archiv
OBSAH:
Ježíšku, chci kostel místo shopingparku
Nehleď na víno, králi
Chvála Boží
O životním směřování
Zátiší s houpacím koněm
Násilí a fanatismus
hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný
Adam Katona
Nevíte, co pod stromeček?
Ochrana autorských práv
Metoda používání rozumu
Za jarem do Brazílie
Nevíte, co pod stromeček?
První advent v Tokiu
Střípky_10
Když v Ostravě padá listí
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Ježíšku, chci kostel místo shopingparku
Luboš Kratochvíl
Tak už se nám zase dobývají do peněženek. Devatenácté svobodné Vánoce. Vím, dlouholetým čtenářům Bratrstva už musím připadat nenápaditě, ale nemůžu si pomoct. Zvlášť, když je toto vydání o životním směřování. Demokracii je pěkných devatenáct a zrovna letos jako by tápala, kterým směrem se vydá. Co do vyspělosti předvánočního trhu už má ale dávno jasno. Uši zalehlé rolničkami máme při nákupech snad už od konce září. Co na tom, že letos z druhé strany dotírá světová finanční krize a po Novém roce může být spousta lidí bez práce. Ještě si to - naposledy - užijeme. A prostoru je čím dál víc.
Tak třeba v Praze na Pankráci otevřeli nové nákupní centrum právě v době stoupající horečky. Četl jsem o tom jeden článek z pohledu architektonického a nestačil se divit. Autorka citovala primátorova slova, že "na Pankráci stávala rotunda svatého Pankráce, pak barokní kostel. Dnes tu stojí Arkády," a doplnila je svým lakonickým konstatováním: "Posun v potřebách lidí prostě změnit nelze."
Uf, milý Ježíšku. Věřím, že Tobě nic není nemožné. Změň nákupní centra zpátky na kostely a dopřej čtenářům Bratrstva pokojné Vánoce i požehnaný nový rok.
Tak třeba v Praze na Pankráci otevřeli nové nákupní centrum právě v době stoupající horečky. Četl jsem o tom jeden článek z pohledu architektonického a nestačil se divit. Autorka citovala primátorova slova, že "na Pankráci stávala rotunda svatého Pankráce, pak barokní kostel. Dnes tu stojí Arkády," a doplnila je svým lakonickým konstatováním: "Posun v potřebách lidí prostě změnit nelze."
Uf, milý Ježíšku. Věřím, že Tobě nic není nemožné. Změň nákupní centra zpátky na kostely a dopřej čtenářům Bratrstva pokojné Vánoce i požehnaný nový rok.
Ester
Nehleď na víno, králi
Jaroslav F. Pechar
V tuto chvíli vidíme slavného panovníka obklopeného zástupem nohsledů a pochlebovačů, kteří mu neopomenou neustále připomínat, že on je tu ten nejdůležitější a bez jeho svolení nesmí nikdo nic a jeho příkazy jsou zákonem celé země. A dlužno také dodat, že panovníka vidíme silně přiopilého.
Souběžně s těmito oslavami pak probíhají obdobné slavnosti pro ženy, ty pak zaštiťuje svoji skvělou přítomností první dáma perské veleříše, královna Vašti. Panovník je ve velmi dobrém rozmaru, protože oslava se zjevně vydařila. A přiopilý král se rozhodl dodat celé slavnosti ráz ještě slavnostnější. Leč jak je psáno v knize Přísloví (23,29nn): Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak? Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj. Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Do královského hrdla vklouzlo ten večer mnoho vína, jenže to opilecké hadí štípnutí - protože jde o krále - dopadá na hlavy druhých. Jakoby náhodou jsou v knize Přísloví postavena dvě hned vedle sebe (20,1-2) Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není. S tím bychom souhlasili a těžko je nám souhlasit s opilým Achašveróšem, který se opilecky dožaduje příchodu manželky. Jenže hned následující verš říká: „Král budí hrůzu, jako když zařve mladý lev; kdo ho rozlítí, hřeší sám proti sobě.“ A neřeší se, jestli je král opilý, nebo ne. Královské slovo je nezvratitelné, jak se s tím v knize Ester ještě setkáme. A přinejmenším v tuto chvíli nikoho nezajímá, jestli toto slovo bylo proneseno v opilosti a nebo ne. Komu že zbude po opilosti „Ach“ a „Běda“? Opilci? Tentokrát ne, protože když se opije král, pak ono „ach“ a „běda“ snadno dopadne na hlavy nevinných. Proto čteme v knize přísloví i toto slovo (31,4n): „Nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných.“
Achašveróš se o Boží nařízení nikdy nezajímal a v tuto chvíli už vůbec ne. Jeho zájem je namířen někam úplně jinam. Opilý král se mátožně zvedá ze svého lehátka a volá, nechť se dostaví královna Vašti s královskou korunou. Dle rabínských pramenů oděná jen do té královské koruny. Není se co divit, že se jí nechce. Oslavy v ženské části probíhají pod jejím vedením dozajista neméně vesele, jako v části vyhrazené pro muže. A ona se teď má jít ukazovat opilým hodovníkům, aby jí okukovali jak otrokyni na trhu! A navracející se otroci vyřizují králi, že je to sice pěkné, že po ní Achašveróš jakožto manžel touží, ale v této situaci se jeho žena Vašti zdráhá přijít…
Příběh se rozvíjí, ale tady stojí za to se zastavit. Možná to zní mravokárně, ale to slovo, že se nehodí být pijany vína a toužit po opojném nápoji, ono to není na škodu připomenout třeba i jiným lidem než jen králům a vládcům… :-)
Souběžně s těmito oslavami pak probíhají obdobné slavnosti pro ženy, ty pak zaštiťuje svoji skvělou přítomností první dáma perské veleříše, královna Vašti. Panovník je ve velmi dobrém rozmaru, protože oslava se zjevně vydařila. A přiopilý král se rozhodl dodat celé slavnosti ráz ještě slavnostnější. Leč jak je psáno v knize Přísloví (23,29nn): Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak? Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj. Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Do královského hrdla vklouzlo ten večer mnoho vína, jenže to opilecké hadí štípnutí - protože jde o krále - dopadá na hlavy druhých. Jakoby náhodou jsou v knize Přísloví postavena dvě hned vedle sebe (20,1-2) Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není. S tím bychom souhlasili a těžko je nám souhlasit s opilým Achašveróšem, který se opilecky dožaduje příchodu manželky. Jenže hned následující verš říká: „Král budí hrůzu, jako když zařve mladý lev; kdo ho rozlítí, hřeší sám proti sobě.“ A neřeší se, jestli je král opilý, nebo ne. Královské slovo je nezvratitelné, jak se s tím v knize Ester ještě setkáme. A přinejmenším v tuto chvíli nikoho nezajímá, jestli toto slovo bylo proneseno v opilosti a nebo ne. Komu že zbude po opilosti „Ach“ a „Běda“? Opilci? Tentokrát ne, protože když se opije král, pak ono „ach“ a „běda“ snadno dopadne na hlavy nevinných. Proto čteme v knize přísloví i toto slovo (31,4n): „Nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných.“
Achašveróš se o Boží nařízení nikdy nezajímal a v tuto chvíli už vůbec ne. Jeho zájem je namířen někam úplně jinam. Opilý král se mátožně zvedá ze svého lehátka a volá, nechť se dostaví královna Vašti s královskou korunou. Dle rabínských pramenů oděná jen do té královské koruny. Není se co divit, že se jí nechce. Oslavy v ženské části probíhají pod jejím vedením dozajista neméně vesele, jako v části vyhrazené pro muže. A ona se teď má jít ukazovat opilým hodovníkům, aby jí okukovali jak otrokyni na trhu! A navracející se otroci vyřizují králi, že je to sice pěkné, že po ní Achašveróš jakožto manžel touží, ale v této situaci se jeho žena Vašti zdráhá přijít…
Příběh se rozvíjí, ale tady stojí za to se zastavit. Možná to zní mravokárně, ale to slovo, že se nehodí být pijany vína a toužit po opojném nápoji, ono to není na škodu připomenout třeba i jiným lidem než jen králům a vládcům… :-)
Téma
Chvála Boží
Pavel Jun
Mluvili jsme celý rok o konfliktech. Nakonec se ještě pokusíme o výhled. Jak to s konflikty (a to znamená s celým životem) může dopadnout? Mám pro vás dva happy endy. Velký a malý.
Malý happy end – obnovená rezonance
Když vezmete dvě kytary – na jednu zahrajete tón, tak druhá se zachvěje, zachytí ten tón a vrátí ho. Tomu se říká rezonance.
Kytary to asi nijak neprožívají, ale když se tohle stane člověku – když vnímám, co se děje, chvěje v Tobě, něco podobného se zachvěje ve mně, já Ti rozumím (!), a tuším, že to na mě vidíš a já zase vidím, co to pro Tebe znamená – tak to je velmi hluboko sahající pocit štěstí. A paradoxně se to stane i tehdy, když to chvění je plné bolesti, smutku…
To se může stát. Obnovená rezonance. Vnímám Tebe, rozechvěješ mé srdce, a já zase Tvoje…
Velký happy end – chvála Boží
Nejprve dvojí vzpomínka: Jeden z nejvíc terapeutických zážitků pro mě byl společný zpěv. V pracovní skupině kolegů – po dnu plném práce, dohadů, někdy i nedorozumění a marné touhy opravdu porozumět – jsme zpívávali. A hlasy šly tak prostě a samozřejmě dohromady, setkávaly se na melodické lince i ve vícehlasu i v slovech… To bylo!
V našem kostele se v apsidě tísnily dvě stovky zpěváků z Holandska a ten zvuk, co se nese kostelem! (Neprodal jsem sice potom svou kytaru a silný kvalitní aparát, hraji na ně dál, ale… takhle uzdravující krásný zvuk jak tenkrát v našem kostele, to jsem nikde jinde neslyšel.) To bylo!
Tak něco takhle se má stát docela Nakonec – podle jistých indicií, náznaků a „zaslíbení“. V poslední knize bible, v Zjevení sv. Jana, kde se zachycuje nejdelší možný výhled, se dohlédne až Na Konec… a co byste tam čekali? Zástup, který zpívá společně jednu píseň. (přečtěte si aspoň kapitoly 7 a 15 a pak konec knihy)
Ne každá píseň by Nakonec dávala smysl. Důležité je – o Kom a Komu se zpívá.
Tahle se zpívá o Beránkovi – který vrátil zkušenost rezonance mezi lidi v nevypsatelné hloubce a plnosti. Ta zkušenost (s Ježíšem Kristem) zůstala mezi lidmi a děje se znovu a znovu (píši teď o Duchu svatém a církvi).
A ta Poslední Písnička je o tom, že to bylo v Poslání Božím a Jemu se zpívá. Podstatou té písničky je radost z té situace… která rozechvěje celý Vesmír jednou písní… a když naši radost znovu zachytí Bůh a vrátí ji zpátky… TO teprve BUDE!!!
Přijměte tedy prosím toto upozornění na dvojí happy end. Jako výhled naděje pro naše osobní životy a pro celý svět.
Nepřátelům happy endů
A pro Vás, kteří máte potíž s happy endy… ještě jednou – sečtěte si tohle trojí.
- je tu tušení osobní zkušenosti (nakonec každého člověka) s rezonancí. Najdete ji určitě i v sobě určitě (když si dáte práci).
- Je tu svědectví (Ježíš Kristus), které tímto směrem ukazuje a je velmi zřetelné. Může se k vám dostat – nebo vy k němu (zajděte do kostela, otevřete bibli).
- A jen Takhle… všechno dává smysl. Bez toho… škoda slov.
Malý happy end – obnovená rezonance
Když vezmete dvě kytary – na jednu zahrajete tón, tak druhá se zachvěje, zachytí ten tón a vrátí ho. Tomu se říká rezonance.
Kytary to asi nijak neprožívají, ale když se tohle stane člověku – když vnímám, co se děje, chvěje v Tobě, něco podobného se zachvěje ve mně, já Ti rozumím (!), a tuším, že to na mě vidíš a já zase vidím, co to pro Tebe znamená – tak to je velmi hluboko sahající pocit štěstí. A paradoxně se to stane i tehdy, když to chvění je plné bolesti, smutku…
To se může stát. Obnovená rezonance. Vnímám Tebe, rozechvěješ mé srdce, a já zase Tvoje…
Velký happy end – chvála Boží
Nejprve dvojí vzpomínka: Jeden z nejvíc terapeutických zážitků pro mě byl společný zpěv. V pracovní skupině kolegů – po dnu plném práce, dohadů, někdy i nedorozumění a marné touhy opravdu porozumět – jsme zpívávali. A hlasy šly tak prostě a samozřejmě dohromady, setkávaly se na melodické lince i ve vícehlasu i v slovech… To bylo!
V našem kostele se v apsidě tísnily dvě stovky zpěváků z Holandska a ten zvuk, co se nese kostelem! (Neprodal jsem sice potom svou kytaru a silný kvalitní aparát, hraji na ně dál, ale… takhle uzdravující krásný zvuk jak tenkrát v našem kostele, to jsem nikde jinde neslyšel.) To bylo!
