archiv
OBSAH:
Mít, či být?
Uzdravení jako metafora odpuštění, 3.část.
Desátky jsou samozřejmostí, o které snad ani není potřeba mluvit!
Chtějí být svobodnější?
Vyber si svou neziskovku
Diakonické menu z Klobouku
Plánujeme daň?
Můj první sjezd mládeže
Šroubovák nebo kladivo?
Kościół Ewangelicko-Reformowany w RP
Když se najde v hroznu šťáva...
Sjezdová anketa
Whatever Works
Church in churches
Ztracený podzim
Všimli jsme si 8
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Mít, či být?
Marie Medková
Vypůjčila jsem si otázku Ericha Fromma, a tím vlastně otázku postmoderní společnosti. Dalo by se to zaonačit ještě všelijak. Hromadit, nebo sdílet. Využívat, nebo užívat. A pak také naše podotázka tohoto souboru: Přispět, či nepřispět?
Přispívat se dá ledasčím. Svým volným časem, silami, názorem, věcným darem, penězmi,...
Nejošemetnější to bývá s těmi penězmi. Když jsem přemítala o tomto tématu, udělala jsem pokus: Zaznamenala jsem si všechny příjmy a výdaje během jednoho měsíce. A pak jsem si to převedla do procent. Kolik procent příjmu dám na nájem, energie, jídlo, cestovné, knihy, salár, opravy, drobnosti,...?
Nebylo to snadné, ale nakonec jsem byla za své odhodlání ráda. Člověk si potřebuje udělat pořádek v tom, co má, aby věděl, co může dát. A taky kde peníze zbytečně utíkají. Myslím, že i židovské nařízení "desátků" k takovému pořádku ve financích vede. Abych mohla dávat desátek, musím nejprve vědět, kolik mám. A k víře taky patří říct si - Boží věc je pro mě tak důležitá, že na ni dávám nezanedbatelnou část svého příjmu. Dávání někomu mimo mě vede i k tomu, že přemýšlím, do čeho vlastně peníze investuji - obecně. A nakonec se tak člověk může naučit, jak vycházet se svými penězi.
Přispívat se dá ledasčím. Svým volným časem, silami, názorem, věcným darem, penězmi,...
Nejošemetnější to bývá s těmi penězmi. Když jsem přemítala o tomto tématu, udělala jsem pokus: Zaznamenala jsem si všechny příjmy a výdaje během jednoho měsíce. A pak jsem si to převedla do procent. Kolik procent příjmu dám na nájem, energie, jídlo, cestovné, knihy, salár, opravy, drobnosti,...?
Nebylo to snadné, ale nakonec jsem byla za své odhodlání ráda. Člověk si potřebuje udělat pořádek v tom, co má, aby věděl, co může dát. A taky kde peníze zbytečně utíkají. Myslím, že i židovské nařízení "desátků" k takovému pořádku ve financích vede. Abych mohla dávat desátek, musím nejprve vědět, kolik mám. A k víře taky patří říct si - Boží věc je pro mě tak důležitá, že na ni dávám nezanedbatelnou část svého příjmu. Dávání někomu mimo mě vede i k tomu, že přemýšlím, do čeho vlastně peníze investuji - obecně. A nakonec se tak člověk může naučit, jak vycházet se svými penězi.
Příběhy o uzdravení
Uzdravení jako metafora odpuštění, 3.část.
Magdalena Ondrová
Mk 1,40-45
Příběhem o uzdravení malomocného se dostáváme k novým motivům našeho tématu.
Jednak je zde řeč o malomocenství. Malomocenství nejen že člověka postupně a třeba pomalu udolávalo k smrti a fyzicky ho znetvářelo, ale především ho vylučovalo ze společnosti i ze společného kultu. Malomocný žil v izolaci. Zdraví lidé se mu vyhýbali.
Dále nemocný v tomto příběhu přichází za Ježíšem sám. To je velmi nápadná změna. Dosud se nemocní buď náhodou vyskytli v přítomnosti Ježíše nebo je k Ježíši přinášeli. Malomocný přichází sám, poklekne a řekne: ”Chceš-li, můžeš mě očistit.” Není to otázka, žádost či prosba. Je to oznamovací věta. ”Ty mě můžeš očistit, pokud chceš.” V tomto příběhu nejde o nemocného, který se brání uzdravení, ani o nemocného, který o možnosti uzdravení neví. Jde o člověka, který se chce své nemoci zbavit a věří, že Ježíš mu může pomoci, bude-li chtít.
Také Ježíš oproti předchozím situacím reaguje jinak. Není zde tím, kdo přichází a uzdravuje. Ježíš pouze vychází vstříc rozhodnutí, důvěře a odvaze malomocného.
V našich úvahách nejde o to, dopátrat se, který příběh o uzdravení nejlépe vyjadřuje Ježíšovu moc. Nejde také jen o popisy různých víceméně náhodných situací. Máme co do činění s modelově vystavěnými příběhy, které chtějí své posluchače upozornit na jednotlivé momenty, ze kterých se skládá celý složitý proces uzdravení a odpuštění.
Malomocenství je totiž velmi názorná metafora hříchu. Co je hřích? Hřích je odvrácení se od Boha, popření snahy vést dobrý život. Hřích je odmítnutí změny v myšlení a jednání. Hřích je snaha prosazovat sama sebe na úkor jiných. Mnoha dalšími způsoby můžeme popsat stav hříchu. Každopádně takový stav člověka nějak rozkládá, deformuje, znetvořuje, podobně jako malomocenství. Izoluje ho od druhých lidí a brání mu v upřímných vztazích. Člověk, který je „nemocen hříchem“, je nepřitažlivý. V nejlepším případě budí lítost. Onemocnění hříchem je také většinou nakažlivé. Napadá zdravé tkáně a mění je v hnilobu. Zdravý člověk se většinou vyhýbá tomu, kdo se nechává hříchem strávit. Je nutné bránit se, aby člověk nepodlehl nákaze.
Ono vpodstatě velmi stručné vyznání víry ”chceš-li, můžeš mě očistit”, vyjadřuje klíčový pohyb, jež vede k odpuštění. Nikdo malomocného k Ježíši nepřivedl, nikdo mu o něm nepověděl, malomocný musel přijít sám. A to je pro člověka nemocného hříchem většinou to nejtěžší. Ale nic jiného nezbývá. Chce-li být člověk nemocný hříchem stejně jako malomocný uzdraven, nezbývá mu než si připustit vážnost své nemoci. Nezbývá než nahlédnout, že ho stav hříchu ničí, rozkládá a izoluje od ostatních. Že mu brání v upřímných a rovnocenných vztazích jak s lidmi tak s Bohem. Stojí před ním tedy těžký úkol: připustit si, že potřebuje pomoc, pokleknout před Bohem a neztratit víru, že Bůh nás může z našich nemocí uzdravit.
”Chci, buď čist.” , odpovídá Ježíš nemocnému na jeho vyznání. Ježíš soucítí s člověkem, který se cítí bídně, pokud si svoji bídu přizná. A to je mnohem víc než kdyby jen velkoryse odpouštěl. Ježíšův soucit je to, co nemocného pozvedá. To je ona natažená ruka, která překonává izolaci, do které se člověk nemocný hříchem dostává. Ježíšovo soucítění s člověkem umožňuje přijmout odpuštění.
Příběhem o uzdravení malomocného se dostáváme k novým motivům našeho tématu.
Jednak je zde řeč o malomocenství. Malomocenství nejen že člověka postupně a třeba pomalu udolávalo k smrti a fyzicky ho znetvářelo, ale především ho vylučovalo ze společnosti i ze společného kultu. Malomocný žil v izolaci. Zdraví lidé se mu vyhýbali.
Dále nemocný v tomto příběhu přichází za Ježíšem sám. To je velmi nápadná změna. Dosud se nemocní buď náhodou vyskytli v přítomnosti Ježíše nebo je k Ježíši přinášeli. Malomocný přichází sám, poklekne a řekne: ”Chceš-li, můžeš mě očistit.” Není to otázka, žádost či prosba. Je to oznamovací věta. ”Ty mě můžeš očistit, pokud chceš.” V tomto příběhu nejde o nemocného, který se brání uzdravení, ani o nemocného, který o možnosti uzdravení neví. Jde o člověka, který se chce své nemoci zbavit a věří, že Ježíš mu může pomoci, bude-li chtít.
Také Ježíš oproti předchozím situacím reaguje jinak. Není zde tím, kdo přichází a uzdravuje. Ježíš pouze vychází vstříc rozhodnutí, důvěře a odvaze malomocného.
V našich úvahách nejde o to, dopátrat se, který příběh o uzdravení nejlépe vyjadřuje Ježíšovu moc. Nejde také jen o popisy různých víceméně náhodných situací. Máme co do činění s modelově vystavěnými příběhy, které chtějí své posluchače upozornit na jednotlivé momenty, ze kterých se skládá celý složitý proces uzdravení a odpuštění.
Malomocenství je totiž velmi názorná metafora hříchu. Co je hřích? Hřích je odvrácení se od Boha, popření snahy vést dobrý život. Hřích je odmítnutí změny v myšlení a jednání. Hřích je snaha prosazovat sama sebe na úkor jiných. Mnoha dalšími způsoby můžeme popsat stav hříchu. Každopádně takový stav člověka nějak rozkládá, deformuje, znetvořuje, podobně jako malomocenství. Izoluje ho od druhých lidí a brání mu v upřímných vztazích. Člověk, který je „nemocen hříchem“, je nepřitažlivý. V nejlepším případě budí lítost. Onemocnění hříchem je také většinou nakažlivé. Napadá zdravé tkáně a mění je v hnilobu. Zdravý člověk se většinou vyhýbá tomu, kdo se nechává hříchem strávit. Je nutné bránit se, aby člověk nepodlehl nákaze.
