archiv
OBSAH:
Korunka ke korunce a očekávání se splní
Bezbožné intermezzo
Být Jobem i satanem
Jednou to bude na vás!
Zkusili jste už?
Co dělají Nízkoprahy?
Relient K
BOŽÍ SYN
02 Milý Šimone!
Tohle se nemělo stát!
Ostravo, srdce rudé!
Melmac Space Orchestra
Pozvánka do jednoho světa...
Očima dítěte
Střípky z kultury
Všimli jsme si
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Korunka ke korunce a očekávání se splní
Tomáš Groll
Obama na volební kampaň vybral 660 milionů dolarů, o polovinu více než McCain, a je prezidentem. Peníze úspěch přináší? Možná. Zajímavější než celkový obnos je struktura příjmů. Skoro 280 milionů nastřádal Obama od „drobných“ dárců, tedy od lidí, kteří poslali méně než 200 dolarů. McCain se více spoléhal na velké dárce, velké korporace ze zemědělství či zbrojařství. Zbrojaři také dávali Obamovi a dále univerzity, nebo třeba Microsoft či Google. Peníze úspěch přináší … ale také druh vztahu. Proč univerzity a zdravotnictví přispělo Obamovi a proč zemědělci a zbrojaři McCainovi? Každý očekává od vítězství toho svého, že jeho vláda bude pro něj prospěšnější. Jestlipak cítí zvolený prezident závazek vůči svým dárcům?
A co církev? Od velkých korporací asi peníze moc nezískává. Co by také velký business mohl od církve čekat… Církevní pokladnička je spíše plněna příspěvky lidí; někdo dává více, někdo méně. A co chtějí drobní dárci od církve? Proč jí dávají své peníze? Američtí voliči očekávají, že jimi podpořený prezident jim bude lépe sloužit. Co my? Co pro nás znamená církev, co od ní očekáváme a dáváme jí dost, aby mohla naše očekávání naplnit?
A co církev? Od velkých korporací asi peníze moc nezískává. Co by také velký business mohl od církve čekat… Církevní pokladnička je spíše plněna příspěvky lidí; někdo dává více, někdo méně. A co chtějí drobní dárci od církve? Proč jí dávají své peníze? Američtí voliči očekávají, že jimi podpořený prezident jim bude lépe sloužit. Co my? Co pro nás znamená církev, co od ní očekáváme a dáváme jí dost, aby mohla naše očekávání naplnit?
Ester
Bezbožné intermezzo
Jaroslav F. Pechar
První kapitola příběhu je za námi. Je to příběh z Bible a tak se můžeme ptát, kde je v celé té situaci Bůh. V Bibli čteme příběhy vysvoboditelů Božího lidu, kteří na královských dvorech zasahovali ve prospěch svých souvěrců. Napořád ale také čteme, jak Bůh do jejich života zasahoval.
Kniha Ester je jiná. Čteme o modlitbách a postech, čteme o dodržování předpisů Zákona – ale nečteme o Bohu, který působí. Nečteme ani o tom, že by Bůh některé modlitby vyslyšel – všechno se mohlo seběhnout tak, jak to kniha podává – politickým tlakem, na základě známostí, z důvodů osobní náklonnosti či naopak nenávisti. Každopádně zcela bez Božího zásahu
Již ve starověku ke knize Ester byla dopsána řada dodatků, která ji měla jaksi „produchovnit“. Připomínají Boha, který je v pozadí příběhu a jedná – jen v Bibli samé o tom jaksi není ani zmínka. Židé v ní žijí podle svého vyznání víry a podle nařízení Mojžíšova zákona, tak, jak je převzali od otců. Žijí bez přímých Božích zásahů, bez zázraků, bez zjevení andělů, bez prorockých vizí. V knize Ester Bůh nepromlouval skrze sny, nepromlouval skrze své posly, skrze vnuknutí. Zbožná Ester či pohan Achašveróš – nikde neslyšíme, že by tu Hospodin obměkčil srdce jednoho, či zatvrdil srdce druhého.
V této knize najdeme mnoho krutosti, která nám a nejen nám připadne přehnaná a zbytečná. A najdeme v ní jasné výpovědi o tom, že Izrael je vyvolený národ a ať se proti němu kují jakékoliv pikle, nakonec to stejně vyhraje. A ani to není pohodlná a obecně přijatelná zvěst.
Ale takový je náš svět a tak ho vidíme i my jako křesťané. Náš svět je světem, kdy se Bůh nezjevuje, ani nemluví skrze anděly či proroky. Nesetkáváme se s chozením po vodě či rozmnožením chlebů. Zato vidíme mocné, jak zneužívají svou moc a jejich pochlebníci jim tleskají. Vidíme krutosti, které jsou podle všeho lidského rozumu přehnané a zbytečné. A vidíme Izrael podle těla, který je tu přes všechno pronásledování, přes všechny křesťanské i arabské pogromy i přes nacistický a komunistický teror. Je tu stále jako živé svědectví, že i mlčící Bůh je stále Bohem, který plní svá zaslíbení.
To je svět knihy Ester. A je to náš svět. Svět Božího mlčení, či snad lépe - odmlčení. Ve Zjevení Janově se píše o náhlém tichu, které i pro pisatele bylo překvapivé po všem tom lomozu posledního soudu. Ticho před bouří… Po něm přišlo troubení sedmi andělů a s nimi ten skutečný soud. Snad tedy právě toto Boží ticho je znamením, že Bůh už brzy řekne své konečné slovo o tomto světě. Svět, kde žijeme ne tak, jak nám vždycky po ránu říkají andělé, v poledne proroci a večer Boží vnuknutí, ale kde v modlitbách hledáme z Písma a svědectví otců Boží vůli. A jen jako vyznání víry můžeme tvrdit, že tak, jako skrze Achašveróše či Ester, tak i skrze naše myšlenky, slova a skutky ten mlčící Bůh si ve skutečnosti připravuje tento svět pro okamžik, kdy zatroubí sedm andělů, kteří již stojí připraveni před Božím trůnem.
Amen
Kniha Ester je jiná. Čteme o modlitbách a postech, čteme o dodržování předpisů Zákona – ale nečteme o Bohu, který působí. Nečteme ani o tom, že by Bůh některé modlitby vyslyšel – všechno se mohlo seběhnout tak, jak to kniha podává – politickým tlakem, na základě známostí, z důvodů osobní náklonnosti či naopak nenávisti. Každopádně zcela bez Božího zásahu
Již ve starověku ke knize Ester byla dopsána řada dodatků, která ji měla jaksi „produchovnit“. Připomínají Boha, který je v pozadí příběhu a jedná – jen v Bibli samé o tom jaksi není ani zmínka. Židé v ní žijí podle svého vyznání víry a podle nařízení Mojžíšova zákona, tak, jak je převzali od otců. Žijí bez přímých Božích zásahů, bez zázraků, bez zjevení andělů, bez prorockých vizí. V knize Ester Bůh nepromlouval skrze sny, nepromlouval skrze své posly, skrze vnuknutí. Zbožná Ester či pohan Achašveróš – nikde neslyšíme, že by tu Hospodin obměkčil srdce jednoho, či zatvrdil srdce druhého.
V této knize najdeme mnoho krutosti, která nám a nejen nám připadne přehnaná a zbytečná. A najdeme v ní jasné výpovědi o tom, že Izrael je vyvolený národ a ať se proti němu kují jakékoliv pikle, nakonec to stejně vyhraje. A ani to není pohodlná a obecně přijatelná zvěst.
Ale takový je náš svět a tak ho vidíme i my jako křesťané. Náš svět je světem, kdy se Bůh nezjevuje, ani nemluví skrze anděly či proroky. Nesetkáváme se s chozením po vodě či rozmnožením chlebů. Zato vidíme mocné, jak zneužívají svou moc a jejich pochlebníci jim tleskají. Vidíme krutosti, které jsou podle všeho lidského rozumu přehnané a zbytečné. A vidíme Izrael podle těla, který je tu přes všechno pronásledování, přes všechny křesťanské i arabské pogromy i přes nacistický a komunistický teror. Je tu stále jako živé svědectví, že i mlčící Bůh je stále Bohem, který plní svá zaslíbení.
To je svět knihy Ester. A je to náš svět. Svět Božího mlčení, či snad lépe - odmlčení. Ve Zjevení Janově se píše o náhlém tichu, které i pro pisatele bylo překvapivé po všem tom lomozu posledního soudu. Ticho před bouří… Po něm přišlo troubení sedmi andělů a s nimi ten skutečný soud. Snad tedy právě toto Boží ticho je znamením, že Bůh už brzy řekne své konečné slovo o tomto světě. Svět, kde žijeme ne tak, jak nám vždycky po ránu říkají andělé, v poledne proroci a večer Boží vnuknutí, ale kde v modlitbách hledáme z Písma a svědectví otců Boží vůli. A jen jako vyznání víry můžeme tvrdit, že tak, jako skrze Achašveróše či Ester, tak i skrze naše myšlenky, slova a skutky ten mlčící Bůh si ve skutečnosti připravuje tento svět pro okamžik, kdy zatroubí sedm andělů, kteří již stojí připraveni před Božím trůnem.
Amen
Téma
Být Jobem i satanem
Jaroslav F. Pechar
Ležím takhle večer na posteli a náhle jsem slyšel hlas. Poznal jsem ho. Pohřbíval jsem tu sestru před mnoha lety a stýská se mi po ní dodnes. Vtělená laskavost. Farář je trénovaný na ledacos a tak mě to vlastně ani nepřekvapilo. A ta dobrá duše mě pozvala na krátký výlet. Říkala, že do budoucnosti, ale jedním dechem mě varovala, abych to naše chápání, toho co bylo, je a bude, nebral moc vážně. Ano, naše chápání času v Bibli skutečně nijak výraznou roli nehraje. Že bych to někdy z kazatelny říkal…? Na další přemýšlení ale nebyl čas.
Zeptala se mě, kdo to je satan. Ano vím – odpůrce, žalobce. Ten kdo se na soudní při snaží toho druhého co nejvíc očernit, svést ho z dobré cesty. Tak jako kdysi satan očerňoval Joba.
„Tohle čeká každého z nás“ řekla mi ta hodná sestra. Být Jobem i satanem. Já se trochu vylekal. Jobem – nu, dejme tomu. Jednoho to nepotěší, ale zase ta aureola mučedníka… Ale mám se stát satanem?! „Boží meducínka bývá hořká,“ zněla její odpověď, „ale léčí. Jedno i druhé a tebe i druhé.“ Když to říká ona, něco na tom bude.
„Bratr farář potřebuje zimní pneumatiky!“ … „Ale to je dvanáct tisíc! To se vybere v celém sboru na Personální fond!“ … „Jenže když skončí s autem ve stromu, nebudeme muset platit žádný!“ Joj – to je let, kdy se tohle na staršovstvu řešilo! A hlavou mi probleskla vzpomínka mého kolegy, že prý kdyby neměl tolik soukromých cest, tak by mu ty zimní gumy vydržely déle a nezatěžoval by tak sbor.
Z různých stran pak zněly všelijaké hlasy. Některé mi byl povědomé, jiné ani trochu. A čas od času jsem měl neodbytný pocit, že slyším i svůj vlastní.
„Ta vana není tak hrozná! Stačí si sednou trochu na stranu a ten oprýskaný smalt přeci nemůže škrábat – no víte kam.“
„Já vím, že ta skříň nemá dveře. Ale vyhazovat ji nebudeme. Až přijde nějaký mladý farář po vás, ještě za ni bude rád!“
„Kdyby se prodala ta modlitebna v kazatelské stanici – stejně tam skoro nikdo nechodí – tak by bylo dost peněz na cokoliv!“
„Trhat ovoce na farské zahradě může kdokoliv ze sboru!“
„Farář, který se neumí postarat o vybrání příspěvku na Personální fond, by ho měl zaplatit ze svého. Nebo alespoň přijít o všechny příplatky.“
„Do každého sborového dopisu musí přijít složenka! Vždycky to tak bylo.“
„Nešlo by tu Vánoční hru dětí hrát jinde než v kostele? Víte, kolik se protopí?“
„Zvedneme taxy za pohřby, svatby, křty … Že neexistují!? … Tak je zavedeme!“
„Musíte to, bratře faráři, říkat při každých ohláškách, ať lidi platí!“
„Musí ten farář tolik telefonovat? Potřebuje ten internét? Já bez toho taky žiji!“
„Stačí ta stovka ročně na to, aby člověk měl právo hlasovat?“
„Ano, ta sestra je trochu zvláštní, ale dává sboru dost peněz!“
„Myslíte, že bychom měli ten dům pronajmout právě tomuto obchodníkovi? Prodává tam cigarety a alkohol dětem!“ „No jo, ale ten příjem vytáhl sborové hospodaření z červených čísel!“
„Farskou zahradu ale pronajímat nesmíme! Je to dědictví po otcích!“
A do toho všeho mi zněla ta známá slova: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“
Kdyby satan mlčel, nebyl by Job trápen. A i ten Job byl pochválen vlastně až tehdy, když položili ruku na ústa svá. Vidění posledního soudu? Sen? Varování? Kdo ví…
Zeptala se mě, kdo to je satan. Ano vím – odpůrce, žalobce. Ten kdo se na soudní při snaží toho druhého co nejvíc očernit, svést ho z dobré cesty. Tak jako kdysi satan očerňoval Joba.
