archiv
OBSAH:
Předsádka
A kopal a kopal...
Čím jste se pokoušeli v mládí šokovat?
Přehánět a šokovat
Moje dlouhé vlasy
Druzí o nás
Rastafariánské hnutí II. - Vznik a vývoj
Hokej mě baví, ale moje naděje je jinde
Setkání u stolu
Temelín
Pod bičem milostným
Volejbal 1997
Ze života balvanů
Litomyšl 2. - 4. 5. 1997
Zatracení ztracené dcery
Zprávy a oznámení
Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Objednávka
Návštěvní kniha
počítadlo ZEAL
Gn 26, 15-25
Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci
za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi:
„Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ Izák tedy
odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. Znovu kopal
studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově
smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. Izákovi
služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody. Ale gerarští
pastýři se s pastýři Izákovými přeli: „Ta voda patří nám!“ Proto
tu studni pojmenoval Esek (to je Váda), že se s ním vadili. Vykopali tedy
jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení).
Pak poodstoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval
ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl
prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“ Odtud vystoupil do Beer-šeby.
Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama.
Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi,
svému služebníku.“ Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.
A KOPAL A KOPAL...
Martin Fér
Martin Fér
Má to cenu, snažit se o něco pořádného, když je to namnoze činnost naprosto
zbytečná, protože ji závistivec během chvilky může zmařit? Ptáme se tak
asi často. Izák si takové otázky sice také mohl pokládat, ale to na věci
nic neměnilo. Voda pro něj byla otázkou života a smrti - ne-li jeho, pak
jeho stád určitě. Musí kopat studny, je to jeho poslání, je to jeho povinnost.
Může se stát, že se mu to nedaří, že je jeho práce mařena, přesto nemůže
dát světu výhost, naštvat se, zatrucovat si a přestat kopat. I když - mohl
by. Přátelsky by se domluvil s gerarskými pastýři. Při troše dobré vůle
by přestal být cizincem a hostem v Geraru (v.3). Zbavil by se své výlučnosti,
přestal by provokovat svou jinakostí a snad by měl klid. Jenže pak by přestal
být Izákem, následníkem Abrahamovým, dědicem Božích zaslíbení. Snad by
získal vodu pro svá stáda, nemusel by znovu a znovu kopat, ale voda z jeho
studní už by nebyla životodárným prostředkem, kterým Hospodin dává sílu
k přežití a k cestě do zaslíbené země. Doputoval by, stal by se z něj gerarský
starousedlík.
A tak, když je jeho dílo zmařeno, zvedne se a jde dál. A znovu a znovu.
Příběh má happy-end: Hospodin mu požehná. Jeho bezvýhledné kopání mělo smysl. Národ má konečně kde spočinout, má se kde rozplodit. Lopocení, které má před sebou Boží zaslíbení (třebas všelijak zastřené), vytváří prostor k Životu, je Životem.
A není bez zajímavosti, že tím neustálým zabíráním studní byl Izák Gerarskými do zaslíbené země vyhnán. Vyhnán do zaslíbené země. Zvláštní - snad aby bylo zřejmé, že cesta do zaslíbené země není zábavným výletem, na který se s radostí vydáváme. Není. Je to dřina, která se setkává s naším usilovným odporem a nebýt toho, že nás Pán Bůh na té cestě vskrytu všelijak nasměrovává, nedošli bychom tam nikdy.
Izák už je v zaslíbené zemi. Znamená to pro něj začátek sladkého nicnedělání? Ne - kope další studnu.
A tak, když je jeho dílo zmařeno, zvedne se a jde dál. A znovu a znovu.
Příběh má happy-end: Hospodin mu požehná. Jeho bezvýhledné kopání mělo smysl. Národ má konečně kde spočinout, má se kde rozplodit. Lopocení, které má před sebou Boží zaslíbení (třebas všelijak zastřené), vytváří prostor k Životu, je Životem.
A není bez zajímavosti, že tím neustálým zabíráním studní byl Izák Gerarskými do zaslíbené země vyhnán. Vyhnán do zaslíbené země. Zvláštní - snad aby bylo zřejmé, že cesta do zaslíbené země není zábavným výletem, na který se s radostí vydáváme. Není. Je to dřina, která se setkává s naším usilovným odporem a nebýt toho, že nás Pán Bůh na té cestě vskrytu všelijak nasměrovává, nedošli bychom tam nikdy.
Izák už je v zaslíbené zemi. Znamená to pro něj začátek sladkého nicnedělání? Ne - kope další studnu.
ANKETA
PŘEHÁNĚT A ŠOKOVAT
Čím jste se pokoušeli v mládí šokovat?
Čím jste se pokoušeli v mládí šokovat?
Jan
Svěrák
32 let
filmový
režisér
Svěrák
32 let
filmový
režisér
Nosil jsem starou koženou bundu, které
se má maminka štítila, na hlavě černou brigadýrku, vlasy vyholené nad uši...
stačí? Pro zpestření jsem čas od času přišel do školy v šedém obleku po
dědečkovi. Ať jsem měl na sobě to či ono, vždy jsem měl připnuté podpažní
pouzdro na bubínkový revolver nabitý šesti "poplašňáky".
Libor
Macák
22 let
student
mediciny
Macák
22 let
student
mediciny
Vystříhal jsem si hlavu, bílé boty obarvil
červeným a černým spreyem, pořídil si široké plandavé kalhoty a začal jezdit
na starodávném kole, které jsem koupil za 50 korun. Je zvláštní, že rodiče
dráždilo nejvíc právě to kolo. A naopak plk. Čížka u odvodu nevytočilo
mé tričko Fuck of army. Uvedené "rekvizity" stále vlastním.
Zdeněk
Suchý
33 let
režisér
Suchý
33 let
režisér
Šokoval jsem hodně, ale byl jsem tak naivní,
že jsem nechápal čím. Jediným vědomým "protestem" byly dlouhé
vlasy v době, kdy mě za ně vyhazovali ze školy a každou chvíli mě obtěžovali
policajti na ulici.
Vladimír
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
Výstředním
oblečením a vytahováním.
PhDr.
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
Asi
jsem šokovala moje rodiče tím, že jednou jsem vstoupila do mariánského
družstva a skoro denně jsem chodila ke svatému přijímání, podruhé jsem
vystoupila z katolické církve a chodila k Unitářům na přednášky, na setkání
Volné myšlenky, tedy atheistů a současně do sboru církve metodistické.
A s vášní jsem četla Leninův "Materialismus a empiriokriticismus".
Rodiče to určitě mrzelo, ale současně jsem podvědomě cítila, že si mne
i pro toto moje provokování váží.
Jiří
Lábus
50 let,
herec divadla
Ypsylon
Lábus
50 let,
herec divadla
Ypsylon
Rád jsem se smával v 7.A základní
školy tři minuty po vyřčené anekdotě. Učitelka vždy říkala: "Lábusi,
jak jsi ubohý!"
Tomáš
Najbrt
45 let
celocírkevní
kantor ČCE
Najbrt
45 let
celocírkevní
kantor ČCE
Přímo šokovat, to snad ne,
ale fotbal mi nešel a na holky jsem dojem nedělal. Tak jsem se snažil být
pronikavě vtipný, nápadně inteligentní a sečtělý. Pak jsem si taky pořídil
kožíšek s vlastnoručními výšivkami pro celoroční nošení...
Helena
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Klímová
60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
Bývala jsem hubatá
na učitele a napovídala jsem, to ale proto, že mi bylo líto těch zkoušených.
Mívala jsem dvojky z mravů.
Jan
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
Heller
71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
Programovou nenápadností.
Martin
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Čech
32 let
učitel
na ZŠ
Já jsem byl asi hodně velkej hurvajs,
takže asi tím, a pak, jak je asi časté - oblečením, účesem, slovy. Vzpomínám
si na jedno své období, kdy jsem měl pocit, že nezávislé hlubokosti musím
sdělovat fakt každýmu, takže při rozhovoru s někým v tramvaji byli nuceni
naslouchat všichni spolucestující. Ještě teď se červenám. Haj hou...
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa
54 let
lékař
syn.kurátor ČCE
Zdeněk Susa
54 let
lékař
syn.kurátor ČCE
Pokud si vzpomínám
šokování jsem si moc neužil. Padesátá léta mu obecně málo přála; provokovat
oblečením nebo účesem bylo tehdy výjimkou. Nebyl jsem nijak originální
a omezil jsem se na silácké řeči.
Erazim
Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
Snažil jsem se hlavně přežít.
Teprve, když se to podařilo, snažil jsem se nebýt tím, co ode mne můj svět
očekával. Jenže pak přišel exil a zas jiné starosti.
PhDr.
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
Noemi Rejchrtová
56 let
historička,
profesorka na ETF UK
Své okolí
jsem šokovala "pseudosvatostí".
Jan
Čapek
62 let
evagelický
farář
Čapek
62 let
evagelický
farář
Šok je z anglického
slova shock = otřes. Snad jsem nikým neotřásal. Ve sportech jsem ovšem
raději vyhrával než prohrával. Ale to snad není přehánění. I dnes naprosto
chápu radost fotbalisty či hokejisty, když dá gól.
Květa
Kellerová
23 let
studentka
práv
Kellerová
23 let
studentka
práv
Názory úmyslně vedenými do extrémů,
občas sebejistým chováním.
PŘEHÁNĚT A ŠOKOVAT
ZVONIMÍR ŠORM
ZVONIMÍR ŠORM
Ne každý asi projde obdobím, které charakterizují právě ta výše uvedená
slova „přehánět“ a „šokovat“, ne každý asi má potřebu
či odvahu se takto zviditelňovat, a dokonce ne každému je to příjemné.
Nicméně pro dospívání to bývá typické. V různé míře, ale bývá. Přijde zkrátka
období, kdy se zdá životně důležité, aby dospívající člověk dal svému okolí
(předně rodičům, ale i kamarádům - vrstevníkům) najevo, že už přece není
malé dítě a tedy, že si bude jednat, jak on chce, a právě, aby to bylo
zcela zřejmé a zřetelné, většinou zcela opačně, než jak by si to představovali
dospělí, a také většinou velice výrazně, aby si toho právě všichni všimli.
Dospívající člověk si tím zkrátka sám něco dokazuje - předně svou nezávislost a samostatnost - ale to hlavní je přeci jen signál do svého okolí: „Všimněte si všichni, co já si všechno mohu dovolit, všimněte si všichni, jak já kašlu na všechny ty konvence, na všechny ty přemoudřelé rady dospělých, jaký jsem suverén, jaká jsem jednička, jakej jsem tvrďák.“
Tato ostentativnost, toto naprosto očividné vydávání na odiv svou nezávislost, suverenitu či tvrďáctví však právě svědčí o tom, že člověk ještě není se svým dospíváním zrovna u konce. Dokonce to může ukazovat i k vnitřní nejistotě, strachu, že mě druzí nevezmou, že mne přehlédnou, že si vlastně ani nevšimnou, jak už jsem nezávislý. Neboť ten, kdo ví o své hodnotě, kdo je sebevědomý v tom dobrém slova smyslu, ten rozhodně nemá potřebu to všem stále zdůrazňovat a ten se ani nestrachuje, že by si toho druzí nemuseli všimnout. A ten také ví, že dospělost právě neznamená originalitu za každou cenu ani nezávislost na jakýchkoli tradicích či normách.
Ostatně, ono je to vlastně hrozně zvláštní s tou originalitou a nezávislostí, které přehánějí a šokují, protože když nad věcí člověk víc přemýšlí, tak zjistí, že ta originalita a nezávislost jsou povětšinou značně neoriginální a závislé. Dospívající člověk snad možná šokuje a dráždí své rodiče, učitele a podobně stárnoucí osoby, od nich se odlišuje, ale co se týče svých vrstevníků, tam je „v normě“, tam bývá značně konvenční. Neboť čím dospívající člověk šokuje, přehání a provokuje? Předně tím, že dělá zakázané, nepovolené věci, že začne kouřit, pít, silácky mluvit o holkách a vůbec o sexu, že má za to, že musí zkusit drogy, anebo tím, že si nabarví, vyholí či jinak zviditelní účes, že si propíchá a připne náušnice, kam jen to jde, že začne nosit řetězy, kanady atp. My jsme kdysi měli, jak dnes s úsměvem říkáme, tzv. „hnědé období“. Nosili jsme hnědé či přinejmenším nepříliš výrazně barevné vytahané svetry, moc jsme se nečesali, hodně jsme kouřili a na pivo jsme chodili. Byli jsme v tom stejní. Bylo to naše dospívání, chtěli jsme být sví, chtěli jsme si vydobýt své vlastní místo na slunci. I když my jsme to tak moc nevnímali, patrně jsme asi mnohé šokovali a mnohým jsme připadali nepřípustně výstřední.