Tak něco takhle se má stát docela Nakonec – podle jistých indicií, náznaků a „zaslíbení“. V poslední knize bible, v Zjevení sv. Jana, kde se zachycuje nejdelší možný výhled, se dohlédne až Na Konec… a co byste tam čekali? Zástup, který zpívá společně jednu píseň. (přečtěte si aspoň kapitoly 7 a 15 a pak konec knihy)
Ne každá píseň by Nakonec dávala smysl. Důležité je – o Kom a Komu se zpívá.
Tahle se zpívá o Beránkovi – který vrátil zkušenost rezonance mezi lidi v nevypsatelné hloubce a plnosti. Ta zkušenost (s Ježíšem Kristem) zůstala mezi lidmi a děje se znovu a znovu (píši teď o Duchu svatém a církvi).
A ta Poslední Písnička je o tom, že to bylo v Poslání Božím a Jemu se zpívá. Podstatou té písničky je radost z té situace… která rozechvěje celý Vesmír jednou písní… a když naši radost znovu zachytí Bůh a vrátí ji zpátky… TO teprve BUDE!!!
Přijměte tedy prosím toto upozornění na dvojí happy end. Jako výhled naděje pro naše osobní životy a pro celý svět.
Nepřátelům happy endů
A pro Vás, kteří máte potíž s happy endy… ještě jednou – sečtěte si tohle trojí.
- je tu tušení osobní zkušenosti (nakonec každého člověka) s rezonancí. Najdete ji určitě i v sobě určitě (když si dáte práci).
- Je tu svědectví (Ježíš Kristus), které tímto směrem ukazuje a je velmi zřetelné. Může se k vám dostat – nebo vy k němu (zajděte do kostela, otevřete bibli).
- A jen Takhle… všechno dává smysl. Bez toho… škoda slov.
Téma
O životním směřování
Petr Pokorný
Kam směřuje náš život, jak jej máme utvářet? Docela dobře to umíme, když jde o krátkodobé cíle: Naučit se nějaký cizí jazyk, dokončit školu, šetřit na byt atd. Náročnější je utváření vztahů: Hledání životního partnera vyžaduje určitou strategii, mladí manželé musí vědomě formovat svůj vztah k rodičům a základní pravidla výchovy svých dětí, starší manželé musejí pracovat na svém vztahu k vnukům a každý musí hledat svou roli na pracovišti. Hodně nám pomůže tradice a nápodoba toho, jak se chovaly předchozí generace. I tady se však musíme rozhodovat a hledat, podle jakého zákona a jakých pravidel máme jednat.
Životní strategie
Tím se dostáváme k další, závažnější oblasti – k vlastní životní strategii. Člověk je jediná bytost, která svůj život dovede nazírat jako celek a přemýšlet o tom, jaký má smysl a čemu slouží. Další generaci? Které? Má sloužit budování spravedlivé beztřídní společnosti? Brr, to známe a víme, jak to se službou takovým krásným ideálům dopadá. Máme sloužit fungujícímu konzumu? O tom víme, že nás to k štěstí
nepřivede. Pozor, teď to přijde: Posmrtnému životu? To je zbožné, ne? Ne. Svět je svět Boží a Bohu na něm záleží. Nekonečný posmrtný život by ztratil smysl a stal by se trestem.
Tahle poslední věta je signálem toho, co bude naší obšírnější odpovědí: Jako křesťané musíme vědět (1) jak se správné životní směřování projevuje a jak je lidská naděje strukturována a především (2) kde je její záruka.
Život věčný
(1) V konkrétním rozhodování bychom se měli učit u Ježíše. Když čteme evangelia, vidíme, že se zastával dětí, žen („muže a ženu učinil je Bůh…A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“), nemocných, i cizinců ( například Samařanů). Podle toho lze po chvíli uvažování poměrně snadno stanovit, co máme podporovat a co potlačovat. Skutečný (historický) Ježíš je zpětnou vazbou naší orientace v dějinách, naší životní strategie a našeho rozhodování. Jestliže věříme, že na Božím soudu obstojíme pro svou důvěru v Boha, na něhož se odvolával Ježíš (ospravedlnění z víry), neznamená to, že nebudeme souzeni. Znamená to jen, že nebudeme odsouzeni, ale souzeni budeme (2K 5,10) a budeme se muset vzdát všeho, co neodpovídá základu, jímž je Ježíš Kristus (1K 3,11-15).
„Věčný život“ je struktura naděje, není to nekonečné pokračování života v čase. Věčnost znamená, že celý lidský život se před Bohem stane přítomností a bude konfrontován s životy ostatních lidí. Cílem lidských cest je podle Bible společenství Boha a člověka a společenství lidí, které tomu odpovídá – „království Boží“. Ne tedy splynutí s Bohem, ale společenství. To si zapamatujme.
To je východisko, z něhož musí vycházet naše další uvažování, má-li být křesťanské: Lidský život není určen k tomu, aby byl nástrojem k dosažení čehokoli jiného, třeba by to bylo definováno jako něco krásného a nad-lidského. Ne, podle Boží vůle je každý člověk cílem jeho díla a nesmí být učiněn nástrojem něčeho jiného ne-lidského. To neznamená, že nic jiného nemá smysl. Znamená to jen, že smysl všeho ostatního je závislý na tom, jak slouží tomu, co je cílem Božích cest s lidmi. Jednotlivé předměty, ideje, umění, technika, vzdělání, společenství národa i nejrůznější tradice – to všechno by mělo podléhat soudu, jehož normou a měřítkem je to, co jako závdavek cíle a dovršení života prožíváme při večeři Páně, při eucharistické slavnosti v kostele. Tam jsme si všichni rovni před Bohem, umíme si odpustit a uvědomujeme si na kom jsme závislí. Když vedle tohoto společenství postavíme ostatní skutečnosti života a dějin, lze dobře posoudit, v čem jsou tahle všechna díla užitečná a v čem jsou předmětem falešné úcty.
Naděje skrze Ježíše Krista
(2) Kde ale je záruka toho, že to, co Ježíš reprezentuje má budoucnost? Východiskem je křesťanské vyznání. I naše víra vznikla tak, že někdo nám výslovně nebo svým stylem života naznačil co pro něj Ježíš znamená, že je jím ovlivněný a že to je pro něho nadějí. To je svědectví. Projevem Ježíšova vzkříšení bylo po velikonocích a je dodnes tedy právě to, že ukřižovaný Ježíš působí dál a získává si srdce i mysli lidí. Svědectví není důkaz, ale je-li spojené s osobním zaujetím svědka a shoduje-li se s nezávislým svědectvím dalších svědků, musíme je brát vážně. Domyslíme-li, co znamená toto Ježíšovo působení, dojdeme k tomu, že to, co nazýváme vzkříšením, je Ježíšovou rehabilitací a závdavkem konečného cíle a smyslu, toho, co tu ještě není, ale co již zasahuje do našeho života. Jako shrnutí může sloužit slovo apoštola Pavla: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, tak jako se mne zmocnil Kristus Ježíš“ (Fp 3,12).
Životní strategie
Tím se dostáváme k další, závažnější oblasti – k vlastní životní strategii. Člověk je jediná bytost, která svůj život dovede nazírat jako celek a přemýšlet o tom, jaký má smysl a čemu slouží. Další generaci? Které? Má sloužit budování spravedlivé beztřídní společnosti? Brr, to známe a víme, jak to se službou takovým krásným ideálům dopadá. Máme sloužit fungujícímu konzumu? O tom víme, že nás to k štěstí
nepřivede. Pozor, teď to přijde: Posmrtnému životu? To je zbožné, ne? Ne. Svět je svět Boží a Bohu na něm záleží. Nekonečný posmrtný život by ztratil smysl a stal by se trestem.
Tahle poslední věta je signálem toho, co bude naší obšírnější odpovědí: Jako křesťané musíme vědět (1) jak se správné životní směřování projevuje a jak je lidská naděje strukturována a především (2) kde je její záruka.
Život věčný
(1) V konkrétním rozhodování bychom se měli učit u Ježíše. Když čteme evangelia, vidíme, že se zastával dětí, žen („muže a ženu učinil je Bůh…A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“), nemocných, i cizinců ( například Samařanů). Podle toho lze po chvíli uvažování poměrně snadno stanovit, co máme podporovat a co potlačovat. Skutečný (historický) Ježíš je zpětnou vazbou naší orientace v dějinách, naší životní strategie a našeho rozhodování. Jestliže věříme, že na Božím soudu obstojíme pro svou důvěru v Boha, na něhož se odvolával Ježíš (ospravedlnění z víry), neznamená to, že nebudeme souzeni. Znamená to jen, že nebudeme odsouzeni, ale souzeni budeme (2K 5,10) a budeme se muset vzdát všeho, co neodpovídá základu, jímž je Ježíš Kristus (1K 3,11-15).
„Věčný život“ je struktura naděje, není to nekonečné pokračování života v čase. Věčnost znamená, že celý lidský život se před Bohem stane přítomností a bude konfrontován s životy ostatních lidí. Cílem lidských cest je podle Bible společenství Boha a člověka a společenství lidí, které tomu odpovídá – „království Boží“. Ne tedy splynutí s Bohem, ale společenství. To si zapamatujme.
To je východisko, z něhož musí vycházet naše další uvažování, má-li být křesťanské: Lidský život není určen k tomu, aby byl nástrojem k dosažení čehokoli jiného, třeba by to bylo definováno jako něco krásného a nad-lidského. Ne, podle Boží vůle je každý člověk cílem jeho díla a nesmí být učiněn nástrojem něčeho jiného ne-lidského. To neznamená, že nic jiného nemá smysl. Znamená to jen, že smysl všeho ostatního je závislý na tom, jak slouží tomu, co je cílem Božích cest s lidmi. Jednotlivé předměty, ideje, umění, technika, vzdělání, společenství národa i nejrůznější tradice – to všechno by mělo podléhat soudu, jehož normou a měřítkem je to, co jako závdavek cíle a dovršení života prožíváme při večeři Páně, při eucharistické slavnosti v kostele. Tam jsme si všichni rovni před Bohem, umíme si odpustit a uvědomujeme si na kom jsme závislí. Když vedle tohoto společenství postavíme ostatní skutečnosti života a dějin, lze dobře posoudit, v čem jsou tahle všechna díla užitečná a v čem jsou předmětem falešné úcty.
Naděje skrze Ježíše Krista
(2) Kde ale je záruka toho, že to, co Ježíš reprezentuje má budoucnost? Východiskem je křesťanské vyznání. I naše víra vznikla tak, že někdo nám výslovně nebo svým stylem života naznačil co pro něj Ježíš znamená, že je jím ovlivněný a že to je pro něho nadějí. To je svědectví. Projevem Ježíšova vzkříšení bylo po velikonocích a je dodnes tedy právě to, že ukřižovaný Ježíš působí dál a získává si srdce i mysli lidí. Svědectví není důkaz, ale je-li spojené s osobním zaujetím svědka a shoduje-li se s nezávislým svědectvím dalších svědků, musíme je brát vážně. Domyslíme-li, co znamená toto Ježíšovo působení, dojdeme k tomu, že to, co nazýváme vzkříšením, je Ježíšovou rehabilitací a závdavkem konečného cíle a smyslu, toho, co tu ještě není, ale co již zasahuje do našeho života. Jako shrnutí může sloužit slovo apoštola Pavla: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, tak jako se mne zmocnil Kristus Ježíš“ (Fp 3,12).
Literární citace
Zátiší s houpacím koněm
Můj kůň mne nesl dál a dál tou neproniknutelnou mlhou. Tuším, že po celé délce jedné strany cesty se táhne temný, hustý les. Mlha na druhé straně je ještě hustší a nedává mi možnost ani se dotápat k cestě.
Nevidím nic než potem pokrytou hřívu svého koně a své znehybnělé ruce držící otěže, vím však už dávno, že jenom předstírám, že řídím svého koně, zatímco ve skutečnosti plně spoléhám na jeho moudrost.
Zkoumavě vyhledává pevnou půdu a klade jednu nohu před druhou, zatímco zvuk jeho kopyt se zdá odměřovat čas. Ten zvuk je vše, co slyším v prázdnotě, kterou mne nese.
Pojednou můj kůň zařehtá a jeho hlas se odráží, jak se zdá, od blízkých skal – i když si nemohu být zcela jist, že nějaké Skály jsou skutečně nablízku -, neboť ozvěna vrací ono ržání. Opakuje se a pojednou si uvědomuji, že ozvěna, která má přece slábnou a nakonec kdesi zmizet, naopak zní jako něco, co se přibližuje.
A už slyším též údery jiných kopyt, jež odpovídají krokům mého koně. A znenadání slyším také lidský hlas, vycházející odkudsi z mlhy, a vím, že v sedle koně, který nás právě míjí, musí sedět také jezdec.
