archiv
OBSAH:
Blaze malým a šikovným
Nejkrásnější z písní o lásce
Co je malé, toje milé!?
Být tvořivý a žít ve víře
Poddolovaný kostel
Manželé H.
MuteMath
SLOVO
Dopis sedmý!
Hlavně umět říznout
Salón republiky pro pěší i cyklisty
Předčítač
Jimramov podvacáté!
Prověřená fakulta
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Blaze malým a šikovným
Tomáš Groll
Velký a malý sbor.
V naší kultuře je těžké se ubránit spojování "velkého" s úspěchem, slávou a prosperitou a "malého" s ohrožením, nejistotou a úpadkem. Nejprve připusťme tento konstrukt a pojďme poradit malému, co má dělat.
Máme předvolební období a v předvolebních vodách se pohybují dvě velké ryby a pár malých rybek. Malé rybky hlásají, že s nimi přijde změna. Aby změna přišla, musí být však dostatečně velké, aby protrhly síť 5% volební klauzule. A tak se některé malé rybky dohadují, že budou s jinými spolupracovat, že pak se jim lépe povede a že hru těch velkých aspoň naruší. Spolupráce malých.
Kdysi jeden takový malý šel s prakem na jednoho takového velkého. A malému se také dobře vedlo. S Boží pomocí a díky vlastní odvaze malý velkého porazil.
A pamatujete si někdo, jak jeden takový malý a jeden velký spolu váleli za Borusii Dortmund? Nebo v basketu jak kolem "malého" a šikovného rozehrávače je tým obrů. A funguje to.
Ale co když ve velikosti není úspěch, sláva a prosperita. Své by mohli o tom povídat třeba Přemyslovci. Kdykoli se jim podařilo překročit hranice našeho současného státu a připojili další území, následoval pád. Honba za územní velikostí vymazala z map nemálo hranic a jmen států a říší. Přitom taková trpasličí jména, jako Andora, San Marino, Lucembursko nebo Lichtenštejnsko na mapách stále nalézáme. Snad díky šikovnému počínání svých elit ve vnitřních i zahraničních záležitostech se tyto státečky neztratily v dějinných turbulencích. Jsou to převážně dlouhodobě stabilní a prosperující státy s vysokou životní úrovní. A víte jak tyto státy vyřešily mindrák z absence svých jmen na stupních vítězů na Olympijských hrách? Založily si Hry malých států Evropy.
Šikovní malí díky spolupráci a s Boží pomocí se ve světě neztratí.
V naší kultuře je těžké se ubránit spojování "velkého" s úspěchem, slávou a prosperitou a "malého" s ohrožením, nejistotou a úpadkem. Nejprve připusťme tento konstrukt a pojďme poradit malému, co má dělat.
Máme předvolební období a v předvolebních vodách se pohybují dvě velké ryby a pár malých rybek. Malé rybky hlásají, že s nimi přijde změna. Aby změna přišla, musí být však dostatečně velké, aby protrhly síť 5% volební klauzule. A tak se některé malé rybky dohadují, že budou s jinými spolupracovat, že pak se jim lépe povede a že hru těch velkých aspoň naruší. Spolupráce malých.
Kdysi jeden takový malý šel s prakem na jednoho takového velkého. A malému se také dobře vedlo. S Boží pomocí a díky vlastní odvaze malý velkého porazil.
A pamatujete si někdo, jak jeden takový malý a jeden velký spolu váleli za Borusii Dortmund? Nebo v basketu jak kolem "malého" a šikovného rozehrávače je tým obrů. A funguje to.
Ale co když ve velikosti není úspěch, sláva a prosperita. Své by mohli o tom povídat třeba Přemyslovci. Kdykoli se jim podařilo překročit hranice našeho současného státu a připojili další území, následoval pád. Honba za územní velikostí vymazala z map nemálo hranic a jmen států a říší. Přitom taková trpasličí jména, jako Andora, San Marino, Lucembursko nebo Lichtenštejnsko na mapách stále nalézáme. Snad díky šikovnému počínání svých elit ve vnitřních i zahraničních záležitostech se tyto státečky neztratily v dějinných turbulencích. Jsou to převážně dlouhodobě stabilní a prosperující státy s vysokou životní úrovní. A víte jak tyto státy vyřešily mindrák z absence svých jmen na stupních vítězů na Olympijských hrách? Založily si Hry malých států Evropy.
Šikovní malí díky spolupráci a s Boží pomocí se ve světě neztratí.
Píseň písní
Nejkrásnější z písní o lásce
Tomáš Matějovský
Potkali se a bylo jim spolu krásně. Povídali si a při tom poznávali, že jsou si blízcí. Drželi se za ruce a poznali, že ten druhý je nejkrásnější mezi všemi. Radovali se, že mohou dávat sami sebe a jsou přijímáni. Byli jeden pro druhého. Stali se jednou duší. Stali se jedním tělem… Dva lidé se mají rádi. Docela obyčejně se to dá napsat, ale je to neobyčejná, úžasná událost plná lásky, citu, emocí, erotiky a sexu. Hledali byste něco takového v Bibli? Asi ne. O to více nás překvapí, když otevřeme „Píseň písní“. Říkáme jí také „Velepíseň“ nebo „Nejkrásnější z písní Šalamounových“ Spolu se čtyřmi dalšími biblickými knihami nese prostý název „Svitky“ a najdeme je ve sbírce Starého Zákona. Tyto knihy jsou určeny pro sváteční četbu v synagoze. Píseň písní se čte o velikonocích, kniha Rút o letnicích, Pláč při výročí zničení chrámu, Kazatel při svátcích stánků a kniha Ester na purím.
Už z první kapitoly na nás dýchne erotika mileneckého vztahu. Až nás to zarazí, jakou že jsme to knihu otevřeli? Není divu, že text vzbuzoval a dodnes vzbuzuje rozpaky. Ještě ve druhém století našeho letopočtu vedli rabíni spory, zda je správné ji mít ve sbírce biblických knih. Přitom se četla v synagoze o svátcích, zpívala se při svatebních obřadech, byla vykládána také jako obraz vztahu Boha a Izraele nebo Krista a jeho církve a dokonce byla prý slýchána v krčmách…
Je Píseň písní zpěvníkem zamilovaných nebo těžko srozumitelným obrazem o Boží lásce nebo dokonce zbytkem pohanského vnímání světa? Správná odpověď je: Od každého trochu. My jsme dnes zvyklí přemýšlet o sobě a o našem světě v různých kategoriích. Oddělujeme víru, svět, myšlení, lásku i erotiku. Tehdejší lidé takhle nepřemýšleli. Svět a člověk byl jeden nedělitelný organismus. Jeho součástí byli Bůh, člověk, bohové, plodivé síly i příroda. Vyjádřením víry v Hospodina pak bylo vyznání, že Bůh Izraele je jeden jediný největší a nejmocnější.
V Písni písní nalezneme současně několik možností jak textu porozumět. Můžeme vstoupit do orientálního svatebního obřadu a kdesi v pozadí spatříme zásnuby pohanských bohů, při kterých erotika uvolňuje plodivé síly přírody. Podle tehdy obvyklého pravidla: „jako v nebi, tak i na zemi“ se člověk stává tím, kdo svým jednáním přiměje bohy k požehnání úrody, manželství a života vůbec. Nebo můžeme být svědky lásky milého a milé a spolu s nimi se radovat z jejich vztahu. Či ve svatební písni spolu s orientálními svatebčany zpívat o krásné lásce, kterou poznali ženich s nevěstou. A nebo v popisu lásky mezi dvěma milými pak můžeme odvážně spatřovat vztah Boha a jeho lidu.
Milá touží po polibku a laskání svého milého. Políbení to je sdílení; jakoby jeden druhému dával pít svoji duši. V lásce se otevíráme své milé/svému milému a zároveň se účastníme na jejím/jeho niterném životě. Takové „společenství“ citu, pocitů a myšlenek je neoddělitelnou součástí lásky a právě to buduje tolik potřebnou jednotu vztahu a vědomí sounáležitosti. V Bibli najdeme i jiná místa, kde se píše o polibku. Jákob políbí Izáka.(Gn 27,27) Polibkem odpouští Josef bratřím. (Gn 45,15) David políbí Jonatána. (1S 20,41)
Upřímná a pravdivá láska spojuje člověka s člověkem, proměňuje jejich životy a tvoří nové vztahy.
Už z první kapitoly na nás dýchne erotika mileneckého vztahu. Až nás to zarazí, jakou že jsme to knihu otevřeli? Není divu, že text vzbuzoval a dodnes vzbuzuje rozpaky. Ještě ve druhém století našeho letopočtu vedli rabíni spory, zda je správné ji mít ve sbírce biblických knih. Přitom se četla v synagoze o svátcích, zpívala se při svatebních obřadech, byla vykládána také jako obraz vztahu Boha a Izraele nebo Krista a jeho církve a dokonce byla prý slýchána v krčmách…
Je Píseň písní zpěvníkem zamilovaných nebo těžko srozumitelným obrazem o Boží lásce nebo dokonce zbytkem pohanského vnímání světa? Správná odpověď je: Od každého trochu. My jsme dnes zvyklí přemýšlet o sobě a o našem světě v různých kategoriích. Oddělujeme víru, svět, myšlení, lásku i erotiku. Tehdejší lidé takhle nepřemýšleli. Svět a člověk byl jeden nedělitelný organismus. Jeho součástí byli Bůh, člověk, bohové, plodivé síly i příroda. Vyjádřením víry v Hospodina pak bylo vyznání, že Bůh Izraele je jeden jediný největší a nejmocnější.
V Písni písní nalezneme současně několik možností jak textu porozumět. Můžeme vstoupit do orientálního svatebního obřadu a kdesi v pozadí spatříme zásnuby pohanských bohů, při kterých erotika uvolňuje plodivé síly přírody. Podle tehdy obvyklého pravidla: „jako v nebi, tak i na zemi“ se člověk stává tím, kdo svým jednáním přiměje bohy k požehnání úrody, manželství a života vůbec. Nebo můžeme být svědky lásky milého a milé a spolu s nimi se radovat z jejich vztahu. Či ve svatební písni spolu s orientálními svatebčany zpívat o krásné lásce, kterou poznali ženich s nevěstou. A nebo v popisu lásky mezi dvěma milými pak můžeme odvážně spatřovat vztah Boha a jeho lidu.
Milá touží po polibku a laskání svého milého. Políbení to je sdílení; jakoby jeden druhému dával pít svoji duši. V lásce se otevíráme své milé/svému milému a zároveň se účastníme na jejím/jeho niterném životě. Takové „společenství“ citu, pocitů a myšlenek je neoddělitelnou součástí lásky a právě to buduje tolik potřebnou jednotu vztahu a vědomí sounáležitosti. V Bibli najdeme i jiná místa, kde se píše o polibku. Jákob políbí Izáka.(Gn 27,27) Polibkem odpouští Josef bratřím. (Gn 45,15) David políbí Jonatána. (1S 20,41)
Upřímná a pravdivá láska spojuje člověka s člověkem, proměňuje jejich životy a tvoří nové vztahy.
Téma
Co je malé, toje milé!?
Roman Mazur
CO JE MALÉ, TO JE MILÉ!?
