archiv
OBSAH:
Předsádka
Čisté srdce
Co vás nudí?
Není nutno, aby bylo přímo veselo...
Hamani a marťani
Teprve jsme si uvědomili, k čemu všemu se hodí evangelická teologie
Apokryfy, tentokrát soběslavské
Kapitoly o dobrovolné skromnosti
O kouzle světa Jana Čepa
Co nám odkázala paní profesorka Komárková
Návraty I.
Vím, že noc už skončila
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Ž 73, 1-5
Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého
srdce! Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně
si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co
je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
ČISTÉ SRDCE
Jiří Gruber
Jiří Gruber
Málokde bychom našli tolik pochybností, zklamání a hořkosti jako v žalmu
73. Mluví zde člověk, který už Bohu málem přestal věřit. Zaznívá tu rozhořčení,
proč se na světě mají dobře jen lidé bezohlední a vypočítaví. Jde nám mráz
po zádech, když slyšíme, jak žalmista závidí těm, kdo nad sebou žádnou
autoritu neuznávají a využívají všech možností ke svému obohacení. Čteme
tu totiž věci, které si v koutku srdce myslíme také. I my přece vidíme,
že být poctivý, čestný a spravedlivý se nevyplácí. Kolik z nás v sobě skrývá
nevyslovenou hořkost a zklamání nad tím, co jim život odepřel.
Navzdory těmto zklamáním však dovede žalmista říci: „Jak dobrý je Bůh k Izraeli, jak dobrý je k těm, kdo mají čisté srdce.“ To, co nám schází, abychom mohli uvěřit, že Bůh je dobrý a spravedlivý, je tedy čisté srdce.
Vždycky jsem si myslel, že s čistým srdcem se buď člověk rovnou narodí, anebo ho jednoho krásného dne od Pána Boha dostane. Vždyť se modlíme a zpíváme: „Srdce čisté stvoř mi, ó, Bože!“ Představoval jsem si to tak, že nám Pán Bůh to naše zlé, sobecké a zklamané srdce prostě vymění. Jenže lidské srdce není žádná součástka, kterou by šlo nahradit. Na to, aby se člověk změnil, neexistuje žádné kouzlo. Stvořit neznamená vyměnit. Srdce máme pořád stejné. Ale tím, jak procházíme různými událostmi a zvraty, Pán Bůh nám to naše pyšné a vzdorovité srdce pročišťuje. Asi tak, jako když se čistí obilí při výmlatu, nebo když se železo čistí v tavicí peci. Mít čisté srdce je zdlouhavý proces. Je to výsledek životního hledání, modliteb a naslouchání. Rozhodující silou je tu trpělivá práce Božího slova, které nám uprostřed výhní života ukazuje cestu k naději a pravdě.
Žalmista přiznává, jak to někdy bolí, když nám Pán Bůh srdce čistí. Často člověk víru málem ztratí, aby mohl poznat její skutečnou cenu a krásu. Někdy teprve ten, koho život ranil, nebo kdo ztratil, co nejvíc miloval, bývá těmito událostmi a Božím slovem přiveden k tomu, aby doslova znovu objevil, že Pán Bůh je dobrý a laskavý. Někdy až v propastech lhostejnosti a beznaděje spatříme paprsek naděje, která z našeho srdce odplaví závist, hněv a zklamání.
Čisté srdce, které potřebujeme, abychom mohli věřit, že Bůh je proti všemu zdání dobrý, s takovým srdcem se nikdo z nás nenarodí. A hotové ho nedostane ani později. Čisté srdce se rodí v zápasech, pochybnostech, zklamáních a bolestech života. Je to srdce přetavené pochybnostmi. Je to srdce vyléčené Boží láskou a věrností. K víře se člověk prošlapává strázněmi a hořkostmi. Mít čisté srdce je dar, ale ne hotová věc. Je to Boží dílo, které nikdy nekončí.
Navzdory těmto zklamáním však dovede žalmista říci: „Jak dobrý je Bůh k Izraeli, jak dobrý je k těm, kdo mají čisté srdce.“ To, co nám schází, abychom mohli uvěřit, že Bůh je dobrý a spravedlivý, je tedy čisté srdce.
Vždycky jsem si myslel, že s čistým srdcem se buď člověk rovnou narodí, anebo ho jednoho krásného dne od Pána Boha dostane. Vždyť se modlíme a zpíváme: „Srdce čisté stvoř mi, ó, Bože!“ Představoval jsem si to tak, že nám Pán Bůh to naše zlé, sobecké a zklamané srdce prostě vymění. Jenže lidské srdce není žádná součástka, kterou by šlo nahradit. Na to, aby se člověk změnil, neexistuje žádné kouzlo. Stvořit neznamená vyměnit. Srdce máme pořád stejné. Ale tím, jak procházíme různými událostmi a zvraty, Pán Bůh nám to naše pyšné a vzdorovité srdce pročišťuje. Asi tak, jako když se čistí obilí při výmlatu, nebo když se železo čistí v tavicí peci. Mít čisté srdce je zdlouhavý proces. Je to výsledek životního hledání, modliteb a naslouchání. Rozhodující silou je tu trpělivá práce Božího slova, které nám uprostřed výhní života ukazuje cestu k naději a pravdě.
Žalmista přiznává, jak to někdy bolí, když nám Pán Bůh srdce čistí. Často člověk víru málem ztratí, aby mohl poznat její skutečnou cenu a krásu. Někdy teprve ten, koho život ranil, nebo kdo ztratil, co nejvíc miloval, bývá těmito událostmi a Božím slovem přiveden k tomu, aby doslova znovu objevil, že Pán Bůh je dobrý a laskavý. Někdy až v propastech lhostejnosti a beznaděje spatříme paprsek naděje, která z našeho srdce odplaví závist, hněv a zklamání.
Čisté srdce, které potřebujeme, abychom mohli věřit, že Bůh je proti všemu zdání dobrý, s takovým srdcem se nikdo z nás nenarodí. A hotové ho nedostane ani později. Čisté srdce se rodí v zápasech, pochybnostech, zklamáních a bolestech života. Je to srdce přetavené pochybnostmi. Je to srdce vyléčené Boží láskou a věrností. K víře se člověk prošlapává strázněmi a hořkostmi. Mít čisté srdce je dar, ale ne hotová věc. Je to Boží dílo, které nikdy nekončí.
ANKETA
NA DNĚ
Co vás nudí?
Co vás nudí?
Jan
Svěrák
32 let
filmový
režisér
Svěrák
32 let
filmový
režisér
Prázdné věty, hloupé řeči, projevy ředitelů, náměstků a velvyslanců,
které mívají závratnou délku, ale nikoli obsah.
Zdeněk
Suchý
33 let
režisér
Suchý
33 let
režisér
Zbytečné činy a prázdné řeči.
Petr
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
Prázdné řeči. V každé situaci jde něco pozorovat. I v osamělém čekání
na jediném místě je možné vnímat své myšlenky a stavy. Ale jsem-li zavlečen
do vyprázdněného rozhovoru, jehož se musím z uctivosti či z jiného důvodu
zúčastnit, přepadá mne děsivá nuda.
PhDr.
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Nudí mne všechno a vždy, kdy se nemohu v problému, otázce, činnosti
nějak osobně angažovat. Proto jsem se naučila a vždy snažila ke všem věcem
zaujmout nějaký osobní postoj, něco sama pro či proti udělat. Maminka o
mně říkala, že musím být „v každé kaši kvedlačkou“. Snad proto
jsem se dosud skoro nikdy v životě nenudila.
Libor
Macák
22 let
student
mediciny
Macák
22 let
student
mediciny
Naštěstí mě nudí jen minimum lidí či věcí, nejlépe se však dokážu znudit
sám. Jako stvořené mi k tomu připadá dusné srpnové dopoledne. V těchto
prázdninových dnech na základní škole v našem maloměstě jsem se naučil
kouřit a prohlížel si svůj první sprostý časopis. Zahálka byla opět matkou
hříchu. Co s tím, nevím - snad zrušit srpen nebo vymyslet nějaké pilulky.
Petr
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
Když vím, jak to dopadne: cílená přetvářka, pravověrné řeči.
Jan
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
Soběstřední lidé.
Martin
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Přitroublost, žvásty, někdy vše včetně snídaně, kapesníků, mě...
Jiří
Lábus
50 let,
herec divadla
Ypsylon
Lábus
50 let,
herec divadla
Ypsylon
V poslední době téměř nic. Pořád mám co dělat. A to, co dělám, mě baví.
Takže nudu jsem zažil naposled v Chorvatsku u moře.
