom, že dnešní mládež je průbojnější (nebo drzejší?), otevřenější (nebo sprostší?) a více diskutující (nebo otravující?) než řekněme před patnácti lety. Pořád jsou ale mezi žáky „panenky sedávající v koutě“, ke kterým se prý počítal i učeň ze Svitav. V každé třídě sedí aspoň jedna. Aniž by po tom toužily, stávají se terčem posměchu, ústrků od průbojných spolužáků (těm to budiž v jejich telecím věku odpuštěno) a často i učitelů, jimž to lze odpustit jen velmi těžko.
     Před patnácti lety stejně jako dnes byli a jsou učitelé chápající i arogantní. Ti první dokážou zakřiknuté protihráče ve školní lavici zaujmout a strhnout svým přístupem do svého týmu. Ti druzí mohou z tichých panenek udělat vrahy.
     Diskutovat hodinu o násilí až po tragédii a přistoupit k tomu jako k poučení těch průbojných otevřených grázlíků zkažených akčními filmy nemá cenu, když nebezpečí číhá jinde. Tichá voda břehy mele, zabíjí i učitele.
     Drazí současní i budoucí kantoři – mějte prosím na paměti, že tvory sedící v lavici nepřevyšujete před Božím okem ani o píď. Telátka to ocení a bez dlouhých debat budou ráda, že jste naživu.

Vidět v nějakém zřízení přímo výkonný orgán ďábla, to je pro nás trochu silné kafe. Na to nemáme žaludek. Ani panovníky z Boží vůle bychom dneska asi nestrávili. Tyhle krajnosti přenecháváme jiným. Po všech historických zkušenostech s posvěcováním i démonizováním státní moci jsme si vědomi, k jakým hororům při tom může dojít. Je to příliš tenký led, než abychom se na něj odvážili vstoupit. Nicméně Bible se i v těchto krajnostech pohybuje. (Ten druhý extrém najdete také ve 13. kapitole, tentokrát listu do Říma.) Nejde je jednoduše vypustit. Naopak, bez nich máme asi vždycky tendenci k lhostejnosti, která prostě nechává věci plynout a nevidí důvod ani k podpoře a srozuměnému respektu, ani k výraznému odporu. Odpovědnost bez rizika neexistuje. Biblickým řešením není zlatá střední cesta, je zkrátka třeba kritičtěji zkoumat a rozlišovat, kdy stát své pověření plní a kdy svoji pravomoc překračuje.
A kritičnosti a střízlivosti není nikdy dost. Ďábel je totiž opice boží. Netvoří, pouze kopíruje. Pokud se na tu rohatou šelmu nebudete dívat optikou pohádek, zjistíte, že nemá nic společného s čertem, za to ale jako by tu Jan obkreslil svého Beránka. Dokonce i toho Michaela, který bojoval s drakem, tady najdete (nápověda: jméno Michael lze přeložit otázkou „Kdo je jako Bůh?“). Zlo napodobuje dobro, ďábel se tváří jako Bůh, totalitní režimy se prezentují jako vymítači zlého a spasitelé a mají také svoje náboženské rituály. Však ono ani rouhání nesouvisí tolik s ateizmem jako s braním Božího jména nadarmo.
Od věřícího člověka, který chce navíc povzbudit své bratry v době těžkého pronásledování, bychom ovšem čekali, že moc takové totality zpochybní, čekali bychom ujištění, že její vítězství nikdy nebude úplné. Jan však svým čtenářům vzkazuje pravý opak. Potvrzuje, že před její mocí nebude úniku. Kdo má jít do vězení, půjde. Kdo má zemřít mečem, zemře mečem. Je to řečeno jednoznačně, natvrdo. Proč? Může to snad někoho posílit? Paradoxně může. Kdo chce názornou ilustraci, ať si přečte povídku „Past“ ze sbírky „Obžalovací spis“ od Viktora Fischla. Vidina, že je možné obstát, a přitom se vyhnout osudovému střetu, představuje jeden z nejrafinovanějších způsobů, jak člověka zlomit. Totalitní režimy vždycky nabízely zdánlivou možnost, jak vyhovět jejich nátlaku, a přitom si nezadat. Právě proto ji Jan bourá, planou naději nedává. Ta Boží zní jinak: „Na světě soužení míti budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět.“ Jan se jí drží. Moc šelmy bude totální, ale jen do času. Vyhradil jí 42 měsíce, tedy 3,5 roku. A konečný výsledek padne u Jana vždycky až při sedmičce. Vydržte, jsme v poločase.

Poslední dobou mi pravidelně zahlcují e-mailovou schránku reklamní materiály, přesvědčující mne (tedy kohokoli, kdo mail dostane) o tom, že mám katastroficky malý penis a má partnerka mi to prý nevyčítá jen ze soucitu. Méně často mi šéfredaktor vrací knihu s tím, že jsem na ní sice udělal hodně práce, ale pořád se to nedá číst. Přepracovat. Večer mi žena v žertu říká: „Mlč už prosimtě, ty jsi jak stará bába, ukecanej a přecitlivělej.“ Pak se ráno podívám do zrcadla… Ty věci mají jedno společné: sráží člověku sebevědomí. Ne však ze stejných pohnutek.
     První zneužívá něčeho vrozeného v nás, živí strach ze selhání, nalhává nám, že jsme nespokojení kvůli vlastní nedostatečnosti. Nabízí snadné (medikační) řešení a slibuje skrytý ráj: koupíte si pilulku a váš sexuální život se jako kouzelným proutkem promění v sedmé nebe. „Teď sice máte nějaké slabiny (vždyť kdo z nás je dokonalý, že?), ale my vám je pomůžeme odstranit.“
     Nátlaku farmaceutických společností se od srdce zasměju, i když mě mrazí v zádech při pomyšlení na ty, co naletěli. S vrácenou prací už to tak snadné není. To, nad čím jsem trávil spoustu času, není udělané dostatečně dobře. Tak se vztekám: „Já už tomu ale víc dát nemůžu, dělal jsem to zodpovědně a dal do toho to nejlepší, co umím, bylo na to málo času, tak co ještě chcete, ať to teda dělá někdo jinej…!“ Pak se na vrácené podívám s odstupem a vidím: tu je skulinka, tady by to šlo proškrtat, tohle jsem si měl víc promyslet. A se zaťatými zuby se znovu pouštím do práce.
     Když vám někdo vyčte, jaký/jaká jste, buď to není pravda, nebo o tom víte a pěkně to zabolí. „Mě to taky mrzí, že se často nedokážu ovládnout a začnu na lidi křičet! Ale co s tím mám dělat, mám si nechat zašít pusu?! Nebo mám jít někam, kde nejsou lidi?! A nemůžou za to náhodou ty lidi okolo?! Se svými Achillovými patami mám sám dost starostí, tak mi je prosím ještě nepřipomínejte. Jsem asi trochu vadnej, já vim, no, tak se mi neposmívejte, já dělám, co můžu.“
     K tomu se pak v neděli připojí vyznání vin, a i když to ve skutečnosti nesouvisí, člověk se propadne ještě hlouběji. Hříchy jsou nám odpuštěny, ale neumyté nádobí pořád čeká, kila přibývají, nesplněné sliby a nedodělaná práce straší z diáře a ze stolu. Člověk už se pak ani neomlouvá: já to vím, že jsem nešikovnej a pomalej, vy to taky víte, tak co bychom o tom ještě mluvili. Mrzí nás to všechny, ale nic s tím asi nenaděláme. A když se člověk dívá škaredě na sebe, nepochválí už ani ty ostatní. A přestane se snažit.
     Pak je opět neděle, svítí sluníčko, krokusy se klubou, ptáci pískají, a člověk si říká: jak je ten svět krásný! Pěkně jsi to Bože stvořil, střídání ročních období, sýkorky, voňavé obilí, mech, hory a rybníky. A krátké sukně a dívčí záda.
     „A co ty, ty jsi taky krásný?“ ptá se mě našeptávač. „Co já? O mne přece nejde. Pán Bůh stvořil všechno skvělé, podívej: ta chytrá zvířata, ekosystémy, biochemie, tajemství komunikace. Hlavně v té nevinné přírodě, tam je Bůh přítomen. A já mu za to mám vzdávat chválu.“
     Jenže. Zkuste si představit, že bych šel sám sebe reklamovat. „Dobrý den! Prosimvás, jak jsem se tady před nějakou dobou kupoval, já vím, že máte všechno zboží perfektní, ale to musela být nějaká chyba, já jsem na sobě našel spoustu nedostatků. Tuhle to vrže a ta moje paměť, to má být co jako? Vždyť neudrží ani data narozenin!“ Pak odcházím a říkám si: „Syčáci, už jsou jak ten Baťa, prý, to už máte pane po záruční lhůtě, je nám líto.“
     Beze mne samotného to nedává smysl. Mám-li vůbec právo říkat, jak je to stvoření dobré, musím to říct i o sobě. Řekněte si to se mnou. Vícekrát, dokud to nebude upřímné. Raz, dva, tři: „Jsem dobrý! Tohle dělám dobře, tohle zase můžu dělat o moc líp, jen se trochu snažit! Mám druhým co nabídnout! Cosi výjimečného ve mně dřímá! A hele, v tom druhém taky... ?!“

