archiv
OBSAH:
Co je moc, to je moc
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Téma
Co je moc, to je moc
Jindřich Halama
Co je moc? Pojem moc vyjadřuje, že člověk něco může. Mohu se pohybovat, vnímat, mohu přemýšlet a rozhodovat se – to všechno je určitá moc. Človíček si tuto moc osvojuje po kouscích, od začátku života, až dojde k přesvědčení, že sám sebe už v moci má a teď je čas rozšířit tuto moc i dál. Začne ničením hraček a báboviček z písku a časem pokročí k tomu, že se zkouší zmocnit druhých lidí.
Moc se prokazuje tím, že někoho přemohu. A čím víc jich zmermomocním, tím jsem mocnější. Když přeperu všechny, budu náčelníkem – tak dlouho, dokud někdo nepřepere mě.
Že je to brutální a intelektuálně chudé? Že to patří do pravěku? A pustili jste si poslední dobou zprávy v televizi? V čem jsou zásadně jiné? Není právě tohle základní vzorec boje o moc? Není slovo moc v lidském slovníku osudově spjato s násilím?
Moc však je pojem mnohotvarý. Jak mnoho různých věcí člověk může, tolik různých podob moci existuje. Když jako křesťané vyznáváme víru ve všemohoucího, tedy všemocného Boha, uvědomujeme si, co to znamená? Je „všemocný“ označení pro souhrn všech možností a stránek moci, jak je známe z lidských dějin? Nebo mluvíme-li o moci na zemi, jde o něco jiného, než mluvíme-li o moci Boží?
Má pravdu Petr Chelčický, že světská moc je z principu zlá, původem od Zlého – a k Boží moci je protikladná? Jako moc padlého stvoření je ovšem menší, omezená a Boží mocí je přemáhána a bude přemožena. Pro křesťany z toho plyne, že se moci v politickém smyslu musí vyhýbat – je to sice menší zlo než úplný chaos a zvůle, ale zlo. Moc ovládat druhé – a to je smyslem politické moci – je nutně zlá. Člověk má druhému člověku v lásce sloužit, ne ho ovládat.
Chelčický stojí za pozornost, ale neprosadil se. V hlavním proudu evangelického křesťanství převládl názor, že moc sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je to prostě nástroj, se kterým se dá dobře nebo špatně zacházet. A brzy se rozvinula debata o tom, jak a k čemu se má moc užívat. Kdy je potřeba a snad dokonce dobře lidi nutit? K čemu se smí užívat nátlak, násilí? A jak dalece je to nebezpečné? Při užití dost velké převahy moci (asi jako má rodič proti předškolnímu dítěti) se dá prosadit prakticky všechno a rychle. Nevede to však nutně ke zneužití tohoto nástroje? Nemá každý, kdo moci užívá, sklon užívat ji nadměrně, zbytečně a tudíž škodlivě?
Tím jsme zpátky u otázky, co je moc za nástroj. Jsou nástroje relativně neškodné (kancelářská guma) a relativně velmi nebezpečné (automobil). Nevzpomínám si, že bych kdy slyšel o vážném zranění tím prvním. To druhé zabíjí na našich silnicích desítky lidí každý měsíc. Zdá se, že moc je spíš tím druhým typem nástroje. Dá se jí zneužít vědomě a zlovolně, ale také se snadno vymkne z rukou a škodí, i když to nebylo původním záměrem. Nenápadně a pozvolna má sklon se zmocnit svého nositele a směrovat jeho vůli k něčemu, co vlastně neměl v plánu. Připomíná to jistý bájný prsten, v poslední době mediálně velmi slavný. A v politice se obdobné konstatování připisuje lordu Actonovi: každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Současné příběhy korupce moci u nás jsou sice většinou k smíchu – ale jen, vidíme-li je zdálky. Zblízka je vidět spousta menších i větších zranění a teče i krev. I zábavná pyrotechnika je nebezpečná a dáte-li ji do rukou kdekomu, stane se neštěstí. Zacházení s politickou mocí vyžaduje dobré školení, pevná pravidla a přísnou kontrolu, aby ubližovalo co nejméně.