Děti mají obvykle raději malé plyšáky než velké. Běžný mládežník má v oblibě častěji malou elektroniku než velkou. Ovšem žít jako křesťan v malém evangelickém sboru (pro naše potřeby ho zadefinujme průměrnou účastí na bohoslužbách do 20 osob) je obvykle náročnější než ve velkém.
Pokud takový sbor navštívíte některou neděli, dosti často zažijete tzv. "čtené bohoslužby" - namísto kazatele je vede laik, který čte kázání připravené nějakým farářem. Tato malá společenství si totiž mnohdy nemohou udržet svého vlastního faráře či jáhna. Sbory se dnes přece čím dám výrazněji podílejí na financování platů svého duchovního, což s sebou přináší povinnost vybrat jen "na něj" každoročně minimálně kolem 70.000 Kč, spíše kolem 100.000 - 120.000 Kč. Pečlivě vybrané "čtené" kázání přednesené laikem může být samozřejmě zajímavější než nepečlivě připravené vlastní farářské kázání. Absence vlastního kazatele je pak ovšem mnohem více znát v týdnu. Sebeaktivnější laik skoro nikdy nemá tolik možností a především času pro sborovou práci jako plnočasově zaměstnaný duchovní.
Další zásadní těžkostí malých sborů je skutečnost, že v nich často nelze vytvořit funkční tým spolupracovníků. Všechny služby a činnosti ve sboru vykonává jen malá hrstka lidí, která bývá často přetížená. Když někdo z tohoto sborového jádra přesídlí jinam, onemocní či zemře, hned to výrazně ovlivní chod sboru.
Úplně nejvíce je však malý sbor paralyzován, chybí-li v něm naděje pro budoucnost a nadšení pro křesťanský život. Taková nemoc se pojmenuje třeba takto: "Je nás málo, skoro samí starší. Zanedlouho to tady budeme muset zabalit a vše skončí." Hrstka členů a případně i farář se pod tlakem problémů stávají "strážci nepotřebného majáku" o který - podle jejich přesvědčení - se už nikdo jiný nebude nikdy zajímat.
JAK SE OBRÁTILA KARTA
Střediskem českého evangelického živlu býval dříve venkov. Souviselo to především s historickým vývojem. Typickým představitelem evangelické menšiny z doby po Tolerančním patentu, který povolil existenci evangelických sborů (1781), tak byl spíše malorolník nebo malořemeslník než velkostatkář, městský malokapitalista nebo dokonce císařsko - královský úředník.
Prvními evangelickými sbory té doby tak byly téměř výhradně venkovské sbory v místech se silnou tradicí tajného venkovského evangelictví jako bylo Polabí, Valašsko, okolí Kloubouk u Brna nebo Českomoravská vysočina.
I v evangelické církvi se však časem projevil velmi výrazně vývoj, který posiluje roli, vliv a význam měst na úkor vesnice. Malými sbory naší církve tak dnes bývají především venkovské sbory nebo sbory v menších městech v oblastech, které nemají silnější evangelickou tradici.
POHLED Z DRUHÉ STRANY
To, co jsme v úvodu pojmenovali jako největší problémy malých sborů, se ovšem může stát pod jiným zorným úhlem jejich zásadními přednostmi.
Být křesťanem vždy mělo být věcí celého člověka - přožívat všechny své vztahy ve světle víry. V malých sborech je tento požadavek vidět dříve a zřetelněji než jinde. Řečeno slovy jednoho evangelického seniora: "Zaniká stará struktura lidové církve, která žila z neproblematizovaného předávání víry v rodinách, o církvi dokázala pronést vznešená slova, ale potřebovala k přežití velký počet církevníků, protože obětavost na člena byla malá. Rodí se rodinný typ společenství, které ví, že si svoji existenci musí draze zaplatit (doslova i v přeneseném smyslu) a spojuje soustředění na sebe sama a na zdroje, z nichž se napájí, s otevřeností navenek vůči všemu lidskému."
V takovém sboru je rovněž jasně zřetelné, že záleží na každém jednotlivci a že nikdo v takovém společenství není zbytečný. Sbor pak není sborem pana faráře/paní farářky, nýbrž každého aktivního křesťana. Pár aktivních lidí s chutí do práce a do života dokáže "rozpohybovat" i dříve třebas velmi ospalý sbor. Taková atmosféra pak může zrodit skvěle fungující staršovstva, semknutnost, velké nasazení a vděčnost za každý malý úspěch, za což by i mnohé velké sbory platily zlatem.
Když pak k tomu seniorát podpoří takový sbor např. pořádáním povedené a hojně navštívené akce, když ho synod na několik let uvolní od břemene platit každoročně odvod do Personálního fondu, když se začne dařit spolupráce s místní veřejností a samosprávou, když takový sbor začne vyzařovat příjemnou rodinnou atmosféru a vhodně misijně působit, pak se může zrodit něco sice malého, ale velmi hezkého. Roli faráře pak v tom všem může zastoupit třeba i ordinovaný presbyter, který se svou rodinou obydlí původně farářský byt.
MINICOOPER SE ZASLÍBENÍM
Přestože síla a vliv menších křesťanských sborů dnes v mnohém jsou a zůstanou skromnější než dříve, v církvi vždy budou mít svou nezastupitelnou roli. Kdo jiný než právě aktivní místní křesťanská společenství by mohl lidem ve svém okolí nést štafetu evangelia? Křesťansky věřit přece znamená nejen být osobně přesvědčen o blízkosti Boží, ale také svou víru upevňovat a "trénovat" ve skupině stejně smýšlejících lidí, třebas poměrně malé.
Řečeno příměrem jednoho z dalších evangelických seniorů: "Jako jsou potřebná a hezká mnohá malá auta, nejenom velké koráby silnic, může být i malý sbor opravdovou církví se vším potřebným, jen v skromějším provedení." Nebo řečeno podobně metaforou Kristovou: "Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království"(L 12,32).
Autor srdečně děkuje za anketní odpovědi, které ochotně poskytla větší část seniorů Českobratrské církve evangelické.
Děti mají obvykle raději malé plyšáky než velké. Běžný mládežník má v oblibě častěji malou elektroniku než velkou. Ovšem žít jako křesťan v malém evangelickém sboru (pro naše potřeby ho zadefinujme průměrnou účastí na bohoslužbách do 20 osob) je obvykle náročnější než ve velkém.
Pokud takový sbor navštívíte některou neděli, dosti často zažijete tzv. "čtené bohoslužby" - namísto kazatele je vede laik, který čte kázání připravené nějakým farářem. Tato malá společenství si totiž mnohdy nemohou udržet svého vlastního faráře či jáhna. Sbory se dnes přece čím dám výrazněji podílejí na financování platů svého duchovního, což s sebou přináší povinnost vybrat jen "na něj" každoročně minimálně kolem 70.000 Kč, spíše kolem 100.000 - 120.000 Kč. Pečlivě vybrané "čtené" kázání přednesené laikem může být samozřejmě zajímavější než nepečlivě připravené vlastní farářské kázání. Absence vlastního kazatele je pak ovšem mnohem více znát v týdnu. Sebeaktivnější laik skoro nikdy nemá tolik možností a především času pro sborovou práci jako plnočasově zaměstnaný duchovní.
Další zásadní těžkostí malých sborů je skutečnost, že v nich často nelze vytvořit funkční tým spolupracovníků. Všechny služby a činnosti ve sboru vykonává jen malá hrstka lidí, která bývá často přetížená. Když někdo z tohoto sborového jádra přesídlí jinam, onemocní či zemře, hned to výrazně ovlivní chod sboru.
Úplně nejvíce je však malý sbor paralyzován, chybí-li v něm naděje pro budoucnost a nadšení pro křesťanský život. Taková nemoc se pojmenuje třeba takto: "Je nás málo, skoro samí starší. Zanedlouho to tady budeme muset zabalit a vše skončí." Hrstka členů a případně i farář se pod tlakem problémů stávají "strážci nepotřebného majáku" o který - podle jejich přesvědčení - se už nikdo jiný nebude nikdy zajímat.
JAK SE OBRÁTILA KARTA
Střediskem českého evangelického živlu býval dříve venkov. Souviselo to především s historickým vývojem. Typickým představitelem evangelické menšiny z doby po Tolerančním patentu, který povolil existenci evangelických sborů (1781), tak byl spíše malorolník nebo malořemeslník než velkostatkář, městský malokapitalista nebo dokonce císařsko - královský úředník.
Prvními evangelickými sbory té doby tak byly téměř výhradně venkovské sbory v místech se silnou tradicí tajného venkovského evangelictví jako bylo Polabí, Valašsko, okolí Kloubouk u Brna nebo Českomoravská vysočina.
I v evangelické církvi se však časem projevil velmi výrazně vývoj, který posiluje roli, vliv a význam měst na úkor vesnice. Malými sbory naší církve tak dnes bývají především venkovské sbory nebo sbory v menších městech v oblastech, které nemají silnější evangelickou tradici.
POHLED Z DRUHÉ STRANY
To, co jsme v úvodu pojmenovali jako největší problémy malých sborů, se ovšem může stát pod jiným zorným úhlem jejich zásadními přednostmi.
Být křesťanem vždy mělo být věcí celého člověka - přožívat všechny své vztahy ve světle víry. V malých sborech je tento požadavek vidět dříve a zřetelněji než jinde. Řečeno slovy jednoho evangelického seniora: "Zaniká stará struktura lidové církve, která žila z neproblematizovaného předávání víry v rodinách, o církvi dokázala pronést vznešená slova, ale potřebovala k přežití velký počet církevníků, protože obětavost na člena byla malá. Rodí se rodinný typ společenství, které ví, že si svoji existenci musí draze zaplatit (doslova i v přeneseném smyslu) a spojuje soustředění na sebe sama a na zdroje, z nichž se napájí, s otevřeností navenek vůči všemu lidskému."
V takovém sboru je rovněž jasně zřetelné, že záleží na každém jednotlivci a že nikdo v takovém společenství není zbytečný. Sbor pak není sborem pana faráře/paní farářky, nýbrž každého aktivního křesťana. Pár aktivních lidí s chutí do práce a do života dokáže "rozpohybovat" i dříve třebas velmi ospalý sbor. Taková atmosféra pak může zrodit skvěle fungující staršovstva, semknutnost, velké nasazení a vděčnost za každý malý úspěch, za což by i mnohé velké sbory platily zlatem.
Když pak k tomu seniorát podpoří takový sbor např. pořádáním povedené a hojně navštívené akce, když ho synod na několik let uvolní od břemene platit každoročně odvod do Personálního fondu, když se začne dařit spolupráce s místní veřejností a samosprávou, když takový sbor začne vyzařovat příjemnou rodinnou atmosféru a vhodně misijně působit, pak se může zrodit něco sice malého, ale velmi hezkého. Roli faráře pak v tom všem může zastoupit třeba i ordinovaný presbyter, který se svou rodinou obydlí původně farářský byt.
MINICOOPER SE ZASLÍBENÍM
Přestože síla a vliv menších křesťanských sborů dnes v mnohém jsou a zůstanou skromnější než dříve, v církvi vždy budou mít svou nezastupitelnou roli. Kdo jiný než právě aktivní místní křesťanská společenství by mohl lidem ve svém okolí nést štafetu evangelia? Křesťansky věřit přece znamená nejen být osobně přesvědčen o blízkosti Boží, ale také svou víru upevňovat a "trénovat" ve skupině stejně smýšlejících lidí, třebas poměrně malé.
