OBSAH:
Nebetyčná blbost
Zastavení
Neutralita?
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha
Co k tomu Bible?
Věříte psychologům?
Umělec v jinošských letech
Evropa
Skládat historii z papírů
Když se jim nevyrovnám
Když se život nemazlí
Podej mi ruku, povedu tě
Koho topí změny civilizací
Co bylo
Co bude
O místě, kde sloni dávají dobrou noc, aneb „mzungu“ v Keni
Sudoamerická romance
Ad: Tak nám zabili kantora
Orchestr Miriam
Hledáme nejoblíbenější knihu
Jeho jizvami jsme uzdraveni?
Dopisované Bible
Ad: Nečti všechno
Presbyter
Za chléb, který jsi nám dal
Buď pochválen, Pane náš
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Nebetyčná blbost
Pert Gallus
Pert Gallus
Není
to tak dávno, co i našimi novinami proběhla zpráva, že San
Francisco začalo oddávat homosexuální páry. Už sama tato skutečnost
vzbuzuje širokou polemiku, ale tomu se věnovat nechci. Co mě
zvedlo ze židle, bylo zdůvodnění tohoto kroku: Definice
manželství jako svazku muže a ženy porušuje hlavní zásadu
(americké) ústavy: rovnoprávnost všech lidí! Snad jen proto,
že se jedná o velmi ožehavý problém, se nad tímto
zdůvodněním ještě nikdo podrobněji nezamyslel. Kdo to učiní, dojde
k náhledu, že se jedná skutečně o nebetyčnou
blbost: Pojem rovnoprávnosti se zde stává prázdnou škatulkou,
do níž si každý může vložit, co chce, v tomto případě tedy
naprosté zglajchšaltování všech do jednostejné uniformity.
Rovnoprávnost = moci dělat vše, co dělají ostatní. Pokud by tento
právní názor prošel (a v San Franciscu za ním stojí
rozhodnutí Nejvyššího soudu), pak by mohli muži podat žalobu, že jsou
diskriminováni, protože nemohou rodit děti (a pak na ně
např. pobírat sociální přídavky), bezdomovci by si mohli stěžovat,
že nemají kde bydlet, nezaměstnaní, že nemají kde pracovat
(dál si pusťte fantazii na špacír sami, čím absurdnější příklad,
tím lepší). Že pro dovolávání se svých práv musí být
splněny určité podmínky a že má člověk vedle práv také
povinnosti, to dnešní době očividně nějak uniká, takže lidská blbost
v podobě všemocného strašidla jménem „diskriminace“
zase jednou vítězí.
Jednou
uvidí každý
poprvé
v třešňových květech
bílé vlasy stáří.
Jednou
každému začíná
smrt.
Zda vzkříšení
začne,
až ve vlasech starců
spatříme třešňové květy?
Jurgen F. Israel (S.)
uvidí každý
poprvé
v třešňových květech
bílé vlasy stáří.
Jednou
každému začíná
smrt.
Zda vzkříšení
začne,
až ve vlasech starců
spatříme třešňové květy?
Jurgen F. Israel (S.)
Zjevení
Neutralita?
Daniel Balcar
Daniel Balcar
Je
dobré nebýt v rozhodování ukvapený. Je dobré slyšet obě strany.
A je dobré získat si dostatek informací, než se pro něco
rozhodneme. Je dobré zvážit všechna hlediska. Je dobré nechat věcem
čas, aby uzrály.
A ono je to vlastně docela příjemné. Hovořit o tom z jedné strany a pak ze druhé, a podívat se, jak nám to zraje a jak se to klube. A občas o tom napsat referát nebo odborné pojednání. A čas od času vydat prohlášení v tom smyslu, že je to složité a rozhodnutí není jednoduché a když zvážíme všechny souvislosti, tak by z toho mohl být člověk jelen.
Ovšem přijde čas, kdy je třeba se fakt rozhodnout! Jestli se nechám označit číslicí šelmy, nebo jménem Beránkovým. Jednou je třeba se rozhodnout – ano, nebo ne, šelma, nebo Beránek.
Ano, debaty v paddocku o tom, jak který kůň vypadá, co jel a jakou má formu, jsou zajímavé a zábavné, ale pak je třeba vsadit. Na kterého koně vsadíš? Jméno šelmy, nebo jméno Beránkovo? Co si necháš napsat na čelo?
Vlajku Slávie nebo Sparty vyměníš. Mobilního operátora zrovna tak. To se dá změnit. Ale potkal jsem už pár chlapů, co je mrzelo, že si dali na ruku vytetovat jméno své tehdejší milé. A někdy jde doopravdy o rozhodnutí života a smrti. A je potřeba se rozhodnout teď. A kdo píše referát o složitosti tohoto rozhodování, tak je z kola venku.
Cejch šelmy dovoluje kupovat a prodávat. Jan, ten co píše Zjevení, nám připomíná, že v Knize života jsou zapsána jména těch, co se rozhodli pro jméno Beránkovo. Možná s tím zrovna teď mají potíže, posměch a trápení. Jan jim píše, aby je to nezmátlo. A aby je šelma a její obchodní výhody, akce a bonusy náhodou nezlákaly.
A ono je to vlastně docela příjemné. Hovořit o tom z jedné strany a pak ze druhé, a podívat se, jak nám to zraje a jak se to klube. A občas o tom napsat referát nebo odborné pojednání. A čas od času vydat prohlášení v tom smyslu, že je to složité a rozhodnutí není jednoduché a když zvážíme všechny souvislosti, tak by z toho mohl být člověk jelen.
Ovšem přijde čas, kdy je třeba se fakt rozhodnout! Jestli se nechám označit číslicí šelmy, nebo jménem Beránkovým. Jednou je třeba se rozhodnout – ano, nebo ne, šelma, nebo Beránek.
Ano, debaty v paddocku o tom, jak který kůň vypadá, co jel a jakou má formu, jsou zajímavé a zábavné, ale pak je třeba vsadit. Na kterého koně vsadíš? Jméno šelmy, nebo jméno Beránkovo? Co si necháš napsat na čelo?
Vlajku Slávie nebo Sparty vyměníš. Mobilního operátora zrovna tak. To se dá změnit. Ale potkal jsem už pár chlapů, co je mrzelo, že si dali na ruku vytetovat jméno své tehdejší milé. A někdy jde doopravdy o rozhodnutí života a smrti. A je potřeba se rozhodnout teď. A kdo píše referát o složitosti tohoto rozhodování, tak je z kola venku.
Cejch šelmy dovoluje kupovat a prodávat. Jan, ten co píše Zjevení, nám připomíná, že v Knize života jsou zapsána jména těch, co se rozhodli pro jméno Beránkovo. Možná s tím zrovna teď mají potíže, posměch a trápení. Jan jim píše, aby je to nezmátlo. A aby je šelma a její obchodní výhody, akce a bonusy náhodou nezlákaly.
Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou. A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby menohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.
Zjevení 13,15 – 18
Předsudky?
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha
Daniel Ženatý
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha
Daniel Ženatý
Plete se psycholog mezi člověka a Pána Boha?
Věřím, že ne.
Psycholog pomáhá člověku, který má sám v sobě zmatek. Tomu, komu se něco porouchalo v duši. Psycholog nabízí odbornou, profesionální pomoc, jak poruchu odstranit. Obdobně, když se nám něco porouchá v žaludku nebo kolenu, hledáme odborníka, který se vyzná, co a jak.
Poruchu v duši si představuji takto. Je v nás cestička mezi různými patry, v jakémsi velkém skladu plném regálů a různých odboček. Cestička vyvádí ze skladu ven. Na světlo, do života, k druhým lidem.
A někdy to z těch regálů popadá na zem, popletou se nám patra, pouštíme se marně stále stejnou odbočkou, která nikam nevede. Nemůžeme najít cestu ven, na světlo, do života, k druhým lidem.
Proč se to stane? To zjišťuje právě odborník. Někdy se to zřejmě stane pod tíhou viny, že nežiji, jak bych měl, že nedostojím nárokům, jak o nich slyším třeba v kostele. A další a další příčiny to má.
A jak se to může projevit, když nemůžeme najít cestu ven? Opět, netroufám si to popsat. Nejsem odborník. Tuším však, že třeba ztrátou úcty k sobě samému. A je přece třeba milovat sám sebe, abych mohl milovat svého bližního. A když nemiluji sebe, pak často neumím vycházet ani s druhými lidmi. Může se mi zdát, že se lidé ode mne odtahují, proč? Nebo se mi to jen zdá? A další a další projevy to může mít.
A psycholog pomůže zastavit se, utřídit, proč a co spadlo, proč se cesta zatarasila a já nemohu najít, kudy ven. Hledá a nabízí pomoc. Třeba pomůže vrátit se v životě kus zpátky, jaké to bylo, když to ještě fungovalo. Možná pomůže vynosit všechno ven. Vzít každou věc či událost znovu do ruky. Potřebuji ji? Dám ji zpět? Nepotřebuji? A tak ji rovnou vyhodím? A pokud potřebuji, kde bude mít nejlepší místo, aby sloužila a nepřekážela?
A nejen to. Psycholog také doprovodí na té cestě, která může být plná utrpení a bolesti. Prožije mnohé. Ale psycholog neodpouští, ani nezvěstuje milost.
A tak, s velkou námahou, lze věci uvnitř opět uspořádat. Abych trefil ven, ke světlu a životu.
A ejhle, to vše může prospět nejen mně, i mému vztahu k Bohu a druhému člověku.
Proč se zříkat těchto služeb? Jen proto, že se týkají duše, a ta není vidět? Přece když nás bolí zub, jdeme rádi k odborníkovi a nemáme špatné svědomí, že bychom místo toho měli prosit o pomoc Boha. Dokonce si myslím, že by to mohlo být rouhání vědět o pomoci psychologů a psychiatrů a zříkat se jí s tím, že nám pomůže Pán Bůh. Podobně jako považuji za rouhání říci si, nač se učit na zkoušku, poprosím Boha. Nač chodit se slepým střevem k lékaři, poprosím Boha, nač se vlastně namáhat s čímkoli, poprosím Boha.
Zůstává mnoho oblastí, kde nám pomůže jen Bůh. Milost, milosrdenství, odpuštění, pravda, naděje, život věčný. Informace o nich, neboli zvěst, je svěřena především faráři. Proto dobrý farář a dobrý psycholog nemusí být konkurenti. Bylo by to pošetilé.
Věřím, že ne.
Psycholog pomáhá člověku, který má sám v sobě zmatek. Tomu, komu se něco porouchalo v duši. Psycholog nabízí odbornou, profesionální pomoc, jak poruchu odstranit. Obdobně, když se nám něco porouchá v žaludku nebo kolenu, hledáme odborníka, který se vyzná, co a jak.
Poruchu v duši si představuji takto. Je v nás cestička mezi různými patry, v jakémsi velkém skladu plném regálů a různých odboček. Cestička vyvádí ze skladu ven. Na světlo, do života, k druhým lidem.
A někdy to z těch regálů popadá na zem, popletou se nám patra, pouštíme se marně stále stejnou odbočkou, která nikam nevede. Nemůžeme najít cestu ven, na světlo, do života, k druhým lidem.
Proč se to stane? To zjišťuje právě odborník. Někdy se to zřejmě stane pod tíhou viny, že nežiji, jak bych měl, že nedostojím nárokům, jak o nich slyším třeba v kostele. A další a další příčiny to má.
A jak se to může projevit, když nemůžeme najít cestu ven? Opět, netroufám si to popsat. Nejsem odborník. Tuším však, že třeba ztrátou úcty k sobě samému. A je přece třeba milovat sám sebe, abych mohl milovat svého bližního. A když nemiluji sebe, pak často neumím vycházet ani s druhými lidmi. Může se mi zdát, že se lidé ode mne odtahují, proč? Nebo se mi to jen zdá? A další a další projevy to může mít.
A psycholog pomůže zastavit se, utřídit, proč a co spadlo, proč se cesta zatarasila a já nemohu najít, kudy ven. Hledá a nabízí pomoc. Třeba pomůže vrátit se v životě kus zpátky, jaké to bylo, když to ještě fungovalo. Možná pomůže vynosit všechno ven. Vzít každou věc či událost znovu do ruky. Potřebuji ji? Dám ji zpět? Nepotřebuji? A tak ji rovnou vyhodím? A pokud potřebuji, kde bude mít nejlepší místo, aby sloužila a nepřekážela?
A nejen to. Psycholog také doprovodí na té cestě, která může být plná utrpení a bolesti. Prožije mnohé. Ale psycholog neodpouští, ani nezvěstuje milost.
A tak, s velkou námahou, lze věci uvnitř opět uspořádat. Abych trefil ven, ke světlu a životu.
A ejhle, to vše může prospět nejen mně, i mému vztahu k Bohu a druhému člověku.
Proč se zříkat těchto služeb? Jen proto, že se týkají duše, a ta není vidět? Přece když nás bolí zub, jdeme rádi k odborníkovi a nemáme špatné svědomí, že bychom místo toho měli prosit o pomoc Boha. Dokonce si myslím, že by to mohlo být rouhání vědět o pomoci psychologů a psychiatrů a zříkat se jí s tím, že nám pomůže Pán Bůh. Podobně jako považuji za rouhání říci si, nač se učit na zkoušku, poprosím Boha. Nač chodit se slepým střevem k lékaři, poprosím Boha, nač se vlastně namáhat s čímkoli, poprosím Boha.
Zůstává mnoho oblastí, kde nám pomůže jen Bůh. Milost, milosrdenství, odpuštění, pravda, naděje, život věčný. Informace o nich, neboli zvěst, je svěřena především faráři. Proto dobrý farář a dobrý psycholog nemusí být konkurenti. Bylo by to pošetilé.
Předsudky?
Co k tomu Bible?
K psychologům nechoď
Michal Kitta
K psychologům nechoď
Michal Kitta
Každý, kdo by vám něco takového poradil, by k tomu měl ještě dodat, ať nechodíte k řezníkovi, k zubařovi ani k holičovi. Pěkně si klekněte v nejzazším pokojíku, sepněte ruce a doufejte, že z nebe spadne křepelka, anděl pohotově vytrhne bolavý zub a nakonec se vám zázračně zlomí vlasy dva centimetry na všech stranách. Protože nechodit k psychologovi – to je buďto jakési antikrédo protestu, o které vám jde víc než o věc samotnou, nebo je to hloupost.
Půjdu klidně k dobrému psychologovi. Právě tak nepůjdu ke špatnému farářovi.