Samozřejmě, jak jest psáno: „Za pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost“ (Př 11,2). Hloupá je nadutost, která se cpe dopředu a pouští se do věcí, na které nemá (L 14,28-30).
     Ale pokora není uťáplost. Když Mojžíš mluví s Hospodinem (Ex 3), poukazuje na své nedostatky, netroufá si na úkol vyvést lid hebrejský z otroctví, potom však Bohem přesvědčen a povzbuzen (povolán) přichází k lidu jako vůdce (Ex 4,29) a s mocným egyptským faraónem mluví sice zdvořile, ale bez váhání a servility (Ex5,1-3).
     Pasáček David se nerozpakuje zeptat se nejprve na odměnu, kterou dostane ten, kdo zabije profesionálního pelištejského zabijáka Goliáše. Pak se docela sebevědomě nabídne, že ho vyřídí. Jeho sebedůvěra stojí na doložitelné zkušenosti - dokázal se přece úspěšně postavit Ivu i medvědovi. K tomu ještě něco dodává o víře v Hospodina, která tu jeho (sebe)důvěru posiluje (jen Si přečtěte 1 Sa17).
     Apoštol Pavel sebe označuje jako „nedochůdče“ (1K 15,8), když vypráví o tom, jakého zjevení Vzkříšeného se mu dostalo, ale když druzí zpochybňují jeho zvěstování evangelia, brání se: „Nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly! l když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí (2K11,5-6).
     Zkrátka, není nad realistické posouzení situace, zdravě sebekritický pohled a správnou porci pokory a sebedůvěry na pravém místě. Jaká má být ta porce a jaké je to pravé místo, už však musíme posoudit sami.

Můj duchovní otec Old Shatterehand nikdy nemluvil o svých dobrých vlastnostech, protože pravý muž nemluví, ale snaží se jednat :o); navíc nevím, mám-li nějakou dobrou vlastnost – snad to vědí ostatní. Hodnota mé existence myslím stejně nespočívá v množství mých dobrých vlastností, ale v tom, že jsem dítětem Božím. (farář)

To je ale těžká otázka! Tak já myslím třeba schopnost se pro něco nadchnout, snaha naslouchat a pomoci, neochota se nudit, pravdomluvnost a upřímnost. (studentka logiky) Trpělivá, laskavá, veselá, spolehlivá, přátelská; až mám pocit, že takovou osobu neznám... (studentka teologie)

Smysl pro humor? Schopnost naslouchat? Schopnost spolupracovat? Čištění zubů před spaním :o)? Po alkoholu nezvracím ;o) ;o) ;o) (student filmové techniky)

Jsem pozorný a něžný milenec, vděčný strávník, umím cokoliv detailně rozebrat, mám rytmus v krvi, hasím, co mne nepálí. (učitel)

Nepříjemný, zubatý, nešikovný, nespolehlivý, při zdi. Proto mě mají všichni rádi :o) (student žurnalistiky)

Přiznám se, že se mi trochu příčí vyjmenovávat své dobré vlastnosti, těžko je můžu posuzovat, nevidím si ani na špičku nosu. Lidé, co mě znají, mluví-li o dobrých vlastnostech, říkávají, že jsem otevřená, pravdomluvná, spolehlivá, poctivá... Vidíte, dál už mě ani nic nenapadá. (studentka hudby)

Evangelík? Sparťan? Student? Pražák? a čtenář Bratrstva (student politologie)

Pět je moc. Jenom zjišťuji, že čím jsem starší, tím jsem trpělivější. Nikdy jsem touto vlastností neoplýval, takže i když to pořád není nic moc, překvapuji sám sebe. (grafik a redaktor)

Stalo se to za dnů Achašvérošových. Král se na jedné hostině s dvořany velmi rozhněval a zapudil svou ženu, královnu Vašti. Když jeho hněv opadl, byly shromážděny všechny dívky, panny půvabného vzhledu, na hrad v Šúšánu, aby si Achašvéroš vyvolil z dívek královnu novou.
     Na hradě byl také žid jménem Mordokaj, který vychovával osiřelou dívku Ester. Když se v zemi roznesl králův výrok, měla být do paláce vzata i ona. Ester se zmocnil strach. Bála se krále i jeho správců. Ostýchavě se držela stranou a beze slov dávala přednost jiným dívkám. Skromná a tichá, ničím na sebe neupozorňovala. Věděla, že jen její plachost ji může zachránit. Když se jednoho dne naskytla příležitost, uprchla zpět do domu svého strýce. „Mé místo je jinde než v královském paláci a jeho zahradách,“ myslila si. Mordokaj se radoval, že Hospodin na svého věrného nezapomněl.
     Král Achašvéroš si ale Ester oblíbil. Její krásná postava se mu zalíbila. Od chvíle, co dívku uviděl, nepřestával na ni myslet. Když k němu po mnoho dnů nevstoupila, přikázal svým správcům, aby ji k němu přivedli. Tak došlo k tomu, že Ester byla opět vzata z domu svého strýce. Stala se královnou. Leč Mordokaj, věrný Hospodinův, naříkal.
     V těch dnech se králův dvořan Haman rozhodl vyhladit židy v celé Achašvérošově říši. Úskokem vymámil na králi dekret, který nařizoval zahubit vše živé, co pochází ze símě Abrahamova.
     Mordokaj a další věrní propukli v pláč. V žíněném rouchu a v prachu popela sedávali po mnoho dnů. V postu a modlitbách prosili Hospodina, aby odvrátil hrozící katastrofu. Marně. Nebesa jako by skryla svou tvář.
     Také Ester se doslechla o Hamanových plánech. Věděla, že existuje jen jediná možnost, jak židovskému lidu pomoci. Pokud vstoupí ke králi a získá jeho přízeň, král změní své nařízení. A když mu prozradí svůj původ, král pochopí, že ztratí také ji. Bázlivá Ester se vzchopila. Jakoby zázrakem získala odvahu. Byla v tu chvíli jako proměněná. Nikdo by v ní už nepoznal tu tichou, skromnou a plachou dívku, která stále jen klopí oči k zemi.
     „Mám-li zahynout, zahynu,“ řekla si v duchu odhodlaně Ester. Potom se omyla, natřela se vonnými mastmi, oblékla si nejkrásnější roucho a směle se vydala ke královským komnatám. Tu jí hlavou prolétla poslední slova věrného Mordokaje: „Holčičko moje zlatá, raději tam sama moc nemluv a drž se pěkně stranou.“
     Ester se vrátila...

