Literatura  
Jeremiáš -
Slyšte hlas
Kristýna Hánová
 
Knihu, kterou bych ráda doporučila vašemu zájmu, napsal Franz Werfel před více než 60 lety. Nejedná se tedy sice o žádnou novinku, přesto ale podle mě rozhodně za přečtení stojí...
    Na počátku je nám představen spisovatel Clayton Jeeves, který trpí od svých šesti let epilepsií. Tehdy uviděl poprvé moře a byl tou nesmírnou ''Boží zdí'' ohromen. Kromě toho pohledu ho ale rdousila i neodbytná otázka: Proč zůstává ten netvor, ten mocný Bůh ve svých mezích, proč se zarazí před nějakým směšným pruhem písku, proč nevyrazí vpřed?
    Stejně strašlivý pocit moře objevil Clayton Jeeves po letech v Bibli, v knize Jeremiášově. A právě příběh tohoto proroka je předmětem spisovatelova vidění v epileptickém záchvatu...
    I vidíme mladého Jeremiáše, jak přestává unikat před Hospodinem a přiznává se k němu slovy: ''Mluv, Pane, sluha tvůj slyší.'' A hlas Boží k němu promlouvá, ale vždy nečekaně, jinak než by si lidé (i Jeremiáš sám) přáli, nedá se ovládat -a jindy nevypočitatelně mlčí... A Jeremiáš se s Hospodinem pře, ale vypovědět službu není v jeho moci, a tak stále hlásá jeho slova, po smrti velkého krále Jošíjáha i jeho synům, v Izraeli i v cizích říších (Egypt, Bábel)... Znovu a znovu musí opakovat své bolestné varování: ''Není dobré, být si jist Pánem...''
    Máte-li rádi díla, která nově zpracovávají staré, zvláště biblické látky, díla jako jsou Mannův Josef a bratří jeho, Waltariho Jeho království či Mistr a Markétka od Bulgakova, myslím, že příběh proroka Jeremiáše vás nezklame.
 
(Franz Werfel: Jeremiáš - Slyšte hlas. Přel. B. Černík, Lidová demokracie, edice Vyšehrad, 1967)
 
Sručně a jasně Marie Kalábová
Budoucnost
církevních škol

Marie Kalábová
ústřední školní inspektorka
 
Jsou církevní školy přínosem pro společnost?
    Církevní školy si v rámci vzdělávacího systému České republiky vybudovaly pevné a nezpochybnitelné postavení. To uznávají i odborníci, kteří církvím nefandí a o víře uvažují jen jako o tmářství. I v návrhu nového školského zákona jejich místo nebylo zpochybňováno. Pouze se diskutovalo, jaké postavení mají mít, zda sjednotit přístup k církevním a soukromým školám nebo ponechat církevním školám trochu výlučnější postavení. Důvodů pro a proti se najde dostatek. Já sama se přikláním k co největší rovnosti postavení, protože každá nerovnost a výhoda budí negativní reakce těch, kteří je nemají.
     Dávné obavy některých členů církve, zejména farářů, že z církevních škol se vytvoří ghetta či skleníková prostředí nebyly naplněny. Však my, co jsme byli u vzniku církevních škol na začátku devadesátých let, jsme se těmto představám vždy jen usmívali. Naopak, v těchto školách se na rozdíl od většiny státních, krajských či obecních škol živě diskutuje o věcech víry, smyslu života, toleranci a chápání jinakosti velmi poctivě, protože silná koncentrace příslušníků různých církví na jedné straně, ale i velký podíl nevěřících na straně druhé, je tavicím kotlem dospívání mnoha mladých lidí. Hledání cesty je často poctivé a velmi náročné, jak si jej pamatuji z doby mého ředitelování Evangelické akademie v Praze.
    Česká společnost zpočátku byla k církevním školám rezervovaná a čekala, jak se vyprofilují. Nyní by mnozí, tj. i ti, kteří jinak s církvemi nemají nic společného, cítili jako újmu, kdyby církevní školy měly zaniknout. Rodiče dětí s jakýmkoliv problémem mají církevní školy za ty, které je neodmítnou, které jim pomohou problém zvládnout. A může se jednat pouze o obavy z dospívání.

Bratrstvo 5/2002