OBSAH:
Smíření, nebo bomby. A nic mezi tím
Dvojpřikázání lásky
Smíření
Smíření Čechů a Němců
Poděkování, Jarní úklid
Buddhismus a násilí
Věřím v Ducha svatého
Jiří Smrž
Zase svezli barevné kontejnery jedním vozem!
Stahování obrázků z internetu
Rozcházíme se
Las Vegas? Dobrá škola!
Tour de Moravie
Karamazovi
Orangutan v továrně
Bathory
Tiger Lillies: Londýnský kabaret dobývá Prahu
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Smíření, nebo bomby. A nic mezi tím
Luboš Kratochvíl
Svět má za sebou sedm let od chvíle, kdy s otevřenou pusou zíral na letadla narážející do newyorských mrakodrapů. O útocích z 11. září vznikla řada konspiračních teorií. Ale většina lidí zřejmě zastává názor, že za nimi stála Al-Kajda, organizace vedená arciteroristou Usámou bin Ládinem. I o něm se spekuluje. Jestli vůbec ještě žije, jestli je opravdu tak strašný. Má to své důvody - už dlouho o sobě nedal vědět, sporadicky se objeví nějaká videonahrávka. A právě na jedné takové před rokem vyzýval Američany, aby se smířili s islámem a přestali válčit proti muslimům v Afghánistánu, Iráku i jinde.
"Existují dvě možnosti, jak tu válku vyřešit. Jednu máme my - neustále zvyšovat útočení a zabíjení vás. A ta druhá možnost je na vaší straně. Zvu vás ke smíření s islámem," citovaly Usámu z nahrávky světové agentury.
Je to těžká věc. Každý rozumný člověk ví, že bin Ládinem propagované a páchané násilí nemá s drtivou většinou muslimů a jejich vírou nic společného. Asi jako kdyby oni tvrdili, že křesťané jsou vraždící pakáž s odkazem na husitství nebo křižácké výpravy. Radikálové jako je vůdce Al-Kajdy jsou pro svět nebezpeční. Na druhou stranu je zřejmé, že po těch letech už nejde o Usámu. Jde o peníze z ropy, nerostného bohatství, získání nových trhů. Hodnoty, se kterými by se křesťanský svět smiřovat a kamarádit neměl. Ta válka zatím nevypadá, že by měla řešení. George W. Bush, který ji rozpoutal a přitom vždy zdůrazňoval své křesťanské hodnoty, odchází z čela Spojených států. Uvidíme, s kým se bude S arciterorista smiřovat od ledna.
"Existují dvě možnosti, jak tu válku vyřešit. Jednu máme my - neustále zvyšovat útočení a zabíjení vás. A ta druhá možnost je na vaší straně. Zvu vás ke smíření s islámem," citovaly Usámu z nahrávky světové agentury.
Je to těžká věc. Každý rozumný člověk ví, že bin Ládinem propagované a páchané násilí nemá s drtivou většinou muslimů a jejich vírou nic společného. Asi jako kdyby oni tvrdili, že křesťané jsou vraždící pakáž s odkazem na husitství nebo křižácké výpravy. Radikálové jako je vůdce Al-Kajdy jsou pro svět nebezpeční. Na druhou stranu je zřejmé, že po těch letech už nejde o Usámu. Jde o peníze z ropy, nerostného bohatství, získání nových trhů. Hodnoty, se kterými by se křesťanský svět smiřovat a kamarádit neměl. Ta válka zatím nevypadá, že by měla řešení. George W. Bush, který ji rozpoutal a přitom vždy zdůrazňoval své křesťanské hodnoty, odchází z čela Spojených států. Uvidíme, s kým se bude S arciterorista smiřovat od ledna.
Po boku Rút
Dvojpřikázání lásky
Jaroslav F. Pechar
Rt 4, 14-22
Na konci příběhu se opět vrací na scénu Noemi. Narozený vnuk je pro ní útěchou za zemřelého muže a děti. Nemusí vzpomínat na své syny, z nichž jeden nesl jméno „nemocný“ a druhý „vyčerpaný“, ani na svého muže, jehož jméno ukazovalo na pohanské božstvo Molocha. Tím, kdo o ní bude na stará kolena pečovat, bude Obéd, tedy ctitel Hospodinův. A v jeho jméně i v tom, co o něm říkají ženy z Noemina okolí, tu opět jakoby na pozadí proznívá základní motiv všeho dobrého v tomto světě, totiž dvojpřikázání lásky. Obéd, tedy ten, který ctí Hospodina, ten se bude i zcela lidsky starat o starou Noemi.
Úplně poslední verše knihy Rút jsou pak věnovány rodopisu Bóazova prapředka Perese a tento rodopis je zakončen králem Davidem. Nešlo o nějakou romantickou historku z dějin dávného Izraele, ale o královskou linii.
Pro nás je tento rodokmen zajímavý, protože se s ním setkáme i v Novém Zákoně. Evangelisté ho přejímají, ale pokračují dál za krále Davida a po několika desítkách generací dojdou až k synu Josefa a Marie, který dostal jméno Ježíš. …z rodu královského, nám nám narodil se.
Je to ale podivný rodokmen. Pro krále i pro Mesiáše. Některá jména, která v něm čteme, jsou spojována s historkami, které by si nikdo asi za rámeček nedal. Judova manželka Támar se převlékla za prostitutku, protože jinak Judu do postele nedostala. Bóazova maminka se jmenovala Rachab a přímo jako profesionální prostitutka pracovala v Jerichu. Rút je také postava, u které je potřeba být obezřetný, než si z ní člověk vezme příklad. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy – jistě si vzpomenete na příběh o Bet–Sabé, kterou David ukradl a jejího muže nastrčil do bitvy tak, aby padl a on si mohl fešnou vdovu vzít za manželku. Šalamoun a jeho vztah k ženám, to také není nic příkladného – vždyť čteme, že odklonily jeho srdce od Hospodina.
Přísloví praví: Přátele si vybírat můžeme, příbuzné ne. V tomto světě ale byla jedna jediná výjimka. Ježíš si vybrat mohl. Žil od věků v nebesích, ale protože chtěl lidem pomoci, tak přišel na tento svět jako docela obyčejné dítě v docela obyčejné rodině. A když se tak na tu rodinu podíváme, tak vidíme, že si vybral rodokmen sice královské, ale zchudlé královské linie (v té době nic úctyhodného). Mezi jeho předky vidíme lidi přinejmenším pochybné pověsti. K tomu, aby člověk dobře žil, k tomu nemusí být ani bohatý, ani slavný. Nemusí se narodit milionářům a nebo se do milionářské rodiny přiženit či přivdat. Rút dokázala udělat spoustu dobra i v době, kdy neměla nic a Ježíšův vztah k popularitě, světské slávě a bohatství byl všechno možné, jen ne kladný.
Jestliže tedy chceme dobře žít, pak to znamená žít jako Rút, jako Ježíš. Možná v chudobě, možná s příbuznými, za které by se jeden mohl stydět. Možná sami dělající věci, nad kterými jiní překvapením potřásají hlavou a nebo si přímo ťukají na čelo. Nic z toho ještě není limit, který by nějak omezoval možnost žít dobře. To omezení je úplně jiné a my ho známe od Rút a hlavně od Ježíše – dvojpřikázání lásky.
Amen
Na konci příběhu se opět vrací na scénu Noemi. Narozený vnuk je pro ní útěchou za zemřelého muže a děti. Nemusí vzpomínat na své syny, z nichž jeden nesl jméno „nemocný“ a druhý „vyčerpaný“, ani na svého muže, jehož jméno ukazovalo na pohanské božstvo Molocha. Tím, kdo o ní bude na stará kolena pečovat, bude Obéd, tedy ctitel Hospodinův. A v jeho jméně i v tom, co o něm říkají ženy z Noemina okolí, tu opět jakoby na pozadí proznívá základní motiv všeho dobrého v tomto světě, totiž dvojpřikázání lásky. Obéd, tedy ten, který ctí Hospodina, ten se bude i zcela lidsky starat o starou Noemi.
Úplně poslední verše knihy Rút jsou pak věnovány rodopisu Bóazova prapředka Perese a tento rodopis je zakončen králem Davidem. Nešlo o nějakou romantickou historku z dějin dávného Izraele, ale o královskou linii.
Pro nás je tento rodokmen zajímavý, protože se s ním setkáme i v Novém Zákoně. Evangelisté ho přejímají, ale pokračují dál za krále Davida a po několika desítkách generací dojdou až k synu Josefa a Marie, který dostal jméno Ježíš. …z rodu královského, nám nám narodil se.
Je to ale podivný rodokmen. Pro krále i pro Mesiáše. Některá jména, která v něm čteme, jsou spojována s historkami, které by si nikdo asi za rámeček nedal. Judova manželka Támar se převlékla za prostitutku, protože jinak Judu do postele nedostala. Bóazova maminka se jmenovala Rachab a přímo jako profesionální prostitutka pracovala v Jerichu. Rút je také postava, u které je potřeba být obezřetný, než si z ní člověk vezme příklad. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy – jistě si vzpomenete na příběh o Bet–Sabé, kterou David ukradl a jejího muže nastrčil do bitvy tak, aby padl a on si mohl fešnou vdovu vzít za manželku. Šalamoun a jeho vztah k ženám, to také není nic příkladného – vždyť čteme, že odklonily jeho srdce od Hospodina.
Přísloví praví: Přátele si vybírat můžeme, příbuzné ne. V tomto světě ale byla jedna jediná výjimka. Ježíš si vybrat mohl. Žil od věků v nebesích, ale protože chtěl lidem pomoci, tak přišel na tento svět jako docela obyčejné dítě v docela obyčejné rodině. A když se tak na tu rodinu podíváme, tak vidíme, že si vybral rodokmen sice královské, ale zchudlé královské linie (v té době nic úctyhodného). Mezi jeho předky vidíme lidi přinejmenším pochybné pověsti. K tomu, aby člověk dobře žil, k tomu nemusí být ani bohatý, ani slavný. Nemusí se narodit milionářům a nebo se do milionářské rodiny přiženit či přivdat. Rút dokázala udělat spoustu dobra i v době, kdy neměla nic a Ježíšův vztah k popularitě, světské slávě a bohatství byl všechno možné, jen ne kladný.
Jestliže tedy chceme dobře žít, pak to znamená žít jako Rút, jako Ježíš. Možná v chudobě, možná s příbuznými, za které by se jeden mohl stydět. Možná sami dělající věci, nad kterými jiní překvapením potřásají hlavou a nebo si přímo ťukají na čelo. Nic z toho ještě není limit, který by nějak omezoval možnost žít dobře. To omezení je úplně jiné a my ho známe od Rút a hlavně od Ježíše – dvojpřikázání lásky.
Amen
Téma
Smíření
Pavel Jun
Smíření.
Smíření, obnova vztahu natřikrát. S poznámkami.
Smíření, obnova vztahu natřikrát. S poznámkami.
***
1) „No tak, kluci, smiřte se“, řekne paní učitelka.
(Rozpaky. Co si myslí! Jak se to dělá?).
„Podejte si ruce!“
(Po tom všem, to tak!)
„Pořádně! Podívejte se navzájem do očí“.
(…)
2) Sedím ve stanu ve vyprahlé poušti, kdosi na velbloudu zdálky přijíždí.
Usedá před můj stan a začíná tiše vyprávět. Vypráví o Tobě. A pak něco vytahuje z brašny… Prý mi to posíláš. Písečné duny se rozechvějou, rozmlží slzami. Slzy jsou jediná vláha, kterou jsem v poslední době viděl.
3) Celou noc se zuřivě bojovalo. Fronta byla blízko, střelba se stále blížila. Krčili jsme se ve sklepě. Nad ránem vyšel otec před dům, přinesl beránka, podřízl ho a postříkal jeho krví dveře domu a vrátil se zpátky. Za chvíli dorazili vojáci. „Jedeme dál, tady už naši byli“, zavelel velitel, když viděl krev. Slyšeli jsme, jak se vzdalují. (podle P. Payneho a knihy Exodus)
Leviticus 16:21n; Exodus 12.
***
ad1) „Kluci smiřte se“.
