archiv
OBSAH:
Kam zajít...
Skrytá tajemství lásky
Brýle pokory
Rozhodli jsme se zůstat
Farář & sbor
Cizina jako domov? aneb Diakonie pracuje s migranty
Kdepak asi máme Jana z Husi?
Prostě si lehnout
DEN NORSKE KIRKE – Norská církev
První krok...
Vstávej, semínko...
Na chvíli svobodní
Sputnik, má láska
Youth groups
Všimli jsme si
Exercicie v ignaciánské tradici
INFORMATORIUM 3
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Kam zajít...
Marie Medková
"Chodit, či nechodit?" I když se nám otázka nelíbí, i když nás rozčiluje, i když nám přijde irelevantní(neboli bezvýznamná). Přesto na ni nevědomky dáváme odpověď.
Proč zůstávat u nevědomí? Zeptejte se sami sebe, proč chodíte/nechodíte - v neděli do kostela, na mládež, učit do nedělky, na biblickou, s farářem do domova důchodců,... Zeptejte se svých rodičů a prarodičů, proč chodí do sboru oni.
Za čím přicházíš? Za dobrou zprávou, která proměňuje život; za posilou; za společnou modlitbou - zpívanou a mluvenou; za společenstvím s příchutí Božího království; za výkladem? Za něčím úplně jiným?
Co jako sbor tvoříte? Jaké je tvoje místo ve sboru? Jakým směrem tu působíš a kde se zapojuješ? Co ti tu vyhovuje? Co by bylo dobré změnit? Co můžeš a chceš změnit ty sám/a?
Přeju příjemné zamyšlení naplněné čerstvým vanutím Ducha, který přináší dobré nápady a nové podněty.
Proč zůstávat u nevědomí? Zeptejte se sami sebe, proč chodíte/nechodíte - v neděli do kostela, na mládež, učit do nedělky, na biblickou, s farářem do domova důchodců,... Zeptejte se svých rodičů a prarodičů, proč chodí do sboru oni.
Za čím přicházíš? Za dobrou zprávou, která proměňuje život; za posilou; za společnou modlitbou - zpívanou a mluvenou; za společenstvím s příchutí Božího království; za výkladem? Za něčím úplně jiným?
Co jako sbor tvoříte? Jaké je tvoje místo ve sboru? Jakým směrem tu působíš a kde se zapojuješ? Co ti tu vyhovuje? Co by bylo dobré změnit? Co můžeš a chceš změnit ty sám/a?
Přeju příjemné zamyšlení naplněné čerstvým vanutím Ducha, který přináší dobré nápady a nové podněty.
Píseň písní
Skrytá tajemství lásky
Tomáš Matějovský
Píseň písní 6.1-12
Milý odešel a dívka je sama. Věrné družky se strachují o jejich vztah a nabízejí pomoc. Ale dívka ví, že milý není ztracený. Nikam před ní neutekl, neodešel za lepší ani neunikl před zodpovědností. Nejsou spolu, ale zůstávají láskou spojeni a ví o sobě. Milý odešel do zahrady k záhonu balzámovému, aby trhal lilie a pásl. Přirovnání milého k zahradníkovi a pastýři odkazuje na vzorový a v Izraeli vysoce ceněný ideál člověka - správce země (Gn 1, 26 a 28) a pastýře. Strážce stáda a země má tvrdou práci: střeží stádo, brání ho proti šelmám, vyhledává mu klidné a bezpečné pastviny s dostatkem potravy; pečuje o zemi a chrání ji. Pastýř (Ž 23, J 10) je vzorem dobrého manžela, ochránce rodiny a současně je věrný Boží služebník. Někdy je „dobrý pastýř“ obrazem Pána Boha nebo Ježíše.
Nyní promlouvá milý: dívku přirovnává ke dvěma městům: k Jeruzalému a Tirse. Dnes by to asi většinu dívek přivedlo do rozpaků. Ale tehdy to nebylo nic mimořádného. Jeruzalém bylo hlavní město Judského království. V Bibli je přirovnáváno k žádoucí a krásné nevěstě (Pl 2:15; Zj 21,2). Ve slovu Jeruzalém můžeme zaslechnout hebrejské slovo „šalóm“ (pokoj). Druhé město, Tirsa (1 Kr 14,17), bylo 50 let hlavní město severní říše. Možná se jedná o dnešní zříceninu na pahorku Tell el-Fára nedaleko dnešního místa Nablus. Slovo „tirsa“ znamená půvab. Přirovnání milé k těmto dvěma městům oslavuje její pokoj a půvab. Zároveň odkazuje ke všemu dobrému, co dává Země zaslíbená.
Překvapivě milý ve svém chvalozpěvu označí dívku za „strašnou“. Milá je jako vojsko připravené k boji, které čeká v plné zbroji pod praporci na povel k útoku. Nenechme se zmást! Strašná není dívka. Není to ošklivka nebo příšera. Ale strach vzbuzuje její odhodlání, sílu a moc, s kterou je připravena jít do boje za svoji lásku. To je vidět na jejích očích. Jediným pohledem lásku vyznává, vyhlíží ji, obdivně vzhlíží k milému a vpíjí se do jeho tělesných půvabů. Jediný pohled stačí, aby milý podlehl a upadl do zajetí své milované a její lásky. Musí očekávat děsivý útok pod praporcem lásky, který ho ochromí a podobně jako uhranutí ho navždy změní. Milá je připravena ze všech svých sil bojovat o svoji lásku a svého milého.
Je čas vychválit dívku! Je nejlepší mezi ženami! Na ni nikdo nemá! Šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu (celý harém) nemůže soutěžit s jejími přednostmi. Zkrátka je jedinečná a pro milého jediná, čistá a krásná jako Jitřenka, Luna a Slunce. Nebeská tělesa byla v pohanských kultech oslavována jako božské bytosti. Ale Bible v nich vidí Boží dílo a dar člověku (Gn 1, 14 – 18). I láska je takovým darem.
Sestup milého do zahrady plné ořešáků, vinné révy a granátových stromů (symboly lásky) je obraz přijetí společenství proměněného láskou. V něm se otevírají netušená tajemství podobná jízdě v Amínádíbově vozu. Toto jméno se v Bibli vyskytuje na několika místech (Ex 6,23; Nu 1,7; Rt 4,19n; 1Pa 2,10; Mt 1,4; L 3,33). Nevíme, zda se tu píše o konkrétní postavě, nebo je zde jméno zmíněno pro svůj význam: „vznešený člověk“. Jisté je, že láska, kterou milý s milou společně objevují, je plná pozornosti a jemnosti i obrovské síly a dravosti; otevírá skrytá tajemství, aby oběma dodala vznešenosti vážených lidí.
Milý odešel a dívka je sama. Věrné družky se strachují o jejich vztah a nabízejí pomoc. Ale dívka ví, že milý není ztracený. Nikam před ní neutekl, neodešel za lepší ani neunikl před zodpovědností. Nejsou spolu, ale zůstávají láskou spojeni a ví o sobě. Milý odešel do zahrady k záhonu balzámovému, aby trhal lilie a pásl. Přirovnání milého k zahradníkovi a pastýři odkazuje na vzorový a v Izraeli vysoce ceněný ideál člověka - správce země (Gn 1, 26 a 28) a pastýře. Strážce stáda a země má tvrdou práci: střeží stádo, brání ho proti šelmám, vyhledává mu klidné a bezpečné pastviny s dostatkem potravy; pečuje o zemi a chrání ji. Pastýř (Ž 23, J 10) je vzorem dobrého manžela, ochránce rodiny a současně je věrný Boží služebník. Někdy je „dobrý pastýř“ obrazem Pána Boha nebo Ježíše.
Nyní promlouvá milý: dívku přirovnává ke dvěma městům: k Jeruzalému a Tirse. Dnes by to asi většinu dívek přivedlo do rozpaků. Ale tehdy to nebylo nic mimořádného. Jeruzalém bylo hlavní město Judského království. V Bibli je přirovnáváno k žádoucí a krásné nevěstě (Pl 2:15; Zj 21,2). Ve slovu Jeruzalém můžeme zaslechnout hebrejské slovo „šalóm“ (pokoj). Druhé město, Tirsa (1 Kr 14,17), bylo 50 let hlavní město severní říše. Možná se jedná o dnešní zříceninu na pahorku Tell el-Fára nedaleko dnešního místa Nablus. Slovo „tirsa“ znamená půvab. Přirovnání milé k těmto dvěma městům oslavuje její pokoj a půvab. Zároveň odkazuje ke všemu dobrému, co dává Země zaslíbená.
Překvapivě milý ve svém chvalozpěvu označí dívku za „strašnou“. Milá je jako vojsko připravené k boji, které čeká v plné zbroji pod praporci na povel k útoku. Nenechme se zmást! Strašná není dívka. Není to ošklivka nebo příšera. Ale strach vzbuzuje její odhodlání, sílu a moc, s kterou je připravena jít do boje za svoji lásku. To je vidět na jejích očích. Jediným pohledem lásku vyznává, vyhlíží ji, obdivně vzhlíží k milému a vpíjí se do jeho tělesných půvabů. Jediný pohled stačí, aby milý podlehl a upadl do zajetí své milované a její lásky. Musí očekávat děsivý útok pod praporcem lásky, který ho ochromí a podobně jako uhranutí ho navždy změní. Milá je připravena ze všech svých sil bojovat o svoji lásku a svého milého.