„Tohle čeká každého z nás“ řekla mi ta hodná sestra. Být Jobem i satanem. Já se trochu vylekal. Jobem – nu, dejme tomu. Jednoho to nepotěší, ale zase ta aureola mučedníka… Ale mám se stát satanem?! „Boží meducínka bývá hořká,“ zněla její odpověď, „ale léčí. Jedno i druhé a tebe i druhé.“ Když to říká ona, něco na tom bude.
„Bratr farář potřebuje zimní pneumatiky!“ … „Ale to je dvanáct tisíc! To se vybere v celém sboru na Personální fond!“ … „Jenže když skončí s autem ve stromu, nebudeme muset platit žádný!“ Joj – to je let, kdy se tohle na staršovstvu řešilo! A hlavou mi probleskla vzpomínka mého kolegy, že prý kdyby neměl tolik soukromých cest, tak by mu ty zimní gumy vydržely déle a nezatěžoval by tak sbor.
Z různých stran pak zněly všelijaké hlasy. Některé mi byl povědomé, jiné ani trochu. A čas od času jsem měl neodbytný pocit, že slyším i svůj vlastní.
„Ta vana není tak hrozná! Stačí si sednou trochu na stranu a ten oprýskaný smalt přeci nemůže škrábat – no víte kam.“
„Já vím, že ta skříň nemá dveře. Ale vyhazovat ji nebudeme. Až přijde nějaký mladý farář po vás, ještě za ni bude rád!“
„Kdyby se prodala ta modlitebna v kazatelské stanici – stejně tam skoro nikdo nechodí – tak by bylo dost peněz na cokoliv!“
„Trhat ovoce na farské zahradě může kdokoliv ze sboru!“
„Farář, který se neumí postarat o vybrání příspěvku na Personální fond, by ho měl zaplatit ze svého. Nebo alespoň přijít o všechny příplatky.“
„Do každého sborového dopisu musí přijít složenka! Vždycky to tak bylo.“
„Nešlo by tu Vánoční hru dětí hrát jinde než v kostele? Víte, kolik se protopí?“
„Zvedneme taxy za pohřby, svatby, křty … Že neexistují!? … Tak je zavedeme!“
„Musíte to, bratře faráři, říkat při každých ohláškách, ať lidi platí!“
„Musí ten farář tolik telefonovat? Potřebuje ten internét? Já bez toho taky žiji!“
„Stačí ta stovka ročně na to, aby člověk měl právo hlasovat?“
„Ano, ta sestra je trochu zvláštní, ale dává sboru dost peněz!“
„Myslíte, že bychom měli ten dům pronajmout právě tomuto obchodníkovi? Prodává tam cigarety a alkohol dětem!“ „No jo, ale ten příjem vytáhl sborové hospodaření z červených čísel!“
„Farskou zahradu ale pronajímat nesmíme! Je to dědictví po otcích!“
A do toho všeho mi zněla ta známá slova: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“
Kdyby satan mlčel, nebyl by Job trápen. A i ten Job byl pochválen vlastně až tehdy, když položili ruku na ústa svá. Vidění posledního soudu? Sen? Varování? Kdo ví…
Téma
Jednou to bude na vás!
Tomáš Groll
Farář potřebuje plat, střecha kostela opravit a církevní kancelář náplně do sešívačky. Církev potřebuje peníze. Kde se berou, na to jsem se ptal Pavla Stolaře - 1. náměstka synodní kurátorky. Do jeho kompetencí spadá financování církve, hospodářské věci, stavební věci, auta, rekreační střediska, zahraniční dary a historické studia.
Jak je církev financovaná?
Církev je přibližně z 1/3 financována ze státní dotace a ze 2/3 sbírkami, dary a ze svého vlastního majetku. Obrat celé církve, všech sborů, seniorátů, povšechného sboru je kolem 200 milionů, z toho činí státní dotace kolem 70 milionů. Stát nám přispívá hlavně na mzdy kazatelů, na pojištění kazatelů, drobně na provoz, a pak ve formě speciální dotace třeba na Sjezd mládeže.
Kolik by církev potřebovala?
200 milionů v současné době přibližně stačí, ale každoročně by nám chybělo právě těch 70 milionů, které dostáváme od státu.
Je církev schopna 70 milionu pokrýt z vlastních "zdrojů"?
Znamenalo by to zvýšení obětavosti všech aktivních členů církve asi na dvojnásobek. Kolik na člověka se nedá přesně vyjádřit. Zvýšit na dvojnásobek nezní dramaticky, ale problém je ve struktuře. Jsou lidé, kteří na salárech platí hodně a víc platit už nemohou. Pak jsou lidé, kteří platí málo a necítí se ke sboru tolik vázáni. Dají pár korun či stovek ročně, a právě u nich se zvýšení očekávat nedá. Tři stovky ročně, zaplať pán Bůh za to, ale je to málo. Řády říkají, že by každý člen církve měl platit 5% příjmů. Kdyby to každý platil, to by bylo. Nám by stačilo i kolem 2,5%.
Kdy by měl člověk začít platit?
Myslím, že od té doby kdy má nějaké své příjmy. Asi ne aby za 16letého člověka platil jeho otec, ale když si to utrhne ze svého kapesného a dává, tak mi to přijde dobrý.
A co úvahy typu "neplatím salár, každou neděli dávám stovku do sbírky"?
To záleží na každém, jakým způsobem příspěvek dává, pokud si uvědomuje celkovou sumu. Dávání do sbírky je velmi užitečná záležitostí a patří liturgicky ke shromáždění. I když třeba kolující košíček se mi osobně moc nelíbí. Na druhou stranu sbírka je dar anonymní, tím pádem není možné využít možných daňových úlev dárce. Já osobně bych preferoval vyšší saláry a nižší sbírky, salár si můžu odpočítat z daňového základu. Některé sbory vydávají kupony, které si člověk předkoupí a může si je odpočítat z daní, a pak při bohoslužbách dává do sbírky jen kupony.
Měla by se církev snažit podnikat, pronajímat prostory?
V každém případě ano. To je správné a užitečné spravování majetku. Bylo by dobré, aby sbory dobře hospodařili se svým majetkem. Jsou sbory, které majetek nemají a asi mít nebudou. Ale když má někdo majetek, a je možné pronajímat, tak by měl pronajímat co nejefektivněji, řekněme z tržním nájmem a z nájmu se dá pak financovat církevní činnost. Ale je třeba zachovávat maximální míru opatrnosti. Už podle řádu církve s určitými nemovitostmi sbor podnikat nemůže, nebo je třeba souhlasu sborového shromáždění či nadřízeného seniorátního útvaru. Je to brzda před neuváženým prodejem nebo zatížením hypotékou. Opatrnost se týká nejen nemovitostí, ale i prostředků, co máme k dispozici. Například v Personálním fondu ČCE jsou peníze určené na krytí mezd farářů v případě nějaké rychlé odluky církve od státu. Správní rada personálního fondu nyní spravuje asi 100 milionů korun, což by stačilo přibližně na rok financování platů všech farářů ČCE. Peníze jsou uloženy velice konzervativně, tedy s malým ziskem. Na jednu stranu zahrabané hřivny, na druhou stranu je to zodpovědné. Kdybychom podnikali na akciovém trhu, tak bychom teď o mnohé prostředky přišli.
Majetkové narovnání státu s církvemi. V první polovině roku 2008 neprošlo parlamentem. Co by to znamenalo pro církev, kdyby to prošlo?
Asi následující. Po dobu 60 let by církev dostávala ročně asi 139 milionů. Tato částka by byla celou dobu nominálně stejná. To znamená, že na začátku by systém byl v přebytku a na konci ve velkém nedostatku. Otázka však je, co se za 60 let stane s penězi. Já chápu tohle majetkové vyrovnání jako šanci ĆCE postavit se finančně zcela na vlastní nohy, tzn. začít hospodařit pouze s vlastními penězi, přičemž by na začátku dostala od státu nějaké peníze do vínku. Jak by s nimi dokázala ČCE hospodařit, by už záleželo jen na zodpovědnosti církve.
Naši předci dokázali hospodařit. Za první republiky postavili některé domy a investovali na tehdejším okraji města, např. v Dejvicích. Tím vytvořili majetek, který nyní financuje třeba práci Ústřední církevní kanceláře.
Navíc už v současné době je 1/5 farářských platů placena z personálního fondu. Peníze fondu jsou vypláceny co možná nejvýhodněji – formou stravenek, penzijním připojištěním, kde lze využít daňových výhod. Zbylé 4/5 mezd kazatelů jsou placeny ze státní dotace. Personální fond, který se stále vybírá (nyní 67 000 ročně na sbor obsazený kazatelem), představuje už částečné financování kazatelů církví. Vybíraná částka se bude muset postupně zvyšovat. A v případě odluky od státu, byť její součástí by byl nějaký ten „dar“ do začátku, půjde o nalezení rovnováhy mezi počtem kazatelů, vybranými prostředky a majetkem, který máme. Udržet systém v rovnováze a nepodlehnout euforii, že máme najednou dočasně hodně peněz. Po určité době bude prostředků méně.
Mohlo by tedy dojít ke snížení počtu kazatelů a sborů?
Na počátku by výrazný tlak na snižování počtu kazatelů pravděpodobně nebyl. Zacházení s pěnězi bude záviset samozřejmě na moudrosti těch, co je budou spravovat. Zatím si myslím, že se synod chová velice uvážlivě a nehazarduje s prostředky. Důležitější však bude obětavost členů církve. A v budoucnu právě vás mladých.
Jak to aktuálně vypadá s narovnáním? Sleduješ to?
Chodím na parlamentní komisi, padají různé návrhy, ale netroufám si ani odhadovat, jak to dopadne.
Naše církev získávala dary ze zahraničí. Už jsme se překlopili do fáze, kdybychom my mohli poskytovat dary do chudšího zahraničí?
No, ne úplně, ale poměr se zlepšuje. Dáváme dary a členové církve jsou štědří zejména v případě katastrof. Církev má pro tyto účely pravidelnou sbírku charitativní a humanitární pomoci a vybere na ni asi 500 tisíc ročně. Protože do ČCE pořád tečou peníze ze zahraničí, tak je uzavřena smlouva se švýcarskou společností HEKS, která říká, že ČCE bude ještě od HEKSu dostávat nějaké peníze na určité konkrétní projekty, ale na oplátku, když my vybereme na nějaké sbírce peníze na zahraniční pomoc, tak ji poskytneme pomocí HEKSu. HEKS má s humanitární pomocí zkušenosti, dělá ji kvalitně a posílá peníze tam, kde jsou opravdu potřeba. Takže začínáme pomalu peníze „vracet“.
Co bys závěrem vzkázal omladině?
Aby se o penězích v církvi nebáli mluvit a přemýšlet a aby vůči církvi byli štědří, protože oni jednou od nás starších převezmou financování a budou to mít možná ještě těžší, protože opravdu budou muset spoléhat jen na vlastní zdroje. A aby se učili hospodařit – v malým. Tak, jak to dělají poradní odbory mládeže, které mají své malé prostředky a hospodaří s nimi, většinou odpovědně, a to vidíme rádi.
Jak je církev financovaná?
Církev je přibližně z 1/3 financována ze státní dotace a ze 2/3 sbírkami, dary a ze svého vlastního majetku. Obrat celé církve, všech sborů, seniorátů, povšechného sboru je kolem 200 milionů, z toho činí státní dotace kolem 70 milionů. Stát nám přispívá hlavně na mzdy kazatelů, na pojištění kazatelů, drobně na provoz, a pak ve formě speciální dotace třeba na Sjezd mládeže.
Kolik by církev potřebovala?
200 milionů v současné době přibližně stačí, ale každoročně by nám chybělo právě těch 70 milionů, které dostáváme od státu.
Je církev schopna 70 milionu pokrýt z vlastních "zdrojů"?
Znamenalo by to zvýšení obětavosti všech aktivních členů církve asi na dvojnásobek. Kolik na člověka se nedá přesně vyjádřit. Zvýšit na dvojnásobek nezní dramaticky, ale problém je ve struktuře. Jsou lidé, kteří na salárech platí hodně a víc platit už nemohou. Pak jsou lidé, kteří platí málo a necítí se ke sboru tolik vázáni. Dají pár korun či stovek ročně, a právě u nich se zvýšení očekávat nedá. Tři stovky ročně, zaplať pán Bůh za to, ale je to málo. Řády říkají, že by každý člen církve měl platit 5% příjmů. Kdyby to každý platil, to by bylo. Nám by stačilo i kolem 2,5%.