Dovedete si představit, že smiřování dopadne jinak? Že jeden toho využije – když si budou tak blízko – a druhého potají kopne? Že když se ti podívám do očí, tak v nich v očích uvidím chlad, opovržení, vztek? Ale stejně – prožít znovu blízkost, přítomnost druhého… To se může Cosi stát…
„Tolik nocí jsem o Tobě přemýšlel a moje zuřivost a hořkost narůstala. Připravil jsem si, co ti řeknu, až se potkáme. A pak jsem tě potkal náhodou na ulici a nevím, co se stalo – možná ses nějak podíval, nebo se v mém srdce něco hnulo, nevím, vím jen, že jsem měl co dělat, abych tě neobjal.“
Genesis 45:15 (Josef) políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal. Teprve potom se bratři rozhovořili.
ad2) Sedím ve stanu ve vyprahlé poušti…
Do prostoru mezi nás, kolem nás se derou démoni podezření a hořkosti. Vytváří kolem mě poušť. Přes ni se těžko dostává informace o druhém čistá.
Když tu vzdálenost mezi námi ale někdo (anděl) překoná, a přinese (pronese jako kontraband) dobrou zprávu o náklonnosti nebo bolesti, křehkosti druhého… tak To je Věc. To se vrací do pouště vláha, život. A démoni se vytrácejí!
2 Korintským 5:20 Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!
ad3) „Jedeme dál, tady už naši byli“, zavelel velitel, když viděl krev.
Kdyby hněv někdo zastavil, zmátl ho, svedl ho ze stopy, poslal ho dál, do pouště, do nenávratna…
Nebo dokonce kdyby ho někdo vzal na sebe, tak, že by nevyvolal další hněv a rozhořčení, jak to hněv jinak vždycky dělá, tak, že by se hněv v něm docela ztratil, utopil! To je poslední smysl oběti.
Takhle to máme s Bohem skrze Ježíše Krista.
1 Janův 4:10-11 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.
Téma
Smíření Čechů a Němců
Zdeněk Susa
Mluvíme-li o smíření Čechů a Němců, musíme rozlišovat, zda mluvíme o Češích a Němcích jako takových nebo o českých a německých křesťanech, potažmo evangelících. Mezi Čechy a Němci to pořád dobré není. Větší dluh vidím na české straně. Němci se svou minulostí museli zabývat už od konce války; v Českých zemích se desítky let mlčelo. Platilo černobílé hodnocení minulosti – Němci ve všem špatní, Češi ve všem dobří – a jakákoli diskuse byla tabu. Když se po převratu začalo o česko-německé problematice mluvit, není to vlastně rozhovor. Stále se opakují jen stejné, hotové a dávno známé názory. České „diskuse“ o česko-německých vztazích jsou proto neplodné a nezajímavé. Je tu strana hájitelů toho, že co Češi kdy udělali, je správné, a že český národní zájem je nikdy od toho neustoupit. Takto chápaný „národní zájem“ je dobrým klackem k mlácení druhé strany, totiž těch, kteří vidí minulost barevněji a uvědomují si, že Češi nebyli vždy pouze oběti a Němci pouze viníci. Každý, kdo řekne slovo o české vině, může dostat nálepku přisluhovače Němců a nepřítele vlastního národa. Největší překážkou česko-německého vyrovnání je tedy nedostatek skutečného česko-českého dialogu.
Mezi Čechy a Němci evangelické víry je to jinak. Jejich vztahy jsou tradičně dobré už od doby, kdy v Německu vystoupil Martin Luther. Přátelství českých a německých evangelíků trvalo i v 19. století v době rostoucího národního vlastenectví. Pomocné dílo evangelíků v Německu (Gustav-Adolf-Werk) podporovalo také evangelické sbory v Českých zemích. V druhé polovině 19. století byla řada kostelů u nás postavena za německé peníze. Když vám někdo postaví kostel, asi vás nemá v nenávisti a vy ho také jen obtížně dokážete nenávidět z nacionálních důvodů.
Po roce 1918 došlo k rozdělení česky a německy mluvících evangelíků v Českých zemích, vznikly Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Německá evangelická církev v Československu. Tyto dvě církve se během zhoršujícího se národnostního napětí stále více vzdalovaly. Oddálení však nebylo absolutní. Proto se dokázali čeští evangelíci v roce 1945 kriticky vyjadřovat k probíhajícímu odsunu Němců. Nebyly to nějaké ojedinělé individuální hlasy, ale usnesení synodu ČCE. Po odsunu se ČCE ujala zbylých německých evangelíků. Vytvořila dvojjazyčné sbory, kde se konaly a někde dosud konají české i německé bohoslužby.
Po roce 1989 se v ČCE objevila myšlenka, že je potřebí začít mluvit o odsunu Sudetských Němců jako o živém problému, nemluvit jen o německé vině, ale pojmenovat i českou vinu. Diskuse se začala vést v poradním odboru synodní rady ČCE pro sociální a mezinárodní otázky. Trvala několik let; návrh prohlášení se mnohokrát přepisoval. Konečně v roce 1994 dostala synodní rada hotový návrh a poslala ho do všech sborů k případné diskusi. Rok na to byl návrh předložen synodu, který ho přijal jako prohlášení ČCE. Tehdy jsme si mysleli, že to je prohlášení pro nás – dovnitř církve a dovnitř české společnosti. Však i dlouhá a bolestná příprava dokumentu v poradním odboru dokumentovala, že je to problém v první řadě česko-český. Ale usnesení synodu jsme přeložili do němčiny a poslali je na vědomí sesterským evangelickým církvím v Německu. Tam mělo naše prohlášení velký ohlas. V roce 1996 bylo zařazeno na program celoněmecké synody Evangelické církve v Německu (EKD), která na ně reagovala svým velmi vstřícným prohlášením. Navrhla, aby obě církve – EKD a ČCE – vytvořily pracovní skupinu, která by se problematice česko-německých vztahů věnovala do větší hloubky.
Na české straně to vyvolalo obavy. Domnívali jsme se, že naše prohlášení je maximum, na kterém jsme schopni se dohodnout, že stěží dokážeme jít dál. Nicméně společná pracovní skupina byla sestavena – po sedmi z každé strany – a začala jednat. Na začátku jsme chtěli mluvit hlavně o budoucnosti vztahů, brzy jsme však poznali, že bez minulosti to nejde. Při každé schůzce jsme diskutovali o nějakém období společných složitých dějin a snažili jsme se pozorně naslouchat – Češi Němcům a Němci Čechům. Nakonec jsme byli schopni jako závěrečný dokument sestavit celou knížku a společně jsme zformulovali i její historickou část.
Důvěra, vzniklá při rozhovorech ve společné pracovní skupině, vedla k tomu, že jsem byl v květnu 1998 pozván do Norimberka na Sudetoněmecký den, abych tam kázal při evangelické bohoslužbě. Kázal jsem na Ef 2,14: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.
Sudetští Němci jsou převážně katolíci, evangelická bohoslužba je tedy méně navštívena než katolická mše, přesto jsem měl posluchače a setkal jsem se s přátelským ohlasem.
Dnes mezi českými a německými evangelíky nejsou problémy. Existuje síť fungujících vztahů na nejrůznějších úrovních – od celocírkevních po osobní. A recept na dobré vztahy potvrzený naší zkušeností? Setkávat se, poznávat se a mluvit spolu. A při tom mluvení neprosazovat svou předem hotovou pravdu, ale hlavně si navzájem pozorně a s pokorou naslouchat!
Problematikou se zabývá také kniha:
Česko-německá pracovní skupina Českobratrské církve evangelické a Evangelické církve v Německu. Rozdělující zeď je zbořena. K porozumění mezi Čechy a Němci. První vydání. Praha: Zdeněk Susa, 1999. 223 s. ISBN 80-86057-08-0.
Mezi Čechy a Němci evangelické víry je to jinak. Jejich vztahy jsou tradičně dobré už od doby, kdy v Německu vystoupil Martin Luther. Přátelství českých a německých evangelíků trvalo i v 19. století v době rostoucího národního vlastenectví. Pomocné dílo evangelíků v Německu (Gustav-Adolf-Werk) podporovalo také evangelické sbory v Českých zemích. V druhé polovině 19. století byla řada kostelů u nás postavena za německé peníze. Když vám někdo postaví kostel, asi vás nemá v nenávisti a vy ho také jen obtížně dokážete nenávidět z nacionálních důvodů.
Po roce 1918 došlo k rozdělení česky a německy mluvících evangelíků v Českých zemích, vznikly Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Německá evangelická církev v Československu. Tyto dvě církve se během zhoršujícího se národnostního napětí stále více vzdalovaly. Oddálení však nebylo absolutní. Proto se dokázali čeští evangelíci v roce 1945 kriticky vyjadřovat k probíhajícímu odsunu Němců. Nebyly to nějaké ojedinělé individuální hlasy, ale usnesení synodu ČCE. Po odsunu se ČCE ujala zbylých německých evangelíků. Vytvořila dvojjazyčné sbory, kde se konaly a někde dosud konají české i německé bohoslužby.
Po roce 1989 se v ČCE objevila myšlenka, že je potřebí začít mluvit o odsunu Sudetských Němců jako o živém problému, nemluvit jen o německé vině, ale pojmenovat i českou vinu. Diskuse se začala vést v poradním odboru synodní rady ČCE pro sociální a mezinárodní otázky. Trvala několik let; návrh prohlášení se mnohokrát přepisoval. Konečně v roce 1994 dostala synodní rada hotový návrh a poslala ho do všech sborů k případné diskusi. Rok na to byl návrh předložen synodu, který ho přijal jako prohlášení ČCE. Tehdy jsme si mysleli, že to je prohlášení pro nás – dovnitř církve a dovnitř české společnosti. Však i dlouhá a bolestná příprava dokumentu v poradním odboru dokumentovala, že je to problém v první řadě česko-český. Ale usnesení synodu jsme přeložili do němčiny a poslali je na vědomí sesterským evangelickým církvím v Německu. Tam mělo naše prohlášení velký ohlas. V roce 1996 bylo zařazeno na program celoněmecké synody Evangelické církve v Německu (EKD), která na ně reagovala svým velmi vstřícným prohlášením. Navrhla, aby obě církve – EKD a ČCE – vytvořily pracovní skupinu, která by se problematice česko-německých vztahů věnovala do větší hloubky.
Na české straně to vyvolalo obavy. Domnívali jsme se, že naše prohlášení je maximum, na kterém jsme schopni se dohodnout, že stěží dokážeme jít dál. Nicméně společná pracovní skupina byla sestavena – po sedmi z každé strany – a začala jednat. Na začátku jsme chtěli mluvit hlavně o budoucnosti vztahů, brzy jsme však poznali, že bez minulosti to nejde. Při každé schůzce jsme diskutovali o nějakém období společných složitých dějin a snažili jsme se pozorně naslouchat – Češi Němcům a Němci Čechům. Nakonec jsme byli schopni jako závěrečný dokument sestavit celou knížku a společně jsme zformulovali i její historickou část.
Důvěra, vzniklá při rozhovorech ve společné pracovní skupině, vedla k tomu, že jsem byl v květnu 1998 pozván do Norimberka na Sudetoněmecký den, abych tam kázal při evangelické bohoslužbě. Kázal jsem na Ef 2,14: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.
Sudetští Němci jsou převážně katolíci, evangelická bohoslužba je tedy méně navštívena než katolická mše, přesto jsem měl posluchače a setkal jsem se s přátelským ohlasem.
Dnes mezi českými a německými evangelíky nejsou problémy. Existuje síť fungujících vztahů na nejrůznějších úrovních – od celocírkevních po osobní. A recept na dobré vztahy potvrzený naší zkušeností? Setkávat se, poznávat se a mluvit spolu. A při tom mluvení neprosazovat svou předem hotovou pravdu, ale hlavně si navzájem pozorně a s pokorou naslouchat!
Problematikou se zabývá také kniha:
Česko-německá pracovní skupina Českobratrské církve evangelické a Evangelické církve v Německu. Rozdělující zeď je zbořena. K porozumění mezi Čechy a Němci. První vydání. Praha: Zdeněk Susa, 1999. 223 s. ISBN 80-86057-08-0.