Budu to zkoumat ve světle Ježíšova výroku: Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. (Mt 7,15). Existují psychologové, kteří se tajně přikradou a oloupí mne o vědomí pořádného hříchu a místo něho mi podstrčí neškodné selhání způsobené třeba něčím, co mne formovalo v dětství, a já za to nejsem zodpovědný. Nebo mi vezmou, často téměř neúnosné, břímě rozhodování mezi dobrem a zlem a nahradí je podvědomým samohybem. Ale také jsou skvělí psychologové, kteří slouží úžasně Hospodinu a ucpávají díry v hradbách, kterými nám do příliš černobílého církevního světa teče. Obdarují mne laskavou péčí o mé mnohovrstevné nitro, které leckdy přichází i v kostele zkrátka.
Ale i když k psychologovi jdeš, nepřestávej hledat pomoc u Boha!
Půjdu klidně k dobrému psychologovi. Právě tak nepůjdu ke špatnému farářovi.
Budu to zkoumat ve světle Ježíšova výroku: Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. (Mt 7,15). Existují psychologové, kteří se tajně přikradou a oloupí mne o vědomí pořádného hříchu a místo něho mi podstrčí neškodné selhání způsobené třeba něčím, co mne formovalo v dětství, a já za to nejsem zodpovědný. Nebo mi vezmou, často téměř neúnosné, břímě rozhodování mezi dobrem a zlem a nahradí je podvědomým samohybem. Ale také jsou skvělí psychologové, kteří slouží úžasně Hospodinu a ucpávají díry v hradbách, kterými nám do příliš černobílého církevního světa teče. Obdarují mne laskavou péčí o mé mnohovrstevné nitro, které leckdy přichází i v kostele zkrátka.
Ale i když k psychologovi jdeš, nepřestávej hledat pomoc u Boha!
Anketa
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha!
Věříte psychologům?
Věříte psychologům?
Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
„V
žádnéch novéch sektách nejedu, s tym dite někam.“ Ovšem
vzhledem k tomu, že Chmelík miloval svoji rodnou řeč, jistě by si
neodpustil poznámku, nač to cizí slovo „psycholog“, když
to lze říci zvučně česky: dušozpytec.
Vladimír Hauser
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
(Ach jo.To je zase otázka!) Jak kterým. Znám i dobré psychology.
Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let
výtvarnice, 47 let
Někdy nám je sám Pán Bůh posílá.
Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
Věřím
některým lidem a některým nevěřím. Nezáleží na tom, jestli
se jedná o psychologa, či nikoliv.
Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
Termín
„věřit“ bych vyhradil jinému vztahu. Uznávám výsledky
jejich práce a vzdělání s očekáváním téhož z jejich
strany. Myslím si, že člověka nelze plně vysvětlit pouze
z duševní roviny, tak jako jej nelze vysvětlit jen z roviny
duchovní, a už vůbec ne pouze z tělesné.
Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let
zpěvačka, kytaristka, 29 let
Některým
ano.
Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
Hospodin
nám dal rozum ne na okrasu, ale abychom ho používali.
Psychologie nebo psychiatrie není šarlatánství a nemám důvod jim
nevěřit. Ale je potřeba mít v každém oboru dost pokory pro
pochopení, že všemocný je pouze Bůh, a dost rozvahy pro
rozeznání, zda problém příchozího patří do psychologické
poradny, psychiatrické léčebny nebo do zpovědnice.
Eva Drozdová
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
Věřím
jim stejně jako automechanikovi, kterému svěřuji auto. Těm, kterým
se svěřuji, také důvěřuji. Ještě se také svěřuji Bohu
a v toho věřím.
Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let
student teologie a pedagogiky, 20 let
U nás
se vždycky říkalo, že psychologové bývají deformováni svým
povoláním, jako ten nejsmutnější klaun. Poučen tímto, beru výplody
psychologů a psychologie vůbec s jistým kritickým odstupem.
Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let
synodní senior ČCE 50 let
Nedá
se říci, zda věřím, nebo nevěřím. Uznávám jejich odbornost
pomáhat, chápu (neb farář je na tom podobně) nebezpečí
a pokušení vyplývající z jejich člověčenství a informací,
které o druhém získají. Proto je spíše beru jako dárce podnětů,
jež stejně nemohu slepě přejímat, ale musím s nimi dále pracovat
sám.
A co vy na to:
Předsudky?
Umělec v jinošských letech
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha.
Šimon Špaček
K psychologům nechoď, pomoc hledej u Boha.
Šimon Špaček
17.
dubna, Celle
Nevím, co to se mnou je. Celý život jsem měl tak pěkně nalinkovaný. Poté, co jsem odjel kvůli muzice sem a potkal Christine a F., se mi začíná všechno stavět na hlavu. Dneska jsem poprvé tancoval. Vlastně na tom nic není. Ještě nedávno mi připadalo „objímat cizí ženu“ jako něco strašně amorálního. Ti Angličané, pořád by se jenom objímali. To jsem taky nevěděl. Prý „studení čumáci“. A Holanďani nejsou o moc lepší. Všechny ty moje pocity „mravní nadřazenosti“. Ach jo.
28. června, Salzburg
Jednou na jaře jsem měl pocit, že když mám 15. narozeniny, tak se musí něco stát. Nějaký přerod nebo tak. A nic. Pěkně mě to tehdy vzalo. Dostal jsem dneska pěknou lekci. Celý život si maluji, jaká má být moje budoucí žena. Zlaté vlasy, medové oči, pihy, vysoká a ne moc štíhlá. Povídal jsem to ve vlaku Christine a F. a najednou jsem musel zmlknout. Vždyť moje vysněná dívka sedí vedle mě. Jenže je úplně jiná, než jsem si myslel.
23. července, doma
Je zvláštní, jak snadno jsem se smířil s tím, že se s tou F. orientací nedá nic dělat. Stejně mám pocit, že je nejbližší člověk na světě. Možná bych s ní dokázal žít i jen tak, bez tělesného kontaktu. To přece není to hlavní.
23. prosince, doma
To se bude F. divit, že jí ty maily přivezu pěkně vytištěné a srovnané málem jako knížku. Konečně budeme spolu. Už mě nebavilo vždycky čekat, jestli z toho zase budu mít takový blbý pocity. Když si ji představuji, všechno v pohodě, a když napíše, zase mě to poplete a cítím se divně. Pitomé maily.
Nový rok, Zutphen
Včera večer už jsem myslel, že to nevydržím. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo mi blbě od žaludku, jako když se člověk opije. Jako by se mi dělalo zle z fyzického kontaktu. Přitom je to všechno tak laskavé, veselé, v pohodě. A tak moc toužím po objetí, polibcích. Najednou mě napadlo, co by tomu řekli rodiče, kdyby to věděli, jak moc jsme se sblížili. To by se jim přece nelíbilo, co tu děláme. Zkoušel jsem si lít vodu na hlavu, dělat kliky, projít se. Modlit se. Nepomáhá to. Jsem alergický na dotek.
30. února, doma
Maminka mě objednala k doktoru K. Táta s ním měl výborné zkušenosti. Ach jo. Vždycky jsem měl špatné zimy, ale deprese, až co jsem začal chodit s F. A přitom je to první opravdu krásný vztah, oboustranný, láskyplný. Všechno předtím mi přijde jako hloupé. Hlavně z mojí strany. No, ale psaní mi jde jako nikdy dřív.
5. března, doma, po návratu z Prahy
Myslel jsem, že mi dr. K. poradí. A on jenom sedí a ptá se. Ale vlastně hrozně sympatickej chlap. Když zjistil, že jsem věřící, ptal se, jestli si myslím, že Ježíš chtěl, abychom byli dokonalí. A jestli to má být cílem. Vždyť nejvíc času trávil s hříšníky. Taky ty sny o „jiných” prý nejsou problém, jenom to ukazuje na to, že mi na někom záleží. Asi toho o mně neví dost. Na příště jsem dostal za úkol napsat životopis. A nemám tam nic zamlčet. Vůbec se mi do toho nechce.
25. března, Praha
Musim to napsat, než mě přejde vztek. Tak jsem se s tim životopisem namořil. Na tolik hnusnejch věcí jsem si vzpomněl. Ale i hezkejch, až mě to překvapilo. Třeba ten Olda Šetrný. A von si jenom řekne „V pořádku. Já to nechci, to bylo pro vás.“ Myslel jsem si, že mi na základě toho, že mě bude znát, nějak pomůže. Prd. Tomu řikám doktor. Tátovi nakonec dal aspoň prášky.
7. května, doma
Volal jsem K., že už asi nepřídu, že je všechno v pohodě. Nechápu, jak je to možný. Tělocvik nepomůže, farář, modlitby nepomůžou, pak stačej tři dopoledne u psychológa a jeden blbej životopis, a mám sílu k milování i k rozchodu, k čemukoli. A taky s tátou jsme si nějak začli víc rozumět. Musím K. doporučit víc lidem, ať se nebojej. Co si vo tom lidi myslej nesmyslů. A vida.
Nevím, co to se mnou je. Celý život jsem měl tak pěkně nalinkovaný. Poté, co jsem odjel kvůli muzice sem a potkal Christine a F., se mi začíná všechno stavět na hlavu. Dneska jsem poprvé tancoval. Vlastně na tom nic není. Ještě nedávno mi připadalo „objímat cizí ženu“ jako něco strašně amorálního. Ti Angličané, pořád by se jenom objímali. To jsem taky nevěděl. Prý „studení čumáci“. A Holanďani nejsou o moc lepší. Všechny ty moje pocity „mravní nadřazenosti“. Ach jo.
28. června, Salzburg
Jednou na jaře jsem měl pocit, že když mám 15. narozeniny, tak se musí něco stát. Nějaký přerod nebo tak. A nic. Pěkně mě to tehdy vzalo. Dostal jsem dneska pěknou lekci. Celý život si maluji, jaká má být moje budoucí žena. Zlaté vlasy, medové oči, pihy, vysoká a ne moc štíhlá. Povídal jsem to ve vlaku Christine a F. a najednou jsem musel zmlknout. Vždyť moje vysněná dívka sedí vedle mě. Jenže je úplně jiná, než jsem si myslel.
23. července, doma
Je zvláštní, jak snadno jsem se smířil s tím, že se s tou F. orientací nedá nic dělat. Stejně mám pocit, že je nejbližší člověk na světě. Možná bych s ní dokázal žít i jen tak, bez tělesného kontaktu. To přece není to hlavní.
23. prosince, doma
To se bude F. divit, že jí ty maily přivezu pěkně vytištěné a srovnané málem jako knížku. Konečně budeme spolu. Už mě nebavilo vždycky čekat, jestli z toho zase budu mít takový blbý pocity. Když si ji představuji, všechno v pohodě, a když napíše, zase mě to poplete a cítím se divně. Pitomé maily.
Nový rok, Zutphen
Včera večer už jsem myslel, že to nevydržím. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo mi blbě od žaludku, jako když se člověk opije. Jako by se mi dělalo zle z fyzického kontaktu. Přitom je to všechno tak laskavé, veselé, v pohodě. A tak moc toužím po objetí, polibcích. Najednou mě napadlo, co by tomu řekli rodiče, kdyby to věděli, jak moc jsme se sblížili. To by se jim přece nelíbilo, co tu děláme. Zkoušel jsem si lít vodu na hlavu, dělat kliky, projít se. Modlit se. Nepomáhá to. Jsem alergický na dotek.
30. února, doma
Maminka mě objednala k doktoru K. Táta s ním měl výborné zkušenosti. Ach jo. Vždycky jsem měl špatné zimy, ale deprese, až co jsem začal chodit s F. A přitom je to první opravdu krásný vztah, oboustranný, láskyplný. Všechno předtím mi přijde jako hloupé. Hlavně z mojí strany. No, ale psaní mi jde jako nikdy dřív.
5. března, doma, po návratu z Prahy
Myslel jsem, že mi dr. K. poradí. A on jenom sedí a ptá se. Ale vlastně hrozně sympatickej chlap. Když zjistil, že jsem věřící, ptal se, jestli si myslím, že Ježíš chtěl, abychom byli dokonalí. A jestli to má být cílem. Vždyť nejvíc času trávil s hříšníky. Taky ty sny o „jiných” prý nejsou problém, jenom to ukazuje na to, že mi na někom záleží. Asi toho o mně neví dost. Na příště jsem dostal za úkol napsat životopis. A nemám tam nic zamlčet. Vůbec se mi do toho nechce.
25. března, Praha
Musim to napsat, než mě přejde vztek. Tak jsem se s tim životopisem namořil. Na tolik hnusnejch věcí jsem si vzpomněl. Ale i hezkejch, až mě to překvapilo. Třeba ten Olda Šetrný. A von si jenom řekne „V pořádku. Já to nechci, to bylo pro vás.“ Myslel jsem si, že mi na základě toho, že mě bude znát, nějak pomůže. Prd. Tomu řikám doktor. Tátovi nakonec dal aspoň prášky.
7. května, doma
Volal jsem K., že už asi nepřídu, že je všechno v pohodě. Nechápu, jak je to možný. Tělocvik nepomůže, farář, modlitby nepomůžou, pak stačej tři dopoledne u psychológa a jeden blbej životopis, a mám sílu k milování i k rozchodu, k čemukoli. A taky s tátou jsme si nějak začli víc rozumět. Musím K. doporučit víc lidem, ať se nebojej. Co si vo tom lidi myslej nesmyslů. A vida.
Okénko
Evropa
K psychologům nechoď
Jan Skála
K psychologům nechoď
Jan Skála
Evropa je
proměnlivý celek, který nemá pevně určené hranice. Ve středověku
se pro ni používal pojem „křesťanstvo“. To se ovšem
vyčerpalo v náboženských válkách, pak si Evropu rozdělily státy
a vynalezly národní šovinismus, ten se trochu vyčerpal
ve světových válkách a přišel nový věk bez válek, v němž
je hlavním úředním městem Evropy Brusel. Unie se rozpíná a těžko
říct, koho do „Evropy“ budeme ještě počítat. Snad
i Ukrajinu, Rusko, Turecko?
Sledovat Evropu je napínavé. Možná tenhle experiment brzy úplně zkrachuje, možná vznikne jeden velký stát a my se budeme mít především za Evropany. Integrace postupuje rychle, eurem se neplatí zdaleka všude, ale USA taky sjednotily měnu víc než po století existence. Evropa se už taky chystá na ústavu a třeba i prezidenta. Evropská myšlenka jednoty se od americké liší, ale obojí je nadšenecká vize kulturního i multikulturního společenství. Evropu tvoří staré státy, nové regiony a stále se „probouzí“ všelijaké národy (Katalánci, Skotové). A do toho promluví přistěhovalci. Evropa není jen tok zboží, ale sdílení společných hodnot i místních zvláštností. A chce být světovou velmocí. Těším se, že se Češi k moci, kterou budou ve světě mít, postaví odpovědně, a nebudou jen čekat, co jim kdo dá.
