archiv
OBSAH:
Čerti v zásuvkách
I uvěřili mužové ninivští
Sprostě bez vulgarit
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
EkOko
Čerti v zásuvkách
Marek Drápal
Za posledních 20 let u nás stoupla spotřeba elektřiny o téměř 30% a rostoucí trend se nedaří zvrátit. Minulý rok byl opět rekordním. Jenže získat elektřinu je problém a vlastně žádný zdroj není úplně ideální. Podívejme se na jednotlivé druhy elektráren:
Vodní elektrárna je jeden z nejšetrnějších zdrojů elektrické energie, mezi její nevýhody patří nerovnoměrný výkon (nižší v létě a v období sucha) a porušení ekosystému v okolí toku (zaplavením, snížením průtoku). Větrná elektrárna je podobně šetrná, trpí zejména nerovnoměrným výkonem (bezvětří) a pro někoho kontroverzním umístěním do krajiny. Dříve popisovaná nebezpečnost pro ptactvo či ohrožení infrazvukem se neprokázala. Sluneční elektrárna v našich světelných podmínkách trpí silně nevyváženým výkonem (léto/zima, zamračeno/slunečno), jinak se jedná o šetrný zdroj (energetická návratnost 3 roky, trvanlivost až 50 let).
Uhelná elektrárna je velký producent skleníkových plynů, popílku (radioaktivního), silně devastuje krajinu (povrchová těžba uhlí, těžba vápence pro odsíření), není možná pružná regulace výkonu. Plynová elektrárna zase produkuje velké množství skleníkových plynů. To bioplynová elektrárna má neutrální bilanci skleníkových plynů, a je to šetrný zdroj využívající biologických odpadů (splaškové kaly/hnůj/...).
Jaderná elektrárna v současné podobě představuje kontroverzní zdroj energie jak z pohledu získávání uranu (devastace krajiny, kontaminace vody), tak z pohledu produkce radioaktivního odpadu (málo využívané přepracování, radioaktivní torza dosloužilých elektráren).
Jak je vidět, šetrnější zdroje energie trpí výkyvy výkonu a uchování většího množství elektřiny na delší dobu je veliký problém. Leda bychom si zvykli, že když nefouká vítr nebo není dost vody, tak elektřina není, jako za starých dob ve mlýnech.
Pokud neexistuje žádný ideální zdroj elektřiny, co lze dělat? Především omezit spotřebu. Pokud se podle toho zařídí každý z nás, bude nám stačit zlomek vyráběné elektřiny. Co tedy v domácnostech zbytečně spotřebovává energii?
Staré ledničky - tím, že běží celý rok 24 hodin denně jsou schopny ročně propálit oproti moderním ledničkám v energetické třídě A++ až o 500kWh; výměnou tedy dosáhneme úspor v řádu tisíci korun ročně! Vůbec staré elektrospotřebiče obecně - máte-li doma starou pračku, lux atp., vyplatí se je vyměnit za ty ve třídě A/A+/A++. Mezi ně patří i žárovky - ty klasické jsou už dokonce v některých státech zakázány, oproti úsporným zářivkám spotřebují až desetkrát tolik elektřiny.
Běžící počítače - máte doma moderní počítač? Pokud ano, tak vězte, že včetně monitoru odebírá ze sítě přes 200W. Jestliže ho necháte zbytečně běžet třeba jen pět hodin denně, za rok vyletí do komína téměř 400kWh a tomu odpovídající částka, opět v řádech tisíců. O ekobarbarech, kteří nechávají běžet počítač přes noc, se raději nebudu rozepisovat...
"Vypnutá" elektronika - moderní přístroje mají nešvar, že i při vypnutí odebírají v tzv. "stand by" modu několik wattů. Většinou to bývá kolem 5W, u každého novějšího počítače je to 10W. Řešením je pořídit si zásuvky s vypínačem (tzv. psy), kterými lze vypnout přístroje dokonale. Roční úspory opět kolem 500kWh.
Zbytečnosti - dnešní přetechnizovaná domácnost je plná zbytečností: elektrický mlýnek na maso na místo ručního, kompresor namísto pumpičky, fén místo ručníku, elektrický otvírač konzerv kde by stačil ruční, klimatizace nahrazující vhodné architektonické řešení (v USA spotřebuje klimatizace desítky procent celkově vyrobené elektřiny) atd.