PhDr.
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
Nudí mě mé vlastní přednášky, knihy a studie. Souvisí to s „mindrákem“ - formou sebelásky.
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
64 let
filosof,
spisovatel
Nic mě nenudí, to se nudím sám, sám sebe. Nudí se lidé sobečtí, protože
ti jsou i nudní. Když mám pocit, že se ve mně rodí nuda, snažím se odvrátit
od sebe k světu Božímu, třeba k zbarveným listům a lesklým kaštanům.
Helena
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Zařizování, úřadování, psaní adres a olizování obálek, když chci uspořádat
nějakou užitečnou akci pro psychoterapeuty, třeba workshop se zahraničními
hosty. Nemáme sekretářku. Nejen nuda, i vztek.
Jan
Čapek
62 let
evagelický
farář
Čapek
62 let
evagelický
farář
Může se křesťan vůbec nudit? Spíše má všechno zkoumat se zájmem, porozuměním,
i kriticky. Každá situace a každý čas má pro něho svůj význam a ze všeho
se může poučit. Víra pomáhá tento přístup nalézat.
Tomáš
Najbrt
45 let
celocírkevní
kantor ČCE
Najbrt
45 let
celocírkevní
kantor ČCE
Nudí mne čekání ve frontě, schůzování, většina televizních politických
zdůvodňování, daňová přiznání, škrábání brambor, free-jazz, TV přenosy
umělecké gymnastiky. Většinou se nudit nenechám a v duchu si zpívám nebo
revoltuju nebo se učím slovíčka.
Květa
Kellerová
23 let
studentka
práv
Kellerová
23 let
studentka
práv
Když se nic neděje..
Bonďa
Blažková
35 let
pracovnice odboru
výchovy SR ČCE
Blažková
35 let
pracovnice odboru
výchovy SR ČCE
Nudí mě nudit se. Času je tak málo, že by ho bylo na nudu
škoda.Nic mě nenudí, to se nudím sám, sám sebe. Nudí se lidé sobečtí, protože
ti jsou i nudní. Když mám pocit, že se ve mně rodí nuda, snažím se odvrátit
od sebe k světu Božímu, třeba k zbarveným listům a lesklým kaštanům.
NENÍ NUTNO, NENÍ NUTNO,
ABY BYLO PŘÍMO VESELO, ANEB SRANDA JAK V MÁRNICI
JAN KEŘKOVSKÝ
JAN KEŘKOVSKÝ
Nudíte se někdy? A nudíte se rádi? Položil jsem tuhle otázku různým
lidem (všem bylo aspoň 15 let) a dočkal se málem vždycky stejné odpovědi:
Nenudí se, není na to čas. Už dávno se nenudili. Šťastní to lidé. Nebo
ne?
Psycholog či psychiatr vám nejspíš řekne, že nuda je nedostatek podnětů. Že se může objevovat už u malých dětí (zvl. výchovně zanedbávaných). A že člověk určité podněty potřebuje, a když se mu jich nedostává, zakrňuje. A když zakrňuje, nemá pak schopnost na ty podněty odpovědět, až je potká - všude je jich dost, ale nic mu neříkají.
Nudíte se někdy? Často? Poslyšte, nejste vnitřně trochu zakrnělí? Ona je totiž nuda většinou spojena s vnitřní prázdnotou a taky s nezralostí, hlavně prý v citové oblasti. A se zmatkem v hodnotách. Když to sečtete, vyjde vám, že se nuda projevuje jako neschopnost angažovat se. Člověk se stane takovým lhostejným, poněkud tupým, nezainteresovaným a může dojít k tomu, že předem bagatelizuje jakoukoli nabídku (všechno je už předem kravina), aniž by se jí vůbec trošku zabýval. Dobrá, tak zatím jsme došli k tomu, že se na vás podepsali rodiče a vůbec ti nejbližší - to oni měli podněcovat v dětství vaši zvídavost a dodávat podněty. S rodiči si to vyřídíme jindy, ale co s vámi?
|
Psycholog či psychiatr vám nejspíš řekne, že nuda je nedostatek podnětů. Že se může objevovat už u malých dětí (zvl. výchovně zanedbávaných). A že člověk určité podněty potřebuje, a když se mu jich nedostává, zakrňuje. A když zakrňuje, nemá pak schopnost na ty podněty odpovědět, až je potká - všude je jich dost, ale nic mu neříkají.
Nudíte se někdy? Často? Poslyšte, nejste vnitřně trochu zakrnělí? Ona je totiž nuda většinou spojena s vnitřní prázdnotou a taky s nezralostí, hlavně prý v citové oblasti. A se zmatkem v hodnotách. Když to sečtete, vyjde vám, že se nuda projevuje jako neschopnost angažovat se. Člověk se stane takovým lhostejným, poněkud tupým, nezainteresovaným a může dojít k tomu, že předem bagatelizuje jakoukoli nabídku (všechno je už předem kravina), aniž by se jí vůbec trošku zabýval. Dobrá, tak zatím jsme došli k tomu, že se na vás podepsali rodiče a vůbec ti nejbližší - to oni měli podněcovat v dětství vaši zvídavost a dodávat podněty. S rodiči si to vyřídíme jindy, ale co s vámi?
ŽE SE NESTYDÍTE
|
Takoví velcí, a neumíte se rozumně zabavit? Jo ty se nudíš? Tak se seber a... (následuje příkaz k nějaké ohavné činnosti jako nádobí a podobně). Tak tohle určitě znáte. Ale dejme tomu, že jste znudění úplně chorobně, úplně pořád. Že s vámi nikdo nic nepořídí. Copak na to asi poví psychiatr? Nejhorší by bylo udílet rozumy (zdvižený prst, „ty bys měl...“, „podívej maminka...“). Málokdy je v člověku úplně prázdno: spíš tam bude třeba nějaké zranění překryté závojem lhostejnosti, která pak vede k nudě. Je dobře dát takovému člověku možnost, aby se nějak sám vyjádřil, třeba něco napsal (bývá zvyklý na samé napomínání). Ale nemusí se s tím uspět.
Druhá a třetí anketní odpověď, které vidíte v rámečku, popisují cosi, co asi tak úplně nuda není. Jejich autoři nejsou zrovna tupí a zakrnělí (opravdu, znám je). Popisují jakési rozpoložení, ze kterého se zase vlastním přičiněním dostanou. A zrovna o tom teď bude řeč. Jak se z nudy dostat co možná vlastním přičiněním. Ovšem z nudy poněkud hrubšího kalibru, než jakou popsali ti dva nejmenovaní pánové.
EXTRABUŘT
|
Na kurzu v Janských Lázních mluvil Jan Sokol v jedné přednášce o chybějícím tématu. To je tak: když mám hlad, chci buřt, když je mi zima, chci teplo - ale co když jsem spokojený? Přiberme si tuhle situaci k tématu nudy. Co pak? Pak asi budu shánět nějaké extrabuřty. Ještě jednou dejme slovo odborníkovi, který se s hledači extrabuřtů občas pracovně setkává:
Materiální přesycení je u lidí materiálně orientovaných hodně nebezpečné. Známe to z některých rodin rychle se rodící podnikatelské vrstvy, kde děti (poté, co nasály atmosféru „všechno máme, táta koupí, táta zařídí“) sklouzávají třeba ke gamblerství, kradou doma velké částky a ani nemají pocit, že se to nemá. Příkladů by bylo mnoho, i drsných, a trochu připomínají literárně zpracované téma, kdy jedna generace něco zakládá, druhá to rozvine a zbohatne a třetí zdegeneruje, spadne do drog a podobně. To je nuda materiální, nuda přesyceného člověka.
Jistě, člověk se může přejíst nebo přepít a následky nejsou úplně příjemná záležitost. Nuda znamená, že chybí podněty (ono je to spíš tak, že nechybí, že si je jen neumím zpracovat, ale dejme tomu, že prostě chybějí). A co když je jich naopak moc? Vadí to?
Když je něčeho hodně, člověk otupí. I přesycenost podněty (ve smyslu konzumentském) je stejně škodlivá.
„Přesycenosti ve smyslu konzumentském“ rozumím tak, že se polykají neuvěřitelná kvanta podnětů a zážitků a nic moc z toho. Asi s tím trochu souvisí i to, že když vidíte v televizi horor ze 60. let, zjistíte, že je takovej hodnej proti tomu, co se točí teď, takovej odvárek - teď jsou tvrďárny tvrdší, klipy rychlejší, všechno se stupňuje. Nevím, jestli to vadí, a tak ještě poslední otázka pro psychiatra: Dejme tomu, že tahle nezvládnutá přesycenost vede k nudě. Ale může být nuda nebezpečná, zhoubná?