Ono vpodstatě velmi stručné vyznání víry ”chceš-li, můžeš mě očistit”, vyjadřuje klíčový pohyb, jež vede k odpuštění. Nikdo malomocného k Ježíši nepřivedl, nikdo mu o něm nepověděl, malomocný musel přijít sám. A to je pro člověka nemocného hříchem většinou to nejtěžší. Ale nic jiného nezbývá. Chce-li být člověk nemocný hříchem stejně jako malomocný uzdraven, nezbývá mu než si připustit vážnost své nemoci. Nezbývá než nahlédnout, že ho stav hříchu ničí, rozkládá a izoluje od ostatních. Že mu brání v upřímných a rovnocenných vztazích jak s lidmi tak s Bohem. Stojí před ním tedy těžký úkol: připustit si, že potřebuje pomoc, pokleknout před Bohem a neztratit víru, že Bůh nás může z našich nemocí uzdravit.
”Chci, buď čist.” , odpovídá Ježíš nemocnému na jeho vyznání. Ježíš soucítí s člověkem, který se cítí bídně, pokud si svoji bídu přizná. A to je mnohem víc než kdyby jen velkoryse odpouštěl. Ježíšův soucit je to, co nemocného pozvedá. To je ona natažená ruka, která překonává izolaci, do které se člověk nemocný hříchem dostává. Ježíšovo soucítění s člověkem umožňuje přijmout odpuštění.
Téma
Desátky jsou samozřejmostí, o které snad ani není potřeba mluvit!
Marek Bárta
Evangelická církev doporučuje nám, svým členům, abychom ji podporovali 3-5% veškerého svého výdělku a výdobytku. Je to, myslím, tak akorát. Pokud ovšem nezapomeneme, že bychom každý ze svých peněz, z toho, čím disponujeme, měli dávat alespoň 10% - Bohu!
Ježíš, Ten o němž vyznáváme, že přišel v plnosti ukázat, jak se žije v Boží moci, o placení tzv. desátků řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23,23n)
Všechny Ježíšovy výtky je vždy daleko nejlepší vztáhnout si nejprve na sebe, než automaticky předpokládat, že my nic, že pokrytci a případně slepými vůdci budou nejspíš jiní lidé. To Ježíšovo běda vám „visí“ nad všemi námi, kdo bychom chtěli dělat z placení desátků nějaký zákon, nebo jedinou míru opravdovosti víry. Pokud bychom se chtěli nejen na stránkách časopisů a internetových serverů ale třeba i v našich sborech zabývat tím, kdo z nás kolik přispívá do našeho církevního společenství, opravdu bychom jen cedili komára.
Řiďme se věrně Ježíšovým varováním a nezabývejme se prkotinami a jen tiše předpokládejme a také sami s radostí dodržujme, že každý z nás bude dbát na odvěké
pravidlo – „všechny desátky země (…) budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu“ (Lv 27,30). V radosti ze všeho, co od Boha přijímáme, z radosti z víry, z lásky a v naději předpokládejme, že je nám všem dobře známo, že nepodělit se s druhými lidmi, s lidmi potřebnými, s rodinou církve o 10 % svých možností je okrádání Boha! (Mal 3,8-10) Pro ty z nás, kdo bychom na to občas chtěli pozapomenout, nabízím heslo: „Kdo neokrádá sebe a svou rodinu, okrádá Boha!“
A mějme při tom porozumění pro to, že řada z nás neodevzdává všech svých 10 %
Hospodinu prostřednictvím naši církve, ale třeba prostřednictvím různých humanitárních organizací, podporováním dobročinných spolků, nemocnic, sociálních zařízení, adopcí na dálku a tak podobně. Je také snad pochopitelné, že některým z nás nízké příjmy neumožňují odevzdávat desátek Hospodinu formou finančního odpočtu, a proto se raději dělíme o svůj čas například formou dobrovolnických prací, navštěvováním nemocných, vězněných atp. (Desátek času z jednoho týdne činí přibližně 16 hodin.) Někteří z nás podporují různě znevýhodněné lidi výdobytky svých polí a zahrádek, svého řemeslného umu atd. A mnoho z nás své desátky různě
skládá – z peněz, času, naturálií… A řada z nás dává daleko víc, než jen desátek, ale nechme, prosím, na svědomí každého, aby si sám za sebe před Bohem uhlídal, že rozhodně nedává méně!
Tímto chci ono Ježíšovo „NEZANEDBÁVAT“ ve vztahu k desátkům opravdu jen připomenout, a také upozornit na to, že daleko důležitější je Mistrovo varování „nespolknout velblouda“ a Jeho výzva „ČINIT – PRÁVO, MILOSRDENSTVÍ A VĚRNOST!“ Každý se proto, prosím, nad sebou i nad našimi evangelickými sbory zamysleme. Kdy jsme naposledy pozvedli svůj hlas proti nějaké křivdě nebo nespravedlnosti, kdy jsme vystoupili na obranu někoho, komu se dělo bezpráví?! Zamysleme se nad tím, kdy jsme se naposledy angažovali pro někoho, kdo na tom byl opravdu bídně. Kdy jsme věnovali čas usmíření se s někým, s kým jsme se léta nestýkali?! Kdy jsme naposledy odpustili někomu, kdo nám ublížil?! Zamysleme se nad tím, zda svým životem alespoň zkoušíme svědčit o věrnosti Ježíšově cestě lásky, víry a naděje. Zda jsme statečnými lidmi, kteří jsou ostatním povzbuzením a zdrojem naděje. O tom přemýšlejme a čiňme to - to je nejdůležitější!
Ježíš, Ten o němž vyznáváme, že přišel v plnosti ukázat, jak se žije v Boží moci, o placení tzv. desátků řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23,23n)
Všechny Ježíšovy výtky je vždy daleko nejlepší vztáhnout si nejprve na sebe, než automaticky předpokládat, že my nic, že pokrytci a případně slepými vůdci budou nejspíš jiní lidé. To Ježíšovo běda vám „visí“ nad všemi námi, kdo bychom chtěli dělat z placení desátků nějaký zákon, nebo jedinou míru opravdovosti víry. Pokud bychom se chtěli nejen na stránkách časopisů a internetových serverů ale třeba i v našich sborech zabývat tím, kdo z nás kolik přispívá do našeho církevního společenství, opravdu bychom jen cedili komára.
Řiďme se věrně Ježíšovým varováním a nezabývejme se prkotinami a jen tiše předpokládejme a také sami s radostí dodržujme, že každý z nás bude dbát na odvěké
pravidlo – „všechny desátky země (…) budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu“ (Lv 27,30). V radosti ze všeho, co od Boha přijímáme, z radosti z víry, z lásky a v naději předpokládejme, že je nám všem dobře známo, že nepodělit se s druhými lidmi, s lidmi potřebnými, s rodinou církve o 10 % svých možností je okrádání Boha! (Mal 3,8-10) Pro ty z nás, kdo bychom na to občas chtěli pozapomenout, nabízím heslo: „Kdo neokrádá sebe a svou rodinu, okrádá Boha!“
A mějme při tom porozumění pro to, že řada z nás neodevzdává všech svých 10 %
Hospodinu prostřednictvím naši církve, ale třeba prostřednictvím různých humanitárních organizací, podporováním dobročinných spolků, nemocnic, sociálních zařízení, adopcí na dálku a tak podobně. Je také snad pochopitelné, že některým z nás nízké příjmy neumožňují odevzdávat desátek Hospodinu formou finančního odpočtu, a proto se raději dělíme o svůj čas například formou dobrovolnických prací, navštěvováním nemocných, vězněných atp. (Desátek času z jednoho týdne činí přibližně 16 hodin.) Někteří z nás podporují různě znevýhodněné lidi výdobytky svých polí a zahrádek, svého řemeslného umu atd. A mnoho z nás své desátky různě
skládá – z peněz, času, naturálií… A řada z nás dává daleko víc, než jen desátek, ale nechme, prosím, na svědomí každého, aby si sám za sebe před Bohem uhlídal, že rozhodně nedává méně!
Tímto chci ono Ježíšovo „NEZANEDBÁVAT“ ve vztahu k desátkům opravdu jen připomenout, a také upozornit na to, že daleko důležitější je Mistrovo varování „nespolknout velblouda“ a Jeho výzva „ČINIT – PRÁVO, MILOSRDENSTVÍ A VĚRNOST!“ Každý se proto, prosím, nad sebou i nad našimi evangelickými sbory zamysleme. Kdy jsme naposledy pozvedli svůj hlas proti nějaké křivdě nebo nespravedlnosti, kdy jsme vystoupili na obranu někoho, komu se dělo bezpráví?! Zamysleme se nad tím, kdy jsme se naposledy angažovali pro někoho, kdo na tom byl opravdu bídně. Kdy jsme věnovali čas usmíření se s někým, s kým jsme se léta nestýkali?! Kdy jsme naposledy odpustili někomu, kdo nám ublížil?! Zamysleme se nad tím, zda svým životem alespoň zkoušíme svědčit o věrnosti Ježíšově cestě lásky, víry a naděje. Zda jsme statečnými lidmi, kteří jsou ostatním povzbuzením a zdrojem naděje. O tom přemýšlejme a čiňme to - to je nejdůležitější!
Téma
Chtějí být svobodnější?
Miriam Richterová
Dana Šilhavá, absolventka VŠE a London School of Economics. Nyní pracuje pro Google v Dublinu. Pro svou bakalářku si vybrala téma na pomezí sociologie a ekonomie. Můžete si ji stáhnout na stránkách katedry Ekonomie VŠE.