Poznámka redakce:
     Biblickou podobu příběhu najdete ve stejnojmenné knize.

je, řekl bych, myšlenka přijatelná pro celý svět. Je to snaha o zajištění a ochranu lidských práv. A věřím, že základní lidská práva jsou univerzální a lidstvo by se na nich mělo shodnout nehledě na náboženství a kulturu. Jenže se o ně hádá a ani právo na život není samozřejmé. Velký spor je, jestli jsou důležitější práva politická a občanská (spíše považována za demokratická), nebo hospodářská, sociální a kulturní, která dost propagoval Sovětský svaz. Na Jihu říkají: demokracie je snad hezká, ale my se potřebujeme hlavně najíst a na ten náš chaos platí jen tvrdá diktatura. Někdo zas považuje lidská práva za nepřijatelný výmysl Západu. Je pravda, že demokracie navazuje na francouzskou a americkou revoluci, ale nejen na ně. A vůbec, kdo říká, že musí být demokracie všude stejná? V každé zemi vypadá snaha o demokracii jinak. Podstatné jsou tyto rysy: respekt k menšinám a jednotlivým lidem a vědomí, že k právům patří povinnosti. „Vláda lidu“ by si měla dát pozor na masovost a aby se nezvrhla v tyranii většiny.
Otázky jsou různé. Jak například skloubit myšlenku demokracie s kastovní společností v Indii? Stejné demokratické instituce nemohou fungovat všude. Těžko přijít např. za kočovnými kmeny v Somálsku, které nemají zkušenost s ústřední vládou, nebo jen neblahou, a říct jim: založte strany, uděláme volby. Velkou potíž s demokracií, i když vyrůstá i z jejich tradic, mají islámské země. Islám se zakládá na Koránu a dalších spisech a víme sami, jaký je problém s výkladem svatých knih. A tak přetrvaly i politickonáboženské tradice, které nám mohou připadat až „nehumánní“. Ale dnes je islám taky, stejně jako my, sekularizovaný a mnoha různými vlivy zmatený (a stejně jako my někdy sahá k radikálním řešením). Pozoruhodný je rozdíl mezi postavením muslimů v Británii, kde žijí vcelku pokojně, a ve Francii, kde se bouří. V Británii dostali politická práva, ve Francii ne a žijí „na okraji“. Ale zase ti francouzští mají ve své naštvanosti krásnější kulturu a bratrství.
Demokratičtější země by neměly předvádět demokracii jako svůj vynález, ale uznat různost a snažit se najít se všemi společnou řeč (a pokud možno nepodporovat přátelské despoty); vždyť demokracie, to je, když si lidi spolu povídají. A mohou si rozumět.

Tvé jméno je známé hlavně církevním čtyřicátníkům, kteří mají rádi hory. „To je ten z Janských Lázní.“ Jak bys pojmenoval své povolání, co děláš?
     Když se takhle ptáš, zdá se mi, že mi nahráváš, abych vymyslel něco pěkného, vtipného, ale asi tě zklamu, nic mi nenapadá. Takže suchá fakta - pracuji jako správce církevního střediska v Krkonoších.

Kdy přišlo rozhodnutí, že budeš dělat vedoucího církevního rekreačního zařízení?
     Neřekl bych, že přišlo rozhodnutí. Já to vnímám spíš, že se událo. Vystudoval jsem stavební fakultu, obor geodézie. Mimochodem, to je moc hezké povolání a jistě by stálo za pozornost, kolik nás geodetů-evangelíků je. Po studiích jsem bydlel v centru Prahy a jak se tak jednou cestou domů prodírám zácpou aut, čmoudem a hlukem, přestalo se mi v hlavním městě líbit. V té době se uvolnilo Sola fide - rekreační zařízení ve správě synodní rady. Janské Lázně jsem moc neznal, věděl jsem však, že jsou uprostřed lesů, v krásných Krkonoších, a to mi stačilo.

Co by měl takový člověk ovládat a znát?
     V době mého nástupu měla stará budova Sola fide své nezapomenutelné kouzlo. Ubytování bylo na dvoupokojích, v malé kuchyňce jeden dvouvařič a neuvěřitelně tam vrzaly schody. Základem práce bylo to, co zná každý vesnický kluk, který bydlí v rodinném domku. Topení v kotli, skládání uhlí, příprava dříví, údržbářské práce, drobné opravy instalatérské a elektrikářské. V létě úprava okolí, v zimě házení sněhu. Navíc příprava snídaní, praní prádla, mandlování, úklid, převlékání postelí. Staré Sola fide se v roce 1989 dočkalo přestavby, a tak jsem od roku 1991 začal pracovat v novém domě. Náplň práce se rozšířila. Správce sice nemusí umět vařit - i když si myslím, že by to bylo velmi dobré - ale musí znát kuchařské normy a hygienické předpisy. A k tomu předpisy o provozu kotelny, bezpečnostní, požární, vyhlášky, daně. Naštěstí vyhlášky nejsou jediná náplň jeho práce. V kostce se dá říci, že pracuje s personálem na zajištění provozu domu, stará se o spokojenost hostí. Potřebných znalostí je celkem dost. Dneska si ovšem můžeš spoustu služeb zaplatit. Co však považuji za nejdůležitější předpoklad, aby někdo tuhle práci mohl slušně dělat, je, že musí mít rád lidi. A věř mi, že kdykoliv přijedu do nějakého penzionu, kempu či hotelu, ihned poznám, na čem v tomto směru jsem.

Co je největší radostí ve tvé práci? Určitě jsou i nějaké těžkosti, jaké?
     Za největší radost ve své práci považuji příležitost k setkávání. V našich sborech je „ukryto“ mnoho báječných lidí. S některými jsme navázali taková zvláštní přátelství. Vidíme se jen jednou za čas, ale máme k sobě podivuhodně blízko. Na různých kurzech či školeních jsem slyšel nezapomenutelné přednášky i kázání. Představ si, že jsem třeba poznal 101 letou paní, která k nám přijížděla na pobyt autobusem. Na nádraží na ni čekaly její osmdesátileté přítelkyně a ona se zlobila, když jí chtěly pomoct se zavazadlem. A potom nám večer vyprávěla, jak se žilo v době jejího mládí. Poznal jsem sestru z Vinohrad, která zakládala vesničky SOS a kterou obdivuji pro jejího mladistvého ducha. Nemohu pokračovat, protože bych na někoho mohl zapomenout a hlavně tohle má být minirozhovor, nikoliv kniha vzpomínek. Těch setkání, která jsou přes generace, je opravdu hodně.
     Těžkosti? Já myslím, že nejhorší je, že žijeme bez sobot a nedělí. Bez možnosti vysadit. Všimni si, že používám množné číslo, protože v tomto problému jedem celá rodina. Když si chceme odpočinout, musíme někam ujet nebo utéci do hor. Fakt. Doma stále zvoní telefon, někdo klepe a hned se musí něco řešit.

Vím o tobě, že jsi ordinovaný presbyter. Vnímáš tyto dvě své služby v součinnosti?
     Myslíš službu správcovství a službu ordinovaného presbytera? Pokud se týká charakteru domu, tak to ano. Já se snažím, aby Sola fide mělo křesťanský charakter. Tím myslím náplň pobytu, která nekončí jen ubytováním a stravou. A tam mi vědomí, že patřím do církve, moc pomáhá. A mám vnitřní přání, aby ranní zastavení před začátkem dne pomáhala i našim hostům. Ale jinak je to stejné jako u každé jiné profese. Buďto ji děláš dobře, nebo špatně.

Děkuji za rozhovor.
Kontakt na rekreační středisko Sola fide:
Miroslav Cejnar, Dům Sola fide čp. 14, 542 25 Jánské Lázně, telefon/fax: 499 875 425, solafide@mbox.vol.cz

Jak vznikla Víra a světlo? Kde všude ve světě a kde doma se s ní můžeme setkat?
     Vznik hnutí Víra a světlo se datuje k Velikonocům v roce 1971, kdy byla uspořádána pouť do Lourdes; zpočátku byli lidé s postižením na této pouti nevítaní. Logickým důsledkem jedné pouti do Lourdes bylo vytvoření společenství, které sdružuje lidi s mentálním postižením, jejich rodiče a přátele. U zrodu myšlenky těchto komunit stál Jean Vanier a sociální pedagožka Marie-Héle Mathieu.
     Jean Vanier byl před nedávnem na pozvání společenství V+S v České republice. Narodil se v roce 1928 jako syn guvernéra Kanady. Pár let působil u anglického námořnictva, poté u kanadského královského námořnictva. V roce 1950 opustil námořnictvo, odjel do Francie a pracoval na doktorátu filosofie, který obdržel od Katolického institutu v Paříži. V roce 1964 s dvěma muži s vývojovým postižením založil Archu, společenství mužů a žen s postižením (dnes to jsou komunitní domy pro osoby s postižením). V roce 1968, V Marylake (Ontario) byla po Vanierově promluvě založena komunita nazvaná „Víra a Sdílení“, kde se lidé scházeli jednou za měsíc, aby společně sdíleli evangelium. V roce 1971 založil s Marie Hélna Mathieu „Víru a Světlo“. Do roku 1981 nesl Jean Vanier zodpovědnost za Archu v Trosly Breuil a za Mezinárodní federaci Archy. Jeho bydliště je stále v jednom z domů v Trosly, ale je často na cestách po celém světě, kde se podílí například na různých duchovních cvičeních nebo promlouvá k širokému publiku.
     Jean Vanier je rozhodný a vytrvalý. Je to autorita, která řídí kroky a činy ostatních osob. Není pro něj důležité být na přídi lodi a udávat směr. Ten směr jednou naznačil a teď z kapitánského můstku pozoruje „svou“ flotilu, která pluje pospolu.