Poděkování, Jarní úklid
Olcha Richterová, Jan Skácel
PODĚKOVÁNÍ
Jan Skácel
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno
Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti
Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar
Poděkujme jak děti za jablko
JARNÍ ÚKLID
Olga Richterová
Ráda bych nám darovala rohož
napsala několik srozumitelných slov
a položila je (dobře upletená)
na čerstvě vytřenou podlahu
Všechno by se vpilo
jako když přesazuješ kytky
a kypříš zaléváš
vodou
cos nechal odstát
Jan Skácel
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno
Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti
Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar
Poděkujme jak děti za jablko
JARNÍ ÚKLID
Olga Richterová
Ráda bych nám darovala rohož
napsala několik srozumitelných slov
a položila je (dobře upletená)
na čerstvě vytřenou podlahu
Všechno by se vpilo
jako když přesazuješ kytky
a kypříš zaléváš
vodou
cos nechal odstát
Náboženství a násilí
Buddhismus a násilí
Pavel Hošek
Ze všech světových náboženství je právě buddhismus nejméně slučitelný s násilím. Mírumilovná, holubičí povaha jeho zakladatele Gautamy Buddhy se odráží v laskavém úsměvu na jeho vyobrazeních. Ze starší indické tradice Buddha převzal zásadu ahinsá, neubližování živým tvorům, a učinil z ní úhelný kámen etiky. První z Pěti zápovědí buddhistického morálního kodexu je právě neubližování, a vztahuje se důsledně nejen na lidi, ale i na mimolidskou přírodu, proto jsou buddhisté z velké většiny vegetariány. Ano, v buddhismu a jenom v něm platí: ahinsá paramo dharma: nenásilí je nejvyšší zákon. Proto je nejdůležitější buddhistickou ctností karuna, soucit se všemi trpícími tvory. Boddhisattwové, svatí Buddhovi následovníci, činí soucit ústředním principem svého života: v láskyplném soucitu s druhými se dokonce zříkají nirvány a obětují svůj život i své duchovní zásluhy ve prospěch nevědomých tvorů.
Také vůči názorovým rozdílům se buddhističtí učenci staví mírumilovně. Vypracovali pozoruhodný model přátelského spolužití navzdory názorovým odlišnostem. Tento model „tolerance v rozmanitosti“ znázorňují Buddhovi učedníci dvěma slavnými podobenstvími: zastánci zdánlivě neslučitelných názorů jsou jako nevidomí, kteří z různých stran ohmatávají téhož slona, nebo jako poutníci, kteří z různých směrů šplhají po svahu téže hory. Ano, zdá se, že v buddhismu násilí prostě nemá místa. Také mimořádně úspěšná buddhistická misie se vyznačovala naprostou mírumilovností: buddhistické mnichy zřejmě vůbec nenapadlo, že by k šíření svého učení mohli použít zbraně a armády. Přímo symbolicky můžeme tuto vnitřní kvalitu buddhismu sledovat na životním příběhu slavného krále Ašóky ze 3. století př. Kr. Tento zkušený válečník a hrdlořez prožil dramatickou konverzi k Buddhovu učení, od té doby zasvětil veškeré své panovnické schopnosti šíření Buddhovy nauky a láskyplné péči o své poddané.
I buddhisté se ovšem v dějinách dopouštěli bezpráví a násilných činů. Například na Srí Lance nebo v Thajsku buddhističtí mniši nejednou posvěcovali násilné a hrozné činy tamních politických elit. V Japonsku se některé školy zen buddhismu nejvíce ujaly mezi samuraji, tedy „japonskými rytíři“ a profesionálními vojáky. Slavná „asijská bojová umění“ ostatně pocházejí z kulturního prostředí určovaného právě buddhistickou tradicí. A některé školy japonského buddhismu, například Ničirenova sekta výlučného a elitářského charakteru, navíc posloužily zájmům japonského nacionalismu a imperiálních výbojů do okolních zemí.
Nejskandálnější případ „buddhisticky motivovaného násilí“ pochází z roku 1995: jedná se o vraždění nevinných civilistů v tokijském metru. Šókó Asahara, samozvaný guru sekty Óm šinrikjó, tehdy zorganizoval sérii atentátů na náhodné cestující. Odvolával se přitom na koncepci foa z tradice tibetského buddhismu: někdy je prý lépe usmrtit hříšného člověka, aby nadále nehromadil negativní karmu. Vražda je v tomto smyslu aktem lásky k bližnímu. Asahara tak jenom pokračoval v linii mnoha buddhistických mnichů ze Srí Lanky, kteří rovněž ospravedlňují krveprolévání v duchu karmického zákona, který vykládají vlastně jako zákon odplaty. Asahara navíc na základě podivné směsi buddhistického a křesťanského pojetí konce dějin tvrdil, že přichází finále střetu dobra a zla a právě proto je dnes namístě zabíjet.
Ano, ani nejmírumilovnější náboženství světa není chráněno před fanatiky a teroristy ve vlastních řadách...
Také vůči názorovým rozdílům se buddhističtí učenci staví mírumilovně. Vypracovali pozoruhodný model přátelského spolužití navzdory názorovým odlišnostem. Tento model „tolerance v rozmanitosti“ znázorňují Buddhovi učedníci dvěma slavnými podobenstvími: zastánci zdánlivě neslučitelných názorů jsou jako nevidomí, kteří z různých stran ohmatávají téhož slona, nebo jako poutníci, kteří z různých směrů šplhají po svahu téže hory. Ano, zdá se, že v buddhismu násilí prostě nemá místa. Také mimořádně úspěšná buddhistická misie se vyznačovala naprostou mírumilovností: buddhistické mnichy zřejmě vůbec nenapadlo, že by k šíření svého učení mohli použít zbraně a armády. Přímo symbolicky můžeme tuto vnitřní kvalitu buddhismu sledovat na životním příběhu slavného krále Ašóky ze 3. století př. Kr. Tento zkušený válečník a hrdlořez prožil dramatickou konverzi k Buddhovu učení, od té doby zasvětil veškeré své panovnické schopnosti šíření Buddhovy nauky a láskyplné péči o své poddané.
I buddhisté se ovšem v dějinách dopouštěli bezpráví a násilných činů. Například na Srí Lance nebo v Thajsku buddhističtí mniši nejednou posvěcovali násilné a hrozné činy tamních politických elit. V Japonsku se některé školy zen buddhismu nejvíce ujaly mezi samuraji, tedy „japonskými rytíři“ a profesionálními vojáky. Slavná „asijská bojová umění“ ostatně pocházejí z kulturního prostředí určovaného právě buddhistickou tradicí. A některé školy japonského buddhismu, například Ničirenova sekta výlučného a elitářského charakteru, navíc posloužily zájmům japonského nacionalismu a imperiálních výbojů do okolních zemí.
Nejskandálnější případ „buddhisticky motivovaného násilí“ pochází z roku 1995: jedná se o vraždění nevinných civilistů v tokijském metru. Šókó Asahara, samozvaný guru sekty Óm šinrikjó, tehdy zorganizoval sérii atentátů na náhodné cestující. Odvolával se přitom na koncepci foa z tradice tibetského buddhismu: někdy je prý lépe usmrtit hříšného člověka, aby nadále nehromadil negativní karmu. Vražda je v tomto smyslu aktem lásky k bližnímu. Asahara tak jenom pokračoval v linii mnoha buddhistických mnichů ze Srí Lanky, kteří rovněž ospravedlňují krveprolévání v duchu karmického zákona, který vykládají vlastně jako zákon odplaty. Asahara navíc na základě podivné směsi buddhistického a křesťanského pojetí konce dějin tvrdil, že přichází finále střetu dobra a zla a právě proto je dnes namístě zabíjet.
Ano, ani nejmírumilovnější náboženství světa není chráněno před fanatiky a teroristy ve vlastních řadách...
Cože, Bože?
Věřím v Ducha svatého
Aleš Mostecký
Obraz první
Vítr lomcoval okny. Při pohledu ven bylo možné vidět, jak odnáší listí a prach, ohýbá stromky i stromy. Neviditelný proud vzduchu vše unášel jedním směrem. Žádná překážka jej nedokázala zastavit.
Takové to je s Duchem svatým. Působí, ačkoli jej nevidíš. Co je ale pozorovatelné, je jeho dílo. Hýbá Božím lidem, vede jej svým směrem. Nevíš odkud, ani kam. Ale můžeš se do jeho proudu „ponořit“ a nechat se jím unášet. Žádná z překážek lidské slabosti a hříchu jej nezastaví. Duch svatý je ona podoba Boží, kdy Bůh je teď a tady při díle, když jedná.
Obraz druhý
Miki vpadl do klubovny a jeho tvář zářila: „Představte si, že ten chlapík, co jsme mu psali tu žádost o dar, nám nejen dá nějaký peníze na ty chybějící stany, ale i dřevo na podsady. A ještě nabídl náklaďák na odvoz materiálu tam i zpátky. Tábor bude!“
I takové je to s Duchem svatým. Štědrý Dárce, který poskytuje Božímu lidu všechno potřebné pro jeho život a fungování. Jeho bohatství se projevuje také v různorodosti darů k mnohým službám. Vždy však dary Ducha slouží ke společnému prospěchu, k růstu sboru. Jak říká Ježíš: „Váš Otec z nebe dá Ducha svatého,“ a tedy i jeho životně důležitá obdarování, „těm, kdo ho prosí.“
Obraz třetí
„Ach jo, Nováku, Nováku! Co já s tebou udělám? Ta písemka je zase na propadnutí. Ale copak ti to můžu, hochu zlatá, udělat? Je mi tě tak líto. Ouvej! Co já si s tebou jen počnu? Přece ti nedám kuli na vysvědčení. Tolik bych ti přál, abys prošel dál, abys postoupil. I když nic neumíš a neznáš. To by jeden zaplakal.“ Pak vzal učitel propisku a do výkazu napsal: Dostatečně. „Z milosti, Nováku, z milosti,“ povzdechl si.
Ano, i takové je to s Duchem svatým, který přichází na pomoc naší slabosti a sám za nás lká nevyslovitelným lkaním.
Vítr lomcoval okny. Při pohledu ven bylo možné vidět, jak odnáší listí a prach, ohýbá stromky i stromy. Neviditelný proud vzduchu vše unášel jedním směrem. Žádná překážka jej nedokázala zastavit.
Takové to je s Duchem svatým. Působí, ačkoli jej nevidíš. Co je ale pozorovatelné, je jeho dílo. Hýbá Božím lidem, vede jej svým směrem. Nevíš odkud, ani kam. Ale můžeš se do jeho proudu „ponořit“ a nechat se jím unášet. Žádná z překážek lidské slabosti a hříchu jej nezastaví. Duch svatý je ona podoba Boží, kdy Bůh je teď a tady při díle, když jedná.
Obraz druhý
Miki vpadl do klubovny a jeho tvář zářila: „Představte si, že ten chlapík, co jsme mu psali tu žádost o dar, nám nejen dá nějaký peníze na ty chybějící stany, ale i dřevo na podsady. A ještě nabídl náklaďák na odvoz materiálu tam i zpátky. Tábor bude!“
I takové je to s Duchem svatým. Štědrý Dárce, který poskytuje Božímu lidu všechno potřebné pro jeho život a fungování. Jeho bohatství se projevuje také v různorodosti darů k mnohým službám. Vždy však dary Ducha slouží ke společnému prospěchu, k růstu sboru. Jak říká Ježíš: „Váš Otec z nebe dá Ducha svatého,“ a tedy i jeho životně důležitá obdarování, „těm, kdo ho prosí.“
Obraz třetí
„Ach jo, Nováku, Nováku! Co já s tebou udělám? Ta písemka je zase na propadnutí. Ale copak ti to můžu, hochu zlatá, udělat? Je mi tě tak líto. Ouvej! Co já si s tebou jen počnu? Přece ti nedám kuli na vysvědčení. Tolik bych ti přál, abys prošel dál, abys postoupil. I když nic neumíš a neznáš. To by jeden zaplakal.“ Pak vzal učitel propisku a do výkazu napsal: Dostatečně. „Z milosti, Nováku, z milosti,“ povzdechl si.
Ano, i takové je to s Duchem svatým, který přichází na pomoc naší slabosti a sám za nás lká nevyslovitelným lkaním.
Uchu pro potěchu
Jiří Smrž
Benjamín Skála
Jiří Smrž se narodil v roce 1954 v Písku. Vystudoval geodézii na ČVUT, pracoval jako zeměměřič či meliorační dělník v Praze a v jižních Čechách. Zaměstnání ale střídá, ještě nedávno např. pracoval pro Šumavský národní park a další instituce ochrany přírody: sekal a sušil trávu, čistil potoky apod. Také pracoval jako hudební dramaturg jednoho soukromého rádia, ale znechutilo ho to a vrátil se k fyzické práci, která má jistě vliv i na jeho tvorbu. Po vysoké škole studoval také na tehdejší Lidové konzervatoři skladbu a textařinu.
S hudbou začínal již ve středoškolských letech, kdy byl členem folkové skupiny Zvoníci, pak byl nějakou dobu členem Minnesengrů (1985-1990) či bluegrassových Sem tam (1991-1993), na jejiž repertoáru se podílel i autorsky. Hrál tedy již na Portách v 70. a 80. letech. Do tohoto výběru jsem ho však přesto zařadil, neboť je téměř neznámým, i když v odborných kruzích velmi uznávaným autorem, první sólové album vydal až v roce 2001, často koncertuje na společných dvojkoncertech s Petrem Linhartem či Cainem (Caine občas hraje i jeho písničky) a je členem sdružení Osamělých písničkářů. Pozorný posluchač navíc v jeho písních slyší odraz jeho křesťanských postojů.