Čemu ses v rámci své bakalářky věnovala?
Zjišťovala jsem, podle čeho se lidé rozhodují o délce své pracovní doby. Jako příklad jsem si vybrala netradiční výdělečnou činnost – žebrání (vyžaduje podobně jako jiná práce úsilí a je časově náročná).
Vycházela jsem z vlastních rozhovorů, které jsem vedla s pražskými žebráky. Dohromady jsem měla nahraných asi 50 rozhovorů s více než 40 žebráky (některé byly skupinové). S některými žebráky jsem se setkávala opakovaně.
Jaké byly závěry Tvého výzkumu?
Ukázalo se, že se žebráci rozhodují spíše v dimenzích jednoho dne, a když si vyžebrají obnos, který jim stačí, tak se už dál nesnaží a v rámci možností si jdou výdělek užít. Jsou to takzvaní „dostačovači“.
Výsledek byl tak jednoznačný, že jsem hlavní část výzkumu věnovala otázce, proč to tak je. Vynořila se i spousta jiných ekonomických lahůdek, jako je např. „monopol“ na žebrání na Karlově mostě či výhodnost žebrání s pejsky.
Byla jsi ze svých výstupů překvapená?
Ze začátku jsem byla z kontaktu s těmito lidmi hodně zmatená a rozladěná. Jakmile v mysli zboříte bariéry zažitých představ o této skupině, tak zjistíte, že nevíte, jak je zaškatulkovat, a hlavně ani jak identifikovat sama sebe.
„Moji“ žebráci byli různí, ale abych se uklidnila a dokázala si, že nejsem ani bezdomovec, ani žebrák, tak jsem si vytvořila takový rozlišovač lidí z ulice. Většina mých žebráků přemýšlela v období maximálně pár dní dopředu a neměla stanovené více než přímočaré cíle, čeho by chtěli dosáhnout. Protloukali se problémy i radostmi ze dne na den a nestarali se, jaké bude mít jejich chování dopady. Většina z nás „mimo“ ulici má asi trochu abstraktnější a dlouhodobější cíle, čeho chce v životě dosáhnout, ať už se to týká práce, vědy, rodiny,... I když je těžké říct, jestli tenhle odlišný přístup je důvodem nebo důsledkem tvrdého nepředvídatelného života na ulici.
Změnila jsi na bezdomovce a žebráky během výzkumu názor?
Během mého výzkumu se (mi) zbořilo hned několik mýtů:
1) Každý bezdomovec žebrá. To není vždycky pravda. A opačně, a navíc ne každý bezdomovec si nechá pomáhat od charitativních pracovníků.
2) Bezdomovci a žebráci nemají domov. Nicméně, i někteří „bezdomovci“ žijí ve squatu, přespávají na lodi Hermes či mají dočasné útočiště u kamarádů.
3) Žebráci jsou buď chudáci, kteří závisí na pomoci druhých, nebo vydřiduši, kteří zneužívají dobré vůle okolí. Z mé zkušenosti byla pravda někde mezi. Ti, kteří vypadali nejpotřebnější, se v minulosti odřízli od pomoci svého okolí tím, že se nechtěli podřídit nějakým pravidlům, např. brali drogy nebo se chovali násilně, a ti, kteří brali žebrání jako rychlý způsob výdělku, na tom nebyli tak skvěle, jak tvrdilo okolí.
4) Jediným způsobem, jak jim pomoct, je poskytnout jim přístřeší a zabezpečit peněžní příjem. Ale co když o to nestojí, anebo aspoň za podmínek, které by na ně za to byly kladeny? Jsou svobodnější, protože jim tolik nezáleží na takových „banálních“ věcech, jako je suchá postel, a jistota zítřka? Kdybych se tolik neobávala o svou budoucnost a své pohodlí, byla bych jako oni?
5) Bezdomovci a žebráci nepracují. Jenže, i když pominu fakt, že žebrání by se dalo přirovnat k práci, tito lidé se často pohybují v kolečcích nejen žebrání (příp. kapsaření), ale i oficiálních brigád a spořádaného přivýdělku.
6) Lidé na ulici jen „přežívají“ a zabezpečují své nejnutnější záležitosti, kdežto život nás ostatních je ctnostnější a hlubší. Jenže kolik „nebezdomovců“ vypadá, aspoň z dálky dokud je nepoznáte, že se pouze rutinně honí za výplatou, aby měli co jíst a mohli si večer užít pohodu u televize?
Proč si myslíš, že se žebráci živí tímto způsobem?
Žebráci, které jsem potkala, byli často nějakým způsobem handicapovaní – mentálně či tělesně postižení, problémy se zdravím a s okolím si často zavinili alkoholismem nebo tím, že nebudovali pevnější vztahy. Nikdy ale asi nemívali okolí, které by je naučilo jinému způsobu života, nebo je o něm přesvědčilo. Většina žebráků tvrdila, že se svým stylem výdělku ani života není spokojená, ale těžko říct, jestli nejsou k této výpovědi nevědomky tlačeni okolím. Často se se mnou ale při setkání po delší době nadšeně dělili o své úspěchy, když se jim povedlo sehnat nějakou brigádu nebo trvalejší bydlení. Takže kdyby je to nestálo tolik svobody nebo disciplíny, tak práce a domov by zřejmě byly jejich častým přáním.
Čemu ses v rámci své bakalářky věnovala?
Zjišťovala jsem, podle čeho se lidé rozhodují o délce své pracovní doby. Jako příklad jsem si vybrala netradiční výdělečnou činnost – žebrání (vyžaduje podobně jako jiná práce úsilí a je časově náročná).
Vycházela jsem z vlastních rozhovorů, které jsem vedla s pražskými žebráky. Dohromady jsem měla nahraných asi 50 rozhovorů s více než 40 žebráky (některé byly skupinové). S některými žebráky jsem se setkávala opakovaně.
Jaké byly závěry Tvého výzkumu?
Ukázalo se, že se žebráci rozhodují spíše v dimenzích jednoho dne, a když si vyžebrají obnos, který jim stačí, tak se už dál nesnaží a v rámci možností si jdou výdělek užít. Jsou to takzvaní „dostačovači“.
Výsledek byl tak jednoznačný, že jsem hlavní část výzkumu věnovala otázce, proč to tak je. Vynořila se i spousta jiných ekonomických lahůdek, jako je např. „monopol“ na žebrání na Karlově mostě či výhodnost žebrání s pejsky.
Byla jsi ze svých výstupů překvapená?
Ze začátku jsem byla z kontaktu s těmito lidmi hodně zmatená a rozladěná. Jakmile v mysli zboříte bariéry zažitých představ o této skupině, tak zjistíte, že nevíte, jak je zaškatulkovat, a hlavně ani jak identifikovat sama sebe.
„Moji“ žebráci byli různí, ale abych se uklidnila a dokázala si, že nejsem ani bezdomovec, ani žebrák, tak jsem si vytvořila takový rozlišovač lidí z ulice. Většina mých žebráků přemýšlela v období maximálně pár dní dopředu a neměla stanovené více než přímočaré cíle, čeho by chtěli dosáhnout. Protloukali se problémy i radostmi ze dne na den a nestarali se, jaké bude mít jejich chování dopady. Většina z nás „mimo“ ulici má asi trochu abstraktnější a dlouhodobější cíle, čeho chce v životě dosáhnout, ať už se to týká práce, vědy, rodiny,... I když je těžké říct, jestli tenhle odlišný přístup je důvodem nebo důsledkem tvrdého nepředvídatelného života na ulici.
Změnila jsi na bezdomovce a žebráky během výzkumu názor?
Během mého výzkumu se (mi) zbořilo hned několik mýtů:
1) Každý bezdomovec žebrá. To není vždycky pravda. A opačně, a navíc ne každý bezdomovec si nechá pomáhat od charitativních pracovníků.
2) Bezdomovci a žebráci nemají domov. Nicméně, i někteří „bezdomovci“ žijí ve squatu, přespávají na lodi Hermes či mají dočasné útočiště u kamarádů.
3) Žebráci jsou buď chudáci, kteří závisí na pomoci druhých, nebo vydřiduši, kteří zneužívají dobré vůle okolí. Z mé zkušenosti byla pravda někde mezi. Ti, kteří vypadali nejpotřebnější, se v minulosti odřízli od pomoci svého okolí tím, že se nechtěli podřídit nějakým pravidlům, např. brali drogy nebo se chovali násilně, a ti, kteří brali žebrání jako rychlý způsob výdělku, na tom nebyli tak skvěle, jak tvrdilo okolí.
4) Jediným způsobem, jak jim pomoct, je poskytnout jim přístřeší a zabezpečit peněžní příjem. Ale co když o to nestojí, anebo aspoň za podmínek, které by na ně za to byly kladeny? Jsou svobodnější, protože jim tolik nezáleží na takových „banálních“ věcech, jako je suchá postel, a jistota zítřka? Kdybych se tolik neobávala o svou budoucnost a své pohodlí, byla bych jako oni?
5) Bezdomovci a žebráci nepracují. Jenže, i když pominu fakt, že žebrání by se dalo přirovnat k práci, tito lidé se často pohybují v kolečcích nejen žebrání (příp. kapsaření), ale i oficiálních brigád a spořádaného přivýdělku.
6) Lidé na ulici jen „přežívají“ a zabezpečují své nejnutnější záležitosti, kdežto život nás ostatních je ctnostnější a hlubší. Jenže kolik „nebezdomovců“ vypadá, aspoň z dálky dokud je nepoznáte, že se pouze rutinně honí za výplatou, aby měli co jíst a mohli si večer užít pohodu u televize?
