archiv
OBSAH:
Vyrovnat se se zlem = bojovat
Pod stromem poznání
Buďte zelení…
Záhada zvaná zlo
Zlo ve společnosti
Čtenářský tip
Jak se vyrovnáváte se zlem ve světě? (anketa)
Nikdy jsem toho nelitoval
S Josefem a Ježíšem v dílně
Horký jak oheň, zuby drkotám
Šok pro Čechy - největším úspěchem je církev
To se nedá dělat do sta let, i proto studuji tři vysoké školy
Chladná ocel nebo živé srdce?
Dunaj – Pustit musíš
Komiksy z kostela a Bible
Placid Happiness or Active Contentment?
Alois Nebel - může dostat Oscara?
Něžná, aneb Dostojevskij v osmdesáti minutách
Všimli jsme si 9
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Úvodník
Vyrovnat se se zlem = bojovat
Marie Medková
Zlo ve světě. Zlo v nás. Každého z nás se někdy dotklo. Osobně. Ve zprávách. Málokdo ho chce a líbí se mu. Přesto je. A my se s jeho existencí musíme vyrovnat. Nebo dokonce v konfrontaci s ním.
Co to ale znamená - vyrovnat se. Zlo má jednu nepříjemnou vlastnost. Stačí mu mlčení. Stačí mu naše "nevím", "nevidím", "nejsem si jist". To mu stačí jako živná půda pro růst a šíření.
Vyrovnat se můžeme různě. Můžeme se přidat k "dark side of the force" - daruje nám necitlivost a moc. Můžeme si říct, že zlo prostě je a nedá se s tím nic dělat. A když přijde náraz, zatnout zuby a nepustit si okolnosti do duše. Můžeme dělat, co se dá. Nebo můžeme zlu pomalu ubírat prostor. Šířením lásky, úsměvů, pozornosti, důvěrou, pravdy, spravedlnosti, pokoje - prostě všech těch věcí, o kterých se mluví v kostele. Kde a jak? Inspirací může být příběh Ježíše v evangeliích nebo třeba přednáška Philipa Zimbarda, který nedávno navštívil Českou republiku. Jmenuje se
"Jak se z obyčejných lidí stanou zrůdy ... nebo hrdinové". Od obou se naučíte: vyrovnat se zlem znamená akci. Někdy taky boj.
Co to ale znamená - vyrovnat se. Zlo má jednu nepříjemnou vlastnost. Stačí mu mlčení. Stačí mu naše "nevím", "nevidím", "nejsem si jist". To mu stačí jako živná půda pro růst a šíření.
Vyrovnat se můžeme různě. Můžeme se přidat k "dark side of the force" - daruje nám necitlivost a moc. Můžeme si říct, že zlo prostě je a nedá se s tím nic dělat. A když přijde náraz, zatnout zuby a nepustit si okolnosti do duše. Můžeme dělat, co se dá. Nebo můžeme zlu pomalu ubírat prostor. Šířením lásky, úsměvů, pozornosti, důvěrou, pravdy, spravedlnosti, pokoje - prostě všech těch věcí, o kterých se mluví v kostele. Kde a jak? Inspirací může být příběh Ježíše v evangeliích nebo třeba přednáška Philipa Zimbarda, který nedávno navštívil Českou republiku. Jmenuje se
"Jak se z obyčejných lidí stanou zrůdy ... nebo hrdinové". Od obou se naučíte: vyrovnat se zlem znamená akci. Někdy taky boj.
Biblické nakopnutí
Pod stromem poznání
Jaroslav F. Pechar
A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Genesis 2:8-9
Taky tady se poprvé v Bibli mluví o zlu. Stále jsme v ráji a přece již zde je řeč o zlu. Pravda – zatím jde o zlo v jakési latentní podobě. Není tu nic vysloveně zlého. Je tu jen možnost poznat zlo, což ale mají Adam s Evou zakázáno. Církev byla v průběhu staletí mnohokrát osočena, že poznání brání. Právě tento příběh o stromu poznání byl brán jako učebnicový příklad, jak náboženství chce poslušné ovce, které nepřemýšlí, neptají se, papouškují dogmata o tom, co je dobré a co je zlé. „Nic takového, Adame! Nic takového, Evo! Svobodné zkoumání se zakazuje!"
Jenže – není to tak jednoduché. Vězme, že slovo „poznání“ znamená v biblické mluvě něco víc, než jen nezávislý rozumový přístup. To až my dnes poznáváme svět, ale na náš život toto poznání nemusí mít žádný vliv. V Bibli je to jinak. Když „Adam poznal svoji ženu“, tak otěhotněla a tak to je v Bibli i dál. Když má Adama s Evou možnost „poznat zlé“, tak jde o něco, co se bude jejich života týkat právě tak, jako se jich týká zplození dětí. Když poznají dobro a zlo, znamená to, že budou dobro a zlo také konat. Že toto vykonané dobro a zlo se stane součástí jejich životů a jeho důsledky je budou provázet ještě velmi dlouho. Ba dokonce že (jako děti) tyto důsledky budou mít svůj vliv i po jejich smrti.
Stále jsme v ráji, stále jsme v místě, kde je všeho dostatek. Adama s Evou mají co jíst, kde bydlet, mají plné společenství s Bohem. Chybí jim něco – tam, kde je všechno dobré a člověk je velmi dobrý? V dobrém světě může velmi dobrý člověk udělat spoustu dobra! Jenže Adam s Evou chtějí mít možnost i toho druhého. Intelektuální poznání – to tu je. Oni vědí, co je dobré a co je zlé. Vědí, že dobré je ovoce s plody dobrými k jídlu. Mají hojnost všeho, na co si vzpomenou a stačilo by, aby jen děkovali Bohu a chválili ho za všechno to dobré, čím jsou obklopeni i naplňováni a aby si tohoto dobra plnými doušky užívali. Dobro poznávají – teď by chtěli poznat i zlo.
Příběh o Adamovi a Evě je příběh o nás. Intelektuální poznání máme. Jistě, že jsou různé složité situace, kdy člověk opravdu neví. Jsou o tom chytré knihy, jako „Sofiina volba“. V běžném životě ale v devíti případech z deseti vím, co je dobré a co je zlé. Tak – teoreticky to vím.
Když sedím v autobuse a nade mnou stojí stará paní o holi.
Když jsem se neučil na písemku, ale vím, že dobře skrytého taháku si učitel nevšimne.
Když mi nebylo osmnáct a někdo mi nabízí alkohol.
Když nemám jízdenku a zrovna přijíždí „moje“ tramvaj.
Když se máma ptá, kde jsem byl tak dlouho a mně se nechce jí to vysvětlovat.
Když bych chtěl nějaký počítačový program, ale nechce se mi za něj platit.
…
A v tu chvíli stojím pod stromem poznání dobrého a zlého. Vím, co je „dobro“ a vím, co je „zlo“. Vím. Co z toho chci také poznat? Tady nejde o nějaké intelektuální rozvažování, ale o „poznání“ v pravém biblickém smyslu. O něco s důsledky a to mnohdy velmi dlouhodobými – prostě jako to dítě, které pak má další děti a tak dále. Chci poznat nejen to dobré, ale i to zlé? Když teď budu volit – jsem si vědom všech důsledků, které to přinese?
Adame, Evo – pro co se rozhodnete?
Taky tady se poprvé v Bibli mluví o zlu. Stále jsme v ráji a přece již zde je řeč o zlu. Pravda – zatím jde o zlo v jakési latentní podobě. Není tu nic vysloveně zlého. Je tu jen možnost poznat zlo, což ale mají Adam s Evou zakázáno. Církev byla v průběhu staletí mnohokrát osočena, že poznání brání. Právě tento příběh o stromu poznání byl brán jako učebnicový příklad, jak náboženství chce poslušné ovce, které nepřemýšlí, neptají se, papouškují dogmata o tom, co je dobré a co je zlé. „Nic takového, Adame! Nic takového, Evo! Svobodné zkoumání se zakazuje!"
Jenže – není to tak jednoduché. Vězme, že slovo „poznání“ znamená v biblické mluvě něco víc, než jen nezávislý rozumový přístup. To až my dnes poznáváme svět, ale na náš život toto poznání nemusí mít žádný vliv. V Bibli je to jinak. Když „Adam poznal svoji ženu“, tak otěhotněla a tak to je v Bibli i dál. Když má Adama s Evou možnost „poznat zlé“, tak jde o něco, co se bude jejich života týkat právě tak, jako se jich týká zplození dětí. Když poznají dobro a zlo, znamená to, že budou dobro a zlo také konat. Že toto vykonané dobro a zlo se stane součástí jejich životů a jeho důsledky je budou provázet ještě velmi dlouho. Ba dokonce že (jako děti) tyto důsledky budou mít svůj vliv i po jejich smrti.
Stále jsme v ráji, stále jsme v místě, kde je všeho dostatek. Adama s Evou mají co jíst, kde bydlet, mají plné společenství s Bohem. Chybí jim něco – tam, kde je všechno dobré a člověk je velmi dobrý? V dobrém světě může velmi dobrý člověk udělat spoustu dobra! Jenže Adam s Evou chtějí mít možnost i toho druhého. Intelektuální poznání – to tu je. Oni vědí, co je dobré a co je zlé. Vědí, že dobré je ovoce s plody dobrými k jídlu. Mají hojnost všeho, na co si vzpomenou a stačilo by, aby jen děkovali Bohu a chválili ho za všechno to dobré, čím jsou obklopeni i naplňováni a aby si tohoto dobra plnými doušky užívali. Dobro poznávají – teď by chtěli poznat i zlo.
Příběh o Adamovi a Evě je příběh o nás. Intelektuální poznání máme. Jistě, že jsou různé složité situace, kdy člověk opravdu neví. Jsou o tom chytré knihy, jako „Sofiina volba“. V běžném životě ale v devíti případech z deseti vím, co je dobré a co je zlé. Tak – teoreticky to vím.
Když sedím v autobuse a nade mnou stojí stará paní o holi.
Když jsem se neučil na písemku, ale vím, že dobře skrytého taháku si učitel nevšimne.
Když mi nebylo osmnáct a někdo mi nabízí alkohol.
Když nemám jízdenku a zrovna přijíždí „moje“ tramvaj.
Když se máma ptá, kde jsem byl tak dlouho a mně se nechce jí to vysvětlovat.
Když bych chtěl nějaký počítačový program, ale nechce se mi za něj platit.
…
A v tu chvíli stojím pod stromem poznání dobrého a zlého. Vím, co je „dobro“ a vím, co je „zlo“. Vím. Co z toho chci také poznat? Tady nejde o nějaké intelektuální rozvažování, ale o „poznání“ v pravém biblickém smyslu. O něco s důsledky a to mnohdy velmi dlouhodobými – prostě jako to dítě, které pak má další děti a tak dále. Chci poznat nejen to dobré, ale i to zlé? Když teď budu volit – jsem si vědom všech důsledků, které to přinese?
Adame, Evo – pro co se rozhodnete?
Téma
Buďte zelení…
Pavel Ruml
“Válka je vůl“,
zpívali za mého dětství. Vůl je lidmi stvořené monstrum, kastrovaný tvor hrubé síly k těžké práci. Úplně jak válka. Člověk neví, jak spravovat zemi, a sahá po hrubém nástroji. Války byly a budou. Příčiny hledám v bohatství a chudobě lidí a v hříchu. Hlavně v těch dvou smrtelných – v závisti a obžerství.
Aby ten vůl šlapal aspoň trochu dle pravidel, lidé vymýšleli, jak ho kočírovat. Čtěte si o spravedlivé válce, o konvencích. A vězte–že současné války jsou nejbrutálnější v dějinách. S armádou jsem např.viděl: vdovy a sirotky; masové hroby; dokonalé krásné zbraně; lidi bez končetin; chlastající zoufalce; generálské výložky; humanitární organizace s obrovskou pomocí; chlapské přátelství; krásnou zemi plnou min; Saddámův palác; syn. seniora s presbyterem, jak nesli muslimské rodině, která přišla ve válce o tátu, humanitární dar ČCE - kamna a pračku.Viděl jsem točit film o válce. Dnes ráno zemřel mně blízký voják. Z každé vojenské mise jsem se vrátil udiven mírem, v kterém zde mohu žít.
Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná, jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody.
Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, že dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.
Autor působil jako farář ČCE v Náchodě Šonově a Letohradě, jako vojenský kaplan v Bosně a Kuvajtu, současnosti je kaplanem v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
zpívali za mého dětství. Vůl je lidmi stvořené monstrum, kastrovaný tvor hrubé síly k těžké práci. Úplně jak válka. Člověk neví, jak spravovat zemi, a sahá po hrubém nástroji. Války byly a budou. Příčiny hledám v bohatství a chudobě lidí a v hříchu. Hlavně v těch dvou smrtelných – v závisti a obžerství.
