Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež - 7/2004

Už to není, co to bývalo, povzdechl si na Olympu Zeus bez Dia a zahleděl se do Atén. Zrovna se tam nahrnuly tisíce sportovců a desetitisíce diváků, aby po čtyřech letech zase vzkřísili olympijské hry. Ideální to ale není, hlodalo stále Dia v božské hlavě.
     Obávám se, že i bájný pán Olympu už by měl dnes problém určit, o co na olympijských hrách vlastně jde. Potrápit tělo a povznést ducha k oslavě bohů nebo dokonce Boha? Být nejlepší a nejsilnější? Ukázat, že národy proti sobě mohou bojovat i beze zbraní a férově? Nevyhrát, ale zúčastnit se? Získat boxerovo oko za oko, zub za zub? Prodat co nejvíc propagačních předmětů, nejdražší televizní práva a nejsledovanější reklamní časy? Příliš mnoho příliš protikladných otázek.
     Olympijské hry jsou stále pompéznější a dražší a točí se v nich pořád víc peněz. Čím víc jich v dnešní době bude, tím hůř se bude vysvětlovat, že jde stále o sport a uctívání jiného boha než toho finančního. Na druhou stranu se účastní stále více zemí, takže i ty menší mají šanci alespoň nějak vyniknout. Jenže – odpusťte tu rouhačskou myšlenku – co když v méně ekonomicky vyspělých zemích nemají tak kvalitní doping...?
     A tak po chvilce přemítání Zeus upře oko na pozemské mocnosti, jejichž prsty sahají dál než sportovní duch. Tak daleko, že si mohou dovolit dokonce ovlivňovat olympijské ideály. „Světová jednička“ to v týdnu korunovala duchapřítomným prohlášením, které snad ještě není všeříkající. Alespoň pevně doufám. (volně přeloženo) „Cože? My jsme v listopadu v OSN schválili klid zbraní během olympiády v Aténách? Tak to v Iráku nečekejte,“ oznámil světu mluvčí ministerstva zahraničních věcí USA. „Nemyslím si, že existuje vztah mezi olympijským příměřím a tím, co se děje v Iráku. Odmítám ale názor, že bychom nějak porušovali olympijské principy.“
     Bůh (Zeus?) chraň mocné před ideály.

Vypadá to, jako by Jan – autor poslední biblické knihy – měl zvláštní lásku ke knihám a zálibu v knihách: do jeho vizí se mu dostávají co chvíli. Vzhlíží k Božímu trůnu – a najednou se tam vznáší kniha. Není jasné, co bude dál a kdo v tom světovém dramatu hraje jakou roli. A tak se jde do knih. Do knih života. Obrovský anděl, který vypadá, jako by se rhodský kolos dal do pohybu, podává Janovi – co jiného než knihu. Knihy se tady průběžně otvírají a zavírají, a v jednu chvíli se dokonce celý svět zaklapne jako kniha – kterou tam shora už kdosi dočetl do konce. Snad měl Jan opravdu tak rád knihy; a snad mu Bůh opravdu prostředkuje pohled na svět pomocí toho, k čemu má takový vztah.
     Ale někdy jsou ty Janovy knihy opravdu zvláštní. Knihy se přece většinou píší proto, aby se četly! A čím více lidí je čte, tím větší radost mívá autor. Tady se poblíž trůnu vznáší kniha, kterou někdo důkladně zavřel a zapečetil, aby se číst nedala.
     Ale když se nad tím zamyslíme, tak to přece známe také: snad každý z nás si někdy psal přísně tajný deníček, do kterého se zapisují soukromá tajemství. Takový deník není určen pro cizí oči a ne každý do něho smí nahlédnout. Ale kdybychom ho jednou, po létech, odtajnili, dozvěděli by se jeho čtenáři něco o našem pohledu na svět i na vlastní život.
     Ale nejenom jednotlivci, i státy, mocnářství a velmoci mají své „deníčky“, své tajné archívy přísně tajných služeb. A když je po létech něco z těch archívů „odtajněno“, dozvídáme se, jak se ta která velmoc dívala na světodějné události i na sebe sama.
     Sedmkrát zapečetěná kniha je takový nebeský „deníček“, součást „nebeských archívů“, a Janovo vidění nás posouvá do okamžiku, kdy deník z nebeských archívů byl dopsán do posledního místečka, asi tak jako když se pohár naplní do poslední kapky. Dějiny světa byly dopsány, a teď se na scéně, kterou sledujeme, projednává jejich odtajnění. Dozvíme se, jak při pohledu s nebe vypadalo to, co se dělo na zemi.
     Ale dříve než začnou praskat pečeti a z útrob svitku se vyvalí naše dějiny, projednávají v nebi otázku, kdo je hoden ho otevřít. Jinými slovy: kdo si poradí s tím, co je uvnitř? Zkušený diplomat? Nebo nevinné, ale nezkušené dítě? Nebeská odpověď zní: ten, kdo na zemi prošel utrpením, ale sám si nepošpinil ruce krví. Řečeno pomocí starozákonních obrazů: Beránek zbitý.

A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa. Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice. A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“

Zjevení 5

Hrdinou pozoruhodné knížečky Vítězný houpací kůň anglického romanopisce D. H. Lawrence je malý chlapec Paul. Jeho rodina žije ve velkém stylu, a přesto je v jejich domě znát trvalá nouze. Nádherně zařízenou rezidencí zní tajemný šepot: Potřebujeme víc peněz! Nikdo tu větu nahlas neříká, ale ozývá se ze všech koutů a všichni ji slyší. Nedá se před ní utéct. Štěstí člověku přinesou peníze, říkává Paulovi jeho maminka. A tak chlapec začne pátrat po štěstí. Moc a moc ho potřebuje nalézt. Sedává na svého houpacího koníka a na něm uhání vpřed jako smyslu zbavený hledat štěstí. Při své zběsilé jízdě se dostává do tranzu a v té chvíli slyší jména koňů vyhrávajících dostihy. Získal tak veliké peníze a těšil se, že je dá mamince k narozeninám, aby se domem už nikdy neozýval ten strašný šepot.
     Maminka peníze chladně přijala a hned za ně nakoupila kožichy a šperky a květiny. A domem volaly a skřehotaly hlasy jako divé - potřebujeme víc peněz, ano, potřebujeme víc peněz. Teď hned, ještě, ještě, ještě víc! A chlapec se častěji a častěji dostával do tranzu, aby našel při své šílené jízdě na houpacím koni klíč ke štěstí. Jednou vyčerpán, šlo o veliký dostih a mnoho peněz, spadl z koníka a zemřel.
     Hrdinou knížečky Škola malého stromu je také chlapec. Žije se svou indiánskou babičkou a moudrým dědečkem vysoko v horách. Babička mu ušije mokasíny, aby při chůzi dobře cítil zemi a dědeček mluví o životě jako o Cestě, cestě porozumění. „Ber jen to, co potřebuješ. Dyš lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pa-ko, panter to ví, a tak bys to měl vědět i ty,“ říkával dědeček chlapci.
     Peníze zaujímají v našem životě velmi důležitou roli. Nejsou jenom racionálním prostředkem směny, ale máme k nim vztah. Na peníze se vztahují komplikace jako na duši, také mají svůj stín a snadno se dostávají mimo dosah naší kontroly. Mají svou moc a své místo v naší duši, která po bohatství touží. A to je právě ta zapeklitá věc. Když se neptáme, po čem vlastně naše duše doopravdy prahne, čím by potřebovala být sycena, co jí chybí, dostáváme se do všelijakých pastí – falešné skromnosti, skrytého skrblictví, lakomství, panického strachu z nezajištěnosti, závisti... A pak viny a studu za všechny ty neblahé projevy.
     Není jednoduché jít cestou „porozumění“, jak říká indiánský dědeček. Celý život se jí člověk učí a mockrát a mockrát šlápne vedle.
     Čertovo kopýtko je skryté v jedné věci, že naše touhy po bohatství a zajištěnosti neznají vrchní hranici, ta sahá až do nebe. A pak se ze života stává jízda v tranzu, šílená a vyčerpávající.
     I v ekonomice světa jsou peníze velmi důležité, chudoba a bída s sebou nesou bezpráví a ponížení a zoufalství. Bohatí lidé nesou na svých bedrech velkou odpovědnost za svět, mají prostředky a schopnosti k tomu, aby „odpovídali“ na volání, které se ozývá ze všech světových stran.
     Mně hodně v životě pomáhá modlitba krále Davida, kterou se modlil na sklonku svého žití. Lidé tehdy přinášeli dary na stavbu chrámu a David se modlí: „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme takto možnost přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti jen, co jsme přijali z tvých rukou.“ Je mi lehčeji, když se tuto modlitbu pomodlím, protože také někdy mívám pocit, že se naším domem ozývá ten strašlivý šepot. Davidova modlitba mi pomáhá vidět, co všechno jsem dnes dostala darem a vůbec jsem na tom ani „nemákla“. Učí mě přemýšlet o celistvosti, souvislostech. Vždyť mé veškeré úsilí je vlastně jenom pokračováním v tom, co někdo už začal přede mnou. Já mohu jen trochu přispět. Porozumět a odpovídat...