Proč si myslíš, že se žebráci živí tímto způsobem?
Žebráci, které jsem potkala, byli často nějakým způsobem handicapovaní – mentálně či tělesně postižení, problémy se zdravím a s okolím si často zavinili alkoholismem nebo tím, že nebudovali pevnější vztahy. Nikdy ale asi nemívali okolí, které by je naučilo jinému způsobu života, nebo je o něm přesvědčilo. Většina žebráků tvrdila, že se svým stylem výdělku ani života není spokojená, ale těžko říct, jestli nejsou k této výpovědi nevědomky tlačeni okolím. Často se se mnou ale při setkání po delší době nadšeně dělili o své úspěchy, když se jim povedlo sehnat nějakou brigádu nebo trvalejší bydlení. Takže kdyby je to nestálo tolik svobody nebo disciplíny, tak práce a domov by zřejmě byly jejich častým přáním.
Téma
Vyber si svou neziskovku
Olcha Richterová
Taky vás na ulici oslovují brigádníci či dobrovolníci s prosbou o příspěvek? Podle čeho se ale při darování peněz rozhodnout?
Co chci: Pomáhat daleko, nebo blízko? Přispívat na dlouhodobé, nebo krátkodobé cíle? Podporovat jednotlivce, nebo organizaci?
Pravidelný příspěvek:
Je dobré zkontrolovat výroční zprávy organizace a porovnat náklady, které jdou na její provoz, s penězi, které jdou skutečně na činnost. Další možností, zejména u menších neziskovek, je zčásti se do její činnosti zapojit (např. navštívit nějakou jí pořádanou akci) a tak si ověřit její fungování a smysluplnost.
Pravidelně lze podporovat např. vzdělávání konkrétních příjemců pomoci (Adopce na dálku, Kmotrovství – pro děti cizinců žijících v ČR).
Sbírky na ulici:
Na první pohled je vidět, zda je kasička zaletovaná a zda nabízející mají povolení a jmenovky. Ověřit si každou veřejnou sbírku můžete na tel. č. 974 817 388. Portál Ministerstva vnitra se seznamem sbírek bohužel nefunguje (www.mvcr.cz/seznam-verejnych-sbirek.aspx), vnitro ale má povinnost vést Centrální evidenci sbírek a poskytovat informace veřejnosti.
Darcovskasms.cz (DMS): Jednoduše smskou můžete poslat drobný obnos na vámi zvolenou sbírku na jednotné číslo (87777) s pomocí hesla sbírky. Prostřednictvím webovek Fóra dárců si můžete ověřit, jak bylo s penězi naloženo.
Můžete přispět i svým časem: Můžete se stát dobrovolníkem – v mládeži, v křesťanské službě vašeho sboru, v blízkém středisku Diakonie (v Diakonii se můžete zapojit např. do projektu Buď sousedem), v nemocnici – i dárcovstvím krve či kostní dřeně, nebo se můžete zapojit třeba do Evropské dobrovolnické služby.
Co chci: Pomáhat daleko, nebo blízko? Přispívat na dlouhodobé, nebo krátkodobé cíle? Podporovat jednotlivce, nebo organizaci?
Pravidelný příspěvek:
Je dobré zkontrolovat výroční zprávy organizace a porovnat náklady, které jdou na její provoz, s penězi, které jdou skutečně na činnost. Další možností, zejména u menších neziskovek, je zčásti se do její činnosti zapojit (např. navštívit nějakou jí pořádanou akci) a tak si ověřit její fungování a smysluplnost.
Pravidelně lze podporovat např. vzdělávání konkrétních příjemců pomoci (Adopce na dálku, Kmotrovství – pro děti cizinců žijících v ČR).
Sbírky na ulici:
Na první pohled je vidět, zda je kasička zaletovaná a zda nabízející mají povolení a jmenovky. Ověřit si každou veřejnou sbírku můžete na tel. č. 974 817 388. Portál Ministerstva vnitra se seznamem sbírek bohužel nefunguje (www.mvcr.cz/seznam-verejnych-sbirek.aspx), vnitro ale má povinnost vést Centrální evidenci sbírek a poskytovat informace veřejnosti.
Darcovskasms.cz (DMS): Jednoduše smskou můžete poslat drobný obnos na vámi zvolenou sbírku na jednotné číslo (87777) s pomocí hesla sbírky. Prostřednictvím webovek Fóra dárců si můžete ověřit, jak bylo s penězi naloženo.
Můžete přispět i svým časem: Můžete se stát dobrovolníkem – v mládeži, v křesťanské službě vašeho sboru, v blízkém středisku Diakonie (v Diakonii se můžete zapojit např. do projektu Buď sousedem), v nemocnici – i dárcovstvím krve či kostní dřeně, nebo se můžete zapojit třeba do Evropské dobrovolnické služby.
Projekty Diakonie
Diakonické menu z Klobouku
Pavel Hanych
Dnes nebude řeč o pokrývce hlavy ani o známých večerníčkových postavičkách - králících z klobouku. Nevím totiž, jak by v tomto případě králík z Klobouku vypadal, v menu jsem ho totiž nenašel. Ovšem soudě podle toho, že pašík z Klobouku nebo kuře z Klobouku chutnaly znamenitě (o čemž jsem se osobně přesvědčil), zřejmě by ani králík nebyl špatnou investicí. Až budete v Terezíně, stavte se v Klobouku. A i když v jídelním lístku třeba králík nebude, je spousta důvodů, proč je to tu fajn.
V terezínské ulici, která tak trochu připomíná tu z filmu Musíme si pomáhat, a kterou protekla velká voda při povodních v roce 2002, jsou naproti sobě dvě nově rekonstruované budovy Diakonie. Chráněné bydlení v jedné z nich pomáhá dospělým lidem s mentálním postižením, aby mohli žít ve vlastním bytě s pomocí a podporou druhých. Restaurace Klobouk, která rovněž patří k Diakonii, pak nabízí těmto nebo dalším lidem možnost pracovat. Vedle profesionálních kuchařů nebo číšníků tak mají možnost připravovat nebo roznášet dobroty, na jaké si jen člověk vzpomene - kuřata, vepřové, palačinky, kávu, pivo, Kofolu… a možná i toho králíka (z Klobouku).
Když vstoupíte dovnitř a usadíte se ke stolu, připadá vám, že to tu vlastně není ničím zvláštní. Prostě tu pracují různí lidé (ale kuřata a vepříky mají skvělé, a což teprve ten králík!). Musím říct, že jsem byl docela překvapen, když nás obsluhoval klient služby, jehož jsem docela dlouhou dobu považoval za „normálního“ zaměstnance. Zajímavostí jsou papírek s předtištěnou tabulkou a tužtička, které dostanete k jídelnímu lístku. Aby případně nedošlo k nedorozumění, napíšete na papírek číslo pokrmu nebo nápoje, který jste si objednali a vedle toho počet (třeba 56 24x, pokud spořádáte 24 porcí amerických brambor, já bych ovšem byl spíš pro to vepřové nebo králíka…). Personál v kuchyni pak přesně ví, co chcete a kolik, a za chvíli před Vámi kulinářská delikatesa přistane. Inu, v Klobouku je to fajn.
Teď trochu oficiálněji: Restaurace Klobouk v Terezíně patří k litoměřickému středisku Diakonie ČCE a funguje jako chráněné pracoviště s pracovně tréninkovým programem pro lidi se zdravotním a mentálním postižením. Restaurace je nekuřácká, je tu dětský koutek nebo salonek, během léta je také přístupná zahrádka a terasa. Kapacita restaurace je 36 míst, kapacita salonku pak 25 míst. Vaří tu dobře a cenově je to velmi příznivé. Polední menu se dá i s polévkou pořídit za 65 korun. Místo poledního menu však můžete uspořádat třeba raut nebo svatební či jinou oslavu, dokonce i školení. Z technických informací zbývá dodat, že restaurace je bezbariérová a že parkovat můžete snadno přímo před vchodem. Jídelní lístek najdete na webu a další informace Vám podá velmi milá a ochotná paní provozní.
Tak až budete mít cestu do Terezína (a že je tam toho k vidění dost), stavte se v Klobouku. Návštěvou restaurace podpoříte zapojení lidí s postižením do společnosti. Což je fajn.
Užitečné kontakty: Restaurace Klobouk Diakonie ČCE, Komenského 152, 411 55 Terezín, tel. 416 531 834, www.diakoniecce.cz/klobouk
V terezínské ulici, která tak trochu připomíná tu z filmu Musíme si pomáhat, a kterou protekla velká voda při povodních v roce 2002, jsou naproti sobě dvě nově rekonstruované budovy Diakonie. Chráněné bydlení v jedné z nich pomáhá dospělým lidem s mentálním postižením, aby mohli žít ve vlastním bytě s pomocí a podporou druhých. Restaurace Klobouk, která rovněž patří k Diakonii, pak nabízí těmto nebo dalším lidem možnost pracovat. Vedle profesionálních kuchařů nebo číšníků tak mají možnost připravovat nebo roznášet dobroty, na jaké si jen člověk vzpomene - kuřata, vepřové, palačinky, kávu, pivo, Kofolu… a možná i toho králíka (z Klobouku).