Aby ten vůl šlapal aspoň trochu dle pravidel, lidé vymýšleli, jak ho kočírovat. Čtěte si o spravedlivé válce, o konvencích. A vězte–že současné války jsou nejbrutálnější v dějinách. S armádou jsem např.viděl: vdovy a sirotky; masové hroby; dokonalé krásné zbraně; lidi bez končetin; chlastající zoufalce; generálské výložky; humanitární organizace s obrovskou pomocí; chlapské přátelství; krásnou zemi plnou min; Saddámův palác; syn. seniora s presbyterem, jak nesli muslimské rodině, která přišla ve válce o tátu, humanitární dar ČCE - kamna a pračku.Viděl jsem točit film o válce. Dnes ráno zemřel mně blízký voják. Z každé vojenské mise jsem se vrátil udiven mírem, v kterém zde mohu žít.
Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná, jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody.
Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, že dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.
Autor působil jako farář ČCE v Náchodě Šonově a Letohradě, jako vojenský kaplan v Bosně a Kuvajtu, současnosti je kaplanem v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
Téma
Záhada zvaná zlo
Jindřich Halama
Kde se bere zlo? Proslulá otázka po původu zla má v teologii celou řadu řešení, jedním z nejrozšířenějších je asi odpověď, že je důsledkem svobody, kterou stvoření od Stvořitele dostalo – tudíž se může dobré kazit, a co se pokazit může, to se pokazí.
Ale co je vůbec zlo? Dá se to stanovit? Je zlo, když v bouři padne strom a zabije člověka? Je zlo, když nám povodeň strhne půl domu a zničí skoro všechno, co jsme měli? Je zlo, když šelma uštve srnce nebo roztrhá ovci? ...
Existuje odůvodněný postoj, který za zlo uznává jen to, co má morální povahu, tedy to, co někdo záměrně působí. Z tohoto pohledu spousta věcí, které nás potkávají, je sice bolestivá, tragická, ale není to zlo. Je to nešťastná náhoda.
A co na to Bůh? Ví předem, co se stane, a koho to postihne? Jestli ano, proč to tak nechá? – Na to si odpovídám podle Lk 13. Ježíš odmítá vůbec spekulovat o důvodech či smyslu neštěstí, které se stalo. Neštěstí se dějí, tragika patří k životu. Život je křehký a ohrožený – proto je tak vzácný. Představa, že by Bůh hlídal každý krok a chránil člověka před újmou, se sice v bibli najde - ale častěji najdeme nářek a prosby, aby to či ono přestalo, skončilo. Bible nedává recept na způsob života, kterému by se vyhnula bolest a smrt. Takový recept zřejmě není – ani Bůh ho nemá. Ale má něco jiného – má způsob, jak se s bolestí a smrtí vyrovnat. Nejde-li se jim vyhnout, můžeme je přijmout, snést a neztrácet naději – protože Bůh možná nechrání před autonehodami, ale určitě křísí mrtvé.
A pachatelé zla mezi lidmi? Starý zákon je velí kamenovat, Nový zákon spíš radí odpouštět. Luther radí velmi jasnozřivě obé spojit: odpouštět a nechat si skoro všechno líbit, když jde jen o mě – a neváhat se zastat i silou a zbraní bližních, kterým hrozí nespravedlivé násilí, pronásledování či smrt. Zastat se – ne mstít! To by bylo podlehnutí zlu (Ř 12,19).
A stejně mám rád Clinta Eastwooda...
J. Halama
Ale co je vůbec zlo? Dá se to stanovit? Je zlo, když v bouři padne strom a zabije člověka? Je zlo, když nám povodeň strhne půl domu a zničí skoro všechno, co jsme měli? Je zlo, když šelma uštve srnce nebo roztrhá ovci? ...
Existuje odůvodněný postoj, který za zlo uznává jen to, co má morální povahu, tedy to, co někdo záměrně působí. Z tohoto pohledu spousta věcí, které nás potkávají, je sice bolestivá, tragická, ale není to zlo. Je to nešťastná náhoda.
A co na to Bůh? Ví předem, co se stane, a koho to postihne? Jestli ano, proč to tak nechá? – Na to si odpovídám podle Lk 13. Ježíš odmítá vůbec spekulovat o důvodech či smyslu neštěstí, které se stalo. Neštěstí se dějí, tragika patří k životu. Život je křehký a ohrožený – proto je tak vzácný. Představa, že by Bůh hlídal každý krok a chránil člověka před újmou, se sice v bibli najde - ale častěji najdeme nářek a prosby, aby to či ono přestalo, skončilo. Bible nedává recept na způsob života, kterému by se vyhnula bolest a smrt. Takový recept zřejmě není – ani Bůh ho nemá. Ale má něco jiného – má způsob, jak se s bolestí a smrtí vyrovnat. Nejde-li se jim vyhnout, můžeme je přijmout, snést a neztrácet naději – protože Bůh možná nechrání před autonehodami, ale určitě křísí mrtvé.
A pachatelé zla mezi lidmi? Starý zákon je velí kamenovat, Nový zákon spíš radí odpouštět. Luther radí velmi jasnozřivě obé spojit: odpouštět a nechat si skoro všechno líbit, když jde jen o mě – a neváhat se zastat i silou a zbraní bližních, kterým hrozí nespravedlivé násilí, pronásledování či smrt. Zastat se – ne mstít! To by bylo podlehnutí zlu (Ř 12,19).
A stejně mám rád Clinta Eastwooda...
J. Halama
Téma
Zlo ve společnosti
Vendula Kalusová
Poslední dny mi není dobře – jsem unavená, nemůžu spát, mám pocit, že se se mnou „něco“ děje. To je tím počasím – řeknu si: udělám si čaj, něco si přečtu – a bude zase dobře. Stále se to ale nelepší – a tak přehlédnu svou osobní situaci, která sice není kdovíjak uspokojivá, ale zase se to poslední dobou docela stabilizovalo, takže v tom to taky není: to bude těmi problémy v práci (autorka působí jako farářka evangelického sboru, ale také jako vězeňská kaplanka – pozn.aut.) - tak si počkám, až to přejde. Ale ono se to stále nějak nelepší. A tady je jasné, že problém je jinde a že je třeba se zaměřit na širší souvislosti vlastního života.
Netrávíme své dny ve vakuu, ale jsme součástí organismu společnosti. A kdo není necilitvý ignorant, může pravděpodobně ve svém soukromí pocítit doteky zla, plynoucího odkudsi z neznáma. Věřím, že naše osobní negativní stavy mohou být reakcí na širší kontext společenské situace. Žijeme-li ve zdravé společnosti, dýchá se nám lépe, než když permanentně narážíme na stagnaci, korupci a Havlovu „blbou náladu“ na každém kroku. V politice, v zaměstnání, v církvi, v institucíh nejrůznějšího druhu. To, co se děje kolem nás, nás ovlivňuje a musíme se s tím chtě nechtě nějakým způsobem denně vyrovnávat, zkrátka a dobře pro to, že žijeme v době a zemi, ve které žijeme. A vyrovnat se neznamená vždy se smířit - ale právě „vyrovnat“, tzn. být minimálně stejně silný, jako to, s čím se vyrovnávám, být s tím na stejné rovině ve smyslu vyvážení sil. Jde tedy o jakýsi permanentní zápas – a každý zápas, jak víme, stojí vnitřní energii. Vyrovnat se s věcmi stojí síly – a čím je toho, s čím se musíme vyrovnávat, více, tím více sil vydáváme. Vlastně se ruinuje pouhé vyrovnání – dorovnání do minimálně stejné pozice, jako má, zlo kolem nás. Abychom mu nepodlehli, musíme s ním vlastně permanentně zápasit: čím je ho kolem nás více, tím více s ním pak zápasíme, tím více času a sil to stojí. Všude tam, kde na něj v běžném životě narazíme – v drobné lži, lenosti, neochotě státního úředníka, v drobné zradě, úhybu kolegy v práci – všude tam stojíme před dvěma možnostmi: jednou je sklopení hlavy a postoj, jímž vyjadřujeme, že se nás to netýká – že to nevidíme, nechceme se tím zabývat (protože zabývat se zlem je vysilující i v těchto drobných případech) – anebo právě nové a nové postavení se čelem: ale to je to, co nás vysiluje tak, že se cítíme nedobře – a možná ani nevíme proč. Zlo ve společnosti se projevuje v těchto nepříjemných každodenních drobnostech. Společnost pak tvoří naše vztahy k druhým lidem. Domnívám se, že všude tam, kde se rozhodneme nepodlehnout mu právě v těch nejobyčejnějších každodenních situacích, a kde jsme ochotni se nechat tak trochu vyčerpat nějakým svým drobným zápasem, přispíváme právě v malém k pozitivní změně. A od toho tu jako křesťané máme být, domnívám se. Je to sice vysilující a nepřináší to člověku rozjásanou tvář, ale je to přinejmenším postoj – a to je něco, co – zdá se – společnost, v níž žijeme – postrádá. Alespoň se o tom tak mluví.
Autorka je farářka ČCE v Hvoznici a vězeňská kaplanka.
Netrávíme své dny ve vakuu, ale jsme součástí organismu společnosti. A kdo není necilitvý ignorant, může pravděpodobně ve svém soukromí pocítit doteky zla, plynoucího odkudsi z neznáma. Věřím, že naše osobní negativní stavy mohou být reakcí na širší kontext společenské situace. Žijeme-li ve zdravé společnosti, dýchá se nám lépe, než když permanentně narážíme na stagnaci, korupci a Havlovu „blbou náladu“ na každém kroku. V politice, v zaměstnání, v církvi, v institucíh nejrůznějšího druhu. To, co se děje kolem nás, nás ovlivňuje a musíme se s tím chtě nechtě nějakým způsobem denně vyrovnávat, zkrátka a dobře pro to, že žijeme v době a zemi, ve které žijeme. A vyrovnat se neznamená vždy se smířit - ale právě „vyrovnat“, tzn. být minimálně stejně silný, jako to, s čím se vyrovnávám, být s tím na stejné rovině ve smyslu vyvážení sil. Jde tedy o jakýsi permanentní zápas – a každý zápas, jak víme, stojí vnitřní energii. Vyrovnat se s věcmi stojí síly – a čím je toho, s čím se musíme vyrovnávat, více, tím více sil vydáváme. Vlastně se ruinuje pouhé vyrovnání – dorovnání do minimálně stejné pozice, jako má, zlo kolem nás. Abychom mu nepodlehli, musíme s ním vlastně permanentně zápasit: čím je ho kolem nás více, tím více s ním pak zápasíme, tím více času a sil to stojí. Všude tam, kde na něj v běžném životě narazíme – v drobné lži, lenosti, neochotě státního úředníka, v drobné zradě, úhybu kolegy v práci – všude tam stojíme před dvěma možnostmi: jednou je sklopení hlavy a postoj, jímž vyjadřujeme, že se nás to netýká – že to nevidíme, nechceme se tím zabývat (protože zabývat se zlem je vysilující i v těchto drobných případech) – anebo právě nové a nové postavení se čelem: ale to je to, co nás vysiluje tak, že se cítíme nedobře – a možná ani nevíme proč. Zlo ve společnosti se projevuje v těchto nepříjemných každodenních drobnostech. Společnost pak tvoří naše vztahy k druhým lidem. Domnívám se, že všude tam, kde se rozhodneme nepodlehnout mu právě v těch nejobyčejnějších každodenních situacích, a kde jsme ochotni se nechat tak trochu vyčerpat nějakým svým drobným zápasem, přispíváme právě v malém k pozitivní změně. A od toho tu jako křesťané máme být, domnívám se. Je to sice vysilující a nepřináší to člověku rozjásanou tvář, ale je to přinejmenším postoj – a to je něco, co – zdá se – společnost, v níž žijeme – postrádá. Alespoň se o tom tak mluví.
Autorka je farářka ČCE v Hvoznici a vězeňská kaplanka.
Vox populi
Čtenářský tip
Marie Medková
Chtěl bych upozornit k tomuto tématu na osobnost, kterou nemáte v anketě. Jde o amerického psychologa Phila Zimbarda.
Zimbarda od mala zajímalo, kde se bere zlo a proslavil se vězeňským experimentem, který musel předčasně ukončit. Narodíme se jako dobrá nebo špatná jablka? Nebo se jen dostaneme do špatné bedny?
Můžete se podívat na jeho video třeba na http://www.ted.com/talks/lang/cze/philip_zimbardo_on_the_psychology_of_evil.html.
Zimbarda od mala zajímalo, kde se bere zlo a proslavil se vězeňským experimentem, který musel předčasně ukončit. Narodíme se jako dobrá nebo špatná jablka? Nebo se jen dostaneme do špatné bedny?
