archiv
OBSAH:
Předsádka
Odpověď
V čem jste měl s rodiči největší spory?
Ideální rodina?
Hovory s dospívajícími
Zhovadilosti kterých se dopouštíme
Doporučuji
O aroganci, přátelství a provizoriu na tržišti
Bob Dylan
Tu be šwat
Gert Theissen - Galilejský
Báječnej bál
Ivan Klíma - Poslední stupeň důvěrnosti
Vuk Dražkovič - Nůž
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Můj synu,
poslouchej
otcovo
kárání
a matčiným
poučováním
neopovrhuj.
Bude to
půvabným věncem
na tvé hlavě
a náhrdelníkem
na tvém hrdle.
Přísloví 1,8-9
poslouchej
otcovo
kárání
a matčiným
poučováním
neopovrhuj.
Bude to
půvabným věncem
na tvé hlavě
a náhrdelníkem
na tvém hrdle.
Přísloví 1,8-9
Iz 6,8
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
ODPOVĚĎ
Zvonimír Šorm
Zvonimír Šorm
Setkání s Boží svatostí není jen záležitostí vnitřního
prožitku, něčím, co se děje jenom pro vlastní duchovní povznesení a uspokojení.
I pro Izaiáše by jistě bylo snadnější a snad i lákavější, aby se připojil ke
zpěvu serafů, aby nechal lid lidem a sám se v opojném vytržení oddal chrámové
liturgii. Ale neudělá to. Neudělá to, protože Bůh si žádá odpověď jinou.
Chrámová liturgie není tou pravou odpovědí na Boží svatost. Vždyť v tomto
ohledu se izraelskému lidu nedalo mnoho vytýkat. Ba naopak. Lid i nadále konal
slavnostní bohoslužebná shromáždění, přinášel množství obětí, patřičně
zachovával postní svátky a modlitbami svého Boha doslova zahrnoval.
A přesto Izaiáš, když do takového slavnostního shromáždění přicházívá, právě pod dotykem Boží svatosti poznává, že je to všechno jen komedie. A nejen komedie, ale přímo zvrácenost, neboť ta ústa, která nyní Boha zbožně chválí, ještě nedávno mlčky schvalovala nespravedlivý soudní proces, a ty oči, které se nyní s náležitou okázalostí zdvíhají k nebi, dennodenně přehlížejí bezpráví a lež.
Ne. Stáhnout se v tuto chvíli a kdesi v závětří chrámu se opájet zbožnou samomluvou, to by znamenalo Boží svatost zcela popřít. Proto Izaiáš na Boží otázku „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mě!“ V tom nachází tu pravou odpověď na setkání s Boží svatostí.
A přesto Izaiáš, když do takového slavnostního shromáždění přicházívá, právě pod dotykem Boží svatosti poznává, že je to všechno jen komedie. A nejen komedie, ale přímo zvrácenost, neboť ta ústa, která nyní Boha zbožně chválí, ještě nedávno mlčky schvalovala nespravedlivý soudní proces, a ty oči, které se nyní s náležitou okázalostí zdvíhají k nebi, dennodenně přehlížejí bezpráví a lež.
Ne. Stáhnout se v tuto chvíli a kdesi v závětří chrámu se opájet zbožnou samomluvou, to by znamenalo Boží svatost zcela popřít. Proto Izaiáš na Boží otázku „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mě!“ V tom nachází tu pravou odpověď na setkání s Boží svatostí.
ANKETA
O RODIČÍCH
V čem jste měl s rodiči největší spory?
V čem jste měl s rodiči největší spory?
Jan
Svěrák
32 let
filmový
režisér
Svěrák
32 let
filmový
režisér
0 to, kdy přijít domů. Vždycky chtěli, abych byl zpátky v úplně jiném
čase, než jsem měl v úmyslu já. Rozpor mezi našimi názory činil 3-6 hodin
a tudíž byl neřešitelný.
Martin
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Komunikace, soukromí.
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
64 let
filosof,
spisovatel
Byla válka, rodiče zavření, pak exil, rodiče na jednom světadílu, já
na druhém. Byla tu otázka, kdo jsou vlastně ti vzdálení lidé, kteří byli
moji rodiče. Pokud spor, tak hlavní spor byl asi, jestli dost často píšu.
PhDr.
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Vyčítala jsem svým rodičům, že byli až příliš liberální, že nazastávali
jasný, vyhraněný postoj k víře, Masarykovi, Háchovi, Gottwaldovi... a místo
jasných odpovědí mně říkali „to tak neber, důležitější je přežít“.
Mnohem později jsem teprve pochopila, že za jejich odpovědmi byl strach
a jejich obavy o mne. Ale neimponovalo mně to.
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa
54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
Zdeněk Susa
54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
Nevzpomínám si na nějaké velké spory. Rodiče se mnou měli málo problémů
a, pokud vím, vždycky mě brali. Dokonce jsem byl v některých věcech pro
ně autorita. Začali např. víc chodit do kostela, když jsem tam našel místo
já a moje rodina.
Zdeněk
Suchý
33 let
režisér
Suchý
33 let
režisér
V nesmyslných maličkostech, v podstatných otázkách jsme se dohodli.
Petr
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
V ničem nijak zvlášť. Naši nás (mám tři sourozence) dost podporovali.
Snad jen když přišlo na vkus, hádali jsme se: texasky do kostela? Dlouhý
vlasy?
Helena
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Neměla jsem nějaké velké spory s rodiči. Největší spory mám s dětmi.
Přímluvné dopisy v můj prospěch adresujte, prosím, jim.
Vladimír
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
Zní to absurdně, ale skoro o nic. A nebo si to už dnes nepamatuji,
takže to nebylo důležité.
Květa
Kellerová
23 let
studentka
práv
Kellerová
23 let
studentka
práv
Žádné velké spory nebyly, občas se diskutovalo ohledně oblečení, užívaného
slovníku nebo velkých plánů, které rodičům nepřišly uvážené.
Petr
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
Neměl jsem s otcem tradiční generační rozpor, měl jsem ho velmi rád.
V jeho toleranci se možné spory rozředily dřív než propukly. Maminka byla
citovější a impulzivnější. Provozovali jsme spory jako cvičné hry... někdy
ovšem plačky.
Jan
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
O hodnotové stupnice. Chtěli abych byl „úspěšný“.
PhDr.
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
V roli dcery předsedy Rady CB (tehdy Jednoty českobratrské) jsem se
vzpouzela proti principu „výběrové“ církve. Kritéria výběrovosti
mě nepřesvědčovala.
Libor
Macák
22 let
student
mediciny
Macák
22 let
student
mediciny
Myslím, že největší spor jsem měl s rodiči o svůj přístup k lidem a
životu vůbec. Jsem pro důvěru a otevřenost, rodiče tvrdí, že jsem naivní
a že mě život naučí. (Neříkají však co a kdy to přijde.) Tento spor trvá,
ale nebrání nám v normálních rodinných vztazích.
Jan
Čapek
62 let
evagelický
farář
Čapek
62 let
evagelický
farář
Neměl jsem s nimi spory. Rodiče nás měli stále na mysli, ale přáli
si, abychom sami byli odpovědní. Pomáhali nám orientovat se ve společnosti.
IDEÁLNÍ RODINA?
MIKULÁŠ VYMĚTAL
MIKULÁŠ VYMĚTAL
Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři
stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji
bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo
mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal
na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo
činí vůli mého otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.
1 Tim 5,8
Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru
a je horší, než nevěřící.
Mt 12, 46-50
Rodina je základ státu, tvrdívávali komunisté. Na rodině stojí církev,
oponují jim dnes faráři. Přes všechny papežské encykliky, rodinné neděle
i snahu všelijakých politických stran napravo i nalevo od středu je rodinný
život v rozvinutých zemích ve velikém úpadku: Lidé se nežení, či se zase
rozvádějí a bezdětných manželství je dnes více než těch, která mají dvě
děti.
Starší generace varovně zdvihá ukazovák a leckteří mladší se k nim připojují a staromilecky hudrují, že se nechtějí řídit dnešními mravy atp. Ve svých představách se vztahují k ideálu „šťastné rodiny“, kde všechno samo od sebe dobře funguje. Takovou rodinu ovšem dneska v praxi nepotkáme, vyskytuje se snad jen v reklamách a líbivých románcích.
Budeme-li hledat nějaký příklad ideální rodiny v Bibli, s překvapením zjistíme, že tam žádný není. Vždyť kdyby sociální kurátorka dneška navštívila Ježíšovu rodinu, co by si o něm asi zapsala do notesu?
Ztrácí se rodičům (Lk 12,41-48), úspěšně přemlouvá k útěku z domova a opuštění rodiny i jiné (Mk 1,19-20; Lk 9,61-62; Mk 10,29), zapírá svou rodinu a považuje za svou rodinu jen lidi blízké ve víře (Mt 12,46-50), svému otci odmítá říkat „otče“ (Mt 23,9) a své matce neřekne jinak, než „ženo“ (J 19,26) a dokonce vyzývá k nenávisti k příbuzným (Lk 14,26 - viz. Kralický překlad).
Extrémní asociál, pomyslila by si o něm jistě. Kdyby se nejednalo o Ježíše, tak by takové chování odsoudil jistě i leckterý církevník, vždyť právě církev má být garantem rodiny (vzpomeňme si jen na německé heslo o úkolu ženy: Kinder, Küche, Kirche, tedy děti, kuchyně a církev).
Zdá se, že pro Ježíše samotného nebylo snadné najít vztah ke svým rodičům a sourozencům, snad díky tomu, že vyrůstal s nevlastním otcem. Chvílemi svou rodinu zcela odmítal a vztahy k ní nahrazoval vztahem k Bohu a souputníkům ve víře.
V těžkostech, které měl Ježíš se svou rodinou, je nám velice blízký. Vždyť kdo nikdy neměl spory a problémy se svými rodiči a sourozenci a alespoň trochu za ně sám nemohl! Platí to samozřejmě i naopak, asi neexistují rodiče, kteří by neměli problémy se svými dětmi. Ježíšovi rozumíme jistě i v tom, že jsou nám naši duchovní učitelé leckdy bližší než rodiče, a své „bratry a sestry ve víře“ máme raději než vlastní sourozence. Snad je to dáno tím, že v kostele či společnosti můžeme ukazovat jen svou lepší tvář, kdežto doma nás dobře znají a vědí, co v nás je.
Ježíšovo hledání vztahu k vlastní rodině trvalo dlouho, ale přece ho nakonec našel. Posedlého, kterého uzdravil, poslal k vlastní rodině (Mk 5,19) a první věc, na kterou po-myslel na kříži, bylo postarat se o svou matku.(J 19,26-27)
A na této cestě, cestě k vlastní rodině, která ani pro Ježíše nebyla lehká, ho máme následovat. Vždyť dobré vztahy k blízkým lidem nepadají zázrakem z nebe, ale vznikají stálým snažením se a stálým novým začínáním i ve chvílích, kdy se nám do toho vůbec nechce. A teprve takovou celoživotní aktivitou a snahou se dají budovat dobré rodinné vztahy, které sice často vidíme v reklamách, ale jež jsou v životě tak vzácné.