Kdy by měl člověk začít platit?
Myslím, že od té doby kdy má nějaké své příjmy. Asi ne aby za 16letého člověka platil jeho otec, ale když si to utrhne ze svého kapesného a dává, tak mi to přijde dobrý.
A co úvahy typu "neplatím salár, každou neděli dávám stovku do sbírky"?
To záleží na každém, jakým způsobem příspěvek dává, pokud si uvědomuje celkovou sumu. Dávání do sbírky je velmi užitečná záležitostí a patří liturgicky ke shromáždění. I když třeba kolující košíček se mi osobně moc nelíbí. Na druhou stranu sbírka je dar anonymní, tím pádem není možné využít možných daňových úlev dárce. Já osobně bych preferoval vyšší saláry a nižší sbírky, salár si můžu odpočítat z daňového základu. Některé sbory vydávají kupony, které si člověk předkoupí a může si je odpočítat z daní, a pak při bohoslužbách dává do sbírky jen kupony.
Měla by se církev snažit podnikat, pronajímat prostory?
V každém případě ano. To je správné a užitečné spravování majetku. Bylo by dobré, aby sbory dobře hospodařili se svým majetkem. Jsou sbory, které majetek nemají a asi mít nebudou. Ale když má někdo majetek, a je možné pronajímat, tak by měl pronajímat co nejefektivněji, řekněme z tržním nájmem a z nájmu se dá pak financovat církevní činnost. Ale je třeba zachovávat maximální míru opatrnosti. Už podle řádu církve s určitými nemovitostmi sbor podnikat nemůže, nebo je třeba souhlasu sborového shromáždění či nadřízeného seniorátního útvaru. Je to brzda před neuváženým prodejem nebo zatížením hypotékou. Opatrnost se týká nejen nemovitostí, ale i prostředků, co máme k dispozici. Například v Personálním fondu ČCE jsou peníze určené na krytí mezd farářů v případě nějaké rychlé odluky církve od státu. Správní rada personálního fondu nyní spravuje asi 100 milionů korun, což by stačilo přibližně na rok financování platů všech farářů ČCE. Peníze jsou uloženy velice konzervativně, tedy s malým ziskem. Na jednu stranu zahrabané hřivny, na druhou stranu je to zodpovědné. Kdybychom podnikali na akciovém trhu, tak bychom teď o mnohé prostředky přišli.
Majetkové narovnání státu s církvemi. V první polovině roku 2008 neprošlo parlamentem. Co by to znamenalo pro církev, kdyby to prošlo?
Asi následující. Po dobu 60 let by církev dostávala ročně asi 139 milionů. Tato částka by byla celou dobu nominálně stejná. To znamená, že na začátku by systém byl v přebytku a na konci ve velkém nedostatku. Otázka však je, co se za 60 let stane s penězi. Já chápu tohle majetkové vyrovnání jako šanci ĆCE postavit se finančně zcela na vlastní nohy, tzn. začít hospodařit pouze s vlastními penězi, přičemž by na začátku dostala od státu nějaké peníze do vínku. Jak by s nimi dokázala ČCE hospodařit, by už záleželo jen na zodpovědnosti církve.
Naši předci dokázali hospodařit. Za první republiky postavili některé domy a investovali na tehdejším okraji města, např. v Dejvicích. Tím vytvořili majetek, který nyní financuje třeba práci Ústřední církevní kanceláře.
Navíc už v současné době je 1/5 farářských platů placena z personálního fondu. Peníze fondu jsou vypláceny co možná nejvýhodněji – formou stravenek, penzijním připojištěním, kde lze využít daňových výhod. Zbylé 4/5 mezd kazatelů jsou placeny ze státní dotace. Personální fond, který se stále vybírá (nyní 67 000 ročně na sbor obsazený kazatelem), představuje už částečné financování kazatelů církví. Vybíraná částka se bude muset postupně zvyšovat. A v případě odluky od státu, byť její součástí by byl nějaký ten „dar“ do začátku, půjde o nalezení rovnováhy mezi počtem kazatelů, vybranými prostředky a majetkem, který máme. Udržet systém v rovnováze a nepodlehnout euforii, že máme najednou dočasně hodně peněz. Po určité době bude prostředků méně.
Mohlo by tedy dojít ke snížení počtu kazatelů a sborů?
Na počátku by výrazný tlak na snižování počtu kazatelů pravděpodobně nebyl. Zacházení s pěnězi bude záviset samozřejmě na moudrosti těch, co je budou spravovat. Zatím si myslím, že se synod chová velice uvážlivě a nehazarduje s prostředky. Důležitější však bude obětavost členů církve. A v budoucnu právě vás mladých.
Jak to aktuálně vypadá s narovnáním? Sleduješ to?
Chodím na parlamentní komisi, padají různé návrhy, ale netroufám si ani odhadovat, jak to dopadne.
Naše církev získávala dary ze zahraničí. Už jsme se překlopili do fáze, kdybychom my mohli poskytovat dary do chudšího zahraničí?
No, ne úplně, ale poměr se zlepšuje. Dáváme dary a členové církve jsou štědří zejména v případě katastrof. Církev má pro tyto účely pravidelnou sbírku charitativní a humanitární pomoci a vybere na ni asi 500 tisíc ročně. Protože do ČCE pořád tečou peníze ze zahraničí, tak je uzavřena smlouva se švýcarskou společností HEKS, která říká, že ČCE bude ještě od HEKSu dostávat nějaké peníze na určité konkrétní projekty, ale na oplátku, když my vybereme na nějaké sbírce peníze na zahraniční pomoc, tak ji poskytneme pomocí HEKSu. HEKS má s humanitární pomocí zkušenosti, dělá ji kvalitně a posílá peníze tam, kde jsou opravdu potřeba. Takže začínáme pomalu peníze „vracet“.
Co bys závěrem vzkázal omladině?
Aby se o penězích v církvi nebáli mluvit a přemýšlet a aby vůči církvi byli štědří, protože oni jednou od nás starších převezmou financování a budou to mít možná ještě těžší, protože opravdu budou muset spoléhat jen na vlastní zdroje. A aby se učili hospodařit – v malým. Tak, jak to dělají poradní odbory mládeže, které mají své malé prostředky a hospodaří s nimi, většinou odpovědně, a to vidíme rádi.
Téma
Zkusili jste už?
Roman Mazur
...uvědomit si, že obvykle existuje přímá úměra mezi množstvím peněz, které věnujeme sboru, a tím, jestli má naše křesťanské zázemí příjemnou podobu, zajištěného zaměstnance a možnosti dalšího šíření křesťanské víry, naděje a lásky?
...začít s pravidelnými příspěvky sboru i z malého kapesného?
...nemáte-li vlastní významný zdroj finančních příjmů, investovat do našich sborů Vaši energii a čas, které jsou také svého druhu "penězi"?
...máte-li pravidelný příjem a vlastní účet, přemýšlet o pravidelném měsíčním převodu přiměřené částky na účet sboru?
...podáváte-li daňové přiznání, odečíst dary církvi a dobročinným organizacím z daňového základu?
...propočítat, co by se stalo, kdyby každý aktivní člen církve věnoval církvi doporučených 5 procent příjmu?
...začít s pravidelnými příspěvky sboru i z malého kapesného?
...nemáte-li vlastní významný zdroj finančních příjmů, investovat do našich sborů Vaši energii a čas, které jsou také svého druhu "penězi"?
...máte-li pravidelný příjem a vlastní účet, přemýšlet o pravidelném měsíčním převodu přiměřené částky na účet sboru?
...podáváte-li daňové přiznání, odečíst dary církvi a dobročinným organizacím z daňového základu?
...propočítat, co by se stalo, kdyby každý aktivní člen církve věnoval církvi doporučených 5 procent příjmu?
O čem se v Diakonii (ne)mluví
Co dělají Nízkoprahy?
Petr Neumann
„Ahoj Lidko, jak se máš? Už jsem Tě pár dní neviděl. Zdáš se mi nějaká bledá?“ „No, to se Ti nezdá.“ „Co se děje, chceš o tom mluvit?“ „Jo, ale ne tady.“ „Ok, pojď vedle, tam je více soukromí….“ „Vyhovuje?“ „Jo, dobrý…no…víš…jsem v tom.“
Podobných úvodních rozhovorů je v našem nízkoprahovém komunitní centru nespočetně. Tedy, vlastně to počítáme. Stává se to tak 5500x za rok. Pro jiné radostná událost, pro druhé průšvih. Z rozhovoru není patrné, kolik Lidce je – 14 let. Ale to je konec, nebo spíše nový začátek rozhovorů, které mají své kořeny. Třebas takové:
Rozumím ti dobře - je ti 13 let a chceš o to už přijít? Promluvíme si. Co tě zajímá? 1) Odkdy to můžeš dělat? Ve tvých letech je to nezákonné. Budou to řešit policajti, doktor, dozvědí se to rodiče, možná bude soud. Důrazně doporučuju, abys to nedělala. 2) Partner na tebe tlačí? Zkuste se nejdříve mazlit. Poznej nejdříve svoje tělo, co se mu líbí a co ne, poznej partnera. Udělej to, až budeš opravdu připravená. 3) Přesto to chceš? Chceš to za každou cenu, chraň se! Použijte kondom nebo jinou antikoncepce. Poraď se s lékařem. Nejlepší by bylo, kdybyste spolu na sex počkali alespoň do 15 let.
4) Aha, říkáš, že se stejnak nechráníš, že je ti kondom nepříjemný? A je ti partner věrný? Pojď se podívat, máme tady fotky lidí, kteří onemocněli sexuálně přenosnou chorobou a takhle to může vypadat. Chtěla by sis popovídat o tom, jak se ochránit?
5) Zajímá mě, jakou máš představu o tom co dělat, kdybys otěhotněla? Co obnáší být maminkou? Je na roli taťky připravený Tvůj partner? Budete mít kde vychovávat miminko? Co škola, práce, zajištění obživy?
Zkrátka, sexuální dotazy vládnou světem mladých lidí. Ale jsou i jiné: Utekl jsi z pasťáku? Ok, pojď si popovídat. Co tě k útěku vedlo? Šikana? S kým a s jakým úspěchem jsi to řešil? Jak hodláš řešit svou nejbližší budoucnost? Tvůj útěk musím nahlásit. Pochopitelně tě nebudu držet a než pro tebe přijedou policajti, máš možnost jít kam chceš. Ale útěkem si dlouhodobě ubližuješ. Bylo by lepší, kdyby ses přihlásil sám, dobrovolně a zkusíme šikanu řešit.
K řešení je toho vždycky dost – experiment s lákavou drogou, krachy prvních lásek, potíž se dostat na vytouženou střední školu, uliční elpaso (loupežné přepadení), čorka v sámošce, moderní potíže s příjmem stravy, konfliky s vrstevníky, ve škole.
My se spíše ptáme a o situacích se s klienty bavíme. Dotazy a rozhovor můžou dovést mladého člověka k uvažování nad situací. Rozhovor má pak formu podpory – nejsi sám, poradenství – co s tím, nebo intervence – bacha na tohle. Rozhovory umožní mnoha událostem citlivě zabránit nebo alespoň minimalizovat škody. To je poslání nízkoprahových zařízení pro děti a mládež – předcházet rizikům plynoucím z dospívání a u těch center, které se věnují romské komunitě, navíc pomáhat se sociálním začleňováním. Ale to je kapitola sama pro sebe.
Kromě toho se naši klienti mohou vyřádit v bezpečném prostoru klubu. Setkat se s kamarádem, nebýt sám, nebo být sám, třebas na židli se sluchátky na uších. Snažíme se s klienty navázat pracovní, partnerský vztah. Cíle každého z nich mohou být různé, ale nám jde o jejich důvěru. Někdy pouze zmírňujeme škody – i to je dobré. Jindy ale vskutku přispějeme k tomu, že se něco nevhodného, rizikového nestane. V tom horším případě jednoho dne z našeho centra vyleze alespoň poučený samorost. V tom nejlepším případě postavíme mladého člověka na vlastní nohy, aby byl odpovědný sám za sebe a připravený ve společnosti uspět. Život je pestrý, a tak ani naše práce není černobílá.
Petr Neumann, ředitel střediska DČCE v Rokycanech
Podobných úvodních rozhovorů je v našem nízkoprahovém komunitní centru nespočetně. Tedy, vlastně to počítáme. Stává se to tak 5500x za rok. Pro jiné radostná událost, pro druhé průšvih. Z rozhovoru není patrné, kolik Lidce je – 14 let. Ale to je konec, nebo spíše nový začátek rozhovorů, které mají své kořeny. Třebas takové:
Rozumím ti dobře - je ti 13 let a chceš o to už přijít? Promluvíme si. Co tě zajímá? 1) Odkdy to můžeš dělat? Ve tvých letech je to nezákonné. Budou to řešit policajti, doktor, dozvědí se to rodiče, možná bude soud. Důrazně doporučuju, abys to nedělala. 2) Partner na tebe tlačí? Zkuste se nejdříve mazlit. Poznej nejdříve svoje tělo, co se mu líbí a co ne, poznej partnera. Udělej to, až budeš opravdu připravená. 3) Přesto to chceš? Chceš to za každou cenu, chraň se! Použijte kondom nebo jinou antikoncepce. Poraď se s lékařem. Nejlepší by bylo, kdybyste spolu na sex počkali alespoň do 15 let.