Řekli jsme však, že podob moci je mnoho. Tvrzení, že každá moc korumpuje, platí o moci politické. To, že mám moc obléct se a dojít si ráno pro rohlíky, přece korupční není. To přece není žádná moc, řeknete – ale co by za ni dali všichni, kdo vstát a chodit nemůžou. A je-li v mé moci, abych jim pro ty rohlíky došel, vlastně tím užívám svou moc ke službě druhým.
Václav Havel upozornil ve své slavné stati Moc bezmocných na to, že protiklad moci a bezmoci je relativní, vycházející z určitého úhlu pohledu. Mohu být bezmocný z hlediska politických rozhodnutí, ale pořád je v mé moci to schvalovat nebo odmítat. Mohu přistoupit na určité pojetí moci, nechat si ho vnutit, nebo také ne. Ten, kdo má v rukou zákonodárství, soudy, vládu a média, může samozřejmě velmi intenzívně šířit svůj pohled na to, co je moc a bezmoc, kdo je mocný a důležitý a kdo ne (proto je tak důležité, aby se tyto typy moci nesoustředily do jedněch rukou).
U nás dnes vládne spíš vulgární pojetí moci – vyhrává silnější a bezohlednější. To však přijmout nesmíme, obzvlášť jako křesťané ne. Evangelium říká: nebojte se těch, kdo hubí tělo. Nebojte se moci, která přihlouple věří, že pravdu má ten, kdo ostatní přepere. Její tragika je v tom, že se jí daří ničit a kazit, ale nedokáže napravovat a léčit, pročež škodí všem a směřuje k vlastní záhubě.
Posláním moci má být sloužit a pomáhat. To je její vlastní určení, tady se mají uplatnit lidské možnosti a schopnosti. Mám-li něco sil (případně prostředků), mám moc pomáhat. Tak či onak, každý, i zdánlivě bezmocný člověk se může snažit použít všechno, co je v jeho či její moci, k prospěchu a užitku těch, kdo potřebují pomoc.
A toho zřejmě nikdy nebude moc.
Moc se prokazuje tím, že někoho přemohu. A čím víc jich zmermomocním, tím jsem mocnější. Když přeperu všechny, budu náčelníkem – tak dlouho, dokud někdo nepřepere mě.
Že je to brutální a intelektuálně chudé? Že to patří do pravěku? A pustili jste si poslední dobou zprávy v televizi? V čem jsou zásadně jiné? Není právě tohle základní vzorec boje o moc? Není slovo moc v lidském slovníku osudově spjato s násilím?
Moc však je pojem mnohotvarý. Jak mnoho různých věcí člověk může, tolik různých podob moci existuje. Když jako křesťané vyznáváme víru ve všemohoucího, tedy všemocného Boha, uvědomujeme si, co to znamená? Je „všemocný“ označení pro souhrn všech možností a stránek moci, jak je známe z lidských dějin? Nebo mluvíme-li o moci na zemi, jde o něco jiného, než mluvíme-li o moci Boží?
Má pravdu Petr Chelčický, že světská moc je z principu zlá, původem od Zlého – a k Boží moci je protikladná? Jako moc padlého stvoření je ovšem menší, omezená a Boží mocí je přemáhána a bude přemožena. Pro křesťany z toho plyne, že se moci v politickém smyslu musí vyhýbat – je to sice menší zlo než úplný chaos a zvůle, ale zlo. Moc ovládat druhé – a to je smyslem politické moci – je nutně zlá. Člověk má druhému člověku v lásce sloužit, ne ho ovládat.
