archiv
OBSAH:
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Mladí
a radikální
Jan Skála
a radikální
Jan Skála
V Reflexu
vyšel v září článek Hip Hop for
Jesus. (http://www.reflex.cz, č. 37) Má to být
reportáž o křesťanské mládeži u nás
a jejích scestných názorech a podivných
praktikách. Docela by mě zajímalo, co si o tom
myslíte.
Křesťanské církve nespí. Některé okázale, jiné skromněji zpracovávají „srdce a mysli“ mladých lidí s cílem proměnit tento hříšný svět. Představuji si, jak by vypadal svět proměněný oddanými následovníky Krista. A jímá mě hrůza z pomyšlení, že by se do sítí církví dostaly moje děti – praví Michal Komárek.
Píše, že církevní aktivisté vidí svět černobíle, sám se však zmohl jen na to, že mladé křesťany vidí černě. Dokonce ani bratři františkáni, které podle mě popisuje v sympatickém světle, ho nepřesvědčují, spíš se mu asi jeví jako exotičtí pomatenci. Pravda, zaujala ho evangelička, která nemá problém s předmanželským sexem, s homosexuály či antikoncepcí.
Komárek pěkně ukazuje nástrahy, které s sebou touha oddat se Kristu nese. Občas je k pousmání, pohoršení či polekání, co provádějí někteří naši souvěrci (a snad i my?!). Autor se však vlivem silných zážitků nechal strhnout a dělá totéž: je radikální a démonizuje. Ale proč ne? Proč nebýt někdy v něčem radikální? Ďábel nespí.
P.S. Jednoho mladého křesťana vyfoceného v reportáži znám. Podle mého soudu je to dobrý křesťan. Naše setkávání mě značně oBohatilo.
Křesťanské církve nespí. Některé okázale, jiné skromněji zpracovávají „srdce a mysli“ mladých lidí s cílem proměnit tento hříšný svět. Představuji si, jak by vypadal svět proměněný oddanými následovníky Krista. A jímá mě hrůza z pomyšlení, že by se do sítí církví dostaly moje děti – praví Michal Komárek.
Píše, že církevní aktivisté vidí svět černobíle, sám se však zmohl jen na to, že mladé křesťany vidí černě. Dokonce ani bratři františkáni, které podle mě popisuje v sympatickém světle, ho nepřesvědčují, spíš se mu asi jeví jako exotičtí pomatenci. Pravda, zaujala ho evangelička, která nemá problém s předmanželským sexem, s homosexuály či antikoncepcí.
Komárek pěkně ukazuje nástrahy, které s sebou touha oddat se Kristu nese. Občas je k pousmání, pohoršení či polekání, co provádějí někteří naši souvěrci (a snad i my?!). Autor se však vlivem silných zážitků nechal strhnout a dělá totéž: je radikální a démonizuje. Ale proč ne? Proč nebýt někdy v něčem radikální? Ďábel nespí.
P.S. Jednoho mladého křesťana vyfoceného v reportáži znám. Podle mého soudu je to dobrý křesťan. Naše setkávání mě značně oBohatilo.
Žebrák
...Ve dlaň mu vtiskl peníz kdos
slepému starci proti krčmě,
v zahradě kdesi vzlykal kos...
„Ze skály, lásko, radši strč mě!“
Tak napůl k sobě, napůl k ní,
hovoře básník v agonii,
doufaje, že se rozední -
že odpustí mu jeho viny...
...Ve dlaň mu vtiskl peníz kdos,
slepému starci na nábřeží...
Zkus jednou jíti světem bos,
když z mraků těžkých bolest sněží...
Tomáš Pleskot
...Ve dlaň mu vtiskl peníz kdos
slepému starci proti krčmě,
v zahradě kdesi vzlykal kos...
„Ze skály, lásko, radši strč mě!“
Tak napůl k sobě, napůl k ní,
hovoře básník v agonii,
doufaje, že se rozední -
že odpustí mu jeho viny...
...Ve dlaň mu vtiskl peníz kdos,
slepému starci na nábřeží...
Zkus jednou jíti světem bos,
když z mraků těžkých bolest sněží...
