archiv
OBSAH:
Atheista jako bratr
Hudba na sjezdu
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Téma
Atheista jako bratr
Jan Šimsa
Při seznámení mi Jirka Němec, u Ladislava Hejdánka, který nebyl doma, chtěl trochu „sáhnout na zoubek“ a vyzval mě, abych mu vyložil, proč Martin Heidegger kdesi napsal: „Bohu jsou blíže ti, kdo ho popírají, než ti, kdo ho tvrdí“. Navrhl jsem několik odpovědí, které brilantně vyvrátil, ale oba jsme byli zajedno, že má Heidegger pravdu. Vždyť ti, kdo ho „tvrdí“, mají nějakou ustálenou představu, podobu nebo aspoň teorii. Jsou tím Bohu blíž? Erich Fromm zase hledal společné vyznání celého lidstva a nalezl je v přikázání, pro nás druhém: „Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství všech věcí (a pojmů), nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti.“ A získal mě Bonhoeffer povzdechem, že se mu snadněji vysloví slovo Bůh v prostředí atheistickém než v prostředí náboženském.
Slovo atheista je řeckého původu a označovalo někoho, kdo neuznává bohy nebo popírá jejich existenci. Mnohem později se slova začalo užívat i pro člověka, který neuznává žádnou normu, žádnou autoritu nad sebou. Dnes je skutečný atheista pro mne někdo, kdo se aktivně odmítá poklonit, tj. ctít závazně jakýkoliv předmět, osobu, sochu nebo myšlenkovou soupravu. Atheista je dnes spíše hrdina, postava z časů, kdy bylo třeba velké statečnosti k popření božstva nebo hodnot obecně uznávaných. V tom smyslu je atheista náš bratr. Neměli bychom zapomenout na to, že židé po vyvrácení jeruzalémského chrámu se jevili obyvatelům Přední Asie jako atheisté. Věřili v Boha neviditelného a přece mocného. Navíc se nesměl zobrazovat. A v Římské říši i první křesťané, dokud se nepřizpůsobili náboženskému prostředí výstavbou krásných kostelů, výrobou soch, vymýšlením věrouky, tvorbou obrazů, hudby a všelikého svátostného prostoru., byli považování za atheisty!
Poznal jsem v životě jen několik atheistů hodných toho jména. Neměl jsem vůbec dojem, že jsou daleko Božího království. Rozhovor s nimi byl osvěžující. Vzpomínal jsem na Jirku Němce a Martina Heideggera a na to, že oni jsou Bohu blíž než já, který Ho profesionálně tvrdím, ba vyučuji. A také jsem mohl s nimi svobodně o Bohu mluvit. Opravdový, neformální, neprofesionální atheista je dar z nebe! Jako bratr nebo sestra.
Samozřejmě, že dnes můžeme číst to slovo i jako popření „theismu“. Pak by mohl být atheistou ten, kdo neuznává theismus, tedy soupravu nauk a představ o stavbě světa. Jako by Bůh byl jen nejvyšší součástí veškerenstva. Zůstala nám taková představa stavby světa z časů Aristotela a Tomáše Akvinského. Ještě i reformace stavěla na zbytcích těchto představ, ač se přece jen zaměřila na Ježíše Krista a jeho „dobrodiní“, tj. na to, co pro nás vykonal, koná a, jak věříme, bude konat.
To je totiž důležitější než představa o stavbě fyzického světa nebo i toho, co je „za fyzikou“, tj. metafyziky. Důraz na aktuální evangelium nám nedovolí věřit v nějakou konstrukci světa, třeba jen myšlenkovou. Taková konstrukce může být nanejvýš pomůcka. V tom smyslu bychom měli přijmout toto slovo jako popření starobylých, historicky podmíněných představ. Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství těch věcí, které jsou na zemi, ale ani těch, které sis vytvořil! V tom měl Erich Fromm pravdu, že to podstatné, co jsme podědili ze Starého zákona, je naprosté popření toho, že bychom měli uctívat nějaké učení, nějakou sochu, předmět nebo dokonce prostor, byť by byl „svátostný“. A že takový „atheismus“ by mohl být závazný pro všechny lidi bez ohledu na jednotlivá vyznání nebo směry.