Můžete se podívat na jeho video třeba na http://www.ted.com/talks/lang/cze/philip_zimbardo_on_the_psychology_of_evil.html.
Anketa
Jak se vyrovnáváte se zlem ve světě? (anketa)
David Navara
Rikam si, ze nas nedokonaly svet je pomijejici a ze se oproti
vecnosti jedna o zanedbatelny casovy usek. Se zlem se vyrovnavam
nekdy lepe, jindy hure. Vetsinou me ale vice znepokojuji vlastni
chyby nez nedostatky mych bliznich.
Grace Davie
Všichni činíme dennodenně různá rozhodnutí. Některá jsou dobrá, některá méně dobrá a některá vyloženě špatná (a pak je mnoho těch někde mezi tím). Špatná rozhodnutí škodí: nám samotným, druhým lidem i světu, ve kterém žijeme. Podstatou zla je neustálé poškozování. Z výše uvedeného vyplývá, že možnost existence zla je cena, kterou platíme za svobodu volby.
Otázku proč, je-li Bůh, je na světě tolik zla, kladou dnes typicky ateisté. Ve Starém Zákoně ale kladli tutéž otázku největší muži víry: Abrahám, Mojžíš, Jób. Víru totiž můžeme chápat jako protest proti tomu, že svět není jaký by měl být, jako protest vůči všemu zlu, jako zápas, ve kterém člověk i Bůh musí spojit své síly, neboť spravedlnost a dobro nečeká v nebi – to zde na zemi o ně máme bojovat!
Orko Vácha
Linda Fernandez Saez
Upřímně pro mě bez Boha Otce se vyrovnávat se zlem v jakékoliv jeho podobě nedá. Bez něj je to jako se snažit z posledních sil vyhrabat holýma rukama z hluboké a temné jámy s očima zaslepenýma padající hlínou, abychom nezahlédli ani paprsek světla a naděje na přežití. Jen s Bohem Otcem mohu díky jeho milosti poznat a porozumět tváři zla a tak poznat Boží pravdu, která mi otevírá oči a vysvobozuje.
Mirek Dušín, vedoucí Rychlých šípů
V některých případech velice jednoduše. Prostě Bohoušovi (pozn.red.:člen Bratrstva kočičí pracky) stáhnete kapuci a strčíte mu hlavu pod pumpu. Bratrstvo (pozn.red.:kočičí pracky) je asi ale nenapravitelné, někdy nám docela zatápějí, Nás to však nevykolejí, už je známe. Jiná možnost je zorganizovat kulturní akci, výlet, soutěž pro veřejost. Nebo třeba sportovní závody, kdy se projeví na fyzické kondici, kdo sedává u televize, kouří, nebo ve volném čase běhá.
Rikam si, ze nas nedokonaly svet je pomijejici a ze se oproti
vecnosti jedna o zanedbatelny casovy usek. Se zlem se vyrovnavam
nekdy lepe, jindy hure. Vetsinou me ale vice znepokojuji vlastni
chyby nez nedostatky mych bliznich.
Grace Davie
Všichni činíme dennodenně různá rozhodnutí. Některá jsou dobrá, některá méně dobrá a některá vyloženě špatná (a pak je mnoho těch někde mezi tím). Špatná rozhodnutí škodí: nám samotným, druhým lidem i světu, ve kterém žijeme. Podstatou zla je neustálé poškozování. Z výše uvedeného vyplývá, že možnost existence zla je cena, kterou platíme za svobodu volby.
Otázku proč, je-li Bůh, je na světě tolik zla, kladou dnes typicky ateisté. Ve Starém Zákoně ale kladli tutéž otázku největší muži víry: Abrahám, Mojžíš, Jób. Víru totiž můžeme chápat jako protest proti tomu, že svět není jaký by měl být, jako protest vůči všemu zlu, jako zápas, ve kterém člověk i Bůh musí spojit své síly, neboť spravedlnost a dobro nečeká v nebi – to zde na zemi o ně máme bojovat!
Orko Vácha
Linda Fernandez Saez
Upřímně pro mě bez Boha Otce se vyrovnávat se zlem v jakékoliv jeho podobě nedá. Bez něj je to jako se snažit z posledních sil vyhrabat holýma rukama z hluboké a temné jámy s očima zaslepenýma padající hlínou, abychom nezahlédli ani paprsek světla a naděje na přežití. Jen s Bohem Otcem mohu díky jeho milosti poznat a porozumět tváři zla a tak poznat Boží pravdu, která mi otevírá oči a vysvobozuje.
Mirek Dušín, vedoucí Rychlých šípů
V některých případech velice jednoduše. Prostě Bohoušovi (pozn.red.:člen Bratrstva kočičí pracky) stáhnete kapuci a strčíte mu hlavu pod pumpu. Bratrstvo (pozn.red.:kočičí pracky) je asi ale nenapravitelné, někdy nám docela zatápějí, Nás to však nevykolejí, už je známe. Jiná možnost je zorganizovat kulturní akci, výlet, soutěž pro veřejost. Nebo třeba sportovní závody, kdy se projeví na fyzické kondici, kdo sedává u televize, kouří, nebo ve volném čase běhá.
Svědectví víry
Nikdy jsem toho nelitoval
Hana Běťáková
S kazatelem Christopherem Obuou Ogwettou, který dnes žije v Dánsku, už jednou v Bratrstvu rozhovor byl (rozhovor vyšel v čísle 8/09,můžete si ho přečíst i na internetu). Rozhodli jsme se ale, že je na čase opět vám Chrise přiblížit. Možná jste byli na jeho dílně nebo přednášce na Sjezdu v Jihlavě a chtěli byste toho od něj slyšet víc; vy ostatní si můžete alespoň přečíst tenhle rozhovor.
Odkud pocházíte?
Jsem z Jižního Súdánu, z okresu Torit ve státě Eastern Equatoria. Narodil jsem se ve vesnici Katire Ayom v oblasti Magwe.
Jak dlouho jste křesťanem?
Stal jsem se křesťanem v jedenácti letech, na shromáždění pod širým nebem v roce 1973, když jsme byli v exilu v Entelbe v Ugandě. Od té doby nosím kříž a víra v mém srdci mě přiměla být svědkem Kristovým. Nikdy jsem toho nelitoval.
Je vaše rodina také křesťanská?
Má rodina je plodem American Inland Mission and Church Missionary Society. Ti postavili misii v mé domovské oblasti. Můj dědeček byl kazatelem, takže celá naše rodina je křesťanská.
Co vás přinutilo opustit vlast a proč jste odešel do Dánska?
Byla to válka a nepokoje v mé domovině, Jižním Súdánu. Například v roce 1992 jsem byl zatčen islámskou vládou z Chartúmu a vězněn. To proto, že jsem jako farář nemohl mlčet, když byli křesťané pronásledováni, mučeni a zabíjeni, a bylo mou povinností pomáhat těm, kdo si sami nemohli pomoci a báli se. Později jsem byl zase unesen ugandskými povstalci. Jít zrovna do Dánska mi nepřišlo na mysl, to bylo rozhodnutí vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, poslat uprchlíky do třetí země. Musel jsem si hledat azyl.
Jak vám vaše víra pomohla při tomto těžkém rozhodování?
Nebylo to snadné rozhodnutí. Musel jsem v Súdánu nechat svou rodinu. Má víra mi pomohla ve všech těžkých situacích, protože jsem svěřil svůj život do rukou Bohu; nemohl jsem nic udělat sám, jediným řešením bylo dát svůj život Bohu, aby se o mě postaral. Bůh má dobrý důvod, proč mě zachoval při životě. Základním kamenem křesťanství je víra, víra založená na Bohu, ne na světských věcech. Bůh nás může ochránit, když Mu zcela svěříme své životy a věříme v Jeho Syna Ježíše Krista. Skrze modlitby pak může člověk činit lepší, křesťanská rozhodnutí. Modlitba je můj průkaz víry. Jan Kalvín řekl „Hlavním úkolem dětí Božích je modlit se, protože tímto způsobem podávají pravý důkaz své víry.“ Musíme Ho žádat o vše, co potřebujeme, modlit se za to, co máme na srdci, a vzdávat Mu díky v chvále.
Jak vám vaše víra pomáhá v každodenním životě?
Velmi. Nemohu ztratit naději a pozbýt víry v Krista. Žiju svůj život s Bohem, který mě posiluje, a to mi každodenně pomáhá v mém rozhodování.
Myslíte si, že je důležité být součástí církve?
Jako křesťan si myslím, že je to velmi důležité. Pokud nejsme součástí církve, ukazuje to, že nejsme křesťané. Jsme součástí společenství církve. Musíme nakonec zažít to nejpodstatnější; jakékoli společenské změny probíhají v nejhlubší úrovni naší bytosti, tam, kam může vstoupit jedině Bůh. Církevní stavby se používají pro křesťanské bohoslužby a církev, křesťanské náboženství, je instituce založená Bohem.
Co byste poradil mladým lidem, kteří přicházejí poprvé do kostela?
Mladým lidem, kteří zrovna přišli do kostela, bych poradil, aby své rozhodnutí učinili sami. Pokud přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, neměli by se obracet zpátky. Měli by pokračovat v běhu. Potřebují se dál modlit k Bohu, aby posílil jejich víru. Povzbudil bych je, aby prohlubovali svou víru a rozuměli pravdě svého náboženství.
Mladí lidé potřebují naše modlitby, aby měli stále větší a větší víru v Ježíše Krista. Bůh, náš Otec, a Ježíš, náš Spasitel, k nim budou laskaví a požehnají je pokojem a láskou.
Odkud pocházíte?
Jsem z Jižního Súdánu, z okresu Torit ve státě Eastern Equatoria. Narodil jsem se ve vesnici Katire Ayom v oblasti Magwe.
Jak dlouho jste křesťanem?
Stal jsem se křesťanem v jedenácti letech, na shromáždění pod širým nebem v roce 1973, když jsme byli v exilu v Entelbe v Ugandě. Od té doby nosím kříž a víra v mém srdci mě přiměla být svědkem Kristovým. Nikdy jsem toho nelitoval.
Je vaše rodina také křesťanská?
Má rodina je plodem American Inland Mission and Church Missionary Society. Ti postavili misii v mé domovské oblasti. Můj dědeček byl kazatelem, takže celá naše rodina je křesťanská.
Co vás přinutilo opustit vlast a proč jste odešel do Dánska?
Byla to válka a nepokoje v mé domovině, Jižním Súdánu. Například v roce 1992 jsem byl zatčen islámskou vládou z Chartúmu a vězněn. To proto, že jsem jako farář nemohl mlčet, když byli křesťané pronásledováni, mučeni a zabíjeni, a bylo mou povinností pomáhat těm, kdo si sami nemohli pomoci a báli se. Později jsem byl zase unesen ugandskými povstalci. Jít zrovna do Dánska mi nepřišlo na mysl, to bylo rozhodnutí vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, poslat uprchlíky do třetí země. Musel jsem si hledat azyl.
Jak vám vaše víra pomohla při tomto těžkém rozhodování?
Nebylo to snadné rozhodnutí. Musel jsem v Súdánu nechat svou rodinu. Má víra mi pomohla ve všech těžkých situacích, protože jsem svěřil svůj život do rukou Bohu; nemohl jsem nic udělat sám, jediným řešením bylo dát svůj život Bohu, aby se o mě postaral. Bůh má dobrý důvod, proč mě zachoval při životě. Základním kamenem křesťanství je víra, víra založená na Bohu, ne na světských věcech. Bůh nás může ochránit, když Mu zcela svěříme své životy a věříme v Jeho Syna Ježíše Krista. Skrze modlitby pak může člověk činit lepší, křesťanská rozhodnutí. Modlitba je můj průkaz víry. Jan Kalvín řekl „Hlavním úkolem dětí Božích je modlit se, protože tímto způsobem podávají pravý důkaz své víry.“ Musíme Ho žádat o vše, co potřebujeme, modlit se za to, co máme na srdci, a vzdávat Mu díky v chvále.
Jak vám vaše víra pomáhá v každodenním životě?
Velmi. Nemohu ztratit naději a pozbýt víry v Krista. Žiju svůj život s Bohem, který mě posiluje, a to mi každodenně pomáhá v mém rozhodování.
Myslíte si, že je důležité být součástí církve?
Jako křesťan si myslím, že je to velmi důležité. Pokud nejsme součástí církve, ukazuje to, že nejsme křesťané. Jsme součástí společenství církve. Musíme nakonec zažít to nejpodstatnější; jakékoli společenské změny probíhají v nejhlubší úrovni naší bytosti, tam, kam může vstoupit jedině Bůh. Církevní stavby se používají pro křesťanské bohoslužby a církev, křesťanské náboženství, je instituce založená Bohem.