Tomáš Pleskot
Zjevení
To by mě nikdy ani ve snu nenapadlo
David Balcar
David Balcar
Slunce
černá, měsíc se zakrvavuje, hvězdy padají,
nebe je srolované. Hroutí se základní
jistoty světa a týká se to věcí,
o kterých by člověka nikdy ani ve snu nenapadlo,
že by snad mohly nebýt nebo být jinak. Že by
se nemusel střídat den a noc, že by
se pomíchaly světové strany, roční období
– takové jsou totiž důsledky oblohy bez hvězd, slunce,
měsíce a nebe. Co je ještě jisté, když
není jisté ani to, že po noci přijde den?
Bude nekonečná noc nebo nekončící den? Bude
cesta k cíli jen blouděním v kruhu? To je
hrozná představa, že by něco nemuselo mít konec.
Člověčí nadějí i v těch nejhorších
situacích utrpení a strádání
bývá fakt, že to bude mít konec, že každá
propast má své dno, byť hrozivé. Nemá?
V takové nejistotě se snad nedá žít.
Totální zkroucení všech opor
a zákonitostí, to je k zoufání.
A zase nejde u čtení Zjevení o předpovědi budoucnosti. Je to slovo pro křesťany v nouzi, pro chvíle, kdy v jejich životě zůstává málo opor. A tak je osvobozující a radostné slyšet od Jana, že se o tom ví, a že je to součástí příběhu, ve kterém je vítězem Beránek a ti, co jsou s ním. I když teď padají hvězdy a Polárku nenajdeš a cesty vedou kdovíkam a o černém se tvrdí, že je to bílé, lež je pravdou a zdá se, že hůř už být nemůže a ono stále je.
Je osvobozující a radostné slyšet to od Jana, když se nám hroutí náš osobní svět. Když se hroutí jistoty, o kterých by nás nikdy ani ve snu nenapadlo, že by snad mohly nebýt nebo být jinak. Že máma s tátou spolu nemluví a už ani nebydlí, že nefunguje kus mého těla, že nám voda odplavila dům, že mne po letech lásky nechala holka, že mě vyhodili ze školy, že mi zemřel můj nejbližší.... O tom jsem přece zatím jen četl, viděl ve filmech, to by mne nikdy nenapadlo..., to je propast, která nemá dno...., v tom snad ani nelze být.
To, co by tě nikdy ani ve snu napadlo, Jan ve snu viděl. A napadlo ho to říct dalším, aby jim tím vzkázal: Neboj se, můžeš být, i když se děje něco hrozného, co by tě nikdy ani ve snu nenapadlo. Neboj se, protože jsi i s tím vším součástí příběhu, ve kterém vítězí Beránek a ti, co jsou s ním. Neboj se, i když to ostatní vzdávají, ty to uneseš, dokážeš v tom být, dostaneš k tomu sílu.
A zase nejde u čtení Zjevení o předpovědi budoucnosti. Je to slovo pro křesťany v nouzi, pro chvíle, kdy v jejich životě zůstává málo opor. A tak je osvobozující a radostné slyšet od Jana, že se o tom ví, a že je to součástí příběhu, ve kterém je vítězem Beránek a ti, co jsou s ním. I když teď padají hvězdy a Polárku nenajdeš a cesty vedou kdovíkam a o černém se tvrdí, že je to bílé, lež je pravdou a zdá se, že hůř už být nemůže a ono stále je.
Je osvobozující a radostné slyšet to od Jana, když se nám hroutí náš osobní svět. Když se hroutí jistoty, o kterých by nás nikdy ani ve snu nenapadlo, že by snad mohly nebýt nebo být jinak. Že máma s tátou spolu nemluví a už ani nebydlí, že nefunguje kus mého těla, že nám voda odplavila dům, že mne po letech lásky nechala holka, že mě vyhodili ze školy, že mi zemřel můj nejbližší.... O tom jsem přece zatím jen četl, viděl ve filmech, to by mne nikdy nenapadlo..., to je propast, která nemá dno...., v tom snad ani nelze být.