Ostatně i sochy, obrazy, ba učené knihy byly původně pomocí člověku k pochopení sebe a světa. Ale běda, začne-li člověk něco z toho uctívat a „klanět“ se tomu! Ještě si pamatujeme dobu, kdy člověka nějaká moc nutila přijímat jako závazný „vědecký světový názor“ v pevné formulaci. Paradoxně k tomu patřil i „atheismus“, ač jeho formulace byla přímo popřením svobody člověka a popřením rozumu a vědy. A šlo jenom o to „uznat to“, přeříkat to, třeba i se zapřením sebe.
Nejlepší křesťané dneška znovu prožívají úžas nad tím, že Bůh se nezjevuje ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v soše či obrazu nebo v učené představě, ale že jeho hlas je tichý a jemný, že je to Slovo, které se dotýká nás docela uvnitř. Přijměme heslo o atheismu jako popření veškerého modlářství! A jako výzvu ke spolehnutí se na Slovo, zjevené v celém životě, díle, smrti i vzkříšení Ježíše Krista.
Slovo atheista je řeckého původu a označovalo někoho, kdo neuznává bohy nebo popírá jejich existenci. Mnohem později se slova začalo užívat i pro člověka, který neuznává žádnou normu, žádnou autoritu nad sebou. Dnes je skutečný atheista pro mne někdo, kdo se aktivně odmítá poklonit, tj. ctít závazně jakýkoliv předmět, osobu, sochu nebo myšlenkovou soupravu. Atheista je dnes spíše hrdina, postava z časů, kdy bylo třeba velké statečnosti k popření božstva nebo hodnot obecně uznávaných. V tom smyslu je atheista náš bratr. Neměli bychom zapomenout na to, že židé po vyvrácení jeruzalémského chrámu se jevili obyvatelům Přední Asie jako atheisté. Věřili v Boha neviditelného a přece mocného. Navíc se nesměl zobrazovat. A v Římské říši i první křesťané, dokud se nepřizpůsobili náboženskému prostředí výstavbou krásných kostelů, výrobou soch, vymýšlením věrouky, tvorbou obrazů, hudby a všelikého svátostného prostoru., byli považování za atheisty!
Poznal jsem v životě jen několik atheistů hodných toho jména. Neměl jsem vůbec dojem, že jsou daleko Božího království. Rozhovor s nimi byl osvěžující. Vzpomínal jsem na Jirku Němce a Martina Heideggera a na to, že oni jsou Bohu blíž než já, který Ho profesionálně tvrdím, ba vyučuji. A také jsem mohl s nimi svobodně o Bohu mluvit. Opravdový, neformální, neprofesionální atheista je dar z nebe! Jako bratr nebo sestra.
Samozřejmě, že dnes můžeme číst to slovo i jako popření „theismu“. Pak by mohl být atheistou ten, kdo neuznává theismus, tedy soupravu nauk a představ o stavbě světa. Jako by Bůh byl jen nejvyšší součástí veškerenstva. Zůstala nám taková představa stavby světa z časů Aristotela a Tomáše Akvinského. Ještě i reformace stavěla na zbytcích těchto představ, ač se přece jen zaměřila na Ježíše Krista a jeho „dobrodiní“, tj. na to, co pro nás vykonal, koná a, jak věříme, bude konat.
To je totiž důležitější než představa o stavbě fyzického světa nebo i toho, co je „za fyzikou“, tj. metafyziky. Důraz na aktuální evangelium nám nedovolí věřit v nějakou konstrukci světa, třeba jen myšlenkovou. Taková konstrukce může být nanejvýš pomůcka. V tom smyslu bychom měli přijmout toto slovo jako popření starobylých, historicky podmíněných představ. Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoliv podobenství těch věcí, které jsou na zemi, ale ani těch, které sis vytvořil! V tom měl Erich Fromm pravdu, že to podstatné, co jsme podědili ze Starého zákona, je naprosté popření toho, že bychom měli uctívat nějaké učení, nějakou sochu, předmět nebo dokonce prostor, byť by byl „svátostný“. A že takový „atheismus“ by mohl být závazný pro všechny lidi bez ohledu na jednotlivá vyznání nebo směry.