Odpovídám na jeho volání a on se mi opět snaží něco povědět. Nerozumíme však jeden druhému, protože žádný z nás nezná jazyk druhého. Snad mi chce říci, že zabloudil, a že jako já, neví, kde vlastně je. Ale možná také, že mi hledí sdělit něco důležitého, co by mi mohlo pomoci dostat se z mlhy. Kdybychom se viděli, mohli bychom se možná dorozumět znameními, přestože máme potíže se jazykem druhého. Týž pohyb rukou může však též pro každého z nás znamenat něco jiného.
Voláme na sebe navzájem dál v té neproniknutelné mlze, naše koně však už dávno zaržáli jeden druhému naposledy, jakoby na rozloučenou, a naše hlasy také slábnou, až nakonec neslyším už hlas druhého jezdce a on mne jistě také už neslyší.
A pak, vyčerpán dlouhou jízdou, usínám v sedle, a když procitnu, držím ve ztuhlých prstech otěže mého Pegasa.
Nevidím nic než potem pokrytou hřívu svého koně a své znehybnělé ruce držící otěže, vím však už dávno, že jenom předstírám, že řídím svého koně, zatímco ve skutečnosti plně spoléhám na jeho moudrost.
Zkoumavě vyhledává pevnou půdu a klade jednu nohu před druhou, zatímco zvuk jeho kopyt se zdá odměřovat čas. Ten zvuk je vše, co slyším v prázdnotě, kterou mne nese.
Pojednou můj kůň zařehtá a jeho hlas se odráží, jak se zdá, od blízkých skal – i když si nemohu být zcela jist, že nějaké Skály jsou skutečně nablízku -, neboť ozvěna vrací ono ržání. Opakuje se a pojednou si uvědomuji, že ozvěna, která má přece slábnou a nakonec kdesi zmizet, naopak zní jako něco, co se přibližuje.
A už slyším též údery jiných kopyt, jež odpovídají krokům mého koně. A znenadání slyším také lidský hlas, vycházející odkudsi z mlhy, a vím, že v sedle koně, který nás právě míjí, musí sedět také jezdec.
Odpovídám na jeho volání a on se mi opět snaží něco povědět. Nerozumíme však jeden druhému, protože žádný z nás nezná jazyk druhého. Snad mi chce říci, že zabloudil, a že jako já, neví, kde vlastně je. Ale možná také, že mi hledí sdělit něco důležitého, co by mi mohlo pomoci dostat se z mlhy. Kdybychom se viděli, mohli bychom se možná dorozumět znameními, přestože máme potíže se jazykem druhého. Týž pohyb rukou může však též pro každého z nás znamenat něco jiného.
Voláme na sebe navzájem dál v té neproniknutelné mlze, naše koně však už dávno zaržáli jeden druhému naposledy, jakoby na rozloučenou, a naše hlasy také slábnou, až nakonec neslyším už hlas druhého jezdce a on mne jistě také už neslyší.
A pak, vyčerpán dlouhou jízdou, usínám v sedle, a když procitnu, držím ve ztuhlých prstech otěže mého Pegasa.
Náboženství a násilí
Násilí a fanatismus
Pavel Hošek
V posledních letech dochází na celém světě ke strmému nárůstu náboženského terorismu.
V 90. letech otřásla americkou veřejností série atentátů proti potratovým klinikám, které zosnovali křesťanští teroristé. Další křesťanští teroristé vyhodili v roce 1995 do povětří vládní budovu v Oklahoma City. Zahynulo téměř 170 lidí. V roce 1994 postřílel židovský terorista v hebronské mešitě více než třicet muslimů, což byla odpověď na podobně hrůzné činy palestinských džihadistů. Sikhští separatisté v Indii spáchali v devadesátých letech sérii strašných teroristických činů. Hrozný atentát 11. září 2001 byl jenom jedním z celé řady útoků muslimských teroristů na symboly západní kultury. V roce 2008 dochází k protikřesťanským pogromům ze strany hinduistických nacionalistů v Indii. Co se to děje?
Žijeme v pluralitním světě, zeměkoule se stává pestrobarevnou globální vesnicí. Mnozí lidé ale z této kulturní situace nemají radost. Pluralitu vnímají jako ohrožení, jako ztrátu tradičních jistot, jako chvění půdy pod nohama. Srdce mnoha současníků obestírá plíživá úzkost nejistoty. Vzrůstá poptávka po ztraceném ráji jistoty, po pevném zakotvení, po bezpečném a útulném příbytku pro utrmácené duše.
A právě tento ztracený ráj nabízejí „sektáři“ a „fundamentalisté“. Odpovídají na hluboké a oprávněné potřeby současné generace. Fundamentalistické skupiny nabízejí kýžené ostrovy bezpečí v moři nejistoty. A často to dělají s těmi nejlepšími úmysly a navíc úspěšně. Fundamentalisté totiž mohou být zcela mírumilovní, laskaví a „neškodní“, mohou se spokojit se znovunalezeným rájem a prostě se z něj společně těšit.
Problém nastává v okamžiku, kdy se fundamentalista rozhodne své ideály prosadit, tedy vnutit vlastní černobílou vizi celému lidstvu. Tehdy se z něj stává fanatik. Fanatik netouží jen po bezpečí, zakotvení a jistotě. Potřebuje své ideje uplatnit. Nebude hotov a nenalezne klidu, dokud celý svět nepřijme jeho vizi. Trpí „šílenstvím jedné myšlenky“. Fanatická víra totiž prahne po sebepotvrzení, vyznačuje se „rozzuřenou neústupností jednoznačnosti“. Fanatik týrá sebe i své okolí „mravním terorem“, součástí jeho psychického profilu je „vášeň po dokonalosti“, bývá to člověk bez humoru, tvrdý jako skála.
Fanatik pochopitelně většinou naráží ve svém okolí na nepochopení a odpor. To v něm zákonitě posílí pocity ponížení a křivdy. Jeho mučivé vnitřní napětí se potom často promění v hořkost a agresivní hněv. Obvykle dřív nebo později začne vyhlížet konkrétního viníka, symbolického reprezentanta Zla. Obvykle nakonec ukáže prstem na hlavního nositele zkaženosti a zvrácenosti světa. Na Židy, Romy, Američany, náboženské nebo etnické menšiny, státní úřady nebo potratové kliniky.
A tehdy přichází zlověstný zkrat. Fanatik totiž podléhá kouzlu prastarého mýtu o očistné moci násilí. Poskvrněnou tvář světa je třeba zkropit krví oběti, aby mohl být nastolen kýžený řád. V kosmické bitvě Dobra a Zla není místa pro slitování. Vlastní pochyby musí být přehlušeny militantním „výkřikem po dokonalosti“, teroristickým činem.
Právě v těchto souvislostech dávají smysl bombové útoky na potratové kliniky v USA, útoky muslimských teroristů na instituce západních zemí, či protikřesťanské pogromy hinduistických nacionalistů v Indii.
Fanatikové agresivními činy přebíjejí vlastní strach a úzkost. Odpovědí na fanatismus proto není ateistická skepse, ale spíše dospělá víra a z ní pramenící odvaha žít s nedokonalostí a nejistotou.
V 90. letech otřásla americkou veřejností série atentátů proti potratovým klinikám, které zosnovali křesťanští teroristé. Další křesťanští teroristé vyhodili v roce 1995 do povětří vládní budovu v Oklahoma City. Zahynulo téměř 170 lidí. V roce 1994 postřílel židovský terorista v hebronské mešitě více než třicet muslimů, což byla odpověď na podobně hrůzné činy palestinských džihadistů. Sikhští separatisté v Indii spáchali v devadesátých letech sérii strašných teroristických činů. Hrozný atentát 11. září 2001 byl jenom jedním z celé řady útoků muslimských teroristů na symboly západní kultury. V roce 2008 dochází k protikřesťanským pogromům ze strany hinduistických nacionalistů v Indii. Co se to děje?
Žijeme v pluralitním světě, zeměkoule se stává pestrobarevnou globální vesnicí. Mnozí lidé ale z této kulturní situace nemají radost. Pluralitu vnímají jako ohrožení, jako ztrátu tradičních jistot, jako chvění půdy pod nohama. Srdce mnoha současníků obestírá plíživá úzkost nejistoty. Vzrůstá poptávka po ztraceném ráji jistoty, po pevném zakotvení, po bezpečném a útulném příbytku pro utrmácené duše.
A právě tento ztracený ráj nabízejí „sektáři“ a „fundamentalisté“. Odpovídají na hluboké a oprávněné potřeby současné generace. Fundamentalistické skupiny nabízejí kýžené ostrovy bezpečí v moři nejistoty. A často to dělají s těmi nejlepšími úmysly a navíc úspěšně. Fundamentalisté totiž mohou být zcela mírumilovní, laskaví a „neškodní“, mohou se spokojit se znovunalezeným rájem a prostě se z něj společně těšit.
Problém nastává v okamžiku, kdy se fundamentalista rozhodne své ideály prosadit, tedy vnutit vlastní černobílou vizi celému lidstvu. Tehdy se z něj stává fanatik. Fanatik netouží jen po bezpečí, zakotvení a jistotě. Potřebuje své ideje uplatnit. Nebude hotov a nenalezne klidu, dokud celý svět nepřijme jeho vizi. Trpí „šílenstvím jedné myšlenky“. Fanatická víra totiž prahne po sebepotvrzení, vyznačuje se „rozzuřenou neústupností jednoznačnosti“. Fanatik týrá sebe i své okolí „mravním terorem“, součástí jeho psychického profilu je „vášeň po dokonalosti“, bývá to člověk bez humoru, tvrdý jako skála.
Fanatik pochopitelně většinou naráží ve svém okolí na nepochopení a odpor. To v něm zákonitě posílí pocity ponížení a křivdy. Jeho mučivé vnitřní napětí se potom často promění v hořkost a agresivní hněv. Obvykle dřív nebo později začne vyhlížet konkrétního viníka, symbolického reprezentanta Zla. Obvykle nakonec ukáže prstem na hlavního nositele zkaženosti a zvrácenosti světa. Na Židy, Romy, Američany, náboženské nebo etnické menšiny, státní úřady nebo potratové kliniky.
A tehdy přichází zlověstný zkrat. Fanatik totiž podléhá kouzlu prastarého mýtu o očistné moci násilí. Poskvrněnou tvář světa je třeba zkropit krví oběti, aby mohl být nastolen kýžený řád. V kosmické bitvě Dobra a Zla není místa pro slitování. Vlastní pochyby musí být přehlušeny militantním „výkřikem po dokonalosti“, teroristickým činem.
Právě v těchto souvislostech dávají smysl bombové útoky na potratové kliniky v USA, útoky muslimských teroristů na instituce západních zemí, či protikřesťanské pogromy hinduistických nacionalistů v Indii.
Fanatikové agresivními činy přebíjejí vlastní strach a úzkost. Odpovědí na fanatismus proto není ateistická skepse, ale spíše dospělá víra a z ní pramenící odvaha žít s nedokonalostí a nejistotou.
Cože, Bože?
hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný
Aleš Mostecký
Martin Justýn: Dialog s Čechem Bujným
Bujný: Jak bude po smrti? Bude vůbec něco? A co? A jaké vyhlídky má celý tenhle náš svět? Neskončí v nějaké šílené katastrofě? Vědci bijí na poplach, ekologická krize sílí. Atomovky získávají další a další často nevyzpytatelné státy. Brr, hrůza!
Martin: Občas se mi taky motají hlavou takové otázky. To asi každému z nás. I ve vyznání víry na konec padne, co se konce týká: „Hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.“ To nevypadá na katastrofický scénář, to není pouhé nic. To je naděje!
Bujný: Hříchů odpuštění? Fajn! Tak já si můžu dělat, co chci, a ono se to pak stejně smaže. Třeba když se vyzpovídám, jo?
Martin: Ne. Hřích nejsou jen ty naše špatnosti, omyly i sviňárny. Hřích je i zlo, které nás spoutává, zotročuje. A tomu bude učiněna přítrž, bude s konečnou platností vymazáno. Už nebude důvod k pláči ani ke strachu, už nebude nesvobody, kdy člověk zatlačen do kouta nemůže jinak, než jednat špatně.
Bujný: To nezní špatně. Ale co to těla z mrtvých vzkříšení? Nějaký klonování či co?
Martin: Taky ne. Spíš restaurace. Musím zchladit tvé nadšení, hospoda přímo ne. I když známe od Ježíše pár podobenství o hostině, svatebním veselí a tak. Restaurace ve smyslu obnovení toho, co pominulo, co jsme zničili. A pokud jde o tělo, to je součást mé osobnosti, mého já. Jako že se nás tahle naděje každého osobně týká. Jak to bude přesně vypadat, to nevím, ani si to konkrétně představovat nepotřebuju.
Bujný: Ale ta věčnost, nebude to nuda? Nekonečnej život?
Martin: Život je to nejcennější, co máme. O ten jde, o ten se celou dobu našeho života hraje. Věčnost je protiklad času, jako je nebe protikladem země, jako Bůh proti člověku. Život v Boží blízkosti určitě nuda nebude. Amen - ano, ano, je na to fakt spolehnutí.