Když vstoupíte dovnitř a usadíte se ke stolu, připadá vám, že to tu vlastně není ničím zvláštní. Prostě tu pracují různí lidé (ale kuřata a vepříky mají skvělé, a což teprve ten králík!). Musím říct, že jsem byl docela překvapen, když nás obsluhoval klient služby, jehož jsem docela dlouhou dobu považoval za „normálního“ zaměstnance. Zajímavostí jsou papírek s předtištěnou tabulkou a tužtička, které dostanete k jídelnímu lístku. Aby případně nedošlo k nedorozumění, napíšete na papírek číslo pokrmu nebo nápoje, který jste si objednali a vedle toho počet (třeba 56 24x, pokud spořádáte 24 porcí amerických brambor, já bych ovšem byl spíš pro to vepřové nebo králíka…). Personál v kuchyni pak přesně ví, co chcete a kolik, a za chvíli před Vámi kulinářská delikatesa přistane. Inu, v Klobouku je to fajn.
Teď trochu oficiálněji: Restaurace Klobouk v Terezíně patří k litoměřickému středisku Diakonie ČCE a funguje jako chráněné pracoviště s pracovně tréninkovým programem pro lidi se zdravotním a mentálním postižením. Restaurace je nekuřácká, je tu dětský koutek nebo salonek, během léta je také přístupná zahrádka a terasa. Kapacita restaurace je 36 míst, kapacita salonku pak 25 míst. Vaří tu dobře a cenově je to velmi příznivé. Polední menu se dá i s polévkou pořídit za 65 korun. Místo poledního menu však můžete uspořádat třeba raut nebo svatební či jinou oslavu, dokonce i školení. Z technických informací zbývá dodat, že restaurace je bezbariérová a že parkovat můžete snadno přímo před vchodem. Jídelní lístek najdete na webu a další informace Vám podá velmi milá a ochotná paní provozní.
Tak až budete mít cestu do Terezína (a že je tam toho k vidění dost), stavte se v Klobouku. Návštěvou restaurace podpoříte zapojení lidí s postižením do společnosti. Což je fajn.
Užitečné kontakty: Restaurace Klobouk Diakonie ČCE, Komenského 152, 411 55 Terezín, tel. 416 531 834, www.diakoniecce.cz/klobouk
Když si děda babičku namlouval
Plánujeme daň?
Alžběta Matějovská
Nejdřív ukončíme školu, potom se vezmeme, rozjedeme kariéru a až se někde usadíme, bude čas na děti…Takhle to probíhá ve většině vztahů dnešní mládeže. Docházívá pak na „tu část s dětmi“ nejdřív kolem třicítky. Potřebujeme jistotu! Potřebujeme zajištění! Potřebujeme… Copak to bez toho nedokážeme zvládnout? Možná, že ne, ale jak to dělali naši rodiče? A co teprve jejich rodiče? Asi měli doma tiskárny na peníze. Nebo dokázali vychovat děti bez jistot a bez železných zásob? Pak se dá říct jen dvojí: „Buďto to byli blázni, ale to bychom pak museli uznat, že i my máme v genech spoustu bláznovství z dřívějších generací, anebo se nebáli. Dokázali jít do života s rizikem: „No tak budeme chudí, hlavně že budeme. Máme se navzájem rádi a k tomu máme ještě Hospodina. Peníze už by byly přílišným komfortem.“
Ve vztazích sehrává hodně velkou roli dnes tak nezbytná antikoncepce. Dříve bylo toto slovo i toto téma tabu. Volbu antikoncepce měli pouze muži. „Muž nepředpokládá, že uvidí ženu svou nahou. Ona pak by se byla zděsila při podobné myšlence.“ Ještě že tu ochranu dnes máme! Alespoň zabráníme přemnožení populace! A navíc mnohdy děti nechceme vůbec – nechceme být zodpovědní za nějaký nový život. Ale sex chceme, na ten máme přece právo. Je to tak konfliktní! Měla by se za to platit taková malá daň – kdo chce sex, musí počítat s dětmi. Pak by ale byly děti daň a to se nám již zaměňuje slovo dar za slovo daň a to bychom neměli dopustit! Rozhodně je třeba nepolevit a pořádně si rozmyslet, co vlastně chceme! Ujasnit si, co je pro nás to nejdůležitější. Pro co chceme dál žít. Nebo snad chceš mít za sebou spoustu daní?
Ve vztazích sehrává hodně velkou roli dnes tak nezbytná antikoncepce. Dříve bylo toto slovo i toto téma tabu. Volbu antikoncepce měli pouze muži. „Muž nepředpokládá, že uvidí ženu svou nahou. Ona pak by se byla zděsila při podobné myšlence.“ Ještě že tu ochranu dnes máme! Alespoň zabráníme přemnožení populace! A navíc mnohdy děti nechceme vůbec – nechceme být zodpovědní za nějaký nový život. Ale sex chceme, na ten máme přece právo. Je to tak konfliktní! Měla by se za to platit taková malá daň – kdo chce sex, musí počítat s dětmi. Pak by ale byly děti daň a to se nám již zaměňuje slovo dar za slovo daň a to bychom neměli dopustit! Rozhodně je třeba nepolevit a pořádně si rozmyslet, co vlastně chceme! Ujasnit si, co je pro nás to nejdůležitější. Pro co chceme dál žít. Nebo snad chceš mít za sebou spoustu daní?
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Můj první sjezd mládeže
Šárka Schmarczová
Čekáte, že mi bude tak patnáct.… Ne, patřím ke střední generaci a jsem máma dvou kluků, přesto jsem o víkendu byla na svém prvním sjezdu mládeže. Jela jsem si odpočinout od starostí všedních dnů a myslím, že jsem nemohla zvolit lépe.
Když bych měla shrnout své dojmy do tří slov, použila bych nadšení, radost, přátelství.
Nadšení z úvodního večera, který si vytvářela mládež sama, protože proudilo jak pódia tak z hlediště. Nadšení účastníků i vedoucích jednotlivých dílen i přednášek.
Radost při vypouštění létajících poselství na náměstí. Bezprostřední radost z muziky na koncertech a radost plného kostela při bohoslužbě.
Přátelství, protože poznávat nové lidi a dělat si z nich přátele je tady v té atmosféře jednoduché.
Uvědomila jsem, že mě mrzí, že jsem se evangelíkem stala až v dospělosti. Přivedlo mně to na myšlenku, že bych zavedla sjezdovou hru "přivez si svého nevěřícího Tomáše". Pokud by každý z mládežníků vzal jednoho kamaráda, který není v naší církvi, určitě by se naše řady významně rozrostly.
Bylo mi ctí přiložit ruku k dílu a účastnit se tak báječné záležitosti, jakou sjezd je. Jsem ráda, že moji synové jsou už rodem evangelíci a budou tak mít možnost zažít svůj první sjezd v patnácti; určitě jim to doporučím!
Chrámy stojí a stát budou, protože to, co připravilo oddělení mládeže a dotvořili mládežníci, je živé dílo. Už dnes se těším na svůj druhý.
Když bych měla shrnout své dojmy do tří slov, použila bych nadšení, radost, přátelství.
Nadšení z úvodního večera, který si vytvářela mládež sama, protože proudilo jak pódia tak z hlediště. Nadšení účastníků i vedoucích jednotlivých dílen i přednášek.
Radost při vypouštění létajících poselství na náměstí. Bezprostřední radost z muziky na koncertech a radost plného kostela při bohoslužbě.
Přátelství, protože poznávat nové lidi a dělat si z nich přátele je tady v té atmosféře jednoduché.
Uvědomila jsem, že mě mrzí, že jsem se evangelíkem stala až v dospělosti. Přivedlo mně to na myšlenku, že bych zavedla sjezdovou hru "přivez si svého nevěřícího Tomáše". Pokud by každý z mládežníků vzal jednoho kamaráda, který není v naší církvi, určitě by se naše řady významně rozrostly.
Bylo mi ctí přiložit ruku k dílu a účastnit se tak báječné záležitosti, jakou sjezd je. Jsem ráda, že moji synové jsou už rodem evangelíci a budou tak mít možnost zažít svůj první sjezd v patnácti; určitě jim to doporučím!
Chrámy stojí a stát budou, protože to, co připravilo oddělení mládeže a dotvořili mládežníci, je živé dílo. Už dnes se těším na svůj druhý.
Duchovní povzbuzení
Šroubovák nebo kladivo?
Marie Medková
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Matouš 5,9
Spravuješ věci? Jaký to je pocit? Člověk si láme hlavu. Je tu nejistota. Je tu touha zvítězit nad rozpadem a chaosem, možná vášeň pro řešení záhad. Hravost. Napětí – jak to dopadne? Jaké si k tomu jen vzít nástroje. Použít hlavu, nebo hrubou sílu.
A když se povede, přichází uspokojení a hrdost. Něco, co fungovalo, už zas funguje. Jen se podívejte! Díky mně. Do té kliky stačilo koupit nový šroubek – červík.
Dnes často věci ani neopravujeme. Rozbité vyhodíme. A koupíme si novou věc. Je to rychlejší a ta stará se stejně okoukala, zastarala. Zkus nechat věc dosloužit.
A jaké je to se vztahy?
Co když se pohádáte?
Urazíte?
Bolestně minete?
Blaze těm, kdo působí pokoj. Můžeme taky říct: blaze těm, kdo opravují porouchané vztahy, vytahují důvěru skrytou kdesi v rohu, přináší mír a vykolejené vytahují zpět na koleje.
Náprava vztahů. Taky přináší nejistotu a napětí. A co vášeň pro řešení záhad? Touha poznat, v čem je háček? Hravost?
Mohou tady fungovat také?
Spravuješ věci? Jaký to je pocit? Člověk si láme hlavu. Je tu nejistota. Je tu touha zvítězit nad rozpadem a chaosem, možná vášeň pro řešení záhad. Hravost. Napětí – jak to dopadne? Jaké si k tomu jen vzít nástroje. Použít hlavu, nebo hrubou sílu.