Úspory jsou tedy v rukou každého z nás. Země je Boží dar, tak si jí važme! (A kromě toho 1MWh elektřiny domácnost stojí kolem 3000 - 3500,-Kč...)
Vodní elektrárna je jeden z nejšetrnějších zdrojů elektrické energie, mezi její nevýhody patří nerovnoměrný výkon (nižší v létě a v období sucha) a porušení ekosystému v okolí toku (zaplavením, snížením průtoku). Větrná elektrárna je podobně šetrná, trpí zejména nerovnoměrným výkonem (bezvětří) a pro někoho kontroverzním umístěním do krajiny. Dříve popisovaná nebezpečnost pro ptactvo či ohrožení infrazvukem se neprokázala. Sluneční elektrárna v našich světelných podmínkách trpí silně nevyváženým výkonem (léto/zima, zamračeno/slunečno), jinak se jedná o šetrný zdroj (energetická návratnost 3 roky, trvanlivost až 50 let).
Uhelná elektrárna je velký producent skleníkových plynů, popílku (radioaktivního), silně devastuje krajinu (povrchová těžba uhlí, těžba vápence pro odsíření), není možná pružná regulace výkonu. Plynová elektrárna zase produkuje velké množství skleníkových plynů. To bioplynová elektrárna má neutrální bilanci skleníkových plynů, a je to šetrný zdroj využívající biologických odpadů (splaškové kaly/hnůj/...).
Jaderná elektrárna v současné podobě představuje kontroverzní zdroj energie jak z pohledu získávání uranu (devastace krajiny, kontaminace vody), tak z pohledu produkce radioaktivního odpadu (málo využívané přepracování, radioaktivní torza dosloužilých elektráren).
Jak je vidět, šetrnější zdroje energie trpí výkyvy výkonu a uchování většího množství elektřiny na delší dobu je veliký problém. Leda bychom si zvykli, že když nefouká vítr nebo není dost vody, tak elektřina není, jako za starých dob ve mlýnech.
Pokud neexistuje žádný ideální zdroj elektřiny, co lze dělat? Především omezit spotřebu. Pokud se podle toho zařídí každý z nás, bude nám stačit zlomek vyráběné elektřiny. Co tedy v domácnostech zbytečně spotřebovává energii?
Staré ledničky - tím, že běží celý rok 24 hodin denně jsou schopny ročně propálit oproti moderním ledničkám v energetické třídě A++ až o 500kWh; výměnou tedy dosáhneme úspor v řádu tisíci korun ročně! Vůbec staré elektrospotřebiče obecně - máte-li doma starou pračku, lux atp., vyplatí se je vyměnit za ty ve třídě A/A+/A++. Mezi ně patří i žárovky - ty klasické jsou už dokonce v některých státech zakázány, oproti úsporným zářivkám spotřebují až desetkrát tolik elektřiny.
Běžící počítače - máte doma moderní počítač? Pokud ano, tak vězte, že včetně monitoru odebírá ze sítě přes 200W. Jestliže ho necháte zbytečně běžet třeba jen pět hodin denně, za rok vyletí do komína téměř 400kWh a tomu odpovídající částka, opět v řádech tisíců. O ekobarbarech, kteří nechávají běžet počítač přes noc, se raději nebudu rozepisovat...
"Vypnutá" elektronika - moderní přístroje mají nešvar, že i při vypnutí odebírají v tzv. "stand by" modu několik wattů. Většinou to bývá kolem 5W, u každého novějšího počítače je to 10W. Řešením je pořídit si zásuvky s vypínačem (tzv. psy), kterými lze vypnout přístroje dokonale. Roční úspory opět kolem 500kWh.
Zbytečnosti - dnešní přetechnizovaná domácnost je plná zbytečností: elektrický mlýnek na maso na místo ručního, kompresor namísto pumpičky, fén místo ručníku, elektrický otvírač konzerv kde by stačil ruční, klimatizace nahrazující vhodné architektonické řešení (v USA spotřebuje klimatizace desítky procent celkově vyrobené elektřiny) atd.
Úspory jsou tedy v rukou každého z nás. Země je Boží dar, tak si jí važme! (A kromě toho 1MWh elektřiny domácnost stojí kolem 3000 - 3500,-Kč...)