(podobnost s jakýmkoli dialogem je čistě náhodná)
Bujný: Jak bude po smrti? Bude vůbec něco? A co? A jaké vyhlídky má celý tenhle náš svět? Neskončí v nějaké šílené katastrofě? Vědci bijí na poplach, ekologická krize sílí. Atomovky získávají další a další často nevyzpytatelné státy. Brr, hrůza!
Martin: Občas se mi taky motají hlavou takové otázky. To asi každému z nás. I ve vyznání víry na konec padne, co se konce týká: „Hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.“ To nevypadá na katastrofický scénář, to není pouhé nic. To je naděje!
Bujný: Hříchů odpuštění? Fajn! Tak já si můžu dělat, co chci, a ono se to pak stejně smaže. Třeba když se vyzpovídám, jo?
Martin: Ne. Hřích nejsou jen ty naše špatnosti, omyly i sviňárny. Hřích je i zlo, které nás spoutává, zotročuje. A tomu bude učiněna přítrž, bude s konečnou platností vymazáno. Už nebude důvod k pláči ani ke strachu, už nebude nesvobody, kdy člověk zatlačen do kouta nemůže jinak, než jednat špatně.
Bujný: To nezní špatně. Ale co to těla z mrtvých vzkříšení? Nějaký klonování či co?
Martin: Taky ne. Spíš restaurace. Musím zchladit tvé nadšení, hospoda přímo ne. I když známe od Ježíše pár podobenství o hostině, svatebním veselí a tak. Restaurace ve smyslu obnovení toho, co pominulo, co jsme zničili. A pokud jde o tělo, to je součást mé osobnosti, mého já. Jako že se nás tahle naděje každého osobně týká. Jak to bude přesně vypadat, to nevím, ani si to konkrétně představovat nepotřebuju.
Bujný: Ale ta věčnost, nebude to nuda? Nekonečnej život?
Martin: Život je to nejcennější, co máme. O ten jde, o ten se celou dobu našeho života hraje. Věčnost je protiklad času, jako je nebe protikladem země, jako Bůh proti člověku. Život v Boží blízkosti určitě nuda nebude. Amen - ano, ano, je na to fakt spolehnutí.
(podobnost s jakýmkoli dialogem je čistě náhodná)
Uchu pro potěchu
Adam Katona
Benjamín Skála
Nejmladším písničkářem v mém výběru je Adam Katona. Narodil se 10. srpna 1986 v Pardubicích. Vystudoval střední pedagogickou školu v Litomyšli, bydlel v Přelouči, dnes bydlí v Selmicích u Chvaletic. Loni mu vyšlo první album s patnácti písničkami – Pod lampou skloněnou u Indies Happy Trails Records. Dopracoval se k němu zajímavým způsobem, úplně jinak, než ostatní písničkáři v tomto seriálu. Zatímco např. Martina Trchová hraje od mala na folkových festivalech, Janu Vébrovou objevil na zapadlém undergroundovém festivalu můj známý Vláďa Steinbauer, nahrál ji na video a nahrávku ukázal ve vydavatelství Indies Records, Adama Katonu objevil slavný publicista Jiří Černý. Po jednom jeho poslechovém pořadu v Litomyšli v únoru roku 2005 za ním Adam Katona přišel a dal mu k posouzení svou šestipísničkovou demonahrávku. Takových nahrávek dostává Jiří Černý spoustu, tuhle si však pustil hned na cestě domů v autě a poslouchal ji pořád dokola až do Prahy. Některé písničky z nahrávky pak začal pouštět v rozhlase a na svých poslechových pořadech, kde jsem díky němu Adama Katonu zaregistroval i já. Adam totiž skládá poměrně hodně (materiálu měl v době vydání debutu prý na další tři alba), ale koncertuje spíše vzácněji. Jiří Černý, který je s Adamem od té doby v čilé korespondenci, o něm tvrdí, že to je jeho největší objev od roku 2001, kdy Radůza vydala album Andělové z nebe, které je podle všeho výrazně lepší než její demo z roku 1994 (a tuto laťku Radůza stále drží). Také ho někdy srovnává s Karel Krylem (tato podobnost mě nejvíce zasáhne u písničky Škoda že nebydlíš přes ulici). Jiní hudební publicisté Černého nadšení tolik nesdílejí, to ale nic nemění na tom, že je Adam Katona zajímavým písničkářem.
Adam Katona umí hrát na více hudebních nástrojů, ale doprovází se na kytaru. Jediným hostem na albu je producent Richard Jan Müller, Adamův učitel z Litomyšle (někdy s ním i hraje na koncertech), který ho doprovází na různé nástroje ve zhruba polovině písní alba. Navíc jsou Katonovy písně často dlouhé (celková délka alba je přes 65 minut, průměrná délka skladby je tedy přes 4 minuty) s nezvykle mohutnými proudy slov, poslech alba přesto nenudí. Je to dáno mj. tím, že Adam Katona umí složit a zazpívat zajímavé melodie. Texty jsou také velmi povedené, plné zajímavých, ale těžko vysvětlitelných obrazů. Autorovy nálady a pocity ale přenášejí spolehlivě. Zpívá písně milostné (Korále z rybízu: „Upletu ti lásko má / korále z rybízu ze vzoru ze záclon“), duchovní, existenciální (Hradecká: „Před sokolovnou deska kdo zahynul v Mauthausenu / co jsem snídal dneska na to už si nevzpomenu / o nic mi nejde o nic moc“; Pod lampou skloněnou / hrají si stíny honěnou / ... projdou si stíny proměnu). Nechává se také inspirovat krajinou Polabí. Občas jen trochu nesedí rýmy, to by se mohlo časem spravit. Trochu mi to vadí snad jen v Písni kapitána Noe, která sice hudebně připomene Jaromíra Nohavicu (ten má, mimochodem, na svém nejnovějším albu také píseň Noe), ale text v refrénu obsahuje ne příliš povedenou slovní hříčku ve stylu, který se žel v současnosti dost ujímá. Škoda toho, text je jinak dobrý včetně citace známé „já mám kocábku náram náramnou“ (když vrátil jsem se zpátky do známých krajů / kde si v pohodě pomalu zraju / takže už dlouho nejsem dnešní / tak jako ty jsi zralou třešní / dělník tě natrhá bedýnku zvážejí / zlatku mu zaplatí pozve pár přátel a zavřou šenk).
Adam Katona umí hrát na více hudebních nástrojů, ale doprovází se na kytaru. Jediným hostem na albu je producent Richard Jan Müller, Adamův učitel z Litomyšle (někdy s ním i hraje na koncertech), který ho doprovází na různé nástroje ve zhruba polovině písní alba. Navíc jsou Katonovy písně často dlouhé (celková délka alba je přes 65 minut, průměrná délka skladby je tedy přes 4 minuty) s nezvykle mohutnými proudy slov, poslech alba přesto nenudí. Je to dáno mj. tím, že Adam Katona umí složit a zazpívat zajímavé melodie. Texty jsou také velmi povedené, plné zajímavých, ale těžko vysvětlitelných obrazů. Autorovy nálady a pocity ale přenášejí spolehlivě. Zpívá písně milostné (Korále z rybízu: „Upletu ti lásko má / korále z rybízu ze vzoru ze záclon“), duchovní, existenciální (Hradecká: „Před sokolovnou deska kdo zahynul v Mauthausenu / co jsem snídal dneska na to už si nevzpomenu / o nic mi nejde o nic moc“; Pod lampou skloněnou / hrají si stíny honěnou / ... projdou si stíny proměnu). Nechává se také inspirovat krajinou Polabí. Občas jen trochu nesedí rýmy, to by se mohlo časem spravit. Trochu mi to vadí snad jen v Písni kapitána Noe, která sice hudebně připomene Jaromíra Nohavicu (ten má, mimochodem, na svém nejnovějším albu také píseň Noe), ale text v refrénu obsahuje ne příliš povedenou slovní hříčku ve stylu, který se žel v současnosti dost ujímá. Škoda toho, text je jinak dobrý včetně citace známé „já mám kocábku náram náramnou“ (když vrátil jsem se zpátky do známých krajů / kde si v pohodě pomalu zraju / takže už dlouho nejsem dnešní / tak jako ty jsi zralou třešní / dělník tě natrhá bedýnku zvážejí / zlatku mu zaplatí pozve pár přátel a zavřou šenk).
EkOko
Nevíte, co pod stromeček?
Magdalena Férová
V minulém čísle ekooka jsem slibovala, že v tomto čísle budu psát o bioodpadech... Jenže, Vánoce se blíží a s nimi nebezpečí ekologické katastrofy. Nejen spousta blikajících žároviček (obrovská spotřeba energie), koledy kam vkročíte (znečištění životního prostředí hlukem), mnoho cest autem do hypermarketů pro dárky (znečištění ovzduší), spousta balicího papíru (budoucí odpad), narychlo vybrané dárky (budoucí odpad)... OK, OK... Končím. Nehodlám lamentovat nad tím, jak jsou Vánoce svátky konzumu. Jen chci nabídnout, jak jim trochu odlehčit. Inspiroval mě k tomu leták od ČSOP Veronica „Ježíšku, letos bez odpadu!.“ (www.veronica.cz/vanoce). Bylo v něm spousta nápadů, jak o Vánocích udělat radost svým blízkým, ale i vzdáleným, a přitom nezatěžovat životní prostředí. Tak vám některé z nich předávám a přidávám něco svého.
Nápad udělat si pro větší klid Vánoce bez dárků, ten někdy zazněl snad v každé rodině. Nemusíme to ale brát zas tak radikálně. Stačí se nad dárky zamyslet. Nehmotné dárky mají někdy větší váhu než ty váhově výraznější.
Spíš než novým vysavačem uděláme mamince radost poukázkou na větší než malé množství hodin úklidu. Sestře zase poukázkou na pár hodin hlídání dětí. Jiným malým papírovým dárkem mohou být vstupenky na koncert, výstavu, poukázka na masáž, permanentka do bazénu či příslib letního kurzu angličtiny.
Vlastnoručně vyrobené dárky mají v sobě něco, co sebelepší koupený postrádá. Ne každý maluje obrazy nebo píše básně či písně, ale můžeme třeba vypěstovat vlastní kytku, nasušit houby, naložit okurky nebo utopence, vytvořit šperk, něco ušít, vyřezat, stlouct. Také oprava dávno vlastněných věcí se počítá jako dárek – např. natřete nebo nechte opravit starý nábytek, dejte zarámovat obraz.
Při výběru dárků také můžeme myslet nejen na obdarovaného, ale i na jeho výrobce. Nákupem výrobků chráněných dílen, výrobků Fair Trade nebo produktu z nabídky neziskových organizací zajistíte radost až trojnásobnou - výrobci, sobě a obdarovanému. Na tyto organizace si vzpomeňme nejen při shánění dárků, ale i vánočních přání, svíček, ozdobiček na strom a balících papírů.
Při nákupu dárků hleďme na původ a na „značku“. Dovolím si citovat výše zmíněný článek: „Nakupujeme místní produkty či výrobky z blízka a z místních surovin, biopotraviny, výrobky se značkou ekologicky šetrný výrobek, výrobky ze dřeva, které nesou certifikát FSC pro šetrné lesnictví, oblečení z biobavlny, potraviny a rukodělné výrobky se značkou Fair Trade. Nákupem těchto výrobků propagujeme šetrnost a povzbuzujeme firmy, aby výrobky s deklarovanou šetrností produkovaly.“ Také regionální výrobky si zaslouží podporu. V orientaci nám mohou sloužit různé regionální ochranné známky (www.domaci-vyrobky.cz).
Výběrem dárků, výzdoby a jídla můžeme ovlivnit i množství vzniklého odpadu. Koupě věcí z bazarů nebo second handů je bohulibýmí znovuvyužitím výrobků. Ani za dárky zabalené do balicího papíru od loňských Vánoc se nemusíme stydět. Pokud použité věci navíc něčím ozvláštníme či výtvarně zkrášlíme, dostanou nové kouzlo.
V dnešní době je myslím největším darem čas. Je navíc naprosto ekologicky šetrný. Jakým způsobem ho někomu darujete, to závisí na vás.
Nápad udělat si pro větší klid Vánoce bez dárků, ten někdy zazněl snad v každé rodině. Nemusíme to ale brát zas tak radikálně. Stačí se nad dárky zamyslet. Nehmotné dárky mají někdy větší váhu než ty váhově výraznější.
Spíš než novým vysavačem uděláme mamince radost poukázkou na větší než malé množství hodin úklidu. Sestře zase poukázkou na pár hodin hlídání dětí. Jiným malým papírovým dárkem mohou být vstupenky na koncert, výstavu, poukázka na masáž, permanentka do bazénu či příslib letního kurzu angličtiny.
Vlastnoručně vyrobené dárky mají v sobě něco, co sebelepší koupený postrádá. Ne každý maluje obrazy nebo píše básně či písně, ale můžeme třeba vypěstovat vlastní kytku, nasušit houby, naložit okurky nebo utopence, vytvořit šperk, něco ušít, vyřezat, stlouct. Také oprava dávno vlastněných věcí se počítá jako dárek – např. natřete nebo nechte opravit starý nábytek, dejte zarámovat obraz.