Ale ono právě v této věci, kdy má dospívající člověk potřebu „přehánět a šokovat“, nezáleží jenom na těch dospívajících, ale i na dospělých. A připadá mně, že potřeba „přehánět a šokovat“ je tím větší, čím méně důvěry a prostoru dospělí dospívajícím dávají a čím více z nich dělají jen příjemce svých mouder, příkazů a zákazů.
Proto nesmíme zapomenout ani na to, že nám dospělým je někdy nějakého toho šoku také třeba, abychom se vyléčili z pocitu, že všechno musí být jenom podle nás a jedině tak, že je to nejlepší. Ostatně, ono je i pro dospělého dobré tu a tam si znovu obléknout ten starý vytahaný svetr a zajít si třeba na pivo. Vždyť i my dospělí, sice opačně, ale přitom podobně, někdy trpíme pocitem, jak musíme všem dávat najevo, že už jsme zmoudřeli, že už jsme naprosto slušní a spořádaní lidé, kterým de facto nelze nic vyčíst. A to je podobně stejná blbost.
Dospívající člověk si tím zkrátka sám něco dokazuje - předně svou nezávislost a samostatnost - ale to hlavní je přeci jen signál do svého okolí: „Všimněte si všichni, co já si všechno mohu dovolit, všimněte si všichni, jak já kašlu na všechny ty konvence, na všechny ty přemoudřelé rady dospělých, jaký jsem suverén, jaká jsem jednička, jakej jsem tvrďák.“
Tato ostentativnost, toto naprosto očividné vydávání na odiv svou nezávislost, suverenitu či tvrďáctví však právě svědčí o tom, že člověk ještě není se svým dospíváním zrovna u konce. Dokonce to může ukazovat i k vnitřní nejistotě, strachu, že mě druzí nevezmou, že mne přehlédnou, že si vlastně ani nevšimnou, jak už jsem nezávislý. Neboť ten, kdo ví o své hodnotě, kdo je sebevědomý v tom dobrém slova smyslu, ten rozhodně nemá potřebu to všem stále zdůrazňovat a ten se ani nestrachuje, že by si toho druzí nemuseli všimnout. A ten také ví, že dospělost právě neznamená originalitu za každou cenu ani nezávislost na jakýchkoli tradicích či normách.
Ostatně, ono je to vlastně hrozně zvláštní s tou originalitou a nezávislostí, které přehánějí a šokují, protože když nad věcí člověk víc přemýšlí, tak zjistí, že ta originalita a nezávislost jsou povětšinou značně neoriginální a závislé. Dospívající člověk snad možná šokuje a dráždí své rodiče, učitele a podobně stárnoucí osoby, od nich se odlišuje, ale co se týče svých vrstevníků, tam je „v normě“, tam bývá značně konvenční. Neboť čím dospívající člověk šokuje, přehání a provokuje? Předně tím, že dělá zakázané, nepovolené věci, že začne kouřit, pít, silácky mluvit o holkách a vůbec o sexu, že má za to, že musí zkusit drogy, anebo tím, že si nabarví, vyholí či jinak zviditelní účes, že si propíchá a připne náušnice, kam jen to jde, že začne nosit řetězy, kanady atp. My jsme kdysi měli, jak dnes s úsměvem říkáme, tzv. „hnědé období“. Nosili jsme hnědé či přinejmenším nepříliš výrazně barevné vytahané svetry, moc jsme se nečesali, hodně jsme kouřili a na pivo jsme chodili. Byli jsme v tom stejní. Bylo to naše dospívání, chtěli jsme být sví, chtěli jsme si vydobýt své vlastní místo na slunci. I když my jsme to tak moc nevnímali, patrně jsme asi mnohé šokovali a mnohým jsme připadali nepřípustně výstřední.
Ale ono právě v této věci, kdy má dospívající člověk potřebu „přehánět a šokovat“, nezáleží jenom na těch dospívajících, ale i na dospělých. A připadá mně, že potřeba „přehánět a šokovat“ je tím větší, čím méně důvěry a prostoru dospělí dospívajícím dávají a čím více z nich dělají jen příjemce svých mouder, příkazů a zákazů.
Proto nesmíme zapomenout ani na to, že nám dospělým je někdy nějakého toho šoku také třeba, abychom se vyléčili z pocitu, že všechno musí být jenom podle nás a jedině tak, že je to nejlepší. Ostatně, ono je i pro dospělého dobré tu a tam si znovu obléknout ten starý vytahaný svetr a zajít si třeba na pivo. Vždyť i my dospělí, sice opačně, ale přitom podobně, někdy trpíme pocitem, jak musíme všem dávat najevo, že už jsme zmoudřeli, že už jsme naprosto slušní a spořádaní lidé, kterým de facto nelze nic vyčíst. A to je podobně stejná blbost.
MOJE DLOUHÉ VLASY
TOMÁŠ NAJBRT
TOMÁŠ NAJBRT
Při psaní tohoto textu mě jako první napadlo napsat něco výstředního,
něco co by bilo do očí, možná dráždilo nebo dokonce pobuřovalo - něco,
co by neodpovídalo společenským konvencím, které jsou základem pro vznik
výstředností (bez nich by nebylo měřítko pro to, co je nebo není vybočením
z normálu). Napsat o něčem, co nemůže mít každý, a proto je to svým způsobem
přitažlivé (zelené vlasy, náušnice v nose, extravagantní oblečení, křiklavý
make-up). Myslím, že cesta vytvoření výstřednosti, která pobuřuje, je tou
snadnější variantou k tomu, aby člověk upoutal pozornost. Tento cíl jistě
splňuje i varianta druhá - vytvoření výstřednosti, která je positivní -
umělecké dílo (obraz, skladba, báseň) vybočující z normálu - ale je pro
ni zapotřebí výstřednosti vnitřní - fenomén, genialita, talent - která
je podle mého názoru důležitější a hodnotnější.
Mrzí mě proud lacinosti v chování a cítění lidí, který zaplavuje a rozmělňuje naše myšlení.
Jistě i ve mně je touha vyniknout, upoutat na sebe pozornost, prosadit se, být obdivován - přirozená lidská touha, která člověku dává pokrok a změnu. Jistě různí lidé mají různé názory na to, co je krásné (pro někoho pankové umění, pro někoho antické). Jistě, člověk má právo na svůj vlastní styl, ale měl by se zamyslet nad tím, proč zastává svůj názor a je mi líto, že mnoho lidí slyším říkat, že jejich roztrhané šaty, propíchaná obočí, závislost na kouření nebo heroinu, dlouhé vlasy atd. jsou výrazem nesouhlasu se společností, konvencemi, s chováním druhých lidí. A říkám si, proč tímto stylem. Ano, upoutávají pozornost, ale myslím, že tím nic nezmění. (Rodiče řeknou dětem: Nebuďte jako oni, nebuďte výstřední. Buďte normální.)
Tento výraz odporu (rebelie) mi připadá pasivní a možná trochu naivní. Ano, mají pravdu, společnost a konvence nejsou bezchybné nebo bezvadné. Mně na nich vadí spousta věcí, ale myslím, že je moje dlouhé vlasy nezmění. Líbí se mi však je nosit a myslím, že mi sluší.
Mrzí mě proud lacinosti v chování a cítění lidí, který zaplavuje a rozmělňuje naše myšlení.
Jistě i ve mně je touha vyniknout, upoutat na sebe pozornost, prosadit se, být obdivován - přirozená lidská touha, která člověku dává pokrok a změnu. Jistě různí lidé mají různé názory na to, co je krásné (pro někoho pankové umění, pro někoho antické). Jistě, člověk má právo na svůj vlastní styl, ale měl by se zamyslet nad tím, proč zastává svůj názor a je mi líto, že mnoho lidí slyším říkat, že jejich roztrhané šaty, propíchaná obočí, závislost na kouření nebo heroinu, dlouhé vlasy atd. jsou výrazem nesouhlasu se společností, konvencemi, s chováním druhých lidí. A říkám si, proč tímto stylem. Ano, upoutávají pozornost, ale myslím, že tím nic nezmění. (Rodiče řeknou dětem: Nebuďte jako oni, nebuďte výstřední. Buďte normální.)
Tento výraz odporu (rebelie) mi připadá pasivní a možná trochu naivní. Ano, mají pravdu, společnost a konvence nejsou bezchybné nebo bezvadné. Mně na nich vadí spousta věcí, ale myslím, že je moje dlouhé vlasy nezmění. Líbí se mi však je nosit a myslím, že mi sluší.
Tomáš Najbrt, student, 17 let
DRUZÍ O NÁS
ANKETA
ANKETA
Myslím, že mládež šokuje v každé době starší generaci a že to je obrodný
proces civilizace.
muž 50 let
Někdy mám pocit, že by mládež naopak ráda šokovala nás starší. Než šok
mám spíš starost a jsem smutná z určitého popírání nebo nepřijímání hodnot
a mantinelů vytvořených za staletí civilizace, která vzešla z řecko-židovského
myšlení.
žena 72 let
Že si nedokáže vážit hodnot vytvořených jinými lidmi. Nutno však říci,
když si jich začne vážit, přestává být mládeží. Dnešní mládež mi připadá
pohodlnější, než jsme my bývali.
muž
Mládež mne nešokuje, snad proto, že se setkávám s mladými lidmi té vrstvy,
ve které sama žiju. Trochu jim závidím, jak snadno zvládají všechny ty
věci (počítače, videa, internet), které jsou pro mne záhadné a kterých
se bojím. Jestli mládež šokuje dnes, dělá jen to, co dělala vždycky. Z
čeho mám „bolavé srdce“ jsou děti ulice, o kterých slyšíme z
Latinské Ameriky. Ty nám ten šok, který jim udělili vlastní rodiče, patrně
vrátí ve formě “šoku šoků“.
žena 68 let
Mládež je stejná jako za mého mládí - někteří slušní, jiní méně, nikdy
mě nenapadlo, že by mě měla šokovat.
žena 53
Malý zájem o knihy a čtení; vůbec - vše dostat hotové
žena 65
Mládež od 12-20 let bezohledným chováním v dopravních prostředcích,
hrubým vyjadřováním, velkou náročností.
žena 70
Při vzpomínce na morálku některých vrstev mládeže za mého dětství musím
konstatovat, že tehdejší mládež mne v tom nepříznivém smyslu šokovala více
než mládež dnešní. Možná je to způsobeno tím, že své mládí jsem prožíval
v Ostravě, kde byly sociální poměry jistě nepříznivější než v Praze. Snažím-li
se posuzovat poměry mezi mládeží s ohledem na okamžitý stav, pak musím
konstatovat, že se výrazně profilují dva extrémy, totiž jedna skupina značně
obětavých a zdvořilých proti skupině druhé - skupině arogantní a bezohledné,
která je podle mého soudu přece jen menší.
muž 71
Spíše mě šokují rodiče té mládeže, protože se nestarají o výchovu svých
dětí tak, aby nás mládež nemusela šokovat. Domnívají se, že oblečení a
přepychové dary stačí místo výchovy (podplácení). Chování mládeže je tudíž
jen důsledek nevýchovy rodičů a nedostatečné výchovy ve škole, nevýchova
v estetice a vkusu, a v morálce.
muž 75
Mládež jako celek mě nešokuje, výhrady proti ní byly už ve starověku.
Jiná věc je, že osobní zkušenosti jsou nesdělitelné, alespoň některým jedincům,
hlavně vlastním dětem. Je to škoda, lidé by se tak mohli vyvarovat chyb
svých předků, a mohli by se mýlit na vyšší úrovni.
muž 62 let
ZNÁME SE?
RASTAFARIÁNSKÉ HNUTÍ - VZNIK A VÝVOJ
Samo osvobození z otroctví nepřineslo Afroameričanům ani práci ani půdu.
Někteří zůstávali u svých někdejších pánů. Někteří se pokoušeli uživit
na svých skromných pozemcích. Ale většina bývalých otroků se stěhovala
do měst v domnění, že tam naleznou práci. Tak vznikaly na okrajích měst
první velké chudinské čtvrti, protože sen o práci zůstával často nesplněn
a často skutečná ghetta, kde svobodní, ale na nejnižším stupni společenského
žebříčku postavení černoši čekali na své „druhé osvobození“.
