archiv
OBSAH:
Milí čtenáři,
S Rút do Betléma
Rozespalý Adam
Kdo jsi?
Když se řekne "konflikt"...
Judaismus a násilí
Metoda "Šachový kůň"
Věřím
Martina Trchová
Ustanovení Večeře Páně
Uzdravení u rybníka Bethesda
Ekoznačení
Znovu bych mu ruku podala
Putování Českým krasem
Širé sargasové moře
Zahoďte plastový klíč od ráje
střípky z kultury 01
Středomořský osud co umí zpívat a hrát
Bylo bude Česko Svět
Informatorium evangelicorum_1
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Milí čtenáři,
Filip Keller
s novým ročníkem nabízíme několik změn. Pozitivní ohlasy na „novou image“ loňské devítky ovlivnily obálku letošního ročníku. Věříme, že se vám bude líbit. Při úvahách o hlavních tématech celého ročníku jsme kroužili kolem různých typů konfliktů v životě. Nakonec jsme se rozhodli vzít to pěkně od Adama. Už tam totiž konflikt začíná, pak přijde Eva – partner, synové, totiž bratři Kain a Ábel, a tak dále. Uvidíme, jak se v příbězích a úvahách o souvisejících konfliktech najdeme. Biblickými zamyšleními půjdeme letos po boku Rút. Nově se podíváme na násilí v různých náboženstvích v minulosti i dnes. Rubrika Cože, Bože chce netradičním způsobem přiblížit to, co jako křesťané vyznáváme. Nečekejte ucelený výklad, spíš startovací můstek k vašim myšlenkám. Vašemu Uchu pro potěchu letos nabídneme seriál o mladých českých písničkářích. Cestovat se dá po celém světě, ale i za humny je mnoho neprozkoumaného. Právě tam vás zavede deset víkendových pozvánek. Poradnu šachového koně berte skutečně vážně! Stejně tak (od dvojky) nabídneme studentskou právnickou KPZ. Nově jsme se pustili do komiksu, apoštol Grónska Hans Egede, nás bude provázet celý rok. Už jste o něm slyšeli? Eko výhled neztrácíme ze zřetele, ani pohled do kultury a dění v různých místech církve. Pokračovat budeme i s přílohou instantních programů, věříme, že k užitku na vašich mládežích. Máme skluz, za který se omlouváme, ale slibujeme, že se můžete těšit na všech deset dávek podnětů k zamyšlení a rozhovorům.
Příjemné čtení i přemyšlení!
Příjemné čtení i přemyšlení!
Po boku Rút
S Rút do Betléma
Jaroslav F. Pechar
čtení Rt 1, 1-19a
Pojďme se vydat na cestu s Rút. Ta cesta to bude zajímavá už kvůli cíli. Jde se do Betléma. Když se takhle okolo Vánoc řekne, zavilý mládežník se otřese hrůzou, že ho čeká odříkávání básniček o třech králích co nebyli králové, ale mudrci. Ne, nic takového po nikom nechci. Ale těch třech mudrců se jen tak nezbavíme, protože srovnat si Rút a mudrce, to není úplně mimo.
Ty dva příběhy – mudrce na straně jedné a Noemi a Rút na straně druhé – od sebe dělí nějakých 1500 let. A rozdílů je víc. Kašpar, Melichar a Baltazar jedou na zdvořilostní návštěvu nově narozeného panovníka. Noemi se vrací domů a její snacha Rút jde do Betléma, aby zde nový domov našla. Nemají ani zlato, ani kadidlo ani vonné masti. Po pravdě řečeno, nemají vůbec nic. Jsou chudé a čeká je nelehký úděl vdov. Ale naleznou to podstatné, co ve svém životě každý potřebuje a co Rút tak jasně řekla své tchýni – tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Mít lidi, ke kterým patřím a Boha, kterého uctívám. To je to, co lidé potřebují a když to nemají, tak místo toho hledají všelijaké náhražky. Vězni odsouzení k samotce a trosečníci na ostrovech si povídají se zvířaty a lidé, kteří neznají skutečného Boha, ti začínají uctívat všelijaké modly, ať už to byl starověký Baal či Marduk a nebo dnes peníze a společenský vliv. Vždycky jde jen o jedno – nějak si zajistit budoucnost. Nějak si posichrovat, že bude 365 dní do roka vánočně šťastných a veselých.
Ke které z těch skupinek se připojíme? Mudrci, nebo chudé ženské? Či obecněji a přeneseno do dneška – proč vlastně uctívat Boha, proč se modlit, proč chodit do kostela. Mudrci šli za narozeným králem, protože věděli, že se to sluší. Tak to prostě má být – když se narodí král, je potřeba se mu poklonit a přinést dary. Do Betléma jdou, aby splnili něco, co cítí jako svojí povinnost. Noemi a Rút mají jiný důvod – jdou do Betléma, protože Noemi ví, že je to její jediná naděje na přežití, vrátit se ke svým. A Rút se rozhodla, že naděje její tchýně bude i její nadějí. Jdou, protože jiná cesta není, protože tahle cesta je ta jediná správná.
Tyto dva postoje pak můžeme vidět až do dnešních dnů. Na jedné straně plnění povinností a na druhé straně hledání té jediné naděje, která v tomhle světě ještě zůstala. Na straně jedné jakýsi náboženský úkon, protože se to sluší být pokřtěný, konfirmovaný a mít církevní svatbu a pohřeb a na straně druhé hledání té jediné cesty, která vede k životu.
Kdyby šlo jen o nás, byl by to náš problém, že bychom si vybrali ten špatný přístup k Bohu i náboženství. Jenže – a na to nás upozorňují důsledky cesty mudrců do Betléma – to, že někdo bezmyšlenkovitě plní své povinnosti může někoho jiného přivést do průšvihu. Kdyby ti babylónští židé nečetli ve hvězdách, je možné, že za jejich života by se k nim zpráva o narození židovského Krále vůbec nedonesla. A dožili by jako poctiví a slušní židé a nenechali by za sebou dětský masakr v Betlémě.
Takže proč? Proč vlastně dělám to, co dělám. Ze slušnosti a povinnosti, nebo proto, že vím, že to je jediná šance žít dobrý život teď i po smrti?
Amen
Pojďme se vydat na cestu s Rút. Ta cesta to bude zajímavá už kvůli cíli. Jde se do Betléma. Když se takhle okolo Vánoc řekne, zavilý mládežník se otřese hrůzou, že ho čeká odříkávání básniček o třech králích co nebyli králové, ale mudrci. Ne, nic takového po nikom nechci. Ale těch třech mudrců se jen tak nezbavíme, protože srovnat si Rút a mudrce, to není úplně mimo.
Ty dva příběhy – mudrce na straně jedné a Noemi a Rút na straně druhé – od sebe dělí nějakých 1500 let. A rozdílů je víc. Kašpar, Melichar a Baltazar jedou na zdvořilostní návštěvu nově narozeného panovníka. Noemi se vrací domů a její snacha Rút jde do Betléma, aby zde nový domov našla. Nemají ani zlato, ani kadidlo ani vonné masti. Po pravdě řečeno, nemají vůbec nic. Jsou chudé a čeká je nelehký úděl vdov. Ale naleznou to podstatné, co ve svém životě každý potřebuje a co Rút tak jasně řekla své tchýni – tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Mít lidi, ke kterým patřím a Boha, kterého uctívám. To je to, co lidé potřebují a když to nemají, tak místo toho hledají všelijaké náhražky. Vězni odsouzení k samotce a trosečníci na ostrovech si povídají se zvířaty a lidé, kteří neznají skutečného Boha, ti začínají uctívat všelijaké modly, ať už to byl starověký Baal či Marduk a nebo dnes peníze a společenský vliv. Vždycky jde jen o jedno – nějak si zajistit budoucnost. Nějak si posichrovat, že bude 365 dní do roka vánočně šťastných a veselých.
Ke které z těch skupinek se připojíme? Mudrci, nebo chudé ženské? Či obecněji a přeneseno do dneška – proč vlastně uctívat Boha, proč se modlit, proč chodit do kostela. Mudrci šli za narozeným králem, protože věděli, že se to sluší. Tak to prostě má být – když se narodí král, je potřeba se mu poklonit a přinést dary. Do Betléma jdou, aby splnili něco, co cítí jako svojí povinnost. Noemi a Rút mají jiný důvod – jdou do Betléma, protože Noemi ví, že je to její jediná naděje na přežití, vrátit se ke svým. A Rút se rozhodla, že naděje její tchýně bude i její nadějí. Jdou, protože jiná cesta není, protože tahle cesta je ta jediná správná.
Tyto dva postoje pak můžeme vidět až do dnešních dnů. Na jedné straně plnění povinností a na druhé straně hledání té jediné naděje, která v tomhle světě ještě zůstala. Na straně jedné jakýsi náboženský úkon, protože se to sluší být pokřtěný, konfirmovaný a mít církevní svatbu a pohřeb a na straně druhé hledání té jediné cesty, která vede k životu.
Kdyby šlo jen o nás, byl by to náš problém, že bychom si vybrali ten špatný přístup k Bohu i náboženství. Jenže – a na to nás upozorňují důsledky cesty mudrců do Betléma – to, že někdo bezmyšlenkovitě plní své povinnosti může někoho jiného přivést do průšvihu. Kdyby ti babylónští židé nečetli ve hvězdách, je možné, že za jejich života by se k nim zpráva o narození židovského Krále vůbec nedonesla. A dožili by jako poctiví a slušní židé a nenechali by za sebou dětský masakr v Betlémě.
Takže proč? Proč vlastně dělám to, co dělám. Ze slušnosti a povinnosti, nebo proto, že vím, že to je jediná šance žít dobrý život teď i po smrti?
Amen
Téma
Rozespalý Adam
Pavel Jun
1. Adam – člověk bez žebra…
1.kapitola lidského života – ještě rozespalý Adam
Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
18 I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."
21 I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.
***
Jak je to vlastně s člověkem? Při prvním pohledu… člověka může napadnout: nedošlo k nějaké „výrobní chybě“? Jakože se to prostě nepovedlo – stvoření člověka.
Opravdu není dobré, aby člověk byl sám? Kdyby člověk byl sám… tak by přece všechny konflikty logicky odpadly a s nimi spousta trápení, napětí. Nešlo by to – podívat se ještě jednou na výrobní proces člověka a Bohu říci včas: teď, dost!? To stačí, takhle: teď je to v pořádku!
Nedal by se Bůh zastavit někde tak u 8. verše 2.kapitoly. Vytvořil člověka, postavil ho do zahrady v Edenu a stop! Ať ho nechá být, ať si tam v klidu (pohodě) žije.
Že by byl de facto jen Adam a jeho zahrada, samotný Adam uprostřed svého světa...
Není to vlastně přirozené? Patrně se s tímto pocitem v životě nakonec začíná, možná ho dítě má na začátku svého života, patrně si opravdu připadá v centru celého světa a všechno a všechny považuje jen za součást sebe sama.
A proč by to člověku nemohlo zůstat na celý život, proč by se k tomu nemohl vracet, proč by se člověk nemohl do tohoto stavu utíkat? Proč bych nemohl žít jako sám…, „jako bych byl sám“. „Vlezte mi všichni na záda, neberu vás na vědomí, já se s vámi trápit nemusím a nebudu“ - řekněte že jste si to občas neřeknete.
A proč by to mělo být nereálné, proč by to nemělo do značné míry prakticky jít? Když se zdá, že celoživotních solitérů z vlastního rozhodnutí přibývá a přibývá.
***
Ale – nereálné to opravdu je. Protože Bůh v tvoření pokračoval (nikdo ho nezastavil) a přinejmenším se najisto stalo to, co je vyjádřeno ve verši 21.: Člověk přišel o žebro. To už se nedá vrátit zpátky… Takhle člověk opravdu je.
Každý s tím máme zkušenost. Ne, nehmatejte si kolem srdce. Pánové si nemusí počítat žebra na levé a pravé straně. Člověk (muž i žena) je bez žebra – to je podobenství pro to: má v sobě nějaké prázdné místo. Něco mi chybí. Někde uvnitř, v duši, nebo srdci nebo kde... Většinou nevím přesně co, ale v každém případě to cítím, jako jakýsi hlad, jako skoro stálou Touhu po něčem…
Člověk může být „solitér“, ale jen takhle: s tímhle pocitem prázdnoty kdesi v sobě, na srdci, na duši nebo někde… Něco se mi ztratilo, něco mi chybí, cosi ve mně volá po „naplnění“.
První kapitola lidského života se proto odehrává takhle (a před tu se vrátit nelze) – rozespalý Adam („Adam po nebeské narkóze“?) – se ještě pořádně neprobral, ještě si nevšiml, že vedle něj je Eva – jen cítí ten hlad v sobě, a natahuje se po všem okolo a zkouší a ochutnává: tohle mi chybí? Ne, to nebylo asi ono, tak tohle? Ne, zase to nestačilo, tak tohle? Ne…
První období lidského života je ochutnávání, pokus přivtělit si celý svět. (Není to moc pohoda, není to vlastně nikdy nastálo pohoda).
Člověk už nikdy nemůže být Adamem „před operací“, člověk může být jen „rozespalý Adam“, tj. Adam, který ještě pořádně neotevřel oči, takže jen cítí hlad nebo Touhu a proto hmatá kolem sebe, ochutnává a cítí, že ten hlad se nedá utišit, ta Touha naplnit. Prostě Adam, který ještě nepochopil, co se stalo, že ten hlad, ta Touha je nachýlenost, Touha po Někom, po Evě, po Bohu.
Takových rozespalých Adamů dnes je, to bystě ani nevěřili.
***
A takový rozespalý Adam – když hmatá po něčem, aby utišil ten hlad – často nahmátne ruku jiného Adama. A je to… Konflikt! Na té nejpovrchnější rovině. „To je moje, já to chci“. „Ne, moje, ani nevíš, jak já to potřebuji“.
Nebo někdo se pokusí dokonce přivtělit si druhého! Někteří lidé i mnoho dalších… Co se při tom stane – to si domyslete sami. Chcete jména nějakých kauz? Casanova, Napoleon, a … raději nepsat, to člověka zamrazí, že… možná on sám, někdy… se choval i vůči druhým jako rozespalý Adam.
Co se stane, když se Adam docela probudí, probere? Příště! Na to se ale můžete těšit. Je to krásné!
1.kapitola lidského života – ještě rozespalý Adam
Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
18 I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."
21 I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.
***
Jak je to vlastně s člověkem? Při prvním pohledu… člověka může napadnout: nedošlo k nějaké „výrobní chybě“? Jakože se to prostě nepovedlo – stvoření člověka.
Opravdu není dobré, aby člověk byl sám? Kdyby člověk byl sám… tak by přece všechny konflikty logicky odpadly a s nimi spousta trápení, napětí. Nešlo by to – podívat se ještě jednou na výrobní proces člověka a Bohu říci včas: teď, dost!? To stačí, takhle: teď je to v pořádku!
Nedal by se Bůh zastavit někde tak u 8. verše 2.kapitoly. Vytvořil člověka, postavil ho do zahrady v Edenu a stop! Ať ho nechá být, ať si tam v klidu (pohodě) žije.
Že by byl de facto jen Adam a jeho zahrada, samotný Adam uprostřed svého světa...
Není to vlastně přirozené? Patrně se s tímto pocitem v životě nakonec začíná, možná ho dítě má na začátku svého života, patrně si opravdu připadá v centru celého světa a všechno a všechny považuje jen za součást sebe sama.
A proč by to člověku nemohlo zůstat na celý život, proč by se k tomu nemohl vracet, proč by se člověk nemohl do tohoto stavu utíkat? Proč bych nemohl žít jako sám…, „jako bych byl sám“. „Vlezte mi všichni na záda, neberu vás na vědomí, já se s vámi trápit nemusím a nebudu“ - řekněte že jste si to občas neřeknete.
A proč by to mělo být nereálné, proč by to nemělo do značné míry prakticky jít? Když se zdá, že celoživotních solitérů z vlastního rozhodnutí přibývá a přibývá.
***
Ale – nereálné to opravdu je. Protože Bůh v tvoření pokračoval (nikdo ho nezastavil) a přinejmenším se najisto stalo to, co je vyjádřeno ve verši 21.: Člověk přišel o žebro. To už se nedá vrátit zpátky… Takhle člověk opravdu je.
Každý s tím máme zkušenost. Ne, nehmatejte si kolem srdce. Pánové si nemusí počítat žebra na levé a pravé straně. Člověk (muž i žena) je bez žebra – to je podobenství pro to: má v sobě nějaké prázdné místo. Něco mi chybí. Někde uvnitř, v duši, nebo srdci nebo kde... Většinou nevím přesně co, ale v každém případě to cítím, jako jakýsi hlad, jako skoro stálou Touhu po něčem…
Člověk může být „solitér“, ale jen takhle: s tímhle pocitem prázdnoty kdesi v sobě, na srdci, na duši nebo někde… Něco se mi ztratilo, něco mi chybí, cosi ve mně volá po „naplnění“.