Rodina není posledním cílem lidského snažení, tím musí být vztah k Bohu (Kaz 12,13), ale dobře fungující rodina dokáže tolik dávat svým členům i okolí, že apoštol Pavel neváhá mluvit o sboru jako o rodině víry (Gal 6,10). A tak Boží rodina (Ef 2,19), do které nás pozval Ježíš, začíná právě u rodin lidských a teprve z nich se rozšiřuje do sboru, na celou církev a dál do Božího království.
Starší generace varovně zdvihá ukazovák a leckteří mladší se k nim připojují a staromilecky hudrují, že se nechtějí řídit dnešními mravy atp. Ve svých představách se vztahují k ideálu „šťastné rodiny“, kde všechno samo od sebe dobře funguje. Takovou rodinu ovšem dneska v praxi nepotkáme, vyskytuje se snad jen v reklamách a líbivých románcích.
Budeme-li hledat nějaký příklad ideální rodiny v Bibli, s překvapením zjistíme, že tam žádný není. Vždyť kdyby sociální kurátorka dneška navštívila Ježíšovu rodinu, co by si o něm asi zapsala do notesu?
Ztrácí se rodičům (Lk 12,41-48), úspěšně přemlouvá k útěku z domova a opuštění rodiny i jiné (Mk 1,19-20; Lk 9,61-62; Mk 10,29), zapírá svou rodinu a považuje za svou rodinu jen lidi blízké ve víře (Mt 12,46-50), svému otci odmítá říkat „otče“ (Mt 23,9) a své matce neřekne jinak, než „ženo“ (J 19,26) a dokonce vyzývá k nenávisti k příbuzným (Lk 14,26 - viz. Kralický překlad).
Extrémní asociál, pomyslila by si o něm jistě. Kdyby se nejednalo o Ježíše, tak by takové chování odsoudil jistě i leckterý církevník, vždyť právě církev má být garantem rodiny (vzpomeňme si jen na německé heslo o úkolu ženy: Kinder, Küche, Kirche, tedy děti, kuchyně a církev).
Zdá se, že pro Ježíše samotného nebylo snadné najít vztah ke svým rodičům a sourozencům, snad díky tomu, že vyrůstal s nevlastním otcem. Chvílemi svou rodinu zcela odmítal a vztahy k ní nahrazoval vztahem k Bohu a souputníkům ve víře.
V těžkostech, které měl Ježíš se svou rodinou, je nám velice blízký. Vždyť kdo nikdy neměl spory a problémy se svými rodiči a sourozenci a alespoň trochu za ně sám nemohl! Platí to samozřejmě i naopak, asi neexistují rodiče, kteří by neměli problémy se svými dětmi. Ježíšovi rozumíme jistě i v tom, že jsou nám naši duchovní učitelé leckdy bližší než rodiče, a své „bratry a sestry ve víře“ máme raději než vlastní sourozence. Snad je to dáno tím, že v kostele či společnosti můžeme ukazovat jen svou lepší tvář, kdežto doma nás dobře znají a vědí, co v nás je.
Ježíšovo hledání vztahu k vlastní rodině trvalo dlouho, ale přece ho nakonec našel. Posedlého, kterého uzdravil, poslal k vlastní rodině (Mk 5,19) a první věc, na kterou po-myslel na kříži, bylo postarat se o svou matku.(J 19,26-27)
A na této cestě, cestě k vlastní rodině, která ani pro Ježíše nebyla lehká, ho máme následovat. Vždyť dobré vztahy k blízkým lidem nepadají zázrakem z nebe, ale vznikají stálým snažením se a stálým novým začínáním i ve chvílích, kdy se nám do toho vůbec nechce. A teprve takovou celoživotní aktivitou a snahou se dají budovat dobré rodinné vztahy, které sice často vidíme v reklamách, ale jež jsou v životě tak vzácné.
Rodina není posledním cílem lidského snažení, tím musí být vztah k Bohu (Kaz 12,13), ale dobře fungující rodina dokáže tolik dávat svým členům i okolí, že apoštol Pavel neváhá mluvit o sboru jako o rodině víry (Gal 6,10). A tak Boží rodina (Ef 2,19), do které nás pozval Ježíš, začíná právě u rodin lidských a teprve z nich se rozšiřuje do sboru, na celou církev a dál do Božího království.
H O V O R Y S DOSPÍVAJÍCÍMI
BOHUMILA BAŠTECKÁ
BOHUMILA BAŠTECKÁ
Dospívání se obecně uznává jako jedno z nejtěžších
životních období. Dítě se vyvazuje z původní rodiny a dostává se do země
nikoho, do samoty. Okolní svět nabízí množství vzorů, hodnot, cest. Dítě
potřebuje někam patřit, být přijímané. Rodina tyto potřeby splňovala, ale dítě
ji přehodnocuje a často odmítá, aby se dozvědělo, kým je ono samo.
Co byste doporučila dětem a rodičům pro řešení vzájemných sporů a krizí?
Za prvé, aby se naučili vyjednávat. Vyjednávání má svoje pravidla. Některá z nich jsou při dorozumívání dvou lidí obecně prospěšná: Na jednání si vyhraďte čas a trpělivost. Předpokládej, že druhý je tvůj přítel. Mluv za sebe, ne za druhého. Neříkej, jaký druhý je, říkej, jak jeho chování vnímáš, jak na tebe jeho chování působí, co s tebou jeho chování dělá. Předpokládej, že o jeho vnitřních stavech nic nevíš, že se na ně musíš zeptat. Bez obrany a útoku řekni jasně svoje požadavky a potřeby. Předpokládej, že během jednání naleznete nová řešení. Pokud se vyjednávání nedaří, požádejte o pomoc třetí nezávislou osobu. A tak dále.
Za druhé, aby se naučili spory a krize přijímat. Pro růst a zrání jsou nutné, neobejdeme se bez nich. Smysl věcí poznáváme často až s odstupem a při ohlédnutí se. Co dnes je zdrojem zoufalství, může být za měsíc zdrojem změny a za pět let zdrojem smíření.
Co byste doporučila dětem a rodičům pro řešení vzájemných sporů a krizí?
Za prvé, aby se naučili vyjednávat. Vyjednávání má svoje pravidla. Některá z nich jsou při dorozumívání dvou lidí obecně prospěšná: Na jednání si vyhraďte čas a trpělivost. Předpokládej, že druhý je tvůj přítel. Mluv za sebe, ne za druhého. Neříkej, jaký druhý je, říkej, jak jeho chování vnímáš, jak na tebe jeho chování působí, co s tebou jeho chování dělá. Předpokládej, že o jeho vnitřních stavech nic nevíš, že se na ně musíš zeptat. Bez obrany a útoku řekni jasně svoje požadavky a potřeby. Předpokládej, že během jednání naleznete nová řešení. Pokud se vyjednávání nedaří, požádejte o pomoc třetí nezávislou osobu. A tak dále.
Za druhé, aby se naučili spory a krize přijímat. Pro růst a zrání jsou nutné, neobejdeme se bez nich. Smysl věcí poznáváme často až s odstupem a při ohlédnutí se. Co dnes je zdrojem zoufalství, může být za měsíc zdrojem změny a za pět let zdrojem smíření.
ZHOVADILOSTI KTERÝCH SE DOPOUŠTÍME
JOSEF BARTOŠEK
JOSEF BARTOŠEK
Když jsem chodil na střední školu, oznámil jeden můj
spolužák na své
osmnácté narozeniny doma rodičům, že jim děkuje za to, že se o něj starali
a že s nimi už dál žít nebude. Pocity kolika z nás tím tehdy vystihl?
Život se posunul, a já si kladu otázky. Jak to přijde, že dospívajícím dětem se rodina stává nějak těsná?
Tak třeba čas. Dítě si chce povídat, ale rodiče jsou unaveni z práce. „Běž si hrát a neotravuj,“ řekne tatínek a čte si noviny. Když večer náhodou nic nedávají v televizi, zeptáme se dítěte na jeho problémy. Jenomže ten čas sdílnosti jsme propásli a teď už se musíme spokojit s povrchním: „Ale nic, no dobrý.“ A dítě si zvyká, že je nejlépe moc si dospělých nevšímat.
Pak přijde období diskuzí. Je jasné, že my jsme ti moudří, my máme pravdu, kterou prosadíme silou povinné autority, když naše argumenty jsou slabé. Klasický závěr pak vypadá: „Nebu_ drzý a jdi radši něco dělat! Tohle kdybych já řekl svému tátovi, tak by mi takovou ubalil...“
A dítě dospívá. Je často fyzicky zdatnější, myšlenkově pohotovější (nám už senilita klepe na dveře) a často i v lecčems sečtělejší a vzdělanější. My máme na své straně životní zkušenost, kterou ale zmařujeme tím nejpitomějším způsobem: „Tomu ty ještě nemůžeš rozumět, na to jsi ještě moc mladý.“ Jakpak se nám líbí podobný argument otočený naruby: „Tomu ty už nemůžeš rozumět, na to jsi už moc starý.“ Svět je dneska jiný než za tvého mládí.
A dítě už se hlásí o autonomii. Ale máme pohotově nabito: „Dokud tě budeme živit, tak nás budeš poslouchat. Až si budeš sám vydělávat, tak si dělej co chceš!“ Dítě si tedy začne samo vydělávat. Na situaci to ale nic nemění. Nedávno jsem v jedné rodině vyslechl rozhovor mezi vysokoškolačkou a jejím otcem. „Jak dlouho chceš tedy vlastně ještě studovat?“ „To tě nemusí nijak zajímat, vždyť už se živím sama.“ „To je pravda, teď už jo, ale donedávna jsme tě živili my.“ atd. atd.. Na závěr dcera polyká slzičky a myje nádobí. Hned tak se zase domů nepohrne.
Dospívající dítě potřebuje vzory. Obávám se ale, že v rodině je moc nevidí. V době, kdy dítě dospívá, má už většina dnešních rodin své lepší časy za sebou. A tak dítě místo lásky, vzájemné úcty a respektu, vycházení si vstříc, tolerance, pochopení, ochoty ustoupit, přiznat svoji chybu, všeho toho, čím jsme své manželství kdysi chtěli naplnit, vidí spíš zvyk, nudu, stereotyp, v horším případě souboje - jejichž bitevním polem se dítě nezaslouženě a proti své vůli stává, podvádění a přetvářku - před sousedy přece musíme vypadat jako spořádaná rodinka. I tam, kde tomu tak není (což viděno kritickým zrakem dítěte není skoro nikde), je pořadí našich „praktických“ životních přístupů značně odlišné od toho, s čím jsem vstupovali do života a co by možná naše děti od nás docela rády slyšely. Místo toho odbydeme jejich naivní ideály slovy: „Jen počkej, on tě život naučí...“ Jakpak se to líbilo nám, když jsme to slyšeli? Kolikrát jsme si říkali: „Ne, ne, takhle já teda nikdy...“
Což to zkusit s trochou upřímnosti, rozpomenout se na svoje sny a touhy, ať děti vidí, co se nám nepovedlo. Možná špatný, leč pravdivý náš obraz by pro ně znamenal víc než pokrytecký přístup, který obvykle volíme.
Život se posunul, a já si kladu otázky. Jak to přijde, že dospívajícím dětem se rodina stává nějak těsná?