Řečeno příměrem jednoho z dalších evangelických seniorů: "Jako jsou potřebná a hezká mnohá malá auta, nejenom velké koráby silnic, může být i malý sbor opravdovou církví se vším potřebným, jen v skromějším provedení." Nebo řečeno podobně metaforou Kristovou: "Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království"(L 12,32).
Autor srdečně děkuje za anketní odpovědi, které ochotně poskytla větší část seniorů Českobratrské církve evangelické.
Téma
Být tvořivý a žít ve víře
Roman Mazur
David Šorm (32) zčásti vyrůstal na venkově. Od roku 2004 je farářem sboru v Horní Krupé, který lze považovat za typický venkovský sbor. Z této role byl a je nucen problematiku menších sborů na vesnici stále promýšlet.
Co je hlavní nevýhodou pro činnost venkovských evangelických sborů oproti městským?
Já ji často prožívám v setrvačnosti názorů. Na jednu stranu je to dobré pro uchovávání živé tradice víry. Na druhou stranu názor na to jak sbor má fungovat, jaké aktivity má provozovat a kdo je má vykonávat se často odvíjí od představ fungování církve za normalizace. To byla pro církev, myslím, historicky nejhorší doba, snad horší než Neronovo pronásledování. Takové názory nejvíce přetrvávají u matrikových členů, a pak je téměř nemožné je nově oslovit. Další nevýhodou je uzavřenost a stydlivost. Náš sborový život je např. ovlivněn častými brigádami. Aby někdo ze sboru zašel k jinému a pozval na brigádu, to je nadlidský úkol. Pak to zase zůstane na faráři, kterého si pak lidé spojují s tím, že od nich zase něco potřebuje.
Proč se podle tebe některé venkovské sbory zmenšují rychle, některé pomaleji a jiné se nezmenšují vůbec či dokonce rostou? Hraje zde hlavní roli farář, aktivita společenství nebo objektivní faktory jako vylidňování apod.?
Myslím, že hlavní roli hraje osobní živý vztah s Bohem, chuť žít v biblické víře a touto vírou nechat prokvasit svou rodinu, své vztahy kolem sebe. Pokud tyto věci jdou ruku v ruce, sbor se nemůže zmenšovat, ať je kdekoliv. Z praktického hlediska záleží na ochotě jednotlivých členů sboru brát na sebe služby ve sboru a nejen je útrpně vykonávat, ale promýšlet je, a být při tom tvořivý. Pak je skoro jedno, jestli jde o venkov či město.
Co si myslíš o jedné z možností, jak řešit zmenšování některých vesnických sborů, totiž o sdružení sborů - že si např. dva blízké sbory platí společně jednoho faráře?
Horní Krupá (vesnice) je sídlem sboru a Havlíčkův Brod (město) je kazatelskou stanicí. Ve skutečnosti jsou to dva malé sbory. Je při tom důležité, aby obě společenství nespojovala jen osoba faráře. Máme společnou mládež, třicátníky, staršovstvo, pobyty, tábory, slavíme společně slavnosti. Lidé jezdí na bohoslužby sem i tam. Hodně práce v tom vykonal můj předchůdce, Pavel Skála. Pokud se dva malé sbory takto lidsky propojí, mohou mít jednoho faráře. Pouhé administrativní propojení není optimální.
Na začátku toleranční doby byl třeba jen jeden farář na celý okres. To si lidé ale duchovně sloužili sobě navzájem. Mnohdy malá společenství byla velice aktivní, živá, životaschopná. Více jde o duchovní probuzení a prožívání Boží lásky než jen o hledání ideálního administrativního systému.
Co venkovské sbory potřebují od městských a co jim naopak mohou nabídnout?
Venkovský sbor může nabídnout poklidnější běh času, který je oproti tomu městskému více k životu. Od městských společenství potřebují venkovské rozšiřovat obzory, vycházet ze svých slupek a předsudků. V poslední době více sleduji vývoj přírody a problém tzv. globálních změn klimatu. Je možné, že až nastanou větší otřesy přírodní, ekonomické a sociální, pak dobře bude žít ten, kdo bude bydlet na venkově, mít svojí kravku, pole brambor a kousek lesa. Možná pak náš národ promění i své ztučnělé srdce a Bible bude zase ležet na stole.
Co je hlavní nevýhodou pro činnost venkovských evangelických sborů oproti městským?
Já ji často prožívám v setrvačnosti názorů. Na jednu stranu je to dobré pro uchovávání živé tradice víry. Na druhou stranu názor na to jak sbor má fungovat, jaké aktivity má provozovat a kdo je má vykonávat se často odvíjí od představ fungování církve za normalizace. To byla pro církev, myslím, historicky nejhorší doba, snad horší než Neronovo pronásledování. Takové názory nejvíce přetrvávají u matrikových členů, a pak je téměř nemožné je nově oslovit. Další nevýhodou je uzavřenost a stydlivost. Náš sborový život je např. ovlivněn častými brigádami. Aby někdo ze sboru zašel k jinému a pozval na brigádu, to je nadlidský úkol. Pak to zase zůstane na faráři, kterého si pak lidé spojují s tím, že od nich zase něco potřebuje.
Proč se podle tebe některé venkovské sbory zmenšují rychle, některé pomaleji a jiné se nezmenšují vůbec či dokonce rostou? Hraje zde hlavní roli farář, aktivita společenství nebo objektivní faktory jako vylidňování apod.?
Myslím, že hlavní roli hraje osobní živý vztah s Bohem, chuť žít v biblické víře a touto vírou nechat prokvasit svou rodinu, své vztahy kolem sebe. Pokud tyto věci jdou ruku v ruce, sbor se nemůže zmenšovat, ať je kdekoliv. Z praktického hlediska záleží na ochotě jednotlivých členů sboru brát na sebe služby ve sboru a nejen je útrpně vykonávat, ale promýšlet je, a být při tom tvořivý. Pak je skoro jedno, jestli jde o venkov či město.
Co si myslíš o jedné z možností, jak řešit zmenšování některých vesnických sborů, totiž o sdružení sborů - že si např. dva blízké sbory platí společně jednoho faráře?
Horní Krupá (vesnice) je sídlem sboru a Havlíčkův Brod (město) je kazatelskou stanicí. Ve skutečnosti jsou to dva malé sbory. Je při tom důležité, aby obě společenství nespojovala jen osoba faráře. Máme společnou mládež, třicátníky, staršovstvo, pobyty, tábory, slavíme společně slavnosti. Lidé jezdí na bohoslužby sem i tam. Hodně práce v tom vykonal můj předchůdce, Pavel Skála. Pokud se dva malé sbory takto lidsky propojí, mohou mít jednoho faráře. Pouhé administrativní propojení není optimální.
Na začátku toleranční doby byl třeba jen jeden farář na celý okres. To si lidé ale duchovně sloužili sobě navzájem. Mnohdy malá společenství byla velice aktivní, živá, životaschopná. Více jde o duchovní probuzení a prožívání Boží lásky než jen o hledání ideálního administrativního systému.
Co venkovské sbory potřebují od městských a co jim naopak mohou nabídnout?
Venkovský sbor může nabídnout poklidnější běh času, který je oproti tomu městskému více k životu. Od městských společenství potřebují venkovské rozšiřovat obzory, vycházet ze svých slupek a předsudků. V poslední době více sleduji vývoj přírody a problém tzv. globálních změn klimatu. Je možné, že až nastanou větší otřesy přírodní, ekonomické a sociální, pak dobře bude žít ten, kdo bude bydlet na venkově, mít svojí kravku, pole brambor a kousek lesa. Možná pak náš národ promění i své ztučnělé srdce a Bible bude zase ležet na stole.
Téma
Poddolovaný kostel
Roman Mazur
Orlová je hornickým městem, jehož historická část, ve které působí i evangelický sbor, prakticky zanikla v důsledků poddolování. Nové centrum Orlové tak dnes tvoří panelové sídliště o několik kilometrů dále, do něhož se mnohdy přistěhovali lidé bez větších kořenů v tomto městě. Evangelický sborový dům zůstal v historickém centru stát jako jeden z mála. Na situaci a práci tam jsme se zeptali Honzy Dospivy (34), člena a spolupracovníka sboru.
Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?
Ve sboru jsem teprve šest let, takže můžu mluvit jen o době, kterou jsem sám zažil. Nejhůře jsme na tom byli asi před třemi lety, kdy jsme měli nedoplatky na odvodech do Personálního fondu a neviděli jsme žádnou možnost řešení. Přitom sbírky, dary a saláry činily dohromady za rok téměř 200.000 Kč od přibližně 30 lidí, což myslím není vůbec málo, a nebylo už jak tyto příjmy zvyšovat.
Dá se na Vaší sborové cestě vysledovat nějaký výrazný bod obratu, kdy se věci najednou pohnuly k lepšímu?
Finanční situaci jsme museli řešit kromě snižování výdajů i tak, že např. rodina bratra faráře bydlící ve sborovém domě hradí veškeré své náklady, což jinde není pravidlem. Dále nám pomohl ostravský sbor i to, že YMCA začla platit nájem za ubytování dobrovolníka. Nejsem si ale jistý, jestli to je systémové a dlouhodobě udržitelné řešení.
Přesto se ale některé věci v životě sboru pohnuly k lepšímu. Vznikl při něm např. Tensing a před dvěma lety jsme založili gospelový sbor. Ten se živelně rozrostl na nějakých 20 lidí, většinou "mimocírkevních", kteří však rádi zavítají do sborového domu i mimo zkoušky. Zpívalo se už i na bohoslužbách. "Gospelákům" opravdu stojí za to pravidelně jezdit do opuštěné části města a zpívat písně oslavující Boha. Asi to odpovídá na nějaké jejich niterné potřeby, ať už kulturní, duchovní nebo potřebě společenství. To je výzva, které dnes křesťanství čelí, kterou by mělo brát vážně a na kterou by mělo umět uspokojivě reagovat, aniž by popřelo praktickou nezbytnost řádu a zastřešující organizace. Navázali jsme také partnerství se sborem Skotské církve v Dunfermlinu a YMCA teď u nás nově rozjela informační centrum mládeže a mateřské centrum.
Neudělali členové staršovstva chybu, když se před přibližně 15 lety rozhodli zrekonstruovat původní sborový dům a nepřestěhovali sbor na nové sídliště?
Tenkrát zřejmě nebyla jiná možnost. Doly hradily vzniklé škody a jejich odstranění a tyto prostředky se nedaly použít na stavbu nového sborového domu jinde. Navíc se tehdy předpokládal výrazný útlum těžby a obnova historického jádra Orlové. Ale samozřejmě stále přemýšlíme, jak se dostat lidem blíž.
Co Vám v současnosti dělá největší radost a co největší starost?
Největší radost všechny ty výše popsané povzbuzující věci, největší starost asi zdravotní problémy některých, zvláště starších členů sboru. Máme starosti, jak to všechno zvládneme táhnout dál, jaká je budoucnost sboru, když do něj nepřichází mladá generace, a ti, co přijdou, se pak často stěhují do jiných měst. Tady ale asi platí ono: "Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti" (Mt 6,33-34).
Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?
Ve sboru jsem teprve šest let, takže můžu mluvit jen o době, kterou jsem sám zažil. Nejhůře jsme na tom byli asi před třemi lety, kdy jsme měli nedoplatky na odvodech do Personálního fondu a neviděli jsme žádnou možnost řešení. Přitom sbírky, dary a saláry činily dohromady za rok téměř 200.000 Kč od přibližně 30 lidí, což myslím není vůbec málo, a nebylo už jak tyto příjmy zvyšovat.
Dá se na Vaší sborové cestě vysledovat nějaký výrazný bod obratu, kdy se věci najednou pohnuly k lepšímu?
Finanční situaci jsme museli řešit kromě snižování výdajů i tak, že např. rodina bratra faráře bydlící ve sborovém domě hradí veškeré své náklady, což jinde není pravidlem. Dále nám pomohl ostravský sbor i to, že YMCA začla platit nájem za ubytování dobrovolníka. Nejsem si ale jistý, jestli to je systémové a dlouhodobě udržitelné řešení.
Přesto se ale některé věci v životě sboru pohnuly k lepšímu. Vznikl při něm např. Tensing a před dvěma lety jsme založili gospelový sbor. Ten se živelně rozrostl na nějakých 20 lidí, většinou "mimocírkevních", kteří však rádi zavítají do sborového domu i mimo zkoušky. Zpívalo se už i na bohoslužbách. "Gospelákům" opravdu stojí za to pravidelně jezdit do opuštěné části města a zpívat písně oslavující Boha. Asi to odpovídá na nějaké jejich niterné potřeby, ať už kulturní, duchovní nebo potřebě společenství. To je výzva, které dnes křesťanství čelí, kterou by mělo brát vážně a na kterou by mělo umět uspokojivě reagovat, aniž by popřelo praktickou nezbytnost řádu a zastřešující organizace. Navázali jsme také partnerství se sborem Skotské církve v Dunfermlinu a YMCA teď u nás nově rozjela informační centrum mládeže a mateřské centrum.
Neudělali členové staršovstva chybu, když se před přibližně 15 lety rozhodli zrekonstruovat původní sborový dům a nepřestěhovali sbor na nové sídliště?
Tenkrát zřejmě nebyla jiná možnost. Doly hradily vzniklé škody a jejich odstranění a tyto prostředky se nedaly použít na stavbu nového sborového domu jinde. Navíc se tehdy předpokládal výrazný útlum těžby a obnova historického jádra Orlové. Ale samozřejmě stále přemýšlíme, jak se dostat lidem blíž.
Co Vám v současnosti dělá největší radost a co největší starost?
Největší radost všechny ty výše popsané povzbuzující věci, největší starost asi zdravotní problémy některých, zvláště starších členů sboru. Máme starosti, jak to všechno zvládneme táhnout dál, jaká je budoucnost sboru, když do něj nepřichází mladá generace, a ti, co přijdou, se pak často stěhují do jiných měst. Tady ale asi platí ono: "Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti" (Mt 6,33-34).
O čem se v Diakonii (ne)mluví
Manželé H.
Veronika Sedlářová
Manželé H. se brali před 65 lety s požehnáním rodičů. Ona jako šestnáctiletá, on jako jednadvacetiletý. Byla to zlá doba, paní H. měla narukovat jako totálně nasazená do Kuřimi. Stačilo ale potvrzení o těhotenství a sňatku a mohla zůstat doma, nikam nemusela jít. Narodil se jim syn a po nějaké době také dcera. Ta ve svých 49 letech zemřela.
Paní H. byla přijata na hospicové lůžko se zhoubným novotvarem štítné žlázy. Její zdravotní stav byl stabilizovaný, paní se sama najedla, v lůžku se posadila, zazvonila, když něco potřebovala. Ošetřující personál dohlížel na pravidelný příjem tekutin. Paní H. byla spokojená a stále se usmívala. Doma, 50 km daleko, po ní tesknil její manžel.
Postupem času se zdravotní stav zhoršoval, paní H. byla bolestivá při každé manipulaci, proto jsme bolest tlumili analgetiky, pohyb na lůžku byl jen pasivní, přestala spolupracovat, špatně se orientovala, nevěděla kde je, kde byla apod. Manžel a rodina za ní pravidelně přicházeli. Před Vánocemi byl přijat manžel paní H., původně jen na několik dní, aby vánoční čas strávili spolu. Již zůstal.
Po Novém roce byla p. H. krátký čas hospitalizována v nemocnici pro akutní zhoršení zdravotního stavu, který nesouvisel se základním onemocněním. Během té doby na ní manžel v hospici čekal. Byl smutný a odloučení velmi těžce nesl. Nabídla jsem se mu, že jej zavezu na návštěvu do nedaleké nemocnice. Přijal. Když jsme přijeli k nemocnici, zrovna kvetly první kvítka, natrhali jsme je a já byla dojatá když jí je předával. Okamžitě jej poznala a byla to slavnostní chvíle nejen pro ně. Byla jsem dojatá a obrázek stojícího staršího muže u lože své umírající ženy se mi navždy vryl do paměti. Po návratu paní H. z nemocnice jim byl dopřán ještě krátký čas, ale její zdravotní stav se zhoršoval. Na samém konci života většinu dne i nocí prospala, až v klidu, bez bolestí, v přítomnosti manžela zesnula.
Pan H. u nás ještě několik měsíců zůstal na respitním lůžku. Když se uvolnilo místo v domově pro seniory v blízkosti jeho bydliště a blízkých, rozhodl se tam nastoupit. Vydržel tam jen tři dny a vrátil se do domku, který budovali a celý život krášlili s manželkou. Měl tam svůj pokoj i rodinné zázemí, avšak zaměstnanost členů rodiny mu neumožňovala větší společnost a většinu dne byl doma sám, opuštěný. Udělal nám radost, když zavolal, jestli se může vrátit. Pan H. se vrátil a vrátil se domů.
Veronika Sedlářová, zdravotní sestra, hospic Citadela
Paní H. byla přijata na hospicové lůžko se zhoubným novotvarem štítné žlázy. Její zdravotní stav byl stabilizovaný, paní se sama najedla, v lůžku se posadila, zazvonila, když něco potřebovala. Ošetřující personál dohlížel na pravidelný příjem tekutin. Paní H. byla spokojená a stále se usmívala. Doma, 50 km daleko, po ní tesknil její manžel.
Postupem času se zdravotní stav zhoršoval, paní H. byla bolestivá při každé manipulaci, proto jsme bolest tlumili analgetiky, pohyb na lůžku byl jen pasivní, přestala spolupracovat, špatně se orientovala, nevěděla kde je, kde byla apod. Manžel a rodina za ní pravidelně přicházeli. Před Vánocemi byl přijat manžel paní H., původně jen na několik dní, aby vánoční čas strávili spolu. Již zůstal.
Po Novém roce byla p. H. krátký čas hospitalizována v nemocnici pro akutní zhoršení zdravotního stavu, který nesouvisel se základním onemocněním. Během té doby na ní manžel v hospici čekal. Byl smutný a odloučení velmi těžce nesl. Nabídla jsem se mu, že jej zavezu na návštěvu do nedaleké nemocnice. Přijal. Když jsme přijeli k nemocnici, zrovna kvetly první kvítka, natrhali jsme je a já byla dojatá když jí je předával. Okamžitě jej poznala a byla to slavnostní chvíle nejen pro ně. Byla jsem dojatá a obrázek stojícího staršího muže u lože své umírající ženy se mi navždy vryl do paměti. Po návratu paní H. z nemocnice jim byl dopřán ještě krátký čas, ale její zdravotní stav se zhoršoval. Na samém konci života většinu dne i nocí prospala, až v klidu, bez bolestí, v přítomnosti manžela zesnula.
Pan H. u nás ještě několik měsíců zůstal na respitním lůžku. Když se uvolnilo místo v domově pro seniory v blízkosti jeho bydliště a blízkých, rozhodl se tam nastoupit. Vydržel tam jen tři dny a vrátil se do domku, který budovali a celý život krášlili s manželkou. Měl tam svůj pokoj i rodinné zázemí, avšak zaměstnanost členů rodiny mu neumožňovala větší společnost a většinu dne byl doma sám, opuštěný. Udělal nám radost, když zavolal, jestli se může vrátit. Pan H. se vrátil a vrátil se domů.
Veronika Sedlářová, zdravotní sestra, hospic Citadela
Uchu pro potěchu
MuteMath
Tomáš Koutecký
Koncertní šílenci
Kdybych měl najít kapelu, jejíž koncerty jsou energií nabité více, asi bych hledal marně. I když jsem se žádného koncertu skupiny MuteMath naživo sám neúčastnil (bohužel), tak už jen zážitek ze záznamu z jejich koncertu (Flesh and Bones Electric Fun) v Los Angeles je vážně netradiční a úchvatný. Samotný název celkem výstižně popisuje atmosféru koncertu – surová hudba umocněná extrémním nasazením všech členů kapely probíjí i do nadšených fanoušků pod pódiem. Bláznivou atmosféru dosvědčuje třeba bubeník Darren King, který si v průběhu úvodní skladby Collapse přilepuje sluchátka technickou lepící páskou (tak jako při každém koncertu). Druhou píseň (Typical) pak začíná zpěvák kapely Paul Meany skokem ze svého piana s keytarem v ruce.
Netradiční videoklipy
Typical se také jako první dočkala zpracování do formy videoklipu. Když kapela v roce 2006 vydala svoje první album, MuteMath, rozhodla se vydat také nějaký videoklip. Volba byla jasná, v březnu 2007 vznikl videoklip k písni Typical. Jde o videoklip vážně netypický – celý je hraný pozpátku a zčásti připomíná koncertní bláznění kapely. Členům prý trvalo tři týdny, než se naučili své party hrát a zpívat pozpátku. Jenže chlapcům z MuteMath to zřejmě nestačilo, a tak ještě před tím než přišli v srpnu letošního roku po dlouhém očekávání fanoušků s novým albem Armistice, vydali klip k jejich novému singlu Spotlight (použitému také v soundtracku k filmu Twilight). Ten se pro změnu celý odehrává v malé jedoucí dodávce a je tak netradiční jen o trochu méně než klip první.
Trocha historie
Obě hlavní postavy, které stály za zrodem MuteMath, již byly zmíněny. Byli to právě Darren King a Paul Meany. Ti měli před počátkem MuteMath společnou zkušenost z kapely Earthsuit, a tak se po jejím rozpadu a krátkém experimentování a společném hraní dali dohromady i se zbývajícími dvěma členy kapely, kytaristou Gregem Hillem a baskytaristou Royem Michell-Cardenasem a nahráli EP album Reset (2004). Okamžitě po vydání tohoto alba začali MuteMath hrát při nejrůznějších příležitostech a na mnoha koncertech. Jejich fanouškovská základna raketově rostla a dění kolem nich pokračovalo ve stejném trendu i po vydání již zmíněného alba MuteMath. Dlouhá tour s koncerty po celých Spojených státech ve velmi krátkých intervalech zapříčinila, že jejich dlouho ohlašované druhé album nakonec vyšlo s téměř ročním zpožděním.