Ostatně i sochy, obrazy, ba učené knihy byly původně pomocí člověku k pochopení sebe a světa. Ale běda, začne-li člověk něco z toho uctívat a „klanět“ se tomu! Ještě si pamatujeme dobu, kdy člověka nějaká moc nutila přijímat jako závazný „vědecký světový názor“ v pevné formulaci. Paradoxně k tomu patřil i „atheismus“, ač jeho formulace byla přímo popřením svobody člověka a popřením rozumu a vědy. A šlo jenom o to „uznat to“, přeříkat to, třeba i se zapřením sebe.
Nejlepší křesťané dneška znovu prožívají úžas nad tím, že Bůh se nezjevuje ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v soše či obrazu nebo v učené představě, ale že jeho hlas je tichý a jemný, že je to Slovo, které se dotýká nás docela uvnitř. Přijměme heslo o atheismu jako popření veškerého modlářství! A jako výzvu ke spolehnutí se na Slovo, zjevené v celém životě, díle, smrti i vzkříšení Ježíše Krista.
Reakce
Hudba na sjezdu
Matěj Kovář
Letošní sjezd v Havlíčkově Brodě byl pro mě krásným zážitkem. Setkal jsem se s mnoha přáteli z různých končin republiky, poslechl si zajímavé přednášky, poznal nové lidi a byl posílen vědomím, že naše církev stále žije a má lidem i v 21. století co nabídnout.
Stejně jako vloni pro mě byla jediným velkým zklamáním na sjezdu hudba, přesněji řečeno hudební skupina, která měla doprovázet zpěv. Nakonec se ale o doprovod shromáždění ani tak nejednalo. Skupina totiž doprovázela podle mého dojmu hlavně svého zpěváka. A tím popřela i svůj význam, který spočívá v tom, doprovázet společný zpěv celého shromáždění!
Mnozí si pamatují starší sjezdy, kde byl doprovod na vyšší úrovni, ať již kytarový, nebo klavírní v podání nezapomenutelného Jakuba Dvořáčka. Jistě by se našli i dnes tak kvalitní hudebníci a je proto škoda, když naše písně doprovází kapela, která by se spíš než na Sjezd evangelické mládeže hodila do soutěže Česko hledá Superstar.
Myslím, že je důležité, abychom si zachovali vysokou kulturu zpěvu a hudby v naší církvi . Aby se nám nestalo, že za pár let budeme místo protestantských chorálů a geniálních písní Miloše Rejchrta zpívat na bohoslužbách slaďoučké popové songy, které se dnes bohužel stále více prosazují například v evangelických církvích v Německu. Je dobré otevírat brány, ale je potřeba si přitom dát pozor, aby věci dobré a kvalitní a také trochu komplikovanější, nebyly vytlačeny věcmi rychlými, levnými a povrchními.
Stejně jako vloni pro mě byla jediným velkým zklamáním na sjezdu hudba, přesněji řečeno hudební skupina, která měla doprovázet zpěv. Nakonec se ale o doprovod shromáždění ani tak nejednalo. Skupina totiž doprovázela podle mého dojmu hlavně svého zpěváka. A tím popřela i svůj význam, který spočívá v tom, doprovázet společný zpěv celého shromáždění!
Mnozí si pamatují starší sjezdy, kde byl doprovod na vyšší úrovni, ať již kytarový, nebo klavírní v podání nezapomenutelného Jakuba Dvořáčka. Jistě by se našli i dnes tak kvalitní hudebníci a je proto škoda, když naše písně doprovází kapela, která by se spíš než na Sjezd evangelické mládeže hodila do soutěže Česko hledá Superstar.
Myslím, že je důležité, abychom si zachovali vysokou kulturu zpěvu a hudby v naší církvi . Aby se nám nestalo, že za pár let budeme místo protestantských chorálů a geniálních písní Miloše Rejchrta zpívat na bohoslužbách slaďoučké popové songy, které se dnes bohužel stále více prosazují například v evangelických církvích v Německu. Je dobré otevírat brány, ale je potřeba si přitom dát pozor, aby věci dobré a kvalitní a také trochu komplikovanější, nebyly vytlačeny věcmi rychlými, levnými a povrchními.
|
|
|
|
|
|