V Severní Americe se na konci minulého století objevily první snahy o zlepšení situace černošského obyvatelstva Ameriky, ale i přes jasné úspěchy se začíná hledat skutečná příčina sociálně kulturní situace Afroameričanů. Tato příčina byla nalezena prostě v tom, že černí jsou černí, a že jsou mimo domov. Skutečným domovem černochů je Afrika a pouze pokud dojde k repatriaci budou vyřešeny všechny problémy černošského obyvatelstva. Bylo mnoho zúčastněných v tomto proudu, roku 1847 dokonce vzniká stát Libérie z někdejších propuštěných otroků, ale skutečným tvůrcem idey „Back to Africa“ se stal až Marcus Garvey.
Život a dílo tohoto velkého muže uveďme citátem Martina Luthera Kinga: „Marcus Garvey byl prvním mužem, který dal - v masovém měřítku a na vysoké úrovni - milionům černochů pocit hrdosti.“ Garvey se narodil 17. srpna 1887 na Jamajce v osadě poblíž St.Ann's Bay v rodině někdejších Maroonů. Marooni nebyli výsadou Jamajky, ale prakticky v celé Střední a Jižní Americe vznikaly během otrokářské éry miniaturní soběstačné státečky, které často přetrvaly celou tuto éru. Jejich vznik je vždy spojen s uprchlými otroky, kteří na nepřístupných místech budovali palisádové osady, které musely zajistit jak výživu obyvatel, tak i obranyschopnost vůči bílým lovcům lidí. Jistě, že svobodomyslnost a nezávislost Maroonů zanechaly na Garveyovi své stopy, ale hlavní podíl na formování jeho názorů měl bahamský černoch Love, který se na Jamajce zasazoval o zrovnoprávnění formálně svobodných černochů. Ve 25 letech se Garvey vydává na dvouletou plavbu po Západní Indii, Střední a Jižní Americe a po státech západní Evropy. Na svých cestách hledal místo, ke kterému by se černý člověk mohl upnout, kde by našel své království a svého krále a zjistil, že taková říše byla kdysi v Africe a tou zemí, že byla a je Etiopie, skutečná říše černého lidu, staletá, nepodrobená.
Po svém návratu na Jamajku založil Garvey, spolu se skupinou přátel, 1. srpna 1914 organizaci - „The Universal Negro Improvement Association“ (UNIA). Jejím heslem se stalo „Jeden Bůh, jeden cíl, jeden osud“ a jejím cílem bylo, dle jejího manifestu, „Vytvoření celosvětového bratrství mezi příslušníky černé rasy, podpora pocitu pýchy na příslušnost k této rase, ale i upevnění síly nezávislých černošských států Afriky.“ Tato organizace však neměla na Jamajce velký ohlas a tak Garvey odchází roku 1916 do USA, kde je založena odnož Unie a kde se jeho organizace stala vskutku masovou (v roce 1919 už měla 2 miliony členů, v roce 1920 5 milionů) a její úspěch se stal odrazovým můstkem pro tvorbu dalších Garveyem řízených organizací. Vznikly noviny „Negro World“, „Universal Black Cross Nurses“, „Black Eagle Flying Corps“ etc. Protože měl Garvey za to, že jeho národ bude respektován jen potud, pokud bude ekonomicky silný, založil i „The Negro Factories Corporation“, což byl řetěz tiskáren, továren, hotelů, restaurací, obchodů a čistíren, které byly pouze v rukách černých majitelů.
Zakládání společností a firem nebylo Garveyovým hlavním cílem. Tím nejdůležitějším bylo sjednocení všech černých lidí na půdě jejich pravé vlasti - Afriky. Vznikla tedy, pod Garveyovým vedením, lodní společnost „Black Star Line“ a po krátké době již v přístavech stály tři velké lodě připravené pro repatriaci. Problémy nastaly, když Libérie odmítla přijmout Garveovy navrátilce a sám Garvey byl roku 1922 obviněn z daňového podvodu v hospodaření Black Star Line. Garveyova hvězda začala zapadat. Americká vláda jej odsoudila k pětiletému trestu vězení, který mu byl po dvou letech zmírněn na deportaci z USA. Vina Garveye na uvedeném podvodu je však dodnes v mlze a pro množství nepřátel se uvažuje i o možném proti-garveyském spiknutí.
Po deportaci se Garvey vrací na Jamajku a po nějakém čase přesídluje do Londýna, kde 10. června 1940 opuštěn umírá. 6. srpna 1962 byla Jamajka prohlášena nezávislým státem a krátce po té se Garvey dočkal svého slavného návratu, který vyvolalo především Rastafariánské hnutí, pro které je Garvey prorokem. Jeho tělesné ostatky byly převezeny z Anglie na rodnou Jamajku a slavnostně uloženy v Národním parku hrdinů. Garvey sám byl nazván národním hrdinou Jamajky.
Garvey dokázal obrátit komplex méněcennosti v hrdost, dokázal, že v jednotě černého národa Afroameričanů je síla, dokázal obrátit pohledy svých bratří od okovů k jasnému vysvobození. Pro Rastafariánské hnutí by se však nestal prorokem a samo hnutí by asi nikdy nevzniklo, pokud by své dílo nepodpořil Garvey Božím plánem a kdyby nevyřkl proroctví, na jehož vyplnění se celé hnutí ustavilo, a které znělo: „Pohleďte k Africe, kde Černý král bude korunován, protože den vysvobození je blízko.“ 2. listopadu 1930 vystoupil na trůn prastaré Etiopie Ras Tafari Makonnen, přijal korunovační jméno Haile Selassie a proroctví došlo v očích někdejších garveyovců, budoucích Rastafariánů, svého naplnění.
Po vystoupení Marcuse Garveye si Afroameričané uvědomili svou cenu, ale přesto poznali, že jejich skutečná pomoc a vysvobození je jedině v Božích rukách. Jediné, co nemohli přijmout, bylo upnutí se k posmrtné existenci. Sám Garvey bojoval proti těm, kteří se snažili ukolébat nespokojenost černých myšlenkami na posmrtnou blaženost. A tak i jeho učedníci na Jamajce prahli po vysvobození tady a teď. Vysvobození má přinést Kristus na konci časů, o tom věděli z knihy Zjevení a jejich naděje vzrostla po tom, co Garvey předpověděl příchod krále i směr, kterým mají k vysvobození hledět. Ras Tafari Makonnen byl korunován, „Černý král“ předpovězený Garveyem vstoupil na trůn a na Jamajce vznikl rozruch - je to on? Je Haile Selassie tím, kdo přišel jako Spasitel černého národa? Základní věcí, která k tomuto spojení etiopského císaře s Kristem druhého příchodu, byly tituly, které Haile Selassie při korunovaci obdržel - Král králů, Pán Pánů, Vítezící lev z kmene Judova. Stejné tituly nalezli Garveyovi stoupenci v knize Zjevení a z jejich hloubání nad Biblí i nad proroctvím o Černém králi, došli k tomu, že Haile Selassie je Kristem, Bohem a Vykupitelem černého lidu.
Haile Selassie vládl v Etiopii od roku 1930 do roku 1974, kdy byl svržen. Avšak svou korunovací založil i svou novou říši za oceánem, v národě Afrojamajčanů, v hnutí Rastafari. Byl spojován s druhým příchodem Krista, který přišel osvobodit svůj lid - černé. Na této zvěsti vznikly oddělené skupiny na nejrůznějších místech Jamajky a brzy se rastafariánství doneslo i do hlavního města Kingstonu. Tam již roku 1934 bylo založeno pevné jádro hnutí - řád Niyabinghi a přes útlak a pronásledování z britské strany se hnutí začalo rozrůstat a theologicky tříbit. Ve čtyřicátých letech se objevuje nová postava v hnutí, Mortimer Planno. Ten například přivítal svého Pána při oficiální Selassieho návštěvě Jamajky roku 1966, ale jím znalost ústředních postav hnutí jakoby končí. Rastafariánství se počalo již dříve stahovat do uzavřených komun po vzoru někdejších Maroonů a tento proces se počíná ještě více rozvíjet. Samozřejmě že vznikají i další skupiny uvnitř hnutí, ale úlohu hlavních kazatelů - misionářů přebírají, po někdejších velkých postavách počátku, hudebníci. Hudba reggae je nyní tou nejsilnější misijní zbraní a díky ní se hnutí Rastafari dostalo téměř do celého zbytku světa. A v této hudbě se i my můžeme o hnutí poučit, slyšet o údělu otroků, slyšet o božství Haile Selassieho i poznat praktické rady pro každodenní život Rastafariána.
(pokračování příště)
V Severní Americe se na konci minulého století objevily první snahy o zlepšení situace černošského obyvatelstva Ameriky, ale i přes jasné úspěchy se začíná hledat skutečná příčina sociálně kulturní situace Afroameričanů. Tato příčina byla nalezena prostě v tom, že černí jsou černí, a že jsou mimo domov. Skutečným domovem černochů je Afrika a pouze pokud dojde k repatriaci budou vyřešeny všechny problémy černošského obyvatelstva. Bylo mnoho zúčastněných v tomto proudu, roku 1847 dokonce vzniká stát Libérie z někdejších propuštěných otroků, ale skutečným tvůrcem idey „Back to Africa“ se stal až Marcus Garvey.
Život a dílo tohoto velkého muže uveďme citátem Martina Luthera Kinga: „Marcus Garvey byl prvním mužem, který dal - v masovém měřítku a na vysoké úrovni - milionům černochů pocit hrdosti.“ Garvey se narodil 17. srpna 1887 na Jamajce v osadě poblíž St.Ann's Bay v rodině někdejších Maroonů. Marooni nebyli výsadou Jamajky, ale prakticky v celé Střední a Jižní Americe vznikaly během otrokářské éry miniaturní soběstačné státečky, které často přetrvaly celou tuto éru. Jejich vznik je vždy spojen s uprchlými otroky, kteří na nepřístupných místech budovali palisádové osady, které musely zajistit jak výživu obyvatel, tak i obranyschopnost vůči bílým lovcům lidí. Jistě, že svobodomyslnost a nezávislost Maroonů zanechaly na Garveyovi své stopy, ale hlavní podíl na formování jeho názorů měl bahamský černoch Love, který se na Jamajce zasazoval o zrovnoprávnění formálně svobodných černochů. Ve 25 letech se Garvey vydává na dvouletou plavbu po Západní Indii, Střední a Jižní Americe a po státech západní Evropy. Na svých cestách hledal místo, ke kterému by se černý člověk mohl upnout, kde by našel své království a svého krále a zjistil, že taková říše byla kdysi v Africe a tou zemí, že byla a je Etiopie, skutečná říše černého lidu, staletá, nepodrobená.
Po svém návratu na Jamajku založil Garvey, spolu se skupinou přátel, 1. srpna 1914 organizaci - „The Universal Negro Improvement Association“ (UNIA). Jejím heslem se stalo „Jeden Bůh, jeden cíl, jeden osud“ a jejím cílem bylo, dle jejího manifestu, „Vytvoření celosvětového bratrství mezi příslušníky černé rasy, podpora pocitu pýchy na příslušnost k této rase, ale i upevnění síly nezávislých černošských států Afriky.“ Tato organizace však neměla na Jamajce velký ohlas a tak Garvey odchází roku 1916 do USA, kde je založena odnož Unie a kde se jeho organizace stala vskutku masovou (v roce 1919 už měla 2 miliony členů, v roce 1920 5 milionů) a její úspěch se stal odrazovým můstkem pro tvorbu dalších Garveyem řízených organizací. Vznikly noviny „Negro World“, „Universal Black Cross Nurses“, „Black Eagle Flying Corps“ etc. Protože měl Garvey za to, že jeho národ bude respektován jen potud, pokud bude ekonomicky silný, založil i „The Negro Factories Corporation“, což byl řetěz tiskáren, továren, hotelů, restaurací, obchodů a čistíren, které byly pouze v rukách černých majitelů.
Zakládání společností a firem nebylo Garveyovým hlavním cílem. Tím nejdůležitějším bylo sjednocení všech černých lidí na půdě jejich pravé vlasti - Afriky. Vznikla tedy, pod Garveyovým vedením, lodní společnost „Black Star Line“ a po krátké době již v přístavech stály tři velké lodě připravené pro repatriaci. Problémy nastaly, když Libérie odmítla přijmout Garveovy navrátilce a sám Garvey byl roku 1922 obviněn z daňového podvodu v hospodaření Black Star Line. Garveyova hvězda začala zapadat. Americká vláda jej odsoudila k pětiletému trestu vězení, který mu byl po dvou letech zmírněn na deportaci z USA. Vina Garveye na uvedeném podvodu je však dodnes v mlze a pro množství nepřátel se uvažuje i o možném proti-garveyském spiknutí.
