Mučedníci současnosti  
Odcházím čestně... bez nenávisti
JUDr. Milada Horáková ( 25.9.1901 - 27.6.1950 )
Jan Zahradníček
 
Milada Horáková
Příběh Milady Horákové je jedním z těch, které mi pomáhají přijmout novodobé české dějiny nejen jako období, za které se musím stydět, ale také jako svědectví o veliké lidské statečnosti a kráse. Horáková patří k těm lidem, kteří svým pevným přesvědčením ukazují, že má smysl postavit se na stranu dobra, jakkoli je právě válcováno ďábelskou mašinérií, a že je třeba to udělat, i když to může stát život.
    Milada Králová pocházela z rodiny obchodního zástupce pražské tužkařské firmy. Když jí bylo 13 let, zemřeli v jeden den oba její sourozenci na spálu; mladou dívku to hluboce zasáhlo. V době 1. světové války studovala gymnázium a vedle studia se starala o svou o 16 let mladší sestru. Pro své nekonformní myšlení a účast na demonstracích musela školu opustit a dokončila ji až v roce 1921. Vystudovala práva a vdala se za Bohuslava Horáka.
    Mladá doktorka Horáková přijímá místo právničky na Ústředním sociálním úřadě v Praze a stává se členkou národně socialistické strany. Má silné sociální cítění, smysl pro spravedlnost a lidskou důstojnost -mimo jiné se zasazuje za zrovnoprávnění žen. Po mnichovském diktátu ustupuje do ilegality, pomáhá zřizovat výbor pro pomoc uprchlíkům, později organizuje domácí odboj. V srpnu 1940 je spolu s manželem zatčena a několik let stráví ve vazbě. V roce 1944 je odsouzena k trestu smrti; na výkon trestu čeká v terezínském koncentračním táboře. O svém pobytu zde později napíše: ''V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, jsem poznala, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.'' Trest je nakonec změněn na 8 let vězení a s koncem války je Horáková osvobozena.
    V roce 1945 se na naléhání prezidenta Beneše stává doktorka Horáková poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Brzy rozpoznává, že komunistická strana usiluje o převzetí moci a uskutečnění sovětské nadvlády a vystupuje proti ní. Poté, co se jí nepodaří zabránit komunistickému převratu v roce 1948, se vzdává svého poslaneckého mandátu a znovu odchází do ilegality. Stává se jedním z nejvýznamnějších organizátorů protikomunistického odboje, za což je roku 1949 zatčena a o rok později ve zjevně zmanipulovaném procesu společně s dalšími dvěma muži odsouzena k trestu smrti. Při soudním líčení byla Horáková podle svědectví velmi krásná -stála vzpřímená, dívala se klidně na své žalobce a hrdě bez zastírání přiznala, že skutečně usilovala o svržení totalitního komunistického režimu.
    Rozsudek vyvolává mohutné protesty v celém demokratickém světě, za omilostnění Milady Horákové intervenuje mnoho známých osobností, mimo jiné Albert Einstein. Prezident Klement Gottwald však milost udělit odmítá. (Rozsudek byl zrušen roku 1968; soudní rehabilitace proběhla až v roce 1990.)
    Ani v cele smrti neztrácí tato žena, evangelická křesťanka, pevnost svého přesvědčení. Dopisy, které píše svým příbuzným a přátelům tři dny před smrtí (vyšly v nakladatelství Lidové noviny; vřele doporučuji), jsou plné sentimentu (který zde však nepůsobí trapně) a místy až mystického vytržení, pochopitelného u člověka, který ví, že bude za několik dní popraven. Jsou však také svědectvím veliké vděčnosti za darovaný život, smíření a odpuštění, hlubokého vztahu s blízkými i s Bohem, odevzdání se do jeho rukou.
    Doktorka Milada Horáková byla popravena za úsvitu 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice. ''Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně... bez nenávisti k vám,'' jsou její poslední slova. I evangelíci mají své svaté.
 

Bratrstvo 5/2002