archiv
OBSAH:
Zloba až k popukání
Hospodin je Pánem všech lidí
Od vyhnání z ráje k bratrovraždě (aneb proč konflikty tak bolí?)
Sourozenecké vztahy a hněv
Tak dlouho, tak surově
Sestřičko! Probodla jsem ti srdce!
Křesťanství a násilí
Metoda neformálního kontaktu
Caine
Biomaso? Ne! Biomasa! (1. díl)
... Stvořitele nebe i země
Reklama? Ne, REKLAMACE!
V létě do Prahy?? Festival YMCA 2008
Víkend v maštalích
Občan Havel
Gottland
Na ústupu
Střípky třetí
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Zloba až k popukání
Luboš Kratochvíl
Musel to zažít každý, kdo někdy chodil do školy. Když do třídy rozjívených puberťáků dlouho po zvonění vtrhne učitel a začne je s plamenem v očích ukázňovat, většinou to nedopadá dobře. K nám na střední jednou takhle zástupkyně ředitelky přivedla policistu. A že prý se zavedou "opatření k odhalení a dopadení osoby pachatele, který krade v šatně", začal pán s koltem nízko u pasu hudrat policejní řečí. Nešlo se nesmát. Zástupkyně ho vyprovodila a přiletěla zpátky. Rudá vzteky. Zase nešlo se nesmát.
Náš osmnáctiměsíční syn mi teď začíná dávat lekce svými prvními záchvaty vzteku. Kdykoli mu nechceme povolit, aby bylo po jeho, zatne zuby a vztekle se točí do kolečka. Je těžké se nesmát, aspoň do doby, než začne tlouct hlavou o roh skříně. Jenže se to i obrací. Přijde k rozpálené troubě a chce do té "teplé televize" strčit ručičku. Nedělej to. Nedělej to! Dítě se usmívá. Nedělej to!!! Následuje plácnutí přes ručičku, zatnutí zubů... a taky trapný pocit kdesi mezi srdcem a žaludkem, jak snadno se člověk nechá vytočit.
Až bude to roztomilé batole v pubertě, bude se mi smát. Brzy ho ani přes ruku nebudu smět plácnout, protože to chce ministryně přes lidská práva Džamila Stehlíková zakázat zákonem. Sama prý své dítě bila, ale teď už ví, že se to nemá. Nemůžu s ní zcela souhlasit. Neztotožňuju se s názorem, že popáleniny od horké trouby bolí míň než plácnutí přes ručičku. Ale mlátit děti se fakt nemá. Pak totiž podle mě přijde boží facka. Jediný to projev opravdu spravedlivého hněvu.
Náš osmnáctiměsíční syn mi teď začíná dávat lekce svými prvními záchvaty vzteku. Kdykoli mu nechceme povolit, aby bylo po jeho, zatne zuby a vztekle se točí do kolečka. Je těžké se nesmát, aspoň do doby, než začne tlouct hlavou o roh skříně. Jenže se to i obrací. Přijde k rozpálené troubě a chce do té "teplé televize" strčit ručičku. Nedělej to. Nedělej to! Dítě se usmívá. Nedělej to!!! Následuje plácnutí přes ručičku, zatnutí zubů... a taky trapný pocit kdesi mezi srdcem a žaludkem, jak snadno se člověk nechá vytočit.
Až bude to roztomilé batole v pubertě, bude se mi smát. Brzy ho ani přes ruku nebudu smět plácnout, protože to chce ministryně přes lidská práva Džamila Stehlíková zakázat zákonem. Sama prý své dítě bila, ale teď už ví, že se to nemá. Nemůžu s ní zcela souhlasit. Neztotožňuju se s názorem, že popáleniny od horké trouby bolí míň než plácnutí přes ručičku. Ale mlátit děti se fakt nemá. Pak totiž podle mě přijde boží facka. Jediný to projev opravdu spravedlivého hněvu.
Po boku Rút
Hospodin je Pánem všech lidí
Jaroslav F. Pechar
Čtení Rt 2, 1-4
Jsme někdy na přelomu března a dubna, když Rút jde paběrkovat na polích izraelských sedláků. Zařadila se do dlouhé řady žebráků a tuláků, kteří využívali Mojžíšova zákazu vyžínat pole až úplně ke kraji a vysbírávat po sobě to, co zůstane na zemi. Díky tomu si právě tito nemajetní mohli napaběrkovat něco k jídlu. A právě tak jde i Rút na pole, které shodou okolností patří Noeminu příbuznému, jakémusi Bóazovi. Pro ty, kteří si libují v rodokmenech podotýkám, že šlo o syna jerišské nevěstky Rachab, kterou známe z příběhů o Jozuovi. V našem příběhu Bóaz vystupuje jako jakýsi vzdálený příbuzný Noemi, což ovšem nemusí vůbec nic znamenat, protože Betlém nebylo žádné velkoměsto a příbuzný tam mohl být dost dobře (jak se říká) každý s každým.
Rút přichází na první pole, které se jí naskytlo. Vpředu jdou ženci a odsekávají klasy, za nimi děvečky odseklé klásky sbírají do košů. A v odstupu za nimi jdou právě ti, kteří nemají nic a tady mají jednu z mála možností, jak nastřádat něco k jídlu. Rút je dovoleno paběrkovat, stejně, jako by to bylo dovoleno komukoliv jinému. Zákon pohostinství je svatý.
V Moábu se mluví stejným jazykem, jako v Izraeli, ale přízvuk a samozřejmě vzhled mladé ženy musel prozradit, že Rút je cizinka. Tady to ale nikomu nevadí, protože to prostě nesmí vadit. I cizinec je host, příchozí, který má právo na to, aby využil možností, které zákony této země nabízí. Vždyť toto je místo, kde vládne milosrdný Hospodin a Hospodin je Pánem všech lidí, dokonce i Moábců, kteří ve své pomýlenosti uctívají jakousi obludu s býčí hlavou.
Rút tedy může pokojně sbírat. Tam, kde se dodržují Hospodinova přikázání, tam je pokoj i pro cizince. A Rút záhy může poznat, že je opravdu v místě, kde lidé poslouchají Hospodina. Když přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: „Hospodin s vámi.“ Odpověděli: "Hospodin ti žehnej." Ne – opravdu to není, že by Bóaz byl nějak obzvlášť zbožný a jeho ženci taktéž. Je to naprosto běžný pozdrav. A přeci to tak výmluvně svědčí o tom, že toto není místo, kde by byli uctíváni bohové moábských polí, kde byla Rút doposud doma. Toto je místo, kde je vzýván Hospodin. Jestli chce být Rút doma zde, musí to vzít v potaz. Ale nezdá se, že by Rút byla jakkoliv proti. O její náboženské orientaci sice nevíme nic, ale během svého manželství s židem měla dozajista dost času na to, aby se seznámila se základy židovské víry a zbožnosti. A co je jí tedy jasné je to, že ona je tu občan té nejposlednější kategorie – cizinka, pohanského původu, žena, vdova – nic z toho není něco, co by ji na tehdejším společenském žebříčku nějak pozdvihovalo. A tak jen dál tiše sbírá klásky, které děvečky jdoucí za ženci přehlédly.
Už v tuto chvíli je ale jasné i něco jiného – v Božím lidu je místo i pro cizince, pohany, neznabohy. Vždyť i nad nimi vládne Hospodin, třebas o tom nevědí. I oni mají právo na to užít si kousek požehnání, kterým Hospodin obdařil a obdařuje svůj lid.
Jsme někdy na přelomu března a dubna, když Rút jde paběrkovat na polích izraelských sedláků. Zařadila se do dlouhé řady žebráků a tuláků, kteří využívali Mojžíšova zákazu vyžínat pole až úplně ke kraji a vysbírávat po sobě to, co zůstane na zemi. Díky tomu si právě tito nemajetní mohli napaběrkovat něco k jídlu. A právě tak jde i Rút na pole, které shodou okolností patří Noeminu příbuznému, jakémusi Bóazovi. Pro ty, kteří si libují v rodokmenech podotýkám, že šlo o syna jerišské nevěstky Rachab, kterou známe z příběhů o Jozuovi. V našem příběhu Bóaz vystupuje jako jakýsi vzdálený příbuzný Noemi, což ovšem nemusí vůbec nic znamenat, protože Betlém nebylo žádné velkoměsto a příbuzný tam mohl být dost dobře (jak se říká) každý s každým.
Rút přichází na první pole, které se jí naskytlo. Vpředu jdou ženci a odsekávají klasy, za nimi děvečky odseklé klásky sbírají do košů. A v odstupu za nimi jdou právě ti, kteří nemají nic a tady mají jednu z mála možností, jak nastřádat něco k jídlu. Rút je dovoleno paběrkovat, stejně, jako by to bylo dovoleno komukoliv jinému. Zákon pohostinství je svatý.
V Moábu se mluví stejným jazykem, jako v Izraeli, ale přízvuk a samozřejmě vzhled mladé ženy musel prozradit, že Rút je cizinka. Tady to ale nikomu nevadí, protože to prostě nesmí vadit. I cizinec je host, příchozí, který má právo na to, aby využil možností, které zákony této země nabízí. Vždyť toto je místo, kde vládne milosrdný Hospodin a Hospodin je Pánem všech lidí, dokonce i Moábců, kteří ve své pomýlenosti uctívají jakousi obludu s býčí hlavou.
Rút tedy může pokojně sbírat. Tam, kde se dodržují Hospodinova přikázání, tam je pokoj i pro cizince. A Rút záhy může poznat, že je opravdu v místě, kde lidé poslouchají Hospodina. Když přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: „Hospodin s vámi.“ Odpověděli: "Hospodin ti žehnej." Ne – opravdu to není, že by Bóaz byl nějak obzvlášť zbožný a jeho ženci taktéž. Je to naprosto běžný pozdrav. A přeci to tak výmluvně svědčí o tom, že toto není místo, kde by byli uctíváni bohové moábských polí, kde byla Rút doposud doma. Toto je místo, kde je vzýván Hospodin. Jestli chce být Rút doma zde, musí to vzít v potaz. Ale nezdá se, že by Rút byla jakkoliv proti. O její náboženské orientaci sice nevíme nic, ale během svého manželství s židem měla dozajista dost času na to, aby se seznámila se základy židovské víry a zbožnosti. A co je jí tedy jasné je to, že ona je tu občan té nejposlednější kategorie – cizinka, pohanského původu, žena, vdova – nic z toho není něco, co by ji na tehdejším společenském žebříčku nějak pozdvihovalo. A tak jen dál tiše sbírá klásky, které děvečky jdoucí za ženci přehlédly.
Už v tuto chvíli je ale jasné i něco jiného – v Božím lidu je místo i pro cizince, pohany, neznabohy. Vždyť i nad nimi vládne Hospodin, třebas o tom nevědí. I oni mají právo na to užít si kousek požehnání, kterým Hospodin obdařil a obdařuje svůj lid.
Téma
Od vyhnání z ráje k bratrovraždě (aneb proč konflikty tak bolí?)
Pavel Jun, Pavel Jun
Letošní téma Bratrstva jsou konflikty. My posledně mluvili o hranicích. Proč? Hranice, to jsou skutečné nebo pomyslné čáry, které oddělují a rozdělují moje/ne moje, a označují místa, kde se potkává takové – a jiné… A na nich se dějí konflikty? Vezměte si moře a pevninu. Hranicí mezi nimi je břeh. Moře bere pevninu v každém přílivu útokem a ta se pokouší odolat. Přirozené a prosté.
Osobní povaha hranic (Hranice s někým)
Ale my jsme se museli hned na začátku připravit na to, že u člověka to je složitější. Proto jsme četli příběh o stvoření člověka. (Gen 2). A viděli jsme: Člověk má vedle této prosté hranice („na okraji“) také dvojí hranici jiného druhu, hranici s někým. Prvně: s Bohem, který ho stvořil, a ta hranice sahá až do středu života (stromy uprostřed zahrady!). A pak s druhým člověkem a tahle hranice sahá člověku až do srdce.
Nejde jen o to, že člověk má svoje omezení, s tím by se dalo něco dělat nebo by nemuselo být tak těžké se s tím smířit. Jde o to, že potkává - Někoho, kdo je tajemstvím, v kterém tuším víc než jen souseda nebo soupeře. Pak je hranice těžko určitelná, nedá se říci odsud až potud je můj prostor, jsem já, a odsud něco jiného.