Při výběru dárků také můžeme myslet nejen na obdarovaného, ale i na jeho výrobce. Nákupem výrobků chráněných dílen, výrobků Fair Trade nebo produktu z nabídky neziskových organizací zajistíte radost až trojnásobnou - výrobci, sobě a obdarovanému. Na tyto organizace si vzpomeňme nejen při shánění dárků, ale i vánočních přání, svíček, ozdobiček na strom a balících papírů.
Při nákupu dárků hleďme na původ a na „značku“. Dovolím si citovat výše zmíněný článek: „Nakupujeme místní produkty či výrobky z blízka a z místních surovin, biopotraviny, výrobky se značkou ekologicky šetrný výrobek, výrobky ze dřeva, které nesou certifikát FSC pro šetrné lesnictví, oblečení z biobavlny, potraviny a rukodělné výrobky se značkou Fair Trade. Nákupem těchto výrobků propagujeme šetrnost a povzbuzujeme firmy, aby výrobky s deklarovanou šetrností produkovaly.“ Také regionální výrobky si zaslouží podporu. V orientaci nám mohou sloužit různé regionální ochranné známky (www.domaci-vyrobky.cz).
Výběrem dárků, výzdoby a jídla můžeme ovlivnit i množství vzniklého odpadu. Koupě věcí z bazarů nebo second handů je bohulibýmí znovuvyužitím výrobků. Ani za dárky zabalené do balicího papíru od loňských Vánoc se nemusíme stydět. Pokud použité věci navíc něčím ozvláštníme či výtvarně zkrášlíme, dostanou nové kouzlo.
V dnešní době je myslím největším darem čas. Je navíc naprosto ekologicky šetrný. Jakým způsobem ho někomu darujete, to závisí na vás.
Právnická KPZ
Ochrana autorských práv
Olga Navrátilová
veřejné promítání filmů, koncerty, plesy
„Všechna práva výrobců a vlastníků autorských práv k dílu jsou vyhrazena. Bez souhlasu je výroba kopií, pronájem, půjčování, veřejné promítání a jiné šíření záznamu trestné,“ stojí na obalu DVD k filmu, který bychom rádi promítli na seniorátním setkání mládeže. A skutečně, promítáním filmu z DVD před třicítkou shromážděných mládežníků daleko překračuje jeho užití pro osobní potřebu a je tedy třeba získat svolení výrobce, příp. distributora. Jejich jména jsou uvedena na obalu, zbytek lze dohledat na internetu. Bohužel v některých případech omezil výrobce distributora pouze k určitým způsobům šíření filmu, mezi něž veřejné promítání nepatří. (Úvod a diskuse po filmu nic nezachrání.) Více informací včetně kontaktů na mnohé distributory lze získat na stránkách České protipirátské unie (www.cpufilm.cz).
Vyřešit otázku autorských práv je nutno i při akcích, jejichž součástí je hudební produkce. Vzhledem k tomu, že by kvůli šíři repertoáru bylo značně obtížné získávat svolení jednotlivých autorů, poskytují souhlas tzv. kolektivní správci práv. Před pořádáním koncertu či plesu, na němž má znít hudba, je třeba do deseti dnů před jejich konáním poslat oznámení sdružení OSA, které sdružuje hudebníky-autory. V případě použití reprodukované hudby je třeba též oznámit pořádání akce sdružení Intergram, které zastupuje hudebníky-výkonné umělce. Výše odměny, kterou je třeba zaplatit, se liší podle druhu akce, počtu návštěvníků, ceny vstupenky atd. Formuláře, výše poplatků i přesný postup je možno nalézt na webových stránkách těchto sdružení: www.osa.cz, www.intergram.cz.
„Všechna práva výrobců a vlastníků autorských práv k dílu jsou vyhrazena. Bez souhlasu je výroba kopií, pronájem, půjčování, veřejné promítání a jiné šíření záznamu trestné,“ stojí na obalu DVD k filmu, který bychom rádi promítli na seniorátním setkání mládeže. A skutečně, promítáním filmu z DVD před třicítkou shromážděných mládežníků daleko překračuje jeho užití pro osobní potřebu a je tedy třeba získat svolení výrobce, příp. distributora. Jejich jména jsou uvedena na obalu, zbytek lze dohledat na internetu. Bohužel v některých případech omezil výrobce distributora pouze k určitým způsobům šíření filmu, mezi něž veřejné promítání nepatří. (Úvod a diskuse po filmu nic nezachrání.) Více informací včetně kontaktů na mnohé distributory lze získat na stránkách České protipirátské unie (www.cpufilm.cz).
Vyřešit otázku autorských práv je nutno i při akcích, jejichž součástí je hudební produkce. Vzhledem k tomu, že by kvůli šíři repertoáru bylo značně obtížné získávat svolení jednotlivých autorů, poskytují souhlas tzv. kolektivní správci práv. Před pořádáním koncertu či plesu, na němž má znít hudba, je třeba do deseti dnů před jejich konáním poslat oznámení sdružení OSA, které sdružuje hudebníky-autory. V případě použití reprodukované hudby je třeba též oznámit pořádání akce sdružení Intergram, které zastupuje hudebníky-výkonné umělce. Výše odměny, kterou je třeba zaplatit, se liší podle druhu akce, počtu návštěvníků, ceny vstupenky atd. Formuláře, výše poplatků i přesný postup je možno nalézt na webových stránkách těchto sdružení: www.osa.cz, www.intergram.cz.
Šachový kůň radí
Metoda používání rozumu
Miki Erdinger
„Je ta moje opravdu ta pravá ?“ „Fakt chci být s tím mým celý život?“ „Teda, ta holka je fakt hezká…hmmm.“ „Tak tenhle kluk si určitě po sobě uklízí všechny ponožky…“
Jojo, v každém vztahu si říkáme, zda jsme si vybrali správně. A do toho (pokud teda nesedíme stále spořádaně doma) potkáváme nové a nové lidi, kteří nás mohou zaujmout. Padneme si do noty. Jsme naladěni na stejnou vlnu. Máme stejný zájem. A už si vymýšlíme, jak by to bylo super. A začínáme pochybovat, zda by to nebylo lepší než „s tím co máme doma“. A pokud jsme ryzí srdcaři a emoce nám zaplavují rozumové vnímání, máme problém….
A je nějaká cesta jak z toho ven? Použít rozum. Pokud jste se nerozhodli budovat konečný vztah, pokud jste sami sobě, nebo svému protějšku neslíbili, že s ním budete na celý život, tak máte určitý manipulační prostor a pokud omezíte negativní dopady na partnera při rozchodu, můžete relativně v klidu experimentovat. Ale i tak myslete na to, na co by měli myslet všichni, kteří se již rozhodli. Na světě neexistuje ideální člověk. S každým se budete někdy dohadovat, na každém vám bude vždy něco vadit. A někdy to bude za týden, někdy za měsíc, někdy za rok nebo dva. A tak pokud budujete vztah, který zvládá překonávat všechny nesváry, byla by škoda jej zničit jen díky týdnu, měsíci či roku „krásného vztahu“, který stejně nebude tím nejideálnějším….
Jojo, v každém vztahu si říkáme, zda jsme si vybrali správně. A do toho (pokud teda nesedíme stále spořádaně doma) potkáváme nové a nové lidi, kteří nás mohou zaujmout. Padneme si do noty. Jsme naladěni na stejnou vlnu. Máme stejný zájem. A už si vymýšlíme, jak by to bylo super. A začínáme pochybovat, zda by to nebylo lepší než „s tím co máme doma“. A pokud jsme ryzí srdcaři a emoce nám zaplavují rozumové vnímání, máme problém….
A je nějaká cesta jak z toho ven? Použít rozum. Pokud jste se nerozhodli budovat konečný vztah, pokud jste sami sobě, nebo svému protějšku neslíbili, že s ním budete na celý život, tak máte určitý manipulační prostor a pokud omezíte negativní dopady na partnera při rozchodu, můžete relativně v klidu experimentovat. Ale i tak myslete na to, na co by měli myslet všichni, kteří se již rozhodli. Na světě neexistuje ideální člověk. S každým se budete někdy dohadovat, na každém vám bude vždy něco vadit. A někdy to bude za týden, někdy za měsíc, někdy za rok nebo dva. A tak pokud budujete vztah, který zvládá překonávat všechny nesváry, byla by škoda jej zničit jen díky týdnu, měsíci či roku „krásného vztahu“, který stejně nebude tím nejideálnějším….
Rozhovor
Za jarem do Brazílie
Marie Medková
1. Co od cesty do Brazílie čekáš?
2. Jaké tam bude počasí?
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
6. Jak vypadá kávová plantáž?
7. Jak velká bude rodina, ve které budeš bydlet?
8. Jak si představuješ Limeiru a Sao Paulo?
Martina
před:
1. Čekám poznání něčeho nového, jiné země, kultury, životních podmínek. Díky tomu, že nejdeme s cestovní kanceláří, doufám poznáme Brazílii opravdu z jiné perspektivy a dostaneme se jí trochu “pod kůži” - jak jen to za dva týdny jde. A k tomu všemu duchovní povzbuzení a sblížení s báječnými lidmi. Možná odbourání předsudků. Ale myslím, že to nebude mít přínos jen v osobní rovině. Při setkání tří skupin z jiných národů se může kromě výše uvedeného stát prostě leccos:)
2. Bude jaro, cítím to v kostech!
3. Přibližný program známe, tak asi kávová plantáž a Sao Paulo – na to se fakt těším!!!
4. Ovládám základní fráze: vyčistit si zuby, děkuji a mnohokrát děkuji
5. Horkem a temperamentem pulzující země. A zaručeně tam všude voní skvělá káva. To natuty!
6. Kávovník jsem jaktěživ neviděla – něco jako vinice?
7. Otec (45)
matka (43)
dítě č. 1 (8)
dítě č. 2 (13)
dítě č. 3 (18)
8. Tak podle fotek by mohla být Limeira velká asi jako Brno, Uprostřed mrakodrapy, na okrajích chudo. No a Sao Paulo asi to samé v o hodně větším, zmatenějším a špinavějším vydání – všude spousta lidí a pestrost ve všech jejích významech
po:
1. Určitě to byla nezaplatitelná zkušenost. Spousta zážitků a konfrontace s odlišným kulturním prostředím. Srovnala jsem si v hlavě hodně věcí. Viděli jsme nevídané a slyšeli neslýchané:) Spousta nových známých a pocit, že se člověk může cítit jako doma a mezi svými i na opačném konci planety.
2. Až na pár chladnějších dní bylo krásně teplo, v noci zima. Někdy byla tak vysoká vlhkost vzduchu, že stačilo pohnout malíčkem a už jsem byla celá mokrá.
3. Těžko z těch mnoha zážitků vyzvednout jeden, ale pro mě to asi bylo Sao Paulo. Neuvěřitelná městská džungle, všude kolem hýkající lidé, divoce jezdící auta a do výšky šplhající mrakodrapy. Člověk se tím musí umět prosekat...
4. Zvládla bych se přivítat, navázat konverzaci a pokračovat dál na téma obuv...a pak bych se ještě rozloučila;)
5. Jedna z nejvyspělejších zemí Latinské Ameriky. Netroufám si ji ekonomicky srovnávat s Evropou. Řekla bych, že střední vrstva nebude tak rozsáhlá, jsou tam větší rozdíly mezi chudým a bohatším obyvatelstvem. Je to ale tak velká země, že každá oblast by si zasloužila svoji vlatní charakteristiku, oblasti se mohou lišit asi tak, jako jednotlivé evropské státy. Počínaje přírodními podmínkami a vyspělostí konče. Šokující zjištění pro mě bylo, že tam povětšinou pijí rozpustné kafe a sladné jak cumel!!!
6. No jsou to keře jen o málo vyšší než člověk, vysázené v řadách. Skoro bych si jich nevšimla:)
7. Otec (52)
matka (52)
dítě č. 1 (24)
dítě č. 2 (16)
*věk je uváděn odvážným odhadem
8. Sao už jsem popsala výše, co bych snad ještě dodala, že je tam strašně moc bezdomovců a rozhodně se nevyplatí se tvářit jako turista:) Obyvatel tam žije 18 000 000! Limeira je v menším měřítku dost podobná. Výškové budovy tu slouží jen k bydlení a městská periferie je oddělena silničním okruhem. Tam to funguje jako v jiném světě, i když ty největší slumy se městu podařilo eliminovat.