Do roku 2000 vydal několik málo známých alb. V roce 1988 vyšel singl Minnesengrů Mladý pán v klobouku/Otevři deštník nad mým srdcem s jeho písničkami, v roce 1991 pak deska skupiny Sem tam Na ostří nože, na které se výrazně autorsky podílel. Dva roky poté složil folk-rockové oratorium na texty básníka Ondřeje Fibicha Královna severních záseků. V roce 1988 také spolu s Minnesengry a Pavlínou Braunovou nahrál album Bílé místo, které ale nikdy nevyšlo (o jeho vydání po letech v malém nákladu se uvažuje).
V roce 2001 vydal první sólové album Dědičná krev, na které o čtyři roky později navázal albem Poslední láska. Díky tomuto již svým grafickým zpracováním mimořádnému albu (booklet spíše připomíná básnickou knižní sbírku), za které získal Anděla v kategorii folk&country, se stal Jiří Smrž poněkud více známým a častěji koncertuje. Letos by měla vyjít nová deska Kořeny. V roce 2003 mu také vyšla básnická sbírka Eurydika v uhelném dole.
Kromě oficiálních alb ale také nahrál několik demonahrávek, které jsou ale velmi obtížně sehnatelné a které vlastním jen díky souhře náhod. Jejich souhrnný název zní DEMOhubky – sklizeň z konce loňského milénia a obsahují 77 písniček v celcích Zbývá (1986-94), Některé písně (1997), Hraniční pásmo (1997), Dědičná krev (1998), Už (leden až srpen 1999) a Jestřábník (září až prosinec 1999). Některé písně z Demohubek vyšly i na oficiálních nosičích.
Jiří Smrž koncertuje sám s kytarou, za zmínku ale stojí jeho koncert z května tohoto roku, který odehrál s bluesovou formací Stará hlína Jiřího Smrže, kde ho doplňovali jeho přátelé Vojta Zícha (rezofonická kytara) a Jaroslav Jungmann (foukací harmoniky), se kterým hrál občas už v 80. letech v duu.
Jiří Smrž zpívá pateticky a naléhavě, což může být na škodu, on však zvládá balancovat na hraně, neupadá do kýče a jeho písně jsou velmi pravdivé, ať zpívá o svém nitru, či o svém okolí, např. v zatím nevydané písni o svých spolupracovních z Ukrajiny, kteří tu jsou odloučeni od svých rodin (lásko miluju tě strašně ale nemám komu to říct). Nevyhýbá se ani celospolečenským tématům, např. válce v Iráku (Teroristka či zatím nevydaná Jack a já). Zpívá i o krajině, např. v písních Horská Kvilda (odraz jeho práce na Šumavě) či Vysoké nebe, duetu nazpívaném s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
S hudbou začínal již ve středoškolských letech, kdy byl členem folkové skupiny Zvoníci, pak byl nějakou dobu členem Minnesengrů (1985-1990) či bluegrassových Sem tam (1991-1993), na jejiž repertoáru se podílel i autorsky. Hrál tedy již na Portách v 70. a 80. letech. Do tohoto výběru jsem ho však přesto zařadil, neboť je téměř neznámým, i když v odborných kruzích velmi uznávaným autorem, první sólové album vydal až v roce 2001, často koncertuje na společných dvojkoncertech s Petrem Linhartem či Cainem (Caine občas hraje i jeho písničky) a je členem sdružení Osamělých písničkářů. Pozorný posluchač navíc v jeho písních slyší odraz jeho křesťanských postojů.
Do roku 2000 vydal několik málo známých alb. V roce 1988 vyšel singl Minnesengrů Mladý pán v klobouku/Otevři deštník nad mým srdcem s jeho písničkami, v roce 1991 pak deska skupiny Sem tam Na ostří nože, na které se výrazně autorsky podílel. Dva roky poté složil folk-rockové oratorium na texty básníka Ondřeje Fibicha Královna severních záseků. V roce 1988 také spolu s Minnesengry a Pavlínou Braunovou nahrál album Bílé místo, které ale nikdy nevyšlo (o jeho vydání po letech v malém nákladu se uvažuje).
V roce 2001 vydal první sólové album Dědičná krev, na které o čtyři roky později navázal albem Poslední láska. Díky tomuto již svým grafickým zpracováním mimořádnému albu (booklet spíše připomíná básnickou knižní sbírku), za které získal Anděla v kategorii folk&country, se stal Jiří Smrž poněkud více známým a častěji koncertuje. Letos by měla vyjít nová deska Kořeny. V roce 2003 mu také vyšla básnická sbírka Eurydika v uhelném dole.
Kromě oficiálních alb ale také nahrál několik demonahrávek, které jsou ale velmi obtížně sehnatelné a které vlastním jen díky souhře náhod. Jejich souhrnný název zní DEMOhubky – sklizeň z konce loňského milénia a obsahují 77 písniček v celcích Zbývá (1986-94), Některé písně (1997), Hraniční pásmo (1997), Dědičná krev (1998), Už (leden až srpen 1999) a Jestřábník (září až prosinec 1999). Některé písně z Demohubek vyšly i na oficiálních nosičích.
Jiří Smrž koncertuje sám s kytarou, za zmínku ale stojí jeho koncert z května tohoto roku, který odehrál s bluesovou formací Stará hlína Jiřího Smrže, kde ho doplňovali jeho přátelé Vojta Zícha (rezofonická kytara) a Jaroslav Jungmann (foukací harmoniky), se kterým hrál občas už v 80. letech v duu.
Jiří Smrž zpívá pateticky a naléhavě, což může být na škodu, on však zvládá balancovat na hraně, neupadá do kýče a jeho písně jsou velmi pravdivé, ať zpívá o svém nitru, či o svém okolí, např. v zatím nevydané písni o svých spolupracovních z Ukrajiny, kteří tu jsou odloučeni od svých rodin (lásko miluju tě strašně ale nemám komu to říct). Nevyhýbá se ani celospolečenským tématům, např. válce v Iráku (Teroristka či zatím nevydaná Jack a já). Zpívá i o krajině, např. v písních Horská Kvilda (odraz jeho práce na Šumavě) či Vysoké nebe, duetu nazpívaném s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
EkOko
Zase svezli barevné kontejnery jedním vozem!
Magdalena Férová
Viděla jsem to na vlastní oči! A to pořád učím jak správně třídit:
Papír – co je papír většinou poznáte, jen musíte vědět, že do modrého kontejneru nepatří pokud je povoskovaný, mastný nebo znečištěný. Kdo by taky chtěl recyklovaný papír z posmrkaných kapesníčků. Kovové svorky ze sešitých papírů a plastová okénka z obálek sundávat nemusíte.
Sklo – taky není problém poznat. Většina obcí má kontejner zvlášť na bílé a na barevné. Pokud se totiž barvy smíchají, těžko se z nich vyrábí znovu bílé sklo. Sklo také musí být pro další zpracování neznečištěné, proto do těchto kontejnerů neházejte porcelán, keramiku ani zrcadla. S etiketou a kovovým kroužkem už si ve sklárnách musí umět poradit, ale nic nezkazíte tím, že je sundáte.
Plast – tady nastává trochu zádrhel. Jsou totiž obce, kde se třídí pouze PET láhve, protože se nejlépe zpeněžují a je pro ně snadnější využití. Jinde se ale třídí plast všechen. Informace by měly být napsány přímo na kontejneru nebo vám poradí na obecním úřadě. PET láhve mají u symbolu tří recyklačních šipek zkratku PET nebo číslo 1. Ostatní plasty, které mají zkratku PP, LDPE, HDPE (zkratky chemických sloučenin, z kterých jsou vyrobeny) případně číslo (5, 4 a 2) se dají také recyklovat, sice z nich nevznikne tak kvalitní surovina, ale na patníky, obrubníky a lavičky se hodí. I polystyren (PS nebo 6) se dá třídit, ale lepší je ho nekupovat, protože jeho výroba dost zatěžuje životní prostředí. Znamená to vyhýbat se masu, sýrům a zelenině balené na táccích a kupovat raději na váhu. Také některé kelímky od jogurtů a podobných potravin jsou někdy z PS, i když na to nevypadají. Plastem který je nejlépe nekupovat vůbec je PVC, které se často skrývá pod číslem 3. Tento problematický plast s vysokým obsahem chloru znečišťuje životní prostředí jak při výrobě a může i při likvidaci. PVC nelze recyklovat a pokud se do recyklační linky dostane i menší množství než 1%, dojde ke znehodnocení celé „várky“. PVC může také obsahovat změkčovadla s negativním vlivem na lidské zdraví, která se z něj mohou uvolňovat. To je problematické zvláště u hraček a potravin. Kdo chce vědět více o negativních vlivech PVC a v jakých výrobcích je obsaženo, nechť se podívá na: http://pvc.arnika.org/
PET láhve sešlápnout, etikety a víčka je možné nechat. Plasty není potřeba před vyhozením vymývat – stačí vyškrábat (jogurt) nebo vypotřebovat (šampon). Pokud ale kelímky skladujete, určitě nechcete, aby vám na zbytcích jogurtu vyrostl nový život, proto je raděj vypláchněte.
Nápojový karton – krabice od mléka, džusů a kysaných nápojů bývají označeny C/PAP. Znamená to, že jde o kombinovaný obal s převahou papíru. Převládá sice papír, ale zároveň obsahují vrstvu plastu a často hliníku. Z těchto obalů se mohou vyrábět lisováním izolační desky pro stavebnictví nebo se v papírnách rozmočí a papír se recykluje a plast a hliník se spálí. Zvláště ty s hliníkovou vrstvou je ale lepší vůbec nekupovat – škoda hliníku. Nápojové kartony se sbírají buď samostatně nebo společně s plasty či papírem. Opět záleží na obci. Správný kontejner poznáte podle velké oranžové samolepky.
…a oni to svezou jedním vrzem, jedním vozem.
Víte proč? Protože ne každý třídí tak pilně jako vy. A pokud někdo nasype směsný odpad do papíru, pak prostě nezbývá nic jiného než špinavý znehodnocený papír na skládku odvézt. Pokud jste však viděli jak svozová společnost odváží krásně vytříděný plast či běloskvoucí papír na skládku, pak to oznamte na obecním úřadě. Obec by to mělo zajímat, protože za odvoz na skládku platí mnohem víc peněz.
Papír – co je papír většinou poznáte, jen musíte vědět, že do modrého kontejneru nepatří pokud je povoskovaný, mastný nebo znečištěný. Kdo by taky chtěl recyklovaný papír z posmrkaných kapesníčků. Kovové svorky ze sešitých papírů a plastová okénka z obálek sundávat nemusíte.
Sklo – taky není problém poznat. Většina obcí má kontejner zvlášť na bílé a na barevné. Pokud se totiž barvy smíchají, těžko se z nich vyrábí znovu bílé sklo. Sklo také musí být pro další zpracování neznečištěné, proto do těchto kontejnerů neházejte porcelán, keramiku ani zrcadla. S etiketou a kovovým kroužkem už si ve sklárnách musí umět poradit, ale nic nezkazíte tím, že je sundáte.
Plast – tady nastává trochu zádrhel. Jsou totiž obce, kde se třídí pouze PET láhve, protože se nejlépe zpeněžují a je pro ně snadnější využití. Jinde se ale třídí plast všechen. Informace by měly být napsány přímo na kontejneru nebo vám poradí na obecním úřadě. PET láhve mají u symbolu tří recyklačních šipek zkratku PET nebo číslo 1. Ostatní plasty, které mají zkratku PP, LDPE, HDPE (zkratky chemických sloučenin, z kterých jsou vyrobeny) případně číslo (5, 4 a 2) se dají také recyklovat, sice z nich nevznikne tak kvalitní surovina, ale na patníky, obrubníky a lavičky se hodí. I polystyren (PS nebo 6) se dá třídit, ale lepší je ho nekupovat, protože jeho výroba dost zatěžuje životní prostředí. Znamená to vyhýbat se masu, sýrům a zelenině balené na táccích a kupovat raději na váhu. Také některé kelímky od jogurtů a podobných potravin jsou někdy z PS, i když na to nevypadají. Plastem který je nejlépe nekupovat vůbec je PVC, které se často skrývá pod číslem 3. Tento problematický plast s vysokým obsahem chloru znečišťuje životní prostředí jak při výrobě a může i při likvidaci. PVC nelze recyklovat a pokud se do recyklační linky dostane i menší množství než 1%, dojde ke znehodnocení celé „várky“. PVC může také obsahovat změkčovadla s negativním vlivem na lidské zdraví, která se z něj mohou uvolňovat. To je problematické zvláště u hraček a potravin. Kdo chce vědět více o negativních vlivech PVC a v jakých výrobcích je obsaženo, nechť se podívá na: http://pvc.arnika.org/
PET láhve sešlápnout, etikety a víčka je možné nechat. Plasty není potřeba před vyhozením vymývat – stačí vyškrábat (jogurt) nebo vypotřebovat (šampon). Pokud ale kelímky skladujete, určitě nechcete, aby vám na zbytcích jogurtu vyrostl nový život, proto je raděj vypláchněte.