Po deportaci se Garvey vrací na Jamajku a po nějakém čase přesídluje do Londýna, kde 10. června 1940 opuštěn umírá. 6. srpna 1962 byla Jamajka prohlášena nezávislým státem a krátce po té se Garvey dočkal svého slavného návratu, který vyvolalo především Rastafariánské hnutí, pro které je Garvey prorokem. Jeho tělesné ostatky byly převezeny z Anglie na rodnou Jamajku a slavnostně uloženy v Národním parku hrdinů. Garvey sám byl nazván národním hrdinou Jamajky.
Garvey dokázal obrátit komplex méněcennosti v hrdost, dokázal, že v jednotě černého národa Afroameričanů je síla, dokázal obrátit pohledy svých bratří od okovů k jasnému vysvobození. Pro Rastafariánské hnutí by se však nestal prorokem a samo hnutí by asi nikdy nevzniklo, pokud by své dílo nepodpořil Garvey Božím plánem a kdyby nevyřkl proroctví, na jehož vyplnění se celé hnutí ustavilo, a které znělo: „Pohleďte k Africe, kde Černý král bude korunován, protože den vysvobození je blízko.“ 2. listopadu 1930 vystoupil na trůn prastaré Etiopie Ras Tafari Makonnen, přijal korunovační jméno Haile Selassie a proroctví došlo v očích někdejších garveyovců, budoucích Rastafariánů, svého naplnění.
Po vystoupení Marcuse Garveye si Afroameričané uvědomili svou cenu, ale přesto poznali, že jejich skutečná pomoc a vysvobození je jedině v Božích rukách. Jediné, co nemohli přijmout, bylo upnutí se k posmrtné existenci. Sám Garvey bojoval proti těm, kteří se snažili ukolébat nespokojenost černých myšlenkami na posmrtnou blaženost. A tak i jeho učedníci na Jamajce prahli po vysvobození tady a teď. Vysvobození má přinést Kristus na konci časů, o tom věděli z knihy Zjevení a jejich naděje vzrostla po tom, co Garvey předpověděl příchod krále i směr, kterým mají k vysvobození hledět. Ras Tafari Makonnen byl korunován, „Černý král“ předpovězený Garveyem vstoupil na trůn a na Jamajce vznikl rozruch - je to on? Je Haile Selassie tím, kdo přišel jako Spasitel černého národa? Základní věcí, která k tomuto spojení etiopského císaře s Kristem druhého příchodu, byly tituly, které Haile Selassie při korunovaci obdržel - Král králů, Pán Pánů, Vítezící lev z kmene Judova. Stejné tituly nalezli Garveyovi stoupenci v knize Zjevení a z jejich hloubání nad Biblí i nad proroctvím o Černém králi, došli k tomu, že Haile Selassie je Kristem, Bohem a Vykupitelem černého lidu.
Haile Selassie vládl v Etiopii od roku 1930 do roku 1974, kdy byl svržen. Avšak svou korunovací založil i svou novou říši za oceánem, v národě Afrojamajčanů, v hnutí Rastafari. Byl spojován s druhým příchodem Krista, který přišel osvobodit svůj lid - černé. Na této zvěsti vznikly oddělené skupiny na nejrůznějších místech Jamajky a brzy se rastafariánství doneslo i do hlavního města Kingstonu. Tam již roku 1934 bylo založeno pevné jádro hnutí - řád Niyabinghi a přes útlak a pronásledování z britské strany se hnutí začalo rozrůstat a theologicky tříbit. Ve čtyřicátých letech se objevuje nová postava v hnutí, Mortimer Planno. Ten například přivítal svého Pána při oficiální Selassieho návštěvě Jamajky roku 1966, ale jím znalost ústředních postav hnutí jakoby končí. Rastafariánství se počalo již dříve stahovat do uzavřených komun po vzoru někdejších Maroonů a tento proces se počíná ještě více rozvíjet. Samozřejmě že vznikají i další skupiny uvnitř hnutí, ale úlohu hlavních kazatelů - misionářů přebírají, po někdejších velkých postavách počátku, hudebníci. Hudba reggae je nyní tou nejsilnější misijní zbraní a díky ní se hnutí Rastafari dostalo téměř do celého zbytku světa. A v této hudbě se i my můžeme o hnutí poučit, slyšet o údělu otroků, slyšet o božství Haile Selassieho i poznat praktické rady pro každodenní život Rastafariána.
(pokračování příště)
Ota Halama - student bohosloví
rozhovor
HOKEJ MĚ BAVÍ, ALE
MOJE NADĚJE JE JINDE
ROZHOVOR S TOMÁŠEM KAPUSTOU
MOJE NADĚJE JE JINDE
ROZHOVOR S TOMÁŠEM KAPUSTOU
Tomáš Kapusta se narodil 23. února 1967 ve Zlíně, studoval gymnázium
ve Zlíně, začal studovat pedagogickou fakultu v Olomouci, po dvou letech
přerušil studium. Hokeji se věnuje od 6 let. Ve Zlíně byl dvakrát mistrem
republiky v dorostu, po tříletém pobytu v Kanadě a čtyřech sezónách ve
finské lize se vrátil do české ligy. Jako hráč Petry Vsetín získal mistrovský
titul v letošním finále extraligy ledního hokeje. S hokejovou reprezentací
České republiky získal bronzovou medaili na mistrovství světa 1993. S Tomášem
jsem se seznámil asi před 7 lety na kurzu mládeže ve Vrbně a od té doby
jsme v kontaktu.
Mohl bys, Tomáši, popsat, jak ses dostal k víře v Boha?
Po gymnáziu jsem začal studovat tělocvik na pedagogické fakultě v Olomouci, ve třeťáku měla být vojna. Rozhodl jsme se přerušit studium a jít na dva roky na vojnu do Dukly Jihlava. Tam jsem měl velké potíže ze zařazením do týmu, se zraněními, a také s věcmi, se kterými jsem se dříve moc nepotkal jako např. odloučení od domova a vlastně jsem poznával, co vydržím. Ale už předtím jsem hledal něco, co má v životě smysl. Nikdy jsem neměl rád faleš a přetvářku, tehdy existovala velká protekce a já jsem nevěděl, proč mám být taky takový, hledal jsem, jaký smysl má být dobrým a poctivým, přemýšlel jsem, jaký já vlastně jsem, jaký smysl má život, proč žít zodpovědně a slušně, když se to nevyplácí. Nemohl jsem najít odpovědi na tyto otázky. A pak jsem byl jednou paní pozván na biblickou hodinu do evangelického sboru. Pozvání jsem přijal se zvědavostí a s očekáváním. Sice jsem tehdy věděl, že Bible existuje, že existují kostely, ale nevěděl jsem, co mě čeká. Ve školách nám říkali, že Bůh neexistuje a že v Boha věří jen lidé neúspěšní a slabí, kteří nic nedokáží. Samozřejmě, že mě první návštěva trochu vyděsila, ale zároveň jsem byl potěšen otevřeností a láskou lidí, kteří mě v životě neviděli a to mě nejvíce oslovilo. Pak jsem se seznamoval s Biblí a to Slovo mě bylo tak jasné, že jsem už nepochyboval o tom, že jsem našel to, co jsem hledal. Ten další život křesťana je pak složitější, ale tehdy jsem našel pravdu, věděl jsem - toto je pravda. A od té doby se snažím odevzdávat se Bohu, snažím se „být s ním.“
Jaká je tvoje současná praxe víry, má ligový hokejista na tyto věci vůbec čas?
Pokud jednou člověk uvěří v Ježíše Krista a hledá ho, nemůže ustrnout. Myslím si, že víra je každodenní proces, člověk se musí znovu a znovu obracet na Boha, jít za Ježíšem, jinak víra živoří. Moje zaměstnání je v podstatě jako každé jiné, snažím se chodit do kostela každou neděli. Moje žena je katolička, chodím tedy s ní, ale mám dost blízko i k baptistickému sboru ve Zlíně. Kromě toho se snažím číst Bibli a žít podle toho.
My jsme se spolu potkali ve Vrbně a Ty jsi tenkrát přiletěl z Kanady. Jak ses tam dostal?
Po vojně jsem se vrátil do Zlína, ale v říjnu 1989 jsem zůstal v Kanadě. Tam jsem byl tři roky, pak jsem se vrátil do Evropy, čtyři roky jsem žil ve Finsku a tuto sezónu hraji za Vsetín.
Vědí tvoji spoluhráči, že jsi věřící?
Určitě to vědí, to se neutají, a já nemám potřebu svoji víru tajit, ale na druhé straně, pokud se mne nezeptají sami, tak jim hned o Bohu neříkám, když vidím, že sami ne-chtějí. Oni vědí, že jsem křesťan, a občas na toto téma narazíme, třeba u piva. Vím, že spoluhráč Jiří Vébr byl pokřtěn v katolickém kostele. Ale tyto věci nelze prosazovat násilím, člověk o to musí stát.
A co křesťanská láska a lítý boj na ledě? Nedělá ti to problémy?
Teď už ne, ale když jsem uvěřil, tak jsem chtěl skončit s hokejem. Pak jsem si řekl, že jsem uvěřil jako hokejista a že po mně Bůh nechce, abych přestal hrát. Je to sice tvrdá hra, ale nejde v ní o život. Hokej mě ovšem obnažuje v mé horší stránce, vidím, co všechno mé tělo na ledě dokáže a proto si uvědomuji, že nejvíc záleží na Boží milosti a odpuštění a to mi pomáhá i při mém zaměstnání. Jsem rád, že hraji hokej a jsem vděčný za dar víry. Možná, že bych už dávno s hokejem skončil kvůli zraněním a neúspěchům, ale právě v tom mi víra úžasně pomáhá.
Můžeš prozradit něco o rodině?
S manželkou Margitou žijeme ve Zlíně a máme dceru Karolínu, která má dva a půl roku.
Co chceš dělat, až už „to tělo“ nebude moci?
Hokej mě úžasně baví, ale nevím, co budu potom dělat. Možná budu trenérem, možná ne. Nevím. Jedno vím ale jistě, dokud hraji hokej, musím se mu věnovat na 100 %, jinak jde výkon dolů.
A jak toto řeší tvoji spoluhráči? Všichni jednou skončí...
Oni o tom teď nepřemýšlí. Tyto myšlenky odsouvají. Mě to děsilo, že jednou skončím s hokejem, ale nejen to, že život skončí, že existuje hranice a co potom - to byly právě ty otázky, které mě přivedly k Bohu. Divím se, že tyto otázky lidi netrápí, možná je trápí, nevím. Asi je v sobě zahrabávají a asi také nemají povědomí o křesťanství. Mají strach, že by něčemu museli sloužit, že by je to svazovalo a netuší, že víra je úžasná svoboda a důvěra.
Ty jsi před časem hrál za reprezentaci...
Byl jsem na mistrovství světa 1993 a na olympijských hrách 1994. Na olympiádě se mužstvu nedařilo, skončili jsme pátí a mně se tam také vůbec nedařilo. Ale mám jednu krásnou vzpomínku na kapli v olympijské vesnici, kam se člověk mohl ukrýt a být chvíli v tichu, bez kamer, bez televize, bez počítačů. Byli tam katoličtí kněží i evangeličtí faráři a rád na to vzpomínám. Na mistrovství světa 1993 se mi naopak docela dařilo. Hrál jsem tam s Ťoupalem a Beránkem a skončili jsme třetí.
Se vsetínským mužstvem jsi letos vyhrál ligu. Čím to je, že se Vsetínu tak daří?
V klubu panuje pohoda mezi vedením a hráči. Není to rozhádané. Mužstvo během sezóny dospělo, uvědomilo si svoji sílu a funguje tam spolupráce. Nikdo se nepovyšuje nad druhé. Je to prostě tým.
Letos ti o vlásek unikla účast na mistrovství světa ve Finsku ....
To patří k věci. Trenéři rozhodli jak rozhodli. Já z toho nedělám tragédii. Člověk nemůže obsáhnout vše. Moje naděje je jinde...
Mohl bys, Tomáši, popsat, jak ses dostal k víře v Boha?