Tak: Lidé to mají složitější než to má moře s pevninou. Příběh o vyhnání z ráje to ukazuje: přečtěte si to teď – to o hadu, ovoci, Evě, Adamovi… Gen 3
Pokus „odtajemnit“ hranice (Ztráta ráje)
Adam s Evou utrhli ovoce ze zakázaného stromu, dotkli se hranice uprostřed.
Co se pak stalo? Uviděli, že jsou nazí. To byli předtím taky. Ale teď to vadí! Dělají si oděv. Žena byla muži ztělesněním jeho hranice, on ji přijal s radostí, tzn. s láskou, nepřekážela mu, neohrožovala ho. Proto mohli být spolu nazí, a nevadilo to, milovali se.
Ale teď, když snědli zakázané ovoce, tzn. když se dotkli hranice, kterou jim byl Bůh, tak už nemohou být takhle spolu. Už jsou taky proti sobě. Snad hranici „uprostřed“ zbavit tajemství, zvěcnit ji, udělat ji jasnou, zřetelnou. A ona se jim stala bolestivou, nepříjemnou! Stydí se teď sebe navzájem. Na srdci mají bolestivou ránu a budou tam mít vždycky přinejmenším jizvu.
Dali se na útěk, začali se schovávat. Stali se z nich psanci. Jako narazili bolestně na svou hranici s druhým člověkem, stejně bolestně narazili na hranici s Bohem. Nezbavili se ho. I vztah k Bohu začal bolet. Nebyl radostný, pokojný. Schovávání, neklid a útěk poznamenaly lidský život.
Hlubiny konfliktů (Proč konflikty tolik bolí a jsou tak nebezpečné?)
Takhle je v konfliktu člověk: neprovází ho jen vítězosláva vítězícího nebo smutek poraženého, S tím by se dalo vyrovnat. Nestačí zvažování, kterým chci rozumět, nebo komunikace, kterou se chci domluvit. Konflikty člověka provází stud, strach, zrada, hořkost, výčitky, nejistota. Vina!
Co se tedy v ráji stalo, proč konflikty mají takovou hloubku a přinášejí takovou bolest? Možná Adam a Eva nejprve ani nechtěli popřít hranici uprostřed. Jen na ni chtěli nahlédnout „i z druhé strany“. Zbavit ji jejího tajemství. Z hranice, která měla „osobní povahu“, chránila tajemství druhého, se měla stát hranice věcná. Ale takovou se nestane.
Té hranice se člověk ale nikdy nezbaví. Jen na ni bolestně naráží. Naráží na druhého člověka (stud je projev toho) a na Boha (utíkání, a nepokoj). A něco uvnitř strašlivě pálí (vina).
Hranice pro člověka má také povahu osobní, ne jen věcnou. Proto konflikty mají povahu osobní a ne jen věcnou. Proto jsou tak hluboké, ohrožující a bolestivé. A může dojít k tomu, že se člověk pokusí hranice s druhým zbavit tak, že se zbaví druhého. Kainovi se to stalo s Abelem… A roztočí se kolo zpupného násilí. Lámech. Však o tom brzo budete číst.
Naděje (V bráně ráje skulina)
Nechci vás v tom nechat osamělé. Tak dopředu připomenu: Kolem jednoho člověka – Ježíše Krista – se kolo narušeného a bolavého potkávání zastavilo. On nebyl ohrožením. A druzí lidé nebyli prvně ohrožením, a ta otázka od Boha „Kde jsi?“ najednou není vůbec hněvivá, ale plná pozvání a lásky! Jako když pastýř hledá ztracenou ovci nebo otec vyhlíží ztraceného syna.
Osobní povaha hranic (Hranice s někým)
Ale my jsme se museli hned na začátku připravit na to, že u člověka to je složitější. Proto jsme četli příběh o stvoření člověka. (Gen 2). A viděli jsme: Člověk má vedle této prosté hranice („na okraji“) také dvojí hranici jiného druhu, hranici s někým. Prvně: s Bohem, který ho stvořil, a ta hranice sahá až do středu života (stromy uprostřed zahrady!). A pak s druhým člověkem a tahle hranice sahá člověku až do srdce.
Nejde jen o to, že člověk má svoje omezení, s tím by se dalo něco dělat nebo by nemuselo být tak těžké se s tím smířit. Jde o to, že potkává - Někoho, kdo je tajemstvím, v kterém tuším víc než jen souseda nebo soupeře. Pak je hranice těžko určitelná, nedá se říci odsud až potud je můj prostor, jsem já, a odsud něco jiného.
Tak: Lidé to mají složitější než to má moře s pevninou. Příběh o vyhnání z ráje to ukazuje: přečtěte si to teď – to o hadu, ovoci, Evě, Adamovi… Gen 3
Pokus „odtajemnit“ hranice (Ztráta ráje)
Adam s Evou utrhli ovoce ze zakázaného stromu, dotkli se hranice uprostřed.
Co se pak stalo? Uviděli, že jsou nazí. To byli předtím taky. Ale teď to vadí! Dělají si oděv. Žena byla muži ztělesněním jeho hranice, on ji přijal s radostí, tzn. s láskou, nepřekážela mu, neohrožovala ho. Proto mohli být spolu nazí, a nevadilo to, milovali se.
Ale teď, když snědli zakázané ovoce, tzn. když se dotkli hranice, kterou jim byl Bůh, tak už nemohou být takhle spolu. Už jsou taky proti sobě. Snad hranici „uprostřed“ zbavit tajemství, zvěcnit ji, udělat ji jasnou, zřetelnou. A ona se jim stala bolestivou, nepříjemnou! Stydí se teď sebe navzájem. Na srdci mají bolestivou ránu a budou tam mít vždycky přinejmenším jizvu.
Dali se na útěk, začali se schovávat. Stali se z nich psanci. Jako narazili bolestně na svou hranici s druhým člověkem, stejně bolestně narazili na hranici s Bohem. Nezbavili se ho. I vztah k Bohu začal bolet. Nebyl radostný, pokojný. Schovávání, neklid a útěk poznamenaly lidský život.
Hlubiny konfliktů (Proč konflikty tolik bolí a jsou tak nebezpečné?)
Takhle je v konfliktu člověk: neprovází ho jen vítězosláva vítězícího nebo smutek poraženého, S tím by se dalo vyrovnat. Nestačí zvažování, kterým chci rozumět, nebo komunikace, kterou se chci domluvit. Konflikty člověka provází stud, strach, zrada, hořkost, výčitky, nejistota. Vina!
Co se tedy v ráji stalo, proč konflikty mají takovou hloubku a přinášejí takovou bolest? Možná Adam a Eva nejprve ani nechtěli popřít hranici uprostřed. Jen na ni chtěli nahlédnout „i z druhé strany“. Zbavit ji jejího tajemství. Z hranice, která měla „osobní povahu“, chránila tajemství druhého, se měla stát hranice věcná. Ale takovou se nestane.
Té hranice se člověk ale nikdy nezbaví. Jen na ni bolestně naráží. Naráží na druhého člověka (stud je projev toho) a na Boha (utíkání, a nepokoj). A něco uvnitř strašlivě pálí (vina).
Hranice pro člověka má také povahu osobní, ne jen věcnou. Proto konflikty mají povahu osobní a ne jen věcnou. Proto jsou tak hluboké, ohrožující a bolestivé. A může dojít k tomu, že se člověk pokusí hranice s druhým zbavit tak, že se zbaví druhého. Kainovi se to stalo s Abelem… A roztočí se kolo zpupného násilí. Lámech. Však o tom brzo budete číst.
Naděje (V bráně ráje skulina)
Nechci vás v tom nechat osamělé. Tak dopředu připomenu: Kolem jednoho člověka – Ježíše Krista – se kolo narušeného a bolavého potkávání zastavilo. On nebyl ohrožením. A druzí lidé nebyli prvně ohrožením, a ta otázka od Boha „Kde jsi?“ najednou není vůbec hněvivá, ale plná pozvání a lásky! Jako když pastýř hledá ztracenou ovci nebo otec vyhlíží ztraceného syna.
Téma
Sourozenecké vztahy a hněv
Anna Měkutová
Mám jednoho staršího bratra, který letos maturuje a doma se skoro neukáže. Pak jsem já, Lukáš s námi nežije, ale je o dva měsíce mladší, takže hned v pořadí, pak má drahá pokrevní sestra Karolína (15), potom Tomáš (13), Deniska (10), Ivan (9) a Bětka (8). Z tátovy strany Toník (3) a Honzík (2) a nakonec Rozárka (6 dní). Z toho vyplívá, že když naši nejsou doma, což je poměrně často, získávám dost rodičovských povinností. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě nejstarší už čtyři roky, děti si na to zvykly a nijak se nevzpouzí mojí pozici třetího rodiče. Samozřejmě až na výjimky. A tím se dostávám k původnímu tématu Hněv. Myslím, že o sourozeneckém hněvu se dá mluvit jen v mém vztahu s Karolínou. Se starším bráchou mám vztah výborný, skoro se nevidíme, takže když je náhodou doma, tak si nechceme kazit hezké chvilky, pro mladší sourozence jsem takový most mezi nimi a rodiči, ten, co se za ně přimlouvá, když mají nějaký průšvih, oni to ví, takže i když jsou na mě naštvaní, tak nic neřeknou, protože si to nechtějí rozházet. Za to Kája, ta mi to všechno vynahradí, připadá si dospělá a odmítá poslouchat nějakou sestru, navíc má hodně podobné špatné vlastnosti jako já. Je to, jakoby člověk dal všechny svoje špatné vlastnosti dohromady, napěchoval je do nějakého člověka a rázem má sestru. Jenže u sebe člověk špatné vlastnosti omlouvá a na druhých je hledá. To je podle mě jádrem sourozeneckých svárů, ta vzájemná podobnost je někdy úplně příšerná.
Téma
Tak dlouho, tak surově
Ivan Ryšavý
Vybavte si život své babičky. S kým strávila jeho největší část? Rodiče? Ty už ztratila před pár nebo hodně lety. Děti? Prvních tak 25 let žila bez nich. Její bratr nebo sestra? Ti vedle ní žijí prakticky celý život. Píší si přání k narozeninám, vědí navzájem o svých nemocech, strachují se, když ten druhý je v nemocnici. Tedy: vztah mezi sourozenci je jedinečný, trvá nejdéle ze všech, zatímco známé, sousedy, klienty měníme velkou rychlostí.
Vybavte si, jak a u koho si berete servítky, tedy snažíte se nedat najevo všecky svoje pocity, ale navenek to zjemňujete, cenzurujete. Vůči rodičům, sourozencům, chlapci, s kterým chodíte, s dívkou, s kterou chodíte, přátelům, kamarádům. Kdybyste je seřadili, kdo by stál na první místě „tomu/té to řeknu prostě tak jak si to myslím“? Máte na prvním místě někoho jiného než sourozence? Pak jste buď jedináček, nebo výjimka. Vztah se sourozenci je nejotevřenější, nejsurovější v tom smyslu, že sourozenec si dovolí projevit své pocity v surové, nezpracované, nezušlechtěné podobě.
To je pořádný rozpor, nebo aspoň napětí. Ten vztah je současně nejdelší a nejsurovější. Vy vnímáte víc tu druhou stránku. Proto jsme si museli dlouhodobost přiblížit na babičce. Jeden dvacetiletý mládenec, když pozoroval, jak se jeho rodiče navštěvují a podporují se svými sourozenci, konstatoval: „Teda, jestli brácha bude takovej debil i v dospělosti, tak já se s ním tedy navštěvovat nebudu“.