Nápojový karton – krabice od mléka, džusů a kysaných nápojů bývají označeny C/PAP. Znamená to, že jde o kombinovaný obal s převahou papíru. Převládá sice papír, ale zároveň obsahují vrstvu plastu a často hliníku. Z těchto obalů se mohou vyrábět lisováním izolační desky pro stavebnictví nebo se v papírnách rozmočí a papír se recykluje a plast a hliník se spálí. Zvláště ty s hliníkovou vrstvou je ale lepší vůbec nekupovat – škoda hliníku. Nápojové kartony se sbírají buď samostatně nebo společně s plasty či papírem. Opět záleží na obci. Správný kontejner poznáte podle velké oranžové samolepky.
…a oni to svezou jedním vrzem, jedním vozem.
Víte proč? Protože ne každý třídí tak pilně jako vy. A pokud někdo nasype směsný odpad do papíru, pak prostě nezbývá nic jiného než špinavý znehodnocený papír na skládku odvézt. Pokud jste však viděli jak svozová společnost odváží krásně vytříděný plast či běloskvoucí papír na skládku, pak to oznamte na obecním úřadě. Obec by to mělo zajímat, protože za odvoz na skládku platí mnohem víc peněz.
Právnická KPZ
Stahování obrázků z internetu
Dan Bartoň
Rozhodli jste vyrobit pozvánku na grilování pořádané mládeží? Nebo potřebujete oživit svou webovou prezentaci? Jistě vás napadlo stáhnout si nějakou fotku či obrázek z internetu. Tento postup však nese svá úskalí a často se dostává do konfliktu s (autorským) zákonem. Na co si tedy třeba dát pozor?
V prvé řadě si je třeba uvědomit, že pro publikaci obrázků (tak jako jiných děl) existují různé režimy. Některé obrázky jsou volně stažitelné a upravovatelné, zatímco u jiných dali autoři souhlas pouze s jejich prohlížením. To jsou samozřejmě dva extrémy a mezi nimi existuje řada mezitypů
Informace o tom, co jde s daným obrázkem dělat jsou obsaženy v licenčních podmínkách. Ty jsou často založeny na různých druzích mezinárodních licencí (jako je třeba public domain nebo creative commons), které by měly usnadnit orientaci v tom, jak lze s daným obrázkem nakládat. České zákony tyto licence nijak specificky neupravují, ale většinou nejsou problémy s jejich používáním (pokud neodporují zákonu).
Vzhledem k velké různosti licenčních podmínek je třeba se vždycky dobře dívat na podmínky v místě, kde je obrázek uložený. Solidní tvůrci webů vždy odkazují na autory obrázků a na podmínky jejich použití. V případě, že na stránkách žádnou takovou informaci nelze najít, lze předpokládat, že tvůrce webu buď vlastní práva k danému obrázku, nebo je porušuje. V prvním případě je nejlepší danou osobu kontaktovat a zeptat se na podmínky užití. V druhém případě můžete tvůrce maximálně upozornit na nezákonnost jeho jednání, popř. kontaktovat autora (pokud jej tušíte).
Co vám hrozí, pokud porušíte něčí práva k obrázku? Prakticky nic, pokud na to autor (vlastník práv) nepřijde. Pokud na to přijde, bude většinou požadovat, abyste přestali daný obrázek používat, popř. abyste mu zaplatili dvojnásobek ceny, která se pro podobné licence sjednává. Může také chtít vydat veškeré zisky, ke kterým vám obrázek dopomohl nebo uhradit škodu, která mu byla jeho používáním způsobena. Není možné vyloučit ani popotahovačky s úřady a trestní stíhání.
V prvé řadě si je třeba uvědomit, že pro publikaci obrázků (tak jako jiných děl) existují různé režimy. Některé obrázky jsou volně stažitelné a upravovatelné, zatímco u jiných dali autoři souhlas pouze s jejich prohlížením. To jsou samozřejmě dva extrémy a mezi nimi existuje řada mezitypů
Informace o tom, co jde s daným obrázkem dělat jsou obsaženy v licenčních podmínkách. Ty jsou často založeny na různých druzích mezinárodních licencí (jako je třeba public domain nebo creative commons), které by měly usnadnit orientaci v tom, jak lze s daným obrázkem nakládat. České zákony tyto licence nijak specificky neupravují, ale většinou nejsou problémy s jejich používáním (pokud neodporují zákonu).
Vzhledem k velké různosti licenčních podmínek je třeba se vždycky dobře dívat na podmínky v místě, kde je obrázek uložený. Solidní tvůrci webů vždy odkazují na autory obrázků a na podmínky jejich použití. V případě, že na stránkách žádnou takovou informaci nelze najít, lze předpokládat, že tvůrce webu buď vlastní práva k danému obrázku, nebo je porušuje. V prvním případě je nejlepší danou osobu kontaktovat a zeptat se na podmínky užití. V druhém případě můžete tvůrce maximálně upozornit na nezákonnost jeho jednání, popř. kontaktovat autora (pokud jej tušíte).
Co vám hrozí, pokud porušíte něčí práva k obrázku? Prakticky nic, pokud na to autor (vlastník práv) nepřijde. Pokud na to přijde, bude většinou požadovat, abyste přestali daný obrázek používat, popř. abyste mu zaplatili dvojnásobek ceny, která se pro podobné licence sjednává. Může také chtít vydat veškeré zisky, ke kterým vám obrázek dopomohl nebo uhradit škodu, která mu byla jeho používáním způsobena. Není možné vyloučit ani popotahovačky s úřady a trestní stíhání.
Šachový kůň radí
Rozcházíme se
Miki Zařechtal
„Mám tě ráda jako kamaráda.“ „Víš, budeme jen kamarádi.“ „Nejsem pro tebe dost dobrej, máš na lepšího.“ „Ty by ses se mnou jen trápila.“ „Víš, mám tě rád, ale….“
Snad horší větu na rozchod si člověk nedokáže představit. Tyto citáty také najdete mezi „Top ten“ nejhorších vět, které můžete od partnera slyšet. (Ano, četl jsem to kdysi v Bravu :-)).
Rozcházet se tak, aby to oběma co nejméně ublížilo je umění. Je výjimkou rozchod z rozumu, kdy se dva společně domluví na tom, že to opravdu dál nejde a vztah nemá budoucnost a pak se drží za ruce, brečí a loučí se.
Otázka je, jak moc upřímnosti při rozchodu ze sebe vydat. Možná ne pro tu chvíli, ale do budoucna je vždy dobré být co nejvíce upřímný. Pokud vynecháme hlášky typu: „Víš, smrdí ti z pusy.“, „Nejsi až tak hezkej a navíc chudej.“ tak upřímnost pomůže oběma v dalším vývoji a rozchod může oba i obohatit. A také zabrání dlouhému trápení a hledání pravého důvodu rozchodu. Každopádně je třeba se k rozchodu postavit čelem. Nemlžit, nezatloukat, nehrát to na dvě strany a především si ujasnit svůj postoj. Také metoda „vyšumění“, která se mnohdy aplikuje při vztazích na dálku není nejlepší. (Tímto se Ti Kláro po 14 letech omlouvám…)
Snad horší větu na rozchod si člověk nedokáže představit. Tyto citáty také najdete mezi „Top ten“ nejhorších vět, které můžete od partnera slyšet. (Ano, četl jsem to kdysi v Bravu :-)).
Rozcházet se tak, aby to oběma co nejméně ublížilo je umění. Je výjimkou rozchod z rozumu, kdy se dva společně domluví na tom, že to opravdu dál nejde a vztah nemá budoucnost a pak se drží za ruce, brečí a loučí se.
Otázka je, jak moc upřímnosti při rozchodu ze sebe vydat. Možná ne pro tu chvíli, ale do budoucna je vždy dobré být co nejvíce upřímný. Pokud vynecháme hlášky typu: „Víš, smrdí ti z pusy.“, „Nejsi až tak hezkej a navíc chudej.“ tak upřímnost pomůže oběma v dalším vývoji a rozchod může oba i obohatit. A také zabrání dlouhému trápení a hledání pravého důvodu rozchodu. Každopádně je třeba se k rozchodu postavit čelem. Nemlžit, nezatloukat, nehrát to na dvě strany a především si ujasnit svůj postoj. Také metoda „vyšumění“, která se mnohdy aplikuje při vztazích na dálku není nejlepší. (Tímto se Ti Kláro po 14 letech omlouvám…)
Rozhovor
Las Vegas? Dobrá škola!
Marie Medková
Ondra Srb je absolvent Technického lycea v Chrudimi. Ve 2.ročníku odjel na rok na střední školu do Las Vegas (USA).
Jak tě napadlo vyrazit do školy za oceán?
No, můj nápad to vlastně nebyl. Pomáhal jsem s basketbalovým kempem v Heřmanově Městci, kam jezdili taky amíci. S některými z nich jsem se hodně skamarádil a oni se mě jednoho dne zeptali, kdy přijedu do Států. To byla chvíle, při které mě to poprvé ťuklo.
Ve kterém státě jsi byl a co Las Vegas?
Las Vegas je ve státě Nevada. Jinak jsem během pobytu navštívil Kalifornii, Washington D.C., Utah, Texas, Pennsylvánii a Maryland.
Vegas? Má 1,5 mil.ob. a každý měsíc tam přibude dalších 5 tis. Najdete tam snad úplně všechno. Teda až na českou hospodu. Díky kasínům, a hlavně daním které platí,je to hodně bohaté město. To je cítit hlavně ve školství, protože kasína platí tzv. školskou daň. Ve praxi to pak funguje tak že x% z příjmů určitého kasína jde přímo na účet určité školy. Mimo to samozřejmě kasína podporují všemožné dobročinné akce a organizace. V kasínu najdete bowling, multikino, horskou dráhu, projížďku na lodičkách, strašidelný hrad a mnohem víc. Další zajímavostí o Las Vegas je, že je to nejnábožnější město v celých státech. Myslím, že je to necelé 2 kostely na 1 míli. Jo a parky. Přijde mi neuvěřitelné, že uprostřed pouště může vzniknout zelené prostranství plné stromů. Jsou fakt nádherné, a kdybyste viděli ty prolejzačky co tam mají, občas jsou to spíš malé vodní aquaparky.
Jak vypadá školní den v Las Vegas?
Ráno jsem musel dost brzo vstávat. Škola totiž začínala už v 7, což se mi ze začátku zdálo nemožný zvládat. Člověk si ale časem zvykl. Do školy mě buď vozila americká ségra, a nebo se pro mě stavil někdo z kámošů. Párkrát jsem to šel pěšky, ale 2km po kamenitý poušti není nic, co bych musel dělat každý den.
Ve škole jsme měli stejnej rozvrh každej den. Hodina tam má 52 minut (je to prej ideální doba) a přestávky trvají 5 minut. Centennial High School, kam jsem chodil, navštěvovalo 4000 studentů, takže byla obrovská. Těch 5 minut bylo tak akorát na to, aby se člověk dostal v čas na další hodinu. Celkem jsme měli každej den 6 hodin. Takže ve čtvrt na 2 jsme končili s učením. Pak přišly na řadu sporty. Hrál jsem za školu tenis, a pak jsem pomáhal holčičímu fotbalovýmu mužstvu. Musím říct, že holky tam fotbal fakt válej. Po tréninku, což bylo tak kolem půl 4, se jelo domů.
Jak jsi to vlastně celé zařídil?
Jel jsem tam s World experience (http://www.volny.cz/world.experience). Hledal jsem i u jiných organizací ale tahle byla nejlevnější. Díky ní jsem totiž nemusel platit školný (asi $5000) a taky jsem měsíčně dostával kapesný navíc. Škola tam automaticky připadla ta, co je nejblíž bydliště.
