Diakonie
logo diakonie Co to k čertu je
ta Diakonie
  Eva Balcarová a Petr Neumann
 
Milí přátelé,
    když jsme položili otázku „Co je to diakonie?“ na přednášce v jedné ne-jmenované škole, dostalo se nám kromě jiných odpovědí, že to budou nejspíš sušenky pro diabetiky nebo spolek pro lidi odkázané na dialýzu. Abychom preventivně zamezili nebezpečnému šíření těchto, samozřejmě mylných, informací, rozhodli jsme se vám během tohoto roku vysvětlit, jak to s tou cukrovkou v Diakonii doopravdy je.
    Těm z vás, kteří už vědí (doufám, že vás je většina), že slovo diakonie pochází z řeckého diakonein = sloužit, že dělat diakonii znamená v dnešní době poskytování sociálních služeb v křesťanském kontextu, těm, kteří zaznamenali, že Diakonie je nestátní nezisková organizace, která tyto služby provozuje, že má ve znaku korunu a kříž v modré barvě (symbol vítězství Krista nad smrtí) a těm, kteří tuší, že Diakonie ČCE je součástí právě té naší ČCE, tak vám všem bychom chtěli vaše znalosti ještě dále rozšířit.
    A těm, kteří se na Diakonii dívají nedůvěřivě a domnívají se třeba, že je tato organizace zkostnatělá, s klientelou i personálem ve věkovém průměru nad 70 let a s minimálně jedním nejlépe kombinovaným postižením, bychom se rádi pokusili jejich dojem pozměnit.
    Zkrátka bychom vám chtěli v příštích deseti číslech přiblížit práci Diakonie ČCE v různých oblastech její činnosti.
    V každém čísle vám představíme nějaký typ diakonické práce a budete-li mít dotaz, touhu poznat nás a naše střediska osobně nebo zaslat propagační materiály, obraťte se na ústředí
 
Diakonie ČCE,
Belgická 22, 120 00 Praha 2
E-mail: ustredi@diakoniecce.cz
tel. 02/22 51 22 45,
a ptejte se na jakoukoli Evu
(Balcarová, Dědková, Grollová).
 
Příjemné počtení přeje
Eva Balcarová - pracovnice ústředí
 
Jaroměř a Rokycany
  Petr Neumann
 
DIAKONIE
    Českobratrská církev evangelická je již 11 let patronkou své Diakonie. Ačkoliv tak dlouho už Diakonie existuje a mnohdy má tak úzké vazby na farní sbory, potažmo na nejvyšší orgány církve, nikdy nelze říci, že o „té“ Diakonii víme všechno. Pochopitelně. Církev i Diakonie mají institucionálně svůj život, své procedury, své náplně, své lidi. Ačkoliv je ČCE zřizovatelkou Diakonie, snadno lze dokázat, že na této půdě probíhá služba církve nikoli té naší, ale obecné. Ne, nejsou všichni zaměstnanci křesťané, ale je jich dost a z různých denominací. Ti „ostatní“ zde, v Diakonii, nacházejí možná něco, co jinde není. Totiž naplnění určitého poslání praktickou službou člověku a snad? především? určitě? lásku. A to jak ze strany zaměstnanců, tak i uživatelů služeb.
    Několik místních sborů po celé České republice se rozhodlo vybudovat střediska s různými zaměřeními. Jsem po-ctěn pohovořit o dvou z nich. O středisku Milíčův dům v Jaroměři a o Středisku Přemysla Pittra v Rokycanech. Ti bystřejší a znalí okamžitě pochopí - něco je spojuje (!):
  • Úžasná bělost prádla
  • Nevaž se, rozvaž se
  • Úplně něco jiného
Ano, „C“ je správně! A je toho vícero. Ale jedno zejména, totiž péče o děti a mládež ulice “
 
Jde o poselství Přemysla Pittra          
 
Přemysl Pitter byl dozajista poslem Božím. Dokázal „neomylně poznat, kterým dětem je v danou chvíli třeba pomoci “ (LN, čtvrtek 23. listopadu 2000, Legendy 20. století, str. 32). Cílem těchto dvou zmíněných středisek nebylo kopírování Pittrova díla. V rozsahu my, maličcí, nejsme porovnatelní. Ale právě že dílo Přemysla Pittra je živoucím poselstvím, stále v něm obsahově nacházíme spoustu společných znaků a momentů.
    V prvorepublikovém pražském Bronxu - Žižkově - dal Pitter postavit Milíčův dům pro děti, které by tehdy neměly jinou šanci k trávení volného času, než tu „svou “ ulici. Nabídka alternativy znamenala pro mnohé z nich životodárné vykoupení a motivaci do budoucího života. Olga Šplíchalová - Havlová, první dáma polistopadového Československa, původní Milíčův dům poznala také...
    Minulý režim Přemyslu Pittrovi nepřál. Život v tom původním duchu žižkovského Milíčova domu postupně zanikl. V jakémsi odkazu obživl po mnoha letech. Přesně v prosinci roku 1992 v Jaroměři. I tam se totiž objevil fenomén dětí, které nejsou nikde (a nikým) organizovány. Buď nechtěly anebo nemohly. Obojí přístup se ale na ulici mění v jedno - ohrožení. Terminologicky „ohrožení sociálně-patologickými jevy “. Na ulici totiž nejsou výchovná pravidla, ale pravidla silnějšího, party, dealera... Důvodů, jak a proč se dítě dostane na ulici, je více. Například ten, že rodiče nejsou dlouhodobě schopni reagovat na aktuální stav svého dítěte.
 