První kapitola lidského života se proto odehrává takhle (a před tu se vrátit nelze) – rozespalý Adam („Adam po nebeské narkóze“?) – se ještě pořádně neprobral, ještě si nevšiml, že vedle něj je Eva – jen cítí ten hlad v sobě, a natahuje se po všem okolo a zkouší a ochutnává: tohle mi chybí? Ne, to nebylo asi ono, tak tohle? Ne, zase to nestačilo, tak tohle? Ne…
První období lidského života je ochutnávání, pokus přivtělit si celý svět. (Není to moc pohoda, není to vlastně nikdy nastálo pohoda).
Člověk už nikdy nemůže být Adamem „před operací“, člověk může být jen „rozespalý Adam“, tj. Adam, který ještě pořádně neotevřel oči, takže jen cítí hlad nebo Touhu a proto hmatá kolem sebe, ochutnává a cítí, že ten hlad se nedá utišit, ta Touha naplnit. Prostě Adam, který ještě nepochopil, co se stalo, že ten hlad, ta Touha je nachýlenost, Touha po Někom, po Evě, po Bohu.
Takových rozespalých Adamů dnes je, to bystě ani nevěřili.
***
A takový rozespalý Adam – když hmatá po něčem, aby utišil ten hlad – často nahmátne ruku jiného Adama. A je to… Konflikt! Na té nejpovrchnější rovině. „To je moje, já to chci“. „Ne, moje, ani nevíš, jak já to potřebuji“.
Nebo někdo se pokusí dokonce přivtělit si druhého! Někteří lidé i mnoho dalších… Co se při tom stane – to si domyslete sami. Chcete jména nějakých kauz? Casanova, Napoleon, a … raději nepsat, to člověka zamrazí, že… možná on sám, někdy… se choval i vůči druhým jako rozespalý Adam.
Co se stane, když se Adam docela probudí, probere? Příště! Na to se ale můžete těšit. Je to krásné!
Literární citace
Kdo jsi?
Jostein Gaarder
Na obálce stálo "Sofie Amundsenová, Jetelová 3". To bylo všechno, odesílatel žádný. Dokonce ani známka.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našla, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno:
Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem na konci.
/.../
Kdo jsi?
To snad ví. Je samozřejmě Sofie Amundsenová, ale to je kdo? Na to ještě pořád nepřicházela.
Co kdyby se jmenovala úplně jinak? Třeba Anna Knutsenová. Byla by v tom případě někdo jiný?
Náhle si vzpomněla, že tatínek původně chtěl, aby se jmenovala Sylvie. Sofie se pokoušela představit si, že jak podává někomu ruku a představuje se jako Sylvie Amundsenová, ale nešlo jí to. To by přece byla úplně jiná dívka.
Vstala a šla s dopisem v ruce do koupelny. Postavila se před zrcadlo a upřeně se dívala sama sobě do očí.
“Jsem Sofie Amundsenová,” řekla.
Dívka v zrcadle odpověděla jenom sotva znatelnou grimasou. Sofie se pokusila zrcadlo předběhnout bleskově rychlým pohybem, ale ta druhá byla stejně rychlá.
“Kdo jsi?” zeptala se.
/.../
Není to legrační, že Sofie vlastně neví, kdo je? A není to nespravedlivé, že nemůže ovlivnit to, jak vypadá? Svou podobu prostě dostala do vínku. Může si vybrat přátele, ale nemůže si vybrat sama sebe. Nevybrala si ani to, že bude člověk.
Co je to člověk?
Sofie se znovu podívala na tu holku v zrcadle.
“Půjdu se radši učit přírodopis,” řekla, jakoby se omlouvala. A už byla na chodbě.
Nebo ne, půjdu radši do zahrady, pomyslela si.
Jostein Gaarder: Sofiin svět. Praha Albatros 2002.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našla, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno:
Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem na konci.
/.../
Kdo jsi?
To snad ví. Je samozřejmě Sofie Amundsenová, ale to je kdo? Na to ještě pořád nepřicházela.
Co kdyby se jmenovala úplně jinak? Třeba Anna Knutsenová. Byla by v tom případě někdo jiný?
Náhle si vzpomněla, že tatínek původně chtěl, aby se jmenovala Sylvie. Sofie se pokoušela představit si, že jak podává někomu ruku a představuje se jako Sylvie Amundsenová, ale nešlo jí to. To by přece byla úplně jiná dívka.
Vstala a šla s dopisem v ruce do koupelny. Postavila se před zrcadlo a upřeně se dívala sama sobě do očí.
“Jsem Sofie Amundsenová,” řekla.
Dívka v zrcadle odpověděla jenom sotva znatelnou grimasou. Sofie se pokusila zrcadlo předběhnout bleskově rychlým pohybem, ale ta druhá byla stejně rychlá.
“Kdo jsi?” zeptala se.
/.../
Není to legrační, že Sofie vlastně neví, kdo je? A není to nespravedlivé, že nemůže ovlivnit to, jak vypadá? Svou podobu prostě dostala do vínku. Může si vybrat přátele, ale nemůže si vybrat sama sebe. Nevybrala si ani to, že bude člověk.
Co je to člověk?
Sofie se znovu podívala na tu holku v zrcadle.
“Půjdu se radši učit přírodopis,” řekla, jakoby se omlouvala. A už byla na chodbě.
Nebo ne, půjdu radši do zahrady, pomyslela si.
Jostein Gaarder: Sofiin svět. Praha Albatros 2002.
Téma
Když se řekne "konflikt"...
Dana Rabiňáková
Co se vám vybaví, když někdo v hovoru zmíní slovo „konflikt“? Naskočí vám husí kůže, nebo se udělá mdlo kolem žaludku? Nebo se vám začne vlévat do krve více adrenalin? Pro někoho se konfliktní situace podobá otevřené ráně a snaží se před ním utéct, vzdálit se a nevidět.
Kdy se začínáme učit umění v řešení konfliktů? První konflikty v úzkém rodinném kruhu, později třeba na pískovišti, na zahradě a podobně …
5 obvyklých způsobů řešení konfliktů:
(viz obrázek - pošlu emailem!!!)
1) V našem kulturním prostředí je považován kompromis za tzv. zlatou střední cestu, to znamená nejlepší variantu řešení konfliktní situace. Ale stalo se vám s někým, že když už po několikáté slevujete z navrhovaného řešení a saháte po kompromisu, zjistíte, že stoupá vaše agresivita a máte chuť druhého zničit? Říkáte si v duchu: „proč nemůže být chvíli po mém?“ nebo „proč mi nemůže jednou ustoupit, vyhovět?“ Máte chuť změnit strategii řešení na…
2) Otevřený boj, soupeření. To je strategie silných, tvrdých, nebojácných. A také drzých, bezohledných. Jdou si za svým řešením, cílem, ať to stojí, co to stojí. Jejich taktika je buď zastrašování, nátlak nebo přímo útok. Z dlouhodobého hlediska tato strategie řešení konfliktů také není výhodná, protože sice vítězíme, ale nikdo se s námi nebaví, nebo jen se strachem.
3) Na obrácené straně kyvadla agrese je pasivita, podřízení se situaci (druhému člověku, variantě řešení, vztahu, apod.). Někdy v rámci „udržení dobrých vztahů“ nehrotíme situaci a raději dáme zapravdu druhé straně, nebo rezignujeme na naši variantu řešení. „Raděj ať je klid…“ Ovšem když nás někdo nutí tento způsob řešení volit často, může v nás vyvolávat také agresi, touhu po odvetě, nebo propadáme skepsi a sebelítosti. Z dlouhodobého pohledu ani tato strategie není výhodná. Buď propadáme rezignaci typu: „ať je po tvém..“ , nebo pocitům méněcennosti: „ach jo, na můj názor stejně nikdo nedá…“.
4) Únik ze situace je řešení nerozhodných lidí, ale také těch, kteří jsou neschopni vzít odpovědnost za své rozhodnutí nebo jednání, vyhýbají se nepříjemnostem tím, že od nich odcházejí, ale ony se neřeší! Bohužel, mezi námi je hodně lidí, kteří namísto řešení složitých situací (byť by s chybami, nebo hledání vhodného řešení) hrají tzv. „mrtvého brouka“. Jejich pasivita dráždí ty, kteří chtějí situaci řešit. Nebo tito unikající lidé přivádí své okolí k zoufalství. Únik v konfliktu může mít podobu např. tiché domácnosti, která je stejně agresivní, jako ta, kde lítají vzduchem talíře. Z dlouhodobého hlediska je tato strategie řešení nevýhodná jak pro unikajícího, tak pro jeho okolí. Neřešené potíže zůstávají, napětí narůstá, vztahy mezi lidmi se zhoršují. Nechat něco tzv. odležet, znamená znát i čas, kdy uleželé (zralé) je třeba zpracovat (platí o uleželém mase, sýru aj. stejně jako o konfliktech), jinak zapáchá a kazí vzduch.
5) Poslední, pátý způsob řešení konfliktů vyjednáváním je v naší středoevropské krajině téměř neznámý pojem. Jako kdyby vyjednávání bylo synonymum pro handlování např. na trhu? Přitom se ochuzujeme o nádherné dobrodružství hledání, objevování, nalézání nových a možná neobvyklých řešení. Což je pro nás velká škoda!
Dobré vyjednávání: nám dává šanci (všem stranám, kterých se konflikt týká) lépe se navzájem poznat, prolomit bariéry obav, otevírá možnosti pro nová a neobvyklá řešení, může pomoci řešit souvislosti i do budoucna. Jako jediný způsob řešení konfliktů je výhodný z dlouhodobého pohledu. Hledání dohody, která by byla výhodná pro obě znesvářené strany (nebo i je-li více stran v konfliktu) je vždycky lepší, než ostatní výše uvedená řešení.
Nejčastější příčiny konfliktů mezi lidmi:
- ten druhý neplní moje očekávání (chová se jinak, dělá něco, co mi vadí, nedělá to, co se mi líbí, co slíbil/a, apod.)
- strach (co se stane, něco nebo někoho ztratím, ublížení, ztráta sebevědomí, …)
- něco potřebuji a nemohu to mít
Co s tím? Odpověď je jednoduchá: Zlepšit komunikaci. Jednat, mluvit, vyjednávat. Hledat příčiny, ptát se druhého, jak on to vidí, co on čeká. Hledat řešení, která nejsou nejen tzv. zlatou střední cestou (kompromisem napůl cesty), ale řešení nová, možná neobvyklá. Ale řešení ušitá na míru zúčastněným stranám i jejich okolí, potřebám a podmínkám.
V naší zeměpisné šířce saháme příliš často po kritice v situaci, kdy se objeví potíže. Hledáme „viníka“, abychom ho v lepším případě poučili, v horším případě zostudili nebo úplně vyřídili. Kritika bývá zdrcující a je rozbuškou ke konfliktu. Možná vás to překvapí, ale nejvíce konfliktů vzniká z nepochopení situace nebo ze špatné komunikace, a také kvůli nedostatečným informacím o situaci. Nepochopení, neochota naslouchat druhému, netrpělivost, neúcta, to jsou zápalné šňůry konfliktu. Dovednosti dobré komunikace (bez osobních útoků, bez manipulací, bez agrese) jsou pilíře dobrých vztahů mezi lidmi.
Kdy se začínáme učit umění v řešení konfliktů? První konflikty v úzkém rodinném kruhu, později třeba na pískovišti, na zahradě a podobně …
5 obvyklých způsobů řešení konfliktů:
(viz obrázek - pošlu emailem!!!)
1) V našem kulturním prostředí je považován kompromis za tzv. zlatou střední cestu, to znamená nejlepší variantu řešení konfliktní situace. Ale stalo se vám s někým, že když už po několikáté slevujete z navrhovaného řešení a saháte po kompromisu, zjistíte, že stoupá vaše agresivita a máte chuť druhého zničit? Říkáte si v duchu: „proč nemůže být chvíli po mém?“ nebo „proč mi nemůže jednou ustoupit, vyhovět?“ Máte chuť změnit strategii řešení na…
2) Otevřený boj, soupeření. To je strategie silných, tvrdých, nebojácných. A také drzých, bezohledných. Jdou si za svým řešením, cílem, ať to stojí, co to stojí. Jejich taktika je buď zastrašování, nátlak nebo přímo útok. Z dlouhodobého hlediska tato strategie řešení konfliktů také není výhodná, protože sice vítězíme, ale nikdo se s námi nebaví, nebo jen se strachem.
3) Na obrácené straně kyvadla agrese je pasivita, podřízení se situaci (druhému člověku, variantě řešení, vztahu, apod.). Někdy v rámci „udržení dobrých vztahů“ nehrotíme situaci a raději dáme zapravdu druhé straně, nebo rezignujeme na naši variantu řešení. „Raděj ať je klid…“ Ovšem když nás někdo nutí tento způsob řešení volit často, může v nás vyvolávat také agresi, touhu po odvetě, nebo propadáme skepsi a sebelítosti. Z dlouhodobého pohledu ani tato strategie není výhodná. Buď propadáme rezignaci typu: „ať je po tvém..“ , nebo pocitům méněcennosti: „ach jo, na můj názor stejně nikdo nedá…“.
4) Únik ze situace je řešení nerozhodných lidí, ale také těch, kteří jsou neschopni vzít odpovědnost za své rozhodnutí nebo jednání, vyhýbají se nepříjemnostem tím, že od nich odcházejí, ale ony se neřeší! Bohužel, mezi námi je hodně lidí, kteří namísto řešení složitých situací (byť by s chybami, nebo hledání vhodného řešení) hrají tzv. „mrtvého brouka“. Jejich pasivita dráždí ty, kteří chtějí situaci řešit. Nebo tito unikající lidé přivádí své okolí k zoufalství. Únik v konfliktu může mít podobu např. tiché domácnosti, která je stejně agresivní, jako ta, kde lítají vzduchem talíře. Z dlouhodobého hlediska je tato strategie řešení nevýhodná jak pro unikajícího, tak pro jeho okolí. Neřešené potíže zůstávají, napětí narůstá, vztahy mezi lidmi se zhoršují. Nechat něco tzv. odležet, znamená znát i čas, kdy uleželé (zralé) je třeba zpracovat (platí o uleželém mase, sýru aj. stejně jako o konfliktech), jinak zapáchá a kazí vzduch.
5) Poslední, pátý způsob řešení konfliktů vyjednáváním je v naší středoevropské krajině téměř neznámý pojem. Jako kdyby vyjednávání bylo synonymum pro handlování např. na trhu? Přitom se ochuzujeme o nádherné dobrodružství hledání, objevování, nalézání nových a možná neobvyklých řešení. Což je pro nás velká škoda!
Dobré vyjednávání: nám dává šanci (všem stranám, kterých se konflikt týká) lépe se navzájem poznat, prolomit bariéry obav, otevírá možnosti pro nová a neobvyklá řešení, může pomoci řešit souvislosti i do budoucna. Jako jediný způsob řešení konfliktů je výhodný z dlouhodobého pohledu. Hledání dohody, která by byla výhodná pro obě znesvářené strany (nebo i je-li více stran v konfliktu) je vždycky lepší, než ostatní výše uvedená řešení.
Nejčastější příčiny konfliktů mezi lidmi:
- ten druhý neplní moje očekávání (chová se jinak, dělá něco, co mi vadí, nedělá to, co se mi líbí, co slíbil/a, apod.)
- strach (co se stane, něco nebo někoho ztratím, ublížení, ztráta sebevědomí, …)
- něco potřebuji a nemohu to mít
Co s tím? Odpověď je jednoduchá: Zlepšit komunikaci. Jednat, mluvit, vyjednávat. Hledat příčiny, ptát se druhého, jak on to vidí, co on čeká. Hledat řešení, která nejsou nejen tzv. zlatou střední cestou (kompromisem napůl cesty), ale řešení nová, možná neobvyklá. Ale řešení ušitá na míru zúčastněným stranám i jejich okolí, potřebám a podmínkám.
V naší zeměpisné šířce saháme příliš často po kritice v situaci, kdy se objeví potíže. Hledáme „viníka“, abychom ho v lepším případě poučili, v horším případě zostudili nebo úplně vyřídili. Kritika bývá zdrcující a je rozbuškou ke konfliktu. Možná vás to překvapí, ale nejvíce konfliktů vzniká z nepochopení situace nebo ze špatné komunikace, a také kvůli nedostatečným informacím o situaci. Nepochopení, neochota naslouchat druhému, netrpělivost, neúcta, to jsou zápalné šňůry konfliktu. Dovednosti dobré komunikace (bez osobních útoků, bez manipulací, bez agrese) jsou pilíře dobrých vztahů mezi lidmi.