Tak třeba čas. Dítě si chce povídat, ale rodiče jsou unaveni z práce. „Běž si hrát a neotravuj,“ řekne tatínek a čte si noviny. Když večer náhodou nic nedávají v televizi, zeptáme se dítěte na jeho problémy. Jenomže ten čas sdílnosti jsme propásli a teď už se musíme spokojit s povrchním: „Ale nic, no dobrý.“ A dítě si zvyká, že je nejlépe moc si dospělých nevšímat.
Pak přijde období diskuzí. Je jasné, že my jsme ti moudří, my máme pravdu, kterou prosadíme silou povinné autority, když naše argumenty jsou slabé. Klasický závěr pak vypadá: „Nebu_ drzý a jdi radši něco dělat! Tohle kdybych já řekl svému tátovi, tak by mi takovou ubalil...“
A dítě dospívá. Je často fyzicky zdatnější, myšlenkově pohotovější (nám už senilita klepe na dveře) a často i v lecčems sečtělejší a vzdělanější. My máme na své straně životní zkušenost, kterou ale zmařujeme tím nejpitomějším způsobem: „Tomu ty ještě nemůžeš rozumět, na to jsi ještě moc mladý.“ Jakpak se nám líbí podobný argument otočený naruby: „Tomu ty už nemůžeš rozumět, na to jsi už moc starý.“ Svět je dneska jiný než za tvého mládí.
A dítě už se hlásí o autonomii. Ale máme pohotově nabito: „Dokud tě budeme živit, tak nás budeš poslouchat. Až si budeš sám vydělávat, tak si dělej co chceš!“ Dítě si tedy začne samo vydělávat. Na situaci to ale nic nemění. Nedávno jsem v jedné rodině vyslechl rozhovor mezi vysokoškolačkou a jejím otcem. „Jak dlouho chceš tedy vlastně ještě studovat?“ „To tě nemusí nijak zajímat, vždyť už se živím sama.“ „To je pravda, teď už jo, ale donedávna jsme tě živili my.“ atd. atd.. Na závěr dcera polyká slzičky a myje nádobí. Hned tak se zase domů nepohrne.
Dospívající dítě potřebuje vzory. Obávám se ale, že v rodině je moc nevidí. V době, kdy dítě dospívá, má už většina dnešních rodin své lepší časy za sebou. A tak dítě místo lásky, vzájemné úcty a respektu, vycházení si vstříc, tolerance, pochopení, ochoty ustoupit, přiznat svoji chybu, všeho toho, čím jsme své manželství kdysi chtěli naplnit, vidí spíš zvyk, nudu, stereotyp, v horším případě souboje - jejichž bitevním polem se dítě nezaslouženě a proti své vůli stává, podvádění a přetvářku - před sousedy přece musíme vypadat jako spořádaná rodinka. I tam, kde tomu tak není (což viděno kritickým zrakem dítěte není skoro nikde), je pořadí našich „praktických“ životních přístupů značně odlišné od toho, s čím jsem vstupovali do života a co by možná naše děti od nás docela rády slyšely. Místo toho odbydeme jejich naivní ideály slovy: „Jen počkej, on tě život naučí...“ Jakpak se to líbilo nám, když jsme to slyšeli? Kolikrát jsme si říkali: „Ne, ne, takhle já teda nikdy...“
Což to zkusit s trochou upřímnosti, rozpomenout se na svoje sny a touhy, ať děti vidí, co se nám nepovedlo. Možná špatný, leč pravdivý náš obraz by pro ně znamenal víc než pokrytecký přístup, který obvykle volíme.
Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu
nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za
těch sedm let naučil.
Mark Twain
DOPORUČUJI
MARIE STOLAŘOVÁ
MARIE STOLAŘOVÁ
O rodičích
Konečně jsem objevila knihu, jakou jsem dosud postrádala. Kolik jsem už přečetla nebo aspoň prolistovala knížek, kde mi radí, jak mám vychovávat svoje děti. A teď konečně kniha o rodičích. Americká autorka Elizabeth A. Ryanová nabízí ...náctiletým možnost řešení, jak vycházet s rodiči a vůbec dospělými. Nastavuje nám dospělým zrcadlo a ten obraz, co se objevuje ...uf! Ale také nás bere pod ochranu.
„Jedna ze zajímavých stránek období dospívání spočívá v tom, že jste konečně dost staří na to, aby se vaši rodiče začali učit od vás.“
„Dobré je, že toho můžete pro zlepšení svých vztahů k rodičům i svých vlastních postojů hodně udělat:
Můžete si toho zjistit více o rodinách obecně a o tom, jak fungují. Tyto informace vám pomohou posoudit, jak vážné jsou vaše vlastní konflikty s rodinou. Díky tomu se pak nebudete cítit tak osamělí...
Můžete se naučit několik způsobů, jak se svou rodinou komunikovat. Komunikace pro- bíhá oběma směry, a tak člověk může měnit jak způsob naslouchání, tak způsob řeči, a to u obou účastníků hovoru... Dobrá komunikace není jenom to, že slyšíme slova toho druhého. Spočívá v pochopení toho, co člověk slovy chce říct...
Můžete porozumět svým vlastním rozporným pocitům. Bez ohledu na to, jak špatná může objektivně být vaše situace, máte vždycky možnost volit si způsob, jak na ni budete reagovat. Možná dokážete změnit svůj život doma tak, aby byl o hodně příjemnější... nebo jenom o trošku. V každém pří-padě se můžete naučit, jak převzít odpovědnost za to, o čem skutečně rozhodovat můžete...
Můžete získat pomoc mimo rodinu. Třeba si budete chtít pohovořit s nějakým jiným dospělým. Možná zjistíte, že s tímto „člověkem mimo rodinu“ dokážete mluvit o věcech, které nedokážete svěřit svým příbuzným...
Na konci knihy se autorka zabývá zvlášť obtížnými rodinnými situacemi, kdy opravdu potřebujete, aby vám pomohl někdo druhý. Na to navazuje dlouhý seznam odborných poraden - Linek důvěry, Krizových center, Center pro lidi ohrožené drogami a alkoholem, poraden pro rodiny, manželství a mezilidské vztahy, psychoterapeutických center - s přesnými adresami a telefonními čísly po celé České republice.
Není to teoretická kniha. Předvádí některé typické rozhovory a klade otázky, na které si můžeš konkrétně odpovědět. Tak... Jak já jen tu knížku těm svým ...náctiletým doporučím? Asi ji zapomenu v kuchyni na stole. Uvidíme, jestli tam bude ještě zítra. (Kniha vychází v edici Linka důvěry, pod odbornou záštitou pracovníků Linky důvěry. Doporučená cena 79,- Kč. Snad ji dostanete v knihkupectví se zdravotnickou literaturou.)
Konečně jsem objevila knihu, jakou jsem dosud postrádala. Kolik jsem už přečetla nebo aspoň prolistovala knížek, kde mi radí, jak mám vychovávat svoje děti. A teď konečně kniha o rodičích. Americká autorka Elizabeth A. Ryanová nabízí ...náctiletým možnost řešení, jak vycházet s rodiči a vůbec dospělými. Nastavuje nám dospělým zrcadlo a ten obraz, co se objevuje ...uf! Ale také nás bere pod ochranu.
„Jedna ze zajímavých stránek období dospívání spočívá v tom, že jste konečně dost staří na to, aby se vaši rodiče začali učit od vás.“
„Dobré je, že toho můžete pro zlepšení svých vztahů k rodičům i svých vlastních postojů hodně udělat:
Můžete si toho zjistit více o rodinách obecně a o tom, jak fungují. Tyto informace vám pomohou posoudit, jak vážné jsou vaše vlastní konflikty s rodinou. Díky tomu se pak nebudete cítit tak osamělí...
Můžete se naučit několik způsobů, jak se svou rodinou komunikovat. Komunikace pro- bíhá oběma směry, a tak člověk může měnit jak způsob naslouchání, tak způsob řeči, a to u obou účastníků hovoru... Dobrá komunikace není jenom to, že slyšíme slova toho druhého. Spočívá v pochopení toho, co člověk slovy chce říct...
Můžete porozumět svým vlastním rozporným pocitům. Bez ohledu na to, jak špatná může objektivně být vaše situace, máte vždycky možnost volit si způsob, jak na ni budete reagovat. Možná dokážete změnit svůj život doma tak, aby byl o hodně příjemnější... nebo jenom o trošku. V každém pří-padě se můžete naučit, jak převzít odpovědnost za to, o čem skutečně rozhodovat můžete...
Můžete získat pomoc mimo rodinu. Třeba si budete chtít pohovořit s nějakým jiným dospělým. Možná zjistíte, že s tímto „člověkem mimo rodinu“ dokážete mluvit o věcech, které nedokážete svěřit svým příbuzným...
Na konci knihy se autorka zabývá zvlášť obtížnými rodinnými situacemi, kdy opravdu potřebujete, aby vám pomohl někdo druhý. Na to navazuje dlouhý seznam odborných poraden - Linek důvěry, Krizových center, Center pro lidi ohrožené drogami a alkoholem, poraden pro rodiny, manželství a mezilidské vztahy, psychoterapeutických center - s přesnými adresami a telefonními čísly po celé České republice.
Není to teoretická kniha. Předvádí některé typické rozhovory a klade otázky, na které si můžeš konkrétně odpovědět. Tak... Jak já jen tu knížku těm svým ...náctiletým doporučím? Asi ji zapomenu v kuchyni na stole. Uvidíme, jestli tam bude ještě zítra. (Kniha vychází v edici Linka důvěry, pod odbornou záštitou pracovníků Linky důvěry. Doporučená cena 79,- Kč. Snad ji dostanete v knihkupectví se zdravotnickou literaturou.)
rozhovor
O AROGANCI, PŘÁTELSTVÍ A PROVIZORIU NA TRŽIŠTÍCH
ROZHOVOR S TRAN DUC TRUNGEM
ROZHOVOR S TRAN DUC TRUNGEM
Tran Duc Trung přišel z Vietnamu do Čech před deseti lety jako student
s tím, že se po studiu vrátí. Dopadlo to jinak, v roce 1992 požádal o politický
azyl. Dnes je mu 28 let a pracuje v Praze jako programátor.
Proč sis pro tento studijní obor vybral zrovna naši zemi?
Existovala dohoda, podle které Vietnam vysílal studenty na vysoké školy do zemí RVHP. Udělal jsem normální přijímačky na techniku a díky tomu jsem měl možnost jít studovat do ciziny. Ale zemi ani obor jsem si vybrat nemohl, to všechno určovala vláda. Mně bylo celkem jedno, kam mě pošlou, moc jsem o těch zemích nevěděl. V ČSSR tehdy pracovalo dost vietnamských dělníků, ale jejich zkušenosti s Čechy nebyly nejlepší.
Kolik je to „dost“ vietnamských dělníků?
Jezdili sem od začátku 80.let a bývalo jich kolem 37 tisíc. Placeni byli normálně v českých korunách, museli platit daně jako každý jiný český dělník a navíc platili ještě vietnamské daně. Studenti měli stipendium 800,-Kč měsíčně. Smlouva, na základě které sem dělníci jezdili, byla po roce 89 zrušena. Smlouva byla zrušena a vietnamští dělníci se měli vracet.
Ale dneska tady jsou. To jsou ti, co tu zůstali, nebo přijíždějí jiní?