Chelčický stojí za pozornost, ale neprosadil se. V hlavním proudu evangelického křesťanství převládl názor, že moc sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je to prostě nástroj, se kterým se dá dobře nebo špatně zacházet. A brzy se rozvinula debata o tom, jak a k čemu se má moc užívat. Kdy je potřeba a snad dokonce dobře lidi nutit? K čemu se smí užívat nátlak, násilí? A jak dalece je to nebezpečné? Při užití dost velké převahy moci (asi jako má rodič proti předškolnímu dítěti) se dá prosadit prakticky všechno a rychle. Nevede to však nutně ke zneužití tohoto nástroje? Nemá každý, kdo moci užívá, sklon užívat ji nadměrně, zbytečně a tudíž škodlivě?
Tím jsme zpátky u otázky, co je moc za nástroj. Jsou nástroje relativně neškodné (kancelářská guma) a relativně velmi nebezpečné (automobil). Nevzpomínám si, že bych kdy slyšel o vážném zranění tím prvním. To druhé zabíjí na našich silnicích desítky lidí každý měsíc. Zdá se, že moc je spíš tím druhým typem nástroje. Dá se jí zneužít vědomě a zlovolně, ale také se snadno vymkne z rukou a škodí, i když to nebylo původním záměrem. Nenápadně a pozvolna má sklon se zmocnit svého nositele a směrovat jeho vůli k něčemu, co vlastně neměl v plánu. Připomíná to jistý bájný prsten, v poslední době mediálně velmi slavný. A v politice se obdobné konstatování připisuje lordu Actonovi: každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Současné příběhy korupce moci u nás jsou sice většinou k smíchu – ale jen, vidíme-li je zdálky. Zblízka je vidět spousta menších i větších zranění a teče i krev. I zábavná pyrotechnika je nebezpečná a dáte-li ji do rukou kdekomu, stane se neštěstí. Zacházení s politickou mocí vyžaduje dobré školení, pevná pravidla a přísnou kontrolu, aby ubližovalo co nejméně.
Řekli jsme však, že podob moci je mnoho. Tvrzení, že každá moc korumpuje, platí o moci politické. To, že mám moc obléct se a dojít si ráno pro rohlíky, přece korupční není. To přece není žádná moc, řeknete – ale co by za ni dali všichni, kdo vstát a chodit nemůžou. A je-li v mé moci, abych jim pro ty rohlíky došel, vlastně tím užívám svou moc ke službě druhým.
Václav Havel upozornil ve své slavné stati Moc bezmocných na to, že protiklad moci a bezmoci je relativní, vycházející z určitého úhlu pohledu. Mohu být bezmocný z hlediska politických rozhodnutí, ale pořád je v mé moci to schvalovat nebo odmítat. Mohu přistoupit na určité pojetí moci, nechat si ho vnutit, nebo také ne. Ten, kdo má v rukou zákonodárství, soudy, vládu a média, může samozřejmě velmi intenzívně šířit svůj pohled na to, co je moc a bezmoc, kdo je mocný a důležitý a kdo ne (proto je tak důležité, aby se tyto typy moci nesoustředily do jedněch rukou).
U nás dnes vládne spíš vulgární pojetí moci – vyhrává silnější a bezohlednější. To však přijmout nesmíme, obzvlášť jako křesťané ne. Evangelium říká: nebojte se těch, kdo hubí tělo. Nebojte se moci, která přihlouple věří, že pravdu má ten, kdo ostatní přepere. Její tragika je v tom, že se jí daří ničit a kazit, ale nedokáže napravovat a léčit, pročež škodí všem a směřuje k vlastní záhubě.
Posláním moci má být sloužit a pomáhat. To je její vlastní určení, tady se mají uplatnit lidské možnosti a schopnosti. Mám-li něco sil (případně prostředků), mám moc pomáhat. Tak či onak, každý, i zdánlivě bezmocný člověk se může snažit použít všechno, co je v jeho či její moci, k prospěchu a užitku těch, kdo potřebují pomoc.
A toho zřejmě nikdy nebude moc.
|
|
|
|
|
|