Reakce  
Žiju v přítomnosti
Zdeněk Šorm
 
Odpovědi, které se nám sešly v anketě mládeže o spasení ve čtvrtém čísle, mne ale šokovaly. Pokud totiž někdo o spasení nějakou představu měl (a byla to menšina), pak ji takřka bezvýhradně situoval do onoho času po smrti. Výtky kritiků, že je křesťanství jenom přípravkou na záhrobí, ve které schází skutečný zájem o tento život, jsem vždycky považoval za projev zlé vůle, která se s ním odmítá blíže seznámit. Vypadá to, že se budu muset kritikům omluvit.
    A ani hlavní článek o spasení od Ester Čaškové mne neuspokojil. Ta sice píše, že jde o něco také přítomného, ''co už prožívám a zároveň se na to teprve těším'', oč v té přítomnosti ale jde, jsem z toho moc nevyčetl a její jistota, že jí ho nikdo nevyfoukne, ani ji v tom důležitém okamžiku nepředběhne, mi opět vnuká představu konta, které je deponováno na nějakém vzdáleném místě a volný přístup k němu se otevře až ve chvíli nějaké daleké budoucnosti.
    Možná je moje víra slabá, ale nedovedu žít jenom pro to, co bude po smrti, byť by to bylo sebeskvělejší. Žiju v přítomnosti a bez toho, abych si pod spasením něco přítomného představil, se neobejdu. A tak to vyznání, že jsme spaseni z milosti, má pro mne význam především tady a teď. Znamená pro mne, že se o svoje spasení nemusím starat, že nic, co dělám, nemusím dělat proto, abych sobě, ostatním nebo Bohu dokázal, že jsem dost dobrý, abych měl nárok na lásku, na přijetí, aby můj život měl smysl. Mohu se spolehnout, že mne tohle všechno potká, a také s překvapením sleduji, že mne to potkává, přestože na to kolikrát nemám. A tak to, co dělám, nemusím dělat proto, abych se ospravedlnil. Vnímám to jako osvobození a poznávám, že pokud jsem někdy schopen udělat něco dobrého, je to právě tehdy, když mne důvěra osvobodí od toho, abych se přitom o vlastní hodnocení staral. To osvobození mě tedy také uschopňuje, abych nežil pro svoji spravedlnost, ale pro spravedlnost mezi lidmi, ať už přitom vypadám a dopadám jakkoli. A mám za to, že právě tehdy se setkávám s životem, který je silný a hluboký. S tímhle osvobozením, s láskou a přijetím, s kterým se překvapivě potkávám, pro mne souzní spasení. Vždycky přitom jde o věc vztahů. Proto je pro mne také ''sólo spasení'' jenom přelud.
    Neříkám, že je to všechno. Nedokonalost sebe i přítomnosti cítím. Jistě ta svoboda, spravedlnost, láska, vztahy mohou nabýt mnohem dokonalejší dimenze, než si teď vůbec dovedu představit. Toužím po tom a jsem zvědavej, co nám Bůh ještě chystá.
 

Bratrstvo 5/2002