Je to rozpor a napětí a současně je to velká hodnota. Právě že je možná někde taková přímost a pravdivost (až surovost) a přitom je to trvanlivé. Vy o tom moc nepřemýšlíte, proč si k bráchovi či ségře dovolíte, co k jinému ne. A důvody, které formuluje psychologie, jsou vlastně nasnadě: jeden druhého nemůže opustit jako přítel nebo milenka, v tomto smyslu nemají co ztratit. Znají se naprosto, mají jeden druhého přečteného, od batolecího věku sdílejí jeden pokojíček…
Nové poznatky evoluční psychologie vrhají světlo i na tuto oblast. Asi jste se s tím už setkali: naše psychika je utvářená geneticky tak, jak to odpovídalo životu sběračů-lovců před 35 000 lety. Tehdy bylo přežití dítěte málo pravděpodobné. Rodiče si museli velice hlídat své investice: kolik péče o které dítě se vyplatí, aby jich nakonec přežilo co nejvíc a tedy přešlo do dalších generací co nejvíc našich genů? Matka se stará o kojence. Potřebuje maximální péči, jinak nepřežije. Čas plyne, je už batole, tři čtyři roky. Vyplatí se investovat péči ještě do něj, nebo už do nového dítěte, které si pořídíme? Starší sourozenec ale chce péči pro sebe, bojuje proti dítěti, které by se mohlo narodit. A potom proti tomu, které se narodí. A s ním ovšem bojuje i jeho osmiletý starší sourozenec… Bojují o péči, o přežití. Nepřipomíná vám to boj u vás doma mezi sourozenci – o tabulku čokolády, o pochování na tatínkově klíně, potom hovězí steak, povinnost umývat nádobí, moct být venku déle když ona taky mohla…? Ba, vy ani rodiče nemyslíte vědomě na to, že bojujete o předání svých genů do budoucnosti. Ale ono „chci svůj spravedlivý díl všeho“, to je ve vás zakódováno.
Ty kódy ze sebe nevymažeme. Ale taky se do nás vepisují kódy Ježíšovy. A s nimi i vy, ač se to možná teď jeví nemožné, můžete být jednou ti semknutí staří sourozenci, kteří si sdělují v SMSkách aktuální výšku krevního tlaku a nezištně druhému přejí: „Teda, co mi píšeš o vašich mladých, je ohromné. Můžeš být na ně pyšná“.
Vybavte si, jak a u koho si berete servítky, tedy snažíte se nedat najevo všecky svoje pocity, ale navenek to zjemňujete, cenzurujete. Vůči rodičům, sourozencům, chlapci, s kterým chodíte, s dívkou, s kterou chodíte, přátelům, kamarádům. Kdybyste je seřadili, kdo by stál na první místě „tomu/té to řeknu prostě tak jak si to myslím“? Máte na prvním místě někoho jiného než sourozence? Pak jste buď jedináček, nebo výjimka. Vztah se sourozenci je nejotevřenější, nejsurovější v tom smyslu, že sourozenec si dovolí projevit své pocity v surové, nezpracované, nezušlechtěné podobě.
To je pořádný rozpor, nebo aspoň napětí. Ten vztah je současně nejdelší a nejsurovější. Vy vnímáte víc tu druhou stránku. Proto jsme si museli dlouhodobost přiblížit na babičce. Jeden dvacetiletý mládenec, když pozoroval, jak se jeho rodiče navštěvují a podporují se svými sourozenci, konstatoval: „Teda, jestli brácha bude takovej debil i v dospělosti, tak já se s ním tedy navštěvovat nebudu“.
Je to rozpor a napětí a současně je to velká hodnota. Právě že je možná někde taková přímost a pravdivost (až surovost) a přitom je to trvanlivé. Vy o tom moc nepřemýšlíte, proč si k bráchovi či ségře dovolíte, co k jinému ne. A důvody, které formuluje psychologie, jsou vlastně nasnadě: jeden druhého nemůže opustit jako přítel nebo milenka, v tomto smyslu nemají co ztratit. Znají se naprosto, mají jeden druhého přečteného, od batolecího věku sdílejí jeden pokojíček…
Nové poznatky evoluční psychologie vrhají světlo i na tuto oblast. Asi jste se s tím už setkali: naše psychika je utvářená geneticky tak, jak to odpovídalo životu sběračů-lovců před 35 000 lety. Tehdy bylo přežití dítěte málo pravděpodobné. Rodiče si museli velice hlídat své investice: kolik péče o které dítě se vyplatí, aby jich nakonec přežilo co nejvíc a tedy přešlo do dalších generací co nejvíc našich genů? Matka se stará o kojence. Potřebuje maximální péči, jinak nepřežije. Čas plyne, je už batole, tři čtyři roky. Vyplatí se investovat péči ještě do něj, nebo už do nového dítěte, které si pořídíme? Starší sourozenec ale chce péči pro sebe, bojuje proti dítěti, které by se mohlo narodit. A potom proti tomu, které se narodí. A s ním ovšem bojuje i jeho osmiletý starší sourozenec… Bojují o péči, o přežití. Nepřipomíná vám to boj u vás doma mezi sourozenci – o tabulku čokolády, o pochování na tatínkově klíně, potom hovězí steak, povinnost umývat nádobí, moct být venku déle když ona taky mohla…? Ba, vy ani rodiče nemyslíte vědomě na to, že bojujete o předání svých genů do budoucnosti. Ale ono „chci svůj spravedlivý díl všeho“, to je ve vás zakódováno.
Ty kódy ze sebe nevymažeme. Ale taky se do nás vepisují kódy Ježíšovy. A s nimi i vy, ač se to možná teď jeví nemožné, můžete být jednou ti semknutí staří sourozenci, kteří si sdělují v SMSkách aktuální výšku krevního tlaku a nezištně druhému přejí: „Teda, co mi píšeš o vašich mladých, je ohromné. Můžeš být na ně pyšná“.
Literární citace
Sestřičko! Probodla jsem ti srdce!
“Proč mě tak nenávidíš?” vykřikla Jessie a zoufale se zahleděla Morgianě do pozorných očí. “Jak dlouho už mě mučíš podobnými scénami! Já nevím, já přece nevím, proč jsme každá jiná! Věř mi, že často pláču, když na to pomyslím! Když pomyslím, jak se trápíš!”
“Nenávidím tě,” tiše odpověděla Morgiana a žárlivě zkoumala sestřin rozrušený obličej, kterému ten výbuch dodal ještě větší půvab. “Velmi tě miluji, Jessie. Miluji tvé nitro. Ale tvé šaty, tvůj nádherný obličej, krása těla, ne, k tomu cítím něco silnějšího než nenávist. Chtěla bych, aby z tebe zůstal jen hlas. Pak by i má slova byla něžná, stejně upřímná a přirozená jako tvé dětinské žvatlání.”
“Já za to nemohu,” zmateně opakovala Jessie. Morgianiny nestoudné duševní křeče jí naháněly hrůzu. /.../
“Jí patří všechno. Mě nic,” řekla Morgiana. Naklonila přitom flakon tak, že jed stekl až k zátce. “I smrt se jí zjeví v takové tajemné, elegantní podobě. Takovou smrt, smrt s takových důvodů, jaké mám já, mi nikdy nikdo nepřisoudí. Ani v myšlenkách ne. I v umírání bude Jessie krásná, možná krásnější než teď. Řeznané květiny voní víc. Možná že se jí v posledních okamžicích vědomí rozjasní. Pozná svůj konec a okusí možná pocity tak slastné, které já, její tajný kat, nikdy nepoznám. Ale s její smrtí odumře i má nenávist. Chci tě mít ráda, Jessie. Až zmizíš, budu tě milovat hluboce a vášnivě. Budu ti vděčna. Odpočinu si. /.../
Lehce, téměř s veselostí, jako když s pozdravem a s květinami v ruce vcházíme, abychom zahnali špatnou náladu blízkého člověka, otevřela Morgiana dveře, za nimiž nemohla Jessie zahlédnout. Myslela si, že tam je, proto řekla:
“Sestřičko! To všechno je pravda! Probodla jsem ti srdce!”
“Nenávidím tě,” tiše odpověděla Morgiana a žárlivě zkoumala sestřin rozrušený obličej, kterému ten výbuch dodal ještě větší půvab. “Velmi tě miluji, Jessie. Miluji tvé nitro. Ale tvé šaty, tvůj nádherný obličej, krása těla, ne, k tomu cítím něco silnějšího než nenávist. Chtěla bych, aby z tebe zůstal jen hlas. Pak by i má slova byla něžná, stejně upřímná a přirozená jako tvé dětinské žvatlání.”
“Já za to nemohu,” zmateně opakovala Jessie. Morgianiny nestoudné duševní křeče jí naháněly hrůzu. /.../
“Jí patří všechno. Mě nic,” řekla Morgiana. Naklonila přitom flakon tak, že jed stekl až k zátce. “I smrt se jí zjeví v takové tajemné, elegantní podobě. Takovou smrt, smrt s takových důvodů, jaké mám já, mi nikdy nikdo nepřisoudí. Ani v myšlenkách ne. I v umírání bude Jessie krásná, možná krásnější než teď. Řeznané květiny voní víc. Možná že se jí v posledních okamžicích vědomí rozjasní. Pozná svůj konec a okusí možná pocity tak slastné, které já, její tajný kat, nikdy nepoznám. Ale s její smrtí odumře i má nenávist. Chci tě mít ráda, Jessie. Až zmizíš, budu tě milovat hluboce a vášnivě. Budu ti vděčna. Odpočinu si. /.../
Lehce, téměř s veselostí, jako když s pozdravem a s květinami v ruce vcházíme, abychom zahnali špatnou náladu blízkého člověka, otevřela Morgiana dveře, za nimiž nemohla Jessie zahlédnout. Myslela si, že tam je, proto řekla:
“Sestřičko! To všechno je pravda! Probodla jsem ti srdce!”
Náboženství a násilí
Křesťanství a násilí
Pavel Hošek
Postoj rané křesťanské církve k násilí odrážel radikální životní příklad jejího Mistra. Ježíšův pohled na násilí byl naprosto revoluční: „když mu spílali, neoplácel spíláním, když trpěl, nehrozil“, „byl trápen a pokořil se, jako beránek vedený na porážku“. Ježíš jakoby obracel logiku násilí vzhůru nohama: namísto odplaty „milování nepřátel“, namísto protiúderu „nastavení druhé tváře“. Namísto zákona pomsty (podle principu oko za oko) hlásal Ježíš „nespravedlivé“ odpuštění, namísto spravedlivého hněvu zval k „nesení kříže“. Apoštol Pavel se řídil podobnou „logikou“. Namísto roztáčení spirály zla vyzýval čtenáře svých listů k „přemáhání zla dobrem“. Není divu, že vojáci, kteří tehdy přijímali evangelium, odcházeli z armády, že pronásledovaní křesťané se zřekli ozbrojeného odporu a pokorně přijímali mučednickou smrt. Bez pomstychtivosti, bez zatínání pěstí a skřípění zubů.
Ve čtvrtém století se ovšem křesťanství stalo státním náboženstvím a církevní otcové brzy nabídli nové pojetí vztahu církve k moci a k násilí. Augustin dospěl k závěru, že v boji s kacíři je násilí na místě a že vedle bezbožných válek existují i války spravedlivé, tedy svaté a bohulibé. V devátém století se pak křesťanský císař Karel Veliký dokonce stylizoval do role „nového krále Davida“ a po jeho vzoru šířil Boží království mečem. V jedenáctém století pak vyhlásil papež Urban II. první z několika strašlivých křížových výprav do Zaslíbené země. Mnoho upřímných křesťanů se do křížových tažení vrhalo se zbožným zápalem a svatým nadšením.
Zdálo se samozřejmým, že křesťan může a má zabíjet a válčit, je-li příčina vyhlášení války „spravedlivá“. Nikdo se tehdy nepozastavoval nad tím, že naneštěstí každá válka se vyhlašuje jako „spravedlivá“. Žádný diktátor ani zlosyn nevyhlašuje válku ve jménu chamtivosti a krvelačnosti, vždycky přesvědčuje své poddané a své vojáky, že jeho válečné tažení je navýsost spravedlivé a svaté.
Násilí se tedy stalo neodmyslitelným průvodcem středověké církve. Jejím ideálem byl koneckonců zbožný rytíř, tedy profesionální voják. I čeští husité v patnáctém století byli ostatně „Boží bojovníci“, ve jménu „pravdy zákona Božího“ nakonec zvolili cestu násilí a krveprolévání. Právě to jim vytýkal slavný český pacifista Petr Chelčický. Jeho myšlenky „o boji duchovním“ (tedy pouze duchovním!) pak převzali otcové staré Jednoty bratrské.