Biblická úvaha
I uvěřili mužové ninivští
Aleš Mostecký
Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. (Jon 3,4n)
Jakýsi Hebrej vešel do města Ninive, starověké velmoci, a křičí tu o jeho zkáze. Směšné? Trapné? Nepravděpodobné? Nemyslitelné? Šílené? Neuvěřitelné? Stíhají ho jen úsměšky a shovívavé pohledy. S nikým to jeho pokřikování ani nehne a všichni si jdou dál po svém. Kdepak by se nám mohlo něco takového přihodit s našimi hradbami a s naším vojskem. Jenomže v bibli to tak není, ačkoli to tak často chodí v „reálu“.
Vždyť co my všechno dokážeme. Vědomí naší sebe zajištěnosti je značně silné. Pro případ ztráty zaměstnání máme sociální síť, pro případ nemoci zdravotní systém. Pro nenadálé události pojištění - úrazové, živelné, havarijní a kdoví jaké ještě. Pro případ napadení si platíme ze svých daní bezpečnostní složky a armádu. Ale to všechno stejně, jak v hloubi duše doufáme, nepřijde „ke slovu“, protože svět přeci musí fungovat a nám se nic zlého nemůže stát. Snad každý takhle uvažujeme. A snaha zajistit se nás taky týká. A důvěra ve všechny ty systémy a organizace v nás prostě je. Jinak bychom je nebudovali, nepodporovali, neměli.
A jen ať si zkusí někdo přijít s tím, že tohle všechno bude rozvráceno, obráceno v nic, že se náš život zcela převrátí a nic z toho nám už nepomůže. Jak se na něj budeme dívat? A budeme ho chtít ještě poslouchat? Nebo se od něj odvrátíme? Nebo ho budeme dokonce chtít umlčet? Všechny tyhle možnosti měli i mužové ninivští, když jakýsi Hebrej vešel do jejich města a vykřikoval o jeho vyvrácení. Na žádnou z těchto možností nevsadili. Zachovali se jinak.
„I uvěřili ninivští muži Bohu.“ Z Jonášových úst slyší cosi nemilého, nepříjemného a neradostného. Přesto jej vzali vážně. Vlastně ne. Vzali vážně toho, který Jonáše poslal.
Jak to poznali, že Jonáše poslal Bůh a že mluví opravdu to, co mu sdělil Bůh? Jak to poznali, že nejde o podvodníka nebo blázna? Jak to poznali, že právě tahle slova mají vzít smrtelně vážně? To se tady nepíše. Prostě se to pozná. Vždyť vy taky dáte na něčí slova, když dotyčný mluví o Bohu. I když někdy poukazuje na skutečnosti, které bychom raději zamlčeli a nerozmazávali. Jsou lidé, kteří mají naší důvěru v tom, že nám přibližují skutečnou Boží vůli. Tak to přece v „reálu“ našeho života taky chodí.
Reakce Ninivských není zas až tak neobvyklá. I my tak žijeme. Měníme svůj život podle toho, jak věříme Bohu. Na tom není nic divného ani v jedenadvacátém století.
Za povšimnutí stojí spíš to, že Jonáš ani nestačí projít celé město a výsledek jeho díla se přesto dostavil, na celé město se rozšířil. Městem Ninive se muselo procházet tři dny, aby je člověk prošel celé. A Jonášovi stačí jen jeden den volat, aby všichni, od nejmenšího po největšího, věděli, co jim přišel sdělit. A dokonce na základě jeho slova během toho jednoho jediného dne začali jednat. Tak to je, když člověk pustí ke slovu opravdu Slovo Hospodinovo.
Jakýsi Hebrej vešel do města Ninive, starověké velmoci, a křičí tu o jeho zkáze. Směšné? Trapné? Nepravděpodobné? Nemyslitelné? Šílené? Neuvěřitelné? Stíhají ho jen úsměšky a shovívavé pohledy. S nikým to jeho pokřikování ani nehne a všichni si jdou dál po svém. Kdepak by se nám mohlo něco takového přihodit s našimi hradbami a s naším vojskem. Jenomže v bibli to tak není, ačkoli to tak často chodí v „reálu“.
