archiv
OBSAH:
Manžel je farářem. Kdo jsem já?
Ty a dům tvého otce nezahyne
U nás otevřeno
Občas mi říkají „paní farářová“
Domov na třetí
tobyMac
Světlo
Dopis pátý
Pionýrky zkoumání komunismu
Zkuste tenhle deník!
Vítejte v KLDR!
René
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Manžel je farářem. Kdo jsem já?
Tomáš Groll
Vážený čtenáři,
při úvahách, jak přiblížit problematiku "paní farářová" necírkevním osobnostem z ankety, jsme si vypomáhali paralelou s první dámou státu. Nicméně, je tato paralela oprávněná?
Prezidentský kandidát je ženatý. V momentě, kdy je zvolen, se z jeho ženy stává první dáma. Není paní prezidentovou a ani manželkou pana prezidenta. Je první dámou a očekává se, že svým vystupováním a svými aktivitami bude řádně reprezentovat svého muže a stát, že se bude věnovat charitě, doprovázet manžela na služební cesty a hostit manželky zahraničních státníků a její vlastní kariéra je odsunuta a často navíc i neslučitelná s pozicí první dámy.
Ordinovaný farář je ženatý. V momentě, kdy je zvolen na sbor, se z jeho ženy stává ...
1. paní farářová a očekává se, že svým vystupováním a svými aktivitami bude pomáhat svému muži se správou sboru, bude se starat o nedělní školu a s dětmi nacvičovat vánoční hry, v neděli bude doprovázet na varhany a bude vždy připravena pohostit jakoukoli návštěvu.
2. manželka pana faráře, která podobně, jako manželka pana učitele nebo manželka pana pekaře se může plně věnovat své kariéře například právničky nebo zdravotní sestry a svého manžela nejlépe podporuje tím, že je spokojená v povolání i v domácnosti.
3. první dáma sboru, která z povzdálí koordinuje činnost učitelů nedělních školek a sborových sester, které vždy na naděli mají napečeno, spoluzaložila mateřské centrum, reprezentuje sbor a věnuje se i své kariéře.
Ordinovaná farářka je vdaná. A v momentě, kdy je zvolena na sbor, se z jejího muže stává ... těžko říct, pan farářkový? A co má dělat? Možná nám opět pomůže politická paralela, třeba v podobě profesora Joachima Sauera (manžel kancléřky Merkelové), který se veřejného života své ženy s akademickou důsledností straní, média nemají přístup na jeho přednášky a studenti o něm nesmí mluvit s novináři. Sám Sauer rozhovory neposkytuje. Jaká nespravedlnost v porovnání s činností první dámy. Co by měl dělat takový pan farářkový?
Koho máte ve svém sboru, paní farářovou, první dámu sboru, manželku pana faráře, nebo pana farářkového?
při úvahách, jak přiblížit problematiku "paní farářová" necírkevním osobnostem z ankety, jsme si vypomáhali paralelou s první dámou státu. Nicméně, je tato paralela oprávněná?
Prezidentský kandidát je ženatý. V momentě, kdy je zvolen, se z jeho ženy stává první dáma. Není paní prezidentovou a ani manželkou pana prezidenta. Je první dámou a očekává se, že svým vystupováním a svými aktivitami bude řádně reprezentovat svého muže a stát, že se bude věnovat charitě, doprovázet manžela na služební cesty a hostit manželky zahraničních státníků a její vlastní kariéra je odsunuta a často navíc i neslučitelná s pozicí první dámy.
Ordinovaný farář je ženatý. V momentě, kdy je zvolen na sbor, se z jeho ženy stává ...
1. paní farářová a očekává se, že svým vystupováním a svými aktivitami bude pomáhat svému muži se správou sboru, bude se starat o nedělní školu a s dětmi nacvičovat vánoční hry, v neděli bude doprovázet na varhany a bude vždy připravena pohostit jakoukoli návštěvu.
2. manželka pana faráře, která podobně, jako manželka pana učitele nebo manželka pana pekaře se může plně věnovat své kariéře například právničky nebo zdravotní sestry a svého manžela nejlépe podporuje tím, že je spokojená v povolání i v domácnosti.
3. první dáma sboru, která z povzdálí koordinuje činnost učitelů nedělních školek a sborových sester, které vždy na naděli mají napečeno, spoluzaložila mateřské centrum, reprezentuje sbor a věnuje se i své kariéře.
Ordinovaná farářka je vdaná. A v momentě, kdy je zvolena na sbor, se z jejího muže stává ... těžko říct, pan farářkový? A co má dělat? Možná nám opět pomůže politická paralela, třeba v podobě profesora Joachima Sauera (manžel kancléřky Merkelové), který se veřejného života své ženy s akademickou důsledností straní, média nemají přístup na jeho přednášky a studenti o něm nesmí mluvit s novináři. Sám Sauer rozhovory neposkytuje. Jaká nespravedlnost v porovnání s činností první dámy. Co by měl dělat takový pan farářkový?
Koho máte ve svém sboru, paní farářovou, první dámu sboru, manželku pana faráře, nebo pana farářkového?
Ester
Ty a dům tvého otce nezahyne
Jaroslav F. Pechar
Est 4,14c
Haman plánuje zničení židů. Velikonoce, během kterých je dekret o vyhubení židů vydán, jsou naplněny horečnou aktivitou ve snaze odvrátit smrt. Starý Mordekaj volá i svoji sestřenku. Je královou manželkou a tak by měla využít svého vlivu. Co když se stala královnou právě pro tuto chvíli? A co když ne? Co když je to všechno jinak…? Kdo ví… Podivné tohleto "kdo ví…". Takové nepatřičné z úst příkladného Božího svědka, jakým Mordokaj má být a také je. Podivná nejistota, co vlastně Bůh zamýšlí. Se svým lidem, s Mordokajem, s Ester… Proč z Mordekajových úst neslyšíme jasné a jednoznačné slovo, že Ester je nástrojem v Boží ruce?
V Bibli tato nejistota častá není, jenže je to situace, která je dozajista bližší naší životní zkušenosti. Ani my nevíme, jaká je Boží vůle a jaké jsou jeho plány s námi či s našimi blízkými. A přeci musíme nějak jednat. Nelze se skrýt. To slyší i Ester. Musí jednat. Musí se pokusit uplatnit svůj vliv u krále, aby byl celý ten strašlivý výnos nějak změněn. Jenže ke králi bez zavolání nesmí ani královna. Za to je trest smrti.
Za Ester nepřichází prorok, ani se jí nezjeví anděl. Nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Rozuměj – kdo by jí řekl, co má dělat. Nějaký Boží posel, který by jí řekl ano nebo ne. Bylo by snad lepší vědět, že všichni zahynou, než tahle šílená nejistota. Kdo ví – třeba se opravdu stala královnou, aby zachránila židovský národ v celé perské říši. Ale třeba také ne…
Kdo ví k čemu je povolán kdo z nás. Kdy a jak svědčit o Ježíši a kdy je lépe mlčet. Kam jít a kam nechodit. A co s námi bude – dnes, zítra, po smrti. Andělé nepřichází a proroků, kteří dokáží říci pravé slovo v pravý čas, je zoufale málo. Nezbývá nic jiného, než to, co zbylo Mordokajovi a Ester – sami podle svého nelepšího vědomí a bojovat s bídou tohoto světa. Kdo ví, třeba jsme všechno to vzdělání a zkušenosti nasbírali právě pro chvíle, jako jsou ty které musíme řešit tady a teď. Víra nespoutává ruce a hlavu. Pokud to dělá, není to víra, ale pověra. Všechny ty horoskopy, vykladačské karty, věštění z čar na dlani nebo z čajových lístků, prostě všechno to, co se nám snaží namluvit, že budoucnost je jasně nalajnovaná a nám nezbývá, než se podřídit valícím se kolům dějin – to je pověra, která bere rukám sílu a srdcím odvahu. Proti této falešné jistotě, že se vlastně stejně nic nedá dělat, protože se stane jen to, co se musí stát, proti této pověře stojí víra se svojí nejistotou "co když se s tím ještě dá něco dělat?!" Tahle nejistota osvobozuje. Právě proto, že budoucnost není daná, tak má smysl něco dělat. Možná bez andělů a bez proroků, ale stále se zodpovědností za budoucnost svojí i svých blízkých. To je náš úkol v tomto světě. Něco už z Bible známe a nějaké zkušenosti také máme. Jsme na tom stejně jako Mordokaj a Ester - to co jsme poznali jako správné a dobré máme také správně a k dobrému používat. A kdo ví - třeba s tímhle světem opravdu něco k dobrému změníme.
Amen
Haman plánuje zničení židů. Velikonoce, během kterých je dekret o vyhubení židů vydán, jsou naplněny horečnou aktivitou ve snaze odvrátit smrt. Starý Mordekaj volá i svoji sestřenku. Je královou manželkou a tak by měla využít svého vlivu. Co když se stala královnou právě pro tuto chvíli? A co když ne? Co když je to všechno jinak…? Kdo ví… Podivné tohleto "kdo ví…". Takové nepatřičné z úst příkladného Božího svědka, jakým Mordokaj má být a také je. Podivná nejistota, co vlastně Bůh zamýšlí. Se svým lidem, s Mordokajem, s Ester… Proč z Mordekajových úst neslyšíme jasné a jednoznačné slovo, že Ester je nástrojem v Boží ruce?
V Bibli tato nejistota častá není, jenže je to situace, která je dozajista bližší naší životní zkušenosti. Ani my nevíme, jaká je Boží vůle a jaké jsou jeho plány s námi či s našimi blízkými. A přeci musíme nějak jednat. Nelze se skrýt. To slyší i Ester. Musí jednat. Musí se pokusit uplatnit svůj vliv u krále, aby byl celý ten strašlivý výnos nějak změněn. Jenže ke králi bez zavolání nesmí ani královna. Za to je trest smrti.
Za Ester nepřichází prorok, ani se jí nezjeví anděl. Nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Rozuměj – kdo by jí řekl, co má dělat. Nějaký Boží posel, který by jí řekl ano nebo ne. Bylo by snad lepší vědět, že všichni zahynou, než tahle šílená nejistota. Kdo ví – třeba se opravdu stala královnou, aby zachránila židovský národ v celé perské říši. Ale třeba také ne…
Kdo ví k čemu je povolán kdo z nás. Kdy a jak svědčit o Ježíši a kdy je lépe mlčet. Kam jít a kam nechodit. A co s námi bude – dnes, zítra, po smrti. Andělé nepřichází a proroků, kteří dokáží říci pravé slovo v pravý čas, je zoufale málo. Nezbývá nic jiného, než to, co zbylo Mordokajovi a Ester – sami podle svého nelepšího vědomí a bojovat s bídou tohoto světa. Kdo ví, třeba jsme všechno to vzdělání a zkušenosti nasbírali právě pro chvíle, jako jsou ty které musíme řešit tady a teď. Víra nespoutává ruce a hlavu. Pokud to dělá, není to víra, ale pověra. Všechny ty horoskopy, vykladačské karty, věštění z čar na dlani nebo z čajových lístků, prostě všechno to, co se nám snaží namluvit, že budoucnost je jasně nalajnovaná a nám nezbývá, než se podřídit valícím se kolům dějin – to je pověra, která bere rukám sílu a srdcím odvahu. Proti této falešné jistotě, že se vlastně stejně nic nedá dělat, protože se stane jen to, co se musí stát, proti této pověře stojí víra se svojí nejistotou "co když se s tím ještě dá něco dělat?!" Tahle nejistota osvobozuje. Právě proto, že budoucnost není daná, tak má smysl něco dělat. Možná bez andělů a bez proroků, ale stále se zodpovědností za budoucnost svojí i svých blízkých. To je náš úkol v tomto světě. Něco už z Bible známe a nějaké zkušenosti také máme. Jsme na tom stejně jako Mordokaj a Ester - to co jsme poznali jako správné a dobré máme také správně a k dobrému používat. A kdo ví - třeba s tímhle světem opravdu něco k dobrému změníme.