Sledovat Evropu je napínavé. Možná tenhle experiment brzy úplně zkrachuje, možná vznikne jeden velký stát a my se budeme mít především za Evropany. Integrace postupuje rychle, eurem se neplatí zdaleka všude, ale USA taky sjednotily měnu víc než po století existence. Evropa se už taky chystá na ústavu a třeba i prezidenta. Evropská myšlenka jednoty se od americké liší, ale obojí je nadšenecká vize kulturního i multikulturního společenství. Evropu tvoří staré státy, nové regiony a stále se „probouzí“ všelijaké národy (Katalánci, Skotové). A do toho promluví přistěhovalci. Evropa není jen tok zboží, ale sdílení společných hodnot i místních zvláštností. A chce být světovou velmocí. Těším se, že se Češi k moci, kterou budou ve světě mít, postaví odpovědně, a nebudou jen čekat, co jim kdo dá.
Povolání
Skládat historii z papírů
Rozhovor s Evou Fialovou a Mirkou Fůrovou, archivářkami Ústředního archivu ČCE
ptala se Eva Drozdová
Rozhovor s Evou Fialovou a Mirkou Fůrovou, archivářkami Ústředního archivu ČCE
ptala se Eva Drozdová
Archiv ČCE spravuje archivní fondy vzešlé z působnosti ústředních
orgánů ČCE, resp. evangelických církví a.v. a h.v. v Čechách
a na Moravě před rokem 1918. Z rozsáhlejších fondů
církevně-správních jsou tu též některé fondy seniorátní, vztahující
se k činnosti seniorátů před rokem 1918 i po něm. Dále
také archiválie církevních ústavů a církví zřízených školních
institucí, fondy spolkové a pozůstalosti některých osobností
činných na poli církve. Součástí ÚAČCE je sbírka starých tisků
a knihovna nabízející k prezenčnímu studiu především tituly
z oblasti církevních dějin.
Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako archivář? Ptám se na vzdělání.
EF: Pro kvalifikaci odborného archiváře je třeba absolvovat studium na filosofických fakultách, z nichž některé mají katedry archivnictví a pomocných věd historických. V českých zemích je důležité znát alespoň pasivně německy a latinsky, protože řada archiválií je v těchto jazycích, ale základní znalost dalších jazyků také neškodí. Naprosto nezbytná je znalost paleografie, bez ní laik neumí starší materiály ani přečíst. Praxe dělá archiváře - můj bývalý vedoucí ve státním archivu říkával, že archivářem, který zná „svůj“ archiv jako své boty, se člověk stává až po desetiletích.
Archivář - proč jste se rozhodly právě pro toto povolání?
EF: Začínala jsem praxí v krásném rožmberském archivu v třeboňském zámku a tam jsem poprvé držela v rukou několik set let staré listiny a rukopisy. Tam jsem také zjistila, jak pěkné, i když někdy obtížné, je se starými texty pracovat. Pro katedru archivnictví a pomocných věd historických jsem se rozhodla i vzhledem k minimálnímu „ideologickému zatížení“ tohoto oboru. Tehdy to byla pro mě dost podstatná skutečnost a musím říci, že v tomto směru mě katedra nezklamala. Studium spojovalo historii s lingvistikou, a moje záliba v latině mě přivedla hlavně ke středověkým pramenům ze 14. a 15. stol.
MF: Pro mě rozhodující byla práce spojená se SOČkou (středoškolská odborná činnost), kterou jsem psala ve třeťáku na gymplu. Psala jsem o uzavření gymnázia za protektorátu a osudech studentů deportovaných do terezínské Malé pevnosti. Archiv v Terezíně byl odstrašující, nad stolem byla natažená síť, protože ze stropu co chvíli padala omítka. Ale skládat dohromady ten příběh z papírů, přesto že neměly zrovna na růžích ustláno, mě hrozně bavilo.
Co dělá takový archivář?
MF: Já třeba nyní katalogizuji sbírku starých tisků (knihy do r. 1800, resp. 1850). Mimo ty základní údaje, které obsahuje každý knižní katalogový lístek, je součástí popisu takhle starých věcí typologický popis charakterizující tiskové písmo (typy) a výzdobu knihy. Stranou nezůstávají ani nejrůznější vpisky do knih, ať už exlibris, nebo jiné vlastnické zápisy spojené často s rodinnou kronikou, poznámkami o počasí, válce, ohni, najdou se i zmínky o historii knihy samotné. Výsledkem celé práce bude katalog v elektronické podobě evidující a zpřístupňující obsah sbírky starých tisků SR ČCE.
EF: Archivář využívá svých znalostí k tomu, aby jemu svěřené archiválie chránil, evidoval a odborně zpracovával. Takto zpracované archiválie je možné využít pro účely správní, vědecké či kulturně propagační (viz loňská výstava o Janu Karafiátovi připravená z materiálů Ústředního archivu ČCE). Velké archivy jsou dnes špičkově technicky vybavená pracoviště s konzervátorskými a restaurátorskými dílnami, komorami, v nichž se materiál chemickou cestou zbavuje plísní, klimatizovanými depozitáři a místnostmi pro pořádání, přístroji pro digitalizaci archiválií i zázemím pro badatele.
Jaká jsou „nej“ v Ústředním archivu ČCE – nejstarší, nejmenší, nejvzácnější…
MF: Nejstarším vzácným tiskem v naší sbírce je prvotisk Bible pražské, vydaný na Starém Městě pražském u Jana Kampa roku 1488. Velmi vzácná je také Bible benátská, která vyšla na náklady několika pražských měšťanů v Benátkách roku 1506. Obě dvě knihy máme po dvou exemplářích. Co se velikosti týká, nejsou zase tak časté extrémy. Bible nebo postila byla určena pro domácí čtení, tomu odpovídá i větší formát těchto knih i přes 30cm, zatímco sbírku modliteb či zpěvník si mohl vzít člověk s sebou na cesty. Neznámé není ani pašování nekatolických knih do Čech, které také předpokládalo knihy skladnější. Tzv. Kleychvy špalíčky vydávané v 18. stol. v Žitavě mívají rozměry kolem 15 x 7cm.
EF: Dalším „nej“ je originál německé kupní smlouvy z 9. dubna 1791, v níž pražský měšťan Franz Kehrn prodává zástupcům německého evangelického sboru v Praze bývalý kostel sv. Michala na Novém Městě pražském s okolním pozemkem za sumu 1527 zlatých.
Jak velkou máte doma knihovnu? V jakém ji máte pořádku?
MF: Knihovnu mám momentálně schovanou u kamarádky v banánových krabicích, je jich asi osm, takže žádná velká knihovna. Je to převážně odborná literatura, nějaká beletrie a pár knížek básniček. Na privát s sebou jsem si vzala jen pár nejoblíbenějších knih.
EF: Nevím přesně, asi něco mezi 800-1000 svazky. Nemám to sepsáno, ale dost dobře vím, kam pro kterou knihu sáhnout.
Děkuju Vám oběma za rozhovor.
Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako archivář? Ptám se na vzdělání.
EF: Pro kvalifikaci odborného archiváře je třeba absolvovat studium na filosofických fakultách, z nichž některé mají katedry archivnictví a pomocných věd historických. V českých zemích je důležité znát alespoň pasivně německy a latinsky, protože řada archiválií je v těchto jazycích, ale základní znalost dalších jazyků také neškodí. Naprosto nezbytná je znalost paleografie, bez ní laik neumí starší materiály ani přečíst. Praxe dělá archiváře - můj bývalý vedoucí ve státním archivu říkával, že archivářem, který zná „svůj“ archiv jako své boty, se člověk stává až po desetiletích.
Archivář - proč jste se rozhodly právě pro toto povolání?
EF: Začínala jsem praxí v krásném rožmberském archivu v třeboňském zámku a tam jsem poprvé držela v rukou několik set let staré listiny a rukopisy. Tam jsem také zjistila, jak pěkné, i když někdy obtížné, je se starými texty pracovat. Pro katedru archivnictví a pomocných věd historických jsem se rozhodla i vzhledem k minimálnímu „ideologickému zatížení“ tohoto oboru. Tehdy to byla pro mě dost podstatná skutečnost a musím říci, že v tomto směru mě katedra nezklamala. Studium spojovalo historii s lingvistikou, a moje záliba v latině mě přivedla hlavně ke středověkým pramenům ze 14. a 15. stol.
MF: Pro mě rozhodující byla práce spojená se SOČkou (středoškolská odborná činnost), kterou jsem psala ve třeťáku na gymplu. Psala jsem o uzavření gymnázia za protektorátu a osudech studentů deportovaných do terezínské Malé pevnosti. Archiv v Terezíně byl odstrašující, nad stolem byla natažená síť, protože ze stropu co chvíli padala omítka. Ale skládat dohromady ten příběh z papírů, přesto že neměly zrovna na růžích ustláno, mě hrozně bavilo.
Co dělá takový archivář?
MF: Já třeba nyní katalogizuji sbírku starých tisků (knihy do r. 1800, resp. 1850). Mimo ty základní údaje, které obsahuje každý knižní katalogový lístek, je součástí popisu takhle starých věcí typologický popis charakterizující tiskové písmo (typy) a výzdobu knihy. Stranou nezůstávají ani nejrůznější vpisky do knih, ať už exlibris, nebo jiné vlastnické zápisy spojené často s rodinnou kronikou, poznámkami o počasí, válce, ohni, najdou se i zmínky o historii knihy samotné. Výsledkem celé práce bude katalog v elektronické podobě evidující a zpřístupňující obsah sbírky starých tisků SR ČCE.
EF: Archivář využívá svých znalostí k tomu, aby jemu svěřené archiválie chránil, evidoval a odborně zpracovával. Takto zpracované archiválie je možné využít pro účely správní, vědecké či kulturně propagační (viz loňská výstava o Janu Karafiátovi připravená z materiálů Ústředního archivu ČCE). Velké archivy jsou dnes špičkově technicky vybavená pracoviště s konzervátorskými a restaurátorskými dílnami, komorami, v nichž se materiál chemickou cestou zbavuje plísní, klimatizovanými depozitáři a místnostmi pro pořádání, přístroji pro digitalizaci archiválií i zázemím pro badatele.
Jaká jsou „nej“ v Ústředním archivu ČCE – nejstarší, nejmenší, nejvzácnější…
MF: Nejstarším vzácným tiskem v naší sbírce je prvotisk Bible pražské, vydaný na Starém Městě pražském u Jana Kampa roku 1488. Velmi vzácná je také Bible benátská, která vyšla na náklady několika pražských měšťanů v Benátkách roku 1506. Obě dvě knihy máme po dvou exemplářích. Co se velikosti týká, nejsou zase tak časté extrémy. Bible nebo postila byla určena pro domácí čtení, tomu odpovídá i větší formát těchto knih i přes 30cm, zatímco sbírku modliteb či zpěvník si mohl vzít člověk s sebou na cesty. Neznámé není ani pašování nekatolických knih do Čech, které také předpokládalo knihy skladnější. Tzv. Kleychvy špalíčky vydávané v 18. stol. v Žitavě mívají rozměry kolem 15 x 7cm.
EF: Dalším „nej“ je originál německé kupní smlouvy z 9. dubna 1791, v níž pražský měšťan Franz Kehrn prodává zástupcům německého evangelického sboru v Praze bývalý kostel sv. Michala na Novém Městě pražském s okolním pozemkem za sumu 1527 zlatých.
Jak velkou máte doma knihovnu? V jakém ji máte pořádku?
MF: Knihovnu mám momentálně schovanou u kamarádky v banánových krabicích, je jich asi osm, takže žádná velká knihovna. Je to převážně odborná literatura, nějaká beletrie a pár knížek básniček. Na privát s sebou jsem si vzala jen pár nejoblíbenějších knih.
EF: Nevím přesně, asi něco mezi 800-1000 svazky. Nemám to sepsáno, ale dost dobře vím, kam pro kterou knihu sáhnout.
Děkuju Vám oběma za rozhovor.
Vztahy
Když se jim nevyrovnám
Kamarádi v naší partě mě přemlouvají, abych s nimi víc pil, kouřil i lehké drogy. Nechce se mi, mám z toho strach, je to ale jediná parta lidí, kde mě berou mezi sebe. Když se jim nevyrovnám, možná se vyřadím. Co s tím?
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež
Kamarádi v naší partě mě přemlouvají, abych s nimi víc pil, kouřil i lehké drogy. Nechce se mi, mám z toho strach, je to ale jediná parta lidí, kde mě berou mezi sebe. Když se jim nevyrovnám, možná se vyřadím. Co s tím?
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež
Viďte,
je zlé se vyřadit. Každý signál „nepatříš k nám,
hele, když seš takový, tak si jdi“ bodne. Přicházejí k nám
do střediska děti nebo mladí lidé zdeptaní šikanou –
a její hlavní forma je „jenom“ to, že třída jim
dává rozličnými způsoby najevo „nebereme tě“ (třeba
izolací od informací, odmítáním pomoci apod.). Tak dobře rozumím
Vaší ochotě něco pro to udělat, abyste nebyl vyřazen. A taky
sdílím Vaši obavu, že toho dělání může být už moc.
Zavzpomínejte: o čem se v partě mluví, když zrovna není u úst půllitr nebo se nezapaluje cigareta? Co parta dělá, pokud zrovna nepije nebo nekouří? Představuji si, že odpovíte buď:
– Nemluví o ničem, co by stálo za to; jenom, kdo se jak ožral, jaká je která holka, kde sehnat trávu… Nedělají dohromady nic kromě pití, kouření a hulení („trávy“). Anebo:
– Mluví o svých rodinách, o pití, o škole, o holkách, o politice, o trávě, o náboženství, co přečetli… Chodí na koncerty, do kina, do hospody, do hor, hrají fotbálek…
Odpovíte-li prvním způsobem, pak myslím, že ta parta Vám dává příliš málo, než abyste se ohrožoval, když k ní budete patřit. Ba, přináší pocit „někam patřím“. Ale vratký, nevydatný. Jak zpívá Hana Hegerová, „kdo žízeň má, ten pije z louží, a kdo hlad má, ,,ten kůru jí“. Nepatřit k takové partě, unést to být bez ní, může být Vaše vítězství. A otevřete tak možnost časem patřit do jiného společenství.