4) Aha, říkáš, že se stejnak nechráníš, že je ti kondom nepříjemný? A je ti partner věrný? Pojď se podívat, máme tady fotky lidí, kteří onemocněli sexuálně přenosnou chorobou a takhle to může vypadat. Chtěla by sis popovídat o tom, jak se ochránit?
5) Zajímá mě, jakou máš představu o tom co dělat, kdybys otěhotněla? Co obnáší být maminkou? Je na roli taťky připravený Tvůj partner? Budete mít kde vychovávat miminko? Co škola, práce, zajištění obživy?
Zkrátka, sexuální dotazy vládnou světem mladých lidí. Ale jsou i jiné: Utekl jsi z pasťáku? Ok, pojď si popovídat. Co tě k útěku vedlo? Šikana? S kým a s jakým úspěchem jsi to řešil? Jak hodláš řešit svou nejbližší budoucnost? Tvůj útěk musím nahlásit. Pochopitelně tě nebudu držet a než pro tebe přijedou policajti, máš možnost jít kam chceš. Ale útěkem si dlouhodobě ubližuješ. Bylo by lepší, kdyby ses přihlásil sám, dobrovolně a zkusíme šikanu řešit.
K řešení je toho vždycky dost – experiment s lákavou drogou, krachy prvních lásek, potíž se dostat na vytouženou střední školu, uliční elpaso (loupežné přepadení), čorka v sámošce, moderní potíže s příjmem stravy, konfliky s vrstevníky, ve škole.
My se spíše ptáme a o situacích se s klienty bavíme. Dotazy a rozhovor můžou dovést mladého člověka k uvažování nad situací. Rozhovor má pak formu podpory – nejsi sám, poradenství – co s tím, nebo intervence – bacha na tohle. Rozhovory umožní mnoha událostem citlivě zabránit nebo alespoň minimalizovat škody. To je poslání nízkoprahových zařízení pro děti a mládež – předcházet rizikům plynoucím z dospívání a u těch center, které se věnují romské komunitě, navíc pomáhat se sociálním začleňováním. Ale to je kapitola sama pro sebe.
Kromě toho se naši klienti mohou vyřádit v bezpečném prostoru klubu. Setkat se s kamarádem, nebýt sám, nebo být sám, třebas na židli se sluchátky na uších. Snažíme se s klienty navázat pracovní, partnerský vztah. Cíle každého z nich mohou být různé, ale nám jde o jejich důvěru. Někdy pouze zmírňujeme škody – i to je dobré. Jindy ale vskutku přispějeme k tomu, že se něco nevhodného, rizikového nestane. V tom horším případě jednoho dne z našeho centra vyleze alespoň poučený samorost. V tom nejlepším případě postavíme mladého člověka na vlastní nohy, aby byl odpovědný sám za sebe a připravený ve společnosti uspět. Život je pestrý, a tak ani naše práce není černobílá.
Petr Neumann, ředitel střediska DČCE v Rokycanech
Uchu pro potěchu
Relient K
Tomáš Koutecký
Vznik a počátky kapely
Když se v roce 1998 kluci Matthew Thiessen (kytara, zpěv, klavír), Brian Pittman (baskytara) a Matt Hoppes (kytara, vokály) na střední škole v Cantonu, Ohiu domluvili a založili společně rock/punkovou kapelu Relient K, určitě nečekali, že to dotáhnou tam, kde se tahle kapela nachází dnes. Jejich hudební nadšení ale pokračovalo i na univerzitě Malone College ve stejném městě a tak mohli ještě v témže roce vydat demo nahrávku All Work And No Play, na které se bicími podílel Todd Frascone. V roce 2000 přichází první EP album, 2000 A.D.D. a nedlouho poté, v dubnu 2000, jejich první dlouhohrající CD s názvem Relient K. Na obou nahrávkách hraje na bicí Stephen Cushman.
Hudební styl a tvorba
V hudebním stylu můžeme v průběhu tvorby pozorovat poměrně velký vývoj. Počáteční tvorba skupiny bývá často označována jako neo-punk nebo také americký středoškolský rock. Hudba se vyznačuje výraznými kytarovými riffy, často však poměrně jednoduchými, silným využitím vokálů a celkově hrubším zvukem. V textech hojně používají současné kulturní prvky, aby na nich ukázali biblické principy (například skladby 17 Magazine – název stejnojmenného časopisu, Charles In Charge – název stejnojmenného sitcomu). Texty mají už v této počáteční době, kdy bylo všem členům kapely okolo 20 let, svou hloubku a zároveň vtip.
Po prvním albu Relient K následuje hned po roce album The Anatomy of the Tongue in Cheek (2001). Dva roky na to vydávají v pořadí již třetí studiové album, Two Lefts Don't Make a Right...but Three Do (2003). S ním také postupně vzrůstá jejich úspěšnost, což dokazuje stále lepší hodnocení hudebních časopisů, nominace tohoto alba na cenu Grammy a také více než 500 000 prodaných kusů. S postupem času a přibývajícími hudebními zkušenostmi jsou znát propracovanější vokály i zvuk kytar a ve skladbách se také čím dál častěji objevuje klavír. Hudební styl celkově zjemňuje a mění se na pop punk nebo také alternative rock. Alba začínají obsahovat také pomalé, klidné skladby (Getting Into You, Less Is More). V roce 2004 přichází čtvrté studiové album, Mmhmm, obsahující dva nejznámější singly skupiny, Be My Escape a Who I Am Hates Who I've Been. Po něm došlo ke změně na postu baskytaristy, po šesti letech Briana Pittmana vystřídal John Warne. Název zatím posledního studiového alba, Five Score and Seven Years Ago (2007), napovídá, že se jedná již o páté album a od vydání toho prvního uběhlo už 7 let. Pětka v názvu ukazuje také na to, že na albu se už podílí i pátý člen skupiny, kytarista John Schneck. Album je označováno jako zatím jejich nejpozitivnější počin, i když obsahuje písně jako Faking My Own Suicide (Předstíral jsem svou sebevraždu) nebo Deadbed (Lože umírajícího).
Zajímavosti
V kapele se vystřídalo celkově už 6 bubeníků, jen v roce 2000 to byli 4. Tím současným je od roku 2008 Ethan Luck.
Název kapely vychází z názvu auta, které používal kytarista Matt Hoppes, Plymouth Reliant K.
V roce 2005 vyšlo album se smyčcovým zpracováním 12 skladeb od Relient K, String Quartet Tribute to Relient K.
Kapela nahrála za 10 let své dosavadní existence již 5 alb, 6 EP alb, 2 vánoční alba, 8 singlů a dohromady přes 80 skladeb.
Když se v roce 1998 kluci Matthew Thiessen (kytara, zpěv, klavír), Brian Pittman (baskytara) a Matt Hoppes (kytara, vokály) na střední škole v Cantonu, Ohiu domluvili a založili společně rock/punkovou kapelu Relient K, určitě nečekali, že to dotáhnou tam, kde se tahle kapela nachází dnes. Jejich hudební nadšení ale pokračovalo i na univerzitě Malone College ve stejném městě a tak mohli ještě v témže roce vydat demo nahrávku All Work And No Play, na které se bicími podílel Todd Frascone. V roce 2000 přichází první EP album, 2000 A.D.D. a nedlouho poté, v dubnu 2000, jejich první dlouhohrající CD s názvem Relient K. Na obou nahrávkách hraje na bicí Stephen Cushman.
Hudební styl a tvorba
V hudebním stylu můžeme v průběhu tvorby pozorovat poměrně velký vývoj. Počáteční tvorba skupiny bývá často označována jako neo-punk nebo také americký středoškolský rock. Hudba se vyznačuje výraznými kytarovými riffy, často však poměrně jednoduchými, silným využitím vokálů a celkově hrubším zvukem. V textech hojně používají současné kulturní prvky, aby na nich ukázali biblické principy (například skladby 17 Magazine – název stejnojmenného časopisu, Charles In Charge – název stejnojmenného sitcomu). Texty mají už v této počáteční době, kdy bylo všem členům kapely okolo 20 let, svou hloubku a zároveň vtip.
Po prvním albu Relient K následuje hned po roce album The Anatomy of the Tongue in Cheek (2001). Dva roky na to vydávají v pořadí již třetí studiové album, Two Lefts Don't Make a Right...but Three Do (2003). S ním také postupně vzrůstá jejich úspěšnost, což dokazuje stále lepší hodnocení hudebních časopisů, nominace tohoto alba na cenu Grammy a také více než 500 000 prodaných kusů. S postupem času a přibývajícími hudebními zkušenostmi jsou znát propracovanější vokály i zvuk kytar a ve skladbách se také čím dál častěji objevuje klavír. Hudební styl celkově zjemňuje a mění se na pop punk nebo také alternative rock. Alba začínají obsahovat také pomalé, klidné skladby (Getting Into You, Less Is More). V roce 2004 přichází čtvrté studiové album, Mmhmm, obsahující dva nejznámější singly skupiny, Be My Escape a Who I Am Hates Who I've Been. Po něm došlo ke změně na postu baskytaristy, po šesti letech Briana Pittmana vystřídal John Warne. Název zatím posledního studiového alba, Five Score and Seven Years Ago (2007), napovídá, že se jedná již o páté album a od vydání toho prvního uběhlo už 7 let. Pětka v názvu ukazuje také na to, že na albu se už podílí i pátý člen skupiny, kytarista John Schneck. Album je označováno jako zatím jejich nejpozitivnější počin, i když obsahuje písně jako Faking My Own Suicide (Předstíral jsem svou sebevraždu) nebo Deadbed (Lože umírajícího).
Zajímavosti
V kapele se vystřídalo celkově už 6 bubeníků, jen v roce 2000 to byli 4. Tím současným je od roku 2008 Ethan Luck.
Název kapely vychází z názvu auta, které používal kytarista Matt Hoppes, Plymouth Reliant K.
V roce 2005 vyšlo album se smyčcovým zpracováním 12 skladeb od Relient K, String Quartet Tribute to Relient K.
Kapela nahrála za 10 let své dosavadní existence již 5 alb, 6 EP alb, 2 vánoční alba, 8 singlů a dohromady přes 80 skladeb.
Ježíšovy tituly
BOŽÍ SYN
Roman Mazur
Zkus si na chvíli představit, že jsi Bůh. :-) Jsi čistý, spravedlivý a zároveň laskavý. Oproti tomu svět, který jsi stvořil, je pošpiněn nenávistí, pýchou, závistí, lhostejností... Způsobili to přitom lidé - právě ti tvorové, do kterých jsi vkládal největší naději!
Co uděláš, když ti přesto na lidech stále záleží? Co uděláš, aby si tě všimli a začali brát vážně? Nechceš z nich mít loutky, takže vynecháš možnosti jako oheň z nebe, zemětřesení o síle 16 stupňů Richterovy stupnice nebo třídenní zatmění Slunce - i takové kousky bys svedl!
První tvůj nápad je tento: Co kdybych vybral jednu skupinu obyvatel své země, zvláštním způsobem ji vedl a vychoval? Ostatní by pak na ní viděli, jak skvělý je život ve tvém světle! Začneš s jedním starším neplodným párem, který zachráníš od beznaděje neplodnosti. O pár desítek let vyvedeš svůj lid - nyní už velkou rodinu, skoro národ - z otroctví, ve kterém by byl bez tvé intervence vyhlazen. Ale co to? Takovou práci sis s nimi dal, ale oni se přesto většinou chovají, jako by tě nebylo!
Pak se rozpomeneš, že se mezi nimi dá stále najít menšina, která se o tebe upřímně zajímá. Co kdybys zvláště vedl někoho z těchto lidí? Našeptáš mu, co konkrétně ti mezi nimi právě teď vadí, z čeho máš radost, a on to vyřídí ostatním. Zpočátku jde všechno dobře. Těm, kterým našeptáváš, tvůj národ zpočátku naslouchá, a nazývá je proroky. Pak si ale za pár let všimneš, že ani proroky už tví vyvolení neberou vážně.
Jsi smutný a přemýšlíš, kde se stala chyba - možná to proroci neřekli úplně přesně nebo je lidé pochopili jinak, než měli. Ještě pořád je nechceš definitivně odepsat. Ale jak to udělat? A pak tě napadne - je tady přece tvůj syn! Vyvedl se, máte se rádi a respektujete navzájem, jak to jen mezi otcem a synem je možné. Když se s lidmi setká on, bude vědět přesně, co od tebe lidem vyřídit. Zná přesně tvé plány a záměry, lásku, kterou k lidem stále chováš. Ještě jednou se pokusí získat tvůj vyvolený lid. A pokud ani jeho mise u něj nebude úspěšná, aspoň se o tobě od něj dozví všechny národy! Když se lidé setkají s tvým Synem, budou jistě stát o to, stát se syny a dcerami Božími!