Náboženství a násilí
Judaismus a násilí
Pavel Hošek
„Zatímco židovský Bůh je přísný, krutý a násilný, Otec nebeský, kterého zvěstuje Ježíš, je laskavý, milosrdný a mírumilovný“ slýcháme občas. Na důkaz tohoto názoru se uvádějí drsné válečné historky o dobývání Zaslíbené země, Boží nelítostné sankce za neposlušnost Izraelitů, pomstychtivé sny žalmistů, kteří vyhlížejí krvavé zúčtování s nepřáteli Božího lidu. Ano, v Hebrejské bibli najdeme celou řadu opravdu pobuřujících příběhů o krutosti nebo dokonce barbarství tehdejších poměrů. Není divu, že věřící Židé i křesťané cítí potřebu násilné texty Hebrejské bible nějak vysvětlit nebo omluvit. A u některých pasáží to opravdu není jednoduché.
Rabíni a teologové navrhují číst Starý zákon jako rozhovor mezi Bohem a jeho lidem, ve kterém se postupně vyjasňuje, jaký Bůh je a co vlastně od lidí očekává. Jakoby teprve v průběhu starozákonních dějin vycházelo najevo, že Bůh není bojechtivý válečník, že se především ujímá bezmocných a bezbranných, vdov a sirotků, že i ti nejubožejší mají u něj zastání. Izrael byl v biblických dobách povětšinou bezmocný maličký nárůdek, vydaný napospas sousedním supervelmocím. Naděje, že Bůh je silnější než bohové pronárodů, a že když na to přijde, klidně si to s nimi rozdá a s přehledem vyhraje, byla často zoufalým výkřikem drcených a zotročovaných obětí bezpráví. Nikde není přece psáno, že pomstychtivé představy žalmistů (jako „blaze tomu, kdo tvá nemluvňata roztříští o skálu“) se Pánu Bohu líbí. Žalmy jsou modlitby, vyjadřují pocity, které autor prožívá, nejde o teologická tvrzení. Mnohé biblické texty o „bojích Hospodinových“ jsou podle všeho zoufalým vyjádřením bezmocných lidiček, kteří doufají, že Hospodin jako Pán nebe a země zakročí a zjedná spravedlnost. Že zatne tipec zločincům a vrahům, že srazí k zemi hitlery a staliny biblických dob, že je zastaví v jejich řádění.
Drsné a „nehumánní“ biblické tresty a sankce nás jistě uvádějí do rozpaků. Ovšem v porovnání s tehdejšími sousedy Izraele se vesměs jedná o humanizaci a kultivaci práva, byla to skutečně velmi drsná doba. Ostatně, aby byla zajištěna spravedlnost, musí být k dispozici donucovací moc, to ví každý, kdo šel po setmění prázdnou ulicí, zaslechl za sebou kroky a toužebně se rozhlížel po policejní uniformě.
Přísné postihy za nevěrnost Božího lidu vykládají rabíni jako nezbytná opatření vzhledem k úkolu, který byl židovskému národu svěřen. Židé na sebe odnepaměti brali nesmírnou a svým způsobem strašnou odpovědnost: být světlem a požehnáním celému lidstvu, být ukazatelem cesty k Bohu. Stát se laboratoří a výkladní skříní pravého lidství. Jako strážci a správci Božího zjevení pro celé lidské pokolení museli velmi přísně dbát na to, aby tento vzácný dar neshnil a nezčervivěl. Proto bylo třeba přísně naložit se všemi, kdo představovali „škodnou v revíru“, kdo působili jako zánětlivé ložisko rozkladu, které svou infekcí ohrožuje poslání celého národa. Proto slyšíme proroky svolávat hromy a blesky na „špatné Židy“. Misijním pověřením Izraele bylo hlásání spravedlnosti a míru mezi národy, ano, měli pracovat na „polidštění člověka“, vždyť každý člověk (nejen Žid) je podle židovské Bible nositelem Božího obrazu.
I drsné a tvrdé tresty tak dostávají jiný a hlubší smysl: měly být spíše odstrašujícím varováním, aby Izrael nesešel z pravé cesty, aby byl a zůstal „výkladní skříní“, protože to koneckonců „dluží“ okolním národům.
Do sloupečku?:
Příště: Judaismus a násilí dnes - sionismus, novodobý stát Izrael
Rabíni a teologové navrhují číst Starý zákon jako rozhovor mezi Bohem a jeho lidem, ve kterém se postupně vyjasňuje, jaký Bůh je a co vlastně od lidí očekává. Jakoby teprve v průběhu starozákonních dějin vycházelo najevo, že Bůh není bojechtivý válečník, že se především ujímá bezmocných a bezbranných, vdov a sirotků, že i ti nejubožejší mají u něj zastání. Izrael byl v biblických dobách povětšinou bezmocný maličký nárůdek, vydaný napospas sousedním supervelmocím. Naděje, že Bůh je silnější než bohové pronárodů, a že když na to přijde, klidně si to s nimi rozdá a s přehledem vyhraje, byla často zoufalým výkřikem drcených a zotročovaných obětí bezpráví. Nikde není přece psáno, že pomstychtivé představy žalmistů (jako „blaze tomu, kdo tvá nemluvňata roztříští o skálu“) se Pánu Bohu líbí. Žalmy jsou modlitby, vyjadřují pocity, které autor prožívá, nejde o teologická tvrzení. Mnohé biblické texty o „bojích Hospodinových“ jsou podle všeho zoufalým vyjádřením bezmocných lidiček, kteří doufají, že Hospodin jako Pán nebe a země zakročí a zjedná spravedlnost. Že zatne tipec zločincům a vrahům, že srazí k zemi hitlery a staliny biblických dob, že je zastaví v jejich řádění.
Drsné a „nehumánní“ biblické tresty a sankce nás jistě uvádějí do rozpaků. Ovšem v porovnání s tehdejšími sousedy Izraele se vesměs jedná o humanizaci a kultivaci práva, byla to skutečně velmi drsná doba. Ostatně, aby byla zajištěna spravedlnost, musí být k dispozici donucovací moc, to ví každý, kdo šel po setmění prázdnou ulicí, zaslechl za sebou kroky a toužebně se rozhlížel po policejní uniformě.
Přísné postihy za nevěrnost Božího lidu vykládají rabíni jako nezbytná opatření vzhledem k úkolu, který byl židovskému národu svěřen. Židé na sebe odnepaměti brali nesmírnou a svým způsobem strašnou odpovědnost: být světlem a požehnáním celému lidstvu, být ukazatelem cesty k Bohu. Stát se laboratoří a výkladní skříní pravého lidství. Jako strážci a správci Božího zjevení pro celé lidské pokolení museli velmi přísně dbát na to, aby tento vzácný dar neshnil a nezčervivěl. Proto bylo třeba přísně naložit se všemi, kdo představovali „škodnou v revíru“, kdo působili jako zánětlivé ložisko rozkladu, které svou infekcí ohrožuje poslání celého národa. Proto slyšíme proroky svolávat hromy a blesky na „špatné Židy“. Misijním pověřením Izraele bylo hlásání spravedlnosti a míru mezi národy, ano, měli pracovat na „polidštění člověka“, vždyť každý člověk (nejen Žid) je podle židovské Bible nositelem Božího obrazu.
I drsné a tvrdé tresty tak dostávají jiný a hlubší smysl: měly být spíše odstrašujícím varováním, aby Izrael nesešel z pravé cesty, aby byl a zůstal „výkladní skříní“, protože to koneckonců „dluží“ okolním národům.
Do sloupečku?:
Příště: Judaismus a násilí dnes - sionismus, novodobý stát Izrael
Šachový kůň radí
Metoda "Šachový kůň"
Miki Zařechtal
aneb jak se seznámit
Za chviličku vstoupíme do sálu, třeba na sjezdu mládeže nebo v kině.
Ještě naposledy kontrolujeme stav svého vzezření a řádně se rozhlížíme
kolem sebe. Už v předsálí se snažíme zjistit, zda někdo nebudí náš
zájem. A ejhle... V očích nám zajiskří, srdce se sevře, mysl rozjasní a
kdesi dole nám zabublají hormony. To nenecháme jen tak. Vejdeme do sálu,
nenápadně oskenujeme okolí a objevíme-li, kam si sedá zřítelnice očí
našich, uděláme vše pro to, abychom usedli do řady za náš objekt. (pokud
již na židli někdo sedí, pokusíme se uplatit např.předplatným Bratrstva
nebo Koster a dotyčný si jistě přesedne) Ale pozor, vyberme si místo
tak, abychom neseděli přímo za NÍ/NÍM, i když máme pocit, že tak můžeme
vnímat vůni parfému, letmo se dotýkat vlasů a platonicky snít. Sedneme
si do další řady ob jednoho člověka. (Doporučuji předem zjistit, zda
zrcadlově obráceně nesedí někdo, kdo by mohl způsobit šachový pat!) S
naším objektem pak vytváříme pomyslné šachové L. Je téměř 100%, že
pohledy vás dvou se setkají. Potom již záleží na vašem mimickém umu.
Věřte, že otevřená pusa s výrazem "Že se mi tam tím popcornem netrefíš"
mnoho úspěchů nepřinese. A má-li náš objekt již svůj doprovod, který
vypadá, že by mohl být pro přímého střelce problémem, nevadí! Naše
postavení koně, jej naprosto vyšachuje ze hry.
Tak hurá do společnosti, nabitých sálů a hromadných akcí. A nezapomeňte
se občas i vy otočit dozadu, neboť jistě nejste jediní, kdo tento text
čte. Snad vám vystačí kapesné na vstupné do doby, než zahlásíte
vítězoslavné ŠACH MAT!!
Za chviličku vstoupíme do sálu, třeba na sjezdu mládeže nebo v kině.
Ještě naposledy kontrolujeme stav svého vzezření a řádně se rozhlížíme
kolem sebe. Už v předsálí se snažíme zjistit, zda někdo nebudí náš
zájem. A ejhle... V očích nám zajiskří, srdce se sevře, mysl rozjasní a
kdesi dole nám zabublají hormony. To nenecháme jen tak. Vejdeme do sálu,
nenápadně oskenujeme okolí a objevíme-li, kam si sedá zřítelnice očí
našich, uděláme vše pro to, abychom usedli do řady za náš objekt. (pokud
již na židli někdo sedí, pokusíme se uplatit např.předplatným Bratrstva
nebo Koster a dotyčný si jistě přesedne) Ale pozor, vyberme si místo
tak, abychom neseděli přímo za NÍ/NÍM, i když máme pocit, že tak můžeme
vnímat vůni parfému, letmo se dotýkat vlasů a platonicky snít. Sedneme
si do další řady ob jednoho člověka. (Doporučuji předem zjistit, zda
zrcadlově obráceně nesedí někdo, kdo by mohl způsobit šachový pat!) S
naším objektem pak vytváříme pomyslné šachové L. Je téměř 100%, že
pohledy vás dvou se setkají. Potom již záleží na vašem mimickém umu.
Věřte, že otevřená pusa s výrazem "Že se mi tam tím popcornem netrefíš"
mnoho úspěchů nepřinese. A má-li náš objekt již svůj doprovod, který
vypadá, že by mohl být pro přímého střelce problémem, nevadí! Naše
postavení koně, jej naprosto vyšachuje ze hry.
Tak hurá do společnosti, nabitých sálů a hromadných akcí. A nezapomeňte
se občas i vy otočit dozadu, neboť jistě nejste jediní, kdo tento text
čte. Snad vám vystačí kapesné na vstupné do doby, než zahlásíte
vítězoslavné ŠACH MAT!!
Cože, Bože?
Věřím
Petr Gallus
Jump! [čti: džamp!] Skoč! Prostě se odraž a skoč! Nic to není! – Stál jsem na prkně a asi dva metry pod sebou tušil tmavou a sametovou hladinu rybníka. Byl teplý letní večer, něco po desáté hodině, tma. Koupání v naprostém tichu, doprovázeném pouze šploucháním vody o břeh a žabím kvákáním, má v sobě ohromný kus romantiky. Tak proč se nejít vykoupat. A proč si neskočit. Jen tak, z hecu. Jenomže ono se to řekne: jump! Odrazové prkno se trochu kývalo a vrtělo a podtrhovalo moji nejistotu. Klepalo se prkno, klepaly se mně kolena, palce u nohou už připravené s mírným přesahem přes hranu prkna. Jen tak vědět, kam vlastně skáču, kam to spadnu a kdy to přijde.
Skočil jsem.
Tak je to prý i s vírou, říkají někteří. Víra je skok do neznáma. Člověk jen musí sebrat odvahu a odrazit se. On už tě třeba někdo chytí, nějak to dopadne. Jenže kam mám skočit, abych uvěřil? Nahoru? Jen si zkuste vyskočit nahoru – dopadnete na to stejné místo, odkud jste skákali. Dolů? Tohle prosím raději nezkoušejte, možná by se zrovna nenašel nikdo, kdo by vás zpátky nahoru vytáhl. Dopředu? Dozadu? Do boku? Skákej si kam chceš, dokud ti nedojdou síly...
Víru nelze řešit skokem. A už vůbec ne skokem do neznáma. Nelze se vrhnout do tmy jen tak nazdařbůh a čekat na víru, na Boha. Víra se nerodí skokem. Člověk si pro ni sám stejně nedoskočí, ačkoli pořád někam skáče (třeba takhle večer na jedno). Víra totiž nepotřebuje skákat. Ve víře se člověku otevřou oči a on zjišťuje, že už je doma. Je doma, ačkoli sám neměl sílu k Bohu zaskočit. Je doma a žasne, že Bůh zaskočil jeho, protože není kdesi daleko, mimo, ale je tady. Člověk, ten zaskočený skokan, udiven zírá, že ještě než on sám začal skákat kamsi pryč, Bůh už skočil sem. Jednou a jednou provždy.
Skočil jsem.
Tak je to prý i s vírou, říkají někteří. Víra je skok do neznáma. Člověk jen musí sebrat odvahu a odrazit se. On už tě třeba někdo chytí, nějak to dopadne. Jenže kam mám skočit, abych uvěřil? Nahoru? Jen si zkuste vyskočit nahoru – dopadnete na to stejné místo, odkud jste skákali. Dolů? Tohle prosím raději nezkoušejte, možná by se zrovna nenašel nikdo, kdo by vás zpátky nahoru vytáhl. Dopředu? Dozadu? Do boku? Skákej si kam chceš, dokud ti nedojdou síly...
Víru nelze řešit skokem. A už vůbec ne skokem do neznáma. Nelze se vrhnout do tmy jen tak nazdařbůh a čekat na víru, na Boha. Víra se nerodí skokem. Člověk si pro ni sám stejně nedoskočí, ačkoli pořád někam skáče (třeba takhle večer na jedno). Víra totiž nepotřebuje skákat. Ve víře se člověku otevřou oči a on zjišťuje, že už je doma. Je doma, ačkoli sám neměl sílu k Bohu zaskočit. Je doma a žasne, že Bůh zaskočil jeho, protože není kdesi daleko, mimo, ale je tady. Člověk, ten zaskočený skokan, udiven zírá, že ještě než on sám začal skákat kamsi pryč, Bůh už skočil sem. Jednou a jednou provždy.
Uchu pro potěchu
Martina Trchová
Benjamín Skála
Martina Trchová se narodila 14. února 1983 v Praze. Od svých patnácti let hraje na kytaru, zcela mimořádně je možné vidět ji i s klarinetem. Písničky, které zpívá, si až na výjimky sama skládá, kromě toho také maluje. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy studuje výtvarnou výchovu a češtinu. V době svého studia na gymnáziu hrála své písně s kapelou Vzdušné zámky (později Trch Band), pak se ale osamostatnila. Bez spoluhráčů ale nevydržela příliš dlouho a o prostor na pódiu se často s někým dělí nebo si alespoň na koncerty zve hosty. Během několika málo let stihla vyhrát několik soutěží na největších českých folkových festivalech. Od roku 2002 hrála v duu s Karolinou Skalníkovou (* 1980), hráčkou na příčnou flétnu. Spolupracovala také s písničkářem Janem-Matějem Rakem (* 1977), synem Štěpána Raka, brilantním kytaristou (jeho úpravu Ježkovy klavírní skladby Bugatti step vám přeji slyšet), jehož jednu písničku Malá samba o srdci přidala do svého repertoáru.
