archiv
OBSAH:
Úvodník přátelský všem generacím
Úděl Božího lidu
Kouká do mobilu i při čtení z Písma!!!
Co byste změnili?
Zkusili jste už...?
Dobrovolnicí v občanské poradně
Delirious?
Životní zkratka
SYN ČLOVĚKA
Milý Šimone!
Věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí
Kostelíček v podhůří Jeseníků
Clou for tonight
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
Rok kohouta
střípky_4
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Úvodník přátelský všem generacím
Tomáš Groll
Milá čtenářko, milý čtenáři, Bratrstvo je časopis připravovaný hlavně pro evangelickou mládež. I redakční rada je tvořena převážně svobodnými mladými a stále studujícími lidmi. Přesto si jsme vědomi, že mnoho našich čtenářů se už přestalo považovat za mládež. Někteří už před několika děsítkami let. Jejich stálý zájem o tento časopis může být vysvětlen dvěm způsoby. 1. Naši čtenáři zůstávají mladí v duchu. 2. Bratrstvo je časopis pro všechny generace.
Jak by měl tedy vypadat časopis přátelský všem generacím? Určitě by jeho písmo mělo být větší, aby si jej snáze přečetli starší lidé. Font písma by měl být zajímavý a netradiční, aby upoutal pozornost i mladší generace. A měl by přinášet informace, které jsou praktické pro každou generaci.
Věříme, že nejen toto číslo Bratrstva takové informace přináší.
Jak by měl tedy vypadat časopis přátelský všem generacím? Určitě by jeho písmo mělo být větší, aby si jej snáze přečetli starší lidé. Font písma by měl být zajímavý a netradiční, aby upoutal pozornost i mladší generace. A měl by přinášet informace, které jsou praktické pro každou generaci.
Věříme, že nejen toto číslo Bratrstva takové informace přináší.
Ester
Úděl Božího lidu
Jaroslav F. Pechar
Est 3
Mordekaj porušil králův příkaz klanět se Hamanovi. Jako žid to dělat nebude. Boží lid je jiný. Je žid. No a co?!
Nastal měsíc Nísan. Všichni židé si připomínají vyjití z Egypta – a najednou v předvečer Hodu beránka je vydán edikt o jejich zničení. Před staletími procházel o noci 14. nísanu Egyptem anděl smrti a přeci židé obstáli. Obstáli právě proto, že byli jiní, než všichni ostatní. Oni jediní se oddělili ke službě Hospodinu, oni jediní slavili Hod beránka, oni jediní potřeli veřeje svých dveří krví a tak anděl smrti minul jejich domy. A teď je to tu zas. Opět mezi jejich domy prochází anděl smrti, tentokrát v podobě královského výnosu. Chce jim přinést smrt za to, že jsou jiní. Kniha Ester chce říci, že je potřeba zůstat jiní, i kdyby hrozilo nebezpečí sebevětší. A tak jsou židé stále "ti jiní", stále hledají Boží vůli a snaží se podle ní žít. Stále žijí jako lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách všech možných království. Zachovávají zákony odchylné od zákonů všech národů a jsou-li v rozporu s jejich vírou, pak se neřídí ani zákony královskými. Jak víme, vydrželo jim to po tisíciletí až podnes – a křesťané to mají po nich. Je křesťan. No a co?! To je nějaký důvod, proč neuposlechnout králova rozkazu? To je snad důvod, proč nejít k volbám? Neskládat přísahu? Odmítnout střílet do lidí a nebo naopak jít a bojovat proti vládě, když si začala osobovat božskou moc?! To všechno jsou problémy, se kterými se musely vypořádávat již první křesťanské sbory – kdy je ještě možno uposlechnout, kdy je čas dávat císaři císařovo a kdy už se císař dožaduje toho, co je Boží a tudíž je mu to nutno odepřít – a nést důsledky tohoto odepření. Jsme u těch desítek a stovek křesťanů, kteří odmítli obětovat císaři a skončili mučednickou smrtí. U desítek a stovek křesťanů, kteří odmítli přísahat na „Blut und Boden“ – půdu a krev – a skončili jako potrava pro plameny spaloven nacistických koncentračních táborů. U desítek a stovek křesťanů, kteří se odmítli na správné straně barikády zapojit do třídního boje a tak se ocitli na té druhé straně a na jejich hlavy dopadla ocelová pěst dělnické třídy. Je to jen shoda dat, ale právě v jarní době (ve které je onen 13. nisan) proběhly v tehdejším Československu největší komunistické zásahy proti řeholníkům. V březnu 1950 byla projednána "akce VŽK", při které bylo později internováno na 10 000 řeholnic a 13. dubna byla v roce 1950 zahájena "akce K", při které bylo do centralizačních klášterů převezeno téměř dva a půl tisíce mnichů. A přes veškerý ideologický nátlak jen málo řeholníků či řeholnic podlehlo a vystoupilo ze svých řádů.
Být jiný a trvat na své jinakosti je úděl Božího lidu. Netřeba záměrně provokovat! Mordekaj nechtěl provokovat – jen zůstal jiný. Tam, kde jde o něco důležitého, tam je potřeba stát jasně na svém a necouvnout ani o krok. Tam je potřeba zůstat jiný a na své jinakosti trvat, děj se co děj. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
Mordekaj porušil králův příkaz klanět se Hamanovi. Jako žid to dělat nebude. Boží lid je jiný. Je žid. No a co?!
Nastal měsíc Nísan. Všichni židé si připomínají vyjití z Egypta – a najednou v předvečer Hodu beránka je vydán edikt o jejich zničení. Před staletími procházel o noci 14. nísanu Egyptem anděl smrti a přeci židé obstáli. Obstáli právě proto, že byli jiní, než všichni ostatní. Oni jediní se oddělili ke službě Hospodinu, oni jediní slavili Hod beránka, oni jediní potřeli veřeje svých dveří krví a tak anděl smrti minul jejich domy. A teď je to tu zas. Opět mezi jejich domy prochází anděl smrti, tentokrát v podobě královského výnosu. Chce jim přinést smrt za to, že jsou jiní. Kniha Ester chce říci, že je potřeba zůstat jiní, i kdyby hrozilo nebezpečí sebevětší. A tak jsou židé stále "ti jiní", stále hledají Boží vůli a snaží se podle ní žít. Stále žijí jako lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách všech možných království. Zachovávají zákony odchylné od zákonů všech národů a jsou-li v rozporu s jejich vírou, pak se neřídí ani zákony královskými. Jak víme, vydrželo jim to po tisíciletí až podnes – a křesťané to mají po nich. Je křesťan. No a co?! To je nějaký důvod, proč neuposlechnout králova rozkazu? To je snad důvod, proč nejít k volbám? Neskládat přísahu? Odmítnout střílet do lidí a nebo naopak jít a bojovat proti vládě, když si začala osobovat božskou moc?! To všechno jsou problémy, se kterými se musely vypořádávat již první křesťanské sbory – kdy je ještě možno uposlechnout, kdy je čas dávat císaři císařovo a kdy už se císař dožaduje toho, co je Boží a tudíž je mu to nutno odepřít – a nést důsledky tohoto odepření. Jsme u těch desítek a stovek křesťanů, kteří odmítli obětovat císaři a skončili mučednickou smrtí. U desítek a stovek křesťanů, kteří odmítli přísahat na „Blut und Boden“ – půdu a krev – a skončili jako potrava pro plameny spaloven nacistických koncentračních táborů. U desítek a stovek křesťanů, kteří se odmítli na správné straně barikády zapojit do třídního boje a tak se ocitli na té druhé straně a na jejich hlavy dopadla ocelová pěst dělnické třídy. Je to jen shoda dat, ale právě v jarní době (ve které je onen 13. nisan) proběhly v tehdejším Československu největší komunistické zásahy proti řeholníkům. V březnu 1950 byla projednána "akce VŽK", při které bylo později internováno na 10 000 řeholnic a 13. dubna byla v roce 1950 zahájena "akce K", při které bylo do centralizačních klášterů převezeno téměř dva a půl tisíce mnichů. A přes veškerý ideologický nátlak jen málo řeholníků či řeholnic podlehlo a vystoupilo ze svých řádů.
Být jiný a trvat na své jinakosti je úděl Božího lidu. Netřeba záměrně provokovat! Mordekaj nechtěl provokovat – jen zůstal jiný. Tam, kde jde o něco důležitého, tam je potřeba stát jasně na svém a necouvnout ani o krok. Tam je potřeba zůstat jiný a na své jinakosti trvat, děj se co děj. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
Téma
Kouká do mobilu i při čtení z Písma!!!
Eva Grollová
Před pár lety jsem v zahraničí potkala specialistku na život seniorů ve sboru. Navštěvuje kostely a sborové budovy a sleduje, jak vyhovují starším lidem a těm, kteří jsou nějak omezeni v pohybu nebo, jak říkají odborníci, jejichž smyslové vnímání je sníženo. Pečlivě sleduje co chybí a co by se dalo upravit. Pravda, církev si může dovolit hradit její mzdu a hlavně má prostředky na potřebné úpravy a vybavení - kvalitní zábradlí, vhodné židle, zesilovací zařízení, čitelné nápisy, madla, bezbariérový přístup, místo, kde se dá odložit hůl apod.. Máme naději, že dnes už stavební fakulty i jiné školy vedou studenty k větší citlivosti k potřebám seniorů a lidí s postižením. Jistě existují i užitečné příklady, které nevyžadují stavební úpravy. Třeba jen dobře umístěná lavička před kostelem nebo vhodně rozmístěné židle, aby při Večeři Páně nemuseli všichni stát. Nenašel by se v církvi někdo, kdo by se tomuto tématu věnoval a dal dohromady pár lidí a dobré nápady?
Ne vždycky je to otázka peněz. Také náplní práce specialistky na život seniorů ve sboru není jen zájem o materiální vybavení. Všímá si skladby programů, jestli začátky sborových akcí vyhovují seniorům, jestli někdo organizuje svoz nebo doprovod apod.. Bariery staví i naše nevšímavost, stereotyp nebo neochota něco měnit. A ti, kterých se problém nejvíc týká, se většinou sami neozvou. Na druhou stranu pomáhání má také svá pravidla. Někdy taková super-ochotná sestra nebo bratr může napáchat víc škody než užitku. Vzpomínám na prchajícího muže, který se děsil jakékoliv sborové akce, aby nebyl uměle vtahován do děje, který by ho jinak docela zajímal.