Odpovíte-li druhým způsobem, je to, myslím, jiné. Setkávám se totiž s hlubokými, řekl bych „filosofickými“ pijáky, kuřáky, „huliči“. To, že vstupují opakovaně do opojení, jako by jim pomáhalo unést složitost světa a života. Že „je spousta cest a já nevím, kam vedou“. Časem dozrají a nějaké ty odpovědi najdou. A nějaké nenajdou, ale dokáží žít bez odpovědí i bez opojení. Ovšem, jsou mezi nimi i takoví, kteří se časem dostanou do psychické závislosti na marihuaně nebo alkohol budou držet stěží na hranici kontrolovaného pití. Takže, jestli Vaše parta je spíš taková, stojí za to zůstat s ní v kontaktu. Držet si své zásady. Sdílet s ní to hluboké, distancovat se v tom nebezpečném. Tím ji vlastně svým způsobem otestujete: jestli je dost hluboká, unese Vaši jinakost. A bude si Vás trochu dobírat a trochu jí budete imponovat. Najdete-li tam jednoho spojence, to už budete „nekuřácká frakce“ a bude snazší být jeden z nich, a přitom ne ve všem jako oni.
Čtete to a říkáte si: jsou tak něco mezi, jak se tedy rozhodnout? To je svízel. Skoro všecko v životě je „tak něco mezi“. Snad vám aspoň ten popis mezních podob trochu usnadnil to ohledávání, kde „mezi“ se ta vaše parta nachází.
Zavzpomínejte: o čem se v partě mluví, když zrovna není u úst půllitr nebo se nezapaluje cigareta? Co parta dělá, pokud zrovna nepije nebo nekouří? Představuji si, že odpovíte buď:
– Nemluví o ničem, co by stálo za to; jenom, kdo se jak ožral, jaká je která holka, kde sehnat trávu… Nedělají dohromady nic kromě pití, kouření a hulení („trávy“). Anebo:
– Mluví o svých rodinách, o pití, o škole, o holkách, o politice, o trávě, o náboženství, co přečetli… Chodí na koncerty, do kina, do hospody, do hor, hrají fotbálek…
Odpovíte-li prvním způsobem, pak myslím, že ta parta Vám dává příliš málo, než abyste se ohrožoval, když k ní budete patřit. Ba, přináší pocit „někam patřím“. Ale vratký, nevydatný. Jak zpívá Hana Hegerová, „kdo žízeň má, ten pije z louží, a kdo hlad má, ,,ten kůru jí“. Nepatřit k takové partě, unést to být bez ní, může být Vaše vítězství. A otevřete tak možnost časem patřit do jiného společenství.
Odpovíte-li druhým způsobem, je to, myslím, jiné. Setkávám se totiž s hlubokými, řekl bych „filosofickými“ pijáky, kuřáky, „huliči“. To, že vstupují opakovaně do opojení, jako by jim pomáhalo unést složitost světa a života. Že „je spousta cest a já nevím, kam vedou“. Časem dozrají a nějaké ty odpovědi najdou. A nějaké nenajdou, ale dokáží žít bez odpovědí i bez opojení. Ovšem, jsou mezi nimi i takoví, kteří se časem dostanou do psychické závislosti na marihuaně nebo alkohol budou držet stěží na hranici kontrolovaného pití. Takže, jestli Vaše parta je spíš taková, stojí za to zůstat s ní v kontaktu. Držet si své zásady. Sdílet s ní to hluboké, distancovat se v tom nebezpečném. Tím ji vlastně svým způsobem otestujete: jestli je dost hluboká, unese Vaši jinakost. A bude si Vás trochu dobírat a trochu jí budete imponovat. Najdete-li tam jednoho spojence, to už budete „nekuřácká frakce“ a bude snazší být jeden z nich, a přitom ne ve všem jako oni.
Čtete to a říkáte si: jsou tak něco mezi, jak se tedy rozhodnout? To je svízel. Skoro všecko v životě je „tak něco mezi“. Snad vám aspoň ten popis mezních podob trochu usnadnil to ohledávání, kde „mezi“ se ta vaše parta nachází.
Film
Když se život nemazlí
Petr Sláma
Petr Sláma
Kdo by si
myslel, že – když je člověk sám, nemá kde bydlet a živí
se sběrem starého šrotu a papíru – nemůže už být
hůř, ten ať zajde do kina na polský film „Edi“
režiséra Piotra Trzaskalského. Nevzhledný Edi obývá opuštěný dům
v kterémsi průmyslovém velkoměstě dnešního Polska. Tramvaje tam
jezdí jako u nás, auta i lidé jsou oblečení jako my.
Po večerech si Edi čte z knih nalezených na smetišti.
Jeho kumpán, koktavý Jureczek, sní o tom, že bude bohatý
a koupí si tři televize. Aby se víc přiblížil skutečným
lidem. Těm žijícím, neboť jsou na obrazovce. „A ty teď
nežiješ?“, ptá se ho Edi.
Pak se jim do života vlomí násilí. Edi ztrácí střechu nad hlavou i část sebe. A něco nového a krásného vzniká. Jenomže...
Kdo ještě neznal všechny polské nadávky, film mu je prozradí; z češtiny je jim dobře rozumět i bez titulků. A přitom ani stopy po nářku nad lehkými mravy dnešní doby, ani kapka bahýnka sladkého světabolu. Edi je kázáním o tom, jak žhavě aktuální mohou dnes být slova o trpícím služebníkovi z proroctví Izajášova (Iz 53,1-9). Je to krásný film.
Pak se jim do života vlomí násilí. Edi ztrácí střechu nad hlavou i část sebe. A něco nového a krásného vzniká. Jenomže...
Kdo ještě neznal všechny polské nadávky, film mu je prozradí; z češtiny je jim dobře rozumět i bez titulků. A přitom ani stopy po nářku nad lehkými mravy dnešní doby, ani kapka bahýnka sladkého světabolu. Edi je kázáním o tom, jak žhavě aktuální mohou dnes být slova o trpícím služebníkovi z proroctví Izajášova (Iz 53,1-9). Je to krásný film.
Dělníci víry
Podej mi ruku,
povedu tě
Rozhovor s Jitkou Richterovou
ptala se Marie Medková
povedu tě
Rozhovor s Jitkou Richterovou
ptala se Marie Medková
Povídala
jsem si s ředitelkou Speciální církevní školy v Čáslavi,
která je součástí střediska Diakonie ČCE Marta.
Kdy to všechno začalo?
Středisko bylo otevřeno 2.
Jak jste se k tomu dostala vy?
Bratr farář v té době administroval sbor v Čáslavi, do kterého patřím. Nabídl mi, jestli bych v takovém projektu nechtěla pracovat. Byla jsem v té době na mateřské dovolené a práce ve stacionáři s dětmi s postižením mne velmi zaujala a měla prostě smysl. Takže jsem řekla ano. Asi také proto, že jsem se sama setkala ve své rodině s dětskou mozkovou obrnou. Moje sestra jezdila každý rok na tři měsíce do lázní. Prospívalo jí to, co se týče rehabilitace, stylu chůze, ale vztahově určitě strádala. To si člověk do života odnese. Jsme dvojčata, takže vazba na sourozence je větší, tak to bylo i na mě hodně. Trošku mi to vrtalo hlavou a ta myšlenka mít stacionář - centrum, odkud se děti mohou každý den vrátit domů, mi připadala strašně skvělá. Nejsem původně pedagog ani psycholog, ale tady se mi vyplnilo přání dělat něco smysluplného, něco nového v této oblasti. Zlepšení kvality života postižených lidí, to je nosná životní myšlenka, kterou prosazuji.
Jaké to bylo v počátcích?
S rodinou Šenkapounových jsme vybrali několik prvních nejbližších spolupracovníků. Ti se vzdávali profesí, které měli, a šli dělat do Diakonie za minimální mzdu – z nadšení pro věc. Měli jsme možnost získat dvě místnosti v přízemí budovy bývalého evangelického učitelského ústavu po školce, která se postupně během tří let vystěhovala do nové budovy. Dneska už máme k dispozici celou budovu.
Měli jsme tu učitelky z mateřské školy, zdravotní sestry... Personál, to byli nadšenci, které jsme porůznu posbírali. Vzpomínám na významného spolupracovníka v té době Jana Lacinu. Ten mi moc pomáhal asi tři roky.
Vzdělávat jsme se začali na Evangelické akademii v Praze. Nástavbové studium trvalo dva roky a bylo zakončeno maturitou ze speciální pedagogiky.
Po revoluci tu střediska pro práci s postiženými teprve začínala. Kde jste brali inspiraci?
Hrozně nám pomohla návštěva v Holandsku po půl roce naší práce tady. Čtrnáct dní byla celá naše skupina v Hartenbergu, ve velkém ústavu. Viděli jsme rozsah postižení, jak se s klienty dá pracovat. Těžká postižení, kombinované vady, to jsme tady ještě vůbec neměli. To jsme viděli až v Holandsku. Pobyt nás strašně obohatil, a myslím, že dodnes z toho čerpám. Získali jsme tam přátele, kteří se s námi dodnes stýkají a pomáhají nám, zprostředkovávají nám různé návštěvy, možnost vidět něco nového, což je dobře. Naplní vás to silou, když už nevíte, kudy kam, tak vám někdo pomůže – to je výborné.
Jaká byla vize na začátku, jak by mělo středisko fungovat? Změnilo se něco z vašich představ o budoucnosti?
Na začátku jsme neměli tak obrovské plány. Chtěli jsme zařídit stacionář, aby děti mohly denně docházet domů, to byla první hlavní myšlenka. Jenomže prakticky hned jsme zjistili, že to pro některé klienty není úplně ideální. Tak jsme začali přemýšlet o chráněném bydlení pro menší skupinu lidí, asi o 6-8 lidech. Později se rozšířil okruh, odkud jsme sváželi klienty, takže bydlení bylo nutné vybudovat a od roku 1998 funguje. Současně jsme se zabývali myšlenkou ergoterapeutické a chráněné dílny, která se postupem doby také změnila. Momentálně jsou tu sociální dílny, to znamená keramika, textilní dílna a učí se tu i domácí práce.
Koncepce se nezměnila. Stále se snažíme o zlepšení kvality života našich klientů, o jejich zařazení do normálního života. Naše představa je ale stále větší, protože teď jsou jiné možnosti, než byly na začátku.
Jak vypadá středisko Diakonie dnes? Co všechno tu najdeme?
Celým jménem se jmenujeme Diakonie ČCE - středisko Marta pro lidi s postižením a Speciální církevní škola. Je tu tedy denní centrum, speciální škola, sociální dílny, domov pro 12 klientů a respitní péče. Jsme speciální škola, a tak musíme pracovat individuálně a podle speciálních metod.
Kdy se začalo s vyučováním klientů?
Speciálního pedagoga jsme tu měli od začátku, Lenku Třešnákovou, která se věnovala výchovám. Hned, jak to bylo možné, jsme založili jednu třídu speciální pomocné školy a začali jsme děti i vyučovat. Sami jsme si vytvářeli pomůcky, tenkrát se to ještě nedalo koupit. Někdo nám ušil kuličkový bazén a omyvatelnou dětskou stavebnici, všechno jsme tvořili na koleně.
Jak se dozví rodina s postiženým dítětem o existenci Diakonie?
Občas se o nás píše v místních novinách – čáslavských nebo kutnohorských, pro rodiče klientů vydáváme aktuality, kde se dozvědí, co se další měsíc bude ve středisku dít, před Vánoci pořádáme sbírku Modrý andílek (sbírka určená pro stavbu a vybavení rehabilitace, pro středisko Diakonie), kterou jsme inzerovali v novinách a s níž jsme obcházeli školy, obchody, firmy, byla to rozsáhlá akce. Pro veřejnost se vydávají taková leporela, kde se píše, co děláme, co nás čeká, na co vybíráme, aby veřejnost věděla, co jsme za vybrané peníze koupili. Každý rok se vydává výroční zpráva, to se rozesílá sponzorům.
Když chce někdo pomáhat nebo pracovat v Diakonii, co by měl(a) dělat?
Musí přijít mezi nás. Vítáme dobrovolné spolupracovníky. Když přijdete jako dobrovolník, vyzkoušíte si, jestli na tu práci stačíte, jestli byste zvládala situace, které tu nastávají. Mladí lidé mezi nás často chodí, třeba když potřebují získat body k přijímacím zkouškám, takže si ohmátnou, jestli to zvládnou, nebo ne. Pak sem chodí taky praktikanti ze středních škol.
Je samozřejmé, že ne každý speciální pedagog tuto práci zvládne a ne každého speciálního pedagoga přijmeme, protože názory na tuhle praxi jsou různé. Speciální metody zvláště pro kombinovaně postižené děti a děti s autismem jsou velmi náročné a individuální přístup ke klientům vyžaduje opravdu celého člověka. Snažíme se pracovat i pod supervizí a uplatňovat týmovou spolupráci. Supervize směřuje k tomu, abychom se stmelili a pracovali jako jeden s klientem, který je středem naší práce. Hned na druhém místě je partnerská spolupráce s rodiči. Existují tu už pracovní skupinky, které se radí o metodách, aby přístup byl ze všech stran stejný. Daří se to, prošli jsme několika výcviky, ale ani výcvik nezaručí bezchybný přístup.
Děkuji za rozhovor.
Kdy to všechno začalo?
Středisko bylo otevřeno 2.
Jak jste se k tomu dostala vy?
Bratr farář v té době administroval sbor v Čáslavi, do kterého patřím. Nabídl mi, jestli bych v takovém projektu nechtěla pracovat. Byla jsem v té době na mateřské dovolené a práce ve stacionáři s dětmi s postižením mne velmi zaujala a měla prostě smysl. Takže jsem řekla ano. Asi také proto, že jsem se sama setkala ve své rodině s dětskou mozkovou obrnou. Moje sestra jezdila každý rok na tři měsíce do lázní. Prospívalo jí to, co se týče rehabilitace, stylu chůze, ale vztahově určitě strádala. To si člověk do života odnese. Jsme dvojčata, takže vazba na sourozence je větší, tak to bylo i na mě hodně. Trošku mi to vrtalo hlavou a ta myšlenka mít stacionář - centrum, odkud se děti mohou každý den vrátit domů, mi připadala strašně skvělá. Nejsem původně pedagog ani psycholog, ale tady se mi vyplnilo přání dělat něco smysluplného, něco nového v této oblasti. Zlepšení kvality života postižených lidí, to je nosná životní myšlenka, kterou prosazuji.
Jaké to bylo v počátcích?
S rodinou Šenkapounových jsme vybrali několik prvních nejbližších spolupracovníků. Ti se vzdávali profesí, které měli, a šli dělat do Diakonie za minimální mzdu – z nadšení pro věc. Měli jsme možnost získat dvě místnosti v přízemí budovy bývalého evangelického učitelského ústavu po školce, která se postupně během tří let vystěhovala do nové budovy. Dneska už máme k dispozici celou budovu.