Vždyť co my všechno dokážeme. Vědomí naší sebe zajištěnosti je značně silné. Pro případ ztráty zaměstnání máme sociální síť, pro případ nemoci zdravotní systém. Pro nenadálé události pojištění - úrazové, živelné, havarijní a kdoví jaké ještě. Pro případ napadení si platíme ze svých daní bezpečnostní složky a armádu. Ale to všechno stejně, jak v hloubi duše doufáme, nepřijde „ke slovu“, protože svět přeci musí fungovat a nám se nic zlého nemůže stát. Snad každý takhle uvažujeme. A snaha zajistit se nás taky týká. A důvěra ve všechny ty systémy a organizace v nás prostě je. Jinak bychom je nebudovali, nepodporovali, neměli.
A jen ať si zkusí někdo přijít s tím, že tohle všechno bude rozvráceno, obráceno v nic, že se náš život zcela převrátí a nic z toho nám už nepomůže. Jak se na něj budeme dívat? A budeme ho chtít ještě poslouchat? Nebo se od něj odvrátíme? Nebo ho budeme dokonce chtít umlčet? Všechny tyhle možnosti měli i mužové ninivští, když jakýsi Hebrej vešel do jejich města a vykřikoval o jeho vyvrácení. Na žádnou z těchto možností nevsadili. Zachovali se jinak.
„I uvěřili ninivští muži Bohu.“ Z Jonášových úst slyší cosi nemilého, nepříjemného a neradostného. Přesto jej vzali vážně. Vlastně ne. Vzali vážně toho, který Jonáše poslal.
Jak to poznali, že Jonáše poslal Bůh a že mluví opravdu to, co mu sdělil Bůh? Jak to poznali, že nejde o podvodníka nebo blázna? Jak to poznali, že právě tahle slova mají vzít smrtelně vážně? To se tady nepíše. Prostě se to pozná. Vždyť vy taky dáte na něčí slova, když dotyčný mluví o Bohu. I když někdy poukazuje na skutečnosti, které bychom raději zamlčeli a nerozmazávali. Jsou lidé, kteří mají naší důvěru v tom, že nám přibližují skutečnou Boží vůli. Tak to přece v „reálu“ našeho života taky chodí.
Reakce Ninivských není zas až tak neobvyklá. I my tak žijeme. Měníme svůj život podle toho, jak věříme Bohu. Na tom není nic divného ani v jedenadvacátém století.
Za povšimnutí stojí spíš to, že Jonáš ani nestačí projít celé město a výsledek jeho díla se přesto dostavil, na celé město se rozšířil. Městem Ninive se muselo procházet tři dny, aby je člověk prošel celé. A Jonášovi stačí jen jeden den volat, aby všichni, od nejmenšího po největšího, věděli, co jim přišel sdělit. A dokonce na základě jeho slova během toho jednoho jediného dne začali jednat. Tak to je, když člověk pustí ke slovu opravdu Slovo Hospodinovo.
Téma
Sprostě bez vulgarit
Olcha Ferjenčíková
Stalo se vám něco nepříjemného a nevíte, jak vyjádřit svou zlost?
Nadávání a nadávky neztrácejí na přitažlivosti ani v naší politicky korektní době. Stačí zabrousit na internet a poučit se z mnoha inspirativních seznamů sprostých slov – ostatně i v Bratrstvu vyšla recenze na Slovník nespisovné češtiny. V nějaké podobě to asi zná každý. Nikdy nezapomenu, jak jsem si v tercii o chemii psala se spolužačkou do sešitu nadávky, popsaly jsme každá opravdu hustě tři stránky i dost originálními výrazy typu „ty rozšmajdnutý syrečku!“, a pak si toho všiml učitel a sešity nám roztrhl.
Tohle ale není ta "pravá" vulgarita. Sestavováním seznamu jsme se bavily a nikoho neurážely. Ani jedna jsme nepřekračovala hranice té druhé, toho, co považujeme za přijatelné. Spíš jsme tak společně oťukávaly společenské hranice. Tím narážíme na to, odkud se vlastně slovo „vulgární“ vzalo. Možná tušíte, že je z latinského „obecný“ (vulgaris, vulgus) ve smyslu „masový, obecně sdílený“, vyjadřující protiklad kultivovanosti, vkusu a dobrého vychování. Jako by masy takové nikdy nebyly. Právnicky je vulgární cokoliv, co kazí veřejnou morálku. Vulgarismy také vyjadřují negativní a silně emotivní postoj vůči tomu, na něhož jsou směřovány.