Není-li Bibli trapné hovořit o hříchu, nemůže panovat stud v takové malichernosti, jakou jsou peníze.
Už Starý zákon od putování pouští do země zaslíbené předepisuje například poplatky pro stan setkávání – 2 Pa 24,6. Platila se chrámová daň – Mt 17,24. Existovaly desátky – Nt 14 aj. Nešlo vždy o peníze, ale také o úrodu, stáda. Pravidla byla vyslovena a povinnosti vymáhány. Někteří to zřejmě ignorovali, jiní platili dokonce i z máty a kopru – Mt 23,23. Někdo dával z nadbytku, jiný z nouze – Mk 12,42. A o to jde víc než o „kolik?“.
Dnes obestírá mamonářství mlžný opar zřejmě proto, že majetkové poměry a jejich skrývání patří mezi (vulgárně chápáno) základní lidská práva. Máte právo, aby vám nikdo nekoukal přes rameno na kreditku. Peníze jsou však jakýmsi hromosvodem lakoty, nejde přímo o ně, ale o lpění na domech, nádheře, harémech, lesku apod. Proroci ovšem viděli i skrze stěny, a proto se nestyděli pranýřovat hamižnost třeba králů. Když Nátan vyprávěl příběh o chudákovi s jednou ovečkou, kterého o ni boháč připravil (2 Sa 12,3), popisoval tvrdost, okoralost srdce Davida toužícího po něčem, co mu nepatří. Řekneme-li si tedy: „O penězích mluvme!“, ještě to nemusí stačit. Mluvme o lakotě, mluvme o ukládání pokladů na zemi, mluvme o zasekávání drápkem v tomhle světě. Bible je zde velmi otevřená.

Říkáte si doma o peníze?

Když potřebuji peníze, tak přijdu za rodiči a řeknu jim, že je potřebuji a kolik, a někdy mě to dají, jindy rozmluví. Doma se poměrně často bavíme o tom, kolik co stojí. (15, studentka)

Mám měsíční kapesné 100,–. Na další peníze pro osobní potřebu nemám nárok. O výdaje spojené se studiem se dělíme, já půl, rodiče půl. O své kapesné se hlásím většinou až v případě, že ho nedostanu do poloviny měsíce, tak, že to rodičům jemně připomenu. Peníze jsou pro mě věc, kterou nepotřebuji každý den. Vždy s nimi vyjdu a něco mi zbude.
(17, student)

Ano. Normálně. (19, student)

Ano, potřebuju na autobus. Sázím. Před rokem jsem vyhrál 200 Kč. Vždycky srovnáváme ruské a české ceny.
(18, ruský občan)

Maminko, to mám hrozný kalhoty, co? Dělám ti docela ostudu, co? Neuděláme s tím něco? (16, studentka)

Jsou jistě způsoby, jak je získat bez toho, že si o ně řekneme rodičům nebo někomu jinému. Třeba brigádou. Jenže i ten pocit, že přijímám peníze za práci, je zvláštní. Takový rozpačitý. (16, student)

Nikdy mi nevadilo o penězích mluvit (jednou za měsíc). Připravoval jsem si argumenty a musel jsem si peníze vyargumentovat. Vždycky jsem se na tu licitaci těšil, ale dával jsem si pozor, abych zastihl rodiče v dobré náladě. (24, student)

Kromě prázdnin peníze nevydělávám a rok je dost dlouhý, tak mi nezbývá než si o ně částečně říct. (20, studentka)

„Náš sbor je ekonomicky nesoběstačný, a proto nad jeho budoucností visí otazník,“ zahájila účetní svou zprávu o hospodaření na Výročním sborovém shromáždění. Prosili jsme ji na staršovstvu o otevřené a pravdivé vylíčení finanční situace sboru. Vyhověla nám. „Sbírky i salár jsou oproti loňskému roku opět o několik tisíc nižší,“ pokračovala důrazně ve své řeči. „Také darů ubylo. Není, kdo by je dával.“
     Čtrnáct přítomných bratří a sester, většinou důchodců, hledí zamyšleně do země. Neodešli hned po bohoslužbách jako ostatní, ale zůstali. Jako každý rok podepisují presenční listinu, přemýšlejí a poslouchají.
     „Dluh, který máme na placení Personálního fondu v tomto roce opět naroste a to asi o 20 000,– Kč. Také další dluhy, které máme kvůli opravám budov, nebudeme schopni letos splácet. Celková suma všech našich dluhů přesahuje 170 000,– Kč.“
     Byl to těžký rok. Říkal to před chvílí i farář. Křest nebyl žádný, naopak deset lidí zemřelo. Řady v kostele, už tak řídké, ještě více prořídly. I bratr Horák se svou ženou přestali chodit. Od konce války byl věrným pilířem sboru. Teď je po mrtvici ochrnutý a jeho žena si sama do kostela netroufá. Kolik dnů jim ještě zbývá...?
     „Pokud je dobrá neděle, sbírka vynese až 500,– Kč,“ pokračuje účetní ve své zprávě, „obvykle ale sbírka činí okolo 400,- Kč, což při průměrné účasti 20 lidí není nijak závratné. Měli bychom se zamyslet, zda opravdu nemůžeme dávat více.“
     Odkud je asi ta mladá rodina, která tu byla už minulou neděli? Mají tři děti. Prý uvažují o křtu a vstupu do sboru. S dětmi jsou ty bohoslužby hned veselejší. Co jsme udělali špatně, že ti naši mladí nechodí...?
     „K saláru je třeba říct jen to, že i 1000,– Kč je dnes poměrně málo. O stokorunách ani nemluvme. Částka by měla odpovídat 2–5 % všech našich příjmů. Každý si to může sám vypočítat,“
     pokračuje sestra účetní. Škoda, kdyby se více zapojil bratr Nový, co má tu firmu, možná by mohl sbor trochu podpořit. Ale kdo ví. Jeho žena je těžce nemocná. Prý je v invalidním důchodu...
     „Pokud nevybereme letos alespoň 30 000,– Kč na sbírkách a 40 000,– Kč na saláru, budeme muset opět žádat o pomoc jiné sbory. To je poslední možnost. Samozřejmě s opravami a nějakými nákupy nad 5 000,– Kč nelze letos vůbec počítat. Situace je velmi vážná,“ uzavírá účetní svou řeč.
     Je to ekonomka. To bratr Šedý, když ještě žil, měl s účetnictvím problémy. Ale zase, narozdíl od ní, chodil pravidelně do kostela...