A když se povede, přichází uspokojení a hrdost. Něco, co fungovalo, už zas funguje. Jen se podívejte! Díky mně. Do té kliky stačilo koupit nový šroubek – červík.
Dnes často věci ani neopravujeme. Rozbité vyhodíme. A koupíme si novou věc. Je to rychlejší a ta stará se stejně okoukala, zastarala. Zkus nechat věc dosloužit.
A jaké je to se vztahy?
Co když se pohádáte?
Urazíte?
Bolestně minete?
Blaze těm, kdo působí pokoj. Můžeme taky říct: blaze těm, kdo opravují porouchané vztahy, vytahují důvěru skrytou kdesi v rohu, přináší mír a vykolejené vytahují zpět na koleje.
Náprava vztahů. Taky přináší nejistotu a napětí. A co vášeň pro řešení záhad? Touha poznat, v čem je háček? Hravost?
Mohou tady fungovat také?
Církev za hranicemi
Kościół Ewangelicko-Reformowany w RP
Štěpánka Sirůčková
Evangelická reformovaná církev v Polsku
V tradičně katolickém Polsku nalezneme celkem hodně protestantských církví. K těm nejstarším reformačním náleží Evangelická reformovaná církev a Církev evangelická augsburská. Ale pod dnešní označení „evangelíci” se v současné době zařazují i ti z Evangelické církve metodistické. Naší ČCE je nejvíce podobná Evangelická církev reformovaná, z evangelických církví ta nejmenší.
Současná podoba Reformované církve byla formována proudem kalvínským i lutherským. Velký vliv měla emigrace Českých bratří Jednoty bratrské, včetně Jana Amose Komenského. Církev má dnes 8 sborů a součástí je 5 tzv. diasporálních skupin. V církvi slouží 10 kazatelů, včetně vojenského kaplana. Kazatelé studují na Křesťanské teologické akademii ve Varšavě. Administrativní struktura je podobná té naší v ČCE. Představitelem církve je biskup.
Církev provozuje Pečovatelský dům Betánie a Diakonii se středisky ve Varšavě a Zelově, při sboru v Belchatově funguje Středisko prevence a rozvoje osobnosti pro problémové děti a mládež. Velký důraz je kladen na rozvoj a práci s dětmi a mládeží. Kromě obvyklých sborových aktivit je ve většině sborů aktivní lokální ekumena a kontakty se zahraničními církvemi. Reformovaní také spolupracují s veřejným rozhlasem a televizí na přenosu bohoslužeb a pravidelných příspěvcích v náboženských pořadech, vydáván je časopis Jednota věnující se evangelictví a ekumeně. Zmíním se zde více o dvou sborech, které jsem navštívila.
Varšavský sbor je velmi otevřený hudebním aktivitám a v kostele s historickými varhanami se koná mnoho koncertů. Při kostele funguje profesionální Komorní pěvecký sbor - vystupuje v Polsku i zahraničí. Kromě běžných sborových aktivit a bohoslužeb (pro mne bylo novinkou při některých modlitbách pokleknout) se konají např. meditace, výuka historie o reformaci či setkávání Anonymních alkoholiků.
Ve Varšavě najdete i evangelický hřbitov, kde jsou pochovány významné kulturní a společenské osobnosti.
V Zelově najdete, kde žijí potomci Českých bratří, současný kazatel sboru Miroslaw Jelinek založil na půdě kostela muzeum, kde jsou shromažďovány veškeré památky a informace o Českých bratřích v Polsku. Ačkoliv bohoslužby jsou dnes vysluhovány v polštině, tradiční pěvecký sbor zpívá v stále česky. V prostorách sborového domu vyučuje děti během týdne Edukační mateřská škola. Od roku 1999 také koncertuje hudební soubor Zelovské zvonky, tvořený dětmi a mládeží ze sboru. Bohatá je i práce s dětmi a mládežníci vedou tábor pro místní děti několikrát do roka. Již několik let je ve spolupráci s Evangelickou církví augsburskou a jejím Evangelizační a misijním centrem pořádán Evangelizační týden.
Návštěva obou výše zmíněných sborů byla zajímavá a všude budete vřele přijati.
Odkazy:
http://www.reformowani.pl/
www.zelandia.pl
V tradičně katolickém Polsku nalezneme celkem hodně protestantských církví. K těm nejstarším reformačním náleží Evangelická reformovaná církev a Církev evangelická augsburská. Ale pod dnešní označení „evangelíci” se v současné době zařazují i ti z Evangelické církve metodistické. Naší ČCE je nejvíce podobná Evangelická církev reformovaná, z evangelických církví ta nejmenší.
Současná podoba Reformované církve byla formována proudem kalvínským i lutherským. Velký vliv měla emigrace Českých bratří Jednoty bratrské, včetně Jana Amose Komenského. Církev má dnes 8 sborů a součástí je 5 tzv. diasporálních skupin. V církvi slouží 10 kazatelů, včetně vojenského kaplana. Kazatelé studují na Křesťanské teologické akademii ve Varšavě. Administrativní struktura je podobná té naší v ČCE. Představitelem církve je biskup.
Církev provozuje Pečovatelský dům Betánie a Diakonii se středisky ve Varšavě a Zelově, při sboru v Belchatově funguje Středisko prevence a rozvoje osobnosti pro problémové děti a mládež. Velký důraz je kladen na rozvoj a práci s dětmi a mládeží. Kromě obvyklých sborových aktivit je ve většině sborů aktivní lokální ekumena a kontakty se zahraničními církvemi. Reformovaní také spolupracují s veřejným rozhlasem a televizí na přenosu bohoslužeb a pravidelných příspěvcích v náboženských pořadech, vydáván je časopis Jednota věnující se evangelictví a ekumeně. Zmíním se zde více o dvou sborech, které jsem navštívila.
Varšavský sbor je velmi otevřený hudebním aktivitám a v kostele s historickými varhanami se koná mnoho koncertů. Při kostele funguje profesionální Komorní pěvecký sbor - vystupuje v Polsku i zahraničí. Kromě běžných sborových aktivit a bohoslužeb (pro mne bylo novinkou při některých modlitbách pokleknout) se konají např. meditace, výuka historie o reformaci či setkávání Anonymních alkoholiků.
Ve Varšavě najdete i evangelický hřbitov, kde jsou pochovány významné kulturní a společenské osobnosti.
V Zelově najdete, kde žijí potomci Českých bratří, současný kazatel sboru Miroslaw Jelinek založil na půdě kostela muzeum, kde jsou shromažďovány veškeré památky a informace o Českých bratřích v Polsku. Ačkoliv bohoslužby jsou dnes vysluhovány v polštině, tradiční pěvecký sbor zpívá v stále česky. V prostorách sborového domu vyučuje děti během týdne Edukační mateřská škola. Od roku 1999 také koncertuje hudební soubor Zelovské zvonky, tvořený dětmi a mládeží ze sboru. Bohatá je i práce s dětmi a mládežníci vedou tábor pro místní děti několikrát do roka. Již několik let je ve spolupráci s Evangelickou církví augsburskou a jejím Evangelizační a misijním centrem pořádán Evangelizační týden.
Návštěva obou výše zmíněných sborů byla zajímavá a všude budete vřele přijati.
Odkazy:
http://www.reformowani.pl/
www.zelandia.pl
Bible prochází žaludkem
Když se najde v hroznu šťáva...
Klára Schneiderová
"...říkává se: 'Nemař jej, je v něm požehnání,'“ vzkazuje Izraelitům prorok Izajáš. Takové kazisvětské spády by v zemi zaslíbené beztak nikoho ani ve snu nenapadly. Naopak. Od sáronského i jordánského údolí, kopcovité okolí Hebronu i Galileje až po oázu Ein Gedi – všude tam rostla vitis vinifera na terasovitých vinicích a sladké „plody vinného kořene“, šlechtěné do vybraných, sluncem zalitých odrůd. Šťáva z hroznů se pila buď začerstva coby nové víno, mošt zvaný tíróš či 'ásís, nebo se nechala zkvasit na víno staré, jajin. Nejvzácnější bylo to neředěné, pilo se při svátcích a na slavnostech a do puntíku platilo, že „kdo se napije starého, nechce nové, řekne: 'Staré je lepší.'“ Na stránkách knihy knih najdeme vinnou stopu přes sto čtyřicetkrát; hned ta první barvitě popisuje důsledky opilství. Vedle varovných historek, jako byla ta Noemova, je ale víno především předmětem plejády přirovnání par excellence, na nichž se vyřádila barvitá představivost krále Šalomouna, proroků, žalmistů, apoštolů i tesařova syna. Vinice jsou tu zemí izraelskou, již založil vinař Hospodin a jež nesmí zplanět, žena zase plodnou vinnou révou, Ježíš vinným kmenem a církev ratolestmi... A tekutá réva je sladkým polibkem milého, který svou vyvolenou „uvádí do domu vína“, vonícího kořením a medem z granátových jablek; vodou proměněnou na svatbě v Káni, a konečně krví Kristovy poslední oběti „která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“. Víno, symbol opojení, zázraků i oběti, je tak připomenutím skutků a stavů silných a vzácných a příslibem odpuštění a lásky.
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Sjezdová anketa
Hana Běťáková
Otázka: "Co si odnesete z tohohle Sjezdu?"
Marie, 16: Náušnice a spoustu zajímavých zážitků.
Martin, XX: Odvezu si Jardův program o Medvídkovi Pú, daroval mi ho.
Lucie, 29: Jsem tady třetím rokem, každý rok se zamýšlím nad tématem. Letošní chápu, ale myslím, že ve skutečnosti žádný zbořený chrám není, protože takové setkání lidí, kteří se společně radují, nás nadnáší až nad ty chrámy. Aby nedocházelo k pádům chrámů, přála bych si i za všechny, abychom se naučili větší pokoře k sobě i druhým. Nejlepší je začít u sebe.