Vulgarita jako narušování hranic, urážení
Vulgární je to, co druhého ponižuje, co mu má ublížit. Vzpomeňme jen na urážlivé vtipy o blondýnkách nebo o homosexuálech, které nemusí obsahovat žádná sprostá slova, ale jsou často velmi vulgární. Naopak slavná korespondence V + W obsahuje spoustu sprostých slov, ale vulgární není – nadávky a sprostá slova byla spíš takovou jejich obranou proti patosu. A co třeba oblečení? Vždyť nevhodným oblečením dávám najevo pohrdání druhými, vulgárně, urážlivě se snažím přitáhnout jejich pozornost. A co myslíte, lze něco podobného říci i např. o budovách? „To je ale vulgární barák“:-)?
Vulgarita jako projev agresivity...
Jinak slušného člověka v českých zemích volant často promění v nadávající obludu – a málokdo se nad tím pozastaví. Stávám se pánem silnice a všichni kolem jsou tupci. Chtěl bych mít silnici celou pro sebe a nemuset brát ohledy na šrot okolo. Není v tom nadávání náhodou tendence být rovnější než si jsou ostatní? Na druhou stranu se agresivitu učíme ovládat odmalička, a jedním ze stupňů toho zvládání je nejspíš přeměnění zaťatých pěstí na slova.
... či frustrace
Mluvili jsme o slovních projevech řidičů, v opravdu krizových momentech ale většina lidí spíš mlčí. Nadávání přijde na řadu až po chvíli, když chceme ukázat, že jsme v právu... Anebo když chceme i sami sebe přesvědčit, že v něm jsme – ve chvílích nejistoty. Cítím se vratký a potřebuju upevnit svoji pozici, ukázat, kdo je tu pánem, někam tím druhým domanévrovat.
Co je tedy za vulgaritou?
Někdy jen nedostatek vkusu. Člověk nevnímá, že je vulgární. Ale co je za tím, když chci někoho urazit, vyprovokovat ho. Je to snaha ublížit? Získat nad ním nějakou moc? A vulgarita je prostředek zraňování, který třeba ten dotyčný těžko snáší? Kdy není vulgární mluva, ale chování? Moje prababička třeba učila mluvit děti ze sousedství. "Zavři pěstičku. Tak. A co to máš v ručičce?" ptala se jich. Čtyřleté, pětileté ěti prý radostně odpovídaly, jak jim našeptávala: "Hovňo!" Nebo když o někom řekla „ta má krásný modrý oči“, znamenalo to, že má velký prsa. Ale nebylo to vulgární. Jindy jsem zase byla celá paf z dělníků, kteří mezi sebou „nadávali jako dlaždiči“ a přede mnou, když mi ukazovali vykonané dílo, mluvili až dětinsky slušně. Opačný příklad je vybraná mluva horší jedových šípů. Hodně o tom vědí například rodinní terapeuti: při práci s páry v rozvodovém řízení bývají často ti nejvzdělanější také nejrafinovanější ve způsobech ubližování, oslovují se „paní doktorko“ a „pane doktore“ a umí na sebe v té jemnosti být vulgárnější než kdokoliv jiný.
Nejde tedy tolik o slova jako taková, jako o to, co je za nimi. Jako ostatně vždycky u všeho. Ale přece jen by někdy stálo za to vzpomenout na Mirka Dušína, kterému prý nikdy nepřešla přes rty nadávka - přece nechceme být jako Štětináč...
Nadávání a nadávky neztrácejí na přitažlivosti ani v naší politicky korektní době. Stačí zabrousit na internet a poučit se z mnoha inspirativních seznamů sprostých slov – ostatně i v Bratrstvu vyšla recenze na Slovník nespisovné češtiny. V nějaké podobě to asi zná každý. Nikdy nezapomenu, jak jsem si v tercii o chemii psala se spolužačkou do sešitu nadávky, popsaly jsme každá opravdu hustě tři stránky i dost originálními výrazy typu „ty rozšmajdnutý syrečku!“, a pak si toho všiml učitel a sešity nám roztrhl.