Hodí se o penězích mluvit v kostele? Patří mezi tabuizovaná témata? Soudě podle hádek „o prachy“ ve staršovstvech a na synodech, ne. Podle požadavku nezveřejňovat v tiscích sboru jmenovité seznamy dárců a částek, jak bývalo dříve zvykem, ano.
     Rozhodně nejsou neutrálním tématem – bývá s nimi spojena křeč.
     Apoštol Pavel píše zajímavě o penězích v 1 Kor 9. Byl kritizován, že se dal na misijních cestách vydržovat. Odpovídá: „Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití?“ Vida! Už tehdy se našli šetřilové na misii. Raději se neptejte dnešních misijních pracovníků, kolik jim církev dává. „Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda?“ Jenže Pavel nevystupoval vždycky tak směle. „Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu.“ Dříve si o nic neřekl. Ozval se až ve chvíli, kdy už to bylo do nebe volající. „Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem.“
     Je trapné dožadovat se důstojných poměrů tam, kde by měla vládnout solidarita a sdílení. Je-li však nutné zatočit s lakotou a nespravedlností, musí bouchnout pěstí do stolu třeba i poustevník: „A teď solte, vy držgrešle!“

V sobotu 18. září 2004 ve 13 hodin se Komunitní centrum sv. Prokopa v pražských Nových Butovicích znovu rozezní rytmy černošských spirituálů. Na druhém ročníku festivalu vystoupí jak hudební tělesa, která mohli diváci vidět loni, tak i mnoho nových. Cílem festivalu je představit divákům černošské spirituály jako žánr duchovní hudby, který si u nás získal své místo na slunci, a to v různorodém pojetí jak velkých pěveckých těles, tak malých skupin, v aranžích acappella i s hudebním doprovodem. Zazní zde jak americké, tak africké černošské spirituály v nejrůznějším podání. Na letošním ročníku festivalu uslyší diváci zhruba 20 známých i méně známých souborů a skupin, mezi jinými Kvokál, Touch of Gospel, Geshem, Pětník, Bezefšeho, VocKap, Sváťu Karáska, Hradecké komorní tucteto, Myšáky, True Harmony a mnoho jiných. Pořadatelé festivalu (vokální soubor Geshem a občanské sdružení Společnost v Hájku spolu se Spolkem Slavibor) doufají, že se i letos se podaří vytvořit nádhernou atmosféru, která loni v divácích i účinkujících zanechala hluboký dojem. Vstupné bude stejně jako loni dobrovolné. Více informací na adrese http://www.spiritualy.cz/festival/.

Někdy se stydíš za to, že jsi Čech. Občas ti, jako křesťanovi, připomenou a vyčtou křižácké války a jiné temné činy a pak se ti omluví s tím, že neradi katolíky, ale tebe docela jo. Husitská zvěrstva ti kupodivu nikdo nevyčítá. Leccos se dá vysvětlit a omluvit tím, jak nás ohavně poznamenali komunisti, kapitalisti, doba a společnost.
     S jakou samozřejmostí počítáme s kolektivní vinou! Kolik vlastních vin si nepřipustíme, kolik vin dokážeme svést na různé mlhavě určené skupiny lidí, zvané Oni, přinejlepším My. Kolik lidí patří ke špatné skupině, a tím pádem za něco může, např. Číňani, šíité, pojišťováci, Uruguayci... a Češi jsou paušálně špatní, protože si myslí špatné věci o výše uvedených skupinách. Vinu lze ale i chytře svrhnout na jednoho člověka: Bush (pokud tedy ne celý Západ) může za to, že se Iráčané střílejí mezi sebou, a Železný za to, že se krade.
     Ale je těžké soudit koloniální úředníky, řadové členy KSČ a lidi s křivým myšlením, je vůbec těžké soudit. Těžko určit a přesně pojmenovat vinu, mnohdy neúmyslnou, mnohdy intimní a soukromou. Proto ani vinu nehledejme, ale využijme spíš schopnosti poznat a rozvíjet dobro.
     Neuznávám kolektivní vinu, ale možná u sebe vskutku nosíme kousky vin svých předků i všelijak blízkých lidí. A je dobré, když se z nich poučíme a když se i za své předky a své společenství dokážeme omluvit.

V Čerčanech na Benešovsku mají Obecní knihovnu, která je sice malá, ale rozhodně neskomírá. Zaregistrovaných čtenářů bylo v loňském roce 362, celkový počet knih je více než 15 000 svazků. Vedle knihovny vzniklo také Informační centrum. Budova knihovny je nejen centrum informací, ale také zábavy a vzdělávání.

Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako knihovník? Ptám se na vzdělání. Aby se člověk stal knihovníkem se vším, co k tomu patří, potřebuje minimálně středoškolské vzdělání. V Praze je střední knihovnická škola – tuším, že je jediná v republice. Dále je možno získat vzdělání na vyšší odborné škole. Knihovníci s vysokoškolským vzděláním pracují většinou ve vyšších funkcích a k jedné z nejzákladnějších prací knihovníka – půjčování knih, a tím také k přímému kontaktu s lidmi, se už tolik nedostanou. Já jsem po gymnáziu absolvovala dálkové nástavbové studium při střední knihovnické škole.

Co všechno dělá taková knihovnice na malém městečku?
     Má obrovskou výhodu, že je její práce ohromně pestrá. Kromě základních knihovnických prací si může vymýšlet ještě spoustu aktivit, které s knihovnou souvisejí nebo mají k práci knihovny blízko. Knihovnickými pracemi se rozumí nákup knih, jejich (teď už z větší části počítačové) zpracování, katalogizace, zprostředkování čtenářům, ale také na konci života knihy i její likvidace. Myslím si, že knihovník ve veřejné knihovně by měl mít alespoň základní povědomost o knihách, které půjčuje. Dokáže pak lépe odhadnout, jaké knihy do knihovny nakoupit, přizpůsobit se potřebám konkrétních čtenářů.

Jaké jsou aktivity čerčanské knihovny?
     Když jsem nastoupila do knihovny, snažila jsem se nejen udržet ty čtenáře, kteří knihovnu již navštěvovali, ale nějak přilákat i nové. Vycházela jsem trochu ze svých předchozích zkušeností z Prahy, trochu ze zkušeností jiných knihoven. Vedle běžných aktivit, jako je meziknihovní výpůjční služba, rezervace knih, čtenářské besedy, jsem se snažila i rozšířit nabídku knih a časopisů. Nové knihy představujeme v místním zpravodaji, na nástěnce i v knihovně, po zakoupení počítače jsem pořídila i nějaké CD-ROMy pro děti, pár lidí také využívá donášku knih do domu. Hlavně jsem však chtěla přilákat do knihovny děti. Několikrát do roka pro ně pořádáme s kolegyní noční čtení, ve spolupráci s místním občanským sdružením zveme známé osobnosti (většinou herce), které předčítají dětem z knížek známých i méně známých spisovatelů. Obě tyto akce jsou velice oblíbené. Poměrně velkou návštěvnost má také velikonoční dílna pro děti a snažíme se i o obnovení některých lidových zvyků. Pro dospělé pořádáme výstavy, besedy se spisovateli, přednášky, letos například přijal pozvání do knihovny dětský psycholog i teolog, chtěla bych časem zavést i literární večery pro dospělé.

Jak vůbec obecní knihovny získávají nové knihy? Kdo financuje provoz knihoven?
     Před několika lety přešly skoro všechny knihovny přímo pod správu obcí, které je také začaly financovat. Předtím spadala správa knihoven pod okresy, knihovny byly do značné míry řízeny okresní knihovnou, centrální byl i nákup knih. Teď vlastně každá vedoucí knihovny může rozhodovat o tom, jaké knihy nakoupí. Jediným omezením je rozpočet knihovny, který vychází z obecního rozpočtu.

Jde nějak označit „typického návštěvníka knihovny“?
     Každá knihovna je složením svých čtenářů trošku jiná. Do čerčanské knihovny chodí asi nejvíce důchodců, potom jsou to děti, studenti, maminky na mateřské dovolené a pak lidé, kteří chodí do zaměstnání. Těch chodí asi nejméně, myslím, že je to do značné míry způsobeno tím, že na čtení knih už jim nezbývá čas. V létě navíc hodně knihovny využívají chataři.

A teď s pravdou ven – jsi ty a tvoje rodina „zákazníkem“ knihovny? Jak hodně se u Vás v rodině čte?
     Já jsem si chodila půjčovat knihy do čerčanské knihovny dávno předtím, než jsem tu začala pracovat, a teď mám čtení vlastně „v popisu práce“. Moje děti, jak postupně dorůstají, si také pořídily svoje vlastní čtenářské průkazy. Můj muž na čtení beletrie moc času nemá, jen občas mu přinesu nějakou knížku, která stojí za přečtení.

Které knihy se hodně půjčují?
     Více se půjčuje beletrie – ženské romány, detektivky, thrillery, romány od současných autorů. Z odborné literatury se půjčují hlavně knihy, které souvisí s každodenním životem – technická literatura, kuchařky, knihy o zahradě, chovu zvířat. Děti si půjčují jednak encyklopedie, jednak knížky, kde dětští hrdinové prožívají nejrůznější dobrodružství. Skoro vůbec se nečtou klasické pohádky, ale to jsem mohla pozorovat i u vlastních dětí. Nejvíce zaujme příběh plný děje, příběh, který by se mohl přihodit i jim.