Většina se vrátila nebo požádala o azyl v Německu. Zůstalo jich tu pár tisíc a tehdy začala vznikat tržiště. Zjistili, že se tak dá živit, že se dá získat živnostenský list a díky němu tu zůstat. Když se to dařilo, začali sem jezdit jejich příbuzní. Dneska je tu asi 15 tisíc Vietnamců a jen malá část z nich jsou ti původní dělníci.
Proč si vybrali zrovna obchodování?
Oni si ho tak moc nevybrali. Přijížděli, aby vydělali peníze. A rotože nemají kvalifikaci a neumějí česky, bylo pro ně nejjednodušší začít prodávat na tržištích.
U tebe je to ale jinak - proč jsi požádal o politický azyl?
Vietnamští studenti - protože uměli česky - byli listopadem 89 hodně zasaženi a nadšeni a doufali, že se to brzy přenese i do Vietnamu. Začali vydávat časopisy pro dělníky, kteří česky neuměli, aby věděli, co se děje. Mělo to velký ohlas, tak se začala pořádat různá setkání a navázali jsme kontakt i s vietnamským exilem na západě. Vietnamská ambasáda vyhrožovala a pokoušela se uplatnit zákazy a represi. Když jsem dostudoval, požádal jsem o politický azyl, tak jako většina lidí kolem těch časopisů.
Psali jste pro vaše dělníky sami, nebo jste byli v kontaktu také s českými spolupracovníky?
Sami s okruhem přispěvatelů. Pak jsme se obrátili i na zdejší časopisy, konkrétně Respekt, který začal psát o Vietnamcích jako první docela objektivně. Dost nám tehdy pomohli. A nebo Občanské hnutí, ve kterém jsem dělal já, jsme dlouho xeroxovali ve Špalíčku. A přitom vznikalo mezi námi a Čechy přátelství.
EXIL A SOCIALISTICKÝ GULÁŠ
Jak rozumí tví rodiče nebo vůbec lidi ve Vietnamu té situaci, která tam dneska je?
Když jsem byl ještě ve Vietnamu, byla tam šílená ekonomická krize. Teď se to ekonomicky trochu otevírá, lidi můžou podnikat (velmi omezeně, ale přece). Ale za čas přijdou systémové problémy: teď je to takový ten guláš, socialistická politika a současně se vláda snaží o jakýsi kapitalismus - a to může jít dlouhodobě jen těžko dohromady.
Hraje ve vztahu k vládě roli to, jak byla komunistická strana aktivní v osvobozeneckém boji proti kolonialismu a potom třeba ve vietnamské válce?
Právě že je to u nás jiné než tady. Komunisti u nás vlastně vedli osvobozenecký boj, získali pro Vietnam nezávislost - a tak i když pak lidi viděli ten jejich režim, byl ten vztah takový dvojznačný. A musí se vzít v úvahu i propaganda (která straší, že s pluralismem by přišlo to, co je v bývalé Jugoslávii nebo Sovětském svazu). Tak se lidi snaží starat o sebe a do „špinavé“ politiky se nazamotat. Existuje i opozice - důkazem jsou procesy a tresty patnácti, dvaceti let vězení za politické aktivity.
Zmínil ses o exilovém hnutí. Jak vzniklo?
Začalo to po pádu Jižního Vietnamu, kdy spousta lidí uprchla do sousedních států a odtud na západ. Od roku 1975 uprchly 2 miliony lidí, z toho půl milionu žije v Americe. Tam jsou nejsilnější exilové organizace.
Daří se exilovým organizacím nějak situaci ve Vietnamu ovlivňovat?
To exil nemůže, to může jen domácí opozice. Exil může pomáhat jen určitými materiály, informacemi a může upozorňovat demokratický svět na to, že jsou ve Vietnamu političtí vězňové a podobně.
VIETNAMCI A ČEŠI
Trochu odjinud: Jak se vyvíjí vztah Čechů k vám? Jaké máš zkušenosti?
Vietnamci tu žili hodně izolovaně a ze strany místních obyvatel cítili jistou nevraživost. Předem už čekali odmítavý postoj a báli se vůbec navazovat kontakty. Já jsem chodil s Čechy na přednášky, půjčovali jsme si skripta, ale žádné přátele jsem mezi nimi neměl. Asi to byl obraz té doby: Češi se báli otevírat. Po listopadu 1989 se to hodně změnilo. Češi už mají možnost se realizovat jinak než nadáváním v hospodě. Už Vietnamcům tolik nezávidí (že mají plat v „dolarech“ a tak).
Jak se ten vztah vyvíjel dál?
Konec roku 89 přinesl svobodu Čechům a Slovákům, ale taky se otevřel prostor pro ty, kdo nesnášejí lidi jiných ras. Tehdy byly dost časté fyzické útoky na Vietnamce a ti, protože neuměli česky, měli pocit, že je napadli třeba vojáci toho nového režimu (skini byli svým způsobem „uniformováni“). Museli jsme to tehdy dost vysvětlovat. Od roku 1992 těch útoků přece jen není tolik.
Jak je to v roce 1997?
Když se ucházím o práci, nemám problémy kvůli tomu, že jsem Vietnamec. I na ulici nebo v obchodech je to lepší, než bývalo. Ale vysloveně špatné zkušenosti mám s českými úředníky. Většinou jsou velmi arogantní, ale těžko říct, jestli jsou rasisti nebo jestli jsou arogantní jen proto, že jsou úředníci.
To myslíš třeba cizineckou policii?
Třeba. Bývá tam šílená fronta, několikrát jsem čekal třeba pět hodin jen kvůli nějaké informaci. Jestli to tak organizují schválně, nevím...
Jak o vás dneska informují sdělovací prostředky? Jsou objektivní?
Jak který. Třeba Nova je vysloveně tendenční. V pořadu na Vlastní oči „informovala“ o válce mezi dvěma vietnamskými gangy. Do té reportáže přimíchali záběry z vietnamské války. Ukázka bulvární novinařiny. Ale jsou i solidní noviny, které informují korektně.
Oženil ses v Praze s Češkou. Jak na to reagovali její příbuzní a jak tvoji?
Přátelé velmi dobře. Příjemně mě překvapila reakce Bářiných rodičů. Barbara je jednou pozvala a řekla, že tam bude její přítel. Neřekla že Vietnamec. Když přišli, narazili na mě a brali to naprosto normálně, prostě byli rádi, že se seznámili s přítelem své dcery. A co u vás doma, když se dozvěděli, že sis vzal dívku z exotické země? Představa, že bych si vzal nějakou Češku, rodiče moc nenadchla. Chtěli, abych se vrátil domů, protože když se tu ožením, zůstanu tu nadlouho. A byli trochu nejistí, protože svou potenciální snachu vůbec neznali. Teď tu byl otec na návštěvě a byl spokojený.
Kolik je Vietnamců, kteří tu dostali azyl?
Něco přes sto lidí má status uprchlíka (ten platí trvale).
Co ti na tržištích?
Ti mají dlouhodobý pobyt a každý rok ho musejí prodlužovat. Zatímco na Západě žijí Vietnamci už většinou natrvalo, ti zdejší jsou na tom jinak: Potřebují vydělat peníze a tohle je pro ně provizorní řešení; nepočítají s tím, že by tu mohli zůstat.
A kdyby mohli, myslíš, že by se pokusili včlenit do společnosti jako ti na Západě?
Asi ano. Jejich život by vypadal úplně jinak, kdyby nebyl takto provizorní. Vůbec nejraději bych samozřejmě byl, kdyby mohli zůstat ve Vietnamu a nemuseli za živobytím cestovat přes půl zeměkoule. Není nutné, aby se jim dařilo tak jako lidem tady, ale aby bylo aspoň relativně dobře, aby se nemuseli tolik bát o budoucnost. No ale když už jsou tady, přál bych si aspoň to, aby byly vztahy mezi nimi a místními obyvateli trochu lepší.
Dík za rozhovor.
Proč sis pro tento studijní obor vybral zrovna naši zemi?
Existovala dohoda, podle které Vietnam vysílal studenty na vysoké školy do zemí RVHP. Udělal jsem normální přijímačky na techniku a díky tomu jsem měl možnost jít studovat do ciziny. Ale zemi ani obor jsem si vybrat nemohl, to všechno určovala vláda. Mně bylo celkem jedno, kam mě pošlou, moc jsem o těch zemích nevěděl. V ČSSR tehdy pracovalo dost vietnamských dělníků, ale jejich zkušenosti s Čechy nebyly nejlepší.
Kolik je to „dost“ vietnamských dělníků?
Jezdili sem od začátku 80.let a bývalo jich kolem 37 tisíc. Placeni byli normálně v českých korunách, museli platit daně jako každý jiný český dělník a navíc platili ještě vietnamské daně. Studenti měli stipendium 800,-Kč měsíčně. Smlouva, na základě které sem dělníci jezdili, byla po roce 89 zrušena. Smlouva byla zrušena a vietnamští dělníci se měli vracet.
Ale dneska tady jsou. To jsou ti, co tu zůstali, nebo přijíždějí jiní?
Většina se vrátila nebo požádala o azyl v Německu. Zůstalo jich tu pár tisíc a tehdy začala vznikat tržiště. Zjistili, že se tak dá živit, že se dá získat živnostenský list a díky němu tu zůstat. Když se to dařilo, začali sem jezdit jejich příbuzní. Dneska je tu asi 15 tisíc Vietnamců a jen malá část z nich jsou ti původní dělníci.
Proč si vybrali zrovna obchodování?
Oni si ho tak moc nevybrali. Přijížděli, aby vydělali peníze. A rotože nemají kvalifikaci a neumějí česky, bylo pro ně nejjednodušší začít prodávat na tržištích.
U tebe je to ale jinak - proč jsi požádal o politický azyl?
Vietnamští studenti - protože uměli česky - byli listopadem 89 hodně zasaženi a nadšeni a doufali, že se to brzy přenese i do Vietnamu. Začali vydávat časopisy pro dělníky, kteří česky neuměli, aby věděli, co se děje. Mělo to velký ohlas, tak se začala pořádat různá setkání a navázali jsme kontakt i s vietnamským exilem na západě. Vietnamská ambasáda vyhrožovala a pokoušela se uplatnit zákazy a represi. Když jsem dostudoval, požádal jsem o politický azyl, tak jako většina lidí kolem těch časopisů.
Psali jste pro vaše dělníky sami, nebo jste byli v kontaktu také s českými spolupracovníky?
Sami s okruhem přispěvatelů. Pak jsme se obrátili i na zdejší časopisy, konkrétně Respekt, který začal psát o Vietnamcích jako první docela objektivně. Dost nám tehdy pomohli. A nebo Občanské hnutí, ve kterém jsem dělal já, jsme dlouho xeroxovali ve Špalíčku. A přitom vznikalo mezi námi a Čechy přátelství.
EXIL A SOCIALISTICKÝ GULÁŠ
Jak rozumí tví rodiče nebo vůbec lidi ve Vietnamu té situaci, která tam dneska je?
Když jsem byl ještě ve Vietnamu, byla tam šílená ekonomická krize. Teď se to ekonomicky trochu otevírá, lidi můžou podnikat (velmi omezeně, ale přece). Ale za čas přijdou systémové problémy: teď je to takový ten guláš, socialistická politika a současně se vláda snaží o jakýsi kapitalismus - a to může jít dlouhodobě jen těžko dohromady.