Sborové prostředí je jedinečné tím, že se v ideálním případě potkávají na jednom místě všechny generace. Nedávno jsem navštívila sbor, kde jsem nebyla víc než třicet let. Už tehdy na mne vybavení sborových místností působilo jako sbírka odložených židlí po předchozích generacích. Když jsem uviděla stejný, jen o dost sešlejší, nábytek a dokonce stejné nic neříkající dekorace na stěnách, padla na mne tíseň. Jaká generace to tady žije? Tady se schází nedělka a mládež? Členy sboru jsou lidé, kteří mají nádherně zařízené byty. To jim nezáleží na sborovém prostředí nebo zde fungují silné vnitro-sborové staromilské siločáry? Vím, že na mnoha místech je nedostižný ideál, aby si sami děti a mládež mohli přizpůsobit místnosti pro své aktivity. Ale jak se mohou cítit ve sboru jako ve svém, když kolem sebe ani očima nezachytí něco, co je „jejich“, co je jim blízké?
Ráda vidím, že některé naše sbory svým vybavením i programem, dokonce třeba fungujícím mateřským centrem, jsou „přátelské“ k miminům a jejich maminkám. Vidět v kostele po bohoslužbách frontu na přebalovací pult, to je opravdu nádherný zážitek. Moc bych si přála, aby si tyhle děti zvykly ve svém sboru žít a stal se pro ně druhým domovem.
Jistě, materiální vybavení není všechno. V anglické reformované církvi udělují certifikát Sbor přátelský dětem. Aby sbor certifikát získal, musí splnit několik kritérií. Např. sborové prostory a vybavení musí být pro děti bezpečné, ti, kteří mají na starosti dětské a mládežnické programy, se musejí stále vzdělávat, jsou vytvářeny příležitosti, aby děti i mládež byli zapojeni do bohoslužebného života, mládež má prostor pro vyjádření svého názoru, sbor má zpracovanou vizi nebo plán pro rozvoj práce s dětmi a mládeží atp.. V této církvi je ustavena komise, která poměrně jednoduchým způsobem prověřuje žádost sboru a rozhoduje o přidělení certifikátu. Jednou za tři roky se hodnotí, jestli programy skutečně běží. Nevím, jak by něco takového fungovalo v naší církvi, ale připadá mi, že jmenované požadavky nejsou nic mimořádného a měly by platit i bez certifikátu. Zároveň si dokážu představit, že inspirace se dá snadno přenést z jednoho sboru na druhý a zdravé hecování by také nemuselo být na škodu.
Téma „sbor přátelský všem generacím“ mne svádí k přemýšlení o prostředí a programech, které hýčkají všechny generace. Sborový život v sobě nese také přijetí odpovědnosti a konkrétních úkolů. V mezigeneračním prostředí navíc velkou míru tolerance. Někdy to vypadá, že už ani nemluvíme stejným jazykem. S úzkostí sledujeme, že naše děti víc žijí ve virtuálním světě a vytvářejí nám neznámá nová společenství. Co nové komunikační technologie udělají se sborovým životem? Snad nás čekají i příjemná překvapení.
A ten pacholek s mobilem? To byl můj syn. Vůbec jsem se nemohla soustředit, měla jsem pocit, že to každý vidí. Až další neděli jsem si všimla, že v mobilu pozorně sleduje čtený text z Bible....
Ne vždycky je to otázka peněz. Také náplní práce specialistky na život seniorů ve sboru není jen zájem o materiální vybavení. Všímá si skladby programů, jestli začátky sborových akcí vyhovují seniorům, jestli někdo organizuje svoz nebo doprovod apod.. Bariery staví i naše nevšímavost, stereotyp nebo neochota něco měnit. A ti, kterých se problém nejvíc týká, se většinou sami neozvou. Na druhou stranu pomáhání má také svá pravidla. Někdy taková super-ochotná sestra nebo bratr může napáchat víc škody než užitku. Vzpomínám na prchajícího muže, který se děsil jakékoliv sborové akce, aby nebyl uměle vtahován do děje, který by ho jinak docela zajímal.
Sborové prostředí je jedinečné tím, že se v ideálním případě potkávají na jednom místě všechny generace. Nedávno jsem navštívila sbor, kde jsem nebyla víc než třicet let. Už tehdy na mne vybavení sborových místností působilo jako sbírka odložených židlí po předchozích generacích. Když jsem uviděla stejný, jen o dost sešlejší, nábytek a dokonce stejné nic neříkající dekorace na stěnách, padla na mne tíseň. Jaká generace to tady žije? Tady se schází nedělka a mládež? Členy sboru jsou lidé, kteří mají nádherně zařízené byty. To jim nezáleží na sborovém prostředí nebo zde fungují silné vnitro-sborové staromilské siločáry? Vím, že na mnoha místech je nedostižný ideál, aby si sami děti a mládež mohli přizpůsobit místnosti pro své aktivity. Ale jak se mohou cítit ve sboru jako ve svém, když kolem sebe ani očima nezachytí něco, co je „jejich“, co je jim blízké?
Ráda vidím, že některé naše sbory svým vybavením i programem, dokonce třeba fungujícím mateřským centrem, jsou „přátelské“ k miminům a jejich maminkám. Vidět v kostele po bohoslužbách frontu na přebalovací pult, to je opravdu nádherný zážitek. Moc bych si přála, aby si tyhle děti zvykly ve svém sboru žít a stal se pro ně druhým domovem.
Jistě, materiální vybavení není všechno. V anglické reformované církvi udělují certifikát Sbor přátelský dětem. Aby sbor certifikát získal, musí splnit několik kritérií. Např. sborové prostory a vybavení musí být pro děti bezpečné, ti, kteří mají na starosti dětské a mládežnické programy, se musejí stále vzdělávat, jsou vytvářeny příležitosti, aby děti i mládež byli zapojeni do bohoslužebného života, mládež má prostor pro vyjádření svého názoru, sbor má zpracovanou vizi nebo plán pro rozvoj práce s dětmi a mládeží atp.. V této církvi je ustavena komise, která poměrně jednoduchým způsobem prověřuje žádost sboru a rozhoduje o přidělení certifikátu. Jednou za tři roky se hodnotí, jestli programy skutečně běží. Nevím, jak by něco takového fungovalo v naší církvi, ale připadá mi, že jmenované požadavky nejsou nic mimořádného a měly by platit i bez certifikátu. Zároveň si dokážu představit, že inspirace se dá snadno přenést z jednoho sboru na druhý a zdravé hecování by také nemuselo být na škodu.
Téma „sbor přátelský všem generacím“ mne svádí k přemýšlení o prostředí a programech, které hýčkají všechny generace. Sborový život v sobě nese také přijetí odpovědnosti a konkrétních úkolů. V mezigeneračním prostředí navíc velkou míru tolerance. Někdy to vypadá, že už ani nemluvíme stejným jazykem. S úzkostí sledujeme, že naše děti víc žijí ve virtuálním světě a vytvářejí nám neznámá nová společenství. Co nové komunikační technologie udělají se sborovým životem? Snad nás čekají i příjemná překvapení.
A ten pacholek s mobilem? To byl můj syn. Vůbec jsem se nemohla soustředit, měla jsem pocit, že to každý vidí. Až další neděli jsem si všimla, že v mobilu pozorně sleduje čtený text z Bible....
Téma
Co byste změnili?
V našich sborových prostorách bych provedl zateplení kuchyně, udělal bezbariérový přístup (i když vím že to prakticky nejde), a zvětšil skříň na zpěvníky.
Lavičky před kostel. Není si kam sednout, a tak lidi postojí a pak rychle odcházejí.
Abych se cítila v kostele dobře, ráda se spokojím s jakoukoli dýchající místností zásobenou dostatkem tepla a světla. A když se přidá naladěný klavír, případně varhany, kterým visí tóny u méně než dvou rejstříků ze tří, jsem téměř v sedmém nebi. K tomu mi chybí hlavně moji milí. Lidé, kteří se do kostela přišli nadechnout nebo jen oblažit ostatní svou milou a nekomplikovanou přítomností a přispět k Duchu setkání. Když chybí ti dva poslední, "sebenačančanější" sborové prostory toho moc nespraví.
Náš sbor bude přestavovat faru pro nového faraře a tak doufám,že už bude mít parametry moderní fary. Postrádáme koutek pro maminky s dětmi,aby se měly kam uchýlit,když děti zlobí.
Lavičky před kostel. Není si kam sednout, a tak lidi postojí a pak rychle odcházejí.
Abych se cítila v kostele dobře, ráda se spokojím s jakoukoli dýchající místností zásobenou dostatkem tepla a světla. A když se přidá naladěný klavír, případně varhany, kterým visí tóny u méně než dvou rejstříků ze tří, jsem téměř v sedmém nebi. K tomu mi chybí hlavně moji milí. Lidé, kteří se do kostela přišli nadechnout nebo jen oblažit ostatní svou milou a nekomplikovanou přítomností a přispět k Duchu setkání. Když chybí ti dva poslední, "sebenačančanější" sborové prostory toho moc nespraví.
Náš sbor bude přestavovat faru pro nového faraře a tak doufám,že už bude mít parametry moderní fary. Postrádáme koutek pro maminky s dětmi,aby se měly kam uchýlit,když děti zlobí.
Téma
Zkusili jste už...?
Marie Medková
- uklidit před kostelem a modlitebnou?
- zkrášlit nástěnku před kostelem nebo pořídit pěkné barevné nástěnky do sborové klubovny, kde by se mohly průběžně prezentovat aktivity generačních skupin ze sboru?
- pořídit a průběžně doplňovat nástěnku s fotografiemi aktivních členů sborů (s krátkými popisky)?
- zřídit pro rodiny s malými dětmi dětský koutek, hernu (se zvukovým přenosem z bohoslužeb) nebo dokonce samostatnou skupinu Nedělní škol(k)y?
- pomoci faráři vést vyučování náboženství, pro které společně vymyslíte zajímavější název (Dětský klub, klub Rybička atp.)?
- uspořádat pro děti ze sboru i z okolí a z okruhu známých Den dětí, dětský karneval, víkendový či táborový pobyt nebo podzimní Pochod broučků (večer s lampióny)?
- vyrobit nástěnku z pěkných provázků, na které se omalovanými kolíčky připínají obrázky z nedělní školy, výtvory z mládeže, pozvánky, apod.?
- omalovat sklenice na tužky nebo obalit plechovky na tužky zajímavou tapetou?
- po domluvě se staršovstvem zavést na bohoslužbách pravidelný zpět s kytarou (např. písní ze Svítá)?
- udělat v kostele stálou výstavu obrazů?
- nalepit čtverečky z filce na nohy židlí, aby při šoupání nedělaly hluk?
- vyrobit polštářky na židle nebo pěkné obaly na polštářky ze zbytků látek, starších prostěradel, apod.?
