archiv
OBSAH:
Pohřeb je setkání živých
Quattro Formaggi
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Téma
Pohřeb je setkání živých
Jaroslav Vítek
Na pohřbu bývá řeč o tom, kdo zemřel. Odešel nám. Na pohřbu se mluví o něm, ale je to řeč pro lidi, kteří zůstali naživu. Pohřeb je setkání živých a je pro ně, není to pocta čísi smrti. Je to ovšem pro lidi, o něž smrt buď zavadila velmi zblízka, nebo se jich dotkla jen jakoby zprostředkovaně, ale z mysli ji v těch hodinách nevytěsní.
Farář - blízký a cizí
Ještě se často děje to, že lidé, kteří byli zesnulému blízcí, chtějí, aby na jeho pohřbu promluvil „jeho“ nebo „jejich“ kazatel, farář místního evangelického sboru. Příčiny bývají značně rozrůzněné. A důsledkem je, že jak na venkově, tak ve městě jsem pohřbíval mnohem víc lidí, které jsem předtím znal jenom velice málo nebo vůbec, nežli těch, které jsem znal dobře. Byť – přiznávám – pohřbívat známého člověka bývalo vždycky mnohem těžší, než pohřbívat někoho zcela neznámého. Bylo by zpozdilé představovat si, že zármutek se kazatele nedotkne, anebo naopak, že mu pomůže lépe „pohřbívat“. Věřte, že je to naopak!
Moudrý a vzácný učitel a přítel kdysi poznamenal: ať prý už byl zesnulý kazateli znám nebo ne, kazatel na pohřbu vposledu bývá ze všech zúčastněných nejvíce cizí; nepatřívá do rodiny, ani do okruhu blízkých přátel, sousedů a sousedek, spolupracovníků a spolupracovnic, spolužáků, věřitelů ...
Očekávání
Rozdílnost očekávání účastníků pohřbů je mimořádně veliká, kdybych se nebál floskulí, napsal bych: propastná. A přesto všichni tam aspoň chvíli mají za to, že je třeba, aby teď někdo něco řekl. V tomto případě ať tedy něco řekne evangelický kazatel. Má se za to, že zná jakési věty a výroky, které vyznívají ve prospěch zesnulého / zesnulé; a když je řekne, bude to užitečné pro všecky zúčastněné.
Dovolte mi, abych takové očekávání pokládal za oprávněné. I když tvrdím rovnou, že to, co se má vyslovit, nejsou ani zaříkávadla pomáhající zesnulému v záhrobí, ani věty, kterými se otupuje zármutek a zamluví tíseň z lidské smrtelnosti – je to zpráva o důvěře a naději.
Biblické výpovědi rozumí smrtelnosti
Chybí mi výstižný přívlastek, kterým bych dal najevo, jak skvělou pomoc v tom představuje možnost pokládaná v církvi často za úplně samozřejmou, tudíž nevyžadující zvláštní zmínky: modlitba a biblická zvěst. Jsou to konkrétní biblické výpovědi, které rozumějí situaci člověka, již nazýváme smrtelnost – a to proto, že vědí o naději opírající se Kristovo vzkříšení. Je pro nás, kdo máme smrt před sebou – a ty, kdo nám odešli, s takovou nadějí propouštíme. A je možné to říci, i když se člověku třeba docela dost chvěje hlas.
Opovážím se teď veřejného doznání: Vedl jsem tolik pohřebních shromáždění, že se je nepokouším spočítat, a přece jsem se tuto jednu konkrétní součást kazatelské služby ještě stále nenaučil konat s nadhledem či uspokojením. Stále to neumím, je to pro mě moc těžké, stýskávám si a těžce chybuju, ani jednou jsem nebyl s takovým pohřbem spokojen. Není to dobrý pocit, přiznávám to nerad a nikomu nic podobného nepřeju. Ale utěšuje mě, že smrt jednou nebude, a tak by mi patřičná dovednost v „konání pohřbů“ nakonec stejně nebyla k ničemu. Už aby to tu bylo.
Autor je farářem Českobratrské církve evangelické v Brně.
Farář - blízký a cizí
Ještě se často děje to, že lidé, kteří byli zesnulému blízcí, chtějí, aby na jeho pohřbu promluvil „jeho“ nebo „jejich“ kazatel, farář místního evangelického sboru. Příčiny bývají značně rozrůzněné. A důsledkem je, že jak na venkově, tak ve městě jsem pohřbíval mnohem víc lidí, které jsem předtím znal jenom velice málo nebo vůbec, nežli těch, které jsem znal dobře. Byť – přiznávám – pohřbívat známého člověka bývalo vždycky mnohem těžší, než pohřbívat někoho zcela neznámého. Bylo by zpozdilé představovat si, že zármutek se kazatele nedotkne, anebo naopak, že mu pomůže lépe „pohřbívat“. Věřte, že je to naopak!