Děkuju za rozhovor.

Je září a 5. ročník indoor festivalu v Křídlech u Nového Města na Moravě je právě před námi. Křídla (24. - 26. září) jsou festivalem zejména hudebním, ke slovu se zde ale dostanou i básníci, divadelníci, performeři, výletníci, farář i konzumenti nápojů. Festival se těší velké oblibě prezentované zvláště svědectvími účastníků minulých ročníků a ohlasem v regionálních médiích. Za celou akcí stojí občanské sdružení Lysina Lenina. To vzniklo, jak se píše na internetové stránce, přímo z popudu hudebníků, kteří hledali cestu, jak vytáhnout na světlo novoměstské hudební podzemí. Je zde však ještě jeden fenomén, na první pohled nesouvisející, a tím jsou brněnské Bigbítové bohoslužby. Nejen že u zrodu stáli i stejní lidé, zejména z Bratrské jednoty baptistů, ale hlavně svým obsahem mají leccos společného. Podnětem ke vzniku těchto akcí byla totiž společná potřeba setkávání mladých křesťanů s jejich vrstevníky a kultura se v tomto jeví, jako dobré pojítko. Také hudební žánr, který je často velice alternativní, i rozmanitost textů přímo vybízely k tomu, aby se koncerty přesunuly z kostela do prostředí klubového. Dalším znakem je, jak Lysina píše na internetu, společná touha po poznání a hledání něčeho nového. Že tedy podporuje experimenty a poskytuje prostor náhodným umělcům, začínajícím hudebníkům, básníkům a performerům netřeba dodávat. Přesto, ač je festivalem amatérským, je na programu vždy několik prověřených interpretů, takže je program pestrý a uspokojí i náročné posluchače. A co nás letos čeká? Samozřejmě vystoupí tradiční novoměští hudebníci, z nichž musím jmenovat především skupinu Kryštofa Ženatého K.S.V, která je z novoměstské alternativy asi nejznámější a nejstarší. Jejich hudba je příjemná na poslech a v textech se zabývají, jak psal Michal Šulc v oběžníku Novoměstsko, problémy mladých lidí, ba i problémy obecnější. Dalším stálým interpretem z Nového Města je Korísz se zpěvákem Janem Ženatým, jejichž styl je o poznání tvrdší, přesto zajímavý. Koríszovy písně jsou zčásti zhudebněné texty Jiřího Palána, který je také jedním z básníků, kteří též přispějí do festivalového dění. Stálicí je také Pražsko-brněnská skupina Veselá Zubatá Rudolfa Brančovského a skupina 05 a Radeček, která na Křídlech každoročně podává nečekané výkony. Asi nějvětším lákadlem je Traband Jardy Svobody, který se zvláště od svého vystoupení na sjezdu v Mladé Boleslavi těší veliké přízni posluchačů, o čemž svědčí vznik ETF (více na http://traband.tk). Také uslyšíme Majerovy brzdové tabulky, Goro, Rapa Nui, Karel na nákupech a další. Těšit se můžeme, jak stojí na plakátku, na divadlo či výlet, pivo a guláš, na čaj i čajovnu, na spaní ve spacáku, na klid a mír. http://mujweb.cz/www/lysinalenina/

Ekologický aktivista je snaživý a přesvědčený. To z něj dělá zapálence pro věc, o které soudí, že je důležitá pro zbytek světa. Chce jej zachránit, myslí to dobře. Jenomže jeho představy se neplní šlehnutím proutku, takže se musí něco dělat = být aktivní. Nejen koukat a chovat se ve vytyčených mantinelech, ale jednat tak, jak na to okolí není zvyklé.
     Mezi nezvyklé a radikální se veřejnosti daří klást rovnítko. Jeden jakože kvůli ekologii ničí bistra na pěších zónách, jiný se tamtéž se svou partnerkou líbá za mír. Jeden radikál jako druhý.
     Nejčastější aktivistický zjev, kterého občan potkává, je ryze osvětářský: člověk podávající nesamozřejmé a někdy i nepříjemné informace. Veřejnost a její reakce? Většinou vlažná. Tehdy zapálený aktivista informace už nejen podává, ale i na ně šťavnatě upozorňuje. Třeba nasadí plynovou masku, rozestaví sudy s „radioaktivním chlórem“ kolem vjezdu do sněmovny a rozdá při tom letáky. Pohoršlivé?
     Byla to americká sedmdesátá léta a jistý profesor nahlásil záměr zkoumat šimpanzí mozky – zvířata prý nic nepoznají, budou uspána. Jenomže parta radikálních ochránců měla jiné informace, a tak se vloupala do laboratoře a vynesla videokazety, které skutečně ukazovaly znehybněné lidoopy bez lebečních kostí, přesto v plném vědomí. Radikálové mocně překročili mantinely, poněvadž se dopustili několika trestných činů, ale snaha vyjít vstříc svému přesvědčení převládla. Navíc nebojovali pouze za svou a šimpanzí věc, ale oprávněně čekali podporu veřejnosti.
     Možným úskalím aktivisty je, když pro věc svou nevidí věci ostatních. Šíři obzoru mu zaplní jeho vlastní záležitost, které mnoho obětuje, aniž by chápal, že zbytek světa ne. Diví se, proč je v tom sám, a křičí: Nedělejte, že nechápete to, co je zřejmé! (Mně.) Následuje osočování z pokrytectví z jedné strany a nezájem, uraženost a odmítání ze strany druhé. Stává se snaživým a přesvědčeným vyvrhelem bez podpory veřejnosti. A světem hýbají ti aktivisté, kteří umí postavit veřejnost za svá záda.

V Orlové se 18.–22.srpna konal již pátý Sjezd alternativní mládeže, který organizuje místní Slezská církev a.v. Na programu bylo několik tématických setkání, besed, dílen. Např. dílny břišního tance, afrického cestopisu, výtvarná, meteorologická, dramatická aj. Večery byly vyplněny koncerty různých hudebních skupin.

22.–29. srpna se v klášteře premonstrátů v Želivi na pelhřimovsku konal festival CONVINIUM – mezinárodní letní škola duchovní hudby.

Ve stejné době probíhal jimramovský festival – Otevřeno.

Bylo (je a snad i bude) možné studium ve věznici. Tak dokazuje praxe ve Valdicích. Díky zájmu jednoho vězně prošlo studiem na 30 studentů. Profesoři z pražské pedagogické a teologické školy Jabok dojíždějí za nimi do věznice. Někteří studenti po absolutoriu a ukončení výkonu trestu nastoupili jako sociální kurátoři.

Při plzeňském festivalu Na ulici si přišlo přes 500 lidí poslechnout vystoupení místního sboru Touch of Gospel. Ten čítá asi 35 zpěváků od osmnácti do šedesáti let, které doplňuje doprovodná kapela.

Proběhly mnohé letní kurzy, vody a jiné pobyty pro mládež: celocírkevní, seniorátní i sborové za účasti mnoha desítek mladých lidí. Někteří z nich byli z českých sborů z Polska, Ukrajiny, Chorvatska, další přijeli z Německa, Maďarska.

První říjnový víkend bude v Kutné Hoře Sjezd nejen evangelické mládeže. Je mj. sponzorován Poštovní spořitelnou. Proto na vás z Bratrstva vyskočil poštovní letáček. Stále se můžete přihlašovat. Podrobné informace o programu a nabídce naleznete ve sborech ČCE nebo na adrese http://mladez.evangnet.cz.

Přichází čas poutí. Druhá polabská bude v Poděbradech v sobotu 11. září za účasti synodního seniora a synodní kurátorky, zpěvu skupiny EJHLE a s povídáním Jany Plíškové o uprchlících. Horácká pouť bude v sobotu 18. září v Myslibořicích.

Evangelický kostel v Třebechovicích, 10. října 2004, 16 h. Vstupné ve prospěch celonárodní sbírky „Pomozte dětem!” dospělí 65

Festival v Ondřejově se letos mimořádně konat nebude.

Na obory „sociální a charitní činnost“ a „sociální a humanitární práce“ se hlásí více uchazečů než může VOŠ Caritas Olomouc přijmout. Absolventi se uplatní jako humanitární a sociální pracovníci u nás i v zahraničí a také při kontaktu s migranty, imigranty a národnostními menšinami.