To je ono - nic více už svět nemůže chtít a ty mu nemůžeš dát. Začneš to promýšlet: Co kdyby to začalo třeba v Betlémě? Tam se přece kdysi narodil David, tvůj oblíbenec...
Co uděláš, když ti přesto na lidech stále záleží? Co uděláš, aby si tě všimli a začali brát vážně? Nechceš z nich mít loutky, takže vynecháš možnosti jako oheň z nebe, zemětřesení o síle 16 stupňů Richterovy stupnice nebo třídenní zatmění Slunce - i takové kousky bys svedl!
První tvůj nápad je tento: Co kdybych vybral jednu skupinu obyvatel své země, zvláštním způsobem ji vedl a vychoval? Ostatní by pak na ní viděli, jak skvělý je život ve tvém světle! Začneš s jedním starším neplodným párem, který zachráníš od beznaděje neplodnosti. O pár desítek let vyvedeš svůj lid - nyní už velkou rodinu, skoro národ - z otroctví, ve kterém by byl bez tvé intervence vyhlazen. Ale co to? Takovou práci sis s nimi dal, ale oni se přesto většinou chovají, jako by tě nebylo!
Pak se rozpomeneš, že se mezi nimi dá stále najít menšina, která se o tebe upřímně zajímá. Co kdybys zvláště vedl někoho z těchto lidí? Našeptáš mu, co konkrétně ti mezi nimi právě teď vadí, z čeho máš radost, a on to vyřídí ostatním. Zpočátku jde všechno dobře. Těm, kterým našeptáváš, tvůj národ zpočátku naslouchá, a nazývá je proroky. Pak si ale za pár let všimneš, že ani proroky už tví vyvolení neberou vážně.
Jsi smutný a přemýšlíš, kde se stala chyba - možná to proroci neřekli úplně přesně nebo je lidé pochopili jinak, než měli. Ještě pořád je nechceš definitivně odepsat. Ale jak to udělat? A pak tě napadne - je tady přece tvůj syn! Vyvedl se, máte se rádi a respektujete navzájem, jak to jen mezi otcem a synem je možné. Když se s lidmi setká on, bude vědět přesně, co od tebe lidem vyřídit. Zná přesně tvé plány a záměry, lásku, kterou k lidem stále chováš. Ještě jednou se pokusí získat tvůj vyvolený lid. A pokud ani jeho mise u něj nebude úspěšná, aspoň se o tobě od něj dozví všechny národy! Když se lidé setkají s tvým Synem, budou jistě stát o to, stát se syny a dcerami Božími!
To je ono - nic více už svět nemůže chtít a ty mu nemůžeš dát. Začneš to promýšlet: Co kdyby to začalo třeba v Betlémě? Tam se přece kdysi narodil David, tvůj oblíbenec...
Šimon, Eliška & babyboom
02 Milý Šimone!
Eliška
Milý Šimone,
děkuju Ti za krásný dopis. Jsem ráda, že je Vaše Barborka zdravá a že jste všichni spokojení, i když asi dost unavení... My jsme v těchto dnech prožili první vážnější chorobu našeho Jáchyma. Byl v nemocnici kvůli silné bakteriální infekci a dostával infúzně antibiotika. Byli jsme s Karlem moc vyděšení, takový strach a úzkost jsme asi předtím nikdy neprožili. To vědomí, že se v tělíčku Tvého dítěte odehrává něco moc špatného, co nemůžeš ovlivnit, a ten veliký strach o něj - to bylo hrozné. Naštěstí už je to za námi, ale obávám se, že ten strach, hrozný strach se objeví znovu - kdykoliv Jáchym onemocnění.
Ale raději o něčem jiném než o nemocech. Včera jsem začala číst knihu o tom, co děti nejvíce potřebují. Napsal ji Zdeněk Matějček. Řekla jsem si totiž, že i když mám pedagogické vzdělání, asi bych si něco o výchově přečíst měla. Tak jsem začala číst a začala jsem tak nějak pociťovat úzkost. Úzkost z toho, co všechno už jsem stihla ve vztahu k Jáchymovi pokazit. V knize jsem se totiž dočetla, že by dítěti nejméně do půl roku života měli jeho rodiče co nejrychleji uspokojovat jeho potřeby (spánku, hladu, něžné náruče...) a nefrustrovat ho, neboť tím v něm posilují pocit bezpečí a důvěry ve vztahu k rodičům, který je tak zásadní pro celý další vývoj. Vzpomněla jsem si, jak jsem občas Jáchyma nechala řvát v postýlce, protože jsem už byla utahaná z toho věčného chování v náručí, a dostala jsem strach, že jsem mu tím možná na celý život ublížila. A taky jsem si vzpomněla na to, že jsem ho stejně nakonec nikdy vyřvat nenechala, protože byl silnější a houževnatější než já a nakonec jsem ho s pocitem porážky vždycky vzala do náruče a chovala tak dlouho, dokud neusnul, čímž jsem se asi dopustila další výchovné chyby, neboť ve svém rozhodnutí nechat jej vyřvat jsem nebyla důsledná, a když už jsem stanovila Jáchymovi hranice, nebyla jsem schopna je dodržet a porušila je, což je asi nesprávné. Bylo mi z té četby úzko. Pak mě ale napadlo, že teorií a zaručeně vědecky prokázaných poznatků o tom jak děti vychovávat už bylo vymyšleno hodně a že naše maminky nás podle jiné, protichůdné, avšak rovněž zaručeně odborně podpořené metody vyřvat nechávali a vůbec se dopouštěly mnohých jiných věcí, které se dnes nedoporučují. Nemyslím si, že to bylo správné, ale nevím, zda následky, které to na nás celoživotně zanechalo, jsou skutečně veliké, jsou-li tedy jaké... Já totiž stále nemám jasno v jedné věci: jsou děti, které jsou vychovávány tak, jak dnes doporučují odborné publikace, sebevědomé, samostatné a odvážné, nebo jsou drzé, oprsklé, nedisciplinované a nevychované? A co když bude takový i náš Jáchym? Bude mi také připadat takový nevychovaný, jako mi připadají děti některých mých přátel? Co když bude stejný, ale já to nebudu vnímat? Uvědomuju si totiž, že zatímco dříve, než jsem měla dítě, jsem měla na mnoho výchovných problémů jednoznačný názor a přesně jsem věděla, kde se druzí lidé ve výchově dopouštějí zásadních chyb, teď už si tak jista nejsem. To, co mi na jiných dětech připadalo nesnesitelné, budu možná za pár let u Jáchyma omlouvat. A je to tak správné? Je tohle rodičovská láska? Má to takhle být? Co když ve snaze, abych své dítě nerozmazlovala, budu na ně příliš tvrdá? A jak mám své dítě vlastně vychovávat? Co když je někde nějaká lepší matka pro Jáchyma? Neměl by člověk předtím, než si pořídí dítě, projít nějakým certifikovaným kursem, kde by jej vyškolili, jak správně vychovávat dítě? Jsem zmatená...
Jak to řešíš Ty s Markétou?
Tvá Eliška
děkuju Ti za krásný dopis. Jsem ráda, že je Vaše Barborka zdravá a že jste všichni spokojení, i když asi dost unavení... My jsme v těchto dnech prožili první vážnější chorobu našeho Jáchyma. Byl v nemocnici kvůli silné bakteriální infekci a dostával infúzně antibiotika. Byli jsme s Karlem moc vyděšení, takový strach a úzkost jsme asi předtím nikdy neprožili. To vědomí, že se v tělíčku Tvého dítěte odehrává něco moc špatného, co nemůžeš ovlivnit, a ten veliký strach o něj - to bylo hrozné. Naštěstí už je to za námi, ale obávám se, že ten strach, hrozný strach se objeví znovu - kdykoliv Jáchym onemocnění.
Ale raději o něčem jiném než o nemocech. Včera jsem začala číst knihu o tom, co děti nejvíce potřebují. Napsal ji Zdeněk Matějček. Řekla jsem si totiž, že i když mám pedagogické vzdělání, asi bych si něco o výchově přečíst měla. Tak jsem začala číst a začala jsem tak nějak pociťovat úzkost. Úzkost z toho, co všechno už jsem stihla ve vztahu k Jáchymovi pokazit. V knize jsem se totiž dočetla, že by dítěti nejméně do půl roku života měli jeho rodiče co nejrychleji uspokojovat jeho potřeby (spánku, hladu, něžné náruče...) a nefrustrovat ho, neboť tím v něm posilují pocit bezpečí a důvěry ve vztahu k rodičům, který je tak zásadní pro celý další vývoj. Vzpomněla jsem si, jak jsem občas Jáchyma nechala řvát v postýlce, protože jsem už byla utahaná z toho věčného chování v náručí, a dostala jsem strach, že jsem mu tím možná na celý život ublížila. A taky jsem si vzpomněla na to, že jsem ho stejně nakonec nikdy vyřvat nenechala, protože byl silnější a houževnatější než já a nakonec jsem ho s pocitem porážky vždycky vzala do náruče a chovala tak dlouho, dokud neusnul, čímž jsem se asi dopustila další výchovné chyby, neboť ve svém rozhodnutí nechat jej vyřvat jsem nebyla důsledná, a když už jsem stanovila Jáchymovi hranice, nebyla jsem schopna je dodržet a porušila je, což je asi nesprávné. Bylo mi z té četby úzko. Pak mě ale napadlo, že teorií a zaručeně vědecky prokázaných poznatků o tom jak děti vychovávat už bylo vymyšleno hodně a že naše maminky nás podle jiné, protichůdné, avšak rovněž zaručeně odborně podpořené metody vyřvat nechávali a vůbec se dopouštěly mnohých jiných věcí, které se dnes nedoporučují. Nemyslím si, že to bylo správné, ale nevím, zda následky, které to na nás celoživotně zanechalo, jsou skutečně veliké, jsou-li tedy jaké... Já totiž stále nemám jasno v jedné věci: jsou děti, které jsou vychovávány tak, jak dnes doporučují odborné publikace, sebevědomé, samostatné a odvážné, nebo jsou drzé, oprsklé, nedisciplinované a nevychované? A co když bude takový i náš Jáchym? Bude mi také připadat takový nevychovaný, jako mi připadají děti některých mých přátel? Co když bude stejný, ale já to nebudu vnímat? Uvědomuju si totiž, že zatímco dříve, než jsem měla dítě, jsem měla na mnoho výchovných problémů jednoznačný názor a přesně jsem věděla, kde se druzí lidé ve výchově dopouštějí zásadních chyb, teď už si tak jista nejsem. To, co mi na jiných dětech připadalo nesnesitelné, budu možná za pár let u Jáchyma omlouvat. A je to tak správné? Je tohle rodičovská láska? Má to takhle být? Co když ve snaze, abych své dítě nerozmazlovala, budu na ně příliš tvrdá? A jak mám své dítě vlastně vychovávat? Co když je někde nějaká lepší matka pro Jáchyma? Neměl by člověk předtím, než si pořídí dítě, projít nějakým certifikovaným kursem, kde by jej vyškolili, jak správně vychovávat dítě? Jsem zmatená...
Jak to řešíš Ty s Markétou?
Tvá Eliška
Rozhovor
Tohle se nemělo stát!
Aleš Mostecký
Jan Šimsa (*1929) byl v únoru 1948 v oktávě Akademického gymnázia v Praze ve Štěpánské ulici.
Události února 1948 měly zásadní dopad na církev i na celou společnost. Jak jste je vnímal a prožíval jako osmnáctiletý mladík?
O politice se tehdy hodně diskutovalo. I na ulici vznikaly diskusní kroužky, například před vydavatelstvím novin. My ale vedli normální studentský život.
První šok pro mě byly Lidové milice, které jsem viděl pochodovat v centru Prahy s úplně novými puškami. Smrkovský jako jejich velitel v předcházejícím roce tvrdil, že zbraně nemají. Lhali nám!
Druhý šok přišel, když byl v únorových dnech před Hradem zatčen Jakub Trojan. Láďa Hejdánek včas utekl a přinesl tu zprávu do Akademické YMCY. Co teď? Půjdeme Trojana osvobozovat? Máme shánět pistole? Stejně bychom s nimi neuměli zacházet. V 18 letech to byl osobní příběh: Co já mohu udělat?
Nejotřesnější pak pro nás byla smrt Jana Masaryka, 10. března 1948. Krátce před tím jsme na gymnáziu založili studentský výbor, jehož zástupce měl být v akčním výboru. Byla to pro nás morální otázka, zda výbor tvořit nebo ne. Rozhodl argument udělat něco pro školu. Aby se tam nedostali hysteričtí radikálové. Aby nikdo ze studentů nebyl vyloučen, aby ani nikdo z profesorů nemusel odejít. Nikdo odejít nemusel, to byl úspěch. Po smrti Jana Masaryka ale bylo jasné, že se s novou linií se nedá spolupracovat. Byli jsme první maturanti po únoru, mohl jsem se pak vymluvit na přípravu k maturitě, což mi umožnilo vzdát se funkce ve výboru.