Amen
Téma
U nás otevřeno
Roli "bratra faráře" známe – káže, má biblické hodiny, konfirmační cvičení a chodí na pastorační návštěvy. Jak je to ale s jeho blízkými? S jeho rodinou? Jak je to s jeho ženou – „paní farářovou“? Jaká je její role? Má nějaké konkrétní povinnosti? Jsou pevně dané? Kdo je určuje?
O životě na faře a jejich postavení jsme mluvili se třemi „paními farářovými“, zástupkyněmi třech generací. Nejmladší z nich je Darina Bártová, která žije na faře v Náchodě, dále Ruth Šormová v Novém Městě na Moravě. Marta Kellerová, nejstarší zástupkyně, žije nyní mimo faru, na Vysočině. Položili jsme jim stejné otázky. Zajímalo nás, jak svou roli prožívají, co jim přináší? Jaké jsou jejich povinnosti a závazky, a jaké radosti.
1) S jakým očekáváním jste se stala paní farářovou?
2) Kde končí fara a začíná domov?
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
4) Myslíte si, že se pozice paní farářové proměnila?
Darina Bártová, žena faráře, t.č. na mateřské
1) Vyrostla jsem v domě, který byl vždy plný lidí. Moji rodiče jsou velmi otevření a společenští lidé. Do církve jsem se dostala ale až skoro v dospělosti díky severočeské mládeži, kde jsem poznala svého muže. To, že bude studovat teologii mi řekl až v první den studia na fakultě. Fandila jsem mu, protože fara - díky otevřenosti Bártových, Keřkovských, Kittových - se pro mne stala symbolem otevřeného domu, po kterém jsem vždy toužila a vlastně mi přijde přirozenou součástí života. Proto si nemyslím, že „paní farářová“ je profesí, protože každá máme tu svou, ale jistě se atmosféra na faře přenáší do celého sborového života.
Farářská rodina by neměla být jakýmsi výstavním exemplářem, za který se zbytek sboru schová, a když jsou požádáni, aby pomohli sirotkovi, vdově, aby šli s někým míli, aby se rozdělili o chléb, řekli: Jděte na faru, ty to mají v popisu práce. Raduji se vždy, když se setkám s aktivními tvůrčími křesťany, je to pohlazení po duši.
2)Nikde nekončí fara, ani nezačíná domov. Fara je náš domov. Otevřenost fary je však relativní pojem. Já mám společnost ráda a jsem ráda za každou návštěvu. Přítomnost lidí mi dobijí „baterky“.
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
Momentálně to mám jednoduché, protože jsem s dětmi doma, ale až přijde čas, ráda bych se ke své profesi vrátila, a pak to bude náročnější. Svoji profesi (sociální práce) můžu dělat kdekoli – to je výhoda.
4) Pro současné paní farářové je jejich role snad svobodnější a členové sboru více respektují jejich vlastní obdarování a nechávají na nich, jakým způsobem se do života celého sboru zapojí. Jsem za to ráda, protože mám radost z týmových akcí, kdy nestojí odpovědnost jen na jednom člověku. Církev je živoucí organismus a kdokoli jakkoli přispěje k jeho růstu, povzbudí tím všechny jeho členy.
Ruth Šormová, žena faráře
1) Na první sbor jsem se stěhovala s dychtivým očekáváním a s představou, že „život na faře“ bude mým naplněním, neb vlastní profesi jsem se díky komunistům věnovat nemohla. Moje očekávání se neplnila jen zčásti, ale nevadí mi to, okolnosti přinesly jiné, nečekané věci.... Jinak je pro mě důležité, abych to, co ve sboru dělám, dělala ze svobodného rozhodnutí, ne z povinnosti.
2) Když se člověk pro „otevřenou faru“ rozhodne sám, je to fajn a nese pak dobrovolně všechny milé i nemilé důsledky. Sama jsem ráda, když lidé na faru hodně a rádi chodí, ale zažila jsem i časy, kdy jsem zoufale trpěla nedostatkem soukromí nebo spíš tím, jak nám práce, sbor a soukromý život splývají v jedno. Nastavit hranice je určitě možné i nutné, jako rodina se bez toho neobejdeme. Ale musím přiznat, že i když to oba víme, dost často se nám to nedaří.
3) Nemám pocit, že by tahle role mou práci nutně olivňovala, jen když chci. Zároveň vím, že, zvlášť v prostředí tradičního sboru a malého města, nemohu ze své role vystoupit, spíš ji nějak nesu, někdy zvesela, jindy ztěžka. To se týká práce i vztahů, pozice „ženy z fary“ prolíná vlastně úplně vším, co žijeme.
4) Projevilo se to hlavně díky převratu v roce 1989, ale souvisí to zřejmě obecněji s proměňující se rolí muže a ženy. Tak je i v církvi normální, že žena faráře má svou práci a dělá ji ráda, nečeká se tolik jako dřív, že je její nepsanou povinností starat se o sborové „zázemí“. Hodně manželek farářů to stejně dělá, ale snad už ne tolik proto, že se to od nich čeká, ale že samy chtějí. Pro mě je příznakem téhle proměny i to, že mohu čas od času někomu bez obav říct, aby na oslovení „paní farářová“ (které mě celé roky štve) zapomněl a říkal mi jménem.
Marta Kellerová, v důchodu
1. Přišla jsem na první sbor v roce 1966 a myslela si, jak to vše zvládnu levou zadní. Byla jsem dva měsíce vdaná, poprvé od maminky a strašně se mi stýskalo po Praze. A sestry ve sboru mi dávaly najevo, jak jsem hloupá a mladá a nic neumím. Byla jsem naštvaná a uražená a pak mi nějak došlo, že mají pravdu.
Na druhém sboru, tradičním, jsem zase trochu zápasila s přehnanou úctou k farářské rodině a snažila jsem se, abych byla vnímána jako normální ženská. Děti nám od mala říkaly křestními jmény ale sestry je přeučili na tatínka a maminku neb se to na farské děti nehodilo.
2. Když žiješ na faře, tak je to tvůj domov a je fajn, když je otevřený pro okolí. Samozřejmě je to někdy náročné, jindy obohacující, ale obojí patří k životu. Bez umění přijímat druhé není fara farou.
3. Jsem z generace, která neměla moc šancí se jako žena faráře uplatnit ve své profesi (pokud nebyla dělnická či zdravotnická). Mou hlavní profesí se stala výchova našich čtyř dětí. Bylo to moje rozhodnutí a necítila jsem to nijak úkorně. K výtvarničině jsem se vrátila až když poslední dítě vylétlo z hnízda po roce 1989. Samozřejmě s bázní a třesením. Třiadvacetiletá přestávka v profesi na sebevědomí moc nepřidá.
4. Myslím, že ano. Jak ze strany sborů (už si nedělají nárok na paní farářovou, že zastane všechno), tak i žen farářů. Jsou vzdělanější, emancipovanější a odhodlanější se své profesi věnovat. Mají k tomu mnohem lepší podmínky než naše generace. Ale být dobrou ve své profesi, být dobrou paní farářovou a ještě při tom dobře vychovat děti není vůbec žádná legrace!
O životě na faře a jejich postavení jsme mluvili se třemi „paními farářovými“, zástupkyněmi třech generací. Nejmladší z nich je Darina Bártová, která žije na faře v Náchodě, dále Ruth Šormová v Novém Městě na Moravě. Marta Kellerová, nejstarší zástupkyně, žije nyní mimo faru, na Vysočině. Položili jsme jim stejné otázky. Zajímalo nás, jak svou roli prožívají, co jim přináší? Jaké jsou jejich povinnosti a závazky, a jaké radosti.
1) S jakým očekáváním jste se stala paní farářovou?
2) Kde končí fara a začíná domov?
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
4) Myslíte si, že se pozice paní farářové proměnila?
Darina Bártová, žena faráře, t.č. na mateřské
1) Vyrostla jsem v domě, který byl vždy plný lidí. Moji rodiče jsou velmi otevření a společenští lidé. Do církve jsem se dostala ale až skoro v dospělosti díky severočeské mládeži, kde jsem poznala svého muže. To, že bude studovat teologii mi řekl až v první den studia na fakultě. Fandila jsem mu, protože fara - díky otevřenosti Bártových, Keřkovských, Kittových - se pro mne stala symbolem otevřeného domu, po kterém jsem vždy toužila a vlastně mi přijde přirozenou součástí života. Proto si nemyslím, že „paní farářová“ je profesí, protože každá máme tu svou, ale jistě se atmosféra na faře přenáší do celého sborového života.
Farářská rodina by neměla být jakýmsi výstavním exemplářem, za který se zbytek sboru schová, a když jsou požádáni, aby pomohli sirotkovi, vdově, aby šli s někým míli, aby se rozdělili o chléb, řekli: Jděte na faru, ty to mají v popisu práce. Raduji se vždy, když se setkám s aktivními tvůrčími křesťany, je to pohlazení po duši.
2)Nikde nekončí fara, ani nezačíná domov. Fara je náš domov. Otevřenost fary je však relativní pojem. Já mám společnost ráda a jsem ráda za každou návštěvu. Přítomnost lidí mi dobijí „baterky“.
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
Momentálně to mám jednoduché, protože jsem s dětmi doma, ale až přijde čas, ráda bych se ke své profesi vrátila, a pak to bude náročnější. Svoji profesi (sociální práce) můžu dělat kdekoli – to je výhoda.
4) Pro současné paní farářové je jejich role snad svobodnější a členové sboru více respektují jejich vlastní obdarování a nechávají na nich, jakým způsobem se do života celého sboru zapojí. Jsem za to ráda, protože mám radost z týmových akcí, kdy nestojí odpovědnost jen na jednom člověku. Církev je živoucí organismus a kdokoli jakkoli přispěje k jeho růstu, povzbudí tím všechny jeho členy.
Ruth Šormová, žena faráře
1) Na první sbor jsem se stěhovala s dychtivým očekáváním a s představou, že „život na faře“ bude mým naplněním, neb vlastní profesi jsem se díky komunistům věnovat nemohla. Moje očekávání se neplnila jen zčásti, ale nevadí mi to, okolnosti přinesly jiné, nečekané věci.... Jinak je pro mě důležité, abych to, co ve sboru dělám, dělala ze svobodného rozhodnutí, ne z povinnosti.