V čem je rozdíl mezi školou tady a tam?
Myslím, že úplně ve všem. Nejsou tam takové nároky na encyklopedický znalosti, ale spíš na to, aby člověk uměl prezentovat svůj názor. Typickej příklad je občanka. V améru jsme se učili vytvářet si vlastní názor, umět ho obhájit, diskutovat a přesvědčovat. V Čechách jsem se musel učit z hlavy jména řeckejch filozofů. Nechci říkat, co je lepší a co horší. Rozhodně jsem se ale v Americe naučil prezentovat svůj názor. Další velkej rozdíl je v tom, že v améru si středoškoláci sestavují vlastní rozvrh. Funguje to tak nějak jako u nás na vejšce. Díky tomu pak člověk má obrovský možnosti. Může se vydat dráhou vědce, nebo třeba studovat truhlařinu na jedné a té samé škole. Všichni mají stejný základ, a pak spoustu možností, kterým směrem se specializovat.
A co doma po škole? Hamburger a video?
Doma jsem musel ještě tak hodinu denně věnovat úkolům. Pak jsem buď jel někam s kámošema, většinou někam na jídlo nebo na mládež. Nebo jsme doma blbli s bráchama. Většinou to znamenalo hrát nějaký videohry nebo se prohánět po poušti na čtyřkolkách.
Během mýho pobytu se nám před barákem objevil pes. Rád jsem se s ním chodil procházet do blízkýho parku nebo si s ním hrál doma. 2 až 3 všední dny jsem trávil v kostele na mládeži. Po zbylé dny mě většinou někdo někam pozval, nebo jsem byl doma s bráchama.
Co angličtina? Stíhal jsi?
Stíhal. Ale za to vděčím svým kamarádům, který mi moc pomáhali.
Angličtina je krásný jazyk v tom smyslu, že základy se člověk naučí rychle. S těmi jsem tam samozřejmě jel, a pak už ani nebyla jiná možnost než se zlepšovat. Během měsíce jsem se i rozmluvil, a dnes se mě cizinci ptají, kde jsem se naučil tak dobře česky. Člověk pro to nemusí ani tolik moc dělat, přijde to samo, a navíc jazyk je z toho pobytu stejně jen vedlejší efekt. Důležitější je, že se člověk naučí tolerovat jinou kulturu, kterou následně pozná zevnitř. Za to jsem nejvíc vděčnej.
Jak tě brali amíci?
Byl jsem pro ně exot, v dobrým slova smyslu. Zajímali se o mě, moje názory a moji zem. Zvali mě na různý „party“ nebo jenom tak k sobě domů na večeři. Vím, že si o nich spousta lidí myslí, že to jsou nevzdělaný ignoranti. A oni opravdu neví, kde Česká republika je, ale zajímají se. Myslím, že nakonec jsou na tom líp než Češi.
Musel jsi něco dohánět, když ses vrátil domů?
Jenom češtinu. Hrozně jsem se v ní ztrácel, nemohl jsem si vzpomenout, jak se co řekne a a každým slovem jsem říkal „eee“ nebo „ty vole“.
Jak vypadá americká kostelová mládež?
No můžu mluvit jenom za tu, kam jsem chodil. Našli by se tam určitě i jiný typy. Naše mládež byla taková „akční“. V neděli byli speciální bohoslužby jen pro mládež v oddělený místnosti. Něco jako nedělka pro starší... Tam jsme hráli moderní chvály, kdy nás doprovázela rocková skupinka. Bylo to jako na koncertě Hillsongů, akorát v menšim. Pak jsme se jednou týdně scházeli u jednoho kluka doma. Tam se diskutovalo o kdejakým tématu. O problémech lidí, který tam chodili, ale taky se jedla pizza, koukalo se na filmy nebo se třeba plavalo v bazénu. Prostě takový pohodový odpoledne, při kterým se člověk naučil něco o Bohu, sblížil se s lidma a užil si nějakou tu srandu.
Stýskalo se ti?
Jak by řekl můj kamarád: „Vo tom žádná.“ Nejhorší to bylo asi dva měsíce po příjezdu. To se v autě zabili dvě holky ze školního tenisovýho týmu, který jsem znal a byly mi už relativně blízké. Seděl jsem na posteli a dvě hodiny koukal do zdi a přemejšlel, kde se stala chyba. Potom mě chytla panická hrůza, co kdyby se stalo někomu něco doma. Nemoh bych nic dělat. To byly asi nejhorší chvíle z celýho pobytu. Naštěstí netrvaly tak dlouho. Pak se mi stýskalo vždycky, když jsem mluvil s někým po icq, takže jsem to radši moc nedělal. Nejvíc mi chyběla asi rodina a mládež. Ale jak už jsem říkal, těch chvil, kdy jsem měl čas o tom trochu víc přemýšlet, nebylo tolik. Musím říct, že po celej pobyt nade mnou Pán držel ochrannou ruku. Jinak by to tak úžasný nikdy nemohlo být.
Doporučil bys takovou zkušenost?
Určitě jo. Byl to skvělej rok a dal mi hrozně moc. Samo se tam staly i věci, který bych nejradši vynechal. Ale celkově to byl jeden z nejlepších roků mého života.
Díky za rozhovor, Ondro!
Jak tě napadlo vyrazit do školy za oceán?
No, můj nápad to vlastně nebyl. Pomáhal jsem s basketbalovým kempem v Heřmanově Městci, kam jezdili taky amíci. S některými z nich jsem se hodně skamarádil a oni se mě jednoho dne zeptali, kdy přijedu do Států. To byla chvíle, při které mě to poprvé ťuklo.
Ve kterém státě jsi byl a co Las Vegas?
Las Vegas je ve státě Nevada. Jinak jsem během pobytu navštívil Kalifornii, Washington D.C., Utah, Texas, Pennsylvánii a Maryland.
Vegas? Má 1,5 mil.ob. a každý měsíc tam přibude dalších 5 tis. Najdete tam snad úplně všechno. Teda až na českou hospodu. Díky kasínům, a hlavně daním které platí,je to hodně bohaté město. To je cítit hlavně ve školství, protože kasína platí tzv. školskou daň. Ve praxi to pak funguje tak že x% z příjmů určitého kasína jde přímo na účet určité školy. Mimo to samozřejmě kasína podporují všemožné dobročinné akce a organizace. V kasínu najdete bowling, multikino, horskou dráhu, projížďku na lodičkách, strašidelný hrad a mnohem víc. Další zajímavostí o Las Vegas je, že je to nejnábožnější město v celých státech. Myslím, že je to necelé 2 kostely na 1 míli. Jo a parky. Přijde mi neuvěřitelné, že uprostřed pouště může vzniknout zelené prostranství plné stromů. Jsou fakt nádherné, a kdybyste viděli ty prolejzačky co tam mají, občas jsou to spíš malé vodní aquaparky.
Jak vypadá školní den v Las Vegas?
Ráno jsem musel dost brzo vstávat. Škola totiž začínala už v 7, což se mi ze začátku zdálo nemožný zvládat. Člověk si ale časem zvykl. Do školy mě buď vozila americká ségra, a nebo se pro mě stavil někdo z kámošů. Párkrát jsem to šel pěšky, ale 2km po kamenitý poušti není nic, co bych musel dělat každý den.
Ve škole jsme měli stejnej rozvrh každej den. Hodina tam má 52 minut (je to prej ideální doba) a přestávky trvají 5 minut. Centennial High School, kam jsem chodil, navštěvovalo 4000 studentů, takže byla obrovská. Těch 5 minut bylo tak akorát na to, aby se člověk dostal v čas na další hodinu. Celkem jsme měli každej den 6 hodin. Takže ve čtvrt na 2 jsme končili s učením. Pak přišly na řadu sporty. Hrál jsem za školu tenis, a pak jsem pomáhal holčičímu fotbalovýmu mužstvu. Musím říct, že holky tam fotbal fakt válej. Po tréninku, což bylo tak kolem půl 4, se jelo domů.
Jak jsi to vlastně celé zařídil?
Jel jsem tam s World experience (http://www.volny.cz/world.experience). Hledal jsem i u jiných organizací ale tahle byla nejlevnější. Díky ní jsem totiž nemusel platit školný (asi $5000) a taky jsem měsíčně dostával kapesný navíc. Škola tam automaticky připadla ta, co je nejblíž bydliště.
V čem je rozdíl mezi školou tady a tam?
Myslím, že úplně ve všem. Nejsou tam takové nároky na encyklopedický znalosti, ale spíš na to, aby člověk uměl prezentovat svůj názor. Typickej příklad je občanka. V améru jsme se učili vytvářet si vlastní názor, umět ho obhájit, diskutovat a přesvědčovat. V Čechách jsem se musel učit z hlavy jména řeckejch filozofů. Nechci říkat, co je lepší a co horší. Rozhodně jsem se ale v Americe naučil prezentovat svůj názor. Další velkej rozdíl je v tom, že v améru si středoškoláci sestavují vlastní rozvrh. Funguje to tak nějak jako u nás na vejšce. Díky tomu pak člověk má obrovský možnosti. Může se vydat dráhou vědce, nebo třeba studovat truhlařinu na jedné a té samé škole. Všichni mají stejný základ, a pak spoustu možností, kterým směrem se specializovat.
A co doma po škole? Hamburger a video?
Doma jsem musel ještě tak hodinu denně věnovat úkolům. Pak jsem buď jel někam s kámošema, většinou někam na jídlo nebo na mládež. Nebo jsme doma blbli s bráchama. Většinou to znamenalo hrát nějaký videohry nebo se prohánět po poušti na čtyřkolkách.
Během mýho pobytu se nám před barákem objevil pes. Rád jsem se s ním chodil procházet do blízkýho parku nebo si s ním hrál doma. 2 až 3 všední dny jsem trávil v kostele na mládeži. Po zbylé dny mě většinou někdo někam pozval, nebo jsem byl doma s bráchama.
Co angličtina? Stíhal jsi?
Stíhal. Ale za to vděčím svým kamarádům, který mi moc pomáhali.
Angličtina je krásný jazyk v tom smyslu, že základy se člověk naučí rychle. S těmi jsem tam samozřejmě jel, a pak už ani nebyla jiná možnost než se zlepšovat. Během měsíce jsem se i rozmluvil, a dnes se mě cizinci ptají, kde jsem se naučil tak dobře česky. Člověk pro to nemusí ani tolik moc dělat, přijde to samo, a navíc jazyk je z toho pobytu stejně jen vedlejší efekt. Důležitější je, že se člověk naučí tolerovat jinou kulturu, kterou následně pozná zevnitř. Za to jsem nejvíc vděčnej.
Jak tě brali amíci?
Byl jsem pro ně exot, v dobrým slova smyslu. Zajímali se o mě, moje názory a moji zem. Zvali mě na různý „party“ nebo jenom tak k sobě domů na večeři. Vím, že si o nich spousta lidí myslí, že to jsou nevzdělaný ignoranti. A oni opravdu neví, kde Česká republika je, ale zajímají se. Myslím, že nakonec jsou na tom líp než Češi.
Musel jsi něco dohánět, když ses vrátil domů?
Jenom češtinu. Hrozně jsem se v ní ztrácel, nemohl jsem si vzpomenout, jak se co řekne a a každým slovem jsem říkal „eee“ nebo „ty vole“.
Jak vypadá americká kostelová mládež?
No můžu mluvit jenom za tu, kam jsem chodil. Našli by se tam určitě i jiný typy. Naše mládež byla taková „akční“. V neděli byli speciální bohoslužby jen pro mládež v oddělený místnosti. Něco jako nedělka pro starší... Tam jsme hráli moderní chvály, kdy nás doprovázela rocková skupinka. Bylo to jako na koncertě Hillsongů, akorát v menšim. Pak jsme se jednou týdně scházeli u jednoho kluka doma. Tam se diskutovalo o kdejakým tématu. O problémech lidí, který tam chodili, ale taky se jedla pizza, koukalo se na filmy nebo se třeba plavalo v bazénu. Prostě takový pohodový odpoledne, při kterým se člověk naučil něco o Bohu, sblížil se s lidma a užil si nějakou tu srandu.
Stýskalo se ti?