Co byste poradil mladým lidem, kteří přicházejí poprvé do kostela?
Mladým lidem, kteří zrovna přišli do kostela, bych poradil, aby své rozhodnutí učinili sami. Pokud přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, neměli by se obracet zpátky. Měli by pokračovat v běhu. Potřebují se dál modlit k Bohu, aby posílil jejich víru. Povzbudil bych je, aby prohlubovali svou víru a rozuměli pravdě svého náboženství.
Mladí lidé potřebují naše modlitby, aby měli stále větší a větší víru v Ježíše Krista. Bůh, náš Otec, a Ježíš, náš Spasitel, k nim budou laskaví a požehnají je pokojem a láskou.
Všehochuť
S Josefem a Ježíšem v dílně
Marie Medková
Když jdete dnes na tesaře, je jasné, že musíte být korba bez závratí. Tato práce totiž obnáší maninupulaci s trámy a pohyb vysoko nad hlavami lidských mravenečků. To v biblických dobách to bylo trochu jiné...
Co všechno uměl
V tesařském řemesle se židé nejvíce naučili od Féničanů, kteří krom budov uměli stavět i lodě. "Tesař" (hebr. cháráš, řec. tekton) je řemeslník, který to umí se dřevem. A umí vše. Nejenže vám tesař udělá konstrukci domu, stůl a židli, ale jeho šikovné ručičky vám je mohly i vyzdobit. Umí i práce dyhovací, vykládací a řezbářské [Ex 38,23; sr. 28,11; 35,35; 1Kr 6,18. 29]. Do staveb vyrobil střechu, dveře, zárubně, okna, okenní mříže a dřevěné zámky a klíče do nich. Do interiérů zas truhlařil stolice, nízké stolky, truhly, stoličky atd. Pro zemědělství vyráběl třmeny, pluhy, lopaty, hrábě...
Tesařská práce byla hrubá a tvrdá. Vyžadovala velkou fyzickou sílu a vytrvalost, stejně jako velkou zručnost. Tesař byl stavitel, truhlář, tesař i umělec.
Sociální postavení
Tesař může být v komunitě vážený člověk, i když dělal těžkou práci. Však se taky v druhé Královské 24,14 píše, že judští tesaři byli zavlečeni do Babylona spolu s knížaty a bojovníky.
Nejznámějšími starověkými tesaři jsou otec a syn - Josef a Ježíš (Mk 6,3). Ježíš u řemesla dlouho nezůstal, ale ovlivnila jeho řeč a asociace. Vzpomeňte si třeba na "nesení jha" (Mt 11,29) nebo na "ruku na pluhu" (L 9, 62). Jha a pluhy byste si mimochodem také zakoupili u tesaře.
Domy a jejich střechy
Biblické domy měly proti těm našim jednu nespornou výhodu. Na jejich střeše se dalo sušit ovoce a skladovat ho, jíst i spát. Jak ale taková střecha vznikla?
Tesař pokácel strom a zpracoval na trámy pomocí teslice (speciální sekera) a primitivní pily. Pak začal pokládat střechu na stěny domu (vysoké cca 6 a1/2 - 8 stop). Nejdřív položil dřevěné trámy vyrobené z kmenů cypřiše nebo platanu. Mezery mezi nimi záležely na dostupnosti dřeva v místě a movitosti majitele. Čím bohatší majitel, tím jich mohlo být více. Trámy byly většinou pokládány na šířku ramen člověka a větší. Části trámů, které přečuhovaly, mohl natřít horkým dehtem, aby déle vydržely. Mezery mezi trámy zakryl rákosovými rohožemi "omítnutými" bahnem. Na tuto vrstvu se ještě za vlhka nanesla směs hlíny, popela a křídy. Křída se ostatně používá jako plnivo do tmelů a jiných stavebních směsí dodnes. Tato vrstva zajišťovala izolaci. Nakonec přišla další vrstva bahna s vápnem, která měla udržet vodu pěkně venku. Každá vrstva se udusala dřevěným válcem. Vznikla cca 3 palce tlustá a pěkně tvrdá vrstva. Z toho je zřejmé, že rozebrat střechu a spustit přítele dolů, nebyla žádná brnkačka. Nicméně nešlo o nenapravitelnou škodu. Střecha se stejně srolovávala a obnovovala cca jednou za rok. Střechy mohly být taky místo rohožemi pokryty čedičem.
A co nádobíčko?
Nenašli byste tu žádný svěrák, stolní vrtačku a podobné příjemné nástroje. V dílně mu visí sekera, pila, dláto, úhelnice, měřičská šňůra, hoblík, kružidlo (Iz 44,13, sr. Moudrost Šal. 13,11nn; Jr 10,3n).
Hlava sekery je vyrobena z bronzu (později železa) a je připevněna na topůrko pomocí kožených řemínků. Neforemná sekera a její poměrně nejisté upevnění ovšem způsobuje, že se sekera pravidelně uvolňuje z topůrka.
Pila je nejprve tvořena pásky pazourků zasazenými do dřevěného rámu. Dnes takové pile říkáme pila dvoumužná. Tedy k jejímu použití je třeba dvou lidí. Později pazourek nahrazují kovové čepele. Zuby jsou uspořádány tak, že pila řeže při "táhnutí".
Kladivo je často jen kus kamene (Sd 5,26) a hřebíky jsou ze dřeva, teprve později bronzové a železné.
Nástroje byly poměrně "neotesané" a hrubé, takže umět s nimi obratně zacházet bylo umění.
Titulek obrázku: Tesařské nářadí z nálezů v Palestině a Sýrii. 1. Pila. 2. a 3. Dláta. 4. Vrták šídlovitý. 5. a 7. Hřebíky. 6. Sekáček. Z Biblické slovníku A.Novotného
Titulek obrázku:
1. Sekera
2. Sekáč
3. Brousek na ostření nástrojů
4. Teslice
5. Šídlo
6. Vrták
7. Teslice
8. Malá ruční pila
9. Palice
10. Pila
Co všechno uměl
V tesařském řemesle se židé nejvíce naučili od Féničanů, kteří krom budov uměli stavět i lodě. "Tesař" (hebr. cháráš, řec. tekton) je řemeslník, který to umí se dřevem. A umí vše. Nejenže vám tesař udělá konstrukci domu, stůl a židli, ale jeho šikovné ručičky vám je mohly i vyzdobit. Umí i práce dyhovací, vykládací a řezbářské [Ex 38,23; sr. 28,11; 35,35; 1Kr 6,18. 29]. Do staveb vyrobil střechu, dveře, zárubně, okna, okenní mříže a dřevěné zámky a klíče do nich. Do interiérů zas truhlařil stolice, nízké stolky, truhly, stoličky atd. Pro zemědělství vyráběl třmeny, pluhy, lopaty, hrábě...
Tesařská práce byla hrubá a tvrdá. Vyžadovala velkou fyzickou sílu a vytrvalost, stejně jako velkou zručnost. Tesař byl stavitel, truhlář, tesař i umělec.
Sociální postavení
Tesař může být v komunitě vážený člověk, i když dělal těžkou práci. Však se taky v druhé Královské 24,14 píše, že judští tesaři byli zavlečeni do Babylona spolu s knížaty a bojovníky.
Nejznámějšími starověkými tesaři jsou otec a syn - Josef a Ježíš (Mk 6,3). Ježíš u řemesla dlouho nezůstal, ale ovlivnila jeho řeč a asociace. Vzpomeňte si třeba na "nesení jha" (Mt 11,29) nebo na "ruku na pluhu" (L 9, 62). Jha a pluhy byste si mimochodem také zakoupili u tesaře.
Domy a jejich střechy
Biblické domy měly proti těm našim jednu nespornou výhodu. Na jejich střeše se dalo sušit ovoce a skladovat ho, jíst i spát. Jak ale taková střecha vznikla?
Tesař pokácel strom a zpracoval na trámy pomocí teslice (speciální sekera) a primitivní pily. Pak začal pokládat střechu na stěny domu (vysoké cca 6 a1/2 - 8 stop). Nejdřív položil dřevěné trámy vyrobené z kmenů cypřiše nebo platanu. Mezery mezi nimi záležely na dostupnosti dřeva v místě a movitosti majitele. Čím bohatší majitel, tím jich mohlo být více. Trámy byly většinou pokládány na šířku ramen člověka a větší. Části trámů, které přečuhovaly, mohl natřít horkým dehtem, aby déle vydržely. Mezery mezi trámy zakryl rákosovými rohožemi "omítnutými" bahnem. Na tuto vrstvu se ještě za vlhka nanesla směs hlíny, popela a křídy. Křída se ostatně používá jako plnivo do tmelů a jiných stavebních směsí dodnes. Tato vrstva zajišťovala izolaci. Nakonec přišla další vrstva bahna s vápnem, která měla udržet vodu pěkně venku. Každá vrstva se udusala dřevěným válcem. Vznikla cca 3 palce tlustá a pěkně tvrdá vrstva. Z toho je zřejmé, že rozebrat střechu a spustit přítele dolů, nebyla žádná brnkačka. Nicméně nešlo o nenapravitelnou škodu. Střecha se stejně srolovávala a obnovovala cca jednou za rok. Střechy mohly být taky místo rohožemi pokryty čedičem.
A co nádobíčko?
Nenašli byste tu žádný svěrák, stolní vrtačku a podobné příjemné nástroje. V dílně mu visí sekera, pila, dláto, úhelnice, měřičská šňůra, hoblík, kružidlo (Iz 44,13, sr. Moudrost Šal. 13,11nn; Jr 10,3n).
Hlava sekery je vyrobena z bronzu (později železa) a je připevněna na topůrko pomocí kožených řemínků. Neforemná sekera a její poměrně nejisté upevnění ovšem způsobuje, že se sekera pravidelně uvolňuje z topůrka.
Pila je nejprve tvořena pásky pazourků zasazenými do dřevěného rámu. Dnes takové pile říkáme pila dvoumužná. Tedy k jejímu použití je třeba dvou lidí. Později pazourek nahrazují kovové čepele. Zuby jsou uspořádány tak, že pila řeže při "táhnutí".
Kladivo je často jen kus kamene (Sd 5,26) a hřebíky jsou ze dřeva, teprve později bronzové a železné.
Nástroje byly poměrně "neotesané" a hrubé, takže umět s nimi obratně zacházet bylo umění.
Titulek obrázku: Tesařské nářadí z nálezů v Palestině a Sýrii. 1. Pila. 2. a 3. Dláta. 4. Vrták šídlovitý. 5. a 7. Hřebíky. 6. Sekáček. Z Biblické slovníku A.Novotného
Titulek obrázku:
1. Sekera
2. Sekáč
3. Brousek na ostření nástrojů
4. Teslice
5. Šídlo
6. Vrták
7. Teslice
8. Malá ruční pila
9. Palice
10. Pila
Zázraky za zraky
Horký jak oheň, zuby drkotám
Martin Kučera
Rozehřátí na úvod: Kde dosáhli vědci poprvé na světě teploty absolutní nuly? A)USA,B)SSSR,C)NDR.
Taky vám někdy běhá mráz po zádech nebo vám naskočí husina?
Teplo člověk vnímá specializovanými nervovými volnými zakončeními v pokožce, které jako čidlo elektronického teploměru odvádějí signál do centrálního procesoru, mozku. V reakci na zjištěný chlad tělo sníží pocení, stáhne pružné cévy, čímž sníží průtok krve a tím tak organizmus šetří tělesnou teplotu/energii, která se na metabolických trzích rovná ceně zlata. (Promrzlé prsty jsou pak téměř bílé, protéká jimi málo krve.) Při celkovém prochladnutí sebou svaly někdy začínají samy od sebe škubat, třesete se zimou. Tím se tělo snaží vyrobit samovolným pohybem alespoň nějakou energii, minimum tepla. (Podobné tomu, když si proti zimě dáte pár dřepů nebo se proběhnete.) Otužilci, kteří studenou vodou přesvědčili své mozky, že nezávislost na teplu se vyplácí, mají vyšší obranyschopnost organizmu. (O kolik levnější je pouhé sprchování studenou vodou než nejrůznější přípravky, které až téměř magicky „zvyšují přirozenou obranyschopnost“...)
Fyzikové pojem chlad ani neznají. Nízké teploty pro ně nejsou nic jiného než důsledek vyzařování „malého tepla“, tedy nízké energie. Zjednodušeně: chlad je malé > nízké > skoro žádné teplo. (Podobně v tomto kontextu zní i Augustinův citát o tom, že zlo je nedostatkem lásky, dobra.)