Měli jsme tu učitelky z mateřské školy, zdravotní sestry... Personál, to byli nadšenci, které jsme porůznu posbírali. Vzpomínám na významného spolupracovníka v té době Jana Lacinu. Ten mi moc pomáhal asi tři roky.
Vzdělávat jsme se začali na Evangelické akademii v Praze. Nástavbové studium trvalo dva roky a bylo zakončeno maturitou ze speciální pedagogiky.
Po revoluci tu střediska pro práci s postiženými teprve začínala. Kde jste brali inspiraci?
Hrozně nám pomohla návštěva v Holandsku po půl roce naší práce tady. Čtrnáct dní byla celá naše skupina v Hartenbergu, ve velkém ústavu. Viděli jsme rozsah postižení, jak se s klienty dá pracovat. Těžká postižení, kombinované vady, to jsme tady ještě vůbec neměli. To jsme viděli až v Holandsku. Pobyt nás strašně obohatil, a myslím, že dodnes z toho čerpám. Získali jsme tam přátele, kteří se s námi dodnes stýkají a pomáhají nám, zprostředkovávají nám různé návštěvy, možnost vidět něco nového, což je dobře. Naplní vás to silou, když už nevíte, kudy kam, tak vám někdo pomůže – to je výborné.
Jaká byla vize na začátku, jak by mělo středisko fungovat? Změnilo se něco z vašich představ o budoucnosti?
Na začátku jsme neměli tak obrovské plány. Chtěli jsme zařídit stacionář, aby děti mohly denně docházet domů, to byla první hlavní myšlenka. Jenomže prakticky hned jsme zjistili, že to pro některé klienty není úplně ideální. Tak jsme začali přemýšlet o chráněném bydlení pro menší skupinu lidí, asi o 6-8 lidech. Později se rozšířil okruh, odkud jsme sváželi klienty, takže bydlení bylo nutné vybudovat a od roku 1998 funguje. Současně jsme se zabývali myšlenkou ergoterapeutické a chráněné dílny, která se postupem doby také změnila. Momentálně jsou tu sociální dílny, to znamená keramika, textilní dílna a učí se tu i domácí práce.
Koncepce se nezměnila. Stále se snažíme o zlepšení kvality života našich klientů, o jejich zařazení do normálního života. Naše představa je ale stále větší, protože teď jsou jiné možnosti, než byly na začátku.
Jak vypadá středisko Diakonie dnes? Co všechno tu najdeme?
Celým jménem se jmenujeme Diakonie ČCE - středisko Marta pro lidi s postižením a Speciální církevní škola. Je tu tedy denní centrum, speciální škola, sociální dílny, domov pro 12 klientů a respitní péče. Jsme speciální škola, a tak musíme pracovat individuálně a podle speciálních metod.
Kdy se začalo s vyučováním klientů?
Speciálního pedagoga jsme tu měli od začátku, Lenku Třešnákovou, která se věnovala výchovám. Hned, jak to bylo možné, jsme založili jednu třídu speciální pomocné školy a začali jsme děti i vyučovat. Sami jsme si vytvářeli pomůcky, tenkrát se to ještě nedalo koupit. Někdo nám ušil kuličkový bazén a omyvatelnou dětskou stavebnici, všechno jsme tvořili na koleně.
Jak se dozví rodina s postiženým dítětem o existenci Diakonie?
Občas se o nás píše v místních novinách – čáslavských nebo kutnohorských, pro rodiče klientů vydáváme aktuality, kde se dozvědí, co se další měsíc bude ve středisku dít, před Vánoci pořádáme sbírku Modrý andílek (sbírka určená pro stavbu a vybavení rehabilitace, pro středisko Diakonie), kterou jsme inzerovali v novinách a s níž jsme obcházeli školy, obchody, firmy, byla to rozsáhlá akce. Pro veřejnost se vydávají taková leporela, kde se píše, co děláme, co nás čeká, na co vybíráme, aby veřejnost věděla, co jsme za vybrané peníze koupili. Každý rok se vydává výroční zpráva, to se rozesílá sponzorům.
Když chce někdo pomáhat nebo pracovat v Diakonii, co by měl(a) dělat?
Musí přijít mezi nás. Vítáme dobrovolné spolupracovníky. Když přijdete jako dobrovolník, vyzkoušíte si, jestli na tu práci stačíte, jestli byste zvládala situace, které tu nastávají. Mladí lidé mezi nás často chodí, třeba když potřebují získat body k přijímacím zkouškám, takže si ohmátnou, jestli to zvládnou, nebo ne. Pak sem chodí taky praktikanti ze středních škol.
Je samozřejmé, že ne každý speciální pedagog tuto práci zvládne a ne každého speciálního pedagoga přijmeme, protože názory na tuhle praxi jsou různé. Speciální metody zvláště pro kombinovaně postižené děti a děti s autismem jsou velmi náročné a individuální přístup ke klientům vyžaduje opravdu celého člověka. Snažíme se pracovat i pod supervizí a uplatňovat týmovou spolupráci. Supervize směřuje k tomu, abychom se stmelili a pracovali jako jeden s klientem, který je středem naší práce. Hned na druhém místě je partnerská spolupráce s rodiči. Existují tu už pracovní skupinky, které se radí o metodách, aby přístup byl ze všech stran stejný. Daří se to, prošli jsme několika výcviky, ale ani výcvik nezaručí bezchybný přístup.
Děkuji za rozhovor.
EkoKaňon
Koho topí změny civilizací
Vojtěch Veselý
Vojtěch Veselý
Nepopulární,
a tudíž málo známá lidová moudrost zní: každou dobrou věc někdo
odskáče. Vynález brýlí zbavil živnosti oční bylinkáře; přesto si
na experty v optice nestěžujeme, ačkoli potopili jedno
z pracovních odvětví. V naší české kotlince se, doufejme,
bude také potápět, poněvadž se chystá zavedení tzv. ekologické
daně. Ve zkratce: podniky platí tím vyšší daň, čím více
znečišťují okolí. Nakonec se vybere stejně, akorát čistotní
platí do společné kasy méně než špinavci, jejichž vinou ostatně
vzniká nutnost leccos sanovat, na což jdou nemalé sumy
z centrálních zdrojů. Logické a vyzkoušené je, že škodlivé
provozy se svých zaměstnanců postupně musí zbavovat –
nemají na ně peníze. Nicméně vznikají nová pracovní místa přímo
spojená se snahou vyrábět bez nároků na přírodu, takže
zaměstnanci se akorát plynule přesouvají z podniků
zastaralých k čisté a moderní konkurenci. Ať se tedy
vyrábí s ohledy na životní prostředí či bez nich, na počet
pracovních míst to vliv nemá. Kdo pak plánovanou reformu v duchu
lidové moudrosti odskáče, se dá soudit podle toho, kdo se ji
snaží maximálně komplikovat: zasloužilí šéfové tahounů průmyslu
dávných časů. Myšlenka, že ten, kdo desetiletí zastával vedoucí
pozici v podniku nesoucím přízvisko národního stříbra, bude bez
problémů hledat a nacházet místo u renomované společnosti,
je naivní. V případě jejich existence jde o příslovečné
potápění.
Manželé Tofflerovi, přední američtí futurologové, rozpoznávají tři civilizace, které se během dějin lidstva vystřídaly. První byla založena na zemědělství – která společnost jej měla nejlépe zorganizované, té se nejlépe dařilo – následovala civilizace průmyslová, která se posledních cca čtyřicet let mění v civilizaci založenou na vědě a vzdělání. Období, kdy jedna civilizace nahrazuje druhou, nazývají Tofflerovi bez okolků revolucí, poněvadž stoupenci starých struktur se snaží zabránit nástupu nových. Daří se jim to, nasbírali si zastánce v politické sféře v dobách, kdy jejich podniky prosperovaly. Vstřícnější přístup k životnímu prostředí je se třetí civilizací úzce a příznivě spojen, je tedy vítána a vyplatí se napomáhat jejímu upevnění. Ona se tak jako tak prosadí a s objevením jejích výhod ani nevzpomeneme osudu průmyslových matadorů tohoto přechodného období.
Manželé Tofflerovi, přední američtí futurologové, rozpoznávají tři civilizace, které se během dějin lidstva vystřídaly. První byla založena na zemědělství – která společnost jej měla nejlépe zorganizované, té se nejlépe dařilo – následovala civilizace průmyslová, která se posledních cca čtyřicet let mění v civilizaci založenou na vědě a vzdělání. Období, kdy jedna civilizace nahrazuje druhou, nazývají Tofflerovi bez okolků revolucí, poněvadž stoupenci starých struktur se snaží zabránit nástupu nových. Daří se jim to, nasbírali si zastánce v politické sféře v dobách, kdy jejich podniky prosperovaly. Vstřícnější přístup k životnímu prostředí je se třetí civilizací úzce a příznivě spojen, je tedy vítána a vyplatí se napomáhat jejímu upevnění. Ona se tak jako tak prosadí a s objevením jejích výhod ani nevzpomeneme osudu průmyslových matadorů tohoto přechodného období.
Oceány a pouště
Nejdříve
chvály oceánů (8.), pak spílání suchým pouštím (17.) nás čeká
v červnu. Tradiční rybářství se dnes ale změnilo v globální
průmyslové odvětví, které je schopno narušit balanci složitého
mořského ekosystému i v tak obrovském rozsahu, jakým jsou
světové oceány. Pole aspoň hnojíme, hospodářská zvířata krmíme, ale
z moře jen vytahujeme úlovky, až se z toho hroutí
rybí populace. Od konce osmdesátých let brázdí hladiny oceánů
moře stále modernějších lodí, ale loví méně milionů tun masa.
Paradox: sucho s mokrem mají k sobě stejně daleko, jako
všechna antonyma, nicméně oceány pustnou. Ach jo.
.
Co bylo
Co bude
Z cest
O místě, kde sloni dávají dobrou noc,
aneb „mzungu“ v Keni
Martina Janská - část II.
aneb „mzungu“ v Keni
Martina Janská - část II.
Jak
se žije na venkově
Ale Marmanet je také nepřehledné množství kukuřičných polí a pšeničných lánů, výhledy na kopce a údolíčka, udržované „shamby“ (zahrady, nikoli však určené k pěstování květin, ale zeleniny), stáda krav, ovcí a koz, které se pasou všude tam, kam jen oko dohlédne. Jedno z krásných míst v okolí Marmanetu je Marmanet Forest, v němž bydlí divocí sloni, kteří v době sklizně kukuřice vyráží z lesa na výpravu za obživou. Les je možné navštívit jen za světla, a to jen okrajové části blízko lidských obydlí. Rostou tam jiné stromy než v evropských lesích – pinie, cypřiše, eukalypty a akácie a jiné, s kmeny širokými a zřasenými, s rozložitými korunami, s trny nebo barevnými květy ve větvích. V lese to zní rozličnými zvuky, ptáci, brouci a jiný hmyz společně zpívají, cvrlikají, pískají a vydávají množství zvuků, které tmavému a příjemně chladnému lesu dodávají na majestátnosti.
V Marmanetu, což je typický a opravdový keňský venkov, je život z našeho pohledu jednoduchý a prostý. Vstává se brzy, mezi 5.30 a 6.00, dojí se krávy, rozdělává se oheň, aby se mohl uvařit čaj, pak se krávy vedou na pastvu, děti odchází do školy, rodiče uklízí, perou, vaří, pracují na „shambě“, jdou pro dřevo nebo pro vodu. Všechny tyto úkony se opakují každodenně. Málokdo má v Marmanetu elektřinu, po večerech se svítí petrolejkou a jako jediné spojení se světem fungují tranzistorová radia, ty má naopak snad každý. A tak se z každé domácnosti během dne ozývají různé melodie, zprávy v angličtině, svahilštině, a oznámení, podle toho, jakou rozhlasovou stanici ta která rodina upřednostňuje.
Bydlí se v přízemních domcích z hlíny nebo ze dřeva, s plechovou střechou, vnitřek je polepený starými novinami a kalendáři, v žádné domácnosti nechybí svatý obrázek. Vybavení je jen nejnutnější – křesla nebo stoličky, sedačka, stůl, postele. Oblečení se místo do skříní přehazuje přes drát, který je natažen až u stropu, a zbytek věcí je uložen v papírových krabicích pod postelí nebo pod stolem. Kuchyně je samostatným objektem, většinou je to dřevěná budka, stojící kousek od obytného domu. Tam je otevřené ohniště, pár polic s nádobím, hrnce, barely s vodou, hromada dřeva. Všechno nejdůležitější se vlastně odbývá v kuchyni, kde na ohništi skoro neustále vře v hrnci voda, kde se myje nádobí, kde se škrábou brambory a mrkev, vylupují zrníčka kukuřice, přebírají fazole nebo rýže, kde se přidávají čajové lístky do vody s mlékem, kde se jí a pije a kde se diskutuje a zpívá a poslouchá rádio, kde se modlí.
Mých pět týdnů v Marmanetu bylo nejen o kurzech počítačů s 15 dospělými studenty, o každodenním ujití tří kilometrů do „centra“ a zpět s notebookem na rameni, o diskuzi a snaze vzbudit ve studentech i kritický pohled na věci kolem nich, o vzájemném učení se, zlepšování struktury lekcí, o kytarových koncertech českých lidovek pod hvězdami na dvorku u Steva, ale také o vaření, mytí nádobí, chození pro vodu a pro dřevo, k sousedům pro mléko, nákupech petroleje, cukru a tuku na vaření, povídání o prezidentu Kibakim a o naději, která s ním pro Keňu znovu vzešla, o poměrech předtím a ještě dřív, o vdávání, zakládání rodiny, o nemocech, starostech, obavách, o letu letadlem, o psaní „esemesek“ a jak funguje mobilní telefon, povídání o jiném světě jménem Evropa a hledání něčeho společného se světem jménem Afrika.
Největší keňské přírodní bohatství – národní parky
Po ukončení své „počítačové mise“ jsem cestovala a co mě naopak nadchlo a co je neopakovatelné byly národní parky. Navštívila jsem jen tři – National Park And Lake Nakuru a National Park Naivisha And Hell´s Gate (oba ve střední Keni) a National park Amboseli na hranicích s Tanzánií. Když jsem poprvé v životě za jeden den shlédla všechna velká zvířata ve volné přírodě, byl to ten nejúžasnější zážitek. Parky jsou svět sám pro sebe, není možné se v nich volně pohybovat, jezdí se po nich v terénních vozech s průvodcem a mimo sezonu tam projíždíte skoro sami. Jedině po Naivasha National Park se může jezdit na kolech, což je opravdu zážitek. Když jedete otevřenou krajinou úplně sami a do ticha zní jen skřípot písku pod kolem, máte pocit, že v parku žádná zvířata být nemohou. Vtom se ale ozve jemné dunění kousek od vás, které sílí, a před vašimi zraky náhle přeběhne stádo zeber, antilop a těžkopádných buvolů, které vyplašilo skřípění vašeho kola. V úžasu zastavíte a tiše doufáte, že stádo svůj směr nezmění a že se neobrátí proti vám. Za stádem se zvedají jen oblaka prachu, jenž vám pomalu usedá na tvář. I taková může být návštěva parku.