Jak by řekl můj kamarád: „Vo tom žádná.“ Nejhorší to bylo asi dva měsíce po příjezdu. To se v autě zabili dvě holky ze školního tenisovýho týmu, který jsem znal a byly mi už relativně blízké. Seděl jsem na posteli a dvě hodiny koukal do zdi a přemejšlel, kde se stala chyba. Potom mě chytla panická hrůza, co kdyby se stalo někomu něco doma. Nemoh bych nic dělat. To byly asi nejhorší chvíle z celýho pobytu. Naštěstí netrvaly tak dlouho. Pak se mi stýskalo vždycky, když jsem mluvil s někým po icq, takže jsem to radši moc nedělal. Nejvíc mi chyběla asi rodina a mládež. Ale jak už jsem říkal, těch chvil, kdy jsem měl čas o tom trochu víc přemýšlet, nebylo tolik. Musím říct, že po celej pobyt nade mnou Pán držel ochrannou ruku. Jinak by to tak úžasný nikdy nemohlo být.
Doporučil bys takovou zkušenost?
Určitě jo. Byl to skvělej rok a dal mi hrozně moc. Samo se tam staly i věci, který bych nejradši vynechal. Ale celkově to byl jeden z nejlepších roků mého života.
Díky za rozhovor, Ondro!
Cestopisy
Tour de Moravie
Pavel Hanych
Zdravím tentokrát zvlášť všechny cykloturisty. S kolem sice nezajedete úplně všude, zato vzdálenosti se zkrátí a prožitky budou možná o to intenzivnější. Tuhle trasu zvládne i méně zdatný cyklista, neboť většinou vede po rovině či mírně z kopce. Pojedeme totiž podél řeky Moravy, a to z Olomouce až k Břeclavi. I když nás nečekají „výškové etapy“, rozhodně to nebude nuda. Zvlášť, pojedeme-li na sklonku léta či na začátku podzimu, kdy černozemě vydává ze svých útrob plody mnohé a výborné.
Začínáme v Olomouci, kam se i s kolem dobře dostanete vlakem. Podrobnější prohlídku města (která by stála za to) ovšem necháme na jindy a vydáme se z centra po cyklistické trase číslo 47 směrem na Tovačov. Až se vymotáme z města, čeká nás klidná cesta po silnicích nižších tříd, někdy i polních cestách (se slušným povrchem). Projedeme Dubem nad Moravou, kde podél silnice zrají znamenité hrušky, a zjistíme, že skoro všechna ostatní místa budou mít přinejmenším „implicitně“ v názvu „nad Moravou“. Jsme v místech, kde ničivé povodně v létě 1997 ošklivě zasáhly do života místních. Nové ulice, domy a jejich třpytivé fasády však jako by dávaly najevo, že se sem život vrátil. Působí to nadějně. V Tovačově se můžeme stavit na zámku s vysokou zdálky viditelnou „Spanilou“ věží a pokračovat (pořád po čtyřicet sedmičce) dál na Chropyni, kde je také rodiště (a památník) kubistického malíře a grafika Emila Filly. Odtud už není daleko do Kroměříže. V uličkách „Hanáckých Atén“ (jejichž zámecké zahrady jsou zapsány v seznamech UNESCO) si za setmění můžeme dát večeři a potom (dobře osvětleni, jak jinak) hledat za městem místo ke spánku (spát se dá i v hotelu, ale záleží na tom, jaký jste druh dobrodruha). My jsme zvolili krásné místo u Hrubého rybníka. Že jde o přísnou přírodní rezervaci, jsme zjistili až ráno, kdy na nás škaredě hrozily děti z mateřské školky, které tu byly na vycházce. Takže tady to určitě nezkoušejte.
Na druhý den vyrážíme dále na jih, pořád po cyklostezce č. 47. Objíždíme východní úpatí Chřib (pro koho by byla rovina až příliš fádní, může udělat odbočku a z Kvasic zamířit do ostrých kopců, projet Kostelany a Bunč a odtud se „skutálet“ do Starého Města). U Otrokovic cesta směřuje do luk a není vždy úplně jasné, kudy se ubírá. Tady se zeptejte místních, dobře vám poradí (pouze jste-li z Prahy, raději mírně změkčete přízvuk). U Napajedel se naše 47 dělí na dvě větve: východnější vede mírným odklonem od řeky a zavede vás do lehce zvlněného terénu vesnic na hradišťském Dolňácku. Ta druhá se naopak bude spíše držet Moravy a zavede vás na parádní asfaltové cyklostezky při Baťově kanálu. Obě větve se zase setkají na kraji Starého Města. Jakoby symbolicky: u míst velkomoravských kořenů, kde byly před více než tisíci lety tkány počátky křesťanství na Moravě. Máte-li víc času, lze odtud odbočit na Velehrad, pozoruhodné poutní místo s cyrilometodějskou tradicí, nebo ještě dál, na překrásný barokní zámek v Buchlovicích či vystoupat až ke starému hradu Buchlovu, o němž zpívá lidová píseň. Naše stezka s číslem 47 se za Starým Městem opět větví: východnější část zavede do Ostrožské Nové Vsi. Jedete-li na víc dnů, můžete odtud odbočit na jihovýchod a poznávat obce Horňácka. Západnější větev (přes Nedakonice) zase vybízí k výletům v oblastech vinařského Bzenecka a Kyjovska. Obojí by jistě vydalo na samostatné povídání. Pokud ovšem zůstaneme věrni trase při Moravě, budeme pokračovat na Veselí. Projedeme rodištěm Jana Skácela, obcí Znorovy (dnes správně Vnorovy) až ke Strážnici. Tady si můžeme prohlédnout třeba Skanzen lidové architektury. Přenocovat lze v kempu u zámeckého parku nebo pokračujeme po cyklostezce č. 46 do nedalekého Petrova, obce s významnou rezervací starých vinných sklepů, známých jako Petrovské Plže. Tady se můžeme stavit na večeři a na skleničku dobrého vína (či osvěžujícího burčáku, je-li právě jeho čas). Raději zde zakotvíme do rána.
Nazítří se rozhodneme podle aktuálních podmínek, času, chuti i únavy. Pokračovat lze po silnici směrem na Rohatec a odtud po staré známé čtyřicet sedmičce do Hodonína, kde se můžeme „nalodit“ na vlak. Pro ty, kdo by měli chuť jet dál, se nabízí pokračování podél řeky Moravy až k Břeclavi. Poznáte vinařský kraj Podluží třeba s archeologickou zastávkou v Mikulčicích (trasy č. 45 a 43). Jiná možnost je odbočit u Hodonína na Dubňany a odtud se vydat na Mutěnice a Čejkovice. Z Čejkovic vás pak nezapomenutelná cesta mezi vinohrady (kouzelná zvlášť při vinobraní) dovede do Vrbice, odkud s výhledem na Pálavu sjedete dolů do Bořetic, vesnice roku 2005 s recesistickou vinařskou Svobodnou republikou Kraví Hora. Odtud je to už jen kousek do Velkých Pavlovic a Zaječí, které leží na železničním koridoru Brno-Břeclav.
Celý úsek Olomouc - Hodonín měří zhruba 130 km, což by v daných podmínkách za víkend bez obtíží zvládla i pověstná „paní továrníková“. Kolik si přidáte, záleží jen na vás.
Ještě mnoho by se toho dalo sdělit o kraji právě popsaném i o dalších místech naší krásné země. Existuje ovšem také to, co je slovy těžko sdělitelné, to darované, co se smí a má prožít. K tomu vás z celého srdce zvu. Vždyť - jak napsal Jan Skácel v básni: „...vše, co věčného nám naposledy zbývá, je (...) stranou přivaděčů k dálnici...“
Pavel Hanych
Začínáme v Olomouci, kam se i s kolem dobře dostanete vlakem. Podrobnější prohlídku města (která by stála za to) ovšem necháme na jindy a vydáme se z centra po cyklistické trase číslo 47 směrem na Tovačov. Až se vymotáme z města, čeká nás klidná cesta po silnicích nižších tříd, někdy i polních cestách (se slušným povrchem). Projedeme Dubem nad Moravou, kde podél silnice zrají znamenité hrušky, a zjistíme, že skoro všechna ostatní místa budou mít přinejmenším „implicitně“ v názvu „nad Moravou“. Jsme v místech, kde ničivé povodně v létě 1997 ošklivě zasáhly do života místních. Nové ulice, domy a jejich třpytivé fasády však jako by dávaly najevo, že se sem život vrátil. Působí to nadějně. V Tovačově se můžeme stavit na zámku s vysokou zdálky viditelnou „Spanilou“ věží a pokračovat (pořád po čtyřicet sedmičce) dál na Chropyni, kde je také rodiště (a památník) kubistického malíře a grafika Emila Filly. Odtud už není daleko do Kroměříže. V uličkách „Hanáckých Atén“ (jejichž zámecké zahrady jsou zapsány v seznamech UNESCO) si za setmění můžeme dát večeři a potom (dobře osvětleni, jak jinak) hledat za městem místo ke spánku (spát se dá i v hotelu, ale záleží na tom, jaký jste druh dobrodruha). My jsme zvolili krásné místo u Hrubého rybníka. Že jde o přísnou přírodní rezervaci, jsme zjistili až ráno, kdy na nás škaredě hrozily děti z mateřské školky, které tu byly na vycházce. Takže tady to určitě nezkoušejte.
Na druhý den vyrážíme dále na jih, pořád po cyklostezce č. 47. Objíždíme východní úpatí Chřib (pro koho by byla rovina až příliš fádní, může udělat odbočku a z Kvasic zamířit do ostrých kopců, projet Kostelany a Bunč a odtud se „skutálet“ do Starého Města). U Otrokovic cesta směřuje do luk a není vždy úplně jasné, kudy se ubírá. Tady se zeptejte místních, dobře vám poradí (pouze jste-li z Prahy, raději mírně změkčete přízvuk). U Napajedel se naše 47 dělí na dvě větve: východnější vede mírným odklonem od řeky a zavede vás do lehce zvlněného terénu vesnic na hradišťském Dolňácku. Ta druhá se naopak bude spíše držet Moravy a zavede vás na parádní asfaltové cyklostezky při Baťově kanálu. Obě větve se zase setkají na kraji Starého Města. Jakoby symbolicky: u míst velkomoravských kořenů, kde byly před více než tisíci lety tkány počátky křesťanství na Moravě. Máte-li víc času, lze odtud odbočit na Velehrad, pozoruhodné poutní místo s cyrilometodějskou tradicí, nebo ještě dál, na překrásný barokní zámek v Buchlovicích či vystoupat až ke starému hradu Buchlovu, o němž zpívá lidová píseň. Naše stezka s číslem 47 se za Starým Městem opět větví: východnější část zavede do Ostrožské Nové Vsi. Jedete-li na víc dnů, můžete odtud odbočit na jihovýchod a poznávat obce Horňácka. Západnější větev (přes Nedakonice) zase vybízí k výletům v oblastech vinařského Bzenecka a Kyjovska. Obojí by jistě vydalo na samostatné povídání. Pokud ovšem zůstaneme věrni trase při Moravě, budeme pokračovat na Veselí. Projedeme rodištěm Jana Skácela, obcí Znorovy (dnes správně Vnorovy) až ke Strážnici. Tady si můžeme prohlédnout třeba Skanzen lidové architektury. Přenocovat lze v kempu u zámeckého parku nebo pokračujeme po cyklostezce č. 46 do nedalekého Petrova, obce s významnou rezervací starých vinných sklepů, známých jako Petrovské Plže. Tady se můžeme stavit na večeři a na skleničku dobrého vína (či osvěžujícího burčáku, je-li právě jeho čas). Raději zde zakotvíme do rána.
Nazítří se rozhodneme podle aktuálních podmínek, času, chuti i únavy. Pokračovat lze po silnici směrem na Rohatec a odtud po staré známé čtyřicet sedmičce do Hodonína, kde se můžeme „nalodit“ na vlak. Pro ty, kdo by měli chuť jet dál, se nabízí pokračování podél řeky Moravy až k Břeclavi. Poznáte vinařský kraj Podluží třeba s archeologickou zastávkou v Mikulčicích (trasy č. 45 a 43). Jiná možnost je odbočit u Hodonína na Dubňany a odtud se vydat na Mutěnice a Čejkovice. Z Čejkovic vás pak nezapomenutelná cesta mezi vinohrady (kouzelná zvlášť při vinobraní) dovede do Vrbice, odkud s výhledem na Pálavu sjedete dolů do Bořetic, vesnice roku 2005 s recesistickou vinařskou Svobodnou republikou Kraví Hora. Odtud je to už jen kousek do Velkých Pavlovic a Zaječí, které leží na železničním koridoru Brno-Břeclav.
Celý úsek Olomouc - Hodonín měří zhruba 130 km, což by v daných podmínkách za víkend bez obtíží zvládla i pověstná „paní továrníková“. Kolik si přidáte, záleží jen na vás.