Po gymnáziu jsem začal studovat tělocvik na pedagogické fakultě v Olomouci, ve třeťáku měla být vojna. Rozhodl jsme se přerušit studium a jít na dva roky na vojnu do Dukly Jihlava. Tam jsem měl velké potíže ze zařazením do týmu, se zraněními, a také s věcmi, se kterými jsem se dříve moc nepotkal jako např. odloučení od domova a vlastně jsem poznával, co vydržím. Ale už předtím jsem hledal něco, co má v životě smysl. Nikdy jsem neměl rád faleš a přetvářku, tehdy existovala velká protekce a já jsem nevěděl, proč mám být taky takový, hledal jsem, jaký smysl má být dobrým a poctivým, přemýšlel jsem, jaký já vlastně jsem, jaký smysl má život, proč žít zodpovědně a slušně, když se to nevyplácí. Nemohl jsem najít odpovědi na tyto otázky. A pak jsem byl jednou paní pozván na biblickou hodinu do evangelického sboru. Pozvání jsem přijal se zvědavostí a s očekáváním. Sice jsem tehdy věděl, že Bible existuje, že existují kostely, ale nevěděl jsem, co mě čeká. Ve školách nám říkali, že Bůh neexistuje a že v Boha věří jen lidé neúspěšní a slabí, kteří nic nedokáží. Samozřejmě, že mě první návštěva trochu vyděsila, ale zároveň jsem byl potěšen otevřeností a láskou lidí, kteří mě v životě neviděli a to mě nejvíce oslovilo. Pak jsem se seznamoval s Biblí a to Slovo mě bylo tak jasné, že jsem už nepochyboval o tom, že jsem našel to, co jsem hledal. Ten další život křesťana je pak složitější, ale tehdy jsem našel pravdu, věděl jsem - toto je pravda. A od té doby se snažím odevzdávat se Bohu, snažím se „být s ním.“
Jaká je tvoje současná praxe víry, má ligový hokejista na tyto věci vůbec čas?
Pokud jednou člověk uvěří v Ježíše Krista a hledá ho, nemůže ustrnout. Myslím si, že víra je každodenní proces, člověk se musí znovu a znovu obracet na Boha, jít za Ježíšem, jinak víra živoří. Moje zaměstnání je v podstatě jako každé jiné, snažím se chodit do kostela každou neděli. Moje žena je katolička, chodím tedy s ní, ale mám dost blízko i k baptistickému sboru ve Zlíně. Kromě toho se snažím číst Bibli a žít podle toho.
My jsme se spolu potkali ve Vrbně a Ty jsi tenkrát přiletěl z Kanady. Jak ses tam dostal?
Po vojně jsem se vrátil do Zlína, ale v říjnu 1989 jsem zůstal v Kanadě. Tam jsem byl tři roky, pak jsem se vrátil do Evropy, čtyři roky jsem žil ve Finsku a tuto sezónu hraji za Vsetín.
Vědí tvoji spoluhráči, že jsi věřící?
Určitě to vědí, to se neutají, a já nemám potřebu svoji víru tajit, ale na druhé straně, pokud se mne nezeptají sami, tak jim hned o Bohu neříkám, když vidím, že sami ne-chtějí. Oni vědí, že jsem křesťan, a občas na toto téma narazíme, třeba u piva. Vím, že spoluhráč Jiří Vébr byl pokřtěn v katolickém kostele. Ale tyto věci nelze prosazovat násilím, člověk o to musí stát.
A co křesťanská láska a lítý boj na ledě? Nedělá ti to problémy?
Teď už ne, ale když jsem uvěřil, tak jsem chtěl skončit s hokejem. Pak jsem si řekl, že jsem uvěřil jako hokejista a že po mně Bůh nechce, abych přestal hrát. Je to sice tvrdá hra, ale nejde v ní o život. Hokej mě ovšem obnažuje v mé horší stránce, vidím, co všechno mé tělo na ledě dokáže a proto si uvědomuji, že nejvíc záleží na Boží milosti a odpuštění a to mi pomáhá i při mém zaměstnání. Jsem rád, že hraji hokej a jsem vděčný za dar víry. Možná, že bych už dávno s hokejem skončil kvůli zraněním a neúspěchům, ale právě v tom mi víra úžasně pomáhá.
Můžeš prozradit něco o rodině?
S manželkou Margitou žijeme ve Zlíně a máme dceru Karolínu, která má dva a půl roku.
Co chceš dělat, až už „to tělo“ nebude moci?
Hokej mě úžasně baví, ale nevím, co budu potom dělat. Možná budu trenérem, možná ne. Nevím. Jedno vím ale jistě, dokud hraji hokej, musím se mu věnovat na 100 %, jinak jde výkon dolů.
A jak toto řeší tvoji spoluhráči? Všichni jednou skončí...
Oni o tom teď nepřemýšlí. Tyto myšlenky odsouvají. Mě to děsilo, že jednou skončím s hokejem, ale nejen to, že život skončí, že existuje hranice a co potom - to byly právě ty otázky, které mě přivedly k Bohu. Divím se, že tyto otázky lidi netrápí, možná je trápí, nevím. Asi je v sobě zahrabávají a asi také nemají povědomí o křesťanství. Mají strach, že by něčemu museli sloužit, že by je to svazovalo a netuší, že víra je úžasná svoboda a důvěra.
Ty jsi před časem hrál za reprezentaci...
Byl jsem na mistrovství světa 1993 a na olympijských hrách 1994. Na olympiádě se mužstvu nedařilo, skončili jsme pátí a mně se tam také vůbec nedařilo. Ale mám jednu krásnou vzpomínku na kapli v olympijské vesnici, kam se člověk mohl ukrýt a být chvíli v tichu, bez kamer, bez televize, bez počítačů. Byli tam katoličtí kněží i evangeličtí faráři a rád na to vzpomínám. Na mistrovství světa 1993 se mi naopak docela dařilo. Hrál jsem tam s Ťoupalem a Beránkem a skončili jsme třetí.
Se vsetínským mužstvem jsi letos vyhrál ligu. Čím to je, že se Vsetínu tak daří?
V klubu panuje pohoda mezi vedením a hráči. Není to rozhádané. Mužstvo během sezóny dospělo, uvědomilo si svoji sílu a funguje tam spolupráce. Nikdo se nepovyšuje nad druhé. Je to prostě tým.
Letos ti o vlásek unikla účast na mistrovství světa ve Finsku ....
To patří k věci. Trenéři rozhodli jak rozhodli. Já z toho nedělám tragédii. Člověk nemůže obsáhnout vše. Moje naděje je jinde...
Ptal se a za rozhovor děkuje Marek Vanča
SETKÁNÍ U STOLU
Štěpán a Lýdie Jančovi se dostali do Afriky na stipendium od Světové
rady církví, která v akci pod názvem Exposure program podporuje zájem lidí
z bývalého východního bloku o poznávání třetího světa.
Od našeho příjezdu do Nairobi už čtrnáct dní bydlíme v guest-house, penzionu, který patří anglikánské církvi. Kromě toho, že je to velmi pozvolný a přijatelný přechod od evropských standardů k africké skutečnosti a asi jediné místo ve městě, kde se cítíme bezpečně a trošku doma, je to také neuvěřitelná možnost setkat se s různými lidmi a povídat si s nimi o tom, čím žijí a co je pálí. Několik takových setkání tu pro vás chci zaznamenat. Občas mám pocit, že žijeme uprostřed novinových příběhů nebo že jsme se dostali do dobrodružné knížky.
Jeden z prvních, s kým jsme seděli nad večeří je mladý kluk ze Zairu. Pracuje jako účetní (postavu má spíš na řezníka) v misijní nemocnici a do Nairobi přijel vyřizovat nějaké účty. Současnou politickou situaci ve své zemi (povstalci postupují k hlavnímu městu) hodnotí poměrně netečně: válka je věc vojáků, ale doufejme, že už se to konečně uklidní. Změna vlády bude dobrá a potřebná; jestli to pak bude lepší, než bylo; jestli mají osobnost vhodnou k funkci demokratického prezidenta-diktátora? Neví, uvidí se.
Dále se postupně vystřídalo několik německých misionářů pracujících v Tanzánii u Viktoriina jezera. Nejdřív mladí manželé s třemi malými dětmi - cestovali tady někde po pláních a porouchalo se jim auto, tak ho přijeli dát opravit (na opravu čekali víc než týden). Jsou lékaři a jezdí po vesnicích a učí lidi hygienickým návykům - jak chránit pitnou vodu, jak jíst zeleninu umytou, atp. „Je to těžké - změnit staleté návyky,“ říkali, „ale ti lidé to potřebují.“ Za pár dní se v jejich společnosti objevila další dívčina - přivezla těžce nemocnou kolegyni do nemocnice a čeká na výsledky. Ta pro změnu pracuje v církvi jako učitelka nedělní školy. Poskytla nám naprosto nejcennější informace - zkušenosti bělocha, který přijede do Afriky -jak se bránit nemocem, zvířatům a někdy i lidem. Za pár dnů pak odcestovala - kolegyni (mladou holku, určitě ne o moc starší než my) pustili z nemocnice a měla dost sil na to, aby se sama zotavila po přestálé kombinaci silné malárie, tyfu a jakési neidentifikovatelné virózy. Vyprávěla nám, jak zvláštní je být blízko smrti a jak příjemné je vracet se zase ke svým vesničanům. Její „dědina“ má skoro 10 000 obyvatel a kromě ní tam žije ještě jedna bílá rodina. Ona má na starosti mládež - vypráví jim o Ježíši a o tom, jak se chránit před AIDS. Všichni tito Evropané, nám navíc tak blízcí - Němci, nám dodávají naději tam, kde před skutečností poklesají kolena - že přece jen tu může i běloch přežít. Zdůrazňuji, že nikdo z těch, s kým jsme tady zatím mluvili, Afriku ani slůvkem nepohaněl, naopak bylo vidět, že si ji mnozí velmi zamilovali (s výjimkou českého velvyslance).
Taky si tu dali sraz biskupové súdánské episkopální církve. V Súdánu je válka - muslimové ze severu postupují tvrdě proti křesťanům na jihu a snaží se zavést v zemi islámské právo - šarija. „Kdysi jsme hráli fotbal na mistrovství světa, dneska se o balóny nikdo nestará, čutáme si s minami a bombami,“ dělají si legraci, asi jako se u nás kdysi vtipkovalo na adresu komunistů. Když ovšem sedí vedle u stolu, velmi vážně a velmi bouřlivě debatují o otázkách práva, spravedlnosti a svobody, toho všeho, čeho se tak urputně snaží dosáhnout.
Kterýsi den se objevil mladík s nápisem: „Christian Veterinary Mission“ na tričku. Pochází ze Rwandy a pracuje pro organizaci, která lidem v zemi vyčerpané válkou („bylo snědeno skoro všechno, co bylo možné“) dává znovu domácí zvířata - nejdřív drůbež a králíky a časem i větší - a učí je znovu, jak je chovat a využívat. „Není to trochu nebezpečná země?“ ptám se. „Ne, je naprosto klidná a bezpečná. Africké Švýcarsko, Diana fossey a horské gorily, to je u nás. Přijeďte se podívat!“
Řečná paní ze západu od ugandských hranic přijela na svatbu. „Je to krásné, když se lidi berou, vždycky je to milejší než pohřeb. Co jsi ty dal za svoji manželku?“ (otázku odbývám jakýmsi koktáním) „Ten náš ženich musel dát třináct krav! Ale už i staré zvyky se mění, mladí je moc nedodržují - asi jako všude.“ Její manžel, biskup, se rozplývá nadšením - viděl v televizi, jak ve Francii pořádali závod, kdo sní za minutu nejvíc šneků. bd&quo;Oni jedí šneky!“ vykřikuje a dobromyslně si ťuká na čelo. Kdo ví, jak našinec kulí oči, když se dočte, že Afričané jedí kobylky a sarančata, dokáže si přesně představit jeho nebetyčný údiv. Nakonec všemu nasadí korunu: „Czechs ...nehráli jste loni nějaký fotbalový zápas s Anglií? ..na mistrovství světa? ... aha, mistrovství Evropy, a s Německem! No, byl to dobrý zápas. A hlavně zítra hraje Keňa proti Guineji.“
Tak takhle nějak vypadalo našich prvních čtrnáct dní v Africe, řekl bych, teoretická příprava: jazyková škola a rozhovory u stolu. Obojí rozhodně stálo za to.