Cestování po Keni
Navštívila jsem kromě parků také několik měst na západě a severozápadě Keni a pobřeží. V Keni jsou jen tři velká města – hlavní město Nairobi, u Indického oceánu Mombasa a u Viktoriina jezera Kisumu. Zbytek země jsou menší městečka, vesnice, osady a samoty. Kvalitní silnice vedou v Keni z Nairobi na jih do Mombasy (osm hodin jízdy autobusem) a z Nairobi na severozápad k hranicím s Ugandou (s přestupem šest až osm hodin jízdy). Jinak jsou to vedlejší komunikace a prašné cesty všelijaké kvality, v období dešťů většinou nesjízdné. Dopravu po celé zemi zajišťují mikrobusy Nissan zvané „matatu“, které mají kapacitu 19 cestujících včetně řidiče, ale ve skutečnosti jezdí v matatu tak kolem 25 lidí. To vypadá tak, že ti, na které se nedostalo místo, vlají z otevřených dveří a drží se jednou rukou, protože se jim dovnitř obě nevejdou, a stejně tak stojí na stupátku jen jednou nohou a druhá volně visí venku. Cestování matatem je divoká jízda, kdy máte pod nohama pytle s kukuřicí, koše s rybami nebo krabice s neznámým obsahem, sousedka vedle vás cestuje se třemi živými slepicemi na klíně, soused vám usíná na rameni, silnice je hrbolatá, a tak se co chvíli bouchnete hlavou o strop, řidič si pouští velmi nahlas své oblíbené svahilské lidové písně a jeho pravá ruka, naháněč cestujících a výběrčí poplatků, vám zničehonic luskne prsty před obličejem, čímž vám naznačí, že chce zaplatit.
Keňa má od roku 1963 svou nezávislost, v současné době má teprve třetího prezidenta, žije v ní okolo 40 milionů lidí, rozlohou je 7x větší než Česká republika. Oficiálním jazykem je angličtina a svahilština, a každý ze 46 kmenů žijících v Keni má svůj vlastní jazyk. Najít rozdíly, jak se kmeny od sebe liší, se mi ani za 3 měsíce nepodařilo, jedině bezpečně poznám Masaje, kteří si snad jako jediní Keňané zachovávají vlastní tradice. Oděni jsou do červenočerných nebo fialovočerných šátků, omotaných kolem těla, ověšeni korálky a přívěsky, s náušnicemi a s neodmyslitelnou hůlkou na dobytek, protože jsou to pastevci. Od Kikuyů jsem se naučila alespoň základní pozdrav – jak se vede - ‚moriega‘, od Kalenjinů pak poděkování ‚kongoi‘, které bylo nejpodobnější našemu českému ‚děkuji‘.
A rozloučím se s vámi svahilskou větou ‚Nymefurahi kwa safari mzuri sana’ - jsem spokojená, protože cesta byla pěkná.
Ale Marmanet je také nepřehledné množství kukuřičných polí a pšeničných lánů, výhledy na kopce a údolíčka, udržované „shamby“ (zahrady, nikoli však určené k pěstování květin, ale zeleniny), stáda krav, ovcí a koz, které se pasou všude tam, kam jen oko dohlédne. Jedno z krásných míst v okolí Marmanetu je Marmanet Forest, v němž bydlí divocí sloni, kteří v době sklizně kukuřice vyráží z lesa na výpravu za obživou. Les je možné navštívit jen za světla, a to jen okrajové části blízko lidských obydlí. Rostou tam jiné stromy než v evropských lesích – pinie, cypřiše, eukalypty a akácie a jiné, s kmeny širokými a zřasenými, s rozložitými korunami, s trny nebo barevnými květy ve větvích. V lese to zní rozličnými zvuky, ptáci, brouci a jiný hmyz společně zpívají, cvrlikají, pískají a vydávají množství zvuků, které tmavému a příjemně chladnému lesu dodávají na majestátnosti.
V Marmanetu, což je typický a opravdový keňský venkov, je život z našeho pohledu jednoduchý a prostý. Vstává se brzy, mezi 5.30 a 6.00, dojí se krávy, rozdělává se oheň, aby se mohl uvařit čaj, pak se krávy vedou na pastvu, děti odchází do školy, rodiče uklízí, perou, vaří, pracují na „shambě“, jdou pro dřevo nebo pro vodu. Všechny tyto úkony se opakují každodenně. Málokdo má v Marmanetu elektřinu, po večerech se svítí petrolejkou a jako jediné spojení se světem fungují tranzistorová radia, ty má naopak snad každý. A tak se z každé domácnosti během dne ozývají různé melodie, zprávy v angličtině, svahilštině, a oznámení, podle toho, jakou rozhlasovou stanici ta která rodina upřednostňuje.
Bydlí se v přízemních domcích z hlíny nebo ze dřeva, s plechovou střechou, vnitřek je polepený starými novinami a kalendáři, v žádné domácnosti nechybí svatý obrázek. Vybavení je jen nejnutnější – křesla nebo stoličky, sedačka, stůl, postele. Oblečení se místo do skříní přehazuje přes drát, který je natažen až u stropu, a zbytek věcí je uložen v papírových krabicích pod postelí nebo pod stolem. Kuchyně je samostatným objektem, většinou je to dřevěná budka, stojící kousek od obytného domu. Tam je otevřené ohniště, pár polic s nádobím, hrnce, barely s vodou, hromada dřeva. Všechno nejdůležitější se vlastně odbývá v kuchyni, kde na ohništi skoro neustále vře v hrnci voda, kde se myje nádobí, kde se škrábou brambory a mrkev, vylupují zrníčka kukuřice, přebírají fazole nebo rýže, kde se přidávají čajové lístky do vody s mlékem, kde se jí a pije a kde se diskutuje a zpívá a poslouchá rádio, kde se modlí.
Mých pět týdnů v Marmanetu bylo nejen o kurzech počítačů s 15 dospělými studenty, o každodenním ujití tří kilometrů do „centra“ a zpět s notebookem na rameni, o diskuzi a snaze vzbudit ve studentech i kritický pohled na věci kolem nich, o vzájemném učení se, zlepšování struktury lekcí, o kytarových koncertech českých lidovek pod hvězdami na dvorku u Steva, ale také o vaření, mytí nádobí, chození pro vodu a pro dřevo, k sousedům pro mléko, nákupech petroleje, cukru a tuku na vaření, povídání o prezidentu Kibakim a o naději, která s ním pro Keňu znovu vzešla, o poměrech předtím a ještě dřív, o vdávání, zakládání rodiny, o nemocech, starostech, obavách, o letu letadlem, o psaní „esemesek“ a jak funguje mobilní telefon, povídání o jiném světě jménem Evropa a hledání něčeho společného se světem jménem Afrika.
Největší keňské přírodní bohatství – národní parky
Po ukončení své „počítačové mise“ jsem cestovala a co mě naopak nadchlo a co je neopakovatelné byly národní parky. Navštívila jsem jen tři – National Park And Lake Nakuru a National Park Naivisha And Hell´s Gate (oba ve střední Keni) a National park Amboseli na hranicích s Tanzánií. Když jsem poprvé v životě za jeden den shlédla všechna velká zvířata ve volné přírodě, byl to ten nejúžasnější zážitek. Parky jsou svět sám pro sebe, není možné se v nich volně pohybovat, jezdí se po nich v terénních vozech s průvodcem a mimo sezonu tam projíždíte skoro sami. Jedině po Naivasha National Park se může jezdit na kolech, což je opravdu zážitek. Když jedete otevřenou krajinou úplně sami a do ticha zní jen skřípot písku pod kolem, máte pocit, že v parku žádná zvířata být nemohou. Vtom se ale ozve jemné dunění kousek od vás, které sílí, a před vašimi zraky náhle přeběhne stádo zeber, antilop a těžkopádných buvolů, které vyplašilo skřípění vašeho kola. V úžasu zastavíte a tiše doufáte, že stádo svůj směr nezmění a že se neobrátí proti vám. Za stádem se zvedají jen oblaka prachu, jenž vám pomalu usedá na tvář. I taková může být návštěva parku.
Cestování po Keni
Navštívila jsem kromě parků také několik měst na západě a severozápadě Keni a pobřeží. V Keni jsou jen tři velká města – hlavní město Nairobi, u Indického oceánu Mombasa a u Viktoriina jezera Kisumu. Zbytek země jsou menší městečka, vesnice, osady a samoty. Kvalitní silnice vedou v Keni z Nairobi na jih do Mombasy (osm hodin jízdy autobusem) a z Nairobi na severozápad k hranicím s Ugandou (s přestupem šest až osm hodin jízdy). Jinak jsou to vedlejší komunikace a prašné cesty všelijaké kvality, v období dešťů většinou nesjízdné. Dopravu po celé zemi zajišťují mikrobusy Nissan zvané „matatu“, které mají kapacitu 19 cestujících včetně řidiče, ale ve skutečnosti jezdí v matatu tak kolem 25 lidí. To vypadá tak, že ti, na které se nedostalo místo, vlají z otevřených dveří a drží se jednou rukou, protože se jim dovnitř obě nevejdou, a stejně tak stojí na stupátku jen jednou nohou a druhá volně visí venku. Cestování matatem je divoká jízda, kdy máte pod nohama pytle s kukuřicí, koše s rybami nebo krabice s neznámým obsahem, sousedka vedle vás cestuje se třemi živými slepicemi na klíně, soused vám usíná na rameni, silnice je hrbolatá, a tak se co chvíli bouchnete hlavou o strop, řidič si pouští velmi nahlas své oblíbené svahilské lidové písně a jeho pravá ruka, naháněč cestujících a výběrčí poplatků, vám zničehonic luskne prsty před obličejem, čímž vám naznačí, že chce zaplatit.
Keňa má od roku 1963 svou nezávislost, v současné době má teprve třetího prezidenta, žije v ní okolo 40 milionů lidí, rozlohou je 7x větší než Česká republika. Oficiálním jazykem je angličtina a svahilština, a každý ze 46 kmenů žijících v Keni má svůj vlastní jazyk. Najít rozdíly, jak se kmeny od sebe liší, se mi ani za 3 měsíce nepodařilo, jedině bezpečně poznám Masaje, kteří si snad jako jediní Keňané zachovávají vlastní tradice. Oděni jsou do červenočerných nebo fialovočerných šátků, omotaných kolem těla, ověšeni korálky a přívěsky, s náušnicemi a s neodmyslitelnou hůlkou na dobytek, protože jsou to pastevci. Od Kikuyů jsem se naučila alespoň základní pozdrav – jak se vede - ‚moriega‘, od Kalenjinů pak poděkování ‚kongoi‘, které bylo nejpodobnější našemu českému ‚děkuji‘.
A rozloučím se s vámi svahilskou větou ‚Nymefurahi kwa safari mzuri sana’ - jsem spokojená, protože cesta byla pěkná.
Kniha
Sudoamerická romance
Michael Šanda, Petrov 2003
Samuel Titěra
Michael Šanda, Petrov 2003
Samuel Titěra
Pusa
té dívky mě uhranula a mou vlastní pusu měla vzápětí přimět
vypustit z úst rozechvělé banality.
Zároveň mě provokovalo, jak rozhazovačně s ní ta dívka zachází. Během jediného nadechnutí vystřídala repertoár od úsměvu po ironický úšklebek v nesčetných podobách a nuancích. Některé z nich nepostrádaly gotickou vznešenost.
„Z gotiky dostávám kopřivku,“ ohradila se.
Ta kniha mě uhranula svou nenuceností. Přitom jde o rafinovaně promyšlenou „kroniku“, ve které se ale jak fakta, tak čas dostaly do jakéhosi víru, rozprostřely jako dobře prohnětené těsto na pizzu pěkně dokulata. A něco takového kroniku důkladně poznamená. Když nakusujete pizzu pěkně od kůrky na okraji, také není poznat, jestli to berete od začátku nebo od konce. Konec toho křupavého se od začátku liší jen lítostí, že už je koncem a víc nezbylo.
Příběh z bezčasí na břehu řeky Paraná vypráví český přistěhovalec z přelomu devatenáctého a dvacátého století. V té době je svět ještě bezpečným místem k pobývání, jediné nebezpečí hrozí od cascabela složeného z kostek domina. Větší moc nad vaší duší už má jen kouzelná duše posvátného puštíka caburé, zachycená (dle principu fotografie) na skleněném negativu fotoaparátu Goldwein.
V příběhu se vlastně nic nestane. Jen přijde čas a italský poštmistr, který celý život jen otevírá cizí dopisy, upeče pizzu. A narodí se dítě. Jenže způsob, jakým to „nic“ od autora dostanete, vás dokonale nasytí, očistí a možná, jako mně (lenochovi), dodá odvahu říct si: všechno má svůj čas. Maňana.
Zároveň mě provokovalo, jak rozhazovačně s ní ta dívka zachází. Během jediného nadechnutí vystřídala repertoár od úsměvu po ironický úšklebek v nesčetných podobách a nuancích. Některé z nich nepostrádaly gotickou vznešenost.
„Z gotiky dostávám kopřivku,“ ohradila se.
Ta kniha mě uhranula svou nenuceností. Přitom jde o rafinovaně promyšlenou „kroniku“, ve které se ale jak fakta, tak čas dostaly do jakéhosi víru, rozprostřely jako dobře prohnětené těsto na pizzu pěkně dokulata. A něco takového kroniku důkladně poznamená. Když nakusujete pizzu pěkně od kůrky na okraji, také není poznat, jestli to berete od začátku nebo od konce. Konec toho křupavého se od začátku liší jen lítostí, že už je koncem a víc nezbylo.
Příběh z bezčasí na břehu řeky Paraná vypráví český přistěhovalec z přelomu devatenáctého a dvacátého století. V té době je svět ještě bezpečným místem k pobývání, jediné nebezpečí hrozí od cascabela složeného z kostek domina. Větší moc nad vaší duší už má jen kouzelná duše posvátného puštíka caburé, zachycená (dle principu fotografie) na skleněném negativu fotoaparátu Goldwein.