Je čas vychválit dívku! Je nejlepší mezi ženami! Na ni nikdo nemá! Šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu (celý harém) nemůže soutěžit s jejími přednostmi. Zkrátka je jedinečná a pro milého jediná, čistá a krásná jako Jitřenka, Luna a Slunce. Nebeská tělesa byla v pohanských kultech oslavována jako božské bytosti. Ale Bible v nich vidí Boží dílo a dar člověku (Gn 1, 14 – 18). I láska je takovým darem.
Sestup milého do zahrady plné ořešáků, vinné révy a granátových stromů (symboly lásky) je obraz přijetí společenství proměněného láskou. V něm se otevírají netušená tajemství podobná jízdě v Amínádíbově vozu. Toto jméno se v Bibli vyskytuje na několika místech (Ex 6,23; Nu 1,7; Rt 4,19n; 1Pa 2,10; Mt 1,4; L 3,33). Nevíme, zda se tu píše o konkrétní postavě, nebo je zde jméno zmíněno pro svůj význam: „vznešený člověk“. Jisté je, že láska, kterou milý s milou společně objevují, je plná pozornosti a jemnosti i obrovské síly a dravosti; otevírá skrytá tajemství, aby oběma dodala vznešenosti vážených lidí.
Téma
Brýle pokory
Marta Sedláčková
Bůh nás povolal jako jednotlivce, jako individuality, ale ne jako individualisty. Povolal nás ke společenství. Bůh má prostě rád společnost. Od stvoření přes izraelský lid, učedníky kolem Ježíše až po církev dnešních dní: Bůh má rád, když jsme spolu. Skrze setkání s ostatními lidmi se setkáváme s Bohem, můžeme zaslechnout jeho vůli, můžeme růst. Ve shromáždění církve, kde se káže, modlíme se a chválíme Boha, kde se vysluhuje večeře Páně, můžeme být usměrněni, povzbuzeni, napomenuti. Když se setkáváme s druhými, děláme první krůčky ve škole lásky k bližnímu. Účast na shromáždění je prostě zásadní a vnitřní součástí křesťanské víry. Číst v Bibli si můžeme sami nebo se skupinkou vrstevníků, ale nedělní shromáždění nám otvírá ještě pestřejší vzorek sester a bratří, se kterými máme tvořit společenství a které nám Bůh posílá, abychom je měli rádi, učili se od nich a sloužili jim, abychom společně slyšeli evangelium a zažívali milost.
Za svoji víru jsme osobně odpovědní. Nikdo nemůže uvěřit za nás, za nás z víry žít. Pokud tedy věříme a věřit chceme, budeme hledat cesty jak se účastnit setkání. V našem životě působí mnoho sil, některé nás do společenství přitahují, jiné působí odstředivě, někdy až odpudivě. Občas máme dojem, že takové negativní síly vycházejí ze samotného společenství sboru. Na tom něco může být. Na nás ovšem je, jak se k tomu postavíme. Dospělý křesťan (a dospělost nemusí začínat až v 18 letech nebo teprve s pořádnou výplatou) se neodvolává stále na ostatní. Možná znáte ze svého okolí člověka, za jehož veškeré problémy může např. nemilující matka. Uznáváte, že na jeho neradostných zážitcích něco je – ale s tím problémem je přece třeba něco dělat, ne jen tím vše omlouvat. Podobně je to s naší účastí ve sborovém společenství. Problémy, nesympatie, rozpory, nesouhlas, to vše nás může potkat. Není to ovšem důvod, proč bychom měli zůstávat v neděli doma.
Z těchto dvou východisek plyne ještě třetí věc, podstatná pro naše uvažování. Jako věřící a odpovědní lidé přestáváme být „návštěvníky“ bohoslužeb – my jsme tu přeci doma! To znamená, že také já, jednotlivec přicházející do kostela, mám odpovědnost za sbor, jeho faráře, staršovstvo, atmosféru, spiritualitu. Obrací to naši obvyklou perspektivu, která nám poťouchle říká, že ti ostatní jsou odpovědni za to, co ve sboru prožíváme. Naším úkolem nebude pravděpodobně vyřešit letité problémy sboru, ale svým odpovědným přístupem můžeme změnit leccos. Jestliže se několik členů mládeže začne pravidelně účastnit nedělního shromáždění, starší dámy budou s potěšením zpívat s kytarou a s bicími, protože vědí, kdo má právě v této muzice zalíbení. Pokud se rozhodnu, že budu platit salár každý měsíc, mohu na svém příkladu ukázat, že z malých příjmů se dá darovat slušná částka. Když své výhrady budu sdělovat těm, koho se týkají (např. faráři), nebudu se podílet na pomluvách a mohu pomoci rozptýlit nejistou a nelaskavou atmosféru, atd. Odpovědnost každého člena sboru přispívá k otevřenějšímu a radostnějšímu společenství. Vědomí, že církev, to jsme my, nám osobně asi bude někdy trochu komplikovat život (nebude všechno podle nás), budeme možná muset něco oželet, ale rozhodně nebudeme bezmocní.
Mám problém – konflikt se staršovstvem, nesouhlas s farářem, neexistující společenství, pro mě nepřijatelná zbožnost… Cesta do shromáždění se začne zdát být docela složitým úkolem. Jestliže se zamýšlíme nad tím, co přibalit v takovém případě na cestu, doporučovala bych se podívat na věc brýlemi pokory: Hledám pravdu, a nebo ji chci prostě mít? Jde mi o Ježíše Krista, nebo o mě? Zkouším se na problémy dívat i z druhé strany? Jak přispívám k atmosféře ve sboru? Pokora tady může mít podobný efekt jako dobré sluneční brýle – nejsem oslněn/a (sebou) a vidím zřetelněji. Mohu například uvidět to, co dobrého tu už je, a najít pro sebe něco výživného, i když to bude mít třeba jen velikost energetické tyčinky a ne oběda s polévkou.
Odpovědnost za život sboru a svou víru se ale někdy taky může projevit tím, že ze společenství odejdeme. Možná tato varianta zní poněkud tvrdě. Jestliže jsme ale vyčerpali své možnosti, či trpíme duchovní podvýživou a nikdo nám nemůže poskytnout stravu v pro nás stravitelné konzistenci, jestliže jsme naznali, že názorově nemůžeme jinak a neshodneme se s členy sboru, pak může být čestným řešením odejít. Ovšem nikoliv prostě opustit shromáždění a zůstat doma. Pak bychom měli veškeré úsilí věnovat tomu, abychom našli jiné společenství, jiný sbor, ve kterém se zabydlíme a budeme ho moci budovat. Kdo se narodil do evangelické rodiny, smí si vybrat pro svůj život jistě i jinou církev. Bez hořkosti a bez zbytečného posuzování, zda za to může sbor nebo jednotlivec. Nejsme ještě v Božím království, bez poskvrnky nebýváme ani my, ani naše společenství. To se právě ve společenství bratří a sester učíme docela zřetelně (a někdy i bolestně). Naštěstí je tu pořád ještě zvěst o milosti a odpuštění.
Za svoji víru jsme osobně odpovědní. Nikdo nemůže uvěřit za nás, za nás z víry žít. Pokud tedy věříme a věřit chceme, budeme hledat cesty jak se účastnit setkání. V našem životě působí mnoho sil, některé nás do společenství přitahují, jiné působí odstředivě, někdy až odpudivě. Občas máme dojem, že takové negativní síly vycházejí ze samotného společenství sboru. Na tom něco může být. Na nás ovšem je, jak se k tomu postavíme. Dospělý křesťan (a dospělost nemusí začínat až v 18 letech nebo teprve s pořádnou výplatou) se neodvolává stále na ostatní. Možná znáte ze svého okolí člověka, za jehož veškeré problémy může např. nemilující matka. Uznáváte, že na jeho neradostných zážitcích něco je – ale s tím problémem je přece třeba něco dělat, ne jen tím vše omlouvat. Podobně je to s naší účastí ve sborovém společenství. Problémy, nesympatie, rozpory, nesouhlas, to vše nás může potkat. Není to ovšem důvod, proč bychom měli zůstávat v neděli doma.
Z těchto dvou východisek plyne ještě třetí věc, podstatná pro naše uvažování. Jako věřící a odpovědní lidé přestáváme být „návštěvníky“ bohoslužeb – my jsme tu přeci doma! To znamená, že také já, jednotlivec přicházející do kostela, mám odpovědnost za sbor, jeho faráře, staršovstvo, atmosféru, spiritualitu. Obrací to naši obvyklou perspektivu, která nám poťouchle říká, že ti ostatní jsou odpovědni za to, co ve sboru prožíváme. Naším úkolem nebude pravděpodobně vyřešit letité problémy sboru, ale svým odpovědným přístupem můžeme změnit leccos. Jestliže se několik členů mládeže začne pravidelně účastnit nedělního shromáždění, starší dámy budou s potěšením zpívat s kytarou a s bicími, protože vědí, kdo má právě v této muzice zalíbení. Pokud se rozhodnu, že budu platit salár každý měsíc, mohu na svém příkladu ukázat, že z malých příjmů se dá darovat slušná částka. Když své výhrady budu sdělovat těm, koho se týkají (např. faráři), nebudu se podílet na pomluvách a mohu pomoci rozptýlit nejistou a nelaskavou atmosféru, atd. Odpovědnost každého člena sboru přispívá k otevřenějšímu a radostnějšímu společenství. Vědomí, že církev, to jsme my, nám osobně asi bude někdy trochu komplikovat život (nebude všechno podle nás), budeme možná muset něco oželet, ale rozhodně nebudeme bezmocní.