V roce 2001 nahrála demo Teprv se probouzím, z devíti písniček hraje dnes ale už jen Vzpouru. Ta vyšla v nových verzích i na dalších cédéčkách. Roku 2003 nahrála tzv. Maxisingl s šesti písničkami, ten se stal základem pro první a zatím jediné oficiální album Čerstvě natřeno, které vyšlo o dva roky později u Indies Records. Martina album nahrávala s Karolinou i Janem-Matějem a dalšími kamarády, mimo jiné s Máriem Bihárim, Františkem Rabou a Vítem Sázavským, kteří shodou okolností hrávali se Zuzanou Navarovou. Někteří hudební publicisté pak o Martině mluvili jako o nástupkyni Navarové, pochvalně se o ní vyjádřil i Jaromír Nohavica a Jan Burian ji získal do sdružení Osamělých písničkářů. Kapelové aranže vzniklé při nahrávání alba byly inspirací ke vzniku doprovodné kapely, kde kromě Karoliny a Jana-Matěje hráli ještě Martin Mráz na basu a Ondřej Kout na bicí, Martina se přiklonila k elektrické kytaře. Kapela se ale na konci roku 2006 rozpadla a duo doplnil kontrabasista Michal Pospíšil. V současnosti je Karolina na mateřské dovolené, s Martinou a Michalem hraje písničkář a kytarista Patrik Henel. Kromě toho Martina úžeji spolupracuje např. s folkovým duem Hořký kafe, Nestíháme, s písničkářkami Magdou Brožkovou a Žofií Kabelkovou tvoří humorné trio Ježibabinec. Kromě vlastních písniček nazpívala také jednu píseň Jana Buriana na jeho albu Dívčí válka (2006).
Martininy písničky jsou pěkné dívčí šansony, většinou zpívá o lásce v různých formách, dokonce i o té tělesné dokáže zpívat poeticky (Jinačí znamení). Přes toto téměř jednotné téma však poslech nezevšední a její koncert je velkým zážitkem. Ten, na kterém jsem byl loni v září, byl ještě korunován skvělou tečkou – a capella zazpívanou Černou vránou, písní z roku 1926 (Bye Bye Blackbird), s textem Jiřího Suchého z přes čtyřicet let starého Semaforského pořadu Recital 64.
Příště: Petr Linhart
V roce 2001 nahrála demo Teprv se probouzím, z devíti písniček hraje dnes ale už jen Vzpouru. Ta vyšla v nových verzích i na dalších cédéčkách. Roku 2003 nahrála tzv. Maxisingl s šesti písničkami, ten se stal základem pro první a zatím jediné oficiální album Čerstvě natřeno, které vyšlo o dva roky později u Indies Records. Martina album nahrávala s Karolinou i Janem-Matějem a dalšími kamarády, mimo jiné s Máriem Bihárim, Františkem Rabou a Vítem Sázavským, kteří shodou okolností hrávali se Zuzanou Navarovou. Někteří hudební publicisté pak o Martině mluvili jako o nástupkyni Navarové, pochvalně se o ní vyjádřil i Jaromír Nohavica a Jan Burian ji získal do sdružení Osamělých písničkářů. Kapelové aranže vzniklé při nahrávání alba byly inspirací ke vzniku doprovodné kapely, kde kromě Karoliny a Jana-Matěje hráli ještě Martin Mráz na basu a Ondřej Kout na bicí, Martina se přiklonila k elektrické kytaře. Kapela se ale na konci roku 2006 rozpadla a duo doplnil kontrabasista Michal Pospíšil. V současnosti je Karolina na mateřské dovolené, s Martinou a Michalem hraje písničkář a kytarista Patrik Henel. Kromě toho Martina úžeji spolupracuje např. s folkovým duem Hořký kafe, Nestíháme, s písničkářkami Magdou Brožkovou a Žofií Kabelkovou tvoří humorné trio Ježibabinec. Kromě vlastních písniček nazpívala také jednu píseň Jana Buriana na jeho albu Dívčí válka (2006).
Martininy písničky jsou pěkné dívčí šansony, většinou zpívá o lásce v různých formách, dokonce i o té tělesné dokáže zpívat poeticky (Jinačí znamení). Přes toto téměř jednotné téma však poslech nezevšední a její koncert je velkým zážitkem. Ten, na kterém jsem byl loni v září, byl ještě korunován skvělou tečkou – a capella zazpívanou Černou vránou, písní z roku 1926 (Bye Bye Blackbird), s textem Jiřího Suchého z přes čtyřicet let starého Semaforského pořadu Recital 64.
Příště: Petr Linhart
Instantní programy
Ustanovení Večeře Páně
Petr Gallus
Pomůcky: zpěvník, bible, papíry, fixy, nůžky, velký arch papíru
Postup:
1. rozdělte se do 4 skupin, každá skupina si vezme jeden z následujících textů: Mk 14,22-26, Mt 26,26-29, Lk 22,15-20, 1K 11,23-26
2. odpovídejte na otázky:
- znáte tuto verzi slov ustanovení?
- co vás v textu zaráží, překvapuje?
- je zde něco, čemu nerozumíte?
- používá se tato verze ve vašem sboru při VP?
- rozstříhejte text na jednotlivé věty, popř. úseky vět
4. spojte se všichni dohromady, přečtěte si vzájemně texty, srovnejte je a sdělte si výsledky svého dosavadního rozhovoru ve skupině
- který text se u vás používá při bohoslužbách?
- který z textů je vám nejbližší a proč?
5. smíchejte rozstříhané věty dohromady a pokuste se společně sestavit ideální či pro vás nejpřijatelnější podobu slov ustanovení
- které věty vypadly a proč jste je vynechali? (nesrozumitelné, nicneříkající, vycpávka…)
- proč jste použili právě tyto věty? (srozumitelné, od každého trochu, maximální/minimální možný rozsah…)
6. pokuste se vzájemně odpovědět na následující otázky k textům:
- co by pro konkrétní praxi znamenalo „kdykoli budete píti“ (1K 11,25)?
- jak rozumíte spojení „na mou památku“? (oslava něčeho minulého, připomínka dávných událostí, slavení aktuálního dění…)
- kdo je zde hostitelem? A kdo je hostitelem při našem slavení VP? Je to totéž?
- co se to vlastně konzumuje? Je to chleba a víno nebo ještě něco jiného?
- dokázali byste si představit jiné potraviny?
- „prolévá se za mnohé“ (Mk 14,24) – kolik lidí to je a kteří? (jsou mnozí všichni, nebo naopak jen někteří? je někdo, pro koho Kristova krev prolita nebyla? Musí k tomu člověk splnit nějaké podmínky, jako např. uvěřit atd.?)
- kdo je zván? pro koho je večeře určena? (jen pro učedníky nebo také i pro nás? Jen pro věřící nebo i pro pohany?)
- jaké nádobí je potřeba?
- existuje nějaké správné pořadí chleba-víno X víno-chleba?
- kolik si člověk smí/má vzít/upít?
- co je nová smlouva a co smlouva stará?
- proč se má tento hod opakovat?
- jak dlouho se má opakovat?
- říká nějaký text, kolikrát do roka by se VP měla slavit?
- vyplývá z textů jasně, jakým způsobem by se VP měla slavit? (vysluhuje pouze farář, podává ostatním; miska s chlebem a víno kolují mezi přítomnými; jednotliví lidé si vysluhují navzájem…)
7. sesedněte se okolo velkého papíru, doprostřed napište „Večeře Páně“ či nakreslete chléb a víno. Na papír napište své nápady:
- čím je VP pro vás? (radost, povinnost, vážná chvíle, trapná chvíle, prázdný rituál, nevyhnutelnost, nutnost…)
8. požádejte svého faráře, aby vám příště odpověděl na všechny nejasnosti a nezodpovězené otázky; ať vám dá nahlédnout do kuchyně své přípravy VP. Navrhněte mu, že příští VP ve sboru připravíte společně (liturige, modlitba před i po VP, čtení, písně) – nenechte se odbýt a naléhejte na nové prvky, alternativní texty atd.
Zakončení: Svítá 135
Modlitba: Pane Bože, ty nám dáváš často víc, než jsme schopni na první pohled pochopit. Děkujeme ti za to. Děkujeme, že nejsme odkázáni sami na sebe, ale můžeme čekat štědrá překvapení z tvé ruky. Jako tvoje děti k tobě společně voláme:
Modlitba Páně
Postup:
1. rozdělte se do 4 skupin, každá skupina si vezme jeden z následujících textů: Mk 14,22-26, Mt 26,26-29, Lk 22,15-20, 1K 11,23-26
2. odpovídejte na otázky:
- znáte tuto verzi slov ustanovení?
- co vás v textu zaráží, překvapuje?
- je zde něco, čemu nerozumíte?
- používá se tato verze ve vašem sboru při VP?
- rozstříhejte text na jednotlivé věty, popř. úseky vět
4. spojte se všichni dohromady, přečtěte si vzájemně texty, srovnejte je a sdělte si výsledky svého dosavadního rozhovoru ve skupině
- který text se u vás používá při bohoslužbách?
- který z textů je vám nejbližší a proč?
5. smíchejte rozstříhané věty dohromady a pokuste se společně sestavit ideální či pro vás nejpřijatelnější podobu slov ustanovení
- které věty vypadly a proč jste je vynechali? (nesrozumitelné, nicneříkající, vycpávka…)
- proč jste použili právě tyto věty? (srozumitelné, od každého trochu, maximální/minimální možný rozsah…)
6. pokuste se vzájemně odpovědět na následující otázky k textům:
- co by pro konkrétní praxi znamenalo „kdykoli budete píti“ (1K 11,25)?
- jak rozumíte spojení „na mou památku“? (oslava něčeho minulého, připomínka dávných událostí, slavení aktuálního dění…)
- kdo je zde hostitelem? A kdo je hostitelem při našem slavení VP? Je to totéž?
- co se to vlastně konzumuje? Je to chleba a víno nebo ještě něco jiného?
- dokázali byste si představit jiné potraviny?
- „prolévá se za mnohé“ (Mk 14,24) – kolik lidí to je a kteří? (jsou mnozí všichni, nebo naopak jen někteří? je někdo, pro koho Kristova krev prolita nebyla? Musí k tomu člověk splnit nějaké podmínky, jako např. uvěřit atd.?)
- kdo je zván? pro koho je večeře určena? (jen pro učedníky nebo také i pro nás? Jen pro věřící nebo i pro pohany?)
- jaké nádobí je potřeba?
- existuje nějaké správné pořadí chleba-víno X víno-chleba?
- kolik si člověk smí/má vzít/upít?
- co je nová smlouva a co smlouva stará?
- proč se má tento hod opakovat?
- jak dlouho se má opakovat?
- říká nějaký text, kolikrát do roka by se VP měla slavit?
- vyplývá z textů jasně, jakým způsobem by se VP měla slavit? (vysluhuje pouze farář, podává ostatním; miska s chlebem a víno kolují mezi přítomnými; jednotliví lidé si vysluhují navzájem…)
7. sesedněte se okolo velkého papíru, doprostřed napište „Večeře Páně“ či nakreslete chléb a víno. Na papír napište své nápady:
- čím je VP pro vás? (radost, povinnost, vážná chvíle, trapná chvíle, prázdný rituál, nevyhnutelnost, nutnost…)
8. požádejte svého faráře, aby vám příště odpověděl na všechny nejasnosti a nezodpovězené otázky; ať vám dá nahlédnout do kuchyně své přípravy VP. Navrhněte mu, že příští VP ve sboru připravíte společně (liturige, modlitba před i po VP, čtení, písně) – nenechte se odbýt a naléhejte na nové prvky, alternativní texty atd.
Zakončení: Svítá 135
Modlitba: Pane Bože, ty nám dáváš často víc, než jsme schopni na první pohled pochopit. Děkujeme ti za to. Děkujeme, že nejsme odkázáni sami na sebe, ale můžeme čekat štědrá překvapení z tvé ruky. Jako tvoje děti k tobě společně voláme:
Modlitba Páně
Instantní programy
Uzdravení u rybníka Bethesda
Martina Kadlecová
Hra s následným promýšlením biblického textu
J 5,1-18 Uzdravení u rybníka Bethesda aneb Pro smilování Boží, kdy se ten anděl zase zjeví
Pomůcky:
bible, zpěvníky, lano, koblihy nebo bonbóny, velký arch papíru, barevné popisovače
Postup:
1.část: přečtete text z bible, včetně pozn. ve 4.verši
2.část: pomocí hry přiblížíte zúčastněným atmosféru boje o prvenství panující v „lázních“ Bethesda, kdy v rozhodující chvíli neznám bratra
Rozdělení rolí: - 38 let nemocný (svázejte ho lanem) = diagnóza asténie, celková tělesná slabost
Anděl Páně: zprostředkovává zjevení bonbónu nebo koblihu
Ostatní: jsou společenství v lázních, čekající na zázrak
Sedí se v kruhu nebo půlkruhu, „anděl Páně“ položí doprostřed pamlsek a smluvené znamení
(např. tlesknutí) je signál k závodům, kdo se dobroty zmocní první je uzdraven a již se dalšího
boje o milost neúčastní, ostatní mohou čekat na zjevení dalšího dobra=dobroty=koblihu.
Jak to může probíhat viz poznámka.
3. část: po písničce sesedněte kolem velkého archu papíru, dát k dispozici popisovače a společně promýšlet atmosféru místa zvaného „Dům milosti“ a význam příběhu. Na papír napište doprostřed hlavní heslo „Bethesda – Dům milosti“. Pokračujte úvahou podle následujících bodů. Všechny výpovědi zapisujte na papír.
Uvedení do příběhu:
Rybník byl obestavěn sloupořadím a vznikly jakési lázně. Kolem dokola spousta nemocných čekala na svou životní šanci. Přestože se místo jmenovalo Dům milosti, milost tam byla k mání jen čas od času. Člověk musel mít trpělivost, štěstí, spolehlivého pomocníka, aby se milosti uzdravení dočkal.
a) Vžijte se do role nemocného, máte jet do lázní. Podle jakých kritérií byste se rozhodovali zda jet či nejet? Co je důležité? (s kým, na jak dlouho, bylo by to např. o prázdninách, jak daleko, kolik by to stálo, vážnost zdrav stavu, pověst lázní; mají tam rodiče nějaké známé, aby mohli zařídit protekci; věhlasný lékař, důvěryhodná a úspěšná léčebná metoda...)
b) Podle stanovených kritérií posuďte Bethesdu.
c) Vymyslete jiné názvy pro Bethesdu, které by více odpovídaly realitě tam panující (dům vrtkavého štěstí, andělovy vary, dům tělovýchovy a sportu; lázně s velmi omezenou pracovní dobou, hlavní doktor má skoro pořád „padla“, je skoro pořád někde pryč, na pracovišti se zjevuje jen čas od času...)
d) Je nějaký rozdíl ve zjevení anděla Páně v lázních a tím, když se tam zjeví v den sobotní Ježíš? (v přístupu k člověku, ve způsobu udělení milosti, uzdravil taky jen jednoho, proč neuzdravil všechny – podle anamnézy soudím, že se sklonil k tomu nejubožejšímu, který se už nemůže spoléhat na vlastní sílu, schopnosti a možnosti, za stávajících podmínek v milost uzdravení těžko mohl doufat.
e) Čím Ježíš Židy provokoval? A k čemu?
f) Jaká je role Ježíše v příběhu? (lékaře – provokatéra; s uzdravením 38 let nemocného se mohlo počat klidně do zítřka, nebo ne? Ježíš přichází do Domu milosti právě proto, aby zde demonstroval jinou představu milosti. V sobotu se nesmí mimo jiné uzdravovat (pokud nešlo o život) a nesmí nosit břemena. Lékař přistupuje k nemocnému člověku se snahou mu pomoci, zachránit ho. Úkolem lékaře není člověka potrestat za to, že je nemocen, nebo nejprve zjišťovat jeho vlastní podíl na zavinění nemoci, a podle toho ho buď léčit nebo ne. Můžeš si za to sám, tak trp! Lékař ihned zahajuje resuscitaci a léčbu, snaží se zachránit člověka ze smrti, bez ohledu na míru vlastního zavinění. Až když je člověk z nejhoršího venku a začne se zase stavět na vlastní nohy přichází varování: dej si bacha, mohlo by tě potkat něco horšího.
g) Jaká je role Židů? (soudí podle Zákona, role soudce – soudce soudí na základě zákona, přestoupení musí být kvůli spravedlnosti odsouzeno a potrestáno, nemůže pomáhat provinilci.
h) Jaká je role anděla Páně?
i) Ježíš nechává uzdravenému prostor svobody. Kam asi po svém uzdravení půjde, než ho Ježíš opět v chrámu vyhledá? Vžijte se do situace uzdraveného astenika, člověka celkově zesláblého, který v lázních čeká – možná už jen ze setrvačnosti. Už asi nemá sílu doplazit se do vody, ani odejít pryč, když v Bethesdě je to pro něj – zdá se - bez šance. Spřádal ještě po 38 letech plány, co udělá, až bude uzdraven?
j) Je to bonzování, když uzdravený řekne, že to Ježíš ho uzdravil? Nebo je to jeho vyznání víry a přiznání se k autoritě, která opravdu přináší milost.
k) Co je svinuté lože pod paží uzdraveného, se kterým se promenáduje v chrámu? (Břemeno, které se nesmí v sobotu nosit, natož se s ním procházet v chrámu; červený hadr na býka; transparent s heslem: rozhodující autoritou mého života je Ježíš, nikoli zákon; důkaz odkazující k Ježíši...)
l) Co horšího by mohlo uzdraveného astenika potkat?
m) Jak je to s pracovní dobou Otce v nebesích? (opravdu pracuje bez přestání?; jak se to projevuje?)