To, co by tě nikdy ani ve snu napadlo, Jan ve snu viděl. A napadlo ho to říct dalším, aby jim tím vzkázal: Neboj se, můžeš být, i když se děje něco hrozného, co by tě nikdy ani ve snu nenapadlo. Neboj se, protože jsi i s tím vším součástí příběhu, ve kterém vítězí Beránek a ti, co jsou s ním. Neboj se, i když to ostatní vzdávají, ty to uneseš, dokážeš v tom být, dostaneš k tomu sílu.
A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení,
slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl
a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem
shazuje své pozdní plody,
nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný
ostrov nezůstaly na svém místě.
Zjevení 6,12 - 14
Předsudky?
Být sám svůj
Samozřejmě ano. Uf!
Filip Keller, farář pro mládež ČCE
Samozřejmě ano. Uf!
Filip Keller, farář pro mládež ČCE
Co
nás vede k tomu, abychom odpovídali samozřejmě
ANO, i když tušíme – nebo taky ne, protože
na to přijdeme až později -, že (si) tím zaděláváme
na problém (Uf!)? Proč je tak těžké říct
NE, aniž by nás hryzalo černé svědomí, že jsme
někoho odmítli, nechali ho v bryndě, že jsme
se zachovali nekřesťansky?
• Nechceme zklamat důvěru – když po mně někdo něco chce, asi očekává, že to zvládnu, udělám. Vkládá do mne naději, důvěřuje mi. Přece nemohu odmítnout! Navíc, když řeknu NE, může si to onen druhý vysvětlit tak, že s ním (s danou věcí) nesouhlasím, že se mi nelíbí, co po mně chce. Ale to tak není! Jenže když řeknu ne, určitě to tak pochopí. A navíc: když teď řeknu ne, neodepíše mne? Neřekne si, že nemá smysl mě o cokoli žádat? Nepřestanou se mnou druzí počítat?
• Chceme pomoci – věc, která se po mně chce (předpokládám, že jde o smysluplné žádosti), je dobrá, objektivně je potřeba ji udělat, já mohu přispět, je mým úkolem se na ní podílet.
• Nejsme přece sobci – jistě je mnoho věcí v našem životě, které jsou důležité, ale tohle je pro druhé, netýká se to jenom mne, takže to má přednost. (Miluj svého bližního, buď služebníkem všech, čteme v Bibli.)
• Trpíme spasitelským komplexem – vím, že na to mám, vím, že bych to udělal dobře. Nejen to. Vím (nebo si to alespoň myslím), že bych to udělal líp než jiní. Když do toho nepůjdu, mohlo by se to nepovést, určitě by to nedopadlo dobře, byla by to škoda.
Jistě je důležité umět si vzájemně pomáhat, nestarat se pouze o sebe, ovšem samozřejmé ANO může být leckdy daleko horší než uvážené NE. Zklamat důvěru můžeme několikerým způsobem. Jeden nezanedbatelný je, že něco slíbíme a pak nejsme s to svému slibu z nějakých důvodů dostát. Nemáme kapacitu na to, abychom to či ono zvládli. Nemůžeme být na dvou místech najednou, ani se nedokážeme přesouvat světelnou rychlostí. Auto má pouze pět míst a den 24 hodin. Že chceme pomoci ještě neznamená, že můžeme. Zároveň řekneme-li NE, neznamená to, že nechceme, ale jednoduše nemůžeme. Naším ANO zaděláváme na problém nejen sobě. Proto je lepší s čistým svědomím dokázat říct NE. To nemusí hned znamenat, že jsme sobečtí. Jistě, objektivně vzato je potřeba to či ono udělat, rád bych ti pomohl, ale nemohu, protože buď bych nezvládl něco jiného, musel bych upozadit někoho jiného, nebo bych obojí udělal špatně. ‚Uf!‘ by se pak netýkalo jenom mne, ale taky tebe. Zvlášť v případě spasitelského komplexu se ono ‚uf!‘ honí často v hlavách druhých, ne vždy v té mé, protože se velmi těžko přiznává, že jsem něco, v čem jsem byl „zaručeně“ lepší, nezvládl. Být sám svůj v titulku nechce říct: být sám pro sebe. Ani to nemá být polemika s odpovědí na první otázku Heidelberského katechismu, která mluví o tom, že jedinkým potěšením v životě a smrti je, že nejsem sám svůj. Tady jde o něco jiného. Být sám svůj chce říct: buď tím, kým jsi. Nepřetvařuj se, nenechej se ovládnout tíží okamžiku (ten má velkou váhu, všimli jste si tolika „teď“ výše?). Uvaž co je v tvých silách, co ještě můžeš. Do toho jdi. A co prostě nezvládneš odmítni a neměj kvůli tomu výčitky. Posuď, co bude ku prospěchu nejen druhým, ale i tobě, nejen tobě, ale i druhým. Na základě toho se rozhodni. Rozhodni se svobodně. A hleď se rozhodnout tak, abys svému rozhodnutí mohl dostát. Až se rozhodneš, „neufej“.