Od našeho příjezdu do Nairobi už čtrnáct dní bydlíme v guest-house, penzionu, který patří anglikánské církvi. Kromě toho, že je to velmi pozvolný a přijatelný přechod od evropských standardů k africké skutečnosti a asi jediné místo ve městě, kde se cítíme bezpečně a trošku doma, je to také neuvěřitelná možnost setkat se s různými lidmi a povídat si s nimi o tom, čím žijí a co je pálí. Několik takových setkání tu pro vás chci zaznamenat. Občas mám pocit, že žijeme uprostřed novinových příběhů nebo že jsme se dostali do dobrodružné knížky.
Jeden z prvních, s kým jsme seděli nad večeří je mladý kluk ze Zairu. Pracuje jako účetní (postavu má spíš na řezníka) v misijní nemocnici a do Nairobi přijel vyřizovat nějaké účty. Současnou politickou situaci ve své zemi (povstalci postupují k hlavnímu městu) hodnotí poměrně netečně: válka je věc vojáků, ale doufejme, že už se to konečně uklidní. Změna vlády bude dobrá a potřebná; jestli to pak bude lepší, než bylo; jestli mají osobnost vhodnou k funkci demokratického prezidenta-diktátora? Neví, uvidí se.
Dále se postupně vystřídalo několik německých misionářů pracujících v Tanzánii u Viktoriina jezera. Nejdřív mladí manželé s třemi malými dětmi - cestovali tady někde po pláních a porouchalo se jim auto, tak ho přijeli dát opravit (na opravu čekali víc než týden). Jsou lékaři a jezdí po vesnicích a učí lidi hygienickým návykům - jak chránit pitnou vodu, jak jíst zeleninu umytou, atp. „Je to těžké - změnit staleté návyky,“ říkali, „ale ti lidé to potřebují.“ Za pár dní se v jejich společnosti objevila další dívčina - přivezla těžce nemocnou kolegyni do nemocnice a čeká na výsledky. Ta pro změnu pracuje v církvi jako učitelka nedělní školy. Poskytla nám naprosto nejcennější informace - zkušenosti bělocha, který přijede do Afriky -jak se bránit nemocem, zvířatům a někdy i lidem. Za pár dnů pak odcestovala - kolegyni (mladou holku, určitě ne o moc starší než my) pustili z nemocnice a měla dost sil na to, aby se sama zotavila po přestálé kombinaci silné malárie, tyfu a jakési neidentifikovatelné virózy. Vyprávěla nám, jak zvláštní je být blízko smrti a jak příjemné je vracet se zase ke svým vesničanům. Její „dědina“ má skoro 10 000 obyvatel a kromě ní tam žije ještě jedna bílá rodina. Ona má na starosti mládež - vypráví jim o Ježíši a o tom, jak se chránit před AIDS. Všichni tito Evropané, nám navíc tak blízcí - Němci, nám dodávají naději tam, kde před skutečností poklesají kolena - že přece jen tu může i běloch přežít. Zdůrazňuji, že nikdo z těch, s kým jsme tady zatím mluvili, Afriku ani slůvkem nepohaněl, naopak bylo vidět, že si ji mnozí velmi zamilovali (s výjimkou českého velvyslance).
Taky si tu dali sraz biskupové súdánské episkopální církve. V Súdánu je válka - muslimové ze severu postupují tvrdě proti křesťanům na jihu a snaží se zavést v zemi islámské právo - šarija. „Kdysi jsme hráli fotbal na mistrovství světa, dneska se o balóny nikdo nestará, čutáme si s minami a bombami,“ dělají si legraci, asi jako se u nás kdysi vtipkovalo na adresu komunistů. Když ovšem sedí vedle u stolu, velmi vážně a velmi bouřlivě debatují o otázkách práva, spravedlnosti a svobody, toho všeho, čeho se tak urputně snaží dosáhnout.
Kterýsi den se objevil mladík s nápisem: „Christian Veterinary Mission“ na tričku. Pochází ze Rwandy a pracuje pro organizaci, která lidem v zemi vyčerpané válkou („bylo snědeno skoro všechno, co bylo možné“) dává znovu domácí zvířata - nejdřív drůbež a králíky a časem i větší - a učí je znovu, jak je chovat a využívat. „Není to trochu nebezpečná země?“ ptám se. „Ne, je naprosto klidná a bezpečná. Africké Švýcarsko, Diana fossey a horské gorily, to je u nás. Přijeďte se podívat!“
Řečná paní ze západu od ugandských hranic přijela na svatbu. „Je to krásné, když se lidi berou, vždycky je to milejší než pohřeb. Co jsi ty dal za svoji manželku?“ (otázku odbývám jakýmsi koktáním) „Ten náš ženich musel dát třináct krav! Ale už i staré zvyky se mění, mladí je moc nedodržují - asi jako všude.“ Její manžel, biskup, se rozplývá nadšením - viděl v televizi, jak ve Francii pořádali závod, kdo sní za minutu nejvíc šneků. bd&quo;Oni jedí šneky!“ vykřikuje a dobromyslně si ťuká na čelo. Kdo ví, jak našinec kulí oči, když se dočte, že Afričané jedí kobylky a sarančata, dokáže si přesně představit jeho nebetyčný údiv. Nakonec všemu nasadí korunu: „Czechs ...nehráli jste loni nějaký fotbalový zápas s Anglií? ..na mistrovství světa? ... aha, mistrovství Evropy, a s Německem! No, byl to dobrý zápas. A hlavně zítra hraje Keňa proti Guineji.“
Tak takhle nějak vypadalo našich prvních čtrnáct dní v Africe, řekl bych, teoretická příprava: jazyková škola a rozhovory u stolu. Obojí rozhodně stálo za to.
KWAHERI Štěpán a Lýdie Jančovi
P.S.: Ještě jedno zajímavé setkání jsme zažili po té, co už mi ležel
tento dopis napsaný na stole. Stařík se šedivým fouskem, přivezl manželku
k doktorovi - ze severozápadu, bratru 500 km po špatných silnicích, se
silnými bolestmi břicha. Vyklube se z něj anglikánský kněz v důchodu, pochází
z kmene Pakot a právě pracuje na překladu Bible do svého kmenového jazyka.
Hrají si s tím tři a jeden holandský konzultant, který umí řecky a hebrejsky.
Jinak překládají s pomocí angličtiny, svahilštiny a příbuzných jazyků.
TEMELÍN
Většina lidí je pro dostavbu jaderné
elektrárny Temelín. Je to zřejmě způsobeno buď rezignací na zdlouhavé spory
ekologů s vládou a akciovou společností ČEZ či opravdovým přesvědčením
o prospěšnosti dostavby. Častým argumentem přitom bývá: „Když už to
stálo tolik peněz...“ Dalším tvrzením pro dostavbu je otázka, čím
budeme svítit, nebude-li Temelín. U těchto podle mého nejoblíbenějších
argumentů bych se chtěl pozastavit a poukázat na jejich vyvratitelnost.
Temelín měl původně stát 35 miliard, resp. po zpřesnění z roku 1986 maximálně 52 miliardy korun. V roce 1993 bylo odhlasováno dokončení jaderné elektrárny v polovičním rozsahu s rozpočtem 68,8 miliardy Kč. Podle zprávy ministra Dlouhého z ledna téhož roku se dostavba JE Temelín stává ekonomicky nevýhodnou při zvýšení nákladů o 21 až 28 mld. korun. V červenci roku 1995 bylo oznámeno, že Temelín bude stát 76 miliard. Do konce toho roku bylo proinvestováno 47,4 miliardy a podle oficiálních dokumentů a.s. ČEZ činí odhadované náklady na stavbu v letech 1996-2000 dalších 39,7 miliardy. Dohromady se tedy zatím jedná o 87 miliard korun. K tomu je potřeba připočítat obtížně vyčíslitelné náklady na uložení vyhořelého radioaktivního paliva a na likvidaci elektrárny po ukončení životnosti. Odhady těchto nákladů již dnes činí 130 miliard korun, což je více než pětina státního rozpočtu. Podle projektu doslouží Temelín nejpozději v roce 2020, to znamená, že tyto náklady ponese převážně generace, která se v současnosti rodí. Jim tato stavba nic nepřinese, naopak bude pro ně znamenat značnou ekonomickou zátěž. Navíc náklady na odstranění případných závad při provozu (kterým se JE Temelín jako každý prototyp pravděpodobně nevyhne) mohou být také dosti vysoké.
A čím nahradit oněch 1800 MW, které by měl Temelín vyrábět? Předně je třeba říci, že při vhodné energetické politice není žádný nový zdroj elektřiny potřebný. Navíc Česká republika má dvojnásobnou spotřebu elektrické energie ve srovnání se zeměmi EU. Podle různých studií (např. Světové banky, EBRD či firmy Tractebel) je ekonomicky možné uspořit zhruba 3000 MW, reálné pak 1200 MW. Kdyby už bylo nutné plánovaný výkon Temelína vyrobit, pak podle zprávy pro poradu ekonomických ministrů z ledna 1993 je několik nezávislých výrobců schopno nabídnout kapacity pro výrobu elektřiny o výkonu 3300 až 3900 MW. Dalšími zdroji elektřiny (kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, malými vodními elektrárnami, větrnými elektrárnami aj.) lze podle studií získat výkon mnohokrát převyšující výkon JE Temelín. Zástupci teplárenství přitom tvrdí, že při dosažení ve světě obvyklého procenta využití tepla z výtopen pro výrobu elektrické energie (zvýšení z dosavadních 7% na 40 - 70%), by české teplárenství mohlo do 5 až 10 let nabídnout cca 20 000 MW!
Od původního argumentu, že dostavba pomůže severním Čechám už samotná a.s. ČEZ ustoupila a přiznala, že žádnou tepelnou elektrárnu neodstaví. Ve skutečnosti dostavba Temelína odčerpává finance, které by bylo možné použít na ozdravení severních Čech. Vezmu-li příklad ze zahraničí: ve Francii, která zajišťuje 75% energie z jaderných elektráren, připadá na vyrobenou kWh dvakrát více SO2 než v Německu, v němž je podíl jaderných elekráren mnohem menší. Příčinou je to, že jaderný průmysl stojí příliš mnoho peněz, které chybí tepelným elektrárnám. Ani argument, že jaderná energetika vyřeší nedostatek našeho uhlí, které nám podle odhadů dojde v letech 2020-2050, neobstojí. Ověřené zásoby uranu by při spuštění Temelína vystačily do roku 2060, reálně využitelné zásoby jsou však nižší a podle odhadů z roku 1995 by vydržely pouze do roku 2006. Nezbývá než konstatovat: jaderná elektrárna Temelín je příliš drahá a zbytečná. Navíc představuje riziko, které je příliš veliké na to, aby mohlo být podstoupeno.
ZRUŠENÝ SLIB
V březnu letošního roku zrušila vláda slib, kterým se před čtyřmi lety zaručila, že mezisklad vyhořelého jaderného paliva v Dukovanech bude mít omezenou životnost a kapacitu. Na základě tohoto slibu se tenkrát místní občané s meziskladem smířili. Nyní, když už mezisklad stojí, vláda svůj slib odvolala. V meziskladu se teď může uložit třikrát více vyhořelého paliva, které zde může zůstat pětkrát déle, než bylo původně dohodnuto. Zrušení vládních záruk po necelých čtyřech letech znamená varování. Je teď možné věřit slibům, že v budoucnu bude problematika vyhořelého jaderného paliva zodpovědně vyřešena?
Temelín měl původně stát 35 miliard, resp. po zpřesnění z roku 1986 maximálně 52 miliardy korun. V roce 1993 bylo odhlasováno dokončení jaderné elektrárny v polovičním rozsahu s rozpočtem 68,8 miliardy Kč. Podle zprávy ministra Dlouhého z ledna téhož roku se dostavba JE Temelín stává ekonomicky nevýhodnou při zvýšení nákladů o 21 až 28 mld. korun. V červenci roku 1995 bylo oznámeno, že Temelín bude stát 76 miliard. Do konce toho roku bylo proinvestováno 47,4 miliardy a podle oficiálních dokumentů a.s. ČEZ činí odhadované náklady na stavbu v letech 1996-2000 dalších 39,7 miliardy. Dohromady se tedy zatím jedná o 87 miliard korun. K tomu je potřeba připočítat obtížně vyčíslitelné náklady na uložení vyhořelého radioaktivního paliva a na likvidaci elektrárny po ukončení životnosti. Odhady těchto nákladů již dnes činí 130 miliard korun, což je více než pětina státního rozpočtu. Podle projektu doslouží Temelín nejpozději v roce 2020, to znamená, že tyto náklady ponese převážně generace, která se v současnosti rodí. Jim tato stavba nic nepřinese, naopak bude pro ně znamenat značnou ekonomickou zátěž. Navíc náklady na odstranění případných závad při provozu (kterým se JE Temelín jako každý prototyp pravděpodobně nevyhne) mohou být také dosti vysoké.