Žanyn
před:
1. Upřímně řečeno nevím, co mám čekat, určitě to bude zkušenost. Doufám, že navážeme nějaké kontakty a poznáme brazilskou kulturu
2. Původně jsme čekali kolem 38 stupňů, ale teď tam hlásí 15
3. Nevím, to se ukáže, možná ten dlouhý let, uvidíme:)
4. Portugalsky neumím vůbec, pamatuju si jen “es kovaros denčis” = vyčistit si zuby, “obrigada”= děkuji
5. Brazílii považuji za zemi, která bude tak stejně vyspělá jako ta naše, ale myslím, že tam jsou veliké rozdíly mezi společenskými vrstvami obyvatel
6. Prý je trnitá, představuji si ji “líbeznou”, kafe mám ráda
7. Doufám, že budou čtyři, jako dárek jsem udělala 4 prostírání na stůl a taky doufám, že budou mít malé děti
8. Nevím, ale podle fotek velká města
po:
1. Co od cesty do BRA čekáš?
2. Jaké tam bylo počasí?
Bylo hezky, asi jsem si myslela, že bude mnohem tepleji, ale nakonec musím říct, že bylo akorát. Vžycky mě překvapilo, jak rychle se tam počasí mění nebo jak zázračně se udělalo hezky potom co jsme vystoupili z auta, když předtím celou dobu pršelo.
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
Mým největším zážitkem?.. to je těžké, myslím že to celé byl obří zážitek a nemůžu něco jmenovat, momentálně mě nic tak úplně nevyplývá, beru to jako celek.
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
Ne moc, něco jsme se, ale naučili např. ,,mujto bej nebo tudo bej, avo se boa nóče. a podobně.. jen takové ty běžné sranda slovíčka a samozřejmě taky SAUDŽI= Na zdraví :-)
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
Jediná správná chrakteristika Brazílie, dle toho co jsem zažila je : Brazílie je obří rozmanitá země!
6. Jak vypadá kávová plantáž?
Viděli jste někdy rybízový keř, tak je to trochu podobné kávovníky jsou přes 2 metry vysoké mají květy jako šeřík, moc nevoní, rozhodně ne po kávě. Ale jsou to sympatické rostliny.
7. Jak velká byla rodina, ve kt. si bydlela?
Byt ve kterém jsem bydlela nebyl mo veliký, ale rodina veliká byla. Bydlela jsem u Karen a jejího manžela mají hezký byt, ceý druhý den jsem byla u ní v práci pracuje u PC vyřizuje faktury za export a import. Kde pracuje se svými příbuznými, jsou to velce milí lidé, nejlepší tam byl koláč z marakuji:-)
8. Jak vypadá Limeira a Sao Paulo?
Jsou to veliká města Sao Paulo má 18 mil. obyvatel .. Kolik má Česká republika? :-D Spousta lidí, spousta obchodů a ulic, bohužel nebylo zase tolik času si je projít, doporučuju kouknout na fotky ..
Janka
před:
1. Že poznám nové lidi, jejich kulturu, uvidím lidi, které znám. Dozvím se plno nových věcí o Brazílii.
2. Doufám, že teplo. Ale podle internetu tam bude tak 17 – 18 stupňů
3. Já myslím, že celá cesta bude velký zážitek, ale už se moc těším na plantáže
4. Pár slov, např. Děkuji, prosím, máslo, ČR, dobře, čistit si zuby
5. Tropická země velká jako Evropa, více je poznat rozdíl mezi vyšší a střední vrstvou
6. mrtě keřů vedle sebe
7. Přála bych si, aby byla tak 4 členná
8. Limeira – taková Praha o trochu větší s markodrapy
Sao Paulo – Ještě větší Praha, asi tak 10x, s hodně mrakodrapy v centru města a na okraji chudinské čtvrti
po:
9. Cesta do Brazílie mi přinesla mnoho zážitků, jsem ráda, že jsem mohla poznat jejich kulturu a nové lidi, kteří jsou moc přátelští.
10. Počasí se myslim vydařilo, na začátku bylo krásně slunečno a teplo, pak bylo dost dlouho zataženo, ale teplo bylo stále. Ke konci se udělalo zase nádherně.
11. Můj největší zážitek byla celá Brazílie, všechno bylo pro mě nové.
12. Stále jen pár slov jako děkuji, prosím, čistit si zuby, máslo, brada, sýr...
13. Obrovská tropická země s velkými sociálními rozdíly.
14. Mrtě keřů vedle sebe
15. Bydlela jsem u jedné známé, která bydlí spolu s maminkou a 2 synovci, pak tam byli malí dva psi a andulky
16. Limeira – velké město, kde nikdo nedodržuje dopravní předpisy (stejně jako v celém státě Sao Paulo), je tu pár vysokých domů a je tu taky problém najít poštu nebo aspoň schránku na dopisy..
Sao Paulo – je neuvěřitelně velké a hlučné město, nikdy bych tam nechtěla bydlet. Má víc obyvatel než celá ČR.
Ester
před:
1. Že se tam tou cestou dostanu a poznám, co se dá!
2. Počasí nám to přece nemůže zkazit! Určitě bude pěkně!
3. Něco nečekaného. A jelikož je na této cestě nečekané skoro všechno, celá Brazílie bude zážitkem, na který se nezapomíná. Zážitek stát tam na ulici a pozorovat vše “brazilské” i “nebrazilské”.
4. To, co nás Brazilci minulý rok naučili – takže pět šest slov...?
5. Brazílie asi bude na první pohled civilizovaná, ale určitě jinak než Evropa, těch pět století odlišného vývoje se musí trochu projevit. Možná bude víc “živočišná”, víc vůní pro běžného Evropana, než je zvyklý. Ale věřím, že lidé tam jsou v podstatě stejní jako my.
6. Kávová plantáž je jedna velká kávová hostina! A na to se těším! (A bude to tam vonět!)
7. Jak to můžu vědět? Velká nebo malá:)
8. Limeira bude takový trochu menší Brno a Sao Paulo je tak 10x Praha. Ale na ČR už pak myslet nebudeme, jen se dívat, fotit, vnímat...!
po:
1. Co od cesty do BRA čekáš?
Tato otázka nejde zodpovědět zpětně. Ale když zhodnotím své očekávání a realitu, myslím, že to docela koresponduje. Ne že bych nebyla něčím překvapena, ale žádný „kulturní šok“ se nekonal...
2. Jaké tam bude počasí?
Počasí bylo střídavé, mají tam jaro, někdy vedro (můžete se spálit, i když je skoro celý den zataženo), někdy chladno. Ale vyšlo nám to!
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
Největší zážitek? Nevím, jestli byl největší, ale rozhodně nejnečaknější byla jedna silnice v Limeiře – nejdřív se rychle rozjedete dolů asi ve sklonu blížícím se 90° a ten stejný sklon absolvujete zpátky nahoru. Horská dráha hadr!
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
Něco jsme se naučily, ale Brazilci už taky česky trochu umí, takže je to fifty-fifty.
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
Brazílie je tak rozmanitá, že mohu stěží charakterizovat okolí Sao Paula. Brazílie je plná pomerančů, kávy (kterou strašně sladí) a cukrové třtiny (díky níž mají opravdu levné pohonné hmoty a alkohol). Brazílie má své vlastní tempo, stále se na něco čeká. Lidé se chovají srdečně a rádi vás na přivítanou obejmou, ačkoli se vůbec neznáte (pro Evropany to je šok). Brazílii jsme poznali jen z několika jejích stránek, ale i tak to stálo za to.
6. Jak vypadá kávová plantáž?
Větší keře v řadě. Zrnka jsme neviděly, zrovna kvetly. A bohužel ani nevoněly...
7. Jak velká bude rodina, ve kt. budeš bydlet?
V rodině jsme byly nakonec jen jeden den a ta moje byl mladý pár, ještě bezdětný. Ale co, becherovka jim (jistě) chutnala!
8. Jak si představuješ Limeiru a Sao Paulo?
Limeira byla opravdu velká, to jsem nečekala. A Sao Paulo? Škoda mluvit...(má víc obyvatel než Česká republika)! Ale všude kam se podíváš – mrakodrapy. Je to fascinující, ale ta starší kultura mi tam jako Evropanovi chyběla... V Sao Paulu je hodně bezdomovců, to je asi největší problém spolu s nechvalně proslulou vysokou kriminalitou. I proto sbor v Sao Paulu pro ně pořádá krátké bohoslužby a nejenže jim poskytne jídlo zadarmo, ale nabízí jim podporu a motivaci dostat se z ulice těm z nich, kteří o to stojí.
2. Jaké tam bude počasí?
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
6. Jak vypadá kávová plantáž?
7. Jak velká bude rodina, ve které budeš bydlet?
8. Jak si představuješ Limeiru a Sao Paulo?
Martina
před:
1. Čekám poznání něčeho nového, jiné země, kultury, životních podmínek. Díky tomu, že nejdeme s cestovní kanceláří, doufám poznáme Brazílii opravdu z jiné perspektivy a dostaneme se jí trochu “pod kůži” - jak jen to za dva týdny jde. A k tomu všemu duchovní povzbuzení a sblížení s báječnými lidmi. Možná odbourání předsudků. Ale myslím, že to nebude mít přínos jen v osobní rovině. Při setkání tří skupin z jiných národů se může kromě výše uvedeného stát prostě leccos:)
2. Bude jaro, cítím to v kostech!
3. Přibližný program známe, tak asi kávová plantáž a Sao Paulo – na to se fakt těším!!!
4. Ovládám základní fráze: vyčistit si zuby, děkuji a mnohokrát děkuji
5. Horkem a temperamentem pulzující země. A zaručeně tam všude voní skvělá káva. To natuty!
6. Kávovník jsem jaktěživ neviděla – něco jako vinice?
7. Otec (45)
matka (43)
dítě č. 1 (8)
dítě č. 2 (13)
dítě č. 3 (18)
8. Tak podle fotek by mohla být Limeira velká asi jako Brno, Uprostřed mrakodrapy, na okrajích chudo. No a Sao Paulo asi to samé v o hodně větším, zmatenějším a špinavějším vydání – všude spousta lidí a pestrost ve všech jejích významech
po:
1. Určitě to byla nezaplatitelná zkušenost. Spousta zážitků a konfrontace s odlišným kulturním prostředím. Srovnala jsem si v hlavě hodně věcí. Viděli jsme nevídané a slyšeli neslýchané:) Spousta nových známých a pocit, že se člověk může cítit jako doma a mezi svými i na opačném konci planety.
2. Až na pár chladnějších dní bylo krásně teplo, v noci zima. Někdy byla tak vysoká vlhkost vzduchu, že stačilo pohnout malíčkem a už jsem byla celá mokrá.
3. Těžko z těch mnoha zážitků vyzvednout jeden, ale pro mě to asi bylo Sao Paulo. Neuvěřitelná městská džungle, všude kolem hýkající lidé, divoce jezdící auta a do výšky šplhající mrakodrapy. Člověk se tím musí umět prosekat...
4. Zvládla bych se přivítat, navázat konverzaci a pokračovat dál na téma obuv...a pak bych se ještě rozloučila;)
5. Jedna z nejvyspělejších zemí Latinské Ameriky. Netroufám si ji ekonomicky srovnávat s Evropou. Řekla bych, že střední vrstva nebude tak rozsáhlá, jsou tam větší rozdíly mezi chudým a bohatším obyvatelstvem. Je to ale tak velká země, že každá oblast by si zasloužila svoji vlatní charakteristiku, oblasti se mohou lišit asi tak, jako jednotlivé evropské státy. Počínaje přírodními podmínkami a vyspělostí konče. Šokující zjištění pro mě bylo, že tam povětšinou pijí rozpustné kafe a sladné jak cumel!!!
6. No jsou to keře jen o málo vyšší než člověk, vysázené v řadách. Skoro bych si jich nevšimla:)
7. Otec (52)
matka (52)
dítě č. 1 (24)
dítě č. 2 (16)
*věk je uváděn odvážným odhadem
8. Sao už jsem popsala výše, co bych snad ještě dodala, že je tam strašně moc bezdomovců a rozhodně se nevyplatí se tvářit jako turista:) Obyvatel tam žije 18 000 000! Limeira je v menším měřítku dost podobná. Výškové budovy tu slouží jen k bydlení a městská periferie je oddělena silničním okruhem. Tam to funguje jako v jiném světě, i když ty největší slumy se městu podařilo eliminovat.
Žanyn
před:
1. Upřímně řečeno nevím, co mám čekat, určitě to bude zkušenost. Doufám, že navážeme nějaké kontakty a poznáme brazilskou kulturu
2. Původně jsme čekali kolem 38 stupňů, ale teď tam hlásí 15
3. Nevím, to se ukáže, možná ten dlouhý let, uvidíme:)
4. Portugalsky neumím vůbec, pamatuju si jen “es kovaros denčis” = vyčistit si zuby, “obrigada”= děkuji
5. Brazílii považuji za zemi, která bude tak stejně vyspělá jako ta naše, ale myslím, že tam jsou veliké rozdíly mezi společenskými vrstvami obyvatel
6. Prý je trnitá, představuji si ji “líbeznou”, kafe mám ráda
7. Doufám, že budou čtyři, jako dárek jsem udělala 4 prostírání na stůl a taky doufám, že budou mít malé děti
8. Nevím, ale podle fotek velká města
po:
1. Co od cesty do BRA čekáš?
2. Jaké tam bylo počasí?
Bylo hezky, asi jsem si myslela, že bude mnohem tepleji, ale nakonec musím říct, že bylo akorát. Vžycky mě překvapilo, jak rychle se tam počasí mění nebo jak zázračně se udělalo hezky potom co jsme vystoupili z auta, když předtím celou dobu pršelo.