Co s takovými dětmi...          
 
Nejen s dětmi, ale i s mládeží. Nejdříve je důležité zmapovat, kde se nejvíce setkávají, čím žijí, jak se baví, jaká pravidla mezi nimi fungují. K tomu slouží street work. Doslova uliční práce, tedy práce v terénu, mimo vyhřátou kancelář. Streetworker - terénní pracovník - se k dětem a mládeži snaží přiblížit, oslovit je a nabídnout jim alternativu. Pracovník se tak stává prodlouženou rukou střediska sociálních služeb. Tomu říkáme „nízkoprahové centrum“. Přímo navazuje na uliční práci a dle názvu samotného je patrné, že jeho „nízký práh“ umožňuje vstup těm, kteří by jinam třeba ne-vstoupili. V nízkoprahovém centru platí v prvém řádu jiná pravidla, než v rodině. I žák se musí učit postupně, aby toho na něj nebylo zpočátku příliš. „Výuka“ je také zvláštní. Odborně je to „sociální pedagogika“ - výuka sociálních dovedností hrou, zážitkem. Po osvojení základních pravidel přicházejí postupně další a další. Z dítěte ulice se pomalu může stát člověk, který je schopen nejenom akceptovat a dodržovat společensky „zdravá“ pravidla, ale také přicházet s něčím svým, svou aktivitou. Tak se pomalu rodí různé svépomocné a komunitní aktivity, které už nakonec přesahují jedince samotného. Dotýkají se širší skupiny lidí, lokality, města... Vzniká tak něco, čemu se říká „občanská společnost“
 
Jde nám o vztah          
 
Náplní nízkoprahového centra tedy není pouze poskytování sociálních služeb, ale zejména nabídnutí chráněného prostoru pro zdravé sebeuplatnění. Tak v jaroměřském Milíčově domě vznikla taneční a hudební dílna, čajovna, hudební zkušebna, výtvarná dílna, mateřský klub, skate klub, filmový klub... atd. A ještě je tu něco, co toto centrum odděluje od „běžného“ pracího prášku, pardon, zájmového kroužku: Centrum není postaveno na nabídkách aktivit, ale na vztazích s návštěvníky, kteří aktivity sami tvoří. Asi také proto Milíčův dům navštěvují mládež a děti české i romské dohromady.
 
Mýtská ozdravovna          
 
V červnu letošního roku vzniklo odloučené pracoviště merklínského střediska Diakonie - Středisko Přemysla Pittra v Rokycanech. Zatím nemá svou vlastní právní subjektivitu. Tu, věříme, získá na jaře 2001 rozhodnutím synodu. Tato „maličkost“ nezabránila tomu, aby se dveře dětskáho klubu slavnostně otevřely již na podzim - 5. listopadu 2000. Rokycanské středisko je tedy diakonickým dítětem, obsahem je Milíčovu domu bratrem a názvem dokonce otcem. Rokycanským je totiž Přemysl Pitter znám svou „Ozdravovnou“ v nedalekém Mýtě. Tam byla skrýš a azyl nejdříve německých, pak židovských dětí v dobách, kdy o žádné z těchto dětí „nebyl zájem“.
 
Společenské stigma: Předsudek          
 
Až jednou půjdete po ulici, uvidíte nějaké děcko nebo mladíka, jak zrovna dělá něco, co se vám nezdá, nezatracujte ho. Mnohdy právě od nás, dospělých, dostanou nálepku „darebák“, „kriminálník“ či něco podobného. S tou nálepkou nebo stigmatem pak žijí chtě nechtě. Dostanou-li od nás seriozní šanci, tedy ne něco, co si my pod šancí představíme, ale co šancí skutečně je, existuje reálná možnost pozitivního vývoje. Vyzkoušel si to Přemysl Pitter, jaroměřský Milíčův dům, mnozí další včetně Krista Pána samého, zakoušíme to i v Rokycanech. Největší bariérou pozitivního zlomu nejenom ve vývoji dítěte (!) je právě předsudek.
       Autor je koordinátor projektu.
   

Bratrstvo 1/2001