Studenti byli převážnou většinou proti „únoru“. Tohle se nemělo stát!
Řešili jsme otázku, zda může evangelík jít na nedělní brigádu, když se v neděli nemá pracovat. O tom se mluvilo i ve sdružení. To byly naše tehdejší otázky, ne komu to slouží. Bylo potřeba zorganizovat brigádu v sobotu odpoledne. V sobotu dopoledne se totiž chodilo do školy a do práce.
A po maturitě?
To byly moje nejdelší prázdniny. Byl jsem na brigádě na Šumavě, u Kvildy. Tam byla možnost útěku do Bavorska. Velmi se o tom mluvilo. Nechtěl jsem utíkat.
I na bohoslovecké fakultě, tehdy Husově, vznikl akční výbor - předsedou byl Jaroslav Ondra. Vedl rozhovor s uchazeči při přijímacích zkouškách. „Jakým způsobem jste vedli biblické hodiny v Akademické YMCE?“ To byla jeho jediná „politická“ otázka, kterou jsem dostal. Pokud vím, všichni byli tenkrát přijati.
Už od konce 40.tých let se komunisté snažili zatlačit církve na okraj společnosti nebo je úplně vymazat?
To je pohled normalizační, ze 70.tých let. Po roce 1948 byla jiná situace. Komunisté měli představu o morálně politické jednotě lidu. K tomu chtěli využít i církví. Faráři měli doporučovat svým „ovečkám“ vstup do jednotných zemědělských družstev. Někoho se jim podařilo ke spolupráci získat, ministrem byl např. kněz Plojhar.
Ovšem v roce 1949 byly přijaty nové církevní zákony, které narušovaly katolickou hierarchii a došlo i k zavedení „státních souhlasů“. Před volbou nebo před jmenováním do funkce musel dotyčný získat souhlas od úřadu. To katolíkům vadilo a vedlo je to do konfliktu se státem. A platy duchovních měl na starosti ONV nebo KNV.
Nás nejvíc zasáhlo zrušení YMCY i Akademické YMCY v roce 1950. Podařilo se nám převést letní lesní brigády nejprve pod fakultu a pak pod církev. Ostatní činnost jsme zachránili ovšem jen v omezené míře. Tak od druhé poloviny 50.tých let probíhaly ekumenické semináře v Jirchářích, dokonce ve spolupráci s katolíky, pod záštitou J. L. Hromádky, později J. B. Součka.
Byl jste na vojně? To se dnes většiny mladých mužů vůbec netýká. Byla v té době armáda pod politickým tlakem?
Já jsem narukoval v roce 1952 nejprve do pěchotního učiliště, pak jsem byl přeřazen k ženistům v Brně. A pak jsem byl překvapivě v lednu 1953 převelen k PTP v Komárně na Slovensku. S „pétépáky“ jsem se dostal na osm různých míst. Památná byla farářská rota v Hájnikách u Zvolena. Jediný evangelík tam byl Trojan. Z katolíků budoucí biskup Liška nebo pozdější profesor Karel Floss a řada řeholníků. Tehdy jsem získal jiný pohled na katolíky. Považovali mnohé své uvězněné kolegy a emigranty za neodpovědně jednající vůči církvi. Nebyli pro Plojhara, ale ani pro nějaký antikomunismus. Řešili jsme otázku, jaké meze má odpovědnost křesťana za svět. A nakolik se má farář přímo účastnit politické práce nebo i vřavy.
Na konci vojny jsme při rušení PTP dostali do ruky i samopaly. Ale já dostal navíc žloutenku a poslední měsíce strávil po nemocnicích. Propustili mě nedoléčeného.
Ale mělo to i svá pozitiva. Získal jsem jistou ostřílenost, praxi v manuálních pracích a pověst ne prorežimního člověka.
V roce 1953 zemřel J. V. Stalin a krátce na to u nás i K. Gottwald. Bylo to spojeno s nějakými nadějemi na změnu?
To byla velmi důležitá doba. V březnu zemřeli asi 14 dní po sobě. My jsme první úmrtí prožívali s Trojanem v Hájnikách. Z rozhlasu v jídelně hlásili patetickým hlasem o smrti Stalina. Nikdo tomu moc nevěnoval pozornost. Zase nějaký sovětský funkcionář umřel, ani politruci to neposlouchali, jen my dva. Pro nás to byla doba velikého dojetí a napětí, otřes byl na spadnutí. Trvalo to ovšem tři roky, než se to projevilo za Chruščova po XX. sjezdu KSSS.
Lze srovnat dopad komunistického tlaku na různé typy sborů?
Už od roku 1945 se u nás uskutečňoval přechod k socialistické ekonomice. Bylo nutné osídlit pohraničí, začaly se znárodňovat velké podniky, omezoval se vliv nadnárodních společností. Vážný problém začal na venkově kolektivizací zemědělství.
Kolega Jan Dus se počátkem roku 1952 zeptal J. L. Hromádky, proč se nezastane evangelických hospodářů, kterým berou statky. Odpověděl vážně v tom smyslu, že polnice evangelia musí znít jasně. Otázka soukromého majetku nebo osud jednotlivců by vnesla falešné tóny.
Venkov byl postižen sociálně, měnila se jeho struktura, hospodářsky se něco pozvedlo, něco upadlo. Duchovní dopady se lišily. Záleželo na typu sboru. Třeba do klášterského sboru přišly rodiny přestěhované jako kulacké. Bylo to značné posílení sborové práce. Byly ale i tragické případy: dlouhodobá věznění, nucená přestěhování, lidé, kteří umřeli ve vězení, opuštěná hospodářství. Lidé to nesli jako každé jiné neštěstí, ta politická stránka věci nám unikala. Pochopili jsme ji až později.
Děkuji za rozhovor.
ONV - Okresní národní výbor, KNV - Krajský národní výbor (stupně "samosprávy")
PTP - Pomocně technické prapory (vojenské útvary nucených prací pro politicky nespolehlelivé ke službě se zbraní)
Události února 1948 měly zásadní dopad na církev i na celou společnost. Jak jste je vnímal a prožíval jako osmnáctiletý mladík?
O politice se tehdy hodně diskutovalo. I na ulici vznikaly diskusní kroužky, například před vydavatelstvím novin. My ale vedli normální studentský život.
První šok pro mě byly Lidové milice, které jsem viděl pochodovat v centru Prahy s úplně novými puškami. Smrkovský jako jejich velitel v předcházejícím roce tvrdil, že zbraně nemají. Lhali nám!
Druhý šok přišel, když byl v únorových dnech před Hradem zatčen Jakub Trojan. Láďa Hejdánek včas utekl a přinesl tu zprávu do Akademické YMCY. Co teď? Půjdeme Trojana osvobozovat? Máme shánět pistole? Stejně bychom s nimi neuměli zacházet. V 18 letech to byl osobní příběh: Co já mohu udělat?
Nejotřesnější pak pro nás byla smrt Jana Masaryka, 10. března 1948. Krátce před tím jsme na gymnáziu založili studentský výbor, jehož zástupce měl být v akčním výboru. Byla to pro nás morální otázka, zda výbor tvořit nebo ne. Rozhodl argument udělat něco pro školu. Aby se tam nedostali hysteričtí radikálové. Aby nikdo ze studentů nebyl vyloučen, aby ani nikdo z profesorů nemusel odejít. Nikdo odejít nemusel, to byl úspěch. Po smrti Jana Masaryka ale bylo jasné, že se s novou linií se nedá spolupracovat. Byli jsme první maturanti po únoru, mohl jsem se pak vymluvit na přípravu k maturitě, což mi umožnilo vzdát se funkce ve výboru.
Studenti byli převážnou většinou proti „únoru“. Tohle se nemělo stát!
Řešili jsme otázku, zda může evangelík jít na nedělní brigádu, když se v neděli nemá pracovat. O tom se mluvilo i ve sdružení. To byly naše tehdejší otázky, ne komu to slouží. Bylo potřeba zorganizovat brigádu v sobotu odpoledne. V sobotu dopoledne se totiž chodilo do školy a do práce.
A po maturitě?
To byly moje nejdelší prázdniny. Byl jsem na brigádě na Šumavě, u Kvildy. Tam byla možnost útěku do Bavorska. Velmi se o tom mluvilo. Nechtěl jsem utíkat.
I na bohoslovecké fakultě, tehdy Husově, vznikl akční výbor - předsedou byl Jaroslav Ondra. Vedl rozhovor s uchazeči při přijímacích zkouškách. „Jakým způsobem jste vedli biblické hodiny v Akademické YMCE?“ To byla jeho jediná „politická“ otázka, kterou jsem dostal. Pokud vím, všichni byli tenkrát přijati.
Už od konce 40.tých let se komunisté snažili zatlačit církve na okraj společnosti nebo je úplně vymazat?
To je pohled normalizační, ze 70.tých let. Po roce 1948 byla jiná situace. Komunisté měli představu o morálně politické jednotě lidu. K tomu chtěli využít i církví. Faráři měli doporučovat svým „ovečkám“ vstup do jednotných zemědělských družstev. Někoho se jim podařilo ke spolupráci získat, ministrem byl např. kněz Plojhar.
Ovšem v roce 1949 byly přijaty nové církevní zákony, které narušovaly katolickou hierarchii a došlo i k zavedení „státních souhlasů“. Před volbou nebo před jmenováním do funkce musel dotyčný získat souhlas od úřadu. To katolíkům vadilo a vedlo je to do konfliktu se státem. A platy duchovních měl na starosti ONV nebo KNV.
Nás nejvíc zasáhlo zrušení YMCY i Akademické YMCY v roce 1950. Podařilo se nám převést letní lesní brigády nejprve pod fakultu a pak pod církev. Ostatní činnost jsme zachránili ovšem jen v omezené míře. Tak od druhé poloviny 50.tých let probíhaly ekumenické semináře v Jirchářích, dokonce ve spolupráci s katolíky, pod záštitou J. L. Hromádky, později J. B. Součka.
Byl jste na vojně? To se dnes většiny mladých mužů vůbec netýká. Byla v té době armáda pod politickým tlakem?
Já jsem narukoval v roce 1952 nejprve do pěchotního učiliště, pak jsem byl přeřazen k ženistům v Brně. A pak jsem byl překvapivě v lednu 1953 převelen k PTP v Komárně na Slovensku. S „pétépáky“ jsem se dostal na osm různých míst. Památná byla farářská rota v Hájnikách u Zvolena. Jediný evangelík tam byl Trojan. Z katolíků budoucí biskup Liška nebo pozdější profesor Karel Floss a řada řeholníků. Tehdy jsem získal jiný pohled na katolíky. Považovali mnohé své uvězněné kolegy a emigranty za neodpovědně jednající vůči církvi. Nebyli pro Plojhara, ale ani pro nějaký antikomunismus. Řešili jsme otázku, jaké meze má odpovědnost křesťana za svět. A nakolik se má farář přímo účastnit politické práce nebo i vřavy.
Na konci vojny jsme při rušení PTP dostali do ruky i samopaly. Ale já dostal navíc žloutenku a poslední měsíce strávil po nemocnicích. Propustili mě nedoléčeného.
Ale mělo to i svá pozitiva. Získal jsem jistou ostřílenost, praxi v manuálních pracích a pověst ne prorežimního člověka.
V roce 1953 zemřel J. V. Stalin a krátce na to u nás i K. Gottwald. Bylo to spojeno s nějakými nadějemi na změnu?
To byla velmi důležitá doba. V březnu zemřeli asi 14 dní po sobě. My jsme první úmrtí prožívali s Trojanem v Hájnikách. Z rozhlasu v jídelně hlásili patetickým hlasem o smrti Stalina. Nikdo tomu moc nevěnoval pozornost. Zase nějaký sovětský funkcionář umřel, ani politruci to neposlouchali, jen my dva. Pro nás to byla doba velikého dojetí a napětí, otřes byl na spadnutí. Trvalo to ovšem tři roky, než se to projevilo za Chruščova po XX. sjezdu KSSS.
Lze srovnat dopad komunistického tlaku na různé typy sborů?
Už od roku 1945 se u nás uskutečňoval přechod k socialistické ekonomice. Bylo nutné osídlit pohraničí, začaly se znárodňovat velké podniky, omezoval se vliv nadnárodních společností. Vážný problém začal na venkově kolektivizací zemědělství.
Kolega Jan Dus se počátkem roku 1952 zeptal J. L. Hromádky, proč se nezastane evangelických hospodářů, kterým berou statky. Odpověděl vážně v tom smyslu, že polnice evangelia musí znít jasně. Otázka soukromého majetku nebo osud jednotlivců by vnesla falešné tóny.