• Nechceme zklamat důvěru – když po mně někdo něco chce, asi očekává, že to zvládnu, udělám. Vkládá do mne naději, důvěřuje mi. Přece nemohu odmítnout! Navíc, když řeknu NE, může si to onen druhý vysvětlit tak, že s ním (s danou věcí) nesouhlasím, že se mi nelíbí, co po mně chce. Ale to tak není! Jenže když řeknu ne, určitě to tak pochopí. A navíc: když teď řeknu ne, neodepíše mne? Neřekne si, že nemá smysl mě o cokoli žádat? Nepřestanou se mnou druzí počítat?
• Chceme pomoci – věc, která se po mně chce (předpokládám, že jde o smysluplné žádosti), je dobrá, objektivně je potřeba ji udělat, já mohu přispět, je mým úkolem se na ní podílet.
• Nejsme přece sobci – jistě je mnoho věcí v našem životě, které jsou důležité, ale tohle je pro druhé, netýká se to jenom mne, takže to má přednost. (Miluj svého bližního, buď služebníkem všech, čteme v Bibli.)
• Trpíme spasitelským komplexem – vím, že na to mám, vím, že bych to udělal dobře. Nejen to. Vím (nebo si to alespoň myslím), že bych to udělal líp než jiní. Když do toho nepůjdu, mohlo by se to nepovést, určitě by to nedopadlo dobře, byla by to škoda.
Jistě je důležité umět si vzájemně pomáhat, nestarat se pouze o sebe, ovšem samozřejmé ANO může být leckdy daleko horší než uvážené NE. Zklamat důvěru můžeme několikerým způsobem. Jeden nezanedbatelný je, že něco slíbíme a pak nejsme s to svému slibu z nějakých důvodů dostát. Nemáme kapacitu na to, abychom to či ono zvládli. Nemůžeme být na dvou místech najednou, ani se nedokážeme přesouvat světelnou rychlostí. Auto má pouze pět míst a den 24 hodin. Že chceme pomoci ještě neznamená, že můžeme. Zároveň řekneme-li NE, neznamená to, že nechceme, ale jednoduše nemůžeme. Naším ANO zaděláváme na problém nejen sobě. Proto je lepší s čistým svědomím dokázat říct NE. To nemusí hned znamenat, že jsme sobečtí. Jistě, objektivně vzato je potřeba to či ono udělat, rád bych ti pomohl, ale nemohu, protože buď bych nezvládl něco jiného, musel bych upozadit někoho jiného, nebo bych obojí udělal špatně. ‚Uf!‘ by se pak netýkalo jenom mne, ale taky tebe. Zvlášť v případě spasitelského komplexu se ono ‚uf!‘ honí často v hlavách druhých, ne vždy v té mé, protože se velmi těžko přiznává, že jsem něco, v čem jsem byl „zaručeně“ lepší, nezvládl. Být sám svůj v titulku nechce říct: být sám pro sebe. Ani to nemá být polemika s odpovědí na první otázku Heidelberského katechismu, která mluví o tom, že jedinkým potěšením v životě a smrti je, že nejsem sám svůj. Tady jde o něco jiného. Být sám svůj chce říct: buď tím, kým jsi. Nepřetvařuj se, nenechej se ovládnout tíží okamžiku (ten má velkou váhu, všimli jste si tolika „teď“ výše?). Uvaž co je v tvých silách, co ještě můžeš. Do toho jdi. A co prostě nezvládneš odmítni a neměj kvůli tomu výčitky. Posuď, co bude ku prospěchu nejen druhým, ale i tobě, nejen tobě, ale i druhým. Na základě toho se rozhodni. Rozhodni se svobodně. A hleď se rozhodnout tak, abys svému rozhodnutí mohl dostát. Až se rozhodneš, „neufej“.