Světová reformace se také násilí nevyhýbala. Luther schvaloval násilné represe vůči vzbouřeným sedlákům, Kalvín zase popravy kacířů. Jen novokřtěnci v té době připravovali radikální odluku církve od státu, a tedy moci duchovní od moci světské, donucovací. A právě mezi nimi (ačkoli byli sami krutě pronásledováni) znovu ožívá podobně jako u Chelčického ranně křesťanský pacifismus, tedy „ježíšovsky“ radikální odmítnutí veškerého násilí a pomsty.
Reformací rozdělená Evropa se ovšem v sedmnáctém století nezadržitelně svezla do strašlivé třicetileté války, která měla rozhodnout, kdo má pravdu ve věcech víry. Tato hrozná válka skončila nerozhodně, její absurdita ovšem uvedla do pohybu postupnou odluku náboženství a politiky, po které marně volali novokřtěnci. Správa věcí veřejných se pak postupně vymaňuje z područí náboženských autorit, tak aby jimi podněcované vášně nevrhaly Evropu do dalších bratrovražedných bojů. Církve mají od té doby stále méně politické (a donucovací) moci a tudíž stále méně reálných možností sahat k násilí. Nic lepšího si dobrý křesťan ani nemůže přát.
Ve čtvrtém století se ovšem křesťanství stalo státním náboženstvím a církevní otcové brzy nabídli nové pojetí vztahu církve k moci a k násilí. Augustin dospěl k závěru, že v boji s kacíři je násilí na místě a že vedle bezbožných válek existují i války spravedlivé, tedy svaté a bohulibé. V devátém století se pak křesťanský císař Karel Veliký dokonce stylizoval do role „nového krále Davida“ a po jeho vzoru šířil Boží království mečem. V jedenáctém století pak vyhlásil papež Urban II. první z několika strašlivých křížových výprav do Zaslíbené země. Mnoho upřímných křesťanů se do křížových tažení vrhalo se zbožným zápalem a svatým nadšením.
Zdálo se samozřejmým, že křesťan může a má zabíjet a válčit, je-li příčina vyhlášení války „spravedlivá“. Nikdo se tehdy nepozastavoval nad tím, že naneštěstí každá válka se vyhlašuje jako „spravedlivá“. Žádný diktátor ani zlosyn nevyhlašuje válku ve jménu chamtivosti a krvelačnosti, vždycky přesvědčuje své poddané a své vojáky, že jeho válečné tažení je navýsost spravedlivé a svaté.
Násilí se tedy stalo neodmyslitelným průvodcem středověké církve. Jejím ideálem byl koneckonců zbožný rytíř, tedy profesionální voják. I čeští husité v patnáctém století byli ostatně „Boží bojovníci“, ve jménu „pravdy zákona Božího“ nakonec zvolili cestu násilí a krveprolévání. Právě to jim vytýkal slavný český pacifista Petr Chelčický. Jeho myšlenky „o boji duchovním“ (tedy pouze duchovním!) pak převzali otcové staré Jednoty bratrské.
Světová reformace se také násilí nevyhýbala. Luther schvaloval násilné represe vůči vzbouřeným sedlákům, Kalvín zase popravy kacířů. Jen novokřtěnci v té době připravovali radikální odluku církve od státu, a tedy moci duchovní od moci světské, donucovací. A právě mezi nimi (ačkoli byli sami krutě pronásledováni) znovu ožívá podobně jako u Chelčického ranně křesťanský pacifismus, tedy „ježíšovsky“ radikální odmítnutí veškerého násilí a pomsty.
Reformací rozdělená Evropa se ovšem v sedmnáctém století nezadržitelně svezla do strašlivé třicetileté války, která měla rozhodnout, kdo má pravdu ve věcech víry. Tato hrozná válka skončila nerozhodně, její absurdita ovšem uvedla do pohybu postupnou odluku náboženství a politiky, po které marně volali novokřtěnci. Správa věcí veřejných se pak postupně vymaňuje z područí náboženských autorit, tak aby jimi podněcované vášně nevrhaly Evropu do dalších bratrovražedných bojů. Církve mají od té doby stále méně politické (a donucovací) moci a tudíž stále méně reálných možností sahat k násilí. Nic lepšího si dobrý křesťan ani nemůže přát.
Šachový kůň radí
Metoda neformálního kontaktu
Miki Erdinger
Když s někým chodíš, poznej i rodiče. V nich mnohdy poznáš, jaký tvůj milý/milá budou
Pod tímto heslem se před mnoha lety vydal i bratr farář (tehdy ještě student) Dan na oběd k rodičům své přítelkyně. Ze skříně vyndal sváteční oblečení aby udělal dojem a vyrazil.
U rodičů bylo již vše nachystáno, pečlivě upraveno, byt voněl napečenými řízky a v kleci si prozpěvoval kanárek. Oběd probíhal až idylicky. Klidná nenucená konverzace, řízek s kaší byly vynikající a třešňový kompot přišel také k chuti. I přes tuto klidnou a přátelskou atmosféru byl Dan celkem nervózní. Aby se neřeklo, přidal si i kompot. Jako slušný kluk pecky nepolykal, ale snažil se je odkládat zpět na misku. Když takto odkládal jednu z posledních pecek, zrovna něco říkal a nervózně pecku žmoulal mezi prsty. A ta mu najednou vystřelila z ruky... A od té doby v domácnosti kanárek nezpívá…
Je až k nevíře, že i přes tento incident a pozdější rozsednutí pohovky v obýváku při další návštěvě rodiče ke sňatku svolili a oba mladí jsou dnes mnoho let šťastně spolu.
Tady vidíme, že nemá cenu první setkání hrotit a být z něj nervózní týden dopředu. Nedělejme ze setkání s rodiči takové drama. A možná radši prvně se někde neformálně potkejme. Ať už na zastávce autobusu, cestou z nákupu, nebo při náhodném setkání na ulici či při vyprovázení milé/ho domů. Několik náhodných společných minut může udělat více, než dny připravované formální setkání. A kanárci to jistě také ocení...
Pod tímto heslem se před mnoha lety vydal i bratr farář (tehdy ještě student) Dan na oběd k rodičům své přítelkyně. Ze skříně vyndal sváteční oblečení aby udělal dojem a vyrazil.
U rodičů bylo již vše nachystáno, pečlivě upraveno, byt voněl napečenými řízky a v kleci si prozpěvoval kanárek. Oběd probíhal až idylicky. Klidná nenucená konverzace, řízek s kaší byly vynikající a třešňový kompot přišel také k chuti. I přes tuto klidnou a přátelskou atmosféru byl Dan celkem nervózní. Aby se neřeklo, přidal si i kompot. Jako slušný kluk pecky nepolykal, ale snažil se je odkládat zpět na misku. Když takto odkládal jednu z posledních pecek, zrovna něco říkal a nervózně pecku žmoulal mezi prsty. A ta mu najednou vystřelila z ruky... A od té doby v domácnosti kanárek nezpívá…
Je až k nevíře, že i přes tento incident a pozdější rozsednutí pohovky v obýváku při další návštěvě rodiče ke sňatku svolili a oba mladí jsou dnes mnoho let šťastně spolu.
Tady vidíme, že nemá cenu první setkání hrotit a být z něj nervózní týden dopředu. Nedělejme ze setkání s rodiči takové drama. A možná radši prvně se někde neformálně potkejme. Ať už na zastávce autobusu, cestou z nákupu, nebo při náhodném setkání na ulici či při vyprovázení milé/ho domů. Několik náhodných společných minut může udělat více, než dny připravované formální setkání. A kanárci to jistě také ocení...
Uchu pro potěchu
Caine
Benjamín Skála
Caine [kejn] je jedním ze zásadních postav plzeňské punkové scény. Už kolem roku 1982 bubnoval v kapele Kuličkové ložisko, po návratu z vojny v roce 1986 založil s kamarády ze skupiny Zastávka Mileč kapelu Znouzectnost, která dodnes hraje přes sto koncertů ročně. V její první sestavě hrál ještě na kytaru, za bicí usedl až rok poté. Znouzectnost hraje zvláštní písničkový folk-pop-punk, přičemž slovem „punk“ je spíš vyjádřen syrový herní projev a zpěv a ilegalita kapely před rokem 1989. Punkový repertoár ZNC zajišťuje Déma s G’oldou (Déma však ještě vedle toho má vlastní akustický projekt Démophobia již s třemi vydanými alby), Caine ale také skládá písničky, ty se však do repertoáru příliš nehodí (Kočka z roku 1987 a Za destero prohrami z posledního alba Ad astra jsou spíše výjimkou) a tak se realizuje v dalších kapelách. Hrál v PPLP evangelického faráře Ondřeje Pellara, ve skupině Navzájem, kterou založil jeho bývalý kolega ze Znouzectnosti Přema Haas a která bohužel koncem roku 2006 ukončila kvůli malému zájmu činnost, také hrál v uskupení 3 dřeváci, bubnuje v Vrámci možností. Důležitým mezníkem v Caineově písničkářské tvorbě je rok 1996, kdy s Přemou Haasem tajně připravil vydání demo kazety Nekonečno (Caine ’96), která byla překvapením i pro jeho spoluhráče ze ZNC. Na kazetě je 18 písniček, většinu skládal Caine sám, u dvou je spoluautorem Ondřej Pellar. Pravé zrození Cainea-písničkáře však souvisí až s vydáním Tajemství na dálku stačí (2003, jako druhý disk reedice první kazety), po kterém rychle následovaly 2CD Myšionáři+Živě (2005) a Pro jediný vlas víly (2007). Přestože Cainea hodně zaměstnává bubnování v ZNC, často sólově koncertuje. Místo kytary se od jisté doby doprovází výhradně na svoji speciální elektricko-akustickou mandolu, maximálně ještě nohou chřestí na tamburínu. O kapelové aranže na deskách (kromě alba Živě, které Caine nahrál pouze se zpěvačkou Jitkou Rusovou v plzeňském husitském kostele) se stará multiinstrumentalista Přema Haas. Ten ho spolu se svou ženou Vlaďkou, zpěvačkou Navzájem, od jara 2007 doprovází i na některých koncertech, vzniklo tak tzv. Cainetrio.
Caine je členem Církve československé husitské. Ve svých textech často používá křesťanskou symboliku a hodně odkazuje na biblické příběhy, často kupř. použitím jmen postav. V již zmíněné Za destero prohrami (která také vyšla na albu Pro jediný vlas víly) se Caine zřetelně vyznává z toho, že se mu občas nedaří řídit se Desaterem („...tolik jsem se snažil a stejně vydal křivé svědectví...“) apod. Písně ale nejsou nijak povrchní, což – přiznejme si – u křesťanských zpěváků často může hrozit, nýbrž básnicky mnohoznačné, není jisté, jestli neposloucháme vyznání spíše milostné nebo obojí v jednom (výbornou ukázkou je třeba píseň Vyznání (s vyznáním) z nejnovější desky).
Zjednodušeně by se snad dalo říci, že Caineovy texty mají dvě polohy. Buď skládá poetické lyrické písně nebo různá podobenství, ve kterých lze pod přívalem slov v originálních slovních hříčkách pořád nacházet nové výklady. Takovým podobenstvím je třeba titulní píseň alba Myšionáři, která podle autora vypráví o tom, co by se stalo, kdyby nám evangelium přinesly myši.
V Cainově projevu je vedle výborných textů a originální hudby důležitá upřímnost, která z něho vyzařuje, a obrovské nasazení. Na svých koncertech Caine občas zpívá také písničky Jardy Svobody, Jiřího Smrže a Járy Ježka ze skupiny Čp. 8.
Příště Marcel Kříž
Caine je členem Církve československé husitské. Ve svých textech často používá křesťanskou symboliku a hodně odkazuje na biblické příběhy, často kupř. použitím jmen postav. V již zmíněné Za destero prohrami (která také vyšla na albu Pro jediný vlas víly) se Caine zřetelně vyznává z toho, že se mu občas nedaří řídit se Desaterem („...tolik jsem se snažil a stejně vydal křivé svědectví...“) apod. Písně ale nejsou nijak povrchní, což – přiznejme si – u křesťanských zpěváků často může hrozit, nýbrž básnicky mnohoznačné, není jisté, jestli neposloucháme vyznání spíše milostné nebo obojí v jednom (výbornou ukázkou je třeba píseň Vyznání (s vyznáním) z nejnovější desky).