Venkov byl postižen sociálně, měnila se jeho struktura, hospodářsky se něco pozvedlo, něco upadlo. Duchovní dopady se lišily. Záleželo na typu sboru. Třeba do klášterského sboru přišly rodiny přestěhované jako kulacké. Bylo to značné posílení sborové práce. Byly ale i tragické případy: dlouhodobá věznění, nucená přestěhování, lidé, kteří umřeli ve vězení, opuštěná hospodářství. Lidé to nesli jako každé jiné neštěstí, ta politická stránka věci nám unikala. Pochopili jsme ji až později.
Děkuji za rozhovor.
ONV - Okresní národní výbor, KNV - Krajský národní výbor (stupně "samosprávy")
PTP - Pomocně technické prapory (vojenské útvary nucených prací pro politicky nespolehlelivé ke službě se zbraní)
Víkend za humny
Ostravo, srdce rudé!
Jan Zálešák
Ostrava, jakožto 3 největší město ČR je dnes stále považována za průmyslovou oblast, kde je všechno špinavé, škaredé a smrdí…
Přátelé, sestry a bratři – není tomu tak. Nesmrdí, není škaredá ani špinavá. Ba právě naopak, Ostrava se dnes stává městem plným rozvoje, zábavy a je nyní nejzelenějším městem ČR. Avšak, dříve, než se pustíme do prozkoumání Ostravy, připomeňme si alespoň základní pravidla mluvy v tomto městě. „Tuž, mluvy se tu kratce a po ščřžďťň se dava zasaďně tvrde y... napřyklad: hřych.“
Nyní se již můžeme se znalcem Ostravy, místním rodákem, nebo panem Havyřem pobavit o tom, co zde lze zažít. „Mladežy, estli chcete vědet, kaj tu zajit, tuž je jasna volba zafarat do černouhelnych dolu.“ Ostrava má hornické muzeum a též zpřístupněné těžební věže dolů, které jsou již zařazeny mezi památky. Obdivovat je lze přes den zevnitř a v noci pořídit fotografie nasvícených věží či vysokých pecí, které se skrývají v ocelářské části Ostravy tvořící nevídaná panoramata.
„A tuž, hned byt vama, bych se podival na haldu, když tu mluvyme o tym uhle.“ Při cestě k haldě můžete projít centrem Ostravy a vidět zde rekonstruované secesní domy, vodotrysk vyvěrající přímo z dlažby uprostřed náměstí, červený cihlový evangelický kostel, před radnicí můžete narazit na bronzovou sochu Ikara, o které zpívá Jaromír Nohavica a mnohé další nesčetné zajímavosti. To vše lze spatřit také z vrcholku radniční věže, která je největší radniční věží v republice ( vstup pro studenty 10Kč ;) ).
„Tu u kostela jesť vyhlašeny stanek s hamburgerami“. Ano, to je pravda, pane havíř. Stojí za to se posilnit před výstupem na haldu. „Tuž ja.“ Ještě ale než se k ní dostanete, procházka Vás zavede na výstaviště, kde na Vás čeká areál MINIUNI. Jsou zde zmenšeniny slavných architektonických a památkových staveb EU, stejně jako zmenšená realizace 7 divů světa.
Architektoniku lze také obdivovat na o kousek dále stojícím Slezskoostravském hradě, který pověstný tím, že vlivem hornické práce v podzemí klesl o 17 metrů. „A keho nebavy archytektůra, ten si tu po cestě na haldu najde aj tank.“ Jistě, i první československý tank, který vjel do Ostravy má své čestné místo.
„Teď konečně se vyštrachame na haldu.“ Aby bylo jasno, halda je velká hromada více méně sypkého a nežádaného materiálu (hlušiny), který vzniká při těžbě uhlí. Ostravská halda Ema tvoří druhý nejvyšší bod Ostravy a v jejím nitru je díky neutuchajícímu prohořívání horniny cca 1500°C. Díky tomu na ní rostě teplomilná vegetace a žije zde stepní fauna. „Čiže tam nezahlednete žadne zvyře, stači sejit zase dolu a jste u ZOO.“
Ostrava toho nabízí ještě mnohem více. Parky, lesy, místa k odpočinku i místa pro radostné křepčení, jako například proslulou Stodolní ulici. Stojí za to se přijet se sem podívat a zjistit, že Ostrava je dnes skutečně nejzelenějším městem republiky, které má co nabídnout.
Přátelé, sestry a bratři – není tomu tak. Nesmrdí, není škaredá ani špinavá. Ba právě naopak, Ostrava se dnes stává městem plným rozvoje, zábavy a je nyní nejzelenějším městem ČR. Avšak, dříve, než se pustíme do prozkoumání Ostravy, připomeňme si alespoň základní pravidla mluvy v tomto městě. „Tuž, mluvy se tu kratce a po ščřžďťň se dava zasaďně tvrde y... napřyklad: hřych.“
Nyní se již můžeme se znalcem Ostravy, místním rodákem, nebo panem Havyřem pobavit o tom, co zde lze zažít. „Mladežy, estli chcete vědet, kaj tu zajit, tuž je jasna volba zafarat do černouhelnych dolu.“ Ostrava má hornické muzeum a též zpřístupněné těžební věže dolů, které jsou již zařazeny mezi památky. Obdivovat je lze přes den zevnitř a v noci pořídit fotografie nasvícených věží či vysokých pecí, které se skrývají v ocelářské části Ostravy tvořící nevídaná panoramata.
„A tuž, hned byt vama, bych se podival na haldu, když tu mluvyme o tym uhle.“ Při cestě k haldě můžete projít centrem Ostravy a vidět zde rekonstruované secesní domy, vodotrysk vyvěrající přímo z dlažby uprostřed náměstí, červený cihlový evangelický kostel, před radnicí můžete narazit na bronzovou sochu Ikara, o které zpívá Jaromír Nohavica a mnohé další nesčetné zajímavosti. To vše lze spatřit také z vrcholku radniční věže, která je největší radniční věží v republice ( vstup pro studenty 10Kč ;) ).
„Tu u kostela jesť vyhlašeny stanek s hamburgerami“. Ano, to je pravda, pane havíř. Stojí za to se posilnit před výstupem na haldu. „Tuž ja.“ Ještě ale než se k ní dostanete, procházka Vás zavede na výstaviště, kde na Vás čeká areál MINIUNI. Jsou zde zmenšeniny slavných architektonických a památkových staveb EU, stejně jako zmenšená realizace 7 divů světa.
Architektoniku lze také obdivovat na o kousek dále stojícím Slezskoostravském hradě, který pověstný tím, že vlivem hornické práce v podzemí klesl o 17 metrů. „A keho nebavy archytektůra, ten si tu po cestě na haldu najde aj tank.“ Jistě, i první československý tank, který vjel do Ostravy má své čestné místo.
„Teď konečně se vyštrachame na haldu.“ Aby bylo jasno, halda je velká hromada více méně sypkého a nežádaného materiálu (hlušiny), který vzniká při těžbě uhlí. Ostravská halda Ema tvoří druhý nejvyšší bod Ostravy a v jejím nitru je díky neutuchajícímu prohořívání horniny cca 1500°C. Díky tomu na ní rostě teplomilná vegetace a žije zde stepní fauna. „Čiže tam nezahlednete žadne zvyře, stači sejit zase dolu a jste u ZOO.“
Ostrava toho nabízí ještě mnohem více. Parky, lesy, místa k odpočinku i místa pro radostné křepčení, jako například proslulou Stodolní ulici. Stojí za to se přijet se sem podívat a zjistit, že Ostrava je dnes skutečně nejzelenějším městem republiky, které má co nabídnout.
Recenze
Melmac Space Orchestra
Kateřina Řehořová
Koncem listopadu se v Olomouci v klubu 15 minut představila hudební skupina Melmac Space Orchestra. Kdo se za tímto tajemným názvem skrývá?
Kapela pocházející z Letohradu cestuje po českých i moravských klubech již šest let. Ačkoliv vám na požádání odmítají přesně zformulovat, k čemu žánrově inklinují, zkušenější ucho rozpozná, že se jedná o chutnou směsku funky a jazzu lehce šmrncnutých rockem nebo soulem. Název vznikl podle planety, z níž pochází chlupatý mimozemšťan Alf. Hudební sestava se skládá z bicích, popřípadě jiných perkusí, elektrické kytary, baskytary, kláves, trubky a samozřejmě zpěvu. Pro názornější představu o vymezení stylů, v jejichž rámci se skladby pohybují, bych zmínila -123 minut, Monkey Business či některé kousky ze starší tvorby anglické The Cat Empire, a to zejména právě díky trubce.
Koncert v Olomouci potěšil hlavně milovníky jazzových a funky prvků, skupina však experimentuje i s jinými žánry a nebojí se zabrousit ani např. do rapových vod ve španělsky zpívané písni Zacatecas. Skladby Nicotine nebo Perfect Time Is Gone patřily rovněž k povedeným soustům z meziplanetárního menu, které Melmac Space Orchestra svému teprve vznikajícímu olomouckému publiku servírovali.
Na kontě má tato amatérská kapela tři dema čítající jedenáct písní, celkem jich už však složili více než dvě desítky, hudbu i texty si komponují sami. Mohou se pochlubit účastí v soutěži CocaCola Pop Star 2007, kde se probojovali až do pražského finále mezi deset nejlepších.
http://www.melmacspaceorchestra.com/
http://www.myspace.com/melmacspaceorchestra
Kapela pocházející z Letohradu cestuje po českých i moravských klubech již šest let. Ačkoliv vám na požádání odmítají přesně zformulovat, k čemu žánrově inklinují, zkušenější ucho rozpozná, že se jedná o chutnou směsku funky a jazzu lehce šmrncnutých rockem nebo soulem. Název vznikl podle planety, z níž pochází chlupatý mimozemšťan Alf. Hudební sestava se skládá z bicích, popřípadě jiných perkusí, elektrické kytary, baskytary, kláves, trubky a samozřejmě zpěvu. Pro názornější představu o vymezení stylů, v jejichž rámci se skladby pohybují, bych zmínila -123 minut, Monkey Business či některé kousky ze starší tvorby anglické The Cat Empire, a to zejména právě díky trubce.
Koncert v Olomouci potěšil hlavně milovníky jazzových a funky prvků, skupina však experimentuje i s jinými žánry a nebojí se zabrousit ani např. do rapových vod ve španělsky zpívané písni Zacatecas. Skladby Nicotine nebo Perfect Time Is Gone patřily rovněž k povedeným soustům z meziplanetárního menu, které Melmac Space Orchestra svému teprve vznikajícímu olomouckému publiku servírovali.
Na kontě má tato amatérská kapela tři dema čítající jedenáct písní, celkem jich už však složili více než dvě desítky, hudbu i texty si komponují sami. Mohou se pochlubit účastí v soutěži CocaCola Pop Star 2007, kde se probojovali až do pražského finále mezi deset nejlepších.
http://www.melmacspaceorchestra.com/
http://www.myspace.com/melmacspaceorchestra
Recenze
Pozvánka do jednoho světa...
Ester Hubená
"Jeden svět nestačí"? Ale stačí, zvláště když je tak rozmanitý jako ten náš. Hledat společné i rozdílné na Zemi je i jedním z úkolů filmového festivalu Jeden svět. Žhavé hollywoodské trháky (z opravdu jiného světa) tady ale nenajdete. Zato vás čekají dokumentární filmy z celého světa rozebírající témata blízká i vzdálená. Dokumenty se budou týkat uplynulých 20 let demokracie ve střední Evropě, integrující se Evropy i zajímavostí Afriky. Dle uplynulých ročníků festivalu se dá očekávat kvalitní nabídka filmů, které nechtějí změnit svět, ale jen upozornit na zajímavé, ale někdy i bolestné okamžiky v osudech lidí nebo zemí. Nemusí to být zábavné, ale vždycky je to poučné, proto by kina v tu chvíli neměla být poloprázdná (pro premiéru romantické komedie ve vedlejším sále platí opak). Takže kdy a kde? 11. - 19. března v Praze, ale Brňáci a Ostraváci a všichni ostatní nezoufejte, v dalších šesti týdnech bude přehlídka putovat po mnoha českých městech. Abyste to náhodou neprošvihli, podívejte se na program festivalu zde: http://www.jedensvet.cz.