Předsudky?
Co k tomu Bible?
Samozřejmě ano. Uf!
Pavel Pokorný
Samozřejmě ano. Uf!
Pavel Pokorný
Není-li
Bibli trapné hovořit o hříchu, nemůže panovat stud v takové
malichernosti, jakou jsou peníze.
Už Starý zákon od putování pouští do země zaslíbené předepisuje například poplatky pro stan setkávání – 2 Pa 24,6. Platila se chrámová daň – Mt 17,24. Existovaly desátky – Nt 14 aj. Nešlo vždy o peníze, ale také o úrodu, stáda. Pravidla byla vyslovena a povinnosti vymáhány. Někteří to zřejmě ignorovali, jiní platili dokonce i z máty a kopru – Mt 23,23. Někdo dával z nadbytku, jiný z nouze – Mk 12,42. A o to jde víc než o „kolik?“.
Dnes obestírá mamonářství mlžný opar zřejmě proto, že majetkové poměry a jejich skrývání patří mezi (vulgárně chápáno) základní lidská práva. Máte právo, aby vám nikdo nekoukal přes rameno na kreditku. Peníze jsou však jakýmsi hromosvodem lakoty, nejde přímo o ně, ale o lpění na domech, nádheře, harémech, lesku apod. Proroci ovšem viděli i skrze stěny, a proto se nestyděli pranýřovat hamižnost třeba králů. Když Nátan vyprávěl příběh o chudákovi s jednou ovečkou, kterého o ni boháč připravil (2 Sa 12,3), popisoval tvrdost, okoralost srdce Davida toužícího po něčem, co mu nepatří. Řekneme-li si tedy: „O penězích mluvme!“, ještě to nemusí stačit. Mluvme o lakotě, mluvme o ukládání pokladů na zemi, mluvme o zasekávání drápkem v tomhle světě. Bible je zde velmi otevřená.
Už Starý zákon od putování pouští do země zaslíbené předepisuje například poplatky pro stan setkávání – 2 Pa 24,6. Platila se chrámová daň – Mt 17,24. Existovaly desátky – Nt 14 aj. Nešlo vždy o peníze, ale také o úrodu, stáda. Pravidla byla vyslovena a povinnosti vymáhány. Někteří to zřejmě ignorovali, jiní platili dokonce i z máty a kopru – Mt 23,23. Někdo dával z nadbytku, jiný z nouze – Mk 12,42. A o to jde víc než o „kolik?“.
Dnes obestírá mamonářství mlžný opar zřejmě proto, že majetkové poměry a jejich skrývání patří mezi (vulgárně chápáno) základní lidská práva. Máte právo, aby vám nikdo nekoukal přes rameno na kreditku. Peníze jsou však jakýmsi hromosvodem lakoty, nejde přímo o ně, ale o lpění na domech, nádheře, harémech, lesku apod. Proroci ovšem viděli i skrze stěny, a proto se nestyděli pranýřovat hamižnost třeba králů. Když Nátan vyprávěl příběh o chudákovi s jednou ovečkou, kterého o ni boháč připravil (2 Sa 12,3), popisoval tvrdost, okoralost srdce Davida toužícího po něčem, co mu nepatří. Řekneme-li si tedy: „O penězích mluvme!“, ještě to nemusí stačit. Mluvme o lakotě, mluvme o ukládání pokladů na zemi, mluvme o zasekávání drápkem v tomhle světě. Bible je zde velmi otevřená.
|
|
|
|
|
|