Jaká je jejich hudba?
Díky Darrenovým bicím, jejichž linky jsou velmi nápadité a neotřelé a Paulovu zapálenému zpěvu, je hudba MuteMath osobitá a energická. Jedná se o směsici alternativního, psychedelického a elektro rocku. Nástroje se navzájem nekopírují, ale svou různorodostí vytvářejí perfektní harmonický celek.
Vztah ke křesťanství
Kapela se distancuje od toho být zařazována jako křesťanská kapela a nechce tvořit „křesťanskou“ hudbu. Pravdou však je, že všichni členové kapely jsou křesťané a nebojí se to o sobě prohlásit. Hlavně chtějí svou hudbou oslovit co nejširší posluchačstvo, což by se jim se zařazením mezi křesťanské kapely rozhodně nepodařilo. Z jejich textů je ale poměrně zjevné, komu jsou slova směřována.
Kdybych měl najít kapelu, jejíž koncerty jsou energií nabité více, asi bych hledal marně. I když jsem se žádného koncertu skupiny MuteMath naživo sám neúčastnil (bohužel), tak už jen zážitek ze záznamu z jejich koncertu (Flesh and Bones Electric Fun) v Los Angeles je vážně netradiční a úchvatný. Samotný název celkem výstižně popisuje atmosféru koncertu – surová hudba umocněná extrémním nasazením všech členů kapely probíjí i do nadšených fanoušků pod pódiem. Bláznivou atmosféru dosvědčuje třeba bubeník Darren King, který si v průběhu úvodní skladby Collapse přilepuje sluchátka technickou lepící páskou (tak jako při každém koncertu). Druhou píseň (Typical) pak začíná zpěvák kapely Paul Meany skokem ze svého piana s keytarem v ruce.
Netradiční videoklipy
Typical se také jako první dočkala zpracování do formy videoklipu. Když kapela v roce 2006 vydala svoje první album, MuteMath, rozhodla se vydat také nějaký videoklip. Volba byla jasná, v březnu 2007 vznikl videoklip k písni Typical. Jde o videoklip vážně netypický – celý je hraný pozpátku a zčásti připomíná koncertní bláznění kapely. Členům prý trvalo tři týdny, než se naučili své party hrát a zpívat pozpátku. Jenže chlapcům z MuteMath to zřejmě nestačilo, a tak ještě před tím než přišli v srpnu letošního roku po dlouhém očekávání fanoušků s novým albem Armistice, vydali klip k jejich novému singlu Spotlight (použitému také v soundtracku k filmu Twilight). Ten se pro změnu celý odehrává v malé jedoucí dodávce a je tak netradiční jen o trochu méně než klip první.
Trocha historie
Obě hlavní postavy, které stály za zrodem MuteMath, již byly zmíněny. Byli to právě Darren King a Paul Meany. Ti měli před počátkem MuteMath společnou zkušenost z kapely Earthsuit, a tak se po jejím rozpadu a krátkém experimentování a společném hraní dali dohromady i se zbývajícími dvěma členy kapely, kytaristou Gregem Hillem a baskytaristou Royem Michell-Cardenasem a nahráli EP album Reset (2004). Okamžitě po vydání tohoto alba začali MuteMath hrát při nejrůznějších příležitostech a na mnoha koncertech. Jejich fanouškovská základna raketově rostla a dění kolem nich pokračovalo ve stejném trendu i po vydání již zmíněného alba MuteMath. Dlouhá tour s koncerty po celých Spojených státech ve velmi krátkých intervalech zapříčinila, že jejich dlouho ohlašované druhé album nakonec vyšlo s téměř ročním zpožděním.
Jaká je jejich hudba?
Díky Darrenovým bicím, jejichž linky jsou velmi nápadité a neotřelé a Paulovu zapálenému zpěvu, je hudba MuteMath osobitá a energická. Jedná se o směsici alternativního, psychedelického a elektro rocku. Nástroje se navzájem nekopírují, ale svou různorodostí vytvářejí perfektní harmonický celek.
Vztah ke křesťanství
Kapela se distancuje od toho být zařazována jako křesťanská kapela a nechce tvořit „křesťanskou“ hudbu. Pravdou však je, že všichni členové kapely jsou křesťané a nebojí se to o sobě prohlásit. Hlavně chtějí svou hudbou oslovit co nejširší posluchačstvo, což by se jim se zařazením mezi křesťanské kapely rozhodně nepodařilo. Z jejich textů je ale poměrně zjevné, komu jsou slova směřována.
Ježíšovy tituly
SLOVO
Roman Mazur
Jeden americký profesor filozofie napsal 250 nejznámějším filozofům, vědcům, spisovatelům a intelektuálům z celého světa a položil jim otázku: „Jaký je smysl života?“ Pak vydal knihu s jejich odpověďmi. Někteří uvedli svá nejlepší mínění. Jiní připustili, že si smysl života prostě vymysleli. A jiní čestně přiznali, že si s otázkou neví rady. Celá řada věhlasných osobností dokonce autora nápadu požádala, aby jim napsal, zda smysl života objevil!
Když jeden křesťan - autor čtvrtého evangelia - nazval Krista jako první "Slovem", šlo o titul či pojmenování, které souvisí právě s prostředím filosofie. Mnoho moudrých filosofů a myslitelů používalo tehdy v systému své filosofie označení Logos – Slovo. Logos byl princip a řád, kterým se Bůh projevuje ve světě. Hledali Logos podobně jako i dnešní moudří se zabývají otázkou po smyslu a řádu lidského života. Měl být co nejobecnější a co nejvíce nadčasový.
Když chtěl tento člověk (říkáme mu Jan, ale jeho jméno ve skutečnosti neznáme) vyjádřit svým současníkům Ježíšův význam, použil k tomu tento známý termín, ale v úplně nečekané souvislosti: Vy hledáte logos - princip, řád a smysl existence. Vězte, že skutečně existuje tento most mezi nebem a zemí. Tím mostem je Ježíšův úděl! Logos, ktery hledáte, má tvář nemluvňátka v jeslích, ale také tvář ukřižovaného z Golgoty a vzkříšeného vítěze nad smrtí. Ježíšův příběh je zjevení nejhlubší Boží podstaty.
Mnozí tento odvážný pokus křesťanského filozofa spojit biblickou a filozofickou tradici odmítli. Člověk popravený v okrajové provincii římské říše je tu přece prohlášen za vtělení smyslu všeho stvoření! Slyšet zvěst, že božský řád Logos se stal tělem, bylo pro takové myslitele absurdním nesmyslem: Co je to za hloupost!? Vidět v křehkém člověku Ježíši z Nazareta vlastní božské já – to budilo u mnohých Židů rozhořčení a u některých moudrých řeckých myslitelů úsměšek.
Jiní však byli osloveni a získáni. Během několika staletí získalo křesťanství obrovský vliv na své okolí i díky takovým odvážným misijním pokusům, jako byl tento, který spojil to nejlepší z biblické a filozofické tradice.
Když jeden křesťan - autor čtvrtého evangelia - nazval Krista jako první "Slovem", šlo o titul či pojmenování, které souvisí právě s prostředím filosofie. Mnoho moudrých filosofů a myslitelů používalo tehdy v systému své filosofie označení Logos – Slovo. Logos byl princip a řád, kterým se Bůh projevuje ve světě. Hledali Logos podobně jako i dnešní moudří se zabývají otázkou po smyslu a řádu lidského života. Měl být co nejobecnější a co nejvíce nadčasový.
Když chtěl tento člověk (říkáme mu Jan, ale jeho jméno ve skutečnosti neznáme) vyjádřit svým současníkům Ježíšův význam, použil k tomu tento známý termín, ale v úplně nečekané souvislosti: Vy hledáte logos - princip, řád a smysl existence. Vězte, že skutečně existuje tento most mezi nebem a zemí. Tím mostem je Ježíšův úděl! Logos, ktery hledáte, má tvář nemluvňátka v jeslích, ale také tvář ukřižovaného z Golgoty a vzkříšeného vítěze nad smrtí. Ježíšův příběh je zjevení nejhlubší Boží podstaty.
Mnozí tento odvážný pokus křesťanského filozofa spojit biblickou a filozofickou tradici odmítli. Člověk popravený v okrajové provincii římské říše je tu přece prohlášen za vtělení smyslu všeho stvoření! Slyšet zvěst, že božský řád Logos se stal tělem, bylo pro takové myslitele absurdním nesmyslem: Co je to za hloupost!? Vidět v křehkém člověku Ježíši z Nazareta vlastní božské já – to budilo u mnohých Židů rozhořčení a u některých moudrých řeckých myslitelů úsměšek.
Jiní však byli osloveni a získáni. Během několika staletí získalo křesťanství obrovský vliv na své okolí i díky takovým odvážným misijním pokusům, jako byl tento, který spojil to nejlepší z biblické a filozofické tradice.
Šimon, Eliška & babyboom
Dopis sedmý!
Šimon
Děkuji Ti za inspirativní dopis - byl jsem z něj popravdě zpočátku trošku zaražený. Mám totiž pocit, že měl-li bych se já radovat z výchovných úspěchů, neradoval bych se nikdy. Přiznávám, že jako učitel jsem míval problémy, když bylo někoho potřeba vědomě, cíleně a včas usměrnit. Nemám to rád. Mimo jiné proto, že nějaká explicitní výchova se u nás doma (pokud vím) skoro neděla. Většina věcí fungovala „na první dohodu“. Jediné citelné tresty jsme dostávali za lhaní a hádání se u stolu. Jinak jsme asi byli hodně citliví, a když jsme vytušili, že se rodičům něco nelíbí, prostě jsme to nedělali. Snaha chovat se vhodně a nezarmoutit rodiče mě pak dost pronásledovala v pubertě, i když rodiče nebyli nablízku. Fuj, radši nevzpomínat na kyselého moralistu. Hranice jsou potřeba. Jen mi vrtá hlavou, jak velké už dítě musí být, aby něco takového pochopilo. A jak to udělat, aby těch hranic naopak v člověku nezůstalo nezdravě moc.
Když už jsi to téma nakousla, k jedné věci se Ti přiznám: bál jsem se, že naše první dítě bude chlapeček. Hlodal ve mě pocit, že syna musím nějak vychovat v muže, a že zoufale nevím, jak na to. Nepřipadám si vůbec jako dobrý vzor a „vychovává se právě nejvíc tehdy, když se nevychovává“. Jsem moc rád, žes mi napsala o Karlovi - začal jsem nad tím přemýšlet a leccos mi došlo.
Co je potřeba naučit syna jiného než dceru? Například to, že je v pořádku nechovat se jako typickej drsnej chlap? Že je třeba mít veliký respekt k tomu, co vůbec nevypadá jako práce (např. „být doma s dětma“) a přitom je to strašná dřina? Jak překousnout, že už nějakou dobu nestačí, když živíš rodinu, ale ještě je potřeba i po návratu domů přiložit ruku k dílu - tj. že nemáš právo schovat se za noviny s nohama nahoře a nechat se obskakovat?