Mám problém – konflikt se staršovstvem, nesouhlas s farářem, neexistující společenství, pro mě nepřijatelná zbožnost… Cesta do shromáždění se začne zdát být docela složitým úkolem. Jestliže se zamýšlíme nad tím, co přibalit v takovém případě na cestu, doporučovala bych se podívat na věc brýlemi pokory: Hledám pravdu, a nebo ji chci prostě mít? Jde mi o Ježíše Krista, nebo o mě? Zkouším se na problémy dívat i z druhé strany? Jak přispívám k atmosféře ve sboru? Pokora tady může mít podobný efekt jako dobré sluneční brýle – nejsem oslněn/a (sebou) a vidím zřetelněji. Mohu například uvidět to, co dobrého tu už je, a najít pro sebe něco výživného, i když to bude mít třeba jen velikost energetické tyčinky a ne oběda s polévkou.
Odpovědnost za život sboru a svou víru se ale někdy taky může projevit tím, že ze společenství odejdeme. Možná tato varianta zní poněkud tvrdě. Jestliže jsme ale vyčerpali své možnosti, či trpíme duchovní podvýživou a nikdo nám nemůže poskytnout stravu v pro nás stravitelné konzistenci, jestliže jsme naznali, že názorově nemůžeme jinak a neshodneme se s členy sboru, pak může být čestným řešením odejít. Ovšem nikoliv prostě opustit shromáždění a zůstat doma. Pak bychom měli veškeré úsilí věnovat tomu, abychom našli jiné společenství, jiný sbor, ve kterém se zabydlíme a budeme ho moci budovat. Kdo se narodil do evangelické rodiny, smí si vybrat pro svůj život jistě i jinou církev. Bez hořkosti a bez zbytečného posuzování, zda za to může sbor nebo jednotlivec. Nejsme ještě v Božím království, bez poskvrnky nebýváme ani my, ani naše společenství. To se právě ve společenství bratří a sester učíme docela zřetelně (a někdy i bolestně). Naštěstí je tu pořád ještě zvěst o milosti a odpuštění.
Téma
Rozhodli jsme se zůstat
Pavel Bláha
Na mládež do menšího města v Přelouči nás chodilo zhruba 5-6 a pan farář. Konfirmovaní jsme byli najednou, takže jsme se poměrně dobře znali, ale mimo mládež jsme na jiné akce moc nejezdili. Kromě popovídání a čaje, který jsme si po mládeži dávali, jsme se ale asi na moc momentů netěšili a nijak se na jejím organizování nepodíleli.
Přes moji druhou sestru, Marušku, jsme zjistili, že je mládež i v Pardubicích a začali tam chodit a po nějaké době, kdy jsme chodili na obě mládeže, jsme se rozhodli zůstat v té pardubické. Bylo to jednoduché: v Pardubicích se hrály po mládeži hry (mikádo, nervy, pexeso apod.), v Přelouči ne, dalo se tam zpívat více písniček, ale hlavně nám asi v Pardubicích více seděl výklad biblických příběhů a zkrátka se nám tam lépe dýchalo.
Nebudu zastírat, že naše změna mládeže nebyla také kvůli panu farářovi. Každý farář je zkrátka jiný, jeden si více rozumí s dětmi, jiný s mládeží a další třeba se třicátníky. Nedá se říci, který farář je dobrý a který špatný, každému určitě sedí jiný typ faráře/farářky. Nechtěl bych tady nabádat k tomu, aby mládežníci odešli ze svých sborů do jiných, jen se chci podělit o tuhle zkušenost, že pokud se nám jinde na mládeži líbí, tak nás ani hodinové dojíždění nemůže odradit:)
Lepší, než vybírání místa a zjišťování, kde se nám líbí (jak se tomu děje např. v Praze či Brně), ale podle mě zůstává možnost si svoji mládež přetvořit k obrazu svému (abychom se tam cítili dobře) a nebo ještě lépe k obrazu Božímu (aby se mezi námi i Pán Bůh cítil dobře:)).
Přes moji druhou sestru, Marušku, jsme zjistili, že je mládež i v Pardubicích a začali tam chodit a po nějaké době, kdy jsme chodili na obě mládeže, jsme se rozhodli zůstat v té pardubické. Bylo to jednoduché: v Pardubicích se hrály po mládeži hry (mikádo, nervy, pexeso apod.), v Přelouči ne, dalo se tam zpívat více písniček, ale hlavně nám asi v Pardubicích více seděl výklad biblických příběhů a zkrátka se nám tam lépe dýchalo.
Nebudu zastírat, že naše změna mládeže nebyla také kvůli panu farářovi. Každý farář je zkrátka jiný, jeden si více rozumí s dětmi, jiný s mládeží a další třeba se třicátníky. Nedá se říci, který farář je dobrý a který špatný, každému určitě sedí jiný typ faráře/farářky. Nechtěl bych tady nabádat k tomu, aby mládežníci odešli ze svých sborů do jiných, jen se chci podělit o tuhle zkušenost, že pokud se nám jinde na mládeži líbí, tak nás ani hodinové dojíždění nemůže odradit:)
Lepší, než vybírání místa a zjišťování, kde se nám líbí (jak se tomu děje např. v Praze či Brně), ale podle mě zůstává možnost si svoji mládež přetvořit k obrazu svému (abychom se tam cítili dobře) a nebo ještě lépe k obrazu Božímu (aby se mezi námi i Pán Bůh cítil dobře:)).
Téma
Farář & sbor
členka mládeže
Každý máme asi zkušenost s očekáváním, spojeným s příchodem faráře na sbor. Otázkou zůstává, co vlastně čekám. Vždyť sbor, i když je celek, má v sobě zahrnuty všechny generace. Každá očekává, že nový farář splní to, co u toho „starého“ nenašli. Také já jsem se těšila na tu „velkou změnu“, když do našeho sboru měl přijít nový farář. Představovala jsem si člověka, který by uměl zaujmout děti a mládež, a zároveň by dokázal naslouchat starým lidem. Možná jsem taky myslela, že by to tam u nás „trochu rozhejbal“. Chtěla jsem člověka, ke kterému bych si vytvořila vztah důvěry.
Myslím si, že není v silách žádného faráře aby splnil všechna očekávání. Musí tak zákonitě dojít ke zklamání? Asi ano, pokud čekám jen splnění svých „současných potřeb“...
Není to ale trochu málo? Vždyť obsahem evangelického sboru je spolu žít. To znamená...spolu žít – farář se svým sborem a sbor se svým farářem. A to je možné jedině tehdy, pokud je mezi nimi důvěra. Schopnost faráře tvořit takové ovzduší důvěry, že se v něm “dobře dýchá“. Věřím, že to je ta cesta, kdy se pak podaří i věci, se kterými si on sám neví rady. Neumí to s dětmi? To nevadí - najdou se aktivní rodiče nebo mládež a ti si to vezmou na starost. Nezvládá pastorace? S pomocí jiných se i tohle zvládne. Očekávání důvěry je pro mě to nejhlavnější. Pokud ve vztahu není, je to horší než fakt, že farář nezvládá svoje povinnosti.
Nabízí se otázka co s tím? Jak důvěru znovu obnovit pokud mezi lidmi není? Jak přijmout fakt, že si farář stěžuje na sbor sotva se nastěhuje? Jak vytvářet společenství důvěry, kde je strach z faráře? V takové nedůvěře se nikomu nežije dobře a nakonec i on sám pocítí zklamání. Neboť také měl svá očekávání...
Asi jsou dvě možnosti jak se s touto situací vypořádat: rezignovat, nebo to nevzdat. Přimlouvám se za druhou variantu. O důvěru musíme neustále bojovat a nevzdat zápas o každého člověka, který ji potřebuje, ať je to člen sboru nebo farář.
Myslím si, že není v silách žádného faráře aby splnil všechna očekávání. Musí tak zákonitě dojít ke zklamání? Asi ano, pokud čekám jen splnění svých „současných potřeb“...
Není to ale trochu málo? Vždyť obsahem evangelického sboru je spolu žít. To znamená...spolu žít – farář se svým sborem a sbor se svým farářem. A to je možné jedině tehdy, pokud je mezi nimi důvěra. Schopnost faráře tvořit takové ovzduší důvěry, že se v něm “dobře dýchá“. Věřím, že to je ta cesta, kdy se pak podaří i věci, se kterými si on sám neví rady. Neumí to s dětmi? To nevadí - najdou se aktivní rodiče nebo mládež a ti si to vezmou na starost. Nezvládá pastorace? S pomocí jiných se i tohle zvládne. Očekávání důvěry je pro mě to nejhlavnější. Pokud ve vztahu není, je to horší než fakt, že farář nezvládá svoje povinnosti.
Nabízí se otázka co s tím? Jak důvěru znovu obnovit pokud mezi lidmi není? Jak přijmout fakt, že si farář stěžuje na sbor sotva se nastěhuje? Jak vytvářet společenství důvěry, kde je strach z faráře? V takové nedůvěře se nikomu nežije dobře a nakonec i on sám pocítí zklamání. Neboť také měl svá očekávání...
Asi jsou dvě možnosti jak se s touto situací vypořádat: rezignovat, nebo to nevzdat. Přimlouvám se za druhou variantu. O důvěru musíme neustále bojovat a nevzdat zápas o každého člověka, který ji potřebuje, ať je to člen sboru nebo farář.
Projekty Diakonie
Cizina jako domov? aneb Diakonie pracuje s migranty
Pavel Hanych
Žena a muž s ročním chlapečkem měli za sebou dramatický útěk z Barmy a pobyt v utečeneckém táboře v Malajsii. Přijeli s rozhodnutím začít šťastnější život u nás. Nutno říci, že se jim dostalo velké pomoci od státu i od místních úřadů. Když se však za úředníky zabouchly dveře jejich nového bytu, zůstali sami - neznalí řeči, kultury, přesídleni ze subtropické Barmy na listopadovou mrazivou Vysočinu.