V příběhu se vlastně nic nestane. Jen přijde čas a italský poštmistr, který celý život jen otevírá cizí dopisy, upeče pizzu. A narodí se dítě. Jenže způsob, jakým to „nic“ od autora dostanete, vás dokonale nasytí, očistí a možná, jako mně (lenochovi), dodá odvahu říct si: všechno má svůj čas. Maňana.
Reakce
Ad: Tak nám zabili kantora
Jan Zeno Dus
Jan Zeno Dus
Evangelický
měsíčník obviňuje oběť? A omlouvá tím vraha?
Nejsou hned první slova úvodníku letošního čtvrtého čísla Bratrstva nevkusná? Čteme totiž: „Tak nám zabili kantora ... řekla posluhovačka dobrého vojáka Švejka.“ Dále čteme mezi jiným: „Před patnácti lety stejně jako dnes byli a jsou učitelé chápající i arogantní. ... Ti druzí mohou z tichých panenek udělat vrahy.“ Takže jeden učitel si svou smrt způsobil sám? A to tím, že z jednoho svého žáka („tiché panenky“) svou arogancí svého vraha „udělal“? Úvodník končí tímto apelem na současné i budoucí učitele: „Drazí současní i budoucí kantoři - mějte prosím na paměti, že tvory sedící v lavici nepřevyšujete před Božím okem ani o píď. Telátka to ocení a bez dlouhých debat budou ráda, že jste naživu.“ Takže také budoucí vrazi učitelů (nejenom jejich pokojní spolužáci) budou jenom „telátka“? Telátka donucená k vraždění tím, že se někteří z jejich učitelů nad ně povyšovali? Není právě ocitovaný apel vůči učitelům nevhodně paternalistický? Není až ironicky arogantní? (Už to „Drazí...“) Nevysvětluje náš autor úděsnou vraždu nevyváženě v neprospěch oběti? A zároveň v prospěch vrahův, na jeho omluvu? A také v prospěch nečinných svědků zločinu, na jejich omluvu? (Nikdo z třídy vražděného učitele nebránil! Nikdo spěšně nepřivolal pomoc! Všichni svědkové zločinu se omezili na to, že opustili místnost, a spolužákovi tím umožnili, že nožem zasadil své oběti osmnáct ran! Vrahovi spolužáci se zločinem souhlasili? Nebo byli lhostejní? Nebo byli zbabělí?) Nepředložil jsem jedno jediné tvrzení, nýbrž pouze otázky. Smí evangelický důchodce předložit mladým evangelíkům v jejich měsíčníku několik otázek?
Nejsou hned první slova úvodníku letošního čtvrtého čísla Bratrstva nevkusná? Čteme totiž: „Tak nám zabili kantora ... řekla posluhovačka dobrého vojáka Švejka.“ Dále čteme mezi jiným: „Před patnácti lety stejně jako dnes byli a jsou učitelé chápající i arogantní. ... Ti druzí mohou z tichých panenek udělat vrahy.“ Takže jeden učitel si svou smrt způsobil sám? A to tím, že z jednoho svého žáka („tiché panenky“) svou arogancí svého vraha „udělal“? Úvodník končí tímto apelem na současné i budoucí učitele: „Drazí současní i budoucí kantoři - mějte prosím na paměti, že tvory sedící v lavici nepřevyšujete před Božím okem ani o píď. Telátka to ocení a bez dlouhých debat budou ráda, že jste naživu.“ Takže také budoucí vrazi učitelů (nejenom jejich pokojní spolužáci) budou jenom „telátka“? Telátka donucená k vraždění tím, že se někteří z jejich učitelů nad ně povyšovali? Není právě ocitovaný apel vůči učitelům nevhodně paternalistický? Není až ironicky arogantní? (Už to „Drazí...“) Nevysvětluje náš autor úděsnou vraždu nevyváženě v neprospěch oběti? A zároveň v prospěch vrahův, na jeho omluvu? A také v prospěch nečinných svědků zločinu, na jejich omluvu? (Nikdo z třídy vražděného učitele nebránil! Nikdo spěšně nepřivolal pomoc! Všichni svědkové zločinu se omezili na to, že opustili místnost, a spolužákovi tím umožnili, že nožem zasadil své oběti osmnáct ran! Vrahovi spolužáci se zločinem souhlasili? Nebo byli lhostejní? Nebo byli zbabělí?) Nepředložil jsem jedno jediné tvrzení, nýbrž pouze otázky. Smí evangelický důchodce předložit mladým evangelíkům v jejich měsíčníku několik otázek?
Ručně a stručně
Orchestr Miriam
Zdeněk Šorm
Zdeněk Šorm
Měli jste
někdy chuť pořádně si zatančit divošské tance? Nebo jste chtěli
s dětmi na táboře sehrát taneční rej Miriam a Izraele
poté, co prošli mořem? To si žádá nějakou rytmiku. Jistě,
improvizovat se dá dobře na leccos. Stačí lžíce, vidličky,
klíče, plechovky, pet-lahve, umělohmotné kýbly, dřevěné židle nebo
sklenice. Vyrobit si několik rytmických nástrojů může být ale také
dobrá zábava a materiál zase tolik nestojí. Tady je několik
námětů:
Posbírejte kovové zátky od piva či limonád, silnějším hřebíkem v nich uprostřed udělejte dírku. Potom vždy několik zátek navlečte na hřebík o něco slabší a tři až pět takových hřebíků natlučte nad sebe na laťku či klacek asi 30 cm dlouhý kus tvrdé papírové roury, na jakých bývají navinuty koberce či látky. Do roury či tubusu po celé délce z různých stran natlučete hřebíky tak dlouhé, aby procházely téměř přes celý průměr. Aby nevypadávaly, ovinete rouru izolepou, natěsno omotáte konopným provázkem nebo oblepíte kůží. Dovnitř nasypete rýži a zalepíte oba konce. Při otáčení rourou se rýže přesýpá přes hřebíky a vytváří jemný cvrkot.
Chrastítka můžete vytvořit také ze slupek pistáciových oříšků. Jehlou, hřebíčkem nebo šídlem je proděravíte, navléknete na vlasec, několikrát volně obtočíte spirálovitě kolem klacku, jehož konec necháte volný jako držátko. Slupky od pistácií nebo rýži můžete také nasypat do vydlabané skořápky kokosového ořechu, jejíž půlky potom k sobě slepíte, nebo do vydlabané usušené tykve, kterou zašpuntujete korkovou zátkou. Pro snazší variantu poslouží i malé pet-lahve nebo plechové krabičky od čaje.
Jiné chrastítko lze udělat z papírového tubusu. Prodávají se v papírnictví jako pouzdro na výkresy, nebo stačí asi 50 cm silný. Probité zátky můžete také navléknout na silný drát, který stočíte do kruhu nebo do smyčky se zkrouceným držátkem.
Obdobu „hrkátka“ na klacku s jiným zvukem vyrobíte, když místo kovových zátek použijete provrtané špalíky (destičky) z tvrdého dřeva.
Jiné chrastítko lze udělat z papírového tubusu. Prodávají se v papírnictví jako pouzdro na výkresy, nebo stačí asi 50cm dlouhý kus tvrdé papírové roury, na jakých bývají navinuty koberce či látky. Do roury či tubusu po celé délce z různých stran natlučete hřebíky tak dlouhé, aby procházely téměř přes celý průměr. Aby nevypadávaly, ovinete rouru izolepou, natěsno omotáte konopným provázkem nebo oblepíte kůží. Dovnitř nasypete rýži a zalepíte oba konce. Při otáčení rourou se rýže přesýpá přes hřebíky a vytváří jemný cvrkot.
Chrastítka můžete vytvořit také ze slupek pistáciových oříšků. Jehlou, hřebíčkem nebo šídlem je proděravíte, navléknete na vlasec, několikrát volně obtočíte spirálovitě kolem klacku, jehož konec necháte volný jako držátko. Slupky od pistácií nebo rýži můžete také nasypat do vydlabané skořápky kokosového ořechu, jejíž půlky potom k sobě slepíte, nebo do vydlabané usušené tykve, kterou zašpuntujete korkovou zátkou. Pro snazší variantu poslouží i malé pet-lahve nebo plechové krabičky od čaje.
Posbírejte kovové zátky od piva či limonád, silnějším hřebíkem v nich uprostřed udělejte dírku. Potom vždy několik zátek navlečte na hřebík o něco slabší a tři až pět takových hřebíků natlučte nad sebe na laťku či klacek asi 30 cm dlouhý kus tvrdé papírové roury, na jakých bývají navinuty koberce či látky. Do roury či tubusu po celé délce z různých stran natlučete hřebíky tak dlouhé, aby procházely téměř přes celý průměr. Aby nevypadávaly, ovinete rouru izolepou, natěsno omotáte konopným provázkem nebo oblepíte kůží. Dovnitř nasypete rýži a zalepíte oba konce. Při otáčení rourou se rýže přesýpá přes hřebíky a vytváří jemný cvrkot.
Chrastítka můžete vytvořit také ze slupek pistáciových oříšků. Jehlou, hřebíčkem nebo šídlem je proděravíte, navléknete na vlasec, několikrát volně obtočíte spirálovitě kolem klacku, jehož konec necháte volný jako držátko. Slupky od pistácií nebo rýži můžete také nasypat do vydlabané skořápky kokosového ořechu, jejíž půlky potom k sobě slepíte, nebo do vydlabané usušené tykve, kterou zašpuntujete korkovou zátkou. Pro snazší variantu poslouží i malé pet-lahve nebo plechové krabičky od čaje.
Jiné chrastítko lze udělat z papírového tubusu. Prodávají se v papírnictví jako pouzdro na výkresy, nebo stačí asi 50 cm silný. Probité zátky můžete také navléknout na silný drát, který stočíte do kruhu nebo do smyčky se zkrouceným držátkem.
Obdobu „hrkátka“ na klacku s jiným zvukem vyrobíte, když místo kovových zátek použijete provrtané špalíky (destičky) z tvrdého dřeva.
Jiné chrastítko lze udělat z papírového tubusu. Prodávají se v papírnictví jako pouzdro na výkresy, nebo stačí asi 50cm dlouhý kus tvrdé papírové roury, na jakých bývají navinuty koberce či látky. Do roury či tubusu po celé délce z různých stran natlučete hřebíky tak dlouhé, aby procházely téměř přes celý průměr. Aby nevypadávaly, ovinete rouru izolepou, natěsno omotáte konopným provázkem nebo oblepíte kůží. Dovnitř nasypete rýži a zalepíte oba konce. Při otáčení rourou se rýže přesýpá přes hřebíky a vytváří jemný cvrkot.
Chrastítka můžete vytvořit také ze slupek pistáciových oříšků. Jehlou, hřebíčkem nebo šídlem je proděravíte, navléknete na vlasec, několikrát volně obtočíte spirálovitě kolem klacku, jehož konec necháte volný jako držátko. Slupky od pistácií nebo rýži můžete také nasypat do vydlabané skořápky kokosového ořechu, jejíž půlky potom k sobě slepíte, nebo do vydlabané usušené tykve, kterou zašpuntujete korkovou zátkou. Pro snazší variantu poslouží i malé pet-lahve nebo plechové krabičky od čaje.
Zaujalo mne
Hledáme nejoblíbenější knihu
Eva Drozdová
Eva Drozdová
Březen
byl vždycky měsíc knihy, teď je už několik let také měsícem
internetu. Březnem to však nekončí, až do října se přes
internet rozhoduje o nejoblíbenější knize v ČR.
Možnost hlasovat máte a výsledky ankety najdete na http://www.mojekniha.cz, kde jsou postupně zveřejňovány také další informace související s propagací četby, činností knihoven a další návazné aktivity. Na webové adrese najdete také snad všechny informace o knihách, nakladatelích, knihovnách a autorech, čtení a čtení.
Akce „MOJE KNIHA“, organizovaná Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), je celonárodní akce na podporu čtení a knih. Která kniha je ta „nej“, se zjišťuje pomocí krátké ankety, která byla vyhlášena prvního března 2004 a potrvá do začátku října 2004. Dílčí výsledky budou vyhlašovány během trvání akce – ta nejoblíbenější kniha obyvatel České republiky bude vyhlášena v Týdnu knihoven, který bývá první týden v říjnu (4.–10.10. 2004).
Možnost hlasovat máte a výsledky ankety najdete na http://www.mojekniha.cz, kde jsou postupně zveřejňovány také další informace související s propagací četby, činností knihoven a další návazné aktivity. Na webové adrese najdete také snad všechny informace o knihách, nakladatelích, knihovnách a autorech, čtení a čtení.
Akce „MOJE KNIHA“, organizovaná Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), je celonárodní akce na podporu čtení a knih. Která kniha je ta „nej“, se zjišťuje pomocí krátké ankety, která byla vyhlášena prvního března 2004 a potrvá do začátku října 2004. Dílčí výsledky budou vyhlašovány během trvání akce – ta nejoblíbenější kniha obyvatel České republiky bude vyhlášena v Týdnu knihoven, který bývá první týden v říjnu (4.–10.10. 2004).
Film
Jeho jizvami jsme uzdraveni?
Pavel Klinecký
Pavel Klinecký
„Nejkrvavější
film v dějinách kinematografie. – Dva mrtví při projekci.
– Antisemitismus budící protesty Židů. – Při natáčení
hlavní scény udeřil do představitele Ježíše Jima Caviezela
blesk. – Šokovaná veřejnost, katolíci chválí.“ Takové
hlášky byly součástí reklamní kampaně na nový film režiséra
a producenta Mela Gibsona Passion of Christ, Umučení
Kristovo.
Filmů i ostatních artefaktů s touto tématikou je hodně. Namátkou: černobílý film P. Passoliniho „Evangelium podle Matouše“ z šedesátých let, o něco mladší „Ježíš z Montrealu“, „Kristus znovu ukřižovaný“, slavný filmový muzikál „Jesus Christ Superstar“, pro nás především jeho jevištní zpracování v pražské Spirále, a dále popisný nízkorozpočtový film „Ježíš“, nedávno promítaný v rámci „evangelizační kampaně“, rozporuplně přijímané Scorseseho „Poslední pokušení Ježíše Krista“ nebo výstava fotografií INRI francouzské reklamní fotografky Bettiny Rheims v Rudolfinu v r. 2001. A také pro mnohé pohoršlivý „Ježíš s frantíkem“ a ještě pohoršlivější slovenská povídka „Azda posledná večera“ asi před deseti lety. Všechny vzbuzují řadu otázek: jaký byl záměr – komerční, umělecký, dokonce zvěstný, misijní? Povedlo se? Co z evangelia bylo zdůrazněno, co chtělo a co mělo být?