A čím nahradit oněch 1800 MW, které by měl Temelín vyrábět? Předně je třeba říci, že při vhodné energetické politice není žádný nový zdroj elektřiny potřebný. Navíc Česká republika má dvojnásobnou spotřebu elektrické energie ve srovnání se zeměmi EU. Podle různých studií (např. Světové banky, EBRD či firmy Tractebel) je ekonomicky možné uspořit zhruba 3000 MW, reálné pak 1200 MW. Kdyby už bylo nutné plánovaný výkon Temelína vyrobit, pak podle zprávy pro poradu ekonomických ministrů z ledna 1993 je několik nezávislých výrobců schopno nabídnout kapacity pro výrobu elektřiny o výkonu 3300 až 3900 MW. Dalšími zdroji elektřiny (kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, malými vodními elektrárnami, větrnými elektrárnami aj.) lze podle studií získat výkon mnohokrát převyšující výkon JE Temelín. Zástupci teplárenství přitom tvrdí, že při dosažení ve světě obvyklého procenta využití tepla z výtopen pro výrobu elektrické energie (zvýšení z dosavadních 7% na 40 - 70%), by české teplárenství mohlo do 5 až 10 let nabídnout cca 20 000 MW!
Od původního argumentu, že dostavba pomůže severním Čechám už samotná a.s. ČEZ ustoupila a přiznala, že žádnou tepelnou elektrárnu neodstaví. Ve skutečnosti dostavba Temelína odčerpává finance, které by bylo možné použít na ozdravení severních Čech. Vezmu-li příklad ze zahraničí: ve Francii, která zajišťuje 75% energie z jaderných elektráren, připadá na vyrobenou kWh dvakrát více SO2 než v Německu, v němž je podíl jaderných elekráren mnohem menší. Příčinou je to, že jaderný průmysl stojí příliš mnoho peněz, které chybí tepelným elektrárnám. Ani argument, že jaderná energetika vyřeší nedostatek našeho uhlí, které nám podle odhadů dojde v letech 2020-2050, neobstojí. Ověřené zásoby uranu by při spuštění Temelína vystačily do roku 2060, reálně využitelné zásoby jsou však nižší a podle odhadů z roku 1995 by vydržely pouze do roku 2006. Nezbývá než konstatovat: jaderná elektrárna Temelín je příliš drahá a zbytečná. Navíc představuje riziko, které je příliš veliké na to, aby mohlo být podstoupeno.
ZRUŠENÝ SLIB
V březnu letošního roku zrušila vláda slib, kterým se před čtyřmi lety zaručila, že mezisklad vyhořelého jaderného paliva v Dukovanech bude mít omezenou životnost a kapacitu. Na základě tohoto slibu se tenkrát místní občané s meziskladem smířili. Nyní, když už mezisklad stojí, vláda svůj slib odvolala. V meziskladu se teď může uložit třikrát více vyhořelého paliva, které zde může zůstat pětkrát déle, než bylo původně dohodnuto. Zrušení vládních záruk po necelých čtyřech letech znamená varování. Je teď možné věřit slibům, že v budoucnu bude problematika vyhořelého jaderného paliva zodpovědně vyřešena?
Petr Hrdina
POD BIČEM MILOSTNÝM
Mezi katolické básníky 20. století neodmyslitelně patří i Jan Zahradníček,
básník trpkosti a opojení, který se snad nejvíce ze všech svých souputníků
potýkal se zvichřenou a bolestnou dobou. Jakoby dvojí tlak ho neúprosně
svíral - nepřátelsky naladěné prostředí a vnitřní tenze, která často doléhá
na člověka hluboce věřícího.
Mezi jeho mnohými sbírkami se zvláště vyjímá dílo „Pod bičem milostným“, které, jak už název napovídá, se týká tematiky milostné. A je nutno dodat, že patří k nejkrásnějším sbírkám tohoto zaměření. Aniž bych chtěl spekulovat, domnívám se, že je to dáno opravdu hlubokými podněty, z nichž jedním jsou první kontakty s budoucí manželkou M. Bradáčovou a druhým stále hrozící o ohrožující válka (dílo bylo vydáno v r. 1944).
Asi nejstručnější charakteristikou obsahu je sám název, který vyjadřuje palčivost lásky, jež člověka konejší, ale i šlehá a žene („Pod bičem milostným/ hnán ze dne do dne, ze dne do dne/ stanouti nemožno, já vím...“). Zahradníček svou poezií ukazuje lásku (a ženu) vnějšně prostou, bez příkras, ale vnitřně bohatou a zářící („...Však ani prstenu a ani spony skvící/ ti netřeba a kouzlem zazáříš...“), lásku, která musí (a může) být vzývána pouze v tichu pohledů a dotyků („...krok můj se setkal s tichou chůzí tvou...“). Je si vědom, že láska je neustále ohrožována ze všech stran, tj. světem a časem („...v dlani mé zachvívá se chladem beznaděje,/ že svět a čas/ mocnější nás/ vlídně se neusměje...“). Přesto ji schovává v dlani jako poklad nejvzácnější, láska je bezpečím, ačkoliv (či právě proto, že) je druhými často nechápána („Ať říkají si, zaslepený je/ a pohled její s deštěm hvězd si plete,/ v lomení rukou jejích spatřil lilie,/...“).
Bylo by možno pokračovat přehledem dalších motivů (např. zmínit mariánskou tematiku), ale nepokládám za vhodné přistupovat k Zahradníčkově dílu pouze popisně. Mým přáním ovšem zůstává upozornit na sbírku, která se stává výzvou světu plném tachykardie a uspěchaných myšlenek.
„Na kámen sedli jsme, já s chvěním list/ svých veršů položil ti na kolena/ a zpit jak vítr louku začal číst/ vyznání své, v němž po způsobu dávném/ s vlahostí rosnou v tobě pozdravena/ krása, jež nepřejde, jak rukou mávnem...“ (J.Zahradníček: „Předjaří“).
Mezi jeho mnohými sbírkami se zvláště vyjímá dílo „Pod bičem milostným“, které, jak už název napovídá, se týká tematiky milostné. A je nutno dodat, že patří k nejkrásnějším sbírkám tohoto zaměření. Aniž bych chtěl spekulovat, domnívám se, že je to dáno opravdu hlubokými podněty, z nichž jedním jsou první kontakty s budoucí manželkou M. Bradáčovou a druhým stále hrozící o ohrožující válka (dílo bylo vydáno v r. 1944).
Asi nejstručnější charakteristikou obsahu je sám název, který vyjadřuje palčivost lásky, jež člověka konejší, ale i šlehá a žene („Pod bičem milostným/ hnán ze dne do dne, ze dne do dne/ stanouti nemožno, já vím...“). Zahradníček svou poezií ukazuje lásku (a ženu) vnějšně prostou, bez příkras, ale vnitřně bohatou a zářící („...Však ani prstenu a ani spony skvící/ ti netřeba a kouzlem zazáříš...“), lásku, která musí (a může) být vzývána pouze v tichu pohledů a dotyků („...krok můj se setkal s tichou chůzí tvou...“). Je si vědom, že láska je neustále ohrožována ze všech stran, tj. světem a časem („...v dlani mé zachvívá se chladem beznaděje,/ že svět a čas/ mocnější nás/ vlídně se neusměje...“). Přesto ji schovává v dlani jako poklad nejvzácnější, láska je bezpečím, ačkoliv (či právě proto, že) je druhými často nechápána („Ať říkají si, zaslepený je/ a pohled její s deštěm hvězd si plete,/ v lomení rukou jejích spatřil lilie,/...“).
Bylo by možno pokračovat přehledem dalších motivů (např. zmínit mariánskou tematiku), ale nepokládám za vhodné přistupovat k Zahradníčkově dílu pouze popisně. Mým přáním ovšem zůstává upozornit na sbírku, která se stává výzvou světu plném tachykardie a uspěchaných myšlenek.
„Na kámen sedli jsme, já s chvěním list/ svých veršů položil ti na kolena/ a zpit jak vítr louku začal číst/ vyznání své, v němž po způsobu dávném/ s vlahostí rosnou v tobě pozdravena/ krása, jež nepřejde, jak rukou mávnem...“ (J.Zahradníček: „Předjaří“).
Jan Zámečník
VOLEJBAL 1997
Milí přátelé, dovolte, abych vám všem, kteří jste nebyli účastníky letošního
volejbalového turnaje, přiblížila jeho atmosféru. Bude to zcela subjektivní
pohled „nezávislého pozorovatele“. Sobota 7.6.1997 se stala dnem
10. ročníku již zmíněného sportovního klání. Konalo se v Hradci Králové
a účastnilo se celkem dvacet tři družtev! K dispozici bylo sedm hřišť!
Čtyři ve sportovní hale Montas a tři venku nedaleko sportovní haly.
Rok od roku zvyšující se počet družtev s sebou nese vyšší nároky na prostory a také na organizaci systému hraní. Tento systém se již od 6. ročníku ustálil na čtyřech skupinách, do kterých jsou družstva rozdělena losem. V každé skupině figuruje jedno ze čtyř družstev, které se v předešlém ročníku umístilo na 1.-4. místě. V rámci skupiny hrají družstva zápas „každý s každým“ a dál spolu zápolí vždy první ze skupin, druzí atd.
Úroveň hry družstev i jednotlivců byla velice rozmanitá. Hrálo se pro radost i o vítězství. Obojí, myslím, patří ke sportu. Také dresy dělají své při pohledu na hru a nebylo jich letos málo.
Počasí ten den pořadatelé objednali nádherné, ale pro sportování sluníčko svítilo až příliš. Paprsky se zabodávaly do nechráněné kůže hráčů na venkovních hřištích, a také do očí, které pak často nepostřehly letící míč. Hráčům v hale se pro změnu nedostávalo čerstvého vzduchu, ale naštěstí nikdo neomdlel. Naopak. Tyto tíživé podmínky jakoby pobízely k většímu soustředění a co nejlepším výkonům. Všichni hráči se vyznačovali na různých místech propocenými částmi oděvů, a tak sprchy v hale našly vděčné uživatele. Vzájemná konverzace se omezovala většinou na hodnocení zápasů a zjišťování úspěchů či neúspěchů ostatních družstev.
Pro všechny byly připraveny výborné pomazánky, čerstvý chleba a k zakoupení minerálky slazené i neslazené. Po všem se doslova zaprášilo.
U vchodu do haly byl k dispozici bulletin dávající přehled o již uskutečněných turnajích a jejich výsledcích. Dokonce milovníci poezie měli možnost spočinout v tom běhu hektického dne nad útlou knížečkou básní Moniky Mackové, jež byla k zakoupení taktéž u vchodu do haly. Finálová utkání se hrála už v podvečerním čase asi kolem 18.hod. Hodně účastníků odjíždělo před závěrem turnaje, protože měli dalekou cestu či jiné neodkladné záležitosti (např. výborné družstvo farářů skončilo asi v 15. hod. z celkem zřejmých důvodů) a připravili se tak o skvělou podívanou při závěrečném „mači“ o první místo.
Zde jsou výsledky 10.ročníku volejbalového turnaje: 1. místo - Velká Lhota (seniorát Východomoravský)
2. místo - Chalupáři (Praha)
3. místo - Český Těšín (seniorát Moravskoslezský)
4. místo - Lanškroun (seniorát Chrudimský)
Volejbalu propadá čím dál víc mládeže a přes rok poctivě trénuje, o čemž svědčí nová jména mezi umístěnými. „Staří bardi“, Chalupáři a Velká Lhota pomalu získávají konkurenci a dřevěný pohár naději, že se podívá zase do jiných krajů naší země.
Milí přátelé, sportujte, trénujte a přijeďte příští rok! Příští ročník se bude konat podle předběžných zpráv v Olomouci. A jestli nesportujete, přijeďte fandit. Pomůžete tak vytvořit tu pravou atmosféru!