Hraje ve vztahu k vládě roli to, jak byla komunistická strana aktivní v osvobozeneckém boji proti kolonialismu a potom třeba ve vietnamské válce?
Právě že je to u nás jiné než tady. Komunisti u nás vlastně vedli osvobozenecký boj, získali pro Vietnam nezávislost - a tak i když pak lidi viděli ten jejich režim, byl ten vztah takový dvojznačný. A musí se vzít v úvahu i propaganda (která straší, že s pluralismem by přišlo to, co je v bývalé Jugoslávii nebo Sovětském svazu). Tak se lidi snaží starat o sebe a do „špinavé“ politiky se nazamotat. Existuje i opozice - důkazem jsou procesy a tresty patnácti, dvaceti let vězení za politické aktivity.
Zmínil ses o exilovém hnutí. Jak vzniklo?
Začalo to po pádu Jižního Vietnamu, kdy spousta lidí uprchla do sousedních států a odtud na západ. Od roku 1975 uprchly 2 miliony lidí, z toho půl milionu žije v Americe. Tam jsou nejsilnější exilové organizace.
Daří se exilovým organizacím nějak situaci ve Vietnamu ovlivňovat?
To exil nemůže, to může jen domácí opozice. Exil může pomáhat jen určitými materiály, informacemi a může upozorňovat demokratický svět na to, že jsou ve Vietnamu političtí vězňové a podobně.
VIETNAMCI A ČEŠI
Trochu odjinud: Jak se vyvíjí vztah Čechů k vám? Jaké máš zkušenosti?
Vietnamci tu žili hodně izolovaně a ze strany místních obyvatel cítili jistou nevraživost. Předem už čekali odmítavý postoj a báli se vůbec navazovat kontakty. Já jsem chodil s Čechy na přednášky, půjčovali jsme si skripta, ale žádné přátele jsem mezi nimi neměl. Asi to byl obraz té doby: Češi se báli otevírat. Po listopadu 1989 se to hodně změnilo. Češi už mají možnost se realizovat jinak než nadáváním v hospodě. Už Vietnamcům tolik nezávidí (že mají plat v „dolarech“ a tak).
Jak se ten vztah vyvíjel dál?
Konec roku 89 přinesl svobodu Čechům a Slovákům, ale taky se otevřel prostor pro ty, kdo nesnášejí lidi jiných ras. Tehdy byly dost časté fyzické útoky na Vietnamce a ti, protože neuměli česky, měli pocit, že je napadli třeba vojáci toho nového režimu (skini byli svým způsobem „uniformováni“). Museli jsme to tehdy dost vysvětlovat. Od roku 1992 těch útoků přece jen není tolik.
Jak je to v roce 1997?
Když se ucházím o práci, nemám problémy kvůli tomu, že jsem Vietnamec. I na ulici nebo v obchodech je to lepší, než bývalo. Ale vysloveně špatné zkušenosti mám s českými úředníky. Většinou jsou velmi arogantní, ale těžko říct, jestli jsou rasisti nebo jestli jsou arogantní jen proto, že jsou úředníci.
To myslíš třeba cizineckou policii?
Třeba. Bývá tam šílená fronta, několikrát jsem čekal třeba pět hodin jen kvůli nějaké informaci. Jestli to tak organizují schválně, nevím...
Jak o vás dneska informují sdělovací prostředky? Jsou objektivní?
Jak který. Třeba Nova je vysloveně tendenční. V pořadu na Vlastní oči „informovala“ o válce mezi dvěma vietnamskými gangy. Do té reportáže přimíchali záběry z vietnamské války. Ukázka bulvární novinařiny. Ale jsou i solidní noviny, které informují korektně.
Oženil ses v Praze s Češkou. Jak na to reagovali její příbuzní a jak tvoji?
Přátelé velmi dobře. Příjemně mě překvapila reakce Bářiných rodičů. Barbara je jednou pozvala a řekla, že tam bude její přítel. Neřekla že Vietnamec. Když přišli, narazili na mě a brali to naprosto normálně, prostě byli rádi, že se seznámili s přítelem své dcery. A co u vás doma, když se dozvěděli, že sis vzal dívku z exotické země? Představa, že bych si vzal nějakou Češku, rodiče moc nenadchla. Chtěli, abych se vrátil domů, protože když se tu ožením, zůstanu tu nadlouho. A byli trochu nejistí, protože svou potenciální snachu vůbec neznali. Teď tu byl otec na návštěvě a byl spokojený.
Kolik je Vietnamců, kteří tu dostali azyl?
Něco přes sto lidí má status uprchlíka (ten platí trvale).
Co ti na tržištích?
Ti mají dlouhodobý pobyt a každý rok ho musejí prodlužovat. Zatímco na Západě žijí Vietnamci už většinou natrvalo, ti zdejší jsou na tom jinak: Potřebují vydělat peníze a tohle je pro ně provizorní řešení; nepočítají s tím, že by tu mohli zůstat.
A kdyby mohli, myslíš, že by se pokusili včlenit do společnosti jako ti na Západě?
Asi ano. Jejich život by vypadal úplně jinak, kdyby nebyl takto provizorní. Vůbec nejraději bych samozřejmě byl, kdyby mohli zůstat ve Vietnamu a nemuseli za živobytím cestovat přes půl zeměkoule. Není nutné, aby se jim dařilo tak jako lidem tady, ale aby bylo aspoň relativně dobře, aby se nemuseli tolik bát o budoucnost. No ale když už jsou tady, přál bych si aspoň to, aby byly vztahy mezi nimi a místními obyvateli trochu lepší.
Dík za rozhovor.
Ptali se Zdeněk Šorm a Jan Keřkovský
BIGBEATOVÍ
hledači pravdy
hledači pravdy
BOB DYLAN
obráceně
obráceně
Až když vykope jámu, zjistí obvykle člověk, že měl na témže místě navršit
hromadu. Takže se budu snažit více než osobě a faktografii, dle záměru
redakce, tentokrát věnovat dílu a vztahu ke křesťanství.
Biblické odkazy, zvláště starozákonní, se u Dylana vyskytovaly vždycky (např. Noemova holubice minule), nikdy ale nešlo o víc než o všeobecnou kulturní inspiraci. Když však v roce 1979 vyšla deska Slow Train Coming, nastal mezi fanoušky i hudebními kritiky poprask. Obrat ke křesťanství mohl stárnoucí hippies i mladé radikály zaskočit, ale Dylan už v minulosti několikrát prudce odbočil z cesty, na níž by ho jeho příznivci rádi viděli pořád. Šok způsobilo ostře černobílé vidění, jemuž se Dylan vždy bránil. To, že: „Můžeš být kdo chceš, ale stejně musíš někomu sloužit a možná je to ďábel a nebo je to Pán“ z úvodní Gotta Serve Somebody by snad ještě bylo stravitelné, ale „Teď jde o duchovní válku až do masa a krve, buď máš víru, nebo nevěříš, neutrální půda není. Nepřítel je lstivý, jak to, že se dáme tak podvádět, když máme v srdcích pravdu a pořád nevěříme. ...Mí takzvaní přátelé se dali očarovat. Dívají se mi zpříma do očí a říkají 'Všechno je v pořádku.' Dovedou si představit tu temnotu, co spadne z výšin? Kdy lidi budou prosit Boha, aby je zabil a nebudou moct zemřít?“ z následující „Precious Angel“, případně „Bůh nedělá sliby, které nedodrží. Máš pár velkejch snů, holka, ale abys mohla snít, musela bys pořád spát. Kdy se vzbudíš posílena tím, co zbylo? Falešné filosofie ti znečistily myšlenky, Karel Marx tě drží pod krkem, Henri Kissinger tě úplně zauzlil. Kdy se vzbudíš...„ z „When You Gonna Wake Up“ už bylo příliš silné kafe. My a vy, my spasení, vy zatracení. Není divu, že to lidi nadzvedlo a taky mu to mnozí dali sežrat i s chlupama. Co ale Dylana, mistra skrytých významů a ustavičného mlžitele, především co se jeho osoby a názorů týkalo, vedlo k odkrytí pozic a tak otevřenému a jednoznačnému vyjádření?
Když jsme ho minule opustili, byl po rozvodu, skvělou desku „Street Legal“ sice kritika přijala uznalým mručením, ale prodej pokulhával a po vydařeném světovém turné se to americké začalo stávat oboustranným utrpením. Zdálo se, že Dylan neví kudy kam, což je u člověka, podle kterého se orientovaly tisíce lidí, docela prekérní záležitost. V této situaci prožil po jednom zvláště nevydařeném koncertu v hotelovém pokoji setkání s Ježíšem a někteří členové jeho kapely jej přivedli do letničního společenství Vineyard Fellowship v Kalifornii, kde mu vysvětlili, že šlo o znovuzrození. Věčný skeptik Dylan chvíli odolával, ale netrvalo dlouho a chytil jak věchet slámy. Absolvoval tříměsíční biblický kurz se silnými apokalyptickými důrazy a najednou měl zase za co bojovat. Z výše uvedených citací přímo dýchá, jak ho žere, že lidi tak tvrdošíjně odmítají chopit se podané Boží ruky. Aby bylo úplně jasno, uvádí na koncertech pouze nové písně a navíc je prokládá promluvami, krátkými kázáními ve stylu: „Denně čteme v novinách o tom, jak strašná je situace ve světě. Bůh dovolil, že se tyto věci ve světě budou dít, aby moudré uvedl do rozpaků. Ale my víme, že tento svět bude zničen, víme o tom. Kristus ustaví své království v Jeruzalémě na tisíc let a lev tam bude lehat vedle jehněte. Už jste o tom slyšeli? Fajn. Tahle písnička se jmenuje „Courák přijíždí“. Přijíždí už dlouho a nabírá rychlost.“ Po takové dávce i lidi, co měli Dylana hodně rádi, začali nervózně poposedávat. Vystoupení se změnila v bitvy s publikem, které většinou chtělo toho „svého“ Dylana, ale nebylo jim přáno, stejně jako ani on nenacházel pochopení z jejich strany. Bylo zjevné, že se něco musí stát.