Moudrý a vzácný učitel a přítel kdysi poznamenal: ať prý už byl zesnulý kazateli znám nebo ne, kazatel na pohřbu vposledu bývá ze všech zúčastněných nejvíce cizí; nepatřívá do rodiny, ani do okruhu blízkých přátel, sousedů a sousedek, spolupracovníků a spolupracovnic, spolužáků, věřitelů ...
Očekávání
Rozdílnost očekávání účastníků pohřbů je mimořádně veliká, kdybych se nebál floskulí, napsal bych: propastná. A přesto všichni tam aspoň chvíli mají za to, že je třeba, aby teď někdo něco řekl. V tomto případě ať tedy něco řekne evangelický kazatel. Má se za to, že zná jakési věty a výroky, které vyznívají ve prospěch zesnulého / zesnulé; a když je řekne, bude to užitečné pro všecky zúčastněné.
Dovolte mi, abych takové očekávání pokládal za oprávněné. I když tvrdím rovnou, že to, co se má vyslovit, nejsou ani zaříkávadla pomáhající zesnulému v záhrobí, ani věty, kterými se otupuje zármutek a zamluví tíseň z lidské smrtelnosti – je to zpráva o důvěře a naději.
Biblické výpovědi rozumí smrtelnosti
Chybí mi výstižný přívlastek, kterým bych dal najevo, jak skvělou pomoc v tom představuje možnost pokládaná v církvi často za úplně samozřejmou, tudíž nevyžadující zvláštní zmínky: modlitba a biblická zvěst. Jsou to konkrétní biblické výpovědi, které rozumějí situaci člověka, již nazýváme smrtelnost – a to proto, že vědí o naději opírající se Kristovo vzkříšení. Je pro nás, kdo máme smrt před sebou – a ty, kdo nám odešli, s takovou nadějí propouštíme. A je možné to říci, i když se člověku třeba docela dost chvěje hlas.
Opovážím se teď veřejného doznání: Vedl jsem tolik pohřebních shromáždění, že se je nepokouším spočítat, a přece jsem se tuto jednu konkrétní součást kazatelské služby ještě stále nenaučil konat s nadhledem či uspokojením. Stále to neumím, je to pro mě moc těžké, stýskávám si a těžce chybuju, ani jednou jsem nebyl s takovým pohřbem spokojen. Není to dobrý pocit, přiznávám to nerad a nikomu nic podobného nepřeju. Ale utěšuje mě, že smrt jednou nebude, a tak by mi patřičná dovednost v „konání pohřbů“ nakonec stejně nebyla k ničemu. Už aby to tu bylo.
Autor je farářem Českobratrské církve evangelické v Brně.
Uchu pro potěchu
Quattro Formaggi
Kolja Ivaskiv
Číšník: „Dobrý den, čím Vám mohu posloužit?
Zákazník: „Ááá, dobrý den,… noo, mohl byste mi prosím doporučit nějakou dobrou hudební pizzu?“
Č: „Ale jistě. Máme spoustu chutných variant, složených z různých a pestrých ingrediencí. Záleží
pouze na Vaších chutích…“
Z: „No nabízejte, nabízejte!“
Č: „Tak co dnes lidem často chutná, to je například pizza allá tvrďák. To máte na rockovým těstě
rozetřenej punkovej sauce (čti sós). K tomu jsou přidané hard-rockové feferony, hardcorovej salám a
heavy-metalovej eidam. Dále je to vše posypáno bigbeatovým kořením 60‘ let, a to pak …“
Z: „Dost, dost! Stačí! …...eh… no jak to říct. Víte, moje chutě jsou klidnějšího rázu…“
Č: „Á! No jistě! Tak pizza allá Robbie Williams? Madonna? Lady Gaga?…“
„ Néé! To taky ne! … já myslel jako klidný, ale nemusí to bejt mainstream (tzn. hlavní proud, pozn.
autora). Co nějakej jazz, to u vás nemáte?“
Č: „Á! Pán je gurmán! Dobrá tedy. I takové varianty tu máme. Napadá mě zrovna pizza Quattro
Formaggi… Ale ta teda je pro velmi vytříbené jazýčky!“
Z: „To mě zajímá! Povídejte dál!“
Č: „No. Tak to máte pizzu ze 4 druhů sýrů. Funkyeidam, jazzmozarella, latinogrooveniva a hlavně
ementál, proděravěný těmi nejvýtříbenějšími jazzovými improvizacemi, který jsou prostě tak nějak
hezký, lidský, od srdce… Jo tuhle, tuhle já mám nejradši.“
Z: „Tak to zní zajímavě…“
Č: „To si teda piště že zní. Však také tahle pizza vyhrála různé soutěže jazzových kapel a
při koncertech svými i cizími jazzovými chutěmi (v kontextu skladbami) oslovila spoustu
kvalitníhudebnípizzychtivých lidí!“
Z: „Dost řečí! Noste na stůl!“ …
… takhle by asi vypadal můj rozhovor se zákazníkem, kdybych já byl číšníkem. V té pomyslné pizzerii,
kterouž můžeme v kontextu vnímat jako obraz dnešní hudební scény, bych kapelu (pizzu) Quattro
Formaggi doporučil každému posluchači, který má rád alternativní, jazzové směry. Hudba líbivá, ale
hluboká, která se ovšem nepodbízí. Nechce lézt k sluchovým aparátům mas a vtloukat jednoduché
melodie a fráze do jejich hlav.