Úzkostná může být. A vést ke zkratovým reakcím. Skupina kluků někoho zmlátí, aby se dělo aspoň něco. Ještě výmluvnější příklad jsou drogy, někde na návsi nebo v hospodě - aby se něco dělo. Společný jmenovatel: překonat jednotvárnost, tu nemá rád nikdo. (Důvodů, proč lidi berou drogy, je ovšem víc.)
DALI JSME VÁM KAMARÁDÍČCI DARY
|
Nechci vám křivdit, snad nejste ta třetí generace, která „degeneruje a padá do drog“, jak psychiatr pravil. Možná jste ta, která něco zakládá, anebo ta, která rozvíjí a bohatne. Degenerovat by mohli ti další, které zčásti vychováte i vy. Co s tím uděláte?
Psycholog R. Feuerstein by vám k tomu řekl něco o tom, že se informace předávají zprostředkovaně. Což znamená asi to, že když někoho (kohokoli, třeba jednou své potomky) budete „poučovat“, budete přitom ty informace zároveň třídit a hodnotit. Spolu s informací předáte nějak i signál o tom, jak tu věc sami hodnotíte a vidíte vy. A jsme u toho: Pokud vám ten někdo důvěřuje, pak snáze přijme vaše hodnocení i vaše třídění, a všecko to pro něho bude stravitelnější (souvisí to se zmiňovanou citovou oblastí). Divný, co? Začali jsme o nudě a dostali jsme se k tomu, že nemáme-li se unudit a ponoukat k nudě jiné, musí být někde v začátcích důvěra. (Radujte se, křesťané, vy byste mohli o důvěře něco vědět.)
Pak vám psychologové řeknou ještě něco. Chcete-li po někom, aby byl v něčem aktivní, musí mu být jasné, že od něj jeho okolí něco očekává (totiž pozitivní chování a jednání) a že to taky dokáže ocenit. Ale to už je i v Bibli mnohokrát: Radost z toho, když se druhému něco podaří, když v něčem uspěje (prostě opak závisti a jiných odporností), a taky soucit, když má trápení. Tyhle emocionální zážitky nelze ničím nahradit - tedy moralizováním určitě ne.
„Dali jsme vám, kamarádíčci, dary“: tu větu řekli ve filmu trpajzlíci třem veteránům. Dali jim dary, a že s nimi ti tři neuměli zacházet, museli je vrátit. Ale ono to pak šlo i bez harfičky, bez měšce a bez klobouku, co pod ním bývají cigarety s velbloudem. A radosti bylo, že i na Starém Bělidle čubrněli. Tolik werichovsko-svěrákovský film. A dál už si to přeberte sami.
P.S.: To zajímavější v tomto článku, který vás jinak měl nudit, jsem opsal od dr. Pavla Čapka a dr. Věry Pokorné, jimž touto cestou děkuji.
HAMANI A MARŤANI
Mikuláš Vymětal
Mikuláš Vymětal
Na památku záchrany Židů před záhubou v perské říši se v synagogách
slaví každoročně 14. a 15. adaru židovského kalendáře (t.j. v únoru nebo
březnu našeho) svátek púrím. Židé si připomínají, jak je chtěl vyhladit
Haman, oblíbenec krále Achašveroše (Est 3,13), ale díky odvážnému činu
spanilé Ester byli nakonec zachráněni (Est 5).
Podle biblického příkazu (Est 9,22) se tyto dny radostně hoduje, jedni druhým posílají potravinové dárky (především pečivo zvané Hamanovy uši či Hamanovy tašky) a také jsou dávány dary chudým.
V synagoze se předčítá svitek Ester. Vždy, když se ozve jméno Hamana, nepřítele Židů, posluchači hvízdají, dupou, řehtají řehtačkami a tlučou dřevěnými kladívky do lavic, aby „v hluku utopili jméno toho zloducha“.
Ve středověku bývalo zvykem, že mládež na oslavu vítězství nad arcilotrem Hamanem věšela či upalovala dřevěnou loutku s nápisem „Haman“. V některých italských městech dokonce židovské děti na púrím tyto loutky křižovaly. Důvodem pro tuto podivnou hru bylo stálé křesťanské obviňování „vy jste nám ukřižovali Krista“, se kterým se osočovaní nakonec ztotožnili. Tento zvyk ale dal základ dalšímu křesťanskému obvinění, že „Židé na Velikonoce křižují křesťanské děti“.
Takovéto hry, od kterých ostatně židovství už dávno upustilo, nám mohou připadat kruté, ale musíme si uvědomit, že lidový zvyk „pálení čarodějnic“ 30. dubna, je neméně drsný a v Čechách se udržel až podnes.
V příběhu knihy Ester běží o fyzickou existenci nebo neexistenci židovského národa, a tak se i náboženský svátek radosti ze zachráněného života projevuje velmi tělesně a světsky.
Při oslavě púrím se hojně užívá karnevalolových masek a proudem teče alkohol. Slavící se v poslední době přestrojují nejen za Ester, Mordechaje, Hamany a jiné biblické postavy, ale i zcela moderně - za zvířata, kovboje, americké prezidenty a marťany. V izraelském Tel Avivu se oslava púrím nejvíce podobá karnevalu v Rio de Janeiru.
Při oslavě v náboženských kruzích si ortodoxní Židé mezi sebou volí „púrímového rabína“, který musí být dobrý talmudista, ale i vtipálek a jehož úkolem je přednést proslov zvaný „Púrímová tóra“, ve kterém podle vlastní mentality tu vtipněji, tu fundovaněji zdůvodní přikázání Talmudu „člověk má na púrím pít tolik, že nepozná rozdíl, řekne-li se „Buď proklet Haman“ a „Buď požehnán Mordechaj“.
Přesvědčivě zdůvodňuje púrímové přikázání, že se člověk má opít tak, až nerozezná rozdíl mezi dobrem, reprezentovaným Mordechajem, a zlem, představovaným Hamanem, lubavičský rabín Menachem Mendel Schneerson. V brožuře, vydané pražskou odbočkou chasidského hnutí
Podle biblického příkazu (Est 9,22) se tyto dny radostně hoduje, jedni druhým posílají potravinové dárky (především pečivo zvané Hamanovy uši či Hamanovy tašky) a také jsou dávány dary chudým.
V synagoze se předčítá svitek Ester. Vždy, když se ozve jméno Hamana, nepřítele Židů, posluchači hvízdají, dupou, řehtají řehtačkami a tlučou dřevěnými kladívky do lavic, aby „v hluku utopili jméno toho zloducha“.
Ve středověku bývalo zvykem, že mládež na oslavu vítězství nad arcilotrem Hamanem věšela či upalovala dřevěnou loutku s nápisem „Haman“. V některých italských městech dokonce židovské děti na púrím tyto loutky křižovaly. Důvodem pro tuto podivnou hru bylo stálé křesťanské obviňování „vy jste nám ukřižovali Krista“, se kterým se osočovaní nakonec ztotožnili. Tento zvyk ale dal základ dalšímu křesťanskému obvinění, že „Židé na Velikonoce křižují křesťanské děti“.
Takovéto hry, od kterých ostatně židovství už dávno upustilo, nám mohou připadat kruté, ale musíme si uvědomit, že lidový zvyk „pálení čarodějnic“ 30. dubna, je neméně drsný a v Čechách se udržel až podnes.
V příběhu knihy Ester běží o fyzickou existenci nebo neexistenci židovského národa, a tak se i náboženský svátek radosti ze zachráněného života projevuje velmi tělesně a světsky.
Při oslavě púrím se hojně užívá karnevalolových masek a proudem teče alkohol. Slavící se v poslední době přestrojují nejen za Ester, Mordechaje, Hamany a jiné biblické postavy, ale i zcela moderně - za zvířata, kovboje, americké prezidenty a marťany. V izraelském Tel Avivu se oslava púrím nejvíce podobá karnevalu v Rio de Janeiru.
Při oslavě v náboženských kruzích si ortodoxní Židé mezi sebou volí „púrímového rabína“, který musí být dobrý talmudista, ale i vtipálek a jehož úkolem je přednést proslov zvaný „Púrímová tóra“, ve kterém podle vlastní mentality tu vtipněji, tu fundovaněji zdůvodní přikázání Talmudu „člověk má na púrím pít tolik, že nepozná rozdíl, řekne-li se „Buď proklet Haman“ a „Buď požehnán Mordechaj“.