Klesání teplot však není nekonečné. V určitém bodě totiž všechny částice všech hmot přestávají interagovat, jejich soudržné síly zmizí, hmota se rozpadá, obrací se v prach. Tento bod fyzikové nazvali absolutní nula (-273,15°C). Naším štěstím je, že docílit tohoto bodu je nereálné. Otázka na absolutní nulu v úvodu, je tedy absolutní nesmysl, chyták. (Pokud absolutní nulou nemyslíme státní bankrot nebo oním chladem někdejší(?) mráz z Kremlu.)
Výhodné teplotní podmínky na Zemi jsou důsledkem vzdáleností od Slunce, hvězdy, která je naší „soukromou“ jadernou elektrárnou. Má monopol na poli energetiky ve Sluneční soustavě a odběratelé už tisíce let nepocítili růst cen.
My, odběratelé přeměněných energií, však růst cen cítíme. Potom nezbývá než zateplovat a izolovat domy, aby teplo neunikalo a my netopili Pánu Bohu do oken. Podobně, dobrým spacákem si tvoříte pro spánek příhodnější klima, než je kolem. Také tak pod peřinou či duchnou, kde vás chrání vzduch uvězněný mezi peřím, ne peří samotné. Proto je lepší mít na sobě více tenkých vrstev oblečení (kde v mezerách je vzduch) než jednu tlustou.
A ten, kdo se zrovna nehřeje na výsluní nebo si tam naopak spálil prsty, může vsadit na teplo domova nebo společenství, kde se užívá hřejivých slov. Protože čím víc lidí tím více tepla. Jako v mraveništi.
Taky vám někdy běhá mráz po zádech nebo vám naskočí husina?
Teplo člověk vnímá specializovanými nervovými volnými zakončeními v pokožce, které jako čidlo elektronického teploměru odvádějí signál do centrálního procesoru, mozku. V reakci na zjištěný chlad tělo sníží pocení, stáhne pružné cévy, čímž sníží průtok krve a tím tak organizmus šetří tělesnou teplotu/energii, která se na metabolických trzích rovná ceně zlata. (Promrzlé prsty jsou pak téměř bílé, protéká jimi málo krve.) Při celkovém prochladnutí sebou svaly někdy začínají samy od sebe škubat, třesete se zimou. Tím se tělo snaží vyrobit samovolným pohybem alespoň nějakou energii, minimum tepla. (Podobné tomu, když si proti zimě dáte pár dřepů nebo se proběhnete.) Otužilci, kteří studenou vodou přesvědčili své mozky, že nezávislost na teplu se vyplácí, mají vyšší obranyschopnost organizmu. (O kolik levnější je pouhé sprchování studenou vodou než nejrůznější přípravky, které až téměř magicky „zvyšují přirozenou obranyschopnost“...)
Fyzikové pojem chlad ani neznají. Nízké teploty pro ně nejsou nic jiného než důsledek vyzařování „malého tepla“, tedy nízké energie. Zjednodušeně: chlad je malé > nízké > skoro žádné teplo. (Podobně v tomto kontextu zní i Augustinův citát o tom, že zlo je nedostatkem lásky, dobra.)
Klesání teplot však není nekonečné. V určitém bodě totiž všechny částice všech hmot přestávají interagovat, jejich soudržné síly zmizí, hmota se rozpadá, obrací se v prach. Tento bod fyzikové nazvali absolutní nula (-273,15°C). Naším štěstím je, že docílit tohoto bodu je nereálné. Otázka na absolutní nulu v úvodu, je tedy absolutní nesmysl, chyták. (Pokud absolutní nulou nemyslíme státní bankrot nebo oním chladem někdejší(?) mráz z Kremlu.)
Výhodné teplotní podmínky na Zemi jsou důsledkem vzdáleností od Slunce, hvězdy, která je naší „soukromou“ jadernou elektrárnou. Má monopol na poli energetiky ve Sluneční soustavě a odběratelé už tisíce let nepocítili růst cen.
My, odběratelé přeměněných energií, však růst cen cítíme. Potom nezbývá než zateplovat a izolovat domy, aby teplo neunikalo a my netopili Pánu Bohu do oken. Podobně, dobrým spacákem si tvoříte pro spánek příhodnější klima, než je kolem. Také tak pod peřinou či duchnou, kde vás chrání vzduch uvězněný mezi peřím, ne peří samotné. Proto je lepší mít na sobě více tenkých vrstev oblečení (kde v mezerách je vzduch) než jednu tlustou.
A ten, kdo se zrovna nehřeje na výsluní nebo si tam naopak spálil prsty, může vsadit na teplo domova nebo společenství, kde se užívá hřejivých slov. Protože čím víc lidí tím více tepla. Jako v mraveništi.
E-bulvy
Šok pro Čechy - největším úspěchem je církev
Co je nejúspěšnějším českým projektem? Možná si myslíte, že propašování slova "robot" do anglického jazyka. Nebo objevy pana Purkyněho. Nebudu vás dlouho napínat. Jste zcela na omylu. Dlouhodobým a úspěšným českým projektem je - navzdory tvrzením o ateistickosti našeho národa - CÍRKEV!!!
Velký titulek ŠOK PRO ČECHY - NEJVĚTŠÍM ÚSPĚCHEM JE CÍRKEV
S vírou, láskou a nadějí až do Karibiku
Ano, jedná se o Jednotu bratrskou čili Unitas Fratrum čili Moravská církev se zrodila z husitství, v Kunvaldu v severovýchodních Čechách v roce 1457.
Tato skupina zdůrazňovala trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. V době protireformace mnozí věřící museli opustit zemi. V Sasku založili novou komunitu Ochranov a odsud už to bylo do světa jen krok.
V roce 1732 vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky...
NEJVĚTŠÍ, DLOUHODOBÝ A SVĚTOZNÁMÝ PROJEKT ČECHŮ!
ČCE není největší českou protestanskou církví
No, posuďte sami. Unitas Fratrum má 18 samosprávných provincií, 5 misijních provincií a 9 misijních regionů po celém světě. ČCE má 14 seniorátů a to si ještě jeden vypůjčila od své větší sestřičky. UF má 0,7 milionu členů, ČCE 114.445 tisíc. Takže kdo je větší???
A co kontinenty?
- tečka - africký region má 70 % členské základny Unitas Fratrum
- tečka - karibský region má 21% členské základny Unitas Fratrum
- tečka - americký region má 6% členské základny Unitas Fratrum
- tečka - evropský region má 3% členské základny Unitas Fratrum
PŘEKROČILI HRANICE
Jak vidno, naši bratři a naše sestry překročili hranice města, našeho státu, naší středoevropské mentality, a šířili víru, lásku a naději všude na světě. A co my? Zvládneme to aspoň doma?
E-bulvy čerpají z podnětů čtenářů. Napište i vy na e-bulvy@centrum.cz.
Velký titulek ŠOK PRO ČECHY - NEJVĚTŠÍM ÚSPĚCHEM JE CÍRKEV
S vírou, láskou a nadějí až do Karibiku
Ano, jedná se o Jednotu bratrskou čili Unitas Fratrum čili Moravská církev se zrodila z husitství, v Kunvaldu v severovýchodních Čechách v roce 1457.
Tato skupina zdůrazňovala trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. V době protireformace mnozí věřící museli opustit zemi. V Sasku založili novou komunitu Ochranov a odsud už to bylo do světa jen krok.
V roce 1732 vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky...
NEJVĚTŠÍ, DLOUHODOBÝ A SVĚTOZNÁMÝ PROJEKT ČECHŮ!
ČCE není největší českou protestanskou církví
No, posuďte sami. Unitas Fratrum má 18 samosprávných provincií, 5 misijních provincií a 9 misijních regionů po celém světě. ČCE má 14 seniorátů a to si ještě jeden vypůjčila od své větší sestřičky. UF má 0,7 milionu členů, ČCE 114.445 tisíc. Takže kdo je větší???
A co kontinenty?
- tečka - africký region má 70 % členské základny Unitas Fratrum
- tečka - karibský region má 21% členské základny Unitas Fratrum
- tečka - americký region má 6% členské základny Unitas Fratrum
- tečka - evropský region má 3% členské základny Unitas Fratrum
PŘEKROČILI HRANICE
Jak vidno, naši bratři a naše sestry překročili hranice města, našeho státu, naší středoevropské mentality, a šířili víru, lásku a naději všude na světě. A co my? Zvládneme to aspoň doma?
E-bulvy čerpají z podnětů čtenářů. Napište i vy na e-bulvy@centrum.cz.
Rozhovor
To se nedá dělat do sta let, i proto studuji tři vysoké školy
Šárka Schmarczová
Jak ses dostala k práci modelky?
To bylo asi před pěti lety. Šla jsem s kamarádkou, která si chtěla udělat profesionální fotografie, ale nechtěla tam jít sama, tak mě přemluvila. Řekla jsem si proč ne, vyzkouším něco nového a budu mít profesionální fotky. A ty fotky byly docela hezké a sama fotografka mi řekla, ať je rozešlu do agentur, což jsem udělala a tak to začalo.
Co tě na modelingu baví?
Vůbec nejvíc mě baví cestování, poznávat svět a jiné kultury.
Jaké jsou podle Tebe předpoklady pro práci modelky?
Musí být komunikativní, přizpůsobivá, nebát se toho neznáma.
A nikdy ses nebála?
Já jsem se na to spíš těšila jako na dobrodružství, byla jsem možná i trochu naivní, bylo mi osmnáct a ani mi nedocházelo, že se mi může něco stát.
Počítáš s profesí modelky do budoucna?
Myslím, že se to nedá dělat do sta let, i proto studuji tři vysoké školy, abych měla nějaké vzdělání a mohla dělat něco jiného. Tohle je takový přivýdělek ke studiu.
Říkala jsi, že studuješ tři vysoké školy, jaké ?
Teď jsem byla přijata na doktorát na policejní akademii, tak z toho mám velkou radost. Na Univerzitě Karlově studuji sinologii a na Západočeské univerzitě v Plzni práva.
Policejní akademie, křehká dívka, jak to jde dohromady?
Bylo to trochu navzdor rodičům, původně jsem chtěla na DAMU, ale rodiče mi řekli, ať si nejdřív vystuduji nějakou pořádnou školu. Poslechla jsem je, ale neměla jsem moc představu co chci studovat, tak jsem si natruc vybrala policejní akademii. Maminka se zděsila, když jsem s tím nápadem přišla a tak jsem si řekla, zrovna jo. Nakonec se s tím máma smířila a u promoce na mě byla pyšná.
Chtěla bys v tom oboru v budoucnu pracovat?
Moc ráda bych pracovala v bezpečnostních složkách nebo v diplomacii.
Právnická fakulta a policejní akademie, to má spojitost, ale jak s tím vším souvisí sinologie?
Zjistila jsem, že není mnoh lidí s policejním vzděláním, kteří by ovládali neobvyklý cizí jazyk" a řekla jsem si, že v bezpečnostních složkách to bude výhodou.
Setkala ses s diskriminací, protože jsi hezká žena?
Ano, často, ale když mě lidi poznají, tak se mi omlouvají za to, že si na začátku pomysleli - blbá blondýna.
Využíváš toho, že jsi hezká žena? Třeba u zkoušek?
Většinou učitelé čekají, že toho budu využívat, a jsou překvapení, když normálně odpovídám.
Nakonec sis své přání splnila a jsi i herečka, jak ses k téhle profesi dostala?
Přes mé webové stránky mě kontaktovali tvůrci Strážce legendy. Měla jsem nějaké malé zkušenosti s hraním, třeba i v kostele, řekla jsem si, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Šla jsem na ten casting a oni mě vybrali.
Zúčastnila ses mezinárodních soutěží krásy, jaký v nich vidíš význam a co ti účast v takové soutěži přináší?
Záleží na tom, na co je ta soutěž zaměřená. Líbila se mi Miss světového míru na Kypru, kde jsme se dostaly k oběma vládám, turecké i řecké a diskutovaly jsme s nimi. Na druhou stranu Miss bikiny mi přišla o ničem, jen že jsem se podívala na Maltu a poznala tamní kulturu. Obecně radši mám soutěže, které se na něco zaměřují. Těším se, že na podzim pojedu do Venezuely na soutěž miss, která je zaměřená na pomoc chudým dětem, to má nějaký smysl.
Pomáhá ti víra v tvé práci?
Určitě, když jsem nejistá, tak se poradím s Bohem.
Modelky často trpí různými druhy poruch příjmu potravy, setkala ses s tím?
Ano, to je dost pravda. Jednou jsem bydlela s holkou, která byla bulimička a po každém jídle běžela na záchod. Byli jsme spolu tři týdny a to bylo hrozné to poslouchat každý večer. Vůbec si to nechtěla přiznat a byla ráda, že je hubená a může jíst, co chce.