Horší než výchova bude ukázat synovi, jak se (jako muž) cítit dobře, přestože nejsi superman. Jak se vyrovnávat s tím, když ti něco chybí a nemáš na to právo nebo to nemůžeš mít. A zejména, jak si vybudovat zdravé, nesebestředné sebevědomí. Možná vůbec nejtěžší pro tátu je nesrovnávat syna s vlastním otcem, se sebou a svými touhami. Nechat ho jít jeho vlastní cestou a zajímat se i o cestu úplně a nečekaně jinou. Nezačít ho ignorovat, když bude jiný než já nebo jiný, než jsem ho chtěl mít.
Dumal jsem, co se mi líbí na mém tátovi. Je to věc úplně obecná, nemá nic do činění s otcovstvím. V jedné věci totiž doma nikdy neexistovala „hranice“. Pokud nám bylo smutno a báli jsme se (jako malí), nebo jsme uvízli v nějaké šlamastyce (jako velcí), vždycky nám naši říkali: přijď nebo zavolej. I kdyby byly dvě ráno. A vážně to tak fungovalo. V mnoha věcech jsme měli poměrně pevně dané normy, ale v tomhle ne. Jakmile přišlo na potřebu otcovské pomoci, byla k dispozici kdykoli, třeba uprostřed noci. Trochu horší to bylo, nebyl-li po ruce věcný problém k řešení a člověk nepotřeboval pomoc, ale jen trochu pochopení, zájmu. Ale to je poněkud jiná kapitola a prý jsou takoví všichni chlapi, ne?
Barborka nám rychle roste a já jsem zase vzpomínal na to, jak jsi byla před časem divně unavená - dochází mi, že únava je vždy přímo úměrná rostoucí šikovnosti dítěte. Takže zejména Ty máš proč být řádně unavená :-). Kéž postupně stoupá i naše odolnost vůči zátěži. A to si ještě prý my otcové chodíme odpočinout do práce... Jedna bývalá spolužačka z gymplu si teď trochu posteskla, že ji manžel nechává vydělávat a sám „si to užívá“ při péči o domácnost a dvouletého syna :-). A to se ten jejich kluk jmenuje Páťa (asi Patrik?). To je snad ještě horší než Vanessa nebo Natálie. Co vlastně vy a jména? Neměli jste s tím trochu problém?
Měj se krásně, Šimon
Když už jsi to téma nakousla, k jedné věci se Ti přiznám: bál jsem se, že naše první dítě bude chlapeček. Hlodal ve mě pocit, že syna musím nějak vychovat v muže, a že zoufale nevím, jak na to. Nepřipadám si vůbec jako dobrý vzor a „vychovává se právě nejvíc tehdy, když se nevychovává“. Jsem moc rád, žes mi napsala o Karlovi - začal jsem nad tím přemýšlet a leccos mi došlo.
Co je potřeba naučit syna jiného než dceru? Například to, že je v pořádku nechovat se jako typickej drsnej chlap? Že je třeba mít veliký respekt k tomu, co vůbec nevypadá jako práce (např. „být doma s dětma“) a přitom je to strašná dřina? Jak překousnout, že už nějakou dobu nestačí, když živíš rodinu, ale ještě je potřeba i po návratu domů přiložit ruku k dílu - tj. že nemáš právo schovat se za noviny s nohama nahoře a nechat se obskakovat?
Horší než výchova bude ukázat synovi, jak se (jako muž) cítit dobře, přestože nejsi superman. Jak se vyrovnávat s tím, když ti něco chybí a nemáš na to právo nebo to nemůžeš mít. A zejména, jak si vybudovat zdravé, nesebestředné sebevědomí. Možná vůbec nejtěžší pro tátu je nesrovnávat syna s vlastním otcem, se sebou a svými touhami. Nechat ho jít jeho vlastní cestou a zajímat se i o cestu úplně a nečekaně jinou. Nezačít ho ignorovat, když bude jiný než já nebo jiný, než jsem ho chtěl mít.
Dumal jsem, co se mi líbí na mém tátovi. Je to věc úplně obecná, nemá nic do činění s otcovstvím. V jedné věci totiž doma nikdy neexistovala „hranice“. Pokud nám bylo smutno a báli jsme se (jako malí), nebo jsme uvízli v nějaké šlamastyce (jako velcí), vždycky nám naši říkali: přijď nebo zavolej. I kdyby byly dvě ráno. A vážně to tak fungovalo. V mnoha věcech jsme měli poměrně pevně dané normy, ale v tomhle ne. Jakmile přišlo na potřebu otcovské pomoci, byla k dispozici kdykoli, třeba uprostřed noci. Trochu horší to bylo, nebyl-li po ruce věcný problém k řešení a člověk nepotřeboval pomoc, ale jen trochu pochopení, zájmu. Ale to je poněkud jiná kapitola a prý jsou takoví všichni chlapi, ne?
Barborka nám rychle roste a já jsem zase vzpomínal na to, jak jsi byla před časem divně unavená - dochází mi, že únava je vždy přímo úměrná rostoucí šikovnosti dítěte. Takže zejména Ty máš proč být řádně unavená :-). Kéž postupně stoupá i naše odolnost vůči zátěži. A to si ještě prý my otcové chodíme odpočinout do práce... Jedna bývalá spolužačka z gymplu si teď trochu posteskla, že ji manžel nechává vydělávat a sám „si to užívá“ při péči o domácnost a dvouletého syna :-). A to se ten jejich kluk jmenuje Páťa (asi Patrik?). To je snad ještě horší než Vanessa nebo Natálie. Co vlastně vy a jména? Neměli jste s tím trochu problém?
Měj se krásně, Šimon
Rozhovor
Hlavně umět říznout
Olcha Richterová
V jižním Súdánu se už zase válčí. MUDr. Mikuláš Ota Buzický tam byl v roce 2000, kdy ještě probíhala předchozí mnohaletá, tzv. druhá občanská válka. Tehdy za sebou již měl mnohaletou lékařskou praxi, dva roky také v sousední Keni. Když o této zkušenosti vyprávěl v rámci setkávání strahovské ekumenické skupinky, byl už 9 měsíců na plný úvazek dominikánským knězem. Vybrala jsem pro Bratrstvo z besedy hlavně pasáže zaměřené na Súdán.
Jak jste se do Súdánu dostal?
V patnácti letech jsem si přečetl Schweitzerovu knihu Lidé v pralese a ta mě naorientovala na Afriku i na medicínu. Za tím ideálem jsem pak šel. Absolvoval jsem týdenní kurz tropické medicíny a pak jsem vyjel přes Trnavskou univerzitu, která v Súdánu zřizovala nemocnici. Jih a sever Súdánu spolu válčí v podstatě od získání nezávislosti v roce 1956. Na severu jsou pouště a pyramidy a Arabové, tedy muslimové. Na jihu jsou přítoky Bílého Nilu, tedy bažiny a pralesy, a žije tam např. nejtmavší a nejvyšší národ planety, kmen Dinků. Z náboženství převládá animismus. Arabové se svou psanou kulturou od pradávna pohlíželi na jih s despektem jako na zdroj otroků a levné pracovní síly. Dnes je jižní Súdán zhroucený stát, po čtyřiceti letech bojů tam nejsou silnice, mosty ani železnice. I biskupství má v keňském Nairobi. Tam jsem také od vojáka SPLA (Sudanese People Liberation Army) dostal papír, že můžu vstoupit na území jižního Súdánu. Samozřejmě, že jsem s tímto povolením nesměl padnout do rukou vojákům Severu.
Problém Súdánu je tedy i částečně náboženský?
Já mám zkušenost hlavně z Keni, kde jsem jakožto lékař ve venkovských nemocnicích pochopil, že Afričané sami sebe vnímají především jako příslušníky kmene. Například jedna černoška, která si vzala Američana, mi říkala: „Naši to doma vzali snáz, než kdybych si vzala příslušníka jiného kmene.“ Různé kmeny mají velmi odlišné kulturní zkušenosti a pozadí – některé například žijí u jezera, jiné s dobytkem. To se promítá i do súdánského konfliktu. Keňa ale je na rozdíl od Súdánu kulturně velmi bohatá země.
Jaká byla v Africe vaše lékařská specializace?
Africký lékař do toho musí umět říznout, musí být především chirurg, ale i internista, gynekolog, porodník... všechno dohromady.
A jak vypadala nemocnice?
Měli jsme kontejner, v němž byly schované cenné věci, např. fošny dovezené z Ugandy. Elektřinu jsme měli jen ze slunečních kolektorů, na svícení. Na nafouknutí operačního sálu jsme měli generátor. Nemocnici tvořilo 4 nebo 5 domků: střechy, zdi, postel, židle. Veškerý zdravotnický materiál včetně vyšetřovacích stolů byl ze Slovenska a Keni. Zajímavá byla například pěkná velká lednička – na petrolej. Život v Africe je fyzicky dost namáhavý. Když se chcete sprchovat, musíte naložit barely na kolečko a jet ke studni, tam strpět posměch žen a dětí (muži totiž pro vodu nechodí), a když vodu dovezete zpět, musíte ji ještě vynosit po žebříku nahoru. Na pití je ji třeba 20 minut převařit, ale to bychom spotřebovali moc plynu, tak jsme ji jen uváděli do varu a pak filtrovali. Podobně i když jsme chtěli sterilizátor, museli jsme nejdřív vyvalit generátor z úkrytu (přes noc by nám ho jinak někdo ukradl), a pak vše pustit.
A co další vybavení?
Rentgeny jsme neměli a dýchací přístroj se mi nepodařilo zprovoznit. Ale léky stačily, dobře léčit se dá i se základním spektrem. Nebyly sice mnohé diagnostické pomůcky, ale tam lidé většinou přicházejí v takovém stádiu nemoci, že stanovení diagnózy nebylo těžké. A protože nejsou vystaveni lékům, většinou na ně dobře reagují.
Říkáte, že Súdán byla mnohem tíživější zkušenost než Keňa...
Lidi, co utekli před válkou, byli zlomení, bez naděje, sami nevěděli, na co čekají. I oblečení byli nemožně, v hadrech z Evropy či Ameriky. Muži klidně měli růžovou háčkovanou halenku nebo pyžamo... To na mě působilo depresivně (podobně jako doma práce s bezdomovci na záchrance, kteří pak nepřijdou na kontrolu). Depresivní byl ten nedostatek kultury, např. i špinavé spodní prádlo u žen s gynekologickými problémy. Neviděl jsem tam úplně vyhladovělé, vyzáblé lidi. Byla tam ale např. skupina slepců, kteří chodili po vesnici (asi desetitisícové) a zpívali, aby si vydělali. Chodili ve vláčcích a drželi se za klacíky... Na mši v neděli bývalo tak dvě stě lidí, asi deset mělo lepru a deset bylo slepých. Lepra je ostatně známka absolutní chudoby, jinak je všude léčená. Nebo například skoro všichni chodili ozbrojení – samopalem, lukem a šípy, oštěpy, nebo alespoň klackem. Policejní stanice v jižním Súdánu byl nějaký významnější strom, pod kterým na židličce seděl policajt. Kolem něj byl kameny vyhrazený prostor 10 x 10 m, do něhož se nesmělo, to by byla urážka.
Trpí tam lidé nějakými civilizačními chorobami? Nebo HIV/AIDS?