Zmínila jsi „Archu“, můžeš ji víc přiblížit?
     Za socialismu zprofanovaná Kristova slova „aby všichni byli jedno“ jsou posláním komunitních domů Archa. V polovině šedesátých let se Jean Vanier ujal dvou lidí s postižením a koupil dům, kde bydleli. Tak vznikl první komunitní dům. Dnes jsou takové domy ve 23 zemích na světě, v České republice takový není. Domy Archy mají své „zodpovědné“, lidé s postižením jsou už většinou dospělí, mladí lidé („asistenti“), přijíždějící z různých koutů světa, zde zůstávají delší dobu. Postižení u osob bydlících v jednom domě je zpravidla stejné nebo podobné. Zodpovědní a asistenti zajišťují chod celého domu, domácnosti, pracují s osobami v dílnách. Se vším jim ale pomáhají právě osoby s postižením – komunita není „dělaná pro ně“, komunita je „žita spolu s nimi“.

A proč tedy existují společenství Víra a světlo?
     Ne všechny osoby s postižením dokáží, mohou, chtějí nebo smějí žít bez rodičů v domech spolu s ostatními lidmi s postižením. Osoby ve V+S nebydlí trvale pohromadě, jde o společenství, kde se členové setkávají pravidelně i několikrát v měsíci a na víkendových akcích. Vyjíždějí spolu ale i na rekreace a tábory. Kromě pravidelných setkání se setkávají během týdne v běžných situacích – doprovod do školy, odpolední hlídání apod. Komunitní ráz těchto společenství spočívá v tom, že spolu žijí jako jedna velká rodina, jejíž členové již nežijí na jednom místě, ale přesto se vídávají velmi často – děti, rodiče a přátelé si postupem času vytvoří pouta, která jsou prohlubována skrze vzájemné sdílení radostí i problémů.
     Společenství Víra a světlo jsou po celém světě, v Evropě, Africe, Asii, Severní a Jižní Americe, dnes je jich na 1500. V Čechách jsou v současnosti čtyři tato společenství, v Praze jedno a v Brně tři menší, vzniklá rozdělením jednoho velkého.
     Já sama jsem krátký čas žila v komunitě Archa v polské Wieliczce. Větší zkušenosti mám se společenstvími V+S, už třetím rokem patřím do pražského společenství, v této době jsem koordinátorem společenství.

Jak jsou společenství V+S organizovaná?
     Pro mne bylo milým překvapením, jak organizace založená a spravovaná převážně lidmi z katolické církve má vybudovanou organizační strukturu velmi podobnou synodně-presbyternímu zřízení v ČCE. Každé společenství má svého koordinátora (laik) a kaplana (kazatel), má také koordinační tým složený z rodičů, přátel a pokud je to možné, je tu i osoba s postižením (staršovstvo). Koordinátor komunity slouží jako představený, musí rozhodovat a velmi často také mluvit. Kaplan, ač sám člen koordinačního týmu, především naslouchá. Pokud je v zemi více společenství, je tu tzv. národní rada, národní koordinátor a národní kaplan. Podle stejného systému to pokračuje do zemí, zón a světa.

O koho se stará, komu je určena?
     Když se takhle ptáš, tak ti mám chuť říct, že se vlastně nestará o nikoho, pro žádného ze společenství není vyvíjena soustředěná integrační činnost – řečeno vyhláškovým jazykem. Jde nám o přirozené soužití lidí s postižením a nás bez diagnózy. V centru společenství jsou lidé s různým stupněm mentálního postižení, s nimi tu jsou také jejich rodiče spolu se zdravými sourozenci. Tzv. asistenční službu zde zajišťují převážně mladí lidé. Většinou si neříkají asistenti, ale přátelé – tuto službu vnímají recipročně, nejde jim jen o výpomoc, ale o budování vztahu s jejich handicapovanými přáteli.
     Budu citovat z Charty a konstituce V+S: Hnutí Víra a Světlo je založeno na víře, že každá osoba s postižením je plně člověkem se všemi právy lidské bytosti, především s právem být milován, uznáván a respektován pro sebe samého, a to i v rozhodnutích, která činí; také s právem přijímat jakoukoli pomoc nezbytnou pro rozvíjení se po stránce duchovní i lidské.

Hnutí Víra a Světlo také věří, že každý člověk, zdravý či postižený, je stejně milován Bohem a že v něm žije Ježíš, i když to může dotyčná osoba stěží vyjádřit.

Je křesťanská / ekumenická?
Domy Archa a společenství Víra a Světlo vznikly na půdě katolické církve. Také díky svému zakladateli a otevřenosti je možné bez studu a patosu tvrdit, že to jsou ekumenická hnutí, tzn. hnutí lidí různých křesťanských denominací. Spiritualita je zde velmi důležitá. Ve většině jsme věřící lidé a tak „to podle toho vypadá“. Lidem nehlásícím se k církvi hlavu netrháme, církevní příslušnost předem ani zadem nezjišťujeme, není to tak důležité. Důležité je dokázat být spolu. Je ale pravdou, že většinově protestantské společenství V+S v Praze je raritou, která se neobešla bez komentářů a jednání. Někde jsem se dočetla, že členy společenství Víry a Světla ve světě jsou i Židé nebo hinduisté.

Víc o Domech Archa najdete na adrese http://www.larche.org a v začátcích fungování je také adresa http://www.viraasvetlo.evangnet.cz.

Žít ekologicky znamená žít v řeholi. Třídit odpad, nesprchovat se denně dekaminuty, spíš jezdit vlakem než autem a tak dále a tak podobně. A ještě jedno počínání je důležité: nakupovat pokud možno co nejkvalitnější zboží.
Takřka všechny předměty kolem nás jsou vyrobeny z materiálů, které se ve svých předešlých podobách nacházely v přírodním prostředí, kde na naše využití čekaly stovky milionů let. Poslední milionkrát kratší období se tyto materiály – říká se jim suroviny – ve velkém dočkávají těžby, následného zpracovávání a prodeje svým spotřebitelům. To jsme my. Tím pádem i my se stáváme hlavními a téměř výlučnými podpůrci metod, které se při těžbě, výrobě i prodeji uplatňují: co koupíme, to bude v regálech promptně nahrazeno novým zbožím; a bude jej stále víc. Pohled na nějaká čísla: cirka 34 000 různých výrobků plnilo americké Walmarty ještě v 60. letech, loni jich bylo na 110 000. Jak vidno, vznikají stále nové věci a je jich na výběr stále více. S tím se nedá nic dělat, to už je momentální standard, na který si lidstvo navyklo – na další slibované novinky se těší, zpomalení jejich vývoje nevítá a odříkání nenávidí. Bohužel, valná většina regálového zboží je přesně v tomto duchu dodávána – s ohledem na občana, který nakoupí a spotřebuje, aby mohl znovu nakoupit. Produkty, které tento koloběh podporují, jsou dlouhodobě škodlivé, poněvadž musí být co nejlevnější. Materiály nic moc, kvalita jejich zpracování také spíš rychlejší než jakostní, starost o jedovaté meziprodukty je také především zbytečný vedlejší výdaj. Symbióza ceny a reklamy zařídí, že si to nakonec stejnak kdekdo opatří. Množství zboží takovéto povahy způsobuje přesun surovin skrz továrny a po dobu záruční lhůty skrz šťastné spotřebitele do spaloven či na skládky. A jsme u řehole z úvodu. Ono totiž jde sehnat zboží, které dlouho vydrží, některé dokonce tak dlouho, že jedince přežije a dá se dále dědit. Kus hmoty sebraný lidmi planetě nebo potomkům a znečištění zapříčiněné výrobou, obojí je vykoupeno tím svědomitěji, čím déle slouží, dokud není tak jako tak znehodnoceno. Spíše od pultu než z regálu si lze takovou věc odnést a samozřejmě za větší peníze. Ne tak často pak lze zažít radost z nákupu, ale když už… tak to stojí za to.