Zkoušela jsi jí nějak pomoci?
Snažila jsem se, ale ona nechtěla. Navíc ji ostatní chválili, kolik toho sní a jak je hubená. A já jsem měla chuť jim říct: „mlčte“! Ale to nemůžeš vykládat, co se děje na pokoji.
Tyto nemoci často souvisí i s psychikou. Myslíš si, že věřící modelka je pro svou víru odolnější?
Těžko říct, záleží na psychice člověka, ale víra může pomoct.
Jaká byla tvá cesta k víře?
Vlastně jsem v církvi od malička, protože rodiče i obě babičky byli věřící.
Kam a jak často chodíš do kostela?
Dřív jsem chodila každý týden u nás v Radotíně, ale teď, co mám přítele, tak trochu míň.
Přítel není v církvi?
Není, ale zajímá se o víru, tak možná časem ho k nám třeba i přivedu.
Kolik času věnuješ péči o tělo?
Moc necvičím, protože nemám čas. Jen střílím, ale to není příliš fyzicky náročné. Mohu poděkovat tátovi, že mám metabolismus po něm, mohu sníst cokoliv a nepřiberu. Na kosmetice jsem byla asi dvakrát. Vážně to nijak nepřeháním.
A kolik času věnuješ péči o duši?
To určitě víc.
Čteš pravidelně Bibli?
Když mám čas a myšlenky, tak si najdu nějakou pasáž a dodá mi to energii nebo mě to uklidní třeba před zkouškou, nebo cestou do zahraničí.
Myslíš, že u ostatních kolegyň převahuje spíš péče o tělo?
Nerada bych někoho pomlouvala, ale určitě. Často přemýšlí jen nad tím, jak vypadají a ne nad budoucností.
Myslíš, že to, že jsi věřící ti dává určitý nadhled nad svou profesí?
Možná ano, ale musela jsem k tomu taky dospět různými zkušenostmi.
To bylo asi před pěti lety. Šla jsem s kamarádkou, která si chtěla udělat profesionální fotografie, ale nechtěla tam jít sama, tak mě přemluvila. Řekla jsem si proč ne, vyzkouším něco nového a budu mít profesionální fotky. A ty fotky byly docela hezké a sama fotografka mi řekla, ať je rozešlu do agentur, což jsem udělala a tak to začalo.
Co tě na modelingu baví?
Vůbec nejvíc mě baví cestování, poznávat svět a jiné kultury.
Jaké jsou podle Tebe předpoklady pro práci modelky?
Musí být komunikativní, přizpůsobivá, nebát se toho neznáma.
A nikdy ses nebála?
Já jsem se na to spíš těšila jako na dobrodružství, byla jsem možná i trochu naivní, bylo mi osmnáct a ani mi nedocházelo, že se mi může něco stát.
Počítáš s profesí modelky do budoucna?
Myslím, že se to nedá dělat do sta let, i proto studuji tři vysoké školy, abych měla nějaké vzdělání a mohla dělat něco jiného. Tohle je takový přivýdělek ke studiu.
Říkala jsi, že studuješ tři vysoké školy, jaké ?
Teď jsem byla přijata na doktorát na policejní akademii, tak z toho mám velkou radost. Na Univerzitě Karlově studuji sinologii a na Západočeské univerzitě v Plzni práva.
Policejní akademie, křehká dívka, jak to jde dohromady?
Bylo to trochu navzdor rodičům, původně jsem chtěla na DAMU, ale rodiče mi řekli, ať si nejdřív vystuduji nějakou pořádnou školu. Poslechla jsem je, ale neměla jsem moc představu co chci studovat, tak jsem si natruc vybrala policejní akademii. Maminka se zděsila, když jsem s tím nápadem přišla a tak jsem si řekla, zrovna jo. Nakonec se s tím máma smířila a u promoce na mě byla pyšná.
Chtěla bys v tom oboru v budoucnu pracovat?
Moc ráda bych pracovala v bezpečnostních složkách nebo v diplomacii.
Právnická fakulta a policejní akademie, to má spojitost, ale jak s tím vším souvisí sinologie?
Zjistila jsem, že není mnoh lidí s policejním vzděláním, kteří by ovládali neobvyklý cizí jazyk" a řekla jsem si, že v bezpečnostních složkách to bude výhodou.
Setkala ses s diskriminací, protože jsi hezká žena?
Ano, často, ale když mě lidi poznají, tak se mi omlouvají za to, že si na začátku pomysleli - blbá blondýna.
Využíváš toho, že jsi hezká žena? Třeba u zkoušek?
Většinou učitelé čekají, že toho budu využívat, a jsou překvapení, když normálně odpovídám.
Nakonec sis své přání splnila a jsi i herečka, jak ses k téhle profesi dostala?
Přes mé webové stránky mě kontaktovali tvůrci Strážce legendy. Měla jsem nějaké malé zkušenosti s hraním, třeba i v kostele, řekla jsem si, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Šla jsem na ten casting a oni mě vybrali.
Zúčastnila ses mezinárodních soutěží krásy, jaký v nich vidíš význam a co ti účast v takové soutěži přináší?
Záleží na tom, na co je ta soutěž zaměřená. Líbila se mi Miss světového míru na Kypru, kde jsme se dostaly k oběma vládám, turecké i řecké a diskutovaly jsme s nimi. Na druhou stranu Miss bikiny mi přišla o ničem, jen že jsem se podívala na Maltu a poznala tamní kulturu. Obecně radši mám soutěže, které se na něco zaměřují. Těším se, že na podzim pojedu do Venezuely na soutěž miss, která je zaměřená na pomoc chudým dětem, to má nějaký smysl.
Pomáhá ti víra v tvé práci?
Určitě, když jsem nejistá, tak se poradím s Bohem.
Modelky často trpí různými druhy poruch příjmu potravy, setkala ses s tím?
Ano, to je dost pravda. Jednou jsem bydlela s holkou, která byla bulimička a po každém jídle běžela na záchod. Byli jsme spolu tři týdny a to bylo hrozné to poslouchat každý večer. Vůbec si to nechtěla přiznat a byla ráda, že je hubená a může jíst, co chce.
Zkoušela jsi jí nějak pomoci?
Snažila jsem se, ale ona nechtěla. Navíc ji ostatní chválili, kolik toho sní a jak je hubená. A já jsem měla chuť jim říct: „mlčte“! Ale to nemůžeš vykládat, co se děje na pokoji.
Tyto nemoci často souvisí i s psychikou. Myslíš si, že věřící modelka je pro svou víru odolnější?
Těžko říct, záleží na psychice člověka, ale víra může pomoct.
Jaká byla tvá cesta k víře?
Vlastně jsem v církvi od malička, protože rodiče i obě babičky byli věřící.
Kam a jak často chodíš do kostela?
Dřív jsem chodila každý týden u nás v Radotíně, ale teď, co mám přítele, tak trochu míň.
Přítel není v církvi?
Není, ale zajímá se o víru, tak možná časem ho k nám třeba i přivedu.
Kolik času věnuješ péči o tělo?
Moc necvičím, protože nemám čas. Jen střílím, ale to není příliš fyzicky náročné. Mohu poděkovat tátovi, že mám metabolismus po něm, mohu sníst cokoliv a nepřiberu. Na kosmetice jsem byla asi dvakrát. Vážně to nijak nepřeháním.
A kolik času věnuješ péči o duši?
To určitě víc.
Čteš pravidelně Bibli?
Když mám čas a myšlenky, tak si najdu nějakou pasáž a dodá mi to energii nebo mě to uklidní třeba před zkouškou, nebo cestou do zahraničí.
Myslíš, že u ostatních kolegyň převahuje spíš péče o tělo?
Nerada bych někoho pomlouvala, ale určitě. Často přemýšlí jen nad tím, jak vypadají a ne nad budoucností.
Myslíš, že to, že jsi věřící ti dává určitý nadhled nad svou profesí?
Možná ano, ale musela jsem k tomu taky dospět různými zkušenostmi.
Duchovní povzbuzení
Chladná ocel nebo živé srdce?
Marie Medková
Nedávno jsem četla v novinách příběh o člověku, který se zastal okradené paní a odehnané zlodějky se mu pomstily přivoláním komplice, který mu zlomil několik žeber. Na tom místě nebyl sám. Ale nikdo se ho nezastal a nepostavil se na jeho stranu. Nikdo neměl odvahu to udělat první – všichni věděli, že by měli, ale nikdo nechtěl být první. Nebyl si totiž jist, zda by ho někdo další podpořil.
Snížená hladina důvěry. “Nebudu si hrát na hrdinu,” řekl si každý v duchu. Měl strach. Hrdina není lidský druh. Je to obyčejný člověk, který se zachová dobře ve chvíli, kdy ostatní mlčí. Hrdina má taky strach. Ale situace se ho dotkne a probudí se něco silnějšího než strach. Smysl pro spravedlnost, sounáležitost, povinnost, láska... Hrdina je ten, kdo zareaguje první.
Máme rádi hrdiny, někdo ty pozitivní, někdo negativní. Lidi výrazné. A jací jsme my? Jsme výrazní, chtěli bychom být hrdiny? Můžeme pro to něco udělat?
Když člověk mlčí a přehlíží, nechce si hrát na hrdinu, je tu riziko, že bude jako oko chladné kamery. Uvidí. Zaregistruje. A tím to skončí.
Pro dobro, lásku a pravdu stojí za to i zemřít. Aspoň to nám říká svým životem Ježíš. A jak jsme na tom my? Učíme se, abychom se v pravou chvíli projevili jako hrdinové? Je to cesta křesťana. Obstojím já v takové situaci? Nevím. Ale toužím po tom. I když nejsem žádná hrdinka.
Narodili jsme se jako lidé z masa a krve. Zranitelní. A někdy zranění. Ve své křehkosti se můžeme navzájem podpírat. Důvěřovat si. Pomoci. Současná hladina důvěry k druhým je nízká. Obleč si křesťanskou výzbroj a vyraž do boje. Úsměvem, všímavostí, pochvalou. Láskou. Nejsme chladně ocelové kamery bez hodnocení a srdce. Nesnažme se jim připodobnit.
Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také‚ přilbu spasení‘ a‚ meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Bible, epištola Efezským kapitola 6, verše 13-17
Snížená hladina důvěry. “Nebudu si hrát na hrdinu,” řekl si každý v duchu. Měl strach. Hrdina není lidský druh. Je to obyčejný člověk, který se zachová dobře ve chvíli, kdy ostatní mlčí. Hrdina má taky strach. Ale situace se ho dotkne a probudí se něco silnějšího než strach. Smysl pro spravedlnost, sounáležitost, povinnost, láska... Hrdina je ten, kdo zareaguje první.
Máme rádi hrdiny, někdo ty pozitivní, někdo negativní. Lidi výrazné. A jací jsme my? Jsme výrazní, chtěli bychom být hrdiny? Můžeme pro to něco udělat?
Když člověk mlčí a přehlíží, nechce si hrát na hrdinu, je tu riziko, že bude jako oko chladné kamery. Uvidí. Zaregistruje. A tím to skončí.
Pro dobro, lásku a pravdu stojí za to i zemřít. Aspoň to nám říká svým životem Ježíš. A jak jsme na tom my? Učíme se, abychom se v pravou chvíli projevili jako hrdinové? Je to cesta křesťana. Obstojím já v takové situaci? Nevím. Ale toužím po tom. I když nejsem žádná hrdinka.
Narodili jsme se jako lidé z masa a krve. Zranitelní. A někdy zranění. Ve své křehkosti se můžeme navzájem podpírat. Důvěřovat si. Pomoci. Současná hladina důvěry k druhým je nízká. Obleč si křesťanskou výzbroj a vyraž do boje. Úsměvem, všímavostí, pochvalou. Láskou. Nejsme chladně ocelové kamery bez hodnocení a srdce. Nesnažme se jim připodobnit.
Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také‚ přilbu spasení‘ a‚ meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Bible, epištola Efezským kapitola 6, verše 13-17
Uchu pro potěchu
Dunaj – Pustit musíš
Kolja Ivaskiv
Moje dnešní doporučení, co pěkného poslechnout, čím potěšit své uši, bych rád uvedl takovou mojí malou úvahou.