2) Když se člověk pro „otevřenou faru“ rozhodne sám, je to fajn a nese pak dobrovolně všechny milé i nemilé důsledky. Sama jsem ráda, když lidé na faru hodně a rádi chodí, ale zažila jsem i časy, kdy jsem zoufale trpěla nedostatkem soukromí nebo spíš tím, jak nám práce, sbor a soukromý život splývají v jedno. Nastavit hranice je určitě možné i nutné, jako rodina se bez toho neobejdeme. Ale musím přiznat, že i když to oba víme, dost často se nám to nedaří.
3) Nemám pocit, že by tahle role mou práci nutně olivňovala, jen když chci. Zároveň vím, že, zvlášť v prostředí tradičního sboru a malého města, nemohu ze své role vystoupit, spíš ji nějak nesu, někdy zvesela, jindy ztěžka. To se týká práce i vztahů, pozice „ženy z fary“ prolíná vlastně úplně vším, co žijeme.
4) Projevilo se to hlavně díky převratu v roce 1989, ale souvisí to zřejmě obecněji s proměňující se rolí muže a ženy. Tak je i v církvi normální, že žena faráře má svou práci a dělá ji ráda, nečeká se tolik jako dřív, že je její nepsanou povinností starat se o sborové „zázemí“. Hodně manželek farářů to stejně dělá, ale snad už ne tolik proto, že se to od nich čeká, ale že samy chtějí. Pro mě je příznakem téhle proměny i to, že mohu čas od času někomu bez obav říct, aby na oslovení „paní farářová“ (které mě celé roky štve) zapomněl a říkal mi jménem.
Marta Kellerová, v důchodu
1. Přišla jsem na první sbor v roce 1966 a myslela si, jak to vše zvládnu levou zadní. Byla jsem dva měsíce vdaná, poprvé od maminky a strašně se mi stýskalo po Praze. A sestry ve sboru mi dávaly najevo, jak jsem hloupá a mladá a nic neumím. Byla jsem naštvaná a uražená a pak mi nějak došlo, že mají pravdu.
Na druhém sboru, tradičním, jsem zase trochu zápasila s přehnanou úctou k farářské rodině a snažila jsem se, abych byla vnímána jako normální ženská. Děti nám od mala říkaly křestními jmény ale sestry je přeučili na tatínka a maminku neb se to na farské děti nehodilo.
2. Když žiješ na faře, tak je to tvůj domov a je fajn, když je otevřený pro okolí. Samozřejmě je to někdy náročné, jindy obohacující, ale obojí patří k životu. Bez umění přijímat druhé není fara farou.
3. Jsem z generace, která neměla moc šancí se jako žena faráře uplatnit ve své profesi (pokud nebyla dělnická či zdravotnická). Mou hlavní profesí se stala výchova našich čtyř dětí. Bylo to moje rozhodnutí a necítila jsem to nijak úkorně. K výtvarničině jsem se vrátila až když poslední dítě vylétlo z hnízda po roce 1989. Samozřejmě s bázní a třesením. Třiadvacetiletá přestávka v profesi na sebevědomí moc nepřidá.
4. Myslím, že ano. Jak ze strany sborů (už si nedělají nárok na paní farářovou, že zastane všechno), tak i žen farářů. Jsou vzdělanější, emancipovanější a odhodlanější se své profesi věnovat. Mají k tomu mnohem lepší podmínky než naše generace. Ale být dobrou ve své profesi, být dobrou paní farářovou a ještě při tom dobře vychovat děti není vůbec žádná legrace!
Téma
Občas mi říkají „paní farářová“
Radek Kačena
Radek Kačena je manželem farářky. Podniká v oboru IT. V současné době žije s rodinou na faře v Letohradě.
Jak skloubit profese...
Vystudoval jsem stavební fakultu, protože jsme bydleli v Miroslavi, našel jsem si práci ve Znojmě, kam jsem dojížděl.
Časem jsme se přestěhovali do Znojma na faru, kterou jsem pomáhal dávat dohromady a žena tam měla nastoupit na sbor. Manželka začala pro sbor pracovat už při mateřské a v tu chvíli vyvstal problém. Kdo pohlídá děti, když má biblickou, návštěvu, svatbu, pohřeb? Zkoušel jsem se domluvit v práci na volnější pracovní době, ale zle jsem pochodil, a ještě mi „utáhli šroub“.
Nakonec jsem si udělal živnostenský list a přešel na volnou nohu. Od té doby je to bez problémů. Dneska už jsou děti větší, ale tehdy to hodně vyřešilo. Jako soukromník můžu rozvrh přizpůsobit ženině rozvrhu. Jinak si to ani nedokážu představit.
Manžel farářky není paní farářová
Je pravda, že mi tu občas říkají „paní farářová“. Ale je to úplně jiné. Od paní farářové se očekává, že bude manžela podporovat, žehlit mu košile, dělat, co členům sboru na očích vidí, ale od manžela farářky se nemusí očekávat téměř nic.
Když jsme nastupovali do Znojma, očekávali, že jim opravím faru. Manželka s nadsázkou říká, ze ji tam vzali právě kvůli tomu, že jsem stavební ing. Pak mi všechny starší babičky ve Znojmě říkali pane inženýre, coz mi dost vadilo. V Letohrade skutecně nikdo nic neočekával. Já sám se musím vnucovat a říkat, co je kde potřeba udělat. Vnucuji se jako koordinátor drobných staveb - pokládali jsme dlažbu či nyní zateplujeme kostel.
Takže záleží na sboru. Kde jsou samí staří lidé - Znojmo - očekávání měli. Kde jsou všechny generace a sbor fungoval i před tím, než jsme přišli - Letohrad - očekávání není. Ale kdo ví, třeba to není pravidlem. V Letohradě ale necítím, že by se ode mě něco čekalo proto, že jsem manžel farářky.
Otevřená fara
Vyhovuje mi, že fara je otevřený dům. Žena a většina dětí s tím taky nemá problém. Sám jsem sice vyrostl v dost uzavřené rodině, ale mé povaze není uzavřenost vlastní. Když chce člověk soukromí, tak si zaleze do kanceláře nebo do ložnice, a je to.
Kdyby bylo návštěv moc, tak se musí vymezit hranice, ale takhle je to akorát. Ani nevím, kde by byly hranice a nevadí mi to, protože se toho nezneužívá. Někdy se dveře netrhnou, jindy je celý týden klid. Když několik dní nikdo nepřijde, tak si někoho pozvu:)
Farářka je autorita
Farářka je autorita, a taky se tak chová, tak už to je. Moje žena dokáže dobře oddělit kdy je farářka, a kdy je „doma“. Samozřejmě, že se vyjimečně stane farářkou i doma. A když si toho někdy všimnu a vadí mi to, tak na to upozorním a problém se ihned vyřeší.
Jak skloubit profese...
Vystudoval jsem stavební fakultu, protože jsme bydleli v Miroslavi, našel jsem si práci ve Znojmě, kam jsem dojížděl.
Časem jsme se přestěhovali do Znojma na faru, kterou jsem pomáhal dávat dohromady a žena tam měla nastoupit na sbor. Manželka začala pro sbor pracovat už při mateřské a v tu chvíli vyvstal problém. Kdo pohlídá děti, když má biblickou, návštěvu, svatbu, pohřeb? Zkoušel jsem se domluvit v práci na volnější pracovní době, ale zle jsem pochodil, a ještě mi „utáhli šroub“.
Nakonec jsem si udělal živnostenský list a přešel na volnou nohu. Od té doby je to bez problémů. Dneska už jsou děti větší, ale tehdy to hodně vyřešilo. Jako soukromník můžu rozvrh přizpůsobit ženině rozvrhu. Jinak si to ani nedokážu představit.
Manžel farářky není paní farářová
Je pravda, že mi tu občas říkají „paní farářová“. Ale je to úplně jiné. Od paní farářové se očekává, že bude manžela podporovat, žehlit mu košile, dělat, co členům sboru na očích vidí, ale od manžela farářky se nemusí očekávat téměř nic.
Když jsme nastupovali do Znojma, očekávali, že jim opravím faru. Manželka s nadsázkou říká, ze ji tam vzali právě kvůli tomu, že jsem stavební ing. Pak mi všechny starší babičky ve Znojmě říkali pane inženýre, coz mi dost vadilo. V Letohrade skutecně nikdo nic neočekával. Já sám se musím vnucovat a říkat, co je kde potřeba udělat. Vnucuji se jako koordinátor drobných staveb - pokládali jsme dlažbu či nyní zateplujeme kostel.
Takže záleží na sboru. Kde jsou samí staří lidé - Znojmo - očekávání měli. Kde jsou všechny generace a sbor fungoval i před tím, než jsme přišli - Letohrad - očekávání není. Ale kdo ví, třeba to není pravidlem. V Letohradě ale necítím, že by se ode mě něco čekalo proto, že jsem manžel farářky.
Otevřená fara
Vyhovuje mi, že fara je otevřený dům. Žena a většina dětí s tím taky nemá problém. Sám jsem sice vyrostl v dost uzavřené rodině, ale mé povaze není uzavřenost vlastní. Když chce člověk soukromí, tak si zaleze do kanceláře nebo do ložnice, a je to.
Kdyby bylo návštěv moc, tak se musí vymezit hranice, ale takhle je to akorát. Ani nevím, kde by byly hranice a nevadí mi to, protože se toho nezneužívá. Někdy se dveře netrhnou, jindy je celý týden klid. Když několik dní nikdo nepřijde, tak si někoho pozvu:)
Farářka je autorita
Farářka je autorita, a taky se tak chová, tak už to je. Moje žena dokáže dobře oddělit kdy je farářka, a kdy je „doma“. Samozřejmě, že se vyjimečně stane farářkou i doma. A když si toho někdy všimnu a vadí mi to, tak na to upozorním a problém se ihned vyřeší.
O čem se v Diakonii (ne)mluví
Domov na třetí
Jaroslava Růžičková
Příběhů uživatelů již bylo napsáno mnoho. A je tomu tak dobře. Jsou to příběhy citlivé, silné, smutné i se šťastným koncem. Nabízíme Vám příběh „z druhé strany“.
Velkou pozornost si zaslouží i lidé, kteří se starají o druhé.
Podporují je v jejich cestě životem a nabízejí jim svou energii, pomoc a podporu.
Jmenuji se Jaroslava a již 10 let pracuji v Domově pro matky s dětmi v Litoměřicích jako pracovník v sociálních službách. Je to svět žen a dětí, jejichž životní cesta se dostala do slepé uličky. Ztráta bydlení, rodinného zázemí, dluhy, často i násilí. Je to balanc mezi bytím a nebytím. Jak zvládnou ženy partnerskou nebo bytovou krizi?
Nejsme jen ubytovna. Kromě důležitého poradenství, které poskytují mí kolegové, nabízíme i podporu v běžných denních činnostech. A to je moje parketa. Od vaření, praní, šití přes úklid ke koupání novorozenců a úplně normálnímu ženskému „pokecání“. Vyslechnout zklamanou a unavenou ženskou duši, která se tu zastavila. Jejich příběhy zanechávají stopy. Žena může povídat i plakat. Trochu z ní sice opadne zátěž a napětí, ale stejně je to na ní – jak se k problému postaví, jak se rozhodne, jak to vyřeší. Některé se i několikrát vrátí. Znovu se dostanou do problémů a znovu nás vyhledají v Domově, hledají cestu zpět do normálního života. Některé zůstávají delší dobu, jiné potřebují jen chvilku. V bezpečném prostředí Domova si uvědomí svou situaci a pokusí se něco změnit.