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
Mým největším zážitkem?.. to je těžké, myslím že to celé byl obří zážitek a nemůžu něco jmenovat, momentálně mě nic tak úplně nevyplývá, beru to jako celek.
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
Ne moc, něco jsme se, ale naučili např. ,,mujto bej nebo tudo bej, avo se boa nóče. a podobně.. jen takové ty běžné sranda slovíčka a samozřejmě taky SAUDŽI= Na zdraví :-)
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
Jediná správná chrakteristika Brazílie, dle toho co jsem zažila je : Brazílie je obří rozmanitá země!
6. Jak vypadá kávová plantáž?
Viděli jste někdy rybízový keř, tak je to trochu podobné kávovníky jsou přes 2 metry vysoké mají květy jako šeřík, moc nevoní, rozhodně ne po kávě. Ale jsou to sympatické rostliny.
7. Jak velká byla rodina, ve kt. si bydlela?
Byt ve kterém jsem bydlela nebyl mo veliký, ale rodina veliká byla. Bydlela jsem u Karen a jejího manžela mají hezký byt, ceý druhý den jsem byla u ní v práci pracuje u PC vyřizuje faktury za export a import. Kde pracuje se svými příbuznými, jsou to velce milí lidé, nejlepší tam byl koláč z marakuji:-)
8. Jak vypadá Limeira a Sao Paulo?
Jsou to veliká města Sao Paulo má 18 mil. obyvatel .. Kolik má Česká republika? :-D Spousta lidí, spousta obchodů a ulic, bohužel nebylo zase tolik času si je projít, doporučuju kouknout na fotky ..
Janka
před:
1. Že poznám nové lidi, jejich kulturu, uvidím lidi, které znám. Dozvím se plno nových věcí o Brazílii.
2. Doufám, že teplo. Ale podle internetu tam bude tak 17 – 18 stupňů
3. Já myslím, že celá cesta bude velký zážitek, ale už se moc těším na plantáže
4. Pár slov, např. Děkuji, prosím, máslo, ČR, dobře, čistit si zuby
5. Tropická země velká jako Evropa, více je poznat rozdíl mezi vyšší a střední vrstvou
6. mrtě keřů vedle sebe
7. Přála bych si, aby byla tak 4 členná
8. Limeira – taková Praha o trochu větší s markodrapy
Sao Paulo – Ještě větší Praha, asi tak 10x, s hodně mrakodrapy v centru města a na okraji chudinské čtvrti
po:
9. Cesta do Brazílie mi přinesla mnoho zážitků, jsem ráda, že jsem mohla poznat jejich kulturu a nové lidi, kteří jsou moc přátelští.
10. Počasí se myslim vydařilo, na začátku bylo krásně slunečno a teplo, pak bylo dost dlouho zataženo, ale teplo bylo stále. Ke konci se udělalo zase nádherně.
11. Můj největší zážitek byla celá Brazílie, všechno bylo pro mě nové.
12. Stále jen pár slov jako děkuji, prosím, čistit si zuby, máslo, brada, sýr...
13. Obrovská tropická země s velkými sociálními rozdíly.
14. Mrtě keřů vedle sebe
15. Bydlela jsem u jedné známé, která bydlí spolu s maminkou a 2 synovci, pak tam byli malí dva psi a andulky
16. Limeira – velké město, kde nikdo nedodržuje dopravní předpisy (stejně jako v celém státě Sao Paulo), je tu pár vysokých domů a je tu taky problém najít poštu nebo aspoň schránku na dopisy..
Sao Paulo – je neuvěřitelně velké a hlučné město, nikdy bych tam nechtěla bydlet. Má víc obyvatel než celá ČR.
Ester
před:
1. Že se tam tou cestou dostanu a poznám, co se dá!
2. Počasí nám to přece nemůže zkazit! Určitě bude pěkně!
3. Něco nečekaného. A jelikož je na této cestě nečekané skoro všechno, celá Brazílie bude zážitkem, na který se nezapomíná. Zážitek stát tam na ulici a pozorovat vše “brazilské” i “nebrazilské”.
4. To, co nás Brazilci minulý rok naučili – takže pět šest slov...?
5. Brazílie asi bude na první pohled civilizovaná, ale určitě jinak než Evropa, těch pět století odlišného vývoje se musí trochu projevit. Možná bude víc “živočišná”, víc vůní pro běžného Evropana, než je zvyklý. Ale věřím, že lidé tam jsou v podstatě stejní jako my.
6. Kávová plantáž je jedna velká kávová hostina! A na to se těším! (A bude to tam vonět!)
7. Jak to můžu vědět? Velká nebo malá:)
8. Limeira bude takový trochu menší Brno a Sao Paulo je tak 10x Praha. Ale na ČR už pak myslet nebudeme, jen se dívat, fotit, vnímat...!
po:
1. Co od cesty do BRA čekáš?
Tato otázka nejde zodpovědět zpětně. Ale když zhodnotím své očekávání a realitu, myslím, že to docela koresponduje. Ne že bych nebyla něčím překvapena, ale žádný „kulturní šok“ se nekonal...
2. Jaké tam bude počasí?
Počasí bylo střídavé, mají tam jaro, někdy vedro (můžete se spálit, i když je skoro celý den zataženo), někdy chladno. Ale vyšlo nám to!
3. Co by mohlo být největším zážitkem?
Největší zážitek? Nevím, jestli byl největší, ale rozhodně nejnečaknější byla jedna silnice v Limeiře – nejdřív se rychle rozjedete dolů asi ve sklonu blížícím se 90° a ten stejný sklon absolvujete zpátky nahoru. Horská dráha hadr!
4. Kolik toho teď umíš portugalsky?
Něco jsme se naučily, ale Brazilci už taky česky trochu umí, takže je to fifty-fifty.
5. Jak bys teď charakterizovala tuto zemi?
Brazílie je tak rozmanitá, že mohu stěží charakterizovat okolí Sao Paula. Brazílie je plná pomerančů, kávy (kterou strašně sladí) a cukrové třtiny (díky níž mají opravdu levné pohonné hmoty a alkohol). Brazílie má své vlastní tempo, stále se na něco čeká. Lidé se chovají srdečně a rádi vás na přivítanou obejmou, ačkoli se vůbec neznáte (pro Evropany to je šok). Brazílii jsme poznali jen z několika jejích stránek, ale i tak to stálo za to.
6. Jak vypadá kávová plantáž?
Větší keře v řadě. Zrnka jsme neviděly, zrovna kvetly. A bohužel ani nevoněly...
7. Jak velká bude rodina, ve kt. budeš bydlet?
V rodině jsme byly nakonec jen jeden den a ta moje byl mladý pár, ještě bezdětný. Ale co, becherovka jim (jistě) chutnala!
8. Jak si představuješ Limeiru a Sao Paulo?
Limeira byla opravdu velká, to jsem nečekala. A Sao Paulo? Škoda mluvit...(má víc obyvatel než Česká republika)! Ale všude kam se podíváš – mrakodrapy. Je to fascinující, ale ta starší kultura mi tam jako Evropanovi chyběla... V Sao Paulu je hodně bezdomovců, to je asi největší problém spolu s nechvalně proslulou vysokou kriminalitou. I proto sbor v Sao Paulu pro ně pořádá krátké bohoslužby a nejenže jim poskytne jídlo zadarmo, ale nabízí jim podporu a motivaci dostat se z ulice těm z nich, kteří o to stojí.
EkOko
Nevíte, co pod stromeček?
Magdalena Férová
V minulém čísle ekooka jsem slibovala, že v tomto čísle budu psát o bioodpadech... Jenže, Vánoce se blíží a s nimi nebezpečí ekologické katastrofy. Nejen spousta blikajících žároviček (obrovská spotřeba energie), koledy kam vkročíte (znečištění životního prostředí hlukem), mnoho cest autem do hypermarketů pro dárky (znečištění ovzduší), spousta balicího papíru (budoucí odpad),
narychlo vybrané dárky (budoucí odpad)... OK, OK... Končím. Nehodlám lamentovat nad tím, jak jsou Vánoce svátky konzumu. Jen chci nabídnout, jak jim trochu odlehčit. Inspiroval mě k tomu leták od ČSOP Veronica „Ježíšku, letos bez odpadu!.“ (www.veronica.cz/vanoce). Bylo v něm spousta nápadů, jak o Vánocích udělat radost svým blízkým, ale i vzdáleným, a přitom nezatěžovat životní prostředí. Tak vám některé z nich předávám a přidávám něco svého.
Nápad udělat si pro větší klid Vánoce bez dárků, ten někdy zazněl snad v každé rodině. Nemusíme to ale brát zas tak radikálně. Stačí se nad dárky zamyslet. Nehmotné dárky mají někdy větší váhu než ty váhově výraznější.
Spíš než novým vysavačem uděláme mamince radost poukázkou na větší než malé množství hodin úklidu. Sestře zase poukázkou na pár hodin hlídání dětí. Jiným malým papírovým dárkem mohou být vstupenky na koncert, výstavu, poukázka na masáž, permanentka do bazénu či příslib letního kurzu angličtiny.
Vlastnoručně vyrobené dárky mají v sobě něco, co sebelepší koupený postrádá. Ne každý maluje obrazy nebo píše básně či písně, ale můžeme třeba vypěstovat vlastní kytku, nasušit houby, naložit okurky nebo utopence, vytvořit šperk, něco ušít, vyřezat, stlouct. Také oprava dávno vlastněných věcí se počítá jako dárek – např. natřete nebo nechte opravit starý nábytek, dejte zarámovat obraz.
Při výběru dárků také můžeme myslet nejen na obdarovaného, ale i na jeho výrobce. Nákupem výrobků chráněných dílen, výrobků Fair Trade nebo produktu z nabídky neziskových organizací zajistíte radost až trojnásobnou - výrobci, sobě a obdarovanému. Na tyto organizace si vzpomeňme nejen při shánění dárků, ale i vánočních přání, svíček, ozdobiček na strom a balících papírů.
Při nákupu dárků hleďme na původ a na „značku“. Dovolím si citovat výše zmíněný článek: „Nakupujeme místní produkty či výrobky z blízka a z místních surovin, biopotraviny, výrobky se značkou ekologicky šetrný výrobek, výrobky ze dřeva, které nesou certifikát FSC pro šetrné lesnictví, oblečení z biobavlny, potraviny a rukodělné výrobky se značkou Fair Trade. Nákupem těchto výrobků propagujeme šetrnost a povzbuzujeme firmy, aby výrobky s deklarovanou šetrností produkovaly.“ Také regionální výrobky si zaslouží podporu. V orientaci nám mohou sloužit různé regionální ochranné známky (www.domaci-vyrobky.cz).
Výběrem dárků, výzdoby a jídla můžeme ovlivnit i množství vzniklého odpadu. Koupě věcí z bazarů nebo second handů je bohulibým znovuvyužitím výrobků. Ani za dárky zabalené do balicího papíru od loňských Vánoc se nemusíme stydět. Pokud použité věci navíc něčím ozvláštníme či výtvarně zkrášlíme, dostanou nové kouzlo.
V dnešní době je myslím největším darem čas. Je navíc naprosto ekologicky šetrný. Jakým způsobem ho někomu darujete, to závisí na vás.
narychlo vybrané dárky (budoucí odpad)... OK, OK... Končím. Nehodlám lamentovat nad tím, jak jsou Vánoce svátky konzumu. Jen chci nabídnout, jak jim trochu odlehčit. Inspiroval mě k tomu leták od ČSOP Veronica „Ježíšku, letos bez odpadu!.“ (www.veronica.cz/vanoce). Bylo v něm spousta nápadů, jak o Vánocích udělat radost svým blízkým, ale i vzdáleným, a přitom nezatěžovat životní prostředí. Tak vám některé z nich předávám a přidávám něco svého.
Nápad udělat si pro větší klid Vánoce bez dárků, ten někdy zazněl snad v každé rodině. Nemusíme to ale brát zas tak radikálně. Stačí se nad dárky zamyslet. Nehmotné dárky mají někdy větší váhu než ty váhově výraznější.
Spíš než novým vysavačem uděláme mamince radost poukázkou na větší než malé množství hodin úklidu. Sestře zase poukázkou na pár hodin hlídání dětí. Jiným malým papírovým dárkem mohou být vstupenky na koncert, výstavu, poukázka na masáž, permanentka do bazénu či příslib letního kurzu angličtiny.
Vlastnoručně vyrobené dárky mají v sobě něco, co sebelepší koupený postrádá. Ne každý maluje obrazy nebo píše básně či písně, ale můžeme třeba vypěstovat vlastní kytku, nasušit houby, naložit okurky nebo utopence, vytvořit šperk, něco ušít, vyřezat, stlouct. Také oprava dávno vlastněných věcí se počítá jako dárek – např. natřete nebo nechte opravit starý nábytek, dejte zarámovat obraz.