Zjednodušeně by se snad dalo říci, že Caineovy texty mají dvě polohy. Buď skládá poetické lyrické písně nebo různá podobenství, ve kterých lze pod přívalem slov v originálních slovních hříčkách pořád nacházet nové výklady. Takovým podobenstvím je třeba titulní píseň alba Myšionáři, která podle autora vypráví o tom, co by se stalo, kdyby nám evangelium přinesly myši.
V Cainově projevu je vedle výborných textů a originální hudby důležitá upřímnost, která z něho vyzařuje, a obrovské nasazení. Na svých koncertech Caine občas zpívá také písničky Jardy Svobody, Jiřího Smrže a Járy Ježka ze skupiny Čp. 8.
Příště Marcel Kříž
EkOko
Biomaso? Ne! Biomasa! (1. díl)
Magdalena Férová
Slovo biomasa se dnes nejčastěji používá jako název organické hmoty, ze které se získává energie. Biomasa je vlastně taková sluneční konzerva, jen se při jejím otevření neopálíte. Energii, kterou rostliny získají od slunce fotosyntézou (někdy i prohnanou přes prase či jiné zvířátko) může člověk využívat. Hlavní její výhodou je její obnovitelnost (při správném využívání) a to, že oxid uhličitý, který je konečným produktem spalování, nepřispívá ke zvyšování skleníkového efektu. Rostlina ho totiž předtím ze vzduchu odebrala, takže se tím jeho celkové množství v atmosféře nezvyšuje (u spalování fosilních paliv se sice také uvolňuje oxid uhličitý, který původně organismy ze kterých vzniklo uhlí a ropa odebraly z atmosféry, ale to bylo v zemi uloženo mnoho milionů let a my ho nyní uvolňujeme během desetiletí). Jako jediná energie z obnovitelných zdrojů se dá biomasa snadno skladovat, narozdíl od sluneční či větrné energie.
Pro energetické účely se nejčastěji používají:
odpady ze zemědělství: kejda, hnůj, obilná a řepková sláma
odpady z těžby a zpracování dřeva: dřevo, štěpka (na drobno nasekané odpadní dřevo), pelety, dřevní brikety
cíleně pěstovaná biomasa: kukuřice, řepka, rychle rostoucí dřeviny, konopí, šťovík
Dřevo je pro člověka zdrojem energie od pradávna. V současnosti je však okruh využívané biomasy i technologií mnohem širší. Nejefektivnějším způsobem spalování dřeva a slámy je tzv. kogenerace, kdy se např. v obecních výtopnách vyrábí zároveň teplo pro centrální vytápění domácností i elektrický proud. Výhodou je, že si obec může obstarávat palivo z vlastních pozemků, zajistit tak přivýdělek pro místní zemědělce a využití odpadního dřeva z těžby a údržby lesů a parků. Snižuje se tím také závislost na dodávané energii a jejích cenách. Takovéto výtopny musí mít uzpůsobené technologie pro dané palivo a jeho množství, aby produkovali minimum škodlivých emisí. To se bohužel nedá říct o domácích kamnech a krbech, kde se často spaluje i vlhčí dřevo a hoření neprobíhá dokonale, neboť mu není dodáván dostatek vzduchu, tím se produkují emise jako jsou karcinogení polyaromatické uhlovodíky, „dusivý“ oxid uhelnatý nebo životnímu prostředí škodící oxidy dusíku. Ano, iluze zcela environmentálě neškodných kamínek a krbů se těžko opouští i mě :-(. V porovnání s uhlím však dřevo vyhrává – uhlí produkuje nevyužitelný popel, je neobnovitelné, jeho těžba ničí krajinu a emise v součtu vycházejí mnohem hůře. Se zemním plynem dřevo prohrává pouze v kategorii prachových částic a organických emisí. U biomasy hodně záleží na tom čím a v čem topíte. Každý výrobce kotle nebo kamen by měl určit pro jaké palivo je dané zařízení určené a podle toho by se měl využívat. Čím vlhčí palivo, tím horší účinnost a tím více škodlivých emisí. Pokud si koupíte kotel, který je označen jako „ekologicky šetrný výrobek“, ale je určený na dřevo s 20% vlhkostí (takto vyschne dřevo po tříletém skladování – proto naši předci tak dlouho skladovali dřevo), pak vězte, že při topení zeleným roštím na něm moc ekologicky šetrného nezbude. Topit v kotli na uhlí dřevem také není dobré řešení. Naštěstí jsou dnes na trhu kvalitní kotle i pro domácnosti a kvalitní palivo, např. pelety - lisované granule z dřevního odpadu, které umožňují lepší hoření a automatizaci (kotel si přikládá sám).
Další informace: www.biom.cz; www.ekowatt.cz
obrázky: štěpka – polena - pelety
Pro energetické účely se nejčastěji používají:
odpady ze zemědělství: kejda, hnůj, obilná a řepková sláma
odpady z těžby a zpracování dřeva: dřevo, štěpka (na drobno nasekané odpadní dřevo), pelety, dřevní brikety
cíleně pěstovaná biomasa: kukuřice, řepka, rychle rostoucí dřeviny, konopí, šťovík
Dřevo je pro člověka zdrojem energie od pradávna. V současnosti je však okruh využívané biomasy i technologií mnohem širší. Nejefektivnějším způsobem spalování dřeva a slámy je tzv. kogenerace, kdy se např. v obecních výtopnách vyrábí zároveň teplo pro centrální vytápění domácností i elektrický proud. Výhodou je, že si obec může obstarávat palivo z vlastních pozemků, zajistit tak přivýdělek pro místní zemědělce a využití odpadního dřeva z těžby a údržby lesů a parků. Snižuje se tím také závislost na dodávané energii a jejích cenách. Takovéto výtopny musí mít uzpůsobené technologie pro dané palivo a jeho množství, aby produkovali minimum škodlivých emisí. To se bohužel nedá říct o domácích kamnech a krbech, kde se často spaluje i vlhčí dřevo a hoření neprobíhá dokonale, neboť mu není dodáván dostatek vzduchu, tím se produkují emise jako jsou karcinogení polyaromatické uhlovodíky, „dusivý“ oxid uhelnatý nebo životnímu prostředí škodící oxidy dusíku. Ano, iluze zcela environmentálě neškodných kamínek a krbů se těžko opouští i mě :-(. V porovnání s uhlím však dřevo vyhrává – uhlí produkuje nevyužitelný popel, je neobnovitelné, jeho těžba ničí krajinu a emise v součtu vycházejí mnohem hůře. Se zemním plynem dřevo prohrává pouze v kategorii prachových částic a organických emisí. U biomasy hodně záleží na tom čím a v čem topíte. Každý výrobce kotle nebo kamen by měl určit pro jaké palivo je dané zařízení určené a podle toho by se měl využívat. Čím vlhčí palivo, tím horší účinnost a tím více škodlivých emisí. Pokud si koupíte kotel, který je označen jako „ekologicky šetrný výrobek“, ale je určený na dřevo s 20% vlhkostí (takto vyschne dřevo po tříletém skladování – proto naši předci tak dlouho skladovali dřevo), pak vězte, že při topení zeleným roštím na něm moc ekologicky šetrného nezbude. Topit v kotli na uhlí dřevem také není dobré řešení. Naštěstí jsou dnes na trhu kvalitní kotle i pro domácnosti a kvalitní palivo, např. pelety - lisované granule z dřevního odpadu, které umožňují lepší hoření a automatizaci (kotel si přikládá sám).
Další informace: www.biom.cz; www.ekowatt.cz
obrázky: štěpka – polena - pelety
Cože, Bože?
... Stvořitele nebe i země
Petr Gallus
Bůh Stvořitel (etk – evangelická tisková kancelář) – Náš poslední průzkum veřejného mínění se týkal otázky: Co si představíte pod pojmem Bůh Stvořitel?
Mikeš (důchodce, ateista): „Co je to za blbost? Žádnej Bůh není a náboženství je opium lidstva. Vždyť už je to vědecky dokázaný, že svět vznikl z toho velkýho třesku.“
Kokeš (student mat-fyzu, něcista): „Myslím, že si to můžeme představit jako výborného hodináře, který sestrojil perfektně fungující stroj a ten teď běží už jen svojí setrvačností. Takže žádný hodinář – už není potřeba a může ze svého zaslouženého důchodu sledovat, jak mu ty hodinky pěkně šlapou.“
Hrubeš (přírodovědec, panteista): „Stvoření je přece Bůh sám, svět je Bůh. Vždyť se na to podívejte, jak je to propracované, jak je to fascinující, složité a přitom krásné. Bůh vytvořil svět sám ze sebe, Bůh se sám učinil světem. Podívejte se třeba na hvězdné nebe, rozkvetlou louku, kapičky rosy – to je Bůh, tam je Bůh. Bůh je všude, ve všem, všechno okolo nás je jiskřička božství.“
Mareš (znalec pražských lokálů, evangelík): „Já myslim, že to jako znamená, že jsme svobodný od všeho ostatního, co by nám chtělo vládnout nebo nás ovládat. Jestli je Bůh stvořitel fakt nebe i země, teda jako všeho, co je, pak to všechno spadá nějak pod jeho vládu, takže jedině on si může jako klást nárok, aby ho lidi poslouchali. Jenomže to nějak neumíme. Teda aspoň já moc ne.“
K výsledkům průzkumu se vyjádřil ředitel etk Joe Huml: „Sama představa nějakého Boha jako Stvořitele není většinou tolik problematická, ačkoli konkrétní představy se silně rozcházejí. Sporný je spíše to, jakým způsobem a zda vůbec je Stvořitel ve svém stvoření přítomen.“
Tento problém bude předmětem některého příštího výzkumu.
Mikeš (důchodce, ateista): „Co je to za blbost? Žádnej Bůh není a náboženství je opium lidstva. Vždyť už je to vědecky dokázaný, že svět vznikl z toho velkýho třesku.“
Kokeš (student mat-fyzu, něcista): „Myslím, že si to můžeme představit jako výborného hodináře, který sestrojil perfektně fungující stroj a ten teď běží už jen svojí setrvačností. Takže žádný hodinář – už není potřeba a může ze svého zaslouženého důchodu sledovat, jak mu ty hodinky pěkně šlapou.“
Hrubeš (přírodovědec, panteista): „Stvoření je přece Bůh sám, svět je Bůh. Vždyť se na to podívejte, jak je to propracované, jak je to fascinující, složité a přitom krásné. Bůh vytvořil svět sám ze sebe, Bůh se sám učinil světem. Podívejte se třeba na hvězdné nebe, rozkvetlou louku, kapičky rosy – to je Bůh, tam je Bůh. Bůh je všude, ve všem, všechno okolo nás je jiskřička božství.“
Mareš (znalec pražských lokálů, evangelík): „Já myslim, že to jako znamená, že jsme svobodný od všeho ostatního, co by nám chtělo vládnout nebo nás ovládat. Jestli je Bůh stvořitel fakt nebe i země, teda jako všeho, co je, pak to všechno spadá nějak pod jeho vládu, takže jedině on si může jako klást nárok, aby ho lidi poslouchali. Jenomže to nějak neumíme. Teda aspoň já moc ne.“
K výsledkům průzkumu se vyjádřil ředitel etk Joe Huml: „Sama představa nějakého Boha jako Stvořitele není většinou tolik problematická, ačkoli konkrétní představy se silně rozcházejí. Sporný je spíše to, jakým způsobem a zda vůbec je Stvořitel ve svém stvoření přítomen.“
Tento problém bude předmětem některého příštího výzkumu.
Právnická KPZ
Reklama? Ne, REKLAMACE!
Olga Navrátilová
„Záruka 24 měsíců“ informuje nápis v obchodě vedle tiskárny, před níž váhavě přešlapuje zákazník. Rozradostněn velkorysostí prodejce nakonec tiskárnu kupuje. A přitom dvouletá záruční doba u zboží, které nepodléhá rychlé zkáze, není výrazem dobré vůle prodejce, nýbrž je stanovena zákonem.