Zdraví vás nezávislý pozorovatel
Rok od roku zvyšující se počet družtev s sebou nese vyšší nároky na prostory a také na organizaci systému hraní. Tento systém se již od 6. ročníku ustálil na čtyřech skupinách, do kterých jsou družstva rozdělena losem. V každé skupině figuruje jedno ze čtyř družstev, které se v předešlém ročníku umístilo na 1.-4. místě. V rámci skupiny hrají družstva zápas „každý s každým“ a dál spolu zápolí vždy první ze skupin, druzí atd.
Úroveň hry družstev i jednotlivců byla velice rozmanitá. Hrálo se pro radost i o vítězství. Obojí, myslím, patří ke sportu. Také dresy dělají své při pohledu na hru a nebylo jich letos málo.
Počasí ten den pořadatelé objednali nádherné, ale pro sportování sluníčko svítilo až příliš. Paprsky se zabodávaly do nechráněné kůže hráčů na venkovních hřištích, a také do očí, které pak často nepostřehly letící míč. Hráčům v hale se pro změnu nedostávalo čerstvého vzduchu, ale naštěstí nikdo neomdlel. Naopak. Tyto tíživé podmínky jakoby pobízely k většímu soustředění a co nejlepším výkonům. Všichni hráči se vyznačovali na různých místech propocenými částmi oděvů, a tak sprchy v hale našly vděčné uživatele. Vzájemná konverzace se omezovala většinou na hodnocení zápasů a zjišťování úspěchů či neúspěchů ostatních družstev.
Pro všechny byly připraveny výborné pomazánky, čerstvý chleba a k zakoupení minerálky slazené i neslazené. Po všem se doslova zaprášilo.
U vchodu do haly byl k dispozici bulletin dávající přehled o již uskutečněných turnajích a jejich výsledcích. Dokonce milovníci poezie měli možnost spočinout v tom běhu hektického dne nad útlou knížečkou básní Moniky Mackové, jež byla k zakoupení taktéž u vchodu do haly. Finálová utkání se hrála už v podvečerním čase asi kolem 18.hod. Hodně účastníků odjíždělo před závěrem turnaje, protože měli dalekou cestu či jiné neodkladné záležitosti (např. výborné družstvo farářů skončilo asi v 15. hod. z celkem zřejmých důvodů) a připravili se tak o skvělou podívanou při závěrečném „mači“ o první místo.
Zde jsou výsledky 10.ročníku volejbalového turnaje: 1. místo - Velká Lhota (seniorát Východomoravský)
2. místo - Chalupáři (Praha)
3. místo - Český Těšín (seniorát Moravskoslezský)
4. místo - Lanškroun (seniorát Chrudimský)
Volejbalu propadá čím dál víc mládeže a přes rok poctivě trénuje, o čemž svědčí nová jména mezi umístěnými. „Staří bardi“, Chalupáři a Velká Lhota pomalu získávají konkurenci a dřevěný pohár naději, že se podívá zase do jiných krajů naší země.
Milí přátelé, sportujte, trénujte a přijeďte příští rok! Příští ročník se bude konat podle předběžných zpráv v Olomouci. A jestli nesportujete, přijeďte fandit. Pomůžete tak vytvořit tu pravou atmosféru!
Zdraví vás nezávislý pozorovatel
Pavla Doubravová
ZE ŽIVOTA BALVANŮ
Kámen v řece podvečerní,
suchým listem přioděný
kolem jeho bratři věrní.
Blízko již čas noční směny.
Déšť se spustil, voda studí,
nikdo z nich však nepohne se,
ni když výr se ze sna budí,
v černočerném zmoklém lese.
Čas se vleče, teprv druhá,
jejich zkouší trpělivost.
Ach, mít hbitost, volnost pstruha!
Úděl šutru? Sama tklivost!
Nic však naplat, tak to dáno,
Bůh nám určil v řece dlíti.
Ale, hledťe, bude ráno!
Prší? Aspoň vzejde kvítí!
suchým listem přioděný
kolem jeho bratři věrní.
Blízko již čas noční směny.
Déšť se spustil, voda studí,
nikdo z nich však nepohne se,
ni když výr se ze sna budí,
v černočerném zmoklém lese.
Čas se vleče, teprv druhá,
jejich zkouší trpělivost.
Ach, mít hbitost, volnost pstruha!
Úděl šutru? Sama tklivost!
Nic však naplat, tak to dáno,
Bůh nám určil v řece dlíti.
Ale, hledťe, bude ráno!
Prší? Aspoň vzejde kvítí!
MÍLA LAPÁČEK
LITOMYŠL
2.-4.5.1997
2.-4.5.1997
Chtěla bych se s vámi
podělit o vzpomínky na jedny dny mládeže chrudimského seniorátu, které
se uskutečnily v Litomyšli.
Již tradičně jsme se sjeli ze všech končin v pátek. Potěšila nás návštěva poličské mládeže. Dny zahájila pobožností místní farářka Věra Pleskotová. A následovaly seznamovací hry.
Když jsme se sladce, dlouze a někdo krátce prospali, poctil nás přednáškou „O modlitbě“ Dan Ženatý. Za nejdůležitější považuji: „Modlitba není povinnost, je to darovaná možnost.“ V diskusních skupinkách jsme se zabývali otázkami typu: Užívá váš farář fráze? Existují nějaké podmínky pro modlitbu? atd.
Vyčerpáni rozhovorem jsme se posilnili gulášem v místním pohostinství. Odpolední program byl vskutku netradiční. Za krásného slunného odpoledne mohli místní obyvatelé vidět skupinky mládeže pohybující se historickou částí města. Nebojte se, mládež se nevyhýbala odpolednímu programu. Hráli jsme pouze „bojovou dějepisnou hru napříč Litomyšlí“, plníce přitom různé zašifrované úkoly, které se týkaly historie Litomyšle a okolí.
Některé skupinky hra tak zaujala, že se přihnaly na přednášku PhDr. J.Křivohlavého s mírným zpožděním. Bratr Křivohlavý vyprávěl a odpovídal na dotazy z oblasti předmanželských vztahů. Poradil nám, jak se správně vdát či oženit.
Před večeří byla panelová diskuse. Večer nám přijelo zahrát pantomimu o světle života asi 20 mladých bratří katolíků. Druhý divadelní program měla připravený mládež z Čáslavi. Dva mladí klauni hledají cestu z „klece“. Divadlo bylo proloženo vlastní hudební tvorbou „klaunů“. Sobotní večer jsme zakončili modlitbou.
Nedělní bohoslužby s večeří Páně vysluhoval Dan Ženatý. S politováním však musím říci, že ze 60 účastníků jich do neděle zůstalo zhruba 20. To však nic nemění na tom, že i tento víkend nám byl Pán přítomen. Děkujeme mu za to.
Již tradičně jsme se sjeli ze všech končin v pátek. Potěšila nás návštěva poličské mládeže. Dny zahájila pobožností místní farářka Věra Pleskotová. A následovaly seznamovací hry.
Když jsme se sladce, dlouze a někdo krátce prospali, poctil nás přednáškou „O modlitbě“ Dan Ženatý. Za nejdůležitější považuji: „Modlitba není povinnost, je to darovaná možnost.“ V diskusních skupinkách jsme se zabývali otázkami typu: Užívá váš farář fráze? Existují nějaké podmínky pro modlitbu? atd.
Vyčerpáni rozhovorem jsme se posilnili gulášem v místním pohostinství. Odpolední program byl vskutku netradiční. Za krásného slunného odpoledne mohli místní obyvatelé vidět skupinky mládeže pohybující se historickou částí města. Nebojte se, mládež se nevyhýbala odpolednímu programu. Hráli jsme pouze „bojovou dějepisnou hru napříč Litomyšlí“, plníce přitom různé zašifrované úkoly, které se týkaly historie Litomyšle a okolí.
Některé skupinky hra tak zaujala, že se přihnaly na přednášku PhDr. J.Křivohlavého s mírným zpožděním. Bratr Křivohlavý vyprávěl a odpovídal na dotazy z oblasti předmanželských vztahů. Poradil nám, jak se správně vdát či oženit.
Před večeří byla panelová diskuse. Večer nám přijelo zahrát pantomimu o světle života asi 20 mladých bratří katolíků. Druhý divadelní program měla připravený mládež z Čáslavi. Dva mladí klauni hledají cestu z „klece“. Divadlo bylo proloženo vlastní hudební tvorbou „klaunů“. Sobotní večer jsme zakončili modlitbou.
Nedělní bohoslužby s večeří Páně vysluhoval Dan Ženatý. S politováním však musím říci, že ze 60 účastníků jich do neděle zůstalo zhruba 20. To však nic nemění na tom, že i tento víkend nám byl Pán přítomen. Děkujeme mu za to.
Pavla Sirůčková
A N T I PODOBENSTVÍ
Inspirováni brožurkou J.B.Šourka “Nové metody práce s biblí“,
jsme se pokusili na jednom seniorátním sdružení mládeže o vytvoření “antipodobenství“
k podobenství o ztraceném synu. Krátce jsme si připomněli to staré dobré
známé podobenství a pak v malých skupinkách přemýšleli, jak by to asi bylo,
kdyby to bylo všechno (nebo alespoň to nejdůležitější) naruby. Zde je pár
výsledků.
ZATRACENÍ ZTRACENÉ DCERY
Bylo nebylo. Na velikém panelovém sídlišti v osmém patře věžáku žily
byly bez výtahu matka a dvě sestry. V suterénu si zařídily koloniál, takže
začaly velmi bohatnout. Ale stalo se, že starší sestra se chytila do sítí
velkoměsta a propadla drogám. Chytla se pouliční party a celé dny se toulala.
Šlo to s ní hodně z kopce, byla na tom hodně špatně a potřeba peněz ji
přivedla až k nejstaršímu řemeslu světa. To se příliš nelíbilo mravnostní
policii, a tak se ocitla brzy před soudem a pak ve vězení. Za dlouhých
měsíců ve věznici jí probíhal před očima jako film celý její dosavadní
život. Viděla své ubité srdce a podlomené zdraví a začala toužit po novém,
hodnotnějším životě.
Jednoho dne se brány věznice otevřely (amnestie) a ONA, s rozhodnutím začít znovu svůj život, sbírala síly k návratu domů. K jedinému pevnému místu ve svém životě, které znala. Už stála před svým dvanáctipatrákem a dívala se do oken jejich bytu, když na balkoně uviděla svou matku. I ta na ni hleděla, ale nepoznala ji. Velmi se totiž změnila. Se slzami v očích stoupala do schodů a představovala si svou hodnou dobrou matku, jak ji znala. Když mačkala zvonek, nadějí a očekáváním v ní hrklo. Otevřela jí matka a zvědavě, s nedůvěrou si ji prohlížela. Dívka ze sebe nevypravila ani slovo, jen oči jí zářily nadějí. Vtom ji matka poznala a zahrnul ji nával hnusu, odporu a pohrdání. Vylila jí na hlavu kýbl výčitek a vyhnala ji s nadávkami ze schodů. Ještě dlouho za ní křičela, když se už dívka potácela ulicemi. Mladší sestra za ní vyběhla, uklidnila ji, dala jí peníze a řekla, že se pokusí matku přemluvit. Ale nic nepomohlo: “Pokud se jí hodláš zastávat, můžeš jít taky. Do smrti ji nechci vidět, není mou dcerou.“
Jednoho dne se brány věznice otevřely (amnestie) a ONA, s rozhodnutím začít znovu svůj život, sbírala síly k návratu domů. K jedinému pevnému místu ve svém životě, které znala. Už stála před svým dvanáctipatrákem a dívala se do oken jejich bytu, když na balkoně uviděla svou matku. I ta na ni hleděla, ale nepoznala ji. Velmi se totiž změnila. Se slzami v očích stoupala do schodů a představovala si svou hodnou dobrou matku, jak ji znala. Když mačkala zvonek, nadějí a očekáváním v ní hrklo. Otevřela jí matka a zvědavě, s nedůvěrou si ji prohlížela. Dívka ze sebe nevypravila ani slovo, jen oči jí zářily nadějí. Vtom ji matka poznala a zahrnul ji nával hnusu, odporu a pohrdání. Vylila jí na hlavu kýbl výčitek a vyhnala ji s nadávkami ze schodů. Ještě dlouho za ní křičela, když se už dívka potácela ulicemi. Mladší sestra za ní vyběhla, uklidnila ji, dala jí peníze a řekla, že se pokusí matku přemluvit. Ale nic nepomohlo: “Pokud se jí hodláš zastávat, můžeš jít taky. Do smrti ji nechci vidět, není mou dcerou.“
|
|
|
|
|
|