Malá, lehká a příjemná do ruky je nová knížka z nakladatelství Kalich. Přibalte si ji do batohu, až pojedete někam na dovolenou nebo třeba do nemocnice, a čtěte ji hezky pomalu a v dlouhých celcích. Ne jako já – roztěkaně, mezi jiným čtením novin, časopisů. Pořád jsem šla netrpělivě po ději a čekala na nějaký zvrat, když se to jmenuje Lhář. Ne, opravdu to není detektivka. Po dočtení jsem se hned vrátila k začátku, abych si udělala pořádek v postavách – vyprávění nepoužívá uvozovky a přitom je tam přímých vět spousta, ale nevíš tak úplně hned, komu jsou adresovány. A teprv teď jsem si to pořádně vychutnala. Je to takové dumání o životě jednoho introverta, který si povídá se svým druhým já. Jako ten ledovec, kterého je vidět nad hladinou jenom jedna sedmina, tak velký je ve skutečnosti myšlenkový a citový svět učitele a kostelníka (kostelník ve smyslu starající se o bohoslužby) v jedné osobě, cizince na ostrově zapouštějícího kořeny a vnímajícího všechno dýchání. Lidí i přírody. Děj se odehrává na nějakém malém ostrově – jedna vesnice obklíčená ledem. Historicky je téměř v bezčasí, zato počasí, to je určující veličina, co se bude dít. Pár dní na rozhraní mezi zimou a jarem. Atmosféra toho povětří a těch myšlenek, co táhnou hlavou, je opravdu věrohodná, až to evokuje vlastní prožitky… Pokud to mohu posoudit, překlad je úžasný, je to taková poetická próza. A nakonec – konec vás přece jenom trošku překvapí, protože není všechno tak, jak na první pohled vypadá.

Když jsou lidé zamilovaní, jak se říká, „až po uši“, společný čas jim připadá velmi krátký, utíká neuvěřitelně rychle. Čas se pro zamilované stává velmi relativní veličinou. Nejraději by spolu trávili celé dny i večery.
     Jak to ale udělat, abychom zvládli i další úkoly? Abychom nezanedbávali práci, studium, přátele, rodinu? Obvykle to zamilovaní řeší tak, že se všechny „povinnosti“ zúží na nezbytné minimum. Ale to, co v očích jednoho partnera je minimum času, v očích druhého může být stále nekonečně dlouho. Před dvojicí stojí první úkol, možná i konflikt k řešení: „Jak sladit naše vzájemné scházení a budování vztahu s ostatními úkoly, povinnostmi, přáteli a rodinou?“ Situace se může zkomplikovat i tím, že partneři bydlí v jiném městě nebo zemi. Je to první zkouška vztahu. Čemu dám/dáme přednost? Jak prosadíme právě náš názor vůči partnerovi/partnerce, nebo i vůči okolí? Umím/e hledat řešení, které bude vyhovovat nám oběma, nebo budu chtít, aby bylo tzv. po mém? Nebo se raději přizpůsobuji druhým, abych neměl/a problémy, konflikty?
     Z přístupu k hledání řešení konfliktní situace vyplývá můj postoj k sobě i k okolí, poznají se moje osobní dobré i špatné stránky. Pozná se, jak mi záleží na osobě, kterou miluji, jaký vztah k ní chci budovat. Při řešení priorit ve vztahu k času, který můžeme trávit s naším milým/milou, se obvykle začne projevovat i náš přístup ke světu, k partnerství vůbec.
     Partnerské vztahy můžeme rozdělit na dva typy. Na ty, ve kterých hledáme doplnění toho, čeho se nám samotným nedostává. V lidovém příměru se říká takovému vztahu, že se „protivy přitahují“. Někdy, když se porozhlédnete kolem sebe, uvidíte to na některých párech hned na první pohled – podle jejich vzhledu: silný a statný muž si našel přítelkyni jemnou a slabou, tmavý hnědooký mládenec hledá modrookou blondýnku, apod. Podobné protiklady se přitahují i v povahových, charakterových vlastnostech. Jednoduše řečeno, imponují nám lidé, kteří mají právě to, co nám osobně chybí. Takové vztahy jsou více dynamické, vyžadují větší důvěru i celkové nasazení. Dá nám větší práci s druhým se nudit.
     Druhá skupina partnerských vztahů jsou ty, kdy naopak hledáme s partnerem/kou co největší shodu v zájmech, vlastnostech, potřebách, atd. Líbí se nám, že jsme „stejní“, že jsme stejně vyladění, že si rozumíme. Více si toho druhého hlídáme, porovnáváme se. Lidé tohoto typu se mohou cítit ohroženi tím, že jejich partner/ka tráví volný čas i s někým jiným, někde jinde (je v něčem „jiný/jiná“). Nebo jen má „jiné“ priority. Tito lidé pak prožívají odloučení nebo odlišné zájmy druhého jako ohrožení celého vztahu. Od toho je jen krůček k žárlivosti, která může začít otravovat lásku jako jed. Pozor, někdy nám může žárlivost partnera/partnerky být příjemná, ale žít se žárlivcem je peklo! Málokdo ze zamilovaných si je vědom toho, že žárlivost může mít podobu i duševní choroby (tzv. chorobná žárlivost, která vztahy zabíjí a degraduje).
     Je velmi prospěšné, když můžeme vidět našeho partnera/partnerku v různých situacích, obdivovat je v tom, co umí dobře. Partnerskému vztahu prospívá, když můžeme čerpat inspiraci i jinde, můžeme pak sdělit navzájem zážitky, diskutovat, hledat řešení. Jít v životě spolu neznamená jen jít stejným krokem po stejné cestě, ale spíše dívat se stejným směrem a směřovat ke stejnému cíli.

Hurá do Keni…
     Čím začít? Možná jednoduše překladem toho svahilského slova z nadpisu - „mzungu“ znamená běloch, bílý nebo prostě ten s bílou kůží. Označení je to v Africe vcelku běžné pro lidi z Evropy a ze Států. Popravdě tyto dva původy od sebe v Africe rozlišit nejde, všichni, kdo nejsou černí, jsou prostě „mzungu“.
     Svůj výlet do Keni jsem plánovala od jara letošního roku, chtěla jsem jet na dobu ne moc dlouhou, aby mi něco v Evropě neuteklo, a ne moc krátkou, abych se v Keni stačila alespoň trochu rozhlédnout a pronikla do tajů místní komunity a zvyků. Tři měsíce byly nakonec jakýmsi kompromisem a navíc jsem si prodloužila léto.
     Zároveň jsem nechtěla jet jako typický turista, popravdě bych na to ani neměla dost peněz, ale také mi šlo o to mít možnost setkávat se s lidmi, a to bych bydlením po hotelech a procházkami s průvodcem z cestovní kanceláře a se zbytkem výpravy asi nezažila. Proto jsem uvítala možnost odjet jako dobrovolník občanského sdružení „Hnutí humanistů“, kteří v ČR realizují projekt „Adopce na dálku“ (finanční podpora žáků základních škol v Keni). S jejich představiteli jsme před odjezdem zvažovali možnosti, jak a kde v Keni konkrétně pomoci, až přišel nápad vyučovat práci na počítači – od ovládání myši, psaní na klávesnici až po psaní a ukládání textů ve Wordu, nejjednodušší uživatelské aplikaci. Od jednoho českého dárce jsem do Keni vezla vyřazený notebook, který měl sloužit k výuce počítačů a který se poté stal vlastnictvím svépomocné skupiny Tumaini ve vesnici Marmanet na severu Keni.
     Plán a časový rozvrh byl jasný, co mi však jasné nebylo a co jsem až do přistání v Keni nemohla tušit, bylo, jak mě tamní lidé přijmou, jaké budou mít očekávání a jak se smířím s jejich zvyky a tradicemi, které budou určitě na míle vzdálené tomu, co z Evropy znám.