Závěr příběhu:
Při uzdravení v sobotu se dostala do konfliktu dvě přikázání Zákona. Kultovní povinnost vůči Bohu s mravní povinností vůči bližnímu. Při takové kolizi jednotlivých ustanovení Zákona platila zásada, že povinnost vůči Bohu má přednost před povinností vůči člověku, pokud nešlo o život. (Ježíš schválně a provokativně uzdravuje v sobotu toho, který když čekal 38 let, tak to klidně mohlo den počkat). Ježíš, průkopník a nositel konzervativní avantgardy posunuje náboženství dopředu. Zvěstuje jiný vnitřní řád tím, že říká – nikoli Boží slávu, ale milosrdenství k člověku přikazuje Zákon. Boží sláva je právě v příklonu k člověku. Tento zákon příklonu k člověku dotáhl Ježíš svou smrtí pro naši záchranu do konce. Zakončení setkání: účastníkům je potřeba na prvním místě poděkovat, neboť se jim jistě podaří vymyslet lecos nového, čím bude obohacen i sám moderátor setkání. Z takového setkání nad textem se může stát hostina, nabízející širokou škálu podnětů k dalším úvahám.
Pozn.: Těžko předvídat, co se při zjevení koblihu semele! V Husovicích první koblih uchvátil Honza Ženatý, který přišel pozdě, až po čtení z bible, ale „uzdraven“ byl první, a tak se zase jednou potvrdilo ono biblické „poslední budou první“. Gregor – 38let nemocný, přivázaný k židli, byl tak chtivý uzdravení, že při druhém zjevení skočil po koblihu i se židlí, a byl jeho! Ovšem Valda mu půlku vyrval. Kluci tak perfektně předvedli atmosféru nelítostného boje, panující v Bethesdě. Já jsem ovšem byla průběhem poněkud překvapena a dostatečně jsem jejich nasazení pro věc neocenila. Doporučuji nechat atmosféru hry v účastnících postupně doznívat, předčasně nehodnotit, zúčastněným velmi poděkovat. Vzhledem k tomu, že někteří účastníci jsou schopni nevídaných výkonů i přivázáni na židli, snad by bylo vzhledem k bezpečnosti lepší hrát bez židlí, v sedě na zemi.
Modlitba: Pane Ježíši,
děkujeme, že jsi přišeljako podivuhodná uzdravující síla našich životů, našich vztahů, našeho nitra i našich cest. Tvá milost nás předchází, a přesto není možné s ní kalkulovat. Tvá milost se nám nabízí vždy a všude, a přesto není laciná. Tvá milost se nám nabízí jako jedinečná možnost nového života navzdory počtu našich provinění a hříchů, kterých máme jako ježek blech. Děkujeme za ni. Amen
J 5,1-18 Uzdravení u rybníka Bethesda aneb Pro smilování Boží, kdy se ten anděl zase zjeví
Pomůcky:
bible, zpěvníky, lano, koblihy nebo bonbóny, velký arch papíru, barevné popisovače
Postup:
1.část: přečtete text z bible, včetně pozn. ve 4.verši
2.část: pomocí hry přiblížíte zúčastněným atmosféru boje o prvenství panující v „lázních“ Bethesda, kdy v rozhodující chvíli neznám bratra
Rozdělení rolí: - 38 let nemocný (svázejte ho lanem) = diagnóza asténie, celková tělesná slabost
Anděl Páně: zprostředkovává zjevení bonbónu nebo koblihu
Ostatní: jsou společenství v lázních, čekající na zázrak
Sedí se v kruhu nebo půlkruhu, „anděl Páně“ položí doprostřed pamlsek a smluvené znamení
(např. tlesknutí) je signál k závodům, kdo se dobroty zmocní první je uzdraven a již se dalšího
boje o milost neúčastní, ostatní mohou čekat na zjevení dalšího dobra=dobroty=koblihu.
Jak to může probíhat viz poznámka.
3. část: po písničce sesedněte kolem velkého archu papíru, dát k dispozici popisovače a společně promýšlet atmosféru místa zvaného „Dům milosti“ a význam příběhu. Na papír napište doprostřed hlavní heslo „Bethesda – Dům milosti“. Pokračujte úvahou podle následujících bodů. Všechny výpovědi zapisujte na papír.
Uvedení do příběhu:
Rybník byl obestavěn sloupořadím a vznikly jakési lázně. Kolem dokola spousta nemocných čekala na svou životní šanci. Přestože se místo jmenovalo Dům milosti, milost tam byla k mání jen čas od času. Člověk musel mít trpělivost, štěstí, spolehlivého pomocníka, aby se milosti uzdravení dočkal.
a) Vžijte se do role nemocného, máte jet do lázní. Podle jakých kritérií byste se rozhodovali zda jet či nejet? Co je důležité? (s kým, na jak dlouho, bylo by to např. o prázdninách, jak daleko, kolik by to stálo, vážnost zdrav stavu, pověst lázní; mají tam rodiče nějaké známé, aby mohli zařídit protekci; věhlasný lékař, důvěryhodná a úspěšná léčebná metoda...)
b) Podle stanovených kritérií posuďte Bethesdu.
c) Vymyslete jiné názvy pro Bethesdu, které by více odpovídaly realitě tam panující (dům vrtkavého štěstí, andělovy vary, dům tělovýchovy a sportu; lázně s velmi omezenou pracovní dobou, hlavní doktor má skoro pořád „padla“, je skoro pořád někde pryč, na pracovišti se zjevuje jen čas od času...)
d) Je nějaký rozdíl ve zjevení anděla Páně v lázních a tím, když se tam zjeví v den sobotní Ježíš? (v přístupu k člověku, ve způsobu udělení milosti, uzdravil taky jen jednoho, proč neuzdravil všechny – podle anamnézy soudím, že se sklonil k tomu nejubožejšímu, který se už nemůže spoléhat na vlastní sílu, schopnosti a možnosti, za stávajících podmínek v milost uzdravení těžko mohl doufat.
e) Čím Ježíš Židy provokoval? A k čemu?
f) Jaká je role Ježíše v příběhu? (lékaře – provokatéra; s uzdravením 38 let nemocného se mohlo počat klidně do zítřka, nebo ne? Ježíš přichází do Domu milosti právě proto, aby zde demonstroval jinou představu milosti. V sobotu se nesmí mimo jiné uzdravovat (pokud nešlo o život) a nesmí nosit břemena. Lékař přistupuje k nemocnému člověku se snahou mu pomoci, zachránit ho. Úkolem lékaře není člověka potrestat za to, že je nemocen, nebo nejprve zjišťovat jeho vlastní podíl na zavinění nemoci, a podle toho ho buď léčit nebo ne. Můžeš si za to sám, tak trp! Lékař ihned zahajuje resuscitaci a léčbu, snaží se zachránit člověka ze smrti, bez ohledu na míru vlastního zavinění. Až když je člověk z nejhoršího venku a začne se zase stavět na vlastní nohy přichází varování: dej si bacha, mohlo by tě potkat něco horšího.
g) Jaká je role Židů? (soudí podle Zákona, role soudce – soudce soudí na základě zákona, přestoupení musí být kvůli spravedlnosti odsouzeno a potrestáno, nemůže pomáhat provinilci.
h) Jaká je role anděla Páně?
i) Ježíš nechává uzdravenému prostor svobody. Kam asi po svém uzdravení půjde, než ho Ježíš opět v chrámu vyhledá? Vžijte se do situace uzdraveného astenika, člověka celkově zesláblého, který v lázních čeká – možná už jen ze setrvačnosti. Už asi nemá sílu doplazit se do vody, ani odejít pryč, když v Bethesdě je to pro něj – zdá se - bez šance. Spřádal ještě po 38 letech plány, co udělá, až bude uzdraven?
j) Je to bonzování, když uzdravený řekne, že to Ježíš ho uzdravil? Nebo je to jeho vyznání víry a přiznání se k autoritě, která opravdu přináší milost.
k) Co je svinuté lože pod paží uzdraveného, se kterým se promenáduje v chrámu? (Břemeno, které se nesmí v sobotu nosit, natož se s ním procházet v chrámu; červený hadr na býka; transparent s heslem: rozhodující autoritou mého života je Ježíš, nikoli zákon; důkaz odkazující k Ježíši...)
l) Co horšího by mohlo uzdraveného astenika potkat?
m) Jak je to s pracovní dobou Otce v nebesích? (opravdu pracuje bez přestání?; jak se to projevuje?)
Závěr příběhu:
Při uzdravení v sobotu se dostala do konfliktu dvě přikázání Zákona. Kultovní povinnost vůči Bohu s mravní povinností vůči bližnímu. Při takové kolizi jednotlivých ustanovení Zákona platila zásada, že povinnost vůči Bohu má přednost před povinností vůči člověku, pokud nešlo o život. (Ježíš schválně a provokativně uzdravuje v sobotu toho, který když čekal 38 let, tak to klidně mohlo den počkat). Ježíš, průkopník a nositel konzervativní avantgardy posunuje náboženství dopředu. Zvěstuje jiný vnitřní řád tím, že říká – nikoli Boží slávu, ale milosrdenství k člověku přikazuje Zákon. Boží sláva je právě v příklonu k člověku. Tento zákon příklonu k člověku dotáhl Ježíš svou smrtí pro naši záchranu do konce. Zakončení setkání: účastníkům je potřeba na prvním místě poděkovat, neboť se jim jistě podaří vymyslet lecos nového, čím bude obohacen i sám moderátor setkání. Z takového setkání nad textem se může stát hostina, nabízející širokou škálu podnětů k dalším úvahám.
Pozn.: Těžko předvídat, co se při zjevení koblihu semele! V Husovicích první koblih uchvátil Honza Ženatý, který přišel pozdě, až po čtení z bible, ale „uzdraven“ byl první, a tak se zase jednou potvrdilo ono biblické „poslední budou první“. Gregor – 38let nemocný, přivázaný k židli, byl tak chtivý uzdravení, že při druhém zjevení skočil po koblihu i se židlí, a byl jeho! Ovšem Valda mu půlku vyrval. Kluci tak perfektně předvedli atmosféru nelítostného boje, panující v Bethesdě. Já jsem ovšem byla průběhem poněkud překvapena a dostatečně jsem jejich nasazení pro věc neocenila. Doporučuji nechat atmosféru hry v účastnících postupně doznívat, předčasně nehodnotit, zúčastněným velmi poděkovat. Vzhledem k tomu, že někteří účastníci jsou schopni nevídaných výkonů i přivázáni na židli, snad by bylo vzhledem k bezpečnosti lepší hrát bez židlí, v sedě na zemi.
Modlitba: Pane Ježíši,
děkujeme, že jsi přišeljako podivuhodná uzdravující síla našich životů, našich vztahů, našeho nitra i našich cest. Tvá milost nás předchází, a přesto není možné s ní kalkulovat. Tvá milost se nám nabízí vždy a všude, a přesto není laciná. Tvá milost se nám nabízí jako jedinečná možnost nového života navzdory počtu našich provinění a hříchů, kterých máme jako ježek blech. Děkujeme za ni. Amen
EkOko
Ekoznačení
Magdalena Férová
Co je vlastně „EKO“? Jak se zorientovat v tom co je životnímu prostředí přátelské a co ne? V tom nám mohou pomoci takzvané ekoznačky. Co tedy ekoznačka je a co není a co to vlastně znamená? Podle jakých dalších údajů se můžeme orientovat?
Zaručeně důvěryhodnou ekoznačkou je označení „Ekologicky šetrný výrobek“ (1), které je výrobkům propůjčováno Ministerstvem životního prostředí. Značka je udělována podle daných pravidel pro jednotlivé kategorie výrobků, která posuzují celý životní cyklus výrobku (spotřebu energie a surovin, produkci škodlivých látek během výroby a používání, způsob likvidace atd.) i jeho obal. Mezi současných 43 kategorií, ve kterých je značka přidělována patří např.: papírenské výrobky, prací a mycí prostředky, nátěrové barvy, izolační hmoty, kotle na plyn i biomasu, textilie, ale i ubytovací zařízení. Pro naší českou ekoznačku existuje i evropský ekvivalent – modro-zelená kytička (2).
Ale pozor: ekologická šetrnost výrobku se může snížit nesprávným zacházením, např.: topením v kotli mokrým dřevem nebo vyhazováním plastových obalů do směsného odpadu. Seznam výrobků s tímto označením a další podrobnosti můžete získat na: www.cenia.cz.
I jiné země mají své ekoznačky, ale jejich „ekologičnost“ se snižuje tím, že k nám musí být přepravovány na velké vzdálenosti.
Z dalších důvěryhodných značek v ČR existuje: „Natur papír“ – pro papírenské výrobky o 90% sběrového papíru a nedávno vzniklá ekoznačky „CPK – certifikovaná přírodní kosmetika“ pro čistě přírodní kosmetiku a „CPK – bio“ pro přírodní kosmetiku, která je navíc nejméně z 10% tvořena surovinami v kvalitě BIO.
A co znamenají všechny ty ostatní značky, které můžeme na výrobcích najít? Co třeba „Zelený bod“ (4)? Víte, že každý kdo produkuje obal má ze zákona povinnost ho zase odebrat a využít? A zkusili jste někdy donést výrobci obal od čokolády? Nezkoušejte to! Pokud má totiž na obalu namalovaný „zelený bod“, znamená to, že výrobce platí firmě, která se o to postará za něj – ovšem pouze v případě, kdy obal odložíte do správného kontejneru na tříděný odpad.
„Panáček s košem“(5) je zase důsledek jiného zákona. Výrobce vás má informovat co máte udělat s výrobkem až ho již nebudete potřebovat. Tato značka tedy znamená že ho můžete hodit do koše, protože výrobek není vratný, ani nepatří mezi nebezpečný odpad. Můžete ho dát do kontejneru, ale neporadí vám do jakého.
Důležitou informací je značka „recyklace“(6) – tříšipkový trojúhelníkovitý symbol, který má uprostřed číslo nebo pod sebou zkratku, určující z jakého materiálu je obal vyroben. Pokud zkratkám rozumíte, může vám poradit, do jakého kontejneru odpad vyhodit. Více na www.jaktridit.cz.
Přidávám ještě pár slov o „energetickém štítku“, kterým je označený každý energeticky náročnější spotřebič – chladnička, pračka, trouba, žárovka atd. Štítek obsahuje údaje o spotřebě energie (od písmenka G, což je žrout, o kterém je vůbec hanba mluvit až po A nebo dokonce nejlepší A+ i A++), účinnosti, ztrátách atd. Pro každý spotřeč platí trochu jiná pravidla, a proto doporučuji: www.uspornespotrebice.cz.
Chybí vám tu ještě nějaká ekoznačka? Tak o té příště.
Zaručeně důvěryhodnou ekoznačkou je označení „Ekologicky šetrný výrobek“ (1), které je výrobkům propůjčováno Ministerstvem životního prostředí. Značka je udělována podle daných pravidel pro jednotlivé kategorie výrobků, která posuzují celý životní cyklus výrobku (spotřebu energie a surovin, produkci škodlivých látek během výroby a používání, způsob likvidace atd.) i jeho obal. Mezi současných 43 kategorií, ve kterých je značka přidělována patří např.: papírenské výrobky, prací a mycí prostředky, nátěrové barvy, izolační hmoty, kotle na plyn i biomasu, textilie, ale i ubytovací zařízení. Pro naší českou ekoznačku existuje i evropský ekvivalent – modro-zelená kytička (2).
Ale pozor: ekologická šetrnost výrobku se může snížit nesprávným zacházením, např.: topením v kotli mokrým dřevem nebo vyhazováním plastových obalů do směsného odpadu. Seznam výrobků s tímto označením a další podrobnosti můžete získat na: www.cenia.cz.
I jiné země mají své ekoznačky, ale jejich „ekologičnost“ se snižuje tím, že k nám musí být přepravovány na velké vzdálenosti.
Z dalších důvěryhodných značek v ČR existuje: „Natur papír“ – pro papírenské výrobky o 90% sběrového papíru a nedávno vzniklá ekoznačky „CPK – certifikovaná přírodní kosmetika“ pro čistě přírodní kosmetiku a „CPK – bio“ pro přírodní kosmetiku, která je navíc nejméně z 10% tvořena surovinami v kvalitě BIO.