Seminář pro pracovníky s mládeží se chystá na 17. až 21. listopad v Bělči n. Orl.

Mezilidské dorozumívání (komunikace) se v kruhu provazuje se vztahem: jeho úroveň kvalitu vztahu vyjadřuje a zároveň ji ovlivňuje. Chceme-li pochopit komunikační obtíže, máme se ptát, jaké jsou základní vztahové potíže mezi rodiči a dospívajícími dětmi.

Dospívání dětí nutí rodiče hledat pevnou stezku mezi bažinami: na jedné straně se jim mohou ztratit děti („dokud tě živím, budeš poslouchat“), na straně druhé se mohou ztratit oni sami („můj táta/moje máma je můj/moje nejlepší kamarád/ka“).

Rodič jako nedostižná autorita, která se nemýlí a nedělá chyby
     „Každá generace má svou cestu a potřebuje neposlouchat“ – zpívá Joe Cocker v hitu N‘Oubliez Jamais. Jeho smířený tón dojímá spíše mě nežli ty, kteří potřebují neposlouchat zrovna teď. A už vůbec neoslovuje rodiče, kteří zrovna teď potřebují svému dvacetiletému dítěti dokázat, že zůstává dítětem, dokud oni jsou jeho rodiči.

Rodič jako kamarád Seděla jsem na besedě
     o drogách vedle mladého muže s dredy na hlavě. Říkala jsem, co pro mě v dospívání znamenalo, když Beatles odjeli do Indie a začali skládat zhulení a osvícení jak kára. Mladý muž se zaklonil a vyhekl: „Ježiš, ještě květinové děti.“ (Vrať se do hrobu nezaznělo jen proto, že mu zbyla jakási základní úcta k mým vzdáleným devětačtyřiceti.) Těžko bych mu vysvětlila, že jsem nosila daleko hezčí džíny do zvonu, než má teď on. Nedá se to vysvětlit, a je marné se o to pokoušet.

Odlučovací doba
     O co vlastně jde v době dospívaní dětí? Moje známá se přes dvacet let výzkumně zabývá chováním zvířat. Když jejím dětem bylo třináct a patnáct, povzdychla si: „Nevěděla jsem, že ten odstav bude tak těžký.“ U krav a prasat, které důvěrně znala, bylo období souboje mezi zájmy rodičů a mezi zájmy dětí mnohem kratší.
     Od rodiče, který křičí na dítě svou pravdu, se odchází snáze. A dítě má odejít, ne však utéct. Rodič, který je důvěrníkem, může odchod pozdržet; pokud dítě nemá dost sil, někdy se zdrží tak dlouho, že propásne vlastní možnost stát se rodičem.

Co s tím?
     Nic. Obě generace mají v době odlučování svůj úkol. Děti hledají sebe a rodiče pevnou stezku mezi bažinami. Důležité je si uvědomit, do které generace patřím a jaký je tedy můj úkol. Nemůžu už dnes psát přesvědčivě o prožívání dítěte, jsem generačně jinde. Můj úkol mi usnadňují cirkusoví krotitelé dravé zvěře: „Strach? Ne, to ne, když má zvíře strach, tak zaútočí. Ale respekt, to ano. Respekt mít musí.“

Do této rubriky jsme dostali již před časem dopis od Mikuláše Ferjenčíka, který nás chtěl seznámit se svým studiem v Anglii, dopis adresoval váženým čtenářkám a váženým čtenářům:

Nejprve, jak jsem se sem dostal.
     Nadace Open Society Foundation vyhlásila konkurz na stipendium na soukromých středních školách v Anglii a v USA a já jsem byl jedním z deseti šťastlivců, kteří uspěli. Na konkurs se hlásilo asi 200 lidí. Konkurz měl tři části: přihlášku, jejíž součástí bylo napsat alespoň tisíc pět set slov o sobě a své rodině v angličtině, další kolo byl tzv. SLEP test – test z poslechu angličtiny a gramatiky a nakonec nejlepších 25 lidí postoupilo na pohovory. Ty byly vedeny už s Angličany. Pohovor byl zajímavá zkušenost, myslím, že mi dost pomohlo, že mám hodně zájmů a také účast v různých olympiádách z matematiky nebo dějepisu. Studuji na gymplu a prospěch mám dobrý, ale myslím, že známky nebyly rozhodující.
     Do Anglie jsme jeli všichni Češi společně (je nás tu celkem osm) a nejprve jsme jeli na pětidenní soustředění do Cambridge, kde jsme se setkali s dalšími zahraničními studenty z celé střední a východní Evropy. Jsou tu také Slováci, Bulhaři, Ukrajinci apod. V Cambridgi nás členové organizace, která to celé zaštiťuje, (většinou bývalí ředitelé britských soukromých škol), zahrnuli cennými radami a teprve potom jsme se rozjeli do svých škol. Na škole, kde jsem já, není žádný jiný stipendista.

Mezinárodní směska na intru
     Bydlím asi tak 25 minut vlakem na severovýchod od Londýna. Jsem tu spolu s dalšími 47 studenty – internát je zajímavé místo s převahou Číňanů a Hong-Konganů (asi tak 30), pak tu je asi osm Angličanů, dva Rusové a zbytek je taková mezinárodní směska. (Samotná škola má asi 1100 studentů, převážně Angličanů). Co mne velice překvapilo, je, že Angličané jsou velice přátelští a jsou nám Čechům dost podobní.

Život na intru
     Máme společenskou místnost, kde je kulečník, ping-pongový stůl a pochroumaný stolní fotbal. Taky tu můžeme hrát šachy a dámu, jsou tady také dva televizní pokoje, na školních pozemcích můžeme

hrát tenis a fotbal. Fotbalových hřišť je tu asi pět a je tady výborně vybavená sportovní budova s obrovskou halou na basketbal atd., bazén, sqashové kurty a gymnastická hala. Pokoj má každý sám pro sebe, asi tak
2.5 x 3 metry, ale je pohodlně zařízený a úložných ploch je dostatek.
Život na internátu je dost schematický – v půl osmé vstávat, v osm snídaně, v půl deváté registrace, v devět začíná škola, v jednu oběd, ve čtyři škola končí. Od tři čtvrtě na šest do osmé hodiny máme povinně čas na přípravu (s přestávkou na večeři) a v jedenáct máme večerku, ale ta je odlišná, podle ročníků.

Školský systém
Rozdíl v systému školství je obrovský, ale přesto mají soukromé i státní školy mnoho prvků společných. Nutno poznamenat, že já studuji na soukromé škole, kterou si většina Angličanů nemůže dovolit. Největší rozdíl je podle mne v tom, ze známky od učitele mají jen informativní charakter a rozhodující význam mají zkoušky na konci roku. Navíc jsou tady závěrečné dva ročníky sedmileté střední školy (já jsem v prvním z těchto dvou ročníků) jen příprava na „maturitu“ a každý student má jen čtyři předměty. Já dělám matematiku (ta je dost podobná jako u nás) a fyziku – tady máme mnohem lépe vybavené učebny a větší důraz se klade na porozumění než na výpočty. Dějepis – ten je úplně jiný, třeba půl roku se zabýváme ruskou revolucí, píšeme slohovky a snažíme se spíš přijít na to, proč se něco stalo, než co se stalo. Můj poslední předmět je němčina a tam má anglický učitel dost velkou nevýhodu v tom, že Angličani neumí anglickou gramatiku. Jedna věc se mi velice zamlouvá a to je, že ve většině předmětů člověk dělá tzv. coursework – nezávislou práci na určité téma, která pak tvoří 1/3 závěrečné zkoušky, třeba ve fyzice jsme dělali průzkum námi zvoleného materiálu a jeho aplikace (proč se zvolený materiál používá, tak jak se používá).

P.S. Prostě si žiju jak prase v žitě
Věnuji se hodně koníčkům – fotbal, gross country, šachy, ping-pong, večer jsem hodně na internetu. Ven můžeme jezdit anebo chodit víceméně každý víkend, moc to nedělám, protože mám často sobotní ranní aktivity a dost práce do školy, ale ta možnost tu je a když si na to udělám čas, není problém. Ta škola až taková řehole zase není, už jsem si zvykl a úkoly mi jdou mnohem rychleji, i když ty dvě hodiny denně to většinou dá.
Během školního roku máme deset týdnů prázdnin - tři týdny vánoční, tři týdny velikonoční, dva týdny na podzim, týden v únoru a týden v květnu. O Velikonocích jsem byl dokonce doma, předtím na podzim jsem strávil dva týdny cestováním a v únoru jsem byl týden v Oxfordu. Ale o tom třeba někdy příště.