Tuto pizzu tvoří instrumentální sestava v podobě saxofon, klávesy, basa, bicí. Ty ovládají kluci prošlí
jazzovou konzervatoří J. Ježka v Praze. Praha je zároveň nejčastějším dějištěm jejich koncertů.
Za dobu působení tento gurmánský požitek stihl natočit jedno CD, obsahující jazzové standarty např.
od Chicka Corei nebo Jaca Pastoria. Více se o tom dozvíte na webu www.qfband.com.
Pizza QF ve mně evokuje pocit maximální svobody poslechu, směrovou nesvázanost a obravskou
dávku lásky k hudbě. „Líbí se ti to? Tak poslouchej, užívej a měj se dobře“.
Zákazník: „Ááá, dobrý den,… noo, mohl byste mi prosím doporučit nějakou dobrou hudební pizzu?“
Č: „Ale jistě. Máme spoustu chutných variant, složených z různých a pestrých ingrediencí. Záleží
pouze na Vaších chutích…“
Z: „No nabízejte, nabízejte!“
Č: „Tak co dnes lidem často chutná, to je například pizza allá tvrďák. To máte na rockovým těstě
rozetřenej punkovej sauce (čti sós). K tomu jsou přidané hard-rockové feferony, hardcorovej salám a
heavy-metalovej eidam. Dále je to vše posypáno bigbeatovým kořením 60‘ let, a to pak …“
Z: „Dost, dost! Stačí! …...eh… no jak to říct. Víte, moje chutě jsou klidnějšího rázu…“
Č: „Á! No jistě! Tak pizza allá Robbie Williams? Madonna? Lady Gaga?…“
„ Néé! To taky ne! … já myslel jako klidný, ale nemusí to bejt mainstream (tzn. hlavní proud, pozn.
autora). Co nějakej jazz, to u vás nemáte?“
Č: „Á! Pán je gurmán! Dobrá tedy. I takové varianty tu máme. Napadá mě zrovna pizza Quattro
Formaggi… Ale ta teda je pro velmi vytříbené jazýčky!“
Z: „To mě zajímá! Povídejte dál!“
Č: „No. Tak to máte pizzu ze 4 druhů sýrů. Funkyeidam, jazzmozarella, latinogrooveniva a hlavně
ementál, proděravěný těmi nejvýtříbenějšími jazzovými improvizacemi, který jsou prostě tak nějak
hezký, lidský, od srdce… Jo tuhle, tuhle já mám nejradši.“
Z: „Tak to zní zajímavě…“
Č: „To si teda piště že zní. Však také tahle pizza vyhrála různé soutěže jazzových kapel a
při koncertech svými i cizími jazzovými chutěmi (v kontextu skladbami) oslovila spoustu
kvalitníhudebnípizzychtivých lidí!“
Z: „Dost řečí! Noste na stůl!“ …
… takhle by asi vypadal můj rozhovor se zákazníkem, kdybych já byl číšníkem. V té pomyslné pizzerii,
kterouž můžeme v kontextu vnímat jako obraz dnešní hudební scény, bych kapelu (pizzu) Quattro
Formaggi doporučil každému posluchači, který má rád alternativní, jazzové směry. Hudba líbivá, ale
hluboká, která se ovšem nepodbízí. Nechce lézt k sluchovým aparátům mas a vtloukat jednoduché
melodie a fráze do jejich hlav.
Tuto pizzu tvoří instrumentální sestava v podobě saxofon, klávesy, basa, bicí. Ty ovládají kluci prošlí
jazzovou konzervatoří J. Ježka v Praze. Praha je zároveň nejčastějším dějištěm jejich koncertů.
Za dobu působení tento gurmánský požitek stihl natočit jedno CD, obsahující jazzové standarty např.
od Chicka Corei nebo Jaca Pastoria. Více se o tom dozvíte na webu www.qfband.com.
Pizza QF ve mně evokuje pocit maximální svobody poslechu, směrovou nesvázanost a obravskou
dávku lásky k hudbě. „Líbí se ti to? Tak poslouchej, užívej a měj se dobře“.
|
|
|
|
|
|