Jan, 24: Tričko. Posílená přátelství. Odjíždím s tím, že vím, na co se chci zaměřit v blízké budoucnosti ohledně duchovního života.
Zuzka, 18: Dobrý pocit, že jsem byla v tom pěkném společenství mezi evangelíky, přáteli, kde se na mě každý usmívá a já na něj. Seznámila jsem se se spoustou nových lidí, i díky sjezdové hře - minimálně podle jména.
Šimon, 17: Nový poznatky, zkušenosti z přednášek - např. teď teprve jsem pochopil, že přednášející má svůj názor a já klidně můžu mít jinej.
Martina, 16: Spoustu zajímavých podnětů k zamyšlení.
Daniel, 26: Já jsem si odnesl únavu, fyzickou depresi a duševní represi. (Na dotaz říká, že sám neví, co to je.)
Lucka, 19: Hlavně dobrý pocit, že jsem se po dlouhé době setkala se starými přáteli - Sjezd byl celkově podařený, i přednášky. Moc se mi tu líbilo, až na ten déšť.
Benjamin, XX: Utkvěla mi fantazie jako vnímání reality (z přednášky o C. S. Lewisovi a J. R. R. Tolkienovi).
Debora, 20: Supr pocit, že po roce vidím kamarády a zapařím s nima (s Junovejma).
Marie, 16: Náušnice a spoustu zajímavých zážitků.
Martin, XX: Odvezu si Jardův program o Medvídkovi Pú, daroval mi ho.
Lucie, 29: Jsem tady třetím rokem, každý rok se zamýšlím nad tématem. Letošní chápu, ale myslím, že ve skutečnosti žádný zbořený chrám není, protože takové setkání lidí, kteří se společně radují, nás nadnáší až nad ty chrámy. Aby nedocházelo k pádům chrámů, přála bych si i za všechny, abychom se naučili větší pokoře k sobě i druhým. Nejlepší je začít u sebe.
Jan, 24: Tričko. Posílená přátelství. Odjíždím s tím, že vím, na co se chci zaměřit v blízké budoucnosti ohledně duchovního života.
Zuzka, 18: Dobrý pocit, že jsem byla v tom pěkném společenství mezi evangelíky, přáteli, kde se na mě každý usmívá a já na něj. Seznámila jsem se se spoustou nových lidí, i díky sjezdové hře - minimálně podle jména.
Šimon, 17: Nový poznatky, zkušenosti z přednášek - např. teď teprve jsem pochopil, že přednášející má svůj názor a já klidně můžu mít jinej.
Martina, 16: Spoustu zajímavých podnětů k zamyšlení.
Daniel, 26: Já jsem si odnesl únavu, fyzickou depresi a duševní represi. (Na dotaz říká, že sám neví, co to je.)
Lucka, 19: Hlavně dobrý pocit, že jsem se po dlouhé době setkala se starými přáteli - Sjezd byl celkově podařený, i přednášky. Moc se mi tu líbilo, až na ten déšť.
Benjamin, XX: Utkvěla mi fantazie jako vnímání reality (z přednášky o C. S. Lewisovi a J. R. R. Tolkienovi).
Debora, 20: Supr pocit, že po roce vidím kamarády a zapařím s nima (s Junovejma).
Recenze
Whatever Works
Ester Hubená
Woodyho Allena mám ráda. Sedí mi jeho nadhled, humor a cynismus vyzařující (a provokující) z jeho děl. Jeho poslední film Vicky Christina Barcelona mi ale přinesl lehké zklamání, a tak jsem byla zvědavá na jeho nejnovější dílo s názvem Whatever Works (česky přeloženo jako Užívej si, co to jde).
Zprávy o návratu do starého dobrého New Yorku a k hlavní postavě allenovského typu sliboval kvalitní zážitek, nicméně i Woody Allen stárne… A tak zatímco scénář si stále drží jistou úroveň, filmové provedení pokulhává. Děj snímku začíná velmi jednoduše: stárnoucí vědec Boris (Larry David) v penzi žije sám v malém bytě a nutno říci, že velmi spokojeně - okolní svět totiž nemá příliš v lásce, což na plátně hojně glosuje. Vzruch mu do života přinese mladinká, naivní jižanská dívka Melody (Evan Rachel Wood), které se nerad ujme, ale nakonec si ji vezme za ženu. Netradiční manželství přivádí na scénu další postavy – dívčiny rodiče, kteří po rozchodu začínají nové životy…
Typická Allenova hlavní postava, jejíž neurotická asociálnost a černý humor je v několika jeho minulých filmech přímo famózním spojením, zde ale postrádá šťávu. Allen jakoby psal scénář pro sebe a Diane Keaton (Annie Hall), v jejich podání by snímek vypadal daleko lépe. Boris i Melody jsou totiž charakterizováni dost schematicky a nepřirozeně, a je otázkou, zda lze vůbec zahrát postavy, které jsou napsány s takovým nadhledem jako u Allena. Určitá plochost se objevuje u všech herců, výjimkou je vitální a překvapivá poloha matky Melody, kterou hraje Patricia Clarkson.
Proč se tedy vůbec na film dívat? Česky znějící lakonické sdělení „užívej si, co to jde“ zdánlivě připomíná současný (obecný) trend neustálé honby za zábavou. Allen to však zřejmě myslí jinak: v životě jde o to být v pravý čas na pravém místě – a včas zase odejít. To, jestli se tím bude řídit i on sám, teprve uvidíme.
Zprávy o návratu do starého dobrého New Yorku a k hlavní postavě allenovského typu sliboval kvalitní zážitek, nicméně i Woody Allen stárne… A tak zatímco scénář si stále drží jistou úroveň, filmové provedení pokulhává. Děj snímku začíná velmi jednoduše: stárnoucí vědec Boris (Larry David) v penzi žije sám v malém bytě a nutno říci, že velmi spokojeně - okolní svět totiž nemá příliš v lásce, což na plátně hojně glosuje. Vzruch mu do života přinese mladinká, naivní jižanská dívka Melody (Evan Rachel Wood), které se nerad ujme, ale nakonec si ji vezme za ženu. Netradiční manželství přivádí na scénu další postavy – dívčiny rodiče, kteří po rozchodu začínají nové životy…
Typická Allenova hlavní postava, jejíž neurotická asociálnost a černý humor je v několika jeho minulých filmech přímo famózním spojením, zde ale postrádá šťávu. Allen jakoby psal scénář pro sebe a Diane Keaton (Annie Hall), v jejich podání by snímek vypadal daleko lépe. Boris i Melody jsou totiž charakterizováni dost schematicky a nepřirozeně, a je otázkou, zda lze vůbec zahrát postavy, které jsou napsány s takovým nadhledem jako u Allena. Určitá plochost se objevuje u všech herců, výjimkou je vitální a překvapivá poloha matky Melody, kterou hraje Patricia Clarkson.
Proč se tedy vůbec na film dívat? Česky znějící lakonické sdělení „užívej si, co to jde“ zdánlivě připomíná současný (obecný) trend neustálé honby za zábavou. Allen to však zřejmě myslí jinak: v životě jde o to být v pravý čas na pravém místě – a včas zase odejít. To, jestli se tím bude řídit i on sám, teprve uvidíme.
An Americans view
Church in churches
Barb Iverson
When I was growing up in the U.S., church happened in churches. All the churches I knew of were buildings with a big, high-ceilinged sanctuary, something called a Narthex where people would stand around talking before and after the service, a bunch of classroom-type rooms, and usually a gymnasium (oh, and a big parking lot). It was clear at a glance that something was a church.
By the time I was in my 20s, I noticed that churches didn’t all look like churches anymore. Some looked more like warehouses or office buildings. And many of them were really huge. For some churches (congregations), having a big beautiful building is really important and people give a lot of money to build it. My church in California meets in a strange building that used to be a community center. It’s on a square in the middle of town (no parking lot). And it’s called “Shelter,” so homeless people often show up, thinking they can stay there. They can’t do that, but we often give them food.
Here in the Czech Republic, there are loads of typical church buildings everywhere, but quite a few churches (the groups of people) meet in different spaces: hotels, warehouses, restaurants. It makes me think about what makes church church. Is it the building? For centuries a church or cathedral was an expression of the awesomeness of God. But now you can find churches in homes, in pubs, in cinemas.
Czech makes good use of different words for church: building (kostel), group/congregation (sbor, shromazdeni) denomination (cirkev). In English we tend to use just “church” for all those things. Which makes it a little confusing. But part of me likes the blurring of those lines. It means you have to explain what you mean more clearly. And it makes you think about what exactly is church—is it a place, is it people, is it an action?
By the time I was in my 20s, I noticed that churches didn’t all look like churches anymore. Some looked more like warehouses or office buildings. And many of them were really huge. For some churches (congregations), having a big beautiful building is really important and people give a lot of money to build it. My church in California meets in a strange building that used to be a community center. It’s on a square in the middle of town (no parking lot). And it’s called “Shelter,” so homeless people often show up, thinking they can stay there. They can’t do that, but we often give them food.
Here in the Czech Republic, there are loads of typical church buildings everywhere, but quite a few churches (the groups of people) meet in different spaces: hotels, warehouses, restaurants. It makes me think about what makes church church. Is it the building? For centuries a church or cathedral was an expression of the awesomeness of God. But now you can find churches in homes, in pubs, in cinemas.
Czech makes good use of different words for church: building (kostel), group/congregation (sbor, shromazdeni) denomination (cirkev). In English we tend to use just “church” for all those things. Which makes it a little confusing. But part of me likes the blurring of those lines. It means you have to explain what you mean more clearly. And it makes you think about what exactly is church—is it a place, is it people, is it an action?