Projeví-li se u výrobku do dvou let od jeho zakoupení vada, mám právo jej reklamovat. To se netýká vad, které jsem sama způsobila – nicméně povinností prodávajícího je, aby byl k výrobku, u nějž je to nutné, přiložen srozumitelný návod. S poškozeným výrobkem mohu jít do jakékoli prodejny téhož provozovatele, pokud se v ní prodává stejné zboží (tedy např. boty od Bati koupené v Brně mohu reklamovat v Praze). V případě, že je možno vadu odstranit, je prodejce povinen učinit tak nejpozději do jednoho měsíce. O přijetí věci k opravě mi musí vydat potvrzení; o dobu, po níž byla v opravě, se pak prodlužuje záruční lhůta. Projeví-li se tatáž vada znovu, mohu vyžadovat výměnu zboží nebo vrácení peněz. To platí i v případě, že vadu nelze odstranit. Chci-li si přesto výrobek s takovou neodstranitelnou vadou ponechat, mám právo na přiměřenou slevu. Pokud je mi zboží vyměněno (a to platí i o jednotlivých součástkách), začíná od této chvíle běžet nová dvouletá záruční lhůta.
Záruční lhůta platí i u věcí, které jsou v důsledku určité vady prodávány se slevou (nevztahuje se pak pouze na tu vadu, na niž bylo při prodeji upozorněno). Po dva roky mohu reklamovat i zboží, které bylo zakoupeno již jako použité (v tomto případě se však se mnou může prodejce dohodnout na lhůtě jednoroční).
Po prodejci mohu vždy vyžadovat, aby mi vydal doklad o zakoupení zboží.
Pokud vinou závady v nově koupené pračce vytopím sousedy, mám právo na to, aby prodejce uhradil škody, které takto vznikly.
V případě, že kupuji zboží „na dálku“ (vybírám a objednávám si je např. přes internet či katalog), mohu je bez udání důvodu do čtrnácti dnů vrátit.
Za účelem ochrany práv zákazníků vzniklo v ČR „Sdružení ochrany spotřebitelů“. Na jeho stránkách (www.spotrebitele.info) lze najít mnoho zajímavých informací, funguje tam i právní poradna.
Projeví-li se u výrobku do dvou let od jeho zakoupení vada, mám právo jej reklamovat. To se netýká vad, které jsem sama způsobila – nicméně povinností prodávajícího je, aby byl k výrobku, u nějž je to nutné, přiložen srozumitelný návod. S poškozeným výrobkem mohu jít do jakékoli prodejny téhož provozovatele, pokud se v ní prodává stejné zboží (tedy např. boty od Bati koupené v Brně mohu reklamovat v Praze). V případě, že je možno vadu odstranit, je prodejce povinen učinit tak nejpozději do jednoho měsíce. O přijetí věci k opravě mi musí vydat potvrzení; o dobu, po níž byla v opravě, se pak prodlužuje záruční lhůta. Projeví-li se tatáž vada znovu, mohu vyžadovat výměnu zboží nebo vrácení peněz. To platí i v případě, že vadu nelze odstranit. Chci-li si přesto výrobek s takovou neodstranitelnou vadou ponechat, mám právo na přiměřenou slevu. Pokud je mi zboží vyměněno (a to platí i o jednotlivých součástkách), začíná od této chvíle běžet nová dvouletá záruční lhůta.
Záruční lhůta platí i u věcí, které jsou v důsledku určité vady prodávány se slevou (nevztahuje se pak pouze na tu vadu, na niž bylo při prodeji upozorněno). Po dva roky mohu reklamovat i zboží, které bylo zakoupeno již jako použité (v tomto případě se však se mnou může prodejce dohodnout na lhůtě jednoroční).
Po prodejci mohu vždy vyžadovat, aby mi vydal doklad o zakoupení zboží.
Pokud vinou závady v nově koupené pračce vytopím sousedy, mám právo na to, aby prodejce uhradil škody, které takto vznikly.
V případě, že kupuji zboží „na dálku“ (vybírám a objednávám si je např. přes internet či katalog), mohu je bez udání důvodu do čtrnácti dnů vrátit.
Za účelem ochrany práv zákazníků vzniklo v ČR „Sdružení ochrany spotřebitelů“. Na jeho stránkách (www.spotrebitele.info) lze najít mnoho zajímavých informací, funguje tam i právní poradna.
Rozhovor
V létě do Prahy?? Festival YMCA 2008
Marie Medková
Kristina Otřísalová je zahraničním sekretářem organizace YMCA v ČR, která je součástí celosvětové křesťanské organizace YMCA (Young Men’s Christian Association). Kristina má na starosti kontakty s Ymkami v ostatních zemích a mezinárodní aktivity. Od 3. do 9. srpna 2008 se v Praze uskuteční evropský festival YMCA, který oranizuje evropská aliance YMCA a Kristina je zodpovědná za českou reprezentaci. Protože se bude jednat o akci, která může být čtenářům Bratrstva blízká, poprosili jsme Kristinu, aby nám o ní prozradila více.
Proč právě Praha?
Myslím, že bude festival tady hlavně kvůli tomu, že je Praha zrovna uprostřed Evropy a je se tady prostě na co koukat.Z ekonomického hlediska jsme teď na tom jako Česká republika tak, že dokážeme poskytnout servis srovnatelný se západem, ale naše ceny jsou ve srovnání s těmi západními pořád o dost příznivější.
Jaké je téma setkání?
Real Life – opravdový život. K tomu se potom váže motto festivalu: „Opravdový život nemá hranice, proto přicházíme z celého světa s přáním se učit a respektovat, mít rád a rozumět, abychom všichni byli jedno ve světle Ježiše Krista.”
To znamená...?
Tohle motto vzniklo hlavně na základě myšlenky, že je na čase, aby se evropská YMCA přestala věnovat jenom sama sobě, ale našla prostor proto, aby se otevírala celosvětovým problémům. Chtěli bychom si spolu se všemi účastníky a dobrovolníky festivalu odpovědět na otázku, jaké je naše místo v globalizovaném světě. Protože má být tenhle festival věnovaný především mladým lidem, chceme se společně ptát: Co znamená „opravdový život“ pro mladé lidi po celém světě? Čeho mají mladí lidé ve světě nedostatek? Čeho se obávají? A co znamená čelit této každodenní realitě?
Kolik lidí se očekává a z jakých zemí?
Čekáme, že se festivalu zúčastní asi 8 tisíc především mladých lidí z celé Evropy, z Ruska a také z USA.
Jaká je tvá role v přípravě festivalu YMCY 2008?
Jsem národní koordinátorka. To znamená, že se u mě sbíhají všechny informace o festivale od pořadatele celé akce – tím je YMCA Europe – Evropská aliance Ymky. Tyhle informace pak dál zprostředkovávám Čechům a naopak zase informace z Čech předávám „Evropě“.
Co je třeba na takovou akci zajistit?
No tak toho je opravdu spoustu! Naštěstí celkové přípravy festivalu má na starosti evropská YMCA. Ale jedná se hlavně o místo pro festival - část pražského Výstaviště - , všemožnou techniku a vybavení pro tuhle „festivalovou vesnici“ – stany, pódia, osvětlení…Potom ubytování a dopravu pro všech 8 tisíc lidí, a hlavně spoustu lidí, kteří vymýšlí a organizují program a spoustu dobrovolníků, kteří budou potřeba například na kolejích, kde se bude bydlet, při registraci účastníků, na infodesku, při distribuci jídla, na pódiích a tak dále…
Zaznamenají Pražané festival?
Doufáme, že lidi z Prahy zaznamenají festival jenom v tom pozitivním slova smyslu. To znamená, že je festival nebude rušit během svého konání na Výstavišti a přitom je potěší festivalové aktivity, které chystáme přenést do různých ulic a na náměstí Prahy ve čtvrtek 7. 8. odpoledne.
Bude se jednat o tzv. City Action, při které by všichni kolemjdoucí a příchozí měli mít možnost si zadarmo vyzkoušet to, co samotní účastníci festivalu - všemožné kreativní workshopy, koncerty, outdoorové a skautské aktivity, sportovní utkání, programy pro děti…Všechno potom shrne závěrečná show uprostřed města.
Co bude na festivalu k vidění?
Každé ráno se bude začínat tzv. morning show, po ní bude následovat odpoledne plné kreativních a diskuzních workshopů, koncertů a vystoupení (Tensingu a dalších hudebních, tanečních a divadelních aktivit, co v Ymce existují). Dále to budou outdoorové aktivity, skauting a různé zajímavé sporty. Do všeho se samozřejmě budou moct účastníci aktivně zapojit. Nebudou chybět ani stánky jednotlivých evropských Ymek a místa, kde si člověk bude moci oddychnout.
Večer pak bude připravený program na hlavním pódiu. A pro ty, kterým se ještě nebude chtít spát, bude následovat noční program ve festivalové vesnici. Neměla bych taky zapomenout na společné bohoslužby ve středu večer.
Kdo chystá program?
Na přípravě programu se podílí spousta lidí z Ymky z celé Evropy, kteří si vzali na starosti jednotlivé části programu. Dohromady může jít cca o 40 lidí v tzv. programovém fóru. Ti ale svoje oblasti dál naplňují tím, co další ymkaři z Evropy chtějí předvést. Jaký workshop chtějí uspořádat, jaký sport ostatní naučit atd. Nedá se tedy úplně rozlišovat, kdo chystá program a kdo se ho jenom účastní. Tenhle festival prostě bude stvořený mladými lidmi pro mladé lidi.
Jak se dá na festival dostat?
Na festival se dá dostat velmi jednoduše. Prostě mi zavolat nebo napsat mail (+420 224 872 044, ymca@ymca.cz). Pošlu vám další informace a přihlášku.
Může se člověk přihlásit jako pomoc na festivale?
Člověk se může přihlásit buď jako běžný účastník (poplatek je 4000 Kč) a nebo jako dobrovolník. Čeští dobrovolníci platí jenom 300 korun a ubytování. Budou pracovat maximálně 6 hodin denně a ve zbytku času si mohou užít festival jako běžní účastníci. Dobrovolníkem může být člověk od 16ti let. Zvlášť hledáme takové, kteří se domluví anglicky, ale není to podmínkou.
A co když se budu chtít účastnit jen na chvilku?
Ty, kteří by se nechtěli účastnit celého festivalu, srdečně zveme na City Action ve čtvrtek 7. 8. odpoledne.
Proč právě Praha?
Myslím, že bude festival tady hlavně kvůli tomu, že je Praha zrovna uprostřed Evropy a je se tady prostě na co koukat.Z ekonomického hlediska jsme teď na tom jako Česká republika tak, že dokážeme poskytnout servis srovnatelný se západem, ale naše ceny jsou ve srovnání s těmi západními pořád o dost příznivější.
Jaké je téma setkání?
Real Life – opravdový život. K tomu se potom váže motto festivalu: „Opravdový život nemá hranice, proto přicházíme z celého světa s přáním se učit a respektovat, mít rád a rozumět, abychom všichni byli jedno ve světle Ježiše Krista.”
To znamená...?
Tohle motto vzniklo hlavně na základě myšlenky, že je na čase, aby se evropská YMCA přestala věnovat jenom sama sobě, ale našla prostor proto, aby se otevírala celosvětovým problémům. Chtěli bychom si spolu se všemi účastníky a dobrovolníky festivalu odpovědět na otázku, jaké je naše místo v globalizovaném světě. Protože má být tenhle festival věnovaný především mladým lidem, chceme se společně ptát: Co znamená „opravdový život“ pro mladé lidi po celém světě? Čeho mají mladí lidé ve světě nedostatek? Čeho se obávají? A co znamená čelit této každodenní realitě?
Kolik lidí se očekává a z jakých zemí?
Čekáme, že se festivalu zúčastní asi 8 tisíc především mladých lidí z celé Evropy, z Ruska a také z USA.
Jaká je tvá role v přípravě festivalu YMCY 2008?
Jsem národní koordinátorka. To znamená, že se u mě sbíhají všechny informace o festivale od pořadatele celé akce – tím je YMCA Europe – Evropská aliance Ymky. Tyhle informace pak dál zprostředkovávám Čechům a naopak zase informace z Čech předávám „Evropě“.