A co znamenají všechny ty ostatní značky, které můžeme na výrobcích najít? Co třeba „Zelený bod“ (4)? Víte, že každý kdo produkuje obal má ze zákona povinnost ho zase odebrat a využít? A zkusili jste někdy donést výrobci obal od čokolády? Nezkoušejte to! Pokud má totiž na obalu namalovaný „zelený bod“, znamená to, že výrobce platí firmě, která se o to postará za něj – ovšem pouze v případě, kdy obal odložíte do správného kontejneru na tříděný odpad.
„Panáček s košem“(5) je zase důsledek jiného zákona. Výrobce vás má informovat co máte udělat s výrobkem až ho již nebudete potřebovat. Tato značka tedy znamená že ho můžete hodit do koše, protože výrobek není vratný, ani nepatří mezi nebezpečný odpad. Můžete ho dát do kontejneru, ale neporadí vám do jakého.
Důležitou informací je značka „recyklace“(6) – tříšipkový trojúhelníkovitý symbol, který má uprostřed číslo nebo pod sebou zkratku, určující z jakého materiálu je obal vyroben. Pokud zkratkám rozumíte, může vám poradit, do jakého kontejneru odpad vyhodit. Více na www.jaktridit.cz.
Přidávám ještě pár slov o „energetickém štítku“, kterým je označený každý energeticky náročnější spotřebič – chladnička, pračka, trouba, žárovka atd. Štítek obsahuje údaje o spotřebě energie (od písmenka G, což je žrout, o kterém je vůbec hanba mluvit až po A nebo dokonce nejlepší A+ i A++), účinnosti, ztrátách atd. Pro každý spotřeč platí trochu jiná pravidla, a proto doporučuji: www.uspornespotrebice.cz.
Chybí vám tu ještě nějaká ekoznačka? Tak o té příště.
Rozhovor
Znovu bych mu ruku podala
Ema Susová
Babiččin rodný dům v Liberci považuji za svůj druhý domov. Jezdili jsme k naší babičce, paní Emilii Veverkové, téměř každý víkend. Stoupali jsme po schodech a babička nás ve dveřích halasně vítala: „Nazdáár, nazdáár !“.
Scházela se tu celá naše široká rodina. Běhaly jsme s mými sestřenicemi po celém domě, krásné tajemné půdě a zahradě. Pamatuji si, jak jsem ráda poslouchala její vzpomínky a vyprávění. Prožila dlouhá těžká období. Její muž Dr. Josef Veverka, sociální demokrat, novinář a poslanec v poválečném národním shromáždění, byl několikrát během jejich manželství vězněn. Nejprve za okupace. V té době také zemřel jejich první syn Vašíček. Pak byl v 50. letech ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotí. Babička, původním povoláním učitelka, už nikdy učit nesměla.
Jejich manželství trvalo 34 let. Z toho její muž strávil 17 let života v nacistických a komunistických věznicích. Prošel 33-ti věznicemi a koncentračními tábory.
Dnes je babičce 95 let. Scházíme se u ní dodnes. Bývá nás i kolem třiceti. Přes všechny těžkosti a hrůzy, které prožila „…bych znovu Josefovi svou ruku ke společnému životu podala.“, píše v závěru své knížky vzpomínek. Je to obdivuhodná žena.
Babi, pocházíš z velké rodiny. Byla jsi nejmladší z pěti sester. Vzpomínáš si, na co jste si v dětství s oblibou hráli?
Protože jsem byla nejmladší, byla jsem hýčkána jak sestrami tak rodiči. Sestry byly o 9 až 14 let starší a měly už jiné zájmy. Většinou jsem byla odkázaná sama na sebe. Ráda jsem pobíhala po dvou velkých zahradách. Nejraději jsem si hrála v květinové zahradě, kde jsem se mohla houpat na houpačce. O hračky jsem moc nestála. Na jaře jsem cvrnkala kuličky do důlku nebo běhala za dřevěným kruhem, který jsem roztáčela klacíkem.
Jaké jsi měla životní plány a představy o budoucím životě po maturitě na učitelském ústavu v Jičíně v roce 1932?
Těšila jsme se, jak budu vyučovat na některé obecné škole. Byla ale nouze o volná místa, takže jsem začala vyučovat až 15. listopadu v Heřmanové Městci jako výpomocná učitelka za onemocnělého učitele. Padesát žáčků první třídy se na mě důvěřivě dívalo a já nevím, jestli jsem si tehdy dost uvědomovala tu velkou odpovědnost. Samozřejmostí bylo, že jsem se za místem musela daleko stěhovat. Byla bych přijala zaměstnání i na Slovensku.
Kde a jak jsi se seznámila se svým mužem?
O prázdninách roku 1937 jsem jela navštívit sestry do Liberce. Sestra Riči byla dobrá organizátorka všeho dění. Každý den jsme měli jiný plán. Jeden večer jsme se dvěma švagry šli do nově zřízené kavárny Imperiál. Když jsme se usadili, od dveří přicházel velmi pěkný muž s mladší dívkou.V tom vyskočil můj švagr, který se s Dr. Veverkou znal a pozval ho k nám ke stolu.Tančili jsme spolu při náladové hudbě kavárenského orchestru. Druhý den jsme se sešli znovu. Třetí den večer mě Josef požádal o ruku. Byla to láska na první pohled. Mně bylo tenkrát 25 let a Josefovi 34 roky.
A co na to tvoje maminka?
To byl těžký úkol seznámit maminku s mým úmyslem. Vzala jsem si na posilu Riči a jeli jsme do Jičína, kde maminka tehdy bydlela. Když jsem jí to oznámila, ptala se, jak dlouho se známe a já řekla týden. Matka nemohla zprvu uvěřit, že se chci vdávat po týdenní známosti. Zůstala ohromena a pak řekla: „To musí být nějaký blázen nebo dobrodruh!“ Celou noc jsme nespaly. Chvilku plakala maminka a říkala, že si myslela, že se budu věnovat svému povolání. Chvilku jsem plakala já, protože jsem si chtěla prosadit svou. Až k ránu Riči rozhodla, že bude nejlepší, když maminka pojede do Liberce, aby Josefa poznala. Mezitím moje další sestra Pepi uspořádala večeři a pozvali jsme Josefa. Mamince se hned zalíbil. A ještě ten večer jsme domluvili datum svatby. Brali jsme se pět týdnů po seznámení 24. srpna 1937.
V roce 1938 jste jeli na svatební cestu do Paříže. Jak na tebe tehdy Paříž zapůsobila?
Ještě před svatbou jsme si naplánovali výlet do Paříže, a tak o prázdninách roku 1938 jsme se vydali na opožděnou svatební cestu. Maminka nám dala peníze na nábytek a my jsme si dali 10 tisíc stranou. Protože Josef po promoci studoval rok na Sorbonně, a o Paříži mi vypravoval, moc jsem se těšila. Ubytovali jsme se v Latinské čtvrti, v malém penzionu a užívali si Paříže. Tenkrát byly tři franky za korunu.Byli jsme mladí a zamilovaní. Tak trochu jsme zapomínali na situaci doma, kde již panovala rozbouřená atmosféra vlivem Henleinovy strany.
V Paříži právě probíhaly oslavy dobytí Bastily a Josef, jako novinář, po slavnosti, kam jsme byli pozváni, se zde setkal se známým redaktorem ČTK. Společně jsme se vydali po večerní a noční Paříži. Josefův kolega navrhl podívat se do jednoho nočního podniku. Já byla hned pro. Starý Číňan s copánkem s úklonami přinesl mátový čaj. Ozýval se monotónní zpěv. Později jsme sestoupili po schodech dolů. Bylo tu šero a dusno. Podél stěn byly vidět ležící nebo sedící postavy na polštářích, kouřící nějaké dýmky. Pochopili jsme, že jsou to kuřáci opia. Ani jsme se moc nerozhlíželi a rychle hledali východ. Litovala jsem své všetečnosti.
Tvůj muž byl pak dlouhá léta vězněn. Kde jsi brala sílu, když ti bylo nejhůř?
Tehdy v té těžké době si ani člověk neuvědomoval v jakém žije nebezpečí, co se na něj valí. Když ho zatklo gestapo poprvé, měla jsem 5ti měsíčního Vašíčka. Po dvou letech v roce 1942 se Josef z německé káznice vrátil. Za tři týdny po jeho návratu náš Vašíček zemřel. Lékař u něj zjistil zápal mozkových blan. Nebylo dost účinných léků. Nemohli jsme mu pomoci. Bolest nad jeho ztrátou aspoň trochu mírnilo vědomí, že jsme byli s manželem zase spolu a mohli se v zármutku jeden o druhého opřít a utěšit se. V roce 1944 byl gestapem zatčen podruhé a propuštěn až ke konci války.
Od malička mne moje maminka vedla k večerní modlitbě, a tak po celou dobu mého života mne modlitba dávala sílu a trpělivost. Již v tu noc, když v roce 1950 Josefa znovu sebrali a já zůstala sama se svými čtyřmi malými dětmi, jsem celou noc svítila a do rána neusnula. Věděla jsem, že se můžu obrátit jen k Bohu.
V roce 1954 jsem byla přijata do sboru evangelické církve v Nymburce, kde jsem také nacházela útěchu a sílu.
Babi, co tě přivedlo k tomu napsat vzpomínky?
Hodně přátel mě nabádalo k tomu, abych vzpomínky sepsala. V 50. letech jsem začala psát, ale nedokázala jsem pokračovat. Stránky se dostaly do rukou mých dětí. Říkaly, mami, měla bys pokračovat. V roce 2002, v 90-ti letech jsem se k nim vrátila a dopsala je.
Scházela se tu celá naše široká rodina. Běhaly jsme s mými sestřenicemi po celém domě, krásné tajemné půdě a zahradě. Pamatuji si, jak jsem ráda poslouchala její vzpomínky a vyprávění. Prožila dlouhá těžká období. Její muž Dr. Josef Veverka, sociální demokrat, novinář a poslanec v poválečném národním shromáždění, byl několikrát během jejich manželství vězněn. Nejprve za okupace. V té době také zemřel jejich první syn Vašíček. Pak byl v 50. letech ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotí. Babička, původním povoláním učitelka, už nikdy učit nesměla.
Jejich manželství trvalo 34 let. Z toho její muž strávil 17 let života v nacistických a komunistických věznicích. Prošel 33-ti věznicemi a koncentračními tábory.
Dnes je babičce 95 let. Scházíme se u ní dodnes. Bývá nás i kolem třiceti. Přes všechny těžkosti a hrůzy, které prožila „…bych znovu Josefovi svou ruku ke společnému životu podala.“, píše v závěru své knížky vzpomínek. Je to obdivuhodná žena.
Babi, pocházíš z velké rodiny. Byla jsi nejmladší z pěti sester. Vzpomínáš si, na co jste si v dětství s oblibou hráli?
Protože jsem byla nejmladší, byla jsem hýčkána jak sestrami tak rodiči. Sestry byly o 9 až 14 let starší a měly už jiné zájmy. Většinou jsem byla odkázaná sama na sebe. Ráda jsem pobíhala po dvou velkých zahradách. Nejraději jsem si hrála v květinové zahradě, kde jsem se mohla houpat na houpačce. O hračky jsem moc nestála. Na jaře jsem cvrnkala kuličky do důlku nebo běhala za dřevěným kruhem, který jsem roztáčela klacíkem.
Jaké jsi měla životní plány a představy o budoucím životě po maturitě na učitelském ústavu v Jičíně v roce 1932?
Těšila jsme se, jak budu vyučovat na některé obecné škole. Byla ale nouze o volná místa, takže jsem začala vyučovat až 15. listopadu v Heřmanové Městci jako výpomocná učitelka za onemocnělého učitele. Padesát žáčků první třídy se na mě důvěřivě dívalo a já nevím, jestli jsem si tehdy dost uvědomovala tu velkou odpovědnost. Samozřejmostí bylo, že jsem se za místem musela daleko stěhovat. Byla bych přijala zaměstnání i na Slovensku.
Kde a jak jsi se seznámila se svým mužem?
O prázdninách roku 1937 jsem jela navštívit sestry do Liberce. Sestra Riči byla dobrá organizátorka všeho dění. Každý den jsme měli jiný plán. Jeden večer jsme se dvěma švagry šli do nově zřízené kavárny Imperiál. Když jsme se usadili, od dveří přicházel velmi pěkný muž s mladší dívkou.V tom vyskočil můj švagr, který se s Dr. Veverkou znal a pozval ho k nám ke stolu.Tančili jsme spolu při náladové hudbě kavárenského orchestru. Druhý den jsme se sešli znovu. Třetí den večer mě Josef požádal o ruku. Byla to láska na první pohled. Mně bylo tenkrát 25 let a Josefovi 34 roky.
A co na to tvoje maminka?
To byl těžký úkol seznámit maminku s mým úmyslem. Vzala jsem si na posilu Riči a jeli jsme do Jičína, kde maminka tehdy bydlela. Když jsem jí to oznámila, ptala se, jak dlouho se známe a já řekla týden. Matka nemohla zprvu uvěřit, že se chci vdávat po týdenní známosti. Zůstala ohromena a pak řekla: „To musí být nějaký blázen nebo dobrodruh!“ Celou noc jsme nespaly. Chvilku plakala maminka a říkala, že si myslela, že se budu věnovat svému povolání. Chvilku jsem plakala já, protože jsem si chtěla prosadit svou. Až k ránu Riči rozhodla, že bude nejlepší, když maminka pojede do Liberce, aby Josefa poznala. Mezitím moje další sestra Pepi uspořádala večeři a pozvali jsme Josefa. Mamince se hned zalíbil. A ještě ten večer jsme domluvili datum svatby. Brali jsme se pět týdnů po seznámení 24. srpna 1937.
V roce 1938 jste jeli na svatební cestu do Paříže. Jak na tebe tehdy Paříž zapůsobila?
Ještě před svatbou jsme si naplánovali výlet do Paříže, a tak o prázdninách roku 1938 jsme se vydali na opožděnou svatební cestu. Maminka nám dala peníze na nábytek a my jsme si dali 10 tisíc stranou. Protože Josef po promoci studoval rok na Sorbonně, a o Paříži mi vypravoval, moc jsem se těšila. Ubytovali jsme se v Latinské čtvrti, v malém penzionu a užívali si Paříže. Tenkrát byly tři franky za korunu.Byli jsme mladí a zamilovaní. Tak trochu jsme zapomínali na situaci doma, kde již panovala rozbouřená atmosféra vlivem Henleinovy strany.
V Paříži právě probíhaly oslavy dobytí Bastily a Josef, jako novinář, po slavnosti, kam jsme byli pozváni, se zde setkal se známým redaktorem ČTK. Společně jsme se vydali po večerní a noční Paříži. Josefův kolega navrhl podívat se do jednoho nočního podniku. Já byla hned pro. Starý Číňan s copánkem s úklonami přinesl mátový čaj. Ozýval se monotónní zpěv. Později jsme sestoupili po schodech dolů. Bylo tu šero a dusno. Podél stěn byly vidět ležící nebo sedící postavy na polštářích, kouřící nějaké dýmky. Pochopili jsme, že jsou to kuřáci opia. Ani jsme se moc nerozhlíželi a rychle hledali východ. Litovala jsem své všetečnosti.
Tvůj muž byl pak dlouhá léta vězněn. Kde jsi brala sílu, když ti bylo nejhůř?
Tehdy v té těžké době si ani člověk neuvědomoval v jakém žije nebezpečí, co se na něj valí. Když ho zatklo gestapo poprvé, měla jsem 5ti měsíčního Vašíčka. Po dvou letech v roce 1942 se Josef z německé káznice vrátil. Za tři týdny po jeho návratu náš Vašíček zemřel. Lékař u něj zjistil zápal mozkových blan. Nebylo dost účinných léků. Nemohli jsme mu pomoci. Bolest nad jeho ztrátou aspoň trochu mírnilo vědomí, že jsme byli s manželem zase spolu a mohli se v zármutku jeden o druhého opřít a utěšit se. V roce 1944 byl gestapem zatčen podruhé a propuštěn až ke konci války.
Od malička mne moje maminka vedla k večerní modlitbě, a tak po celou dobu mého života mne modlitba dávala sílu a trpělivost. Již v tu noc, když v roce 1950 Josefa znovu sebrali a já zůstala sama se svými čtyřmi malými dětmi, jsem celou noc svítila a do rána neusnula. Věděla jsem, že se můžu obrátit jen k Bohu.
V roce 1954 jsem byla přijata do sboru evangelické církve v Nymburce, kde jsem také nacházela útěchu a sílu.
Babi, co tě přivedlo k tomu napsat vzpomínky?