Nairobi, jak jej neznáte
     První dojmy z Keni byly opravdu rozporuplné. Strávila jsem totiž první týden v hlavním městě Nairobi, které je rušné, živé, divoké, silnice ve městě jsou několikaproudé, mezi auty a autobusy se proplétají prodavači slunečních brýlí, mobilních telefonů, nabíječek, hodinek, kapesníků a novin. Jsou neuvěřitelně rychlí, hbití a mrštní, auta je míjí jen o fous, chybí opravdu jen pár centimetrů, ale nikomu z prodavačů se nic nestane. Na ulicích se prodává úplně všechno - pražená kukuřice, manga, avokáda, ananasy, banány, rajčata, cibule, zelí, spousta zeleniny a ovoce, boty, oblečení, potřeby pro domácnost, mýdla, petrolej, baterky, dráty, provazy, koše a kbelíky. Často na ulici také najdete švadlenu sedící za šicím strojem nebo čističe bot dřepícího před stoličkou, určenou zákazníkům, v obležení několika kartáčů, krabiček s krémy na boty a pestrobarevných tkaniček. To ani nemluvím o prodavačích sladkostí, bonbonů, sušenek a žvýkaček, kteří sedí u svých titěrných stolečků snad na každém rohu. V Keni na ulici nakoupíte prostě úplně všechno.

Pouliční prodej
     Pouliční prodej a doprava v Keni byla nová a zajímavá věc, co ale bylo odrazující a co mě stálo hodně silné vůle, bylo seznámení s nairobskými slumy. Jsou to okrajové části města, kde žije na malém místě velké množství lidí a kde nefunguje žádná infrastruktura a kde to po krátkém čase vypadá jako na smetišti. Není kanalizace, pitná voda, silnice ani chodníky, nefunguje sběr a odvoz odpadků, domy jsou spíš nedostavěné ruiny než lidské příbytky. Jsou to přízemní budky z kamene, betonu nebo dřeva s plechovou nebo igelitovou střechou. Mezi hromadami zapáchajících a někdy i doutnajících odpadků se po ulici batolí špinavé děti, běhají slepice, kachny, kozy. Mezi loužemi špinavé vody můžete klidně narazit na stánek s občerstvením nebo dokonce na řezníka, který má ve výloze vystavené celé půlky skopového nebo hovězího obalené hejnem much a před svým stánkem ještě většinou smaží zákazníkům takové lahůdky jako hovězí střívka nebo žaludek. Zápach z toho všeho je tak silný, že po čase už nejste s to rozeznat, jestli cítíte pečené maso, doutnající hromadu igelitu nebo hejno slepic.

Marmanet – vesnička má středisková
     Po krátkém, ale náročném týdnu v Nairobi jsem se opravdu moc těšila na Marmanet. Bylo to místo mého určení, kde jsem měla zůstat po celých 5 týdnů a kde jsem s pomocí předsedy tamní svépomocné skupiny Stevem Kagoiyou měla zorganizovat a zajistit počítačové kurzy.

Marmanet je vesnice čítající pár set lidí, domky a stánky jsou roztroušené okolo hlavní silnice, která vede z Nyahururu do Rumuruti. Mají tam cosi jako „náves“, centrum města, kde jsou v kruhu rozestavěné všechny ty nezbytné stánky se vším možným a kde je uprostřed obrovská díra v zemi, kam lidé zahazují odpadky. V té jámě občas skončí zvědavá koza nebo osel, kteří se po vesnici úplně svobodně pohybují. Nad návsí se tyčí monument města a zároveň největší místní stavba – katolický kostel. Jeho pozemek je uklizen a zkrášlen květinami, cestičky sypané pískem, a když jdete v neděli na bohoslužbu, máte dojem, že je celá Keňa čistá jako lilie a že všichni chodí oblečeni jen ve svátečním a že jsou snad celá vesnice katolíci, neboť kostel praská ve švech. Tento pocit vás ale opustí jakmile vyjdete z kostela a procházíte přes Marmanet směrem k hlavní silnici, míjíte onu „odpadovou jámu“ a zároveň vidíte odpadky i všude jinde.

Seděli jsme na sedačkách přikovaní a sledovali jednu válečnou scénu za druhou, napínavý boj s Odulou, s Frodovou vyčerpaností, s proradným Glumem, žijícím jenom touhou po prstenu. Když jsem se otočila v jednu chvíli na Pavla, byl napjatý jako střela. Oběma se nám ulevilo, když ve velmi dlouhé poutavé scéně vzplály postupně na hřebenech těch nejvyšších gondorských hor strážní ohně, značící volání gondorských o pomoc. Obdivovali jsme bezvadnou animaci bitev, ztráceli naději před obrovskými zlobry a ještě většími olifanty, přesto jsme se shodli, že jsme zklamaní, že jsme čekali víc, že nám chybí nějaký přesah, že to je všechno až moc černobílé, že to v nás téměř nic neoslovilo.
Až teprve s odstupem ve mně vykrystalizoval přece jen jeden jasný pocit, říkám mu poselství toho filmu. Jde o moment, kdy se má Frodo zbavit prstenu, kdy ho má zahodit do řeky Mordoru, a jeho neschopnost to udělat. Vzdát se něčeho, co mi přináší uspokojení, které je zároveň ale jen moje, které mě stahuje do hlubin osamění, podezíravosti, strachu o to (i přes negativa, která to sebou přináší), je velice těžké. Ani Frodo, vybraný pro ten nelehký úkol pro svoji čistotu, to nezvládl. Nebýt věrného Sama, nedošel by Frodo do Mordoru, nebýt nešťastníka Gluma, neodešel by odtamtud. Říká se, že láska má brány otevírat a ne zavírat. Láska k prstenu je tou zavřenou branou. Přesto musí uplynout moře času, aby i hobit zapomněl. A tak symbolicky odplouvá Frodo s elfy. Jaké je to za mořem času, to ani Tolkien nevěděl. Uměl nám ale představit Sama vracejícího se ke své rodině. Tak podobně upřednostnily i další postavy filmu lidský život před nesmrtelností, lidský život takový, jaký je.
A jaký je tedy Návrat krále? Podle mě napínavý, dokonalý, ale víc technický než jakýkoliv jiný.

Ošatka se plete ze svazku slámy spirálovou technikou. Základem je nekonečný svazek slámy, který se spirálově kroutí do plochy a tvaruje. Slámu je nejlepší získat okolo žní, ale můžete použít i tu v seníku. Místo slámy je možné použít také seno nebo usušené traviny. Jednotlivá stébla slámy musíme zbavit kolínek – v těch se travina láme. Před zpracováním ji na chvíli lehce namočte do teplé vody, aby nebyla tak křehká. V zimě stačí položit slámu na několik dní ven mimo padající sníh, nasaje tak do sebe vlhkost. Jednotlivé řady spirály se k sobě upevňují režnou nití nebo lýkem. Potřebujeme také trubičku (třeba kousek hadice), její průměr se řídí tím, jak silný má být pramen slámy, ze kterého pleteme.
Do trubičky nasuneme silnějšími konci svazek slámy. Konec svazku obtáčíme lýkem a zatočíme do malého kolečka (obr. 1). Pramen slámy spirálovitě obtáčíme kolem kolečka a lýkem přišíváme svazek vždy k předchozí řadě. Lýko pevně utahujeme (obr. 2). Pramen slámy neustále mírně zakrucujeme a tvarujeme. Slámu nastavujeme postupně, jakmile se pramen v trubičce začne ztenčovat, zasuneme dovnitř pramene další stébla.
Ošatku ukončíme tak, že přestaneme přidávat slámu do trubičky, svazek se nám postupně ztenčí. Okraj ošatky můžeme nakonec hustě oplést lýkem, aby byl pevnější a hezčí (obr. 3). Čím jsou obšívací stehy pravidelnější, tím vypadá výrobek lépe.