Myslím si, že složkou osobnosti každého člověka je agrese. Nemyslím tím, že bychom všichni měli nějaké násilnické sklony, ale součástí každého je touha a potřeba se emočně vybít, energicky být konfrontován se světem. To, řekl bych, se velmi živelně promítá v mnoha ohledech lidského působení a lidské kreativity. Umění je toho jasným důkazem. Bavíme-li se o hudbě, retrospektivně vzpomeňme na mnohé interprety, kteří začínali „punkověji“ a postupem času zklidnili. Nebo na ty, kteří občas natočí desku lyričtěji a někdy zase živelněji. Stejně tak u malířů se střídají plátna umírněná a pak klidem nespoutaná…
Nevím, v jaké podobě znáte Ivu Bittovou vy, ovšem já ji doposud znal jako poetickou ženu, s něžným projevem a všemi krásami jemné ženy. Když jsem si jednoho dne řekl, že musím poznat trochu devadesátkové české scény a narazil na kapelu Dunaj, jejich deska Pustit musíš mě vyvedla z omylu a zbořila mou bláhovou představu. No aby to nevyznělo špatně, myslím, že Iva Bittová je něžnou, lyrickou ženou a má všechny krásy jemné ženy. Ovšem i ona má (nebo minimálně měla) punkového ducha a potřebu se vykřičet světu. Pustit musíš je právě ono.
Od roku 1986 až do roku 1998 působila na české scéně alternativní artrocková kapela Dunaj, uskupení soustředěné kolem Ivy Bittové (vokál), Jiřího Kolšovského (vokály), Vladimíra václavka (baskytara, kytara), Pavla Fajta (bicí). V 1998, krátce před smrtí Jiřího Kolšovského kapela ukončila činnost, ovšem o jejích zbylých členech můžeme slyšet do dnes, jelikož tvoří nedílnou součást české scény. V roce 95 kapela natočila desku, kterou máte-li chuť na expresivní, energické vyjádření (má ale i své balady, ke každému křiku patří ztišení...) Pustit musíte.
16 skladeb na tomto albu vám nabídne vše, co jsem předesílal a mnoho dalšího! Kombinace rockových riffů v často nepravidelných rytmech, se skvělými vokálními doprovody občas utvářejí velice zajímavé obrazy. Něco mi občas připomíná i riffy Red Hot Chilli Peppers (Divoká svině). Většina věcí ve mě evokuje chuť pogovat někde na fesťáku (hlavně Zrcadlový sál). Některé věci mě po tom pogování zklidňují (Cassiniho dělení, a propo: mrkněte na wikipedii,co to je cassiniho dělení!)...
"Cassiniho dělení"
Za ptákem pták křidla rozvírá
Za mrakem mrak stoupá výš
Za stínem stín nebe zakrýva
Za nocí noc klesá níž
Za proudem proud břehy omývá
Za pouští poušt přibýva blíž
Vlna za vlnou skály omývá
Duna za dunou
Za ptákem pták obzor zakrývá
Za mrakem mrak stoupá výš
Za stínem stín na tváři přibývá
Za nocí noc přichází blíž
Za proudem proud tvé břehy omývá
Za pouští poušt klesá níž
Duna za dunou tělo zakrývá
Vlna za vlnou
Za ptákem pták obzar ti zakrývá
Za mrakem mrak klesá níž
Za stínem stín ti lesk z očí vymývá
Za nocí noc dýchá se tíž
Za proudem proud tvé břehy rozrývá
Za pouští poušt přibývá blíž
Duna za dunou tvář ti přikrývá
Vlna za vlnou
Za ptákem pták křídla rozvírá...
Myslím si, že složkou osobnosti každého člověka je agrese. Nemyslím tím, že bychom všichni měli nějaké násilnické sklony, ale součástí každého je touha a potřeba se emočně vybít, energicky být konfrontován se světem. To, řekl bych, se velmi živelně promítá v mnoha ohledech lidského působení a lidské kreativity. Umění je toho jasným důkazem. Bavíme-li se o hudbě, retrospektivně vzpomeňme na mnohé interprety, kteří začínali „punkověji“ a postupem času zklidnili. Nebo na ty, kteří občas natočí desku lyričtěji a někdy zase živelněji. Stejně tak u malířů se střídají plátna umírněná a pak klidem nespoutaná…
Nevím, v jaké podobě znáte Ivu Bittovou vy, ovšem já ji doposud znal jako poetickou ženu, s něžným projevem a všemi krásami jemné ženy. Když jsem si jednoho dne řekl, že musím poznat trochu devadesátkové české scény a narazil na kapelu Dunaj, jejich deska Pustit musíš mě vyvedla z omylu a zbořila mou bláhovou představu. No aby to nevyznělo špatně, myslím, že Iva Bittová je něžnou, lyrickou ženou a má všechny krásy jemné ženy. Ovšem i ona má (nebo minimálně měla) punkového ducha a potřebu se vykřičet světu. Pustit musíš je právě ono.
Od roku 1986 až do roku 1998 působila na české scéně alternativní artrocková kapela Dunaj, uskupení soustředěné kolem Ivy Bittové (vokál), Jiřího Kolšovského (vokály), Vladimíra václavka (baskytara, kytara), Pavla Fajta (bicí). V 1998, krátce před smrtí Jiřího Kolšovského kapela ukončila činnost, ovšem o jejích zbylých členech můžeme slyšet do dnes, jelikož tvoří nedílnou součást české scény. V roce 95 kapela natočila desku, kterou máte-li chuť na expresivní, energické vyjádření (má ale i své balady, ke každému křiku patří ztišení...) Pustit musíte.
16 skladeb na tomto albu vám nabídne vše, co jsem předesílal a mnoho dalšího! Kombinace rockových riffů v často nepravidelných rytmech, se skvělými vokálními doprovody občas utvářejí velice zajímavé obrazy. Něco mi občas připomíná i riffy Red Hot Chilli Peppers (Divoká svině). Většina věcí ve mě evokuje chuť pogovat někde na fesťáku (hlavně Zrcadlový sál). Některé věci mě po tom pogování zklidňují (Cassiniho dělení, a propo: mrkněte na wikipedii,co to je cassiniho dělení!)...
"Cassiniho dělení"
Za ptákem pták křidla rozvírá
Za mrakem mrak stoupá výš
Za stínem stín nebe zakrýva
Za nocí noc klesá níž
Za proudem proud břehy omývá
Za pouští poušt přibýva blíž
Vlna za vlnou skály omývá
Duna za dunou
Za ptákem pták obzor zakrývá
Za mrakem mrak stoupá výš
Za stínem stín na tváři přibývá
Za nocí noc přichází blíž
Za proudem proud tvé břehy omývá
Za pouští poušt klesá níž
Duna za dunou tělo zakrývá
Vlna za vlnou
Za ptákem pták obzar ti zakrývá
Za mrakem mrak klesá níž
Za stínem stín ti lesk z očí vymývá
Za nocí noc dýchá se tíž
Za proudem proud tvé břehy rozrývá
Za pouští poušt přibývá blíž
Duna za dunou tvář ti přikrývá
Vlna za vlnou
Za ptákem pták křídla rozvírá...
V síti
Komiksy z kostela a Bible
Marie Medková
Pokud máte rádi komiksy a ve škole jste měli angličtinu, můžete při nudných hodinách IVT navštívit stránky s křesťanskými komiksy. Připravila jsem pro vás malou ochutnávku:
Vtipy ze života křesťana nebo sboru kreslí třeba pan Thom Tapp (http://www.thomtapp.com/cotcd%20strips/)
Ben Bateman nabízí jiné pojetí biblických příběhů (http://www.mankindtoons.com/Mankind/Archives/Archives.html).
Biblické verše obrazem i slovem vykládá Dan Lietha
(http://www.answersingenesis.org/media/image/cartoons/)
Z těžkostí teenagera si dělá legraci komiks Finding Elim od Davea Nelsona(http://www.christophergraphics.com/comics/findingelim/comics.phtml)
Pěknou sbírku najdete u Jeffa Larsona (http://www.thebackpew.com/)
Vtipy ze života křesťana nebo sboru kreslí třeba pan Thom Tapp (http://www.thomtapp.com/cotcd%20strips/)
Ben Bateman nabízí jiné pojetí biblických příběhů (http://www.mankindtoons.com/Mankind/Archives/Archives.html).
Biblické verše obrazem i slovem vykládá Dan Lietha
(http://www.answersingenesis.org/media/image/cartoons/)
Z těžkostí teenagera si dělá legraci komiks Finding Elim od Davea Nelsona(http://www.christophergraphics.com/comics/findingelim/comics.phtml)
Pěknou sbírku najdete u Jeffa Larsona (http://www.thebackpew.com/)
Blogosphere
Placid Happiness or Active Contentment?
Hana Imlaufová
I believe I have sometimes fancied Christianity the key to placid happiness. A level playing field. The answer to a mature, academic levelheadedness.
Instead I wonder if it does not create a more ferocious sorrow as well as a more violent, untamed joy. We are no more numb to occasional dark despair than we are free from spontaneous song. Rather than drugging the senses, Christianity redefines them.
Faith, by nature, cannot be indifferent. It is incapable of being a state of neutrality. It is, rather, the wild, unexplained mystery of contentment. Emotions not dead, but vibrantly recreated. Passion is no longer dull, but deep with the colors from beyond our cosmos and imagination. Bound by freedom in a quiet, confident trust in the Creator. If we can breathe through real tears and real laughter, it is through the power of faith. Placid happiness is breakable, and worse, stagnant. When covered by contentment, faith's sorrow and joy are as deep as the Cross and as strange as the Resurrection.
Bethany ("Miss Pickwickian") is an aspiring writer and a lover of arts and all things beautiful. On her blog, The Erratic Muse, she writes about various things connected to these, from book reviews to poems and musings inspired by her life. http://theerraticmuse.blogspot.com/
Slovíčka:
to fancy it the key - představovat si, že je to klíč
placid - klidný, nerušený
a level playing field - rovné hřiště
mature - vyspělý, zralý, uvědomělý
academic - zde: tradiční, konvenční
ferocious sorrow - dravý zármutek
untamed joy - nezkrocená radost
numb - necitlivý, otupělý
despair - zoufalství
to drug - zde: omámit, umrtvit
to redefine - obnovit, předefinovat
by nature - ze své podstaty
incapable - neschopný
a state of neutrality - stav neutrality
contentment - radost, spokojenost
dull passion - otupělé, mdlé zaujetí
breathe - dýchat
breakable - křehký
Resurrection - vzkříšení
all things beautiful - vše krásné
erratic Muse - nestálá, nevyzpytatelná Múza
book reviews - recenze na knihy
musings - úvahy
Instead I wonder if it does not create a more ferocious sorrow as well as a more violent, untamed joy. We are no more numb to occasional dark despair than we are free from spontaneous song. Rather than drugging the senses, Christianity redefines them.
Faith, by nature, cannot be indifferent. It is incapable of being a state of neutrality. It is, rather, the wild, unexplained mystery of contentment. Emotions not dead, but vibrantly recreated. Passion is no longer dull, but deep with the colors from beyond our cosmos and imagination. Bound by freedom in a quiet, confident trust in the Creator. If we can breathe through real tears and real laughter, it is through the power of faith. Placid happiness is breakable, and worse, stagnant. When covered by contentment, faith's sorrow and joy are as deep as the Cross and as strange as the Resurrection.
Bethany ("Miss Pickwickian") is an aspiring writer and a lover of arts and all things beautiful. On her blog, The Erratic Muse, she writes about various things connected to these, from book reviews to poems and musings inspired by her life. http://theerraticmuse.blogspot.com/
Slovíčka:
to fancy it the key - představovat si, že je to klíč
placid - klidný, nerušený
a level playing field - rovné hřiště
mature - vyspělý, zralý, uvědomělý
academic - zde: tradiční, konvenční
ferocious sorrow - dravý zármutek
untamed joy - nezkrocená radost
numb - necitlivý, otupělý
despair - zoufalství
to drug - zde: omámit, umrtvit
to redefine - obnovit, předefinovat
by nature - ze své podstaty
incapable - neschopný
a state of neutrality - stav neutrality
contentment - radost, spokojenost
dull passion - otupělé, mdlé zaujetí
breathe - dýchat
breakable - křehký
Resurrection - vzkříšení
all things beautiful - vše krásné
erratic Muse - nestálá, nevyzpytatelná Múza
book reviews - recenze na knihy
musings - úvahy
Recenze
Alois Nebel - může dostat Oscara?
Olcha Richterová
Pohraničí, podzimní plískanice, vánice, povodně. Železničář z nejzapadlejšího kouta bývalých Sudet, už postarší a s bříškem, zdánlivě bez tužeb a snů. Mlha, kterou krájejí světla přijíždějícího vlaku. Mlha, která se německy řekne „Nebel“. Němčina, která z kraje před šedesáti lety zmizela...