Přece však bylo něco, co umožnilo navázat kontakt s okolím. Barmánci jsou křesťané. Lidé z místního evangelického sboru je pozvali do kostela. Na faru pak přijela ředitelka Barmského centra v Praze, která pomohla s překladem, aby se tak lidé mohli mladých manželů vyptat na vše, co je zajímalo,a povídat jim, jak se žije u nás.
Mladou maminku trápila samota, když je muž přes den v práci. Zjistilo se však, že ve stejném domě bydlí jiná mladá rodina ze sboru s několika dětmi. Maminky se začaly navštěvovat, chodily na procházky nebo společně vařily. Spolu s rodinou faráře se k nim přidali další lidé ze sboru. Pomáhají Barmáncům s orientací ve městě, doprovázejí je na úřady, zvou na návštěvy. Jeden člen sboru jim dokonce půjčil kus pozemku, aby mohli od jara „zahradničit“. Vedle materiální podpory, kterou sbor poskytuje, je právě nabídnuté přátelství a pozvání do společenství tou nejlepší cestou k tomu, aby se z barmských cizinců mohli stát našinci…
V Diakonii pracujeme s cizinci od roku 2001.Tehdy jsme se soustředili převážně na pomoc lidem v uprchlických táborech nebo spolupráci se sbory, které se o některou z rodin azylantů staraly. Postupně se měnila potřeba a způsoby pomoci těmto skupinám. Stoupl počet cizinců, kteří nežádají o azyl, ale chtějí u nás žít a pracovat. Museli jsme uvažovat, zda Diakonie může v této oblasti nabídnout něco víc, než nově vzniklé organizace s podobným záměrem. Toto „něco víc“ spatřujeme v možnosti opřít se o síť sborů ČCE. Znamená to výhodu kontaktů na téměř 250 míst po celé republice, kde lze nacházet potenciální spolupracovníky.
Toho Diakonie využívá od roku 2008 i v projektu Buď sousedem. Hledáme „nové sousedy“ cizincům, kteří žijí na různých místech ČR. Cílem je pomoci navázat dlouhodobější vztahy s lidmi v místě jejich nového bydliště. Díky spolupráci s místními lidmi působíme i v těch oblastech, kam již nedosahuje pomoc státu či nevládních organizací. Od zahájení projektu jsme spolupracovali s 23 rodinami či jednotlivci, s mnohými z nich zůstáváme v kontaktu.
Dalším místem pravidelné práce je Zařízení pro zajištění cizinců MVČR v Bělé pod Bezdězem, kde jsou zadržováni tzv. nelegální migranti. Tam každý týden vedeme šicí dílnu, kde se ženy (a někdy i muži) učí základům stříhání a šití. Mohou si tam ušít něco na sebe, vznikají tam tašky nebo polštáře, cizinci si přešívají oblečení, které dostávají od Charity. Takto užitečně stráveným časem a udržováním pracovních návyků pomáháme předcházet beznaději, která nezřídka podobné pobyty provází.
Kromě toho se snažíme přispět k lepší informovanosti ohledně života cizinců u nás a předcházet tak xenofobii a rasismu. Pořádáme besedy a přednášky na školách i ve sborech. Často se jich účastní i cizinci, kteří v dané oblasti žijí. Cizinci, kteří už tu nejsou tak docela cizí.
Alena Fendrychová, koordinátorka práce s cizinci
(redakční úprava Pavel Hanych)
Kontakt: fendrychova@diakoniecce.cz
Přece však bylo něco, co umožnilo navázat kontakt s okolím. Barmánci jsou křesťané. Lidé z místního evangelického sboru je pozvali do kostela. Na faru pak přijela ředitelka Barmského centra v Praze, která pomohla s překladem, aby se tak lidé mohli mladých manželů vyptat na vše, co je zajímalo,a povídat jim, jak se žije u nás.
Mladou maminku trápila samota, když je muž přes den v práci. Zjistilo se však, že ve stejném domě bydlí jiná mladá rodina ze sboru s několika dětmi. Maminky se začaly navštěvovat, chodily na procházky nebo společně vařily. Spolu s rodinou faráře se k nim přidali další lidé ze sboru. Pomáhají Barmáncům s orientací ve městě, doprovázejí je na úřady, zvou na návštěvy. Jeden člen sboru jim dokonce půjčil kus pozemku, aby mohli od jara „zahradničit“. Vedle materiální podpory, kterou sbor poskytuje, je právě nabídnuté přátelství a pozvání do společenství tou nejlepší cestou k tomu, aby se z barmských cizinců mohli stát našinci…
V Diakonii pracujeme s cizinci od roku 2001.Tehdy jsme se soustředili převážně na pomoc lidem v uprchlických táborech nebo spolupráci se sbory, které se o některou z rodin azylantů staraly. Postupně se měnila potřeba a způsoby pomoci těmto skupinám. Stoupl počet cizinců, kteří nežádají o azyl, ale chtějí u nás žít a pracovat. Museli jsme uvažovat, zda Diakonie může v této oblasti nabídnout něco víc, než nově vzniklé organizace s podobným záměrem. Toto „něco víc“ spatřujeme v možnosti opřít se o síť sborů ČCE. Znamená to výhodu kontaktů na téměř 250 míst po celé republice, kde lze nacházet potenciální spolupracovníky.
Toho Diakonie využívá od roku 2008 i v projektu Buď sousedem. Hledáme „nové sousedy“ cizincům, kteří žijí na různých místech ČR. Cílem je pomoci navázat dlouhodobější vztahy s lidmi v místě jejich nového bydliště. Díky spolupráci s místními lidmi působíme i v těch oblastech, kam již nedosahuje pomoc státu či nevládních organizací. Od zahájení projektu jsme spolupracovali s 23 rodinami či jednotlivci, s mnohými z nich zůstáváme v kontaktu.
Dalším místem pravidelné práce je Zařízení pro zajištění cizinců MVČR v Bělé pod Bezdězem, kde jsou zadržováni tzv. nelegální migranti. Tam každý týden vedeme šicí dílnu, kde se ženy (a někdy i muži) učí základům stříhání a šití. Mohou si tam ušít něco na sebe, vznikají tam tašky nebo polštáře, cizinci si přešívají oblečení, které dostávají od Charity. Takto užitečně stráveným časem a udržováním pracovních návyků pomáháme předcházet beznaději, která nezřídka podobné pobyty provází.
Kromě toho se snažíme přispět k lepší informovanosti ohledně života cizinců u nás a předcházet tak xenofobii a rasismu. Pořádáme besedy a přednášky na školách i ve sborech. Často se jich účastní i cizinci, kteří v dané oblasti žijí. Cizinci, kteří už tu nejsou tak docela cizí.
Alena Fendrychová, koordinátorka práce s cizinci
(redakční úprava Pavel Hanych)
Kontakt: fendrychova@diakoniecce.cz
E-bulvy
Kdepak asi máme Jana z Husi?
Šafářky
Reportáž přímo z Akademie věd ČR
KDEPAK ASI MÁME JANA Z HUSI?
Určitě jste všichni slyšeli o probíhajícím hledání hrobu svaté Anežky České, který se již několik staletí považuje za ztracený. Archeologům to však nestačí!
Dostali přímo šokující nápad – pokusit se o exhumaci Husova těla. Minulý měsíc jim však k jejich velkému zklamání byla sdělena jedna podstatná maličkost. Lidem, kteří se zabývají historii, unikl fakt, že poté, co byl Mistr Jan Hus na kostnickém koncilu odsouzen a upálen, byla hranice i s Husovými ostatky vhozena do Rýna.
Mají tvrdou palici
Archeologové ovšem nechtějí uznat svou chybu a nevzdávají se! Již začali jednat se zástupci Německa o možnosti vypustit Rýn a začít prohledávat jeho dno. Vypustit více než 1000 km dlouhý vodní tok je přitom naprosto nemožné! Zaslepení vidinou velkého úspěchu vůbec nepomýšlí na zcela zjevné překážky.
Ekologové protestují
Prvními, komu po vyslovení této zrůdnosti vstaly vlasy hrůzou na hlavě, byli ekologové, kteří něčemu takovému budou rozhodně bránit. To, že by mohlo dojít k
zničení celého ekosystému, vyhubení mnoha vodních živočichů a vysušení Porýní, je našim „vědcům“ úplně jedno. Dokonce v případě neúspěchu v Rýnu chtějí pokračovat v Severním moři.
S úbytkem zemědělců přicházíme o selský rozum
Otázkou je, co vlastně chtějí hledat. Předpokládáme totiž, že z Husova těla nezbylo o moc více než popel. Ten rozhodně není možné nalézt!! Ovšem u našich
"odborníků" už by nás vůbec nepřekvapilo, kdybychom se dozvěděli například to, že Husovo zpopelněné tělo bylo vyměněno za popel cizí, popřípadě, že kdesi na vlnách oceánu byla po letech objevena urna, jejíž popel nemůže patřit nikomu jinému. Už teď je naše mezinárodní ostuda dost velká a pokud to takhle půjde dál… Koho to naše univerzity vychovávají?
KDEPAK ASI MÁME JANA Z HUSI?
Určitě jste všichni slyšeli o probíhajícím hledání hrobu svaté Anežky České, který se již několik staletí považuje za ztracený. Archeologům to však nestačí!