V Telecím, ve vsi, která se vine údolím přes čtyři kilometry dlouhým, a kde jsou stavení roztroušena jako kvítka na louce, se pod bezmála půlmetrovou sněhovou přikrývkou a za krutého mrazu, který podle zpráv místních obyvatel sestoupil až na dech vyrážející hranici -28°C, uskutečnil 4. bál poličského seniorátu. Bál byl tématicky zaměřen na moravský folklór a lidovou kulturu. Jedním z bodů programu byla přehlídka lidových krojů a na zdech kulturního domu, kde se bál konal, visely ukázky vyšívaných šátků a stuh. V baru se podávalo moravské víno a jiné produkty tamějších sadařů, k jídlu byl k dispozici pravý venkovský guláš a atmosféru moravské slavnosti dotvářela především cimbálová muzika Petra Galečky z Horňácka. Ne všichni tancechtiví však ovládali moravské tance a ačkoliv měli možnost se během programu nějaké naučit, využívali toho, že občas vystřídala cimbálovku tancovačková skupina Jaguár, která hrála k tanci prověřené hity. Celým programem provázeli farářka Anička Lavická, sama oblečena do slušivého kroje, a její muž Tomáš, který se zasloužil o vtipný komentář, zvláště během závěrečné tomboly. A tak nahlédli vysočinští horalé i jejich hosté do srdcí bodrých Moraváků, rozjařených písněmi a dobrým vínem, aby spolu vytvořili přátelské prostředí plné veselých barev, slaměných kytiček a vlídných rozhovorů, zkrátka prostředí, které se stalo kontrastem ke kruté a nevlídné zimě zavřené venku za dveřmi.

Advent uplynulého roku, stejně jako v roce předcházejícím, provázela benefiční kampaň, pořádaná soběslavským střediskem Diakonie ČCE Rolnička. Název „ČCErolniČCE“ vznikl jako slovní hříčka a vyjadřuje smysl celé akce, při níž zájemci především z řad členů církve mohou sobě nebo svým blízkým koupit drobný dárek, vyrobený klienty Rolničky nebo podle jejich výtvarných návrhů, a přispět tak na rekonstrukci „Domu pro dospělé klienty“, který vzniká jako součást střediska. Dům pro dospělé klienty bude prostorem pro práci 25 lidí s mentálním a kombinovaným postižením v pěti chráněných dílnách, 7 z nich zde najde také domov, protože v půdní vestavbě vzniká chráněná domácnost.
     Koncem roku 2003 bylo možné za jednotnou cenu 100 Kč zakoupit v rámci kampaně svíčku ze včelího vosku na vánoční stůl (svíčky vyrábějí klienti Rolničky, zaměstnaní v chráněných dílnách, technikou máčení), soubor 14 vánočních přání či 25 cedulek - jmenovek k označení vánočních dárků (všechny obrázky malovaly děti z Rolničky, přáni doprovázejí texty z Bible nebo z vánočních písní), sadu 12 vánočních dárkových papírů (výtvarná podoba tohoto balicího papíru vznikla sestavením návrhu z jednotlivých obrázků klientů Rolničky, papír jsme nabízeli ve třech barvách) a také kalendář Rolničky na rok 2004, jehož motto pro tento rok zní: „Jsme různí, ale patříme k sobě, a proto jsme nakreslili sebe a ty, kdo nám v Rolničce pomáhají.“
     Celá kampaň, kterou můžeme pořádat díky grantu z programu PHARE Evropské unie, je v současné době ukončena. Jsme moc rádi, že o výrobky projevilo zájem 89 farních sborů ČCE i další zájemci z řad jednotlivců i organizací (mezi nimi také pražská Evangelická akademie a synodní rada CCE).
     Celkový výtěžek představuje téměř 167 tisíc Kč, čistý zisk cca 100 tisíc Kč. Vnímáme podporu členů církve jako projev zájmu, který nám pomáhá nejen prakticky, ale je pro nás i zdrojem povzbuzení a naděje. Doufám, ze těm, kdo výrobky z Rolničky před Vánoci koupili nebo dostali, udělaly radost, a všechny zvu k třetímu ročníku tohoto projektu, který - obohacený o nový výrobek - bude zahájen opět na podzim.

Vedoucí skupiny vybere vhodný příběh (např. L 19,1-10 o setkání Ježíše s celníkem Zacheem). Příběh si pak přiblížíme v několika krocích, kdy v každém z kroků klademe důraz na jiný smysl našeho vnímání.
     První krok: Biblické texty byly původně jedním člověkem předčítány (v našem případě vedoucím), ostatní byli jen jejich posluchači – většinou totiž vůbec neuměli číst. Vedoucí přečte, raději pomaleji, dvakrát po sobě příběh. Pak oznámí ostatním, ať jej zkusí zapsat do posledního detailu co nejpřesněji, jak si děj pamatují. Nakonec se čte příběh potřetí a srovnává se s vašimi zápisky: Které motivy jste zcela vynechali, zapomněli, výrazně zkrátili? Tedy: Co pro vaše uši nebylo důležité? A naopak. Kde jste se rozepsali víc, co jste vysvětlovali a zdůraznili oproti biblické verzi? Co pro vás bylo důležité?
     Druhý krok: Připravte ve skupině sérii „živých obrazů“ (pozn. kdo neví, o co jde, ať studuje dílo Járy Cimrmana), které by beze slov ilustrovaly příběh. Scéna 1: Zástup vstupuje do Jericha. Scéna 2: Celník Zacheus při práci. V jedné z dalších vrcholných scén člověk v roli Zachea vyleze na strom atd. Vedoucí pak předvádění může fotit a vzniknou vám ilustrační fota či diapozitivy pro NŠ. (Kostýmování vhodné.) S digitálním foťákem si můžete snímky po skončení předvádění ihned prohlédnout.
     Třetí krok: Převyprávějte děj z pohledu jedné z postav v příběhu vystupujících, a to v první osobě jednotného čísla. Jak by o všem mluvil Zacheus? Jak Ježíš? Jak někdo z okolostojících? Vyprávění si zaznamenejte na papír, a pak se o ně podělte s ostatními.
     Čtvrtý krok: Uspořádejte společné pohoštění, nejlépe v sedě na zemi, bez stolů a bez příborů, jen na kobercích a polštářích, s mísami na omývání rukou při jídle. A ochutnejte, co je to být hostem.

Milý Luboši,
     reaguji na Tvůj úvodník z čísla 2. Popudil Tě zas nějaký projev G. Bushe ml. Považuji ho za špatného vladaře, ani ne tak kvůli jeho postojům a činům, jako kvůli nedůvěře a nenávisti, kterou celosvětově vzbuzuje; je špatným symbolem. Popouzí tam, kde by nemusel, a nešikovně říká věci, které se dají říct mnohem lépe (a které jsou třeba kupodivu pravda). Je ovšem pod tlakem, nese kůži na trh a za svá nepopulární rozhodnutí musí platit. Jsem rád za ten tlak a za to, že se skutky a dogmata mocných podrobují kritice. Ale já mám pro Bushovu vládu docela pochopení. Spojené státy jsou v dost nevděčné situaci; je těžké chovat se jako velmoc, a přitom nepáchnout imperialismem, který je pro mnoho lidí na světě ztělesněním všeho zla. Spojené státy mají ve světě přehnaně negativní obraz a neřekl bych, že je to plně jen jejich vina; antiamerikanismus je móda. Uznávám zhoubný vliv farmaceutických a jiných lobby na Kongres i vládu, ani ekologická politika vlády se mi nelíbí.
     Na Mars lítá Amerika i Evropa; Čína a Japonsko mají své vesmírné programy, snad Indie, možná i další. Vědci, objevitelé a dobyvatelé vždy působí trochu směšně a někdy může lidská touha po poznání a ovládnutí škodit. Ale na této mezinárodní soutěži nevidím nic tak špatného. Paradoxně všichni (a rádi) užíváme výdobytků toho pitomého vesmírného soupeření za studené války; družice na oběžné dráze slouží nepochybně i vědě o životním prostředí. Když mluvíš o penězích vyhozených za nesmyslné projekty, je Ti snad líto, že se nedostává na zdravotnictví či na boj s chudobou. Ale letos budou volby a může být všechno jinak, sám tvrdíš, že je to jen taková vize, a Bush zas není tak všemocný a nesouhlasící ho případně přehlasují. Ještě pořád je 500 miliard dolarů méně než roční rozpočet ministerstva zdravotnictví, ale dost manipulací s čísly. Každopádně USA sypou docela dost peněz i mimo své hranice (což s sebou nese i značné zápory).
     K Tvé poznámce o Afghánistánu a Iráku: mám upřímnou radost ze současné politické situace v Afghánistánu (ustavení parlamentu loja džirga je po dlouholetých válkách velkou nadějí) a z pádu Saddáma Husajna. Irák se, pravda, Američanům též kvůli špatné přípravě poněkud vymkl z rukou. Nemilé je, že Američané mají v tuto chvíli asi nejrozumnější plán předání vlády v Iráku, ale Iráčané ho odmítají proto, že je to plán americký.
     Ale na Marsu to takhle špatně nedopadne. Američani zas nejsou takový paka bez špetky vkusu, co umějí akorát stavět hamburgrárny. Americká a vůbec jakákoli masová (a masná) kultura by neexistovala, kdyby to lidi prostě nechtěli a nekupovali. Oni po těch sračkách touží, ale zároveň se za to stydí a místo, aby si přiznali svou slabost, obviňují Strýčka Sama. Tolik můj názor.