To vše denně potkávám ve své službě. A přesto, jako bych to již dávno znala?!
Vyrůstala jsem v 60. letech v dětském domově. Sama. Podařilo se mi založit si vlastní rodinu, svůj domov a žít „běžným životem“. Osud mě ale zkoušel dál. Ovdověla jsem. Mé myšlenky se vracely k dětským letům strávených bez rodičů. Sama jsem tedy vychovala tři děti a jsem pyšná na svých šest vnoučat.
Práce v Domově není sólová jízda. K úspěchu potřebujete tým skvělých lidí, kteří jsou připraveni nabídnout podporu.
Za svou praxi jsem poznala přes 90 žen a skoro 200 dětí. Přesně tolik je to příběhů, podobných tomu mému. Největší odměnou pro mě je, když se některá z žen vrátí – třeba jen tak posedět u kafe. Jiná přivede ukázat své potomky z nových partnerských vztahů.
To mě nabíjí a jsem schopná přijmout další těžké příběhy z každodenního života. Vždyť je to moje práce. Práce, kterou jsem si vybrala.
Autorka: Jaroslava Růžičková, pracovnice přímé obslužné péče, Domov pro matky s dětmi DČCE v Litoměřicích
Velkou pozornost si zaslouží i lidé, kteří se starají o druhé.
Podporují je v jejich cestě životem a nabízejí jim svou energii, pomoc a podporu.
Jmenuji se Jaroslava a již 10 let pracuji v Domově pro matky s dětmi v Litoměřicích jako pracovník v sociálních službách. Je to svět žen a dětí, jejichž životní cesta se dostala do slepé uličky. Ztráta bydlení, rodinného zázemí, dluhy, často i násilí. Je to balanc mezi bytím a nebytím. Jak zvládnou ženy partnerskou nebo bytovou krizi?
Nejsme jen ubytovna. Kromě důležitého poradenství, které poskytují mí kolegové, nabízíme i podporu v běžných denních činnostech. A to je moje parketa. Od vaření, praní, šití přes úklid ke koupání novorozenců a úplně normálnímu ženskému „pokecání“. Vyslechnout zklamanou a unavenou ženskou duši, která se tu zastavila. Jejich příběhy zanechávají stopy. Žena může povídat i plakat. Trochu z ní sice opadne zátěž a napětí, ale stejně je to na ní – jak se k problému postaví, jak se rozhodne, jak to vyřeší. Některé se i několikrát vrátí. Znovu se dostanou do problémů a znovu nás vyhledají v Domově, hledají cestu zpět do normálního života. Některé zůstávají delší dobu, jiné potřebují jen chvilku. V bezpečném prostředí Domova si uvědomí svou situaci a pokusí se něco změnit.
To vše denně potkávám ve své službě. A přesto, jako bych to již dávno znala?!
Vyrůstala jsem v 60. letech v dětském domově. Sama. Podařilo se mi založit si vlastní rodinu, svůj domov a žít „běžným životem“. Osud mě ale zkoušel dál. Ovdověla jsem. Mé myšlenky se vracely k dětským letům strávených bez rodičů. Sama jsem tedy vychovala tři děti a jsem pyšná na svých šest vnoučat.
Práce v Domově není sólová jízda. K úspěchu potřebujete tým skvělých lidí, kteří jsou připraveni nabídnout podporu.
Za svou praxi jsem poznala přes 90 žen a skoro 200 dětí. Přesně tolik je to příběhů, podobných tomu mému. Největší odměnou pro mě je, když se některá z žen vrátí – třeba jen tak posedět u kafe. Jiná přivede ukázat své potomky z nových partnerských vztahů.
To mě nabíjí a jsem schopná přijmout další těžké příběhy z každodenního života. Vždyť je to moje práce. Práce, kterou jsem si vybrala.
Autorka: Jaroslava Růžičková, pracovnice přímé obslužné péče, Domov pro matky s dětmi DČCE v Litoměřicích
Uchu pro potěchu
tobyMac
Tomáš Koutecký
Od DC Talk k sólové dráze
Od doby, kdy si skupina DC Talk dala „přestávku“ ve své hudební činnosti, uplynulo už dlouhých devět let. Bývalý člen skupiny, která znamenala velký přelom v náhledu na křesťanskou hudbu, Kevin Michael McKeehan alias tobyMac však rozhodně hudebně nezahálí a poměrně pravidelně přichází s novinkami, jimiž těší svou rozsáhlou fanouškovskou základnu a obohacuje hudební scénu sahající od hip hopu přes rock až k funku.
Jak už zaznělo, počátek tobyho kariéry byl ve skupině DC Talk, která se skládala ze tří individualit, jimiž byli Michael Tait, Kevin Max a tobyMac. Těm však začalo být pohromadě trochu těsno. Cítili, že by se měli rozdělit, vydat se každý na svou vlastní dráhu a využít svěřený potenciál sobě nejbližším způsobem.
Hudební tvorba
Už v éře DC Talk patřily rapové party tobymu a toho se držel i v začátcích své sólové kariéry. Jeho první sólové album, Momentum (2001), je právě kombinací hip hopu, rapcore a rocku. Je však zajímavé, že všechny čtyři singly nasazené do rádií rozhodně nejsou typicky hip hopové, mají totiž velmi dravý rockový zvuk. To je u rappera trochu nezvyklé, ale tobyMac rád prozkoumává nové hudební roviny, nezůstává jen u zaběhnutého a osvědčeného. Na druhém studiovém albu nazvaném Welcome To Diverse City (2004) spolupracovalo s tobyMacem přes 40 známých i méně známých umělců, mimo jiné i tobyho v té době teprve šestiletý syn Truett. Ten má vždy po jedné „své“ skladbě i na dvou zbývajících studiových albech. Část spoluhráčů a zpěváků posléze dala vzniknout skupině The Diverse City Band doprovázející tobyho na koncertech a při nahrávání jeho dalších alb. Spolupráci takového množství lidí bývá dost těžké zvládnout, přesto je z výsledku zřejmé, že se to tobymu a jeho velkému týmu povedlo. Ač je zvuk velmi rozmanitý a často vyniká hudebními drobnostmi, výsledek je kompaktně znějícím celkem. To potvrzuje i tobyho hlavní vizi – odstraňování rasových problémů a usilování o jednotu v různorodosti. Nejlepším vyjádřením je skladba Diverse City:
Now come to the city where you can praise / If you're black, if you're white, if you're yellow or grey / In the morning, in the night, anytime of day / What's that place - Diverse City (Tak pojď do toho města, kde můžeš chválit / ať jsi černý, bílý, žlutý nebo šedý / ráno, v noci, kdykoliv během dne / co je to za místo – rozmanité město)
V podobném duchu pokračuje tobyMac i na svém zatím posledním studiovém albu, Portable Sounds (2007). Více popového zvuku v tomto albu také zaujalo více posluchačů. Melodie jsou velmi chytlavé, vévodí jim hned druhá skladba alba - rádiový hit a worshipově laděná Made To Love.
tobyMac na koncertech
Přestože už tobyMac není žádný mladík (pomalu mu táhne na pětačtyřicet), jeho koncerty jsou opravdovým zážitkem. Možnost přesvědčit se o tom, jak to na takovém koncertu vypadá, dává poslední vydané album, Alive and Transported (2008), které je právě záznamem koncertu z Houstonu, Texasu. Koncert nabízí všechno, co správný koncert má – začíná pořádnými hudebními peckami, choreografie koncertu je skvělá a největší hit (Extreme Days) je až na konci celého koncertu. Však taky za tohle album získal hudební cenu Grammy.
Od doby, kdy si skupina DC Talk dala „přestávku“ ve své hudební činnosti, uplynulo už dlouhých devět let. Bývalý člen skupiny, která znamenala velký přelom v náhledu na křesťanskou hudbu, Kevin Michael McKeehan alias tobyMac však rozhodně hudebně nezahálí a poměrně pravidelně přichází s novinkami, jimiž těší svou rozsáhlou fanouškovskou základnu a obohacuje hudební scénu sahající od hip hopu přes rock až k funku.
Jak už zaznělo, počátek tobyho kariéry byl ve skupině DC Talk, která se skládala ze tří individualit, jimiž byli Michael Tait, Kevin Max a tobyMac. Těm však začalo být pohromadě trochu těsno. Cítili, že by se měli rozdělit, vydat se každý na svou vlastní dráhu a využít svěřený potenciál sobě nejbližším způsobem.
Hudební tvorba
Už v éře DC Talk patřily rapové party tobymu a toho se držel i v začátcích své sólové kariéry. Jeho první sólové album, Momentum (2001), je právě kombinací hip hopu, rapcore a rocku. Je však zajímavé, že všechny čtyři singly nasazené do rádií rozhodně nejsou typicky hip hopové, mají totiž velmi dravý rockový zvuk. To je u rappera trochu nezvyklé, ale tobyMac rád prozkoumává nové hudební roviny, nezůstává jen u zaběhnutého a osvědčeného. Na druhém studiovém albu nazvaném Welcome To Diverse City (2004) spolupracovalo s tobyMacem přes 40 známých i méně známých umělců, mimo jiné i tobyho v té době teprve šestiletý syn Truett. Ten má vždy po jedné „své“ skladbě i na dvou zbývajících studiových albech. Část spoluhráčů a zpěváků posléze dala vzniknout skupině The Diverse City Band doprovázející tobyho na koncertech a při nahrávání jeho dalších alb. Spolupráci takového množství lidí bývá dost těžké zvládnout, přesto je z výsledku zřejmé, že se to tobymu a jeho velkému týmu povedlo. Ač je zvuk velmi rozmanitý a často vyniká hudebními drobnostmi, výsledek je kompaktně znějícím celkem. To potvrzuje i tobyho hlavní vizi – odstraňování rasových problémů a usilování o jednotu v různorodosti. Nejlepším vyjádřením je skladba Diverse City:
Now come to the city where you can praise / If you're black, if you're white, if you're yellow or grey / In the morning, in the night, anytime of day / What's that place - Diverse City (Tak pojď do toho města, kde můžeš chválit / ať jsi černý, bílý, žlutý nebo šedý / ráno, v noci, kdykoliv během dne / co je to za místo – rozmanité město)
V podobném duchu pokračuje tobyMac i na svém zatím posledním studiovém albu, Portable Sounds (2007). Více popového zvuku v tomto albu také zaujalo více posluchačů. Melodie jsou velmi chytlavé, vévodí jim hned druhá skladba alba - rádiový hit a worshipově laděná Made To Love.
tobyMac na koncertech
Přestože už tobyMac není žádný mladík (pomalu mu táhne na pětačtyřicet), jeho koncerty jsou opravdovým zážitkem. Možnost přesvědčit se o tom, jak to na takovém koncertu vypadá, dává poslední vydané album, Alive and Transported (2008), které je právě záznamem koncertu z Houstonu, Texasu. Koncert nabízí všechno, co správný koncert má – začíná pořádnými hudebními peckami, choreografie koncertu je skvělá a největší hit (Extreme Days) je až na konci celého koncertu. Však taky za tohle album získal hudební cenu Grammy.