Co je třeba na takovou akci zajistit?
No tak toho je opravdu spoustu! Naštěstí celkové přípravy festivalu má na starosti evropská YMCA. Ale jedná se hlavně o místo pro festival - část pražského Výstaviště - , všemožnou techniku a vybavení pro tuhle „festivalovou vesnici“ – stany, pódia, osvětlení…Potom ubytování a dopravu pro všech 8 tisíc lidí, a hlavně spoustu lidí, kteří vymýšlí a organizují program a spoustu dobrovolníků, kteří budou potřeba například na kolejích, kde se bude bydlet, při registraci účastníků, na infodesku, při distribuci jídla, na pódiích a tak dále…
Zaznamenají Pražané festival?
Doufáme, že lidi z Prahy zaznamenají festival jenom v tom pozitivním slova smyslu. To znamená, že je festival nebude rušit během svého konání na Výstavišti a přitom je potěší festivalové aktivity, které chystáme přenést do různých ulic a na náměstí Prahy ve čtvrtek 7. 8. odpoledne.
Bude se jednat o tzv. City Action, při které by všichni kolemjdoucí a příchozí měli mít možnost si zadarmo vyzkoušet to, co samotní účastníci festivalu - všemožné kreativní workshopy, koncerty, outdoorové a skautské aktivity, sportovní utkání, programy pro děti…Všechno potom shrne závěrečná show uprostřed města.
Co bude na festivalu k vidění?
Každé ráno se bude začínat tzv. morning show, po ní bude následovat odpoledne plné kreativních a diskuzních workshopů, koncertů a vystoupení (Tensingu a dalších hudebních, tanečních a divadelních aktivit, co v Ymce existují). Dále to budou outdoorové aktivity, skauting a různé zajímavé sporty. Do všeho se samozřejmě budou moct účastníci aktivně zapojit. Nebudou chybět ani stánky jednotlivých evropských Ymek a místa, kde si člověk bude moci oddychnout.
Večer pak bude připravený program na hlavním pódiu. A pro ty, kterým se ještě nebude chtít spát, bude následovat noční program ve festivalové vesnici. Neměla bych taky zapomenout na společné bohoslužby ve středu večer.
Kdo chystá program?
Na přípravě programu se podílí spousta lidí z Ymky z celé Evropy, kteří si vzali na starosti jednotlivé části programu. Dohromady může jít cca o 40 lidí v tzv. programovém fóru. Ti ale svoje oblasti dál naplňují tím, co další ymkaři z Evropy chtějí předvést. Jaký workshop chtějí uspořádat, jaký sport ostatní naučit atd. Nedá se tedy úplně rozlišovat, kdo chystá program a kdo se ho jenom účastní. Tenhle festival prostě bude stvořený mladými lidmi pro mladé lidi.
Jak se dá na festival dostat?
Na festival se dá dostat velmi jednoduše. Prostě mi zavolat nebo napsat mail (+420 224 872 044, ymca@ymca.cz). Pošlu vám další informace a přihlášku.
Může se člověk přihlásit jako pomoc na festivale?
Člověk se může přihlásit buď jako běžný účastník (poplatek je 4000 Kč) a nebo jako dobrovolník. Čeští dobrovolníci platí jenom 300 korun a ubytování. Budou pracovat maximálně 6 hodin denně a ve zbytku času si mohou užít festival jako běžní účastníci. Dobrovolníkem může být člověk od 16ti let. Zvlášť hledáme takové, kteří se domluví anglicky, ale není to podmínkou.
A co když se budu chtít účastnit jen na chvilku?
Ty, kteří by se nechtěli účastnit celého festivalu, srdečně zveme na City Action ve čtvrtek 7. 8. odpoledne.
Víkend za humny
Víkend v maštalích
František Zbořil
V lesích mezi Budislaví, Prosečí a Novými Hrady dostanete šanci objevit krásné přírodní pískovcové útvary, takové menší Prachovské skály. Do této oblasti je vstup volný a všechny skály jsou volně přístupné. Chce to jen mít oči dokořán a kochat se úchvatnou přírodou.
Právě sem jsme nasměrovali jeden z našich seniorátních puťáků v loňském roce.
Vlakem jsme dojeli do Skutče a poté pokračovali pěšky do Předhradí, kde na severním okraji vesnice stojí hrad Rychmburk, pod nímž protéká říčka Krounka. Jejím malebným údolím jsme se vydali směrem k Proseči. V údolí, kde mnohdy nepotkáte živáčka, jsme došli k osamocené občerstvovací stanici - hospůdce Šilinkův důl. Ta přímo vyzývá k zastávce a odpočinku. Přijmuli jsme toto pozvání rádi, věděli jsme, že nás čeká méně záživná část cesty – asi sedm kilometrů po silnici, přes Perálec do cíle dne, jímž byla Proseče. Nám se sice nepovedlo navštívit místní muzeum , kde se lze dovědět mnohé zajímavé o výrobě a historii dýmky, ale pokud vám čas vybyde, neváhejte. V Proseči jsme měli domluvená dvě přespání v zrekonstruované roubence bývalé evangelické školy.
Po vydatném nočním spánku, hned po rozbřesku, jsme se vydali na velký okruh tajemným světem voštinových pískovců, které vytvořily hluboké rokle, s prozaickým názvem Maštale. Ty byly kdysi podle legendy úkrytem středověkého loupeživého rytíře Vavřince Toulovce z Třemošné. Ve skutečnosti však šlo o váženého litomyšlského občana, který se věnoval dobročinnosti. Jeskyně a pukliny ve stěnách mu prý sloužily jako stáje pro koně. Maštale jsou jednak Toulovcovy a jednak Městské. Odděluje je od sebe Voletínské údolí.
Do pískovcového království můžeme vstoupit buď ze severu vesnicí Vranice nebo z jihu osadou Borek, která leží asi jeden kilometr západně od Budislavi. Právě tuto možnost jsme zvolili my. Prošli jsme Městské maštale, kde tvoří seskupení úzkých roklí jakési skalní městečko. Vstupujeme do Kuchyně, projdeme Sklepem a musíme se protáhnout chodbou Myší díry, za níž nás ohromí skalní útvar, s příznačným názvem Zvon. Uprostřed Městských maštalí se tyčí impozantní skalní útvar – Hrad. Ten svému jménu dělá skutečně čest.
Naše další cesta vedla do obce Budislav, kde doporučuji navštívit moderní, nově postavený kostel Boží lásky, otevřený v roce 2004. V případě zájmu kontaktujte správce kostela pana Košňara, který vám rád pomůže.
Z přátelské Budislavi jsme se vydali k Toulovcově rozhledně, která stojí v nadmořské výšce 539 metrů, na půl cesty do Jarošova. Stojí tu od roku 2002 a její dřevěná konstukce je vysoká 15,5 metru. Ze zastřešené vyhlídkové plošiny, pokud počasí přeje a nám přálo, je výhled na Železné hory, Ždárské vrchy a Orlické hory. Dokonce je možné zahlédnout i obrysy Krkonoš a Jeseníků. Otevřeno bývá mimo sezonu jen o víkendech, v sezoně každý den kromě pondělí.
Od rozhledny je to jen chvilka chůze, abychom se dostali na červenou značku, která se proplétá kolem Panských rybníků a vstoupili do dalších maštalí - Toulovcových pověstným to skalním bludištěm.
Tam nás čekaly další lahůdky. Mezi nízkými hřbety Kozince a Chlumu u Voletínského potoka najdeme skalní útvary U kostelíčka a Velrybu. Nad levým břehem objevíme ve skále, která má houbovitý tvar, Purkmistrovu jeskyni. Je to opravdu nádherná a malebná přírodní oblast.
V podvečer jsme se vrátili zpět do Proseče. Večer před usnutím si zrekapitulovali zážitky dne a už se těšili na neděli.
Čas víkendu sice utíkal, ale věděli jsme, že je ho ještě dost na to, abychom navštívili další pozoruhodné místo - tajemné Pivnice, které bývají nazývány také Žižkovy maštale. Cesta tam není značena, ale věděli jsme, že musíme postupovat proti toku potoka. Nenápadný potůček, razící si cestu mezi kameny, nás zavedl do pískovcových kaňonů. Pivnice je možno bez nadsázky považovat za nejdivočejší a nejkrásnější partie celé zdejší pískovcové oblasti. Prostě nádhera – za slunce i deště.
Z této magické lokality jsme vyšli v půvabné osadě Dolany, jen dva kilometry severovýchodně od Nových Hradů. A návštěvu Nových Hradů si rozhodně nenechte ujít. Stojí za to. Naleznete tu totiž perlu rokoka – zámek, který byl postaven Janem Antonínem Harbuval-Chamaré podle plánů Josefa Jägera roku 1777.
V současnosti prochází celý zámecký areál rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací. Na předním nádvoří je vybudována rokoková zahrada s fontánami, v barokním špýcharu je umístěno První české muzeum cyklistiky. Celý areál bývá nazýván českými Versailles. Je otevřen celoročně od 9 do 16 hodin kromě pondělí. Mimo sezónu pak jen po předchozí domluvě.
Věděli jsme, že konec víkendu se neodvratně blíží a nás čeká cesta autobusem domů. Také jsme však věděli, že sem se rozhodně chceme opět vrátit. Také vám, čtenářům Bratrstva, návštěvu tohoto opravdu kouzelného kouta doporučuji. Určitě nebudete zklamaní.
Právě sem jsme nasměrovali jeden z našich seniorátních puťáků v loňském roce.
Vlakem jsme dojeli do Skutče a poté pokračovali pěšky do Předhradí, kde na severním okraji vesnice stojí hrad Rychmburk, pod nímž protéká říčka Krounka. Jejím malebným údolím jsme se vydali směrem k Proseči. V údolí, kde mnohdy nepotkáte živáčka, jsme došli k osamocené občerstvovací stanici - hospůdce Šilinkův důl. Ta přímo vyzývá k zastávce a odpočinku. Přijmuli jsme toto pozvání rádi, věděli jsme, že nás čeká méně záživná část cesty – asi sedm kilometrů po silnici, přes Perálec do cíle dne, jímž byla Proseče. Nám se sice nepovedlo navštívit místní muzeum , kde se lze dovědět mnohé zajímavé o výrobě a historii dýmky, ale pokud vám čas vybyde, neváhejte. V Proseči jsme měli domluvená dvě přespání v zrekonstruované roubence bývalé evangelické školy.
Po vydatném nočním spánku, hned po rozbřesku, jsme se vydali na velký okruh tajemným světem voštinových pískovců, které vytvořily hluboké rokle, s prozaickým názvem Maštale. Ty byly kdysi podle legendy úkrytem středověkého loupeživého rytíře Vavřince Toulovce z Třemošné. Ve skutečnosti však šlo o váženého litomyšlského občana, který se věnoval dobročinnosti. Jeskyně a pukliny ve stěnách mu prý sloužily jako stáje pro koně. Maštale jsou jednak Toulovcovy a jednak Městské. Odděluje je od sebe Voletínské údolí.
Do pískovcového království můžeme vstoupit buď ze severu vesnicí Vranice nebo z jihu osadou Borek, která leží asi jeden kilometr západně od Budislavi. Právě tuto možnost jsme zvolili my. Prošli jsme Městské maštale, kde tvoří seskupení úzkých roklí jakési skalní městečko. Vstupujeme do Kuchyně, projdeme Sklepem a musíme se protáhnout chodbou Myší díry, za níž nás ohromí skalní útvar, s příznačným názvem Zvon. Uprostřed Městských maštalí se tyčí impozantní skalní útvar – Hrad. Ten svému jménu dělá skutečně čest.
Naše další cesta vedla do obce Budislav, kde doporučuji navštívit moderní, nově postavený kostel Boží lásky, otevřený v roce 2004. V případě zájmu kontaktujte správce kostela pana Košňara, který vám rád pomůže.
Z přátelské Budislavi jsme se vydali k Toulovcově rozhledně, která stojí v nadmořské výšce 539 metrů, na půl cesty do Jarošova. Stojí tu od roku 2002 a její dřevěná konstukce je vysoká 15,5 metru. Ze zastřešené vyhlídkové plošiny, pokud počasí přeje a nám přálo, je výhled na Železné hory, Ždárské vrchy a Orlické hory. Dokonce je možné zahlédnout i obrysy Krkonoš a Jeseníků. Otevřeno bývá mimo sezonu jen o víkendech, v sezoně každý den kromě pondělí.