- navrhnout „dovozovou“ službu pro lidi, kteří se nemají jak dostat na bohoslužby nebo těžko chodí?
- zeptat se nejstarších členů, zda jsou pro ně písmena ve zpěvnících nejsou příliš malá a v případě, že ano, pořídit zvětšené fotokopie?
- zkrášlit nástěnku před kostelem nebo pořídit pěkné barevné nástěnky do sborové klubovny, kde by se mohly průběžně prezentovat aktivity generačních skupin ze sboru?
- pořídit a průběžně doplňovat nástěnku s fotografiemi aktivních členů sborů (s krátkými popisky)?
- zřídit pro rodiny s malými dětmi dětský koutek, hernu (se zvukovým přenosem z bohoslužeb) nebo dokonce samostatnou skupinu Nedělní škol(k)y?
- pomoci faráři vést vyučování náboženství, pro které společně vymyslíte zajímavější název (Dětský klub, klub Rybička atp.)?
- uspořádat pro děti ze sboru i z okolí a z okruhu známých Den dětí, dětský karneval, víkendový či táborový pobyt nebo podzimní Pochod broučků (večer s lampióny)?
- vyrobit nástěnku z pěkných provázků, na které se omalovanými kolíčky připínají obrázky z nedělní školy, výtvory z mládeže, pozvánky, apod.?
- omalovat sklenice na tužky nebo obalit plechovky na tužky zajímavou tapetou?
- po domluvě se staršovstvem zavést na bohoslužbách pravidelný zpět s kytarou (např. písní ze Svítá)?
- udělat v kostele stálou výstavu obrazů?
- nalepit čtverečky z filce na nohy židlí, aby při šoupání nedělaly hluk?
- vyrobit polštářky na židle nebo pěkné obaly na polštářky ze zbytků látek, starších prostěradel, apod.?
- navrhnout „dovozovou“ službu pro lidi, kteří se nemají jak dostat na bohoslužby nebo těžko chodí?
- zeptat se nejstarších členů, zda jsou pro ně písmena ve zpěvnících nejsou příliš malá a v případě, že ano, pořídit zvětšené fotokopie?
O čem se v Diakonii (ne)mluví
Dobrovolnicí v občanské poradně
Pavlína Mačková
Vždy jsem bývala zvídavý tvor, ale přišla nemoc v podobě svalového postižení a všechno se změnilo. Ubylo spěchu, povinností i přátel. Zůstala jsem sama, invalidní, v rodinném domečku. Dny se začaly sobě podobat jako vejce vejci. Každé ráno ztichlo, když všichni odešli za svými aktivitami a vraceli se až pozdě večer.
Po několika pokusech nalézt nějakou smysluplnou činnost jsem objevila webové stránky Diakonie v Čáslavi, která pomáhá dětem s tělesným i mentálním postižením. Zároveň provozuje občanskou poradnu pro lidi v tísni.
Nesměle jsem je oslovila s prosbou, jestli bych jim mohla být nějakým způsobem prospěšná. Věděla jsem, že nemohu nikde pracovat nastálo, protože moje pohybové schopnosti jsou omezené a velmi proměnlivé. Nedoufala jsem, že by mi mohl někdo poskytnout takovou práci, při které bych mohla zůstat doma. K mému překvapení mi pracovnice z občanské poradny nabídla spolupráci. Mohla jsem vypomáhat jako dobrovolnice.
Je to už rok a já se díky internetu pohybuji mezi rodinným právem, exekucí a úřady práce. Koresponduji s advokátními kancelářemi a poradci všeho druhu. Vyhledávám informace, které skládám jako mozaiku až po konečný výsledek. Je to hra zábavná, plná napětí, než se dopracuji k řešení problému. Občas se i osobně setkám s některými klienty, kteří hledají pomoc. Jako například s paní Boženkou (jméno je fiktivní).
Paní Boženka vyhledala s pláčem naši poradnu kvůli svému manželovi. Začal velmi pít; pod vlivem alkoholu ji fyzicky napadá, demoluje dům a je nebezpečný i svému okolí.
Spojila jsem se telefonicky s příslušným intervenčním centrem, které se zabývá domácím násilím; podle jejich pokynů jsme s paní Boženkou podaly trestní oznámení na manžela a žádost o předběžné opatření ve věci jeho vykázání z bytu.
Tímto však nebyla záležitost vyřízena. Manžel jí neustále psal vulgární výhružné dopisy, fyzicky ji pronásledoval po vesnici a přepadal ji. Musela se před ním ukrývat v křoví, u své kamarádky… Přivolaní policisté odmítali zakročit, přestože to bylo dle usnesení okresního soudu jejich povinností.
Klientka žije ve stálém strachu. Říká, že se něco začne dít teprve ve chvíli, až jí zabije. S pláčem vypráví, že žila v domnění, že pokud se člověku děje bezpráví, stát mu pomůže(!); postupem času se přesvědčila, že tomu tak není. Zákony plně nahrávají agresorům na úkor oběti(!). Stát a oběť nemohou nic, agresor může vše!
„Žiju pod stálým tlakem, vyhrožuje nejen mě, ale i mým blízkým a přátelům,“ říká paní Boženka. „Ač jsme už rozvedeni, děsí mě, že se z ničeho nic objeví ve dveřích, přestože tu má již zrušené trvalé bydliště. Teď je sice ve vězení, ale co bude, až ho pustí?“ Klientka, s naším doporučením, podává žádost, aby byla v případě jeho propuštění informována. Avšak informována být nemůže, protože by tak bylo porušeno právo agresora na ochranu informací...
Po chodbách čáslavské diakonie potkávám děti s tělesným postižením, co jsou plné elánu a radosti. Ony se tak narodily a neřeší, že by mohl jejich život vypadat jinak, než jaký je. Tato letmá setkání mi dávají obrovskou sílu pomáhat lidem, kteří se vlivem osudu dostali do nějaké svízelné životní situace.
Pavlína Mačková
Občanská poradna Diakonie ČCE střediska v Čáslavi
Po několika pokusech nalézt nějakou smysluplnou činnost jsem objevila webové stránky Diakonie v Čáslavi, která pomáhá dětem s tělesným i mentálním postižením. Zároveň provozuje občanskou poradnu pro lidi v tísni.
Nesměle jsem je oslovila s prosbou, jestli bych jim mohla být nějakým způsobem prospěšná. Věděla jsem, že nemohu nikde pracovat nastálo, protože moje pohybové schopnosti jsou omezené a velmi proměnlivé. Nedoufala jsem, že by mi mohl někdo poskytnout takovou práci, při které bych mohla zůstat doma. K mému překvapení mi pracovnice z občanské poradny nabídla spolupráci. Mohla jsem vypomáhat jako dobrovolnice.
Je to už rok a já se díky internetu pohybuji mezi rodinným právem, exekucí a úřady práce. Koresponduji s advokátními kancelářemi a poradci všeho druhu. Vyhledávám informace, které skládám jako mozaiku až po konečný výsledek. Je to hra zábavná, plná napětí, než se dopracuji k řešení problému. Občas se i osobně setkám s některými klienty, kteří hledají pomoc. Jako například s paní Boženkou (jméno je fiktivní).
Paní Boženka vyhledala s pláčem naši poradnu kvůli svému manželovi. Začal velmi pít; pod vlivem alkoholu ji fyzicky napadá, demoluje dům a je nebezpečný i svému okolí.
Spojila jsem se telefonicky s příslušným intervenčním centrem, které se zabývá domácím násilím; podle jejich pokynů jsme s paní Boženkou podaly trestní oznámení na manžela a žádost o předběžné opatření ve věci jeho vykázání z bytu.
Tímto však nebyla záležitost vyřízena. Manžel jí neustále psal vulgární výhružné dopisy, fyzicky ji pronásledoval po vesnici a přepadal ji. Musela se před ním ukrývat v křoví, u své kamarádky… Přivolaní policisté odmítali zakročit, přestože to bylo dle usnesení okresního soudu jejich povinností.
Klientka žije ve stálém strachu. Říká, že se něco začne dít teprve ve chvíli, až jí zabije. S pláčem vypráví, že žila v domnění, že pokud se člověku děje bezpráví, stát mu pomůže(!); postupem času se přesvědčila, že tomu tak není. Zákony plně nahrávají agresorům na úkor oběti(!). Stát a oběť nemohou nic, agresor může vše!
„Žiju pod stálým tlakem, vyhrožuje nejen mě, ale i mým blízkým a přátelům,“ říká paní Boženka. „Ač jsme už rozvedeni, děsí mě, že se z ničeho nic objeví ve dveřích, přestože tu má již zrušené trvalé bydliště. Teď je sice ve vězení, ale co bude, až ho pustí?“ Klientka, s naším doporučením, podává žádost, aby byla v případě jeho propuštění informována. Avšak informována být nemůže, protože by tak bylo porušeno právo agresora na ochranu informací...
Po chodbách čáslavské diakonie potkávám děti s tělesným postižením, co jsou plné elánu a radosti. Ony se tak narodily a neřeší, že by mohl jejich život vypadat jinak, než jaký je. Tato letmá setkání mi dávají obrovskou sílu pomáhat lidem, kteří se vlivem osudu dostali do nějaké svízelné životní situace.
Pavlína Mačková
Občanská poradna Diakonie ČCE střediska v Čáslavi
Uchu pro potěchu
Delirious?
Tomáš Koutecký
O koho tu jde
Psát o kapele, která již oznámila konec (přesně řečeno přestávku, ale víte, jak to chodí) své hudební kariéry může vypadat z pohledu autora trochu nostalgicky. Ale u kapely jakou je Delirious? se víc než o nostalgii jedná o vyjádření obdivu jejich dílu a touhu podělit se o něj s vámi čtenáři.
Delirious? stejně jako mnoho dalších skupin začínali původně jako chválící skupinka. V případě Delirious? to však nebylo v USA, nýbrž tady u nás v evropské kotlině, přesně řečeno ve Velké Británii. Ještě přesněji můžeme jejich začátky vidět v městečku Littlehampton na jihovýchodě Anglie, kde se v roce 1993 začala konat setkání mládeže s názvem Cutting Edge. Na těchto setkáních hráli ještě pod názvem Cutting Edge po dobu tří let, tedy do roku 1996.