Ježíšovy tituly
Světlo
Roman Mazur
Když mi bylo asi sedm let, sledoval jsem tajně na film, na který mi rodiče zakázali se dívat. Zločinec se tam k oběti vždy připlížil zezadu – z davu nebo ze tmy – a vrazil ji nůž do zad. Můj strach ze tmy byl od té doby téměř panický. Když jsem byl sám doma, musel jsem si často rozsvítit ve všech pokojích. Teprve jasné světlo rozptýlilo mé dětské obavy z neznámého vraha číhajícího ve tmě. To mám za to, že jsem neposlechl rodiče:-).
Je to právě světlo, které pomáhá překonat strach z neznámého. Světlo je mnohem silnější než tma. Ani tuny temných kosmických hlubin nepohltí světlo vyslané hvězdou vzdálenou od nás tisíce světelných let. Tma je chladná a nebezpečná, světlo hřejivé a povzbuzující. Sice i v chladnu a temnu pod těžkým kamenem se to hemží životem, ovšem takovým, který nám není úplně blízký. Tma je zmatek a chaos, světlo přináší jistotu a bezpečí. Ti, kdo tápou ve tmě, mohou zle ublížit sobě i ostatním. Ti, kteří chodí ve světle, mohou mnohem snadněji nalézt ztracenou věc nebo dojít tam, kam potřebují.
Na pozadí této obecné symboliky světla a tmy dobře chápeme, proč Bible přirovnává Boha a jeho syna Ježíše Krista ke světlu: „Na počátku bylo Slovo – rozuměj Kristus. To SVĚTLO ve tmě svítí a tma je nepohltila.“
Jak je nám Kristus světlem? Odhalil, jaký je Bůh. Udělal nám jasno v našem tápání o Bohu. „Přeložil“ nám Boha. Pak ovšem Ježíš zviditelnil ještě něco jiného, mnohem méně příjemného. Pod jasným reflektorem své čistoty a lásky odhalil prach a špínu našeho hříchu. Nikde jinde nevidím křehkost, omylnost, slabost, hříšnost svou i celého světa jasněji, než v Kristově světle. A ještě do třetice je nám Kristus světlem. Ozářil naši nejhlubší temnotu, totiž tu smrtelnou, do které se každý z nás propadá při svém konci.
I přes propast staletí platí jeho nabídka být naším životním světlonošem a průvodcem: Budeš-li mi důvěřovat a necháš-li se vést světlem, které jsem přinesl, na své cestě nezabloudíš ve tmách a dojdeš do Božího království!
Je to právě světlo, které pomáhá překonat strach z neznámého. Světlo je mnohem silnější než tma. Ani tuny temných kosmických hlubin nepohltí světlo vyslané hvězdou vzdálenou od nás tisíce světelných let. Tma je chladná a nebezpečná, světlo hřejivé a povzbuzující. Sice i v chladnu a temnu pod těžkým kamenem se to hemží životem, ovšem takovým, který nám není úplně blízký. Tma je zmatek a chaos, světlo přináší jistotu a bezpečí. Ti, kdo tápou ve tmě, mohou zle ublížit sobě i ostatním. Ti, kteří chodí ve světle, mohou mnohem snadněji nalézt ztracenou věc nebo dojít tam, kam potřebují.
Na pozadí této obecné symboliky světla a tmy dobře chápeme, proč Bible přirovnává Boha a jeho syna Ježíše Krista ke světlu: „Na počátku bylo Slovo – rozuměj Kristus. To SVĚTLO ve tmě svítí a tma je nepohltila.“
Jak je nám Kristus světlem? Odhalil, jaký je Bůh. Udělal nám jasno v našem tápání o Bohu. „Přeložil“ nám Boha. Pak ovšem Ježíš zviditelnil ještě něco jiného, mnohem méně příjemného. Pod jasným reflektorem své čistoty a lásky odhalil prach a špínu našeho hříchu. Nikde jinde nevidím křehkost, omylnost, slabost, hříšnost svou i celého světa jasněji, než v Kristově světle. A ještě do třetice je nám Kristus světlem. Ozářil naši nejhlubší temnotu, totiž tu smrtelnou, do které se každý z nás propadá při svém konci.
I přes propast staletí platí jeho nabídka být naším životním světlonošem a průvodcem: Budeš-li mi důvěřovat a necháš-li se vést světlem, které jsem přinesl, na své cestě nezabloudíš ve tmách a dojdeš do Božího království!
Šimon, Eliška & babyboom
Dopis pátý
Šimon
Milá Eliško,
a Vy všichni! Jak se Vám daří? Moc na Vás myslíme a stydíme se, že si užíváme „jen“ velikou únavu a žádné komplikace. Barborka začíná zase baštit jak zběsilá, prý růstový spurt v šestém měsíci. Už je velká jako roční dítě a nevím, kam tohle povede. Rozhodli jsme se, že ji začneme učit na lahvičku, abych s tím krmením mohl taky někdy pomoct.
Zatím je to pořád zběsilé zejména pro Markétku. Ke kojení každou hodinu se přidává, jak jsi to tuhle (asi odborně) nazývala, separační úzkost. Čili nejen, že chce malá pořád pít, ale ještě není spokojená u nikoho jiného než u mámy. Je mi čím dál jasnější, proč zmiňuješ své obavy o to, aby sis tou péčí nevychovala rozmazlence nebo „mamánka“. Nicméně: zdá se mi krajně nepravděpodobné, že by z dostatku mazlení a lásky vyrostl člověk agresivní, arogantní a bezohledný. Co víc si přát?
Obdivuju Tvou schopnost zabývat se při tom všem kalupu ještě vizemi do budoucna, ale asi je to tak správně. Já jsem vůbec zatím na školu pro naše děti nepomyslel. Nejspíš to nepůjde jinak, než že budou chodit tam, kde budeme bydlet. Nedovedu si teď vymyslet, kde bychom vzali finance a čas na nějakou alternativu. Jak víš, mám s jednou „elitní“ mezinárodní školou bohaté zkušenosti jako učitel. To, co mě na ní od začátku fascinovalo, bylo z části způsobené bohatstvím (učitel + asistent na malou třídu) a částečně křesťanským zázemím učitelů (solidarita, pravidelné zábavné dobročinné akce pro děti). Stejné množství věcí mě ke konci štvalo. Pramenily zejména v bohatství a pokrytectví.
S vícejazyčností jsem jako češtinář bojoval od začátku a dodnes nemám úplně jasno. Každé dítě je naprosto jiné a v podstatě s nikým nesrovnatelné – to platí o školácích stejně jako o miminech (víme své, že ano). Myslet si, že každý moderní člověk může a má být plně bilingvní, je nebezpečné. Nefunguje to a často to způsobuje frustrace. Zatímco jedno dítě dokáže zvládnout tři jazyky na sedmdesát procent (všechny), jiné má za podobných podmínek v hlavě dvakrát třetinu plus maglajz. Kromě důsledného oddělování jazyků v rodině a pečlivého vážení motivace, hraje v tom nepopiratelně roli i něco vrozeného. O filosofických a praktických hlediscích se budeme muset pobavit osobně, stojím si však za tím, že používaný jazyk tajně (ale výrazně) ovlivňuje způsob i možnosti myšlení a formuje charakter. V dobrém i zlém. A lépe dobře myslet v jednom jazyce, než omezeně v několika.
Musel jsem se chechtat, jak ses ve svém dopise elegantně vyhnula mé otázce stran „manželského života“. Jestli se u nás něco nezmění, nebude mít, popravdě řečeno, Barborka další sourozence. Jedna věc mě překvapila na mě samém: pojal jsem podezření, že růžová barva Barborce sluší víc než jiné. Proč ale? Myslím, že máme daleko k nějakému „uniformování“ dětí do „zastaralých“ rolí. Na druhou stranu si vašeho Jáchyma v krajkovém límečku a růžových punčoškách představit prostě nedovedu.
Mimochodem, proč si vlastně píšeme jenom o dětech? Není to divný?
Měj se moc krásně,
pac a pusu,
Šimon
a Vy všichni! Jak se Vám daří? Moc na Vás myslíme a stydíme se, že si užíváme „jen“ velikou únavu a žádné komplikace. Barborka začíná zase baštit jak zběsilá, prý růstový spurt v šestém měsíci. Už je velká jako roční dítě a nevím, kam tohle povede. Rozhodli jsme se, že ji začneme učit na lahvičku, abych s tím krmením mohl taky někdy pomoct.
Zatím je to pořád zběsilé zejména pro Markétku. Ke kojení každou hodinu se přidává, jak jsi to tuhle (asi odborně) nazývala, separační úzkost. Čili nejen, že chce malá pořád pít, ale ještě není spokojená u nikoho jiného než u mámy. Je mi čím dál jasnější, proč zmiňuješ své obavy o to, aby sis tou péčí nevychovala rozmazlence nebo „mamánka“. Nicméně: zdá se mi krajně nepravděpodobné, že by z dostatku mazlení a lásky vyrostl člověk agresivní, arogantní a bezohledný. Co víc si přát?
Obdivuju Tvou schopnost zabývat se při tom všem kalupu ještě vizemi do budoucna, ale asi je to tak správně. Já jsem vůbec zatím na školu pro naše děti nepomyslel. Nejspíš to nepůjde jinak, než že budou chodit tam, kde budeme bydlet. Nedovedu si teď vymyslet, kde bychom vzali finance a čas na nějakou alternativu. Jak víš, mám s jednou „elitní“ mezinárodní školou bohaté zkušenosti jako učitel. To, co mě na ní od začátku fascinovalo, bylo z části způsobené bohatstvím (učitel + asistent na malou třídu) a částečně křesťanským zázemím učitelů (solidarita, pravidelné zábavné dobročinné akce pro děti). Stejné množství věcí mě ke konci štvalo. Pramenily zejména v bohatství a pokrytectví.
S vícejazyčností jsem jako češtinář bojoval od začátku a dodnes nemám úplně jasno. Každé dítě je naprosto jiné a v podstatě s nikým nesrovnatelné – to platí o školácích stejně jako o miminech (víme své, že ano). Myslet si, že každý moderní člověk může a má být plně bilingvní, je nebezpečné. Nefunguje to a často to způsobuje frustrace. Zatímco jedno dítě dokáže zvládnout tři jazyky na sedmdesát procent (všechny), jiné má za podobných podmínek v hlavě dvakrát třetinu plus maglajz. Kromě důsledného oddělování jazyků v rodině a pečlivého vážení motivace, hraje v tom nepopiratelně roli i něco vrozeného. O filosofických a praktických hlediscích se budeme muset pobavit osobně, stojím si však za tím, že používaný jazyk tajně (ale výrazně) ovlivňuje způsob i možnosti myšlení a formuje charakter. V dobrém i zlém. A lépe dobře myslet v jednom jazyce, než omezeně v několika.