Dostali přímo šokující nápad – pokusit se o exhumaci Husova těla. Minulý měsíc jim však k jejich velkému zklamání byla sdělena jedna podstatná maličkost. Lidem, kteří se zabývají historii, unikl fakt, že poté, co byl Mistr Jan Hus na kostnickém koncilu odsouzen a upálen, byla hranice i s Husovými ostatky vhozena do Rýna.
Mají tvrdou palici
Archeologové ovšem nechtějí uznat svou chybu a nevzdávají se! Již začali jednat se zástupci Německa o možnosti vypustit Rýn a začít prohledávat jeho dno. Vypustit více než 1000 km dlouhý vodní tok je přitom naprosto nemožné! Zaslepení vidinou velkého úspěchu vůbec nepomýšlí na zcela zjevné překážky.
Ekologové protestují
Prvními, komu po vyslovení této zrůdnosti vstaly vlasy hrůzou na hlavě, byli ekologové, kteří něčemu takovému budou rozhodně bránit. To, že by mohlo dojít k
zničení celého ekosystému, vyhubení mnoha vodních živočichů a vysušení Porýní, je našim „vědcům“ úplně jedno. Dokonce v případě neúspěchu v Rýnu chtějí pokračovat v Severním moři.
S úbytkem zemědělců přicházíme o selský rozum
Otázkou je, co vlastně chtějí hledat. Předpokládáme totiž, že z Husova těla nezbylo o moc více než popel. Ten rozhodně není možné nalézt!! Ovšem u našich
"odborníků" už by nás vůbec nepřekvapilo, kdybychom se dozvěděli například to, že Husovo zpopelněné tělo bylo vyměněno za popel cizí, popřípadě, že kdesi na vlnách oceánu byla po letech objevena urna, jejíž popel nemůže patřit nikomu jinému. Už teď je naše mezinárodní ostuda dost velká a pokud to takhle půjde dál… Koho to naše univerzity vychovávají?
Duchovní povzbuzení
Prostě si lehnout
Marie Medková
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Židům 11,1-2
Představ si, že pluješ po vlnách. Třeba na desce z lehounké pěny nebo v loďce.
Můžeš se na ni položit a uvolnit se. Nese tě přece po vlnách. Nebo se jí můžeš pevně držet, aby tě žádná vlna nesmetla dolů. Kolébáš se sem a tam. Něco s tebou smýkne doprava. A ty důvěřuješ svému plavidlu, že budeš žít.
Hospodinova dlaň je takové plavidlo. Můžeš se spolehnout, že na tobě Bohu záleží a nese tě k živoucímu životu.
Když volíš, kudy se dát,
máš se na koho obrátit,
máš se koho ptát o radu,
máš se na koho položit,
koho se přidržet.
Bůh ti nabízí své vedení. Stejně jako ho nabízel Abramovi, apoštolu Pavlovi nebo třeba tvým rodičům.
Představ si, že pluješ po vlnách. Třeba na desce z lehounké pěny nebo v loďce.
Můžeš se na ni položit a uvolnit se. Nese tě přece po vlnách. Nebo se jí můžeš pevně držet, aby tě žádná vlna nesmetla dolů. Kolébáš se sem a tam. Něco s tebou smýkne doprava. A ty důvěřuješ svému plavidlu, že budeš žít.
Hospodinova dlaň je takové plavidlo. Můžeš se spolehnout, že na tobě Bohu záleží a nese tě k živoucímu životu.
Když volíš, kudy se dát,
máš se na koho obrátit,
máš se koho ptát o radu,
máš se na koho položit,
koho se přidržet.
Bůh ti nabízí své vedení. Stejně jako ho nabízel Abramovi, apoštolu Pavlovi nebo třeba tvým rodičům.
Církev za hranicemi
DEN NORSKE KIRKE – Norská církev
Debora Hurtová
Norskou církev vnímám jako velmi otevřenou a moderní. Snaží se oslovit lidi takovým způsobem, aby nechodili do kostela jen ze zvyku, jen když má někdo z jejich širší rodiny křtiny, konfirmaci, svatbu nebo pohřeb, ale také během roku. Pracovníci církve tráví hodně času vymýšlením programu pro konfirmandy a děti. Během roku se ve sborech koná několik bohoslužeb, které jsou speciálně zaměřeny na určitou věkovou kategorii – třeba na čtyřleté děti anebo na konfirmandy.
Den norske kirken vychází z luterské reformace. Je státní, to znamená, že jejím nejvyšším zákonodárným orgánem je norský král spolu s norským národním shromážděním (Stortinget).
Zároveň je většinová a lidová, což na první pohled budí dojem, že do kostela chodí téměř celá země (zhruba 85%). Ale zdání klame. Z těchto 85 % se do sborového života aktivně zapojuje asi 6 %. Většina lidí přijde během svého života do kontaktu s církví hned několikrát, aniž by záleželo na tom, jak moc jsou jejími aktivními členy. Běžný Nor je pokřtěn jako nemluvně, ve čtrnácti letech je konfirmován, v dospělosti je v kostele oddán a ve stáří pohřben. Tento model převažuje, i když v poslední době je hodně lidí, kteří začínají z církve vystupovat a vadí jim, že je závislá na státu. Lidový charakter také vadí, lidé v tom vidí neupřímnost a povrchnost.
V dnešní době si DNK dává za cíl, aby byla církví vyznávající, misijní, sloužící a otevřenou.
Soustřeďuje na čtyři oblasti: 1.) na vzdělávání ve víře u všech svých členů, zvláště u pokřtěných ve věku 0 až 18 let.
2.) na bohoslužebný život – církev chce nabízet bohatý a různorodý bohoslužebný život.
3.) na diakonii – církev podporuje a stará se o lidi, kteří trpí a bojují za mír a spravedlnost.
4.) na mládež v církvi – církev chce být církví, kde se mládež cítí být plnohodnotnou součástí společenství.
V tom, že je norská církev církví státní vidím především jedno plus. Do nedávna byly křesťanská etika a náboženství zahrnuty jako nezbytná součást výuky na školách. Dnes to už sice není tak samozřejmé a je to předmětem diskuze. Zda-li se má nadále pokračovat ve výuce křesťanství s ohledem na přistěhovalce z muslimských zemí. Každopádně je to na norské společnosti poznat. Jakoby křesťanská etika byla všude viditelná. Teď nemám na mysli jen církevní prostředí, právě že je dobře viditelná i všude jinde, v běžném životě norské společnosti. To, jak se k vám lidé chovají na ulici, v obchodě, na úřadech, že nemusíte mít strach, že vás někdo okrade. Prostě a jednoduše řečeno je křesťanská etika v celé norské společnosti hluboce zakořeněna a není ničím pokřivena.
více info na www.kirken.no
Trocha statistiky:
Je rozdělená do 11 biskupství, 105 seniorátů a 1285 farností. V čele každého biskupství stojí biskup a biskupská rada. Na lokální úrovni je to staršovstvo, které stojí v čele každého sboru. Každý čtvrtý rok volí členové církve nové staršovstvo, které má od 4 do 10 členů.Každý rok proběhne asi 70 000 bohoslužeb v 1600 kostelích a v 1285 sborech.
Den norske kirken vychází z luterské reformace. Je státní, to znamená, že jejím nejvyšším zákonodárným orgánem je norský král spolu s norským národním shromážděním (Stortinget).
Zároveň je většinová a lidová, což na první pohled budí dojem, že do kostela chodí téměř celá země (zhruba 85%). Ale zdání klame. Z těchto 85 % se do sborového života aktivně zapojuje asi 6 %. Většina lidí přijde během svého života do kontaktu s církví hned několikrát, aniž by záleželo na tom, jak moc jsou jejími aktivními členy. Běžný Nor je pokřtěn jako nemluvně, ve čtrnácti letech je konfirmován, v dospělosti je v kostele oddán a ve stáří pohřben. Tento model převažuje, i když v poslední době je hodně lidí, kteří začínají z církve vystupovat a vadí jim, že je závislá na státu. Lidový charakter také vadí, lidé v tom vidí neupřímnost a povrchnost.
V dnešní době si DNK dává za cíl, aby byla církví vyznávající, misijní, sloužící a otevřenou.
Soustřeďuje na čtyři oblasti: 1.) na vzdělávání ve víře u všech svých členů, zvláště u pokřtěných ve věku 0 až 18 let.
2.) na bohoslužebný život – církev chce nabízet bohatý a různorodý bohoslužebný život.
3.) na diakonii – církev podporuje a stará se o lidi, kteří trpí a bojují za mír a spravedlnost.
4.) na mládež v církvi – církev chce být církví, kde se mládež cítí být plnohodnotnou součástí společenství.
V tom, že je norská církev církví státní vidím především jedno plus. Do nedávna byly křesťanská etika a náboženství zahrnuty jako nezbytná součást výuky na školách. Dnes to už sice není tak samozřejmé a je to předmětem diskuze. Zda-li se má nadále pokračovat ve výuce křesťanství s ohledem na přistěhovalce z muslimských zemí. Každopádně je to na norské společnosti poznat. Jakoby křesťanská etika byla všude viditelná. Teď nemám na mysli jen církevní prostředí, právě že je dobře viditelná i všude jinde, v běžném životě norské společnosti. To, jak se k vám lidé chovají na ulici, v obchodě, na úřadech, že nemusíte mít strach, že vás někdo okrade. Prostě a jednoduše řečeno je křesťanská etika v celé norské společnosti hluboce zakořeněna a není ničím pokřivena.
více info na www.kirken.no
Trocha statistiky:
Je rozdělená do 11 biskupství, 105 seniorátů a 1285 farností. V čele každého biskupství stojí biskup a biskupská rada. Na lokální úrovni je to staršovstvo, které stojí v čele každého sboru. Každý čtvrtý rok volí členové církve nové staršovstvo, které má od 4 do 10 členů.Každý rok proběhne asi 70 000 bohoslužeb v 1600 kostelích a v 1285 sborech.