Jejich civilizační chorobou je válka. A AIDS se u nich nerozvine tak, jak to známe od nás. Dřív zemřou na TBC či průjem, zkrátka jinou infekční chorobu. Dám spíš příklad běžné choroby, jakou je angína. U nás dostanete penicilín, jdete na odběr a zkontroluje se, jestli není vysoká sedimentace, což by mohlo znamenat postižení ledvin a srdce revmatismem. Tam nic z toho není a výsledkem jsou např. chlopenní vady. Strašný zabiják je i malárie, stačí jediný komár...
A co tradiční medicína?
Většina dětí, která přišla k nám do nemocnice, nesla známky tradičního léčení – skarifikace (škrabání kůže nad místem, kde domněle sídlí nemoc) a vtírání medikamentů do kůže. Nejdřív tedy byly u šamana. Také před naší nemocnicí bylo zdravotní středisko, které si může otevřít zdravotní sestra s diplomem a kde zdravotníci denně ošetřili 150–200 pacientů. Jen ty, kteří byli nad jejich síly, posílali k nám.
Co se vám čistě osobně v Africe líbilo či nelíbilo?
V Súdánu se mi nelíbilo skoro nic. Ale v Keni jsem měl moc rád počasí, západy slunce, vzduch tam krásně voní... Všechno, půda i lidi, tam voní jinak a mně moc příjemně.
Jak jste se do Súdánu dostal?
V patnácti letech jsem si přečetl Schweitzerovu knihu Lidé v pralese a ta mě naorientovala na Afriku i na medicínu. Za tím ideálem jsem pak šel. Absolvoval jsem týdenní kurz tropické medicíny a pak jsem vyjel přes Trnavskou univerzitu, která v Súdánu zřizovala nemocnici. Jih a sever Súdánu spolu válčí v podstatě od získání nezávislosti v roce 1956. Na severu jsou pouště a pyramidy a Arabové, tedy muslimové. Na jihu jsou přítoky Bílého Nilu, tedy bažiny a pralesy, a žije tam např. nejtmavší a nejvyšší národ planety, kmen Dinků. Z náboženství převládá animismus. Arabové se svou psanou kulturou od pradávna pohlíželi na jih s despektem jako na zdroj otroků a levné pracovní síly. Dnes je jižní Súdán zhroucený stát, po čtyřiceti letech bojů tam nejsou silnice, mosty ani železnice. I biskupství má v keňském Nairobi. Tam jsem také od vojáka SPLA (Sudanese People Liberation Army) dostal papír, že můžu vstoupit na území jižního Súdánu. Samozřejmě, že jsem s tímto povolením nesměl padnout do rukou vojákům Severu.
Problém Súdánu je tedy i částečně náboženský?
Já mám zkušenost hlavně z Keni, kde jsem jakožto lékař ve venkovských nemocnicích pochopil, že Afričané sami sebe vnímají především jako příslušníky kmene. Například jedna černoška, která si vzala Američana, mi říkala: „Naši to doma vzali snáz, než kdybych si vzala příslušníka jiného kmene.“ Různé kmeny mají velmi odlišné kulturní zkušenosti a pozadí – některé například žijí u jezera, jiné s dobytkem. To se promítá i do súdánského konfliktu. Keňa ale je na rozdíl od Súdánu kulturně velmi bohatá země.
Jaká byla v Africe vaše lékařská specializace?
Africký lékař do toho musí umět říznout, musí být především chirurg, ale i internista, gynekolog, porodník... všechno dohromady.
A jak vypadala nemocnice?
Měli jsme kontejner, v němž byly schované cenné věci, např. fošny dovezené z Ugandy. Elektřinu jsme měli jen ze slunečních kolektorů, na svícení. Na nafouknutí operačního sálu jsme měli generátor. Nemocnici tvořilo 4 nebo 5 domků: střechy, zdi, postel, židle. Veškerý zdravotnický materiál včetně vyšetřovacích stolů byl ze Slovenska a Keni. Zajímavá byla například pěkná velká lednička – na petrolej. Život v Africe je fyzicky dost namáhavý. Když se chcete sprchovat, musíte naložit barely na kolečko a jet ke studni, tam strpět posměch žen a dětí (muži totiž pro vodu nechodí), a když vodu dovezete zpět, musíte ji ještě vynosit po žebříku nahoru. Na pití je ji třeba 20 minut převařit, ale to bychom spotřebovali moc plynu, tak jsme ji jen uváděli do varu a pak filtrovali. Podobně i když jsme chtěli sterilizátor, museli jsme nejdřív vyvalit generátor z úkrytu (přes noc by nám ho jinak někdo ukradl), a pak vše pustit.
A co další vybavení?
Rentgeny jsme neměli a dýchací přístroj se mi nepodařilo zprovoznit. Ale léky stačily, dobře léčit se dá i se základním spektrem. Nebyly sice mnohé diagnostické pomůcky, ale tam lidé většinou přicházejí v takovém stádiu nemoci, že stanovení diagnózy nebylo těžké. A protože nejsou vystaveni lékům, většinou na ně dobře reagují.
Říkáte, že Súdán byla mnohem tíživější zkušenost než Keňa...
Lidi, co utekli před válkou, byli zlomení, bez naděje, sami nevěděli, na co čekají. I oblečení byli nemožně, v hadrech z Evropy či Ameriky. Muži klidně měli růžovou háčkovanou halenku nebo pyžamo... To na mě působilo depresivně (podobně jako doma práce s bezdomovci na záchrance, kteří pak nepřijdou na kontrolu). Depresivní byl ten nedostatek kultury, např. i špinavé spodní prádlo u žen s gynekologickými problémy. Neviděl jsem tam úplně vyhladovělé, vyzáblé lidi. Byla tam ale např. skupina slepců, kteří chodili po vesnici (asi desetitisícové) a zpívali, aby si vydělali. Chodili ve vláčcích a drželi se za klacíky... Na mši v neděli bývalo tak dvě stě lidí, asi deset mělo lepru a deset bylo slepých. Lepra je ostatně známka absolutní chudoby, jinak je všude léčená. Nebo například skoro všichni chodili ozbrojení – samopalem, lukem a šípy, oštěpy, nebo alespoň klackem. Policejní stanice v jižním Súdánu byl nějaký významnější strom, pod kterým na židličce seděl policajt. Kolem něj byl kameny vyhrazený prostor 10 x 10 m, do něhož se nesmělo, to by byla urážka.
Trpí tam lidé nějakými civilizačními chorobami? Nebo HIV/AIDS?
Jejich civilizační chorobou je válka. A AIDS se u nich nerozvine tak, jak to známe od nás. Dřív zemřou na TBC či průjem, zkrátka jinou infekční chorobu. Dám spíš příklad běžné choroby, jakou je angína. U nás dostanete penicilín, jdete na odběr a zkontroluje se, jestli není vysoká sedimentace, což by mohlo znamenat postižení ledvin a srdce revmatismem. Tam nic z toho není a výsledkem jsou např. chlopenní vady. Strašný zabiják je i malárie, stačí jediný komár...
A co tradiční medicína?
Většina dětí, která přišla k nám do nemocnice, nesla známky tradičního léčení – skarifikace (škrabání kůže nad místem, kde domněle sídlí nemoc) a vtírání medikamentů do kůže. Nejdřív tedy byly u šamana. Také před naší nemocnicí bylo zdravotní středisko, které si může otevřít zdravotní sestra s diplomem a kde zdravotníci denně ošetřili 150–200 pacientů. Jen ty, kteří byli nad jejich síly, posílali k nám.
Co se vám čistě osobně v Africe líbilo či nelíbilo?
V Súdánu se mi nelíbilo skoro nic. Ale v Keni jsem měl moc rád počasí, západy slunce, vzduch tam krásně voní... Všechno, půda i lidi, tam voní jinak a mně moc příjemně.
Víkend za humny
Salón republiky pro pěší i cyklisty
Tereza Štréglová
Už jste navštívili město na soutoku Labe a Orlice? Možná je na čase to změnit. Východočeský Hradec Králové si už za první republiky vysloužil označení Salón republiky a ze své noblesy za téměř sto let rozhodně nic neztratil.
Jednou z jeho největších chloub je historické jádro, kde se nachází většina architektonických památek různých historických slohů. Na Velkém náměstí vás určitě zaujme kostel sv. Ducha ze 14. století se 40 metrů vysokou dvojicí věží, založený Eliškou Rejčkou a připomínající časy, kdy byl Hradec věnným městem českých královen. Spolu s Duchem náměstí vévodí renesanční zvonice Bílá věž z let 1573-89 s druhým největším zvonem v republice Augustinem, vysoká 72 metrů, z jejíž vyhlídky uvidíte město jako na dlani. Uprostřed náměstí stojí barokní mariánské sousoší a cestou k přilehlému Malému náměstí minete areál bývalé jezuitské koleje z let 1671-1710, monumentální kostel Nanebevzetí P. Marie a Galerii Moderního umění.
Velké i Malé náměstí jsou lemované měšťanskými renesančními domky s loubím a spolu s přilehlými uličkami nabízejí velké množství hospůdek, kaváren a restaurací, kde se v klidu během občerstvování budete moci kochat výhledy na zmíněné i nezmíněné památky a vychutnávat atmosféru města. Doporučit můžu proslulou hospůdku u Knihomola nebo bar Cuba Libre. Co se kulturního vyžití týče, nabízí Staré město kromě Galerie moderního umění také jazzový klub Satchmo a Klicperovo divadlo.
Do Hradce plavky s sebou
Když vás město omrzí, je pro procházku jako stvořené nedaleké Eliščino nábřeží podél řeky Labe. Hned zkraje turisty i domácí ohromí majestátní budova Kotěrova secesního Muzea východních Čech. Za návštěvu však stojí také například městské lázně spolu s aquaparkem, kde se každý může dosyta vydovádět na spoustě vodních atrakcí včetně vlnobití a tobogánu (takže do Hradce plavky s sebou!).
Po Labi se můžete projet i unikátním kolesovým parníčkem, nástupní místo je u obrovské kotvící lodi Čechie, bývalé restaurace. Druhým směrem po proudu řeky potom přijdete do Jiráskových sadů, parku ležícím na soutoku Labe a Orlice, kde stojí zbytky opevnění i malebný dřevěný kostelík Sv. Mikuláše.
Pokud chcete uspořádat výlet na kole, Hradec Králové je ideální destinací. Kromě množství kvalitních cyklostezek křižující město je možné vyrazit na vyjížďku do okolních lesů v okolí městské čtvrti Nový Hradec Králové. Zde láká návštěvníky k návštěvě hradecká Hvězdárna a planetárium s bohatým doprovodným programem včetně pozorování Slunce nebo večerního pozorování noční oblohy. Nechte se nalákat taky :-)
Další akce, kvůli kterým se vyplatí město královen navštívit:
-královéhradecká Muzejní noc (29.5.)
-mezinárodní divadelní festival Divadla evropských regionů (21. – 30. 6.)
-rockový festival Rock for people (4.-6.7.)
- hiphopový festival Hip Hop Kemp (20.- 22. 8.)
- Slavnosti královny Elišky - oslavy výročí první dochované písemné zmínky o Hradci Králové jako o městě v r.1225 (5.-6.9)
- největší přehlídka autodopravců v ČR Truckfest (11.- 13.9.)