Přesvědčivě zdůvodňuje púrímové přikázání, že se člověk má opít tak, až nerozezná rozdíl mezi dobrem, reprezentovaným Mordechajem, a zlem, představovaným Hamanem, lubavičský rabín Menachem Mendel Schneerson. V brožuře, vydané pražskou odbočkou chasidského hnutí
Chabad, píše (argument jsem zkrátil
a poněkud upravil): „Rozum nám umožňuje rozlišovat mezi dobrem a zlem.
Tím blokuje to, co je v nás nejhorší, zároveň však nedává prostor tomu
nejlepšímu v nás. ... Žít racionálním životem znamená filtrovat naše bytostně
nadracionální Já přes zužující skla rozumu. Omezit náš vztah s Bohem, s
národem, s rodinou na oblast srozumitelna znamená omezit se na nepatrný
konečný zlomek jejich nekonečné hloubky a rozsahu. Po 364 dní v roce nemáme
na vybranou. Náš rozum musí ovládat všechny naše emoce a veškeré naše chování,
jinak by se to zvířecí v nás vymklo z kontroly a ušlapalo by k smrti vše,
co je v nás a ve světě dobré. ... Jeden den v roce ale máme k pravdám ležícím
hluboko v našich duších a sídlícím vysoko v nebesích podvědomí přímý a
bezprostřední přístup. Žid, který se na púrím raduje, neboť tak je to přikázáno,
je v kontaktu se svým nejpravdivějším Já, s Já, před nímž se všechny jeho
animální pudy rozplývají, s Já, jemuž k vyjádření není třeba žádného média
a jež si nežádá žádných prostředníků, aby nalezlo svůj zdroj v Bohu.“
Židé mají důvod k tak bujarým oslavám také proto, že Haman našel své následovníky, usilující o vyhubení Židů se zdůvodněním, že „jsou odchylní od všech národů“, v každé generaci až do našich dnů.
A to je důvod, proč by si svátek púrím měli připomínat i křesťané. Církev má totiž k „hamanskému“ chování sklony od svého vzniku až dodnes. Žádnému Hamanovi se ale nepodařilo stoprocentně naplnit své plány. Ten, kdo usiluje o záhubu Židů (i v subtilnější podobě, jakou je třeba „obrácení“), se totiž dotýká „zřítelnice Božího oka“ (Za 2,12) a způsobuje tím nakonec svůj vlastní zánik.
Židé mají důvod k tak bujarým oslavám také proto, že Haman našel své následovníky, usilující o vyhubení Židů se zdůvodněním, že „jsou odchylní od všech národů“, v každé generaci až do našich dnů.
A to je důvod, proč by si svátek púrím měli připomínat i křesťané. Církev má totiž k „hamanskému“ chování sklony od svého vzniku až dodnes. Žádnému Hamanovi se ale nepodařilo stoprocentně naplnit své plány. Ten, kdo usiluje o záhubu Židů (i v subtilnější podobě, jakou je třeba „obrácení“), se totiž dotýká „zřítelnice Božího oka“ (Za 2,12) a způsobuje tím nakonec svůj vlastní zánik.
Mikuláš Vymětal
rozhovor
TEPRVE JSME SI UVĚDOMILI, K ČEMU VŠEMU SE HODÍ EVANGELICKÁ TEOLOGIE
ROZHOVOR S DĚKANEM ETF UK PETREM POKORNÝM
ROZHOVOR S DĚKANEM ETF UK PETREM POKORNÝM
V rozhlase proběhla zpráva, že se letos opět na ETF UK hlásí mnohem
víc studentů než dřív. Máte pro to nějaké vysvětlení - proč zrovna teologie
a proč zrovna tato fakulta?
Fakulta prochází jednou z největších proměn za celou dobu své existence. Patří k tomu zvýšený zájem o studium, který s sebou nese i oslabení jednoznačně evangelického rázu: studují u nás také katolíci, lidé nepokřtění i hodně evangelíků, kteří nezamýšlejí stát se faráři. Snad jde o projev hledání. Něco z minulosti se zhroutilo (perspektiva naší generace byla po většinu života dána úsilím o humanizaci minulého režimu). Zdá se mi, že spousta lidí prožívá zklamání i nad tržním hospodářstvím a hledá hlubší základy svého života. Je ale nesmírně závažné, že tomu jsou ochotni obětovat tolik - několik let života při studiu, o kterém si nejsou zcela jisti, jak se prakticky projeví. Mohlo by se to taky nazvat jakousi módou - naše fakulta si získala docela dobré jméno - ale Pán Bůh zaplať za takovouhle módu.
Máte za to, že je přítomnost nepokřtěných pro fakultu obohacením?
Někdy dochází k menším konfliktům, někdy ke zklamáním těch, kdo se chystají pracovat na sboru, ale vcelku obohacením je.
Pokud jde o vyučující - i ti jsou z různých církví a různého teologického zaměření?
To je vedle počtu studentů druhá velká proměna: dochází tu k určitému rozšíření spektra. My jsme byli všichni odchováni Hromádkou, Barthem, Součkem, na nichž jsme se nějak orientovali. Dnes přichází nová generace učitelů, kteří jsou hodně poznamenáni studiem v zahraničí, a navíc se příležitostně objevují i učitelé, kteří nejsou evangelíci (např. teď u nás přednáší exegezi významná katolická teoložka dr. Ryšková, jiní katolíci vyučují na katedře filosofie a religionistiky). I přítomností výrazného protestantského filosofa Hejdánka, jenž nesdílí některé teologické předpoklady bývalé většiny, se spektrum skutečně značně rozšířilo. To je dobře, ukázalo se, že naše rozhovory jsou velice zajímavé pro všechny strany.
Mluvil jste o těch, kdo nejsou pokřtěni a jdou na fakultu, mluvil jste o hledání, kterému hodně obětují: máte nějaké ohlasy od těch, kdo už tím prošli - jak se na studium zpětně dívají? Co těmhle lidem může fakulta vlastně dát?
Mám dojem, že zatím toho nikdo z nich nelitoval. Ti první, kteří teď vstupují do praxe, získali poměrně dobrá místa a my jsme si vlastně teprve teď uvědomili, k čemu všemu se evangelická teologie hodí (má velikou schopnost transferu do jiných oblastí - počínaje slušnou žurnalistikou přes sociální práci, státní administrativu až dejme tomu k diplomacii a na druhé straně k umění). Naším úkolem bude vytvořit i právně určitý profil našich absolventů. Veliká budova nás jakoby tlačí k tomu, abychom si to široké spektrum udrželi a starali se také o to, aby to studenti měli nějak i právně zajištěno. Takže se vytváří kombinace teologie - filosofie, teologie - pedagogika, teologie - speciální pedagogika, do budoucna snad spojení nějakých malých práv (jako notářství) a teologie.
Máme jediné pravidlo: že by ty ostatní obory měli studenti studovat na jiných fakultách (to je rozdíl třeba od Husitské fakulty, která vytváří jakousi univerzitu v univerzitě). Jedinou výjimkou bude pravděpodobně filosofie, protože vzhledem k celkové postmoderní orientaci filosofie pokládáme za velmi dobré, aby se u nás pěstovala filosofie přihlížející také k hebrejsko-křesťanské tradici. Druhá taková větev by byl nový obor, i když vzniklý kombinací dosavadních oborů, s titulem magistr církevní a sociální práce pro pracovníky v Diakonii.
Fakulta prochází jednou z největších proměn za celou dobu své existence. Patří k tomu zvýšený zájem o studium, který s sebou nese i oslabení jednoznačně evangelického rázu: studují u nás také katolíci, lidé nepokřtění i hodně evangelíků, kteří nezamýšlejí stát se faráři. Snad jde o projev hledání. Něco z minulosti se zhroutilo (perspektiva naší generace byla po většinu života dána úsilím o humanizaci minulého režimu). Zdá se mi, že spousta lidí prožívá zklamání i nad tržním hospodářstvím a hledá hlubší základy svého života. Je ale nesmírně závažné, že tomu jsou ochotni obětovat tolik - několik let života při studiu, o kterém si nejsou zcela jisti, jak se prakticky projeví. Mohlo by se to taky nazvat jakousi módou - naše fakulta si získala docela dobré jméno - ale Pán Bůh zaplať za takovouhle módu.
Máte za to, že je přítomnost nepokřtěných pro fakultu obohacením?
Někdy dochází k menším konfliktům, někdy ke zklamáním těch, kdo se chystají pracovat na sboru, ale vcelku obohacením je.
Pokud jde o vyučující - i ti jsou z různých církví a různého teologického zaměření?