Při výběru dárků také můžeme myslet nejen na obdarovaného, ale i na jeho výrobce. Nákupem výrobků chráněných dílen, výrobků Fair Trade nebo produktu z nabídky neziskových organizací zajistíte radost až trojnásobnou - výrobci, sobě a obdarovanému. Na tyto organizace si vzpomeňme nejen při shánění dárků, ale i vánočních přání, svíček, ozdobiček na strom a balících papírů.
Při nákupu dárků hleďme na původ a na „značku“. Dovolím si citovat výše zmíněný článek: „Nakupujeme místní produkty či výrobky z blízka a z místních surovin, biopotraviny, výrobky se značkou ekologicky šetrný výrobek, výrobky ze dřeva, které nesou certifikát FSC pro šetrné lesnictví, oblečení z biobavlny, potraviny a rukodělné výrobky se značkou Fair Trade. Nákupem těchto výrobků propagujeme šetrnost a povzbuzujeme firmy, aby výrobky s deklarovanou šetrností produkovaly.“ Také regionální výrobky si zaslouží podporu. V orientaci nám mohou sloužit různé regionální ochranné známky (www.domaci-vyrobky.cz).
Výběrem dárků, výzdoby a jídla můžeme ovlivnit i množství vzniklého odpadu. Koupě věcí z bazarů nebo second handů je bohulibým znovuvyužitím výrobků. Ani za dárky zabalené do balicího papíru od loňských Vánoc se nemusíme stydět. Pokud použité věci navíc něčím ozvláštníme či výtvarně zkrášlíme, dostanou nové kouzlo.
V dnešní době je myslím největším darem čas. Je navíc naprosto ekologicky šetrný. Jakým způsobem ho někomu darujete, to závisí na vás.
Povídka
První advent v Tokiu
Milena Černá
Vzpomínka
Je to už dávno. Koncem roku 1995 byla paní Olga Havlová nemocná natolik, že nemohla jet na oficiální presidentskou návštěvu Japonska a trvala na tom, abych ji zastoupila. Těšila jsem se, neboť na programu bylo setkání s Eli Wieselem a jeho ženou, setkání s císařem Hirohito a princeznou Michiko a konference „nobelistů“ v Hirošimě. Jako vždy pana presidenta doprovázela desítka lidí z ochranky, protokolu a zahraničních vztahů a asi třicet podnikových manažerů, které čekal samostatný program.
Japanolog výpravy při příjezdu k hotelu ukazuje směr, kde se nachází Ginza, bývalá čtvrť červených luceren, dnes nejluxusnější část hlavního města. Sotva jsme odložili kufry, táhne mne to ven. Za prvním rohem se ocitám v nevídaném ruchu a světle neónů, budovy šplhají do výšky. Šeří se, je před šestou. Nejmohutnější budovou na dohled je Panasonic připomínající ladné křivky lodi, před ní rušná křižovatka, snad i náměstí. Vše bliká, poskakuje, lomozí, ječí a kvílí. Náhle slyším cosi jako klinkání zvonu. Pozor, jsme v Tokiu, upozorňuji sama sebe. Ale jak se vydám tím směrem, zvonění je stále zřetelnější a už vidím uzoučkou mnohopatrovou budovu hnědé barvy, kdyby stála o samotě, byla by to věž se zvoničkou zakončenou křížem. Tak se církev vyrovnává s vysokou pozemkovou rentou v hlavním městě. Zrychluji a vcházím. V prvním patře se nalézá kancelář, v níž se neslyšně pohybuje několik žen a mužů. Jeden z nich přináší sešit, druhý mne posunky a slabou angličtinou prosí, abych se zapsala, jak se jmenuji a odkud jsem. Divný zvyk, myslím si, kádrovat příchozí. No prosím. Ukazují, abych postoupila výše. Ve druhém patře se nachází větší místnost upravená jako bohoslužebný prostor, vše připraveno v liturgické fialové barvě, poblíž menzy hoří první svíčka na adventním věnci. Ano, první advent, vždyť jsem kvůli cestování ani nebyla v kostele.
Lidé kolem mne se usmívají, uklánějí se, jeden pán mi přinese zpěvník, abych s nimi mohla zpívat. Zpěvník je anglický, a tak se snažím. Mše se odbývá v japonštině, kostel je plný. Na konci čte kněz ohlášky a náhle začíná anglicky: „Vítáme mezi námi paní doktorku Milenu Černou z Prahy, Česká republika, a děkujeme jí, že mezi nás přišla.“ Pokyne, lidé se otočí směrem ke mně a jásavě tleskají.
Pospíchám zpátky do hotelu a tečou mi slzy. Kohopak kdy potkalo takové přivítání v Japonsku, jak jen jsem si to zasloužila. Vyprávěla jsem příběh Václavovi Malému, který hned usoudil, že jsem byla na anglikánské bohoslužbě.
Douška: Tuhle Martin C. Putna prozradil, že anglikáni používají při oběti místo mešního vína sherry. Tak to byly ty malé pohárky s temně zlatou tekutinou, které se objevily v tokijském kostele při přijímání. Díky za informaci.
Milena Černá
Je to už dávno. Koncem roku 1995 byla paní Olga Havlová nemocná natolik, že nemohla jet na oficiální presidentskou návštěvu Japonska a trvala na tom, abych ji zastoupila. Těšila jsem se, neboť na programu bylo setkání s Eli Wieselem a jeho ženou, setkání s císařem Hirohito a princeznou Michiko a konference „nobelistů“ v Hirošimě. Jako vždy pana presidenta doprovázela desítka lidí z ochranky, protokolu a zahraničních vztahů a asi třicet podnikových manažerů, které čekal samostatný program.
Japanolog výpravy při příjezdu k hotelu ukazuje směr, kde se nachází Ginza, bývalá čtvrť červených luceren, dnes nejluxusnější část hlavního města. Sotva jsme odložili kufry, táhne mne to ven. Za prvním rohem se ocitám v nevídaném ruchu a světle neónů, budovy šplhají do výšky. Šeří se, je před šestou. Nejmohutnější budovou na dohled je Panasonic připomínající ladné křivky lodi, před ní rušná křižovatka, snad i náměstí. Vše bliká, poskakuje, lomozí, ječí a kvílí. Náhle slyším cosi jako klinkání zvonu. Pozor, jsme v Tokiu, upozorňuji sama sebe. Ale jak se vydám tím směrem, zvonění je stále zřetelnější a už vidím uzoučkou mnohopatrovou budovu hnědé barvy, kdyby stála o samotě, byla by to věž se zvoničkou zakončenou křížem. Tak se církev vyrovnává s vysokou pozemkovou rentou v hlavním městě. Zrychluji a vcházím. V prvním patře se nalézá kancelář, v níž se neslyšně pohybuje několik žen a mužů. Jeden z nich přináší sešit, druhý mne posunky a slabou angličtinou prosí, abych se zapsala, jak se jmenuji a odkud jsem. Divný zvyk, myslím si, kádrovat příchozí. No prosím. Ukazují, abych postoupila výše. Ve druhém patře se nachází větší místnost upravená jako bohoslužebný prostor, vše připraveno v liturgické fialové barvě, poblíž menzy hoří první svíčka na adventním věnci. Ano, první advent, vždyť jsem kvůli cestování ani nebyla v kostele.
Lidé kolem mne se usmívají, uklánějí se, jeden pán mi přinese zpěvník, abych s nimi mohla zpívat. Zpěvník je anglický, a tak se snažím. Mše se odbývá v japonštině, kostel je plný. Na konci čte kněz ohlášky a náhle začíná anglicky: „Vítáme mezi námi paní doktorku Milenu Černou z Prahy, Česká republika, a děkujeme jí, že mezi nás přišla.“ Pokyne, lidé se otočí směrem ke mně a jásavě tleskají.
Pospíchám zpátky do hotelu a tečou mi slzy. Kohopak kdy potkalo takové přivítání v Japonsku, jak jen jsem si to zasloužila. Vyprávěla jsem příběh Václavovi Malému, který hned usoudil, že jsem byla na anglikánské bohoslužbě.
Douška: Tuhle Martin C. Putna prozradil, že anglikáni používají při oběti místo mešního vína sherry. Tak to byly ty malé pohárky s temně zlatou tekutinou, které se objevily v tokijském kostele při přijímání. Díky za informaci.
Milena Černá
Střípky z kultury
Střípky_10
Olcha Richterová
Vydávám se do Poustevny, je to totiž Paradies. Ve Šluknovském výběžku je vykořeněnost znát dodnes, ačkoliv na Anglických jahodách tam už nikdo nebyl hodně dlouho. Srpen 1968 a Ženy bez mužského hrdiny. Přesedám. Cukrový klaun se zamračil a sedl si na paletu s cukrem. Rozsypané krystalky se mu začaly lepit na prsty jako bílí mravenci. Mají ho Vhrsti? Nebo on je? Odpověď hledám o Prázdninách v nebi. Po zlatém žebříku ze smutku vyšplhám, třeba zjistím také Jak chutná život. Středoškoláci, pište o Cenu Filipa Venclíka. Pište Listy Markétě, listy Brdečkové. Zase dál.
Sametový festival a podzim, který přišel po jaru. Husa na provázku o Ležatých osmičkách. V Praze U Kamenného zvonu Bromová, U Zlatého prstenu slovenské výtvarno posledního půlstoletí, a v Pardubicích U Jonáše, věřte nebo ne, Kryštof Kintera a Believe it or not. Třeba igelitka znechuceně hudruje, že už toho všeho má tak akorát dost a je jí z toho všeobecného přebytku vážně zle. I mně. O Mourince a Lojzíkovi si ale cestou z Poustevny přečtu i poslechnu.
Sametový festival a podzim, který přišel po jaru. Husa na provázku o Ležatých osmičkách. V Praze U Kamenného zvonu Bromová, U Zlatého prstenu slovenské výtvarno posledního půlstoletí, a v Pardubicích U Jonáše, věřte nebo ne, Kryštof Kintera a Believe it or not. Třeba igelitka znechuceně hudruje, že už toho všeho má tak akorát dost a je jí z toho všeobecného přebytku vážně zle. I mně. O Mourince a Lojzíkovi si ale cestou z Poustevny přečtu i poslechnu.
Recenze
Když v Ostravě padá listí
Hudba, zpěv, tanec, radost a zábava. Tak by se dala charakterizovat akce „Ostravské listopadání“. Jde o víkendový festival křesťanských hudebníků rozmanitých jak věkem, tak hudebním stylem - od tichých chval po rockové nářezy. Letos se konal 7.-9.11.
Listopadání začíná v pátek velkou večerní mládeží všech, kteří se dostaví. Letošní páteční večer byl ve znamení výtvarné sebevyjadřující kreativity a následném usazení v mládežnické čajovně, kterou mají pod taktovkou ostravští organizátoři Listopadání. Sobotní dopoledne vyplnila hudebně-tematická bojovka v ulicích města a odpoledne již patřilo hudebním blokům jednotlivých účinkujících, jako například Haně Kopřivové, Poměnce, písním a chválám Oderské mládeže a mnohým dalším. Večerní zlatý hřeb – Boudapsova, pak na rozdíl od předešlých interpretů vystupujících ve velkém farním sále, vystoupila, jak je tradicí, v klubu Templ na Stodolní ulici. Večer byla k dispozici opět mládežnická čajovna s pochutinami, případně radosti prosnulé Stodolní ulice. Letošní listopadání tradičně ukončily nedělní evangelické mládežnické bohoslužby.
Doporučení: Přijeďte za námi příští rok zjistit, zdali ostravský list spadne, či ne. Nenechte nás v přívalu dobré nálady samotné a přijeďte! Spánek, jídlo, místa pro trávení volného času i poslechu vystupujících interpretů vám nabízí zázemí ostravského evangelického sboru za 180Kč na celý víkend.
Listopadání začíná v pátek velkou večerní mládeží všech, kteří se dostaví. Letošní páteční večer byl ve znamení výtvarné sebevyjadřující kreativity a následném usazení v mládežnické čajovně, kterou mají pod taktovkou ostravští organizátoři Listopadání. Sobotní dopoledne vyplnila hudebně-tematická bojovka v ulicích města a odpoledne již patřilo hudebním blokům jednotlivých účinkujících, jako například Haně Kopřivové, Poměnce, písním a chválám Oderské mládeže a mnohým dalším. Večerní zlatý hřeb – Boudapsova, pak na rozdíl od předešlých interpretů vystupujících ve velkém farním sále, vystoupila, jak je tradicí, v klubu Templ na Stodolní ulici. Večer byla k dispozici opět mládežnická čajovna s pochutinami, případně radosti prosnulé Stodolní ulice. Letošní listopadání tradičně ukončily nedělní evangelické mládežnické bohoslužby.
Doporučení: Přijeďte za námi příští rok zjistit, zdali ostravský list spadne, či ne. Nenechte nás v přívalu dobré nálady samotné a přijeďte! Spánek, jídlo, místa pro trávení volného času i poslechu vystupujících interpretů vám nabízí zázemí ostravského evangelického sboru za 180Kč na celý víkend.
|
|
|
|
|
|