Will Bloom je racionálně uvažující mladý muž, kterého už pěkně štve jeho otec, který ho celý život „krmí“ svými historkami. Jako malý chlapec ho sice obdivoval, ale dospělí lidé už přece na pohádky nevěří. Will má pocit, že mu otec celý život lhal. Když však jeho otec umírá, Will se snaží usmířit se s ním a dopátrat se pravdy.
     Příběh se odehrává ve dvou rovinách – nahlédneme do barevného pohádkového světa Eda Blooma, ale také se setkáváme s realitou tak, jak ji vnímá jeho syn. Edův život byl v jeho podání jedna velká, úžasná pohádka. Od dětství, kdy se setkal s čarodějnicí, přes přátelství s obrem, práci v cirkusu, velkou lásku, pro kterou člověk snese všechno, až po zápas s Velkou rybou.
     Pokud se na svět díváte podobně realisticky, jako mladý Will, dočkáte se spolu s ním nakonec velkého překvapení - ne vše byly úplné lži...
     Nejenom příběh je to, co člověka zaujme. Pozitivní pohled Eda Blooma na život mě příjemně pohladil po duši. Také herecké výkony byly velmi dobré. Tim Burton si do svého filmu vybral tu správnou sestavu herců.
     Takže, pokud chcete v dnešní uspěchané a tolik realistické době vidět film, který vás potěší a vrátí zpět do doby, kdy jste věřili na obry a čarodějnice, teď víte, na co se jít podívat :o)

Zdá se vám, že je biblický text příliš vzdálený naší realitě? Máte dojem, že jazyk, který se v Bibli používá, je vzdálený tomu, který užíváme dnes? Souhlasím, ovšem to ještě nemusí znamenat, že obsah, který za textem je, tedy to, co nám chce biblický svědek sdělit, je mimo. Zkuste zachovat obsah, sdělení a změnit formu. Třeba novinový článek. Novinová řeč je zase docela jiná než biblická. Navíc, každé noviny mají svůj styl, své důrazy. Jinak se o stejné události píše v Lidových novinách, jinak v církevním tisku, jinak asi v Blesku. I tahle různost se dá využít.
     Jak na to? Vyberte si biblický text, ze kterého chcete vycházet. Přečtěte si ho nahlas. Rozumíte věcně obsahu? Hovořte o základním porozumění textu společně. Důležité je nic nezamlčet. Vše podstatné musí být zachováno. Kde se příběh odehrává? Kdo v něm figuruje? Co o protagonistech víte? K jaké společenské třídě patří? Učenci? „Žádaní?“ Žebráci? Zavrhovaní? Na takové a podobné otázky se pokuste zodpovědět.
     Přemýšlejte, jaký typ novinového článku se k danému biblickému textu hodí? Bude to zpráva do černé kroniky? Nebo senzace? Komentář k běžné události? Od zahraničního zpravodaje? Fejeton? Z dopisů čtenářů? Interview s někým ze zúčastněných? Pro jeden biblický text se může hodit více typů. Zároveň některé typy nelze využít vždy.
     Rozdělte se do skupin. Ve skupinách se dohodněte na konkrétním typu článku a dejte se do práce. Vyhraďte si na to čas podle potřeby, počítejte alespoň třicet až čtyřicet minut. Ani hodina nemusí být moc. Nezapomeňte na titulek, který čtenáře přiláká. Pozor, ať vám neuniknou všechny podstatné myšlenky z textu.
     Poznámka závěrem: výpravné biblické oddíly, které mají jasný děj, se takto zpracovávají nejlépe. Zpracovat můžete ale i nedějové příběhy. Např. formou fejetonu nebo komentáře („Poslední slovo“).

(podle J.B.Šourka: Bible trošku jinak)

Tentokrát to nebude ani o kutilství ani o umění, ale spíš o lese, o bibli a o dětech. Tábory už asi máte za sebou, ale někdo se už možná chystá na příští rok a pak tu jsou také víkendy, výlety a sborové dny. Zkrátka máte kupu dětí, vyprávěli jste si něco z Bible a teď jdete lesem. Tak se to pokusíme propojit. Bible poskytne námět, les materiál a děti potřebnou fantazii, hravost a třeba i soutěživost. Stačí je rozdělit do skupin, chcete-li, třeba do pokolení Izraele. A už mohou z kamenů stavět pyramidy nebo města skladů jako v egyptském otroctví, nebo oltáře jako Abram, Izák, Gedeon, Elijáš a další. V době Soudců se zase lid před Midjánci ukrýval v lesích a roklinách. Proč tedy nepostavit pořádný úkryt z větví, ve kterém se celá skupina schová. Nikol zase zachránila Davida tím, že za něj do jeho lůžka nastrčila domácího bůžka a chomáč ovčí srsti. Děti tedy mohou z nejrůznějších přírodnin vytvořit ležící postavu. A král Nabukadnesar zpitý svými úspěchy přišel o rozum a stal se z něho přírodní divous. Ať se v něj tedy děti v maskách z listí, trav, peříček a květin promění. Námětů jistě sami najdete dost a dost. Hodnocení samosebou není jednoduché, kritéria mohou být různá: která pyramida je nejvyšší, které město nejhezčí, která postava nejlépe klame, který divous je nejdivočejší. Vítězství je u dětí silná motivace, ale hlavní je si zahrát, společně něco vytvořit. A možná při tom člověku i něco z té Bible dojde.

K otevření této útlé knížky mě zlákal obrázek na obalu. Když se na něj díváte, máte pocit, že stojíte v jemném mlžném oparu na začátku mola, pozorujete racky a voda zatím plyne někam do ztracena. Novela ale nelíčí zoufalství muže, kterému ujel parník popř. který zůstal na malém ostrově odříznut od civilizace. Alespoň ne tak doslova.
Gymnazista Hans Schwarz žije v malém německém městě v době raného nacismu. Nejdůležitější věcí v jeho životě je přátelství se spolužákem Konradinem. Do jejich hlubokého přátelství ale zasáhnou polické změny. Hans je totiž židovského původu. Schwarzovi raději posílají svého syna do Ameriky. Jeho kamarád je fascinován Hitlerem, tak jako většina Němců. Hans ztrácí domov i nejlepšího přítele… A dál už čtěte sami.
Nenápadně, ale v konečném výsledku radikálně vstoupil do lidských životů vzestup nacismu v Německu. Ani příběh přátelství dvou lidí nekrystalizuje mimo historii, je s ní neoddělitelně spjat. Novela nemluví o faktech, ale jemně utváří atmosféru a její nálady, v pravý čas uzemní nebo překvapí nečekaným zjištěním – jak hlavního hrdinu, tak čtenáře. Nechejte se unést.

Vodorovně: A. Průplav mezi Afrikou a Asií; část přístavu. - B. První díl tajenky - C. Direkt; těžce závislý na alkoholu; drknutí. - D. Zápor; ne zničeném; anglická spojka. - E. Výzva; český básník; dobrý kšeft. - F. Pátá kniha SZ. - G. Pokyn k nesení; omakati; no. - H. Anglická spojka; rodinný spolek; předložka se 6. pádem; slovensky „chrám Ducha“; spisová zkratka. - I. Pokyn k dokončení přípravy teplého jídla; citoslovce prasknutí; syn Hiela Bethelského (1 Kr 16,34). - J. Odvětví; dělat; ženské jméno v plurálu. - K. Předmět sporu otce a dcery ve filmu Pelíšky; rozrůstat se; označení železničních vagonů. - L. SPZ severočeského města na Labi; neotáčet se; tebe. - M. Pohybovat se zpět; znak vítězství; pracovník v tiskárně. - N. Anglicky konec; dokořeniti; častý Nohavicův akord. - O. SPZ Náchoda; dělat těžkou práci; naléval. - P. Novočesky být v obraze; ruské město; básnický zápor.
Svisle: 1. Třetí díl tajenky. - 2. Lámechův syn (Gn 5,29); anglicky sobě rovný; drobný peníz; muž, který porušil leviratní zákon (Gn 38). - 3. Část některých míčových her; řecký bůh; slepičí citoslovce; otrava. - 4. Akceptoval; staročeské platidlo; nevybírej. - 5. Kainův syn (Gn 4,17); řemeslník pracující se dřevem; čert; primát. - 6. Místo toho; severoalžírský přístav; automat; záložní zdroj elektrické energie. - 7. Hon; druhý díl tajenky; vtékání. - 8. Rozměr; otec Smagarův (Sd 3,31); hráč v basketbalu; to také. - 9. Omočil; zápisník; zpracovávat ve vysoké teplotě; římská 4. - 10. Lahodný nápoj; příjemnej; vytáhnout zbraň. - 11. Anglicky lichý; 1003 v římských číslicích; kluk na Valašsku; vyráběl látku. - 12. Období; milion miligramů; anglicky jednotka; chemická sloučenina. - 13. Čtvrtý díl tajenky.
Nápověda: ami, at, or, odd, Oran, peer, RIV.