Poslední, vlastně první otázka: dá se evangelium filmovat? I málo biblicky poučený přece ví, že evangelia nejsou kronika a pokoušet se vytvořit něco jako hraný dokument tu nejde. Tohle si zřejmě neuvědomili autoři evangelizačního „Ježíše“, proto byl výsledek umělecky i zvěstně tak laciný. Jediná cesta je, nepokoušet se o jinou (historickou, biblickou) autenticitu než o tu tvůrčí. Pak lze vytvořit dílo, které promluví podobnou, byť ne stejnou řečí jako evangelium. To se podařilo kupř. vynikajícím snímku „Ježíš z Montrealu“ i spirálovské inscenaci „Jesus Christ Superstar“.
Mel Gibson je křesťan. To je vidět, film je přesvědčivý. Biblicky věrné podání se ovšem nedrželo biblického textu křečovitě a nebálo se vykročit k nějakému dovyprávění (Šimon z Kyrény, spolunesoucí kříž, Claudia, manželka Piláta a její setkání s Marií, výborně dotažený Malchos, veleknězův sluha, kterému Petr usekl ucho). Katolictví režisérovo bylo také zřejmé: kromě legendární Veroniky s rouškou, na níž se obtiskla tvář křižovaného (ve filmu naivně skoro jak fotka na tričku), vystupuje proti evangeliu akcentovaná role matky Ježíšovy. Marie však víc než matkou je již v této chvíli světicí; pohled na týrání svého syna unese bez velkých emočních výkyvů, protože od počátku ví, oč jde. Ví, že syn ví, a to ji nese silou opravdu nadlidskou.
Gibson je ale také producent a film se musí prodávat. Možná se tu snoubil záměr obchodní a zvěstný – na film musí chodit lidi. Hudba, scéna, naturalismus (prý se současný film neobejde bez sexu a bez násilí – tedy prvnímu pokušení scénář beze zbytku odolal), zvukové a obrazové patetismy – to vše dělá z filmu trochu „popík“. Je ale poznat, že se netočil jen kasovní trhák ani pouhá „lahůdka pro intouše“. Násilí a krev tu je, ale Bruce Willis na konci „Smrtonosné pasti I“ je červenější. A proti vulgárním a hloupým surovostem v „Kill Billovi I“ je „Umučení“ jemné psychologické drama.
Antisemitismus, jako že Židé jsou viníky kříže? Asi jako jsou Francouzi vinni Bartolomějskou nocí. Velerada tu nenastavuje zrcadlo lidu Tenachu, nýbrž fanatismu, soudním fraškám (Pilát: to vždycky trestáte obviněné ještě před rozsudkem?), moci a nenávisti. Naopak, když Římané odstrkují Šimona z Kyrény se slovy „táhni, Žide“, člověk se neubrání hněvu na vojáka – holou dutou lebku. Buďme na antisemitismus citliví, ale ne přecitlivělí, ďábel by se vrátil zadními vrátky.
Zpět k prvním otázkám: anglický název „Passion of Christ“ byl přeložen jako „Umučení Krista“. Proč ne „utrpení“? Měl tvrdší název zvýšit návštěvnost? Co chtěl film sdělit? Že „jeho jizvami jsme uzdraveni“, jak doslovně cituje film Iz 53,5? Dýchne na diváka pravé poselství evangelia, totiž že vlastně ne ranami, nýbrž jeho, Boží láskou jsme uzdraveni? A nezpůsobí závěrečný happyend (prozření velerady v chrámu, zničeném zemětřesením, náznak vzkříšení) v divákovi pocit, že už je „vymalováno“? To je přece jen půlka pravdy, druhá půlka je, že i když je vymalováno, máme před sebou ještě hodně malování.
Režie: Mel Gibson
Hrají: James Caviezel, Monica Bellucci, Maia Morgenstern
Scénář: Mel Gibson, Benedikt Fitzgerald
Kamera: Caleb Deschanel
Hudba: John Debney
Filmů i ostatních artefaktů s touto tématikou je hodně. Namátkou: černobílý film P. Passoliniho „Evangelium podle Matouše“ z šedesátých let, o něco mladší „Ježíš z Montrealu“, „Kristus znovu ukřižovaný“, slavný filmový muzikál „Jesus Christ Superstar“, pro nás především jeho jevištní zpracování v pražské Spirále, a dále popisný nízkorozpočtový film „Ježíš“, nedávno promítaný v rámci „evangelizační kampaně“, rozporuplně přijímané Scorseseho „Poslední pokušení Ježíše Krista“ nebo výstava fotografií INRI francouzské reklamní fotografky Bettiny Rheims v Rudolfinu v r. 2001. A také pro mnohé pohoršlivý „Ježíš s frantíkem“ a ještě pohoršlivější slovenská povídka „Azda posledná večera“ asi před deseti lety. Všechny vzbuzují řadu otázek: jaký byl záměr – komerční, umělecký, dokonce zvěstný, misijní? Povedlo se? Co z evangelia bylo zdůrazněno, co chtělo a co mělo být?
Poslední, vlastně první otázka: dá se evangelium filmovat? I málo biblicky poučený přece ví, že evangelia nejsou kronika a pokoušet se vytvořit něco jako hraný dokument tu nejde. Tohle si zřejmě neuvědomili autoři evangelizačního „Ježíše“, proto byl výsledek umělecky i zvěstně tak laciný. Jediná cesta je, nepokoušet se o jinou (historickou, biblickou) autenticitu než o tu tvůrčí. Pak lze vytvořit dílo, které promluví podobnou, byť ne stejnou řečí jako evangelium. To se podařilo kupř. vynikajícím snímku „Ježíš z Montrealu“ i spirálovské inscenaci „Jesus Christ Superstar“.
Mel Gibson je křesťan. To je vidět, film je přesvědčivý. Biblicky věrné podání se ovšem nedrželo biblického textu křečovitě a nebálo se vykročit k nějakému dovyprávění (Šimon z Kyrény, spolunesoucí kříž, Claudia, manželka Piláta a její setkání s Marií, výborně dotažený Malchos, veleknězův sluha, kterému Petr usekl ucho). Katolictví režisérovo bylo také zřejmé: kromě legendární Veroniky s rouškou, na níž se obtiskla tvář křižovaného (ve filmu naivně skoro jak fotka na tričku), vystupuje proti evangeliu akcentovaná role matky Ježíšovy. Marie však víc než matkou je již v této chvíli světicí; pohled na týrání svého syna unese bez velkých emočních výkyvů, protože od počátku ví, oč jde. Ví, že syn ví, a to ji nese silou opravdu nadlidskou.
Gibson je ale také producent a film se musí prodávat. Možná se tu snoubil záměr obchodní a zvěstný – na film musí chodit lidi. Hudba, scéna, naturalismus (prý se současný film neobejde bez sexu a bez násilí – tedy prvnímu pokušení scénář beze zbytku odolal), zvukové a obrazové patetismy – to vše dělá z filmu trochu „popík“. Je ale poznat, že se netočil jen kasovní trhák ani pouhá „lahůdka pro intouše“. Násilí a krev tu je, ale Bruce Willis na konci „Smrtonosné pasti I“ je červenější. A proti vulgárním a hloupým surovostem v „Kill Billovi I“ je „Umučení“ jemné psychologické drama.
Antisemitismus, jako že Židé jsou viníky kříže? Asi jako jsou Francouzi vinni Bartolomějskou nocí. Velerada tu nenastavuje zrcadlo lidu Tenachu, nýbrž fanatismu, soudním fraškám (Pilát: to vždycky trestáte obviněné ještě před rozsudkem?), moci a nenávisti. Naopak, když Římané odstrkují Šimona z Kyrény se slovy „táhni, Žide“, člověk se neubrání hněvu na vojáka – holou dutou lebku. Buďme na antisemitismus citliví, ale ne přecitlivělí, ďábel by se vrátil zadními vrátky.
Zpět k prvním otázkám: anglický název „Passion of Christ“ byl přeložen jako „Umučení Krista“. Proč ne „utrpení“? Měl tvrdší název zvýšit návštěvnost? Co chtěl film sdělit? Že „jeho jizvami jsme uzdraveni“, jak doslovně cituje film Iz 53,5? Dýchne na diváka pravé poselství evangelia, totiž že vlastně ne ranami, nýbrž jeho, Boží láskou jsme uzdraveni? A nezpůsobí závěrečný happyend (prozření velerady v chrámu, zničeném zemětřesením, náznak vzkříšení) v divákovi pocit, že už je „vymalováno“? To je přece jen půlka pravdy, druhá půlka je, že i když je vymalováno, máme před sebou ještě hodně malování.
Režie: Mel Gibson
Hrají: James Caviezel, Monica Bellucci, Maia Morgenstern
Scénář: Mel Gibson, Benedikt Fitzgerald
Kamera: Caleb Deschanel
Hudba: John Debney
Nápadník
Dopisované Bible
Mikuláš Vymětal
Mikuláš Vymětal
Dopisovaná
Bible může mít různou podobu. U známého příběhu si ten, kdo
chystá program, předem přichystá probíraný text (například vytištěný
z počítače, nebo oxeroxovaný z Bible), v němž vynechá
například poloviny vět, nebo každou druhou větu. Chybějící text
doplní tečkami. Rozmnožený částečný text rozdá na mládeži, aniž
ho předtím přečetl z Bible. Každý doplní text podle toho, co
odhaduje, že by v něm mělo být. Poté si společně texty
přečtěte, a teprve na závěr přečtěte text Bible. Leckteré
myšlenky, které v Bibli nejsou, naopak mohou být inspirativní
pro její pochopení.
Jiná možnost je rozdělit si jednotlivé osoby příběhu a napsat jménem každého z nich fiktivní dopis o tom, co zažili: Co by napsal kněz v příběhu o milosrdném Samařanu v dopise svému bratru? Co by napsal ten zbitý? Co hostinský? Co Samaritán? Co jeden z loupežníků? Společně si pak dopisy přečtěte.
Třetí možnost je popsat příběh novinovým titulkem (ten má několika slovy vyjádřit to nejpodstatnější a nejzajímavější z příběhu). Různé noviny ovšem pokládají za to nejdůležitější něco jiného: Jak by příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma nadepsaly Lidové noviny? Jak Haló noviny? Jak Dívka či Sedmá generace? Jak Večerní Jeruzalém? Rozdělte si různé typy tiskovin (můžete si vymyslet i fiktivní názvy a druhy – třeba Samizdat palestinských studentů či Chrámové zprávy) a po přestávce na napsání titulků si je navzájem přečtěte. Uvědomíte si přitom, jak různé pohledy ovlivní to, co se pokládá za důležité.
Jiná možnost je rozdělit si jednotlivé osoby příběhu a napsat jménem každého z nich fiktivní dopis o tom, co zažili: Co by napsal kněz v příběhu o milosrdném Samařanu v dopise svému bratru? Co by napsal ten zbitý? Co hostinský? Co Samaritán? Co jeden z loupežníků? Společně si pak dopisy přečtěte.
Třetí možnost je popsat příběh novinovým titulkem (ten má několika slovy vyjádřit to nejpodstatnější a nejzajímavější z příběhu). Různé noviny ovšem pokládají za to nejdůležitější něco jiného: Jak by příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma nadepsaly Lidové noviny? Jak Haló noviny? Jak Dívka či Sedmá generace? Jak Večerní Jeruzalém? Rozdělte si různé typy tiskovin (můžete si vymyslet i fiktivní názvy a druhy – třeba Samizdat palestinských studentů či Chrámové zprávy) a po přestávce na napsání titulků si je navzájem přečtěte. Uvědomíte si přitom, jak různé pohledy ovlivní to, co se pokládá za důležité.
Ad: Nečti všechno
„A
čti Bratrstvo!“, doporučuje Jan Trusina ve 4. čísle
časopisu Český bratr. A to v článku, ve kterém píše
o tom, co vše nestojí za čtení. Tak až si přečtete
celé Bratrstvo, přečtěte si i zmiňovaný článek („Nečti
všecko!“, č.4, str. 15). Rubrika, ve které článek vychází,
je vlastně celá pro čtenáře Bratrstva. fik
Slovníček
Presbyter
Marie Medková
Marie Medková
Často se o něm mluví při ohláškách, má v ledasčem prsty.
Víte, kdo to je presbyter?
Řecké slovo presbyteros znamená starší, staršina. V knihách Nového zákona často označuje osoby, které vedly sbor a staraly se o něj. Tento úkol má starší, tedy presbyter, i dnes.
V ČCE se člen sboru stane presbyterem volbou do staršovstva. Člena staršovstva můžete nazvat presbyterem i starším, v obou případech budete „in“.
Pokud se narodíte dříve než vaši sourozenci, jste starší až do smrti. Volbou do staršovstva se stanete starším pouze dočasně, a to na dobu šesti let.
K čemu jsou presbyteři? Řídí a usměrňují chod sborového života (např. bohoslužby, nedělní školy, výlety…). Rozvíjí misijní činnost (např. náboženství ve školách) a utužují ekumenické vztahy mezi církvemi. Pečují i o jednotlivce – členy sboru, kteří jsou nemocní nebo v tísni. Navíc mají na starosti i různé správní a administrativní záležitosti sboru (sborové účetnictví, budovy, zaměstnanci sboru, evidence členů). Z toho by jednomu hlava zešedivěla.
Víte, kdo to je presbyter?
- druh zhoubného nádoru
- synonymum tiskařského šotka
- člen staršovstva
- eskymácký výraz pro dobře propečeného psa
Řecké slovo presbyteros znamená starší, staršina. V knihách Nového zákona často označuje osoby, které vedly sbor a staraly se o něj. Tento úkol má starší, tedy presbyter, i dnes.
V ČCE se člen sboru stane presbyterem volbou do staršovstva. Člena staršovstva můžete nazvat presbyterem i starším, v obou případech budete „in“.
Pokud se narodíte dříve než vaši sourozenci, jste starší až do smrti. Volbou do staršovstva se stanete starším pouze dočasně, a to na dobu šesti let.
K čemu jsou presbyteři? Řídí a usměrňují chod sborového života (např. bohoslužby, nedělní školy, výlety…). Rozvíjí misijní činnost (např. náboženství ve školách) a utužují ekumenické vztahy mezi církvemi. Pečují i o jednotlivce – členy sboru, kteří jsou nemocní nebo v tísni. Navíc mají na starosti i různé správní a administrativní záležitosti sboru (sborové účetnictví, budovy, zaměstnanci sboru, evidence členů). Z toho by jednomu hlava zešedivěla.
|
|
|
|
|
|