Musel jsem se chechtat, jak ses ve svém dopise elegantně vyhnula mé otázce stran „manželského života“. Jestli se u nás něco nezmění, nebude mít, popravdě řečeno, Barborka další sourozence. Jedna věc mě překvapila na mě samém: pojal jsem podezření, že růžová barva Barborce sluší víc než jiné. Proč ale? Myslím, že máme daleko k nějakému „uniformování“ dětí do „zastaralých“ rolí. Na druhou stranu si vašeho Jáchyma v krajkovém límečku a růžových punčoškách představit prostě nedovedu.
Mimochodem, proč si vlastně píšeme jenom o dětech? Není to divný?
Měj se moc krásně,
pac a pusu,
Šimon
Rozhovor
Pionýrky zkoumání komunismu
Olcha Richterová
Jsou jimi Katka Volná (32) a Bára Hartigová (26), obě doktorandky FF UK a řešitelky výzkumu mocenských mechanismů KSČ na FF UK. Katka navíc pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
V diskuzi o "kauze Kundera" mnohokrát zaznělo, že té době vůbec nemůžeme "my mladí" rozumět, a že to je všechno senzacechtivost a zjednodušování.
K: Senzace lákaly vždycky. Jde ale o nasměrování k hlubšímu zkoumání té doby. Náš výzkum se týká 70. a 80. let, mj. i na kolejích Větrník, kde bydleli studenti filozofické fakulty. Z dokumentů v archivech je zřejmé, jak moc byly ty koleje profízlované. Každé patro mělo svého důvěrníka, fungovala kolejní komise i kolejní rada, chodili tam dokonce kantoři a kontrolovali, co studenti dělají... Já sama jsem bydlela na koleji několik let a neumím si představit, že bych musela vysvětlovat, kam jdu, proč jsem nebyla na schůzi svazáků, nebo nepřečetla nástěnku... Za tyto věci byly postihy i v 70. letech. A to slavné Kunderovo hlášení se týká kolejí v 50. letech, kdy byly perzekuce mnohem tvrdší. Takže když se stalo něco podezřelého, je zřejmé, že bylo spíš normální to hlásit. Ten dokument s udáním je hodně diskutovaný a zbytečně zpochybňovaný – je to myslím zřetelný doklad toho, jak tehdy fungoval život na kolejích, jak naprostá byla profízlovanost a taky strach.
Jaké jsou hlavní nástrahy zkoumání komunismu pro nás, kteří jsme ho nezažili?
B: Jedním extrémem je vytáhnout kauzu a bez zapojení do kontextu a probádání jen někoho osočit. Druhým pak je přehnaný strach mluvit o lidech, přehnaný akademismus popisující jen suchá fakta. Přitom při zkoumání historie se nevyhneme konkrétním lidem a jejich příběhům. Výsledkem bádání nemůžou být jen statistiky, kolik lidí bylo ve straně či zapojených na té které úrovni.
Minulostí se zabývají mladí i proto, že se jí nikdo jiný zabývat nechce. Můžou nás kritizovat, že spoustu věcí z papírů nevykoukáme, a mnoho věcí skutečně fungovalo na základě atmosféry a tlaků mezi lidmi. Starší se do toho ale nepustí. Žili v tom a mají pocit, že spousta věcí je jasných. O něčem ale ani oni vůbec nevědí a až teď se jim vykresluje, jak to tehdy asi fungovalo. Také to pro ně je příliš citlivé.
Teď mluvíš o zkušenosti roku a půl prohledávání archivu FF UK. Jaké jsou výstupy?
K: Jednak "neviditelné", např. zpracovaný archivní fond stranické organizace na FF, který dosud byl jen nepřehledná hromada materiálů. Viditelnější výstup je naše první kniha o normalizaci na FF UK, edice dokumentů Prověřená fakulta. První část popisuje, co všechno ovlivňovalo přijetí studenta, druhá, jak byli lidé závislí na tom, jaký na ně jejich kolegové napíšou stranický posudek a jak dopadne jejich komplexní hodnocení – od toho se odvíjela další kariéra jejich i jejich dětí a partnerů –, a třetí část pokrývá běžný průběh akademického roku v dokumentech. Zvolili jsme rok 1976–77, takže je vidět i to, jak FF zareagovala na Chartu (výrazně, ještě před antichartou vydala několik radikálních odsouzení). V té době též zemřel filosof Jan Patočka a publikujeme např. to, jak fakulta vyhodnocovala účast některých studentů na jeho pohřbu.
Co přesně ovlivňovalo přijetí na VŠ?
K: Dnes prostě pošleme přihlášky a uděláme přijímačky. Ale když za normalizace student vyplňoval přihlášku, musela se rovnou sehnat spousta posudků – od ředitele gymnázia, z uliční stranické organizace, na rodiče z jejich zaměstnání... Tenhle komplet materiálů neodešel přímo na VŠ, ale na stranický sekretariát městského výboru KSČ (pro FF UK tedy do Prahy), kde se dělal první předvýběr. Na fakultě pak probíhaly přijímačky a vznikal jiný seznam. Pak se ten seznam, který měla dílčí komise na VŠ, dával dohromady s tím seznamem stranického výboru. Někteří pedagogové z fakulty až na našem semináři loni v lednu řekli, že konečně přesně pochopili, proč jim v lavicích seděli vždy jiní studenti, než které vybrali u přijímaček. To, jestli student na školu má, nebo ne, tehdy šlo úplně stranou. Když byl seznam předběžně přijatých, vkládalo se do toho také ministerstvo školství nebo rektorát a různě silní přímluvci.
Jaký to tedy byl systém?
K: Hrozně zvrácený, ale také funkční. Nesmírně to poznamenávalo ty, kteří byli nuceni aktivně se ho účastnit. I když člověk na fakultě nebyl ve straně, nestál mimo – často byl lecčehos svědkem. Když ve straně byl, musel psát posudky na kolegy, cenzurovat si, co říká na přednáškách, a také viděl, kolik lidí, kteří by např. na té škole měli učit, tam učit nesmí... Bylo to dvacetiletí, kdy byli lidé donuceni říkat nahlas a zřetelně opak toho, co cítili. Museli psát texty na téma "jak hodnotím své postoje a názory v 68. roce", tzv. dodatky k životopisu. Osmašedesátý spojil celý národ a většina lidí ho prožívala úplně stejně. Pak ale ti, kteří chtěli dál učit na VŠ, museli zaujmout úplně jiný postoj a říkat, "kde udělali chybu a kde už by ji neudělali". Podporovalo to ustrašenost, opatrnost (kdo na mě co řekne) a sklony k bonzáctví, ty horší věci v člověku.
B: Existovaly také "stranické informace" – informátoři sepisovali, jaká je atmosféra mezi studenty či na pracovišti, o čem se nejvíc mluví, kdo jak reagoval na co... Strana měla velký přehled, co se mezi lidmi děje, a uměla podle toho jednat.
Lze říct, kolik přímo donašečů bylo mezi studenty?
B: Na počty studentů asi nikdy nepřijdeme. Nedohledáme nejspíš ani všechny ty, kteří byli agenty StB. Ale to zdaleka nebyla jediná forma donašečství. Stačilo, že někdo na někoho napsal stížnost, a takových případů musela být spousta. Nevíme přesně, jak velká ta síť byla. Tehdy také nikdo nevěděl, kdo a komu přesně, a o to větší byla míra nedůvěry.
Napadá mě, že na ETF někteří učitelé už v té době skoro nahlas řekli "já jsem podepsal, aby fakulta mohla dál fungovat". V takovém prostředí se pak dalo jasně rozlišovat.
K: Srovnání ETF s FF je zajímavé i po revoluci. Tehdy se na fakultách dělaly rehabilitační zprávy a ta z ETF je dodnes na webu. Je v ní, jací studenti a kantoři byli postižení atd. Na FF se nakonec tamní zprávu báli zveřejnit, takže ji jen přečetli nahlas v aule. Proti vydání se tehdy zvedl ne hlasitý, ale účinný odpor, s pomocí právních stanovisek znemožňujících zveřejnění. Pak se na tu zprávu jaksi zapomnělo (to bylo v r. 1992). Já se shodou náhod dostala ke 30 stránkám textu té rehabilitační zprávy. Chybí ale deset příloh se jmény a nikdo dnes neví, kde jsou. Nevůle reflektovat minulost je zejména ve srovnání s ETF vidět zcela jasně.
Proč ses rozhodla pro šťouravou práci na ÚSTR?
K: Jsem v edičním oddělení a organizuju konference a semináře, takže moc nešťourám. Když se bojovalo za existenci ústavu, nechtěla jsem tam původně pracovat, ale té instituci jsem přála úspěch. Pak jsem tam přece jen poslala životopis a vybrali si mě i díky mému vystoupení v dokumentu Černí a černější o třech kněžích spolupracujících s StB.
Jde o to, že k minulosti můžeme mít dvojí přístup: buď se budeme tvářit, že není důležitá a že se jí dnes nenecháme rušit, anebo se vynasnažíme prozkoumat, co se dělo, a co jsme zkoumat zameškali. V Německu měli v důsledku reflexe po 2.sv.v. „trénink" a hned po pádu komunismu vznikl Gauckův úřad, v Polsku i na Slovensku se také objevily ústavy „národní paměti“. My k podobné instituci dozrávali 15 let.
B: Za tu dobu se ztratí strašná spousta materiálů. A vedle ztráty podkladů se ztrácí i souvislosti dokumentů s lidmi, kteří už zemřeli.
K: Interpretuje se mnohem líp, dokud se těch lidí, kterých se dokumenty týkají, lze zeptat.
Ještě k tomu Německu: tam přece např. seznamy spolupracovníků nikdy nesměly být zveřejněné.
K: U nás je nyní velmi liberální situace, ale to, že jsou dokumenty StB přístupné na vyžádání každému, je důsledek předchozího vytrvalého bránění těch materiálů po revoluci před kýmkoliv – před historiky i oběťmi režimu. Po nástupu Grulicha na vnitro v roce 1998 Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu šéfovali lidé, kteří v podstatě nikoho nikam nepustili. To vyvolá protireakci silnější než by byl ten původní záměr "jen" zkoumat.
Cítíš někdy, že ti chybí historické vzdělání?
K: Pro organizování konferencí a seminářů nechybí až tolik. Ale při výzkumu si to uvědomuju a hodně se historiků ptám. Konzultujeme jednak technické věci – např. jakým způsobem nafotit deset tisíc dokumentů a mít v tom pořádek. A pak je další věc – jak s těmi materiály zacházet. Vezměme si např. výše zmiňovaný "dodatek k životopisu". Člověk sám byl vyzván, aby popsal své postoje v r. 1968. Jsou to nesmírně zajímavé texty, svědčí o spoustě věcí. Ale jak je publikovat? Se jménem, nebo bez? Náš výzkum je hodně zaměřený na popsání mechanismů, nechceme skandalizovat konkrétní lidi. Jenže i když vyškrtáme jméno, adresu apod., stejně je z toho, jak se popisuje, poznat, že to je ten pan profesor, který na FF třeba pořád učí. A vy si přečtete jeho věty typu "vítám bratrskou pomoc, ještě že jste zatli tipec K 231, ty antisovětské řeči se už nedaly poslouchat". Máme to pustit do světa, ač samozřejmě v kontextu, v rámci jiných dodatků? Nelze říct, zda je publikování správné, nebo špatné. I historici se v názorech často rozcházejí.