Když si děda babičku namlouval
První krok...
Alžběta Matějovská
„Nic se mu nezdá být těžkým, aby toho nepodniknul k vůli ní. Nic se mu nevidí býti nemožným, aby se o to alespoň nepokusil pro ni.“ Tomu se říká láska. Na každém kroku člověk vidí zamilované páry, jak se k sobě vinou a jak si neustále dokazují svou lásku. Jak ale ve vztahu dojít až sem? Co to stojí práce a úsilí! Zvlášť pro muže! Co se od něj očekává? Jakou má zodpovědnost! Je to fakt dřina rozhoupat se a udělat ten první krok. Proč to musím udělat právě já? Vždyť holka je na tom úplně stejně! A jak mám vlastně poznat, jestli se jí líbím? I přes všechny otázky je většinou kluk tím odvážným, tím kdo to „riskne“ a jde za slečnou, požádat jí o první rande. On je také ten, který je často odmítnut a ztrapněn. Tak má teda vůbec cenu do toho rizika jít? „Nevíš, jak bys začal, slova váznou v hrdle, mluvíš hlouposti a jsi celý nesvůj. A přece si jednou musíš někoho nalézt.“
Jak je to dnes mnohem snazší! Vyžádat si přes kámoše telefonní číslo na tu krásku a psát co nejmilejší SMSky, až nakonec neodolá. Nejsou ale SMSky příliš cizí a neosobní? Jak často napíšeme to, co bychom opravdu řekli? Není možné, že bychom spolu vztah nikdy bez telefonu nenavázali, protože bychom „naživo“ mnohem dříve zjistili, jaký ten druhý doopravdy je? Ale i naopak, když už s tím chci seknout. Je to slovy příliš těžké a bolestivé, podívat se pravdě do tváře! Lepší je to napsat. To není tolik citlivé a hlavně neukážu svojí slabost. Ani nemusím připomínat, že před 100 lety telefony nebyly. Každý si svou kaši musel pěkně vyžrat až do dna. Mnohdy, když vidím zamilované, jak si jen s romantickým úsměvem mačkají cosi na telefonu, říkám si, jak to muselo být tehdy krásné!
Jak je to dnes mnohem snazší! Vyžádat si přes kámoše telefonní číslo na tu krásku a psát co nejmilejší SMSky, až nakonec neodolá. Nejsou ale SMSky příliš cizí a neosobní? Jak často napíšeme to, co bychom opravdu řekli? Není možné, že bychom spolu vztah nikdy bez telefonu nenavázali, protože bychom „naživo“ mnohem dříve zjistili, jaký ten druhý doopravdy je? Ale i naopak, když už s tím chci seknout. Je to slovy příliš těžké a bolestivé, podívat se pravdě do tváře! Lepší je to napsat. To není tolik citlivé a hlavně neukážu svojí slabost. Ani nemusím připomínat, že před 100 lety telefony nebyly. Každý si svou kaši musel pěkně vyžrat až do dna. Mnohdy, když vidím zamilované, jak si jen s romantickým úsměvem mačkají cosi na telefonu, říkám si, jak to muselo být tehdy krásné!
Bible prochází žaludkem
Vstávej, semínko...
Klára Schneiderová
...bude z tebe Boží království... Taková nadějná a troufalá zemědělsko-náboženská; křemílkovsko-vochomůrkovská předjarní vyhlídka – že by ten malý hořčičný pidižvík, to trpké nic, co by se za nehet vešlo, mohl vyrůst v košatý strom, „takže nebeští ptáci přiletí a uhnízdí se v jeho větvích?“ Pchá. Ježíš si pro své podobenství nemohl vybrat srovnání ožehavější a přiléhavější zároveň. Páni Izraelité a jejich rabínská tradice se totiž na hořčičné dimenze povětšinou koukali tak trochu s despektem; asi jako u nás na zrnko máku, něco tak nepatrného, mizivého, titěrného, kdepak. Leda ještě tak servírovat jej s hovězím jazykem, jak to pro andělskou návštěvu prý kdysi podával praotec Abraham, prosím. Zmíněná drobnůstka ovšem v úrodném jordánském údolí vyklíčí cobydup a ve žlutavé záplavě stvolů místy i čtyři metry vysokých by se nakonec mohl ztratit jezdec na koni i leckterý rabín. Sílu téhle sinapis nigra a jejích bílých, žlutých i hnědých příbuzných neradno podceňovat; v Dijonu, Tewkesbury, Düsseldorfu i v Bavoří o tom ví své. A taky ve starém Římě, kde už v době, kdy tesařův syn vymýšlel svůj příměr, míchali hroznový mošt s hořčičnými semínky různých chutí a barev, solí i cukrem a vzniklou pikantní pálivost pokřtili případným označením mustum ardens. A židovsko-křesťanská hořčičná tradice tehdy zachutnala i jednomu mekkánskému kupci, který ji zachytil do zpěvavě recitovaných veršů: „A nebude duše žádná o nic ošizena; a i kdyby to mělo váhu jen zrna hořčičného /.../ I kdyby to byla váha zrnka hořčičného a i kdyby to bylo ve skále či na nebi anebo na zemi, Bůh to přinese!“ Zkrátka, dobrý Hospodář pro zrnko hořčice i přes plot skočí.
Recenze
Na chvíli svobodní
Martin Kučera
Snímek je odyseou tří kurdských uprchlických skupin; jednoho manželského páru, dvou mladíků s malými dětmi a zdánlivě nesourodé dvojice mužů. Všechny postavy jsou na útěku z Íránu a Iráku a jejich cesty se protnou v jednom hotelu v turecké Ankaře, kde čekají na vyřízení své žádosti o azyl v západní Evropě. Režisér Arash T. Riahi (sám utečenec, nyní Rakušan) čerpající ze zážitků svých či zkušeností svých blízkých rozehrává v zaplivaném ankarském hotelu tragikomické drama o těžkostech běžence Evropanovi téměř nepředstavitelných. První vteřinou filmu vpadnete za zdi popraviště, nepochopitelné zvůle a nenávisti, kde tato vzápětí bere život třem vnitřně svobodným. Divák si domýšlí, v jakém vztahu jsou k hlavním postavám, ale to je vedlejší, neboť bezpečí tu prchající jistě nenajdou. A proto utíkají. Zdá se, že v Ankaře krátce přičichnou ke z dálky vonící svobodě, ale po počátečním nadšení, kdy vše nazírají skrz růžové brýle (ty černé íránské nechali doma, stejně jako povinné burky), přijde vystřízlivění.
Dojem, že film není zas až tak hraný jako skutečný, dokládá fakt, že většina herců z filmu sama na vlastní kůži prožila nějakou tu emigraci. I přesto všechno se však nemusíte bát dvou hodin strachu a skepse. Autorovi se povedlo sloučit opravdovou závažnost scén s jindy přirozenou komičností situací a dovedně je mixuje. Výrazným oživením děje jsou dětští herci – hrající děti, zároveň před kamerou hrající si, dokáží odhlédnout (snad díky nedostatku informací) od reality a jsou stále ochotny tu sebrat sousedovi v autobusu čepici, tu poškádlit líbající se milence a také klást důležité upřímné dotazy, které není s to zodpovědět ani žádný dospělý. „Proč musí mít člověk papír, aby mohl vidět své rodiče?“ ptá se usínající holčička a divák je nucen vystoupit z klidného zázemí již neemigrující Evropy a na chvíli se přiblíží nejen íránským uprchlíkům. To měl zřejmě Arash T. Riahi v úmyslu a spolu s Karuanem – hudebníkem, složivším k podbarvení filmu elektro-orientální lidové motivy íránské kultury, vás přinutí zamyslet se nad osudy dalších každoročních 26 mil. beženců celého světa. A nebojte, ve filmu nebyla usmrcena žádná labuť.
Dojem, že film není zas až tak hraný jako skutečný, dokládá fakt, že většina herců z filmu sama na vlastní kůži prožila nějakou tu emigraci. I přesto všechno se však nemusíte bát dvou hodin strachu a skepse. Autorovi se povedlo sloučit opravdovou závažnost scén s jindy přirozenou komičností situací a dovedně je mixuje. Výrazným oživením děje jsou dětští herci – hrající děti, zároveň před kamerou hrající si, dokáží odhlédnout (snad díky nedostatku informací) od reality a jsou stále ochotny tu sebrat sousedovi v autobusu čepici, tu poškádlit líbající se milence a také klást důležité upřímné dotazy, které není s to zodpovědět ani žádný dospělý. „Proč musí mít člověk papír, aby mohl vidět své rodiče?“ ptá se usínající holčička a divák je nucen vystoupit z klidného zázemí již neemigrující Evropy a na chvíli se přiblíží nejen íránským uprchlíkům. To měl zřejmě Arash T. Riahi v úmyslu a spolu s Karuanem – hudebníkem, složivším k podbarvení filmu elektro-orientální lidové motivy íránské kultury, vás přinutí zamyslet se nad osudy dalších každoročních 26 mil. beženců celého světa. A nebojte, ve filmu nebyla usmrcena žádná labuť.
Recenze
Sputnik, má láska
Lenka Ridzoňová
Ztrácíme. Někdo nebo něco je nám odebráno a s tím mizí i kousek nás.