Recenze
Očima dítěte
Olcha Richterová
„Při náboženství byla švanda. Já jsem vůbec neuměla číslovky, a tak jsem se pojistila slovníkem v lavici. Léba na štěstí to nezpozoroval. Jenom aby ho nenapadlo mě ústně zkoušet.“ Obyčejný dívčí deníček? Když on byl psaný od května do září 1942 Židovkou Ilse Eichnerovou. Dnes nám to jméno zní cize, ale nemyslete si, její mateřštinou byla čeština a kromě hebrejštiny plavala i v jiných jazycích: „Kompozice z němčiny dopadla mizerně. Dostala jsem pětku. Ani nevím, jak to.“ V deníku se na rozdíl od např. deníku Anny Frankové dočteme právě o takovýchhle obyčejných školních starostech, Ilsa se důkladně rozepisuje o tom, co měli k jídlu, a jen jakoby mimochodem jsou zmiňovány odjezdy příbuzných a známých: „Ráno jsem pomohla v kuchyni s brambory a pak jsem šla na Floru k tetě Steli. Oni jsou v transportu. Hned jsem jim jela do Záběhlic pro krabici. Potom jsem seděla a pletla.“
Deník si Ilsa začala psát až v pražském sirotčinci. Do něho přišla poté, co jí v důsledku útrap v koncentrácích zemřeli oba rodiče – o ni se během jejich věznění starala jedna hodná paní. Terezín a Birkenau/Osvětim Ilsa přežila jen zázrakem a po válce, r. 1946, odjela do Ameriky. To vše je nastíněno v úvodní části knihy a deník je tak zasazen do kontextu celého života. Dobové fotografie či reprodukce maminčiných pohlednic z Ravensbrücku, kde vás předtištěný formulář upozorní, co vše se nesmělo psát a posílat, dál přibližují ty, kteří tím vším museli projít. Ilsin příběh ale má i jistý „happyend“ – po válce ji vyhledali v nemocnici a vzali k sobě domů známí, evangelická rodina Lukášových. Na rozdíl od mnohých jiných tak Ilsa nejen dostala zpátky těch pár schovaných rodinných šperků, ale hlavně se k ní někdo zachoval s láskou vpravdě křesťanskou. U Lukášových také válku i léta následující přežil její deník.
Knihu je možno objednat u jedné z dcer Lukášových na adrese: eva.zarska@seznam.cz.
Deník si Ilsa začala psát až v pražském sirotčinci. Do něho přišla poté, co jí v důsledku útrap v koncentrácích zemřeli oba rodiče – o ni se během jejich věznění starala jedna hodná paní. Terezín a Birkenau/Osvětim Ilsa přežila jen zázrakem a po válce, r. 1946, odjela do Ameriky. To vše je nastíněno v úvodní části knihy a deník je tak zasazen do kontextu celého života. Dobové fotografie či reprodukce maminčiných pohlednic z Ravensbrücku, kde vás předtištěný formulář upozorní, co vše se nesmělo psát a posílat, dál přibližují ty, kteří tím vším museli projít. Ilsin příběh ale má i jistý „happyend“ – po válce ji vyhledali v nemocnici a vzali k sobě domů známí, evangelická rodina Lukášových. Na rozdíl od mnohých jiných tak Ilsa nejen dostala zpátky těch pár schovaných rodinných šperků, ale hlavně se k ní někdo zachoval s láskou vpravdě křesťanskou. U Lukášových také válku i léta následující přežil její deník.
Knihu je možno objednat u jedné z dcer Lukášových na adrese: eva.zarska@seznam.cz.
Střípky z kultury
Střípky z kultury
Začínáte už přemýšlet, kam za deset měsíců přilepíte nálepku „Kniha roku“? Loni mnozí oblizovali prsty po Zmeškalově Milostném dopisu klínovým písmem a Ryšavého Cestách na Sibiř či se příznivě tvářili na dokončené čtyřdílné Dějiny české literatury 1945–1989. Ale znovu: jak si vybrat, co mi bude chutnat? Bylo to stejné už za Čapka a odpovídal takhle: „Někteří se ptají, jak se toho dovtípiti, co je dobrá literatura? Těm tedy možno odpověděti tolik, že toho se lze nejúspěšněji dopíditi především dobrou četbou.“
Silně pochybuju o tvrzení, že Ježíš je normální, režisérka Nvotová ale nejspíš taky. Podobně i rockoví hudebníci nemůžou být v pořádku, natož když se za svoji muziku nechali zavřít, že. Stoppardův Rock ´n Roll o Plasticích už druhým rokem rozeznívá zlatou kapličku. To v Brně nově na provázku tahají Hamleta a v Českých Budějovicích baletí Peer Gynta. Ne tak v Ostravě. Tam vás lapí Sváry zření. Cože?! ANO! Skvosty za čtyři miliardy, fazety modernity, vření v českém výtvarném kotli. Výstavou se můžete prosvářet do konce února. To v Hradci se řeší, co to je portrét - autoportrét, dialog - monolog, veřejné - intimní, viditelné – neviditelné… AUTOPORTRÉT proveze napříč minulým i tímto stoletím i bez automobilu a automatických pomůcek.
Janu Palachovi zazpíval Bohdan Mikolášek a Spirituál kvintet.
Silně pochybuju o tvrzení, že Ježíš je normální, režisérka Nvotová ale nejspíš taky. Podobně i rockoví hudebníci nemůžou být v pořádku, natož když se za svoji muziku nechali zavřít, že. Stoppardův Rock ´n Roll o Plasticích už druhým rokem rozeznívá zlatou kapličku. To v Brně nově na provázku tahají Hamleta a v Českých Budějovicích baletí Peer Gynta. Ne tak v Ostravě. Tam vás lapí Sváry zření. Cože?! ANO! Skvosty za čtyři miliardy, fazety modernity, vření v českém výtvarném kotli. Výstavou se můžete prosvářet do konce února. To v Hradci se řeší, co to je portrét - autoportrét, dialog - monolog, veřejné - intimní, viditelné – neviditelné… AUTOPORTRÉT proveze napříč minulým i tímto stoletím i bez automobilu a automatických pomůcek.
Janu Palachovi zazpíval Bohdan Mikolášek a Spirituál kvintet.
Všimli jsme si
Všimli jsme si
Lenka Juřenová
Češi postavili v Etiopii již devátou školu
Školáci z vesnice Chefe Kotejabessa v okrese Awassa na jihu Etiopie mají důvod k radosti. Díky pátému ročníku sbírky Postavme školu v Africe, do které přispívají čeští dárci, totiž vyrostla škola pro dvě stě dětí i v jejich vesnici. Do sbírky, kterou organizuje Člověk v tísni ve spolupráci s Junákem, darovali Češi vloni dva miliony korun. Takže kromě školy v Chefe Kotejabessa, jež stála i s vybavením 1,2 mil. Kč a je devátou Čechy postavenou školou v této zemi, vyroste v Etiopii ještě jedna nebo dvě další školy. Kéž bychom si vzdělání vážili více a neváhali do něj investovat i my. Na pomůcky a vybavení školy v Chefe Kotejabessa přispěli ve sbírce ještě před jejím postavením tamější obyvatelé, a to byla vloni v oblasti tak velká sucha, že si mnoho rodin mohlo dovolit jen jedno jídlo denně.
Americký prezident zavře věznici Guantanámo
Den po slavnostní přísaze oznámil nový prezident USA Barack Obama uzavření věznice Guantanámo na Kubě. Věznice, v níž bez řádné obžaloby čekají na soud a procházejí výslechy spojenými s mučením desítky podezřelých z teroristických útoků, by měla zavřít své brány do jednoho roku. Problém nastává s umístěním současných vězňů, kterým podle amerických úřadů hrozí v zemích jejich původu stíhání a výslechy. Tak jako tak, je dobře, že se do plnění svých předvolebních slibů vrhnul dříve, než je lidé stačili zapomenout. Jestli se mu podaří prosadit zdravý rozum a cit ve všem, co bude řešit (a že toho není málo, od vojenských operací v Iráku až po světovou finanční krizi), snad se budeme na zprávy v televizi i těšit. Pochvalu si už zaslouží i minimálně za rozhodnutí o Guantanámu.
Papež Benedikt XVI. vysílá na YouTube
A je to tady. Nejen že na YouTube.com najdeme klipy hudebních kapel nebo z rodinných oslav či srazů s kamarády, od ledna na těchto stránkách můžeme sledovat i papeže. V oficiálních "klipech" si nejen katolíci můžou poslechnout (a zhlédnout) proslovy papeže i zprávy z Vatikánu. Spuštění dalšího kanálu oficiálních informací o Svatém stolci bylo v minulém měsíci už druhou dobrou zprávou pro české katolíky. Ta dřívější hovořila o plánu papeže navštívit na podzim tohoto roku Českou republiku.
V Ostravě otevřela ADRA nové dobrovolnické centrum
Nové dobrovolnické centrum, které navazuje na spolupráci frýdeckomísteckého dobrovolnického centra se sociálními a zdravotnickými organizacemi, otevřela ADRA i v Ostravě. Jeho prostřednictvím mohou dobrovolníci například navštěvovat nemocné nebo sociálně znevýhodněné děti či seniory v nemocnici nebo v domovech pro seniory. Více informací lze získat na webových stránkách www.adraostrava.cz. Další dobrovolnická centra provozuje ADRA také v Českých Budějovicích, Prostějově, Praze, Valašském Meziříčí, Zlíně a zmíneném Frýdku-Místku. Darovat svůj čas je obohacující pro obě strany. Dobrovolnictví se přitom v našich končinách docela rozšířilo, ať už jde o návštěvy starších lidí v nemocnicích nebo hospicech nebo třeba plavání s dětmi. Místa, která tyto aktivity zprostředkovávají, se v době internetu hledají poměrně snadno. Až se někdy budete nudit, zkuste třeba popřemýšlet o jiném způsobu trávení času.
Zdroj: clovekvtisni.cz, www.lidovky.cz, www.ihned.cz, www.adra.cz
Školáci z vesnice Chefe Kotejabessa v okrese Awassa na jihu Etiopie mají důvod k radosti. Díky pátému ročníku sbírky Postavme školu v Africe, do které přispívají čeští dárci, totiž vyrostla škola pro dvě stě dětí i v jejich vesnici. Do sbírky, kterou organizuje Člověk v tísni ve spolupráci s Junákem, darovali Češi vloni dva miliony korun. Takže kromě školy v Chefe Kotejabessa, jež stála i s vybavením 1,2 mil. Kč a je devátou Čechy postavenou školou v této zemi, vyroste v Etiopii ještě jedna nebo dvě další školy. Kéž bychom si vzdělání vážili více a neváhali do něj investovat i my. Na pomůcky a vybavení školy v Chefe Kotejabessa přispěli ve sbírce ještě před jejím postavením tamější obyvatelé, a to byla vloni v oblasti tak velká sucha, že si mnoho rodin mohlo dovolit jen jedno jídlo denně.
Americký prezident zavře věznici Guantanámo
Den po slavnostní přísaze oznámil nový prezident USA Barack Obama uzavření věznice Guantanámo na Kubě. Věznice, v níž bez řádné obžaloby čekají na soud a procházejí výslechy spojenými s mučením desítky podezřelých z teroristických útoků, by měla zavřít své brány do jednoho roku. Problém nastává s umístěním současných vězňů, kterým podle amerických úřadů hrozí v zemích jejich původu stíhání a výslechy. Tak jako tak, je dobře, že se do plnění svých předvolebních slibů vrhnul dříve, než je lidé stačili zapomenout. Jestli se mu podaří prosadit zdravý rozum a cit ve všem, co bude řešit (a že toho není málo, od vojenských operací v Iráku až po světovou finanční krizi), snad se budeme na zprávy v televizi i těšit. Pochvalu si už zaslouží i minimálně za rozhodnutí o Guantanámu.
Papež Benedikt XVI. vysílá na YouTube
A je to tady. Nejen že na YouTube.com najdeme klipy hudebních kapel nebo z rodinných oslav či srazů s kamarády, od ledna na těchto stránkách můžeme sledovat i papeže. V oficiálních "klipech" si nejen katolíci můžou poslechnout (a zhlédnout) proslovy papeže i zprávy z Vatikánu. Spuštění dalšího kanálu oficiálních informací o Svatém stolci bylo v minulém měsíci už druhou dobrou zprávou pro české katolíky. Ta dřívější hovořila o plánu papeže navštívit na podzim tohoto roku Českou republiku.
V Ostravě otevřela ADRA nové dobrovolnické centrum
Nové dobrovolnické centrum, které navazuje na spolupráci frýdeckomísteckého dobrovolnického centra se sociálními a zdravotnickými organizacemi, otevřela ADRA i v Ostravě. Jeho prostřednictvím mohou dobrovolníci například navštěvovat nemocné nebo sociálně znevýhodněné děti či seniory v nemocnici nebo v domovech pro seniory. Více informací lze získat na webových stránkách www.adraostrava.cz. Další dobrovolnická centra provozuje ADRA také v Českých Budějovicích, Prostějově, Praze, Valašském Meziříčí, Zlíně a zmíneném Frýdku-Místku. Darovat svůj čas je obohacující pro obě strany. Dobrovolnictví se přitom v našich končinách docela rozšířilo, ať už jde o návštěvy starších lidí v nemocnicích nebo hospicech nebo třeba plavání s dětmi. Místa, která tyto aktivity zprostředkovávají, se v době internetu hledají poměrně snadno. Až se někdy budete nudit, zkuste třeba popřemýšlet o jiném způsobu trávení času.
Zdroj: clovekvtisni.cz, www.lidovky.cz, www.ihned.cz, www.adra.cz
|
|
|
|
|
|