Ke změně došlo, ne však řezem. Na nové desce „Saved“ téměř vymizelo otloukání apokalypsou, Dylan se zde raduje ze svého spasení: „Oslepil mě ďábel, narodil jsem se už vyřízený. Byl jsem chladný jako kámen, když jsem mrtvý vyšel z lůna ženy. Jeho milost se mě dotkla, jeho slovo mě uzdravilo, jeho rukou jsem byl přiveden na svět, jeho duch mi vtiskl svou pečeť. Byl jsem spasen krví beránka a jsem tak šťastný, děkuji Ti, Pane.“ („Saved“), směřuje k cíli: „Mnozí se mě snaží zastavit, zamotat mi hlavu. Říkají 'Dokaž mi, že On je Pán, ukaž mi znamení.' Jaké znamení potřebují, když to všechno vychází zevnitř, když to, co bylo ztraceno, už se nalezlo, a co má přijít, už bylo? Já prostě pospíchám, jdu dál, pospíchám za voláním svého Pána.“ („Pressing On“) a celkově se zdá být vyrovnanější: „Až můj život skončí a čas se naplní, opustím své přátele a milé. Ale vím jistě, že až ta chvíle přijde, opustím tento svět s pokojem v duši.“ („Satisfied Mind“). Dylanova víra je stále ještě dosti dogmatická, ale zdá se, že agresivní snaha o obrácení světa ustupuje. Ani koncerty už nejsou tak vyhrocené, publikum ví, do čeho jde a vytřídí se předem. Posledním dílem triologie „znovuzrození“ je deska „Shot Of Love“. Opět se začínají objevovat „světská“ témata a u těch „nábožných“ písní už není víra prezentována jako úzký koridor s vysokými zdmi po stranách. Dylan sice ještě štěkne po kriticích: „Jen si poslužte, vemte si ho do huby, když vás nenechá na pochybách. Když si dovede odepřít, bez čeho vy nemůžete žít. Smějte se mu za zády jako ostatní, připomeňte mu, čím býval, až půjde kolem. On patří Ježíši, jen jím z duše opovrhujte. Vy máte něco lepšího, vy máte kamenné srdce. („Property Of Jesus“), ještě zanaříká nad lidskou tupostí: „Bezbožnou duší líně vyjádřená slova, lpění na podivných slibech, které se vytrácí, neschopnost oddělit dobré od zlého. Ach, kdo to snese, já to nesnesu, jsem z toho tak smutný. Mrtvý, mrtvý, kdy znovu ožiješ? Mysl v pavučinách, na očích prach“ („Dead Man Dead Man“), ale už to není jen o těch druhých. Zase vidí svět v barvách a ví, že i on je na tom jako ostatní: „Doktore, slyšíš? Potřebuju lékařskou pomoc. Viděl jsem světská království a mám z nich strach. To, co mi je, nebolí, jen mě to jednou zabije, jako ty, kdo následovali Ježíše, když na jeho hlavu vypsali odměnu. Potřebuju šlehnout lásky, potřebuju koňskou dávku lásky“ („Shot Of Love“).
A co bylo dál? Název následující desky - Pohani („Infidels“) - mohl vyvolat obavy z návratu ke svaté válce, ale opak byl pravdou. Fotografie Dylana na návrší nad Jeruzalémem dokumentovala jeho zájem o ortodoxní židovství, který se odrazil v některých textech, např. v sionistickém Rváči ze sousedství („Neighborhood Bully“). Nešlo ale o další konverzi, jak to někdy bylo vykládáno. Evangelium prosvítá i novými texty, jen je třeba důkladněji číst mezi řádky. Ale na to jsme byli u Dylana zvyklí od začátku, ne?
Doporučená dostupná literatura - Clinton Haylin: Bob Dylan (Votobia 1994), Jiří Černý: Hvězdy tehdejších hitparád (Panton 1989), kol.: Víc než jen hlas (Práce 1980), Rock Pop 5/93 a 13/94, Anno Domini 4-7/93 a Melodie 2-3/79. Téma „Dylan & Faith“ by mělo být jedním z bodů programu 3. Dylandays v Daňkovicích 9.- 11.5.1997.
Biblické odkazy, zvláště starozákonní, se u Dylana vyskytovaly vždycky (např. Noemova holubice minule), nikdy ale nešlo o víc než o všeobecnou kulturní inspiraci. Když však v roce 1979 vyšla deska Slow Train Coming, nastal mezi fanoušky i hudebními kritiky poprask. Obrat ke křesťanství mohl stárnoucí hippies i mladé radikály zaskočit, ale Dylan už v minulosti několikrát prudce odbočil z cesty, na níž by ho jeho příznivci rádi viděli pořád. Šok způsobilo ostře černobílé vidění, jemuž se Dylan vždy bránil. To, že: „Můžeš být kdo chceš, ale stejně musíš někomu sloužit a možná je to ďábel a nebo je to Pán“ z úvodní Gotta Serve Somebody by snad ještě bylo stravitelné, ale „Teď jde o duchovní válku až do masa a krve, buď máš víru, nebo nevěříš, neutrální půda není. Nepřítel je lstivý, jak to, že se dáme tak podvádět, když máme v srdcích pravdu a pořád nevěříme. ...Mí takzvaní přátelé se dali očarovat. Dívají se mi zpříma do očí a říkají 'Všechno je v pořádku.' Dovedou si představit tu temnotu, co spadne z výšin? Kdy lidi budou prosit Boha, aby je zabil a nebudou moct zemřít?“ z následující „Precious Angel“, případně „Bůh nedělá sliby, které nedodrží. Máš pár velkejch snů, holka, ale abys mohla snít, musela bys pořád spát. Kdy se vzbudíš posílena tím, co zbylo? Falešné filosofie ti znečistily myšlenky, Karel Marx tě drží pod krkem, Henri Kissinger tě úplně zauzlil. Kdy se vzbudíš...„ z „When You Gonna Wake Up“ už bylo příliš silné kafe. My a vy, my spasení, vy zatracení. Není divu, že to lidi nadzvedlo a taky mu to mnozí dali sežrat i s chlupama. Co ale Dylana, mistra skrytých významů a ustavičného mlžitele, především co se jeho osoby a názorů týkalo, vedlo k odkrytí pozic a tak otevřenému a jednoznačnému vyjádření?
Když jsme ho minule opustili, byl po rozvodu, skvělou desku „Street Legal“ sice kritika přijala uznalým mručením, ale prodej pokulhával a po vydařeném světovém turné se to americké začalo stávat oboustranným utrpením. Zdálo se, že Dylan neví kudy kam, což je u člověka, podle kterého se orientovaly tisíce lidí, docela prekérní záležitost. V této situaci prožil po jednom zvláště nevydařeném koncertu v hotelovém pokoji setkání s Ježíšem a někteří členové jeho kapely jej přivedli do letničního společenství Vineyard Fellowship v Kalifornii, kde mu vysvětlili, že šlo o znovuzrození. Věčný skeptik Dylan chvíli odolával, ale netrvalo dlouho a chytil jak věchet slámy. Absolvoval tříměsíční biblický kurz se silnými apokalyptickými důrazy a najednou měl zase za co bojovat. Z výše uvedených citací přímo dýchá, jak ho žere, že lidi tak tvrdošíjně odmítají chopit se podané Boží ruky. Aby bylo úplně jasno, uvádí na koncertech pouze nové písně a navíc je prokládá promluvami, krátkými kázáními ve stylu: „Denně čteme v novinách o tom, jak strašná je situace ve světě. Bůh dovolil, že se tyto věci ve světě budou dít, aby moudré uvedl do rozpaků. Ale my víme, že tento svět bude zničen, víme o tom. Kristus ustaví své království v Jeruzalémě na tisíc let a lev tam bude lehat vedle jehněte. Už jste o tom slyšeli? Fajn. Tahle písnička se jmenuje „Courák přijíždí“. Přijíždí už dlouho a nabírá rychlost.“ Po takové dávce i lidi, co měli Dylana hodně rádi, začali nervózně poposedávat. Vystoupení se změnila v bitvy s publikem, které většinou chtělo toho „svého“ Dylana, ale nebylo jim přáno, stejně jako ani on nenacházel pochopení z jejich strany. Bylo zjevné, že se něco musí stát.
Ke změně došlo, ne však řezem. Na nové desce „Saved“ téměř vymizelo otloukání apokalypsou, Dylan se zde raduje ze svého spasení: „Oslepil mě ďábel, narodil jsem se už vyřízený. Byl jsem chladný jako kámen, když jsem mrtvý vyšel z lůna ženy. Jeho milost se mě dotkla, jeho slovo mě uzdravilo, jeho rukou jsem byl přiveden na svět, jeho duch mi vtiskl svou pečeť. Byl jsem spasen krví beránka a jsem tak šťastný, děkuji Ti, Pane.“ („Saved“), směřuje k cíli: „Mnozí se mě snaží zastavit, zamotat mi hlavu. Říkají 'Dokaž mi, že On je Pán, ukaž mi znamení.' Jaké znamení potřebují, když to všechno vychází zevnitř, když to, co bylo ztraceno, už se nalezlo, a co má přijít, už bylo? Já prostě pospíchám, jdu dál, pospíchám za voláním svého Pána.“ („Pressing On“) a celkově se zdá být vyrovnanější: „Až můj život skončí a čas se naplní, opustím své přátele a milé. Ale vím jistě, že až ta chvíle přijde, opustím tento svět s pokojem v duši.“ („Satisfied Mind“). Dylanova víra je stále ještě dosti dogmatická, ale zdá se, že agresivní snaha o obrácení světa ustupuje. Ani koncerty už nejsou tak vyhrocené, publikum ví, do čeho jde a vytřídí se předem. Posledním dílem triologie „znovuzrození“ je deska „Shot Of Love“. Opět se začínají objevovat „světská“ témata a u těch „nábožných“ písní už není víra prezentována jako úzký koridor s vysokými zdmi po stranách. Dylan sice ještě štěkne po kriticích: „Jen si poslužte, vemte si ho do huby, když vás nenechá na pochybách. Když si dovede odepřít, bez čeho vy nemůžete žít. Smějte se mu za zády jako ostatní, připomeňte mu, čím býval, až půjde kolem. On patří Ježíši, jen jím z duše opovrhujte. Vy máte něco lepšího, vy máte kamenné srdce. („Property Of Jesus“), ještě zanaříká nad lidskou tupostí: „Bezbožnou duší líně vyjádřená slova, lpění na podivných slibech, které se vytrácí, neschopnost oddělit dobré od zlého. Ach, kdo to snese, já to nesnesu, jsem z toho tak smutný. Mrtvý, mrtvý, kdy znovu ožiješ? Mysl v pavučinách, na očích prach“ („Dead Man Dead Man“), ale už to není jen o těch druhých. Zase vidí svět v barvách a ví, že i on je na tom jako ostatní: „Doktore, slyšíš? Potřebuju lékařskou pomoc. Viděl jsem světská království a mám z nich strach. To, co mi je, nebolí, jen mě to jednou zabije, jako ty, kdo následovali Ježíše, když na jeho hlavu vypsali odměnu. Potřebuju šlehnout lásky, potřebuju koňskou dávku lásky“ („Shot Of Love“).
A co bylo dál? Název následující desky - Pohani („Infidels“) - mohl vyvolat obavy z návratu ke svaté válce, ale opak byl pravdou. Fotografie Dylana na návrší nad Jeruzalémem dokumentovala jeho zájem o ortodoxní židovství, který se odrazil v některých textech, např. v sionistickém Rváči ze sousedství („Neighborhood Bully“). Nešlo ale o další konverzi, jak to někdy bylo vykládáno. Evangelium prosvítá i novými texty, jen je třeba důkladněji číst mezi řádky. Ale na to jsme byli u Dylana zvyklí od začátku, ne?
Doporučená dostupná literatura - Clinton Haylin: Bob Dylan (Votobia 1994), Jiří Černý: Hvězdy tehdejších hitparád (Panton 1989), kol.: Víc než jen hlas (Práce 1980), Rock Pop 5/93 a 13/94, Anno Domini 4-7/93 a Melodie 2-3/79. Téma „Dylan & Faith“ by mělo být jedním z bodů programu 3. Dylandays v Daňkovicích 9.- 11.5.1997.