Hodně přátel mě nabádalo k tomu, abych vzpomínky sepsala. V 50. letech jsem začala psát, ale nedokázala jsem pokračovat. Stránky se dostaly do rukou mých dětí. Říkaly, mami, měla bys pokračovat. V roce 2002, v 90-ti letech jsem se k nim vrátila a dopsala je.
Víkend za humny
Putování Českým krasem
František Zbořil
“…zemský ráj to na pohled … “ tak se zpívá o naší zemi v hymně. V rubrice Víkend za humny vám chceme představit zajímavá místa naší vlasti a dát vám tak tip na víkendový výlet.
V létě jsme s přáteli uskutečnili puťák po Českém krasu.
Ač je tento kraj hojně navštěvován turisty, můžete zde najít i kouty, kde se zastavil čas, kde je možné si naplno užívat ticha a přitom vnímat krásy přírody, která k vám promlouvá.
Na jih od Prahy najdete opravdový přírodní ráj, který svou rozmanitostí a divokostí okouzlí snad každého. Vápencový podklad tvoří převážnou část geologické stavby, která je rozryta krasovými kaňony a roklemi, provrtána mnoha jeskyněmi a na svém povrchu nese porosty dubových hájů. Samotným středem protéká nádherná řeka Berounka, kterou oslavoval ve svých knihách Ota Pavel.
Naše výprava začala v Berouně a toto místo lze jako start cesty doporučit. Z Berouna není problém dopravit se do Koněprus, u nichž se nalézají nejznámější a největší jeskyně v Čechách - Koněpruské jeskyně. Jsou tvořeny masivem Zlatého Koně, zaujmou svou pestrou krápníkovou výzdobou a nálezy koster pravěkých lidí a zvířat.
Poté se vydejte do Tetína, místa, které proslavil ve Starých pověstech českých Alois Jirásek. Tam je možné o hradu Tetín najít zmínku. Dnes už tady najdete pouze zbytky valu, z něhož se vám naskytne jeden z nejhezčích pohledů do údolí Berounky. Pod vyhlídkou se rozkládá rokle s velkým počtem jeskyní, v nichž žijí houfy netopýrů. V samotné vesničce je možné navštívit expozici vyprávějící o životě českého kronikáře Václava Hájka z Libočan, který tu pobýval. Odtud vede překrásná stezka přes národní přírodní rezervaci Koda. Když se vydáte odbočkou z modré značky, dostanete se ke Kodské jeskyni, která je volně přístupná. Zde byly nalezeny kamenné nástroje, které se dochovaly až z doby kamenné. V místní vsi se nalézá krasový zlomový pramen, u něhož se dá pěkně odpočinout a nabrat nové síly. Zajímavé je to, že tento pramen po celý rok nezamrzá.
Následuje klesání do Srbska, což je rušnější vesnička s vodáckým tábořištěm. Další zajímavostí na cestě je Svatý Jan pod Skalou. Je to nejmalebnější obec v Českém krasu. Svoji historii počítá od konce 9. století, kdy zde působil první křesťanský poustevník Ivan. Žil v tamních jeskyní a váží se k němu spousty legend. Celá vesnička je posazena v úzkém, hlubokém kaňonu s monumentálními skalními stěnami. Kromě asi pěti domků je zde klášter ze 13 století a hned vedle barokní kostel ze 17. století, propojený s jeskyní, v níž Ivan přebýval. Nyní je v ní expozice věnovaná jeho životu.
Vedle bývalého kláštera začíná okružní naučná stezka, která vede na skálu nad obcí. Z ní se můžete vydat do Solvayových lomů se skanzenem, který dokumentuje historický vývoj těžby vápence. Můžete si tu vyzkoušet vyhlídkovou jízdu do štoly, spojenou s výkladem o těžbě. To vše má na starosti a o chod a zvelebování lomu se stará sdružení Barbora, čítající asi 20 nadšených dobrovolníků.
Poté se můžete vydat na další putování po červené značce lesy a hvozdy k hradu Karlštejn. Brzy pochopíte, proč si král Karel IV. vybral toto místo k odpočinku a rozjímání a nechal zde vybudovat tak majestátní hrad. Ten, koho neodradí davy turistů, jej může navštívit. Naše srdce dobrodruhů nás však vedly dál, do míst, o kterých jsme tolik slyšeli a toužili je navštívit. Staly se pro nás cílem této cesty a stejně tak se mohou stát cílem i pro vás.
Stačí se vydat od hradu na severozápad a zanedlouho se ocitnete, aniž by bylo nutné absolvovat dlouhý let letadlem přes oceán, v Americe. Tedy v krasové oblasti plné opuštěných lomů, zasazených v rudých a bílých útesech skal, mezi nimiž v paprscích slunce probleskává jasně zelená voda jezer, ležících v hlubokých údolích kaňonů.
Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika. Tyto lomy jsou vyhlášeným místem trampů a dobrodruhů a svým jedinečným vzhledem a rozměry opravdu připomínají atmosféru Divokého západu. Největší z nich, nazvaný Velká Amerika (dlouhý cca 800 m, široký 200 m a 100 m hluboký) je propojen s okolními lomy dlouhými šachtami. Po obvodu Velké Ameriky vede turistická značka s několika vyhlídkami. Strmé skály lákají ke zlézání. Ale za tento risk již několik stovek hazardérů, ač jsou před nebezpečím varováni výstražnými nápisy se zákazem vstupu, zaplatilo životem.
Rozhodně si tento kus země nenechte ujít. Stojí za podívání. Až si Ameriky dostatečně užijete, sejdete přes vesnici Mořina zpět do Karlštejna.
Z Karlštejna už není problém se vlakem dostat do Prahy a odtud již do všech koutů naší pěkné země.
Tak si to hezky užijte a za měsíc zase jinam.
V létě jsme s přáteli uskutečnili puťák po Českém krasu.
Ač je tento kraj hojně navštěvován turisty, můžete zde najít i kouty, kde se zastavil čas, kde je možné si naplno užívat ticha a přitom vnímat krásy přírody, která k vám promlouvá.
Na jih od Prahy najdete opravdový přírodní ráj, který svou rozmanitostí a divokostí okouzlí snad každého. Vápencový podklad tvoří převážnou část geologické stavby, která je rozryta krasovými kaňony a roklemi, provrtána mnoha jeskyněmi a na svém povrchu nese porosty dubových hájů. Samotným středem protéká nádherná řeka Berounka, kterou oslavoval ve svých knihách Ota Pavel.
Naše výprava začala v Berouně a toto místo lze jako start cesty doporučit. Z Berouna není problém dopravit se do Koněprus, u nichž se nalézají nejznámější a největší jeskyně v Čechách - Koněpruské jeskyně. Jsou tvořeny masivem Zlatého Koně, zaujmou svou pestrou krápníkovou výzdobou a nálezy koster pravěkých lidí a zvířat.
Poté se vydejte do Tetína, místa, které proslavil ve Starých pověstech českých Alois Jirásek. Tam je možné o hradu Tetín najít zmínku. Dnes už tady najdete pouze zbytky valu, z něhož se vám naskytne jeden z nejhezčích pohledů do údolí Berounky. Pod vyhlídkou se rozkládá rokle s velkým počtem jeskyní, v nichž žijí houfy netopýrů. V samotné vesničce je možné navštívit expozici vyprávějící o životě českého kronikáře Václava Hájka z Libočan, který tu pobýval. Odtud vede překrásná stezka přes národní přírodní rezervaci Koda. Když se vydáte odbočkou z modré značky, dostanete se ke Kodské jeskyni, která je volně přístupná. Zde byly nalezeny kamenné nástroje, které se dochovaly až z doby kamenné. V místní vsi se nalézá krasový zlomový pramen, u něhož se dá pěkně odpočinout a nabrat nové síly. Zajímavé je to, že tento pramen po celý rok nezamrzá.
Následuje klesání do Srbska, což je rušnější vesnička s vodáckým tábořištěm. Další zajímavostí na cestě je Svatý Jan pod Skalou. Je to nejmalebnější obec v Českém krasu. Svoji historii počítá od konce 9. století, kdy zde působil první křesťanský poustevník Ivan. Žil v tamních jeskyní a váží se k němu spousty legend. Celá vesnička je posazena v úzkém, hlubokém kaňonu s monumentálními skalními stěnami. Kromě asi pěti domků je zde klášter ze 13 století a hned vedle barokní kostel ze 17. století, propojený s jeskyní, v níž Ivan přebýval. Nyní je v ní expozice věnovaná jeho životu.
Vedle bývalého kláštera začíná okružní naučná stezka, která vede na skálu nad obcí. Z ní se můžete vydat do Solvayových lomů se skanzenem, který dokumentuje historický vývoj těžby vápence. Můžete si tu vyzkoušet vyhlídkovou jízdu do štoly, spojenou s výkladem o těžbě. To vše má na starosti a o chod a zvelebování lomu se stará sdružení Barbora, čítající asi 20 nadšených dobrovolníků.
Poté se můžete vydat na další putování po červené značce lesy a hvozdy k hradu Karlštejn. Brzy pochopíte, proč si král Karel IV. vybral toto místo k odpočinku a rozjímání a nechal zde vybudovat tak majestátní hrad. Ten, koho neodradí davy turistů, jej může navštívit. Naše srdce dobrodruhů nás však vedly dál, do míst, o kterých jsme tolik slyšeli a toužili je navštívit. Staly se pro nás cílem této cesty a stejně tak se mohou stát cílem i pro vás.
Stačí se vydat od hradu na severozápad a zanedlouho se ocitnete, aniž by bylo nutné absolvovat dlouhý let letadlem přes oceán, v Americe. Tedy v krasové oblasti plné opuštěných lomů, zasazených v rudých a bílých útesech skal, mezi nimiž v paprscích slunce probleskává jasně zelená voda jezer, ležících v hlubokých údolích kaňonů.
Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika. Tyto lomy jsou vyhlášeným místem trampů a dobrodruhů a svým jedinečným vzhledem a rozměry opravdu připomínají atmosféru Divokého západu. Největší z nich, nazvaný Velká Amerika (dlouhý cca 800 m, široký 200 m a 100 m hluboký) je propojen s okolními lomy dlouhými šachtami. Po obvodu Velké Ameriky vede turistická značka s několika vyhlídkami. Strmé skály lákají ke zlézání. Ale za tento risk již několik stovek hazardérů, ač jsou před nebezpečím varováni výstražnými nápisy se zákazem vstupu, zaplatilo životem.
Rozhodně si tento kus země nenechte ujít. Stojí za podívání. Až si Ameriky dostatečně užijete, sejdete přes vesnici Mořina zpět do Karlštejna.
Z Karlštejna už není problém se vlakem dostat do Prahy a odtud již do všech koutů naší pěkné země.
Tak si to hezky užijte a za měsíc zase jinam.
Recenze
Širé sargasové moře
Olcha Richterová
Četli jste Janu Eyrovou? Možná si vzpomínáte na moment, kdy vyjde najevo, že Janin nastávající, pan Rochester, už je ženat. Manželku, velkou krasavici, si kdysi přivezl z ostrovů v Karibském moři. Je ale šílená, a tak ji drží pod zámkem v podkrovní místnůstce. Na zmínku o této ženě navázala Jean Rhys (taktéž původem z Karibiku) a vytvořila strhující příběh o tom, co mohlo předcházet uvěznění bláznivé cizinky.
Začíná dětstvím na Jamajce nedlouho po zrušení otroctví. Antoinette, dcera kreolky a Angličana, bývalého otrokáře, nepatří ani mezi domorodé obyvatele, ani mezi bílou „šlechtu“, a touto rozpolceností a traumaty z dětství je poznamenán i její sňatek, do něhož ani jeden z nich nevstupoval zcela svobodně.
Své vrcholné dílo plné zářivých tropických barev, které se prolínají s velice temnou tragédií, Rhys tvořila mnoho let. Vyšlo v Anglii r. 1966 a záhy se zařadilo mezi nejslavnější postmoderní, postkoloniální díla. Velice chytře využívá detailů zmíněných v Janě Eyrové, přitom ale vypráví svébytný příběh. Není jen o neporozumění dvou kultur, hodně jde i o postavení žen. Nabourává tradiční pohled na „klaďase“ Rochestera z Jany Eyrové i na podstatu šílenství jeho ženy. Po zážitcích a zkušenostech, kterými prošla, by měl narušenou psychiku asi každý, natož kdyby ho zavřeli do malé místnůstky v tmavém, studeném domě v neznámé zemi.
Jedinou slabinou českého vydání je překlad, který nerespektuje zvláštní styl originálu a vyprávění proto působí méně svižně a postavy jsou trochu plošší a černobílejší. I přesto si vás kniha, myslím, získá.
Nakladatel: One Woman Press, Originál: Wide Sargasso Sea, Překlad: Alexandra Büchlerová, Rok vydání: 2003, 157 stran, http://www.kosmas.cz/
Začíná dětstvím na Jamajce nedlouho po zrušení otroctví. Antoinette, dcera kreolky a Angličana, bývalého otrokáře, nepatří ani mezi domorodé obyvatele, ani mezi bílou „šlechtu“, a touto rozpolceností a traumaty z dětství je poznamenán i její sňatek, do něhož ani jeden z nich nevstupoval zcela svobodně.
Své vrcholné dílo plné zářivých tropických barev, které se prolínají s velice temnou tragédií, Rhys tvořila mnoho let. Vyšlo v Anglii r. 1966 a záhy se zařadilo mezi nejslavnější postmoderní, postkoloniální díla. Velice chytře využívá detailů zmíněných v Janě Eyrové, přitom ale vypráví svébytný příběh. Není jen o neporozumění dvou kultur, hodně jde i o postavení žen. Nabourává tradiční pohled na „klaďase“ Rochestera z Jany Eyrové i na podstatu šílenství jeho ženy. Po zážitcích a zkušenostech, kterými prošla, by měl narušenou psychiku asi každý, natož kdyby ho zavřeli do malé místnůstky v tmavém, studeném domě v neznámé zemi.
Jedinou slabinou českého vydání je překlad, který nerespektuje zvláštní styl originálu a vyprávění proto působí méně svižně a postavy jsou trochu plošší a černobílejší. I přesto si vás kniha, myslím, získá.
Nakladatel: One Woman Press, Originál: Wide Sargasso Sea, Překlad: Alexandra Büchlerová, Rok vydání: 2003, 157 stran, http://www.kosmas.cz/
Recenze
Zahoďte plastový klíč od ráje
Olcha Richterová
Orientálně zkroucené stromy na vršku nad Teheránem připomínají vzor na babiččině přehozu přes postel. Jsou ale bezlisté a v černobílém animovaném provedení vzbuzují úzkost – podobně jako situace v osmdesátých letech, popisovaná na začátku filmu. Írán školačky Marjane Satrapiové, dnes žijící ve Francii a těšící se z úspěchu stejnojmenného komiksového románu, se otřásá v základech. Právě byl svržen šáh a rozpoutala se islámská revoluce. Čistky, zatýkání, popravy. Ty, kteří byli v opozici proti šáhovi, nový režim umlčel dřív, než se mohli obrátit i proti němu – například komunistického strýčka hlavní hrdinky. Její liberální, vzdělaná rodina jí poskytuje zázemí, které v Íránu asi mnoho dívek nemá, a ona z pohledu již dospívající dívky líčí válku s Irákem a střety s všudypřítomnou mravnostní policií.
Atmosféru každodenního strachu o život divák snáší díky úžasným frkům, sebeironii a poutavému grafickému zpracování. Přesto ale přijde úleva, když Marjane odejde na studia do Vídně a my můžeme sledovat „klasické“ problémy člověka přesazeného mimo domov, do jiné kultury.
Děj filmu pokračuje, nebudu ho ale líčit, prostě se na něj jděte podívat. Odbojná, svéhlavá postava hlavní hrdinky vzdorující nesvobodě s odvahou a vtipem si vás myslím dost získá. Favorit číslo dvě je babička, která si každé ráno dává do podprsenky jasmínové květy a svou vnučku často upozorňuje na leccos podstatného (třeba že si má sundat šátek, když je doma a nemusí se bát). Nádavkem se pak dozvíte o zemi, v níž při náboru chlapců do války rozdávali plastové klíče s tím, že kdyby je to roztrhalo, odemknou si vrata do ráje.
Atmosféru každodenního strachu o život divák snáší díky úžasným frkům, sebeironii a poutavému grafickému zpracování. Přesto ale přijde úleva, když Marjane odejde na studia do Vídně a my můžeme sledovat „klasické“ problémy člověka přesazeného mimo domov, do jiné kultury.