Recenze
Ztracený podzim
Ester Hubená
„Na ďáblíky si v lukách hrát/ Bývá vždy trošku nebezpečné/ Z řeky až k srdci stoupne chlad/ A samota je světlo věčné“. Texty Josefa Kainara končí i začíná zatím poslední album Vladimíra Mišíka & Etc... Ztracený podzim. A není to jen tak náhodou, Mišík se zhudebňováním Kainarových veršů začal už od prvního alba (Stříhali dohola malého chlapečka), které vyšlo v roce 1976. Dalšími jeho „dvorními básníky“, jejichž texty se objevují téměř na každé z deseti dosud vydaných desek, jsou například Václav Hrabě či Jiří Dědeček.
Dost už slov, na první pohled upoutá především výtvarné provedení obalu cédéčka, jehož autorem je Karel Haloun. Po otevření na vás dýchne zvláštně uklidňující nostalgie, která vás může provázet U nádraží, při Baladě a taky když přijde titulní Ztracený podzim... Mišík je jedinečný ve svém umění spojit výborné texty s vynikajícími bigbítovými hudebníky z Etc... a nápaditou aranží. Nic ale nepůsobí překombinovaně, jak sám zpívá „jen hezky zlehka, to je můj styl“. Vřele mohu doporučit zejména kytarovou lahůdku Vabank, úsměvnou milostnou Smůlu mám či v úvodu citované Ďáblíky.
Letos třiašedesátiletý Mišík je vzácným úkazem na naší hudební scéně. Koncertuje již přes čtyřicet let s různými uskupeními (např. s Radimem Hladíkem v Blue Effect, spolupracoval s Flamengem) a stále zůstává hudebně i textově na špičce české populární hudby. Při poslechu tohoto alba tak váš podzim jistě nebude ztracený...
Dost už slov, na první pohled upoutá především výtvarné provedení obalu cédéčka, jehož autorem je Karel Haloun. Po otevření na vás dýchne zvláštně uklidňující nostalgie, která vás může provázet U nádraží, při Baladě a taky když přijde titulní Ztracený podzim... Mišík je jedinečný ve svém umění spojit výborné texty s vynikajícími bigbítovými hudebníky z Etc... a nápaditou aranží. Nic ale nepůsobí překombinovaně, jak sám zpívá „jen hezky zlehka, to je můj styl“. Vřele mohu doporučit zejména kytarovou lahůdku Vabank, úsměvnou milostnou Smůlu mám či v úvodu citované Ďáblíky.
Letos třiašedesátiletý Mišík je vzácným úkazem na naší hudební scéně. Koncertuje již přes čtyřicet let s různými uskupeními (např. s Radimem Hladíkem v Blue Effect, spolupracoval s Flamengem) a stále zůstává hudebně i textově na špičce české populární hudby. Při poslechu tohoto alba tak váš podzim jistě nebude ztracený...
Všimli jsme si
Všimli jsme si 8
Olcha Richterová
Biblický impulz
Jde o malé studentské akce (párty, promítání filmů, rozjímání...), konané na začátku školního a akademického roku s cílem seznámit věřící studenty na stejné škole, fakultě, koleji, či internátu.
Proč Bible? Je to něco co nás všechny spojuje a pomůže smysluplně prožít společný čas. Proč malé akce? Na velkých akcích je obtížnější se s ostatními blíž seznámit a lépe se navzájem poznat.
Akci můžete sami zorganizovat (na webu je řada námětů na náplň večera), nebo se podívat na www.biblickyimpulz.cz, jestli se ve vaší blízkosti něco pořádá, a zúčastnit se.
Snížit platy duchovních?
Šetřit se musí. Říká to i Joel Ruml. Zároveň ale upozorňuje na jednu nepříliš známou souvislost týkající se financování církví: „Dokumenty zpracované nezávislými ekonomy říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 mld. Kč více než kolik stát vydal na církve. Hrubým přepočtem pak z toho vyplývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 mld. Kč více než kolik stát vyplatí církvím. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5-10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80-160 mil. Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných.“ Navíc průměrný měsíční plat duchovních činí cca 16 tis.Kč (nikoliv 22 tis. Kč, jak je někdy uváděno). Už aby se stát s církvemi dohodl na vyrovnání. (Celé vyjádření z 20.8. je na e-cirkev.cz.)
Sociální demokraté proti sociálnímu smíru
Mostečtí sociální demokraté jdou do voleb s billboardy, na nichž kandidát na primátora pokládá voličům otázku, proč by měl litovat, že je ve svém domově národnostní většinou: „Jeden stát, jedna pravidla!“ Tvrzení, že jde o konfliktní rétoriku s rasovým podtextem, mostecká ČSSD odmítla. Jenže přesně takovéhle podněcování vášní vede k zápalným lahvím a nikdy nic nevyřeší.
Promítej i ty!
Člověk v tísni k promítání (na faře, v hospodě nebo i třeba jen kamarádům v obýváku) nově půjčuje dokumenty Kimčongílie (o koncentračních táborech v Severní Koreji), Hlad a Barmský VJ, unikátní výpověď o krutém potlačení mnišských nepokojů v Barmě z roku 2007. Barmský VJ se letos ucházel o Oscara v kategorii pro nejlepší dokument roku 2009. Další dostupné filmy jsou Zemřít ukamenováním, Anna v přední linii a Já, moje romská rodina a Woody Allen. Více na www.promitejity.cz, zatím se projekcí od jara zúčastnilo přes 5000 diváků (mezi nimi i návštěvníci filmového večera pražského SOMu).
Brodfest
28.–31.10. Církev bratrská v Havlíčkově brodě pořádá svůj sjezd mládeže. Tématem je Na čem záleží: „Uprostřed mnohých dobrých cest se může snadno stát, že nenajdeme tu správnou, na které záleží. Jaká to ale je? Jak ji hledat? Kdo ji najde?“ Před dvěma lety se společného sjezdu CB a baptistů zůčastnilo přes 1200 mladých lidí.
Modlitba za domov
Již počtvrté se 28. října sejdou pod Řípem křesťané z různých církví, aby společně poněkud netradičním způsobem oslavili státní svátek. Ekumenická rada církví pořádá Modlitbu za domov, tentokrát s podtitulem "Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš."
Jde o malé studentské akce (párty, promítání filmů, rozjímání...), konané na začátku školního a akademického roku s cílem seznámit věřící studenty na stejné škole, fakultě, koleji, či internátu.
Proč Bible? Je to něco co nás všechny spojuje a pomůže smysluplně prožít společný čas. Proč malé akce? Na velkých akcích je obtížnější se s ostatními blíž seznámit a lépe se navzájem poznat.
Akci můžete sami zorganizovat (na webu je řada námětů na náplň večera), nebo se podívat na www.biblickyimpulz.cz, jestli se ve vaší blízkosti něco pořádá, a zúčastnit se.
Snížit platy duchovních?
Šetřit se musí. Říká to i Joel Ruml. Zároveň ale upozorňuje na jednu nepříliš známou souvislost týkající se financování církví: „Dokumenty zpracované nezávislými ekonomy říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 mld. Kč více než kolik stát vydal na církve. Hrubým přepočtem pak z toho vyplývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 mld. Kč více než kolik stát vyplatí církvím. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5-10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80-160 mil. Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných.“ Navíc průměrný měsíční plat duchovních činí cca 16 tis.Kč (nikoliv 22 tis. Kč, jak je někdy uváděno). Už aby se stát s církvemi dohodl na vyrovnání. (Celé vyjádření z 20.8. je na e-cirkev.cz.)
Sociální demokraté proti sociálnímu smíru
Mostečtí sociální demokraté jdou do voleb s billboardy, na nichž kandidát na primátora pokládá voličům otázku, proč by měl litovat, že je ve svém domově národnostní většinou: „Jeden stát, jedna pravidla!“ Tvrzení, že jde o konfliktní rétoriku s rasovým podtextem, mostecká ČSSD odmítla. Jenže přesně takovéhle podněcování vášní vede k zápalným lahvím a nikdy nic nevyřeší.
Promítej i ty!
Člověk v tísni k promítání (na faře, v hospodě nebo i třeba jen kamarádům v obýváku) nově půjčuje dokumenty Kimčongílie (o koncentračních táborech v Severní Koreji), Hlad a Barmský VJ, unikátní výpověď o krutém potlačení mnišských nepokojů v Barmě z roku 2007. Barmský VJ se letos ucházel o Oscara v kategorii pro nejlepší dokument roku 2009. Další dostupné filmy jsou Zemřít ukamenováním, Anna v přední linii a Já, moje romská rodina a Woody Allen. Více na www.promitejity.cz, zatím se projekcí od jara zúčastnilo přes 5000 diváků (mezi nimi i návštěvníci filmového večera pražského SOMu).
Brodfest
28.–31.10. Církev bratrská v Havlíčkově brodě pořádá svůj sjezd mládeže. Tématem je Na čem záleží: „Uprostřed mnohých dobrých cest se může snadno stát, že nenajdeme tu správnou, na které záleží. Jaká to ale je? Jak ji hledat? Kdo ji najde?“ Před dvěma lety se společného sjezdu CB a baptistů zůčastnilo přes 1200 mladých lidí.
Modlitba za domov
Již počtvrté se 28. října sejdou pod Řípem křesťané z různých církví, aby společně poněkud netradičním způsobem oslavili státní svátek. Ekumenická rada církví pořádá Modlitbu za domov, tentokrát s podtitulem "Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš."
|
|
|
|
|
|