Alois Nebel je film, který vznikal několik let. Nejprve byl komiks J. Rudiše, výtvarně zpracovaný Jaroslavem 99. Pak nápad přenést ho na plátno: to když producent uviděl komiksové postavičky hýbající se v jiném filmu. Následně pak T. Luňák natočil A. Nebela: nejprve s herci, standardně, ale černé fixy již zdůrazňovaly např. charakteristické obličejové rysy. A pak s animátory a kreslíři, ve studiu. Všechny scény jsou přepracované – postavy komiksové, ale hýbající se stejně jako živí herci (jejich předlohy); a pozadí, domy, příroda, jsou často zpracované opět jinou technikou, bližší skutečnosti. Celý film je ale v odstínech šedé, s minimem slov, i zvukové efekty a písně jsou odvažované na pomyslných lékarnických vahách. O to větší význam má každé mrknutí oka (např. u jedné z mála ženských postav, Květy), nebo těch několik písní, které zaznějí.
Témata zmíněná v úvodu této recenze jsou pro film důležitá, stejně jako stará vina, za niž přijde trest. Vším se ale především prolíná neuvěřitelně silná atmosféra daného regionu a poválečné doby, stále nějak přítomné. Síla příběhu redukovaného jen na to podstatné je umocněná způsobem vyprávění – v Nebelovi nenajdete nic zbytečného (i pověstné „Sere pes“, které pochází z tohoto komiksu, zazní myslím pouze jednou). Zato se připravte na obrovskou sílu „ošuntělé krásy“, osamělosti a nízkosti v konfrontaci s vůlí a odvahou. Je to film, jaký u nás podle mého vzniká jednou za generaci. Oscara, na kterého je nominován, by si určitě zasloužil.
Alois Nebel je film, který vznikal několik let. Nejprve byl komiks J. Rudiše, výtvarně zpracovaný Jaroslavem 99. Pak nápad přenést ho na plátno: to když producent uviděl komiksové postavičky hýbající se v jiném filmu. Následně pak T. Luňák natočil A. Nebela: nejprve s herci, standardně, ale černé fixy již zdůrazňovaly např. charakteristické obličejové rysy. A pak s animátory a kreslíři, ve studiu. Všechny scény jsou přepracované – postavy komiksové, ale hýbající se stejně jako živí herci (jejich předlohy); a pozadí, domy, příroda, jsou často zpracované opět jinou technikou, bližší skutečnosti. Celý film je ale v odstínech šedé, s minimem slov, i zvukové efekty a písně jsou odvažované na pomyslných lékarnických vahách. O to větší význam má každé mrknutí oka (např. u jedné z mála ženských postav, Květy), nebo těch několik písní, které zaznějí.
Témata zmíněná v úvodu této recenze jsou pro film důležitá, stejně jako stará vina, za niž přijde trest. Vším se ale především prolíná neuvěřitelně silná atmosféra daného regionu a poválečné doby, stále nějak přítomné. Síla příběhu redukovaného jen na to podstatné je umocněná způsobem vyprávění – v Nebelovi nenajdete nic zbytečného (i pověstné „Sere pes“, které pochází z tohoto komiksu, zazní myslím pouze jednou). Zato se připravte na obrovskou sílu „ošuntělé krásy“, osamělosti a nízkosti v konfrontaci s vůlí a odvahou. Je to film, jaký u nás podle mého vzniká jednou za generaci. Oscara, na kterého je nominován, by si určitě zasloužil.
Recenze
Něžná, aneb Dostojevskij v osmdesáti minutách
Šárka Schmarczová
(Divadlo U stolu, premiéra 18. a 19. dubna 2011 )
Na základě vlastní zkušenosti si zkusím tipnout, že Něžná bude v leckterém čtenářském deníku. Sama jsem po ní sáhla ve chvíli nouze, kdy jsem rychle potřebovala doplnit svou povinnou četbu. Je to sice útlá kniha, ale co se obsahu týče, patří k nejvýznamnějším z novel Fjodora Michajloviče Dostojevského. Dokonalým popisem vnitřních hnutí obou postav mě Dostojevskij dostal natolik, že jsem se vypravila na představení brněnského divadla U stolu. Byla jsem zvědavá na scénáristické a režijní zpracování Iva Krobota, který právě tuto inscenaci věnoval své ženě. V jeho podání je to hra plná emocí pro dva herce. Něžnou ztvárnila Petra Bučková a zastavárníka Jan Kolařík. Petra Bučková, drobná křehká žena, byla sice mírně vzdálená mé představě o této postavě, ale vlastně jen vizuálně. Prostě jsem si ji představovala jako velmi mladou dívku, která vypadá ještě mladší než ve skutečnosti je, a Petra Bučková působí spíš jako mladá sebevědomá dáma. Zastavárníkovi Jana Kolaříka nemohu vytknout nic, dokonce bych ho spíš podezřívala zda nemá nějaké ruské předky. Jeho zastavárník je zemitě ruský, úlisný ale v závěru i uvěřitelně nešťastný. I když v závěru - jak se to vezme, hra je napsána, tak, že začne tragickým koncem, abychom se složitě dostávali k tomu, proč k němu došlo. Scénu tvoří jen velký stůl, u kterého se sedí, ze vzteku se převrhává a slouží i jako katafalk. Dalšími rekvizitami je už jen kovová konstrukce a nitě do kterých se Něžná zaplétá. Velmi působivá je i hudební složka, kde jsou použity motivy Stravinského a Rachmanina. Texty písní jsou variacemi na básně Sergeje Jesenina v překladu Jana Zábrany.
Na jevišti probíhají emoce dvou zničených lidí, které k sobě svedla potřebnost, ale nedokázali najít cestu k sobě. Zlo, otázka „proč se něco tak hrozného stalo?“ je vlastně svým způsobem Dostojevského hledáním Boha a člověka v jeho stínu. Mně Něžná otevřela cestu k Dostojevskému a opravdu s velkým nadšením jsem si přečetla i jeho obsáhlejší Zločin a trest. Můžete sáhnout po knize, nebo zajít na představení, každopádně vám přeji, ať je pro vás toto setkání zážitkem.
Na základě vlastní zkušenosti si zkusím tipnout, že Něžná bude v leckterém čtenářském deníku. Sama jsem po ní sáhla ve chvíli nouze, kdy jsem rychle potřebovala doplnit svou povinnou četbu. Je to sice útlá kniha, ale co se obsahu týče, patří k nejvýznamnějším z novel Fjodora Michajloviče Dostojevského. Dokonalým popisem vnitřních hnutí obou postav mě Dostojevskij dostal natolik, že jsem se vypravila na představení brněnského divadla U stolu. Byla jsem zvědavá na scénáristické a režijní zpracování Iva Krobota, který právě tuto inscenaci věnoval své ženě. V jeho podání je to hra plná emocí pro dva herce. Něžnou ztvárnila Petra Bučková a zastavárníka Jan Kolařík. Petra Bučková, drobná křehká žena, byla sice mírně vzdálená mé představě o této postavě, ale vlastně jen vizuálně. Prostě jsem si ji představovala jako velmi mladou dívku, která vypadá ještě mladší než ve skutečnosti je, a Petra Bučková působí spíš jako mladá sebevědomá dáma. Zastavárníkovi Jana Kolaříka nemohu vytknout nic, dokonce bych ho spíš podezřívala zda nemá nějaké ruské předky. Jeho zastavárník je zemitě ruský, úlisný ale v závěru i uvěřitelně nešťastný. I když v závěru - jak se to vezme, hra je napsána, tak, že začne tragickým koncem, abychom se složitě dostávali k tomu, proč k němu došlo. Scénu tvoří jen velký stůl, u kterého se sedí, ze vzteku se převrhává a slouží i jako katafalk. Dalšími rekvizitami je už jen kovová konstrukce a nitě do kterých se Něžná zaplétá. Velmi působivá je i hudební složka, kde jsou použity motivy Stravinského a Rachmanina. Texty písní jsou variacemi na básně Sergeje Jesenina v překladu Jana Zábrany.
Na jevišti probíhají emoce dvou zničených lidí, které k sobě svedla potřebnost, ale nedokázali najít cestu k sobě. Zlo, otázka „proč se něco tak hrozného stalo?“ je vlastně svým způsobem Dostojevského hledáním Boha a člověka v jeho stínu. Mně Něžná otevřela cestu k Dostojevskému a opravdu s velkým nadšením jsem si přečetla i jeho obsáhlejší Zločin a trest. Můžete sáhnout po knize, nebo zajít na představení, každopádně vám přeji, ať je pro vás toto setkání zážitkem.
Všimli jsme si
Všimli jsme si 9
Olcha Richterová
Modlitba za domov už popáté
Už jsme o setkání českých křesťanů na Řípu a pod ním psali, tedy jen stručně: ČT2 v pátek 28. 9. vysílala komponovaný pořad s modlitbami, hudbou a rozhovory nazvaný Modlitba za domov - Svoboda je volba!? a nabídla tak pohled na žité, aktuální křesťanství.
Pozoruhodná pozvánka pak čekala mladší účastníky akce, pro které byl v Krabčicích připravený doprovodný program Rozhodni se správně: „Jsi správná holka nebo kluk a nebojíš se? Chceš prožít se svými rodiči zajímavé chvíle, kdy můžete spolupracovat a správně se rozhodovat? Pokud přijdeš a doneseš miniaturní model hory Říp z jakéhokoli materiálu, přímo u vstupu dostaneš malý dárek a nejhezčí modely se objeví v televizi!"
"Evropa je víc než Euro"
To zaznělo na týdenní valné hromadě evropské ekumenické rady mládeže (EYCE)a psali o tom na christnet.cz, tak to tak určitě bude. Pokud byste chtěli okusit mezinárodní setkání pořádané EYCE, tak 19.až 25.3.2012 se bude konat kurz Human Rights for Everyone? Right!!! zaměřený na mladé křesťany, kteří se chtějí naučit čelit rasismu a diskriminaci národnostních menšin. Více na eyce.org. Pokud byste se chtěli víc dozvědět o Evropě ze všemožných stran, mrkněte na http://www.presseurop.eu/cs - jsou tam články mnoha evropských novinářů přeložené i do češtiny.
Svobodné volby v Tunisku
Podle očekávání v zemi, která zahájila „arabské jaro", zvítězila umírněná islamistická strana vedená navrátilcem z britského exilu, R. Ghannúším. Politici z tohoto Hnutí Obnovy zdá se zastupují liberální názory a díky kvótám, které si Tunisané v červnu stanovili, také na kandidátkách musely polovinu míst zaujímat ženy - v parlamentu patrně budou tvořit třetinu zákonodárců. Držíme Tunisku palce!
Snad projde dohoda státu s církvemi
Jde o kompromis - církve by měly dostat 59 miliard, polovinu zabaveného majetku a třicet let na to, aby se staly nezávislými. Snad bude finálně schválena.
Už jsme o setkání českých křesťanů na Řípu a pod ním psali, tedy jen stručně: ČT2 v pátek 28. 9. vysílala komponovaný pořad s modlitbami, hudbou a rozhovory nazvaný Modlitba za domov - Svoboda je volba!? a nabídla tak pohled na žité, aktuální křesťanství.
Pozoruhodná pozvánka pak čekala mladší účastníky akce, pro které byl v Krabčicích připravený doprovodný program Rozhodni se správně: „Jsi správná holka nebo kluk a nebojíš se? Chceš prožít se svými rodiči zajímavé chvíle, kdy můžete spolupracovat a správně se rozhodovat? Pokud přijdeš a doneseš miniaturní model hory Říp z jakéhokoli materiálu, přímo u vstupu dostaneš malý dárek a nejhezčí modely se objeví v televizi!"
"Evropa je víc než Euro"
To zaznělo na týdenní valné hromadě evropské ekumenické rady mládeže (EYCE)a psali o tom na christnet.cz, tak to tak určitě bude. Pokud byste chtěli okusit mezinárodní setkání pořádané EYCE, tak 19.až 25.3.2012 se bude konat kurz Human Rights for Everyone? Right!!! zaměřený na mladé křesťany, kteří se chtějí naučit čelit rasismu a diskriminaci národnostních menšin. Více na eyce.org. Pokud byste se chtěli víc dozvědět o Evropě ze všemožných stran, mrkněte na http://www.presseurop.eu/cs - jsou tam články mnoha evropských novinářů přeložené i do češtiny.
Svobodné volby v Tunisku
Podle očekávání v zemi, která zahájila „arabské jaro", zvítězila umírněná islamistická strana vedená navrátilcem z britského exilu, R. Ghannúším. Politici z tohoto Hnutí Obnovy zdá se zastupují liberální názory a díky kvótám, které si Tunisané v červnu stanovili, také na kandidátkách musely polovinu míst zaujímat ženy - v parlamentu patrně budou tvořit třetinu zákonodárců. Držíme Tunisku palce!
Snad projde dohoda státu s církvemi
Jde o kompromis - církve by měly dostat 59 miliard, polovinu zabaveného majetku a třicet let na to, aby se staly nezávislými. Snad bude finálně schválena.
|
|
|
|
|
|