Tomáš Lavický
VĚŘÍM V TEBE
Ptají se mě, jak se cítím
A jestli je moje láska opravdová
A jak vím, že to zvládnu
A oni, oni mě sledují a mračí se
Raději by mě z tohohle města vyhnali
Nechtějí mě mít poblíž sebe
Protože věřím v tebe
Ukazujou ke dveřím
A říkají mi 'Už se nevracej'
Protože nejsem takový, jakýho by mě chtěli mít
A já si chodím podle svého
Tisíc mil od domova
Ale necítím se sám
Protože věřím v tebe
Věřím v tebe přes slzy i smích
Věřím v tebe, i když jsme byli rozděleni
Věřím v tebe, i když ráno už je za dveřmi
Ach, když se blíží svítání
Ach, když noc mizí
Ach, ten cit mám v srdci pořád
Nedovol, aby mě to odneslo moc daleko
Podrž mě tam, kde jsi ty
Kde budu stále obnovován
A to co jsi mi dal dnes
Má větší cenu, než bych kdy mohl zaplatit
A je jedno, co říkají
Já věřím v tebe
Věřím v tebe, když se zima mění v léto
Věřím v tebe, když se bílá mění v černou
Věřím v tebe, i kdybych měl být v menšině
Ach, i když se pode mnou může třást země
Ach, i když mě opustili přátelé
Ach, ani to mě nedonutí se vrátit
Nedovol, abych změnil své srdce
Drž mě stranou
Všech těch plánů, o které usilujou
A já si nebudu všímat bolesti
Nebudu si všímat deště, co se žene
Vím, že vydržím
Protože věřím v tebe
Ptají se mě, jak se cítím
A jestli je moje láska opravdová
A jak vím, že to zvládnu
A oni, oni mě sledují a mračí se
Raději by mě z tohohle města vyhnali
Nechtějí mě mít poblíž sebe
Protože věřím v tebe
Ukazujou ke dveřím
A říkají mi 'Už se nevracej'
Protože nejsem takový, jakýho by mě chtěli mít
A já si chodím podle svého
Tisíc mil od domova
Ale necítím se sám
Protože věřím v tebe
Věřím v tebe přes slzy i smích
Věřím v tebe, i když jsme byli rozděleni
Věřím v tebe, i když ráno už je za dveřmi
Ach, když se blíží svítání
Ach, když noc mizí
Ach, ten cit mám v srdci pořád
Nedovol, aby mě to odneslo moc daleko
Podrž mě tam, kde jsi ty
Kde budu stále obnovován
A to co jsi mi dal dnes
Má větší cenu, než bych kdy mohl zaplatit
A je jedno, co říkají
Já věřím v tebe
Věřím v tebe, když se zima mění v léto
Věřím v tebe, když se bílá mění v černou
Věřím v tebe, i kdybych měl být v menšině
Ach, i když se pode mnou může třást země
Ach, i když mě opustili přátelé
Ach, ani to mě nedonutí se vrátit
Nedovol, abych změnil své srdce
Drž mě stranou
Všech těch plánů, o které usilujou
A já si nebudu všímat bolesti
Nebudu si všímat deště, co se žene
Vím, že vydržím
Protože věřím v tebe
TU BE ŠWAT
Mikuláš Vymětal
Mikuláš Vymětal
SVÁTEK OVOCNÝCH STROMŮ
Honi ha - Miogel se jednoho dne procházel. Uviděl muže,
který sázel svatojánský chléb, a zeptal se ho: „Kdy začne tento strom plodit?
Muž mu odpověděl: „Za sedmdesát let.“ Honi se ho zeptal: „Jak
víš, že za sedmdesát let budeš naživu, abys jedl jeho plody?“ Muž
mu odpověděl: „Když jsem přišel na svět, svatojánské chleby už tu
byly. Právě tak, jako sázeli moji předkové stromy pro mne, sázím já stromy
pro své syny“ (Babylónský talmud...)
Na konci ledna a počátkem února, kdy u nás ještě leží sníh, kvetou v Izraeli mandloně a začíná jaro, a tak rabíni již před několika sty lety stanovili na 15.den židovského měsíce šwat - svátek, který v Bibli nikdy nenajdeme - Nový rok stromů. Důvodů k oslavě je hned několik: 15.šwat se slaví narozeniny stromů. Od tohoto dne se počítá věk nově vysazených stromků, což se dělá kvůli přikázání, že první tři roky po vysazení se stromy nesmí sklízet a čtvrtý rok musí být úroda přinesena jako oběť do chrámu (3M 19, 23-25). Dnes se to praktikuje tak, že je buď úroda čtvrtého roku poslána do Jeruzaléma snědena v něm, nebo prodána a peníze poslány do Jeruzaléma.
Současně se slaví také zrození nového roku pro stromy - po zimě začínají znovu rašit a kvést. Člověk se pak na radosti stromů podílí účastí na hostině, při které se jí a žehná se ovoce. V chudých rodinách jedí devět druhů ovocných plodů, ale jsou i Izraelci, u kterých se sejde na stole 50 různých plodů.
Na Tu be šwat, není-li zrovna sedmý rok, během kterého se v Izraeli omezuje polní práce (2M 23,11) vychází mládež do lesů sázet stromy. V převážně pouštním Izraeli mají stromy velký význam, a tak se alespoň tento den sází slavnostněji než u nás - stromek se zasadí, obejme, políbí a pronese se nad ním požehnání. Sázení stromů provází sionismus (židovské národní hnutí usilující o návrat do Izraele) od samého počátku (1895), a tak bylo v Izraeli za posledních sto let vysazeno přes sto miliónů stromů. Kolik z nich záhy uschlo statistiky neuvádějí, ale zatímco na starých fotografiích judských a galilejských hor vidí člověk jen holé pouštní pahorky, dnes se v Izraeli dá celé dny toulat hlubokými lesy.
Na Tu be šwat se slaví příchod jara a plodnost přírody a člověk si uvědomuje i pevnou vazbu, která mezi ním a vším živým stvořením je. Bible ostatně zná i případy, kdy jsou stromy cennější než lidé (5M 20,19).
Při tom všem si ovšem Židé přírodu nezbožšťují, ale učí se za ní vidět jejího Tvůrce. Vždyť každá životní situace vede zbožného Žida k požehnání. A tak, když vidí krásnou krajinu, jí poprvé v roce ovoce, či cítí radost, pronáší bra-cha (požehnání), a tak ve vděčnosti Bohu posvěcuje svět. Jako křesťané jsme zrušili pohanské vítání jara, ale právě svátek Tu be šwat nás může přivést k zamyšlení, zda jsme s vaničkou nevylili i dítě a zda v naší víře něco podstatného nechybí, když na své bratrství s přírodou zapomínáme a nevidíme Boží ruku, která za ním je (Ž 104 a Zpěv bratra Slunce Františka z Asissi).
Na konci ledna a počátkem února, kdy u nás ještě leží sníh, kvetou v Izraeli mandloně a začíná jaro, a tak rabíni již před několika sty lety stanovili na 15.den židovského měsíce šwat - svátek, který v Bibli nikdy nenajdeme - Nový rok stromů. Důvodů k oslavě je hned několik: 15.šwat se slaví narozeniny stromů. Od tohoto dne se počítá věk nově vysazených stromků, což se dělá kvůli přikázání, že první tři roky po vysazení se stromy nesmí sklízet a čtvrtý rok musí být úroda přinesena jako oběť do chrámu (3M 19, 23-25). Dnes se to praktikuje tak, že je buď úroda čtvrtého roku poslána do Jeruzaléma snědena v něm, nebo prodána a peníze poslány do Jeruzaléma.
Současně se slaví také zrození nového roku pro stromy - po zimě začínají znovu rašit a kvést. Člověk se pak na radosti stromů podílí účastí na hostině, při které se jí a žehná se ovoce. V chudých rodinách jedí devět druhů ovocných plodů, ale jsou i Izraelci, u kterých se sejde na stole 50 různých plodů.
Na Tu be šwat, není-li zrovna sedmý rok, během kterého se v Izraeli omezuje polní práce (2M 23,11) vychází mládež do lesů sázet stromy. V převážně pouštním Izraeli mají stromy velký význam, a tak se alespoň tento den sází slavnostněji než u nás - stromek se zasadí, obejme, políbí a pronese se nad ním požehnání. Sázení stromů provází sionismus (židovské národní hnutí usilující o návrat do Izraele) od samého počátku (1895), a tak bylo v Izraeli za posledních sto let vysazeno přes sto miliónů stromů. Kolik z nich záhy uschlo statistiky neuvádějí, ale zatímco na starých fotografiích judských a galilejských hor vidí člověk jen holé pouštní pahorky, dnes se v Izraeli dá celé dny toulat hlubokými lesy.
Na Tu be šwat se slaví příchod jara a plodnost přírody a člověk si uvědomuje i pevnou vazbu, která mezi ním a vším živým stvořením je. Bible ostatně zná i případy, kdy jsou stromy cennější než lidé (5M 20,19).
Při tom všem si ovšem Židé přírodu nezbožšťují, ale učí se za ní vidět jejího Tvůrce. Vždyť každá životní situace vede zbožného Žida k požehnání. A tak, když vidí krásnou krajinu, jí poprvé v roce ovoce, či cítí radost, pronáší bra-cha (požehnání), a tak ve vděčnosti Bohu posvěcuje svět. Jako křesťané jsme zrušili pohanské vítání jara, ale právě svátek Tu be šwat nás může přivést k zamyšlení, zda jsme s vaničkou nevylili i dítě a zda v naší víře něco podstatného nechybí, když na své bratrství s přírodou zapomínáme a nevidíme Boží ruku, která za ním je (Ž 104 a Zpěv bratra Slunce Františka z Asissi).
Mikuláš Vymětal
DOPORUČUJI
Čtete učebnice jedním dechem?
Já ne a pochybuju, že vy ano.
U jedné se mi to však stalo. Nestává se často, aby profesor Nového zákona psal
beletrii s docela dramatickým dějem a ještě k tomu z doby Ježíšovy. Jeden
německý profesor to udělal a udělal to dobře. Příběh člověka, kterého skřípnou,
aby se stal informátorem Římanů - a ono ho to přivede na stopu Ježíšovi.
Nikdy se s ním nesetká, ale stejně mu to dění kolem Ježíše nedá spát. O
ději víc nepovím, zato chci zmínit, že tu najdete spoustu informací o té
době - ovšem informací spolehlivých! Pokud by vás zajímaly blíž, v poznámkách
pod čarou autor uvádí, odkud je vzal a třeba ještě další podrobnosti; ale
je natolik soudný, že tím vším nezatížil samotný příběh.
Knížku Galilejský napsal Gert Theissen, přeložil Ivan Ryšavý a vydal společně Kalich a Mlýn. Asi se nesluší takto doporučovat vlastní zboží, ale v tomto případě to dělám s čistým svědomím. Tedy už jsem viděl levnější knížky (tato stojí 179,- Kč). Ale myslím si, že tahle i za ty prachy stojí.
Knížku Galilejský napsal Gert Theissen, přeložil Ivan Ryšavý a vydal společně Kalich a Mlýn. Asi se nesluší takto doporučovat vlastní zboží, ale v tomto případě to dělám s čistým svědomím. Tedy už jsem viděl levnější knížky (tato stojí 179,- Kč). Ale myslím si, že tahle i za ty prachy stojí.