Delirious? a jejich hudební přínos
Tvorba z období a alba Cutting Edge by se dala charakterizovat jako chvály v moderním kabátě. Některé písně mají jednoduchý uctívací charakter (King of Love, Lead Me), jiné jsou více energického rázu (The Happy Song, Louder Than the Radio). Skupina Delirious? vzniká v podstatě až po tomto období a také pod vlivem těžké dopravní nehody, po níž zpěvák skupiny Martin Smith musel strávit několik měsíců v nemocnici. V té době přišlo také rozhodnutí věnovat se kapele naplno. V roce 1997 tedy vychází první album skupiny, King of Fools. Většina písní má povahu chval nebo nějakým jiným způsobem reflektuje vztah s Bohem. Z alba pochází také nejznámější píseň skupiny, hitovka Deeper, jež se prosadila i na mainstreamovém poli, když se v britských rádiích dostala mezi 20 nejlepších. Přes alba Mezzamorphis (1999), Glo (2000), Audio Lessonover? (2001), Libertad (výběr skladeb nazpívaných španělsky) (2002) a World Service (2003) kapela dospívá až k albu The Mission Bell (2005), které vyniká velmi vyspělou hudební propracovaností, uceleností a zároveň různorodostí hudebního zpracování i textových námětů. Častý je kontrast mezi jednoduchými až hudebně minimalistickými slokami a monumentálními refrény obohacenými o sborový zpěv (Our God Reigns, Love Is A Miracle). Skladby z tohoto, ale i dřívějších alb, měli možnost fanoušci z ČR slyšet v roce 2007 na festivalu Colours of Ostrava. Pravděpodobně poslední možnost poslechu naživo v naší rodné zemičce, byla v prosinci 2008, když Delirious? vystoupili v pražském klubu Roxy. Posledním studiovým albem skupiny je album Kingdom of Comfort (2008). To se hudebně vrací k dřívější tvorbě, hlavní odlišnost je především v textovém námětu. Skupina se už delší dobu věnuje problematice chudoby a ta se výrazně promítla právě do tohoto alba. Nejen kvůli tomu, ale i díky svému zvuku a původu z ostrovů jsou Delirious? často připodobňováni k U2.
Delirious? naživo
Vedle asi nejproslulejší a celosvětově známé chvály I Could Sing of Your Love Forever přispěli Delirious? do kolekce chval celou řádkou dalších písní, například to jsou Majesty, Our God Reigns nebo Inside Outside. Martin Smith na koncertech také často víc než jako zpěvák vypadá jako vedoucí chval a na koncertech panuje atmosféra připomínající nebeskou párty. Asi poslední možností setkání s Delirious? tak zůstává celkově deset jejich studiových alb a pět záznamů z koncertů.
Psát o kapele, která již oznámila konec (přesně řečeno přestávku, ale víte, jak to chodí) své hudební kariéry může vypadat z pohledu autora trochu nostalgicky. Ale u kapely jakou je Delirious? se víc než o nostalgii jedná o vyjádření obdivu jejich dílu a touhu podělit se o něj s vámi čtenáři.
Delirious? stejně jako mnoho dalších skupin začínali původně jako chválící skupinka. V případě Delirious? to však nebylo v USA, nýbrž tady u nás v evropské kotlině, přesně řečeno ve Velké Británii. Ještě přesněji můžeme jejich začátky vidět v městečku Littlehampton na jihovýchodě Anglie, kde se v roce 1993 začala konat setkání mládeže s názvem Cutting Edge. Na těchto setkáních hráli ještě pod názvem Cutting Edge po dobu tří let, tedy do roku 1996.
Delirious? a jejich hudební přínos
Tvorba z období a alba Cutting Edge by se dala charakterizovat jako chvály v moderním kabátě. Některé písně mají jednoduchý uctívací charakter (King of Love, Lead Me), jiné jsou více energického rázu (The Happy Song, Louder Than the Radio). Skupina Delirious? vzniká v podstatě až po tomto období a také pod vlivem těžké dopravní nehody, po níž zpěvák skupiny Martin Smith musel strávit několik měsíců v nemocnici. V té době přišlo také rozhodnutí věnovat se kapele naplno. V roce 1997 tedy vychází první album skupiny, King of Fools. Většina písní má povahu chval nebo nějakým jiným způsobem reflektuje vztah s Bohem. Z alba pochází také nejznámější píseň skupiny, hitovka Deeper, jež se prosadila i na mainstreamovém poli, když se v britských rádiích dostala mezi 20 nejlepších. Přes alba Mezzamorphis (1999), Glo (2000), Audio Lessonover? (2001), Libertad (výběr skladeb nazpívaných španělsky) (2002) a World Service (2003) kapela dospívá až k albu The Mission Bell (2005), které vyniká velmi vyspělou hudební propracovaností, uceleností a zároveň různorodostí hudebního zpracování i textových námětů. Častý je kontrast mezi jednoduchými až hudebně minimalistickými slokami a monumentálními refrény obohacenými o sborový zpěv (Our God Reigns, Love Is A Miracle). Skladby z tohoto, ale i dřívějších alb, měli možnost fanoušci z ČR slyšet v roce 2007 na festivalu Colours of Ostrava. Pravděpodobně poslední možnost poslechu naživo v naší rodné zemičce, byla v prosinci 2008, když Delirious? vystoupili v pražském klubu Roxy. Posledním studiovým albem skupiny je album Kingdom of Comfort (2008). To se hudebně vrací k dřívější tvorbě, hlavní odlišnost je především v textovém námětu. Skupina se už delší dobu věnuje problematice chudoby a ta se výrazně promítla právě do tohoto alba. Nejen kvůli tomu, ale i díky svému zvuku a původu z ostrovů jsou Delirious? často připodobňováni k U2.
Delirious? naživo
Vedle asi nejproslulejší a celosvětově známé chvály I Could Sing of Your Love Forever přispěli Delirious? do kolekce chval celou řádkou dalších písní, například to jsou Majesty, Our God Reigns nebo Inside Outside. Martin Smith na koncertech také často víc než jako zpěvák vypadá jako vedoucí chval a na koncertech panuje atmosféra připomínající nebeskou párty. Asi poslední možností setkání s Delirious? tak zůstává celkově deset jejich studiových alb a pět záznamů z koncertů.
Povídka
Životní zkratka
Petr Pazdera Payne
Vysmátí, mladí, plácáme se do kolen o přestávce v tělocvičně, svíjíme se, jsme ještě zpocení, jsme dovádiví, bezelstní a bezohlední zároveň.
„Jednou budem mít lepru,“ vypadlo ze mě. Smích.
Až Ruda konečně vyrazil ze sebe svou myšlenku:
„A naše holky budou starý báby!“
Ten Ruda, který se vždycky chlubil svým harémem.
Připadá nám to směšné, jako všecko, o to víc, že našim vtipům nikdo jiný nemůže rozumět.
Střih.
Unavení, staří, plácáme se ručníky o přestávce mezi kúrami. Jsme méně bezohlední a méně bezelstní.
Jsme v lázních. Tváře se skvrnami se vynořují z páry. Ne, nejsou to lázně, ale leproserie.
Ruda se nevrací z kúry.
Až se zjeví lázeňský s jeho ručníkem a hřebínkem a koupací čepicí.
Tak Ruda to už má za sebou!
„Jednou budem mít lepru,“ vypadlo ze mě. Smích.
Až Ruda konečně vyrazil ze sebe svou myšlenku:
„A naše holky budou starý báby!“
Ten Ruda, který se vždycky chlubil svým harémem.
Připadá nám to směšné, jako všecko, o to víc, že našim vtipům nikdo jiný nemůže rozumět.
Střih.
Unavení, staří, plácáme se ručníky o přestávce mezi kúrami. Jsme méně bezohlední a méně bezelstní.
Jsme v lázních. Tváře se skvrnami se vynořují z páry. Ne, nejsou to lázně, ale leproserie.
Ruda se nevrací z kúry.
Až se zjeví lázeňský s jeho ručníkem a hřebínkem a koupací čepicí.
Tak Ruda to už má za sebou!
Ježíšovy tituly
SYN ČLOVĚKA
Roman Mazur
Chceme dát Ježíšovi titul, který může znamenat všechno a taky nic? Chceme mu přisoudit označení plné tajemství? Pokud ano, poslužme si titulem SYN ČLOVĚKA.
Jako Syn člověka je Ježíš podle evangelií pojmenován nejčastěji. Především tak říká sám sobě: "A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát" - a z kontextu je přitom zřejmé, že zde Ježíš předpovídá svůj vlastní konec.
O to více překvapivé je, že do dneška nevíme přesně, co toto označení vůbec znamená, a proč právě ono je tak časté!
Jedna skupina badatelů Nového zákona by dala pravou ruku do ohně za to, že jde o autentický záznam Ježíšova sebepojmenování, a tím tedy i jeho sebepochopení. Přibližně stejně silná druhá skupina teologů by dala do ohně ruku levou, a je si jista, že Ježíš se tak sám nikdy neoznačil. Všechny výskyty tohoto označení ve vyprávěních o jeho životě se podle nich dají vysvětlit jako přídavky zapisovatelů jeho příběhu.
A to ještě zdaleka není všechno. Kdyby se nám někdy podařilo rozsoudit první spor, čeká nás druhá hora, s ještě většími a strmějšími srázy. Kam náš titul vlastně míří? Odkazuje snad na to, jak Hospodin promlouval k Ezechielovi? Pak by byl důraz položen na OBYČEJNOST a lidskost jeho nositele. Nebo Syn člověka odkazuje na Danielovo proroctví? Tam je zvláštní bytostí mezi zemí a nebem, zcela VÝJIMEČNÝM člověkem, kterého Bůh oslaví a jehož prostřednictvím prosadí konečné vítězství lásky, spravedlnosti a pokoje v celém světě!
Tak co si vybereme? Je to na nás! Tajemství titulu SYN ČLOVĚKA stále ještě čeká na své odhalení...
Jako Syn člověka je Ježíš podle evangelií pojmenován nejčastěji. Především tak říká sám sobě: "A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát" - a z kontextu je přitom zřejmé, že zde Ježíš předpovídá svůj vlastní konec.
O to více překvapivé je, že do dneška nevíme přesně, co toto označení vůbec znamená, a proč právě ono je tak časté!
Jedna skupina badatelů Nového zákona by dala pravou ruku do ohně za to, že jde o autentický záznam Ježíšova sebepojmenování, a tím tedy i jeho sebepochopení. Přibližně stejně silná druhá skupina teologů by dala do ohně ruku levou, a je si jista, že Ježíš se tak sám nikdy neoznačil. Všechny výskyty tohoto označení ve vyprávěních o jeho životě se podle nich dají vysvětlit jako přídavky zapisovatelů jeho příběhu.