B: Je to tím, že zkoumaná látka je nová, čerstvá a oni sami v tom nemají jasno. Ale je důležité to s nimi probírat, protože časem vznikne úzus, etická pravidla, co je dobré publikovat a co ne a jak k tomu přistupovat.
Vy tedy spoluutváříte přístup k budoucímu bádání.
B: To doufám. Jsme takoví pionýři.
Odkazy:
http://www.proverenafakulta.cz/
http://web.etf.cuni.cz/ETF-192.html
http://www.ustrcr.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/407235100021005-cerni-a-cernejsi/
V diskuzi o "kauze Kundera" mnohokrát zaznělo, že té době vůbec nemůžeme "my mladí" rozumět, a že to je všechno senzacechtivost a zjednodušování.
K: Senzace lákaly vždycky. Jde ale o nasměrování k hlubšímu zkoumání té doby. Náš výzkum se týká 70. a 80. let, mj. i na kolejích Větrník, kde bydleli studenti filozofické fakulty. Z dokumentů v archivech je zřejmé, jak moc byly ty koleje profízlované. Každé patro mělo svého důvěrníka, fungovala kolejní komise i kolejní rada, chodili tam dokonce kantoři a kontrolovali, co studenti dělají... Já sama jsem bydlela na koleji několik let a neumím si představit, že bych musela vysvětlovat, kam jdu, proč jsem nebyla na schůzi svazáků, nebo nepřečetla nástěnku... Za tyto věci byly postihy i v 70. letech. A to slavné Kunderovo hlášení se týká kolejí v 50. letech, kdy byly perzekuce mnohem tvrdší. Takže když se stalo něco podezřelého, je zřejmé, že bylo spíš normální to hlásit. Ten dokument s udáním je hodně diskutovaný a zbytečně zpochybňovaný – je to myslím zřetelný doklad toho, jak tehdy fungoval život na kolejích, jak naprostá byla profízlovanost a taky strach.
Jaké jsou hlavní nástrahy zkoumání komunismu pro nás, kteří jsme ho nezažili?
B: Jedním extrémem je vytáhnout kauzu a bez zapojení do kontextu a probádání jen někoho osočit. Druhým pak je přehnaný strach mluvit o lidech, přehnaný akademismus popisující jen suchá fakta. Přitom při zkoumání historie se nevyhneme konkrétním lidem a jejich příběhům. Výsledkem bádání nemůžou být jen statistiky, kolik lidí bylo ve straně či zapojených na té které úrovni.
Minulostí se zabývají mladí i proto, že se jí nikdo jiný zabývat nechce. Můžou nás kritizovat, že spoustu věcí z papírů nevykoukáme, a mnoho věcí skutečně fungovalo na základě atmosféry a tlaků mezi lidmi. Starší se do toho ale nepustí. Žili v tom a mají pocit, že spousta věcí je jasných. O něčem ale ani oni vůbec nevědí a až teď se jim vykresluje, jak to tehdy asi fungovalo. Také to pro ně je příliš citlivé.
Teď mluvíš o zkušenosti roku a půl prohledávání archivu FF UK. Jaké jsou výstupy?
K: Jednak "neviditelné", např. zpracovaný archivní fond stranické organizace na FF, který dosud byl jen nepřehledná hromada materiálů. Viditelnější výstup je naše první kniha o normalizaci na FF UK, edice dokumentů Prověřená fakulta. První část popisuje, co všechno ovlivňovalo přijetí studenta, druhá, jak byli lidé závislí na tom, jaký na ně jejich kolegové napíšou stranický posudek a jak dopadne jejich komplexní hodnocení – od toho se odvíjela další kariéra jejich i jejich dětí a partnerů –, a třetí část pokrývá běžný průběh akademického roku v dokumentech. Zvolili jsme rok 1976–77, takže je vidět i to, jak FF zareagovala na Chartu (výrazně, ještě před antichartou vydala několik radikálních odsouzení). V té době též zemřel filosof Jan Patočka a publikujeme např. to, jak fakulta vyhodnocovala účast některých studentů na jeho pohřbu.
Co přesně ovlivňovalo přijetí na VŠ?
K: Dnes prostě pošleme přihlášky a uděláme přijímačky. Ale když za normalizace student vyplňoval přihlášku, musela se rovnou sehnat spousta posudků – od ředitele gymnázia, z uliční stranické organizace, na rodiče z jejich zaměstnání... Tenhle komplet materiálů neodešel přímo na VŠ, ale na stranický sekretariát městského výboru KSČ (pro FF UK tedy do Prahy), kde se dělal první předvýběr. Na fakultě pak probíhaly přijímačky a vznikal jiný seznam. Pak se ten seznam, který měla dílčí komise na VŠ, dával dohromady s tím seznamem stranického výboru. Někteří pedagogové z fakulty až na našem semináři loni v lednu řekli, že konečně přesně pochopili, proč jim v lavicích seděli vždy jiní studenti, než které vybrali u přijímaček. To, jestli student na školu má, nebo ne, tehdy šlo úplně stranou. Když byl seznam předběžně přijatých, vkládalo se do toho také ministerstvo školství nebo rektorát a různě silní přímluvci.
Jaký to tedy byl systém?
K: Hrozně zvrácený, ale také funkční. Nesmírně to poznamenávalo ty, kteří byli nuceni aktivně se ho účastnit. I když člověk na fakultě nebyl ve straně, nestál mimo – často byl lecčehos svědkem. Když ve straně byl, musel psát posudky na kolegy, cenzurovat si, co říká na přednáškách, a také viděl, kolik lidí, kteří by např. na té škole měli učit, tam učit nesmí... Bylo to dvacetiletí, kdy byli lidé donuceni říkat nahlas a zřetelně opak toho, co cítili. Museli psát texty na téma "jak hodnotím své postoje a názory v 68. roce", tzv. dodatky k životopisu. Osmašedesátý spojil celý národ a většina lidí ho prožívala úplně stejně. Pak ale ti, kteří chtěli dál učit na VŠ, museli zaujmout úplně jiný postoj a říkat, "kde udělali chybu a kde už by ji neudělali". Podporovalo to ustrašenost, opatrnost (kdo na mě co řekne) a sklony k bonzáctví, ty horší věci v člověku.
B: Existovaly také "stranické informace" – informátoři sepisovali, jaká je atmosféra mezi studenty či na pracovišti, o čem se nejvíc mluví, kdo jak reagoval na co... Strana měla velký přehled, co se mezi lidmi děje, a uměla podle toho jednat.
Lze říct, kolik přímo donašečů bylo mezi studenty?
B: Na počty studentů asi nikdy nepřijdeme. Nedohledáme nejspíš ani všechny ty, kteří byli agenty StB. Ale to zdaleka nebyla jediná forma donašečství. Stačilo, že někdo na někoho napsal stížnost, a takových případů musela být spousta. Nevíme přesně, jak velká ta síť byla. Tehdy také nikdo nevěděl, kdo a komu přesně, a o to větší byla míra nedůvěry.
Napadá mě, že na ETF někteří učitelé už v té době skoro nahlas řekli "já jsem podepsal, aby fakulta mohla dál fungovat". V takovém prostředí se pak dalo jasně rozlišovat.
K: Srovnání ETF s FF je zajímavé i po revoluci. Tehdy se na fakultách dělaly rehabilitační zprávy a ta z ETF je dodnes na webu. Je v ní, jací studenti a kantoři byli postižení atd. Na FF se nakonec tamní zprávu báli zveřejnit, takže ji jen přečetli nahlas v aule. Proti vydání se tehdy zvedl ne hlasitý, ale účinný odpor, s pomocí právních stanovisek znemožňujících zveřejnění. Pak se na tu zprávu jaksi zapomnělo (to bylo v r. 1992). Já se shodou náhod dostala ke 30 stránkám textu té rehabilitační zprávy. Chybí ale deset příloh se jmény a nikdo dnes neví, kde jsou. Nevůle reflektovat minulost je zejména ve srovnání s ETF vidět zcela jasně.
Proč ses rozhodla pro šťouravou práci na ÚSTR?
K: Jsem v edičním oddělení a organizuju konference a semináře, takže moc nešťourám. Když se bojovalo za existenci ústavu, nechtěla jsem tam původně pracovat, ale té instituci jsem přála úspěch. Pak jsem tam přece jen poslala životopis a vybrali si mě i díky mému vystoupení v dokumentu Černí a černější o třech kněžích spolupracujících s StB.
Jde o to, že k minulosti můžeme mít dvojí přístup: buď se budeme tvářit, že není důležitá a že se jí dnes nenecháme rušit, anebo se vynasnažíme prozkoumat, co se dělo, a co jsme zkoumat zameškali. V Německu měli v důsledku reflexe po 2.sv.v. „trénink" a hned po pádu komunismu vznikl Gauckův úřad, v Polsku i na Slovensku se také objevily ústavy „národní paměti“. My k podobné instituci dozrávali 15 let.
B: Za tu dobu se ztratí strašná spousta materiálů. A vedle ztráty podkladů se ztrácí i souvislosti dokumentů s lidmi, kteří už zemřeli.
K: Interpretuje se mnohem líp, dokud se těch lidí, kterých se dokumenty týkají, lze zeptat.
Ještě k tomu Německu: tam přece např. seznamy spolupracovníků nikdy nesměly být zveřejněné.
K: U nás je nyní velmi liberální situace, ale to, že jsou dokumenty StB přístupné na vyžádání každému, je důsledek předchozího vytrvalého bránění těch materiálů po revoluci před kýmkoliv – před historiky i oběťmi režimu. Po nástupu Grulicha na vnitro v roce 1998 Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu šéfovali lidé, kteří v podstatě nikoho nikam nepustili. To vyvolá protireakci silnější než by byl ten původní záměr "jen" zkoumat.
Cítíš někdy, že ti chybí historické vzdělání?
K: Pro organizování konferencí a seminářů nechybí až tolik. Ale při výzkumu si to uvědomuju a hodně se historiků ptám. Konzultujeme jednak technické věci – např. jakým způsobem nafotit deset tisíc dokumentů a mít v tom pořádek. A pak je další věc – jak s těmi materiály zacházet. Vezměme si např. výše zmiňovaný "dodatek k životopisu". Člověk sám byl vyzván, aby popsal své postoje v r. 1968. Jsou to nesmírně zajímavé texty, svědčí o spoustě věcí. Ale jak je publikovat? Se jménem, nebo bez? Náš výzkum je hodně zaměřený na popsání mechanismů, nechceme skandalizovat konkrétní lidi. Jenže i když vyškrtáme jméno, adresu apod., stejně je z toho, jak se popisuje, poznat, že to je ten pan profesor, který na FF třeba pořád učí. A vy si přečtete jeho věty typu "vítám bratrskou pomoc, ještě že jste zatli tipec K 231, ty antisovětské řeči se už nedaly poslouchat". Máme to pustit do světa, ač samozřejmě v kontextu, v rámci jiných dodatků? Nelze říct, zda je publikování správné, nebo špatné. I historici se v názorech často rozcházejí.