Od rozhledny je to jen chvilka chůze, abychom se dostali na červenou značku, která se proplétá kolem Panských rybníků a vstoupili do dalších maštalí - Toulovcových pověstným to skalním bludištěm.
Tam nás čekaly další lahůdky. Mezi nízkými hřbety Kozince a Chlumu u Voletínského potoka najdeme skalní útvary U kostelíčka a Velrybu. Nad levým břehem objevíme ve skále, která má houbovitý tvar, Purkmistrovu jeskyni. Je to opravdu nádherná a malebná přírodní oblast.
V podvečer jsme se vrátili zpět do Proseče. Večer před usnutím si zrekapitulovali zážitky dne a už se těšili na neděli.
Čas víkendu sice utíkal, ale věděli jsme, že je ho ještě dost na to, abychom navštívili další pozoruhodné místo - tajemné Pivnice, které bývají nazývány také Žižkovy maštale. Cesta tam není značena, ale věděli jsme, že musíme postupovat proti toku potoka. Nenápadný potůček, razící si cestu mezi kameny, nás zavedl do pískovcových kaňonů. Pivnice je možno bez nadsázky považovat za nejdivočejší a nejkrásnější partie celé zdejší pískovcové oblasti. Prostě nádhera – za slunce i deště.
Z této magické lokality jsme vyšli v půvabné osadě Dolany, jen dva kilometry severovýchodně od Nových Hradů. A návštěvu Nových Hradů si rozhodně nenechte ujít. Stojí za to. Naleznete tu totiž perlu rokoka – zámek, který byl postaven Janem Antonínem Harbuval-Chamaré podle plánů Josefa Jägera roku 1777.
V současnosti prochází celý zámecký areál rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací. Na předním nádvoří je vybudována rokoková zahrada s fontánami, v barokním špýcharu je umístěno První české muzeum cyklistiky. Celý areál bývá nazýván českými Versailles. Je otevřen celoročně od 9 do 16 hodin kromě pondělí. Mimo sezónu pak jen po předchozí domluvě.
Věděli jsme, že konec víkendu se neodvratně blíží a nás čeká cesta autobusem domů. Také jsme však věděli, že sem se rozhodně chceme opět vrátit. Také vám, čtenářům Bratrstva, návštěvu tohoto opravdu kouzelného kouta doporučuji. Určitě nebudete zklamaní.
Recenze
Občan Havel
Klára Schneiderová
Třináct let. Za tu dobu stihne obyčejný klučík třeba v Jeruzalémě vyrůst z plenek, vychodit obecnou školu a oslavit bar micva. Tak dlouhá je to doba. A přesně tolik let chodil režisér Pavel Koutecký navštěvovat Václava Havla. Ale ne jen tak - s kamerou. Jejím okem se díval, pozoroval, natáčel. Výsledkem bylo sedmdesát hodin odehrávajících se nejen v "prezidentské kuchyni", zarámovaných nástupem a odchodem z úřadu hlavy státu. Václav Havel na koncertě Rolling Stones, na pohřbu první ženy Olgy, s Billem Clintonem dujícím do saxofonu v Redutě, s přáteli u ohně, na oslavě šedesátin v Arše, zasedání NATO, před operací v nemocnici, vyklízející prezidentskou kancelář... V chronologicky sestříhaném pásmu se střídají události a věci veřejné a polooficiální s těmi úplně soukromými a zákulisními. To, co na filmu potěší asi nejvíc, je, že při nich Václav Havel zůstává stejný. Bezradný nad košilemi “co dělají varhánky, protože je neumějí ušít”, reptající na protokolární focení “já to nesnesu, já to nenávidím, já nejsem manekýn”, neváhající se na pracovní poradě rozčílit obecnou češtinou na adresu zahraničních úředníků všude možně “vědí o Albánii hovno!” nebo tuzemských politiků “představte si, že by Klaus věděl, že bude vládnout čtyři roky a pak už nikdy, představte si těch reformních kroků, co by udělal!” a zároveň stejnými slovy horující pro humanitní ideály k lidem v přednáškových sálech i mezi stánky na Václavském náměstí “dovolím si provokativně říct, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”. Já si zase dovolím říct, že film je povedený. Moc. Ale vy už si udělejte obrázek sami.
Recenze
Gottland
Klára Schneiderová
“Je to jako v českém filmu,” uslyšíte u našich polských sousedů, když chtějí naznačit, že je něco zkrátka nepochopitelné. Po přečtení téhle knížky možná dodají: Anebo jako v české historii. Autor, novinář a reportér Mariusz Szczygieł, se v ní ale vyzná možná líp než mnohý našinec. Řadu let psal o České republice reportáže do polských novin - dostal za to prestižní cenu Melchior, udělovanou v oblasti literatury faktu. Svou dvousetstránkovou dějinnou koláž pojmenoval trošku provokativně Gottland (“v nejateističtější zemi světa, jíž je Česko, hraje sedmašedesátiletý zpěvák důležitou roli mein Gott”) a shromáždil v ní známé i neznámé české osudy za posledních sto let, od Tomáše Bati přes Franze Kafku a Lídu Baarovou až k Jaroslavě Moserové. Na první začtení je vidět, že naše vlast je pro něj spíše než obligátním domovem piva, knedlíků a interpreta Včelky Máji srdeční záležitostí, kterou rád a pečlivě pozoruje a zkoumá. Nezapře přitom reportérskou žílu a každý příběh portrétuje v epizodních kapitolkách, trefně, se smyslem pro detail a zkratku, jako by byl přímým svědkem. Balancování na pomezí dokreslující umělecké licence a faktografičnosti je občas tanec mezi vejci na tenkém ledě, i když elegantní. Čtenář se na literární a žurnalistikou nadsázku nejdřív trošku durdí, usmíří ho pečlivý soupis pramenů a poznámky pod čarou. A myslím, že od bystrého polského průvodce s patřičným nadhledem přijme člověk nastavené zrcadlo laskavých i kousavých postřehů na svou domovinu daleko lépe, než od krajana. Samozřejmě že v knize původně určené polskému publiku najde i události notoricky známé, zjednodušené a pramálo objevné. Ale to nevadí, naopak. Umožní mu to podívat se na vlastní zemi a historii prizmatem cizince a dozví se tak daleko víc, než by se dalo čekat.
Recenze
Na ústupu
Olcha Richterová
Zaníceně recituje verše, je schopná převrátit stůl i s nádobím a chce po manželovi, aby řekl, co mu vadí. Alice (Iva Janžurová) je nejhlavnější ze tří hlavních postav dramatu Na ústupu (Retreat from Moscow) současného britského autora W. Nicholsona. Její emoce, její závislost na Edwardovi (František Němec) i lásku k synovi Jamiemu (Saša Rašilov) vnímáme nejsilněji.
Přes neustálý pocit, že něco není v pořádku, je zcela šokovaná manželovým rozhodnutím po 33 letech odejít. Jako francouzská armáda v Moskvě se i Edward bojí, že ho přemůže chlad, a že silnější musí opustit slabšího – aby přežil. Ona ale chce opravovat rozbité věci, ačkoliv je často sama tím, kdo je upustil anebo je špatně používá. Rozvod není řešení. Ostatně je katolička a syn Jamie v jednom z jejich sporů o existenci Boha říká, že Alice „věří dost za ně oba“.
Vyhrocené každodenní situace mají v komorním prostoru malé scény ND - Divadle Kolowrat - vtip, šmrnc i tragiku – a to vše zblízka, pár metrů od herců. Divák si spolu s postavami říká, jestli se ti dva v sobě opravdu nespletli hned na začátku, jestli se jako Napoleon nepustili do marného boje, v němž je ústup „otázka přežití“.
Vztah jako válka asi děsí stále svobodného třicátníka Jamieho (jen škoda, že jeho postava jako jediná v průběhu hry neprojde vývojem, i gesta a mimika je stále táž). Ale nebojte se, Na ústupu není laciná hra o citech a na city. V příběhu je skryto mnoho obecných postřehů, které Janžurová bravurně pronáší ústy zoufalé stárnoucí ženy, která neztratila jen životního partnera, ale i společenský status: „To není jenom samota. Najednou je člověk chudší. Lidé si tě najednou neváží. Litují tě a vyhýbají se ti. (...) Tohle je naše válka. Tohle dnes produkuje vdovy a sirotky. Jenom nemáme žádné hroby (...) a není nám dovoleno truchlit.“
Přes neustálý pocit, že něco není v pořádku, je zcela šokovaná manželovým rozhodnutím po 33 letech odejít. Jako francouzská armáda v Moskvě se i Edward bojí, že ho přemůže chlad, a že silnější musí opustit slabšího – aby přežil. Ona ale chce opravovat rozbité věci, ačkoliv je často sama tím, kdo je upustil anebo je špatně používá. Rozvod není řešení. Ostatně je katolička a syn Jamie v jednom z jejich sporů o existenci Boha říká, že Alice „věří dost za ně oba“.
Vyhrocené každodenní situace mají v komorním prostoru malé scény ND - Divadle Kolowrat - vtip, šmrnc i tragiku – a to vše zblízka, pár metrů od herců. Divák si spolu s postavami říká, jestli se ti dva v sobě opravdu nespletli hned na začátku, jestli se jako Napoleon nepustili do marného boje, v němž je ústup „otázka přežití“.
Vztah jako válka asi děsí stále svobodného třicátníka Jamieho (jen škoda, že jeho postava jako jediná v průběhu hry neprojde vývojem, i gesta a mimika je stále táž). Ale nebojte se, Na ústupu není laciná hra o citech a na city. V příběhu je skryto mnoho obecných postřehů, které Janžurová bravurně pronáší ústy zoufalé stárnoucí ženy, která neztratila jen životního partnera, ale i společenský status: „To není jenom samota. Najednou je člověk chudší. Lidé si tě najednou neváží. Litují tě a vyhýbají se ti. (...) Tohle je naše válka. Tohle dnes produkuje vdovy a sirotky. Jenom nemáme žádné hroby (...) a není nám dovoleno truchlit.“
Střípky z kultury
Střípky třetí
Klára Schneiderová
Zatímco na horách fičela vichřice Ema rychlostí orkánu, v pražském paláci Lucerna vypukla smršť filmová: v českolvím klání se letos utkala osmnácka snímků. Akademikům se nejvíce zamlouvaly Tajnosti Alice Nellis, diváci dali přednost Vratným lahvím autorského tandemu otce a syna Svěrákových. Špatně nedopadl ani Václav Jiřího Vejdělka a Marka Epsteina, Gympl Tomáše Vorla nebo koprodukční Edith Piaf Oliviera Dahana. Muzeum Mladoboleslavska připravilo výstavu k 550. výročí vzniku Jednoty bratrské. Občanské sdružení Velký vůz lákalo na svou výpravu do drsných Jizerských hor milovníky běžkování, strategických a psychologických her a zimní krajiny. Pomlázky, malovaná vajíčka a dozlatova upečení beránci šli na dračku na Velikonočních jarmarcích v třeba v Mělníku, Hustopečích nebo Hradci Králové. O tom, jak za půl roku dá doputovat z Jeseníků až do Santiaga de Compostela, vyprávěl na akademické půdě brněnské lékařské fakulty Tomáš Hradil. Pavel Fajt si zabubnoval ve Znojmě. Klicperovým divadlem v Hradci Králové se proháněly baletní střevíčky, trikoty a piškoty – tanečně a pohybově se zde vyřádili účastníci festivalu Entrée k tanci. Basová kytara Fernando Sauderse, spoluhráče mimo jiné Erika Claptona nebo Lou Reeda, duněla Českými Budějovicemi i Třebíčí. Do světa pohádek z tisíce a jedné noci se za zvuků egyptských, indických a tureckých melodií přenesli účastníci Orientálního plesu v Ostravě. Ve Valašském Meziříčí slavili oscarové ověnčení rodačky Markéty Irglové a v místní hvězdárně dumali při přednáškách nad existencí UFO.
|
|
|
|
|
|