Jan Keřkovský
BÁJEČNEJ BÁL
sto
sto
VŠECHNY POZVAL DÁL
Tak už zase Báječnej bál! Půjdem? Proč ne? Nejdřív máme příjemné starosti,
co na sebe. To, co vloni, nebo si něco půjčíme, nebo snad koupíme? Někdo
dostal skvělej nápad, udělat týden předem večer tanečních hodin s odborníky.
Hned jsme si jistější.
A už je pátek večer. Vcházíme do boudy zvané Barča a než stačíme rozepnout kabáty, už máme radost, potkáváme mnohé známé. Rozhodně se nebudeme nudit, bude s kým povídat. A již jsme přivítáni Martinem
A už je pátek večer. Vcházíme do boudy zvané Barča a než stačíme rozepnout kabáty, už máme radost, potkáváme mnohé známé. Rozhodně se nebudeme nudit, bude s kým povídat. A již jsme přivítáni Martinem
Balcarem a jeho neviditelnou a neslyšitelnou partnerkou dialogem o jednom
reproduktoru. Fajn! Hudba hraje, parket se zaplňuje, a my, co ještě nechceme
tancovat, nemusíme zmlknout, protože se stále slyšíme. Sláva!
Tak pojď to také zkusit. Točíme se, až se nám motá hlava. Á, další přátelé, tentokrát se nezdravíme podáním ruky, ale pořádným drcnutím. Potíme se, ale hudba nás strhává do rytmu, moc ty kroky podle předpisu neumíme, někdo už je zapomněl, jiný ještě neučil, další učil, ale nenaučil. Nevadí. Máme radost, že jsme zdraví a můžeme tady tak poskakovat.
A tak tancuje chlapec s dívkou, co sem přišli spolu, potom zase on s kamarádkou a ona s kamarádem, jestlipak stihnou provést celé sdružení; páni rodičové, ti to vytáčejí a jak se na sebe usmívají; bratr se sestrou, máma se synem, táta s dcerou, pan farář
Tak pojď to také zkusit. Točíme se, až se nám motá hlava. Á, další přátelé, tentokrát se nezdravíme podáním ruky, ale pořádným drcnutím. Potíme se, ale hudba nás strhává do rytmu, moc ty kroky podle předpisu neumíme, někdo už je zapomněl, jiný ještě neučil, další učil, ale nenaučil. Nevadí. Máme radost, že jsme zdraví a můžeme tady tak poskakovat.
A tak tancuje chlapec s dívkou, co sem přišli spolu, potom zase on s kamarádkou a ona s kamarádem, jestlipak stihnou provést celé sdružení; páni rodičové, ti to vytáčejí a jak se na sebe usmívají; bratr se sestrou, máma se synem, táta s dcerou, pan farář
s konfirmandkou či s manželkou kamaráda z mládí; anebo vy-tvoříme hada
či kolečko a mohou i ti liší na parket.... My ostatní si povídáme, možná
i vážné věci řešíme, ale více se smějeme, ani nějak nestačíme pít...
A teď to nejhezčí. Překvapení. Na scénu přichází nejmíň 20 z nás... kde všichni měli ty kytary schované? Bude se hrát Báječnej bál. Máme tancovat. Netancujeme, stojíme, tleskáme a zpíváme: Báječnej bál, uspořádal králů král, všechny pozval dál... Těšíme se, věříme, že jsme taky pozvaný...
A teď to nejhezčí. Překvapení. Na scénu přichází nejmíň 20 z nás... kde všichni měli ty kytary schované? Bude se hrát Báječnej bál. Máme tancovat. Netancujeme, stojíme, tleskáme a zpíváme: Báječnej bál, uspořádal králů král, všechny pozval dál... Těšíme se, věříme, že jsme taky pozvaný...
sto
DOPORUČUJI
Ivan Klíma:
Poslední stupeň důvěrnosti
Je těžké tuto knihu doporučovat, protože ji lze číst mnoha způsoby,
a proto názory na ni se různí.
To, co zde předkládám je jen jedno z možných čtení, které si navíc nečiní nárok na správnost a zaručenost. Přesto si neodpustím na začátek jeden recept. Děj se odehrává z převážné části v kulisách, které všichni dobře známe - v evangelickém prostředí - a tak mnohé svádí ke srovnávání či dokonce přirovnávání. Mám za to, že předsudečné čtení románu škodí. Klíma nechtěl podat popis situace v ČCE, ale využil ji pouze k umístění děje románu, který by se stejně dobře mohl odehrávat v jakékoli jiné neortodoxní církvi. A protože církevní zakotvení jeho románu bylo prostou nutností, vybral si logicky prostředí, které nejlépe znal. Bylo by naivní pokládat Poslední stupeň důvěrnosti za román o naší církvi, ale i kdyby tomu tak bylo, není to důležité ve srovnání s tím, co román zvýslovňuje: totiž věčnou nejistotu člověka hledajícího Boha.
Šťastně ženatý evangelický farář Daniel Vedra ztrácí svoji dříve neochvějnou víru poté, co se zamiluje do ženy jménem Bára. Dřívější svět jistoty se od okamžiku přestoupení zakázané lásky hroutí a na místo Boha nastupuje jen neprostupné mlčení doprovázené pocity selhání a viny vůči manželce a dětem. Aby neprozradil své tajemství, je Daniel nucen vést dvojí život a zaplétá se do klubka drobných lží, jimiž před manželkou zakrývá své schůzky s Bárou. Čtenář je tak postaven před nelehkou otázku, kterou však za něj román (a to je pozitivum) neřeší: dá se Danielova oběť vyvážit tím, že navrací smysl Bářině životu, který by jinak utonul v prázdnotě a šedi?
Hlavní osa románu tak nápadně připomíná zoufalství plynoucí z marného hledání Boha v Bratrech Karamazových tím, že klade, byť nevysloveně, naprosto stejnou otázku: je, či není Bůh? Klímovo mistrovství potom spočívá v tom, že ji dokáže načrtnout tak úspornými prostředky, jak je to jen možné. Román čtenáře obemkne a otevře mu své myšlenkové hlubiny, aniž by k tomu potřeboval byť sebemenší náznak složitější úvahy. Všechny palčivé problémy vysvítají z těch nejjednodušších románových technik a ani jazyk není složitý. Poněkud rušivě však působí společenské pozadí, do něhož Klíma hlavní románové téma zasadil. Přemíra aktuálních problémů, které se nabalí na jednu(?!) rodinu (seznam StB, restituce, sprayeři, drogy) působí značně nevěrohodně. Užší záběr by jistě neškodil.
Co říci na závěr? Před dvaceti lety napsal Jan Patočka krátce předtím, než zemřel na následky policejního výslechu tato slova: Jsou věci, pro než stojí za to trpět a pro ty věci,pro než stojí za to trpět, stojí za to žít. Poslední stupeň důvěrnosti naplňuje v Danielově osudu tuto myšlenku svým vlastním, osobitým obsahem. Láska a Bůh, přestože se pro ně musí tolik vytrpět, dávají životu smysl a jen pro ně stojí za to žít. Je právě toto poselstvím Klímova románu? Posuďte sami.
To, co zde předkládám je jen jedno z možných čtení, které si navíc nečiní nárok na správnost a zaručenost. Přesto si neodpustím na začátek jeden recept. Děj se odehrává z převážné části v kulisách, které všichni dobře známe - v evangelickém prostředí - a tak mnohé svádí ke srovnávání či dokonce přirovnávání. Mám za to, že předsudečné čtení románu škodí. Klíma nechtěl podat popis situace v ČCE, ale využil ji pouze k umístění děje románu, který by se stejně dobře mohl odehrávat v jakékoli jiné neortodoxní církvi. A protože církevní zakotvení jeho románu bylo prostou nutností, vybral si logicky prostředí, které nejlépe znal. Bylo by naivní pokládat Poslední stupeň důvěrnosti za román o naší církvi, ale i kdyby tomu tak bylo, není to důležité ve srovnání s tím, co román zvýslovňuje: totiž věčnou nejistotu člověka hledajícího Boha.
Šťastně ženatý evangelický farář Daniel Vedra ztrácí svoji dříve neochvějnou víru poté, co se zamiluje do ženy jménem Bára. Dřívější svět jistoty se od okamžiku přestoupení zakázané lásky hroutí a na místo Boha nastupuje jen neprostupné mlčení doprovázené pocity selhání a viny vůči manželce a dětem. Aby neprozradil své tajemství, je Daniel nucen vést dvojí život a zaplétá se do klubka drobných lží, jimiž před manželkou zakrývá své schůzky s Bárou. Čtenář je tak postaven před nelehkou otázku, kterou však za něj román (a to je pozitivum) neřeší: dá se Danielova oběť vyvážit tím, že navrací smysl Bářině životu, který by jinak utonul v prázdnotě a šedi?
Hlavní osa románu tak nápadně připomíná zoufalství plynoucí z marného hledání Boha v Bratrech Karamazových tím, že klade, byť nevysloveně, naprosto stejnou otázku: je, či není Bůh? Klímovo mistrovství potom spočívá v tom, že ji dokáže načrtnout tak úspornými prostředky, jak je to jen možné. Román čtenáře obemkne a otevře mu své myšlenkové hlubiny, aniž by k tomu potřeboval byť sebemenší náznak složitější úvahy. Všechny palčivé problémy vysvítají z těch nejjednodušších románových technik a ani jazyk není složitý. Poněkud rušivě však působí společenské pozadí, do něhož Klíma hlavní románové téma zasadil. Přemíra aktuálních problémů, které se nabalí na jednu(?!) rodinu (seznam StB, restituce, sprayeři, drogy) působí značně nevěrohodně. Užší záběr by jistě neškodil.
Co říci na závěr? Před dvaceti lety napsal Jan Patočka krátce předtím, než zemřel na následky policejního výslechu tato slova: Jsou věci, pro než stojí za to trpět a pro ty věci,pro než stojí za to trpět, stojí za to žít. Poslední stupeň důvěrnosti naplňuje v Danielově osudu tuto myšlenku svým vlastním, osobitým obsahem. Láska a Bůh, přestože se pro ně musí tolik vytrpět, dávají životu smysl a jen pro ně stojí za to žít. Je právě toto poselstvím Klímova románu? Posuďte sami.
Marek Nohejl
DOPORUČUJI
Vuk Dražkovič: Nůž
Strhující román s četnými retrospektivními vsuvkami, které
skrze vzpomínky přímých aktérů osvětlují temná léta občanské války v prostoru
dnes již bývalé - a tehdy ještě nenastalé Jugoslávie. Kdo se ptá, jak mohly být
plněny masové hroby v Evropě na přelomu 80. a 90.let dvacátého století,
ať čte tuto knihu. S dramatickou otevřeností vypovídá o ničivé síle nanávistné
pomstychtivosti, která po staletí živena pocitem historické křivdy, předávaným
z generace na generaci, jen čeká na záminku a možnost propuknout v genocidu.
Jak se stalo na počátku let čtyřicátých tohoto století, tak se stalo i
na počátku let devadesátých. A ačkoli oheň etnické zášti a vzájemného opovržení
byl zadupán do země, přece doutná pod povrchem dál. Pálí v lidských srdcích
a mrtví volají o pomstu. Z románu jde strach a nic není vymyšleno.
Vydal Optys Opava 1995 - ještě je k mání.
Míla Lapáček
Jan Keřkovský
|
|
|
|
|
|