Ještě mnoho by se toho dalo sdělit o kraji právě popsaném i o dalších místech naší krásné země. Existuje ovšem také to, co je slovy těžko sdělitelné, to darované, co se smí a má prožít. K tomu vás z celého srdce zvu. Vždyť - jak napsal Jan Skácel v básni: „...vše, co věčného nám naposledy zbývá, je (...) stranou přivaděčů k dálnici...“
Pavel Hanych
Recenze
Karamazovi
Petr Hrudka
Jste zvědaví, jak silně může děj hry z prken jeviště působit na diváky i na vztahy mezi herci? Běžte na Karamazovi. Základní linie filmu je tvořena pražskými herci z Dejvického divadla, kteří mají v ocelárnách na alternativním festivalu s tématem „Dostojevskij“ v polském Krakově zahrát představení Bratři Karamazovi. Děj, zabývající se otcovraždou, za níž je obviněn Dimitrij, syn starého Karamazova, je založen na vztazích mezi otcem, syny a jejich milenkami. Odráží se zde mimo jiné kontrast mezi hercem, hrajícím sám sebe a rolí v příběhu. Vyjímá se tu životní tragédie jednoho z polských diváků, jemuž umírá syn po úrazu. Do děje plného tajemství, co se stalo, napětí, co se děje, lásky, jak se v nich promítá, nenávisti, jak je přenášena z otce na syny, žárlivosti mezi nimi, zvratů způsobených okolnostmi, překvapení, co bude dít, zasahují konkrétní lidské charaktery, jak se vyjímají ve vypjatých situacích. Za zmínku stojí zejména Ivan Trojan, který si zahrál nejen sám sebe – plachého člověka, z něhož si kolegové dělají srandu, ale hlavně starého Karamazova, který společně se svým synem Ivanem, ateistou, řeší téma víry, které je zajímavě ukázáno přenesením do současné doby, vyřknutím, co se může stát, když popliveme obrázek papeže Jana Pavla II.... Tragédie plná dialogů mezi postavami, polemizujícími nad otázkami smrti člověka, obrazu zla – ďábla, či chtíče Fjodoroviče Karamazova po moci nad svými syny. Film Petra Zelenky ukazuje, že se dá divadelní hra cvičit kdekoli a za jakýchkoli okolností, proto je někdy nesnadné přijít na to, kdy si kolegové mezi sebou povídají jako kamarádi a kdy coby postavy z dramatu. A to i přesto, že jednoho z diváků zasáhne smrt v rodině. Zážitek podtrhuje hudba, která vtáhne do příběhu, ale i skvělá kamera a kulisy starých oceláren.
Recenze
Orangutan v továrně
Olcha Richterová
Lubor Kasal (1958) se ani ve své sedmé básnické sbírce nebojí velmi výrazně provokovat. Záleží na osobním nastavení laskavého čtenáře, jak tu provokaci přijme. V reakci může nastat pocit nevolnosti až nutkání na zvracení stejně jako záchvaty bezbřehého smíchu. Nebo něco mezi tím – pousmání nad surrealistickými slovními kejkli a uznalé pokývnutí nad povedenými parafrázemi jiných textů a zdařenou parodií. Jen ten mlhavý matný temný dojem, že kniha nemá smysl, ne a ne do slizu se podít.
Začátek mě přitom navnadil: Každej má pocit, že je šampion, a nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný. To bude pěkně osobní celospolečenská kritika, možná o krizičce středního věku, říkala jsem si. Verše do bláta orchidej/ po ránu odchrchlej zase ukazovaly na vskutku originální rýmy. Postupné odhalování Ježíšova příběhu (parafrázovaného zrozením orangutánka v továrně, který ve dvanácti letech v údivu stojí před stroji a pak tráví štyrycet dní na jeřábu) bylo špikované např. masalovou žílou, tukem, který smývá hříchy světa a já ty. Logika z rodu složitá vnitřní. Imaginace nezměrná.
Mezi nejzdařilejší části řadím parodii na starozákonní rodokmeny (A první byl obr Grandgousier,/ .../ který zplodil předsedu České obce oportunistické/ který zplodil ženu Brouk, jež byla Rajčetovou chotí in memoriam,/ která zplodila Ivana Matouška, jenž byl první, kdo měl ego,/ ...) – míra srozumitelnosti pro dnešního čtenáře je u obou textů zhruba stejná. Jen jsme ještě, králíčci, nemluvili o tom, zda vás to bavilo. Mě při předčítání nahlas nakonec ano, protože přes veškeré hluboké a skryté poselství je Orangutan v továrně hlavně zplozencem slovního vtipu a jednoho místa jménem Prdec.
delší verze recenze vyjde i na webu atemporevue.cz
Začátek mě přitom navnadil: Každej má pocit, že je šampion, a nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný. To bude pěkně osobní celospolečenská kritika, možná o krizičce středního věku, říkala jsem si. Verše do bláta orchidej/ po ránu odchrchlej zase ukazovaly na vskutku originální rýmy. Postupné odhalování Ježíšova příběhu (parafrázovaného zrozením orangutánka v továrně, který ve dvanácti letech v údivu stojí před stroji a pak tráví štyrycet dní na jeřábu) bylo špikované např. masalovou žílou, tukem, který smývá hříchy světa a já ty. Logika z rodu složitá vnitřní. Imaginace nezměrná.
Mezi nejzdařilejší části řadím parodii na starozákonní rodokmeny (A první byl obr Grandgousier,/ .../ který zplodil předsedu České obce oportunistické/ který zplodil ženu Brouk, jež byla Rajčetovou chotí in memoriam,/ která zplodila Ivana Matouška, jenž byl první, kdo měl ego,/ ...) – míra srozumitelnosti pro dnešního čtenáře je u obou textů zhruba stejná. Jen jsme ještě, králíčci, nemluvili o tom, zda vás to bavilo. Mě při předčítání nahlas nakonec ano, protože přes veškeré hluboké a skryté poselství je Orangutan v továrně hlavně zplozencem slovního vtipu a jednoho místa jménem Prdec.
delší verze recenze vyjde i na webu atemporevue.cz
Recenze
Bathory
Rút Junová
Film, který se rozběhl po českých a slovenských kinech dne 6.července 2008 a snad ještě běží. Myslím, že právě prosprintoval Kolínem.
Příběh „Čachtické paní“ Alžběty Báthory zajímavě pojatý slovenským režisérem Jurajem Jakubiskem. Troufalý Jura se totiž snaží ospravedlnit největší vražedkyni všech dob zapsanou v Guinessově knize rekordů! Také na to dostal značnou sumu, celých tři sta milionů Kč. Že by Alžběta nebyla tou obávanou vražedkyní používající příměs do koupele značky: „panenská krev“ ? Že by! Že by byla pouhou obětí intrik? Že by!! Že by byla pouze bohatá, krásná a chudokrevná? Že by!!!
Tak dost! Na to si už musíte přijít sami a v kině. Tedy pokud vám film už neuběhl.
Prozradit snad jen ještě mohu, že krve je tam dosti. (Pro studenty medicíny: Dojde i na pitvu!) Malebná krajinka zažije snad všechna roční období. K vidění jsou hrady slovenské i české, zejména Pernštejn. A samozřejmě nechybí ani krásný talián a ještě k tomu malíř!
I přes velkou výpravu, zajímavou myšlenku a krásného taliána jakoby tomuto filmu ale něco chybělo. Za celý film jsem se nestačila nudit, avšak po skončení jsem si nebyla jistá, co si z něj vlastně odnáším. Celý film je plný vjemů, jedním z mnoha témat jsou například protestanti versus katolíci. To mi ostatně také bylo záhadou - z celý protestantských Uher pomáhají hraběnce dva katoličtí mniši, kteří jsou v jejím kraji na výzvědách, ale jako jediní vidí pravdu. Vypráví se legenda, probíhá očišťování Alžběty a objevují se stále nové postavy. Možná je těch vjemů až příliš a žádný není tak velký, aby se stačil do lidské duše otisknout. Ale kdo ví, třeba jsem jen špatně hledala nebo se přejedla bonbonů…
Příběh „Čachtické paní“ Alžběty Báthory zajímavě pojatý slovenským režisérem Jurajem Jakubiskem. Troufalý Jura se totiž snaží ospravedlnit největší vražedkyni všech dob zapsanou v Guinessově knize rekordů! Také na to dostal značnou sumu, celých tři sta milionů Kč. Že by Alžběta nebyla tou obávanou vražedkyní používající příměs do koupele značky: „panenská krev“ ? Že by! Že by byla pouhou obětí intrik? Že by!! Že by byla pouze bohatá, krásná a chudokrevná? Že by!!!
Tak dost! Na to si už musíte přijít sami a v kině. Tedy pokud vám film už neuběhl.
Prozradit snad jen ještě mohu, že krve je tam dosti. (Pro studenty medicíny: Dojde i na pitvu!) Malebná krajinka zažije snad všechna roční období. K vidění jsou hrady slovenské i české, zejména Pernštejn. A samozřejmě nechybí ani krásný talián a ještě k tomu malíř!
I přes velkou výpravu, zajímavou myšlenku a krásného taliána jakoby tomuto filmu ale něco chybělo. Za celý film jsem se nestačila nudit, avšak po skončení jsem si nebyla jistá, co si z něj vlastně odnáším. Celý film je plný vjemů, jedním z mnoha témat jsou například protestanti versus katolíci. To mi ostatně také bylo záhadou - z celý protestantských Uher pomáhají hraběnce dva katoličtí mniši, kteří jsou v jejím kraji na výzvědách, ale jako jediní vidí pravdu. Vypráví se legenda, probíhá očišťování Alžběty a objevují se stále nové postavy. Možná je těch vjemů až příliš a žádný není tak velký, aby se stačil do lidské duše otisknout. Ale kdo ví, třeba jsem jen špatně hledala nebo se přejedla bonbonů…
Recenze
Tiger Lillies: Londýnský kabaret dobývá Prahu
Jan Škrob
Relativně krátce po osmé hodině večerní dne 18. září svým způsobem kultovní trojice šílených kabaretiérů z Londýna rozjela na prknech divadla Archa svou jedinečnou show. Ať už hráli dlouhé balady s klavírem (těch bylo více, než jsem očekával) nebo úderné punkové písně, ve kterých frontman Martyn Jacques většinou hrál na akordeon a ve dvou nebo třech písních také brnkal na ukulele, dokázali vytvořit velmi silnou a zcela unikátní atmosféru. Tiger Lillies dovedou člověka děsit, dojímat i rozesmívat a často to dělají všechno najednou. Velký podíl na tom mají Jacquesovy často vulgární texty z prostředí londýnského podsvětí a dramatická složka vystoupení. Divák je pak svědkem toho, jak Jacques hraje na klavír velkým černým umělým penisem nebo jak zpívá o tom, jak rád shazuje nemluvňata ze schodů, zatímco Adrian Huge divoce mlátí do bicích dětskou panenkou.
Martyn Jacques byl nalíčený jako Smrt, mezi písničkami mluvil jen velmi zřídka a po celou dobu koncertu se tvářil teatrálně znechuceně a zrůdně. Bubeník Adrian Huge fungoval jako herec například v písni Gluttony (Obžerství), kterou doprovázel neuvěřitělně věrně nechutnými zvuky, nebo v Bangin' in the Nails (Zatloukat hřebíky), kde nejdřív s tamburínou-trnovou korunou na hlavě ztvárňoval ukřižovaného Krista, aby pak v závěru písně svou bicí soupravu rozbil umělohmotnými palicemi. Kontrabasista Adrian Stout svůj nástroj v některých písních vyměňoval za theremin nebo pilu, ale dramaticky se projevoval jen málo.
Koncert Tiger Lillies byl zkrátka nezapomenutelným zážitkem.
Martyn Jacques byl nalíčený jako Smrt, mezi písničkami mluvil jen velmi zřídka a po celou dobu koncertu se tvářil teatrálně znechuceně a zrůdně. Bubeník Adrian Huge fungoval jako herec například v písni Gluttony (Obžerství), kterou doprovázel neuvěřitělně věrně nechutnými zvuky, nebo v Bangin' in the Nails (Zatloukat hřebíky), kde nejdřív s tamburínou-trnovou korunou na hlavě ztvárňoval ukřižovaného Krista, aby pak v závěru písně svou bicí soupravu rozbil umělohmotnými palicemi. Kontrabasista Adrian Stout svůj nástroj v některých písních vyměňoval za theremin nebo pilu, ale dramaticky se projevoval jen málo.
Koncert Tiger Lillies byl zkrátka nezapomenutelným zážitkem.
|
|
|
|
|
|