A to ještě zdaleka není všechno. Kdyby se nám někdy podařilo rozsoudit první spor, čeká nás druhá hora, s ještě většími a strmějšími srázy. Kam náš titul vlastně míří? Odkazuje snad na to, jak Hospodin promlouval k Ezechielovi? Pak by byl důraz položen na OBYČEJNOST a lidskost jeho nositele. Nebo Syn člověka odkazuje na Danielovo proroctví? Tam je zvláštní bytostí mezi zemí a nebem, zcela VÝJIMEČNÝM člověkem, kterého Bůh oslaví a jehož prostřednictvím prosadí konečné vítězství lásky, spravedlnosti a pokoje v celém světě!
Tak co si vybereme? Je to na nás! Tajemství titulu SYN ČLOVĚKA stále ještě čeká na své odhalení...
Šimon, Eliška & babyboom
Milý Šimone!
Eliška
Milý Šimone,
děkuju Ti za krásný dopis a ještě jednou děkuju za milý telefonát k Jáchymovým prvním narozeninám.
Píšu v polomrákotném stavu - Jáchymovi rostou zuby. Fňuká a fňuká, chce se neustále nosit a tahá mě za nohavice, čímž se dožaduje pozornosti. Tedy doufám, že to jsou zuby, protože v opačném případě to znamená, že je pěkně rozmazlený. A jsme zase u toho, věčná otázka nemající odpověď :-)
Teď mě napadá, že s tím rozmazlováním musím glosovat něco z Tvého předchozího dopisu. Psal jsi, že možná některým rozmazleným dětem chybí něco základního. S tím souhlasím. Jen stále nevím, zda to základní je dostatečné uspokojování potřeb bezpečí, lásky atd., a nebo laskavé vedení k určité frustrační toleranci. Rozuměj, co když mají rozmazlené děti lásky a pozornosti dost? Co když jsou zvyklé na neustálé uspokojování svých potřeb a právě proto, když třeba matka nepřiběhne hned, jsou v hysterickém stavu? Je to proto, že nemají uspokojenou potřebu bezpečí, nebo proto, že v prostředí bezmezné lásky, péče a pozornosti je nikdo nevystavuje frustraci? Kde je hranice, kdy dítě sice vyžaduje pozornost a chce se například neustále chovat, ale kdy vyhovování této potřebě je už škodlivé? Vždyť my toho našeho Jáchyma chováme a nosíme docela často a pozornosti má také dost, ale kde je hranice, kdy už to není správné ani pro něj, ani pro nás? Protože když ho neustále nosíme a věnujeme se mu, neučíme ho samostatnosti a hlavně a zcela upřímně, docela nás to vyčerpává. A to je přesně ten trojúhelník o dvou stranách, o kterém jsi minule psal a kterému bychom se sice rádi vyhnuli, ale asi se nám to moc nedaří. Také proto jsem ráda, že jsem se vrátila na jedno odpoledne v týdnu do práce. Je skvělé nechat dítě na den babičkám a zmizet :-).
Teď mě napadá, že se Tě musím zeptat na Tvůj názor na jistý jev, se kterým se čím dál tím častěji setkávám, a sice elitní školky a školy a všelijaké kroužky rozvíjející u dětí i ty schopnosti, o jejichž existenci jsem donedávna vůbec nevěděla. Například v Praze existuje školka, která za velmi tučné školné poskytuje svěřencům nejen nadstandardní stravování a materiální vybavení, ale také intenzivní výuku angličtiny a základní vědomosti z oblasti managementu (pochopitelně vše hrovou formou). Nebo třeba moje kamarádka přihlásila své dítě do první třídy jisté elitní základní školy v Praze, kde muselo dítko dělat přijímačky, avšak neuspělo. A do třetice: v čekárně u lékaře jsem četla inzerát, že jistá organizace v Praze nabízí výuku angličtiny u dětí již od jednoho roku. Co si o tom myslíš Ty? Já jsem v této otázce rozpolcená. Nejsem proti školkám a školám, které za školné nabízejí lepší služby, dokonce by mi ani nevadila představa, že mé dítě tím bude v jakémsi „elitním“ prostředí a nebude mít tedy tak úplně kontakt s realitou běžných základních škol, která je jistě svým způsobem do života rovněž přínosná. Otázka je, zda "elitní" je skutečně kvalitní. Ale co mi vadí, je ta „angličtina pro batolata“ a jiné hovadiny, které tyto organizace nabízejí. Konkrétně o angličtině v předškolním věku mám poměrně nevalné smýšlení. Tím nemám na mysli děti z bilingvního prostředí, to je něco jiného, tam dítě již od narození získává zcela přirozeně dva jazykové kódy, které má důsledně spojené s různými osobami, například matka – čeština, otec – angličtina. Myslím si ale, že dítě z rodiny, kde se mluví jen česky, by v prvé řadě mělo v předškolním věku získat dobrou znalost mateřského jazyka. Co o tom soudíš Ty?
Pozdravuj Markétku a dej za mě Barborce pusu.
Eliška
děkuju Ti za krásný dopis a ještě jednou děkuju za milý telefonát k Jáchymovým prvním narozeninám.
Píšu v polomrákotném stavu - Jáchymovi rostou zuby. Fňuká a fňuká, chce se neustále nosit a tahá mě za nohavice, čímž se dožaduje pozornosti. Tedy doufám, že to jsou zuby, protože v opačném případě to znamená, že je pěkně rozmazlený. A jsme zase u toho, věčná otázka nemající odpověď :-)
Teď mě napadá, že s tím rozmazlováním musím glosovat něco z Tvého předchozího dopisu. Psal jsi, že možná některým rozmazleným dětem chybí něco základního. S tím souhlasím. Jen stále nevím, zda to základní je dostatečné uspokojování potřeb bezpečí, lásky atd., a nebo laskavé vedení k určité frustrační toleranci. Rozuměj, co když mají rozmazlené děti lásky a pozornosti dost? Co když jsou zvyklé na neustálé uspokojování svých potřeb a právě proto, když třeba matka nepřiběhne hned, jsou v hysterickém stavu? Je to proto, že nemají uspokojenou potřebu bezpečí, nebo proto, že v prostředí bezmezné lásky, péče a pozornosti je nikdo nevystavuje frustraci? Kde je hranice, kdy dítě sice vyžaduje pozornost a chce se například neustále chovat, ale kdy vyhovování této potřebě je už škodlivé? Vždyť my toho našeho Jáchyma chováme a nosíme docela často a pozornosti má také dost, ale kde je hranice, kdy už to není správné ani pro něj, ani pro nás? Protože když ho neustále nosíme a věnujeme se mu, neučíme ho samostatnosti a hlavně a zcela upřímně, docela nás to vyčerpává. A to je přesně ten trojúhelník o dvou stranách, o kterém jsi minule psal a kterému bychom se sice rádi vyhnuli, ale asi se nám to moc nedaří. Také proto jsem ráda, že jsem se vrátila na jedno odpoledne v týdnu do práce. Je skvělé nechat dítě na den babičkám a zmizet :-).
Teď mě napadá, že se Tě musím zeptat na Tvůj názor na jistý jev, se kterým se čím dál tím častěji setkávám, a sice elitní školky a školy a všelijaké kroužky rozvíjející u dětí i ty schopnosti, o jejichž existenci jsem donedávna vůbec nevěděla. Například v Praze existuje školka, která za velmi tučné školné poskytuje svěřencům nejen nadstandardní stravování a materiální vybavení, ale také intenzivní výuku angličtiny a základní vědomosti z oblasti managementu (pochopitelně vše hrovou formou). Nebo třeba moje kamarádka přihlásila své dítě do první třídy jisté elitní základní školy v Praze, kde muselo dítko dělat přijímačky, avšak neuspělo. A do třetice: v čekárně u lékaře jsem četla inzerát, že jistá organizace v Praze nabízí výuku angličtiny u dětí již od jednoho roku. Co si o tom myslíš Ty? Já jsem v této otázce rozpolcená. Nejsem proti školkám a školám, které za školné nabízejí lepší služby, dokonce by mi ani nevadila představa, že mé dítě tím bude v jakémsi „elitním“ prostředí a nebude mít tedy tak úplně kontakt s realitou běžných základních škol, která je jistě svým způsobem do života rovněž přínosná. Otázka je, zda "elitní" je skutečně kvalitní. Ale co mi vadí, je ta „angličtina pro batolata“ a jiné hovadiny, které tyto organizace nabízejí. Konkrétně o angličtině v předškolním věku mám poměrně nevalné smýšlení. Tím nemám na mysli děti z bilingvního prostředí, to je něco jiného, tam dítě již od narození získává zcela přirozeně dva jazykové kódy, které má důsledně spojené s různými osobami, například matka – čeština, otec – angličtina. Myslím si ale, že dítě z rodiny, kde se mluví jen česky, by v prvé řadě mělo v předškolním věku získat dobrou znalost mateřského jazyka. Co o tom soudíš Ty?
Pozdravuj Markétku a dej za mě Barborce pusu.
Eliška
Rozhovor
Věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí
Aleš Mostecký
Farář ČCE Vojen Syrovátka žije a farářuje ve Dvoře Králové, je ženatý a má x dospělých dětí. S mládeží pracoval už za totality a mládeži se věnuje stále. Proto se ho ptáme:
Připomeň prosím, jak se díval režim na víru.
Víra v Boha byla prezentována jako překonaná věc, jako nevědecké tmářství. Z křesťanských církevních dějin byly připomínány pouze negativní záležitosti - třeba inkvizici. Často ve zkreslené podobě. Například že církve vždy podporovaly vykořisťovatele. Vůbec se nemluvilo o tom, co pozitivního křesťanství přineslo. Režim uplatňoval jednotnou ideologickou výchovu. Především ve školách, při akcích pro děti a mládež, na táborech komunistické monopolní organizace dětí Pionýr a Svazu socialistické mládeže, během základní vojenské služby a v různé míře na pracovištích při ideologických školeních.
Dá se říct, že byla mládež vystavena „masáži“?
Ano, ovšem výsledky této masáže byly zejména v 70. a 80. letech dvojznačné. Oficiální ideologii skoro nikdo nevěřil, povinné opakování ideologických pouček bylo nudné a neinspirující. To ovšem veřejně málokdo řekl, aby si nezpůsobil problémy ve škole nebo v zaměstnání. Pouze v soukromí se o tom vtipkovalo. Mezi evangelickou mládež tehdy mnozí lidé přicházeli, protože hledali něco jiného, než povinné oficiální žvásty. Ovšem na druhé straně dnes, dvacet let po pádu komunistického režimu, vidím, že tehdejší všude znějící protináboženská propaganda jaksi „podprahově“ působila na větší část národa a vedla k posílení a přežívání protikřesťanských předsudků.
Měla ČCE možnost pracovat s mládeží?