Děj filmu pokračuje, nebudu ho ale líčit, prostě se na něj jděte podívat. Odbojná, svéhlavá postava hlavní hrdinky vzdorující nesvobodě s odvahou a vtipem si vás myslím dost získá. Favorit číslo dvě je babička, která si každé ráno dává do podprsenky jasmínové květy a svou vnučku často upozorňuje na leccos podstatného (třeba že si má sundat šátek, když je doma a nemusí se bát). Nádavkem se pak dozvíte o zemi, v níž při náboru chlapců do války rozdávali plastové klíče s tím, že kdyby je to roztrhalo, odemknou si vrata do ráje.
Střípky z kultury
střípky z kultury 01
Klára Schneiderová
V českých a moravských kinech zuří Láska za časů cholery a festival Projekt 100, zastavili se tu i Americký gangster přezdívaný Já, legenda a Občan Havel, kteří se Na vlastní nebezpečí vypravili na Svatbu na bitevním poli. V Solnici se konal tradiční lampionový průvod. Moravské městské muzeum v Brně se podívalo na to, jak se rodí Večerníčky. 150 dřevěných soch, fetišů a masek kmene Dogonů z Mali vystavila Galerie výtvarného umění v Chebu. Příroda a lidé Venezuely přilákaly zájemce do vlastivědného muzea v České Lípě. Zámku ve Frýdku-Místku se by se Rychlé šípy obloukem vyhnuly – milovníci tabákové vůně si naopak přišli na své na tamní výstavě dýmek a cigaret. Nad křížem jako symbolem života se zamysleli ti, kteří nakoukli do Muzea Novojičínska. Sliny se sbíhaly návštěvníkům vlastivědného muzea v Šumperku, když procházeli expozicí věnované historii českého perníkářství. Postavičky Jů, Hele nebo Tryskomyš byly k vidění na výstavě svého tvůrce Stanislava Holého v Muzeu loutkařských kultur v Chrudimi. V Západočeském divadle v Plzni dali přednost čaji nejen o páté na Festivalu čajové kultury. Na chuť Vánoc i dávno minulých si zase zavzpomínali návštěvníci Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Do Muzea Vysočiny v Jihlavě si ale trouflo jen publikum statečné a otrlé, prohlíželo si totiž strašáky a jejich úpadek nejen na Moravě. Nejenom dívky lákalo na svou sbírku motýlů a dalšího hmyzu Vlastivědné muzeum v Nymburce. Hlavní město vábilo návštěvníky věcmi nedostupnými i vzácnými – pražská Národní knihovna hostila Ďáblovu Bibli a na zákeřné a zakázané zbraně střežilo Muzeum Policie České republiky.
Recenze
Středomořský osud co umí zpívat a hrát
Klára Schneiderová
Spíš než na koncert to vypadalo na komorní seanci zasvěcenců. Podnik bzučel obvyklým kavárenským cvrkotem a nikdo nepůsobil dojmem, že se pustí do portugalského muzicírování. Nakonec ale stačilo odhrnout těžký závěs, za kterým jsem celou dobu tušila kuchyni. A ejhle, místo vrchního nad řízky je tu malý sál, stolky s vínem a olivami tonoucí v příšeří a na pódiu jako dlaň čtveřice muzikantů v černých oblecích a pláštích. Dvě kytary, viola a zpěv se proplétají v kolébavých teskných písních, tak poslouchejte, to je Portugalsko, to je fado. Učené knížky praví, že v něm najdete melodie černých otroků, arabských kupců i portugalských námořníků, které cizinec nemůže nikdy úplně pochopit. Jen místní prý umí namíchat tu správnou špetku stesku, krapet snění a všechnu hloubku dálav, co se jí tam vejde. V Portu ho zpívají jinak než v Lisabonu, a v Coimbře, odkud je i čtyřlístek hudebníků, bylo díky nejstarší portugalské univerzitě fado odjakživa studentskou záležitostí. Ale jen si zkuste představit, že by třeba ČVUT mělo vlastní hudební styl a její žáci zpívali o strastech lásky ve zkouškovém období, půvabu kolejních večírků nebo zabedněnosti profesorů. Nevím jak vy, ale já tenhle jižanský sentiment radši přenechám coimberským. Zvlášť, když jim to jde tak krásně. Dohrají, posadí se k volnému stolu, objednají láhev vína a splynou se svým publikem. A když člověk za chvíli od jejich stolu uslyší další nápěv, zazpívá si s chutí s nimi a doufá, že příští koncert už nebude tak utajený.
Canção de Coimbra, 23. 11. Praha, Krásný ztráty. www.cancaodecoimbra.com.
Canção de Coimbra, 23. 11. Praha, Krásný ztráty. www.cancaodecoimbra.com.
Všimli jsme si
Bylo bude Česko Svět
Olcha Richterová, Kateřina Čížková
Budovy a platy – vyrovnání státu s církvemi
Po letech se snad vyřeší problémy kolem církevního majetku a platů církevních pracovníků. Nový návrh zákona, který by měl po letech průtahů řešit majetkové vypořádání českého státu s církvemi, byl 13. 12. 2007 schválen vládní komisí i všemi 17 u nás registrovanými církvemi. Část majetku se vrátí přímo (zejména řeholním řádům) a za ostatní majetek budou církve dalších 60-70 let dostávat finanční náhradu. Takový postupný přechod na soběstačné financování bychom měli zvládnout, co myslíte?
Pochod neonacistů na výročí Křišťálové noci
Během jediné noci z 9. na 10. listopadu 1938 byla v rámci organizovaného pogromu po celém Německu (včetně českého pohraničí a Rakouska) vypálena většina synagog, rozbíjeny výlohy židovských obchodů a rabovány židovské domy a byty. Záminkou k pogromu, který je obecně označován jako Křišťálová noc, se stal atentát na německého diplomata pracujícího na velvyslanectví v Paříži spáchaný židovským mladíkem. Na 69. výročí Křišťálové noci čeští neonacisté ze sílící Národní gardy plánovali pochod bývalou židovskou čtvrtí, byl ale zakázán a zabránili jim v tom policisté. Došlo jen k potyčkám s anarchisty.
Dvě konference
Ve dnech 8.-11.11. se v Praze uskutečnila konference Příspěvek občanské společnosti a církví k rozvoji spravedlivé společnosti v Evropě a ve světě a v Kroměříži 14. 11. konference Židé a Morava. (Jen pro zajímavost: v minulosti na území Moravy žilo několik desítek tisíc židů. A dnes?)
Benešovy dekrety a nedořešené česko-německé vztahy
Bavorský premiér Günther Beckstein s námi chce mluvit o minulosti. V rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung ale znovu zopakoval názor, že takzvané Benešovy dekrety, které zbavily majetku a občanských práv sudetské Němce, odporují mezinárodnímu právu. Benešovy dekrety byly právní předpisy nahrazující zákony, které přijímala československá vláda v exilu. Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu a prezident Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Dnes se tak označuje skupina poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.Proč jsou kritizovány? Benešovy dekrety uplatňují princip kolektivní viny, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti jeho vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky. Zatímco Čechovi nebo Slovákovi stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat (což rozhodně není malý požadavek). Jak se k nim máme postavit?
Jak pomoci Barmě?
Barmská junta vládne rukou tvrdou a i dost krvavou. Protesty z loňského léta, rozpoutané kvůli prudkému zdražení benzínu a k nimž se v září připojili buddhističtí mniši, k Barmě přitáhly pozornost celého světa. I EU rozšířila sankce vůči barmské juntě, která neváhala brutálně zasáhnout proti statisícům demonstrantů (přiznaných obětí na životech je devět). Na podzim Respekt napsal: „V Barmě skončily hromadné protesty proti vojenské juntě. Světová média už upírají pozornost jinam. Pro místní naopak začíná doba zatýkání a strachu. Dobře vědí, že režim své výhrůžky bez zábran naplní.“ Můžeme teď ale vůbec něco dělat? Třeba na stránce www.clovekvtisni.cz v sekci PF do vězení lze najít několik adres a napsat politickým vězňům.
Země žije na ekologický dluh
Okamžik, odkdy lidská spotřeba přírodních zdrojů převyšuje schopnost planety nahradit jejich úbytek, podle ochránců přírody přichází rok od roku dříve. V roce 2007 toto datum připadlo již na 6.10. Země proto až po zbytek roku bude žít na "ekologický dluh".
Zdroje: ČTK, ČBK, ERC, Respekt
Po letech se snad vyřeší problémy kolem církevního majetku a platů církevních pracovníků. Nový návrh zákona, který by měl po letech průtahů řešit majetkové vypořádání českého státu s církvemi, byl 13. 12. 2007 schválen vládní komisí i všemi 17 u nás registrovanými církvemi. Část majetku se vrátí přímo (zejména řeholním řádům) a za ostatní majetek budou církve dalších 60-70 let dostávat finanční náhradu. Takový postupný přechod na soběstačné financování bychom měli zvládnout, co myslíte?
Pochod neonacistů na výročí Křišťálové noci
Během jediné noci z 9. na 10. listopadu 1938 byla v rámci organizovaného pogromu po celém Německu (včetně českého pohraničí a Rakouska) vypálena většina synagog, rozbíjeny výlohy židovských obchodů a rabovány židovské domy a byty. Záminkou k pogromu, který je obecně označován jako Křišťálová noc, se stal atentát na německého diplomata pracujícího na velvyslanectví v Paříži spáchaný židovským mladíkem. Na 69. výročí Křišťálové noci čeští neonacisté ze sílící Národní gardy plánovali pochod bývalou židovskou čtvrtí, byl ale zakázán a zabránili jim v tom policisté. Došlo jen k potyčkám s anarchisty.
Dvě konference
Ve dnech 8.-11.11. se v Praze uskutečnila konference Příspěvek občanské společnosti a církví k rozvoji spravedlivé společnosti v Evropě a ve světě a v Kroměříži 14. 11. konference Židé a Morava. (Jen pro zajímavost: v minulosti na území Moravy žilo několik desítek tisíc židů. A dnes?)
Benešovy dekrety a nedořešené česko-německé vztahy
Bavorský premiér Günther Beckstein s námi chce mluvit o minulosti. V rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung ale znovu zopakoval názor, že takzvané Benešovy dekrety, které zbavily majetku a občanských práv sudetské Němce, odporují mezinárodnímu právu. Benešovy dekrety byly právní předpisy nahrazující zákony, které přijímala československá vláda v exilu. Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu a prezident Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Dnes se tak označuje skupina poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.Proč jsou kritizovány? Benešovy dekrety uplatňují princip kolektivní viny, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti jeho vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky. Zatímco Čechovi nebo Slovákovi stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat (což rozhodně není malý požadavek). Jak se k nim máme postavit?
Jak pomoci Barmě?
Barmská junta vládne rukou tvrdou a i dost krvavou. Protesty z loňského léta, rozpoutané kvůli prudkému zdražení benzínu a k nimž se v září připojili buddhističtí mniši, k Barmě přitáhly pozornost celého světa. I EU rozšířila sankce vůči barmské juntě, která neváhala brutálně zasáhnout proti statisícům demonstrantů (přiznaných obětí na životech je devět). Na podzim Respekt napsal: „V Barmě skončily hromadné protesty proti vojenské juntě. Světová média už upírají pozornost jinam. Pro místní naopak začíná doba zatýkání a strachu. Dobře vědí, že režim své výhrůžky bez zábran naplní.“ Můžeme teď ale vůbec něco dělat? Třeba na stránce www.clovekvtisni.cz v sekci PF do vězení lze najít několik adres a napsat politickým vězňům.
Země žije na ekologický dluh
Okamžik, odkdy lidská spotřeba přírodních zdrojů převyšuje schopnost planety nahradit jejich úbytek, podle ochránců přírody přichází rok od roku dříve. V roce 2007 toto datum připadlo již na 6.10. Země proto až po zbytek roku bude žít na "ekologický dluh".
Zdroje: ČTK, ČBK, ERC, Respekt
Informatorium evangelicorum
Informatorium evangelicorum_1
František Zbořil
16.2.2008 -"O pohár Orebitů"-
futsálový turnaj se pořádá jako vždy v Třebechovicích pod Orebem v tělocvičně místní ZŠ. Zahájení v 9:30 (účast je možná jen v sálové obuvi s nešpinící podrážkou a trenýrkách) příjezdy od 9.00
Startovné: 500,- Kč/tým
9.2.2008 -"Benjamin cup"-
futsálový turnaj se pořádá v sobotu 9. února 2008 od 8:00 hod.v oderské Městské hale. Počet hráčů v týmu: min. 5, max. 10. Startovné: 650 Kč/ tým. Počet týmů omezen, proto neváhejte a přihlaste svůj tým
(název týmu, kontaktní osoba a kontakt (nejlépe email)nebo na tel. 731 174 641,
556 731 536 ,hanakradek.evang@seznam.cz
16.-17.2.2008 -"Zpívání bez odmlouvání"
V Kolíně, Duškova síň sboru ČCE, Politických vězňů 560
Akce určená pro všechny chtivé zpěvu, poslechu a jídla. To všechno se vám dostane v Kolíně. Zpívat se bude pod taktovkou církevního kantora Ladislava Moravetze a s kapelou O.M.G. Vítáni jsou zpěváci i nezpěváci, hladoví i sytí... Bude možnost přespání a aktivní účast na nedělních bohoslužbách...
Www: http://podebradska-mladez.evangnet.cz/
22-24.2.2008 -"Zimní akce"-
v Hradišti u Nasavrk. Spíše volnější akce s hlavním cílem užít si zimní radovánky na sáňkách,koulované nebo stavby sněhuláka. Těšit se lze na cestopisy, čajovnu nebo film. Prostě zimní pohodička jak má být!
http://chrudimska-mladez.evangnet.cz/
22.-24.2.2008 -"Kudy Komenský nechodil"-
pohodová víkendovka tentokrát ve Štramberku. Program bude upřesněn, informace naleznete na stránkách moravskoslezské mládeže ČCE.
22.-24.2.2008 -"Seniorátní dny mládeže"-
to je zatím předběžný termín setkání východomoravských mládežníků, upřesnění termínu a programu najdete na jejich stránkách http://vychodomoravska-mladez.evangnet.cz/.
30. 1. 2008 se do provozu dostalo fórum moravskoslezské mládeže, čili fórum, kde máte možnost se projevit k různým tématům či rovnou svoje téma vytvořit. Instrukce a informace o chodu fóra najdete v první diskusi "Novinky a oznámení". Přeji úspěšné přispívání a dobré čtení.
http://moravskoslezska-mladez.evangnet.cz/
futsálový turnaj se pořádá jako vždy v Třebechovicích pod Orebem v tělocvičně místní ZŠ. Zahájení v 9:30 (účast je možná jen v sálové obuvi s nešpinící podrážkou a trenýrkách) příjezdy od 9.00
Startovné: 500,- Kč/tým
9.2.2008 -"Benjamin cup"-
futsálový turnaj se pořádá v sobotu 9. února 2008 od 8:00 hod.v oderské Městské hale. Počet hráčů v týmu: min. 5, max. 10. Startovné: 650 Kč/ tým. Počet týmů omezen, proto neváhejte a přihlaste svůj tým
(název týmu, kontaktní osoba a kontakt (nejlépe email)nebo na tel. 731 174 641,
556 731 536 ,hanakradek.evang@seznam.cz
16.-17.2.2008 -"Zpívání bez odmlouvání"
V Kolíně, Duškova síň sboru ČCE, Politických vězňů 560
Akce určená pro všechny chtivé zpěvu, poslechu a jídla. To všechno se vám dostane v Kolíně. Zpívat se bude pod taktovkou církevního kantora Ladislava Moravetze a s kapelou O.M.G. Vítáni jsou zpěváci i nezpěváci, hladoví i sytí... Bude možnost přespání a aktivní účast na nedělních bohoslužbách...
Www: http://podebradska-mladez.evangnet.cz/
22-24.2.2008 -"Zimní akce"-
v Hradišti u Nasavrk. Spíše volnější akce s hlavním cílem užít si zimní radovánky na sáňkách,koulované nebo stavby sněhuláka. Těšit se lze na cestopisy, čajovnu nebo film. Prostě zimní pohodička jak má být!
http://chrudimska-mladez.evangnet.cz/
22.-24.2.2008 -"Kudy Komenský nechodil"-
pohodová víkendovka tentokrát ve Štramberku. Program bude upřesněn, informace naleznete na stránkách moravskoslezské mládeže ČCE.
22.-24.2.2008 -"Seniorátní dny mládeže"-
to je zatím předběžný termín setkání východomoravských mládežníků, upřesnění termínu a programu najdete na jejich stránkách http://vychodomoravska-mladez.evangnet.cz/.
30. 1. 2008 se do provozu dostalo fórum moravskoslezské mládeže, čili fórum, kde máte možnost se projevit k různým tématům či rovnou svoje téma vytvořit. Instrukce a informace o chodu fóra najdete v první diskusi "Novinky a oznámení". Přeji úspěšné přispívání a dobré čtení.
http://moravskoslezska-mladez.evangnet.cz/
|
|
|
|
|
|