Ivana Čechová – Michal Plzák
     Jaroslava Duška zná dnes z televize kde kdo. To je ten „komediant“. Proč si autoři vybrali ke knize rozhovorů pro nakladatelství Kalich právě jeho? To mě teda zajímá!
     Kniha začíná celkem běžně – jaké to je být populární. Ale čím víc se začítáš, tím víc zjišťuješ, že je to velmi zvědavý, lépe zvídavý (cítíš ten rozdíl?), originální člověk. Drby ani historky se moc nedovíš. Dokonce ani fakta, jak to přesně bylo, nic moc. Je dalek toho užívat nějaké běžné křesťanské pojmy, a přesto ve svém přemýšlení, objevování, ohledávání, pohrávání dochází k hodnotám, které stojí za to. Které se týkají celku, vesmíru. Je to člověk inspirativní, ponouká tě nebýt nikdy hotový – „...každé nové setkání, myslím hluboké setkání, přináší změnu, přináší nový pohled na celé lidské snažení.“
     Jeho portrét na obálce je výmluvný. Poznáváme jen z částky, ještě se máme na co těšit. Jak u Jaroslava Duška, tak (a což teprve) u svých vlastních životů!

První věc: sešli jsme se jako dobrá parta. To není náhoda. Klidně to mohlo dopadnout i tak, že vedoucí (dospělí) budou tvořit jednu skupinu a mládež (nedospělí) druhou. Zde tomu tak nebylo a podíl na tom jsme nesli všichni bez rozdílu. Myslím si, že vznik pohodového společenství je základem a o to by se „kurzovníci“ měli snažit nejdříve. Důvodem byla vysoká tolerance všech vůči všem (samozřejmě to občas zajiskřilo), kdy jsme se snažili brát každého jako osobnost bez rozdílu věku a pohlaví. Nebyla to hra na dozorce a hlídanou, potencionálně problémovou masu.
     Druhá věc: Křížlice jsou nenahraditelným místem. Církev za něj může být vděčná a i právem na něj hrdá. Užívali jsme si nejen okolní přírody, což bylo znásobeno ještě neuvěřitelně krásným, až tropickým počasím, ale využívali jsme i atmosféry místního kostela, ano i hřbitova kolem něj. Prožili jsme tak spojení krásy vezdejšího stvořeného světa s tajemstvím blízkosti trojjediného Boha. Každé ráno jsme se přes louku a místní hřbitov vydávali na malou pouť k modlitbám a zpěvům žalmů do křížlického kostelíku. Ani to není náhoda.
     Třetí věc – program: Měl to být předkonfirmační kurz. Proto téma křest a konfirmace jako obnova křtu. Cílem bylo odkrýt význam křtu a konfirmace a jejich souvislost. Zda se mi to povedlo, nechť posoudí zúčastněná mládež. Druhý program, duchovní písně, se mládeži líbil, už proto, že jej vedl kolega Petr Gallus, výborný hudebník a písničkář (a samozřejmě theolog). Zaskočil nás odmítavý postoj mládeže k písním z Evangelického zpěvníku. Jistě jde o postoj určitého věku. Přesto, zda-li není něco v pořádku s našim zpěvem a hraním při bohoslužbách? Mládežníci je vnímají jako nudné, zdlouhavé, táhlé. Uznali ovšem, že chyba není v samotných písních.
     Čtvrtá věc: možná budou fotky na webu: http://mladez.evangnet.cz

Tato zbrusu nová mládežnická akce proběhla od 9. do 15. srpna 2004 v Rumburku. Sjelo se na ni 15 mladých lidí, z toho 10 „herců a hereček“, 2 vedoucí, 2 „fotografové“ a 1 kuchař. Kromě nich nás po celý kurz provázela farářská rodina Šimonovských.
     Náplní pilníku bylo pilování hereckých dovedností. Při úvodním semináři jsme se naučili správně dýchat (a na jeden nádech odříkat níže uvedený vokál „A“). A při závěrečném semináři jsme se úspěšně pokusili se sehrát se spoluhercem (vodit ho pomocí prstu, dlaně či očí). Také jsme si vyzkoušeli různé pantomimické dovednosti, jež nám pomohly k dokonalému sladění se a navíc jsme hráli volejbal, při němž jsme prověřili hlavně improvizační schopnosti.
     Během kurzu jsme nahráli 3 rozhlasové hry a zahráli 3 divadelní skeče (v obou případech jsme byli rozděleni do tří skupin, přičemž témata jsme měli předem daná).
     Vrcholem celého Divadelního pilníku bylo veřejné divadelní představení na předem připravený osmistránkový scénář, jehož autorem byl jeden vedoucí a režisérem druhý. Neslo název „docela MALÝ experiment s DOCELA velkými DŮSLEDKY“ a pojednávalo o životě a díle proroka Eliáše. Hráli jsme v tamním vyhořelém kostele, kam se na závěrečné vystoupení přišlo podívat asi dvacet lidí, kteří nás při závěrečné děkovačce odměnili bouřlivým a jistě zaslouženým potleskem. Však jsme si onen výsledek našeho čtyřdenního zkoušení mohli vychutnat ještě týž den na videu a bylo to vskutku úžasné i inspirující zároveň.
     Myslím si, že divadelní kurz má budoucnost a těším se na další. A nejen já.

„Vokálové cvičení na A“ (na jeden nádech!), které dobíjelo naše hlasivky:
     Mám ráda časná rána,
     kam chvátá krása čar,
     má pravá chvála cválá,
     na zlatá práva jar.
     Kam cválá plavá Jana?
     Kam padá tmavá Dana?
     Jak hravá malá panna,
     tam cáká, čvachtá vana.

Probíráme-li se fotografiemi našeho tzv. „VÝCHODNÍHO KURZU“, zjišťujeme, že na téměř polovině z nich jsou zachyceny hry, při kterých mají děti zavázané oči. Napadá nás zároveň, že tak nějak podobně to vlastně bylo i s účastníky kurzu samého. Každý z nich přijel ze svého jazykového, kulturního a (ne)náboženského prostředí, každý z nich měl tak trochu „zavázané“ oči. Jedním z hlavních cílů kurzu bylo zbavení se oné slepoty a objevení nového společenství.
     Na Zbytově se totiž sešly děti z utečeneckého tábora ve Stráži pod Ralskem s mládeží z českých vesnic na Ukrajině. Různorodou společnost pak doplnili polští evangelíci ze Zelowa a také několik účastníků z Čech.Tak se zde potkali mladí lidé z Čech, Angoly, Běloruska, Polska, Ruska, Ukrajiny… Potkat se ale neznamená automaticky skutečně uvidět, prohlédnout a poznat jeden druhého. A proto jsme na začátku všichni tak trochu jak slepí ve tmě tápali, než se nám podařilo najít, nahmatat a uchopit jeden druhého. Vynikajícím vedoucím na cestě z naší „slepoty“ nám byl bratr farář Jiří Klimeš, jehož biblický program na téma evangelijních podobenství byl nejen přednáškou, ale zároveň rozhovorem, dramaturgickým kroužkem i modlitbou. Rozhodně jsme se tedy nenudili a postupně nalézali společnou řeč. Velkou měrou k tomu přispělo i překrásné prostředí statku Zbytov u Jimramova, kde společné vaření a hry napomáhaly vzájemnému poznávání.
     Zbytov se kupodivu i tentokrát stal místem společenství, kde se nad stránkami bible potkávali mladí křesťané různých konfesí, ba dokonce mladí lidé různých náboženství. Překvapivou soudržnost tak rozmanitého celku jen potvrdila všemi oblíbená píseň „Niema innego Boga“, kterou nás naučili mladí Poláci a která se stala hitem kurzu.
     A tak na závěr snad lze říci, že pro všechny účastníky byl kurz v jistém smyslu skutečně prozřením, neboť byl minimálně místem setkání různých kultur, místem hledání společné komunikace a místem vzájemného respektu. Snad by v tomto směru mohl být i jistým vykročením církve z vlastního stínu, vykročením z dosebeuzavřeného „MY“ k širšímu „MY VŠICHNI“.