Pokud jde o naši církev, jisté omezené možnosti byly. Pro zjednodušení se zaměřím jen na 70. a 80. léta. Celocírkevní sjezdy mládeže se nekonaly. V rámci seniorátu se občas konaly krátkodobé akce, tzv. seniorátní dny mládeže. Ve sboru se mládež shromažďovat mohla. Církev organizovala i kurzy, ovšem musela státnímu dozoru nad církvemi dávat seznamy účastníků, které pak byly mnohdy zneužívány státní mocí např. k výhružkám, že účastník kurzu nebude moci pokračovat ve studiích a podobně.
Takový dohled nebyl jistě nic příjemného. Co církevní tajemníci?
Oficiální akce mládeže podléhaly schvalování církevními tajemníky. A ti občas něco nepovolili. Sám jsem to zažil při organizování seniorátního dne mládeže. Zákaz tajemníci zdůvodňovat nemuseli. Proto probíhaly i mnohé pololegální akce pro mládež.
Co když se na ně přišlo? Měl jsi opletačky s úřady?
"Maření dozoru nad církvemi" mohlo být i trestným činem, takže hrozil postih. Nepovolení ničeho nad rámec běžných činnosti ve vlastním sboru. I ke kázání v jiném sboru byl třeba souhlas. Snížení platu – byli jsme placeni okresním národním výborem. Odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání. Jestliže takový „bezsouhlasník“ dál třeba kázal, někoho pokřtil, oddal atd., mohl být trestně postižen a jít do kriminálu. Přátelil jsem se s tajně vysvěceným katolickým knězem, kterého to potkalo. Dvojnásobně úřadům vadilo, když někdo pracoval s mládeží a ještě navíc patřil k nonkonformní skupině farářů ČCE zvané Nová orientace a třeba i podepsal Chartu 77. Tehdy do hry obvykle vstupovalo přímo Stb. Opletačky s úřady a výslechy na Stb jsem měl, řada mých přátel také. Ale patřil jsem zřejmě z hlediska režimu mezi menší ryby, o státní souhlas jsem nepřišel, i když jsem občas nějakou buzeraci zažil.
A co policejní razii při neoficiálním setkání mládeže? Kontrolování občanských průkazů?
S mládeží nikoliv. Zažil jsem to ovšem na neoficiálním setkání mladých farářů v Libštátě. Jan Keller, se kterým jsem řadu věcí dělal společně, to zažil na táboře ve Zhořci v západních Čechách, byly tam i moje děti. Všechny děti a mladí, kteří se tábora zúčastnili, byly potom vyslýcháni na Stb. Proti Janu Kellerovi se vedlo trestní stíhání, byl souzen a přišel o státní souhlas.
Tvojí parketou bylo ježdění na vodu (viz. Bratrstvo roč. 44/2003 č. 6), ale jistě to nebyla jediná forma, jak dát mládež dohromady. Jaké další akce se pořádály?
Bylo toho mnoho, všelijaké puťáky na horách, tábory ve vypůjčených chatách, brigády při opravách církevních budov a podobně. Řada farářů i laiků z ČCE takové akce organizovala pololegálně, bez instituční opory církve. Tyto akce měly výhodu, že nebylo možné tak snadno kontrolovat účastníky a nikdo nemluvil do programu. Zatímco na oficiálních kurzech kromě výše zmíněného předkládání seznamu účastníků existovala i další omezení. Jednak ve věku účastníků, řadu let to mohli být jen lidé nad 18 let, jednak programy kurzů podléhaly schválení církevním tajemníkem. Na druhou stranu byly pololegální akce spojeny s větším či menším rizikem nepřízně úřadů.
S Janem Kellerem jste spravovali statek Zbytov, kde se vystřídaly desítky mládežníků. Mohl bys, prosím, popsat náplň a atmosféru setkání na Zbytově?
Kellerovi na Zbytově bydleli po té, co byl Janovi odebrán státní souhlas k farářování a pracoval v dělnické profesi. Kdyby to bývalo potkalo i mne, také bych tam býval bydlel. Zbytov jsme si pořídili proto, aby za námi mohli mladí lidé jezdit. To se podařilo, při čemž hlavní tíhu toho nesli Kellerovi. Protože tam bydleli, o Zbytov se starali a museli svůj rodinný život s přítomností mládeže sladit. A také proto, že na ně úřady hleděly s nelibostí jako na hlavní organizátory. Mládež se tam sjížděla od konce sedmdesátých let ve velkém počtu k různým letním i zimním akcím, především k několikatýdenním prázdninovým pobytům, kdy nám pomáhala při opravě zchátralého statku a také trochu chodila pracovat do lesa. Vždy byl připraven nějaký ideový program. I zábavný. A hodně se zpívalo. Ovzduší bylo bezprostřední, svobodné, myslím že i proto byly pobyty na Zbytově tak hojně navštěvované. Těchto prázdninových brigád jsem se pravidelně zúčastňoval i já a také skupina tehdejších bohoslovců, dnes farářů věkem mezi čtyřiceti, padesáti léty.
Přineslo tohle všechno nějaké ovoce, které dneska, obrazně řečeno, sklízíme? Přeneslo se něco z té doby i do dnešní práce s mládeží?
Potkávám účastníky zbytovských akcí jednak v ČCE, jednak i v sociální oblasti i jinde, a mám radost, že to co tam zažili v nich většinou zanechalo pozitivní stopy. Pokud jde o dnešní práci s mládeží, je to jinak. Totalitní režim skončil, mladí nemají potřebu hledat svobodné prostředí jako alternativu k nudné a neinspirující oficialitě. Navíc před sebou mladí lidé mají ve srovnání s minulým režimem ohromnou nabídku možností: mohou slyšet, shlížet a číst co je napadne, studovat, cestovat, mohou si pořídit všechno možné, když si na to vydělají. Za minulého režimu tomu tak nebylo. To všechno vede k většímu individualizmu mladých. Proto je zřejmě méně snadné zaujmout a pozvat. Stále ale věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí. Když se ho podaří na akcích pro mládež vytvořit, je možné aktuálně přetlumočit něco i z poselství evangelia a mladí to vezmou vážně.
Děkuji za rozhovor
Připomeň prosím, jak se díval režim na víru.
Víra v Boha byla prezentována jako překonaná věc, jako nevědecké tmářství. Z křesťanských církevních dějin byly připomínány pouze negativní záležitosti - třeba inkvizici. Často ve zkreslené podobě. Například že církve vždy podporovaly vykořisťovatele. Vůbec se nemluvilo o tom, co pozitivního křesťanství přineslo. Režim uplatňoval jednotnou ideologickou výchovu. Především ve školách, při akcích pro děti a mládež, na táborech komunistické monopolní organizace dětí Pionýr a Svazu socialistické mládeže, během základní vojenské služby a v různé míře na pracovištích při ideologických školeních.
Dá se říct, že byla mládež vystavena „masáži“?
Ano, ovšem výsledky této masáže byly zejména v 70. a 80. letech dvojznačné. Oficiální ideologii skoro nikdo nevěřil, povinné opakování ideologických pouček bylo nudné a neinspirující. To ovšem veřejně málokdo řekl, aby si nezpůsobil problémy ve škole nebo v zaměstnání. Pouze v soukromí se o tom vtipkovalo. Mezi evangelickou mládež tehdy mnozí lidé přicházeli, protože hledali něco jiného, než povinné oficiální žvásty. Ovšem na druhé straně dnes, dvacet let po pádu komunistického režimu, vidím, že tehdejší všude znějící protináboženská propaganda jaksi „podprahově“ působila na větší část národa a vedla k posílení a přežívání protikřesťanských předsudků.
Měla ČCE možnost pracovat s mládeží?
Pokud jde o naši církev, jisté omezené možnosti byly. Pro zjednodušení se zaměřím jen na 70. a 80. léta. Celocírkevní sjezdy mládeže se nekonaly. V rámci seniorátu se občas konaly krátkodobé akce, tzv. seniorátní dny mládeže. Ve sboru se mládež shromažďovat mohla. Církev organizovala i kurzy, ovšem musela státnímu dozoru nad církvemi dávat seznamy účastníků, které pak byly mnohdy zneužívány státní mocí např. k výhružkám, že účastník kurzu nebude moci pokračovat ve studiích a podobně.
Takový dohled nebyl jistě nic příjemného. Co církevní tajemníci?
Oficiální akce mládeže podléhaly schvalování církevními tajemníky. A ti občas něco nepovolili. Sám jsem to zažil při organizování seniorátního dne mládeže. Zákaz tajemníci zdůvodňovat nemuseli. Proto probíhaly i mnohé pololegální akce pro mládež.
Co když se na ně přišlo? Měl jsi opletačky s úřady?
"Maření dozoru nad církvemi" mohlo být i trestným činem, takže hrozil postih. Nepovolení ničeho nad rámec běžných činnosti ve vlastním sboru. I ke kázání v jiném sboru byl třeba souhlas. Snížení platu – byli jsme placeni okresním národním výborem. Odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání. Jestliže takový „bezsouhlasník“ dál třeba kázal, někoho pokřtil, oddal atd., mohl být trestně postižen a jít do kriminálu. Přátelil jsem se s tajně vysvěceným katolickým knězem, kterého to potkalo. Dvojnásobně úřadům vadilo, když někdo pracoval s mládeží a ještě navíc patřil k nonkonformní skupině farářů ČCE zvané Nová orientace a třeba i podepsal Chartu 77. Tehdy do hry obvykle vstupovalo přímo Stb. Opletačky s úřady a výslechy na Stb jsem měl, řada mých přátel také. Ale patřil jsem zřejmě z hlediska režimu mezi menší ryby, o státní souhlas jsem nepřišel, i když jsem občas nějakou buzeraci zažil.
A co policejní razii při neoficiálním setkání mládeže? Kontrolování občanských průkazů?
S mládeží nikoliv. Zažil jsem to ovšem na neoficiálním setkání mladých farářů v Libštátě. Jan Keller, se kterým jsem řadu věcí dělal společně, to zažil na táboře ve Zhořci v západních Čechách, byly tam i moje děti. Všechny děti a mladí, kteří se tábora zúčastnili, byly potom vyslýcháni na Stb. Proti Janu Kellerovi se vedlo trestní stíhání, byl souzen a přišel o státní souhlas.
Tvojí parketou bylo ježdění na vodu (viz. Bratrstvo roč. 44/2003 č. 6), ale jistě to nebyla jediná forma, jak dát mládež dohromady. Jaké další akce se pořádály?