To je vedle počtu studentů druhá velká proměna: dochází tu k určitému rozšíření spektra. My jsme byli všichni odchováni Hromádkou, Barthem, Součkem, na nichž jsme se nějak orientovali. Dnes přichází nová generace učitelů, kteří jsou hodně poznamenáni studiem v zahraničí, a navíc se příležitostně objevují i učitelé, kteří nejsou evangelíci (např. teď u nás přednáší exegezi významná katolická teoložka dr. Ryšková, jiní katolíci vyučují na katedře filosofie a religionistiky). I přítomností výrazného protestantského filosofa Hejdánka, jenž nesdílí některé teologické předpoklady bývalé většiny, se spektrum skutečně značně rozšířilo. To je dobře, ukázalo se, že naše rozhovory jsou velice zajímavé pro všechny strany.
Mluvil jste o těch, kdo nejsou pokřtěni a jdou na fakultu, mluvil jste o hledání, kterému hodně obětují: máte nějaké ohlasy od těch, kdo už tím prošli - jak se na studium zpětně dívají? Co těmhle lidem může fakulta vlastně dát?
Mám dojem, že zatím toho nikdo z nich nelitoval. Ti první, kteří teď vstupují do praxe, získali poměrně dobrá místa a my jsme si vlastně teprve teď uvědomili, k čemu všemu se evangelická teologie hodí (má velikou schopnost transferu do jiných oblastí - počínaje slušnou žurnalistikou přes sociální práci, státní administrativu až dejme tomu k diplomacii a na druhé straně k umění). Naším úkolem bude vytvořit i právně určitý profil našich absolventů. Veliká budova nás jakoby tlačí k tomu, abychom si to široké spektrum udrželi a starali se také o to, aby to studenti měli nějak i právně zajištěno. Takže se vytváří kombinace teologie - filosofie, teologie - pedagogika, teologie - speciální pedagogika, do budoucna snad spojení nějakých malých práv (jako notářství) a teologie.
Máme jediné pravidlo: že by ty ostatní obory měli studenti studovat na jiných fakultách (to je rozdíl třeba od Husitské fakulty, která vytváří jakousi univerzitu v univerzitě). Jedinou výjimkou bude pravděpodobně filosofie, protože vzhledem k celkové postmoderní orientaci filosofie pokládáme za velmi dobré, aby se u nás pěstovala filosofie přihlížející také k hebrejsko-křesťanské tradici. Druhá taková větev by byl nový obor, i když vzniklý kombinací dosavadních oborů, s titulem magistr církevní a sociální práce pro pracovníky v Diakonii.
Ptal se Jan Keřkovský
APOKRYFY
T E N T O K R Á T S O B Ě S L A V S K É
Na schůzkách mládeže jsme se pokoušeli porozumět
Ježíšovým podobenstvím.
Na závěr se měl každý pokusit napsat podobenství vlastní. Tady jsou:
NEBUDETE MÍT NIC
Když šel Ježíš přes Soběslav, zastavil se u jednoho domu. Bydlel tam starý člověk, který bez přestání přikládal do kotle. Ježíš mu řekl, že je vůl, protože mu nestačí teplo, co má, a chce pořád víc a jednou špatně skončí. Ale člověk se mu vysmál, a tak šel Ježíš ven. Když vyšel, ozval se výbuch a celý dům se zřítil. A Ježíš povídá: „Vidíte, chtěl pořád víc a ztratil všechno, i život. A tak to bude i s vámi. Kdo bude chtít všechno, nebude mít nic.“
NEBUDETE MÍT NIC
Když šel Ježíš přes Soběslav, zastavil se u jednoho domu. Bydlel tam starý člověk, který bez přestání přikládal do kotle. Ježíš mu řekl, že je vůl, protože mu nestačí teplo, co má, a chce pořád víc a jednou špatně skončí. Ale člověk se mu vysmál, a tak šel Ježíš ven. Když vyšel, ozval se výbuch a celý dům se zřítil. A Ježíš povídá: „Vidíte, chtěl pořád víc a ztratil všechno, i život. A tak to bude i s vámi. Kdo bude chtít všechno, nebude mít nic.“
Karel
PODOBENSTVÍ O UKVAPENÉM ČINU
Ježíš mluvil v podobenstvích ke svým učedníkům, řka: Byli dva muži, každý z nich zasadil u své studny ve stejný den datlové semeno. Semena se ujala a za pár let z nich byly rozložité palmy. Jednoho dne první z těch mužů svou palmu bezdůvodně pokácel. Druhý tu svou nechal stát. Za dva roky přišlo veliké sucho a všechny studny v okolí vyschly, kromě té druhého muže, jelikož na jeho studni vrhala palma velký stín. První muž pozdě litoval, že svou palmu bezdůvodně pokácel. A proto pravím vám, nečiňte ukvapených činů, neboť žádný z vás není vševědoucí.
Ježíš mluvil v podobenstvích ke svým učedníkům, řka: Byli dva muži, každý z nich zasadil u své studny ve stejný den datlové semeno. Semena se ujala a za pár let z nich byly rozložité palmy. Jednoho dne první z těch mužů svou palmu bezdůvodně pokácel. Druhý tu svou nechal stát. Za dva roky přišlo veliké sucho a všechny studny v okolí vyschly, kromě té druhého muže, jelikož na jeho studni vrhala palma velký stín. První muž pozdě litoval, že svou palmu bezdůvodně pokácel. A proto pravím vám, nečiňte ukvapených činů, neboť žádný z vás není vševědoucí.
Jarda
EKOLOGIE
K A P I T O L Y
O DOBROVOLNÉ SKROMNOSTI
O DOBROVOLNÉ SKROMNOSTI
V minulém čísle jsem se krátce zmínil
o tom, že ekologické hnutí není
synonymem pro extrémisty bojující proti všemu, ale že může znamenat skupinu
lidí snažících se obnovovat to, co by se dalo nazvat přirozenými vztahy.
To není samozřejmě záležitost pouze ekologů. V této souvislosti jsem psal
o knize Hany Librové „Pestří a zelení“. U této knihy bych se
rád zastavil.
Kniha by se dala rozdělit na dvě části. V první se autorka opírá o pozorování západních autorů a konstatuje, že v západních zemích stoupá počet osob, které se z hlediska přírody chovají příznivěji. „Lidé jsou ve zvýšené míře vnímaví k praktickým návodům, které různými cestami šíří ekologické poradny. Jde o tzv. cestu drobných kroků: hospodyně perou dnes častěji než v minulých letech v ekologicky nezávadných pracích prostředcích, odevzdávají na sběrná místa odpady určené pro recyklaci, dávají přednost zboží v méně nákladném balení apod.“ Tato cesta není tím, po čem většina ekologických či jiných odborníků volá, totiž výraznější změnou orientace člověka od materiálních hodnot k duchovním, ale přesto není zbytečnou.
V druhé polovině knihy Librová přibližuje čtenáři prostřednictvím výsledků sociologického průzkumu české rodiny, které žijí skromněji, než musí (samotná kniha má podtitul „kapitoly o dobrovolné skromnosti“). Právě materiální skromnost, která ale zdaleka neznamená chudobu, je jedním z důležitých předpokladů existence ekologicky příznivého života.
Co se z výsledků průzkumu dovídáme? Většina dotazovaných již žije nebo se v dohledné době chystá přestěhovat na malé město či vesnici. Často žijí spolu s rodiči, navíc „rodiny s pěti, šesti dětmi tu nejsou výjimečné. Souvisí to nepochybně s vysokým počtem křesťanských párů v souboru, ale zřejmě i s podstatou tohoto způsobu života, orientovaného na rodinu a sociální život“.
Typickou vlastností je zájem o své okolí a aktivní účast na kulturním životě obce. Většina soukromě podniká, nejde jim však o zbohatnutí, ale spíše o nezávislost ve svém jednání, ženy skoro bez výjimky zůstávají v domácnosti u dětí. „Znamená to dodržování tradiční mužské a ženské role? Snad ano. Má ale řadu nedůsledností, například, že činnost a zájem ženy nejsou omezeny na vnitřní okruh rodiny. Patriarchální dělba práce v rodině nikterak nepoznamenala ani postavení ženy jako spolurozhodovatelky o způsobu života.“
A ekologie? Všichni z dotázaných jsou s ekologickými problémy dobře obeznámeni, ale za jejich rozhodnutím žít skromně ekologické důvody nestály, přestože všichni mají k přírodě vřelý vztah. „Ostatně jenom velice volně můžeme hovořit o rozhodnutí změnit způsob života. Častěji jsme mohli pozorovat jakési postupné přetváření běhu života.“ Jinými slovy postupný návrat k určitému přirozenému prostému životu. Tento prostý život však neznamená strádání, neboť „když jsme se našich hostitelů ptali na celkový životní pocit, slyšeli jsme odpověď: cítím se šťastný“.