Fialka touží stát se spisovatelkou. Píše stohy stránek, jejím idolem je Jack Kerouac. Je tak trochu Osamělým poutníkem Na cestě. Opouští univerzitu, nemůže si dovolit plýtvat časem. Vytahané sako, pracovní boty, jedna cigareta za druhou, uprostřed noci občas zajde do telefonní budky a dlouze volá se svým kamarádem (a vypravěčem příběhu) K. Samotářka a podivínka. Bez touhy.
Ve 22 letech se Fialka setká s Mjú. Uhrane jí žena z jiného světa, starší, schopná, bohatá, úspěšná. Něco se mění, do té chvíli neznámá touha se probouzí. Krásná spolupráce, rozkvět, změna života. Přestává psát, kouřit, mění oblečení, zájmy, styl. Společná práce a cestování. Přátelství, společenství, radost.
K. cítí, že Fialku ztrácí, co bylo jeho snem, je jen jeho snem, Fialka jde jinam. Smutek, prázdno.
Všichni tři ztrácejí. Mjú už dávno přišla o kus sebe, jako by se ze stromu odřízla větev a zející rána se zacelila jen navenek. K. ztrácí Fialku, která tvořila jeho svět. Ale jinak to nejde.
„Ukázalo se, že bez Fialky ztrácím možnost vidět nejrůznější věci ve svém vlastním nitru. Jako když na mořském pobřeží opadne příliv a vyjde najevo, že tu najednou tu a tam něco schází. Co zůstalo, byl jen prázdný, pokřivený svět, který mi nedával jakýkoliv smysl. Svět šedivý a studený...“ (str. 177)
Co bude dál? Zacelí se rány? Mjú si pečlivě barví vlasy, které jí zešedivěly naráz, když uviděla své podivné druhé já. Snaží se něco zakrýt. Možná hlavně před sebou samou. Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak vracet životu barvu, aby to nebyl jen přeliv na vlasech, kulisa, klam? Pomůže nám někdo nebo něco?
Ztráta není jen něco negativního. Je to součást cesty. Vstupujeme-li do něčeho nového, musíme opustit něco z toho, co bylo předtím. A štěstí jednoho může být neštěstím druhého. Když jeden nalézá, druhý možná ztrácí. A tím nejzazším koncem nebo bránou projde každý sám. A tomu, kdo zůstává, je smutno.
Nad tím můžete přemýšlet při četbě Murakamiho knížky.
Fialka touží stát se spisovatelkou. Píše stohy stránek, jejím idolem je Jack Kerouac. Je tak trochu Osamělým poutníkem Na cestě. Opouští univerzitu, nemůže si dovolit plýtvat časem. Vytahané sako, pracovní boty, jedna cigareta za druhou, uprostřed noci občas zajde do telefonní budky a dlouze volá se svým kamarádem (a vypravěčem příběhu) K. Samotářka a podivínka. Bez touhy.
Ve 22 letech se Fialka setká s Mjú. Uhrane jí žena z jiného světa, starší, schopná, bohatá, úspěšná. Něco se mění, do té chvíli neznámá touha se probouzí. Krásná spolupráce, rozkvět, změna života. Přestává psát, kouřit, mění oblečení, zájmy, styl. Společná práce a cestování. Přátelství, společenství, radost.
K. cítí, že Fialku ztrácí, co bylo jeho snem, je jen jeho snem, Fialka jde jinam. Smutek, prázdno.
Všichni tři ztrácejí. Mjú už dávno přišla o kus sebe, jako by se ze stromu odřízla větev a zející rána se zacelila jen navenek. K. ztrácí Fialku, která tvořila jeho svět. Ale jinak to nejde.
„Ukázalo se, že bez Fialky ztrácím možnost vidět nejrůznější věci ve svém vlastním nitru. Jako když na mořském pobřeží opadne příliv a vyjde najevo, že tu najednou tu a tam něco schází. Co zůstalo, byl jen prázdný, pokřivený svět, který mi nedával jakýkoliv smysl. Svět šedivý a studený...“ (str. 177)
Co bude dál? Zacelí se rány? Mjú si pečlivě barví vlasy, které jí zešedivěly naráz, když uviděla své podivné druhé já. Snaží se něco zakrýt. Možná hlavně před sebou samou. Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak vracet životu barvu, aby to nebyl jen přeliv na vlasech, kulisa, klam? Pomůže nám někdo nebo něco?
Ztráta není jen něco negativního. Je to součást cesty. Vstupujeme-li do něčeho nového, musíme opustit něco z toho, co bylo předtím. A štěstí jednoho může být neštěstím druhého. Když jeden nalézá, druhý možná ztrácí. A tím nejzazším koncem nebo bránou projde každý sám. A tomu, kdo zůstává, je smutno.
Nad tím můžete přemýšlet při četbě Murakamiho knížky.
An Americans view
Youth groups
Barb Iverson
In the U.S., churches (mostly Protestant but also Catholic) have youth groups and programs for young people. The youth groups will be for junior high school students (about 11–13), and then for high school students (about 14–18). Many churches also have groups for university students.
The groups for younger and older students have a lot of things in common. They typically meet on Sunday mornings or evenings, according to the regular adult programs and services at the church. During this time they sing songs, pray together, and listen to a speaker. There is usually another gathering at the church building during the week, as well. The midweek program is less formal than on Sunday and often includes games. There is more singing and often either a speaker gives a short talk or the students split up for time in smaller groups. Most churches that have at least 500 members (a medium-sized church in the U.S.) have one or two full-time youth pastors on staff.
During the year, the youth groups might have retreats (for fun together or for serious teaching or both) and other special activities. If the church is near mountains there might be a ski weekend. If it’s near the beach there might be a beach weekend. Many churches have a camp that they send their students to for a week during the summer. Some churches take students to an inner city or other poor area to serve a community for a week in the spring or summer.
The groups for younger and older students have a lot of things in common. They typically meet on Sunday mornings or evenings, according to the regular adult programs and services at the church. During this time they sing songs, pray together, and listen to a speaker. There is usually another gathering at the church building during the week, as well. The midweek program is less formal than on Sunday and often includes games. There is more singing and often either a speaker gives a short talk or the students split up for time in smaller groups. Most churches that have at least 500 members (a medium-sized church in the U.S.) have one or two full-time youth pastors on staff.
During the year, the youth groups might have retreats (for fun together or for serious teaching or both) and other special activities. If the church is near mountains there might be a ski weekend. If it’s near the beach there might be a beach weekend. Many churches have a camp that they send their students to for a week during the summer. Some churches take students to an inner city or other poor area to serve a community for a week in the spring or summer.
Všimli jsme si
Všimli jsme si
Olcha Richterová
Jejich biskup je gay
Rowan Williams, hlava anglikánské církve, se snaží usmířit liberální a konzervativní proudy rozhádané hlavně kvůli homosexuálům a ženám – biskupkám. Má to těžké, např. anglikánský arcibiskup Henry Orombi z Ugandy hned po zveřejnění této Williamsovy snahy podpořil ugandskou homofobní legislativu. A proč to je zrovna nyní aktuální? Anglikáni řeší, zda uznat odštěpenou frakci americké Episkopální církve, která je proti instalaci homosexuálního biskupa Gena Robinsona. Tolik k diskuzím týkajícím se lidských přesvědčení o neměnných Božích zákonech. A kde zůstává láska?
Proti náckům
27. leden je Mezinárodním dnem obětí nacionálního socialismu. Servitus – česká církevní organizace pro dobrovolnictví, partner Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF) – ve spolupráci s německy mluvícícm sborem v Praze při této příležitosti pořádali ekumenickou vzpomínkovou bohoslužbu. Jenže současně vzpomínají i neonacisté – na bombardování Drážďan 13. 2. Pomíjejí, že bombám předcházela Osvětim, a sjíždějí se k tomuto výročí každoročně z celé Evropy. ASF vyzývá k tomu, abychom jen neosvěžovali paměť, ale i jednali. Zorganizovala proti neonacistům modlitbu za mír. Nevinné? Stovka pozounů měla pravičácký sraz dostatečně narušit, ještě mocnější ale byl lidský řetěz. Za ruce se drželo asi 10 000 lidí a extremistům zablokovali cestu k místu srazu. Organizátoři vůbec nečekali takovou účast.
Kirchentag – hurá nach München?
Tam se od 12. do 16. května koná další ekumenický Kirchentag pod heslem „Abyste měli naději“. Zaujal mě k tomu komentář Gerharda Besiera (něm. evangelického teologa) v rádiu Deutschlandfunk. Tvrdil, že taková velká setkání nemají skutečný dopad na životy lidí. Zapůsobí na emoce, ale jsou to jen vzplanuvší ohníčky, které rychle dohoří. Sarkasticky dodal, že lidé se rádi účastní jakýchkoli slavností a je jim šumák, kdo je organizuje.
Mně osobně se na Kirchentagu, na nějž jsem jela, líbila hlavně ta společná cesta s naší mládeží. A jak to máte vy?
Workcamp nebo do Pobaltí?
18.–25.4. se v Talinnu koná seminář „Democracy for all!“. 18. 7. pak ve Vilniusu začne týdenní seminář o roli mládežnických organizací v době ekonomické krize. O obojím víc na www.eyce.org – a obojí je příležitost trochu se připovzdělat a nabyté znalosti pak šířit (a taky třeba zjistit, že vlastně umíte anglicky, jen vás o tom nikdy nikdo nepřesvědčil:-) ).
Na www.ejbo.de/workcamp se zase dozvíte víc o možnosti čtrnáct dní v létě zamakat na nějakém prospěšném projektu spolu s mladými z celé Evropy. Je to sranda a dostanete i kapesné. A jestli víte o rodině, která by chtěla jet i s dětmi, 1.–12.8. se bude konat Familienworkcamp se zajištěným hlídáním – tak trochu jiná dovolená:-).
