Hudba
Koncertní písně
  Petr Veber
 
Donedávna platilo, že ve srovnání se zahraničními neumějí čeští pěvci zpívat koncertní písně. Je to samozřejmě trochu výlučný žánr, publikum není tak početné, ale písně klasiků i romantických skladatelů doprovázené klavírem jsou hudební poezií, kterou nelze ničím jiným nahradit. Stejně jako nelze nahradit dojem, který vyvolávají v literatuře krásné verše. Donedávna platilo, že naši zpěváci se písním příliš nevěnují
     - a když už, tak je zpívají jako operu, to znamená bez skutečné poezie a většinou jen hodně nahlas a pateticky, což se hodí k opeře, ale k písním ne. Od té doby, co máme Dagmar Peckovou a Magdalenu Koženou, už to naštěstí pravda není.
 
    Mezzosopranistky, populární naštěstí opravdu především díky svému umění, sice patří každá do jiného oboru, takže si nekonkurují, ale písním dovedou poezii vdechnout obě. Pecková vedle operní role Carmen dospěla i k nádherně prožitému interpretování písní Gustava Mahlera, Richarda Wagnera, Richarda Strausse a dalších skladatelů konce 19. století nebo začátku století dvacátého. Mají hloubku, ke které i jako posluchači musíme dorůstat. Máme-li však v ruce české překlady písní, a to už je u koncertů i desek obvyklé, pak se lze do tohoto ztišeného niterného světa ponořit docela dobře. Kožená se více věnuje Bachovi, Händlovi a další barokní hudbě a to ji předurčuje k interpretaci odlehčenějších písní. Na koncertech je od ní možné slyšet například rozkošné miniatury od modernějších francouzských autorů nebo od Benjamina Brittena. A krásně natočila písničky na lidové texty od Bohuslava Martinů.
 
    Tip na dvě CD:
    Dagmar Pecková: Wagner - Písně na slova Mathildy Wesendonckové, Zemlinsky, Schoenberg, Brams - Pražská komorní filharmonie, Supraphon
    Magdalena Kožená: Love Songs (Dvořák, Martinů, Janáček - písně) Graham Johnson - klavír, Deutsche Grammophon
 
  Co mne zaujalo
Kytice
Petr Moree  
Petr Moree
učitel ETF UK (církevní
dějiny) a pracovník
nizozem. ref. církví
pro ekumenickou
spolupráci s církvemi
ve Střední Evropě
 
 
Shodou okolností jsem se nedávno seznámil s dílem Karla Jaromíra Erbena, proslulého básníka 19. století. Jistěže jsem znal jeho jméno a pověst. Nechodil jsem ale do české základní nebo střední školy, a tudíž jsem nikdy nečetl nějakou jeho baladu. Pak mně zavolal přítel z Amsterdamu, který je dirigentem. Na podzim měl hrát se svým orchestrem skladbu Antonína Dvořáka, komponovanou na základě jedné Erbenovy balady. Zeptal se mne, jestli bych tu baladu mohl přeložit do holandštiny, že to potřebují do programu koncertu. Poslal text nadepsaný „Polednice“, báseň o čarodějnici, která vezme život zlobivého dítěte. To vůbec nebyla lehká práce, ale velmi mne oslovila atmosféra a nálada balady. Kdybych to měl shrnout, řekl bych to asi takto: Do našeho života vstoupí trápení, smrt a smutek velmi nečekaně, ale my jsme často strůjcem toho zla.
    O několik týdnů později jsem šel do kina na nový český film Kytice. Netušil jsem, že je to film natočený podle Erbenových balad, prostě jsem jenom slyšel, že je to dobrý a zajímavý film. V kině jsem ale rychle zjistil, že Erbenovo dílo je východiskem. Pokud se ve filmu mluví, jsou to jen citáty z básní. Film čítá šest příběhů. V tu chvíli jsem byl zvědav, jak film znázorní Polednici. V tomto krátkém příběhu se vlastně objevuje totéž, co v ostatních pěti oddílech. Dítě rozzlobí matku, která na peci připravuje oběd. Nechce se spokojit s hračkami, otravuje matku natolik, že ona se už neovládne. Otevře okno a ze zoufalství křičí, aby si pro děcko přišla Polednice. Ta věru jde kolem a vtrhne do kuchyně (skvělá role B. Polívky), matka dělá co může, ale už nemůže zachránit dítě.
    Myslím, že film velmi dobře zachycuje tón v Erbenových baladách, že život má rysy absurdity, které nemůžeme ovládat rozumem či technikou. V nás a kolem nás něco žije, co se vymyká naší kontrole. Je to taková temná zběsilost a divokost, které se bojíme a zároveň ji uchováváme. Myslím, že film Kytice má hluboký náboženský nádech, který se ovšem neslučuje s křesťanskou vírou. Ve fascinujících temných Erbenových baladách a ve filmu je velké místo pro neuchopitelné síly kolem nás a v nás, ale není tu místo pro osvobozující odpuštění a usmíření.

Bratrstvo 1/2001