Kniha „Pestří a zelení“ nevrší před čtenáře jeden skoro neřešitelný problém za druhým, byť tyto problémy ani nezakrývá. Uvědomit si problém je počátečním krokem při snaze o jeho řešení. Librová však jde dál a v tom je její kniha cenná. „Knížka si nekladla za úkol zachránit tento svět. Hledala, jak žít uprostřed ekologické krize. Když se mluví v Talmudu o paradoxní naději, říká rabín Tarfon: Není na vás, abyste úkol dokončili; nemáte však též právo před ním ucouvnout.“
Kniha by se dala rozdělit na dvě části. V první se autorka opírá o pozorování západních autorů a konstatuje, že v západních zemích stoupá počet osob, které se z hlediska přírody chovají příznivěji. „Lidé jsou ve zvýšené míře vnímaví k praktickým návodům, které různými cestami šíří ekologické poradny. Jde o tzv. cestu drobných kroků: hospodyně perou dnes častěji než v minulých letech v ekologicky nezávadných pracích prostředcích, odevzdávají na sběrná místa odpady určené pro recyklaci, dávají přednost zboží v méně nákladném balení apod.“ Tato cesta není tím, po čem většina ekologických či jiných odborníků volá, totiž výraznější změnou orientace člověka od materiálních hodnot k duchovním, ale přesto není zbytečnou.
V druhé polovině knihy Librová přibližuje čtenáři prostřednictvím výsledků sociologického průzkumu české rodiny, které žijí skromněji, než musí (samotná kniha má podtitul „kapitoly o dobrovolné skromnosti“). Právě materiální skromnost, která ale zdaleka neznamená chudobu, je jedním z důležitých předpokladů existence ekologicky příznivého života.
Co se z výsledků průzkumu dovídáme? Většina dotazovaných již žije nebo se v dohledné době chystá přestěhovat na malé město či vesnici. Často žijí spolu s rodiči, navíc „rodiny s pěti, šesti dětmi tu nejsou výjimečné. Souvisí to nepochybně s vysokým počtem křesťanských párů v souboru, ale zřejmě i s podstatou tohoto způsobu života, orientovaného na rodinu a sociální život“.
Typickou vlastností je zájem o své okolí a aktivní účast na kulturním životě obce. Většina soukromě podniká, nejde jim však o zbohatnutí, ale spíše o nezávislost ve svém jednání, ženy skoro bez výjimky zůstávají v domácnosti u dětí. „Znamená to dodržování tradiční mužské a ženské role? Snad ano. Má ale řadu nedůsledností, například, že činnost a zájem ženy nejsou omezeny na vnitřní okruh rodiny. Patriarchální dělba práce v rodině nikterak nepoznamenala ani postavení ženy jako spolurozhodovatelky o způsobu života.“
A ekologie? Všichni z dotázaných jsou s ekologickými problémy dobře obeznámeni, ale za jejich rozhodnutím žít skromně ekologické důvody nestály, přestože všichni mají k přírodě vřelý vztah. „Ostatně jenom velice volně můžeme hovořit o rozhodnutí změnit způsob života. Častěji jsme mohli pozorovat jakési postupné přetváření běhu života.“ Jinými slovy postupný návrat k určitému přirozenému prostému životu. Tento prostý život však neznamená strádání, neboť „když jsme se našich hostitelů ptali na celkový životní pocit, slyšeli jsme odpověď: cítím se šťastný“.
Kniha „Pestří a zelení“ nevrší před čtenáře jeden skoro neřešitelný problém za druhým, byť tyto problémy ani nezakrývá. Uvědomit si problém je počátečním krokem při snaze o jeho řešení. Librová však jde dál a v tom je její kniha cenná. „Knížka si nekladla za úkol zachránit tento svět. Hledala, jak žít uprostřed ekologické krize. Když se mluví v Talmudu o paradoxní naději, říká rabín Tarfon: Není na vás, abyste úkol dokončili; nemáte však též právo před ním ucouvnout.“
Petr Hrdina
K TOMUTO TÉMATU DÁLE DOPORUČUJI KNIHY:
Jan Keller: AŽ NA DNO
BLAHOBYTU
Kniha se zabývá společenskými souvislostmi ekologické krize s důrazem na oblast politiky a ekonomie. V závěru se dotýká jednoho zpředpokladů přechodu k udržitelnějším způsobům života - mocenské a ekonomické decentralizace. Cena 75,-Kč.
Helena Norberg-Hodge: DÁVNÉ BUDOUCNOSTI
Ladak je malé království v Himalájích, zvané též malý Tibet, jehož obyvatelé žili až donedávna v harmonii se svým okolím... do doby, než vpád západní civilizace dovedl zemi na pokraj sociálního a ekonomického zhroucení. Známá anglická antropoložka líčí rozpad tradičních hodnot, ale i následné sebeuvědomění a tendence k obnově původní rovnováhy. Cena 109,-Kč.
PROČ JE TŘEBA ZASTAVIT TEMELÍN
Třicetistránková publikace, po-dávající přehled informací o JE Temelín a argumentů pro-ti její dostavbě (včetně návrhů jiných zdrojů el.energie). Vyšlo v dubnu 1996 cena 10,-Kč.
měsíčník SEDMÁ GENERACE
(Dříve Poslední Generace)
Časopis je členěn do několika rubrik - Projevy krize (o ekologických problémech), Kořeny krize (o společenských příčinách těchto problémů), Kořeny budoucnosti (o možných východiscích), Zprávy, Polemiky... Cena 20,-Kč, roční předplatné 200,-Kč.
Sedmá generace vychází též v internetové verzi
Zájemci si mohou o výše uvedené tituly napsat na adresu: redakce Sedmá Generace Jakubské náměstí 7 602 00 Brno 2 tel.: 05/42 21 04 38
Kniha se zabývá společenskými souvislostmi ekologické krize s důrazem na oblast politiky a ekonomie. V závěru se dotýká jednoho zpředpokladů přechodu k udržitelnějším způsobům života - mocenské a ekonomické decentralizace. Cena 75,-Kč.
Helena Norberg-Hodge: DÁVNÉ BUDOUCNOSTI
Ladak je malé království v Himalájích, zvané též malý Tibet, jehož obyvatelé žili až donedávna v harmonii se svým okolím... do doby, než vpád západní civilizace dovedl zemi na pokraj sociálního a ekonomického zhroucení. Známá anglická antropoložka líčí rozpad tradičních hodnot, ale i následné sebeuvědomění a tendence k obnově původní rovnováhy. Cena 109,-Kč.
PROČ JE TŘEBA ZASTAVIT TEMELÍN
Třicetistránková publikace, po-dávající přehled informací o JE Temelín a argumentů pro-ti její dostavbě (včetně návrhů jiných zdrojů el.energie). Vyšlo v dubnu 1996 cena 10,-Kč.
měsíčník SEDMÁ GENERACE
(Dříve Poslední Generace)
Časopis je členěn do několika rubrik - Projevy krize (o ekologických problémech), Kořeny krize (o společenských příčinách těchto problémů), Kořeny budoucnosti (o možných východiscích), Zprávy, Polemiky... Cena 20,-Kč, roční předplatné 200,-Kč.
Sedmá generace vychází též v internetové verzi
Zájemci si mohou o výše uvedené tituly napsat na adresu: redakce Sedmá Generace Jakubské náměstí 7 602 00 Brno 2 tel.: 05/42 21 04 38
O KOUZLE SVĚTA JANA ČEPA
V probouzejícím se jaru vždy znovu a znovu osahávám dřeň Čepových myšlenek.
Snad právě proto, že je tak bolestně a láskyplně spojen s touto zemí. Zemí
týranou i milovanou, rozdrásanou nehty orání i laskanou tesknou nostalgií
člověka po ráji. Každý strom a keř má pro Čepa svůj neocenitelný význam,
protože je jakoby střípkem, na kterém se zrcadlí drobný paprsek druhého
domova, jenž je jeho největším tématem.
Snad pro tuto obrovskou lásku k zemi našeho vyhnanství se Čep setkává také se smrtí a s bezednou nicotou. Toto téma se stýká v určitých obrysech s dílem Jakuba Demla, který ovšem svou bolestí vše zahlcuje, což je snad způsobeno neukojitelnou básnickou závratí („S jakou vyzývavostí či touhou hledá člověk smrt a ustavičně potkává život. Ale jakmile se rozhorlí a hledá život, ustavičně potkává smrt“).