B: Je to tím, že zkoumaná látka je nová, čerstvá a oni sami v tom nemají jasno. Ale je důležité to s nimi probírat, protože časem vznikne úzus, etická pravidla, co je dobré publikovat a co ne a jak k tomu přistupovat.
Vy tedy spoluutváříte přístup k budoucímu bádání.
B: To doufám. Jsme takoví pionýři.
Odkazy:
http://www.proverenafakulta.cz/
http://web.etf.cuni.cz/ETF-192.html
http://www.ustrcr.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/407235100021005-cerni-a-cernejsi/
Recenze
Zkuste tenhle deník!
Marie Medková
Studentka Etty žije v Amsterodamu a píše si deník. Objevuje svou osobnost, druhé lidi, lásku, svou životní filosofii, Boha. Je chytrá. Je moudrá. Zraje. Lítá nahoru a dolů. Leckdy se v ní člověk zahlédne… Zamilováváte se do ní víc a víc. Milujete její sílu, způsob přemýšlení a přímost. Říkáte si, že tahle holka změní svět. Nebo aspoň Holandsko. Jenže… Etty je židovka a píšou se roky 1941-1943.
Do deníků vstupují drsné otázky. Na co má člověk právo? Kdo je člověk a co je život? Jít do koncentráku, nebo se snažit vší silou přežít? Jenže když ne já, tak někdo jiný... A co moje rodina?
Ve 27 letech už člověk může dělat se sebou a se svým životem ledacos. Etty neutekla do Anglie. Odešla z práce v Židovské radě, kde byla „za vodou“. Rozhodla se postavit nacistům. Hlavní zbraně: víra, naděje a láska. V deníku píše: „Mám-li co dát, mohu dávat kdekoli, kam přijdu, v kruhu přátel i někde v koncentráku. Bylo by to zvláštní sebepřeceňování, kdybych se považovala za příliš cennou na to, abych s ostatními sdílela „masový osud“.“ Můžete nesouhlasit, můžete se na ni zlobit, ale její slova vás nenechají bez pochybností.
Etty cítila povolání stát se spisovatelkou. To se jí vlastně vyplnilo. Po její smrti vyšly její deníky a dopisy v mnoha zemích a staly se bestsellerem. V deníku Přervaný život můžeme sledovat, jak vítězí milosrdenství a služba nad nenávistí a krutostí. Navzdory tomu, co hlásá a čím děsí (jakákoli) totalitní ideologie. Dopisy vyšly pod názvem Myslící srdce.
Etty Hillesum. PŘERVANÝ ŽIVOT. Karmelitánské nakladatelství 2008. 255 str. (A5 formátu)
Do deníků vstupují drsné otázky. Na co má člověk právo? Kdo je člověk a co je život? Jít do koncentráku, nebo se snažit vší silou přežít? Jenže když ne já, tak někdo jiný... A co moje rodina?
Ve 27 letech už člověk může dělat se sebou a se svým životem ledacos. Etty neutekla do Anglie. Odešla z práce v Židovské radě, kde byla „za vodou“. Rozhodla se postavit nacistům. Hlavní zbraně: víra, naděje a láska. V deníku píše: „Mám-li co dát, mohu dávat kdekoli, kam přijdu, v kruhu přátel i někde v koncentráku. Bylo by to zvláštní sebepřeceňování, kdybych se považovala za příliš cennou na to, abych s ostatními sdílela „masový osud“.“ Můžete nesouhlasit, můžete se na ni zlobit, ale její slova vás nenechají bez pochybností.
Etty cítila povolání stát se spisovatelkou. To se jí vlastně vyplnilo. Po její smrti vyšly její deníky a dopisy v mnoha zemích a staly se bestsellerem. V deníku Přervaný život můžeme sledovat, jak vítězí milosrdenství a služba nad nenávistí a krutostí. Navzdory tomu, co hlásá a čím děsí (jakákoli) totalitní ideologie. Dopisy vyšly pod názvem Myslící srdce.
Etty Hillesum. PŘERVANÝ ŽIVOT. Karmelitánské nakladatelství 2008. 255 str. (A5 formátu)
Recenze
Vítejte v KLDR!
Tomáš Bartoň
Vítejte v KLDR!
Dokumentární snímek režisérky Lindy Jablonské zachycuje výlet skupiny „obyčejných“ českých turistů do severní Koreje, kterou je možné v roce 2008 téměř po 20-ti letech znovu navštívit. Ovšem nejedná se o tradiční zájezd, všichni zúčastnění museli přistoupit na dodržování poněkud neobvyklých pravidel. Nesmí mluvit s žádnými obyvateli, kromě přidělených průvodců, musí odevzdat mobilní telefony, nesmí opustit turistickou skupinu, nemůžou dovézt teleobjektiv s ohniskovou vzdáleností větší než 300mm a mnoho dalších. To vše pod pohrůžkou trestu, který by odpykal jejich průvodce. Celý pobyt působí jako atrakce, při níž projíždíte domem hrůzy malinkatým vozíčkem po kolejích, z jejichž dráhy se není možné odklonit, pouze můžete sledovat pečlivě připravené kulisy, které mají zakrýt nepříliš růžovou skutečnost. Jsou zde k vidění velkolepé monumenty namísto fungujícího hospodářství a celý režim nápadně připomíná situaci u nás před rokem 1989. Jak se s tímto vypořádají zástupci země, které místní stále považují za své socialistické bratry? Proč se vůbec vypravili do země, která ohrožuje bezpečnost celého světa? Budou se Češi klanět sochám Drahého vůdce? A jak vypadá vylepšená verze srpu a kladiva? Neznečištěné životní prostředí, ulice, po nichž se místo aut prohání kolony cyklistů, a města bez smogu můžeme jen závidět. Zda je to přiměřená daň za svobodu se divák může rozhodnout sám, Korejci už ne…
Dokumentární snímek režisérky Lindy Jablonské zachycuje výlet skupiny „obyčejných“ českých turistů do severní Koreje, kterou je možné v roce 2008 téměř po 20-ti letech znovu navštívit. Ovšem nejedná se o tradiční zájezd, všichni zúčastnění museli přistoupit na dodržování poněkud neobvyklých pravidel. Nesmí mluvit s žádnými obyvateli, kromě přidělených průvodců, musí odevzdat mobilní telefony, nesmí opustit turistickou skupinu, nemůžou dovézt teleobjektiv s ohniskovou vzdáleností větší než 300mm a mnoho dalších. To vše pod pohrůžkou trestu, který by odpykal jejich průvodce. Celý pobyt působí jako atrakce, při níž projíždíte domem hrůzy malinkatým vozíčkem po kolejích, z jejichž dráhy se není možné odklonit, pouze můžete sledovat pečlivě připravené kulisy, které mají zakrýt nepříliš růžovou skutečnost. Jsou zde k vidění velkolepé monumenty namísto fungujícího hospodářství a celý režim nápadně připomíná situaci u nás před rokem 1989. Jak se s tímto vypořádají zástupci země, které místní stále považují za své socialistické bratry? Proč se vůbec vypravili do země, která ohrožuje bezpečnost celého světa? Budou se Češi klanět sochám Drahého vůdce? A jak vypadá vylepšená verze srpu a kladiva? Neznečištěné životní prostředí, ulice, po nichž se místo aut prohání kolony cyklistů, a města bez smogu můžeme jen závidět. Zda je to přiměřená daň za svobodu se divák může rozhodnout sám, Korejci už ne…
Recenze
René
Olcha Richterová
René Heleny Třeštíkové není film, který se líbí. Život „kriminálníka a spisovatele“ divák sleduje přibližně od jeho šestnácti, kdy už byl v kriminále za drobnou krádež. Scénář se opakuje: basa, pár měsíců na svobodě, basa. Světlých momentů jen pomálu. I přesto René vyhrál cenu Evropské filmové akademie, tzv. evropského Oscara. Proč?
Zejména asi proto, že je neuvěřitelně pravdivý. Když na začátku Třeštíková zachytila obyčejného, možná jen nezvykle flegmatického syna rozvedených rodičů, který byl komunistickou justicí exemplárně potrestán za banalitu, divák si ani neuvědomí, že právě bylo rozhodnuto o jednom lidském osudu. Ve vězení se René naučil nenávidět společnost (jak sám říká) a hlavně tam získal známé a znalosti, které ho stále znova dostávaly do začarovaného kruhu snadného získávání peněz.
V jednu chvíli se zdálo, že z něj přeci jen vystoupí. René totiž je nadprůměrně inteligentní, pomáhá mu pozornost filmařky a také díky ní i vydá svou knižní prvotinu, Běžec na trati k… . Ve své další knize, Deníku zapomenutého, se ale ptá: „Proč žádná část mýho zasranýho života nedopadla dobře? To neví nikdo. Ani Bůh. Bůh má volno a čte si porno.“ Asi souhlasíte, že takový pocit sotva může být motivací k naprosté změně života.
Film se také velmi poctivě ptá po vztahu mezi filmařem a filmovaným u časosběrného, dvacet let vznikajícího dokumentu. Dovolím si citovat režisérku: „Ve filmu říkám Renému na jeho otázku "nikdy nikdo není jen objektem zkoumání". To platí. Za dobu, co Reného znám, jsem se dost natrápila jeho opakovanými návraty do vězení. Vždycky jsem věřila, že by mohl svou inteligenci nějak zapojit ve svůj prospěch a ne proflákat život ve vězení mezi dementy a asociály.“
Režie: Helena Třeštíková, Dokument, Česká republika, 2008, 90 min.
Zejména asi proto, že je neuvěřitelně pravdivý. Když na začátku Třeštíková zachytila obyčejného, možná jen nezvykle flegmatického syna rozvedených rodičů, který byl komunistickou justicí exemplárně potrestán za banalitu, divák si ani neuvědomí, že právě bylo rozhodnuto o jednom lidském osudu. Ve vězení se René naučil nenávidět společnost (jak sám říká) a hlavně tam získal známé a znalosti, které ho stále znova dostávaly do začarovaného kruhu snadného získávání peněz.
V jednu chvíli se zdálo, že z něj přeci jen vystoupí. René totiž je nadprůměrně inteligentní, pomáhá mu pozornost filmařky a také díky ní i vydá svou knižní prvotinu, Běžec na trati k… . Ve své další knize, Deníku zapomenutého, se ale ptá: „Proč žádná část mýho zasranýho života nedopadla dobře? To neví nikdo. Ani Bůh. Bůh má volno a čte si porno.“ Asi souhlasíte, že takový pocit sotva může být motivací k naprosté změně života.
Film se také velmi poctivě ptá po vztahu mezi filmařem a filmovaným u časosběrného, dvacet let vznikajícího dokumentu. Dovolím si citovat režisérku: „Ve filmu říkám Renému na jeho otázku "nikdy nikdo není jen objektem zkoumání". To platí. Za dobu, co Reného znám, jsem se dost natrápila jeho opakovanými návraty do vězení. Vždycky jsem věřila, že by mohl svou inteligenci nějak zapojit ve svůj prospěch a ne proflákat život ve vězení mezi dementy a asociály.“
Režie: Helena Třeštíková, Dokument, Česká republika, 2008, 90 min.
|
|
|
|
|
|