Tohle ale není ta "pravá" vulgarita. Sestavováním seznamu jsme se bavily a nikoho neurážely. Ani jedna jsme nepřekračovala hranice té druhé, toho, co považujeme za přijatelné. Spíš jsme tak společně oťukávaly společenské hranice. Tím narážíme na to, odkud se vlastně slovo „vulgární“ vzalo. Možná tušíte, že je z latinského „obecný“ (vulgaris, vulgus) ve smyslu „masový, obecně sdílený“, vyjadřující protiklad kultivovanosti, vkusu a dobrého vychování. Jako by masy takové nikdy nebyly. Právnicky je vulgární cokoliv, co kazí veřejnou morálku. Vulgarismy také vyjadřují negativní a silně emotivní postoj vůči tomu, na něhož jsou směřovány.
Vulgarita jako narušování hranic, urážení
Vulgární je to, co druhého ponižuje, co mu má ublížit. Vzpomeňme jen na urážlivé vtipy o blondýnkách nebo o homosexuálech, které nemusí obsahovat žádná sprostá slova, ale jsou často velmi vulgární. Naopak slavná korespondence V + W obsahuje spoustu sprostých slov, ale vulgární není – nadávky a sprostá slova byla spíš takovou jejich obranou proti patosu. A co třeba oblečení? Vždyť nevhodným oblečením dávám najevo pohrdání druhými, vulgárně, urážlivě se snažím přitáhnout jejich pozornost. A co myslíte, lze něco podobného říci i např. o budovách? „To je ale vulgární barák“:-)?
Vulgarita jako projev agresivity...
Jinak slušného člověka v českých zemích volant často promění v nadávající obludu – a málokdo se nad tím pozastaví. Stávám se pánem silnice a všichni kolem jsou tupci. Chtěl bych mít silnici celou pro sebe a nemuset brát ohledy na šrot okolo. Není v tom nadávání náhodou tendence být rovnější než si jsou ostatní? Na druhou stranu se agresivitu učíme ovládat odmalička, a jedním ze stupňů toho zvládání je nejspíš přeměnění zaťatých pěstí na slova.
... či frustrace
Mluvili jsme o slovních projevech řidičů, v opravdu krizových momentech ale většina lidí spíš mlčí. Nadávání přijde na řadu až po chvíli, když chceme ukázat, že jsme v právu... Anebo když chceme i sami sebe přesvědčit, že v něm jsme – ve chvílích nejistoty. Cítím se vratký a potřebuju upevnit svoji pozici, ukázat, kdo je tu pánem, někam tím druhým domanévrovat.
Co je tedy za vulgaritou?
Někdy jen nedostatek vkusu. Člověk nevnímá, že je vulgární. Ale co je za tím, když chci někoho urazit, vyprovokovat ho. Je to snaha ublížit? Získat nad ním nějakou moc? A vulgarita je prostředek zraňování, který třeba ten dotyčný těžko snáší? Kdy není vulgární mluva, ale chování? Moje prababička třeba učila mluvit děti ze sousedství. "Zavři pěstičku. Tak. A co to máš v ručičce?" ptala se jich. Čtyřleté, pětileté ěti prý radostně odpovídaly, jak jim našeptávala: "Hovňo!" Nebo když o někom řekla „ta má krásný modrý oči“, znamenalo to, že má velký prsa. Ale nebylo to vulgární. Jindy jsem zase byla celá paf z dělníků, kteří mezi sebou „nadávali jako dlaždiči“ a přede mnou, když mi ukazovali vykonané dílo, mluvili až dětinsky slušně. Opačný příklad je vybraná mluva horší jedových šípů. Hodně o tom vědí například rodinní terapeuti: při práci s páry v rozvodovém řízení bývají často ti nejvzdělanější také nejrafinovanější ve způsobech ubližování, oslovují se „paní doktorko“ a „pane doktore“ a umí na sebe v té jemnosti být vulgárnější než kdokoliv jiný.
Nejde tedy tolik o slova jako taková, jako o to, co je za nimi. Jako ostatně vždycky u všeho. Ale přece jen by někdy stálo za to vzpomenout na Mirka Dušína, kterému prý nikdy nepřešla přes rty nadávka - přece nechceme být jako Štětináč...
|
|
|
|
|
|