Věřím, že i Čep byl stejně okouzlen životem, vše je u něho ale podrobeno přísné hierarchii, která tlumí jakékoli extrémy. Svým klidným a tichým jazykem tak dokázal vyjádřit bolest melancholickou a meditativní. Deml je naopak strhující vnitřním zápasem, který se odehrává mezi šklebem Nicoty a kouzlem Něčeho. Možná tu je spojnicí také zoufale plynoucí čas, který je společným ostnem mnoha básníků (např. Máchy, Hory, Zahradníčka aj.). Protože není možné Čepův literární svět líčit obšírněji (nebyl to ani cíl tohoto zamyšlení), přál bych si, aby tyto náčrty přivedly alespoň jednoho čtenáře do světelného světa Jana Čepa.
„Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé; jen zaprášený stvol čekanky a jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději...“ (Jan Čep: „Vigilie“)
Snad pro tuto obrovskou lásku k zemi našeho vyhnanství se Čep setkává také se smrtí a s bezednou nicotou. Toto téma se stýká v určitých obrysech s dílem Jakuba Demla, který ovšem svou bolestí vše zahlcuje, což je snad způsobeno neukojitelnou básnickou závratí („S jakou vyzývavostí či touhou hledá člověk smrt a ustavičně potkává život. Ale jakmile se rozhorlí a hledá život, ustavičně potkává smrt“).
Věřím, že i Čep byl stejně okouzlen životem, vše je u něho ale podrobeno přísné hierarchii, která tlumí jakékoli extrémy. Svým klidným a tichým jazykem tak dokázal vyjádřit bolest melancholickou a meditativní. Deml je naopak strhující vnitřním zápasem, který se odehrává mezi šklebem Nicoty a kouzlem Něčeho. Možná tu je spojnicí také zoufale plynoucí čas, který je společným ostnem mnoha básníků (např. Máchy, Hory, Zahradníčka aj.). Protože není možné Čepův literární svět líčit obšírněji (nebyl to ani cíl tohoto zamyšlení), přál bych si, aby tyto náčrty přivedly alespoň jednoho čtenáře do světelného světa Jana Čepa.
„Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé; jen zaprášený stvol čekanky a jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději...“ (Jan Čep: „Vigilie“)
Jan Zámečník
P.S. Právě vyšla v nakladatelství Vyšehrad Proglas nová kniha Jana Čepa
Samomluvy a rozhovory
CO NÁM ODKÁZALA PANÍ PROFESORKA KOMÁRKOVÁ?
Božena Komárková se narodila 28.1.1903 v Tišnově v rodině stavitele
1923 maturovala na Českém st. reálném gymnáziu v Brně
1929 ukončila studium filosofie, dějepisu a zeměpisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
1930-35 učila na měšťanských školách v Cukmantlu, Teplicích-Šanově, Brně, Vel.Opatovicích a Březové
1935 ustanovena profesorkou na reálném gymnáziu JanaBlahoslava v Ivančicích
1.9.1939 profesorkou na reál.gymnáziu v Morav. Ostravě
10.1.1940 zatčena gestapem jako členka odboj.organizaci „Obrana národa“, vězněna ve Vratislavi a dne
9.6.1942 odsouzena říšským soudem ke 12 rokům vězenípro „velezradu“, vězněna ve věznici Javor ve Slezsku, odkud se vrátila dne 17.6.1945 domů
15.9.1945 definitivní profesorkou na St. gymnaziu Dr. Josefa Kudely v Brně, kde učila do 31.8.1948
1.9.1948 přikázána na II. stř. chlapeckou školu v Brně
15.3.1950 přikázána KNV Brno do St.pedagog. knihovny
31.12.1951 výpověď a 14.7.1952 převedena do invalidního důchodu
1976 podepsala petici za dodržování lidských a obč.práv
1979 dostala cenu za nejlepší samizdatovou knížku roku: Původ a význam lidských práv
1982 Čestný doktorát bohosloví Basilejské univerzity 1990 vyšla v SPN kniha „Původ a význam lidských práv“
1991 vyšla kniha „Božena Komárková a její hosté“ v Heršpicích
1991 byl jí propůjčen Řád T.G.Masaryka prezidentem republiky za obranu lidských práv a demokracie
1992 obdržela Zlatou medaili Masarykovy univerzity v Brně a jmenována docentkou pro filosofii dějin
1993 vyšla kniha „Sekularizovaný svět a evangelium“ Brno
1994 udělena medaile Karlovy univerzity na návrh ETF UK
1997 vyšel 1.svazek vybraných spisů B.K: „Lidská práva“ v Heršpicích
27.1.1997 Božena Komárková zemřela
1923 maturovala na Českém st. reálném gymnáziu v Brně
1929 ukončila studium filosofie, dějepisu a zeměpisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
1930-35 učila na měšťanských školách v Cukmantlu, Teplicích-Šanově, Brně, Vel.Opatovicích a Březové
1935 ustanovena profesorkou na reálném gymnáziu JanaBlahoslava v Ivančicích
1.9.1939 profesorkou na reál.gymnáziu v Morav. Ostravě
10.1.1940 zatčena gestapem jako členka odboj.organizaci „Obrana národa“, vězněna ve Vratislavi a dne
9.6.1942 odsouzena říšským soudem ke 12 rokům vězenípro „velezradu“, vězněna ve věznici Javor ve Slezsku, odkud se vrátila dne 17.6.1945 domů
15.9.1945 definitivní profesorkou na St. gymnaziu Dr. Josefa Kudely v Brně, kde učila do 31.8.1948
1.9.1948 přikázána na II. stř. chlapeckou školu v Brně
15.3.1950 přikázána KNV Brno do St.pedagog. knihovny
31.12.1951 výpověď a 14.7.1952 převedena do invalidního důchodu
1976 podepsala petici za dodržování lidských a obč.práv
1979 dostala cenu za nejlepší samizdatovou knížku roku: Původ a význam lidských práv
1982 Čestný doktorát bohosloví Basilejské univerzity 1990 vyšla v SPN kniha „Původ a význam lidských práv“
1991 vyšla kniha „Božena Komárková a její hosté“ v Heršpicích
1991 byl jí propůjčen Řád T.G.Masaryka prezidentem republiky za obranu lidských práv a demokracie
1992 obdržela Zlatou medaili Masarykovy univerzity v Brně a jmenována docentkou pro filosofii dějin
1993 vyšla kniha „Sekularizovaný svět a evangelium“ Brno
1994 udělena medaile Karlovy univerzity na návrh ETF UK
1997 vyšel 1.svazek vybraných spisů B.K: „Lidská práva“ v Heršpicích
27.1.1997 Božena Komárková zemřela
„Tak veselý pohřeb jsem ještě nezažil,“ říká Honza Černý z
brněnského sdružení. Vycházíme z kostela na Pellicově ulici v Brně.
Něco na tom je, když umírá člověk ve věku 94 let na přirozené stáří, člověk, který toho tolik za život vykonal, a kostel přede mnou byl nabitý lidmi - převážně samými faráři, osobnostmi, nechybí i profesoři a děkani fakult. Nabitý jejími žáky.
Ona sama se prý dívala na smrt jako na vítězství.
Před pěti lety prý napsala paní profesorka Pavlu Kalusovi, že by si přála, aby ji pohříval on. Měl z toho tehdy hlavu, byl teprve první rok v Brně. Řekl, že doufá, že tu paní profesorka bude co nejdéle. Dnes se tohoto úkolu zhošťuje výborně, kázání je dobré (možná je promýšlí už pět let). Následují ještě další zajímavé proslovy. Dva funebráci s autem, postávající před kostelem, vyjeveně koukají na hodinky a klepou si na čelo. Takhle dlouhý pohřeb nejspíše ještě nezažili.
Je ale o čem mluvit. Tato nenápadná drobná žena s vadou řeči, zanechala za sebou řadu uznávaných spisů. Zanechala něco nám?
Po druhé světové válce začala YMCA organizovat lesní letní brigády, tak jak je všichni známe. V roce 1951 byly brigády zakázány. Jediná paní profesorka tehdy zákaz ignorovala a pokračovala v organizaci brigád. Později se práce chopili studenti teologické fakulty a brigády běžely šťastně dál. V 70. letech opět hrozilo, že brigády pod politickým tlakem zaniknou. Tehdy vzal štafetu na svá bedra farář Vladimír Kalus z Miroslavi, po něm jeho syn Pavel - a dál už to znáte.