Bylo toho mnoho, všelijaké puťáky na horách, tábory ve vypůjčených chatách, brigády při opravách církevních budov a podobně. Řada farářů i laiků z ČCE takové akce organizovala pololegálně, bez instituční opory církve. Tyto akce měly výhodu, že nebylo možné tak snadno kontrolovat účastníky a nikdo nemluvil do programu. Zatímco na oficiálních kurzech kromě výše zmíněného předkládání seznamu účastníků existovala i další omezení. Jednak ve věku účastníků, řadu let to mohli být jen lidé nad 18 let, jednak programy kurzů podléhaly schválení církevním tajemníkem. Na druhou stranu byly pololegální akce spojeny s větším či menším rizikem nepřízně úřadů.
S Janem Kellerem jste spravovali statek Zbytov, kde se vystřídaly desítky mládežníků. Mohl bys, prosím, popsat náplň a atmosféru setkání na Zbytově?
Kellerovi na Zbytově bydleli po té, co byl Janovi odebrán státní souhlas k farářování a pracoval v dělnické profesi. Kdyby to bývalo potkalo i mne, také bych tam býval bydlel. Zbytov jsme si pořídili proto, aby za námi mohli mladí lidé jezdit. To se podařilo, při čemž hlavní tíhu toho nesli Kellerovi. Protože tam bydleli, o Zbytov se starali a museli svůj rodinný život s přítomností mládeže sladit. A také proto, že na ně úřady hleděly s nelibostí jako na hlavní organizátory. Mládež se tam sjížděla od konce sedmdesátých let ve velkém počtu k různým letním i zimním akcím, především k několikatýdenním prázdninovým pobytům, kdy nám pomáhala při opravě zchátralého statku a také trochu chodila pracovat do lesa. Vždy byl připraven nějaký ideový program. I zábavný. A hodně se zpívalo. Ovzduší bylo bezprostřední, svobodné, myslím že i proto byly pobyty na Zbytově tak hojně navštěvované. Těchto prázdninových brigád jsem se pravidelně zúčastňoval i já a také skupina tehdejších bohoslovců, dnes farářů věkem mezi čtyřiceti, padesáti léty.
Přineslo tohle všechno nějaké ovoce, které dneska, obrazně řečeno, sklízíme? Přeneslo se něco z té doby i do dnešní práce s mládeží?
Potkávám účastníky zbytovských akcí jednak v ČCE, jednak i v sociální oblasti i jinde, a mám radost, že to co tam zažili v nich většinou zanechalo pozitivní stopy. Pokud jde o dnešní práci s mládeží, je to jinak. Totalitní režim skončil, mladí nemají potřebu hledat svobodné prostředí jako alternativu k nudné a neinspirující oficialitě. Navíc před sebou mladí lidé mají ve srovnání s minulým režimem ohromnou nabídku možností: mohou slyšet, shlížet a číst co je napadne, studovat, cestovat, mohou si pořídit všechno možné, když si na to vydělají. Za minulého režimu tomu tak nebylo. To všechno vede k většímu individualizmu mladých. Proto je zřejmě méně snadné zaujmout a pozvat. Stále ale věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí. Když se ho podaří na akcích pro mládež vytvořit, je možné aktuálně přetlumočit něco i z poselství evangelia a mladí to vezmou vážně.
Děkuji za rozhovor
Víkend za humny
Kostelíček v podhůří Jeseníků
Jaroslav Petřík
Kostelíček Božího těla, stojící nad obcí Bludov v podhůří Jeseníků, je moc zvláštní místo. Když slyším spojení „genius loci“, vybaví se mi právě Kostelíček. Ukrytý daleko od dědiny, na trase staré vozové cesty přes kopec, z bludovské strany obklopen hlubokými hvozdy. Luka z druhé strany otevírají severozápadní obzor s výhledem na zalesněné kopce, pod kterými se krčí domovy Hrabenovských. Kolem Kostelíčku je Boží klid, jen stroužek pramenité vody zurčí ze stěny kapličky Panny Marie. Mohutné lípy stíní čtrnáct zastavení křížové cesty, Boží muka u úvozu, obrovské mraveniště u turistického rozcestníku (který ukazuje cestu na Háj, z jehož rozhledny je překrásný výhled na celý jesenický hřeben) a pár poutníků, kteří tu spočinuli při toulkách krajinou. Čas od času se však lipový háj zaplní lidmi, při občasné mši pro mládež, při pouti nebo na Vánoce a silvestra. Půlnoční mše svatá v Kostelíčku uprostřed lesů, za svitu svíček (není tu zavedená elektřina), po hodinovém putování hlubokým sněhem za svitu luceren, když okolní vzduch praská mrazem, má zvláštní kouzlo.
Tu noc, kdy jsme se vydali se Standou ke Kostelíčku přespat, tam nebyl nikdo, jen zbytky sněhu pod stromy a vlhká zem. Natáhli jsme se na okraji lesa na východní straně, na pěkně rovném místě, jež nebylo třeba ani moc čistit od šišek a klacků, kousíček od pěšiny.
Měsíc byl v novu a byla tma jako v pytli. Tedy, zbytky sněhu stále odrážely několik málo zbloudilých fotonů, naštěstí. Uprostřed noci mě vzbudil šramot. Napínal jsem oči, co to jen šlo, a po chvíli rozeznal siluetu srny.
Najednou se ale z jiné strany ozval jiný šramot, tentokrát mnohem hlasitější. A hlavně se přibližoval, a to dost rychle: divočáci! Byli asi tři a řítili se přímo na nás. Hlavou se mi spustil proud myšlenek: Divočáci jsou zčásti noční tvorové, jejich oblíbená zábava je řítit se lesem hlava nehlava po dávno vyšlapaných pěšinách, které znají jako svoje boty. Skutečnost, že to naše místečko bylo tak hezky čisté a pohodlné, by nasvědčovala tomu, že z něj někdo často odkopává šišky a klacky, třeba právě oni. Jestli jim ležíme v cestě, tak nás buď uvidí a vyhnou se (maskáčové spacáky a konga, nov, pod stromy, hm... dost těžko), nebo nás neuvidí a za chvíli se nám protančí po ledvinách tři krát pár metráků. Nic moc vyhlídka. Možná bych se měl honem postavit a dát o sobě vědět, aby se vyhnuli. Jo, jenomže to je tak akorát vyděsí a pudově nás naberou na tesáky. Rozpárané břicho nebo pošlapané ledviny? Vzbudit Standu, ať si to taky užije, nebo ho nechat spát, ať se třeba už vůbec neprobudí?
Zhouba intelektuála v situaci, kdy je třeba nepřemýšlet a jednat. Než jsem to všechno promyslel, divočáci proběhli těsně kolem nás. Uf. Buď jsme neleželi v jejich trase, nebo mají lepší zrak než bych si myslel. Oddychl jsem si...
Nejkrásnější je Kostelíček na podzim. Kopce nad Hrabenovem hrají všemi barvami, na stráni zrají šípky a na křížovou cestu se snášejí listy z mohutných lip. Ale na jaře taky stojí za to. U kapličky vykvétá plicník a u bočního vchodu dokonce temně modrý jaterník, který je v těchto končinách vzácno spatřit. Podobně jako divočáky. Na ty je třeba chodit v noci.
Jaké malebné místo máte poblíž svého bydliště vy?
(Fotografie: www.bludov.cz )
Tu noc, kdy jsme se vydali se Standou ke Kostelíčku přespat, tam nebyl nikdo, jen zbytky sněhu pod stromy a vlhká zem. Natáhli jsme se na okraji lesa na východní straně, na pěkně rovném místě, jež nebylo třeba ani moc čistit od šišek a klacků, kousíček od pěšiny.
Měsíc byl v novu a byla tma jako v pytli. Tedy, zbytky sněhu stále odrážely několik málo zbloudilých fotonů, naštěstí. Uprostřed noci mě vzbudil šramot. Napínal jsem oči, co to jen šlo, a po chvíli rozeznal siluetu srny.
Najednou se ale z jiné strany ozval jiný šramot, tentokrát mnohem hlasitější. A hlavně se přibližoval, a to dost rychle: divočáci! Byli asi tři a řítili se přímo na nás. Hlavou se mi spustil proud myšlenek: Divočáci jsou zčásti noční tvorové, jejich oblíbená zábava je řítit se lesem hlava nehlava po dávno vyšlapaných pěšinách, které znají jako svoje boty. Skutečnost, že to naše místečko bylo tak hezky čisté a pohodlné, by nasvědčovala tomu, že z něj někdo často odkopává šišky a klacky, třeba právě oni. Jestli jim ležíme v cestě, tak nás buď uvidí a vyhnou se (maskáčové spacáky a konga, nov, pod stromy, hm... dost těžko), nebo nás neuvidí a za chvíli se nám protančí po ledvinách tři krát pár metráků. Nic moc vyhlídka. Možná bych se měl honem postavit a dát o sobě vědět, aby se vyhnuli. Jo, jenomže to je tak akorát vyděsí a pudově nás naberou na tesáky. Rozpárané břicho nebo pošlapané ledviny? Vzbudit Standu, ať si to taky užije, nebo ho nechat spát, ať se třeba už vůbec neprobudí?
Zhouba intelektuála v situaci, kdy je třeba nepřemýšlet a jednat. Než jsem to všechno promyslel, divočáci proběhli těsně kolem nás. Uf. Buď jsme neleželi v jejich trase, nebo mají lepší zrak než bych si myslel. Oddychl jsem si...
Nejkrásnější je Kostelíček na podzim. Kopce nad Hrabenovem hrají všemi barvami, na stráni zrají šípky a na křížovou cestu se snášejí listy z mohutných lip. Ale na jaře taky stojí za to. U kapličky vykvétá plicník a u bočního vchodu dokonce temně modrý jaterník, který je v těchto končinách vzácno spatřit. Podobně jako divočáky. Na ty je třeba chodit v noci.
Jaké malebné místo máte poblíž svého bydliště vy?