Je mi 25, snad jsem tedy dost mladý, abych mohl publikovat v evangelickém časopise pro mládež. Každopádně jsem dost starý na to, abych si pamatoval, co v mých devíti letech znamenala pro mé rodiče naděje, že Američani jednou vletí k nám. Také si pamatuji, že si v té době v tištěné podobě nikdo moc nestěžoval a mezi kamarády jen dost potichu. Zato po listopadu 89 se to už smělo, a tak toho také každý hojně využíval. A v tom je jádro pudla. V Afghánistánu a Iráku si totiž do příchodu Američanů také nikdo moc nestěžoval, tedy pokud ho něco nepálilo víc než režimní rozpálený pohrabáč, který po takové stížnosti zpravidla následoval. Nestěžoval si nikdo, ani když po afghánských sochách Budhů zbyl ten nejhezčí kráter. Dnes mohou a každý toho hojně využívá. A mohou dokonce zajít do oné ďábelské hamburgrárny, tedy až tam jednou bude stát. Takže se o ty Marťany zas tolik nebojím. Děsivějším průvodcem pokroku než otisk yankeeské boty na Marsu jsou pro mě např. části lidských těl, které mohou obdivovat návštěvníci muzea pěkně naložené v lihu. Dost dobře chápu, že nesouhlasící většina evropské veřejnosti v 16. století přišla na to, že se s tělem nějakého Franty dá nakládat rozumněji, než ho rozřezat před partou studentů medicíny. Přesto jsem rád, že doktoři dnes vědí, jak funguje moje ledvina. Nový objev totiž dělá novým objevem právě to, že leží kdesi za okrajem naší mentální mísy. A jestli zase můžu zavzpomínat na čas, kdy jsem věk uváděl jednomístnou číslicí a tatínek seděl s uchem přilepeným k rádiu naladěnému na americkou štvavou vysílačku, doufám, že tam ti Američani budou zase první.

Sloupeček Michala Kitty v lednovém čísle Bratrstva byl svou stručností značně zavádějící. Proto jsem se na něj rozhodl napsat reakci. Zvláště bludná mi připadala první věta: „Zatímco ortodoxní Židé v Bibli nacházejí mnoho předpisů pro oběti, očišťování, liturgická roucha a pod., křesťané ji čtou trochu jinýma očima.“
Jak čtou ve skutečnosti ortodoxní Židé Bibli? Nejprve si ujasněme, při jakých příležitostech čtou ortodoxní Židé Tanach (tedy Starý zákon, Nový do jejich Bible nepatří). Při sobotní synagogální bohoslužbě se každoročně přečte celá Tóra (5 knih Mojžíšových) a vybrané části z proroků. Během různých svátků v průběhu roku se přečtou další knihy – Jonáš, Ester, Píseň písní, Kazatel, Pláč a Rút. Součástí synagogálních bohoslužeb je také modlitba některých žalmů. Tyto biblické knihy jsou také nejčastěji vykládány v rabínské literatuře. Na prvním místě ovšem vždy stojí Tóra. Kdo si ji důkladně přečte, zjistí, že ji lze rozdělit na dvě části – sbírku přikázání (rabíni jich v Tóře nalezli celkem 613) a různé příběhy. První část nazývají rabíni „halacha“ (chození) – ta obsahuje různá přikázání a druhou „hagada“ (vyprávění) příběhů důležitých pro víru. Když čtou křesťané svou Bibli pořádně, najdou v ní přece to samé co Židé – tedy oba typy textů. To platí i pro Nový zákon - v evangeliích jsou například halachou Ježíšovy interpretace Tóry (Mt 5-7) a hagadou jeho podobenství a životní příběhy, Skutky apoštolské jsou spíše hagadické, zatímco Pavlovy epištoly spíše halachické povahy. Klasická reformace proto nikterak zákon a přikázání neodmítá, jejich odmítnutí bylo vždy projevem sektářství. Například pro husity byl důležitý pojem „zákon Kristův“, který platí pro všechny, Martin Luther se vyjádřil, že evangelium platí pro minulé hříchy (tedy že jsou člověku odpuštěny) a zákon pro budoucí hříchy (neb mu poradí, jak se chovat, aby se jim vyhnul). Shrnuto – křesťané i Židé naleznou v Bibli to samé – jak texty o tom, „co Bůh pro lidi udělal“ (tak i Kitta), tak i o tom, jak na to má člověk reagovat.
Ani s pokračováním Kittova sloupečku nemohu souhlasit. Vždyť ten, kdo důkladněji zkoumá liturgii různých církví, zjistí její úzkou návaznost na liturgii starozákonní i židovskou. Tak pravoslavná liturgie jak svou obětní podobou, tak svými formami, ale i např. architekturou sakrálních budov, navazuje na bohoslužbu v jeruzalémském chrámu (zničeném r. 70 n.l.), kdežto protestantská liturgie svým důrazem na čtení Písma, kázání a modlitbu navazuje především na synagogální bohoslužby. Katolická liturgie je mezi tímto dvojím pojetím někde uprostřed.

P.S.: Myslím, že Michal Kitta nechtěl o židovství psát nic špatného, jen se mu ta slova zkroutila pod perem díky požadované stručnosti. Jeho sloupeček však začíná příliš klasicky – vyrovnáním se s judaismem, jenž je popsán negativně, a proti němuž se líčí „to správné křesťanské“. Jako redaktoři si ovšem uvědomte, že články určité (ne)kvality byste měli autorovi vrátit k přepracování.

Vodorovně: A. Lovecký nástroj; iniciály někdejšího děkana KEBF (ETF UK); olejnina. - B. Vydávat koňský zvuk; druhý díl tajenky; planeta ve Sluneční soustavě. - C. Fotbalový klub švédské metropole; uzlíček ve tkanině; Krokova dcera; prostředek rozhodování v nejistých otázkách. - D. Iniciály organizátora Jimramovského festivalu; hony; předložka; stát v JV Asii; iniciály někdejšího redaktora Bratrstva. - E. Trháme; pusinkuje; volání na Markétu s německou variantou toho jména. - F. Třetí díl tajenky. - G. Dědečkův syn; zahaliti; svatozář. - H. Barva v kartách; obětní býk; zkratka pro sensitivní; SPZ města, kde byl Sjezd mládeže 2002. - I. SPZ posledního působiště stávajícího synodního seniora ČCE; rychlost; nafukovat; iniciály autora Biblického slovníku. - J. Čtvrtý díl tajenky.

Svisle: 1. První díl tajenky; podej omamnou látku. - 2. Obživl; jihočeská městečko. - 3. Nálev; gluten; dřívější zkratka týdeníku vydávaného Kostnickou jednotou. - 4. Označení Rakouska; choroba; druh pepře. - 5. Navlhči; německé zájmeno; protiva. - 6. Výzva; utlouklo. - 7. Vychovatelka (ze španělštiny); otevřel ústa v souvislosti s únavou; druhá mocnina deseti. - 8. Vlastnit; katolický duchovní bez úřadu; německá vládní strana. - 9. Úplná; říkáme po Kralicku. - 10. Nástroje na třídění dle velikosti; husí citoslovce; zkratka pro inovaci. - 11. Zkratka základní pomůcky při bohoslužbách v ČCE; srdečnice; pohyb po podložce. - 12. Byl k vidění; protilátka; tebe. - 13. Šílenství; islámská pokrývka hlavy. - 14. Pátý díl tajenky; kožní choroba.

Ročník 38/1997	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9
Ročník 51/2010	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5