Co se stihne do voleb?
Do voleb 28.–29.5. povládne úřednická vláda J. Fischera. Mezi ministry, kteří do té doby chtějí něco změnit, patří M. Kopicová. Apeluje na učitele, že by do praktických základních škol měly být zařazovány jen ty děti, které mají skutečně lehké mentální postižení, a ne 26% romských dětí (z celkového počtu neromských žáků v těchto školách končí 2,7% dětí). Zdůrazňuje, že Romové jsou často znevýhodněni prostředím a kvůli horší startovací pozici pak třeba nikdy nezískají pořádné vzdělání. Změna nepřijde ze dne na den, je ale dobře, že se ji Kopicová snaží nastartovat.
Rowan Williams, hlava anglikánské církve, se snaží usmířit liberální a konzervativní proudy rozhádané hlavně kvůli homosexuálům a ženám – biskupkám. Má to těžké, např. anglikánský arcibiskup Henry Orombi z Ugandy hned po zveřejnění této Williamsovy snahy podpořil ugandskou homofobní legislativu. A proč to je zrovna nyní aktuální? Anglikáni řeší, zda uznat odštěpenou frakci americké Episkopální církve, která je proti instalaci homosexuálního biskupa Gena Robinsona. Tolik k diskuzím týkajícím se lidských přesvědčení o neměnných Božích zákonech. A kde zůstává láska?
Proti náckům
27. leden je Mezinárodním dnem obětí nacionálního socialismu. Servitus – česká církevní organizace pro dobrovolnictví, partner Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF) – ve spolupráci s německy mluvícícm sborem v Praze při této příležitosti pořádali ekumenickou vzpomínkovou bohoslužbu. Jenže současně vzpomínají i neonacisté – na bombardování Drážďan 13. 2. Pomíjejí, že bombám předcházela Osvětim, a sjíždějí se k tomuto výročí každoročně z celé Evropy. ASF vyzývá k tomu, abychom jen neosvěžovali paměť, ale i jednali. Zorganizovala proti neonacistům modlitbu za mír. Nevinné? Stovka pozounů měla pravičácký sraz dostatečně narušit, ještě mocnější ale byl lidský řetěz. Za ruce se drželo asi 10 000 lidí a extremistům zablokovali cestu k místu srazu. Organizátoři vůbec nečekali takovou účast.
Kirchentag – hurá nach München?
Tam se od 12. do 16. května koná další ekumenický Kirchentag pod heslem „Abyste měli naději“. Zaujal mě k tomu komentář Gerharda Besiera (něm. evangelického teologa) v rádiu Deutschlandfunk. Tvrdil, že taková velká setkání nemají skutečný dopad na životy lidí. Zapůsobí na emoce, ale jsou to jen vzplanuvší ohníčky, které rychle dohoří. Sarkasticky dodal, že lidé se rádi účastní jakýchkoli slavností a je jim šumák, kdo je organizuje.
Mně osobně se na Kirchentagu, na nějž jsem jela, líbila hlavně ta společná cesta s naší mládeží. A jak to máte vy?
Workcamp nebo do Pobaltí?
18.–25.4. se v Talinnu koná seminář „Democracy for all!“. 18. 7. pak ve Vilniusu začne týdenní seminář o roli mládežnických organizací v době ekonomické krize. O obojím víc na www.eyce.org – a obojí je příležitost trochu se připovzdělat a nabyté znalosti pak šířit (a taky třeba zjistit, že vlastně umíte anglicky, jen vás o tom nikdy nikdo nepřesvědčil:-) ).
Na www.ejbo.de/workcamp se zase dozvíte víc o možnosti čtrnáct dní v létě zamakat na nějakém prospěšném projektu spolu s mladými z celé Evropy. Je to sranda a dostanete i kapesné. A jestli víte o rodině, která by chtěla jet i s dětmi, 1.–12.8. se bude konat Familienworkcamp se zajištěným hlídáním – tak trochu jiná dovolená:-).
Co se stihne do voleb?
Do voleb 28.–29.5. povládne úřednická vláda J. Fischera. Mezi ministry, kteří do té doby chtějí něco změnit, patří M. Kopicová. Apeluje na učitele, že by do praktických základních škol měly být zařazovány jen ty děti, které mají skutečně lehké mentální postižení, a ne 26% romských dětí (z celkového počtu neromských žáků v těchto školách končí 2,7% dětí). Zdůrazňuje, že Romové jsou často znevýhodněni prostředím a kvůli horší startovací pozici pak třeba nikdy nezískají pořádné vzdělání. Změna nepřijde ze dne na den, je ale dobře, že se ji Kopicová snaží nastartovat.
Akce mládeže a kudy na ně
Exercicie v ignaciánské tradici
Ivana Noble
Týdenní exercicie, které pořádá oddělení mládeže, vycházejí ze zkušenosti konverze a z metody práce s duchovní zkušeností Ignáce z Loyoly (1491-1556). Nabízejí vždy část z původních čtyř týdnů, kdy se první soustředí na obrácení člověka – na to, abychom nežili zády, ale čelem k Bohu; druhý týden na Kristův život, na němž vidíme, jaké to je, když je někdo cele živý a když dokáže žít pro druhé; třetí na Kristovo utrpení a smrt, na jeho věrnost, která volá po naší věrnosti; čtvrtý na vzkříšení, na komunikaci lásky ve společenství svaté Trojice a na misii křesťanů ve světě.
Ignaciánské exercicie jsou vhodné pro ty, kdo hledají prohloubení duchovního života a orientaci v životě, kdo se nebojí ticha. Pokud někdo trpí psychickou nemocí či momentálně prochází psychoterapií, je dobré se poradit, zda v dané chvíli jsou exercicie to pravé.
Společný týden exercicií probíhá v tichu. Od prvního setkání, kde se účastníci navzájem představí, pak spolu mluví jen skrze společnou řeč ranních a večerních modliteb a slavení Večeře Páně, a pak až při společném závěrečném hodnocení. Ticho dá prostor nejen vnitřnímu soustředění každého člověka, ale také úplně jinému prožívání společenství s druhými. Kromě společných modliteb se ještě celá skupina schází k uvedení do jednotlivých témat meditací, které pak tvoří tu nejdůležitější část exercicií. Každý jim věnuje 2-4 hodiny každý den. K meditacím patří také zpětná reflexe nad tím, co se stalo (nebo naopak nestalo) během rozhovoru s Bohem. A samozřejmě, možnost každodenního rozhovoru s tím, kdo exercicie vede.
Ignaciánské exercicie jsou vhodné pro ty, kdo hledají prohloubení duchovního života a orientaci v životě, kdo se nebojí ticha. Pokud někdo trpí psychickou nemocí či momentálně prochází psychoterapií, je dobré se poradit, zda v dané chvíli jsou exercicie to pravé.
Společný týden exercicií probíhá v tichu. Od prvního setkání, kde se účastníci navzájem představí, pak spolu mluví jen skrze společnou řeč ranních a večerních modliteb a slavení Večeře Páně, a pak až při společném závěrečném hodnocení. Ticho dá prostor nejen vnitřnímu soustředění každého člověka, ale také úplně jinému prožívání společenství s druhými. Kromě společných modliteb se ještě celá skupina schází k uvedení do jednotlivých témat meditací, které pak tvoří tu nejdůležitější část exercicií. Každý jim věnuje 2-4 hodiny každý den. K meditacím patří také zpětná reflexe nad tím, co se stalo (nebo naopak nestalo) během rozhovoru s Bohem. A samozřejmě, možnost každodenního rozhovoru s tím, kdo exercicie vede.
Informatorium evangelicorum
INFORMATORIUM 3
12.-14.března zve horácký SOM na Sníh a vše s ním... do Nového Města na Moravě. Sportovní vybavení s sebou!!! Více info na http://www.som.unas.cz/ nebo u Leonarda Tecy.
16.-18. dubna 2010 pořádáme seniorátní dny mládeže na téma STRACH MÁ VELKÉ OČI. V Jasenné na vás čekají kamarádi a známí, zajímavé přednášky, diskuse, spousta her a ostatního programu. Srdečně zve "ustrašený" východomoravský SOM.
16.-18.4.2010 SEDM - seniorátní dny mládeže Královehradeckého a Chrudimského seniorátu v Hradci Králové na téma: Jedno jsme v Duchu Svatém aneb Křesťané všech vyznání, spojte se. Informace na www.kralovehradecka-mladez.evangnet.cz. Hlásit se můžete na mladezhk@seznam.cz.
23.-25. dubna se ve Volyni konaji Seniorátní dny mládeže s názvem
"Vánočka vs. mazanec". Více informací průběžně na webu
www.jihoceska-mladez.evangnet.cz
16.-18. dubna 2010 pořádáme seniorátní dny mládeže na téma STRACH MÁ VELKÉ OČI. V Jasenné na vás čekají kamarádi a známí, zajímavé přednášky, diskuse, spousta her a ostatního programu. Srdečně zve "ustrašený" východomoravský SOM.
16.-18.4.2010 SEDM - seniorátní dny mládeže Královehradeckého a Chrudimského seniorátu v Hradci Králové na téma: Jedno jsme v Duchu Svatém aneb Křesťané všech vyznání, spojte se. Informace na www.kralovehradecka-mladez.evangnet.cz. Hlásit se můžete na mladezhk@seznam.cz.
23.-25. dubna se ve Volyni konaji Seniorátní dny mládeže s názvem
"Vánočka vs. mazanec". Více informací průběžně na webu
www.jihoceska-mladez.evangnet.cz
|
|
|
|
|
|