(Fotografie: www.bludov.cz )
Recenze
Clou for tonight
Pavel Martinů
Hit „Island sun“ donekonečna hrál z rádií. Chytlavou melodii si vybral T-mobile za jingle a najednou znal tu pecku každý. Poté přišla druhá deska, kde se pozitivní energie college rocku proměnila v slzičky a žal rozchodů (bohužel v čase, kdy se EMO skloňovalo každý den), fanoušci byly z proměny rozčarovaní. Album„For tonight“ kráčí v rytmech, v kterých jsou si nejistější - podmanivé melodie, výrazné bicí, časté kontrasty a melancholická atmosféra. Zpívají znovu o lásce, zpověď nevyzní naprázdno díky celistvému příběhu desky, jež dala dohromady kapela z veršů v šuplíku! Clou jsou nesmrtelní romantici, kteří pro lásku žijí a trpí. Deska obsahuje oba póly ať již v „For tonight“ kde dívka v noci zalitém září hvězd vyzná lásku a mladíkovi se hodí hlavou „Finally you’re walking next to me, take me hand and hold it never let never let go...“ či výrazná krize „Bad to bone“, zde zoufalý zpěv doprovází jen piáno. „Everything now looks so complicated... Created world of my own, even though u’re bad to the bone...“
Desku uzavírá píseň „Dead side story“, která připomíná slunečný podzimní den, kdy umírá naděje avšak srdce se raduje. Považuji ji za nejlepší song, který nahráli! Příjemné je i aranžmá skladeb jako rytmické tleskání (které si „vypůjčili“ od „supportů“ z tracku „You are my star“), či taneční vsuvka v „Save yourself“. Lukemo dokazuje, že hlasem strčí do kapsy celou Superstar. Již po prvním poslechu je jasné, že kluci se umělecky posunuli o kousek výš. Povedl se i cover alba, scenérie milostného páru na jevišti divadla, kde dívka drží za zády kuchyňský nůž, výstižné ztvárnění baladické lásky zapsané v příběhu. Deska pro všechny, kdo neztrácejí sny a vnímají tetelení světa. Clou přichází s strhující energií, která pramení z osobního vztahu k hudbě, jež dělají!
Desku uzavírá píseň „Dead side story“, která připomíná slunečný podzimní den, kdy umírá naděje avšak srdce se raduje. Považuji ji za nejlepší song, který nahráli! Příjemné je i aranžmá skladeb jako rytmické tleskání (které si „vypůjčili“ od „supportů“ z tracku „You are my star“), či taneční vsuvka v „Save yourself“. Lukemo dokazuje, že hlasem strčí do kapsy celou Superstar. Již po prvním poslechu je jasné, že kluci se umělecky posunuli o kousek výš. Povedl se i cover alba, scenérie milostného páru na jevišti divadla, kde dívka drží za zády kuchyňský nůž, výstižné ztvárnění baladické lásky zapsané v příběhu. Deska pro všechny, kdo neztrácejí sny a vnímají tetelení světa. Clou přichází s strhující energií, která pramení z osobního vztahu k hudbě, jež dělají!
Recenze
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
Martina Černá
USA 2008
Film 166 min
Režie David Fincher
Příběh započíná mladá žena přicházející do nemocnice za svou matkou. Venku se ohlašuje blížící se hurikán, nemocniční prostředí ovládá strach, shon a zmatek. V blízkosti staré umírající ženy nás ale konejší klid a mír, i když času moc nezbývá… Snad jen přečíst deník milovaného muže. Tolikrát odložený na příště…
Vzpomínky a poznámky psané Benjaminem postupně odkrývají prapodivný životní běh a příhody muže, který se narodil jako stařec s duší dítěte. Jeho tělesná schránka mládne a nabývá sil. Psychika však ctí přirozenou vývojovou linii běžného smrtelníka.
Stručně řečeno, film vypráví o čase – o čase umírat i o čase žít, o čase válčit i o čase být v míru, o čase slz i o čase smíchu, o čase kupředu i o čase zpátky, o čase lásky i čase nenávisti,o čase rodit i o čase zabíjet, o čase rozkolu i o čase smíření, o čase ublížení i o čase odpuštění, o čase tajemství i o čase prohlédnutí, o čase učení se i o čase učit, o čase přátelství i o čase zášti, o čase odpočinku i o čase práce, o trvání okamžiku i míhání desetiletí.
PS: S mým panem šéfem jsme se sice neshodli, zda celkové ladění filmu působí optimisticky nebo pesimisticky, zda patří mezi lehké nebo těžké. Zajedno jsme ovšem v tom, že o filmu budete přemýšlet ještě další dva dny.
Film 166 min
Režie David Fincher
Příběh započíná mladá žena přicházející do nemocnice za svou matkou. Venku se ohlašuje blížící se hurikán, nemocniční prostředí ovládá strach, shon a zmatek. V blízkosti staré umírající ženy nás ale konejší klid a mír, i když času moc nezbývá… Snad jen přečíst deník milovaného muže. Tolikrát odložený na příště…
Vzpomínky a poznámky psané Benjaminem postupně odkrývají prapodivný životní běh a příhody muže, který se narodil jako stařec s duší dítěte. Jeho tělesná schránka mládne a nabývá sil. Psychika však ctí přirozenou vývojovou linii běžného smrtelníka.
Stručně řečeno, film vypráví o čase – o čase umírat i o čase žít, o čase válčit i o čase být v míru, o čase slz i o čase smíchu, o čase kupředu i o čase zpátky, o čase lásky i čase nenávisti,o čase rodit i o čase zabíjet, o čase rozkolu i o čase smíření, o čase ublížení i o čase odpuštění, o čase tajemství i o čase prohlédnutí, o čase učení se i o čase učit, o čase přátelství i o čase zášti, o čase odpočinku i o čase práce, o trvání okamžiku i míhání desetiletí.
PS: S mým panem šéfem jsme se sice neshodli, zda celkové ladění filmu působí optimisticky nebo pesimisticky, zda patří mezi lehké nebo těžké. Zajedno jsme ovšem v tom, že o filmu budete přemýšlet ještě další dva dny.
Recenze
Rok kohouta
Olcha Richterová
Nejnovější kniha Terezy Boučkové se prodává (skoro) jako Viewegh. Na původní českou beletrii je nějakých 35 000 prodaných kusů velmi slušné. Čím dokázala dcera komunisty a disidenta Pavla Kohouta zaujmout širší čtenářstvo? Zejména až neuvěřitelnou pravidvostí.
Slavná prvotina Boučkové, Indiánský běh, jsou literárně zpracované momentky z jejího života končící osvojením dvou chlapečků z kojeneckého ústavu. Rok kohouta navazuje v době, když jsou oba chlapci na prahu dospělosti a vlastnímu synovi Boučkové je asi třináct.
Kniha sice připomíná deník, ale i přesto, že je založena na osobním příběhu, to je svébytný a strhující román. Člověk by si až přál, aby to byla pouhá fikce. Jako červená nit se totiž příběhem táhnou Tereziny hluboké pochybnosti, jaký smysl mělo těch patnáct let snahy nahradit klukům lásku a rodinu, které postrádali v prvních dvou letech života. Oba totiž přes všechnu snahu skončili jako zlodějíčci, feťáci a bezdomovci. Z knihy je přitom jasné, že té snahy bylo vrchovatě. Jenže když si před svým „synem odjinud“ musíte všechno zamykat a bát se, kde budete muset platit jaké škody a kdy bude další soud, jednoho dne to vzdáte.
Boučková se domnívá, že hlavní podíl na takovém chování má hluboká citová deprivace dětí, které už v bříšku maminka nechtěla, a pak se u nich střídaly různé ošetřovatelky. Zůstala jim neschopnost mít o cokoli zájem a mít někoho rád. A navíc tu je jeden velký otazník: oba kluci jsou Romové – jakou to hraje roli?
Kromě přátel a rodiny, z nichž některým jejich literární podoba asi nemusí být moc příjemná, může Rok kohouta být proti srsti také těm, kteří chtějí věřit, že všechny počaté děti musí přijít na svět, a že při adopci je hlavní dát dětem dostatek lásky. Evidentně to není tak jednoduché.
Slavná prvotina Boučkové, Indiánský běh, jsou literárně zpracované momentky z jejího života končící osvojením dvou chlapečků z kojeneckého ústavu. Rok kohouta navazuje v době, když jsou oba chlapci na prahu dospělosti a vlastnímu synovi Boučkové je asi třináct.
Kniha sice připomíná deník, ale i přesto, že je založena na osobním příběhu, to je svébytný a strhující román. Člověk by si až přál, aby to byla pouhá fikce. Jako červená nit se totiž příběhem táhnou Tereziny hluboké pochybnosti, jaký smysl mělo těch patnáct let snahy nahradit klukům lásku a rodinu, které postrádali v prvních dvou letech života. Oba totiž přes všechnu snahu skončili jako zlodějíčci, feťáci a bezdomovci. Z knihy je přitom jasné, že té snahy bylo vrchovatě. Jenže když si před svým „synem odjinud“ musíte všechno zamykat a bát se, kde budete muset platit jaké škody a kdy bude další soud, jednoho dne to vzdáte.
Boučková se domnívá, že hlavní podíl na takovém chování má hluboká citová deprivace dětí, které už v bříšku maminka nechtěla, a pak se u nich střídaly různé ošetřovatelky. Zůstala jim neschopnost mít o cokoli zájem a mít někoho rád. A navíc tu je jeden velký otazník: oba kluci jsou Romové – jakou to hraje roli?
Kromě přátel a rodiny, z nichž některým jejich literární podoba asi nemusí být moc příjemná, může Rok kohouta být proti srsti také těm, kteří chtějí věřit, že všechny počaté děti musí přijít na svět, a že při adopci je hlavní dát dětem dostatek lásky. Evidentně to není tak jednoduché.
Střípky z kultury
střípky_4
Klára Schneiderová
„Vítejte v KLDR! U nás se má stejně dobře Vévodkyně i Milionář z chatrče!“ zdraví průvodci v českých kinech zkoprnělé publikum. Babička má o takové propagandě vážné Pochyby a tak se radši zamkla Na Půdě, kde jí dělá společnost Růžový panter. Dvě. Sametově revoluční ročník festivalu Jeden svět představuje na stříbrném plátně přes stovku dokumentů, kupříkladu Afghánské ženy za volantem, Pizzu v Osvětimi, Armádu v sárí nebo Nezlomné tety. Policie oznámila, že požár, který v říjnu 2008 zničil část Veletržního paláce v Praze, způsobil zapnutý elektrický vařič. Bývalé „ocelové srdce republiky“ se koncem února proměnilo srdce divadelní ; na činoherním festivalu Ost-ra-var se předvedla nejen čtyři tamní kamenné scény. Brazilský architekt Oscar Niemeyer upustil od záměru postavit další budovu v hlavním městě Brasilia, vybudovaného v polovině padesátých let podle jeho vlastních návrhů. Začala postní doba. „Jediné, co pomůže přejedenému začít si vážit jídla, je půst. Soustředit se i na jiné věci než konzum,“ napsal v internetové diskusi se čtenáři ekonom Tomáš Sedláček. „Quo vadis, Cuba?“ ptají se po osudu ostrova v karibském moři účastníci konference v pražském Salonu Philharmonia a připíjí si (na) Cuba libre. To v Modrých horách radši převalují na jazyku místní mladá červená vína, na Festivalu otevřených sklepů můžou ta nejlepší objevovat klidně i dva dny. V Rousměrově si zase uspořádali domácí zabíjačku, půst nepůst. A propos, co jste měli dnes k obědu vy?
|
|
|
|
|
|