Tak brigády trvají nepřetržitě dodnes. Poslední slova paní profesorky prý byla: „Jsem na vaší straně!“ Až tedy budete zase prožívat něco krásného na brigádě, vězte, že je to také díky ní.
Něco na tom je, když umírá člověk ve věku 94 let na přirozené stáří, člověk, který toho tolik za život vykonal, a kostel přede mnou byl nabitý lidmi - převážně samými faráři, osobnostmi, nechybí i profesoři a děkani fakult. Nabitý jejími žáky.
Ona sama se prý dívala na smrt jako na vítězství.
Před pěti lety prý napsala paní profesorka Pavlu Kalusovi, že by si přála, aby ji pohříval on. Měl z toho tehdy hlavu, byl teprve první rok v Brně. Řekl, že doufá, že tu paní profesorka bude co nejdéle. Dnes se tohoto úkolu zhošťuje výborně, kázání je dobré (možná je promýšlí už pět let). Následují ještě další zajímavé proslovy. Dva funebráci s autem, postávající před kostelem, vyjeveně koukají na hodinky a klepou si na čelo. Takhle dlouhý pohřeb nejspíše ještě nezažili.
Je ale o čem mluvit. Tato nenápadná drobná žena s vadou řeči, zanechala za sebou řadu uznávaných spisů. Zanechala něco nám?
Po druhé světové válce začala YMCA organizovat lesní letní brigády, tak jak je všichni známe. V roce 1951 byly brigády zakázány. Jediná paní profesorka tehdy zákaz ignorovala a pokračovala v organizaci brigád. Později se práce chopili studenti teologické fakulty a brigády běžely šťastně dál. V 70. letech opět hrozilo, že brigády pod politickým tlakem zaniknou. Tehdy vzal štafetu na svá bedra farář Vladimír Kalus z Miroslavi, po něm jeho syn Pavel - a dál už to znáte.
Tak brigády trvají nepřetržitě dodnes. Poslední slova paní profesorky prý byla: „Jsem na vaší straně!“ Až tedy budete zase prožívat něco krásného na brigádě, vězte, že je to také díky ní.
Marta Procházková
NÁVRATY I.
Je takovej slunečnej a rozehřátej jarní den.
Celé město vypadá poklidně
a líně, je známé, stalo se symbolem, ale jako by to všechno šlo naprosto
mimo něj. Jak se zdá, je mu to jedno. Přemýšlím, jak tady lidé žijí, jak
tady žijí s takovým kamenem na krku. Přemýšlím, proč jsem celou cestu sem
byl podivně nervózní a roztěkaný a proč se i teď drobně chvěju po celém
těle. Asi nejde o bázeň z nějaké nepěkné podívané, je to strach ze sebe
samého. Strach z člověka. Strach z toho, že jsem také člověkem, stejně
jako ti všichni přede mnou. Ať byli kdekoliv a kýmkoliv, vždy byli pouze
lidmi. Jako bych se bál, že ve svém člověčenství odkryju něco, co třeba
neznám a co mě děsí...
U vchodu si bereme polského průvodce, já a můj přítel. Říká nám, že ještě před rokem bylo parkoviště před vstupní budovou plné prodavačů zmrzliny a různých věcí na památku. Naštěstí z toho všeho zbyl jediný nenápadný obchůdek se svíčkami a květinami.
Polštinu ovládám celkem dobře, ale náš průvodce mluví nějak podivně rychle, a tak mu moc nerozumím. Příliš mi to nevadí, mohu ho vnímat jen napůl. Dívám se očima deportovaného Žida, cikána nebo černovlasého Řeka... Dívám se očima, které právě teď, když vstupujeme dovnitř, viděly novou zemi, Pičipoj, jak ji označily židovské děti. Je to pár hektarů půdy, několik set metrů ostnatého drátu a něco přes dvě desítky baráků z červených cihel. Cesty jsou sypané štěrkem a občas je vidět i kusy zeleného trávníku. Nevím, co je to, a proč to na mne tak doléhá.
Prožívám život vězně, který má asi dva měsíce života, ale možná, že zemře už zítra nebo ještě dnes večer. Jak procházíme jednotlivými místnostmi, napadá mne, že zde již ani nebylo utrpení. Ne protože by lidé zde netrpěli, ale protože jejich bolest byla naprosto nesmyslná. Jejich vina byla natolik abstraktní, že jejich trest se vytratil a zůstalo z něj obrovské množství neskutečně palčivých okamžiků. Jediným smyslem zůstalo přežít do dalšího dne. Tato prázdnota je však horší, než ty nejkrutější tresty. Vždyť lidé zde dobrovolně podstupovali vivisekce, jen aby mohli odejít pryč, protože taková byla dohoda. Proto se toto místo vymyká našemu chápání krutosti.
Když se pak náš průvodce snaží předvést to množství a ukazuje nám hromady lidských vlasů, kufrů a bot... já nedokážu myslet v rozměru statisíců. Myslím na lidské osudy, co tu vzaly konec.
Kráčíme po chodbě a na stěnách jsou některé z dochovaných identifikačních fotografií. Vidím je, jak zírají do objektivu. Jak už rozpoznali pravdu, jejich obličeje se dívají na mě a jakoby zmizelo to, co byli a zůstává jediné skutečné teď.
... a pomalu poznávám, že strach, který jsem měl, neplynul z obav, co uvidím, ale co ucítím, jak se zachová můj člověk vstříc takové skutečnosti.
Když potom vcházím do plynové komory, dějiště celého toho mystéria, poznávám, že nejde o zběsilost umírání, ale o pokus popřít život sám a na mysl mi přichází věta z knihy Příběh v historii, která říká, že plynová komora je jediným místem v koncentračním táboře, kde vládne milosrdenství. Na mém zpátečním lístku je napsáno Osvětim-Krakov.
U vchodu si bereme polského průvodce, já a můj přítel. Říká nám, že ještě před rokem bylo parkoviště před vstupní budovou plné prodavačů zmrzliny a různých věcí na památku. Naštěstí z toho všeho zbyl jediný nenápadný obchůdek se svíčkami a květinami.
Polštinu ovládám celkem dobře, ale náš průvodce mluví nějak podivně rychle, a tak mu moc nerozumím. Příliš mi to nevadí, mohu ho vnímat jen napůl. Dívám se očima deportovaného Žida, cikána nebo černovlasého Řeka... Dívám se očima, které právě teď, když vstupujeme dovnitř, viděly novou zemi, Pičipoj, jak ji označily židovské děti. Je to pár hektarů půdy, několik set metrů ostnatého drátu a něco přes dvě desítky baráků z červených cihel. Cesty jsou sypané štěrkem a občas je vidět i kusy zeleného trávníku. Nevím, co je to, a proč to na mne tak doléhá.
Prožívám život vězně, který má asi dva měsíce života, ale možná, že zemře už zítra nebo ještě dnes večer. Jak procházíme jednotlivými místnostmi, napadá mne, že zde již ani nebylo utrpení. Ne protože by lidé zde netrpěli, ale protože jejich bolest byla naprosto nesmyslná. Jejich vina byla natolik abstraktní, že jejich trest se vytratil a zůstalo z něj obrovské množství neskutečně palčivých okamžiků. Jediným smyslem zůstalo přežít do dalšího dne. Tato prázdnota je však horší, než ty nejkrutější tresty. Vždyť lidé zde dobrovolně podstupovali vivisekce, jen aby mohli odejít pryč, protože taková byla dohoda. Proto se toto místo vymyká našemu chápání krutosti.
Když se pak náš průvodce snaží předvést to množství a ukazuje nám hromady lidských vlasů, kufrů a bot... já nedokážu myslet v rozměru statisíců. Myslím na lidské osudy, co tu vzaly konec.
Kráčíme po chodbě a na stěnách jsou některé z dochovaných identifikačních fotografií. Vidím je, jak zírají do objektivu. Jak už rozpoznali pravdu, jejich obličeje se dívají na mě a jakoby zmizelo to, co byli a zůstává jediné skutečné teď.
... a pomalu poznávám, že strach, který jsem měl, neplynul z obav, co uvidím, ale co ucítím, jak se zachová můj člověk vstříc takové skutečnosti.
Když potom vcházím do plynové komory, dějiště celého toho mystéria, poznávám, že nejde o zběsilost umírání, ale o pokus popřít život sám a na mysl mi přichází věta z knihy Příběh v historii, která říká, že plynová komora je jediným místem v koncentračním táboře, kde vládne milosrdenství. Na mém zpátečním lístku je napsáno Osvětim-Krakov.
Jakub Zeman
|
|
|
|
|
|