Za touto zkratkou se skrývá třídenní setkání mládeže s mezinárodní účastí, které se konalo od 10. do 12. července 2004 ve francouzské vesnici le Mazet Saint Voy. Ústředním tématem byla otázka: ,,Et Dieu dans tout ça?´“ (,,A Bůh ve všem?´“), na niž hledalo odpověď zhruba 80 mladých lidí z Francie, Belgie, Švýcarska, Německa a České republiky.
     Hlavní náplní tří dnů se staly dvouhodinové dílny pod vedením farářů, profesorů či studentů. Ačkoliv se jednalo o mezinárodní sjezd, během dílen se hovořilo francouzsky, což mně znesnadňovalo porozumění a také aktivní podíl na diskuzích. V tomto ohledu mě čekají ještě léta dřiny, odříkání. Nejvíce mě zaujaly dílny s názvem: ,,Dieu s´en va-t-il en guerre ou nous appelle-t-il construire la paix?“ (,,Vytváří Bůh mír, nebo válku?“), ,,Tout ce que vous avez toujours voulu savoir sur la Bible sans jamais oser le demander!“ (,,Všechno, co jste kdy chtěly vědět o Bibli, ale báli jste se zeptat!“) a také ,,Justice, Pouvoir, droits de l´homme at Dieu dans tout ça?“ (,,Spravedlnost, moc, lidská práva a Bůh ve všem?“), který společně s francouzským vězeňským farářem organizoval Filip Keller.
     Nedílnou součástí byly ranní a večerní bohoslužby, při jejichž konání se vystřídali všichni kazatelé za spolupráce mládeže. Pro ty, kteří nebyli znaveni náročným programem, byly připraveny půlnoční meditace v jednom z pěti kostelů v le Mazet Saint Voy.
     K odpočinku přispěly dva koncerty, a to populární hudby i gospelový.
     Co říci na závěr? Jsem velmi ráda, že jsem na ,,vlastní kůži“ mohla pocítit pověstnou pohostinnost, nenucenost a přátelské jednání Francouzů jak ze strany hlavního organizátora Pierra Emmanuela Guibala, tak i ze strany příslušníků mé generace. Musím zmínit i příjemné vystupování sester, které pobývaly v krásném prostředí starých církevních staveb. Domnívám se, že Katce Vávrové a Filipu Kellerovi se podařilo navázat řadu kontaktů a je pravděpodobná i budoucí spolupráce se zahraničními sbory. Myslím si, že veškerá zmiňovaná fakta nám třem posloužila jako dostatečná satisfakce za dlouhou cestu. Snad jediným záporným bodem bylo velice chladné počasí, ale jaké jiné klima by člověk měl v horách nalézt.
     Již nyní se těším na třetí 3 Journées Internationales Jeunesse v roce 2006. Fotografie a další informace z letošního i předchozího setkání můžete najít na: http://www.3jij.fr.st.

„Pane faráři, a co budeme dělat?“ Přiznám se, snažil jsem se včas uniknout, ale František mě opět lapil, dnes už počtvrté. „No, po obědě přijedou ta psí spřežení. Ukážou vám, jak je zapřahají, budete se moct zeptat na to, co vás zajímá a také se svezete.“ „A potom, pane faráři?“ „Pak si zahrajeme přehazovanou nebo fotbal, jak budete chtít.“ „A potom?“ „To už bude večeře, Františku.“ „A potom?“ „Po večeři se sejdeme na Sedmíku a budeme si dál vyprávět o desateru, jak jsem vám to říkal ráno při bohoslužbách. Jako si vyprávíme vždycky – s obrázkama, s písničkama.“ „A potom?“ „ Zahrajeme si na Sedmíku nějaké hry.“ „A potom? „To bude mít zase někdo z vás večerníček. Jako vyprávěla včera Anička o těch svých lvíčcích a pak do toho zamíchala i Arabelu, Rumburaka a Zvonka. Myslím, že tentokrát to bude mít Katka s Davidem. Alespoň si do toho loutkovýho divadla, co jsem přivezl, dodělávali ještě mouchu a Karla Brücknera.“ „A potom, pane faráři?“ „No pak půjdete spát. A my budeme mít s asistenty poradu.“ „A potom?“ „Taky půjdem spát.“ „A potom?“ „To už bude zejtřek, Františku.“ „A co budeme dělat, pane faráři?“ „No, zejtra toho máme hodně – budeme tesat sochy, vyrábět ozdoby z korálku a také přijede divadlo Continuo. A když bude hezky, tak můžeme také jezdit na lodičkách a na raftu, nebo se vykoupat.“ „A potom?“ „Celej tejden budeme něco podnikat, Františku. Jako vždycky pojedeme na koníčky do Bědovic a v Třebechovicích se stavíme v cukrárně, kdo bude chtít pojede na raftech po Orlici. Má nám přijet zahrát Slávek Klecandr. Slaňovat budeme. Vyrobíte si masky na karneval. Taky táborák bude. Trochu to záleží na počasí a taky na vás, co budete chtít dělat.“ „A potom?“ „No pak už bude sobota a pojedete domů.“ „A potom?“ „No potom, Františku, pokud se nezblázním, tak nechám vyvolat fotky, budu si je prohlížet a bude mi po vás trochu smutno – po Davidovi, co kouká furt do nebe a čeká tornádo, po Aničce, co mně a Zvonkovi dává pusu na dobrou noc, po Rudovi, co říkal, že neměl bejt postiženej, ale pak byl nemocnej a kdyby nebyl, vzal by si Aničku, po Jindrově stále dobré náladě, po Helenčině kafíčku a Honzově břišním tanci, vůbec po všech, i po tom tvým věčným „A potom?“. A také po asistentech. Však ona Terezka a Magda Kubovi a Johance určitě napíšou. A vlastně se přitom taky určitě budu usmívat.“ „A potom, pane faráři?“ „Já potom snad o tom napíšu do Bratrstva, nebo co.“ „A potom?“ „Bůh ví, Franto, třeba napřesrok.“

Co je to vikariát?

příprava na povolání vikáře
anglosaský způsob, kdy se oslovujeme křestním jménem a vykáme si
církevní správní jednotka
příprava na povolání faráře

Správných odpovědí je více, záleží na úhlu pohledu. Z hlediska ŘKC je správně c. Vikariát je správní jednotka nadřazená farnosti. Vikář může být „služebně výš“ než farář, např. generální vikář, který je k ruce biskupovi, podobně soudní vikář. Na úrovni farnosti může být také pomocný vikář. Pokud jste odpověděli za d, udělali jste dobře - z pohledu ČCE. Než se absolvent theologické fakulty stane farářem, aby mohl nastoupit na samostatný sbor, je třeba, aby prošel ročním vikariátem. Stává se na rok vikářem, je „služebně níž“ než farář. Vikář pracuje ve sboru svého mentora (farář daného sboru), má příležitost uplatňovat v praxi to, co během studií a předešlých zkušeností načerpal. Má přitom možnost mít přímou reflexi od svého mentora. S ním o věcech hovoří, pod jeho vedením se seznamuje s konkrétní prací na sboru. Společně s dalšími vikáři absolvuje 4 týdenní semináře. Na závěr píše písemnou práci na zvolené téma. Úspěšný absolvent vikariátu se po roce stává farářem.

Ročník 38/1997	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9
Ročník 51/2010	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5	Bratrstvo č.6	Bratrstvo č.7	Bratrstvo č.8	Bratrstvo č.9	Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012	Bratrstvo č.1	Bratrstvo č.2	Bratrstvo č.3	Bratrstvo č.4	Bratrstvo č.5