-festival velkých malých divadel na zahájení divadelní sezóny (28. 9. - 28. 10)
-jedinečný jazzový festival Jazz Goes To Town (počátkem října)
Jednou z jeho největších chloub je historické jádro, kde se nachází většina architektonických památek různých historických slohů. Na Velkém náměstí vás určitě zaujme kostel sv. Ducha ze 14. století se 40 metrů vysokou dvojicí věží, založený Eliškou Rejčkou a připomínající časy, kdy byl Hradec věnným městem českých královen. Spolu s Duchem náměstí vévodí renesanční zvonice Bílá věž z let 1573-89 s druhým největším zvonem v republice Augustinem, vysoká 72 metrů, z jejíž vyhlídky uvidíte město jako na dlani. Uprostřed náměstí stojí barokní mariánské sousoší a cestou k přilehlému Malému náměstí minete areál bývalé jezuitské koleje z let 1671-1710, monumentální kostel Nanebevzetí P. Marie a Galerii Moderního umění.
Velké i Malé náměstí jsou lemované měšťanskými renesančními domky s loubím a spolu s přilehlými uličkami nabízejí velké množství hospůdek, kaváren a restaurací, kde se v klidu během občerstvování budete moci kochat výhledy na zmíněné i nezmíněné památky a vychutnávat atmosféru města. Doporučit můžu proslulou hospůdku u Knihomola nebo bar Cuba Libre. Co se kulturního vyžití týče, nabízí Staré město kromě Galerie moderního umění také jazzový klub Satchmo a Klicperovo divadlo.
Do Hradce plavky s sebou
Když vás město omrzí, je pro procházku jako stvořené nedaleké Eliščino nábřeží podél řeky Labe. Hned zkraje turisty i domácí ohromí majestátní budova Kotěrova secesního Muzea východních Čech. Za návštěvu však stojí také například městské lázně spolu s aquaparkem, kde se každý může dosyta vydovádět na spoustě vodních atrakcí včetně vlnobití a tobogánu (takže do Hradce plavky s sebou!).
Po Labi se můžete projet i unikátním kolesovým parníčkem, nástupní místo je u obrovské kotvící lodi Čechie, bývalé restaurace. Druhým směrem po proudu řeky potom přijdete do Jiráskových sadů, parku ležícím na soutoku Labe a Orlice, kde stojí zbytky opevnění i malebný dřevěný kostelík Sv. Mikuláše.
Pokud chcete uspořádat výlet na kole, Hradec Králové je ideální destinací. Kromě množství kvalitních cyklostezek křižující město je možné vyrazit na vyjížďku do okolních lesů v okolí městské čtvrti Nový Hradec Králové. Zde láká návštěvníky k návštěvě hradecká Hvězdárna a planetárium s bohatým doprovodným programem včetně pozorování Slunce nebo večerního pozorování noční oblohy. Nechte se nalákat taky :-)
Další akce, kvůli kterým se vyplatí město královen navštívit:
-královéhradecká Muzejní noc (29.5.)
-mezinárodní divadelní festival Divadla evropských regionů (21. – 30. 6.)
-rockový festival Rock for people (4.-6.7.)
- hiphopový festival Hip Hop Kemp (20.- 22. 8.)
- Slavnosti královny Elišky - oslavy výročí první dochované písemné zmínky o Hradci Králové jako o městě v r.1225 (5.-6.9)
- největší přehlídka autodopravců v ČR Truckfest (11.- 13.9.)
-festival velkých malých divadel na zahájení divadelní sezóny (28. 9. - 28. 10)
-jedinečný jazzový festival Jazz Goes To Town (počátkem října)
Recenze
Předčítač
Miroslava Fůrová
Podle předlohy německého autora Bernharda Schlinka natočil britský režisér Stephen Daldry, v hl. rolích David Kross a Kate Winsletová.
Název filmu napovídá, že v ději má důležitou roli nějaký text, jde konkrétně o knihy, které Hanně předčítá, mezi jejich milováním, student Michael. Z části záhadný příběh, který se odehrává převážně v Německu, a který je vyprávěný ve střídajících se časových sekvencích, tu jsme v letech současných, tu zase v 50., 60., dělí na dvě hlavní části Hannin náhlý odchod a pro Michaela šokující opětovné setkání s ní.
Film je nejen o lásce a zranění skrze ní způsobené, je také o další vině a dvojím svědomí – o vině členů SS a následně o pocitech viny německé poválečné generace. Je o jednoznačně odmítavém postoji k nacismu, o krutosti a ztrátě vyšších citů jeho představitelů, ale zároveň je to příběh o hlubokém vztahu dvou osob, kterým zůstane společné jen ono předčítání a tajemství, které je pro Hannu větší hanbou než její postoje za války.
K vyznění samotného příběhu přispívá také jeho filmařsky úsporné ztvárnění. Ne každý oscarový film vyvolá tak silný dojem.
Název filmu napovídá, že v ději má důležitou roli nějaký text, jde konkrétně o knihy, které Hanně předčítá, mezi jejich milováním, student Michael. Z části záhadný příběh, který se odehrává převážně v Německu, a který je vyprávěný ve střídajících se časových sekvencích, tu jsme v letech současných, tu zase v 50., 60., dělí na dvě hlavní části Hannin náhlý odchod a pro Michaela šokující opětovné setkání s ní.
Film je nejen o lásce a zranění skrze ní způsobené, je také o další vině a dvojím svědomí – o vině členů SS a následně o pocitech viny německé poválečné generace. Je o jednoznačně odmítavém postoji k nacismu, o krutosti a ztrátě vyšších citů jeho představitelů, ale zároveň je to příběh o hlubokém vztahu dvou osob, kterým zůstane společné jen ono předčítání a tajemství, které je pro Hannu větší hanbou než její postoje za války.
K vyznění samotného příběhu přispívá také jeho filmařsky úsporné ztvárnění. Ne každý oscarový film vyvolá tak silný dojem.
Recenze
Jimramov podvacáté!
Ester Hubená
Na Jimramově bylo Otevřeno i letos o víkendu 28. - 30. srpna 2009. Navíc to byl ročník jubilejní dvacátý – a to se přece musí náležitě oslavit! Jimramov není jen festivalem hudby, ale také festivalem setkání. Ne že byste museli znát všechny účastníky (vždyť již na pohled se zde potkávají lidé z různých společenství), ale máte šanci potkat a pozdravit někoho známého, koho jste již dlouho neviděli. Možná proto je v Bludníku vždycky tak útulno, a letos i docela těsno. Program festivalu se točil okolo kapel a hudebníků, kteří ho provázejí již od jeho začátků. Na své si přišli milovníci folkových písničkářů (Marcel Kříž, Tomáš Najbrt, Sváťa Karásek), bigbítové klasiky (Českej chleba, Jericho) nebo bluesových a jazzových rytmů (Jan Spálený & ASPM, -123 min). Po hudební pauze se také s úspěchem představily kapely Traband a Rezavá klec. Málokdo na festivalu vydrží tento nekončící hudební maraton, a tak si každý rok můžete zajít do irského stanu na kávu, posedět při čaji v čajovně nebo zahnat hlad topinkou z občerstvení. K Jimramovu patří také promítání filmů – letos to byla televizí mnohokrát reprízovaná Perníková věž a výborná komedie ze šedesátých let Já, truchlivý Bůh. V sobotu ráno jsme se na festivalu probudili do vytrvalého deště, který však po poledni naštěstí ustal, a tak program nebyl narušen. Nedělní slunečné ráno nás pak mile překvapilo a doprovodilo do kostela na bohoslužby a hudební tečku jimramovského festivalu - vynikající pěvecký sbor Vocatus. A tak rozloučili jsme se akusticky a tiše, tak jak se sluší, když příští rok shledáme se opět...
Recenze
Prověřená fakulta
Olcha Richterová
Jestli už toho o komunismu nevíme až moc? Před čtením téhle knížky jsem si nafoukaně myslela, že mám představu, jak normalizační režim (1969–1989), kterým se Prověřená fakulta analyzující materiály z archivů KSČ na FF UK zabývá, fungoval, a že si tím prvním svazkem edice dokumentů jen tak prolistuju. Zápisy ze schůzí, posudky, či dodatky k životopisům mě ale nečekaně strhly.
Ano, u mnoha mechanismů jsem tušila, že „takhle nějak to asi tehdy muselo být“, ale je něco úplně jiného najednou číst v první části knihy přesný popis toho, jak náhodně a neférově probíhaly třeba přijímací zkoušky (viz rozhovor Pionýrky zkoumání komunismu v Bratrstvu 05/2009). Každá ze tří částí knihy je uvedená odbornou studií, za níž následují dokumenty. Ve druhé části zaměřené na stranická hodnocení mě zaskočilo, co vše se v pravidelně vypracovávaných posudcích zohledňovalo – politická vyspělost a třídní uvědomělost pracovníka, ale také charakterové vlastnosti a zdravotní a psychická způsobilost. A toho času, který tehdy studenti i učitelé trávili psaním posudků na druhé i sebe nebo na všelijakých povinných schůzích a akcích! Mrazivě mě pobavila například formule užívaná pro odborně schopné, ale jinak závadné „živly“: „má sklon k přeceňování vlastní práce a vlastního významu“. Poslední část je věnována běžnému průběhu „běžného“ akademického roku 1976/77.
Prověřená fakulta mě vyvedla z omylu, že bych po přečtení pár knížek mohla porozumět normalizaci. Zároveň je z ní ale patrné, že i ti, kteří v normalizaci žili, často mnoho souvislostí neviděli a ani vidět nemohli. Na příkladu jedné instituce se ukazuje, jak komplexní bylo působení tehdejšího režimu.
Ano, u mnoha mechanismů jsem tušila, že „takhle nějak to asi tehdy muselo být“, ale je něco úplně jiného najednou číst v první části knihy přesný popis toho, jak náhodně a neférově probíhaly třeba přijímací zkoušky (viz rozhovor Pionýrky zkoumání komunismu v Bratrstvu 05/2009). Každá ze tří částí knihy je uvedená odbornou studií, za níž následují dokumenty. Ve druhé části zaměřené na stranická hodnocení mě zaskočilo, co vše se v pravidelně vypracovávaných posudcích zohledňovalo – politická vyspělost a třídní uvědomělost pracovníka, ale také charakterové vlastnosti a zdravotní a psychická způsobilost. A toho času, který tehdy studenti i učitelé trávili psaním posudků na druhé i sebe nebo na všelijakých povinných schůzích a akcích! Mrazivě mě pobavila například formule užívaná pro odborně schopné, ale jinak závadné „živly“: „má sklon k přeceňování vlastní práce a vlastního významu“. Poslední část je věnována běžnému průběhu „běžného“ akademického roku 1976/77.
Prověřená fakulta mě vyvedla z omylu, že bych po přečtení pár knížek mohla porozumět normalizaci. Zároveň je z ní ale patrné, že i ti, kteří v normalizaci žili, často mnoho souvislostí neviděli a ani vidět nemohli. Na příkladu jedné instituce se ukazuje, jak komplexní bylo působení tehdejšího režimu.
|
|
|
|
|
|